RODINA JAKO ZÁKLADNI STAVEBNÍ KÁMEN NEROVNOSTI
u
' mk
Otázka sociální nerovnosti patrí k základním otázkám sociologické teo. rie. Odpověď na ni nehledají jenom sociologové. Svůj výklad přinášejí i teorie ekonomické a politologické, a také praktické politické programy (které vedle vysvětlení předkládají i program změny, nápravy či, nep^. jde-li to jinak, revoluce).
Jakýsi pokus o vysvětlení mechanismů sociální nerovnosti obsj. hují nutně i teorie žitého světa. Každý laik, třeba i vzdělání sotva základního, má své vysvětlení, proč se nachází na té příčce sociálního žebříku na jaké se právě nachází: jaké mechanismy ho tam přivedly a jak ho tam drží. Základní součástí teorie žitého světa je vědomí, kde je ve společnosti „nahoře" a kde „dole", a zejména - podle čeho se v každodenních sociálních výměnách a setkáních pozná, zdaje ten druhý společensky výš anebo níž. To musí ovládat i školák. Ztratit v této věci orientaci je pro člověka stejně fatální, jako je pro potápěče ztráta orientace vzhledem k hladině.
Pro úspěšnou životní dráhu je třeba mít také svou teorii sociální mobility, tedy vědět, kde najít výtah do vyšších pater. Je to vzdělání? Anebo konexe? Či jsou nějaké zvláštní praktiky, jež vedou k úspěchu? Jak už dávno poznamenal Adorno, masmédiím se podařilo všechny přesvědčit, že to nejlepší, co lze od života očekávat, je úspěch - a základním projevem úspěchu je postup po stupních sociální stratifikace.
Každá společnost chce také vědět, jaký je současný stav nerovnosti a jak se její vnitřní vertikální diferenciace vyvíjí. Sociologie se snaží vyhovět - a jak to odpovídá poptávce, pozadím sociologické reflexe je často i jakýsi předpoklad funkčnosti jistého stavu a někdy i anticipace dalšího vývoje. Příkladem dvou takových teorií je Marxova teorie tříd s perspektivou vývoje průmyslových společností k úplné rovnosti a opačně orientovaná Parsonsova teorie stratifikace, jež zdůvodňuje funkčnost a fatalitu nerovnosti.
Dříve, než může sociologie na tuto sociální objednávku začít odpovídat, musí si sama nejprve zodpovědět dvě otázky: Co je mírou nerovnosti? A co je jednotkou nerovnosti?
V sociologii, stejně jako ve společnosti, panuje poměrně široká shoda o tom, že sociální nerovnost je opřena o nerovné rozdělení zdrojů a projevuje se zejména jako ekonomická moc. Odkaz k ekonomické moci však neznamená přímý odkaz k vlastnictví či příjmu; je zprostředkován skrze třídní či stratifikační výkladové schéma: v třídním výkladu primárně skrze vztah k výrobním prostředkům, ve stratifikačním k výdělečnému zaměstnaní.
Weberovskou tradici, která tato dvě krajní výkladová schémata komplikovala obtížně zjistitelnými prvky, jako je stavovská prestiž, posílily
slední době koncepce sociálních, symbolických a kulturních kapi-v P jeZ byly uvedeny zejména do evropské sociologie Pierrem Bour-ta ' m y sedmdesátých letech minulého století. V devadesátých letech
ak začaly ozývat hlasy, že mluvit o vertikální stratifikaci či třídních S£ dílech ztrácí pomalu smysl: všeobecně dostupný konzum a všudypřítomná média sjednocují životní styl a životní šance se individualizují (srv. např. [Beck 2004]; [Bauman 2004] aj.).
Zpochybnění jedné z posledních srozumitelných a zřejmých sociálních dimenzí je pro sociologii obtížně přijatelné, ale opírá se o těžko popíratelnou skutečnost, že za příslušníky střední třídy se dnes považují (či aspoň prohlašují) téměř všichni, od ministerského předsedy po pomocného dělníka, a nelze vyloučit, že večer po těžkém pracovním dni se sejdou oba u téhož televizního seriálu, i když jeden bydlí v chátrajícím paneláku a druhý ve vládní vile. Na druhé straně se už ale ozývají hlasy, že široce diskutovaná individualizace životních Šancí [Beck 2004] a vznik nerovnosti bez stratifikace [Wrong 1976] jsou sociologické konstrukty, ztrácející kontakt s realitou. Norman Stockman s odkazem na výzkumná zjištění poznamenává, že „na příbuzenskou kontinuitu klade populace moderních společností větší důraz, než sociologové obvykle připouštějí" [Stockman, 1991:372].
Sociologie rodiny se ovšem podobnými teoretickými spory zatím příliš nezatěžuje: ve své empirické části přebírá jako ukazatel příslušnosti ke společenské vrstvě stupnice třídního anebo stratifikačního zařazení, jak je používají sociální statistiky. Teoreticky reflektovanější sociologie rodiny (jejíž produkce je nesrovnatelně skromnější) je orientována obecně a podle třídního či stratifikačního modelu vesměs nerozlišuje.
Měří se tedy v sociologii rodiny zejména vliv nerovného přístupu k ekonomickým zdrojům, indikovaný často skrze příjem. Vzdělání a prestiž povolání jsou další dva ukazatele, jež doplňují konstrukci ukazatelů souhrnných, označovaných jako SES (socioekonomický status). Poněvadž prestiž je obtížně měřitelná a v hromadných šetřeních a statistikách zůstává vesměs nesledovaná, zbývají indikátory dva. Ty nám pak snadno rozdělí celou populaci v jediné proměnné s jednoduchou variabilitou (do dvou až devíti kategorií, nejčastěji však do pěti).
Ovšem: i když víme, co a jak měřit, musíme si ještě odpovědět otázku 0 Přiměřené analytické jednotce. Je to rodina, anebo jednotlivec? Odpo-Veď není ani zdaleka tak prostá jako otázka a zavede nás na okamžik ještě do problémů stratifikační teorie.
* SOCIÁLNÍ STRATIFIKACE, MANŽELSTVÍ A RODINA
4 | Parsonsova koncepce rodiny, jež jen zjemnila a normalizovala konzervativní představu přirozené dělby rolí mezi mužem a ženou, chápe jako podstatnou charakteristiku mužské role schopnost muže integrovat rodinu do širší společnosti a vynaložit všechny síly k tomu, aby to bylo na co nejvyŠší příčce stratifikační stupnice. Podmínkou pro to, aby měl muž šanci uspět, je omezení počtu rolí určujících rodinný status na jednu v rodině, což zároveň ospravedlňuje konzervativní uspořádání uvnitř rodiny: odstraňuje to soutěživost v páru a zvyšuje rodinnou solidaritu. Při měření sociální stratifikace to současně odpovídá otázku po přiměřené analytické jednotce: status muže a status rodiny jsou totožné stačí stratifikačně zařadit muže a je zařazena i celá (nukleární) rodina. První velký český výzkum sociální stratifikace [Machonin a kol. 1969] úspěšně vyšel z tohoto předpokladu.
Prudký nástup žen do výdělečných zaměstnání, vzestup počtu rozvodů a zvyšující se podíl rodin se ženou na místě „přednosty domácnosti" i vzestup ženského sebevědomí však učinil ztotožnění statusu muže se statusem rodiny neudržitelným. Od počátku sedmdesátých let bylo zjevné, že je třeba vážně uvažovat, jak překročit toto stále nepřiměřenější zjednodušení.
Český čtenář má už řadu let k dispozici přehledovou stať Normana Stockmana [1991], která podává přehled o diskusi, hledající cestu k jejímu překonání, jak proběhla mezi sociology píšícími anglicky v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.
Na sociologicky reprezentativním fóru otevřela problém J. Acke-rová v AJS statí Ženy a sociálni stratifikace: -případ intelektuálního sexismu [1973]. Základní odpověď, hájící konzervativní postoj, představuje stať Zeny a třídní analýza: obrana konvenčního pojetí, kterou uveřejnil John H. Goldthorpe v Sociology [1983]. Podle toho, jak jednotliví účastníci diskuse odpovídali na otázku, zda mohou manželé náležet k různým společenským třídám, identifikoval pak Stockman šest možných pohledů na situaci, z nichž dva předpokládají kladnou a čtyři zápornou odpověď:
1. Goldthorpe [1983 a 1984]: Nemohou. Jednotkou třídní analýzy je nutně rodina. Cílem stratifikace je přece pochopit strukturu životních šancí a vysvětlit diferenciaci v jednání, postojích a světových názorech. To vseje opřeno o rodinu, která zaručuje i sociální stabilitu v čase tím, že skrze socializaci dětí stabilizuje kontinuitu třídního uspořádání. (Významně přispívá k ozřejmění mechanismů tohoto působení ve svém okruhu velmi vlivná práce Pierra Bourdieua La Distinction [1979], kte-
tato anglosaská diskuse pomíjí. Ve francouzském kontextu se nao-r°k zdála skutečnost, že do tříd jsou rozděleny rodiny a ne jednotlivci, pa 0 diskusi.) Nej spolehlivějším ukazatelem postavení rodiny je pak urozeně postavení muže: ženin příjem má jen doplňkovou povahu, P i když je její zaměstnání pro rodinu významným ekonomickým přínosem už vzhledem k tomu, že existují dosud povolání převážně mužská a typicky ženská, má jen velmi omezený vliv na třídní zařazení rodiny.
O konvenční pojetí se opírají i intuitivní stratifikační teorie žitého věta. Kádrováci starého režimu nepotřebovali nic než zdravý rozum, když třídili objekty své bdělosti podle „třídního původu", a jaký ho kdo má se poznalo podle tatínkova původního povolání. Z Karla Marxe to mít nemohli, ten o kádrování nepojednal. Některá současná pozorování vynořující se třídní struktury v naší společnosti, kde byla reálná stratifikace po půl století zatemňována a skrývána, jim ovšem dává v tom základním za pravdu. Přes velkou sociální mobilitu, často i násilím vnucovanou, a navzdory půl století trvající soustavné snaze o zničení celých tříd vynořuje se třídní postavení dědů jako silný prediktor nového zařazení vnuků a šancí pravnuků. Rodiny si namnoze udržely třídní identitu.
2. Manželé nejenže mohou, ale prakticky velmi často svým povoláním k různým třídám či stratifikačním vrstvám i náležejí. Jednotkou analýzy nemůže být rodina už jen proto, že všeobecná zaměstnanost žen vnáší do rodiny dvojí odkaz k ekonomické struktuře společnosti. Jsou to individua a nikoli domácnosti a rodiny, kdo přímo obsazují konkrétní pozice v profesní struktuře, kdo prodávají svoji pracovní sílu na trhu práce či tam naopak pracovní sílu nakupují. Jednotkou analýzy je jedinec, zařazující se podle toho, jakou zaujímá pozici v rámci formální ekonomiky.
3. Bez ohledu na to, zda mají manželé povolání různě umístěná v třídní struktuře, jednotkou stratifikace zůstává rodina. Zařazuje se podle kombinace jejich zaměstnání (včetně kombinace se ženou v domácnosti). Logickým důsledkem tohoto pojetí je, že vertikální kontinuum stratifikace se rozpadá do modelu prvků, jež si nejsou vzájemně nadřazeny [Britten & Health 1983]. Smíšené rodiny jsou jiné než rodiny stratifikačně stejnorodé, šance, které různé rodiny svým členům připravují) jsou různé povahy a nedají se lineárně seřadit.
Proti tomuto pojetí se ozval námitkou Goldthorpe [1984]: A co když zena ztratí zaměstnání? A po čase si ho opět najde? Pokud to budeme brát v úvahu, vznikne nám naprosto falešná představa o sociální mobilitě, pokud ale její výpadek nebudeme brát v úvahu, zařazujeme rodinu (převážně) podle postavení muže - a jsme opět u modelu ad 1.
97
4- Východiskem čtvrtého modeluje požadavek, aby se při stratifi]<av ním uspořádávání profesních seznamů přestalo abstrahovat od pohlaví" Je nutno vytvořit dva oddělené žebříčky statusu povolání. Pro zařazen' jednotlivých povolání je třeba vycházet z toho, že na sňatkovém trhu Se vybírají páry se zhruba rovnocennými zdroji a stejného životního stylu Vyskytuje-li se tedy častěji určitá kombinace povolání muže a povolání ženy, přináší to informaci, že tato dvě povolání zaujímají v statusovýCn žebříčcích svého pohlaví zhruba stejnou úroveň, i když na žebříčku univerzálním anebo na žebříku opačného pohlaví mají výrazně vyšší anebo nižší zařazení. Jak shrnuje Stockman: „Běžně jsou si manželé rovni a manželstvím svou sociální rovnost demonstrují. Profese je však jen jednou, i když významnou charakteristikou, která se při určování této rovnosti bere v úvahu. Dochází-li běžně k manželství mezi příslušníky určitých profesních skupin, je to jasný důkaz, že jsou tyto profesní skupiny považovány za sociálně rovnocenné."
České výzkumy po dlouhá léta, kdy vzdělání bylo nej spolehlivějším (a prakticky jediným) indikátorem sociálního statusu, ukazovaly, že maturita u ženy a vyučení u muže zakládají zhruba stejný status, ač odhlédnuto od pohlaví jde o profesně heterogenní pár. Nic nenasvědčovalo tomu, že muži by takový sňatek považovali za sociálně vzestupný a ženy za sestupný: vyučený elektrikář si bral úřednici-maturantku ve statusově homogenním sňatku. Vysvětluje to také, proč například povolání zdravotní sestry má vyšší sociální status než povolání ošetřovatele se stejnou kvalifikací: je daleko méně pravděpodobné, že saniťák se ožení s lékařkou, než že se zdravotní sestra provdá za lékaře.
5. Peministická kritika otevřela na počátku sedmdesátých let minulého století diskusi nárokem, aby dále nebyla ignorována vzrůstající zaměstnanost žen: profesní status vdaných žen je nutno integrovat do teorie tříd. V druhé polovině osmdesátých let postoupila feministická kritika dál, až k požadavku opustit radikálněji zakotvení sociální struktury v placených povoláních, protože to vylučuje z hodnocení ženskou práci v domácnosti a marginalizuje ženy, které se mu cele věnují. Ženy se v určitém období svého života velmi často dostávají do postavení manželky, jež je postavením třídním. Na základě výrobních vztahů, do nichž vstupují, tvoří vlastně manželé a manželky samostatné třídy, přičemž roli vykořisťovatelské třídy hrají manželé: zejména pokud pracují jen ve své domácnosti, jsou manželky svými muži vykořisťovány. Další rozvinutí tohoto pohledu poukazuje na to, že rodinu nelze považovat za analytickou jednotku tříd či vrstev také proto, že je nejen sférou nerovnosti, ale i mechanismem přenosu nerovnosti mužů a žen při rodin-
udávání ekonomického i kulturního kapitálu. Jak ekonomický, nélk Plturní kapitál je v rodině z hlediska pohlaví distribuován a - což je t3f ště důležité - při mezigeneračním přenosu redistribuován asymet-Z,vkv: chlapcům se nadržuje.
Tyto radikální feministické postoje pomáhají vysvětlit, proč ve sta-,   režimu podněty ze Západu právě v této sféře nenacházely u nás
^f1 „, a nroč ie české feministické hnutí dosud relativně slabé. Jak odezvy apluv-J v.   ,        . v.
oznamenala Alena Wagnerová [1995], cesti muzi, zbaveni režimem
Pkonomické moci, nepředstavovali hrozbu a výzvu; bylo proto i obtížnější chápat je jako (třídní) nepřátele. Nový ekonomický a politický režim ovšem zakládá od počátku devadesátých let nové poměry, které stále ještě čekají na teoretickou reflexi a politický výraz.
6. Do poslední skupiny postojů zařazuje Stockman ty postoje, které právě s odkazem na obtíž odpovědět uspokojivě na otázky kolem přiměřenosti rodiny či jednotlivce jako analytické jednotky sociální stratifikace poukazují na nutnost radikálně nového promyšlení stratifikačních teorií. Patří sem autoři, kteří zastávají názor, že vidění společnosti skrze koncepce třídní struktury či stratifikačních systémů ztrácí smysl. Stockman ovšem sám poukazuje na to, že výzkumy veřejného mínění dokládají setrvalé vnímání společnosti skrze třídní rozdíly a považuje debatu za neuzavřenou. Velké téma individuace, jež se otevřelo v devadesátých letech minulého století a stále visí ve vzduchu (viz kapitola 9), otevřenost a neúplnost našeho poznání společenské vertikály jenom podtrhlo a ozřejmilo.
* TŘÍDNĚ ZAKOTVENÉ ROZDÍLY V RODINNÉM CHOVÁNÍ
* * Třídní rozdíly v reprodukčním chování a životním cyklu
Nejjednodušší je zjištění rozdílů v reprodukčním chování a časové struktuře životního cyklu. V podstatné své části je to úkol pro sociální demografii. Jakmile je jednou zaveden do demografických evidencí standardizovaný třídní registr, jsou analýzy těchto variabilit rutinní záležitostí jejich počítačového zpracování; všechny vyspělé země je ^jí a pravidelně publikují. Doplňují je pak jen speciální šetření, dobře °Prená o znalost základních fakt. Z těchto pramenů získáváme v evropských zemích tento obraz:
Nejvyšší homogamii vykazují nejvyšší a nejnížší sociální třída. V Anglii a Walesu byli v nejvyšší třídě snoubenci ze stejné třídy pětkrát a v nej-
nižší 6,3krát častěji, než činil průměr homogamie počítaný pro ceW populací. Platí to ve většině společností a platí to i u nás. T. Katrň^ M. Kreidl a L. Fónadová [2004] zjistili g,7krát větší pravděpodobnou' že si vysokoškolák vezme vysokoškoláčku, než kdyby byl výběr náhodný' a 6,3krát větší pravděpodobnost, že se sňatkem spojí pár, kde oba mají vzdělání základní; lidé se středními stupni vzdělání se vzájemně vybírají také častěji než při náhodném výběru, ale míra homogamie je tu menší Graf míry a povahy vzdelanostní homogamie u nás najdeme v desáté kapitole Česká rodina.
Velké rozdíly jsou zjišťovány ve sňatícovém věku: Lidé z vyšších společenských tříd se žení a vdávají později nežli páry z nižších tříd. Velký vliv má samozřejmě delší školní docházka, u nejvyšší společenské vrstvy je to vesměs vysoká škola, a vysoká úroveň antikoncepce, která vylučuje rané sňatky pro otěhotnění nevěsty. Závislost ale vesměs nebývá lineární - v nejnižší třídě se věk sňatku opět lehce zvyšuje a zejména: výrazně vyšší podíl mužů i žen tu zůstává celoživotně neprovdaných. Žijí ovšem v nesezdaných, často přechodných párech a - jak ukazujeme na naší populaci opět v kapitole desáté - jejich děti se výrazně častěji rodí mimo manželství. Těhotenství nevěsty je opět méně pravděpodobnou příčinou sňatku.
Otěhotnění před dvacátým rokem věku je více než dvakrát pravděpodobnější u nižších tříd nežli u vyšších. Souvisí to se zjištěnými rozdíly v třídní podmíněnosti užívání antikoncepce i s tím, že věk počátku pohlavního života je u nižších tříd nižší. Ženy z nejnižší sociální třídy také nejčastěji označovaly své těhotenství za nechtěné.
Třídně podmíněná je i preference kojení před umělou výživou: ač to odporuje stereotypní představě intelektuálky, ženy s univerzitním vzděláním kojí své děti až dvakrát tak dlouho než ženy z nižších tříd.
Počet dětí v rodině také silně závisí na příslušnosti k sociální třídě. Tato závislost je ale historicky podmíněná. Nejdříve počaly omezovat počet dětí vyšší třídy. Až do poloviny devatenáctého století měly dětí více než chudé rodiny (srv. [Stone 1977]; [Flandrin 1976]; [Mittenauer & Sieder 1977]; [Shorter 1975]). V těch ale díky lepšícím se zdravotním a sociálním poměrům v druhé polovině devatenáctého století dětí rychle přibývalo, střední třídy začaly počet dětí omezovat a na počátku dvacátého století to byli chudáci, kterým se rodilo dětí nejvíce. Po první svetové válce se uvědomělé užívání antikoncepce nejdříve rozšířilo do nizsi střední nemanuální třídy, a v procesu dalšího všeobecného poklesu porodnosti začalo ubývat dětí i v dělnických rodinách a nakonec i na vesnici. Více dětí v rodině dnes najdeme nejčastěji u marginalizova-
sociáhiích skupin - a v některých společnostech na samém horním ný^nS      ifika-čního v^v,*^ -q n^s je to zatím jen obtížně doložitelný
d ale v první vládě České republiky pětina ministrů měla tři a více    | 101 a velkou rodinu jako hodnotu si dopřávají i mediální celebrity. Liz
' v£ udělala hvězdnou kariéru v tvrdém konkurenčním prostředí Hollywoo^u a Je z^rove^ matkou čtyř dětí. Také Meryl Streepová má Čtyři děti, Diana Rossiová pět, a to nemluvíme o Mie Farrovrové, která ke čtyřem vlastním adoptovala devět opuštěných. Všeobecně ovšem v České republice platí, že vezmeme-li zaindikátor sociálního rozvrstvení vzdělání zjišťujeme, už po několik generací, že čím vyšší je vzdělání matky, tím má méně dětí. (Srv. graf v kapitole 10.)
Nikde se nám nepodařilo zjistit stratifikační rozložení umělých přerušení těhotenství, ač ostatní ukazatele by tu dovolily formulovat silnou hypotézu: čím nižší sociální třída, tím má žena s větší pravděpodobností zkušenost s umělým přerušením těhotenství.
Na sociální třídě závisí i přítomnost manžela u porodu: i to je vesměs záležitostí vzdělání. Britská šetření už z osmdesátých let minulého století zjišťují pravidelný sestup od 54 procent v horní po 16 procent v nejnižší stratifikační vrstvě. Česká data a čerstvá data nemáme, ale dá se soudit, že naznačená závislost platí i u nás a že podíl otců u porodu roste.
Moderní demografie už dávno ví, že ani před tváří smrti si nejsme rovni. Kojenecká úmrtnost, kolísající v tradičních evropských společnostech mezi 15 až 40 procenty (přehled srv. [Možný 1990]), závisela také na společenské vertikále. V minulých stoletích byla ale její vazba na tu či onu společenskou třídu nestálá (srv. [Flandrin 1976]). To, že se kojeneckou úmrtnost v současných vyspělých společnostech podarilo snížit hluboko pod jedno procento, neznamená podle britských statistik, že by se sociálně srovnala: v nejnižší sociální třídě je stále dvojnásobně vyšší než ve třídě nejnižší, což je způsobeno zejména velkou variací úmrtnosti kojenecké, nikoli novorozenecké (tedy úmrtnosti mezi druhým a dvanáctým měsícem života dítěte). Jak dítě roste, rozdíl v šanci na přežití s ním jde dál, i když se zmenšuje - ale jen u dívek. Chlapci z nejnižší sociální třídy mají ve věku 1 až 15 let nadále dvojnásobnou úmrtnost a zejména násilné smrti (asi 30 procent všech úmrtí v teto věkové skupině) mají silný třídní index: je desetkrát pravděpodobnil, že při požáru, pádem anebo utopením zemřou chlapci ze spodku nez chlapci z horního konce stratifikačního žebříčku. České zdravotní statistiky bohužel sociální příslušnost rodičů nesledují; nevíme ani, zda kojenecká úmrtnost má u nás nějakou závislost na vzdělání matky.
Také úmrtnost ve středním a vyšším věku je podstatně vyšší v dělni^. třídě než u bílých límců. Protože je tu také vyšší nadúmrtnost muž^ dá se to částečně vysvětlit pracovními úrazy a zdravotními riziky dgj' nických povolání. Ze je to ovšem značně neúplné vysvětlení, dokázali Tapanen ve Finsku a Carlson v Maďarsku (a tedy s platností i pro země reálného socialismu, alespoň ve střední Evropě) v osmdesátých letech minulého století. Největší rozdíly byly podle příčin úmrtí v onemocně nich jater, plic a kardiovaskulárního systému, což ukazuje na abúzus alkoholu, tabáku a celkový životní styl, spíše než na ohrožení nemocemi z povolání, pokud pití a kouření nepovažujeme u nádeníků za nemoc z povolání. Vysvětlení třídním zařazením je přesvědčivě podpořeno zjištěním, že diferenciace úmrtnosti žen těsněji asociuje se socioprofes-ním zařazením jejich manžela než s jejich vlastním povoláním. Ptátne--li se po nějakém empirickém důkazu pro to, že základní jednotkou sociální stratifikace je rodina se svým životním stylem, nikoli jedinec skrze své povolání, tu ho máme.
Skutečnost, že spotřeba alkoholu u nás po zhroucení se ekonomik despotického socialismu neklesla (jak se očekávalo, protože soukromý vlastník netoleruje pijáky mezi svými zaměstnanci), nýbrž dále stoupá, ukazuje, že závislost na alkoholu je hlouběji, kulturně zakořeněna. Jak se u nás ale tato závislost modifikovala s konstitucí nové vyšší ekonomické třídy, nemáme výzkumem doloženo.
* * Třídní rozdíly v péči o děti
Pro poznání třídních rozdílů ve stylu péče o dítě jsou stále validní závěry klasického longitudinálního výzkumu Johna a Elizabeth Newsonových [!963, 1968 a 1976 a reedice], V třídění podle klasifikace Generálního registru, který někde lehce modifikovali, uvádějí, že matky z dělnických tříd častěji na dítě křičí a častěji ho plácnou, častěji mu hrozí nějakou autoritativní postavou či tím, že ho dají z domu anebo opustí. Úzkostněji kontrolují, aby si dítě nehrálo s přirozením. Častěji také považuji tatínka za přísnějšího, než jsou samy. V dělnických rodinách se ovšem také méně hrozeb uskuteční.
Nejnižší podíl otce na péči o dítě byl zjištěn v nejnižší třídě, nej-vyšší v nižší střední třídě; autoři to komentují tak, že nižší úřednici, kteří patří do této třídy, si ani nenosí na večer práci domů jako mladí manažeři a profesní třída, ani se nemohou vymlouvat na fyzickou únavu jako dělníci.
Ye středostavovských rodinách chodí děti večer dříve do postýlky
fPr se častěji podílí na jejich ukládání, čtení a modlení před spaním. pj.j sledování dalšího vývoje dítěte autoři zjistili, že v sedmi letech stře-
taVOvské děti zvou častěji své kamarády a kamarádky na návštěvu anebo si chodí hrát k nim domů, častěji si doma kreslí, čtou či prohlížejí Jcnížky a (zejména chlapci) zakládají sbírky.
V dělnických rodinách jsou chlapci přísněji trestáni než děvčata a byl zjištěn i větší rozdíl mezi jejich agresivitou a agresivitou děvčátek Chlapci se ovšem častěji perouj bez ohledu na třídní příslušnost. Rozdílný je však postoj matek k dětským rozmíškám: zatímco dělnické matky častěji považují za svou povinnost zasáhnout, středostavovské matky nechávají své děti, ať si to vyřídí samy. Nepovažují také sdílení hraček za výchovný imperativ.
* * Třídní rozdíly ve vzdělanostních šancích
Studie variability úmrtnosti, porodnosti, sňatečnosti a dalších demografických údajů v závislosti na sociálním postavení zjišťují, nakolik příslušnost k určité společenské třídě ovlivňuje rodinné chování. Přinejmenším stejně významná je však otázka, nakolik rodinné chování samo je stavebním kamenem třídního systému, vytváří ho a pomáhá ho udržovat. Sociologa zajímá především to, zda a jak skutečnost, že se člověk narodil v určité rodině, ovlivňuje jeho budoucí celoživotní zařazení do určité sociální třídy, určuje či omezuje jeho životní šance - a tím činí sociální systém stabilní, pevný a neměnný.
Je nesporné, že rodina v šancích individua hraje podstatnou roli. Ovlivňuje jeho životní šance skrze podmínky, jež spoluvytvářejí jeho výkon ve škole, rozhodují o jeho úspěchu při zkouškách, a tím mu otevírají anebo zavírají bránu k vyššímu vzdělání a skrze ně k určitým povoláním a společenským postavením. Tyto podmínky jsou uloženy v kulturním kapitálu rodiny (ve vzdělání a kultivovanosti rodičů), který předávají skrze svou schopnost stimulovat a podporovat své dítě při vzdělávání a v rozvoji duševních schopností i kulturních dovedností. Jsou ale samozřejmě uloženy už v samém ekonomickém kapitálu, tedy Prostě v tom, že bohatá rodina koupí dítěti stimulující hračky, dopřeje zajímavé a obzor rozšiřující prázdniny (spojené s cestováním a kulturními i vzdělávacími aktivitami), poskytne mu kvalitnější stravu a dá mu lepší stravovací návyky (a tím i základ pro lepší zdraví), naučí ho rozmanité sporty atp. Rozhodující roli však hraje rozdíl v bydlení, jaké
si může rodina dovolit. Ve vyspělých a stabilizovaných společnostem znamená tento rozdíl nejenom to, že bohatší rodina může dopřát svému dítěti jeho vlastní dětský pokoj, pracovní stůl a klid k nerušené školuj přípravě a k rozvíjení intelektuálních zájmů. Znamená i „lepší sous6(j ství" - a tedy více kamarádů podobně stimulovaných a zvýhodněných lepší celkovou úroveň místní školy a třídy, do které dítě už odmalička bude chodit... Začíná tu také působit mechanismus, kterým se dědí sociální' kapitál rodiny, tedy zdroje, které má rodina uloženy ve svých konexích a stycích, ve výhodných známostech a přátelích. Spolužáci z lepších rodin drží spolu už od obecné a na univerzitě pak rozšiřují kruhy svých známých dál a vytvářejí tak sítě vzájemné podpory celoživotní hodnoty. Zvyšuje to velice přirozeným způsobem šanci na výběr vlastního manželského partnera z kruhů rodin třídně si blízkých... Spojené státy americké jsou velmi demokratická a „otevřená" společnost, ale etablované elity tam stále mají na paměti poučku, že špatně zvolená přípravka pro dceru může znamenat chybu, jež se bude v rodině napravovat po tři generace.
Platí něco z toho i u nás? Rozbory rozdílů příjmové diferenciace ukazovaly až do konce osmdesátých let, že jsme společnost malých sociálních rozdílů: rozdíly v příjmech byly, s možnou výjimkou Albánie, nejnižší ze všech zemí komunistického bloku [Večerník 1986], což ukazuje na to, že se tu podařilo vytvořit jednu z nejméně diferencovaných společností, které kdy (pomineme-lí homogenitu bídy předhisto-rických společností) kdekoli na světě pro tak velkou populaci existovaly. Majetky, pokud co z nich která rodina dokázala uchránit před vyvlastnením, neměly povahu kapitálu - neplynul z nich zisk a nebyly zdrojem moci. „Ekonomika nedostatku" (Kornai) nivelizovala okolo nejnižšího společného jmenovatele i životní styl. Je velkým poučením pro sociologii, jakou rezistenci projevil kulturní a v jisté míře i sociální kapitál-Ač se příjmová diferenciace v nově uvolněném prostoru přirozeně rozevírá pomalu (pro vkus těch, kteří zůstávají dole, ovšem až příliš rychle), právě v opoře o kulturní kapitál jsou kontury třídní struktury už zřetelně vidět. Výzkum vlivu třídního původu na šance dětí a mechanismy vlivu rodiny na školní úspěch dětí patří dnes k nejvyšším prioritám české sociologie.
Vyplývá totiž ze samé povahy věci, že první výsledky nepřijdou dříve než tak za deset let po zahájení práce. J. W. B. Douglas položil základ podobným výzkumům v klasické práci Domov a škola [1964]. Vzal všechny děti narozené v Británii první březnový týden roku 1946 a sledoval jejich vývoj. Původně to byl medicínský výzkum, postupně se ale
Ornost přenesla na sociální aspekty. Výzkum sledoval děti od oka-P0,.,   narození do třináctí let a shromáždil ohromné množství dat ^ ich a o rodině jejich původu. Mimo jiné byly děti opakovaně tes-° v^ny nonverbálními testy i testy čtení, slovní zásoby a schopnosti udku- Výsledky v 8 letech a výsledky v 11 letech pak byly srovnávány výsledky zkoušky „11+", jež v té době rozdělovala v Británii dětskou jcohortu na ty, kteří se hodí pro „praktická povolání", později se vyučí budou v životě nosit modré límce, a na ty, kteří budou později nosit límce bílé. (Podobně u nás působily přijímací zkoušky na střední školu po osmi či devítiletce, tedy o tři-čtyři roky později. Přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia dnes vybírají děti „s předpoklady pro budoucí vysokoškolské studium" také zhruba ve dvanácti letech.)
Při třídním zařazení dětí se Douglas opřel o Generální registr povolání rodičů, použil však i údaje o jejich vzdělání a původu. Jeho metoda měla nejblfže k postupu popsanému v Stockmanově třídění ad 3, tedy zařazení rodiny podle kombinace zařazení otce a matky. Předběžné analýzy mu totiž ukázaly, že vzdělání matky má na životní šance dítěte nejméně stejný vliv jako vzdělání otce; zjistil ale také, že je rozumné vzít u malých dětí v úvahu nejenom samo zařazení rodičů, ale i jejich původ,
tedy status prarodičů.
Výslednou Čtyřstupňovou škálu vytvořil tak, že nejprve sloučil všechny nemanuální třídy a nazval je „středostavovské". Ty pak rozdělil na dvě třídy - vyšší, kde oba rodiče byli středostavovští (oba měli aspoň maturitu a oba pocházeli ze středostavovské rodiny), a nižší, kde jednomu z rodičů k dvougeneračnímu středostavovskému zařazení něco chybělo. Stejně sloučil dělnická povolání a rodiny rozdělil obdobně na dělnické vyšší, kde převažovaly dělnické charakteristiky, ale jeden z rodičů pocházel ze středostavovské rodiny (anebo dosáhl maturity), a dělnické nižší, kde oba rodiče patřili dvougeneračně do nižší třídy.
Tato škála byla postavena empiricky - Douglasovi se totiž ukázalo, že středostavovské děti nediferencuje, je-li jejich tatínek úředník, drobný Podnikatel anebo vykonává akademické povolání, ale diferencuje je, pochází-li jejich matka ze středostavovské anebo z dělnické rodiny; stejně tak v dělnických rodinách vykazovaly odlišné charakteristiky děti, JeJichž matka pocházela ze střední třídy: podněcovala je totiž silně, aby dosáhly vyššího vzdělání a zase se do střední třídy vrátily.
Srovnání dětí prokázalo jasnou závislost školního výkonu dětí a jejich schopností projevených v testech na třídním původu dítěte. Co však je ještě významnější, třídní rozdíly ve výkonu dětí se mezi osmým
105
a jedenáctým rokem zvětšily - vliv rodiny byl tedy silnější než vliv školy respektive efekt působeníškolybyl vázán na třídní původ dítěte.
Obdobná variabilita byla zjištěna i ve všech měřených prvcích rodjj. ného pozadí dítěte: od kojeneclcé péče přes batolecí věk a další zdravoty péči přes zájem o školní výsledky dítěte a návštěvu rodičovských schůzek. Zájem o to, jak si dítě vede "ve škole, a jeho podpora ve školním věky byly těsně zkorelovány s péčí o dítě už v kojeneckém věku. Ukázalo se, že aspirace matky a její investice do vzdělání dítěte mají větší vliv než pod-pora otce, že korelace mezi zájmem rodičů a výsledky dítěte je těsnější v dělnických rodinách a že nese lepší plody u děvčátek než u chlapečků.
U kritické zkoušky „u+" však, jak také zjistil Douglas, měly stře-dostavovské děti výhodu i tam* kde dělnické děti dosáhly stejné vzdelanostní úrovně: z těch, které podle jeho testů projevovaly schopnosti okolo průměru, bylo na střední školy přijato z rodin vyšší středostavov-ské třídy každé druhé dítě, z nižších středostavovských rodin postoupilo jedno ze tří a z dělnických rodin bylo přijato už jen každé čtvrté. Rozdíly zmizely až u těch nej nadanějších dětí.
Douglasovy výsledky jsou ov šem staré už více než čtyřicet let. Svět se od té doby k nepoznání změnil, životní šance, které nabízí i těm chudším, se rozšířily a konzumní možnosti znásobily. Dělnická třída už není, co bývala, ba i životní styl elity doznal jistých proměn. Změnila se i škola - i Douglasova zjištění na tom mají zásluhu. Jeho výzkum byl pak mnohokrát replikován - s výsledkem v tom podstatném nezměněným. Základní poselství této klasické práce se stále opakuje: rodina nepřestává být nejvýznamnějším ze všech faktorů, vzdorujících egalitárním tendencím, vbudovaným do moderních vzdělávacích systémů. Kdo má zájem o jemně diferencované a aktuální poznání toho, jak se reprodukuje třídní nerovnost v moderní společnosti, nechť si přečte na úplně jiné metodologii založenou a o pozorování jiné společnosti se opírající práci PierraBour-dieua, zejména jeho La Reproduction (spolu s Jeanem-Claudem Passero-nem [1970], anglicky [1977,1990])-
* MIMOEKONOMICKÁ STRATIFIKACE: KOGNITIVNÍ TŘÍDY
Významný nový pohled na vertikální stratifikaci přinesla kontroverzní kniha Richarda J. Herrensteina a Charlese Murraye Zvonová křivka: Inteligence a třídní struktura v životě Američanů [1994]- Opouští tradiční opření třídní struktury o zdroje ekonomické a ukazuje na význam a diferencující vliv jiného vzácného zdroje, totiž lidské inteligence.
Kniha vzbudila rozhořčenou reakci ze tří důvodů: Především si dovolila konstatovat, že distribuce inteligence není nezávislá na rase. Napsat, t nejvyšší průměrnou inteligenci (pokud nepočítáme takové malé sku-ZS'nY Jak° Jsou Aškenázy-Židé) má v americké populaci subpopulace bčanů původem z Asie a Oceánie (žlutá rasa), za ní následuje subpo-lace bělochů a na třetím místě jsou Afroameričané, tedy černoši, to v USA přinejmenším neodpovídá normě politické správnosti. Druhé liberální tabu, proti němuž si autoři dovolili dost, je sám ideál „otevřené společnosti". Jestliže uznáme velký vliv inteligence na stratifikační zařazení, zpochybňujeme přímo základ „amerického snu", totiž víru, že zbohatnout může každý. Pravda, milionový majetek lze nakonec získat i ze dne na den v loterii, ale to, o čem píší autoři, právě v loterii nekoupíš. Třetí tabu, které kniha porušila, bylo akademické: dovolili si mít nejen myšlenku povážlivě novou, ale bez nejmenšího taktu ji rovnou prezentovali tak, aby byla pochopitelná i mimo akademické kruhy. Text knihy je organizován do tří rovin: Základní myšlenky a zjištění každé kapitoly jsou nejprve srozumitelně vyloženy v jedno až dvoustránkovém shrnutí, graficky jasně odlišeném. Pak následuje vlastní text kapitoly, psaný na úrovni univerzitní přednášky, pohybující se už nekompromisně v odborném diskursu, ale s velkou snahou o názornost a komu-nikativnost. A nakonec následuje 300 stran (dvě pětiny knihy) dodatků, poznámek a odkazů, jež s minuciózní přesností dokládají každý jednotlivý závěr a osvětlují pečlivě metodologii, jak ho bylo dosaženo. Kniha se stala bestselerem a jednu dobu se prodávala i v drugstorech: jaká ostuda pro akademického badatele!
Pro posouzení poznávací hodnoty knihy není ovšem relevantní žádná z námitek proti porušení zmíněných tabu. Můžeme tedy bez potíží přijmout stanovisko recenzenta v AJS, jenž napsal, že meritorní závěry knihy se žádnému z liberálních kritiků nepodařilo vyvrátit (pokud se o to vůbec pokoušeli) a že to vůbec nebude lehké. To základní, totiž že sociologie nemůže v pokusech o vysvětlení nerovnosti nadále opomíjet tak významný lidský zdroj, jako je inteligence, zůstane pro obor trvale přínosnou inovací.
Autoři vyšli z toho, že po více než šedesáti letech práce na zdokonalovaní inteligenčních testů, jejich kritiky a reakcí na tyto kritiky můžeme se dnes o jejich výsledky opřít se spolehlivostí, jež postačuje pro závěry 0 velkých populacích. Pres výjimky, které potvrzují pravidlo, jsou jednotlivé složky inteligence těsně zkorelovány a všeobecná míra inteligence je významným sociálním zdrojem pro toho, kdo jí vládne. Platí banální postřeh z žitého světa, že lidé jsou různí: jednomu to zkrátka
107
pekelně pálí, kdežto druhý je tupý jako šavle - a ti chytřejší že mívají obyčejně vrch.
Inteligence Američanů je během školní docházky už dlouho ve velkém rozsahu opakovaně testována a autoři se mohli opřít o statisticky spolehlivé velké soubory, sledované longitudinálně v mnoha kohortách za sebou. Navrhli nejprve analyticky rozlišit i. socioekonomický status opřený o příjem a profesní zařazení, 2. inteligenci a 3. vzdělání. Vztahy v takto konstruovaném trojúhelníku
SE5
IQ
VZD
se už od počátku dvacátého století, a v jeho posledních desetiletích ve stále se zrychlujícím tempu, mění. Vždycky platilo, že lidé s vyšší inteligencí nevolí nutně kariéru spojenou se vzděláním: Amerika se dlouho pyšnila tím, že je zemí selfmademanů - lidí, kteří se udělali sami, bez zdlouhavého formálního vzdělávání. Na druhé straně to, že měl někdo univerzitu, nepředpokládalo naopak nutně, že má vyšší inteligenci. Univerzita byla prostě tradiční součástí životní dráhy chlapců z lepších rodin, i když nevynikali přímo brilantní inteligencí, kdežto chudí se tam dostali jen výjimečně a ti nejchytřejší se právě na cestě za úspěchem často nezdržovali studiem. Jak se univerzitní vzdělání demokrati-zovalo, začalo to platit i naopak: vzdělání nevedlo automaticky k dobře placenému povolání, vznikal vzdelanostní proletariát. Mezi vzdělanci najdeme proto lidi bohatší i chudší, mezi bohatými hloupější i chytřejší a i mezi těmi nejchytřejšími lidi s univerzitou i bez ní. Jde o tři relativně nezávislé proměnné.
Herrenstein a Murray na velkém souboru dat přesvědčivě dokládají, že tento stav končí. Dvě velké inovace druhé poloviny dvacátého století, nástup sociálního státu a nástup informační společnosti, změnily vše. Rychlost a složitost operací, na nichž závisí chod vyspělých společností, kladou stále vyšší nároky na přípravu a inteligenci těch, kdož zastávají v jejich struktuře významnější postavení. Univerzity (tedy ty lepší mezi nimi, a v každé populaci se ví, které to jsou) na to reagovaly tak, že zvýšily studijní nároky. Dostát jim mohou jen ti nejchytřejší, být z dobré rodiny už nestačí. Sociální stát naopak otevřel dveře i na ty nejlepší univerzity
těm nejinteligentnějším mladým lidem z každé kohorty, bez ohledu na jejich sociální původ. Jak vyspělé společnosti bohatly a vzdělání se vynořovalo jako kapítalizovatelná hodnota, otevřely liberální systémy sice dveře univerzit pro všechny - ale právě proto, že ne všichni stačili na vysoké studijní nároky, se univerzity stratifíkovaly^každý se může dostat na univerzitu, ale ne na každou - jsou univerzity lepší (náročnější na intelektuální výkon) a horší; každý ví, která je která. Hierarchie kvalifikace- získané vzděláním a hierarchie schopnosti učit se, tedy inteligence, se k sobě přiblížily v nebývalé míře: tyto dvě strany zmíněného trojúhelníku projevují tendenci ke splynutí. A protože informační společnost vitálně závisí na vysoce kvalifikovaných odbornících a odpovídajícím způsobem je platí, stávají se i ekonomicky elitou; sociální stát pak zase přerozdělováním spotřební i dědické daně komplikuje rodinnou dědičnost získaného majetku, a tak se na horní příčky socioekonomického statusu dostávají ti nejinteligentnější a nejlépe vzdělaní: řada autorů mluví o nové informační elitě.
Všechny tři vrcholy zmíněného trojúhelníku - inteligence, vzdělání a SES - se tedy k sobě přibližují, jsou to však intelektuální schopnosti, co se proměnilo v základní statusotvornou složku. Teoreticky to znamená, že každé dítě, ať se narodí na kterémkoli místě sociální hierarchie, má stejnou šanci dostat se až na sám její vrchol, záleží jen na jeho inteligenci a úsilí rozvíjet ji studiem. Na první pohled se zdá, že se tím naplňuje ideál otevřené společnosti. Leč je tomu pohříchu právě naopak.
To, čemu říkáme inteligence, operuje opřeno o individuálně proměnlivý fyziologický základ vyšší nervové činnosti - a ten je do značné míry dědičný. Každý máme trochu jiný mozek. Nezáleží ani příliš na tom, dědí-li se inteligence ze 60 procent anebo z 80 procent (a uvnitř těchto mezí leží výsledky 99 procent z nesčetných měření). Zbylých 20 procent - anebo, buďme optimističtí 40 procent - je sociálně tvarovatel-ných příležitostmi a sociálními vlivy od narození až do dospělosti.
Zdá se na první pohled, že těch řekněme čtyřicet procent ovlivnitel-nosti vytváří dostatečný prostor pro to, aby se nevytvořila dědičná intelektuální elita, totožná s elitou ekonomickou a mocenskou. Má to však háček. Jak jsme si ukázali výše, rozhodující je při tom vliv rodičů. Obou. Jak se ale homogenizují vzdelanostní stupně podle inteligence, ovlivňuje to i sňatkový trh. Zvyšuje se i vzdelanostní homogamie, a ta potom ovlivňuje jak dědičný základ inteligence, tak i míru rodinných šancí -a tedy tvarování její variabilní složky. Chytří siberou chytré a mají spolu chytré děti, které chytře vychovávají, aby byly ještě chytřejší. Na druhé straně intelektuálního spektra je tomu naopak.
r
Herrenstein a Murray zavádějí pojem „kognitivní třídy" a tvrdí, že tyto třídy začínají vytvářet dominantu stratifikačního systému - a to nejenom nahoře, ale bohužel i na spodním konci stratifikační stupnice. Konstituující se kognitivní třídy se od sebe stále výrazněji vzdalují, a nebudeme-li tuto skutečnost reflektovat, protože je nám nepříjemná, hrozí, že se uzavřou jako kasty. (Což se chudým černochům amerických velkoměst už stalo, a nebude-li z ideologických a politických důvodů bráno v úvahu jejich rodinně reprodukované kognitivní znevýhodnění, všechna řešení budou dál stejně neúčinná. Pro českou společnost to znamená, že ve vlastním zájmu bude muset, dříve anebo později, kousnout do hořkého jablíčka pozitivní diskriminace Romů.)
* SHRNUTI A VÝHLEDY
Pro sociologii rodiny je zajímavé a produktivní spíše třídní než stratifikační výkladové schéma sociální nerovnosti. Jeho výsledky silně podporují tvrzení, že při vší nestálosti rodina stále zůstává základní jednotkou nerovnosti. Je zároveň zdrojem nerovnosti šancí, tedy nejenom jednotkou nerovnosti přítomné, ale i zdrojem nerovnosti reprodukované do budoucnosti.
Jestliže ale dává náš obor celkem jednoznačnou odpověď na otázku po jednotce sociální nerovnosti, odpověď na to, o co se vlastně nerovnost opírá, se naopak rozostřuje. Realita informační společnosti se svým důrazem na mimoekonomické kapitály (symbolický, sociální, kulturní... - nevím, zda někdo už začal pracovat s pojmem kognitivní kapitál, ale dá se to očekávat) je velkou výzvou nejméně dvě stě let staré představě sociální hierarchie, opřené jednoznačně o majetek a příjmy. I když nás právě poznatkový základ sociologie rodiny činí skeptickými k úvahám o individualizaci životních šancí a nerovnosti bez stratifikace, vývoj v teorii sociální stratifikace musí sociologie rodiny bedlivě sledovat, protože právě v ní je zakotvena nej významnější diferenciace rodin: i inovace v sociálně legitimních vzorcích fyzické reprodukce (česky: ve způsobech kdo, s kým, kdy a jak počíná dítě) a socializace (kdo a jak to dítě potom vychovává) závisejí na tom, ve které sociální třídě či vrstvě se to deje.
Informační společnost se ovšem bezprostředně dotýká zatím (a v horizontu žijících generací alespoň na úrovni rodinného života se asi bude i nadále týkat) jen relativně úzké sociální vrstvy. Jak se vzácne zdroje stávají vzácnějšími a jak se v soutěži o ně rozevírají nůžky nejen mezi bohatými a chudými národy, ale i mezi bohatými a chudými í v těch
nejbohatších národech, výroky o „rodině" budou ztrácet na poznávací hodnotě: vnitřní diferenciace tohoto pojmu vzrůstá kulturně i třídně, psát sociologii rodiny je stále obtížnější, protože kdysi jednoznačný a samozřejmý základní koncept rodiny ztrácí jasné obrysy a vnitřně se štěpí. Mnozí autoři už dnes považují za správné psát jen o sociologii rodin, nikoli rodiny, a ti nejradikálnější dokonce považují sám pojem rodina za prázdný a zavádějící. My se k tomu, jak je to s koncem rodiny, dostaneme na konci této knížky.
To, že rodiny jsou různé (respektive to, že lidské reprodukční strategie mají velice rozličné varianty), je skutečnost, kterou by sociologie mohla přehlížet jen ke své vlastní škodě. Polská sociologie má monograficky zpracovánu rodinu horníka, zemědělskou rodinu a dokonce vím i o polské monografii zpracovávající rodinný život námořníka. Česká sociologická literatura, s jednou rychle zastarávající výjimkou studie o rodinách vysokoškolsky vzdělaných manželů z konce sedmdesátých let [Možný 1983] a studie o rodinných mechanismech reprodukce příslušnosti k dělnické třídě [Katrňák 2004], podobné studie v posledním půl století nevyprodukovala. Věříme-li v pozitivní vývoj od obecných spekulací k induktivní výstavbě vědy, patří studium speciálních rodinných subkultur k největším dluhům oboru.
A na dveře klepe ještě jedna diferenciace, přehlížená právě proto, že je tak nepříjemně zjevná. Nejméně každé dvacáté české dítě je Rom. Zahrnovat rodinu Romů pod společný jmenovatel české rodiny je výrazem etnocentrismu a arogance gadžů, která už nemůže mít dlouhého trvání. I v české společnosti, jako ve všech ostatních, tu proti sobě pracují dvě tendence: tendence k segregaci etnik a „multikulturalitě" a tendence k homogenizaci společnosti konzumním způsobem života až na úroveň globalizace. Echo této velké transformace v žitém světě rodinném je velké sociologické téma, které čeká na svoje zpracování.
Zajímavým příspěvkem do diskuse je postoj Jakoubkův [2004], který dovozuje, že romská kultura u nás dnes neexistuje. Svébytná kultura romských osad se ze Slovenska, odkud pocházejí téměř všichni naši omové, do České republiky prakticky nepřenesla. To, co z ní zbylo, se rozplývá pod vlivem médií (televize) a konzumerismu, až nakonec to, co ^ yVa'Je Prostě subkultura bídy: Romové jsou už dnes jen ahistorickou onstrukcí aktivistů a romologů. S tímto názorem je možno polemizo-^ale Produktivnější bude kulturu romských enkláv studovat. Ať už 111 naJdeme nějakou svébytnou subkulturu opřenou o romské tradice, *rieb0 prostě obecnou subkulturu bídy, v každém případě by bylo kon-raproduktivní se tímto směrem raději nedívat.
* ZOPAKUJME SI
1. Co je pro sociologii rodiny vhodnější mírou sociální nerovnosti, sociá\ni třídy anebo sociální vrstvy? A proč?
2. Jaký indikátor sociálního zařazení užívají nejčastěji empirické výzkumy rodiny?
3. Mohou manželé náležet k různým společenským třídám? Uveďte co nej více zdůvodněných odpovědí, jak je systemizoval Stockman. Která z odp0 vědí je pro vás nejverohodnější?
4. Existuje dnes u nás ještě nějaký sociální faktor, který ovlivňuje výher manželského partnera, anebo je výběr párů dán hlasem srdce, u kterého má každý stejnou šanci?
5. Po roce 1989 u nás došlo k výraznému rozevření stratifikační diferenciace. Obrazilo se to nějak v míře homogamie? Pokud ano, jak?
6. Jakým způsobem ovlivňuje příslušnost rodiny k určité sociální vrstvě vzorce socializace dětí?
7. Platí vzhledem k třídnímu zařazení, Že před smrtí jsme si všichni rovni?
8. Čím rodina zvyšuje sociální šance dětí?
9. Pracují v procesu přípravy dětí na jejich příští sociální zařazení rodina a škola ve vzájemném souladu anebo proti sobě? Kde se jejich zájem shoduje a kde kříží?
10. Co je to kognitivní třída a jak se sociálně konstituuje ?
* * Úloha
Dokážete rozeznat mezi svými vrstevníky, aspoň u některých, z jaké rodiny podle sociálního zařazení pocházejí? Napište, jaké podle vašeho pozorování získal zkušenosti, má šance a vlastní věci mladý člověk z bohaté rodiny, ze středostavovské rodiny a z rodiny chudé. Srovnejte svá pozorování a diskutujte je. Diskutuje, jako rodinu jste měli na mysli, když jste si představovali rodinu bohatou, středostavovskou a chudou.
Myslíte si, že má pravdu Georg Simmel, když poznamenává, že sociální rozdíly se vždycky jeví menší, když jsou pozorovány shora dolů, než když jsou vnímány zespoda, anebo na tom nezáleží?
1