Pro redaktora jednoznačně nejvíc práce, ale pro diváka je to nejpraktičtější výstup – všechno dostane v jednom přehledném balení. Autor nebo autorka reportáže mu událost nebo fakta předkládá s pomocí nejširších televizních výrazových prostředků – spojování mluveného slova s obrazem, využívání ruchů, navozování emocí.

Dobrá reportáž je vždycky vystavěná jako příběh, na kterém je možné vysvětlit i nejsložitější problémy. Je to postup převzatý z komerčních médií, ale funguje, takže i veřejnoprávní média se ho rychle naučila používat.

Reportáž jenom shrnuje fakta a v případě nějakého sporu předkládá názory jednotlivých stran, sama nesmí hodnotit ani vynášet soudy. Ani na redaktorovi nebo redaktorce by nemělo být poznat, co si myslí.

Reportáž (repka nebo někdy taky „kárt“ podle anglického technického označení tohoto formátu v bodových scénářích - „CRT“) běžně mívá stopáž kolem 1:40, v případě náročnějšího tématu lehce přes 2 minuty. U reportáží otvírajících velké téma, třeba na začátku Událostí, to může být i ke třem minutám. K tomu ještě redaktor/redaktorka píše 20-30 vteřin úvodního studia pro moderátora/moderátorku.

Studio v bodovém scénáři vypadá takto - z Událostí v regionech (Brno) ze 17. 2. 2020:

A text této reportáže vypadá takto:

V reportáži se střídají části synchronní (to jsou ty, kde se zvuk a obraz shodují - vidím toho, kdo mluví) a asynchronní (zvuk a obraz jsou odlišné):

Asynchrony nebo komentáře jsou části, které redaktor/redaktorka předem napíše a namluví ve střižně. Pod nimi běží záběry, které s komentáři korespondují, doplňují je, ale jejich přirozené zvuky slyšíme jen ztlumené v pozadí. Co do funkce asynchrony vysvětlují, posouvají děj reportáže kupředu, doplňují respondenty, dodávají kontext. Žádné emoce.

Synchrony jsou části rozhovorů s respondenty. Ve veřejnoprávní televizi nebývají kratší než 3-5 vteřin, v závislosti na tématu, a na druhou stranu zase nebývají delší než 20 vteřin. V reportáži jich bývá vždycky víc – ideálně tři až čtyři - a pravidlem je, že nikdy nemluví jenom jeden respondent. Vždycky je potřeba si jich sehnat víc.

Synchrony jsou to, co dodává reportáži sílu, co předává emoce, co vtahuje diváka do příběhu z pohledu respondentů. Proto respondenti nevypočítávají údaje nebo nesdělují základní fakta, to je na redaktorovi/redaktorce. Respondenti vysvětlují dopady toho, o čem reportáž je, popisují své prožitky a emoce, když točíte o nějakých vědeckých objevech apod., tak vysvětlují jejich význam.

Standup je vlastně taky synchron. Je to část reportáže, kdy vstoupí do obrazu na místě přímo autor nebo autorka. Standup je předtočený. Autor nebo autorka v něm reportáž zarámuje. Nebo dodá nová fakta, případně propojí dvě různorodé části reportáže. Standup je důležitou součástí zprávy, většinou je podmínkou, aby v reportáži byl, protože jí dodává na autenticitě, ukazuje vaše osobní zapojení.

Nejčastěji najdeme standup na konci příspěvku, kdy se redaktor/redaktorka zároveň odhlásí jménem, domicilem a názvem své stanice (Barbora Telferová, Česká televize, Znojmo). Bývá ale často i uprostřed reportáže jako přechod nebo spojka několika myšlenek. Dá se použít, když není dost obrázků - je dost informací, ale není pro ně obraz.

Standup mívá podobnou délku jako jiný synchron, většinou mezi 10 a 15 vteřinami.

Ruch nebo gerojš je něco, co by dobré reportáži nemělo chybět - přirozené zvuky prostředí, které reportáž oživují, rozbíjejí jinak nepřetržitý příval slov, vtahují diváka do děje. Obvykle platí, že pokud vidím něco, co dělá krásné zvuky (stroj razící mince, šalinu, jak zvoní na auta, která jí zablokovaly cestu), chci to jako divák aspoň na chvíli i slyšet. Gerojš je krátký, většinou jen pár vteřin.

Úvodní reportáž, Události v regionech (Brno), 17. 20. 2020:

Je spousta druhů reportáží, můžou být analytické, kritické, investigativní, popisné. O těch se dočtete ve zdrojích. Novináři si ale s oblibou doplňují své vlastní formáty. V poslední době jsou třeba velmi oblíbené:

HLP, tedy hluboký lidský příběh (případně jeho odnož HZP, hluboký zvířecí příběh). Jedná se o reportáž, která popisuje, co se někomu stalo. Častější bývá na komerčních stanicích, ale i veřejnoprávní televize ho svým divákům nabízí. Z hlediska dopadu na společnost nebývá zásadní zprávou dne, ale z hlediska zájmu diváků mívá největší ohlas z celé relace. Nemocné dítě, jehož rodiče shánějí peníze na léčbu, senioři, kteří u domova s pečovatelskou službou začali chovat králíky, odhozená štěňata v igelitce. To jsou témata, která chytnou za srdce, a diváci si je pamatují nejlíp z celého vysílání.

Štěňata v igelitce, Události v regionech (Brno) 25. 7. 2018:

Další je JPZ, „jdu – ptám se – zkouším“. Pro takovou reportáž redaktor/redaktorka vyjíždí do terénu jakoby nepřipravený/nepřipravená. Přijede na místo a uvidí, co tam natočí. Samozřejmě nějakou rešerši si dopředu udělat musí, bez té to nejde. Ale nedomlouvá si respondenty, hledá. Nevýhodou je, že někdy nenatočí nic. Pak to řeší třeba standupem, ve kterém vylíčí, co se na místě (ne)dělo. Ale jindy natočí úplně všechno, protože neutečou ti, kdo by se před ním/ní normálně schovali, kdyby je telefonem upozornili, že o nich chtějí natáčet.

U jiných témat, jako je popis nebo vysvětlování nějakého návrhu nebo změny – bývá to doprava, výstavba, statistiky, se osvědčuje úplně upustit od běžného střídání synchronů a asynchronů. Vypustit úplně respondenty. Zjistit si od nich informace, ale všechny je divákovi zprostředkovat pomocí série standupů. Ty můžou být natočené přímo na místě (kde se bude něco stavět, kde jsou problémy s kolonami apod.) nebo před zelenou klíčovací plochou ve studiu, kde se za redaktora/redaktorku v režii přidají - naklíčují - předem sestříhané záběry nebo grafiky. Ty pak musí sedět na to, o čem autor nebo autorka zrovna mluví (statistiky, výsledky).

Taková standupová reportáž je náročná na přípravu. Bývá o něco kratší, kolem 1:10. Musí být obrazově hodně dobře promyšlená a jednotlivé standupy na sebe musí výborně navazovat.