1.
Kategorie rozvoje
Cílem této kapitoly je:
□ objasnit různá chápání rozvoje
□ vysvětlit roli, jakou hraje koncept plánování v rozvojových aktivitách
□ představit povahu a hlavní paradigmata rozvojové teorie
□ představit klasifikace rozvojové teorie
□ načrtnout trendy v rozvojové teorii
12
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
V této kapitole jsou představeny základní významy rozvoje vytvořené v kontextu jednotlivých paradigmat. Různé významy a chápání rozvoje se konstituovaly v určitém sociálně-historickém kontextu. Klíčovou kategorií pro pochopení jednotlivých definic rozvoje je kategorie pokroku. Kategorie pokroku a sociální změny jsou základem rozvojových teorií, které je možné definovat jako systematickou akademickou snahu identifikovat klíčové faktory, které jsou nezbytné pro směřování k cíli zvanému rozvoj, který je jednotlivými aktéry definován rozdílně.
Pokrok a rozvoj se konstituovaly v určitém historickém a geografickém kontextu, kterým je Západní moderna. Modernita vynalezla plánování, disciplinaci a předvída-telnosr jako způsoby zvládání chaosu. Tento rys prostupuje i rozvojovým myšlením a praktikami. Moderna je tak přítomna v konceptuálním aparátu rozvojových studií a také v reziduech etnocentrismu, které nalezneme v rozvojovém myšlení i v rozvojových praktikách. Z tohoto důvodu je v následující části věnována podrobná pozornost Západní moderně a praktikám, které tato moderna vytvořila.
Ve druhé části jsou představena různá chápání rozvoje. Jelikož má rozvoj v sociálně vědním slovníku mnoho zastřešujících významů, jsou analyzována jednotlivá chápání rozvoje: od dlouhodobých transformačních procesů (rozvoj blízký vývoji), přes rozvojové snažení (Rozvoj), až po dominantní kritiku této dominantní praktiky Západu (kritika z pozic postrozvoje, které je věnována samostatná kapitola).
Třetí část kapitoly je věnována rozvojové teorii, tj. jako cílenému snažení vedoucí k navození sociální změny. V této části je představena klasifikace základních rozvojových paradigmat (podle Nederveena Pieterse (2001)), kterými jsou: modernizační škola, škola závislosti, lidský rozvoj, neoliberalismus, alternativní rozvoj apost-rozvoj. Podrobnému představení jednotlivých paradigmat je věnována většina textu knihy.
Čtvrtá část obsahuje reflexi povahy rozvojové teorie, tedy část metateoretickou (tj. teorie o teorii, její konstituování a jednotlivé prvky). Proč je metateoretická reflexe tvorby a fungování rozvojové teorie důležitá? Od 80. let je údajně rozvojová teorie v (permanentní) krizi. Přemýšlení o rozvojové teorii je tedy nezbytným předpokladem pro analýzu explanačních (vysvětlujících) možností rozvojové teorie, ale také jejich limitů. Proto metareflexe rozvojové teorie pomáhá nastavit realistická očekávání ohledně možností rozvojové teorie a tím překonat tuto ať již skutečnou, nebo hypochondrickou krizi.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
13
1.1. PŘEHLED ROZVOJOVÝCH TERMÍNŮ
V současném rozvojovém diskursu se objevuje značné množství termínů, jako je zaostalost, lidskoprávní přístupy, participace, či industrializace. Orientace v těchto základních termínech může být nesnadná a časově náročná, proto jsou v následujícím krátkém přehledu uvedeny klíčové termíny, se kterými pracují jednotlivá paradigmata. Tento přehled by měl usnadnit orientaci v následujícím textu publikace. Jednotlivé termíny přiřazené k paradigmatům jsou seřazeny v posloupnosti, jak jsou představeny v publikaci.
Modernizační škola rozumí konceptem rozvoje ekonomický růst, kterého má být dosaženo industrializací na úkor postupného útlumu zemědělství. Politiky jsou koncipovány na národní a nadnárodní úrovni, tedy skrze přístupy „shora", tj. top-down přístupy. Modernizační škola je etnocentrická a nahlíží na kulturu tradičních společností jako na překážku úspěšné modernizace. Rozvoj v modernizační škole znamená westernalizaci a modernizace má překonat překážky, které tradiční kultura v rozvíjejících se zemích (RZ) nastavuje.
Škola závislosti spatřuje v rozvoji prohlubování zaostávání3 (underdevelopment), kdy je zapojení RZ do mezinárodní dělby práce příčinnou jejich stagnace nebo zhoršující se situace. Pro školu závislosti, nahlížející na RZ v kontextu jejich role ve světovém systému, je klíčovou proměnnou mocensky a historicky konstituovaná dělba práce, která jim v globální produkci vnucuje roli dodavatele surovin a levné pracovní síly. K dosažení pokroku musí RZ zpřetrhat kontakty s rozvinutými zeměmi a soustředit se na budování domácí průmyslové základny skrze industrializaci nahrazující dovoz (import subtitu-ted industrialization).
V paradigmatu lidského rozvoje stojí v centru pozornosti člověk (people-centered approaches) a naplňování jeho základních potřeb (basic needs approach). Cílem rozvoje je rozšiřování voleb člověka a odstraňování nesvobod* (Sen, 1999), které člověku brání ve vedení důstojného života. Současnou iniciativou paradigmatu lidského rozvoje jsou Rozvojové cíle tisíciletí. V posledních desetiletích se v rámci tohoto paradigmatu prosazuje přístup lidských práv (právo je používáno jako přímý nástroj sociální změny skrze soudní litigace) a lidskoprávní přístupy, kde je právo používáno přímo i nepřímo ke změně příčin marginalizace lidí a replikování či prohlubování nerovností.
Neoliberálníparadigma požaduje redukci role státu, neboť podle neoliberální doktríny jsou státní zásahy hlavní příčinou selhávání nastartování či pokračování ekonomického růstu společnosti. V neoliberálním náhledu prosakují pozitivní výsledky ekono-
; ll-i. WK. . I. (,.(I'JC/J): Capitalism and Underdevelopment in Latín America. New )< rk: Monthly Review Press.
4 SEN, A. (1999): Development as Freedom, Oxford: Oxford University Press.
14
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
mického růstu automaticky do celé společnosti (trickle-down effecf). Minimální stát má vytvářet podmínky pro iniciativu lidí, aby si pomohli z marginalizované situace sami (např. mikrokredity). Omezení role státu má být vyváženo rozkvětem občanského sektoru, který na sebe bere role, ze kterých se stát vyvázal. Redukování role státu bylo v RZ realizováno skrze Programy strukturálního přizpůsobení jako součást politik Washingtonského konsensu, představující politiky tržního fundamentalismu. Nová fáze těchto politik, označovaná jako „post-washingtonský zmatek" (Rodrick, 2006), přiznala pochybení způsobená úzkou interpretací neoliberalismu v Programech strukturálního přizpůsobení a začala bez výjimky uznávat zásadní roli institucí ve fungování tržní ekonomiky a důraz na kvalitu vládnutí a správy (goodgovernance). Neoliberalismus přinesl změny ve globální správě (globalgovernance), které se projevují zejména v nárůstu nových typů partnerství mezi státním a soukromým sektorem, v tzv. privat e-public par tnerships (PPP). Vedle PPP dochází k nárůstu filantro-kapitalismu5 (Morvaridi, 2012), což jsou aktivity financované privátními osobami. V kontextu dopadů, které aktivity nadnárodních společnosti způsobují v RZ, dochází ze strany těchto společností k dobrovolné seberegulaci, tj. k ustavení sebemonitorujících mechanismů, které mají přispět k vymizení negativních dopadů aktivit nadnárodních korporací a přispění rozkvětu komunit, ve kterých korporace vyvíjejí aktivity.
Alternativní paradigma je zaměřeno na dosažení cílů hlavního proudu rozv< >je skrze občanský sektor, V alternativním paradigmatu je kladen důrazná způsob realizování rozvojových programů, které mají být uskutečňovány skrzeparticipativnípřístupy, tj. bottom-uppřístupy. V alternativním paradigmatu je role občanského sektoru spatřována nejenom v poskytování služeb, ale také ve spoluovlivňování podoby rozvojových politik, čehož má být dosaženo skrze mobilizaci v sociálních hnutí a neziskových organizací.
Postrozvojové paradigma je výsledkem aplikacípoststrukturalistických metod na problematiku rozvoje. Aplikování poststrukturalistických metod na zkoumání kolonialismu a rozvoje vedlo ke vzniku nových oblastí výzkumu, jako jsoupostkoloniálnístudia či orientalismus. V kontextu rozvoje vedla aplikace poststrukturalistických metod k vytvoření postrozvojového přístupu, který je ve znamení dekonstrukce rozvoje a jeho odmítnutí, a to na základě samotných cílů, o které rozvoj usiluje. V postrozvojové interpretaci znamená rozvoj ničení kulturní diverzity, tradičních způsobů života a enviromentální degradaci skrze ivesternalizaci, kterou nahlíží jako nežádoucí (Rahnema, 1997).
5 MORVARIDI, B. (2012): Capitalist Philantropy and Hegemonie Partnership, Third World Quarterly, Vol. 33, No. 7. pp. 1191-1210.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie 15
1.2. POKROK A ROZVOJ
První část kapitoly je věnována analýze kategorií pokroku a rozvoje0. Pokrok a rozvoj, chápané jako zlepšení životních podmínek obyvatelstva, jsou pevně zapuštěny v imaginaci moderního sociálního myšlení. Konceptuálni aparát, se kterým rozvojová teorie pracuje, se začal rozvíjet v sociálních vědách v 19. stol. Genealogii kategorie pokroku za použití Foucaultova přístupu rozpracovali Cowen a Shenton v Doktrínách rozvoje (1996), kde odhalují zrod rozvoje a jeho chápání v myšlení významných sociálních vědců (Comte, Marx, List, Schumpeter). Odhalení destruktivních dimenzí rozvoje^ znamenalo začátek moderní snahy o kontrolovaný rozvoj. Na základě případových studií Keni, Kanady a Austrálie, poukazují Cowen a Shenton (1996) na „vynález rozvoje" v těchto různých společnostech8.
Genealogické zkoumání, genealogie:
Filozofický přístup, který se snaží zpochybnit dominantní narace o utváření určitého konceptu či ideje tím, že poukazuje na nejednoznačnost, diskontinuitu či nahodilost v jejich vynoření. Dominantní narativy jsou podkopávány (subver-ze) skrze alternativní narace, které poukazují na propojení dominantních narací s mocí. Nietzschův pojem genealogie rozpracoval a zpopularizoval v 2. pol. 20. stol. v sociálně-vědním diskursu Michel Foucault, který pod metodu tohoto zk< mmání popisuje: „A nebylo by možné objevit mezi těmito pojmy nějaký systém i ýskytu, který by se vůbec nezakládal na logické systematičnosti: Namísto snahy zasazovat pojmy zpět do nějaké virtuální deduktivní stavby by bylo spíše třeba popsat organizaci pole výpovědí, ve kterém se tyto výpovědi objevují a obíhají."
(Foucault, 2002, s. 88-89).
Genealogické zkoumání odpovídá také na otázku, proč existuje tolik tematizací a definicí rozvoje a poukazuje skutečnost, že neexistuje jedna definice rozvoje, na které by se shodli všichni aktéři rozvoje (tj. politici, aktivisté, administrátoři, vědci).
6 Části kapitol 1, 3, 6a8 jsou přepracovaným a rozšířeným textem disertační práce předložené na Fakultě sociální studií MU Brno.
7 Poále Chari a Corbridge, (2008, s. 47) je jeáním z nejdůležitějších argumentů knihy Doktríny rozvoje (1996) odhalení, že moderní doktrína rozvoje je založena na převrácení řádu pozitivních a negativních dimezní rozvoje.
8 COWEN, M. P.; SHENTON, R. W. (1996): Doctrines of Development, London and New York: Routledge.
16 Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
Z mnoha definicí rozvoje musí nutně vyplývat také množství různých teorií, které mají nalézt cestu k dosažení žádoucího stavu - rozvoje. Četnost teorií je navíc umocněna faktem, že ke stejnému cíli je možné dojít různými způsoby (Cowen, Shenton; 1996:2). Například paradigma alternativního rozvoje nezpochybňuje samotné mainstreamové cíle rozvoje, avšak chce cíle hlavního proudu dosáhnout jinými způsobem, tj. skrze aktivity neziskového sektoru. Četnost definicí rozvoje tak má za následek různé paradigmatické přístupy k rozvoji.
Tyto rané konceptualizace jsou vedeny všudypřítomným strachem a obavou z narušení sociálního smíru revolucemi, které představovaly narušení řádu. Myšlenka pokroku a rozvoje, doprovázená zlepšením životních podmínek, měla představovat pacifikující nástroj, který zabrání vypuknutí dalších revolucí11 (Cowen, Shenton; 1996: s. 25-32). V následujícím textu je představen koncept moderny samotné.
1.3. ZÁPADNÍ MODERNITA12
Koncept západní modernity je pro pochopení pozic jednotlivých paradigmat klíčový Např. škola modernizační chápe rozvoj jako rozšiřování projektu modernity na země třetího světa. Naopak škola závislosti vidí ve stejných procesech příčiny zaostalosti. Koncept modernity je představen skrze Hallovu13 (2005) charakteristiku „osvícenského paradigmatu1'" (2005, s. 23). Hall uvádí charakteristiky modernity
í) Rozum a racionalita, jako způsoby organizování vědění, nadřazené jiným principům získávání vědění. (Hall, 2005, s. 23). Z různých typů racionality převládá racionalita instrumentální, která umožňuje hodnotit různé varianty vzhledem k jednomu kritériu, kritériu efektivnosti dosažení cíle. Například v prvních desetiletích realizace rozvoiových aktivit byl úspěch hodnocen vzhledem k dosaženému
11 Procesy imanentní pro vytvářeni moderní doby, zejména procesy spojené s kapitalismem, byly v 19. stol. považovány za nebezpečné, destabilizující a ohrožující společenský řád, což se projevovalo v časté incidenci revolucí. Např. francouzštísaint simonovci či pozitivisté byli znepokojeni důsledky industriálního růstu a obávali se nárůstu neproduktivní populace či vzrůstu kriminality. Z tčchto důvodů bylo nutné tyto procesy usměrňovat pomocí inteucionál-ních politik rozvoje (Chari, Corbridge; 2008:47-48)
12 Podkapitola západní modernita je přepracovanou verzí z NAVRÁTILOVÁ, A. (2008): The Project of Modernity, in: DANĚK, P. A. NAVRÁTILOVÁ, M. HLLDEBRANDOVÁ a R. STOJANOV. . \pjvoaching the ()ther: The Four Projects of Western Domination. (tlomouc: Palacký l 'niver-sity.
13 HALL, S, (et al). (2005): Modernity: an introduction to modem societies, Oxford: The Open University.
14 Proud osvícenského myšlení považuje za paradigma, tj. koherentní tradici a s ní spojené strukturující náhledy, které paradigma utváří, neboť se jedná o„pevně propojený svazek, i když jeho části mohou být vzájemně nekompatibilní" (ibid.).
MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studii
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie Jofcova 10 _17
602m BRNO CEP
ekonomickému růstu, měřeným pomocí indikátoru HDP. Instrumentální racionalita redukuje jiná hlediska hodnocení, jako například zánik kultur, enviromentální degradaci nebo multidimenzionální dopady na kvalitu života cílové populace.
2) V západní moderně je důraz kladen na vědecké poznání, které je získáváno skrze empirismus, zaručující ověřitelnost získaného poznání. V rozvojovém myšlení např. empirismus vedl např. ke konstruování modelů ekonomického růstu, které byly extrahovány na základě zkušenosti industrializace v současném rozvinutém světě.
3) Hnací silou mašinérie projektu modernizace je věda, neboť představuje „klíčový aspektu expanze lidského vědění", spoju se zrodem „sociálních věd, institucionálních a disciplinárních struktur, které krystalizovaly roli vědecké komunity v produkci vědění" (Bilgin, Morton; 2002: 56). Na západní vědu jako motor krize poukazují i feministické hlasy rozvoje (cf. Shiva, 1988, pozn.16), kdy Braidotti (1994, s.10) zdůrazňuje roli vědy jako „totalizujícíkontroly nad realitou". Věda se svými nároky na objektivní pravdu ovlivňuje myšlení a jednání v moderní společnosti (1994, s. 9).
Aktivita:
Přečtěte si úryvek z Polanyiovy Velké transformace v Rozvojové čítance: POLANYI, K., 2008. Freedom in a Complex Society. In: CH ARI, S. a S. CORBRIDGE, (2008): The Development Reader. Oxon: Routledge.
4) Vědou produkované vědění si činí univerzalistické nároky, tj. možnost aplikace tohoto vědění napříč společnostmi, neboť vědecké poznání má univerzální platnost. Rané sociální vědy považovaly za ideál vědy fyziku, matematiku a biologii, přičemž úkolem sociálních věd bylo objevovat zákonitosti, podle kterých společnost funguje.
Sociální vědci se tak snažily o odhalení univerzálních zákonů, např. po vzoru zákona gravitace, které by nejenom osvětlily, ale zároveň umožnily předpovědět budoucí vývoj. Příkladem univerzalistického nároku v rozvoji jsou např. marxismem inspirované teze zejména starší školy závislosti, či např. dílo Rostowovo a jeho stádia ekonomického růstu15.
5) Centrální kategorií pro pochopení rozvoje je kategorie pokroku, který ruší nehybnost a strnulost tradičních společností. Pokrok znamená víru v to, že je možné
15 Rostow (1960) tvrdí, že jednotlivé společnosti je možné seřadit podle jejich ekonomické dimenze, srovnat a následně klasifikovat: „Je možné identifikovat všechny společnosti, podle jejich ekonomické dimenze, jako náležící do jedné z pěti kategorií: tradiční společnosti, společnosti s podmínkami pro ekonomický růst, společnosti ve fázi nastartování růstu, společnosti na cestě ke zralosti a společnosti masové spotřeby (1960, s. 4).
18
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
podmínky, ve kterých lidé žijí, zlepšit skrze aplikaci vědeckého poznání16. Z hlediska rozvoje je důležité zdůraznit, že na myšlence ekonomického růstu není nic univerzálního ani nezbytného. Kuznets poukazuje na fakt, že z hlediska historického vývoje není ekonomický růst samozřejmý, neboť: „Ve skutečnosti není daleko od pravdy tvrdit, že moderní ekonomický růst byl zrozen po industriálni revoluci v Británii" (Kuznets podle Ray17, 2007:48).
6) Jelikož je rozvoj úzce spojen s moderními západními kategoriemi, hraje důležitou roli individualismus, podle kterého je jedinec výchozím bodem veškerého poznání a jednání a individuální rozum nemůže být podřízen vyšší autoritě (Hall, 2000, s, 22). Kategorie individualismu znamená aplikaci rozdílného kulturního referenčního rámce na rozvíjející se země, neboť v kolektivistických kulturách může být naplňování potřeb jednotlivce podřízeno potřebám rodiny, komunity či kmene. Například v lidskoprávních přístupech jsou takové imperativy nepřijatelné. Konkrétně ženská obřízka je z hlediska lidskoprávních přístupů zásahem do individuálních voleb člověka, neboť znamená podřízení jedince přáním rodiny či komunity. Analogicky jsou odsuzovány vraždy ze cti, kdy jedinec je připraven o základní právo, právo na život jako reakce na „ztrátu cti" rodiny či komunity.
7) Další charakteristikou „ideálního typu" západní moderny je tolerance, která znamená přiznání naprosto základního práva na odlišnost bez odsuzování či hodnocení. Tolerance je přesvědčení, že např. jiná náboženství, rasy nebo civilizace nejsou inherentně podřadné evropskému křesťanství (Hall, 2000, s. 21).
8) Dále je charakteristikou projektu moderny svoboda, definovaná jako opozice feudálním a náboženským omezením víry, obchodu, komunikace, sociální interakce, sexuality a vlastnictví (ibid.).
9) Nejen s nástupem lidskoprávních přístupů je zdůrazněn další konstitutivní prvek projektu moderny - humanita jako stejnost, společná lidská podstata, kterou lidé sdílejí bez ohledu na příslušnost k rase, náboženství nebo národu, tedy víra v to, že „lidská podstata je všude a vždy stejná18" (Hall, 2000, s. 22). Právě tato charakteristika kolidovala s koloniálním nastavením, a proto byla koloniální expanze zaštítěna konceptem poručnictví. Za poslední komponent osvícenského paradigmatu Hall uvádí:
Hall charakterizuje pokrok: „Pokrok, myšlenka, že skrze aplikace empiricky založeného vědění mohou být vytvořeny sociální instituce, které učiní člověka šťastnějším a osvobodí ho od nespravedlnosti a despotismu. " (Hall, 2000, s. 37). Pro feministickou kritiku vědy cf. např. SHIVA, V. (1988): Staying alive, Women, Ecology and Survival in India, London: Zed Books.
RAY, D. (2007): Development Economics, Oxford: Oxford University Press.
Tento argument je důležitý pro paradigma lidského rozvoje, zejména pro přístupy lidských práv a lidskoprávní přístupy.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
19
10) Sekularismus, tj. ustavení veřejné sféry, která je oproštěná od znaků náboženské příslušnosti. V osvícenském diskursu nabýval sekularismus povahy „antiklerika-lismu" (Hall, 2000, s. 22), stejně jako „potřeba bezpečného vědění, osvobozeného od náboženských ortodoxií" (ibid.). V současné době je koncept sekularismu a otázka veřejné sféry versus právo na projevování vlastní identity předmětem ostrých sporů v Evropě, kdy se problematika deklarování náboženské příslušnosti skrze nošení muslimských šátků či nošení přívěsku s křížem stala předmětem jednání parlamentů i soudů ve Francii, Belgii, Německu či Británii. Projekt moderny se stal zásadním mentálním nastavením pro praktiky rozvoje. Dalším konstitutivním prvkem projektu rozvoje bylo plánování, které je spojeno S nástupem expertů a expertního vědění. Souvislost mezi plánovacími praktikami 19. stol. a snahami o cílený rozvoj popsal postrozvojový kolumbijský antropolog Arthuro Escobar'9. Escobar popisuje nástup expertů, vědění a technik, které umožnily plánování jako centrální aktivitu Rozvoje. Použitím Foucaultových konceptů normalizace a disciplinování na makroúrovni, tedy na úrovni národního státu, popisuje Escobar vynoření socioekonomické a kulturní konfigurace v novověké Evropě, která je základem pro rozšíření této konfigurace na mimoevropská teritoria (třetí svět). Podle Escobara (1995, s. 63) jsou plánovací techniky a praktiky v centru rozvojového snažení od jeho samotného počátku. Koncept plánování představuje ztělesnění víry, že sociální změna může být řízena, produkována jako výsledek vůle. tj jako výsledek cíleného úsilí (Escobar, 1995, s. 64). Podle Escobara je plánování spojeno s procesy dominance na Západě samotném, tj. se západní modernou odvíjejíc í se od 18. stol. Plánovací techniky, aplikované v poválečném období na Třetí svět, jsou výsledkem akumulace sociálního a ekonomického vědění a jednání na země Třetího světa. Plánování však s sebou nese znaky historie a kultury, která plánování vytvořila. Pokud jsou praktiky plánování aplikovány na Třetí svět, nesou s sebou nejen tuto historickou zátěž, ale zároveň přispívají k (re)produkci socioekonomické a kulturní konfigurace, kterou dnes nazýváme zaostalost (underdevelopment) (Escobar, 1995, s. 63).
V následující části je představeno plánování jako způsob zvládání problémů novověkého města. Stejné praktiky jsou podle Escobara (1995) používány v rozvoji. Podle Escobara je plánování výsledkem následujících zásadních faktorů:
1) Prvním z nich je rozvoj městského plánování na poč 19- stol, které se vynořilo jako snaha o regulaci nově vznikajících industriálních měst. Zrod městského plánování je spojen s normalizačními a disciplinačnímipraktikami, jako snaha zvládnout nekontrolovatelný nárůst raného industriálního města. Městské plánování, spolu
Citováno podle ľscobar. 1995. Původně otištěno v The Development Dictionary: A Guide to Knowledge as Power (SACHS, 1992) pod slovníkovým heslem Development Planning (Plánování).
20
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
x védou o urbanizaci, transformovalo prostorovou a sociální podobu města (Esco-bar, 1995:65). Na město začalo být nazíráno jako na objekt, který může být vědecky analyzován a přetvářen (Escobar, 1995: 65).
2) Druhým faktorem je plánování je zároveň jako výsledkem intervence profesionálů a administrátorů do společnosti ve jménu zvyšování blahobytu obyvatel.
3) Třetím faktorem je „vynález" moderní ekonomiky skrze institucionalizaci trhu a formování klasické politické ekonomie (Escobar, 1995, s. 64). Plánování je tak podle Escobara možné skrze rozšíření a institucionalizaci trhu, individualismus, militarismus, které jsou v klasické politické ekonomii základními jednotkami a morálními principy. Výsledkem těchto procesů je upevnění nové domény -ekonomiky (Escobar, 1995, s. 66). Escobar používá Polanyiho argument o vykorenení ekonomiky ze společnosti a zdůrazňuje procesy komodifikace práce, spolu s instrumentálním chápáním přírody.
Chudoba, která se vynořila v městských prostorech jako důsledek vykořenění vesnického obyvatelstva, které doprovázelo migraci vesnické populace do měst, tak otevřela pole pro celou škálu profesionálních intervencí. Tímto způsobem jsou konstruovány problémy, které vyžadovaly podrobné vědecké znalosti o společnosti a její populaci: o zdraví, vzdělání, hygieně, nezaměstnanosti, které jsou konstruovány sociální problémy vyžadující profi sionální intervenci (Escobar, 1995, s. 65). Stát se vynořil jako ručitel pokroku, proto cíleni vlády byla efektivní správa a disciplinování populace21.
1.4. RŮZNÁ CHÁPÁNÍ ROZVOJE
V současném sociálně-vědním diskursu se rozvoj používá ve třech významech (Sum-ner a Tribe (2008):
a) Rozvoj jako dlouhodobý proces strukturální společenské transformace (rozvoj s malým r; vývoj).
b) Rozvoj jako krátkodobý či střednědobý výsledek cíleného jednání a dosažení žádoucích cílů (rozvoj s velkým R).
c) Rozvoj jako dominantní diskurs západní modernity (zejména postrozvojové myšlení).
V následujícím textu je načrtnuta definice rozvoje, spolu s vymezení Rozvoje jako cílené aktivity oproti procesům nerovného vývoje.
21 Vědecké plánování „dospělo" v 20. a 30. letech století minulého, jako výsledek mobilizace národní výroby během 1. světové války, sovětského plánování, školy vědeckého managementu (Taylor, Fayol) a keynesiánských ekonomických politik.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
21
Definice rozvoje:
Nederveen Pieterse (2001:3) charakterizuje: „Rozvoj můžeme definovat jako organizovanou intervenci do kolektivních záležitostí podle standardů zlepšení. Co představuje zlepšení a jaký druh intervence do sociálního systému je vhodný se přirozeně mění podle třídy, kulturně-historického kontextu a vztahů moci."
m rozvoj
rozvoj jako jako cílený proces diskurs
Západu
Sumner a Tribe (2008:11) navrhují následující vztah mezi těmito pojetími roz\ oje, ze kterého je patrné, že jednotlivá členění od sebe nejsou hermeticky oddělená.
Hart (2001) charakterizuje jednotlivá chápání jako geograficky nerovnou, hluboce kontradiktorní sadu procesů, které stojí za vývojem kapitalismu, na straně jedné a Rozvoj, kterým označuje vynalezení třetího světa a který se vynořil v kontextu dekolonizace a studené války, na straně druhé (Hart, 2001, s. 649-658). Naproti tomu Chhotray (2008) poukazuje na propojenost těchto procesů, konkrétně v jejím argumentu na príkladu NGOs, které mohou být nástrojem propojení mezi částečnou, reformistickou a specifickou alternativou a více radikálními systémovými změnami. NGOs se tak stávají nástrojem propojení technokratických intervencí, jako je např. poskytování služeb, a širší transformací v politických a sociálních vztazích (Bebbington, Hickley a Mitlin, 2008:5).
Příkladem chápání rozvoje jako strukturální změny je Polanyiova Velká transformace. Polanyi (1944) popisuje transformaci, která se odehrála v Británii v kontextu nástupu tržní ekonomiky. Polanyi argumentuje, že nástup tržní ekonomikyje nerozlučně propojen s nástupem moderního státu. Výsledkem tohoto procesu je vznik tržní společ-
22
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
nosti. Ustavení mocných národních států bylo nezbytné k prosazení změn a nástupu kapitalistické ekonomiky. Tyto změny znamenaly zásadní narušení sociálního řádu.
1.4.1 ROZVOJ JAKO CÍLENÉ JEDNÁNÍ (ROZVOJ S VELKÝM R)
Druhým způsobem chápání rozvoje je Rozvoj jako výsledek cílených politik, aplikovaných v zemí Třetího světa. Kategorie třetího světa byla vynalezena po druhé světové válce kdy autorství je přičítáno Alfredu Sauvymu.
Alfred Sauvy definuje v článku Tři světy, jedna planeta, uveřejněném 14.8.1952 v ĽObservateur, třetí svět jako jednoznačně politickou kategorii. Sauvy ustavil homogenní kategorii třetího světa následovně:
„V současnosti rádi mluvíme o dvou světech, o jejich možné válce, o jejich spoluby-tí, a příliš často zapomínáme na existenci světa třetího, nejdůležitějšího, prvního rc smyslu chronologickém. Jedná se o celek těch, které ve smyslu OSN nazýváme zeměmi zaostalými."
1.4.2. POLITICKÝ PROJEKT ROZVOJE
Rozvoj jako cílevědomé napomáhání „vývoji" v zemích třetího světa se stal v poválečném období západním projektem. Politicky byly snahy odstartovány inauguračním Trumanovým projevem. Úspěch Marshallova plánu směřovaného k západní Evropě vzbudil optimismus ohledně možnosti řízeného rozvoje.
Aktivita:
Přečtěte si článek Klause Doddse (2008): The Third World, developing countries, the South, poor countries. In: DESAI, V. a R. B. POTTER. The Companion to Development Studies. London: Hodder Education.
Otázky:
□ Jakým problémům čelí rozvíjející se svět podle Doddse?
□ Který kontinent je zejména předmětem zájmu?
□ Popište důvody vzniku Hnutí nezúčastněných států (Non Aligned Movement).
□ U klasifikací uveďte kritéria, na kterých je klasifikace založena (dimenzionální analýza).
□ U jednotlivých klasifikací uveďte jejich výhody a nedostatky.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
23
Hlavním principem poválečných rozvojových aktivit západního světa byla autoritativní intervence jako zásah do kolektivního jednání spolu s předpoklady, které tento zásah implicitně (zamlčené) předpokládá a s cíli, o které usiluje. Preston (1996) charakterizuje v Rozvojové teorii autoritativní intervenci jako zásah do kolektivních záležitostí (cílové komunity nebo společnosti), a to na základě domnělé legitimity.
Jednání je zaštítěno legitimizačními diskursy, jako je vyšší „vyspělost" (tj. pokročilost v historickém vývoji), lepší technologie, nadřazené vědecké znalosti či vyšší životní úroveň. Autoritativní intervence je intencionálni, řízená, a předpokládá směrování k určitému stavu (definovanému jako žádoucí), což předpokládá (domnělou) znalost druhého (jeho očekávanou reakci) (Preston, 1996, s. 159).
V Prestonově definici chybí kulturní a geografická charakteristika společností, ve kterých tato změna probíhá. Hart (2001, s. 60) tedy upřesňuje, že Rozvoj jsou procesy zásahu ve třetím světě, které se vynořily v kontextu dekolonizace a studené války.
Rozvoj s velkým R je užší kategorií než rozvoj jako nerovný vývoj. Bebbington, Hic-kley a Mitlin (2008) uvádějí, že odlišení rozvoje a Rozvoje napomáhá rozlišování vztahu mezirozvojovou politikou a praxí na straně jedné a procesy nerovného vývoje, který vytváří nerovnosti a exkluzi, stejně jako více příležitostí pro jiné, na straně druhé (Bebbington, Hickley a Mitlin, 2008, s. 5).
Definice autoritativní intervence:
„Intervence do sociálního systému může být chápána jako záměrné jedna >i. jehož cílem je přivodit jistou změnu v souboru okolností, a tímto způsobem docílit preferovaného stavu věcí. Tento přístup má následující konstitutivní aspekty:
□ předpoklad, že existuje subjekt, který může být předmětem takové intervence,
□ očekávání, že tento subjekt bude reagovat, a to předvídatelným způsobem.
o představa, že intervence bude uskutečněna jednajícím přesným způsobem a podle jasných očekávání; tj. autoritativně a nikoli namátkou či nahodile."
(podle Preston, 1996, s. 158-159)
Otázka intervence do sociálního systému, navíc systému nacházejícího se ve zcela odlišných kulturních rámcích, není bez kontroverzí. Proto od 80. let vzrůstá v rozvoji význam participativních přístupů, tj. přístupů ve kterých je v různé míře cílová komunity zapojena do projektů. Ani tento přístup není bezproblémový, proto je představení par-
Nad problematikou intervence či ovlivňování jiných kultur západním světem se po několik desetiletí zamýšlí Norbert-Hodgeová. Autorka Vzdálených budoucností
24
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
(1991) je lingvistka, která v roce 1975 odjela studovat jazyk do Ladakhu, tzv. „malého Tibetu" (administrativně v Indii). Jedním z výsledků jejího „zúčastněného pozorování" je kniha, ve které popisuje „nedotknutelnost" místního komunitního života.
Poválečná indická vláda se rozhodla oblasti, které obývají kmenové společnosti, izolovat od vlivu moderního života (jsou vyčleněny jako Jribal communities", cf. Sainath, 1996). V důsledku tohoto vyčlenění nebyly předmětem rozvojových snah poválečných indických administrativ. V podání Norbert-Hodgeové byli Ladačané v tradiční společnosti šťastní a spokojení, ženy se těšily vysokému statutu v rámci pevných, stabilních, blízkvch rodinných vztahů. Během svého pobytu byla svědkem zániku toho tradičního způsobu života jako důsledku zrušení izolace regionu, tj. pronikání vlivu „vnějšího" světa a dopadů na tuto komunitu.
V interpretaci NorbertHodgeové je pohodlnost a snadnost moderního života vykoupena proměnou „žebříčku hodnot" ladackých obyvatel. Namísto přátelství, otevřenosti, sdílení a důvěry nastoupila chamtivost, netolerance, ekologická devastace a nezaměstnanost jako důsledek komodifikace ekonomiky. Čistě rurální komunita se urbanizovala, silnice byly vyasfaltovány a ucpány nadměrným počtem vozů. Sociální harmonie ladac-kého lidu, nyní žijícího v „bezduchých cementových krabicích, dýchajícího znečištěný vzduch", byla, podle NorbertHodgeové, nenávratně ztracena.
Kritikové Norbert-Hodgeové vznášejí argument, který je platný i pro některé antropologické argumenty. Podle těchto názorů dochází uměle k vytváření idealizovaného komunitního života, což je nejenom patronizující, ale i nepřesné, neboť tento argument zastírá krutý geopolitický kontext, ve kterém tyto společnosti existují. Obecně lze konstatovat, že morální a etické dimenze rozvoje patří k nejdůležitějším současných tématům rozvojové problematiky.
Aktivita: Přečtěte si text Davida M. Smitha ..Responsibility to distant others" pp. 129-132, in: DĽSAI, V.; POTTER, R. B. (2008): The Companion to Development Studies, London: Hodder Education.
□ Jaký argument předkládá v článku Peter Singer a Stuart Corbridge?
□ S jakými praktickými otázkami se potýkáme při „pomoci vzdáleným druhým"?
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
25
Z hlediska obsahu definice můžeme definice rozvoje členit podle Gaspera22 na historické a ahistorické definice rozvoje na straně jedné a pozitivistické („bezhodnotové") a evaluativní (hodnotící).
Jelikož text knihy v následujících kapitolách je zaměřen na představení jednotlivých paradigmat, je užitečně poukázat na historickou sled jednotlivých paradigmat. V rozvojových studiích vedle sebe existují různá paradigmata ve stejné době, avšak v určitém období se dostává konkrétní paradigma do popředí.
Specifické historické a ahistorické definice rozvoje (podle Gasper, 2004, s. 32)
DEFINICE ROZVOJE	POZITIVISTICKÉ	EVALUATIVNÍ
AHISTORICKÉ	Např. industrializace, HDP/per capita	Např. zvýšení univerzálně specifikovaných upřednostňovaných schopností
HISTORICKÉ	Nástup a rozšíření západoevropských kulturních hodnot Pokus o rozšíření západního modelu růstu na Jih od 1945	Naplnění stanovených preferencí skupiny X v čase Y (např. Rozvojové cíle tisíciletí).
Při studiu každého z paradigmat je důležité věnovat pozornost typu aktéru, které podporují určitý přístup. Např. na půdě OSN je dominantním paradigmatem přístup lidského rozvoje, realizovaný v současné době v iniciativě Rozvojových cílů tisíciletí. Naopak finanční instituce ideově čerpají z neoliberálního paradigmatu, i když se - alespoň na úrovni rétoriky - staví za i Rozvojové cíle tisíciletí. Následující tabulka ukazuje nástup jednotlivých proudů v Rozvoji. Jednotlivé směry vznikly v uvedeném období a významným způsobem promlouvaly do rozvojových politik. Některé směry se nikdy nestaly součástí mainstreamových politik v rozvinutých zemích (např. teorie závislosti), avšak svými alternativními naracemi silně ovlivňovaly politiky dominantní.
Obecně lze shrnout, že po velmi úzkém či jednodimenzionálním chápání rozvoje (ekonomický růst, modernizace, vyvázání se ze světového systému) dochází k rozšiřování jednotlivých významů rozvoje.
Jak uvádí Ufford a Giri23(Ufford, Giri, 2003, s. 3) jsou v optimistickém náhledu rozvojové aktivity vedeny „vizínaděje a optimismu, jako výraz konstituování nové odpovědnosti na globální úrovni po zničující zkušenosti" světových válek (Ufford, Giri, 2003, s. 3)- V této
GASPER, D. (2004): The Ethics of Development, From Economics to Human Development. Dehli: Vistaar Publications.
26
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
interpretaci je výskyt extrémní chudoby nahlížen jako nezasloužený, a pro marginalizova-né obyvatelstvo znamená omezené možnosti vymanit se z této situace (Gasper, 2004, s. 1).
Jak představuje tabulka, první snahy o cílené rozvojové politiky spadají již do koloniálního období, kdy byly vedeny doktrínouporučnictví (podle Esteva, 1992), ve které jsou rozvíjející se země nahlíženy jako „nedospělé", a proto potřebují vedení ze strany koloniálních mocností. Až tyto země „dospějí" do stádia, kdy se budou moci spravovat samy, potom dojde k ukončení koloniální správy . Mimo ekonomických politik zamířených na dobývání surovin z koloniálních oblastí, byly snahy směřovány do politik veřejného zdraví, neboť výskyt infekčních chorob znamenal značnou úmrtnost jak vojáku, tak koloniálních administrátorů, což mělo přímé dopady pro koloniální správu. Další uvedené koncepty jsou představeny u jednotlivých paradigmat.
OBDOBÍ	PERSPEKTIVA	VÝZNAM ROZVOJE
1850	koloniální ekonomie	spravování zdrojů, poručnictví
1870	opozdilci (latecomers)	industrializace, dohánění
1940	rozvojová ekonomie	ekonomický růst, industrializace
1950	modernizační teorie	růst, politická a sociální modernizace
I960	teorie závislosti	akumulace, nacionálni
1970	alternativní rozvoj	lidský rozkvět
1980	lidský rozvoj	rozvoj kapacit, rozšíření možnost voleb
1980	neoliberalismus	ekonomický růst - strukturální reformy,
		deregulace, privatizace, liberalizace
1990	postdevelopment	autoritativní inženýrství, rozvoj jako
		katastrofa
Významy rozvoje v historické perspektivě (Pieterse, 2001:7)
V souladu s rozšiřováním pojmu rozvoje jsou v této tradici pod cíle rozvoje zahrnovány následující oblasti (podle Gasper, 2004, s. 2):
1) centrální význam zdraví (konkrétně se to projevuje ve významu, který je např. zdraví věnován v Rozvojových cílech tisíciletí)
2) důležitost míru a bezpečnosti (a v současné době značně diskutovaná otázka humanitární intervence);
3) nerovné rozdělení nákladů spojených s implementací změn a z toho plynoucí časté zhoršování situace a prohlubování marginalizace zranitelných skupin (žen, dětí, starší generace, nemocných), např. „sociální náklady" spojené s realizováním Programů strukturálního přizpůsobení (cf paradigma neoliberální);
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
27
4) důležitost životního prostředí (koncept trvale udržitelného růstu);
5) problematika národních hranic a odpovědnost za jejich nastavení (tematizováno ve škole závislosti jako problematika dědictví kolonialismu);
6) etické otázky statutu a obsahu rozdílu mezi kulturami (např. jeden z nejzáklad-nějších sporů o „univerzálnost" lidských práv, viz paradigma lidského rozvoje)
7) důležitost zdrojů a konstituování významů (otázka epistemologická a důležitost osy moc-vědění, které je tématem zejména v post-rozvoji)
Rozšiřování významu Rozvoje (tj. cílených aktivit na zlepšení situace marginalizo-vaného obyvatelstva) znamená lepší příležitosti pro uplatnění plurality aktérů činných v Rozvoji. Nárůst definic a praktik Rozvoje také znamená zavedení alespoň částečných mechanismů kontroly či usměrňování politik dominantních aktérů. V tomto ohledu jsou např. lidsko-právní přístupy potenciálně mocným nástrojem v ovlivňování politik, které jsou cílené na co největší „blaho", ale znamenají potlačování potřeb či práv obyvatelstva (např. stavba hydroelektráren v Narmada Valley, které mají přinést zlepšení zavlažování a potenciálně zajistit potravinovou bezpečnost a poskytnout elektřinu, ovšem za cenu přemístění 40 000 obyvatel, viz podrobně paradigma lidského rozvoje). Zejména expanze neziskového sektoru v Rozvoji hraje v tomto ohledu nezastupitelnou roli, neboť ukazuje na negativní dopady politik dominantních aktérů (podrobněji o činnosti neziskového sektoru v paradigmatu alternativním).
1.5. ROZVOJOVÁ TEORIE
Rozvojová teorie je akademickou snahou o identifikování klíčových faktorů, které jsou nezbytné pro rozvoj a identifikováním postupů, jak ke žádoucímu stavu dospět. Obecně se tedy rozvojová teorie snaží jednak vymezit, co rozvoj znamená, a následně odvodit vztahy mezi jednotlivými komponentami rozvoje. Rozvojové teorie24 byly od svého počátku generovány jako „velké teorie", tj. jako roviny vědění, náležející do oblasti širokých explanačních rámců, které mají univerzální ambice (tj. uplatnitelné napříč RZ). Snaha o generovaní velké teorie však s sebou nutně nese omezení a závažné epistemologické problémy25.
van Ufford, P. Q.; Giri, A. K. (2003): A Moral Critique of Development, in Search of Global Responsibilities. London: Routledge.
Teorii můžeme obecně charakterizovat jako kritiku, revizi a shrnutí dosavadního vědění ve formě obecných tvrzení (Pieterse, 2001:2).
Často diskutovanou je otázka míry autonomie rozvojové teorie a její zařazení, tj. otázka disciplinární identity. Jedná se pouze o teorii odvozenou (derivativní), nebo má vlastní statut? Je rozvojová teorie pouhou ideologií a ideovým nástrojem prosazování politické agendy (neomodernizační škola jako nástroj americké expanze, škola závislosti jako legitimizace po-pulistických režimu), a nebo má „hodnotově neutrální" explanačnípotenciál? (viz Pieterse,
28
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
Těžiště předkládané knihy je ve vysvětlení jednotlivých rozvojových paradigmat. Každé z paradigmat je představeno v multidimenziální perspektivě. Jednotlivé dimenze rozvojové teorie explicitně shrnul Nederveen Pieterse (viz rámeček).
Před postmoderním obratem byl v rozvojové teorii zdůrazňován zejména kontext, metodologie, explanace a budoucnost - ve smyslu politik, které z teorií vyplývají.
Náhledy postmoderní, v čele s antidevelopmentem, se zaměřují zejména na odkrývání kořenů, epistemologii, reprezentaci a imaginaci, tedy dimenze, které pomocí diskursivní analýzy a kulturálních studií dekonstruují rozvojový diskurs a poukazují na zamlčené (či záměrně zamlčované) premisy rozvojových teorií (Nederveen Pieterse, 2001, s. 8-9). Z tohoto vysvětlení logicky plyne, že některé dimenze jsou více rozvedeny u určitých paradigmat a méně u jiných.
Dimenze rozvojové teorie podle Nederveena Pieterse (2001, s. 8).
□ kontext - historický kontext a politické okolnosti či příčiny vzniku teorie
□ \ vsvětlení- předpoklady ze kterých vycházejí kauzální vztahy
□ epistemologie - pravidla toho, co konstituuje vědéní
□ metodologie - indikátory a výzkumné metody
□ reprezentace - vyjádření nebo upřednostnění určitých politických nebo třídních zájmů a kulturní preferencí
□ imaginace - představy, konotace, symboly rozvoje, touhy
□ budoucnost - politiky, agenda budoucí projekty (Pieterse, 2001, s. 8)
Rozvojové teorie24 byly od svého počátku generovány jako „velké teorie", tj. jako roviny vědění, náležející do oblasti širokých explanačních rámců, které mají univerzální ambice (tj. uplatitelné napříč RZ).
Snaha o generování velké teorie však s sebou nutně nese omezení a závažné episte-mologické problémy2\ Thoerbecke (2007) v Evoluci rozvojové doktríny 1950-2005 poukazuje na fakt, že rozvojová doktrína se začala konstituovat až po období dezintegrace koloniálních systémů ve 40. a 50. letech 20. stol. Thorbecke prezentuje pragmatický názor, že ekonomický a sociální rozvoj třetího světa nebyl za kolonialismu myslitelný,
2001. s. 2). O interdisciplinárním charakteru rozvojových studií a argumentu za fúzi interdi-sciplinarity směrem k transdisciplinárnímu pojetí rozvojových studií viz např. KOLAWOLE, O. D. (2010): Inter-Disciplinarity, Development Studies and Development Practice, Development in Practice, Vol. 20, No. 2. (Spring, 2010), pp. 227, 239-
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
29
neboť byl v přímém rozporu s jádrem dělby práce, kterou koloniální systém konstituoval. Druhá světová válka tak odstartovala dekolonizaci a s ní spojenou „revoluci vzrůstajících očekávání" (Thorbecke, 2007, s. 3).
Preston (1996) dále rozvíjí, že po druhé světové válce vedlo několik faktorů k vytvoření teorie ekonomického růstu, použitelné pro třetí svět. Nejdůležitějším z těchto faktorů byly mocenské zájmy USA s ambicí stát se vůdčím aktérem poválečného světového uspořádání. Dalším faktorem pak byly zájmy obchodní komunity a jejich snahy udržet si přístup na trhy zemí třetího světa a posledním konstitutivním faktorem bylo převládnutí pojetí národního rozvoje (developmentarismu) jakožto dominantního náhledu nových západních poválečných elit (Preston, 1996, s. 153).
Thorbeck26 představuje vývoj rozvojové teorie po jednotlivých desetiletích. Konkrétně se na cíle, konceptuálni aparát a data. Tyto prvky jsou spolu přirozeně provázané, jejich vzájemnou závislost Thorbecke ilustruje níže uvedeným schématem.
Cíle rozvoje	Rozvojové politiky
a definice rozvoje	r »   a strategie
1 T Rozvojové teorie	><
a hypotézy	Systémy dat
Rozvojové modely, techniky,	a měření výkonu
empirické aplikace	
Obr. Rozvojové doktríny: klíčové vzájemné závislosti podle Thorbecka (2007, s. 4)
Jeho klasifikace popisuje jednotlivé dimenze pro každou z dekád a poukazuje zejména na možnosti či limity jak metodologické, tak empirické. Problematizuje typ dat, která byla sbírána, a tím dostupná k analýze, což zpětně určovalo limity empirické verifikace jednotlivých teoretických přístupů.
Thoerbecke (2007) v Evoluci rozvojové doktríny 1950-2005 poukazuje na fakt, že r< >/vojová doktrína se začala konstituovat až po období dezintegrace koloniálních systémů ve 40. a 50. letech 20. stol. Thorbecke prezentuje pragmatický názor, že ekonomický a sociální rozvoj třetího světa nebyl za kolonialismu myslitelný, neboť byl v přímém rozporu s jádrem dělby práce, kterou koloniální systém konstituoval.
Mavrotase a Shorrock (2007) (eds.) (2007): Advancing Development: Core Themes in Global Economics.
30
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
Druhá světová válka tak odstartovala dekolonizaci a s ní spojenou „revoluci vzrůstajících očekávání" (Thorbecke, 2007, s. 3). Preston (1996) uvádí faktory, které vedly po druhé světové válce k vytvoření teorie ekonomického růstu, použitelné pro třetí svět. Nejdůležitějším z těchto faktorů byly mocenské zájmy USA s ambicí stát se vůdčím aktérem poválečného světového uspořádání. Dalším faktorem pak byly zájmy obchodní komunity a jejich snahy udržet si přístup na trhy zemí třetího světa a posledním konstitutivním faktorem bylo převládnutí pojetí národního rozvoje (deve-lopmentarismu) jakožto dominantního náhledu nových západních poválečných elit (Preston, 1996, s. 153).
Thorbecke ve svém přehledu shrnuje např. přístupy z let 50. a 60. minulého století. Za cíle politik v 50. letech byl vytyčen ekonomický růst, který byl modelován na tzv. jednosektorových modelech (tj. model průmyslu s cílem industrializace dané země). Do tohoto období také spadají kořeny přetrvávajících problémů v zemědělství, neboť při následování doporučovaných politik došlo k přesunování investic ze zemědělství do průmyslu, což z dlouhodobého hlediska způsobilo extrémní problémy jak z hlediska potravinové bezpečnosti, tak z hlediska rozvoje venkovských oblastí.
Přínosem Thorbeckovy přehledu je hodnocení jednotlivých přístupů ve světle dat, která měli v dané době akademici a administrátoři pro ověřování hypotéz k dispozici. Poukazuje na to, že spoléhání se na agregované (souhrnné) modely bylo výsledkem nejenom tehdejšího konceptuálního aparátu, ale také dostupných dat, která se v 50. letech skládala téměř výlučně z dostupných dat národního důchodu (Thorbecke, 2007, s. 5-6). (Thorbecke, 2007, s. 7).
Po představení rozdílných způsobů vypořádání se s jednotlivými dimenzemi rozvojové teorie jsou představeny trendy v rozvojové teorii.
1.6. TRENDY V ROZVOJOVÉ TEORII
Rozvojová teorie představuje pole vědění, na kterém se akademici z různých disciplín snaží nabídnout přesvědčivější teorii, proč rozvoj nastává, co mu brání, či proč je jeho realizace nemožná. Míra empirické verifikace těchto teorií nesmírně variuje, od kvantitativních, a ze své podstaty nutně redukcionistických modelů, až po čistě kulturální analýzy, v současném poli rozvojové teorie reprezentované např. postkolo-niálními studiemi či různými variantami teritoriálních studií. Obecně je možné trendy v rozvojové teorii rozlišit na dlouhodobé a krátkodobé (Pieterse, 2001, s. 11).
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
31
Obecné trendy v rozvojové teorii (podle Pieterse, 2001, s. 12)	
makrostruktuŕ	-►      orientované na aktéry, instituce
strukturalismu	konstruktivismu
determinismu	interpretativismu
homogenizující, generalizující	diferencující
jednolitého	pluralistnímu
eurocentriekého	polycentrickému
Dlouhodobé představují posun od epistemologií 19. stol., tj. od zdůrazňující struktury, zaměřené na ekonomiku, stát a sociální systém (ibid.), k epistemologiím 20. století27.
V současné době jsou epistemiologické základy rozvojové teorie charakterizovány přístupy interpretativními, ve znamení sociálního konstruktivismu a zohledňující lokální charakteristiky zemí, regionů či komunit, na které jsou zaměřeny.
Pro Pieterse (2001, s. 10) z tohoto mapování rozvojového pole vyplývá něk< >lik b< kIu. Za stěžejní je možné interpretovat zdůraznění limitů generalizace rozvoje, tj. vytvoření obecně platné ahistorické teorie, kterou by bylo možné aplikovat napříč rozmanitým rozvíjejícím se světem. Rozvoj znamená různé věci pro různé aktéry, a proto je polem pro mnohaúrovňové vyjednávání a boje mezi jednotlivými aktéry.
Posun od velkých teorií a strukturálních makropřístupů znamená příklon k myšlení, pro které jsou charakteristické rozmanitost a diferenciace (Pieterse, 2001, s. 11).
V návaznosti navýše uvedenou krizi rozvojové teorie je možné identifikoval základní tenze, dilemata rozvojové teorie:
1) Tenze v agendě: v cílech rozvojových snah
Jelikož není možné současně sledovat všechny cíle rozvoje, je třeba jednotlivé cíle hierarchizovat. Nezbytnost činit tyto nesnadné volby znamená, že volba priorit je vždy hodnotově zatížená. Je důležitější růst a makroekonomická stabilita, což je především náplní ekonomií růstu (economics of growth) a ekonomií rozvoje (development economics), nebo přístupy zaměřené na člověka (peoplc-centred approaches) se svým důrazem na „vzdělání, zdraví, výživu, zaměstnanost, příjmovou distribuci, základní potřeby, redukci chudoby, environmentálni aspekty, gender..." (Eňimerij, 2007, s. 37)? V rozmanitosti rozvojové teorie se však objevují
Výsledkem vzájemného inspirativního střetávání jednotlivých disciplín jsou nové přístupy, jako „nová institucionální ekonomie, sociologie ekonomie, sociální ekonomie, rozvoj jako sociální proces a jako veřejné jednáni" (Pieterse, 2001, s. 13).
32
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
i zastánci celkového opuštění projektu rozvoje v proudu zvaném antidevelop-ment a neintervenčního rozvoje následující autonomní rozvoj (cf. Carmen, 1995).
2) Tenze v metodologicko-jilozojických přístupech
Povaha klíčových institucí angažujících se v rozvoji je nastavená na univerzalistické vědění, na klasifikování podle západních kritérií. Napětí mezi nomologickým a idio-grafickým přístupem, se kterým se potýkaly sociální vědy napříč sociálněvědním polem, vyúsťuje v kontextu rozvoje do otázky jaký typ vědění má rozvojová teorie generovat? Po značnou část své historie rozvojová teorie konstruovala svůj objekt vypovídání, tj. třetí svět, jako homogenní entitu a tato sociální reprezentace předurčovala vytváření monologického vědění, univerzálně aplikovatelného napříč třetím světem. Tato univerzalita se však v kontextu současných epistemologií stává těžko udržitelnou (viz výše Pieterse, 2001).
3) Spor o úlohu jednotlivých aktérů rozvoje
Kdo by měl „řídit rozvoj"? Nebo přesněji - má vůbec někdo rozvoj řídit? A pokud ano, jaké jsou vhodné nástroje změny? Četnost aktérů činných v rozvoji právě otevírá tuto otá/ku. Jaký má být vztah mezi mezinárodními organizacemi, regionálními strukturami, národními vládami, nevládními organizacemi a privátními aktéry? Ideální je přirozeně vztah vzájemné kooperace, ale jak postupovat v případě, když neziskové organizace zastávají opačné názory než národní vláda, např. v otázce lidských práv nebo v otázkáchgenderu? Nebo pokud neziskové organizace pocházejí z jiného kulturního okruhu, jak nastavit hranici mezi „vhodným" a „nevhodným" ovlivňováním? Nebo jak se zachovat v případě, kdy lokální či národní byrokracie porušuje principy odpovědnosti vůči svým voličům (např. trojaliance v Brazílii; Cardoso, 1977)? Je legitimní nadále spolupracovat s těmito aktéry např. v případě humanitární krize? Bez ohledu na nezbytnost a nepostradatelnost lokálních hnutí a iniciativ zůstává otázka, zda má sféra občanské společnosti poskytovat celou škálu služeb a úkolů, které s sebou „rozšíření možností volby" (Sen, 1999) přinášejí; ať již jde o zdravotní péči, vzdělání či obranu. Je terciární sektor tím vhodným aktérem pro poskytování a garanci těchto statků a služeb?
1.7. KLASIFIKACE ROZVOJOVÉ TEORIE
V závěru kapitoly jsou shrnuty možné klasifikace rozvojové teorie, z nichž členění následované v této knize je pouze jednou z možných variant. Celkové se klasifikační aktivity v rozvojové teorie začaly objevovat již na sklonku 70. let, v období široce zakoušeného pocitu krize rozvojové teorie. Do té doby byly v rozvoji na jedné straně
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
33
teorie modernizační, s předzvěstí nástupu neomodernizační perspektivy, a na straně druhé různé varianty školy závislosti (tj. její štrukturalistická a neomarxistická větev), V polovině 70. let se podařilo institucionálně zakotvit přístup základních potřeb, propagovaný nejdříve ILO a později, v kontextu současného diskursu poměrně překvapivě, také Světovou bankou. Zároveň se v tomto období začíná konstituovat vlivná perspektiva trvale udržitelného rozvoje. Následující přehled zobrazuje jednotlivá paradigmata na pomyslné ose typů vědění, které produkují. Nomologické vědění (z řec. nomos = zákon) znamená typ vědění s ambicemi na univerzální platnost. V rozvojových studiích to znamená takový typ teorie, který je obecně aplikovatelný na všechny RZbez zohlednění konkrétních podmínek. Naopak idiografické znamená popsání partikulárního příkladu, tj. zohlednění konkrétní specifické his toricko-kulturní situace v dané RZ.
Nomologické       i-► Idiografické
1. Modernizační škola
2. Škola závislosti (NICs)
3. Neoklasické
4. Lidský rozvoj
5. Alternativní rozvoj
6. Antidevelopment
Zdroj: Rozvojová paradigmata podle Pieterse (2001:153-155).
O jednotlivých paradigmatech je pojednáno v následujících kapitolách. Zájemci o podrobnější výklad rozvojové teorie najdou inspiraci v rozšiřující četbě:
34
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
Rozšiřující četba:
Rozvojová teorie -Standardní učebnicí rozvojové teorie je Prestonova Rozvojová teorie (1996). Předností knihy je zasazení poválečných proudů rozvoje do kontextu sociálněvědních proudů jdoucích až k počátkům sociálních věd. Test se implicitně přiklání k naracím školy závislosti. Často jsou v jiných učebnicích přejímány jeho tabulky a přehledy. Klasifikace jednotlivých proudů rozvojového myšlení není vždy zcela přehledná. PRESTON, P. W., 1996. Development Theory. Oxford: Blackwell Publishers. Jednou z nejvlivnějších knih o rozvojové teorii je PIETERSE, J. N., 2001. Development Theory: Deconstructions/Reconstructions. London: SAGE Publications. Argumenty Nederveena Pieterse předpokládají alespoň základní orientaci v současných sociálněvědních teoriích. Klasifikace paradigmat velmi přehledná. Pro magisterskou úroveň studia.
Podrobné vysvětlení vzniku současných proudů rozvojového myšlení nabízí BROHMAN, J., 1996. Popular Development. Oxford: Blackwell Publishers. Brohman předkládá poválečné rozvojové teorie, věnuje pozornost celé škále přístupů, včetně regionálního plánování, gencteru a rozvoje či přístupu základních potřeb. Kvalitní text poskytující široké pole informací, někdy na úkor přehlednosti.
Stručný, avšak velmi hutný úvod do rozvojové teorie nabízí THORBEC-KE, E., 2007. The Evolution of the Development Doctrine, 1950-2005. In: MAVROTAS, G. a A. SHORROCKS, eds. Advancing Development, Core Themes in Global Economics. Palgrave Macmillan.
Další rozšiřující četba k textu:
Postrozvojovou naraci o zrodu projektu Rozvoje shrnuje RIST, G., 1997. The History of Development, From Western Origin to Global Faith. London: Zed Books.
HALL, S. a B. GIEBEN, 1992. Formations of modernity. Cambridge: Polity Press.
POLANYI, K., 1944. The Great Transformation: The Political and Economic Origins of Our Time. Boston: Beacon Press.
UFFORD, P. Q. VAN a A. K. GIRI, 2003. A Moral Critique of Development, in Search of Global Responsibilities. London: Routledge. Přehledné pojednání o základních ekonomických proudech a školách poskytuje VOLEJNÍKOVÁ, J., 2005. Moderní kompendium ekonomických teorií. Praha: Profess Consulting.
Nerovný vývoj světa a rozvojová teorie
35