[90]____ zaceini strany, že se sjezd ve stanoveném termínu bude konat. Uvádělo se v nem mj.: „Sme presvedčení, že vyjdeme z konferencie nielen zjednotení, ale uspokojíme aj robotníctvo, keď tu konečne naznačíme a ustálíme smer nášlto celého budúceho hnutia.11 Delegáti marxistické levice na martinské stranické konferenci prijali Pravdu chudoby za svůj tiskový orgán a XIII. sjezd sociálně demokratické strany dělnické, který se konal v září 1920 v Praze, ji prohlásil za orgán celé strany pro Slovensko. Tehdy se vytvořil ústřední a slovenský tiskový výbor marxistické levice, který měl řídit stranický tisk v souladu s programem Komunistické internacionály a uskutečňovat tak „úplnou premenu výchovy slovem a tiskem ve směru třídní a revoluční taktiky". Pravda, chudoby významnou měrou přispěla k diferenciačnímu a krysta-lizačnímu procesu v dělnickém hnutí na Slovensku. Cesta, na kterou vstoupil revoluční proletariát na sjezdu v Ľuboehni v lednu 1921, byla dovršena na ustavujícím sjezdu Komunistické strany Československa v květnu 1921. PnAVDA chudoby a Hlas ľudu se staly tiskovými orgány KSČ na Slovensku. Pravda chudoby tuto historickou událost přivítala slovy: „Nuž vítaj nám, ty pevná Nádej, nekompromisná a priama bojovnica za lepší život, pokoj a blaho našich detí na tejto ceste — Komunistická strana Československa*." České listy marxistické levice V českých zemích se první kritické hlasy proti oportunistickému vedeiú Čs. sociálno demokratické strany dělnické ozvaly již brzy po vzniku Československé republiky, na XII. sjezdu strany v prosinci 1918. Postupně se ve straně formovala marxistická levice, k níž se hlásila převážná většina členstva, zejména v průmyslových oblastech s velkou koncentrací proletariátu — na Kladensku, Brněnsku, Ostravsku, v severních Čechách. Na pozice marxistické levice se postupně stavěly i tiskové orgány strany, především ty, které vycházely ve jmenovaných revolučních centrech. Prvním z krajských listů, který se ztotožnil se stanovisky levice již počátkem roku 1919, byl kladenský sociálně demokratický časopis Svoboda. Kladno bylo nejrevolučnějším střediskem dělníků v Čechách a vliv Svobody tu byl značný. List mj. napomáhal po organizační, ale zvláště po ideové stránce při zakládání dělnických rad, jejichž průkopníkem bylo v této době právě Kladno. Od začátku roku vycházela Svoboda za redakce Ant. Zápotockého a AI. Muny již třikrát týdně a vedení levice uvažovalo dokonce o tom, že by se tento list, vydávaný v blízkosti Prahy, mohl stát deníkem a jejím ústředním tiskovým orgánem. Dalším důležitým dělnickým centrem bylo Brno, kde již mnoho let vyoházela Rovnost. Zásluhou Job. Hybeše, který měl Btále ještě pověst nej většího radikála v sociální demokracii, jakož i dalších revolučních žurnalistů přihlásila se i její redakce již počátkem roku 1919 k zásadám levice. Tlumočníkem názorů [01] levice byl dále ostravský Dělnický deník, hodonínské Slovácko, k levici se přihlásila Týdenní kronika, časopis mládeže Mladý komunista a ještě další listy, např. Neumannův Červen. Spolubojovníky českých a slovenských levicových listů za splnění nejzávažnčjšího úkolu dělnického hnutí v této době - založení komunistické strany, byly také levicové orgány německé (liberecký VorwArts, řízený K. Kreibichem, bratislavské Yolksstimme), maďarské (Kassai munkás, Munkás újság), ukrajinské (Pravda, později Karpatskaja pravda) a polské (Glos robotniczy). Vedle těchto listů, které zatím přecházely k levému křídlu ve straně živelně, vznikaly už programově listy nové. Např. na Moravě z podnětu dr. B. Směnila začala vycházet třebíčská Jiskra, která měla nejen název, nýbrž i motto v záhlaví podle leninské Jiskry z počátku století „Z malé jiskry velký oheň bývá". Počátkem března 1919 vznikla v Plzni Pravda, od samého počátku své existence orgán levice, která však byla brzy na zákrok reformistů zastavena. Přestože levice v rozhodujících centrech získala stranické listy poměrně brzy a založila i listy nové, chyběl jí ústřední tiskový orgán, s jehož pomocí by se mohla koncepčně stmelit a ideově vyzbrojit. Až dosud jím bylo totiž stále ještě Právo lidu, v němž si přes účast některých pokrokových redaktorů udržela rozhodující vliv pravice a pro jejího oponenta a kritika tu záhy nebylo místa. Po jednáních, jež jsme uvedli v souvislosti se vznikem slovenské Pravdy, začala levice vydávat centrami týdeník s názvem Sociální demokrat. Již jeho první číslo z 28. února 1919 dalo jasně najevo rozhodnutí skoncovat s reformistickou, koaliční politikou pravicových vůdců strany. V článku ,.Slovo úvodem" čteme mj. tato slova:,,.. .Pro nás není revoluční vývoj zastaven dnem 28. října. Pro nás neznamená ustavení samostatnosti konec dějin. Pokládáme za nutné, aby proletariát hnal revoluční vývoj přes hlavy majetné vrstvy a přes cíle její dále. Jsme rádi, ze došlo k zřízení republiky, ale naším cílem není jenom repvhlxka buržoázne demokratická, nýbrž republika socialistická...". Svým nekompromisním stanoviskem zaujal Sociální demokrat mezi soudružskými krajskými listy ihned úlohu organizačního a ideového centra, sjednocoval je kolem sebe politicky i takticky. Dával jim ideovou koncepci byl pro ně, zejména v počátcích, pramenem teoretických znalostí tím, že věnoval pozornost marxisticko-leninské literatuře. Krajské listy znamenaly pro ústřední tiskový orgán zase důležitou základnu při převádění revolučních zásad do konkrétního boje proletariátu. Svým zásadovým poatupem získával Sociální demokrat záhy oblibu u dělnických čtenářů, stal se však také nebezpečným odpůrcem jak listů buržoazních, tak reformistických. S nimi vedla redakce principiální polemiky, které byly pro čtenáře výbornou politickou školou. Odpovědným redaktorem Sociálního demokrata po celé dva roky jeho existence byl Václav Šturo, oficiálním vydavatelem za XIV. kraj sociální demokracie - Žižkov František Toužil. Redakci řídil dr. B. SmersJ v době jeho nepřítomnosti od léta 1919 do ledna 1920 dělnický novinář a básník Ant. Macek. Díky jejich úsilí podařilo se získat široký okruh kvalifikovaných spolupracovníků, mezi nôž patril např. J. Hybeš, J. Haken, Ant. Zápotocký ad") Přestože Sociální demokrat vycházel poměrně krátce - do dubna 1921 -- vykonal pro revoluční dělnické hnutí neocenitelnou práci. Byl ve své době prakticky prvním listem, jehož redakce pochopila, že proletariát může sjednotit a přivést ke konečnému cíli revolučního boje - k socialismu, jedině systematická uvedomovací práce, tj. důsledná agitace a propaganda. Jako hlavní mluvčí levice mohl na sebe vzít také úkol a odpovědnost sjednotitele členských mas sociální demokracie, úkol organizačního centra s vlastním programem a h určitou, i když ještě ne zcela jasnou ideologickou koncepcí. Plnil tedy již cílevědomě základní funkce listu nového typu - kolektivního agitátora, propagandisty a organizátora. Redakce kolem listu nejprve vybudovala debatní politický klub. S pomocí teoretiků a politiků levice, jakož i nižších dělnických funkcionářů, kteří se v klubu soustřeďovali a spolupracovali s listem, šířil Sociální demokrat mezi dělnictvem základní myšlenky proletárske revoluce, vštěpoval jim základy marxistického pojetí třídního boje a objasňoval dějinnou úlohu proletariátu v konečné fázi revoluce - při uskutečnění diktatury proletariátu. Seznamoval dělnické masy s marxisticko-leninskou revoluční terminologií a vysvětloval jim obsahovou stránku těchto pojmů, učil je vsak také užívat revolučních metod v praxi a aplikovat je na tehdejší politické poměry. Diktaturu proletariátu charakterizoval jako převrat, který bude vycházet a odpovídat specifickým podmínkám dělnického hnutí u nás. Na základě těchto pohledů na diktaturu proletariátu seznamoval list čtenáře s průběhem Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku a s existencí i politickým sytémem prvního socialistického státu na světě. Tyto objektivní informace byly převratným, dosud ojedinělým revolučním činem, zvláště když se v materiálech o Rusku postupem doby — úměrně s růstem vlivu Komunistické internacionály u nás - začalo kromě pouhého informování objevovat už také třídní hodnocení. Sociální demokrat přinášel rovněž zprávy o revolučních zápasech ostatních levicových dělnických stran v Evropě. Posiloval tak internacionální vědomí a cítění našeho proletariátu, jeho sebevědomí a důvěru ve vlastní síly, vyplývající z pocitu mezinárodní proletárske sounáležitosti. Tyto materiály nesporně sloužily jako „názorné politické vyučování"; redakce je zařazovala také proto, aby náš proletariát pochopil, že za socialistické přeměny v republice je třeba s buržoazií i s reformismem nekompromisně bojovat. Nikoli tedy „čekat na socialismus'*, který přijde cestou shora, cestou reforem a koalice s buržoazií. Cílevědomá agitátorská a propagandistická činnost listu přinesla za jediný .») Není jiHté ber. zajímavosti, žo mezi nejhorlivejil ttoupenaa formující se levice v sociální demokracii a mer.1 v......i „luivnl autory Sociálního demokrata patřil po nôkolik ■ ru-HÍeú i Jo.. Siivíu. Vo vytvořeni kouliôní vlády VI. Tuaara se vfiak dal cele do jejích „lufteb a Právo lidu pod jolu, vodením bylo napřtttfi nejAtoflnějIfm listem jak proti marxisticko levicí, Ink | u >/.!/, j i prol j KSlJ. í!)::] rok jeho působení výrazné výsledky. Znamenala postupné názorové sjcdnoco-vání většiny členstva sociální demokracie na pozicích levice. Je sice pravda, že poválečná doba byla i u nás poznamenána vzestupnou revolučností, je však také pravda, že jedine marxistická levice a její listy dokázaly využít těchto objektivních podmínek pro postupné formování revoluční dělnické strany již na komunistických základech. Svou organizátorskou schopnost potvrdil Sociální demokrat před parlamentními volbami v roce 1920 a před XIII. sjezdem strany rovněž v tomto roce. Mnohdy ve svých názorech a postojích předstihl politickou taktiku vedení levice, napr. když na jaře 1920 naznačil, že postup levice — udržet jednotu strany za každou cenu — je pro další cestu revoluce škodlivý. V době, kdy vzniklo Rudé právo, měl Sociální demokrat již poměrně vysokou teoretickou i profesionální úroveň. Potvrdilo se to zejména v kampani ke vstupu strany do Komunistické internacionály, kterou 8e vlastně dovršilo ideové působení listu na členy strany a tím i jeho podíl na vytváření Komunistické strany Československa. Po založení deníku levice vycházel se změněným názvem Komunista. Deník opozičního proletariátu jest již neodvratností... Usnesení vedení sociální demokracie o odročení XIII. sjezdu, jakož i demise Tusarovy vlády náš proletariát přesvědčily o tom, že pravici jde o skutečný rozkol strany. Marxistická levice tedy začala ihned jednat. Hned na druhý' den, tj. 15. září 1920, svolala schůzi důvěrníků všech místních organizací strany v Praze, kteří rozhodli, že se sjezd bude ve dnech 25.-28. září konat. Přes odpor šéfredaktora Jos. Stivína přineslo Právo lidu protest 20 levicových členů zastupitelstva proti rozhodnutí, jež porušovalo organizační řád. Příští den se k provolání připojili důvěrníci z Brna a z dalších krajů a 17. září byl v Právu lidu uveřejněn úvodník Ivana Olbrachta, v němž se vyslovuje pro vstup strany do Komunistické internacionály. To bylo pro představitele pravice už příliš mnoho, a proto se odhodlali k dalšímu rozbíječskému činu: opustili Lidový dům s tím, že Právo lidu budou vydávat v jiné tiskárně.86) Ovšem levice, ke které se hlásili téměř všichni členové redakce, v Lidovém domě zůstala a začala tu vydávat svůj list s názvem Staré právo lidu. V této situaci bylo důležité, jak se zachovají zaměstnanci stranických podniků v Lidovém domě, kterých bylo několik set. Ukázalo se, že ve své většině šli rovněž s levicí, neboť se na své schůzi usnesli, aby stranické podniky převzala ••) Podle V. Dolejšího (40 let Rudého práva. SNPL, P mim 1900, st i*. 21) ho du Lidového domu dostavil 17. záři předBeda výkonného výboru struny Ant. Nômeo, vyklidil bvou pracovnu u v redakci vyvesil písemnou vý/.vu, aby h ním mínili l i, kdož notou* hlasí b levicí. Ale „itni jeden soudruh tu< Hkuloonft pracujících 6ltmu redukci', ani jedna sílu /. adminiHtraofl nobo tiskárny iiojmslochhi vyy.vání přcdstavensl vu strany, aby přistoupili do nového podniku. .." 19',]________________■ prozatím ustavená závodní rndn, která je po sjezdu předá nove zvolenému ústřednímu výboru. Po předchozích opatřeních A. Nčmcc bylo zřejmé, že se pravice se současným stavem rozhodně nesmíří. Předpoklad se splnil téměř okamžitě: dr. Meissner zakročil na policii au soudu, a ty levici zakázaly užívat názvu Staré právo lidu. K tomuto rozhodnutí je v listu připojen komentář, kde se mj. praví: ,,.. .Nedovedeme chápali jednání, které v podstatě není více než projevem malicherné zloby, ale které dělníci jtocitují jako nezkrotnou vůli rozbít stranu za každou cenu, oslabit a rozvrátit soustřeďující se louhu po nekompromisním postupu proletariátu v Československé republice. Prodělali jsme již mnohé spory v dělnickém hnulí. Ale nepamatujeme se, že by vůbec kdy bylo sáhnuto k podobnému činu: volání soudu u jiolicie proti nepohodlné velké většině strany a dělnického hnutí . ■ . Pánové ale musejí počítat s tím, že deník opozičního proletariátu jest již neodvralností . . . Nemůžeme-li vydávali Právo lidu, budeme od pondělka nazývali ústřední orgán strany Rudým právem ..." (SPL z 19. září 1920). Starého tráva lidu vyšla tedy jen dvě čísla - 18. a 19. září. V pondělí 20. září ranní vydáni jako obvykle nevyšlo, večerní se jmenovalo Večerník rudého práva a v úterý 21. září 1920 vyšlo první číslo Rudého práva, orgánu Československé sociálně demokratické strany (levice). Odpovědným redaktorem se stal Bohuslav Novotný, šéfredaktorem dr. Bohumír Smeral. Autorem nového názvu byl podle výpovědi Rudého práva (z 31. října 1920) jeho redaktor dr. Jan Skála. Po svém vzniku věnoval list největší pozornost XIII. sjezdu strany. V každém čísle vycházely články, osvětlující jeho význam pro příští postup a taktiku strany, ve dnech jednání se sjezdu věnovala redakce nejen v hlavní části listu, ale i v jednotlivých rubrikách. Velmi vhodnou dobu zvolila i pro zařazení statí Ivana Olbraehta „Revoluce" a „Kontrarevoluce". V prvním článku se autor zamýšlí nad současnými možnostmi revoluce v Evropě i v Československu, vc druhém odpovídá na otázku, kde je místo československého proletariátu: ......Je u třídně uvědomělých a na revoluci se připrawijících bratří celého světa. Ti se dnes organizují v Třeli internacionále. Do jedné řady s nimi! S nimi jsme nepřemožitelní. Osamoceni jsme ztraceni! ..." (RP z 3. října 1920). V měsíci říjnu a listopadu bylo Rudé právo zaplaveno články, které obžalovávaly pravici za její „přímo zběsilý" postůj) vůči levici a zejména jejímu tisku: vůdcové Htnuiy a jejich exponenti zastavili dodávání úředních zpráv redakci Rudého práva, zabavili jí telefonní linky, znemožňovali poskytování úvěru a dokonce mařili dodávání papíru. Vy vrcholením tažení pravioo byla žaloba, kterou podal Ant. Němec na závodní rudu Lidového domu pro „rušení držby",") která se stala formálním podkla- i7) „Poilln paniKraíů iwpulřil |,i,|..vý drtin RoolnlnA (lemnkrntlokým dtlnlk&m, ule komanditní M|M>l»Ano*ti v óoln m Ant. NÔmoom l'mvi./, liiilwiniy ho opíral u íívno Mi.uiHNíMt I odhodlání delegátu dělnicím československého z celé republiky..." (RP / 22. května 1921). redakce, administrafin i expediee mámu Ôusopisu ■loutíoíoh ufcfvnti ... ľodobnýoh námitek použil i Iíummelbans. . ." (DolujAÍ, V.: e. d., Hti\ 33), »•) Grafie byla malá družstevní tiskárna 100, dom. Rťaflokýuh lUMnlkň, j«jl# Rávodni rada byla v rukou levice. Nebyla nu lilU deníku vybavenu strojním /uli/.-nim, prutu bo čast sazby sázela /poóátku ruônô. Nobylo lu toft dout prostoru, prutu redaktoři pracovali vo sklepní místnosti, místo psaalull stulil sloužily bedny. (Srovn. holejší, V.: c. d., str. 44). Český komunistický tisk Dříve než budeme hovořit o nejdůlcžitějSích českých listech Komunistické strany Československa uvedeme několik údajů o struktuře jejího tisku. KSČ, její česká část, vykazovala při svém vzniku 34 listy, z toho 4 deníky: Rudé právo, Rp-vf,černík, Rovnost a dělnický deník. Před slučovacím sjezdem uvádělo Rudé právo (z 12. října 1021) již 53 listy,89) z toho 7 deníků. Zpráva k I. řádnému sjezdu strany v roce 1923 uváděla 52 listy, mezi nimiž byly započítány i časopisy komunistických žen, mládeže, odborů ap. Po roce 1924 nastal pokles titulů, takže Zpráva ke IV. sjezdu v roce 1ÍJ27 uváděla jen 27 novin a časopisů. Po V. sjezdu byl komunistický tisk poškozen nejen neustálými konfiskacemi a častým zastavováním, nýbrž i tím, že se některých listů, např. brnenské Rovnosti a kladenské Svobody zmocnili na čas likvidátoři, jiné vycházely jako hlavičkové listy Rudého práva nebo listu Die rote fahne. Přesto i v době největší perzekuce v letech 1933-1934 měla strana k dispozici 32 listy a v poslední etapo existence buržoázni republiky vzrostl jejich počet zhruba na 40 - bez časopisů odborových a mimostranických organizací. (Příruční slovník k dějinám KSČ I, c. d., str. 353-361). Pro komunistický tisk bylo typické, že byl nucen svou strukturu neustále měnit. Důvodem byly nejen finanční těžkosti, vyplývající z buržoázni perzekuce, ale i potřeba roztříštěný, rozvětvený tisk centralizovat a řídit jej tak, aby plnil všechny funkce tisku nového typu.90) Přestože komunistické listy tvořily jen zlomek celkové struktury čs. tisku v buržoázni republice, není možné věnovat pozornost všem. Pro charakteristiku ideového zaměření českého tisku KSČ jsme proto vybrali ty listy a časopisy, které můžeme považovat za jeho nosný pilíř. O dalších uvádíme základní údaje v rejstříku, který je přílohou této publikace. »*) Byly v lom zahrnuty i liHty jinojazyŕnú. IC doníkúm přibyly Vorw&rts, Intornutionule n VolkwJlIiniMH. M. ôoI deníků v podututd ruwiiAníl - z noklorýeh IíhIú m«. nu určitou dobu Hltily lýdonlky, z jinýoh naopak ob. d<:nílj(n|(!|, v Praze, Nymburce, Kutno Hol* u BarouilťM môl vydayu, jodonkombinovanýhlavióknvý IíhI He„amo«.atným titulom u vlastni mutuôní Rankou pro kazdy obvod (HP z 2. fl,„vna 1021). - Po „louoenl *u*tuly jen iupnl 1071 Rudé právo 1921 -1938 „Jsme komunisty! Naše cesta a náš cíl." Tak zněl titulek k referátu Bohumíra Šmerala na ustavujícím sjezdu KSČ, který byl uveřejněn v Rudém právu 19. května 1921. Toho dne vysel list poprvé jako „Ústřední orgán Československé strany komunistické". RUDĚ PRÁVO DO V. SJEZDU KSČ Po Bvém založení v září 1920 vycházelo Rudé právo v Lidovém domě v Hybernské ulici, po prosincových událostech v malé nevyhovující tiskárně Grafip. Od 31. května 1927 se začalo tisknout v tiskárně Internacionála, vybudované v novém Lidovém domě strany v Praze Karlině.91) Změna tiskárny velice prospěla celkovému vzhledu listu. Jednak již 1. června přešel na středoevropský formát, mohly k němu vycházet nové přílohy, měl živou grafickou úpravu, zpestřenou větším poetem nápaditých titulků, fotografiemi, kresbami a karikaturami. Jejich autorem byl velice ěasto Fr. Bidlo, který vtipně a ostře napadal současné zlořády domácí i zahraniční politiky. Oblíbená byla zejména rubrika Rudého večerníku Náš týdenní biograf, v níž Fr. Bidlo kresbami a Franta Němec verši pranýřovali nezaměstnanost a buržoázni perzekuci, nebo kreslený seriál „Pan Pacfour", zesměšňující maloměšťáctví a jeho sociální důsledky. Od svého vzniku vycházelo Rudé právo dvakrát denně. Večerní vydání se zprvu jmenovalo Večerník Rudého práva, od. 2. dubna 1928 do 19. dubna 1934 Rudý večerník. Jeho hlavičkovým listem vydávaným pro venkov byl nejprve Rudý venkov, od 28. dubna 1928 Rudá zář, která podle Soupisu komunistického a dělnického tisku 1870-1938 (Praha 1974, str. 145) zanikla v září 1936. Jako majitel a vydavatel obou listů byl za výkonný výbor uváděn nejprve Fr. Toužil, později V. Šturo, A. Zápotocký, J. Haken. V. Stern. Job. Haniš, Fr. Zelenka, Fr. Vorlíček ad. Od května 1932 do konce roku 1933 vycházel ještč Rudý pondělník. Byl v podstatě pondělním vydáním Rudého práva a vyplňoval tak mezeru ve vydávání komunistického tisku, který v pondělí nevycházel. Jako vydavatel byl uváděn Václav Halík, z redaktoru se na něm nejvíce podílel Jan Krejčí. »') Do Grufte ao však lludó právo jošto jednou vrátilo n vyoluV/.olu v ní od IS. ttrpna 102!» do 10. březím 10U0. HoiivíhoIo tu h puonm likvidátorň, kteM v rooo 1040 uloupili dělnický majetek v hodnoto několika desítek miliónu korun (DolojAf, V.: 40 M Kudólio právu, o. d., ibr. 45 ad.). Přinutili také J, Hoffmanna, majitele tiskárenské koneetw, aby vyfcudovul okamžitú plaoeni všech ňotŮ /.a Itudó právo a jinó stranické listy. A pro tote ho strana nepodařilo Lak velký obnos sehnat, Hoffmanu link zastavil a ntmfistnanoům tiskárny dal výpověď. Aby no to napříště ji* nemohlo opakovat, stal se nám&stkom konoosn a po-s.doji nájomcom Živnosti vndoiioi pracovník tiskárny J. Oliva. [98] Na první schůzi výkonného výboru po ustavujícím sjezdu strany bylo rozhodnuto, že B. Šmeral bude mít na starosti politickou linii ranního vydání a jeho zástupce Jan Skála večerního. \"ečerník Rudého práva byl tedy od svého vzniku samostatným listem s vlastním šéfredaktorem, později s několika redaktory, i když všichni byli členy redakce Rudého práva. Vlastní redakční práci v Rudém právu řídil Ivan Olbracht, který byl též autorem mnoha zásadových, nekompromisních úvodníků, v nichž nejen pranýřoval zrádné reformistické vůdce, ale hlavně náš proletariát po prosincové porážce povzbuzoval a hovořil o perspektivách revoluce. Básníci Jos. Hora a Ant. Macek pracovali v kulturní rubrice, v níž svedli nejednu polemiku se současnou literární a kulturní reakcí a přirozeně do listu psali básně s revolučním obsahem.92) Mimořádně dělným novinářem byl V. Vacek. Právník, který měl na starosti sociální a komunální oblast, ale také, jako jeden z nejlepších steno-grafů v republice, pořizoval zápisy ze všech schůzí, konferencí a sjezdů. Denními zpravodaji, jakýmisi reportéry byli Ant. Bouček a Boh. Novotný, který byl ještě navíc odpovědným redaktorem, tedy oním „beránkem", který se trmácel po soudech pro ty různé urážky a utrhání na cti a pykal „za nedovolené zpravodajství a za šíření nepravdivých zpráv". K některým změnám v redakci Rudého práva došlo však brzy. Šéfredaktorem se po B. Šmeralovi stal na podzim 1921 F. Dobrovolný (plnil tuto funkci do podzimu 1928), odešli V. Lev, Em. Škatula, M. Vaněk. Místo nich nastoupili další; často také brzy přešli do jiných listů, ale ani jako redaktoři Českého slova, A-zetu nebo Práva lidu za sebou nezanechali hlubší stopu. Naproti tomu v Rudém právu a jeho Večerníku začali už v průběhu 20. let pracovat takoví komunisté, jejichž dílo je trvalým odkazem naší revoluční žurnalistiky a příkladem pro všechny další generace novinářů. V prvním bolševizačním procesu po II. sjezdu strany v roce 1924 tu před odchodem do Moskvy na Mezinárodní leninskou Školu působil dva roky Jan Šverma, tehdy významný funkcionář pražského Komsomolu. Koncem 20. let se do Rudého práva vrátil a spolupracoval tu pak např. s politickým redaktorem Václavem Kopeckým, s reportérem a kritikem Juliem Fučíkem, s Františkem Němcem, který řídil kulturní rubriku a činnost dělnických dopisovatelů. Všichni tito mladí, ale již politicky i žurnalisticky zkušení a marxisticky vzdělaní novináři byli přívrženci bolševického směru a v době stranické krize v roce 1928 získali v redakci vedoucí pozice. Velkou oporou Rudého práva bvl Klement Gottwald, který byl v roce 1926 povolán do Prahy jako vedoucí pracovník ústřední agitařní a propagační komise. Nejenže se staral o kádrové Připomeňme si Mackovy polemiky o apolitiónosti spisovatelů, o tzv. mezitrídnosti inteligence a alespoň jedno jeho satirické „Kukátko", líôíoí jakýsi utopistický 1 máj a uvádějící „hesla" některých listů. Např. v Právu lidu by stálo „Majitelé všech domu, spojte sel (a dr. Soukup by plakal)", Venkov by mol v ôele moto „Sedlá-l;uin dvorec, domkátům korec!", Česko slovo by nabádalo „Bratři, 1. máj je proto, ahi/ste siřili České slovof" apod. (RP z 28. dubna 1923). [09] vybavení ústředního tiskového orgánu strany, ale stal sc jeho pravideIným a významným spolupracovníkem. Zprvu se Rudé právo formálně příliš nelišilo od ostatního, hlavně sociálně demokratického tisku. Mělo úvodník, politický komentář, zprávy ze zahraničí, rubriky Beseda, Různé zprávy, Soudní síň, Sportovní hlídku (kterou ve 20. letech řídil externě redaktor časopisu Sparta, F. J. Tománek), Záležitosti komunistické strany, vycházela tu usnesení Komunistické internacionály, výkonného výboru KSC, odborů apod. Autory úvodníků a hlavních článků byli buď funkcionáři strany nebo političtí redaktoři, do kulturní rubriky, Literární přílohy a později Dětské besídky přispívali kromě J. Hory a Ant. Macka významní spisovatelé a básníci - např. S. K. Neumann, J. Wolker, J. Hašek, M. Majerová, V. Nezval ad. Hlavním zdrojem informací z domova i z ciziny byla zprvu hlavně Československá tisková kancelář, ovšem její zprávy musely být pro potřeby komunistického tisku upraveny — takže z ní redaktoři čerpali vlastně pouze fakta. Zprávy z ciziny zasílali i ti soudruzi, kteří byli pověřeni funkcí stálých delegátů KSČ u KI v Moskvě (např. B. Šmeral, K. Kreibich ad.) nebo pracovali ve Vídni a v Berlíně v redakci českého vydání Mezinárodní tiskové korespondence (Ant. Bouček, V. Kopecký, Vlast. Borek ad.). Pro ideové zaměření Rudého práva měly ve 20. letech velký význam kongresy Kominterny, z nichž některé se zabývaly i tiskem mladých komunistických , stran. Byl to již III. kongres (1921), který pod Leninovým heslem ,,K masám!" rozpracoval taktický postup, metody a formy boje komunistického hnutí v nové situaci, v období opadávání revoluční vlny a upevňování panství buržoazie. Ve dvou hlavních dokumentech (Teze o taktice a Směrnice o organizační výstavbě komunistických stran) byl velký důraz kladen na agitační, propagandistickou a organizátorskou činnost stranického tisku při vytváření jednotné fronty všeho proletariátu. Konkrétními úkoly se zabývala šestá část Směrnic, podle níž se měl komunistický tisk stát ,,důležitým prostředkem a formou soustavnélio uvědomování pracujících mas, pracovním společenstvím sítě dělnických a rolnickýcJi dopisovatelů". Teze o komunistickém tisku byly později ještě doplněny oběžníkem Reforma komunistického tisku, který byl uveřejněn v časopisu Komunista 11. listopadu 1921. Ukládal redakcím i organizacím strany tuto otázku projednat, aby mohl vzniknout „nový typ komunistických tiskových orgánů, jejichž hlavními sjmím-pracovníky by byli dělníci, což by znamenalo vzrůst dělnického hnulí". (Tamtéž). Je však třeba konstatovat, že sc zpočátku úěnHt dělnických dopisovatelů na tvorbě Rudého práva příliš neprojevila.") Vznikla sice rubriku Dopisy, ale byla nepravidelná, malá, nenápadná. Dělnické dopisovatelství sc v lintu rozvíjelo pomalu a teprve v druhé polovině 20. let s příchodem mladých revolučních novinářů se jeho význam zvýšil. »j) Jo pHuiMiné, fo ho těmito problóiny nabýval ilúkhuliifl |khim> KI. Gottwald v čhínku „Nu tlucový front" (Pravda ohudoby /. I. fturvnnuu 18. «1»'»« 1023). y- H«° lueí jo patrno, žo mal nojon ótmké, nýl>r>. i další, přtulovAíin mtvdUikii maturiály. [100] Jiné úkoly III. kongresu KI byly naproti tomu v Rudém právu realizovaný velice brzy. Tak již 12. července 1921 byla při sekretariátu strany (tehdy Na Perstýně c. 6) zřízena Československá komunistická korespondence (CKK). Jejím úkolem bylo shromaždovat a vydávat zprávy o politickém, sociálním, hospodářském i kulturním dění v republice, informovat o komunistickém hnutí doma i ve světě, ve všech zaujímat jasné třídní stanovisko a propagovat tak komunistické myšlenky. Dalším jejím úkolem bylo sledovat zprávy všeho domácího tisku o činnosti KSČ, rozšiřovat oficiální zprávy a dokumenty KI a ÚV KSČ, ze všech sjezdů, konferencí a porad strany a vydávat citáty z děl V. I. Lenina (překlady pro ČTK připravoval mj. V. Vacek). S Rudým právem byla v osobním styku, s dalšími deníky měla telefonické spojení, pro krajské listy a časopisy vydávala cyklostylované týdenní přehledy ve Věstníku ckk. Měla ceské a německé oddělení, ale málo pracovníků a spolupracovníků (v průměru dva až tři redaktory, jednu administrativní a jednu manipulační sílu).94) Teze o komunistickém tisku hovořily mj. také u nutnosti polemiky s reformistickým a buržoazním tiskem, o soustavném boji se současným kapitalistickým zřízením, o přímé účasti tisku na akcích a kampaních vedených stranou. Tyto zásadové postoje prokazovala redakce Rudého práva již od jeho vzniku, znovu je však potvrdila v roce 1923, v době příprav zákona na ochranu republiky. Víme, za jaké situace k němu Svehlova vláda přikročila, víme též, jaké cíle zákonem sledovala. Poslanecká sněmovna měla návrh zákona rychle projednat a schválit, aby byla KSČ a pokroková veřejnost překvapena a zatlačena do defenzívy. To se však nepodařilo. Naopak. Komunistická strana Československa se stala vedoucí silou boje proti tomuto protilidovému zákonu. Velkou zásluhu o to mělo Rudé právo. To nejprve odráželo útoky buržoazního a reformistického tisku, brzy však přešlo do protiútoku. Již druhý den po zasedání výboru koaličních stran, který jednal o předloze zákona, Rudľ právo píše: Vnitrné zdravý stát nepotřebuje ke svému zabezpečení takovýchto opatření. . . Nikomu z těcJi, kdo tento zákon dělají, o ochranu republiky nejde, nýbrž jde jim o upevněni stranických držav proti opozičním stranám, a hlavně ovšem proti komunistům. . ." (RP ze 17. ledna 1923). Úvodník z 31. ledna pak konstatuje, že „. . . zákona na ochranu republiky je třeba, ale zákona tm ochranu proti hospodářským vykonstovatelům a utlačotutelům, lichvářům, bankám, mmiarchislům, rmkcUmářúm a byrokratům, .".♦*) Naděje ZvkUl burcující byl 61 Anek Ani. Marka „|»r»ii .lufc.viil.nu olu-í,„u,,|» < it 1» * <>s > ozvali i ti otatni £iH - jioudi, ponLuli vlál vý*vy. aby « vzdělaných Udí ehUla prelát .vobodnélu, hj, '] l 'ull"Uni'"m h tolik hrnec ztuchlé rýt*. ,„>,„ ,Jei,nii>é foco.n,, , C° na"J™m* Mturou, ta Podobný ,„Hd. N*»Moia )t uiak vdikd [ion buržoazie, že zákonem překvapí, ho zcela rozplynuly h. února 1023. V ten den, tedy témSř celý týden před tím, než byl návrh zákona předložen v parlamente, uveřejnilo Rudé právo tento pečlivě tajený dokument. Na opakované výzvy se konaly protestní veřejné schůze, takže vláda musila návrh pozměnit, ale ani opravený neztratil nie na své reakěnosti. V dalším období 20. let nebyla cesta Rudého práva, podobně jako celé Komunistické strany Československa, prosta úskalí a nebezpečí. Vedle překážek, kterými ohrožovala jejich existenci buržoazie, hrála významnou roli skutečnost, že ve straně stále přežíval sociální demokratismus. Strana a její tisk tedy musely bojovat na dvou frontách - proti třídnímu nepříteli i proti vlastním, vnitřním nedostatkům a chybám. V letech 1024- 102!) překonala strana několik vnitrostranických krizí, které však ve svých důsledcích vedly k upevnění a očištění strany od cizích a nepřátelských vlivů. To také vytvořilo předpoklady pro její bolševizaci, v níž KSČ velmi pomohla Komunistická internacionála. Situací v KSČ se zabýval již IV. kongres KT v roce 1022, který zaujal stanovisko k ultralevé opozici, odmítající taktiku jednotné fronty, zejména v odborech. V. kongres z roku 1024, který razil požadavek bolšovizaco komunistických stran, se situací v KSČ zabýval opět. Rudé právo věnovalo tomuto kongresu velkou pozornost již od jeho zahájení, v průběhu července uveřejňovalo diskusi k situaci v KSČ a 2. srpna 1024 zařadilo doslovně usnesení kongresu, v němž se konstatuje, za jakých podmínek se může stát KRČ stranou opravdu bolševickou. Přes odpor pravice se podařilo na zasedání Ú V KSČ 1. srpna 1924 prosadit rezoluci o vnitrostranické diskusi, která se stala součástí příprav II. sjezdu strany. Diskuse, která se začala rozvíjet pomalu, nesměle, se v době těsně před sjezdem rozšířila a prohloubila. Hlavním prostředkem diskuse byl stranický tisk, nejvíce byla zařazována do Rudého práva, do Rovnosti a VonwARTSU. Stěžejními body diskuse se stala taktika jednotné fronty a heslo dělnicko -rolnické vlády, národnostní a rolnická otázka, problematika masovosti strany, propagandy marxismu-leninismu a organizační přestavby KSČ na závodní buňky. V diskusi se kritizovaly i nedostatky stranického tisku. 1'vádělo se např., že zjirávy o vnitrostranických, vnitropolitických a mezinárodních událostech se přetiskují bez komentáře, bez důkladného osvětlení jejich významu pro politiku strany, že obsah stranického tisku je do jisté míry záležitostí jen několika novinářů, protože si nedovedli vytvořit síť dělnických a rolnických dopisovatelů. Pravice nesouhlasila se změnami chybných stanovisek, přijatých na I. sjezdu KSČ. Její stoupenci sice otevřeně v diskusi nevystupovali, ale jejich názory jsou zřejmé z článků, které s nimi polemizovaly. Príspevky Josefa Hakena, o mlčeni hruzioé., Htrtiavlelnť . . , Dne* vám, AeAtl vzdelanci, nt-lnt ičátku roku 1925 se rozvíjí a rychle šíří protidrahotní hnutí Do ieho čela se postavila Komunistická strana Československa, jejíž činnost se pod novvm vedemm značně zaktmzovala. Rudé právo takřka denně informuj L Jľ a dalších protidrahotních akcích pracujících. Ale neienZ £ľ« * ^ rozborem situace se stává vpravdě o^Zn K£Äľ tariátu. Řada masových protestních akcí vVvľcl obľ v^ľ ^ svolanou KSČ do Prahy na 10. února 1925 Xrľf k°" demon8t™oí. demonstrantů bylo těžce zraněno. Rtrana *•/ľ napftdcna P0^ a 36 k tomu, že na 13. a 15. února vvhlámln využila ofenzívnosti delnictva však akci sabotovalo, a proto sekretář- T,)H n\ „mi°nBtraoc- Pražské vedení 17. února 1925 ze strany vyloučen. Tento faírMi Y na zasedání ÚV KSC byl v některých krajích signálem pro vystoupení pravice proti ústřednímu výboru a vedl k vnitrostranické krizi. Projednávalo ji A7, rozšířené plénum exekutivy Komunistické internacionály, na němž vystoupil s projevem i J. V. Stalin (RP z 8. dubna 1925). Analyzovalo příčiny, které ke krizi vedly, z nichž jako hlavní označilo ,.neblahé sociálně demokratické dědictví". Dále EKI schválila vyloučení J. Bubníka ze strany, uložila KSČ svolat sjezd a před ním. realizovat vnitrostranickou diskusi. Dne 28. června 1925 uveřejnilo Rudí': právo usnesení o svolání sjezdu (na září 1925) a o zahájení diskuse. V usnesení byly uvedeny body, k nimž se má diskuse zaměřit. Týkala se opět i stranického tisku, prací dělnických dopisovatelů, jejími klady i zápory. Přestože tato diskuse nebyla tak bojovná jako v roce 1924, přispěla významně k posílení levice, k odhalení a posléze i k vyloučení pravicové skupiny B. Hůla - J. Fridrich z KSČ. Vnitrostranická diskuse před III. sjezdem měla pozitivní vliv i v předvolební kampani KSČ. Parlamentní volby, jichž se KSČ zúčastnila poprvé, ukázaly, že tato strana patří k nejsilnějším politickým stranám v Československu. ,,Včerejší volby přinášejí velké vítězství strany komunistické. Naše první slova nejsou slovy citového jásotu ... Všechna naše starost soustřeďuje se okamžitě do budoucnosti. Jest potřeba, aby alespoň nyní dělníci českosocialističtí a sociálně demokratičtí si uvědomili, že jejich místo není po boku Švehly, Šrámka a Kramáře, nýbrž v jednotné politické frontě všech dělníků proti boržoazii a kapitálu. .." (RP z 16. listopadu 1925). Proletárske jednoty bylo skutečně třeba. Úřednická vláda dr. Černého připravovala totiž další útok na dělnictvo. U V KSČ se 22. března 192G obrátil na všechny pracující a výzvou vytvořit jednotnou frontu proletariátu bez rozdílu politické příslušnosti a vyhlásit společný boj proti všem chystaným opatřením. Rudé právo již druhý den informovalo, že má dojít k dalšímu zdražení životních potřeb, především chleba, masa, cukru, kávy atd., a to v souvislosti se zavedením nových cel, nové daně, zvýšením kněžských platů a dalších reakčních opatření. Boj vyvrcholil v červnu 1926, kdy zákony projednával parlament. V Praze se konala 11. června demonstrace, které se zúčastnilo na 30 000 pracujících. Přes zákaz úřadů a brutální postup policie a četnictva sešli se demonstranti 15. června ještě na početnějším táboru na Havlíčkově náměstí. Z Rudého práva se dozvídáme, že podobné akce probíhaly v Kladně, Mladé Boleslavi, Berouně, Pardubicích, Hradci Králové aj. Přestože se pracujícím nepodařilo v těchto bojích zvítězit a nová opatření byla v parlamentě odhlasována, moly velký význam. Dokázaly, že jednotnou frontu je možno uskutečnit, a proto se ji proletariát snažil vytvořit i v dalších zápasech. V roce 1928 se páteří sooiálníoh bojů stal boj proti zhoršení sociálního pojištění, z něhož vyrostla akce, která svou Šíří předstihla protidrahotní a proticelní boje z předohozích let. Začala se opět vytvářet jednotná fronta zdola. Svědectví a průběhu akce, která vyvrcholila na jaře 1928, podává opět Rudé právo. Významným přínosem k správnému vedení akce se stul článek KJ. Gottwalda „Boj o sociální pojištění a taktika jednotné fronty" (RP « 25. prosince 1927) v němž zdůrazňoval význam závodů a v nich závodních buněk KSC, které so mMy st.át „skutečným nositelem tohoto boje". Jeho organizační m centrem se měfv stát orgány jednoty „volené dělníky a jim odpovědné aby děl m ctvo mělo na ně bezprostřední vliv". Pod tlakem proletariátu souhlasili yudcove reformistických stran a odborů se svoláním protestního shromážděni na března 1928 na Staroměstském náměstí. Nato 3. dubna se konala dalsi protestní demonstrace a strana vydala výzvu k zahájení jednodenní generální stávky na 11. dubna 1928. Ale ke stávce nedošlo. Pod tlakem reformistů ji Jílkovo oportunistické vedení strany odvolalo. Proto také předchozí akce vyzněly naprázdno a zákon zhoršující sociální pojištění byl přijat. Exekutiva Komunistické internacionály, která se situací v KSC po tomto neúspěchu znovu zabývala, jej hodnotila takto: „Při demonstracích 29. března a 3. dubna vystoupila dělnická třída Československa mimořádně aktivně. Rozhodne se postavila proti změně zákona a projevila plnou pohotovost dovést věc až do konce. Ale 3. dubna byla falešnými sliby vlády a reformistů oklamána-. Komunistická strana, místo aby podvod na místě odhalila a dělníkům konrétné ukázala cestu k pokračování v mimoparlamentním masovém boji, nechala se získat pro dohodu s reformisty .. . Proto není nejmenšího divu, že dělnické masy nepozorovaly naprosto žádný rozdíl mezi taktikou sociálních demokratů a komunistů. V těchto dnech měla KSČ plnou možnost postavit se v čelo mohutné masové akce, aby přivedla její vývoj na vyšší stupeň. Neučinila to. Mocnou energii mas nechala stéci do složité síle parlamentních kanálů, kde tato energie beze stopy zmizela..." (Otevřený list EKI členstvu KSČ, RP z 30. září 1928). Oportunistické chyby Jílkova vedení Komunistické strany Československa vedly k vnitrostranické krizi, která naplno propukla v létě 1928. Počátkem července se měla v Praze konat II. spartakiáda revolučních dělnických cvičenců a sportovců, kterou připravovala Federace proletárske tělovýchovy. Vláda ji zakázala, a proto jako protest měla být uspořádána masová akce — Rudý den. Rozhodnutí o jeho konání bylo sice oznámeno více než měsíc předem, ale pro zorganizování akce v celostátním měřítku to byla lhůta krátká. Naproti tomu byla ovšem dostatečně dlouhá pro vládu, která tak získala možnost zmobilizovat včas celý státní aparát a Rudý den rovněž zakázala. Třebaže vedení strany rozhodlo, že se bude konat ilegálně, skončil Rudý den nezdarem, jako fiasko organizátorské činnosti vedení strany. Rudé právo na tuto situaci reagovalo již 7. července 1928 několika články Referovalo o průběhu Rudého dne v Praze a v některých dalších městech o opatřeních a postupu četnictva a policie, uveřejnilo také několik úředních protokolů pod titulkem Co mluví zatčení v Rudý den". Uveřejnilo však také články, které obhajovaly politiku Jílkova vedeni a příčiny neúspěchu viděly hlavně mimo stranu - v možnostech vlády a v síle prostředků, použitých Z dne považoval obecně za ,Lžku, £JS ^^^^ [105] kojeno8t členů s vedením strany se začala vyostřovat do jeho rozhodné kritiky. Další rozpory se projevily na zasedání ústředního výboru, alf i tentokrát byly kritické hlasy potlačeny. Úspěchem levé opozice bylo však přijetí usnesení, aby se ihned přikročilo k vnitrostranické diskusi, která bude později přeměněna v diskusi veřejnou na stránkách komunistického tisku. Diskuse byla sice zahájena, ale místo aby se zabývala prohlubující se vnitrostranickou krizí, omezila se jen na zkušenosti a poučení z Rudého dne. Proto byl více než prospěšný zásah VI. kongresu KI, který se sešel v Moskvě mezi 17. červencem a 1. zářím 1928 a jednal mj. též o československé otázce. Pro její řešení byla vytvořena zvláštní komise, v níž vystupovali se svými názory jak představitelé dosavadního vedení KSČ, tak opozice. Velký význam pro jednání a jeho závěry měly materiály, které zpracoval Klement Gottwald, v jejichž duchu byl pak koncipován „Otevřený list EK1 členstvu KSČ". Konstatuje se v něm, že strana zůstala v době radikalizacc mas pasivní a tato pasivita že má oportunistický charakter. Úkolem KSČ je obnovit spojení a masami, chyby podrobit kritice, očistit stranické orgány od oportunistických živlů a sjednotit všechny bolševické síly k realizaci obratu ,,od oportunistieké pasivity k bolševické aktivitě". Veřejná diskuse, která vycházela na dvoustránkové příloze Rudého práva, si kladla za cíl objasnit charakter vnitrostranické krize, přcsvčdčit členstvo o vážnosti oportunistického nebezpečí a o naléhavosti jeho řešení. Při plnění tohoto náročného úkolu musila však opozice v čele s. Kl. Gottwaldem překonávat četné překážky, způsobené vnitřními i vnějšími zásahy. Jílkovci, kteří využívali svých pozic v aparátu strany i v redakci Rudého práva, diskusi sabotovali, a proto první příspěvek „Materiál k diskusi o československé otázce" od Kl. Gottwalda vyšel pozdě — až 25. října 1928. To už však byl v pohotovosti státní aparát,9*) připravený kdykoli zakročit proti Rudému právu, které právě zahájilo předvolební kampaň a uveřejňovalo burcující články o katastrofách na stavbách, o zrádném jednání reformistů s buržoazií ve mzdových bojích horníků a kovodělníků, o nutnosti vytvořit jednotnou frontu proletariátu v jeho boji proti kapitalistickému vykořisťování. A tak bylo Rudí': právo od 29. října 1928 na měsíc zastaveno. Vyšlo až 30. listopadu, kdy byla také obnovena jeho diskusní příloha. Tematika diskuse byla sice pestrá, ale jejím nedostatkem byla skutečnost, že se nezdařil původní záměr vyvolat širší účast řadových členů strany. V diskusi vystupovali většinou funkcionáři strany a odborů, a to jak stoupenci levice — Kl. Gottwald, Jan Sverma, Jos. Guttmann ad., tak pravice — B. Jílek, J. Melichar, A. Neurath aj. Ti měli stále ještě vliv v ústředním výboru a ve vedení některých krajských organizací strany, ve vedení Mezinárodního všeodboiové-ho svazu i v redakci Rudého práva. Ale už počátkem prosince 1928 se v příloze objevily rezoluce, které odmítaly ) Už 4. července 1928 uveřejnilo Kudé právo /.právu, /.e ■/. rozhodnout í zemského trestního soudu muže hýt list kdykoli zastaven nu jeden měsíc. [106] pravicové názory a politiku Jílkova vedení, zejména jeho snahu svalit odpovědnost za porážky strany na členstvo, tedy jeho teorii o pasivitě mas. Stále častěji se ozývaly kritické Wasy k obsahu a metodám diskuse, k tomu, že se jejích poznatků a zkušeností nevyužívá ihned v praxi. Tyto nedostatky si uvědomil i ústřední výbor, a proto se usnesl na své chůzi v prosinci diskusi prodloužit a sjezd strany odložit na únor 1929. Velký význam pro řešeni krize měla konference I. kraje KSČ. První, tj. Pražský kraj byl ncjvôtší a jeho jednání byla tedy důležitá pro celou stranu. Proto mu Rudé právo věnovalo trvalou pozornost, zejména vystoupení Kl. Gottwalda, který v něm mj. vyvrátil tvrzení dosavadního krajského vedení o spoluodpovědnosti levice za neúspěchy a chyby strany. ,,... Levá opozice se dopustila nejedné chyby, totiž že neprosazovala dost energicky svoje návrhy a nelámala ještě rozhodněji odpor oporlunistic-kých elementu. .." (RPz 25. prosince 1928). V obsáhlém, třístránkovém článku Rudé právo konstatuje, že ,,.. . konference I. kraje prohlásila se pro bolševický kurs, pro cestu boje, pro cestu revoluce, pro cestu Kl..." Komunistická strana Československa byla ve 20. letech mladá strana. Mladý byl i její ústřední tiskový orgán Rudé právo. Ani on se nevyhnul některým chybám, také on se postupně zbavoval sociálně demokratických pozůstatků. Jako list nového typu sbíralo Rudé právo první zkušenosti, ale již v těchto letech se v nejednom třídním boji osvědčilo jako skutečný kolektivní organizátor, agitátor i propagandista. Stalo se tak nepostradatelným pomocníkem KSČ. Dokladem rostoucí úrovně Rudého práva je jeho místo ve stávkových, pro ti draho tni ch a proticelních bojích, v předvolební kampani a v boji strany proti přijetí zákona na ochranu republiky. Jako nebezpečného protivníka chápala Rudé právo vládnoucí buržoazie která proti němu hned po jeho vzniku začala uplatňovat perzekuční opatření svých zákonů. Konfiskační zásahy proti Rudému právu a jeho Večerníku bychom mohli sledovat rok od roku, mohli bychom hovořit o tom, jak zabavení Vrocfi čísel Článků Míst Rudek 1920 14 1921 72 1922 43 1923 9G 1924 207 1925 50 1920 105 1927 307 1928 402 1929 489 29 33 733 145 162 4 594 103 116 3 352 140 181 5 424 2G5 528 7 668 09 103 2 177 157 181 2 954 030 876 17 625 1 120 1902 38 008 1914 2017 45 005 ______________ ■[107] listu probíhalo, jak se redakce rudého tisku raději podrobovaly předběžné cenzuře, aby zabránily obrovským finančním škodám, které ohrožovaly samu existenci jednotlivých listů. Ale snad ncjvýmluvnčjží svědectví o konfiskacích obou listů podává tabulka na str. 106. (Rudľ právu 20. ledna 1030). Do roku 1928 bylo Rudé právo poškozováno „jen" konfiskacemi, v tomto roce přibylo zastavování. Poprvé se tak stalo ve dnech, kdy probíhaly velké oslavy desátého výročí vzniku ČSR. „Druhé desetiletí zahájila naše vládnoucí společnost, smutným činem: zastavováním časopisů jí nepolwdlných. Není to naliodilý čin. Je v tom systém, systém nejsmutnější reakce, jaká kdy ohrožovala český duchovní život. Prožili jsme hrozné dny staré rakouské reakce. Ale ani ta si nikdy nedovolila dusití náš duchovní život tak, jako je tomu dnes v Československé republice. Tak rakouská cenzura dovedla mnoho, ale teprve čs. cenzuře bylo vyhrazeno zabavovali nejen Havlíčka, ale i Nerudu, Vrchlického, Masaryka, ano i Mikoláše Alše. Ale to bylo ještě málo. Ve druhém desetiletí budou se patrně ničit přímo existence listů, jako se již ničí, a ne pro činy, ale pro pouhé přesvědčení, existence lidí. Děje se tak pod záminkou boje proti socialismu, komunismu. Je to však především zbabělý útěk měšfáctva samého i od nejjyriinUivriějších zásad pouhého liberalismu minulého století. A proti tomu protestujeme jménem všech, kteří dosud nezapomněli, co nás vždy činilo silnými: volné slovo, volný tisk a nebojácná kniha. Stydíme se, že dnes, po desíti letec/i samostatného státu, v němž naopak měly být uvolněny všechy tvůrčí síly národa, jsme za lety šedesátými minulého století, místo abychom slavné to dědictví rozvinuli a uplatnili, daleko zpět, na velkou naši hanbu a škodu. A proto pokládáme za svou čestnou povinnost zvednouti svůj hlas, abychom se po cestě takto vykládané samostatnosti nedostali v duševní otroctví, horší než bylo ono, z něhož jsme se dostali 28. října 1918" (České slovo z 11. listopadu 19 2 8).97) To jsou slova prohlášení, adresovaného celé veřejnosti, jež tlumočilo pět předních spisovatelů a vědců: A. Stašek, Jos. Sv. Machar, prof. Fr. Krejčí, Zd. Nejedlý, F. X. Šalda. Šalda svůj názor dokumentoval i činem. Tvorbu, kterou vydával od roku 1925, předal po zastavení Rudého práva J. Fučíkovi. RUDÉ PRÁVO PO V. SJEZDU KSC Úspěšný průběh a výsledky krajských konferencí, částečně i vnitrostranické a veřejné diskuse vytvořily příznivé předpoklady pro rozhodující boj h oportu-niamem na V. sjezdu KSč. Protože byly oprávněné obavy, že sjezd by mohla rozehnat policie, bylo v tisku oznámeno fingované datum, ale ve skutečnosti se »7) V časopisech KSČ l>yl projev Lev. kulturní pětky konfiskován, Protestní akoi podnítil Zd. Nejedlý u uklidil zn to bouři nevole nojon koaličního, nýbrž, i Uv. nezávislého tisku. [108] sjezd konal od 18. do 23. února 1020. Z konspirativních důvodů probéhlo jeho jednání každý den v jiném pražském sále, proto také přineslo Rudé právo informace o sjezdu až 26. února. V tento den v něm vyšel „Otevřený list výkonného výboru KI V. sjezdu KRČ", úvodník Kl. Gottwalda „Výsledky V. sjezdu KSČ" a obsáhlý referát o průběhu sjezdu „Ve znamení obratu doleva a boje proti oportunismu". Poselství KI se k vývoji situace ve straně po VI. kongresu vyslovilo stále ještě kriticky a za nejbližší úkol považovalo, aby se strana „postavila v čelo dělnických mas, povstávajících k boji, aby se proměnila ve štáb mísových akcí proletariátu". Klement Gottwald ve svém článku konstatoval, že „ráz, průběh i výsledky sjezdového jednání dokazují, že sjezd splnil svůj těžký úkol. Lee to je pouze první krok. Hlavní práce, hlavní boje teprve nastávají...". Je velice zajímavé, jak Rudé právo reagovalo na ohlas sjezdu v buržoazních listech: „... Až do včerejška žila buržoazie v iluzi, že se revolučnímu křídlu nepodaří dobýt strany. Ještě v neděli pochybovaly ,vždy výtečně informované Lidovky pana Stránského, zdali se sjezd KSČ, svolaný podle všeho na velikonoce vůbec sejde a mely starost, že se na něj nedostaví delegáti. A zatím historický sjezd za plné účasti delegátů skončil své práce ... Měštácké listy procitly z libého snu. A jejich první úpěnlivý výkřik zní: „Běda, mordujou zakladatele strany!" Meš-fáčtí politikáři mají sklon posuzovat vše nejprve po stránce osobní..(„Obrat doleva a naši nepřátelé", RP z 27. února 1929). Od počátku března byla v Rudém právu otiskována stanoviska jednotlivých krajů, která vyjadřovala souhlas s usnesením V. sjezdu a se stanovenou politickou linií strany. Tato linie byla přijata většinou členstva, ale boj s oportunismem, jak ukázal další vývoj, nebyl ještě ukončen. V březnu 1929 vystoupili proti linii sjezdu likvidátoři Sýkora, Hais ad., kteří se pokusili o otevřený puč ve vedení odborů a na rudé odboráře poštvali policii. Proti nim so sice postavila většina členů, jak dokazují rezoluce z krajů, okresů i jednotlivých sekcí Rudých odborů uveřejňované v Rudém právu, ale na jejich obranu a tedy rovněž proti výsledkům sjezdu a novému vedení strany vystoupily dvě významné složky strany. Byli to jednak známí a oblíbení spisovatelé a brzy po nich skupina 20 komunistických poslanců a senátorů. Ti pod vedením Jílka, Bolena a Neuratha vydali prohlášení, v němž obvinili nové vedení strany z ultralevó politiky a sektářství a svalovali na ně odpovědnost za hrozící rozbití Rudých odborů.98) Z hlediska stranického tisku a přímo Rudého práva je zvlášť důležité vystoupení sedmi spisovatelů a novinářů proti výsledkům V. sjezdu a novému vedení strany v prohlášení „Spisovatelé komunističtí komunistickým dělní- »•) K úplné |H>rAže« likvidátorů doftlo nu IIT. h joulu Rudých odborů v kvótou 1929. Me/.inrirodnf vftooodborový hvuz byl reorganizován na průmyslové ivaay a přejmenován na Úítředl rudých odborových Hva/.ťi v ČonkoHlovmiHku. Sjmd /volil i novo kolektivní vedení, v nómí. byli Antonín Zápolooký, Jan Svcrma, Václav Nosek ad. HftiBŮv likvidátorský puft Hkoncil Udy neúipAchem, ala prosto sanaoha) dělnickému hnutí neblahé nánledky. Itndó odbory /.tratily Uj třetinu olenň, likvidátoři je olou-pili o velkou čiíhI majetku (budovy, Hlávkové fondy anod.). ______ [100] kům", které vyšlo v buržoazním a reformi.stiekém tisku.w) V prohlášení autoři nejprve stručně charakterizovali situaci, jaká hc vytvořila v KSČ v souvislosti se stranickou krizí a s jednáním V. sjezdu. Pak obvinili nové vedení strany „z naprostého nepochopení dělnické povahy1', z papírového revolucionářství a z hazardu, „jenž. nemůže skončil jinak, než zničením davovosti KSČ a podlome-nim útočné síly proletariátu v našem státě". Protože prý nemohou déle mlčet k této „sebevražedné politice", obracejí se k členstvu, aby se ujalo iniciativy a zjednalo nápravu. ,,.. . Nečítat je svolán mimořádný sjezd strany, nechat je zlikvidován ve smyslu jednoty spor o odborové organizace, nechal jsou do vedeni strany dosazeni komunisté, kteří chtějí jediwtu a davovosf strany . . . Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi! Povězte nahlas, cosi myslíte: že nejste spokojeni, že nechcete sektářství, ale jednotu..." Pod tímto prohlášením byli podepsáni: Ivan Olbracht — v té době šéfredaktor Rudého večerníku, Josef Hora - vedoucí kulturní rubriky Rudého práva, Helena Malířova — redaktorka Rozsevačky, spolupracovnice Rudého práva a Rudého večerníku, Jaroslav Seifert — redaktor Komunistického nakladatelství a obrázkového čtrnáctideníku Reflektor. Marie Majerová -spolupracovnice Rudého práva (v němž řídila dětskou rubriku) a dalších stranických listů. Dále S. K. Neumann a Vladislav Vančura, kteří v té době sice pracovali jako volní spisovatelé, ale přispívali rovněž do mnoha stranických listů, i do Rudého práva. Toto velmi ostré prohlášení, které se prakticky krylo s názory Haise a Bolena v odborech i Jílka a jeho stoupenců ve straně, rozšiřované navíc mimo stranu v letáku a v reformistickém a buržoazním tisku, poškozovalo nejen vedení, nýbrž celou stranu. Vystoupení sedmi bylo tedy posuzováno jako protistranické a jeho autoři byli ze strany vyloučeni.100) Již 27. března k němu zaujalo rovněž velmi nesmlouvavé stanovisko Rudé právo, které v článku .Projev sedmi' nejprve prohlášení ideově analyzovalo a podrobilo kritice, a závěrem konstatovalo: „...Sedm spisovatelů se dopustilo nejhrubšího porušení disciplíny. Sedm spisovatelů vyzývá členstvo k povstání proti vedení strany. Sedm spisovatelů tvrdí, že revoluční taktika strany neodpovídá „dělnické povaze11 a ,,celkově situaci". Sedm spisovatelů, kteří se domnívají, že odpovídá „dělnické jiovaze" v dnešní dobé zostřených třídních bojů a prohloubení krize kapitalistického řádu liktňdátorská politika, poJtoří u dělnictva..." Projev sedmi byl opravdu odsouzen. Odmítli jej dělníoi v tisku i na schůzích, »») Dne 25. března 1929 bylo uveřejněno v Lidových novinách u v NYirodiiím osvoboznu. o den po/.dôji v PrAvu lidu 8 nazvem „Koinuniatiätl Hpinovatele o rozvratu KSť". I0°) „Včera na plenami schůzi Sešlé zavodni buňky v Karlině za účasti IHti čtenu bylo jednaná o letáku sedmi spisovatelů, z nichi bylo pit členy této butiky. liyly učiněny všechny kroky k srnirnému zlikvidováni jejich případu na platformě úplného odvoláni u j>oiln>l>eni se. Názorová propast mezi nimi a revolučním dilnictvem ukázala »* i\tak hluhSi, nei bylo předpokládáno. Na základě toho usnesla se buňka všemi />roO devíti hlasům (tht členově se zdrteli hlasováni) wjloučit Ivana Olbrachla, Josefa Hora, Helenu Malitovov, Maru Majerovou u Jaroslava Seiferta z Komunistické strany Ctakaalovtnabi" (Itiulý večerník % 27. března 1029). [MO] vystoupili proti němu představitelé z řad stranické i mimostranické inteligence. Necelý týden po zveřejnění projevu sedmi vyšlo ve Tvorbě (30. března) a v nedělním Rudém právu (31. března 1929) „Zásadní stanovisko k projevu sedmi" jako výraz protestu mladé avantgardní generace. Koncipoval je Julius Fučík a Karel Teige a svými podpisy Be k němu přihlásili mladí představitelé moderní české i slovenské kultury: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Karel Konrád. Ladislav Novomeský, Vladimír Clementis, Bedřich Václavek, Jiří Weil a Vojtěch Tittelbach. (Tedy nikoli „několik bezejmenných lidí, které není možno počítat k .spisovatelské frakci'...", jak se snažil jejich postoj bagatelizovat Večerník pnÁvx lidu). Zdůraznili, že skutečný rozvoj a vítězství moderní kultury jsou podmíněny vítězstvím revolučního dělnického hnutí. .....Jsme přesvědčeni, že je to komunistická strana, která má a jedině může být vůdcem revoluce, a tím i nositelkou všeJio našeho kulturního snažení. Pociťovali jsme vždy jako vlastní oslabení každý krok, který ji sváděl z její revoluční linie. A tu dnes, právě dnes, kdy zcela jasně mdíme, jak stoupá její revoluční energie, dnes, kdy konečně nalézá sílu zbavit se všeho bezzásadového, právě dnes vystupuje sedm spisovatelů, sedm našicJi kamarádů, a staví se tam, kde nikdy neměli stát: proti revoluční dělnické organizaci..." Vystoupení sedmi spisovatelů proti vedení KSČ hodnotí Zásadní stanovisko „jako těžkou chybu, jako nepochopení významu revolučního dělnického hnutí, jako naprosté nedocenění revolučních sil dělnické třídy, a tím jako nebezpečí pro modenu kulturní tvorbu". V závěru stanoviska stojí: „.. .Sedm spisovatelů využilo svých literárních jmen k politickému útoku proti straně, která pro nás znamená život a která až dosud znamenala život i pro ně. Nevybočili však pouze ze své kompetence, vybočili z linie, po niž musíme všichni jít, nemáme-li se zpronevěřit svému úkolu, a proto vystupujeme — ne abychom korigovali jejicli chybu — ale abycJtom zdůraznili, že zde se naše cesty rozcliázejí." Projevu sedmi a jeho hodnocení členy strany a soudobou kulturní frontou jsme věnovali značnou pozornost především proto, že se jeho důsledky projevily ve stranickém tisku. Odchod101) několika dlouholetých, zkušených a významných redaktorů a spolupracovníků Rudého práva a Rudého večerníku vedl ke kádrovým změnám nejen v ústředním tiskovém orgánu, nýbrž i v dalších stranických listech a časopisech. Spolu se sedmi vyloučenými odešli z Rudého práva ještě Jos. Kozák a Vlad. Havel, z Rudého večerníku Em. Vajtauer. Všichni jmenovaní zastávali v redakcích vedoucí postavení, a proto bylo nutno uvažovat o jejich kádrovém nahrazení. K první změně došlo už těsně po V. sjezdu. Na ustavující schůzi ústředního •o.) Joh. Hora to hUI redaktorem Ďogkého híovh, J. Soifort Prav* lidu u M. Majerová kulturně FriHloUho paniku Ota, který vydávalo nakladatelovi Ck oboe legioneHke. j Ob„.,hta ii. m«l Írov , R. K. Neumann a V. Vanoura m napMIté venovali literárni vorbô. V JalJoh - a* Im j, ,loril ft j. H„.fur|u J iicujiriivnoHi. Hvi-lm ^'"''> «< mne moli vrtlo, blteko . hvýl„ dulllm dilem u životem U, dokoval NÄkUrfi - I. Olbrooht, M. Mnm„,i, 8. K. Nmmuum _ fle ™ •/.novu uláli jojími clony, r"*"^' [1111 výboru KSČ bylo zvoleno politické byro, sekretariát ÚV a také šéfredaktor Rudého práva. Stal se jím místo Filipa Dobrovolného Josef Guttmann. Z ostravského Dělnického deníku byl povolán Miloslav Volf, z Tvorby Julius Fučík, ze slovenské Pravdy vycházející v té době v Ostravě přisel Ladislav Novomeský. Po zasedání politbyra TJV KSČ 4. dubna 1929 se stav redakce Rudého práva částečně stabilizoval: pracovali tu Jos. Guttmann, F. Dobrovolný, M. Volf, V. Kopecký, Vlast. Borek, J. Fučík a Jos. Thelen--Kastner, v Rudém večerníku Závis Kalandra jako šéfredaktor, dále L. Novomeský a Fr. Němec. Tajemníkem redakce obou listů zůstal Boh. Novotný. Ale již od konce roku, v souvislosti s bojem s ultralevými tendencemi, následují další změny, z nichž nejzávažnější bylo pověření Kl. Gottwalda politickým vedením Rudého práva. Z redakce byl odvolán M. Volf a B. Šafář (působil tu od června jako fejetonista), šéfredaktorem byl jmenován Z. Kalandra, kterého v Rudém večerníku nahradil Eduard Urx. V dalších letech sledovaného období pracovali v ústředním stranickém orgánu ještě např. tito novináři: Jan Krejčí, Alois Táborský, František Křížek, Josef Mourek, František Třešňák ad. Kromě toho měl list mnoho stálých spolupracovníků z politického a kulturního života, jakými byli především Kl. Gottwald, Ant. Zápotocký, dr. V. Vacek a J. Šverma, dále např. Lubomír Linhart, Jožka Jabůrková, Bedřich Václavek, Géza Včelička, Zdeněk Nejedlý ad. Většinu redakce tvořili tedy oddaní, skutečně revoluční novináři. Přišli se snahou oživit ústřední deník, zbavit ho určité jednotvárnosti a šablonovítosti obsahové i novinářské, kterou mu vytýkali i jeho dělničtí čtenáři (viz např. RP z 5. prosince 1929). Nebylo snadné prolomit navyklý způsob práce, ale postupně se to dařilo. Nejdříve v Rudém večerníku, který nemusel jako hlavní list přinášet rezoluce, usnesení aj. dlouhé stranické materiály, a věnoval proto více pozornosti denním životním problémům proletariátu. Články vysoce politického charakteru tu vycházely ve formě znamenitě zpracovaných kurzi -vek, satirických fejetonů a působivých reportáží. Díky živému novinářskému zpracování a výrazné grafické úpravě byl Rudý večerník bojovný, přesvědčivý a tím politicky účinný. V době světové hospodářské krize se bolševická linie Rudého práva teprve rodila, a proto zde zůstali ještě několik let lidé, kteří se bud už před V. sjezdem nebo po něm hlásili k levici a měli ve straně vliv. Později museli však z různých příčin opustit nejen Rudé právo, ale i řady KSČ. Patřil mezi ně např. Jos. Guttmann, který se po V. sjezdu stal šéfredaktorem Rudého práva a koncem roku 1929 byl pověřen funkcí v sekretariátu "ÚV KSČ, kde řídil kádrovou práci a ústřední agitprop. Po nástupu fašismu v Německu však vystoupil proti linii, kterou vytyčily Kl a KSČ, a byl proto ze strany v prosinci 1933 vyloučen. Koncem roku 1935 byl z funkce šéfredaktora odvolán a po roce vyloučen z KSČ St. Budín a v roce 1936 byl vyloučen Z. Kalandra, který se přidal k troekistům a štval proti SSSR. Situace byla tedy v polovině 30. let v redakci velice složitá a Rudé právo bylo kritizováno, že je „hlavním hnízdem nejhrubších oportu-nistickýchtendencí" (Protokol VIT. sjezdu KSČ. Svoboda, Praha 1907, str. 488). [112]____________________ V září 1935, k 15. výročí vzniku Rudého práva, napsal Kl. Gottwald: .....Doba, v níž žijeme, žádá, aby ne Rudé právo stalo skutečně lidovým listem, mluvčím všech běd a utrpení, všech obav a všech nadějí nejširšícJi lidových mas, aby se naučilo řeči, kterou mohou pochopil milióny a aby těmto miliónům umožnilo pochopení jejich cílů a jejich skutečných zájmů. Proto všechna pozornost musí být věnována řešení otázky, jak udělal z Rudého práva skutečně lidový list, který je s to vést tvořící se jednotnou a lidovou frontu pracujících mas v Československu" (RP z 22. září 1935). Prvním krokem k uskutečnění tohoto cíle bylo jmenování nového šéfredaktora Rudého práva, kterým se stal od ledna 1936 Jan Šverma. Ten nejprve důkladně analyzoval dosavadní ročníky listu, promyslil budoucí ideové, tematické, žánrové zaměření a s tím spojené složení redakce. Po schválení jeho návrhů se na první poradě sešel kolektiv redaktorů, kteří už všichni měli novinářské zkušenosti z Rudého práva nebo jiných stranických listů, ale hlavně měli chuť dělat živé, působivé, vpravdě masové, lidové noviny. Společně pak domýšleli detaily, a tak postupně vznikl list, který pronikl k nejširším masám a získával tak další stoupence široce založené fronty boje proti fašismu. Důkazem toho byly i stoupající náklady Rudého práva. V roce 1936 se prodalo denně 26 000 výtisků, v dalších letech náklad ještě vzrůstal. Podle V. Dolejšího (Noviny a novináři, c. d., str. 63) dosáhl počátkem roku 1938 už 40 000 a v kritických zářijových dnech stoupl na 50 000, 80 000 i na 100 000 výtisků denně. Švermova redakce Rudého práva — to byl krásný a soudružský kolektiv mladých lidí, komunistů, kteří věděli, co chtějí a zač bojují. Pracovali v ní: Eduard Urx, marxistický filozof, stranický ideolog, znalec mezinárodních vztahů, v roce 1938 zástupce šéfredaktora; Julius Fučík, všestranný novinář, reportér, literární a divadelní kritik, literární historik a teoretik, zahraniční zpravodaj Rudého práva v Sovětském svazu, v letech 1936-1937 zástupce šéfredaktora; Kurt Konrád (Bcer), marxistický historik, odborník ve vojenských otázkách a v mezinárodní politice; Jan Krejčí, divadelní a literární kritik, sportovní novinář, vedoucí zahraničněpolitické rubriky; František Křížek, dělnický novinář, zabývající se národním hospodářstvím a sociální I>olitikou; Václav Křen, dělnický novinář, píšící o sociální politice a proletárske tělovýchově, autor většiny vynikajících satirických fejetonů, podepisovaných jménem Jakub; Stanislav Brunclík, komentátor zahraničněpolitické rubriky; Václav Sinkule, národohospodářský teoretik, znalec politické ekonomie a úsekových ekonomik,zpravodaj Rudého práva ve Španělsku; Evžen Rosický, «|k>rtovní novinář, fejetonista. Dálo v redakci působili Ladislav Stolí (v letech 1934 - 1938), Bohuslav Lastovičku (1934- 1038), Josef Hybák (1933- 1938), František Němee (1927- 1936), Július ŠefrAnek (1928- 1031, 1936), Vojtěch Dolejší (1935 1938), Jindřich Comý (1934- 1038), Alois Zahálka (1930- 1938), Jiří Sílu (1934 1938), Rudolf Tomis (1030- 1038), Gustav Bareš (Hreiteníeld 1030- 1938), Josef Šedivý (1034 - 1038) od. (Zpracováno ]k>dle stati Skuteční šéfredaktoři a redaktoři Rudého'práva 1020- 1938. Příspěvky k dějinám KSČ č. 5, Praha 1967). Všichni jmenovaní novináři [113] nepracovali v redakci Rudého práva nepřetržitě, někteří působili přechodně ve Tvorbě, Haló novinách a v dalších stranických listech. Nové vedení Komunistické strany Československa po V. sjezdu strany zahájilo svou činnost ve složité situaci vnitropolitické, zahraničněpolitické i vnitrostranické. V době, kdy po letech prosperity propukla světová hospodářská krize, která zachvátila celý kapitalistický svět, tedy i Československo. Téměř milión nezaměstnaných, další desetitisíce polozamestnaných, celé armády lidí se ocitly v nouzi a hladu. Bránili se, stávkovali, pořádali pochody hladu, demonstrovali. A buržoazie, se souhlasem reformistických ministrů, odpověděla hladovým dělníkům, jejich ženám a dětem zbraněmi, střelbou. Všechny třídní srážky Rudé právo a další komunistický tisk ostře pranýřovaly a snažily se vyburcovat svědomí všech čestných lidí. „To není stávka. To je válka!," píše Julius Fučík o stávce horníků v severočeském uhelném revíru (Tvorba z 20. října 1929). ,,.. .Duclicov a Košúty nejsou dílem náhody. Duchcov a Košúty, tot systém. Duchcov a Košúty jsou projevy prohnilého režimu, odpovídajícílio na volání po cíilebě a práci olovem. Olovem se neutiší hlad. Terorem se nesrazí vále miliónovýcJi mas bojovat za každou cenu proti smrti hladem. S bajonety se dá dělat všechno možné, jenom ne na nicJt sedět. To ukazuje historie, to ukáže také budoucnost," napsal mj. Kl. Gottwald v článku, který měl vyjít 29. května 1931 v Rudém právu, ale byl celý zabaven (Gottwald, Kl.: Spisy 3. Svoboda, Praha 1951, str. 68—69). Byly to tvrdé boje, v nichž se proti havířům, hutníkům, lamačům kamene a dalším dělníkům spojil teror státního aparátu se zradou pravicových předáků sociální demokracie. KSČ přesto stále a houževnatě usilovala o vytvoření jednotné fronty proletářů rozdílné politické příslušnosti, jednoty ,,na odboj a výboj". Uskutečnila se v plné míře a zvítězila v generální mostecké stávce, kdy se pod hesly KSČ valila „Černá vlna ze severu". (J. Fučík, RP z 27. března 1932). Redaktoři Rudého práva J. Fučík, G. Včelička ad. byli tehdy stále mezi Prahou a Mostem, většinou však zůstávali na severu. Vedle nich tu působili straničtí a odboroví funkcionáři v čele s Kl. Gottwaldem, J. Švermou a Ant. Zápotockým, kteří pohotově napsali brožuru 'Hornická stávka 1932 (Knihovna Rudého dělníka. Praha 1932). Julius Fučík, který dal v průběhu stávky podnět k zájezdu spisovatelů a kulturních pracovníků na sever, aby na vlastní oči poznali skutečnou tvář . kapitalistického systému a prostředí největší bídy a četnické zvůle, napsal: „.. .Čtyřnedělní slávka skončila. Stávka, v níž se proti jednotné frontě těžařů, státního aparátu a reformistických předáků utvořila veliká bojová jednotu všedi, havířů. To bylo to největší, to byl ten nejsilnější úspěch boje... Poprvé od převratu stojí celý velký oddíl proletariátu v Československu nerozlomen žádnou zradou, nerozdělen žádnou hradbou svých vůdců, kteří se postavili proti němu.. ." (Rudý večerník z 22. dubna 1932, článek „Jednota"). V letech světové hospodářské krize se Rudé právo stávalo významným listem všeho proletariátu, jehož úroveň a vliv postupně stoupaly. Československou buržoazii provokovalo právě to, že po V. sjezdu přešla KSČ na všech [114] frontách do široce založené ofenzívy, že se jí v letech světové hospodářské krize dařilo organizovat a vést dělnickou třídu, vytvářet spojenectví mezení a rolnictvem. Proto právě v těchto letech podnikala na KSČ a hlavně na její tisk soustředěné útoky, který s pomocí svého právního pořádku zahnala do faktické poloilegalíty. Rud}' tisk byl nejen konfiskován a jeho redaktoři vězněni,102) hlavně však byl na měsíc i déle zastavován, jak dokazuje tabulka, zpracovaná podle Soupisu konfiškátu revolučního tisku 1021 — 1038 (c. d., str. 301). Žádné prostředky však nedokázaly umlčet Rudé právo a ostatní stranické listy. Vycházely přes všechny zákazy a policejní teror dále ilegálně a burcovaly dělníky a všechny pracující do jednotného boje proti vykořisťování i proti nastupujícímu fašismu. Již pátý den po prvním zastavení Rudého práva — 3. listopadu 1028 - vyšla ilegální Jiskra jako orgán KSČ nahrazující ústřední tiskový orgán a další zastavené listy. Byla tištěna ve Vídni v malé tiskárně Melantrich a odtud tajně dopravována na území ČSR. Vycházela každý den do konce roku 1029 a také později doplňovala často konfiskovaný a jinak perzekvovaný rudý tisk. Zkušeností s tímto časopisem využila strana při vydávání ilegálního Rudého práva, jehož několik čísel vyšlo v listopadu 1028. Při druhém zastavení listu v červenci 1020 se sice J. Fučík pokusil založit kulturně politický deník s názvem Rozhlas, ale pražské policejní ředitelství jeho žádost zamítlo s odůvodněním, že pod novým názvem bude vycházet Rudé právo. Strana tedy opět vyzývala k vydávání ilegálního tisku a již 18. července vyšlo ilegální Rudé právo. Vycházelo i po třetím zastavení listu v únoru a březnu 1931. Největší perzekuce stihla stranu na podzim 1933, kdy neměla fakticky k dispozici ani jeden legální list. První číslo ilegálního Rudého práva vyšlo 5. října 1933, poslední v červnu 1935. Za necelé dva roky bylo vydáno 77 čísel, do nichž pod pseudonymy či značkami psali Kl. Gottwald, V. Kopecký, Ed. Urx ad. Náklad byl různý, v průměru však dosahoval 8 000 až 10 000 výtisku.103) >oj) Komunistické listy bílými místy přímo svítily, pravdu o potlačování stávek však cenzura zabavovala i v jiných časopisech, které mely odvahu o nich psát. „V posledním čísle Zápisníku komentuje známý spisovatel F. X. Šalda v dlouhém článku krvavé události v Badotině. Šaldův článek byl na třech místech zabaven..." (RP z 27. května 1930). Když J.Fučíkovi zasahovala cenzura do všech jeho reportáží ze severu (v roce j929), rozhodl se vydávat ilegální časopis Stávka, list stávkujících horníků severočeského revíru, který vycházel i v němčino a J. Fučík joj pripravoval v Lomu, Mostě, v Horním Litvínové a v Teplicích. — „ ... Dnes se tratil z pankrácké trestnice po odpykáni iřinedčlniho trestu vězeni šéfredaktor Budcho večerníku s. Fr. Křížek . . . Během své vazby byl odsouzen k dalšímu trestu vezeni. Zatím dostal rozkaz k nastoupení trestu ílaUi Člen naší redakce, s. B. Novotný, jenž je těžce nemocen . . . Meissner se o nás stará/'1 (RP z 2. února j 933). )•->) Paralelně vedle sobe vycházely tehdy dva druhy Rudého práva: jedno malé, rota-printové vydání, druhé větší, tištěné. Kromč toho vycházely ilegálně ještě další listy, nnpř. Proletárska rovnost v Brně, Pravda a Munkás v Bratislavě, Dělnické noviny v Praze, Škodovák v Plzni a další místní, okresní a závodní Časopisy — zhruba pres 100 ilegálních titulů (Sošity novináře, 190X, č. 5, str. 7 — 45). Název časopisu Kdy zastaven Na jak dlouho Rudá zář Rudé právo Rudý pondělník Rudý večerník 15. 7. 1929 1 mčKíc 4. 3. 1931 1 měsíc G. 11. 1933 3 mČHÍeo 29. 10. 1928 1 měsíc 15. 7. 1929 1 mčsío 20. 2. 1931 1 měsíc o 10. 1933 3 měsíce 13. 2. 1934 3 měsíce 3. 1. 1934 6 mčsícú 29. 10. 1928 1 měsíc 15. 7. 1929 1 měsíc 2. 3. 1929 1 měsíc 4. 11. 1931 1 měsíc V Československu vrcholila světová hospodářská krize a už bylo třeba bránit se proti novému nebezpečí. Proti fašismu, který sice nebyl ve 30. letech novinkou, který však po upevnění pozic v Německu vytvářel další, velmi nebezpečné evropské ohnisko války. Republika byla ohrožena. A nejen zvenčí. Také uvnitř zvedali hlavu fašisté: němečtí v sudetoněmecké straně, čeští v národním sjednocení, slovenští v ludové straně. ,,... Preiss, Živnobanka a ostatní moliou ted neskrývaně odkrýval svoje nadšení nad německým vývojem... Hitlerovo taženi proti komunistům dodává i zdejší vládnoucí třídě nové odvahy a chuti do života. Vólá-li Preissúv Hospodářský rozMed ,ZaplaCpánbůh za Hitlera!', vyjadřuje tím vřelé pocity celé československé buržoazie..." (Tvorba, 1933, č. 6 ,,Hitler mimo Německo"). Jak bránit republiku proti Hitlerovi, proti válce a domácí reakci? Odpověó! dala Komunistická strana Československa, všechen její tisk a zejména Rudé právo. „...Je to Rudé právo, které i v této době správně odluulujc Ivttdoucnost a signalizuje nebezpečí fašismu. Správně, ukazuje, na to, ie politika třídního míru vede pracující lid do zoufalství, z něhož těží fašistická agitace... Rudé pravost stává apoštolem jednotné fronty. Jeho články probouzejí socialistické dtlniky, ukazujíce jim, kam nutně povede politika jejidi stran, politika třídního míru a kapitulace dělnicím před kapitalistickými útoky. Jeho Články a výzvy dodávají sebedůvěru masám všeliopracujícího lidu... Býti trilmnem a spoluorganizátorem jednotného antifašistického boje - to je hlavní poslání Rudého práva v dnešním období, kdy nazrávají rozliodné boje mezi fašismem a mezi prolctariátem, mezi U16]____._, kapitalismem a socialismem.. ." (Jan Šverma: „Hlasatel proletárske pravdy", RP z 22. září 1935). Toto vyznání, které k 15. výročí založení Rudého práva napsal Jan Šverma, se stalo v podstatě i novou koncepcí listu, za jehož šéfredaktora byl povolán usnesením politického byra ÚV KSČ za několik měsíců. Boji za protifašistické sjednocení se věnovalo Rudé právo již od nástupu Hitlera k moci, který se netajil svými plány vůči Československu. V létě 1934 vyšel v listu zásadní článek „Jednotná protifašistická fronta především", v němž Kl. Gottwald vyzval socialistické strany a odbory, aby přijaly nabídku komunistů na vytvoření jednotné fronty. V parlamentních volbách v roce 1935 bylo Rudl právo významným organizátorem protestních akcí proti spojené reakci a když se v pohraničí stupňoval henleinovský teror vystoupilo s požadavkem pevné ruky proti nacismu. V červenci a srpnu 1935 se konal VII. kongres Komunistické internacionály, na jehož jednám byl v podstatě jediný bod - boj proti fašismu a válce. Z jeho závěrů vycházela KSČ v podmínkách ČSR, což se projevilo už v prezidentských volbách v prosinci 1935 a hlavně v přípravách VII. sjezdu KSČ v roce 1936. Na něm bylo otevřeně řečeno, že v otázce ohrožení státu se strana staví na pozice všestranné obrany republiky. ,,.. .Sedmý sjezd ukázal, že my komunisté chceme být nejrozhodnějšími obránci Československa proti válečným útokům fašismu. Jsme odhodláni existenci národů Československa fiéjiti všemi prostředky, všemi silami, i zbraněmi..." (RP z 20. dubna 1936). Kromě vnějšího nebezpečí si však KSČ uvědomovala i nebezpečí vnitřní. Proto její ústřední tiskový orgán poukazoval na fašizující tendence Venkova, v němž „pan Kahánek volá po kapitulaci Československa před hitlerovským imperialismem", v Hlinkově slovenské ludové straně, jejíž poslanec Sidor „podnikl neslýchaný útok proti politice přátelství ČSR k Sovětskému svazu" nebo ve Stříbrného Nedělním listu, který dokonce „komunistům a socialistům hrozí Hitlerem". Na rozdíl od ostatních politických stran byla tedy linie KSČ zcela jasná. ... Dělnická třída je páteří obrany republiky proti jejím vnitřním i zahraničním nepřátelům. Zatímco určité reakční kruhy majetných vrstev smýšlejí o obraně republiky všelijak, dělnická třída stojí pevně a neochvějně a svým příkladem strhuje ostatní pracující měst a venkova..." napsal v létě 1938 Kl. Gottwald104) (RP z 15. července 1938). Vedení reformistických stran i odborů odmítala všechny návrhy komunistů, ale opět, jako před několik lety, se začala vytvářet jednotná a lidová fronta ,M) Napr. předseda agrární strany R. Beran vyjádřil toto stanovisko:..... Doma musíme hledat cesty, které vedou ke spolupráci všech státotvorných složek ... Pokládal bych proto ta velmi správné, kdyby bylo moino rozéiřiti koalici o národni sjednocení a stranu ľudovou ... Když při naiich demokratických volebních řádech projevilo více než jeden a čtvrt miliónu německých voličů důvěru XdP - nutno s tím počítat ... Nelte také vykládat za hrdinský čin, kdyi místopředseda poslanecké sněmovny nedá lístek do snemovni lote předsedovi strany, která doslala ve státě nejvitM počet Idasů ..." (Venkov z 1. ledna 1938). zdola. Prokázaly to zakázané prvomájové oslavy, obě mobilizace i vystoupení lidu v září 1938. Lid chtěl bojovat za svou vlast, ale reakční buržoazie, aby zachránila své panství, své sobecké, třídní zájmy vydala republiku Hitlerovi be* boJe......Dějiny se nezastavily a nezastaví na žádný diktát. Ani na mnichovský. Máme tisíciletou historii, máme před sebou tisíciletou budoucnost... Ve velkém zápase o lepší zítřek jsou vítězství a porážky. Ale o konečném vítězství není pochyb. Ani o tom, že konečné rozhodnutí se blíží. Přes všechny diktáty a pakty. '' (Tvorba, 1938, č. 40). Od roku 1936 začal rychlý vzestup politické a ideové úrovně Rudého práva. Jan Šverma a „jeho redakce" mu vtiskli charakter společensky významných novin, v nichž čtenáři hledali pravdu o životě v Sovětském svazu, 0 politickém vývoji v Německu, ve Španělsku, v Rakousku a zejména v Československu v pohnutých letech jeho ohrožení. Podstatně se zvýšila i novinářská úroveň Rudého práva. Přinášelo aktuální, konkrétní úvodníky, zasvěcené, polemické komentáře, přesné rozbory sociální a ekonomické, přímé zpravodajství ze Sovětského svazu (Julius Fučík) a ze Španělska (Vratislav Šantroch, Václav Sinkule), satirický Jakubův fejeton (jehož autorem byl především Václav Křen), osobní, přesvědčivé výpovědi dělnických a rolnických dopisovatelů,105) vysoce profesionální kulturní rubriku, mělo živou, přitažlivou grafickou úpravu. Přesto, anebo právě proto, že Rudé právo tak účinně mobilizovalo všechny síly na obranu republiky, neustaly jeho konfiskace. Podle V. Dolejšího (40. let Rudého práva, c. d., str. 97 ad.) cenzura zabavovala všechny zmínky o zrádné činnosti představitelů reakce, neprošla kritická slova o Runcimanově misi v Československu, nesmělo se psát ani o tom, že Sovětský svaz je ochoten poskytnout ČSR pomoc, proti komunistickému tisku se bral v ochranu dokonce 1 Henlein! V letech 1935 — 1938 vycházelo Rudé právo sice bez přerušení, ale to neznamená, že by se k dalšímu násilnému zastavení nedělaly přípravy. A v červnu 1938 se měly realizovat. Na základě častých konfiskací bylo na pokyn vlády vydáno rozhodnutí krajského soudu, že může být úředně zastaveno. Nepodařilo se to. Mohutné protesty lidu tomu zabránily. Ale už 23. září, právě v nejvypjatější situaci v Československu, přišla do tiskárny policie s výměrem svého ředitelství, kterým se Rudé právo zastavovalo. Opět sc tak nestalo. Lid, který se shromáždil na nádvoří Lidového domu, si vynutil odvolání zákazu. K definitivnímu zastavení Rudého práva došlo vsak už voliče brzy. Když se spojené zahraniční i domácí reakci podařilo dosáhnout kapitulace Česko- 10») Jak vysoce M hodnotily dokládá ton to úryvok: ..... Měšfácké neviny jsou dělány placenými redaktory a zpravodaji. My se o takoví) zpravodajský aparát opírat nemúlemt. Můžeme vSak poměrně snadno vybudovat s pomoci šitě dělnických a rolnických doptso-vatelú lakpvý zpravodajský aparát a takové, široké spojmi našeho tisk* s dennim tívoUm pracujicilío lidu měst a venkova, jaký nemají a nemohou mít iádné nepřátelské noviny... (KI. Gottwald „Rudo právo xu vfeohny, vMohul m IluiW práv..", li!1 z 15. kvítím 1934). slovenska přijetím mnichovského diktátu.rozhodla se vláda generála Syrového zasadit komunistické straně a jejímu tisku ránu, která podle jejího názoru měla být ranou smrtelnou: 20. října 1938 bylo Rudé právo s okamžitou platností zastaveno. Tento den vyšlo jeho poslední legální číslo."*) Zároveň byla zastavena činnost KSČ v českých zemích a také ostatní její listy a časopisy nesměly vycházet. Hlas pravdy však nemohl být a nebyl umlčen. Další české komunistické listy a časopisy Kromě Rudého práva a Rudého večerníku vydávala KSČ ještě mnoho dalších politických novin, listy teoretické, kulturně politické, obrázkové, satirické, tělovýchovné, odborové a zájmové, časopisy pro ženy, mládež i děti. Všechny nevycházely po celou dobu buržoázni republiky: některé zanikly úplně, jiné se sloučily a změnily pak jméno, vznikly i některé nové listy a časopisy. Tisk KSČ měl také různou periodicitu: několik listů vycházelo denně, jiné dvakrát týdně nebo obden, strana disponovala mnoha týdeníky, několika čtrnáctideníky, některé časopisy měly periodicitu měsíční nebo dvouměsíční. Věnujme nyní pozornost některým typologickým skupinám českého komunistického tisku a jejich hlavním představitelům (bez ohledu na přesné chronologické zařazení). Nejdůležitější skupinou byl tisk ústřední a regionální, který představovaly např. tyto listy: Rovnost. Dělnická rovnost. Moravská rovnost. Dělnický deník (Plzeň). Svoboda. Slovácko. Rudé slovácko. Moravské slovácko. Průboj. Průboj pracujícího lidu. Rudý průboj. Jihočeský dělník. Jihočeský deník. Stráž lidu. Kronika. Podbrdské rozhedy. Slánské rozhledy. Podřipsko. Volnost. Rudá volnost. Nová volnost. Rudé pojizerí. Rudý východ. Nový rudý východ. Pochodeň. Třídní boj. Rudý sever. Snaha. Rudý tábor. Jiskra. Moravský kras. Pravda (Brno). Proletář. Odboj. Mezinárodní tisková korespondence. Světový rozhled. Nezaměstnaný dělník. Pravda (Vyškov). Svornost. Právo chudoby. Komuna. Rudý volič. Vpřed. Jednota. Haló noviny ad. Z teoretických a organizačních listů to byl Agitátor. Bolševik. Komunista. Komunismus. Komunistická revue. Oslabení členské základny po vnitrostranické krizi ve 20. letech, pokles odběratelů a perzekuce ze strany vládní moci, to vše vedlo brzy po V. sjezdu k reorganizaci stranického tisku. Projednával ji sekretariát ÚV KSČ na svém zasedání 16. března 1930 s cílem zkvalitnit obsah tisku, řešit jeho problémy finanční i technické. Realizace nové organizace vedla ke zrušení některých malých okresních časopisů, k jejich spojení s krajskými orgány, k vydávání hlavičkových listů a jejich mutací. ■o.) Non bez »lJ»v»U. jak na tento výměr reagoval burWni u refornnatický tisk Venkov joj,21. r jna uvefojn.l na falném mM . Uloným th ^ rfovo tSí dne velnu htovalo, .o komunu,* nezastavili 8voll 0ÍmiO8l ji4 , ,„ ° ^ ______________[1 VJ\ Hlavičkové listy přebíraly obsah Rudého večerníku, tzn.že většina z nich byla tištěna v Praze, jen některým byly zasílány matrici-. Prvním hlavičkovým listem se stala 20. března 1030 kladensku Svoroda a následovala brněnska Dělnická rovnost (která sc tisklaod ledna 1020 do září 1030 z matric Rudého práva a od 1. října 1030 Ruděiio vrčiírníku), od září 1031 plzeňská Pravda a od června 1933 Jihočeský deník. Kromě toho v některých krajích vycházely tituly, které byly hlavičkovými listy krajských orgánů. Tak např. hradecká Pochodeň měla hlavičkové listy Volnost, Rudý východ a Vpřkd, plzeňská Pravda měla list Jihočeský proletář, Dělnická rovnost měla od listopadu 1931 hlavičkové listy Stráž lidu a Slovácko apod. Tato koncentrace tisku, zejména přechod na vydávání hlavičkových listů, měla jednak zlevnit výrobu, ale hlavně měla rozšířit myšlenkovou a ideologickou činnost ústředních tiskových orgánů, zkvalitnit stranickou, politickou i všeobecnou informaci a prohloubit tak všestranné působení stranického tisku. Významně se na něm podílela i kvalitní grafická úprava, kterou měl Rudý večerník na vysoké úrovni. Není pochyb o tom, že jmenované listy byly ve své době a v daném regiónu významnými masově politickými prostředky Komunistické strany Československa a propagátorem její politiky. Také z hlediska ryze novinářského sehrála většina z nich velice pozitivní roli, neboť právě v jejich redakcích často sbírali první zkušenosti mladí komunisté, kteří později své vyzrálé žurnalistické mistrovství uplatnili v ústředních tiskových orgánech strany. Byli to např. Jan Krejčí, Jan Zika, František Křížek, Josef Mourek, František Třešňák, Géza Včelička, Vašek Káňa, Karla Pfeiferová, Josef Haken, Vojtěch Dolejší. Vilém Nový, Ladislav Stolí, Josef Rybák ad. Zastavme se proto alespoň u některých z jmenovaných listů. ROVNOST, SVOBODA Nejstarším z politických listů KSČ byl brněnský deník Rovnost. V období zápasů mezi pravicovým vedením a marxistickou levicí v sociálně demokratické straně stála jednoznačně na pozicích levice, vyslovovala se kriticky k politice obou vlád Vlastimila Tusara, který byl před lety jejím redaktorem, a v prosincové generální stávce se stala jedním z jejích významných organizačních center na Moravě. V té době se na stránkách Rovnosti stále častěji objevovaly články jednoho z jejích zakladatelů, téměř sedmdesátiletého Jos. HybcSe, ,,do kterého vjel nový elán" (Franěk, O.: Bojem zvítězila. Blok, Brno 1975, str. 01). Kov-nost zůstala věrná internacinálním tradicím z období svého vzniku (1885) a výrazně přispěla k vytvoření jednotné, internacionální KSČ. Podobně jako celá strana prošla i brněnská organizace ve 20. letech složitým vývojem, v němž se Rovnost stala tlumočníkem názorů J. Bubníka a postavila se proti vedení strany. Tehdy, v roce 1925, přišel z rozhodnutí "O V KSČ do Brna na krátký čas Ivan Olbracht, aby nejen v Rovnosti, ale na Brněnsku vůbec [120]_________ pomohl podchytit, stmelit a zorganizovat levicové síly. Ke konsolidaci podstatne přispél nový šéfredaktor Rovnosti Julius Volek-Choráz, vzdelaný marxista, voják Říjnové revoluce, jemuž se mj. podařilo rozšířit okruh dělnických dopisovatelů a pro spolupráci s Rovností získat mladé intelektuály, např. Bedřicha Václavka, J. V. Plevu, Jana Krejčího ad. Koncem 20. let se Rovnost ocitla opět v krizi, která byla ještě znásobena úřední perzekucí a útoky sociálních demokratů, po jejichž zásahu ztratil list tiskárnu. Dále vycházel s názvem Dělnická rovnost v Praze jako hlavičkový list Rudého práva a Rudého večerníku. V roce 1031 se podařilo vydávat ho opět v Brně, zůstal však hlavičkovým listem s jednou až dvěma stranami sázenými v Brně. Jeho redaktorem se tehdy stal dělnický novinář Josef Lieber-zeit. Přes všechny potíže se Dělnická rovnost podílela na procesu bolševizace strany, na boji s likvidátory a v letech 1932-1933 už se stala nepostradatelným kolektivním organizátorem stávky rosicko-oslavanských horníků.^ Zradou reformistů skončila stávka porážkou, po níž následoval otevřený teror. Podlehly mu mnohé organizace (např. Levá fronta), podlehla mu i Dělnická rovnost: na podzim 1933 byla zastavena. Byla sice 1. března 1934 obnovena, ale už 30. dubna téhož roku nesměla znovu tři měsíce vycházet. Pro velké finanční nesnáze se zastavení prodloužilo až do 4. dubna 1935; od této doby vycházela v Moravské Ostravě-Přívoze, tentokrát jako hlavičkový list Dělnického deníku. Ani v Ostravě se list dlouho neudržel. Ještě v temže roce se tisk přenesl do Prahy (v Brně měl list filiální redakci a administraci) a název listu se tu změnil v prosinci 1935 na Moravská rovnost. Brněnskými redaktory byli Fr. Taussig-Suchý a VI. Pohnert-Šikot, v Praze se o vydávání listu staral V. Dolejší, tehdy již redaktor Rudého práva. f J Pohnutý byl osud Rovnosti v buržoázni republice. Konfiskace, žaloby, soudní spory, zastavení ne na několik měsíců, nýbrž téměř na dva roky.107) Ale i za tak těžkých podmínek stála v čele hospodářských a politických zápasů dělnické třídy v letech světové hospodářské krize a v čele boje na obranu republiky v posledních letech její existence. A přitom, při všech úkolech a existenčních starostech se podařilo vytvořit v ní takovou kulturní rubriku a beletristickou přílohu (Dělnická neděle, později Rudé osení), které ee v komunistické žurnalistice staly přímo pojmem. Působili v nich jako novináři Artuš Černík, František Halas, Bedřich Václavek, Jan Krcjěí, Richard Fleis-ehner, svými pracemi do nich přispívali Emil Vaehek, Marie Pujmanová, Jaroslav Seifert, Josef Hora, 8. K. Neumann, Jiří Wolker, Helena Malířova, Egon Ervín Kisch, Julius Fučík, Ladislav No\ omeský, EICar (Karel Jiráček), Rovnost byla zůstavenu na mřsíe na konci listopadu 1028, Dólniuká rovnost v červnu 1929 rovnftž nu mfaíc, v březnu 1031 nu nouróito, v říjnu 1033 a v dubnu 1934 vždy na tři inčsíce. V té době začala vycházet ilegální Proletářlká rovnost. Hyla tiStóna mčla velice dobrou grafickou úpravu u její,,, redaktorem byl Jqí. Lieberzeit ovtdět v sérii Noviny míly nfikolik stálých rubrik: Denní Imló, Kulturu dno (a Adatmi Haló rádio, Haló divadla apod.), OIiIhh dno v tiuku, V o třooh řádcích, (Jo nového v ČSR a co jinde T Informace, život nafiich dmi, Slovo o mádfl, lili.lku dotHkoii, mládeže, právní, zdravotní, radioamatérů, fotoumalórň apod. [123] reportáží. Naše odpověď bude kusá, nedokonalá, nebol nemůžeme zac/iytit všechnu tu zoufalou vynalézavost, s níž se pokoušejí nezaměstnaní zachránit život, nemůžeme vylovit z temných hlubin bídy všechnu pravdu na denní světlo krize..." V Beriálupak Haló noviny píší o hornících, kteří se pokoušejí živit dolováním v divokých šachtičkách, lopatou a rukama, b nasazením vlastního života. Když je divoká šachta už neuživí, stávají se pašeráky, jiní se živí sekáním ledu na Vltavo, rozdáváním reklam. Redakce be snažila v seriálu zachytit různé profese a na různých místech republiky, hlavně v pohraničí, kde byli nezaměstnaní vystaveni silnému působení fašistické propagandy. Druhým velkým tematickým okruhem byl boj za vytvoření jednotné a lidové fronty proti fašismu a válce. Nutnost jejího vytvoření v Československu dokumentovaly Haló noviny analýzou současné situace v Německu, v Rakousku, ve Španělsku, argumentovaly pro ni i rozbory vnitropolitického vývoje zejména v roce 1935, v roce parlamentních a prezidentských voleb, průběžně sledovaly osud návrhů KSČ, vyzývajících reformistické strany a jejich odbory ke společnému postupu, zasvěcenými, zanícenými články vnesly do vědomí čtenářů sympatie ke statečným Habcšanům, kteří bosí hájili svou svobodu proti italskému fašismu, vyzbrojenému nej modernější technikou. Středem pozornosti Haló novin byl přirozeně Sovětský svaz, jeho rozvoj politický i hospodářský a po uzavření čs.-sovětské smlouvy Sovětský svaz jako spojenec ČSR."») 1 Čtenáři přijali Haló noviny velice příznivě — buržoazním a reformistickým deníkům byly naopak trnem v oku. Např. Národní listy je v podstatě denunco-valy tím, že je prohlašovaly za komunistický tisk „nerušeně pokračující v propagaci podvratných hesel s protistátních cílů."110) J. Fučík pod pseudonymem Jos. Pavel odpověděl článkem ,,Kam až došli" (HNz 25. listopadu 1933). ,,.. .CJtceme být liste}n vážným, listem, který šije vědom odpovědnosti žurnalistiky před vývojem lidstva, a podle tolu), pokud nám síly stačí, se řídíme. Ano, i my chceme být listem bulvárním, to jest listem, který poutá tisíce lidí proudících ulicí z práce za prací nebo za hledáním práce. Ale chceme upoutávat bulvár věcnou a poctivou informací o tom co má význam ve vývoji světa. A do naší práce nám vpadnou Národní listy a řeknou, že to je „propagace podvratných hesel a proti- ,0») Dne 24. června 1936 byl v listu uveřejněn článek „Karel Čapek o sovětské ústavě", který byl převzat z moskevské Pravdy: „První pocit, který ve mně vzbuzuje návrh nově ústavy SSSR," píše K. Čapek, „je pocit radosti u úlevy. Sovětský svaz není jen nejsvo-hodnější zemí: je to země, vytvářející nový typ demokracie . .. Sovětský uraz ryzdvihuje vysoko na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích . . . Hnal teď, p<> uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy zatíná m- novťt éra... Zejména hluboko na mne působí, Že návrh nové sovětské ústavy nedělá mzdil mezt rozličnými národy. Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje hesla Velké francouzsku revoluce, ale rozviji je i dále, ovšem na jiné sociální základně ..." M0) V. Dolejší (Noviny a novinář, c. d., str. 57) uvádí, že Českému slovu a Národním listům byla proto poslána tisková oprava v obvyklé formě: „Není pravda, že Haló noviny jsou komunistickým listem, ale jo pravda, žo jsou listem zaměstnanců tiskárny," kterou oba deníky musely uveřejnit. [124]_______-• státničil cílu" .. . Kam až dospěly poměry, když k lakovému útoku stati fakt, že jsme se ostře oddělili od všedi ostatních tzv. senzačních listů a rozhodli se netvrdit čtenáři, že nejdůležitější pro jeto život jsou záhadné vraždy, královské rozvody a jiné senzace na klamání lidí o významu doby. Začátkem února 1934 mohl po tříměsíčním zastavení opět vyjít Rudý večerník, ale měl před sebou proces pro urážku na cti, kterou na jeho odpovědného redaktora hromadně podali redaktoři Melantrichu. Byl to proces velice nákladný, který si vyžádal asi 25 000 Kc (Dolejší, V.: c. d., str. 57), a proto bylo rozhodnuto pokračovat ve vydávání Haló novin namísto večerníku. Byly zastaveny společně s ostatním komunistickým tiskem 20. října 1938. Význam Haló novin, které zpočátku vedl Julius Fučík a později hlavně Kurt Konrád, byl v tom, že se obracely nejen k členům strany, ale především k bezpartijním a k mládeži, v nich získávaly sympatizující pro politiku KSČ. Další typologické Bkupiny českého tisku KSČ vytvářely časopisy kulturní a kulturně politické (Tvorba ad.), satirické a obrázkové (např. Svět práce, Svět v obrazech, Reflektor, Sršatec, Šlehy), odborové (Rudý odborář, Rudý dělník, Rudý horník, Rudý stavebník, Rudý lučebník ad.), závodní (Vítkovák, Škodovák, Moravský kovák, Havíř aj.), tělovýchovné (např. Výboj, Štafeta, Dělnická tělovýchova, Stadión) a široké spektrum různých časopisů zájmových (např. Dělnické divadlo, Maják, Mezinárodní dělnická pomoc, Dělnická pomoc, Rudá pomoc ad.). tvorba V říjnu 1928 navštívil Julius Fučík se svými přáteli Josefem Horou, Marií Majerovou a Jiřím Wcilcm univerzitního profesora F. X. Šaldu, zakladatele časopisu Tvorba,111) v jehož redakční radě J. Fučík působil. „.. .Bylo to ve chvíli, kdy reakce nám, proletářům, vyrážela z ruky jednu tiskovou zbraň za druhou, ve chvíli, kdy komunistický tisk byl zcela umlčen. „Zcela umlčeni Sper je dds, vy mlčet nesmíte,'' řekl tenkrát F. X. Šalda a pod svým jménem vtiskl nám do rukou zbraň Tvorby. A jak ji svíráme, cítíme velikost dědictví, jež Šalda předal všem bojovn f M m o zítřek, tu vášeň pravdy a svobody, jež naplňovala celou jeho bytost..." První čiřilo Tvorby, „filrnaetideníku pro kritiku a uměni", založené F. X. Šaldou, vyfclo 15. října 19'26; „za hlavního spolupracovnictví O. FiBohera, Fr Götze J* llunzla, F. X. Saldy a K. Toigeho redigoval R. Skořík". Druhý ročník Tvorby a pod-litulwn „IibL pro literární, politickou a umeleckou kritiku" zahájil v lednu 1927 a řídila joj ml rada vo nloieni F. X. Salda, Bohumil Mathoeius a Juliu,, Fuöik. Roönik končil dvojculím 9-10 v květnu 1928. V té dobe délal šnlda přípravy na vydávaní ______________ [125] (J. Fučík v nekrologu F. X. Šaldy, Tvorba č. 15 z 0. dubna 1037, str. 225). Poctivý demokrat Šalda jednal tak, jak považoval za správne. V mnohém s komunisty nikdy nesouhlasil, ale byl přesvědčen (a také to jasně vyjádřil v polemice s Ferd. Peroutkou), že skutečno demokratický stát nesmí vylučovat komunÍBty z účasti na základních politických právech. Vzal-li tento stát před volbami do okresních zastupitelstev, v dobč velkolepých oslav desátého výročí vzniku samostatného Československa komunistům svobodu tisku, cítil Šalda povinnost pomoci jim. A tak 4. listopadu 1928 vychází první číslo Fučíkovy Tvorby, „týdeníku pro literaturu, politiku a umění". Vydavatel a majitel F. X. Šalda, odp. redaktor J. Fučík, tiskem J. Hofmana v Karlině" (od ledna 1929 byl majitelem a vydavatelem Jos. Hora, odp. redaktorem J. Fučík, od 30. března 1929 byl vydavatelem i odp. redaktorem J. Fučík). Tak byl položen základní kámen časopisu, který se v budoucích letech stal jedním z nejlepších kulturně politických listů vůbec, který, ač stál formálně mimo stranu, vykonal pro její kulturní politiku tolik, jako snad žádný jiný a který pro nás zůstává trvalým odkazem revoluční žurnalistiky. S ohledem na předpisy musila Tvorba vycházet jako list „nestranický", ale z jejího celkového ideového zaměření je jasné, že se formovala neoddělitelně od Rudého práva. Z této sounáležitosti se Tvorba také vyznává ve svém pozdravu Rudému právu k 10. výročí jeho vzniku:.....Jsme listem revolučních dělníků a intelektuálů. Nemůžeme nevidět, že Bude právo je jediným deníkem, který důsledně jde po této jediné linii, jež vede k osvobození a uvolnění všech tvůrčích sil. Je to linie, již jsme i my nastoupili. Máme společný cíl. Mátne společného třídnílxo nepřítele... Jsme si plně vědomi avantgardního úkolu tohoto deníku, víme, co to znamená i pro nás..." (RP z 18. září 1930). Podle vzpomínek Jos. Rybáka (Vyprávění o J. Fučíkovi. Čs. spisovatel, Praha 1973, str. 8) dělal Tvorbu vždy jen jeden novinář, většinou Člen redakce Rudého práva nebo Rudého večerníku. Zprvu to byli J. Fučík, Jos. Hora a Fr. Němec, ale už v roce 1930 se na redigování časopisu vystřídalo pět redaktorů celkem jedenáctkrát (Tvorba z 13. listopadu 1930, str. 720), z toho L. Novo-meský čtyřikrát, dále pak to byli J. Fučík, J. Krejčí, Ed. TJrx a Fr. Němec. V dalších letech ji řídil nejčastěji J. Fučík, ale opět ho střídali Kurt Konrád, L. Stolí, J. Weil. V roce 1931 měla Tvorba náklad 10 000 až 14 000 výtisků. Vývoj Tvorby, její zaměření, rozdělil sám Fučík do tří základních etap. První tvoří list Šaldův, kdy byl kulturní revuí, ve druhém období od podzimu 1928 až do uveřejnění tohoto článku v č. 16-17 z 6. července 1929 Tvorby vlastně suplovala dočasně umlčený ústřední stranický tisk a její těžiště tedy spočívalo převážně v informování tisíců dělniokých čtenářů. Od té doby zahajovala novou etapu, která byla pro ni charakteristická a tradiční, etapu kulturně politiokého magazínu. Byla to oosta listu, jehož krédem se stalo „být revolučním týdeníkem, dávajícím odpovědi na nejzáklitdnější otázky, jež jsou otázkami životními pro dělníky i intelektuály velkého čtenářského okruhu Tvorby" (Tvorba z 31. prosince 1930, doslov redakce, který napsal J. Fučík). [126]__________ Základními životními otázkami v letech, kdy list vycházel, byla světová hospodářská krize, nebezpečí fašismu a jejich zrůdné průvodní jevy. Tvorba o nich psala v širokých souvislostech i v konkrétní drobnokresbč, uměla přiblížit a osvětlit jeden a týž problém 6 pomocí různých novinových žánrů, pracovala skvěle s citacemi zahraničního i domácího buržoazního a reformistického tisku, které konfrontovala s názory komunistických listů. Touto nekonvenčností v obsahu i formě získávala pokrokovou inteligenci k projevům protestů proti nelidskému živoření nezaměstnaných i k obžalobě těch, kdož přivedli k moci Hitlera a fašismus vůbec. Po stávce rosicko-oslavanských horníků píše např. prof. Jiří Kroha: ,,.. .Zde již nebojuje muž o mzdu, zde obhajují muži i ženy životy svých dětí. S vědomím demokracie a nevšímavé části československé veřejnosti uzavírají četníci svými bodáky pole zápasu proletárske práce a kapitalistického vykořisťování. Kruh bodáků se zužuje, jednota, odvaha a pevnost zocelujc..." („Demokracie kouzla zbavená". Tvorba ě. 8 z 20. února 1933). A v době občanské války ve Španělsku, 0 níž Tvorda podávala zevrubné svědectví nejen novinářů komunistického tisku (Jan Šverma, Bohuslav Laštovička, Václav Sinkule), nýbrž uveřejňovala 1 pozdravy, které španělským obráncům demokracie posílali např. Romain Rolland či Thomas Mann, reportáže Ilji Erenburga či E. E. Kische, články Liona Feuchtwangcra či Anny Seghersové, objevilo se v ní také toto vyznání S. K. Neumanna: „... A je to komedie velmi špinavá, slyšíme-li znovu a znovu povyk o domnělé komunistické chybě a znovu a znovu cudné mlčení o pravých původcích německého rozkladu: o diplomacii evropské demokracie a o zradě špiček sociální demokracie. . . Praví tvůrci Hitlera v Německu jsou stejně nesporní jako praví tvůrci Konráda Henleina u nás. Jsem tedy komunista a pokládám si to za největší čest a za nejvělší klad svého života..." (S. K. Neumann: „Komunista jsem", Tvorba č. 20 z 25. Června 1937). Význam Tvorby tkvěl tedy především v tom, že se v ní počal vyhraňovat nový poměr komunistické strany k inteligenci. Tvorba se měla podle Fučíka stát jakýmsi „mostem mezi levě orientovanou inteligencí a dělnickou třídou". V průběhu dalších let se jí dařilo získávat pro stranickou idoelogii postupně stále nové a nové příznivce z řad inteligence a na druhé straně vtahovat do problémů kulturní politiky i dělníky. Protože patřili k jejím čtenářům, měli možnost stát se přímými účastníky mnoha diskusí a polemik, v nichž se vyjasňovala marxistická kritéria v oblasti kulturní politiky, estetiky, literatury, filozofie atd. V tom byla její ojedinělost a nenahraditelnost, kterou si však uvědomoval i státní aparát. Už druhé číslo Fučíkovy TvonnY, v němž vyšlo známé prohlášení kulturní pětky, bylo zabaveno a z deseti čísel neúplného ročníku 1929 byla čtyři poznamenána cenzorovou tužkou. A na podzim 1933 byla Tvorba „pro trvalé páchání trestných činů" na půl roku zastavena. Poslední číslo tehdy vyšlo 9. listopadu; definitivně byla umlčena společně s ostatním komunistickým tiskem 20. října 1938. [127] Důležitou součástí struktury tisku KSČ, které strana přikládala velký význam, byly časopisy pro deti, mládež a pro ženy. Hned po svém vzniku zahájila Komunistická strana Československa dlouholetý proces formování pokrokového hnutí detí a mládeže. V podmínkách buržoázni republiky, za stálé asistence jejího mocenského aparátu to byl úkol tčžký a složitý. Ale bylo třeba překonat také národnostní, zájmové i náboženské přežitky a čelit různým falešným heslům o „nepolitičnosti" či „nadtřídnosti" dětských a mládežnických organizací. Hlavní zásady i perspektivu komunistického dětského hnutí v ČSR tlumočil už na ustavujícím sjezdu strany I>. ňmeral, který ve svém referátu mj. řekl:.....Komunismus chce nejenom novou základnu výrobní a správní, ale i nového člověka... Jsme více než politická strana. Jame predvoj nového života. Tvoříce nové poměry, chceme trořiti také nové lidi.. ." (Protokol ustavujícího sjezdu KSČ. SNPL, Praha 1958, str. 153). Základy dětského komunistického hnutí byly položeny 8. května 1921, kdy vznikla Federace dělnických tělovýchovných jednot v Československu (FDTJČ), přejmenovaná v roce 1926 na Federaci proletárske tělovýchovy (FPT). Druhou organizací byli Spartakovi skauti, kteří se od roku 1924, když se sloučili se Skauty práce, nazývali Spartakovi skauti práce (SSP), kteří se jako celek stali součástí FDTJ (FPT). A konečně to byli Mladí průkopníci (později Rudí průkopníci), jejichž ustavující sjezd se konal na přelomu let 1927 — 1928 v Praze. Řízení této organizace bylo svěřeno Komunistickému svazu mládeže, který vytvořil ústřední dětské byro v čele s Karlem Aksamitem. Jak svou organizací, tak zaměřením své činnosti se Rudí průkopníci nejvíce přibližovali sovětskému Pionýru. kohoutek Prvním revolučním, důsledně komunistickým dětským časopisem byl měsíčník Kohoutek, založený 15. října 1922, jehož redaktory byli přední pracovníci strany Ant. Zápotocký a Jos. Haken. Již tato skutečnost, jakož i účast vynikajících spisovatelů na tvorbě časopisu svědčí o tom, jak velký význam přikládala strana dětskému hnutí. Mezi četné autory Kohoutka patřili např. Josef Hora, František Branislav, Jiří Wolker, Antonín Sova, ze zahraničních spisovatelův něm nejčastěji vycházely práce Maxima Gorkého a Vladimíra Majakovského. Duší Kohoutka byla Marie Majerová, která také založila a několik lot vedla dětskou přílohu Runíiiio imiáva a dětskou komunistickou knihovničku. Podle Oldřicha Kryštoíka (Novinářský sborník, 1959, č. 4, str. 469 ad.) ,,snad nejsvětlejším zjevem Kohoutka byla Helena Malířova, která proletárskym dětem věnovala doslova nejlepô! léta svého nelehkého, neklidného života i na úkor své vlastní literární činnosti pro dospělé". Organizovala dětské besídky, sila dětem satiěky, učila je hrát na klavír, převyprávěla pro ně mnohé pohádky v proletárskom duchu apod. Časopis Kohoutek měl složitý úkol, neboť byl určen dětem všech věkových [128] kategorií, od těch nejmenších až po ty, které se připravovaly pro vstup do Komsomolu. Podle toho bylo také rozděleno jeho 16, později 32 stran: písně, básně, reportáže, informace o životě dětí v Sovětském svazu, u nás i v ostatních zemích, články propagující vědecký světový názor a vlastní příspěvky dětí. Také tento časopis stíhaly různé formy perzekuce. Především bylo od roku 1924 zakázáno rozšiřovat ho ve školách, byl také velice často konfiskován a dokonce dvakrát zastaven, vždy na šest měsíců: 27. listopadu 1928 a 27. února 1930, až nakonec byl definitivně umlčen v roce 1932. Z ostatních časopisů pro děti, které uvádí Soupis komunistického a dětského tisku, vycházely v buržoázni republice ještě: časopis SSP Oheň, sborníky agitačních materiálů pro nejmenší Ohníček, časopis Federace čs. skautů Průkopník, časopis FPT Dělnická tělovýchova, jakož i časopisy určené pro národnostní menšiny. Dětem byly určeny přílohy pro děti a mládež v Rudém právu, Haló novinách, Rozsevačce, v časopise bezvěrců Maják i v časopisech pro mládež. V obsahu všech těchto příloh a časopisů jsou zřejmé některé společné rysy. Rozhodující byla komunistická ideovost, která pronikala celou jejich novinářskou i literární tvorbou. V souladu s komunistickými idejemi byly děti vychovávány k třídnímu a politickému uvědomění, k lásce k pracujícímu lidu a k nenávisti k vykořisťovatelům a utlačovatelúm lidstva. Příznačné je, že toto výchovné působení mělo v tisku vždy konkrétní podobu v informacích o současných politických a sociálně ekonomických bojíoh. Např. Kohoutek, který nesl po vzoru skutečných komunistických novin v záhlaví heslo „Proletáři všech zemí, spojte sel", byl přímým organizátorem účasti dětí na zápasech dělnické třídy. Dokladem jsou různé politické kampaně, např. akce k Mezinárodnímu dětskému týdnu, demonstrace, ale i kolportáž revolučního tisku apod. Jiná forma organizačního a výchovného působení tisku spočívala v péči o stálý okruh dětských dopisovatelů. Dalším znakem dětského komunistického tisku byla oílevědomá výchova dětí k proletárskemu internacionalismu a v souladu s tím k lásce k Sovětskému svazu. Zajímavým dokumentem, uloženým v literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, jsou fotokopie dopisů dětí z nejrůznějšíoh míst OSR Maximu Gorkému, který se v letech 1923-1924 léčil v Mariánských Lázních, a fotokopie jeho odpovědí našim dětem. Tím, že bojoval proti buržoázni ideologii, propagované ve školách a v různých dětských a tělovýchovných organizacích, měl komunistický tisk pro děti také výrazné poslání vzdělávací. Zejména jeho prostřednictvím byly dětem osvětlovány příčiny náboženských pověr, otázky národních dějin a kultury, společenského zřízení apod. Od svého vzniku se strana v tisku obracela k dětem jako k dospělým lidem a odkrývala před nimi skutečné příčiny jejich nouze a hladu. A tak školní poučky o svobodě a demokracii dostávaly v zrcadle revolučního dětského tisku jinou podobu, takovou, kterou proletárske děti znaly z vlastních zkušeností. [129] Časopisy komsomolu Komunistický svaz mládeže Československa vznikl 20. února 1921 sloučením českých, slovenských a německých mládežnických organizací. V* průběhu buržoázni republiky byl několikrát úředně rozpuštěn (v září 1922 a v červnu 1932), ale zlomit komunistické hnutí mládeže se státnímu aparátu nepodařilo. Naopak 30. léta byla naplněna rostoucím bojem za jednotnou frontu pracující mládeže proti fašismu. V době ohrožení republiky se z rozhodnutí Komunistické internacionály mládeže a KSČ vzdal Komsomol v dubnu 1936 své samostatnosti a dal podnět ke vzniku organizací pokrokové mládeže podle národnostního klíče. Byly to především Svaz mladých (23. června 1936) a Svaz slovenské mládeže (6. prosince 1936), které pracovaly pod ideovým vedením KSČ. Pro boj za hospodářské a sociální požadavky mladých lidí, jakož i pro boj proti fašismu měly získávat i jiné organizace mládeže a orientovat se tak na dosažení jednoty celé mladé generace. Vyvrcholením tohoto úsilí bylo vytvoření Čs. výboru mládeže, který vydal v září 1938 prohlášení pokrokové mládeže proti kapitulantské politice Hodžovy vlády. Jeho činnost však byla znemožněna zastavením činnosti KSČ a dalších pokrokových organizací. V období buržoázni republiky vydával Komunistický svaz mládeže řadu časopisů, které byly určeny funkcionářům, členům i sympatizujícím. Prvním orgánem Komsomolu byl Mladý komunista (předcházel Mladý proletář), vydávaný v českém, slovenském a maďarském jazyce. Jeho první číslo vyšlo 18. února 1921, tedy ještě před sloučením všech komunistických organizací mládeže v ČSR, existoval však necelý rok. Jeho pokračovatelem byl list Komunistická mládež, od počátku roku 1926 časopis Pravda mládeže, který po půlročním zastavení v roce 1929 zanikl. Z dalších časopisů jmenujme list Komsomolu Vůdce (později Mladý bolševik) a Internacionála mládeže, časopisy trampské mládeže Tramp a Oheň, z listů určených širokým vrstvám mládeže časopis Voják a konečné studentskou Avantgardu. Časopisy Komsomolu tvořily ve 20. letech ucelený systém, který pokrýval svým zaměřením všechny složky mládeže. V období stranické krize se tento systém z různých příčin rozpadl. Pro finanční těžkosti Komsomolu zanikly Internacionála mládeže, Avantgarda a Mladý bolševik, policejním zásahům podlehly Pravda mládeže, Voják, Mladý komunista a Komunistická mládež. Přes tyto těžkosti strana po V. sjezdu mobilizovala všechny sfly k tomu, aby mládežnický tisk mohl vycházet dále. V lednu 1930 vypršel zákaz vydávání časopisu Pravda mládeže a již 1. března se objevil nový list -Mladá garda. V listopadu 1933 byla na půl roku zastavena, obnovena byla až v červnu 1934. Změněná situace na počátku druhé poloviny 3u. let a nová taktika v práoi s mládeží po VII. kongresu KI vedly k tomu, že 22. února 1936 vyšlo poslední číslo Mladé gardy. Na její místo nastoupil 15. září 1936 nový časopis, orgán Svazu mladých Hej rup. [130] rozsevačka K nejaktivnějším složkám marxisticko lovicc v sociálnodemokratické straně patřily ncsi>orně ženy. Dosvědčují to některá fakta. Např. to, jak energicky žádaly, aby se vedení levice vyslovilo pro přijetí podmínek III. internacionály,112) nebo to, jak brzy po založení KSČ daly svému časopisu bez váhání, aby bylo všem jasno, o jaký časopis jde,nový název Komunistka. ,,.. .Dáváme našemu ženskému časopisu to celým světem nenáviděné a tisíckrát proklínané jméno Komunistka proto, abychom je vám učinili bližší a dražší. Chceme, aby byl váš, jedině váš, které trpíte a bojujete, ale které jednou zvítězíte../', napsala v prvním čísle Komunistky sekretářka žen Anna Křenová. Pro proletárske ženy v teto době vycházely dva časopisy — na Moravě Žena a v Praze Ženský list, který od června 1922 nesl tedy název Komunistka. Oba listy vycházely do roku 1926, kdy se slučují do jednoho časopisu s názvem Rozsľvačka. Redaktorkou Komunistky byla nejprve Marie Majerová, která do ní přispívala objevnými reportážemi ze Sovětského svazu, osvětlovala hnutí proletárskych žen doma i ve světě, ale protože byla velice zaneprázdněna jak svou prací literární, tak funkcemi (např. v ženské sekci KI), listu chyběla pevnější ruka a soustředěnější koncepce. V roce 1925 ji vystřídala Helena Malířova, ale ani za jejího vědem se mnoho nezměnilo. V listu vycházely instrukce, projevy a rezoluce, takže měl spíše charakter nějakého věstníku pro funkcionárky. Nemohl tedy působit tam, kde měl získávat pro politiku strany ženy, stojící dosud stranou. Časopis proto musil nutně změnit svůj obsah, formu, způsob psaní a také název. A tak od 23. dubna 1926 vycházela Rozsevačka, jejíž odpovědnou redaktorkou se stala opět H. Malířova. Úroveň časopisu se lepšila, přibylo dopisovatelek, kterým H. Malířova věnovala velkou pozornost. Rubrika Listy dělnic se rozrůstala, příspěvky dopisovatelek představovaly často většinu čísla. Celkově se však Rozsevačka nestala ještě časopisem, který by mohl soupeřit s několika desítkami buržoaz-ních a reformistických listů pro ženy. Zápasy, které probíhaly uvnitř strany v souvislosti s vnitrostranickou krizí a s bolševizací strany, se v Časopise nijak neprojevily. Helena Malířova se zřejmě v situaci neorientovala, nakonec podepsala protistranické prohlášení sedmi a tím se vyřadila z redakce i ze strany. Ve dvaadvacátém čísle ročníku 1929 se objevilo v tiráži RozsevaČky poprvé jméno Jožka Jabůrková. Ve stranické práci nebyla v této době Jožka Jabůrková nováčkem, také do Rozsevačky již delší dobu dopisovala, ale redigovat i») Nu rttské konferenci žen, Id mil h» roAlu 12. a 13. hroznu 1021, »o delegátky rozhodně vyslovily k pMitouponi ke KI u Žádaly naloženi komun iatleko strany: „... Kdyby viak přiMň milo dojit k nějakému oddalováni a odauuváni . . . jama rozhodnuty svolati zvláštní tconjerenci, která by připojila ienaké hnutí v naši republice ku komunistické sekci mládeže a k nemecké komuniatické alraně. Naše místo je po boku našich děti ..." (2nmt, 1921, ô. II). [131] týdeník, navíc ve složité situaci vnitropolitické i vnitrostranické nebylo pro ni jisté snadným úkolem. Velice brzy se vsak ukázalo, že volba nové redaktorky byla šťastná. J. Jabůrková byla nejen neobyčejně talentovaná, bystrá a pohotová novinářka, která dovedla nenásilně spojovat politiku strany s každodenním životem proletárskych žen. Byla to především také proletářka, která na základě svých vlastních zkušeností dovedla žít starostmi svých čtenářek a mluvit jejich řeěí. Nejeden její článek v Rozsevačce měl autobiografické rysy, nejednou argumentovala vlastním životem, svým vývojem a postupným dozráváním, aby dokázala, že je třeba „dívat se na svět ze širokého stanoviska dělnického celku". Pochopila totiž, že boj za osvobození ženy je nedílnou součástí boje za osvobození dělnické třídy. Byl to program, odsuzující planý feminismus, program, vycházející z myšlenek Kláry Zctkinové: třídní hoj a ne boj mezi muži a ženami. Cíl žen je stejný jako cíl mužů: vláda dělníků a rolníků. A tento program pak naplňovala J. Jabůrková konkrétním obsahem. Sledovala všechny aktuální otázky a ani na vteřinu nezapomínala, pro koho píše. Přesvědčivé příklady, věcná argumentace, bystrý úsudek, ironické srovnání, vhodně volené kontrasty, vtipný dialog a především zanícení pro věc — to byly prostředky, jimiž čtenářky Rozsevačky upoutávala, a tak je politicky vychovávala, třídně uvědomovala a získávala pro politiku strany v době velkých sociálně ekonomických a politických otřesů, v nichž list řídila. Velký ohlas vyvolávaly zvláště její bojovné články o životě dělnických žen a dětí v kapitalistickém Československu a její reportáže ze Sovětského svazu, kde byla několikrát jako delegátka PTP a kde také studovala na moskevské stranické škole. Názorně, přesvědčivě psala o všem, co poznala v SSSR a netajila se tím, že v této socialistické zemi vidí vzor pro budoucnost naší republiky. Pro tuto zásadovost a nekompromisnost byla Rozsevačka nemilosrdně cenzurována a několikrát zastavena,113) proto také její redaktorka stála mnohokrát před buržoazním soudem. A po příchodu nacistů do Prahy byla mezi prvními zatčenými komunisty. Pokrokové, levicoví orientované listy Pro politické působení KSČ měl samozřejmě prvořadý význam ústřední tiskový orgán a další ústřední časopisy a regionální listy strany. Jejím pomocníkem v prosazování pokrokové ideologie bylo však i několik časopisů, které sice nevydávala přímo KSČ, ale svým celkovým ideovým zaměřením se otevřeně přiznávaly ke své komunistické nebo alespoň levé orientaci. Slo 0 kulturně politické, zájmové nebo odborné listy, které právě proto, ie je veřejnost posuzovala jako „nestranické", udělaly pro rozšíření komunistických zásad a pokrokové ideologie opravdu mnoho. Není je tedy možno pominout, 1 když vlastně do struktury tisku KSČ nepatřily. »J) V ôervonoi 1920, v hro/.nn MKII u v listopadu 11)tt:i — v/»ly nu li uiAmí