.b lajistě Josefem Šustou řízená řada Dě'in sv" " " , " n_os~1 yu okupací. Práce na edičním poli dovedl t~hdeta, prerusena_az nac~stl~~~ičních řad (knižnic) literární kritik a historikr\~~~~nalost1 v~ysre~,k Ředitelem nakladatelství Melantrich se stal s i da atel Bednch fulc1 v·ání Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vopva va roky po abso vo " k 1939 J h d'" , raze, v roce 1929 bylJ.ím az do ro u • e o e 1cn1 kritéria se nen,kala pol't• k, h ,' a "' " · I 'I " " kv 1. , '-J 1 1c yc na- 01 .uo a pnslusnostl, a e vy ucne a Ity. Dokazal se orientovat ne· v , v , z • · · kt · • h " Jen sin lostí ale 11nst1n em a mezi „Je o autory se niJ.ak náhod v k, zna '"' f'l 1. •'I" " neset ame e"mi kten pro 1ova 1mez1va ecnou ceskoslovenskou kultur ť b 1 . st , " k . . . 1 . , " u, a to y 1 ,,lidé ~radu J onzervat1vc1, socia 1ste, c~ dokonce komunisté_ Egon Hosrovsky, Jan Cep, Josef Kopta, Karel Novy, Ivan Olbracht. Nás~up nové~o ve?en_1koncer~,u byl p~i~?žlio/ na levici pro všechny, a nejv1cyochop1t~lne P:O t~, ~ten odip~th Jlt dJtl s Gottwaldovým vedením KSC a hledali zamestnan1. Tak pnsel do Ceského Slova Josef Hora aby pak vedl až do své smrti Jeho kulturní rubriku. Z méně známých ~ zakotvili i bývalí poslanci KSC Heřman Taussig, Václav Bolen (pracoval vredakci A-zetu), ale tak~ bývalí čelní publicisté KSČ Emanuel Vajtauer aJindřich Bartoš (pracovali v redakci Českého Slova, skončili pak ale špatně jako kolaboranti s nacisty), z ostatních snad známější jsou Františkové Němec a Třešňák. Uvedené podniky a organizace činily vedle jinde zmiňovaného systému přidružených organizací, zasahujících všechny základní sféry společenského života (nejvlivnější z-nich byla jistě odborová centrála ČOD), zčeskoslovenského národního socialismu jednu z podstatných opor parlamentní demokracie ČSR a Hradu, jejíž základna v mnohém přesahovala možnosti této politické strany. Jejich působení mezi tzv. ,,drobným lidem" různého politického vyznání a inteligencí neprospívalo samozřejmě jen straně samé. Tvořilo nepominutelnou součást zvláště politické kultury československé společnosti. 5. Československá sociálně demokratická strana dělnická v programové diskusi Vdaryé situaci sotva řešitelné sociální a politické problé11;y, s nim~~se,rn~sela Ceskoslovenská sociální demokracie potýkat za Velke hospodarskekn" . , ze, mohly nabýt osudového významu, což zní nadnesene Jven na P1:'~ 1 pohl~d. Nemohly snad parlamentárně demokratický režim vCSR stab_ilt~ova~ Připomenuté politické strany, zvláště stát prorůstaj~cí. m~c republtkan,ske strany a rostoucí síla Československé národně sociahst1cke srrany, ktere by na svou stranu strhlyjiné? Nemohly - a to ve dvojím slova Smyslt~. , V ~ěmeckém politickém táboře nabývalo hrozivé ~0 P\1lanty zaum skryte fašistické uskupení Henleinovo a už pfed volban11 1935 bylo patr- 339 né že mu bez mimořádně účinné sesterské podpory z české strany nebude'schopna odolávat ani německf sociální de~okr"~ci~. Tak~ se už ukázalo, že agrární strana vlive1:1 sveho rozpolcen~ za~11;a v ~oh pom?cníka německé agrární strany selhavat - byť byla zaum recena Jen prvn1 slova a předvídat další vývoj bylo ~esna,dne. , . . , , Nemenší nebezpečí v sobe skrýval druhy poht1cky extr~m - komunismus. Znásobená bída za hospodářské krize mu prospívala. Ze jí nedokázal využít, byl očividně následek bolševiky organiz~va~é honičky ~a vidinou už už propukající světové sociální revoluce, ktera mela zachran1t sovětský systém v Rusku. KSČ, představující se jako jediný skutečný bojovník za zájmy dělnické třídy, se během několika měsíců dostala pod bolševickým vedením strany až na dno své popularity mezi lidem - tak hluboko se od svého založení v roce 1921 ještě nikdy nepropadla. Stačilo však i při zachovávání oficiální věrnosti pokynům Kominternyjen trochu realističtější organizování hospodářských zápasů dělnictva a nezaměstnaných - a komunismus začal znovu nabírat na síle. Mohla se mu postavit např. druhá největší československá socialistická strana - národní socialisté? Nikoli. Nebylo nic snadnějšího, než ji prohlásit za maloburžoazní slepenec, který se snaží vplést jako „žluťáci", tj. placená agentura podnikatelů, do dělnického hnutí. Mezi „skalními" kádry průmyslového dělnictva neměl československý národní socialismus také postavení, které by agresivitě komunistů mohlo vzdorovat. Tím disponovala jen československá sociální demokracie. Proto proti ní mířil hlavní nápor komunismu: prohlásil ji za největšího nepřítele proletariátu. Dostala přízvisko co nejodpudivější - strana sociálfašistická. Právě proto byl sociálfašismus, a nikoli nacionální fašismus či přímo nacismus prohlášen za největší zábranu pokrokového vývoje společnosti (viz kap. XXVII/3, 4 a XXVIII/4). Mělo to i své mezinárodní aspekty. Oba tyto proudy se považovaly za internacionalistické, oba měly v čele tradiční autoritativní internacionální organizace, Komunistickou internacionálu a Socialistickou dělnickou internacionálu. Podstatně se ovšem od sebe lišily v otázce vztahů k tomu druhému. Sociální demokraté mohli o jednání s komunisty rozhodnout v každé zemi svobodně, komunisté jednali podle přesně formulova~ýc~ a př~sně s,le?ova_,nýchpoky1:ů z Moskvy. Nicméně jakýkoli výraznější uspech v Jednani v nektere zemi nebyl myslitelný bez svolení internacionál (viz kap. XXXII a XXXN). Od února 1934 už celá střední Evropa kromě ČSR čelila ko1nunistickému ex~ré1;1u nast~lením diktátorských režimů ať naoko, ať z touhy konz~rvativ~ich,kruh~ po 1;1oci a diktátu, nebo proto, že neviděla jiné východisko. Ruznych duvodu bylo určitě n1noho, v Zé:lSadě však tkvěla příčina v to~, ž_e z t~ch ,či oněch důvodt1 nebyla schopna nebezpečí v té které zemi čelit soc1álni demokracie, respektive strana jejího typu či druhu (viz kap. XXXN) • Jen ona (samozřejmě ne sa1na) n1ohla zemi ochránit před 340 ,mem zleva, aniž by stát sešel z půdy a 1 , extrle tech šlo o všeobecně platnou dějinnou~árka~entn1 demokracie. Ve 30 e 1 b v • v d on1tost Ůkol to by neo yceJne nesna ný. Vždyť soť ,1 , d· 0 Velké válce spoluodpovědnost za vývo. ia !11 emokraté vzali na sebe )