1
Kapitola 6: Vzdělání a rodičovství
Petr Fučík, Beatrice Chromková Manea
(RUKOPIS KAPITOLY – POUZE PRO STUDIJNÍ ÚČELY)
Dnes už si málokdo vzpomene, že poněkud zprofanované slovo „proletáři“, které dnes
chápeme jako synonymum slova „dělníci“, má svůj původ v latinském proles – potomstvo.
V antickém Římě byly za proletariát označovány nejnižší vrstvy obyvatel, jejichž jediným
„kapitálem“ byli jejich potomci. Sám tento výraz ilustruje odvěký zájem o souvislost
sociálního postavení a přístupu k rodičovství. Sociologie v mnoha oblastech ukazuje, že různé
sociální skupiny přistupují k rodičovství velmi různě a zásadním tématem je vývoj těchto
odlišností v čase a jejich navázání na rozdílné znaky sociálního statusu.
Zatímco v minulosti bylo hlavní rozlišení založeno na příslušnosti ke stavu (šlechta
versus poddaní), později zaměstnání (například dělníci versus buržoazie), dnes je sociální
postavení stále významněji určováno vzdělanostní úrovní. Vzdělání zároveň ovlivňuje nejen
zaměstnání, možnost výdělku, a životní styl ale také podobu životní dráhy. Tedy například to,
do kolika let člověk žije s rodiči, od kdy začne vydělávat, jaké má příležitosti potkat partnera,
kam se odstěhuje. Vzdělanostní rozdíly v přístupu k rodičovství mohou mít mnoho různých
podob, od výběru hraček, oblečení, jídla, přes trávení volného času, výběr školy, kroužků až
po samotná rozhodování, zda a kolik mít dětí, kdy a s kým. My se budeme věnovat právě
posledním zmíněným. Z dat o porodnosti od Českého statistického úřadu a ze souboru
Českého panelového šetření domácností (dále CHPS, více viz Příloha 1 – Datové zdroje)
budeme zjišťovat, jak se liší chování jednotlivých vzdělanostních kategorií z hlediska
časování vstupu do rodičovství, časování dalších porodů, propojení rodičovství
s manželstvím, a také jak se liší počet narozených dětí u jednotlivých vzdělanostních skupin.
2
Pracovat budeme až na výjimky pouze s daty o ženách, neboť statistiky o mužské plodnosti
jsou bohužel nespolehlivé a nesrovnatelné.1
Fakt, že existuje významný vztah mezi vzděláním a porodností, je v současnosti
prokázán mnoha výzkumy po celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Ostatně nemalé
rozdíly způsobené vzděláním lze nalézt v téměř všech aspektech rodinného chování [viz např.
Blossfeld, Huinink 1991; Rindfuss, Morgan, Offutt 1996; Martín-García, Baizán 2006;
Sobotka 2004; Hamplová 2003; rovněž kapitoly 5 a 7 této knihy]. V současnosti tedy výzkum
sleduje zejména, jak se vzdělanostní rozdíly vyvíjejí a mění (zda se mění velikost a povaha
odlišností, zda se proměňuje pořadí vzdělanostních skupin, zda rozdíly ovlivňuje sociální stát,
konkrétní politiky atd.) a v neposlední řadě také jak se vzdělanostní rozdíly v rodinném
chování pojí s dalšími formami nerovnosti spojenými se vzděláním. K tomuto tématu
připomeňme, že vzdělanostní expanze, kterou Česká republika prošla zejména po roce 2000,
se promítá také do zkoumání porodnosti, neboť to znamená, že vnitřní složení vzdělanostních
skupin se výrazně proměňuje a vyššího vzdělání dosahují lidé, kteří by dříve studovali kratší
dobu [Chaloupková 2010]. Ve vývoji vzdělanostních rozdílů se tedy spojují dva procesy:
změna v přístupu k rodičovství u stejných sociálních skupin (například: mění se chování těch
žen, které by v každé době velmi pravděpodobně studovaly vysokou školu?) a propojování
různých skupin s odlišným přístupem do stejné kategorie (např. přicházejí mezi
vysokoškolačky ženy s odlišným přístupem k rodičovství).2
1
ČSÚ sbírá data o otcích narozených dětí jen pokud jsou v manželství s matkou. Od roku 2007 dobrovolně
poskytují údaje i nesezdaní otcové, nicméně vinou dobrovolnosti je statistika nereprezentativní. Jak přibývá
porodů mimo manželství, tak ubývá dat o otcích.
2
Blíže k těmto tématům viz: Aldieri, Vinci [2013], Bhrolcháin, Beaujouan [2013], Cygan-Rehm, Maeder
[2013], Fan, Zhang [2013], Wood, Neels, Kil [2014].
3
6.1 Proč vzdělání ovlivňuje porodnost?
Dříve než začneme s popisem výsledků vlastní analýzy, připomeňme si však základní
sociologická vysvětlení, proč porodnost a vzdělání souvisí. Sociologické teorie se snaží
většinou přidat k pohledu na věc širší kontext demografických a sociálních změn v druhé
polovině dvacátého století. Vyhýbají se moralizujícímu pohledu na to, kdo a proč má dětí
„málo“ nebo „příliš“, „brzy“ nebo „pozdě“ a snaží se spíše poukázat na fakt, že rozhodování o
dětech se neodehrává jen v rodině, ale je ovlivněno mnoha dalšími faktory, jako je například
dostupnost a délka studia, obor a jeho náročnost, šance na trhu práce, dostupnost
antikoncepce, chování ostatních, obrazy dětství a rodičovství v dané společnosti, stigmatizace
odlišných forem rodičovství, role sociálního státu a tak dále. Výzkum je zaměřen k hledání
konkrétních mechanismů, které stojí za vztahem vzdělání a přístupu k rodičovství. Těchto
teoretických konceptů je mnoho, nastiňme alespoň čtyři základní rámce, které nám pomohou
lépe rozdíly v porodnosti pochopit.
Zaprvé, strukturovaná podoba vzdělávání ovlivňuje podobu životních drah, tj. jak na
sebe navazují jednotlivé události života [viz Blossfeld, Huinink 1991; Furstenberg 2003;
Nisén et al. 2013]. Rodičovství v průběhu studia (alespoň v jeho denní podobě) je považováno
za nežádoucí a přináší omezení, jež rostoucí část studujících není ochotna přijímat. Jednak
rodičovství komplikuje možnost studia [o tom více v např. Bhrolcháin, Beaujouan 2012],
jednak studium omezuje účast na trhu práce, takže chybí příjmy, které jsou považovány za
nezbytné pro rodičovství [viz např. Klein, Eckhard 2007; Cygan-Rehm, Maeder 2013].
Jednoduše tedy, kdo studuje déle, má děti později a má jich pravděpodobně méně, protože
jich méně stihne.
Zadruhé, vzdělání podstatně ovlivňuje příjmy a ekonomická situace domácností se
promítá do rozhodování o rodičovství [viz např. Možný, Pakosta, Přidalová 2008; Musick et
al. 2009; Fan, Zhang 2013; Aldieri, Vinci 2013]. Avšak tento vztah zdaleka nemusí být
4
jednoznačný. Na jednu stranu ekonomická nejistota omezuje úvahy o rodičovství (zejména
porody vyššího pořadí). To by znamenalo, že vzdělanější ženy mohou mít víc dětí. Na druhou
stranu stejně může působit i nasazení spojené s výkonem náročných a kvalifikovaných
povolání, což by snižovalo plodnost u vzdělanějších. Takže mají více dětí bohatí, nebo chudí?
Česká společnost začala po roce 1989 silně vnímat relativní ekonomické nejistoty. Tato
perspektiva se promítá také do úvah o zodpovědném rodičovství a materiálním zabezpečení
dětí. Stále často slýcháme, že mít děti je velmi finančně náročné a je třeba nejprve zajistit
stabilní příjem, bydlení, vybavení… Proto bychom očekávali, že spíše vyšší příjmy spojené
s vyšším vzděláním zvyšují porodnost. Z výzkumů je však patrné, že spíše opak je pravdou –
čím nižší vzdělání, tím více dětí.
Zatřetí, vzdělání ovlivňuje, koho budeme mít za partnera. Zároveň partnerství (a do
značné míry i manželství) je stále většinou považováno za základní podmínku rodičovství
[např. Možný, Pakosta, Přidalová 2008; Kvapilová Bartošová 2012; Wood, Neels, Kil 2014].
Studie ukazují, že lidé si nalézají partnery výrazně častěji ve stejných vzdělanostních
kategoriích, neboť škola je místo, kde se mohou potkat, a zároveň podobně vzdělaní lidé si
obvykle lépe rozumí, pocházejí z podobných prostředí a zajímají je podobné věci [viz např.
Katrňák, Kreidl, Fónadová 2006; Fučík 2006; Fučík, Chromková Manea 2007; Zeman 2007].
Ukazuje se, že vyšší vzdělání znamená trvalejší partnerství a zároveň tradičnější přístup
k rodičovství – tedy méně časté porody mimo manželství (k porodům mimo manželství
rovněž kapitola 5, k rozvodovosti podle vzdělání kapitola 7). Jednoduše řečeno, vyšší
vzdělání zvyšuje stabilitu partnerství a bez partnera je rodičovství nejistější pročež obvykle
mají neprovdané či rozvedené ženy méně dětí.
Začtvrté, vzdělání ovlivňuje naše hodnoty, náš pohled na svět, to je patrné v mnoha
oblastech života a rodičovství není výjimkou. Sociologie tradičně spojuje kategorie vyššího
vzdělání s liberálními postoji, posunem k individualizaci a s odklonem od tradičních
5
hodnotových schémat [např. Inglehart 1971; Van de Kaa 1987; Lesthaeghe 2010; Rabušic
2001; Chaloupková 2010; rovněž kapitola 9 o hodnotách]. Tyto postoje by měly vést k
různorodosti načasování rodičovství a různorodosti jeho forem ve vztahu k manželství [např.
de Beer 2007]. V turbulentním post-transformačním období to ale z českých výzkumů
vypadá, že lidé s vysokoškolským vzděláním se odlišují právě tím, že udržují tradiční
institucionalizované formy rodiny: rodičovství propojené s manželstvím [Bartošová, Pakosta,
Fučík 2012; rovněž kapitola 5]. Stručně řečeno, vyšší vzdělání v české společnosti teoreticky
vede k tradičnějšímu prorodinnému chování, což ale není spojeno s vyšší plodností.
Stručně shrnuto, teoretické předpoklady a jejích empirické testy dávají poměrně
rozporuplná vysvětlení konkrétních statistických souvislostí vyššího vzdělání a nižší
plodnosti. Jednak je kontext postsocialistické transformující se společnosti specifický, jednak
hrají roli samotné změny ve vzdělávacím systému (zásadní rozšíření dostupnosti vyššího
vzdělání) a také lze říci, že u každé vzdělanostní skupiny vstupují do hry odlišné aspekty
týchž skutečností. Náš zájem bude tedy směřovat k otázkám o vývoji těchto souvislostí a
jejich možných proměnách.
6.2 Časování vstupu do rodičovství
Abychom se podrobněji podívali na česká data o porodnosti podle vzdělání, využijeme
unikátní datový soubor, jenž poskytl Český statistický úřad, a který obsahuje údaje o všech
dětech narozených v ČR od roku 1993 do roku 2016. Zároveň jsou data spojena podle
anonymního identifikátoru matky, takže v dalších částech naší analýzy můžeme sledovat, jak
přibývaly druhé a další děti u konkrétních žen.
Během čtvrt století samostatného vývoje České republiky se výrazně proměnilo
časování, kdy lidé vstupují do rodičovství. Výchozí situace z počátku devadesátých let
ilustruje doznívající model socialistické rodiny – porody se odehrávaly relativně brzy –
6
průměrný věk prvorodičky v roce 1993 byl 21,75 let (ČSÚ: 22,5 let)3
a tehdy relativně malá
skupina vysokoškolaček4
se výrazně vymykala pozdějším vstupem do rodičovství (průměr
v 27 letech), zatímco ženy se základním vzděláním, výučním listem, nebo maturitou měly
první děti v podobném věku, průměrně mezi 19,5 až 22,5 lety (viz graf 6.1). V průběhu
následujících dvaceti let průměrný věk prvorodiček neustále rostl. V prvním desetiletí strměji,
v druhém pozvolněji, přibližně po roce 2010 začíná průměr stagnovat a lze říci, že trend
odkládání rodičovství dosáhl pravděpodobně svého vrcholu. Poslední data dokonce naznačují
obrat a uvidíme v následujících letech, zda opět začne přibývat žen, které se pro rodičovství
rozhodly dříve.
U jednotlivých vzdělanostních kategorií ale vývoj vypadal rozdílně. Ačkoliv nejčastěji
bývají v souvislosti s odkládáním rodičovství zmiňovány vysokoškolačky, nejvíce své
chování změnily ženy s výučním listem a maturitou. V první dekádě 21. století se časování
prvních porodů u těchto žen začíná více podobat vysokoškolačkám a vzdalovat se od žen se
základním vzděláním. Zároveň, když si uvědomíme, že výuční list nebo maturitu získávají
studentky v průměru kolem 18. roku, zatímco vysokoškolský diplom o pět až šest let později,
můžeme říci, že nositelkami trendu odkládání rodičovství jsou spíše středoškolsky vzdělané
ženy, neboť prodleva od ukončení vzdělání do prvního porodu je u nich nejdelší.
3
Průměrné věky uváděné v našem textu se mohou lišit od výpočtů českého statistického úřadu, neboť ten
pracuje s jinou metodikou. ČSÚ publikuje výpočet na základě věkově specifických měr plodnosti (vážený
průměr, kde vahami jsou věkově specifické plodnosti). Tyto míry však nejsou dostupné v třídění podle vzdělání,
proto v naší analýze vždy pracujeme s aritmetickými průměry věku. Shodně s postupem ČSÚ připočítáváme k
ukončenému věku v celých letech konstantu 0,5 jako střed intervalu mezi dvěma narozeninami. Rozdíly mezi
oběma výpočty se pohybují v řádu desetin roku, nejvyšší jsou na začátku sledovaného období (okolo -0,9 roku),
nejnižší v jeho druhé polovině (-0,2 až +0,2 roku).
4
V roce 1993 bylo mezi prvorodičkami sedm procent vysokoškolaček, v roce 2016 jich bylo 40,5 procent. Jejich
podíl tedy pětinásobně vzrostl. Naopak žen s výučním listem bylo mezi prvorodičkami v roce 1993 celkem 45
procent, ale v roce 2016 jich je 16 procent. Podíl žen se základním vzděláním mírně klesá (z 11 procent na 8
procent) a prvorodiček s maturitou nejprve přibývalo a od roku 2007 zase ubývá – jejich podíl se pohyboval
mezi 35 a 45 procent. V současnosti je tedy jedinou rostoucí kategorií vysokoškolské vzdělání a ostatních ubývá.
7
Graf 6.1: Průměrný věk matek při prvním porodu podle vzdělání a rodinného stavu
Zdroj: Český statistický úřad: hlášení o narození 1993 – 2016
Popisovaný věkový posun se však netýká jen České republiky. V celé Evropě se během
posledních dekád dvacátého století zvýšil věk, kdy mladí lidé vstupují do manželství i kdy
mají děti [OECD 2016]. V naší zemi se tento vývoj odehrál během poměrně krátkého období
po pádu železné opony a o to více byl patrný a medializovaný. Změny v časování rodičovství
většina sociologických teorií považuje za součást obecnějších trendů proměn životních drah.
Vlivná je teorie tzv. vynořující se dospělosti. Podle J. Arnetta [2014] je současná mladá
generace typická právě rozvolněným a fragmentovaným vstupem do dospělosti, nejen
v oblasti rodinného chování, ale i ve vztahu k trhu práce a bydlení. Vlivem dostupnějšího
vzdělávání, změn na trhu práce i měnící se podoby partnerských vztahů se přechod mezi
dětstvím a dospělostí protahuje a jednotlivé jeho etapy jsou rozloženy do delších časových
úseků. Arnettova teorie předpokládá, že toto rozvolnění je typicky propojeno právě s delší
školní docházkou a zejména se týká vzdělanějších skupin. Dřívější generace (a během
8
komunismu v ČR to bylo více než zřetelné) velmi často po ukončení relativně krátké školní
docházky začaly pracovat, zároveň brzy uzavřely sňatek a brzy nato se staly rodiči. Nyní se u
stále širší skupiny mladých lidí dlouhé studium často prolíná s počátky pracovní aktivity, pak
navazuje několikaleté období ekonomické samostatnosti, spolubydlení, partnerství a pak
rodičovství a (někdy) sňatek5
(viz graf 6.2). Teorie poukazují na fakt, že vlastně vzniklo nové
životní období, které dřívější generace neprožívaly – toto období nazývají vynořující se
dospělost, nebo také post-adolescence. Vzdělání v tomto ohledu hraje zásadní roli jednak jako
makrostrukturální faktor: v každé mladší generaci stále roste podíl lidí, kteří studují déle,
jednak na individuální úrovni: dlouhé vzdělávání je osnovou stále rozsáhlejší části životní
dráhy.
6.3 Rodinný stav
S takzvaným odkládáním rodičovství přímo souvisí také odkládání sňatků a obecněji vzato
odlišný přístup k manželství a partnerství. Během porevolučního vývoje výrazně oslabila
provázanost mezi rodičovstvím a manželstvím, obě instituce jsou dnes na sobě stále méně
závislé a stigma spojené s rodičovstvím mimo manželství rychle mizí. Z dat je patrné, že
vzdělání v tomto ohledu hraje podstatnou roli a nejkonzervativnější skupinou jsou zřejmě
vysokoškoláci (více viz kapitola 5). V roce 2016 se ženám se základním vzděláním rodilo již
90 procent prvních dětí mimo manželství, u vyučených to bylo 78 procent, středoškolačky
s maturitou měly první dítě mimo manželství v 63 procent případů a vysokoškolačky ve 41
procent. Pro hlubší vhled do tohoto problému je podstatné všimnout si věku prvorodiček
podle rodinného stavu a pak zjistíme, že v průměru jsou svobodné rodičky starší, než vdané
5
Průměrný věk žen při prvním sňatku se velice záhy po roce 1991 vyšplhal nad průměrný věk při narození
prvního dítěte a přibližně od roku 1999 do současnosti je tento rozdíl stabilně okolo dvou let. Během komunismu
byl průměr vstupu do manželství cca o rok dříve než průměr prvního porodu, podstatná část sňatků byla
uzavírána v situaci, kdy nevěsta již byla těhotná.
9
(srov. graf 6.1).6
Tento fakt neodpovídá obvyklé paušální představě o svobodných matkách
jako mladých, „nezodpovědných“ a „opuštěných“ rodičkách, ale nutí nás uvažovat o jiném
pohledu. Dostupnost spolehlivé antikoncepce, výrazné snížení počtu interrupcí a pokles počtu
sňatků uzavíraných s těhotnou nevěstou dále napovídají, že rodičovství mimo manželství je
dnes vědomou volbou častěji než dříve. Je tedy přijímaným, častějším a proto také daleko
různorodějším fenoménem, jehož rozmanité varianty nalezneme napříč celou společností, byť
ve velmi různé míře a velmi různém kontextu. Podstatná část mimomanželské plodnosti se
odehrává v partnerském kontextu, často fakticky v týchž uspořádáních jako je manželství –
v současnosti část partnerů přijala názor, že pro svůj vztah „papír“ nepotřebují a dnešní
relativně tolerantní společnost jim neklade tak významné překážky s jakými by se setkali o
půl století dříve. Vyšší věk svobodných prvorodiček v některých skupinách by mohl
napovídat, že část žen čeká s rodičovstvím na stabilní vztah, nejlépe manželství, a teprve
v pozdějším věku se rozhodují mít dítě i v jiných podmínkách.
Pozoruhodná je také situace matek při druhém porodu. V současnosti je patrná
tendence, kdy se část nesezdaných soužití stává alternativou sňatku a proto výrazně roste i
podíl druhých porodů mimo manželství.
6
V rámci dané vzdělanostní kategorie.
10
Graf 6.2: Podíl narozených mimo manželství v prvním a druhém pořadí podle vzdělání matky
Zdroj: Český statistický úřad: hlášení o narození 1993 – 2016
6.4 Různorodost v časování jako výraz individualizace
Průměrné hodnoty dávají dobrou představu o souhrnném trendu a jeho vývoji, nicméně tyto
údaje je vhodné doplnit informací o rozmanitosti časování porodů. Zatímco odkládání
rodičovství je zřetelný a všeobecně diskutovaný jev, o různorodosti se tak často nehovoří.
Přitom rozptyl v časování vypovídá o důležitých sociologických konceptech. Teorie pracující
s koncepty deinstitucionalizace či detradicionalizace rodiny předpokládají, že v postmoderní
společnosti postupně oslabuje závaznost i přitažlivost vzorců, které v tradiční společnosti
formovaly jednání osob (sociální instituce, tradice). Životní dráhy jsou individuálně utvářeny
a dříve závazné posloupnosti či společenské normy se vytrácejí [Cherlin 2007; de Beer 2007].
Teorie individualizace doplňuje, že určitá míra nekonformity, odstupu od rolí či autenticity je
v dnešní společnosti ceněnou hodnotou. V projevech individuality a sebereflexe spatřujeme
hodnotu proto, že ústředním bodem vývoje evropské kultury se od novověku stává
11
jednotlivec. Tento trend akceleruje právě ve dvacátém století, nicméně jde o důsledky
historického procesu, který nemá tolik společného s individualismem a sobectvím, jak se
často v diskusích veřejnosti ozývá. Z pohledu sociologie totiž nejde o hodnocení osobnostních
vlastností, ale o kontext, v němž se jednání lidí odehrává. Zdá se, že tento kontext stále více
podporuje situaci, kdy jednotlivec přijímá odpovědnost za své jednání a kriticky se vymezuje
vůči formalizovaným vzorcům. Příklady těchto typů jednání můžeme nalézt v hledání nových
přístupů k rodičovství, změně přístupu k porodu, nebo třeba v rostoucí diskusi kolem
povinného očkování.
Z uvedených teoretických pohledů vychází předpoklad, že to, co dříve lidé dělali
víceméně podobně a v podobném čase, dnes dělají velmi různorodě7
a odraz těchto změn
jednání bychom měli nalézt v časovém rozložení důležitých životních přechodů, jakým je
vstup do rodičovství. Zároveň je důležitá otázka, do jaké míry je tato rozmanitost odlišná
podle vzdělání. Již jsme si řekli, že teorie individualizace často předpokládá, že nositeli
změny a liberálnějších přístupů jsou vzdělanější části populace – jednak svojí kosmopolitnější
kulturou, jednak mají k dispozici více prostředků, jak svoje individualizované volby naplnit
[Inglehart 1971; Chaloupková, Šalamounová 2004]. Empirické výzkumy však tento pohled
zpochybňují, když poukazují na poměrně tradiční jednání vyšších vzdělanostních kategorií
(nižší porodnost mimo manželství, vyšší míra sňatečnosti, nižší rozvodovost). Upozorňují, že
tato souvislost je spíše obrazem minulosti a nyní, když se jednání mimo institucionalizované
vzorce rozšířilo napříč celou společností, jsou vzdělanější skupiny spíše konzervativnější
[Štípková 2015].
Podíváme-li se na česká data o porodech, je patrné, že během dvaceti let se interval,
v němž mají ženy obvykle první dítě, nepochybně rozšířil (viz graf 6.3). Zatímco během
7
Samozřejmě existují biologické limity, nicméně hovoříme o variabilitě, která existuje v jejich rámci. Bez
ohledu na kulturní danosti, ženy jsou fyzicky schopny mít děti cca od 15 do 45 let, přesto se v evropských
společnostech po většinu dvacátého století pohybuje věkové rozmezí porodů v mnohem užších intervalech a tyto
intervaly se historicky proměňují.
12
komunismu si bezdětná žena ve třiceti letech připadala stará, dnes se porody vyskytují
rovnoměrněji ve věku od dvaceti do třiceti pěti let. Pod tím je ale skryta odlišnost podle
vzdělání, která je podobná, jako když jsme hovořili o průměrném věku porodů. Opět jsou to
středoškolsky vzdělané ženy (a zejména vyučené), u nichž se interval, kdy mají obvykle děti,
rozšiřuje nejvíce. U žen se základním vzděláním zůstává dominantní vrchol porodnosti
v relativně mladém věku. Vysokoškolačky sice porody posouvají do vyššího věku, ale šířka
intervalu zůstává velmi podobná. Pokud bychom tato rozložení chápali jako indikátor
věkových norem spojených s rodičovstvím, mohli bychom říci, že u středoškolaček dochází
k rozrůznění přístupů, zatímco v populaci vysokoškolaček se děje spíše to, že jedna norma
(brzké rodičovství) je nahrazena jinou (pozdní rodičovství).8
Graf 6.3: Rozložení věku prvního porodu podle vzdělání – změna mezi roky 1993 – 2016
Zdroj: Český statistický úřad: hlášení o narození 1993 – 2016
* procento žen, které měly své první dítě v daném věku
8
Ačkoliv tuto sociální normu by samotní rodiče nenazývali vždy pozdním rodičovstvím, častěji spíše výrazy
jako splnění podmínek, zajištění rodiny, stabilita vztahu, zodpovědnost.
13
6.5 Zkracování meziporodních intervalů
Společně s nárůstem věku prvorodiček se objevil předpoklad o provázanosti odkládání
rodičovství a snižování celkového počtu dětí. Podle této úvahy ženy, které mají první děti
později, nestihnou často druhé či třetí děti, protože s vyšším věkem přibývají důvody, proč o
dalším dítěti neuvažovat. Jednak s přibývajícím věkem ženy stále častěji slýchají o rizikovosti
těhotenství a porodů, jednak pozdější rodičovství znamená vyšší pravděpodobnost
nastartované pracovní dráhy, z níž se obtížněji na delší dobu ženy stahují. Ukazuje se však, že
tato souvislost neplatí. Ne že by těhotenství ve vyšším věku neznamenalo nárůst rizik, zdá se
ale, že ženy, které rodí později, se snaží druhé a další děti stihnout dříve, než tomu bylo
v minulosti. Spolu se zvyšováním věku při prvním porodu tedy po roce 2000 pozorujeme
výrazné zkracování intervalu mezi sourozenci.
14
Graf 6.4: Pravděpodobnost narození a časování druhého dítěte u matek, které své první dítě
porodily v roce 1993, 2001 a 2009, podle vzdělání a rodinného stavu při prvním porodu
(kumulativní četnosti druhých dětí v čase)9
Zdroj: Český statistický úřad: hlášení o narození 1993 – 2016
V grafu 6.4 vidíme, jak přibývaly v čase druhé děti třem skupinám žen – prvorodičkám z roku
1993, z roku 2001 a z roku 2009. Během této doby se odehrály dvě důležité věci. Již jsme
zmiňovali, že postupem času měly české ženy v průměru druhé a další děti dříve. Zároveň se
obrátilo pořadí vzdělanostních rozdílů: zatímco u matek z roku 1993 vzdělání snižovalo
pravděpodobnost, že budou mít brzy další dítě, u prvorodiček z roku 2001 a 2009 už tomu
9
Kohorty jsou definovány jako ženy, které zažily stejnou událost (porod prvního dítěte) ve stejném roce. Tyto
kohorty jsme vybrali tak, abychom 24-leté období rozdělili do tří shodných úseků. Přibývání druhých dětí
můžeme sledovat do roku 2016 – pro první kohortu tedy 24 let, pro druhou kohortu patnáct let, pro třetí sedm let.
Linky v grafu nezačínají v nule, protože malá část žen má druhé dítě v témže roce jako první (vícečetný porod,
otěhotnění brzy po porodu). Každá linka zobrazuje, jaký podíl žen už v daném roce měl druhé dítě. U
prvorodiček z roku 1993 tedy například platí, že do roku 2016 porodilo druhé dítě 66 procent vysokoškolaček a
75 procent žen se základním vzděláním či výučním listem. Zároveň platí, že tam, kde se křivky začínají
přibližovat vodorovnému směru, můžeme očekávat už jen minimální přibývání dalších dětí.
15
bylo naopak. Vysokoškolačky po roce 2001 tedy rodily své druhé děti výrazně dříve než
středoškolačky, vyučené i ženy se základním vzděláním. Polovina prvorodiček z roku 1993
měla druhé dítě nejpozději do pěti let od prvního porodu, vysokoškolsky vzdělané
prvorodičky z roku 2009 už měly polovinu druhých dětí do tří let. Tato natlačení porodnosti
do kratšího časového úseku je tedy reakcí na její odkládání a způsobí nejen to, že počátek
rodičovství ve vyšším věku nemusí nutně znamenat méně dětí, ale také sníží věkové
vzdálenosti mezi sourozenci v českých rodinách.
6.6 Celkové počty dětí a vzdělání
Dosud jsme se zabývali převážně tím, jak vzdělání ovlivňuje časovou dimenzi rozhodování o
rodičovství, tedy do značné míry jde o otázku, jak vzdělání ovlivňuje podobu životních drah.
Nyní svoji pozornost přesuneme k jinému aspektu – totiž k otázce, zda a jak se během
porevolučního vývoje v české republice změnil vztah mezi vzděláním a počtem potomků.
Časování porodů souvisí s počtem narozených dvěma způsoby. V rovině populace
jako celku se projevuje odkládání rodičovství dočasným poklesem porodnosti. Může se tedy
stát, že porodnost v nějakém období výrazně poklesne, i když ženy v průběhu svého života
nakonec porodí přibližně stejný, nebo jen o málo nižší počet dětí jako předchozí generace. To
je přesně jev, který v ČR vrcholil kolem roku 2000, kdy se dětí rodilo nejméně v české
historii. Tento výkyv byl však zčásti dán posunem rodičovství do vyššího věku a část
„odložených“ dětí se narodila později (během deseti let se věkové průměry posunuly o čtyři
roky, takže zjednodušeně řečeno jako kdyby se některé z rodiček nevešly do daného intervalu
a jejich dítě ve statistice „chybělo“). Přitom také u těch vzdělanostních skupin, jejichž změny
časování byly nejvýraznější, lze předpokládat největší dočasný propad porodnosti (zejména
tedy u žen vyučených a s maturitou). Tomuto jevu se v demografické terminologii říká tedy
efekt časování [srov. Sobotka 2004].
16
V individuální rovině existuje předpoklad, že čím později má žena první dítě, tím
méně dětí se jí narodí. Již jsme zmínili, že během devadesátých let dvacátého století tento
vztah platil, ale v poslední době pozorujeme zejména u vysokoškolaček určitou míru
zkracování meziporodních intervalů, což znamená, že i matky, které měly první dítě později
po třicítce, „stíhají“ porodit své druhé a případně i třetí dítě. To je součást jevu, jenž se nazývá
„rekuperace plodnosti“, jednoduše řečeno dohánění. Laicky řečeno je to vlastně argument
proti představě, že dnešní mladá generace je „bezdětná“ – nikoliv, ale děti se rodí později a
rychleji po sobě.
Tento argument však sám o sobě nestačí, protože samotné odkládání nedokáže zcela
vysvětlit tak výrazný pokles porodnosti, k němuž došlo v České republice po sametové
revoluci. Proto se často hovoří o vlivu transformačního období, jehož ekonomické důsledky
tíživěji dopadají na méně kvalifikované, případně o vlivu kulturní změny, tedy přibližování se
vzorcům jednání západního světa. Obě vysvětlení jsou zcela v souladu se způsoby, jakými o
porodnosti uvažujeme v každodenním kontextu, přesto jsou v logickém rozporu (lidé mají
méně dětí, protože na ně nemají peníze / lidé mají méně dětí, protože se realizují jinak –
kariérou. Popřípadě: vzdělanější mají více dětí, neboť na to mají peníze / vzdělanější mají
méně dětí, neboť mají mnoho dalších věcí na práci).
Analýzu celkové plodnosti žen podle vzdělání jsme vypočetli opět podle kohort
prvorodiček.10
Jelikož máme k dispozici data, v nichž jsou všechny porody navázány ke
konkrétním matkám, můžeme sledovat počet dětí, které se daným ženám narodily do konce
roku 2016.11
Výhodou je, že jde o data o všech matkách v daném období narozených v České
republice (tedy vysoká spolehlivost), nevýhodou je, že jde pouze o data o rodičkách, takže
10
Připomeňme, že kohortou rozumíme skupinu žen, které porodily své první dítě ve stejném kalendářním roce.
Zde už nebudeme srovnávat pouze tři kohorty, ale podíváme se na postupný vývoj v kohortách od roku 1993 do
roku 2006.
11
Například rodičkám, které porodily své první dítě v roce 2006, bylo v roce 2016 průměrně 37 let, další děti
tedy ještě mohly mít.
17
podíl bezdětných žen musíme nechat stranou našich úvah, nebo jej pouze odhadovat na
základě sčítání lidu z roku 2011 – viz tabulka:
Tabulka 6. 1: Podíl bezdětných žen podle věkové kategorie a vzdělání
Zdroj: Český statistický úřad: Sčítání lidu, domů a bytů 2011
Nicméně spolu s předchozí analýzou časování druhých porodů získáváme plastičtější obrázek
o změnách intenzity plodnosti u těch žen, které se rozhodly pro rodičovství (zatím takových
bylo v populaci vždy nakonec okolo 90 procent, u nejmladších generací je to však stále
otevřená otázka). Průměrné počty dětí jsou v našich datech pochopitelně vyšší, než
v populačních odhadech, neboť vynecháváme bezdětné. Nicméně tato data umožňují odhalit
některé velmi důležité změny trendů. Je patrné, že postupem času se u vysokoškolsky
vzdělaných rodiček zřetelně zvyšuje počet dětí, u žen s maturitou je nárůst mírný a ostatní
kategorie stagnují, nebo plodnost snižují. Již nyní je jasné, že vysokoškolsky vzdělané matky
vstupující do rodičovství po roce 2000 stihly porodit i během kratšího intervalu více dětí, než
jejich starší předchůdkyně, které měly první dítě v roce 1993. Je tedy zřejmé, že v chování
vysokoškolaček se něco podstatného mění. Zároveň však je třeba podotknout, že za těmito
změnami může stát také efekt generalizace terciárního vzdělání, jehož váhu prozatím nejsme
schopni rozlišit. Do kategorie vysokoškolského vzdělání se dostává část populace, která by
v minulosti byla mimo – to s sebou může nést určitý přenos demografického chování, aniž by
se reálně vliv vzdělání na plodnost měnil. Nicméně naše výsledky naznačují, že vzdělanostní
ZŠ VY SŠ VŠ
35 - 39 11,1 7,5 10,3 17,4
40 - 44 9,4 5,1 6,1 10,0
45 - 49 7,9 4,3 5,0 8,2
50 - 59 5,3 3,6 4,7 8,5
60 - 69 4,2 3,3 5,2 9,8
70 a více 4,6 4,9 8,5 13,2
Pramen: ČSÚ 2011: SLDB
18
rozložení porodnosti, které známe z dřívější doby (čím nižší vzdělání, tím více dětí), se během
dvaceti let porevolučního vývoje proměnilo a do budoucna bude pravděpodobně platit, že
vyšší vzdělání znamená více dětí (viz graf 6.5).12
Výjimkou pravděpodobně stále zůstanou
ženy se základním vzděláním, jejichž situace je v mnoha ohledech specifická. Tyto závěry
jsou však snahou odhadnout aktuální trend u žen, které vstupovaly do rodičovství v době
vzdělanostní expanze po roce 2000 a jejichž plodnost není uzavřená. Také bez znalosti podílu
bezdětných. Možnost ověřit tyto trendy poskytnou teprve budoucí data ze sčítání lidu.
Graf 6.5: Průměrné počty narozených dětí podle kohort prvorodiček a jejich vzdělání
Zdroj: Český statistický úřad: hlášení o narození 1993 – 2016
12
Kohortu 1993 sledujeme do roku 2016, což je interval, během nějž se narodí téměř 100 procent dětí vyššího
pořadí – u této skupiny žen tedy můžeme dnes (až na výjimky) hovořit prakticky o ukončené plodnosti. Jestliže
měly první dítě průměrně v 22,6 letech, na konci sledovaného období jim bylo průměrně 45,6 let a po tomto
věku se již rodí zanedbatelný podíl dětí. Trend sledujeme až ke kohortě prvorodiček 2009, dále již data nemají
vypovídací hodnotu. Delší meziporodní intervaly znevýhodňují v této analýze ženy s nižším vzděláním, nicméně
i kdybychom sledovali trend pouze ke kohortě z roku 2000 (v intervalu 16 let se narodí více než 90 procent dětí
vyššího pořadí) dojdeme k jednoznačnému závěru nárůstu porodů vyššího pořadí u vysokoškolaček a s velikou
pravděpodobností můžeme konstatovat snížení u středoškolaček a vyučených.
19
(VYNECHÁNA ČÁST PŘEDPOKLADY A PREFERENCE PLODNOSTI)