Koncept  rizikového chování v adolescenci, jeho typické formy, možnosti jeho zjišťování. Etiologie  rizikového chování v adolescenci a empirická zjištění. Možnosti prevence a včasné intervence. Mapa rizikových a protektivních faktorů, které se podílí na rozvoji rizikového chování. 

Rizikové chování

Risk behaviour („behaviour“ v britské či „behavior“ v americké angličtině);  risk-taking

Rizikové chování je pojem odkazující ke komplexní kategorii ustanovené v sociálních a medicínských vědních oborech ke klasifikaci takových aktivit, které přímo nebo nepřímo vyúsťují v psychosociální nebo zdravotní poškození aktéra, jiných osob, majetku nebo prostředí v širším smyslu; velmi blízkou kategorií je „health behaviour“. Z definice je patrno, že se jedná o značně širokou, heterogenní kategorii jevů, v mnoha ohledech přesahující pole zájmu psychologických disciplín. Pragmatické pojetí rizikového chování uchopitelné nástroji psychologické empirie obvykle zahrnuje

·       Sexuální chování (např. předčasné zahájení sexuálního života, promiskuita)

·       Zneužívání návykových látek včetně nikotinu, alkoholu a kofeinu (resp. jiných povzbuzujících substancí)

·       Prepatologické hráčství

·       Agresivní chování (např. šikana, rasová nesnášenlivost)

·       Delikventní chování ve vztahu hmotným majetkům

·       Rizikové sportovní aktivity (např. extrémní podoby zimních sportů, bungee jumping)

·       Rizikové zdravotní návyky (např. neadekvátní stravovací návyky, nedostatek či přemíra pohybové aktivity)

·       Rizikové chování ve vztahu k institucím (např. problémové chování ve škole)

Speciálními tématy v rámci výše uvedených, jimž je v posledních desetiletích věnována mimořádná výzkumná pozornost, jsou rizikové chování při řízení (motorových) vozidel, rizikové stravovací návyky, sexuální chování a zneužívání návykových látek ve spojitosti s přenosem viru HIV a agresivní chování, zejména pak u adolescentů a mladých dospělých. Další problematikou je rizikové chování ve vztahu k školským institucím a vzdělávání.

Alternativní užší definice rizikového chování odkazuje na porušování v daném prostředí obecně přijímaných sociálních norem. Toto chování je pak označováno jako problémové a je chápáno jako takové, které je vzhledem k normě hraniční, není ještě sociálně patologické, může však v rámci ontogeneze patologickému chování předcházet. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o problematické vymezení závislé na konkrétních podmínkách (historických, kulturních, lokálních, ontogenetických aj.) Srovnávací výzkum v této oblasti přináší spíše rozporné výsledky – na jedné straně klasik oboru R. Jessor konstatuje identifikovatelnost „syndromu problémového chování“ jak u adolescentů ze Spojených států amerických, tak i Čínské lidové republiky (Jessor&Jessor, 1997) současně je zřejmé, že normy určující „běžné“ a „problematické“ se liší nejen mezi světadíly, ale i mezi komunitami obývajícími tentýž prostor či rodinami.

Z terminologického hlediska se zdá vhodné rozlišit rizikové chování (risk behaviour) a riskující chování (risk-taking behaviour). V prvním, častěji frekventovaném pojetí je riziko neuvědomovaným nebo popíraným aspektem chování vedeného jiným motivem; typickým případem je nechráněný pohlavní styk mezi náhodnými partnery. Druhý případ je charakterizován plným vědomím rizika, které může být i součástí motivačního komplexu daného chování; např. horolezecký výstup v extrémních podmínkách.

Psychosociální procesy souvisejí s rizikovým chováním

Jakkoliv je rizikové chování nesourodou kategorií, některé psychosociální procesy se z hlediska výzkumu i praxe těší obecné pozornosti.

Zejména v souvislosti s experimentováním s návykovými látkami, hráčstvím a sexuálním chováním je předmětem intenzivního výzkumu snížená sebekontrola. V tomto kontextu se projevuje jako znevýhodňující vzorec rozhodování, volící aktuální libost a/nebo úlevu od nelibosti za cenu odložených, avšak závažnějších negativních důsledků (Stout & al., 2005). I samotná schopnost hodnocení rizika je zřejmě u indikovaných skupin populace snížena. Z osobnostních charakteristik bývá zdůrazňována zejména role impulsivity, respektive nezdrženlivosti.

Z hlediska sociální psychologie je zdůrazňována role sociálního vlivu (social influence) a obecně interpersonálních vztahů současně pro rozvoj i prevenci rizikového chování. Platí přitom, že uspokojující sociální fungování je protektivním faktorem; současně však sociální vliv důležitých druhých je faktorem rizikovým, chovají-li se oni sami rizikově. Mezi další typické rizikové faktory patří nízký socioekonomický status a sociální exkluze resp. náležitost k sociálně vyloučené skupině.

Studie rodových rozdílů obvykle zjišťují vyšší náchylnost k rizikovému chování u mužů; v určitých oblastech však rozdíly nejsou vůbec zjištěny (kouření), nebo jsou moderovány věkem (návykové látky obecně, sexuální chování, řízení motorových vozidel a gambling) v tom smyslu, že u mladších žen a mužů nejsou rozdíly detekovatelné, a nebo jsou z hlediska velikost efektu zanedbatelné (sportovní aktivity). Tyto poznatky jsou platné v rámci euroamerického kulturního prostředí (Byrnes & al., 1999).

Rizikové chování u dospívajících a mladých dospělých

V adolescenci rizikové chování považujeme za běžnou součást vývoje (rizikové chování detekujeme u větší části „nepatologické“ populace) a do jisté míry i jako způsob vyrovnání se s vývojovými úkoly etapy dospívání. Současně však konkrétní formy rizikového chování mohou vést k rozvoji závažnějších poruch se zdravotními a psychosociálními důsledky (např. tzv. gateway effect, popisovaný u lehkých drog). Výzkumně je právě proto rizikovému chování v dospívání a mladé dospělosti věnována zvýšená pozornost s cílem porozumět jeho souvislostem a přispět tím tak k efektivnější intervenci a prevenci.

Vlivným teoretickým rámcem vysvětlujícím etiologii rizikového chování v adolescenci a mladší dospělosti je Teorie problémového chování (Problem behavior theory, Jessor & al., 1991), která člení psychosociální faktory ovlivňující genezi rizikového chování do tří systémů:

·         subjektivní percepce a hodnocení sociálního prostředí, zejména vnímání a hodnocení vztahů s druhými lidmi, modely chování u blízkých osob, vnímaná kontrola ze strany rodičů a přátel;

·         osobnostní charakteristiky jako je sebepojetí, hodnotová orientace a osobnostní rysy;

·         chování, které představuje přímé antecendenty vlastního problémového chování (např. nedostatky ve školní práci), nebo aktivity s rizikovým chováním neslučitelné (např. zapojení do prosociálních aktivit v komunitě).

Dispozici k rizikovému chování lze predikovat na základě znalosti působení rizikových a protektivních faktorů v rámci výše uvedených systémů. V Jessorově pojetí tyto faktory nemají dimenzionální strukturu, ale jsou vymezeny jako vzájemně nezávisle proměnné. Protektivní faktory v tomto modelu moderují (zmírňují) působení faktorů rizikových na chování.

Literatura

1)    Byrnes, J. P., Miller, D. C. & Schafer, W. D. (1999):  Gender Differences in Risk Taking: A Meta Analysis. Psychological Bulletin. Vol. 125, No. 3, 367-383.

2)    Jessor, R. (1994). Problem-Behavior Theory and the life course in adolescence: Epistemology in action. Medicine and Mind, 8, 57-68.

3)    Jessor, R., Donovan, J. E., Costa, F. M. (1991). Beyond Adolescence. Problem Behavior and Young Adult Development. Cambridge University Press.

4)    Labáth, V. a kol. (2001). Riziková mládež. Možnosti potenciálnych zmien. Sociologické nakladatelství. Praha.

5)    Matoušek, O.,  Kroftová, A. (2003). Mládež a delikvence. Portál. Praha.

6)    Schulen-berg, J.,  Maggs, J.L., Hurrelman, K. (Eds.). (1997). Health Risks and Developmental Transitions During Adolescence. Cambridge University Press.

7)    Stout, J.C., Rock, S.L., Campbell, M. C., Busemeyer, J. R, Finn, P. R. (2005): Psychological Processes Underlying Risky Decisions in Drug Abusers. Psychology of Addictive Behaviors. Vol. 19, No. 2, 148-157.