26. Komunistická strana Československa 711 26. KOMUNISTICKÁ STRANA ČESKOSLOVENSKA PAVEL MAREK 1. Vznik strany Založení Komunistické strany Československa bylo výsledkem dlouhodobějšího úsilí radikálních socialistů a komunistů v letech 1918-1921, kteří vytvořili několik seskupení a ta se nakonec pod tlakem Komunistické internacionály (např. tajná schůzka v Drážďanech v dubnu 1921 aj.) na tzv. slučo-vacím sjezdu v Praze, konaném ve dnech 30. října - 2. listopadu 1921, spojila do internacionální strany s oficiálním názvem KOMUNISTICKÁ STRANA ČESKOSLOVENSKA - SEKCE TŘETÍ INTERNACIONÁLY. V tomto v smyslu se komunistická strana lišila od jiných obdobných seskupení v Československé republice, jež se konstituovala na národní bázi. Dalším specifickým rysem komunistické strany byl fakt, že její aktivity a politika byly řízeny a usměrňovány ze zahraničí, které sledovalo ideu šíření socialistické revoluce bez ohledu na reálné podmínky a konkrétní situaci v jednotlivých zemích. KSČ vznikla ve srovnání s jinými komunistickými stranami ve střední Evropě opožděně, v období, kdy poválečná revoluční vlna klesala: byl to důsledek nacionál-ních rozporů mezi jednotlivými komunistickými frakcemi. Subjekty, které fúzovaly do KSČ, je možno charakterizovat jako poměrně heterogenní skupiny nadšenců inspirovaných událostmi v Rusku na podzim roku 1917. Svým složením a cílovou orientací představovaly směsici různých idealistů akceptujících socialistické učení, radikálních nespokojenců reagujících na tíživý sociální problém, hledajících intelektuálů, svedených proletářů, ambiciózních politiků i dobrodruhů. Lze říci, že pro vznik Komunistické strany Československa měla větší význam existence čtyř seskupení. Vedle nich se v letech 1919-1920 zformovalo několik komunistických stran okrajového významu, jako např. německé Sjednocení komunistických skupin nebo severočeské Iniciativní skupiny Třetí internacionály. Zmíněnými nej významnej sírni subjekty byly: • Skupina českých a slovenských komunistů ze sovětského Ruska Na území Ruska vzniklo v letech 1917-1918 několik politických středisek, která podchytila levicově orientované české a slovenské válečné zajatce, utečence, socialistické legionáře (členy Svazu komunistických Politické strany • s cnrialistickvch legionářů), příp. staré usedlíky. Proces a nekompromisne ^f^^j a finanční pomoci ruských bolše- ÄSÍtRANY v rusku - sekce ruské ko-strany (bolševiku). Do jejího čela byl postaven SLÍ886-1943), kterého podporovaly gO^»l Jaras/av Salát-Petrlík, František Koza-Permsky (1896-1942), ^w/0/IW Bukač, Julius Volek-Choráz (1888-1928) aj. Strana vydávala vlastní list, nazvaný Průkopník svobody, a reprezentovala približne 7 000 clenu. Tvořila tedy přímou součást bolševické strany v Rusku ajeji vůdci kruhy tehdy sdílely názor, že socialistická revoluce bude z Ruska rychle expandovat do celé Evropy nebo v nejhorším případě alespoň do její střední části (především Německa). Poté, kdy vznikla Československá republika a revoluce v podstatě „zamrzala" v Rusku, se stala aktuální otázka návratu českých (a slovenských) komunistů domů, který však předpokládal udržení kontinuity jejich revolučních aktivit. Proto začali rychle procházet instruktážními kurzy, aby ve vlasti mohli plnit roli komunistických agitátorů a organizátorů. Od přelomu let 1919-1920 byl již návrat do vlasti bez absolvování povinného školení fakticky nemožný a odjíždějící museli podat na ústřední výbor Komunistické strany Ruska (bolševiků) žádost „o uvolnění ze stranických, vojenských a veřejných funkcí". V dubnu 1920 J. Synek po svém příjezdu domů ukazoval pověření Třetí internacionály k založení KSČ. Obdobná situace byla i v Turkestánu, kde žilo kolem 60 000 českých a slovenských válečných zajatců. V prosinci 1918 se konal v Taškentu ustavující sjezd Komunistické strany zahraničních dělníků a rolníků a mezi jejími 3 700 členy působily asi čtyři stovky Čechů a Slováků -v červnu 1920 vytvořili svou vlastní národní komunistickou skupinu v jejímž čele stáli Slovák Zajka a dva Češi, Komárek a Líbal Od podzimu 1920 po absolvování příslušných instruktážních kurzů revoluce, odcházen do Československa, aby „posílili marxistickou levici". Anarchokomunistické skupiny ÄSfľrľT ň S'0Ž:tým Pr°Cesem "ansformace a orga- a fa!ft£ít,S 7džlcní IVakce ko,em če™° do České slranv snľhí ľ , 47)l k'CTÄ vstuP anarchokomunistů klínit k id Í Lrx í , !mc,pretovala jako omyl a začala se při- nistických s upľn D ľ" "'ľ'ľ11- Př'VrŽenoi frakce Vládáním komu-skupm popravoval, konstituování KSČ v intencích směrnic 26. Komunistická strana Československa 713 Komunistické internacionálv «-„u i • -• , Wu knm,.ni«tí.iľ ú , y' VrchoIem JeJ^h snah pak bylo založení Svazu komun,st,ckych skupin v květnu 1920. Svaz se po prosincové generalm stavce koncem roku 1920 a počátkem roku 1921 ľktiL zapojil do akc. smeruj.cich ke sjednocení komunistických organizací a založení mternacionalni KSC. Mezi jeho vůdčí osobnosti patřili vedle St. K. Neu-manna rovnez Hugo Sonnenschein (1890-1953) a Emanuel Vajtauer • Radikálové z bývalé České strany pokrokové Procesem názorové diferenciace prošli za války také Masarykovi realisté, kteří se posléze organizačně rozešli do tří seskupení; jedním z nich byla také obnovená (31. března 1918) Česká strana pokroková. Samotné tříbení názorů se tím však neuzavřelo, a přestože se strana po vzniku republiky stala součástí Socialistického boku a participovala i na první Tusarově vládě, její vůdčí činitelé reálně odhadli budoucnost seskupení a v lednu 1920 se uskutečnil likvidační sjezd strany. Do března 1920 probíhalo formování nového subjektu, tzv. Realistického klubu, v němž našli své místo stoupenci Zdeňka Nejedlého (1878-1962) a Emanuela Rádla (1873-1942). Zpočátku se poctivě snažili skloubit demokracii s revolucí, realismus s marxismem a Masaryka s Marxem, což se však ukázalo jako iluzorní představa, a rozpory uvnitř klubu vyústily v rozklad organizace: v roce 1921 z něj Z. Nejedlý vystoupil a své stoupence převedl do řad KSČ. . Levicová (marxistická) křídla sociálnědemokratických stran Početně nej významnější složku budoucí KSČ představovaly levicové frakce sociálnědemokratických stran - slovenské, rusínske, německé, české, židovské a polské, které se orientovaly na jejich rozštěpení, resp. ovládnutí a nakonec se přeměnily v podstatě na národní komunistické strany. Vedle levicových frakcí je třeba zmínit i české centralisty kolem Josefa Hybeše (1850-1921), Petra Cingra (1850-1920), Josefa Pergla, Josefa Šavla aj. Proces diferenciace uvnitř sociálnědemokratické strany na Slovensku završil sjezd marxistické levice v Lubochni a Ružomberku ve dnech 16-17 ledna 1921 za účasti komunistů ze Slovenska a Podkarpatské Rusi - vůdčí roli měli Marek Culen (1887-1957) a Josef Schiffel; levicové křídlo německé sociálnědemokratické strany, vedene Karlem Kreibichem (1883-1966), Aloisem Neuralhem (1886-1955), Gustavem Beuerem, Karlem Bienerem, Otto Hellerem, Josefem Plhem aj., se ke Třetí internacionále přihlásilo již v květnu 1920 a v internacionální stranu 714 Politické strany se transformovalo ve dnech 12.-15. března 1921 na sjezdu v Nových Pavlovicích u Liberce; čeští marxisté kolem Bohumíra Smerala (1880-1941; z Josefa Skaláka (1874-1968) přeměnili tzv. marxistickou levici v Komunistickou stranu Československa na sjezdu v Praze ve dnech 4.-16. května 1921 přičemž integrovali do své organizace slovenské a karpatoruské komunis'ty; Židovská strana komunistická v CSR, jejíž vůdčí osobností byl redaktor Rudolf Kohn, vznikla z levice židovské sociálnědemokratické strany Poale Sión na sjezdu ve dnech 14.-15. května 1921; a levice polské sociálnědemokratické strany se rozhodla přejmenovat na komunistickou stranu 12. června 1921. 2. Program Psát o vlastním a samostatném programu Komunistické strany Československa v podmínkách, kdy představovala přímou součást Komunistické internacionály, by byla zřejmě spekulace. Na druhé straně občasná zjednodušující tvrzení, že KSČ program vlastně neměla, jsou nepřesná. Je třeba rozlišovat mezi dlouhodobým cílovým záměrem a tzv. akčním programem, tj. střednědobým a krátkodobým směřováním: konečný cíl strany byl inspirován a stanoven zvnějšku, zatímco akční program vytyčoval každý stranický sjezd ve svých usneseních k nejrůznějším problémům a otázkám, která reagovala na aktuální situaci. V počáteční fázi existence strany se představa akčního programu, kterou měli vedoucí funkcionáři KSČ, poněkud lišila od pozdějšího běžného úzu: ještě před konstituováním strany připravovali svůj vlastní (jakoby národní) samostatný akční stranický program, v němž aplikovali teoretické marxistic-ko-leninské poznatky na konkrétní domácí poměry. Ustavující sjezd problematiku odmítl řešit a odložil ji až na sjezd slučovací. Vypracováním programu byl pověřen za české komunisty J Volek-Choráz z Kostelce na Hané a za německé Václav Richter z Liberce. J Volek, tehdy jeden z uznávaných ideologů a publicistů, který stál u kolébky Českoslovanské komunistické strany v Rusku, se stal referentem v této otázce na slučovacím sjezdu a v programovém materiálu aplikoval usnesení 3. sjezdu Komunistické internacionály na československé podmínky. Poté, co řadu tezí akčního programu realita vývoje anulovala, pokusil se údajně B. Šmeral počátkem 20. let o jeho novou verzi, avšak bolsevizace tyto snahy zpochybnila a potlačila a KSČ se i v programové stí no!, £%T>í°ŽnÍ,a S Komunistickou internacionálou a Komunistickou stranou Sovětského svazu a pokusů o samostatný přístup zanechala 26. Komunistická strana Československa 715 Programové pasáže projevů a usnesení na jednotlivých sjezdech strany měly propagandistickou funkci a akcentovaly podíl KSČ na cílech komunistického hnutí jako celku. Mluvčí strany zdůrazňovali, že program KSČ není pouze prezentací záměrů proletariátu, ale odráží zájmy a potřeby všech pokrokových mas pracujících. Komunisté pracovali s cílovou představou vytvoření nové, sociálně spravedlivé společnosti v celosvětovém měřítku. Kapitalismus, založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a spojený s vykořisťováním člověka člověkem, měl nahradit nejprve socialistický a pak komunistický řád, řízený samotnými výrobci, s všelidovým vlastnictvím výrobních prostředků, v němž každý člověk bude dostávat z výtěžku společné práce vše, co potřebuje, a vytvoří se podmínky pro jeho plnohodnotný život a rozvoj osobnosti. Komunismus měl být nastolen prostřednictvím socialistické revoluce, která povede k diktatuře proletariátu a zničí kapitalismus. Proto také úkolem komunistů a všech uvědomělých lidí bylo podílet se na její přípravě, tj. v prvé řadě rozvracet kapitalismus a stávající politický režim. Svého základního programového cíle, tj. nastolení diktatury proletariátu, KSČ dosáhla v únoru 1948. Z konečného, cílového hlediska šlo pochopitelně o idealistickou a nereálnou vizi, která u nás po roce 1948 v praxi tzv. reálného socialismu (stalinistického modelu) ztroskotala, avšak sehrála roli východiska politiky všech komunis-tických stran. Souvisela s ní opoziční linie KSC vůči Československé republice a negace toho, co se komunistům jevilo jako kooperace s kapitalismem nebo jeho podpora. Z těchto postulátů vycházel zjednodušující pohled na svět, Voluntarismus a mechanický přenos sovětských zkušeností do jiných podmínek. 3. Vnitřní organizace Komunistické strany vlastně reprezentovaly radikální, levicový proud v dělnickém hnutí, a přestože to jejich propaganda vehementně popírala, v mnoha momentech lze pozorovat návaznost na sociálnědemokratické tradice. Zřetelné je to i ve sféře organizační. Základní rysy organizace sociálnědemokratické strany převzaly stanovy přijaté na 13. sjezdu československých sociálních demokratů v září 1920, na němž došlo k ustavení tzv. marxistické levice; síť orgánů byla pouze nepatrně inovována, na druhé straně měly být propracovány a specifikovány úkoly a pravomoci jednotlivých grémií. Organizační řád marxistické levice předpokládal konstituování orgánů na čtyřech úrovních: místní, okresní (obvodní), župní a ústřední. Základní článek 716 Politické strany představovaly místní organizace. Vznikaly na vesnicích a v malých obcích, ve velkých městech tvořily sběrný okruh městské čtvrti, obvody, príp. ulice. Místní organizaci řídil pětičlenný místní výkonný výbor v čele s předsedou (důvěrníkem). Na hospodaření dohlíželi dva revizoři. Dorost a ženy nezakládaly vlastní síť organizací, ale v rámci místní organizace mohly konstituovat pobočky. Okresní organizace působily v obvodu soudního okresu. Větší význam měly župní organizace, odpovídající teritoriím pro parlamentní volby. Nejvyšší orgánem byl župní sjezd, který volil jedenáctičlenný župní výkonný výbor a tři revizory. Teprve na úrovni žup pracovalo tzv. župní zastupitelstvo jako nevolené grémium, řídící župní výkonný výbor. Nejdůležitějším článkem organizační struktury marxistické levice byly samozřejmě ústřední orgány. Stěžejní postavení náleželo sjezdu (měl se konat každé dva roky), který volil výkonný výbor strany s 18 členy a šesti náhradníky. Výkonný výbor byl nej vyšším stálým orgánem strany, hybnou a řídící složkou pro realizaci stranické politiky. Volil si své předsednictvo (tzv. představenstvo) a měl k dispozici profesionální ústřední sekretariát. Radu úkolů přenášel na tzv. akční výbory (agitační, volební, hospodářský, kulturní), do nichž jmenoval členy podle vlastního uvážení. Nadřízeným orgánem ústředního výkonného výboru bylo nevolené zastupitelstvo strany, které v podstatě nahrazovalo funkci sjezdu. Scházelo se každého půl roku a sestávalo z předsednictva ústředního výkonného výboru a předsedů župních organizací, přičemž s poradním hlasem měli právo účastnit se jednání zástupci klubů poslanců a senátorů, členové ústředního výkonného výboru, tajemníci, šéfredaktoři ústředního tisku, zástupci satelitních organizací atd. Na ústřední úrovni fungovala rovněž kontrolní komise. Důležitou součástí stranické sítě byly smírčí soudy, které se měly zabývat vnitrostranickými spory. Problematiku vnitřní výstavby a organizace KSČ zásadně řešil slučovací sjezd strany v listopadu 1921. Ve srovnání se stanovami sociální demokracie je možno konstatovat na jedné straně kontinuitu s předcházející organizační strukturou, ale na druhé straně změny ve smyslu větší centralizace, posílení pravomocí ústředí a relativního zjednodušení. Tento trend naznačil už na ustavujícím sjezdu Václav Houser slovy: „Chceme-li míti silnou stranu, která by byla schopná činu, musíme míti jasno v organizacích s disciplinou železnou, přímo vojačkou. Celá strana musí býti tímto vojáckým duchem prodchnuta." KSC odstranila ve stanovách okresní články a předpokládala tři organizační stupně (místní organizaci, kraj a ústředí), nicméně krajské výkonné výbory měly možnost podle místní situace ustanovit okresní důvěrníky, okresní výbory nebo okresní organizace (v praxi také existovaly). Základním článkem byla 26. Komunistická strana Československ nadále místní organizace, koncipovaná na územním principu, ale nová byla rjí segmentace na tzv. desítky (buňky, menší celky - v jejich Čele stál vedoucí předseda desítky). Na místní úrovni začaly novč fungovat vedle plenárních jednání místních organizací také tzv. důvěrnické schůze, na nichž se jedenkrát týdně radili předsedové desítek. Byly zrušeny také ženské a mládežnícke odbočky místních organizací, pouze bylo zdůrazněno, že ženy a dorost musí mít zastoupení v místním výkonném výboru. Členům místního výkonného výboru byla přidělena zodpovědnost za práci organizací seskupených kolem místní organizace (tělovýchovných, kulturních, malorolnických ap.), takže zástupci satelitních útvarů již nemohli nárokovat místo v řídícím grémiu. Na úrovni krajských organizací došlo pouze ke dvěma změnám; odstranění zastupitelstva a vymezení hranic kraje, jehož teritoriem již nebyl volební obvod, ale průmyslové území, spádová oblast nebo důležité místo, určujícím faktorem byl v dané lokalitě rovněž počet členů strany. Počty krajů se béhem času měnily. V roce 1921 fungovalo 14 žup (krajů): v Čechách byla sídla krajských výborů v Praze, Pardubicích, Hradci Králové, Mladé Boleslavi, Ústí nad Labem, Lounech, Plzni a Českých Budějovicích; na Moravě v Hodoníně. Jihlavě, Brně, Prostějově a M. Ostravě; Slovensko tvořilo v době ustavujícího sjezdu sedmou župu jako celek, později se konstituovaly čtyři kraje (Bratislava, Žilina, Banská Bystrica, Košice). Do roku 1922 existovaly celoslovenské orgány, pak likvidovaly, ovšem v roce 1930 byly de facto znovu obnoveny v souvislosti s vytvořením tzv. krajinského (zemského) vedení KSČ na Slovensku, kraje se opět zrušily a Slovensko jako celek představovalo jeden kraj; ze slovenského ústředí bylo řízeno 10 oblastí, které měly vlastní oblastní výbory a tajemníky. Mezi přední slovenské komunistické funkcionáře tehdy patřili Karol Bacílek (1896-1974), tajemník a člen byra, Julius Ďuriš (1904-1986). František Kubač (1887-1958), Štefan Major (1887-1963), Jozef Valo. Viliam Široký (1902-1971), František Zupka (1901 -1976) aj. Nejpodstatnější proměnou prošly ústřední orgány strany. Sjezd se měl scházet každý rok a volil 24 Členů a 12 náhradníků výkonného výboru stram lomu bylo dáno právo veta na všech úrovních a ve všech záležitostech, včetně \ /tahu k poslaneckým a senátorským klubům. Komunističtí poslanci museli podepsat reverz a zavázal se k odstoupení /. funkce, pokud se nebudou řídil pokyn) výkonného výboru. Výkonný výbor se stal i nevyšším arbitrem ve sporných kauzách. Stanovy sice určovaly, že výkonný výbor je po sjezdu, resp. v době, kdy sjezd nezasedá, nej vyšším orgánem strany, ale v praxi se hybnou silou KSČ stal sedmičlenný, volený užší výkonný výbor strany (politbyro) jako „nej-vyšší orgán pracovní". Podstatně se změnila i funkce bývalého zastupitelstva Politické strany 718_________-----"- ' ~ n* nízkou konferenci strany a stalo se pouze strany, které bylo přejmenováno naukou ko, poradním orgánem *J^ ktefí poruši Nově se ve stanovách objevily cla0 _ ^ dočasné odejmutí funkcí nedemokratická strana nepočítala.) Přijetí stanov na slučovacím sjezdu předcházela větší diskuse do níž zasáhla svým usnesením i Komunistická internacionála, avšak její pokyny sjezd plne Iľceptoval. Proto se KSČ musela v dalším období vyrovnávat s tlaky a požadavky přijmout všech 21 podmínek Komunistické internacionály (jejidi spi-' bylo předpokladem a podmínkou pro přijetí do tohoto internacionálního "^{a^^T^^l^a^ni výstavby pozůstatky tzv. sociálde-mokratismu. V rámci procesu bolševizace došlo v letech 1924-1929 k dalším úpravám organizačního řádu strany. Nejdůležitější změny nastaly na 2. sjezdu KSČ v roce 1924. Poprvé bylo veřejně proklamováno, že Komunistická strana Československa není samostatnou stranou, ale sekcí Komunistické internacionály, která se zavazuje realizovat moskevskou politiku a důležitá vnitřní opatření s ní konzultovat. Stanovy vyžadovaly zvýšení discipliny členstva jak ve smyslu formální evidence, tak i závazností zásady tzv. demokratického centralismu. Zdůraznily bezpodmínečnou nutnost rychle a přesně provádět všechna usnesení vedoucích orgánů strany, přičemž diskuse se připouštěla pouze ve fázi přípravy rozhodnutí, po jeho přijetí muselo být usnesení realizováno i v případě nesouhlasu části členů nebo organizace. Sjezd obnovil okresní stranické organizace (ve velkých městech obvodní), upřesnil strukturu dvaatřicetičlenného ústředního výboru zřízením politického a organizačního byra a volbou dvou politických a organizačních sekretářů, přičemž tzv. generální sekretář (do února 1922 B. Jílek, po něm do dubna 1925 A. Zápotocký) měl v praxi mimořádný mocenský vliv, jmak však z organizačního hlediska navázala směrnice na předpisy z roku 1921. Zásadní změnou bylo ovšem nové uspořádání strany v jejím základním článku, tj. na úrovni základní organizace. V souladu s diktátem ftZZT ľnľ,0ľá,y ' S°Vétských zkLlšeností se organizací ľmz S Záľdn; 'ľ'"' Vedená Výb°rem V če,e s Předsed°u: Jákladnu llZZíÍZi ľ\ ZáVOdní bUňky (V t0Váľnách' n" do,ech> v dílnách aSo ntleÍ " -'-tiských podnicích atd.), do nichž patří všichni To^n^Tlmi 10Vé Stmny " Buňka mě,a mít ™^ tři členy. u^T^PS^ ZmČnU VC Sr°Vnání S stranickým územ as, popřeni uzemni organizace a její nahrazení organizací na pracovišti. 719 Ten, kdo nepacova ve výrobním podniku (ženy v domácnosti, služebné, malorolmc, samostatní řemeslníci atd.), se měl přidružit k zaviní buňc znzene v obvodu svého bydliště. Pouze výjimečně se povolovalo vytvářet bunky podle ulic vesnické ap. Všechny buňky v místě pak vytvářely místní skupinu, tj. základní organizaci. Obdobné novum představoval i příkaz zakládat tzv. komunistické frakce v mimostranických útvarech (v obecních zastupitelstvech, závodních výborech, v různých organizacích, družstvech atd.), které byly seskupením nejméně tří komunistů v daném grémiu nebo subjektu a měly zde uplatňovat politiku KSC; nešlo o plnoprávné organizace strany, neboť byly řízeny buňkami. Tyto organizační změny se nesetkaly v řadách členstva strany s pochopením, a přestože je znovu zdůraznila rezoluce o organizačních otázkách 3. sjezdu v roce 1925 a organizační řád přijatý na 4. sjezdu v roce 1927, musel 5. sjezd, konaný roku 1929, konstatovat, že zůstaly nenaplněny, a ještě květnová celostátní konference KSČ v roce 1931 v této souvislosti prohlašovala, že v buňkách působí pouze asi 20 % členů strany. 5. sjezd přijal organizační teze, které uvedenou strukturu neměnily, jen zdůraznily nutnost uvést ji do života. 7. sjezd v roce 1936 dal příkaz připravit nový organizační řád, což nebylo splněno, a tak nové stanovy přijal až 8. sjezd KSČ v březnu 1946. Důležitou změnou, kterou přinesl 3. sjezd KSČ v roce 1925, bylo konstituování sekretariátu, původně čtyřčlenného, který v roce 1927 převzal úkoly organizačního byra (dále už nevoleno) a za Jílkova vedení (od března 1927 opět generálním sekretářem) se stal nej vlivnějším orgánem strany. Na půdě sekretariátu se také v období mezi 4. a 5. sjezdem KSČ rozvíjel mocenský zápas mezi oběma křídly ve straně a jeho složení se v roce 1928 změnilo ve prospěch Gottwaldovy frakce. K. Gottwald se na 5. sjezdu stal ústředním tajemníkem strany a společně s Evženem Friedem, Arthurem Melzerenu Janem Švermou (1901-1944) a Antonínem Zápotockým (1884-1957) zasedal v sekretariátu strany. Po 5. sjezdu se podstatně zvýšil počet členů ústředního výboru KSČ, který kolísal mezi 50-60. Přesné určení vůdčích funkcionářů KSČ, tj. personální složení ústředních orgánů, se v důsledku neúplné evidence ukazuje jako badatelský problém, To se týká i osob, které stranu formálně vedly. Do funkce předsedy výkonného výboru marxistické levice delegáti zvolili pražského kovodělníka Dominika Havlína, místopředsedou se stal B. ŠmeraL Ten vlastně představoval společně s V. Houserem (1871-1958) vůdčí osobnost jak marxistické levice, tak KSC, ovšem jen do poloviny 20. let, neboť po sjezdu v roce 1924 ho velmi rychle _Politické strany 720_____■------" " ■ • j-hi«í a také vůči moskevským tlakům povolnější soudruzi, vvtlíičova i radikální a raKe vuu ^ vytlačoval Komunistické internacionále. Na ustavuj.cm sjezdu up atni se pak p.evazne ^ 1^ ^ ^ CÄtf výboru i slučovací sjezd a setrval v ní do září 922kdho H konference odvolala. V říjnu 1922 na jeho místo nastou-SSĽa na 2. sjezdu (1924) tuto funkci převzal Josef Haken (1880-1949) vkopal ji do listopadu 1926, kdy odjel do Moskvy. Od 4 sjezdu stranické dokumenty funkcionáře ústředního výboru strany neuvádějí a literatura zdůrazňuje vůdčí roli ústředního sekretariátu a sekretářů (tajemníku), tj. B. Jílka a K. Gottwalda - ten figuroval v ústředním výboru nejprve jako ústřední tajemník (od roku 1929) a potom jako generální tajemník (od roku 1931), přičemž stál také v čele politbyra. V letech 1934-1936 stranu přechodně vedl J. Šverma za asistence Rudolfa Slánského (1901 -1952). Po zákazu činnosti KSČ na podzim 1938 se strana stáhla do ilegality a konstituovala tajné vedoucí struktury doma i v zahraničí. Vedle moskevského vedení KSČ fungovalo v letech 1939-1940 tzv. zahraniční byro v Paříži (Bruno Köhler, V. Široký, J. Šverma). Po rozpuštění Komunistické internacionály v roce 1943 oba orgány fúzovaly a v Moskvě vzniklo zahraniční byro KSČ (Rudolf Appelt, K. Gottwald, B. Köhler, V. Kopecký, J. Krosnář, R. Slánský, J. Šverma), které tvořilo spojnici mezi předválečnou a poválečnou historií strany. V protektorátu fungovala čtyři po sobě následující ilegální vedení KSČ v v v Cechách a zemské vedení KSČ na Moravě (v letech 1941-1945), na Slovensku se strana organizačně osamostatnila a rovněž v důsledku perzekuce postupně formovala několik za sebou jdoucích ilegálních vedení. Ze socioprofesního hlediska tvořili základnu strany v období kolem 2 sjezdu strany kovodělníci (16,3 % členů), ženy v domácnosti (14 9 %) a textilní (10 1 %) a stavební (10 %) dělníci. Naopak poměrně slabě byla zastoupena intehgence (především učitelé a profesoři, vysokoškolských studentů bylo evi- tľľ<ľ^\T'Vné čle'1Ů P0cháze'° * řad řemeslllíkň (2-31 %) a rol-dfííemííf T " ' SÍ komu,listická strana "kovala až do roku 1938, ZmZ vůbec " '^"^ SníŽÍ,a ™ minimum a intelektuálové eeíem7SeISĹedľte'1Cí; 7^'* KSČ ""»"« "^vujíoího a s.učovacího stranické práce - ty pZí^lt^T^ ™* ^ y v 'etecn "922 (dvakrát), 1923, 1924, 1928, 1931, 26. Komunistická strana Československa 72] ľ3'," ^ľttlf^ľioTľn mě,y 1 t7V- ^slovenské konference, které se konaly v letech 1924, 1925, 1926, 1927, 1930 a 1937. 4. Satelitní organizace Stejně jako všechny větší politické strany první republiky disponovala i KSČ systémem přidružených, tzv. náborových organizací, které vyvíjely činnost pod jejím dohledem. Jejich vyčerpávající výčet by byl příliš rozsáhlý - šlo o různá profesní seskupení, konzumní družstva (např. pražská Včela, liberecký Vorwärts, ostravská Budoucnost, brněnská Vzájemnost-Včela), vzdělávací kroužky, dětské a ženské organizace, kulturní sdružení atd. - proto je následující přehled pouze výběrový. Nej významnější satelitní komunistickou organizaci reprezentoval Mezinárodní všeodborový svaz, který vznikl v říjnu 1922 v důsledku rozštěpení sociálnědemokratického Odborového sdružení československého (založeného roku 1897). Poté, co ztroskotala komunistická odborová politika vyjádřená heslem „Dobýt, ne rozbít!" a vyloučení rozvraceči museli ústřednu opustit, nezbylo jim nic jiného než konstituovat vlastní komunistický odborový svaz. Zpočátku si Mezinárodní všeodborový svaz počínal poměrně úspěšně (přestože velká většina odborářů zůstala věrna sociálnědemokratické straně) a ve svých řadách soustředil kolem 20 000 členů, ovšem v polovině 20. let, kdy zesílily zásahy vedení KSČ do řízení organizace v rámci prosazování tzv. bolševizace, se objevily první hlubší rozpory, které posléze vedly k secesi členstva. Konflikt mezi komunistickými odboráři a vedením KSČ vyvrcholil v letech 1928-1929, kdy se po 5. sjezdu strany v březnu 1929 Mezinárodní všeodborový svaz, řízený tajemníkem J. Haisem (1866-1943), od KSČ odtrhl a gottwaldovské vedení bylo nuceno založit novou zastřešující odborovou organizaci. Stalo sejí Ústředí průmyslových svazů (tzv. Rudé odbory), v jejichž čele působil až do zániku ČSR v roce 1938 A. Zápotocký. Většina odborářů zůstala v Mezinárodním všeodborovém svazu, takže Rudé odbory představovaly málo významné a pasivní seskupení. Ve druhé polovině 30. let připadl Rudým odborům úkol realizovat taktiku lidové fronty proti fašismu - byly však málo úspěšné, neboť odboráři se od komunistů distancovali. Rovněž vznik Federace dělnických tělovýchovných jednot byl výsledkem proces uvnitřní diferenciace a rozštěpení sociálnědemokratického Svazu dělnických jednot pro cvičení těla, vedeného Františkem Uummelhansem. Vyloučená levice v čele s Jiřím Františkem Chaloupeckým (1890-1922) si v květnu 1921 založila vlastní tělovýchovnou organizaci, v níž se podařilo soustředit asi 106 000 členů v 1 147 jednotách (1922). Svaz se stal členem Rudé sportovní internacionály (ustavené roku 1921 v Moskvě) a kromě vlastních tělovýchovných aktivit (mj. organizace spartakiád) se věnoval i kulturní činnosti. V lednu 1926 fúzoval s dalšími tělovýchovnými organizacemi (Spartakovi skauti práce, Svaz dělnických cyklistů, Rudé hvězdy, Klub dělnických turistů) a změnil název na Federaci proletárske tělovýchovy. Ta do roku 1932 postupně vydávala vlastní časopisy Dělnická tělovýchova, Stadion a Oheň, v roce 1932 zavedla odznak zdatnosti „K třídnímu boji připraven!" a ve druhé polovině 30. let se pokoušela prosadit ideu jednotné lidové fronty na poli tělovýchovného hnutí. V roce 1938 byla Federace proletárske tělovýchovy rozpuštěna. Nepříliš početnou (asi mezi 8 000-13 000 členy), ale vlivnou sílu mezi komunistickými satelity představoval Komunistický svaz mládeže (tzv. Komsomol), který se konstituoval v únoru 1921 jako internacionální svaz českých, slovenských a německých mládežnických organizací. Jeho činnost výrazně ovlivňovaly jednak zásahy vedení KSČ, jednak impulzy vycházející z Komunistické internacionály mládeže (založené v roce 1921 z Leninovy iniciativy) - organizačně figuroval jako její sekce. Vedení KSČ organizaci využívalo k ovlivňování mladých lidí ze všech sociálních vrstev (např. k negativnímu působení na mladé vojáky podněcováním sabotáží v armádě pod heslem „anti-práce"). Komsomol byl dvakrát úředně zakázán a po určitou dobu ve 20. letech pracoval v ilegalitě. V roce 1922 KSC svěřila Komsomolu vytvoření dětské organizace, která byla činná nejprve pod názvem Mladí průkopníci (1922-1931) a později jako Svaz pro péči o proletárske dítě; ve 30. letech se běžněji používalo označení Rudí průkopníci nebo Rudí pionýři. Mezi organizátory dětského sdružení vynikl zejména učitel Sláva Horník (1907-1940). Komsomol řídil také Komunistickou studentskou frakci (tzv Kostufra) která od roku 1922 sdružovala vysokoškolské studenty a využívala je k ovlivňován, dalších studentských organizací, jakými byly např. Jednota nemajetného a pokrokového studentstva, Mladá kultura, Studentská fronta za mír, pokrok Í<£Ä Dem0kratický blok studentstva atd. Kostufra vydávala v letech 1925- 929 časopis Avantgarda a prošla jí řada pozdějších výrazných osobnost strany. napr A« Sekanina (1900-1940), Pavel Reimann (1902-1976), M\£5£ fíh ,mrl)' Edmrd G0ldsíikker ("ar- 1913>> ^omír Hrbek (I y 14-1992), Bohuslav Laštovička (1905-1981) atd. 26. Komunistická strana Československa 723 V roce 1936 byl Komsomol jako samostatná organizace rozhodnutím KSČ likvidován a nahrazen sdruženími mládeže na národní bázi, kterými byly Svaz mladých, Svaz slovenskej mládeže, Deutscher Jugendbund a Magyar Fiata-lok Szbvetsěge. V čele Komsomolu se v jeho historii uplatnili mj. Jan Šverma, Bruno Köhler, Karel Aksamit (1897-1944), Otto Synek (1900-1941), Jan Zika (1902-1942), Augustin Schramm (1907-1948), Jiří Hendrych (1913-1979) aj. Ke komunistickým satelitním organizacím náležela rovněž Dělnická pomoc, založená v roce 1921. Činnost tohoto spolku byla zaměřena především na organizaci peněžních sbírek, určených na pomoc domácímu i zahraničnímu proletariátu ohroženému v důsledku stávek, nezaměstnanosti, živelných pohrom atd. V roce 1932 byla Dělnická pomoc zakázána, přesto pokračovala ve svých aktivitách a v roce 1936 se transformovala ve spolek Vzájemnost. Mezi protagonisty sdružení patřili Z. Nejedlý, L. Landová-Štychová, A. Zápotocký, Marie Vobecká (1889-1947) aj. Rudá pomoc, vytvořená v roce 1925 na základě příkazu Komunistické internacionály, sledovala obdobné cíle jako Dělnická pomoc - materiálně a morálně pomáhat komunistům a levicově orientovaným souputníkům, kteří byli stíháni policejním aparátem za své aktivity v rámci „třídního boje". Vedla kampaně za propuštění vězněných komunistů, organizovala na jejich podporu schůze a deputace, vydávala knihy a různé tiskoviny atd. V roce 1932 byla sice také úředně rozpuštěna, avšak zákaz činnosti nerespektovala a podílela se např. na založení tzv. Šaldova komitétu na pomoc německým antifašistům. Od roku 1935 pracovala opět legálně, a to pod názvem Solidarita, až do roku 1938. V roce 1936 disponovala 187 odbočkami s 12 395 členy. V letech občanské války ve Španělsku iniciovala zakládání výborů pro pomoc španělským komunistům. Mezi organizátory tohoto sdružení vynikli zejména L. Landová-Šty chová, Anežka Hodinová-Spurná (1895-1963), František Nedvěd (\S76-\943), Theodor Bartošek (1877-195 4) aj. Od roku 1921 byla činná také Federace komunistických osvětových jednot, která se orientovala na kulturní, osvětové a ateistické aktivity. V roce 1927 fúzovala se Svazem socialistických bezvěrců a Spolkem volných myslitelů Augustin Smetana ve Svaz proletárskych bezvěrců. V roce 1933 byla tato organizace zakázána, pokračovala však v práci v ilegalitě. Nejaktivněji mezi bezvěrci vystupovali T. Bartošek, L. Landová-Štvchová a Jan Vodička (1893-1961). Vůdčí osobností Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se sovětským Ruskem, která propagovala čcskoslovensko-sovětské styky ve sféře 724 Politické strgnv umění, vědy, kultury a techniky, byl Z Nejedlý, její iniciátor a předseda. Od svého vzniku v roce 1925 udržovala těsné styky se sovětskými kulturními a vědeckými institucemi. Vydávala časopis Nové Rusko, organizovala výměnné zájezdy a výstavy, rozvíjela publikační a přednáškovou činnost ad. Výrazně se angažovala pro uznání Svazu sovětských socialistických republik de ,ure a uzavřeli.' spojenecké smlouvy mezi CSR a SSSR. Uredne byla zakázaná 15 března 1939. V řadě oblastí se její činnost prolínala s aktivitami Svazu přátel SSSR, sdružujícím přibližně 40 000 individuálních členů a 162 kolektivů (čítajících asi 250 000 členů). Z dalších organizací působících pod vlivem KSČ je možno zmínit - už jen ve výčtu - ještě například Proletkulí, Svaz dělnických divadelních ochotníků, Svaz domkářů, malých a středních rolníků a Federaci komunistických samostatných pracovníků v republice Československé (později Jednotu pokroko-vých živnostníků CSR). 5. Tisk Globální pohled na tisk KSČ vytváří dojem relativní početnosti (např. v roce 1921 strana vydávala 53 listů, z toho sedm deníků) a velké pestrosti: vycházela řada komunistických deníků, obdeníků, týdeníků, měsíčníků, politických, odborových, ženských a mládežnických listů, časopisů pro profesní a národnostní skupiny, pro členy tělovýchovné organizace, satirický a humoristický list, a to na všech úrovních, počínaje celostátní, přes krajské, okresní až po závody. Hlubší pohled však ukazuje, že jde do velké míry o optický klam, neboť většina periodik byla jen epizódni záležitostí a objevovala se na poměrně krátkou dobu, vedle toho mnoho titulů brzy fúzovalo nebo se změnilo v hlavičkové listy. Tato proměnlivost se týkala i formátu, periodicity, tiskáren, vydavatelů a redaktorů, takže výsledkem je vlastně málo přehledná situace. Kde hledat příčiny tohoto stavu? Tisk KSČ byl obsahově koncipován k propagaci programu a cílů strany, své čtenáře podněcoval k boji proti stávajícímu kapitalistickému řádu, politickým poměrům, demokracii, Československé republice a všem, kteří stáli komunistům v cestě, včetně nepřátel ve vlastních radách. Je proto pochopitelné, že od počátku své existence vyvolával komunisticky tisk zájem státních orgánů, které jej podrobovaly ostré cenzuře, konfiskovaly nebo dokonce zastavovaly vydávání, s cílem zmírnit jeho podvratné působen. Soustavná.perzekuce tisku měla pro KSČ nepříznivé důsledky v podobe velkých finančních ztrát a řady soudních procesů pro tiskové přečiny, 26. Komunistická strana Československa 725 počítaje v to vězněni redaktorů. K tomu se přidružovaly i problémy uvnitř strany s placením za odběr a kolportáž, takže jednotliví vydavatelé nebyli posléze schopni edici sanovat a museli sahat ke zmíněným reorganizacím a náhradním řešením. Zvýšený dohled nad komunistickým tiskem uplatňovaly státní orgány přibližně od poloviny 20. let, nejvíce se pak tento tlak vystupňoval v období let 1928-1936, kdy bývalo vydávání také zastavováno najeden až šest měsíců. Teprve po uzavření československo-sovětské smlouvy v roce 1935 a posunech v politice Komunistické internacionály a KSČ se situace měnila, avšak v té době strana vydávala většinu titulů jako hlavičkové listy pražského ústředního tisku. Přísný státní dohled, společně s dalšími okolnostmi, způsobil straně nejen vážné finanční problémy, ale oslaboval i její agitaci, neboť zásahy proti tisku byly většinou nečekané, před volbami nebo halasně oznamovanými masovými komunistickými akcemi. Stát bránil také kolportáži komunistických listů - např. v roce 1929 ministerstva zakázala jejich prodej v trafikách, nádražních prodejnách a restauracích. Vedení KSC samozřejmě pouze pasivně nepřihlíželo a snažilo se státním zásahům čelit. Minimalizovalo vydavatelské náklady, organizovalo peněžní sbírky na tisk, vyžadovalo zvýšení odběru, provádělo různé úhybné manévry prostřednictvím využívání spřízněných levicových titulů atd., ale především organizovalo vznik ilegálního aparátu pro vydávání a kolportáž jak zakázaných, tak i nových titulů. Od roku 1925 vycházela řada cyklostylovaných ilegálních časopisů, zejména na nižší stranické úrovni - na závodech, v místních a uličních organizacích (např. na Moravě bylo v letech 1925-1936 vydáno 141 titulů ilegálních komunistických periodik). Od počátku 30. let roli zakázaných nebo zaniklých regionálních periodik suploval legální závodní tisk vydávaný ve velkých průmyslových střediscích. Redukce komunistického tisku byla ovšem způsobena nejen jeho perzekucí, ale také nezájmem čtenářů. Jestliže na jedné straně se podařilo třeba během jednoho dne dostat do domácností až 5 000 exemplářů určité tiskoviny v rámci nějaké kampaně, stávky či místního sociálně vypjatého konfliktu, na druhé straně se řadoví komunisté vyhýbali předplácení titulů, neboť noviny psaly nezajímavě, byly většinou odtržené od reálného života, přinášely různé teoretické traktáty na pokračování, referovaly o sjezdech a schůzích, otiskovaly černobílé zprávy dělnických dopisovatelů ze závodů, byly plné polemik a útoků na různé nepřátele a frakce atd. To prosté dělníky příliš nepřitahovalo, ale spíše uvádělo do letargie a nezájmu o tisk. Výčet všech titulů, které KSČ vydávala, by byl poměrně rozsáhlý, avšak málo účelný, i proto, že psaly všechny obdobně. Ústřední tiskový orgán strany , d sin „,>A„n které vycházelo od 21. září 1921 a je u nás s histo-rpni-P7entovab Rude pravo, Kieic yy^^ repiezeniovdiu i ^ivvrazněu Kladenští komunisté vydávali populární Svo-rPSKÄ noviny s centry dosanen, nevycházely, ooau, pizcuau i ho vycjavani sta|a brněn- Iwľznámá byla i třebíčská JMra nebo S/ovacto Ze slovenských komu- uveďme alespoň W« a ^ /W, Jako internacionální strana vydávala KSC i jinojazycne novinové tituly: v maďarštině Munkás (Dělník), v němčině Vorwärts (Vpred pozdej, Die Rote Fahne (Rudý prapor) v Čechách, na Moravě Der Kampf (Boj) nebo Volksstim-me (Hlas lidu), v polštině Glos robotniczy (Dělnický hlas) atd. Do tohoto ilustrativního výčtu zahrňme také Rudý večerník, teoretickou Komunistickou revui (od roku 1924), Tvorbu (převzatou v roce 1928 jako kulturně-politický časopis), Haló noviny (od roku 1933), Komunistu a pod vlivem komunistické strany vydávaný slovenský Dav. 6. Vnitrostranické poměry Podat celkovou charakteristiku poměrů uvnitř KSC není snadnou záležitostí: na jedné straně se záhy prosadil tuhý centralismus a disciplína, což vedlo ke ztrátě vnitrostranické demokracie, relativní uniformitě názorů a zúžení prostoru pro iniciativu nižších článků i členské základny, mobilizované pak do akcí výhradně ústředím strany, krajskými a okresními výbory, na druhé straně byl však vývoj ve straně provázen řadou krizových vztahů v elitách a permanentními vnitrostranickými zápasy, které ústily do hlubokých roztržek, vytváření frakčních seskupení a vylučování nepohodlných. To se nikdy neobešlo bez silných slov, nadávek, hádek a obviňování z ideologických úchylek či zrady komunistických ideálů. Skutečnost, že ze strany odcházeli jedinci, nelze považovat za nějakou zvláštnost, avšak její meziválečná historie je poznamenána především několika rozsáhlým, otřesy - vedle mnoha lokálních menšího významu - spojenými lrZZm Pľ yíem- Č,£nStVa' ktCré Stranu hromadně opouštělo a po překonání clZ t ľnvPf " T™ Př,'Padě ZaSG VraCel0' většinou ovšem bylo nutno pod-^vZíÄ?10168 " ZaČ,enÍt JC d° orša»izačních struktur Tato fluktua-v skuľ tZ nil? VC f "I p0ch°Pitelně nepřispívala, špička KSČ nebyla ky Že ľnľ ľ S Jedn0tná ' frakCG " klaSÍck^ ale Pouze schematic- zásaín^Z^ZľTT ^"ľ " S£ r0ZCháZely V " na ?adU otázek, které se většinou odvíjely od klíčového problému: ochoty 26. Komunistická strana Československa 727 plne se podndit direktívam Moskvy za situace, kdy vedení Komunistické strany Sovětského svazu a Komunistické internacionály vytyčovalo problematické nebo pnmo chybné úkoly, nerealisticky hodnotilo poměry a specifickou situaci v jednotlivých zemích, vidělo je prizmatem sovětské skutečnosti a tamních podmínek a sva očekávání vydávalo za skutečnost. Přitom bezpodmínečně trvalo na jejich uvádění do praxe a vynucovalo si je prostřednictvím nátlaku (v pozadí stála hrozba fyzické likvidace) na vedoucí funkcionáře - kteří v drtivé většině ustupovali a podřizovali se. K první krizi došlo vlastně ještě před samotným založením KSČ: skupina poslanců a příslušníků marxistické levice kolem bývalého legionáře Vincence Charváta (1889-1947), Viléma Brodeckého (1874-1950), Rudolfa Kleina a Josefa Tesky se vzepřela požadavku přijetí 21 podmínek Komunistické internacionály a protestovala proti zamýšlenému vstupu do ní, neboť se obávala ztráty samostatnosti strany a nemínila se dobrovolně podřídit Moskvě. Od počátku května 1921 připravovala v marxistické levici roztržku a založení nové strany. Organizátoři se neprozřetelně svěřili se svými záměry Václavu Bolenovi (1887-1963), který je v Rudém právu zveřejnil, a tak Teskovo vystoupení na ustavujícím sjezdu KSČ, zaměřené proti Komunistické internacionále, nebylo překvapením a zůstalo bez ohlasu. Odpůrci internacionály založili 26. května 1921 v Praze na Vinohradech NEODVISLOU RADIKÁLNÍ SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKOU STRANU. V jejím čele stál kovodělník Jaroslav Siegl, strana vydávala týdeník Sociální demokrat a měla v parlamentu tři poslance -V. Charváta, V. Brodeckého a R. Kleina (tzv. centristé). Když se v roce 1923 spojila s Vrbenského skupinou ve stranu SOCIALISTICKÉ SJEDNOCENÍ, část jejích členů vedených J. Teskou přešla do KSČ, kde poté představovali pravicovou frakci a výrazně ovlivňovali postoje vedení organizace 1. pražského kraje - tajemníkem byl Josef Bubník(W9-\951). Neklid v komunistických řadách pokračoval i v počáteční fázi existence KSČ v letech 1921-1922 a projevil se v podstatě střetem pravice {B. Šmeral) s levicově orientovanou skupinou kolem Bohumila Jílka (1892-1963), který se na slučovacím sjezdu stal generálním tajemníkem strany. Příčiny sporu nebyly nové a k jejich vyhrocení nepochybně přispěl 3. kongres Komunistické internacionály v červnu 1921, na němž čelní představitelé jejího vedení (Grigorij J. Zinověv, Béla Kun, Mátyás Rákosí) tvrdě napadali zpočátku nepřítomného B. Šmerala a jeho stoupence pro údajný oportunismus a podřizování se buržoazii, což se údajně markantně projevovalo jejich spoluprací s představiteli Československé republiky a ztrátou revolučnosti. Za Leninovy asistence se sice podařilo B. Šmerala donutit k souhlasu s vytvořením internacionální KSC, ale ne již odstranit jeho jistou distanci vůči Moskvě. Proto Jílkův kruh, k němuž patřili také V. Bolen, V. Houser a V. Šturc, nekompromisně požadoval změnu politiky strany, která měla být nejen bezvýhradně promoskevská, ale také revoluční, radikální, orientovaná na okamžitou realizaci bojových akcí proletariátu v duchu komunistických cílů. Levicová opozice vůči Šmeralovu vedení strany plánovala vydávání vlastního periodika a vyvíjela zřetelnou frakční činnost. Její cíle byly přirozeně nerealistické, nereflektující reálnou politickou a hospodářskou situaci v ČSR, která nebyla pro nastolení „vlády proletariátu" zralá a příznivá. Tento spor mezi pravicí a levicí o taktický postup vyústil v září 1922 ve vyloučení vůdčích činitelů levice (B. Jílka, V. Bolena, V. Šturce) ze strany (plně v souladu s Leninovým postojem k frakční činnosti), ovšem 4. kongres Komunistické internacionály (listopad-prosinec 1922) rozhodnutí KSČ zrušil, exkomunikovaní se mohli vrátit a strana si naopak vysloužila další výtky a poukazy na přetrvávající sociálnědemokratické praktiky, za jejichž hlavního nositele byl označován v prvé řadě samotný B. Šmeral. Vnitrostranický střet tedy skončil zdánlivě patovou situací, avšak již na 2. sjezdu KSČ (31. ří-jen-4. listopad 1924) získala levice za pomoci delegáta Komunistické interna-conály Dmitrije Zacharoviče Manuilského (1883-1959) v novém ústředním výboru většinu. Předpoklady pro novou bipolaritu pravice versus levice, personifikovanou tentokrát B. Šmeralem a Aloisem Neurathem, vytvořil 5. kongres Komunistické internacionály (červen-červenec 1924) kritikou centristu (B. Šmeral, K. Kreibich) a preferencí levice, kromě A. Neuratha reprezentované M. Culeném, E. Friedem (1900-1943) a Juliem Verčíkem (1894-1981). Rovněž další vnitrostranická krize, náležející k těm závažnějším a spojená s osobou tajemníka pražského kraje v první polovině 20. let a poslance parlamentu J. Bubníka, tzv. bubnikiáda, měla svůj počátek v politice Komunistické internacionály, přesněji řečeno, v závěrech o tzv. bolševizaci komunistických stran. Pod tímto heslem se skrýval požadavek přebírat a aplikovat do stranické práce sovětské zkušenosti „tří revolucí" (zahrnující centralizaci strany a zvyšování disciplíny a bojové odhodlanosti členstva), kromě jiného i z organizační výstavby strany: místní organizace měly být zrušeny a nahrazeny závodními „buňkami" - stranická práce z místa bydliště se měla přesunout na pracoviště. Idea bolševizace nepadla v KSČ na příliš úrodnou půdu, značná cast členů ji nepochopila ani neakceptovala. S požadavkem zakládat organizace na závodech komunisté nesouhlasili (zřejmě i proto, aby nebyli kapitalistovi bezprostředně na očích) a reagovali zpočátku pasivní rezistencí; v řadě míst mzsi články pokyny nerespektovaly (napr. v Nymburku, Českých Budějovicích, Táboře), jinde byl důsledkem masový odchod ze strany (např. na Kladne), proti se postavily i komunistické odbory, které v buňkách spatřovaly 26. Komunistická strana Československa konkurenci. V září 1925 musel 3. sjezd KSČ konstatoval totální neútpfeh bol ševizace. Proti přebírání „leninských norem stranické práce", které bylo v praxí »po jeno s otevřenými zásahy Komunistické internacionály do vnitrních záležitostí KSČ, se otevřeně postavila pražská krajská organizace vedená ./, Hubníkem. V únoru 1925 vedení strany y. Bubnika z KSČ vyloučilo se zdůvodněním, že údajně podporoval akce vedoucí k rozbití strany a mařil přípravu profídra hotních demonstrací. J. Bubník tento krok odmítl, vystoupil z komunistického poslaneckého klubu, prohlásil se za „nezávislého komunistu" a spolu s daKími sedmi poslanci, kteří ho následovali, vytvořil Klub nezávislých komunistických poslanců. Kauza vyústila v hlubokou vnitrostranickou krizi. Bubníkovce podpořily organizace na Kladensku, Hodonínsku a Brněnsku. Brněnská opozice kolem šéfredaktora Rovnosti, někdejšího katolického modernisty Jaroslava Roučky (1874-1948), zformulovala na Bubníkovu podporu tzv. Brnenské memorandum, adresované Komunistické internacionále, které požadovalo uvolnení vazeb KSČ na Moskvu a odmítalo zásady bolševizace. Vedení KSČ se obrátilo do Moskvy se žádostí o pomoc při řešení situace a poté, co exekutiva Komunistické internacionály vyloučení poslanců schválila, Bubníkovi stoupenci založili 21. června 1925 NEODVISLOU STRANU KOMUNISTICKOU V ČSR, s vlastním tiskovým orgánem Hlas pravdy. V listopadu 1925 se tato strana zúčastnila parlamentních voleb, ale získala v nich pouze 7 813 hlasu. Volební neúspěch byl pro protagonisty signálem k likvidaci seskupení - jeho členstvo z velké části přešlo do sociálnědemokratické strany. Přestože centristé (B. Šmeral, A. Zápotocký), kteří zpočátku Bubníkovu frakci podporovali, neboť bolševizace směřovala k potření jejich ideje masové politické strany zakotvené v domácích dělnických tradicích a respektujíci místní podmínky, se nakonec na pokyn z Moskvy připojili k stranickému vedení a bubníkovce odsoudili, nic to nezměnilo na faktu, že komunistickou stranu na protest proti „diktátorskému velitelství ze strany moskevského vedení" opustila nejen řada prominentů, mezi nimi např. i Míla Grimmichová (1891 1957X ale také mnoho řadových členů. KSČ se rychle začala měnit z masové a legální strany v nepočetné seskupení, vedené profesionálními revolucionáři plnícími příkazy Komunistické internacionály. Šlo tedy o napůl úmyslnou ^Msevizaci doprovázela vnitrostranická čistka vytěsňující bývalé sociálni demokrat) a málo přizpůsobivé a samostatné jedince) a napůl spontánní „transformaci" KSC korespondující se záměry Moskvy. Ještě než „bubnikiáda" plně odezněla, muselo stranické vedeni M\OYU ?ačit bojovat, tentokrát s početně sice malou, ale zato vlivnou „troekistickou" opo/ici - zápas s ní probíhal v letech 1926-1928. „Trockistická" frakce v KSC měla svou základnu v pražské stranické organizaci, proto lze toto seskupení chápat i jako jakýsi pozůstatek Bubníkovy skupiny. Opíralo se o intelektuály a studentské funkcionáře, kteří si dovolili formulovat kritické postřehy k politice a počínání Stalina v KSSS na sklonku 20. let. Protagonisté frakce odsuzovali zejména represivní opatření namířená proti vnitřní sovětské opozici (G. J. Zi-nověvovi, S. S. Kameněvovi) a nesouhlasili s neustálými levičáckými výzvami zahalenými do požadavku permanentní revoluční politiky. Žádali obnovení vnitrostranické demokracie a svobodnou výměnu názorů. Tyto a další obdobné výtky namířené proti Moskvě vedení KSČ ostře odmítlo, označilo je za šíření trockismu a vůdčí představitelé frakce {Artur Poliak, Michalec, Hůla, Gorlich, Julius Verčík, Skála) byli po 5. sjezdu ze strany vyloučeni. V temže období procházela KSČ nejhlubší vnitrostranickou krizí, která jí skutečně otřásla v základech, a strana z ní vyšla jako podstatně inovovaný subjekt. Zásadní vnitrostranickou roztržku let 1928-1929 lze interpretovat jako střetnutí levicové frakce kolem B. Jílka a V. Bolena, která řídila KSČ, se skupinou mladých ultralevých moskevských exponentů vedených Klementem Gottwaldem (1896-1953), kriticky označujících politiku strany za málo revoluční a oportunistickou; Gottwaldovi stoupenci se proto chtěli zmocnit vedení a nastolit důsledně bolševickou linii. „Karlínští kluci", jak je toto seskupení označováno - R. Slánský, Jaromír Dolanský (1895-1973), Václav Kopecký (1897-1961), Pavel Reimann, J. Šverma, bratři Procházkové, Josef Guttmann (1902-1958) aj. - zahájili svůj útok m Jílkovu frakci na 6. kongresu Komunistické internacionály v srpnu 1928, kde Gottwald předložil pamflet pod názvem Materiál k diskusi o československé otázce, reagující na skutečnost, že vedení komunistické strany ve druhé polovině 20. let upustilo od radikálního programu likvidace buržoázni ČSR a zaujalo realističtější a vstřícnější postoj vůči státu, než tomu bylo v předchozí době. Současně Gottwald dokazoval neschopnost vedení strany na krachu tzv. Rudého dne v Praze. Rudý den, připravený na 6. července 1928, měl nahradit zakázanou spartakiádu a vedení strany jej plánovalo jako velkou demonstraci síly KSČ, jako propagandistickou akci, která měla dokázat, že neúspěchy strany v tomto období - pokles členské základny, pasivita, příp. nečinnost buněk, potlačování kritiky, nezdary protestních shromáždění atd. - byly jen dočasné a KSČ přechází do nove fáze aktivity, s cílem získat nejen komunisty, ale všechny pracující pro boj za své ideály. Předpokládalo účast nejméně 120 000 lidí, úľaľtľík"8 "fy,a Pf''P^ě věnována náležitá pozornost, a tak stěží 6 000 účastníku nebylo svědky „vojenské přehlídky síly a vlivu strany", ale spíše její 26. Komunistická strana Československo 731 dezorganizace. Ultralevičaci na takovou chybu čekali a náležitěji propagandisticky využili, přestože slo samozřejmě pouze o epizodu v řetězci podobných, málo úspěšných stranických počinu. Rudý den měl dohru na zasedání ústředního výboru 10. července 1928, kde R Slánský otevřeně požadoval výměnu stranického vedení. Kominterna, ovlivněná Stalinovými tezemi o nutnosti bojovat proti umírněným a o novém zostření bolševizace, se ve sporu frakcí postavila za K. Gottwalda (Jílkovo vedení si přes svůj radikalismus přece jen udržovalo od Moskvy jistou distanci a neakceptovalo všechny příkazy) a vydala na jeho podporu Otevřený dopis Exekutivy Komunistické internacionály, který se stal instrukcí pro členskou základnu v KSČ a výzvou k nahrazení neschopných komunistů ve vedení „mladými revolučními dělníky". Bylo to opět otevřené vměšování do vnitrostranických záležitostí ze strany Moskvy a u vědomí „podpory z Východu" připravil K. Gottwald pro další zasedání ústředního výboru rezoluci k usnesení Exekutivy Komunistické internacionály s názvem Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě. Boj o vedení strany, který byl současně střetem o její podobu {Smeralova koncepce masové, reformně socialistické a národní strany proti sovětské představě úderné, výběrové sekty profesionálních dělnických revolucionářů, naprosto oddaných internacionálnímu centru) a míru podřízenosti Komunistické internacionále (zjednodušeně vyjádřeno poslušnost versus bezvýhradná poslušnost), vyvrcholil na 5. sjezdu KSČ, konaném ve dnech 18.-23. února 1929. Sjezd proběhl jako konšpiratívni akce (byl připraven v rychlosti, bez dostatečné informovanosti členstva), v režii „karlínských kluků" (od podzimu 1928 v ústředním sekretariátu pracovali tři „staří" a tři „mladí") a za dohledu exponentů Kominterny (G. Henrikovského-Zieglera a D. Manuilského). Hlavní slovo dostal K. Gottwald, jenž znovu kritizoval dosavadní vedení KSČ (v němž mimochodem společně s A. Zápotockým působil od 3. sjezdu strany v roce ,925 jako člen politického a organizačního byra, resp. ústředního sekretariátu), které stranu dovedlo do stavu rozkladu. Gottwaldův projev ovlivnil jak volbu nového ústředního výboru, tak politbyra - vedoucími funkcionáři se stali £ Fried, K. Gottwald, J. Haken, Josef Hrubý, Čeněk Hruška, /!. Melzer, Jaroslav Stulík, Otto Synek, ./. Šverma, A. Zápotocký. Generálním tajemníkem byl zvolen třiatřicetiletý K. Gottwald. Zcela nerealisticky označil situaci v CSR za nástup fašismu, sociální demokraty charakterizoval jako sociálfašisty a vytyčil ostrou, bolševickou, konfrontační politiku KSC. Reakce členské základny na sjezd znamenala pro stranu značný otřes, neboť vyústila v masový exodus stranických elit i členstva: 27. března 1929 vydalo 732 Politickéstrany 26 poslanců a senátorů KSČ v čele s V. Boleném, B. Jílkem a A. Neurathem prohlášení kritizující výsledky 5. sjezdu a „ultralevou" politiku nového vedení, jež nutně přivede stranu do zkázy. Podobně reagovala skupina sedmi prominentních komunistických spisovatelů - St. K. Neumann, Ivan Olbracht, Helena Malířova, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura. Od strany se odvrátila velká část tzv. Rudých odborů, vedených Josefem Haisem, které se distancovaly od „ultralevých" frází a odmítly se podílet na vnitřním rozkladu strany; Gottwaldovu vedení nezbylo nakonec nic jiného než založit novou odborovou organizaci. Situaci projednal ústřední výbor 28. března 1929 a vyhlásil proti opozici rozhodný boj. Usnesení si nechal schválit v Moskvě a na novém zasedání počátkem června 1929 vyloučil tzv. likvidátory (tedy odpůrce linie 5. sjezdu KSČ) ze strany; mezi vyloučenými se ocitli V. Bolen, B. Jílek, A. Muna, A. Neurath, J. Verčík, M. Culen, poslanci a senátoři, spisovatelé atd. „Karlínští kluci" sice zápas o vedení strany vyhráli, ve skutečnosti se však stali pouhými „správci KSČ", plně závislými na Moskvě (bez jejíž patronace a pomoci by převrat neuskutečnili), stranu připravili o poslední zbývající intelektuály schopné samostatně a objektivně posuzovat vnitrostranické i vnitropolitické poměry, posílili trend, kdy věcnou diskusi ve straně takřka zcela nahradily nadávky, překrucování skutečnosti a manipulace s fakty, a oslabili stranu o 15-20 000 členů, takže se zmenšila asi na dvacetinu velikosti, kterou měla při svém založení. Krize strany se ihned promítla do výsledků zářijových parlamentních voleb v roce 1929, kdy KSČ ve srovnání s předchozími volbami zaznamenala úbytek kolem 200 000 hlasů, což představovalo ztrátu 11 mandátů. Na druhé straně však lze s ohledem na přestálou krizi tento výsledek označit za velmi solidní. Jedním ze závažných důsledků uvedené vnitrostranické krize bylo i zformování tzv. mimostranické opozice, v níž se sdružili exkomunikovaní komunisté. Svá centra měla na Kladně a v Brně, a dokonce se pokoušela o koordinovaný postup prostřednictvím tzv. Akčního výboru komunistické opozice pro sjednocení opozičního hnutí. Tiskovou tribunou opozičního hnutí se stala Rovnost, publikující kritické články namířené jednak proti novému vedení KSČ, jednak proti Kominterně. Konference zástupců opozičních skupin se 10. srpna 1930 dohodla na svém spojení se sociálnědemokratickou stranou. Na Gottwaldovo vedení však neútočili pouze bývalí komunisté. Bylo by iluzí se domnívat, že vyloučením tzv. likvidátorů strana pozbyla všech nespokojených jedinců a kritiků. Záhy po odeznění krize se v KSČ objevily nové spory: 733 jestliže Gottwaldova frakce představovala ultralevé křídlo, pak seskupení kolem členu ústředního výboru J. Hrubého a E. Klingera vystupovalo ještě radikálněji a obvinovalo „karlínské kluky" z malé bojovnosti. Vnitrostranické aféry v KSČ pokračovaly i v následujícím desetiletí. V letech 1932-1933 se vedení strany muselo vypořádat s případem šéfredaktora svého ústředního listu Rudého práva a člena politbyra Josefa Gultmanna. Ten si na zasedání 12. rozšířeného pléna Exekutivy Komunistické internacionály v Moskvě na přelomu srpna a září 1932 dovolil kritizovat politiku Kominterny a následně i Komunistické strany Německa, která při uplatňování taktiky jednotné fronty potencionální spojence spíše odrazovala než získávala. Za důsledek takového počínání označil fakt, že němečtí komunisté v podstatě napomáhají Hitlerovu vítězství. Sektársky přístup, vylučující ze svazku socialisty, pokládal za podceňování fašismu. Guttmannovo vystoupení bylo odmítnuto a bagatelizováno, přičemž Kominterna v dubnu 1933, tedy již po nástupu Hitlera k moci. nejenže znovu potvrdila správnost dosavadní taktiky německých komunistů, ale dokonce našla v Hitlerově režimu v Německu pozitivní rysy: masy lidu prý po prvních zkušenostech s ním vystřízliví, Hitlera smetou a Německu se otevře cesta k proletárske revoluci. Hitlerova fašistická diktatura byla tedy interpretována jako nástroj urychlení revoluce. Vedení KSČ stálo zpočátku za J. Guttmarmem, když však šéf Rudého práva odmítl otisknout ve svých novinách usnesení Komunistické internacionály zahrnující zmíněný výklad aktuální situace v Německu a nátlak z Moskvy se zostřil (formou dopisů, doporučení, výzev a povinných osobních raportů v SSSR), K. Gottwald a jeho stoupenci se v srpnu 1933 J. Guttmanna zřekli. Kominterna v této souvislosti požadovala po vedení KSČ přiznat pravicově oportunistické chyby, sesadit šéfredaktory komunistických novin a časopisů pro nepochopení či sabotáž závěrů Moskvy a poslat „samostatného myslitele a vykladače" do SSSR, aby své postoje vysvětlil vůdcům. Z toho dostal K- Gottwald strach. Kauza vyvrcholila v prosinci 1933 po 13. plénu Exekutivy Komunistické internacionály. J. Guttmann tehdy poslal ústřednímu výboru strany memorandum, v němž znovu zopakoval všechny své dosavadní názory na politiku Kominterny, která dle jeho názoru vede dělnické hnutí na scestí, a rezignoval na zastávané funkce. Vedení strany tento dokument odmítlo a zahájilo proti Guttmannovi ostrou diskreditační tiskovou kampaň a 31. prosince 1933 ho vyloučilo z KSČ; obdobný osud čekal funkcionáře, kteří se s jeho názory ztotožnili. Paradoxní na tomto případu je skutečnost, že v roce 1934 KSC na 734 základě vývoje mezinárodní situace částečně revidovala sektárske chápání politiky jednotné fronty vůči fašismu a počala připouštět spolupráci se socia! listy, tedy vlastně akceptovala Guttmannův přístup. Když však bývalý Rudého práva v červenci 1934 požádal o opětné přijetí do KSČ, byl hrubě odmítnut a označen za kontrarevolučního dezertéra. Po 7. kongresu Komunistické internacionály, konaném v létě 1935, začala platit závazná směrnice (jdoucí dokonce za Guttmannovy představy) vytváření jednotné fronty se všemi demokratickými silami. J. Guttmann, zcela znechucen, tyto ideje odmítl a zaujal levičácké stanovisko. Guttmannova aféra měla řadu shodných rysů s další „vzpourou intelektuála", za niž považujeme případ komunistického žurnalisty a historika Závise Kalandry (1902-1950). Paralela existuje nejen v tom, že oba sdíleli stejný názor na postoje W. Ulbrichta, vůdce německé komunistické strany, k fašismu a Z Kalandra jako redaktor Tvorby svého kolegu obhajoval, ale zaujali totožné stanovisko i k tzv. moskevským procesům (se Zinověvem, Kameněvem, Radkem, Pjatakovem aj.) a oba posléze skončili mimo řady KSČ. Z. Kalandra si počínal jako žurnalista velmi odvážně, postupoval nezávisle na stanoviscích KSČ, kritizoval taktické chyby komunistů a prostřednictvím v dobře volených citátů z Bible nepřímo kritizoval KSC i KSSS. Nezastavil se ani před interpretacemi vykonstruovaných politických procesů v SSSR, vydávaných Kominternou i komunistickou stranou za zločinné spiknutí proti revoluci. V roce 1936 vydal společně sJ. Guttmannem brožuru s názvem Odhalené tajemství moskevského procesu, analyzující a odsuzující stalinismus. Za této situace je pochopitelné, že vedení KSC mu na 7. sjezdu strany v dubnu 1936 Tvorbu odňalo a nepoverilo ho žádnou funkcí, což se rovnalo vyloučení. V roce 1937 oba muži založili společně s Františkem Třešňákem-Tomešem ostře protistalinsky laděný dvojtýdeník Proletář a až do roku 1938 vedli s KSČ rozsáhlé polemiky o její politice. Ideově vycházeli z trockismu. Z. Kalandrovu který prošel za druhé světové války nacistickým koncentračním táborem v Ra-vennsbrucku a po roce 1945 se politicky neangažoval, však jeho předválečné postoje nebyly zapomenuty: v roce 1950 ho komunistická justice odsoudila v procesu s Miladou Horákovou k trestu smrti a byl popraven. J. Guttmann a Z. Kalandra patřili k jedněm z mála levicových intelektuálů, kteří se nebáli vystoupit proti šíření nepravd o situaci v Sovětském svazu. Jejich problémy s KSČ měly svůj kořen v usnesení 6. sjezdu Komunistické internacionály z roku 1928, které vytyčilo strategii a taktiku nazvanou „třída proti třídě". Tento přístup redukoval a zjednodušoval politickou a hospodářskou ^Komunistickástrana Českosloven^g 735 rea,itu mezi proletariatem a buržoazií, vidě. černě a bíle, nepřipouštěl ze reálne existuj, diferencované politické směry a síly. Oba sice patrili do Gottwaldova vedeni, ale to nebylo jednotné. Při jistém zjednodušení můžeme rozlišit existenci dvou skupin: jedni byli realističtější, pružnější, přemýšliví marxisté - J. Sverma, J Guttmann, P. Reimann, Z Kalandra, Stanislav Budín (19U3-1979), částečně R. Slánský, druzí poslušní vykonavatelé příkazů, nepružni dogmatici statistického ražení - V. Kopecký, B. Köhler (1900-1989), V. Široký, Marie Švábová-Švermová (1902-1992), Jan Harus, Josef Štětka, Josef Krosnář (1891-1968). V praxi mezi nimi nebyla ostrá dělící čára a rozhodovali se podle okamžité situace. Měli společnou víru v Sovětský svaz a Kominternu, dělily je postoje k míře volnosti v daných hranicích politiky. Uvedená klasifikace Gottwaldovy frakce ve vedení KSČ nezahrnuje zařazení samotného vůdce strany - nelze pochybovat o tom, že patřil k poslušným a bázlivým vykonavatelům, byl garantem rigidní politiky strany importované z Moskvy v celém období po roce 1929; dovedl pružně měnit stanoviska a politicky manévrovat. Určitou výjimku v sektářském trendu řízení strany představovala léta 1934-1936, kdy na přechodnou dobu stanul v jejím čele J. Šverma (spolupracoval s R. Slánským) a provedl změnu politického kurzu strany směrem k jeho zreálnění. Tato epizoda byla umožněna Gottwaldovou nucenou emigrací do Moskvy (skrýval se zde před zatčením v ČSR a pracoval ve funkci tajemníka Exekutivy Komunistické internacionály), která před J. Švermou otevřela možnost modifikovat postoje KSČ nejen vůči sociálnědemokratické straně, ale i existenci Československé republiky a demokratickému systému, takže KSČ se poprvé ve své historii stala „reálnou politickou silou ovlivňující řešení základních politických otázek státu a dobývala si autoritu mezi demokratickou veřejností". Významně se podílela především na vítězství bloku demokratických sil při volbě E. Beneše prezidentem v roce 1935. Švermův pokus o reformu politiky KSČ měl pozadí v závěrech 7. kongresu Kominterny, který v létě 1935 rozhodl o realizaci jednotné lidové fronty proti fašismu a válce, a nový vůdce KSČ je dále tvůrčím způsobem rozvíjel. Tento kurz však brzy ztroskotal, neboť narazil na odpor nejen v řadách komunistické strany, kde byl interpretován jako odklon od tradiční dělnické politiky, na niž si členové po roce 1929 už zvykli, ale i v Moskvě, a to mezi dočasnými emigranty (K. Gottwald, V. Kopecký, V. Široký, K Bacilek) i v řadách Kominterny, neboť J. Šverma se projevil jako příliš tvůrčí a samostatný myslitel a tím vyvinul nežádoucí aktivitu. Koncem roku 1935 Komunistická internacionála označila J. Švermu (společně se R. Slánským a O. Synkem) za oportunistu a musel se zachránit hlubokou sebekritikou a distancí od své politiky prosazování sociálpatriotických tendencí". V únoru 1936 pak předal vedení strany do osvědčených rukou spolehlivého a neexperimentujic.ho K. Gottwalda, který pak už řídil tiskovou kampaň proti inteligenci v KSC, přerůstající ve štvanice a v požadavek odstranit nespolehlivé intelektuály prosazující sociál-fašistickou politiku. Vrcholem tažení bylo vyloučení vedoucího redaktora Rudého práva S. Budína z řad KSČ jako škůdce, neboť považoval E. Beneše za antifašistu a při své protifašistické agitaci zapomínal na popularizaci vůdčí role K. Gottwalda. A opět je dějinným paradoxem, že už v polovině roku 1936 došel K. Gottwald ve svých výkladech politiky jednotné lidové fronty proti fašismu mnohem dále než J. Šverma a byl vůči demokratickým silám ještě v vstřícnější (viz 7. sjezd KSC). 7. Zapojení do politického systému Rovněž hodnocení politiky KSČ není jednoduché: strana měla zastoupení v obou komorách parlamentu (v roce 1925 získala 41 mandátů, v letech 1929 a 1935 po 30), vytvořila vlastní poslanecký a senátorský klub, ovšem protože se až do roku 1935 prezentovala jako negativistický a nekonstruktivní element, propagující diktaturu proletariátu a vystupující proti republice a demokracii, byla váha jejího slova poměrně malá. Parlamentu využívala ke komunistické propagandě, jejím řečníkům se buď vysmívali, nebo se extremistické projevy stávaly podnětem k bouřlivým skandálům a aférám. Pověstný a široce citovaný je výrok K. Gottwalda, jenž se prezentoval při svém prvním projevu v Národním shromáždění 21. prosince 1929 slovy: „Konečně říkáte, že jsme pod komandem Moskvy a chytáme tam rozumy... Jezdíme do Moskvy se učit a víte proč? Chceme se od bolševiků v Moskvě naučit, jak vám zakroutit krkem. A vy víte, že v tom jsou bolševici mistry!" Často se připomíná i komunistické heslo z roku 1934: „Ne Masaryk, nýbrž Lenin!" Demokraticky orientovaná politika se od KSČ distancovala, a proto měla strana v politickém systému CSR jen okrajovou roli. Teprve po roce 1935, kdy vůdcové komunistického hnutí na čas přehodnotili svou dosavadní převážně sektárskou a nerealistickou politiku ípod tlakem vzrůstajícího nebezpečí fašismu) začala KSČ vystupoval státotvorněji a choval se pozitivnéji vůči republice i demokratickému systém u. Současně je však třeba v této souvislosti vidět její volební výsledky, které jsou se shora zmíněnou situací politické izolace v rozporu. Pravidelně získávala mez, 700 000-900 000 hlasy, což ji např. v parlamentních volbách v roce fa Komunistická strana Československa 131 925 zaradilo na druhé m sto za aarnrníu, • i , ,.v . , i, , , Ao^s 8 arniky (volil ji kazdy osmy volíc a kazdy Čtrnáctý obyvatel CSR), v dalších Ift^h ™**;io • - x*. - i ., :„ y' utl'í>icn letech patrila mezi tri az ctyn voličsky nejuspesnejsi strany. J J Vysvětlení této diskrepance by zřejmě bylo možné najít ve faktické existenci dvou rovin komunistické politiky, které však měly jednotný teoretický zdroj. První dimenze sledovala poměr vůči státu a záležitosti související s přípravou revoluce (tj. vyrovnávání se s problémem aplikace rozporuplných usnesení Kominterny na konkrétní situaci: nutnost přijetí 21 podmínek, realizace taktiky jednotné fronty, reakce na heslo dělnicko-rolnické vlády, bolševizace, boj s pravičáky, troekisty a sociálfašisty, zápas za denní požadavky pracujících, lidová fronta atd.). Druhá se pak soustřeďovala na reálný život a zvláště sociální situaci členů a sympatizantů strany a usilovala o zlepšení jejich životního standardu. Zatímco vážně myšlená a s despektem pojímaná a podceňovaná „hra na revoluci" jako by stranu izolovala, „reflexe života", zahrnující podněcování a realizaci stávek, protestních schůzí, kampaní a propagandistických akcí, požadujících zlepšení sociálního postavení pracujících, spojená s demagogickou kritikou a lacinými hesly o snadném řešení problémů, získávala komunistické straně sympatie, neboť dávala naději na změnu, sociální jistotu a perspektivu. Svým programem zaměřeným na sociální otázky (k němuž náležely požadavky na zvýšení mezd, příplatky za přesčasovou práci, rodinné přídavky, snížení cen základních životních potřeb, úprava nájemného, daní, zlepšení bytových problémů, sociální pojištění atd.) KSČ oslovovala nespokojené, mluvila jejich jménem a oni jí jako své zastánkyni vraceli dluh ve volbách svými hlasy. KSČ měla nejvýraznější volební zisky na zaostávajícím a méně vyspělém venkově (na Podkarpatské Rusi a na Slovensku) a v oblastech, kde panovala nespokojenost s národnostními poměry (tedy opět na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, kromě toho v maďarských oblastech a v německém pohraničí do doby nástupu Henleinovy strany). Zdá se, že větší počet stoupenců pocházel z řad sociálně ohrožených a nezaměstnaných: na východě státu se věkový průměr členů pohyboval mezi 20-25 lety, přičemž zemědělští dělníci tu vystupovali velmi radikálně a ve srovnání s historickými zeměmi si počínali více živelně. Sociální problém stranu zachraňoval a pomáhal jí vyrovnat se s odlivy členstva provázejícími Četné vnitrostranické krize. Přestože členskou základnu KSČ negativné poznamenal vzestup nacionalismu ve 30. letech, je třeba říci, že právě její národnostní program, prese všechnu komplikovanost a rozporuplnost, se stal propagací hesla o právu národa na 738 sebeurčení až do odtržení jedním ze zdrojů přitažlivost, strany. KSC dlouho národnostní otázku obcházela, preferovala oblast sociální a hospodářskou, ale posléze pod vlivem Kominterny akceptovala sovětský pohled a podmínila vyřešení národnostních problémů vítězstvím socialistické revoluce, přičemž jako vzor figuroval model SSSR. Zvláště komunisté na Slovensku byli nuceni reagovat na program autonomie ostatních politických stran, neboť reflektoval nálady obyvatelstva. Komunistický návrh hospodářského, sociálního a kulturního povznesení Slovenska z roku 1937 se jeví jako reálný, nicméně se vyhýbal státoprávnímu zakotvení, proto byl neživotný. Až v létě 1938 se v KSČ objevil nový pohled na otázku autonomie a separatismu, který spatřoval řešení slovenského problému v rámci demokratické ČSR. V letech 1937-1938 můžeme zaznamenat několik výrazně nacionalisticky zabarvených projevů KSČ, jež musela vláda korigovat a tlumit. V Čechách a na Moravě nemohla KSČ počítat s významnějšími pozicemi, neboť zde mezi dělnictvem přetrvával silný vliv sociální demokracie. Oporu strany představovala Podkarpatská Rus, ovšem zaostalost této části republiky úspěch problematizovala. V německých oblastech KSČ rychle ztrácela s tím, jak sílily pozice nacionalistu. Tentýž vývoj probíhal i na Ostravsku u obyvatel polské národnosti. Na Slovensku se komunistické straně podařilo podchytit dělníky, ovšem rozhodující vrstvy společnosti (rolnictvo, řemeslníci a živnostníci) mimo industrializované oblasti se k ní nepřiklonily. Reálnou sílu KSČ dokumentují čísla z roku 1924: tehdy měla strana 139 000 členů, což z celkového počtu obyvatel ČSR (13,5 milionu) představovalo 1,02 %. Po 5. sjezdu počet členů výrazně klesl a v následujících letech značně kolísal (1930 -27 000, 1933 -50 600, 1934-27 300, 1936- 70 000, 1938 - 50 000). Přitom v roce 1921 disponovala údajně 250 000 členy a některé odhady uvádějí číslo 400 000 členů. Prvních parlamentních voleb v roce 1920 se KSČ přirozeně neúčastnila, nicméně po svém založení profitovala ze zisků sociálnědemokratické strany ve smyslu separace klubů poslanců marxistické levice (říjen 1920), které se v květnu 1921 přeměnily na kluby KSČ disponující 27 poslanci a šesti senátory. V roce 1924 ve volbách na Podkarpatské Rusi obdržela KSČ 100 242 hlasů (tj. 39,4 % odevzdaných hlasů) a obsadila čtyři poslanecká a dvě senátorská křesla. Od března 1925 pak v důsledku vnitrostranické roztržky reprezentovalo osm poslanců tzv. neodvislé komunisty. Parlamentní volby v roce 1925 přinesly straně nečekaný úspěch, získala 934 223 hlasů (13,2 %) a 41 mandátů (z toho 20 senátorů). Nej větší podporu £6 Komunistickástranačesknvf^.cnsku 739 měla na venkově (519 700 hlasům n - , Profitovala ze všeobecného zkäi^ ^ obdržela 233 40.° hlasů- vy koncepce masové polľtické T * á°^dniii0 v*™Je v CSR a . «v*l.rfn m S ci„/ Strany' Volt,y v roce 1929 stranu zastihly ľ ľ ■ , c •' .s ,prest0 dostala 753 440 hlasú (10,2 %) a 30 mandátů (2 toho 1 í senátoru ). V květnu 1934 KSČ kandidovala v prezidentských volbách proti T. G. Masarykovi K. Gottwalda, naopak v prosinci 1935 podporila volbu E. Benese. Parlamentní volby v roce 1935 v podstatě potvrdily pozi-c, strany z konce 20. let: získala 849 495 hlasů (10,3 %) a 30 mandátů (z toho 16 senátoru) a stala se čtvrtou nejsilnější stranou v ČSR. Slovákům bylo mezi komunistickými poslanci přidělováno pět až devět míst. Po Mnichovu došlo k rychlému útlumu činnosti komunistické strany: 6. října 1938 vedoucí krajinští funkcionáři KSČ na Slovensku rozhodli o přechodu strany do ilegality, organizačním osamostatnění od struktur v historických zemích a konstituovali nové vedení (K. Bacílek, J. Ďuriš, K. Moškovič). O tři dny později Tisová vláda činnost KSČ na Slovensku zakázala. V českých zemích představitelé strany zastavili její činnost 20. října a připravili ilegální zahraniční a domácí vedení, 27. prosince pak byla KSČ na základě rozhodnutí Beranovy vlád}' rozpuštěna. Nadále existovala pouze v ilegalitě a po peripetiích v letech 1939-1941 se stala výrazným činitelem zápasu proti fašismu. 8. Zhodnocení KSČ představovala v politickém systému ČSR v období let 1921-1938 v podstatě cizí element, řízený ze zahraničí, který sledoval cíl likvidovat stávající politický a hospodářský systém, nastolit diktaturu proletariátu a vybudovat socialismus. Zpočátku se komunistická strana orientovala na bezprostřední přípravu revoluce, brzy však tuto vizi modifikovala a přizpůsobila se politické realitě. V parlamentní politice do poloviny 30. let dodržovala příkaz Komunistické internacionály a vystupovala proti všem vládním předlohám a návrhům občanských stran, proti vnitřní a zahraniční politice ČSR a její poslanci se vybíjeli v obstrukcích, interpelacích, propagandistických vystoupeních, neomale-ných protestech a neobjektivních, až směšných hodnoceních politické a ekonomické situace v zemi. Tímto přístupem se KSČ ocitala v naprosté izolaci a její koaliční valence byla nulová. Teprve od druhé poloviny 30. let lze hovořit o reálnější politice KSČ (pod vlivem Kominterny), která vyústila v predkladaní programů na řešení sociálního problému v rámci buržoazního státu a v prvm úvahy o eventuálním vstupu do koaličních vlád. Konstruktivněji nez ve velké politice" si strana počínala v komunální sféře, kde prosazovala bezne 740 Politické strany každodenní požadavky straníků a voličů a byla ochotna spolupracovat se socialistickými stranami. Těžiště aktivit KSČ spočívalo v mimoparlamentní činnosti - organizaci stávek, demonstrací a táborů lidu, namířených proti buržoaznímu státu a jeho politice, přičemž některé z těchto akcí končily v důsledku policejních zásahů tragicky. Naopak většina z nich probíhala jako izolovaná komunistická vystoupení, bez podílu nekomunistického dělnictva a zaměstnanců, což lze hodnotit jako důsledek levičáckých tendencí a komunistického sektářství ve straně, které vedly k distanci jiných sil a ústily v izolaci komunistů. Na konci 30. let se situace opět částečně změnila a KSČ začala vystupovat na obranu demokracie, státu, odmítla Mnichov. Vnitřní vývoj KSČ ovlivnily spory ve vedení strany o míru vměšování Moskvy, které představovaly boj mezi dvěma stanovisky - mezi koncepcí strany uskutečňující relativně samostatnou politiku a koncepcí strany bezvýhradně podřízené direktivám Kominterny. Tento konflikt vedl ke vzniku řady afér a vnitrostranických krizí. Strana prošla ve své historii cestou od masové organizace (po Rusku nejsilnější komunistické strany na světě) k seskupení, jež bylo poměrně málo významné z hlediska politických pozic a vlivu, za nímž však stála nezanedbatelná masa voličů. V tomto kontextu je vzestup KSČ v období po druhé světové válce přinejmenším pozoruhodný. Prameny a literatura PRAMENY Archivní STÁTNÍ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV PRAHA: fond Presidium ministerstva vnitra; fond Ústav dějin KSČ; fond Policejní ředitelství Praha; fond Zemský úřad v Praze - presidium; fond Předsednictvo ministerské rady, aj. MORAVSKÝ ZEMSKÝ ARCHIV BRNO: fond Zemská správa politická v Brně, presi-diální registratura, I-K. Tištěné Zásady a cíle marxistické levice Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha 1920. Protokal ustavujícího sjezdu komunistické strany československé, který se konal v Karlíne 14.-16. května 1921. Praha b. d. [1922] 275 s Protokol 1. řádného sjezdu KSČ (sekce 3. Kl), konaného ve dnech 2., 3., 4. a 5. února \923 \S\ " PraZ£' °" E' BERGER 3 R C- WEISK0PF- Praha 26. Komunistickástranačeskoslovenska 741 KREIBICH Karel: Die Nationale Frage in der Tschechoslowakei. Die Kommunistische Internationale (Moskva), 1924, č. 34/35 s 41-52 Protokol 2. řádného sjezdu KSČ, který se konal od 31. října až do 4. listopadu v sále Domoviny v Praze. Ed. O. E. BERGER. Praha 1925. 163 s. Protokol 3. řádného sjezdu KSČ. který se konal ve dnech 26.-28. září 1925 v sále Národního domu na Smíchově. Praha 1925. 88 s. GOROVSKÝ-GOLIAT, Karel: Dnešní stav KSČ. Diktatura aparátčíků nebo demokracie dělníků. Praha, marxistická opozice 1927. 70 s. GOROVSKÝ-GOLIAT, Karel: Katastrofa leninismu v Evropě. Praha 1927. 148 s. GOROVSKÝ-GOLIAT, Karel: Proč nejsem bolševikem. Praha 1928. 69 s. GOROVSKÝ-GOLIAT, Karel: Zpověď evropského komunisty. Praha 1928. 70 s. ŠKABA, Josef: O síle komunismu v Československé republice (podle výsledků voleb do Národního shromáždění v listopadu 1925). Praha 1928. 23 s. + mapové přílohy. Od likvidátorského legalismu k bolševické práci. Praha 1929. 92 s. Program Komunistické internacionály a usnesení 6. sjezdu KSČ. Praha 1931. 141 s. REIMAN, Paul: Geschichte der kommunistischen Partei der Tschechoslowakei. Hamburg 1931. 436 s. Pět let bojů od 6. do 7. sjezdu KSČ. Zpráva ÚV KSČ k 7. sjezdu KSČ konanému 11.-14. dubna 1936. Praha 1936. 77 s. Sněm budovatelů šťastné a silné republiky. Zpráva o činnosti strany od 7. do 8. sjezdu KSČ. Praha 1946. 159 s. Klement Gottwald v roce 1929. Některé projevy a články. Praha 1949. 136 s. ZÁPOTOCKÝ, Antonín: Boj za jednotu odborů 1927-1938. Sbírka projevů. Praha 1949. 382 s. GOTTWALD, Klement: Spisy. 15 sv. Praha 1951-1961. Za bolševickou orientaci KSČ. Sborník dokumentů k 1. sv. spisů Klementa Gottwalda. Praha 1953. 301 s. Založení KSČ. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ (1917-1924). Praha 1954. 201 s. GOTTWALD, Klement; Vybrané spisy ve dvou svazcích. Sv. 1 (1925-1938). Sv. 2 (1939-1953). Praha 1955. 600 + 521 s. Na obranu republiky proti fašizmu a vojne. Bratislava 1955. 685 s. Organisační řády schválené 13. sjezdem čs. sociálně demokratické strany (levice) v září 1920, slučovacím sjezdem KSČ v říjnu-listopadu 1921, 8. sjezdem KSČ v březnu 1946. Praha 1955. 50 s. Ohlas VŘSR v Československu. Sborník dokumentů z let 1917-1921. Praha 1957. 502 s. Protokoly sjezdů KSČ, 1. Ustavující a slučovací sjezd. Praha 1958. 518 s. Studijní materiály k dějinám KSČ v letech 1921-1924. Praha 1959. 274 s. Přehled o složení nejvyšších orgánů KSČ v letech 1920-1945. Příspěvky k dějinám KSČ, 1965, č. 5, s. 757-784. REIMAN, Pavel: Ve 20. letech. Vzpomínky. Praha 1966. 554 s. Protokol 3. řádného sjezdu KSČ 26.-28. září 1925. Praha 1967. 472 s. Protokol 7. sjezdu KSČ 11.-14. dubna 1936. Praha 1967. 681 s. 742 Politické strany GOROVSKÝ, Karel: O založení KSČ - drážďanská konference v dubnu 1921. ReVUe dějin socialismu, 8, 1968, č. 3, s. 415-451. KSČ proti nacismu. KSČ v dokumentech nacistických zpravodajských orgánů. Edd. " Oldřich NOVÁK, Oldřich SLÁDEK, Jaroslav ŽIŽKA. Praha 1971. 375 s. Za revoluční stranu. Dokumenty ke vzniku KSČ 1919-1921. Praha 1971.401 s. Protokol 5. řádného sjezdu KSČ 18.-23. února 1929. Praha 1978. 737 s. HAUTOVÁ, Júlia: Dokument}' k dejinám KSČ na Slovensku. (1917-1928). Bratislava 1981. 436 s. Protokoly ustavujícího a slučovacího sjezdu KSČ. 14.-16. května 1921. 30. Hjna-2. listopadu 1921. Praha 1981. 543 s. Protokol 2. řádného sjezdu KSČ. 31. října-4. listopadu 1924. Praha 1983. 761 s. Protokol 4. řádného sjezdu KSČ 25.-28. března 1927. Praha 1984. 590 s. Protokol 1. řádného sjezdu KSČ. 2.-5. února 1923. Ed. Renata WOLGEMUTHOVÁ. Praha 1989. 510 s. LITERATURA MABAY, Malvin B.: The Origin and Developement of the Communist Party of Czechoslovakia (until 1938). Oxfford, University 1952. Rkp. GAJAN, Koloman: Příspěvek ke vzniku KSČ Praha 1954. 275 s. KLÍR, Miroslav: KSČ v období dočasné kapitalistické stabilizace. Vítězství linie 5. sjezdu KSČ 1925-1929. Praha 1954. 103 s. BRADÁČ, Zdeněk: Boj za bolševizaci KSČ (1924-1925), 1. Praha 1955. 349 s. MENCL, Vojtěch: K historii 2. sjezdu KSČ. Československý časopis historický, 3, 1955, s. 557-593. SKILLING, Gordon H.: The Formation of a Communist Party in Czechoslovakia. The American Slavic and East European Review, 14, 1955, s. 346-358. VEBR, Lubomír: Mostecká stávka 1932. Praha 1955. 405 s. ŠTVRTECKÝ, Štefan: Sjazd čs. komunistov v Moskve v máji 1918. Příspěvky k dějinám KSČ, 1958, s. 131-151. KŘEN, Jan: K počátkům českých žlutých odborů. Příspěvky k dějinám KSČ, 1959, s. 72-93, 107-126. v PRECAN, Vilém: Otázky boje za jednotu odborů v Československu v letech 1934- 1935. Příspěvky k dějinám KSČ, 1959, s. 94-114. MENCLOVÁ, Jarmila: K historii bojů za vítězný 5. sjezd KSČ. Příspěvky k dějinám KSC, 1960,s.3-29. REIMAN, Michal: Boj za vytvoření dělnické stany v našich zemích Praha 1960. 113 s. SKILLING, Gordon H.: The Comintern and Czechoslovak Communism 1921-1929. The American Slavic and East Europen Review, 19, I960, s. 234-247. DUBSKÝ, Vladimír - KÁRNÍK, Zdeněk: Otázka masovosti strany v boji za vytvoření KSC Příspěvky k dějinám KSČ, 1, 1961, s. 180-207. LVOVÁ, Míla: K problematice boje čs. lidu pod vedením KSČ na obranu republiky v roce 1938. Příspěvky k dějinám KSČ, 1, 1961, s. 653-673 MENCLOVÁ, Jarmila: Po rudém J*>; v - ji ■ ■■ , , nám KSČ, 1, 1961, s. 674^9, Predh,stor" 5 4«** KSC PřísP^ k déji- NCKSČK1 ,J!96í^6-^7 ' 0př^aveaP^i 6. sjezdu KSČ. Příspěvky k dějinám HRADILÁK Zdeněk: Odborová otázka v boji KSČ za jednotnou a lidovou frontu. Príspevky k dejinám KSC, 2, 1962, s. 43-71 KUHN, Heinrich: Zur Sozialstruktur der Kommunistischen Partei der Tschechoslova-kei. Bohemia, 3, 1962, s. 426-467 STVRTECKY, Stefan: Vznik a činnosť čs. oddelenia při ľudovom komisariáte pre národnostné otázky v sovietskom Rusku. Příspěvky k dějinám KSČ, 2, 1962, s. 207-222. TESÁR, Ivan: Revolučné hnutie studentstva v kapitalistickom Československu. K 40. výročiu vzniku Kostufry;. Příspěvky k dějinám KSČ, 2, 1962, s. 72-88. VEJNAR, Lubomír: Revoluční nástup rudých odboru 1929-1930. Praha 1962. 211 s. MENCLOVÁ, Jarmila: 6. kongres Kl v roce 1928. K otázkám strategické a taktické orientace. Příspěvky' k dějinám KSČ, 3, 1963, s. 803-823. TRAPL, Miloš: Vývoj organizační struktury KSČ na Moravě. In: AUP, Historica 4. Praha 1963, s. 235-250. HILF, Rudolf: Die Stellungnahme der Komintern und der KPT zur Frage der Deutschen in den Sudentenländern. Bohemia, 5, 1964, s. 334-407. HRADILÁK, Zdeněk: Třídní boje čs. proletariátu v roce 1933 a taktika KSČ. Příspěvky k dějinám KSČ, 4, 1964, s. 365-399. KLÍR, Miroslav: Úloha Bohumíra Šmerala při vypracovávání strategicko-taktické orientace KSČ. Příspěvky k dějinám KSČ, 4, 1964, s. 651-684; 5, 1965, s. 3-40. MENCL, Vojtěch: Na cestě k jednotě KSČ v letech 1921-1925. Praha 1964. 387 s. POKORNÁ, Jiřina: K taktice „třída proti třídě" v hospodářských bojích čs. proletariátu (1929-1932). Příspěvky k dějinám KSČ, 4, 1964, s. 26-50. Příruční slovník k dějinám KSČ, 1,2. Praha 1964. 1 050 s. HRADILÁK, Zdeněk - NOVÁK, Jan: Z bojů o nové pojetí protifašistické jednotné fronty. K historii a významu 10. pléna Ú V KSČ v listopadu 1934. Příspěvky k dějinám KSČ, 5, 1965, s. 41-64. KUHN, Heinrich: Der Kommunismus in der Tschechoslowakei, 1. Organisationsstrukturen und Satzungen. Köln 1965. MENCLOVÁ, Jarmila: Před rozkolem v mezinárodním všeodborovém svazu. Příspěvky k dějinám KSČ, 5, 1965, s. 555-575. Přehled o složení nejvyšších orgánů KSČ v letech 1920-1945. Příspěvky k dějinám KSČ, 5, 1965, s. 757-784. ZINNER, Paul E.: Communist Stratégy and Tactica in Czechoslovakia 1918-1948. New York, Praeger 1965. 264 s. BARTOŠ, Josef (ed.): Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, 1. Ostrava 1966, s. 183-189. DUBSKÝ, Vladimír: KSČ a odborové hnutí v Československu na počátku 20. let. Praha 1966. 189 s. ELIÁŠ, Zdeněk-NETÍK, Jaromír: Czechoslovakia. In: Communism in Europe, Volume 2, Cambridge, Mass. 1966. 744 Politické strany KÁRNÍK, Zdeněk: První pokusy o založení komunistické strany v Čechách. Praha ŠPUCHAL,5 Václav: Ilegálni drážďanská porada. Dějiny a současnost, 1966, č. 4, s 38—39 ŠPLÍCHAL, Václav: K historii závěrečného procesu vytváření KSČ a jejího přijetí do KI Příspěvky k dějinám KSČ, 6, 1966, č. 6, s. 858-877. BAREŠ, Gustav: Depeše mezi Prahou a Moskvou 1939-1941. Příspěvky k dějinám KSČ.'7, 1967, s. 375-443. DUBSKÝ, Vladimír: Utváření politické linie KSC v období Smeralova vedení. Příspěvky k dějinám KSČ, 7, 1967, s. 645-668, 803-838. ^ KLÍR, Miroslav: Karel Kreibich. Příspěvky k dějinám KSČ, 7, 1967, s. 81-101. KUHN, Heinrich: Die Stellung der KPT zur Sudetendeutschen Frage. In: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert. München 1967, s. 157-175. BURDA, Vladimír: Přerušený sen Závise Kalandry. Výtvarná práce, 16, 1968, č. 18, 25. 10., s. 7; č. 19,29. 10., s. 10; č. 20-21, 10. 12., s. 10; č. 22-23,28. 12., s. 8-11. HRADÍLÁK, Zdeněk: Josef Guttmann - konflikt rozumu a svědomí. Revue dějin socialismu, 8, 1968, č. 4, s. 483-518. Přetisk tamtéž, č. 5, s. 645-660. NÁLEPKOVÁ, Olga: Jak to bylo s „likvidátory"? Dějiny a současnost, 1968, č. 11, s. 40-42. NIKLÍČEK, Ladislav: Dilema Jana Švermy. Dějiny a současnost, 1968, č. 10, s. 15-17. BRABEC, Jiří: Záviš Kalandra. Orientace, 1969, č. 4, s. 70-91. GOROVSKÝ, Karel: Bohumír Smeral. Revue dějin socialismu, 10, 1969, č. 6, s. 893- 922; r. 11, 1970, č. l,s. 112-139. HAJEK, Miloš: Jednotná fronta. K politické orientaci KI v letech 1921-1935. Praha 1969. 297 s. KÁRNÍK, Zdeněk: Založení KSČ a Kominterna. Revue dějin socialismu, 9, 1969, č. 2. s. 163-202. KOUDELKOVÁ, Jarmila: Rudý den 1928. Příspěvky k dějinám KSČ 9 1969 s 189-412. NOVÁK, Jan: O létech třicátých. Revue dějin socialismu, 9, 1969, s. 643-662. Zpočátku odboje. 1938-1941. Praha 1969. 517 s. CESAR, Jaroslav: KSČ v boji proti fašismu 1933-1938. In: K 50. výročí založení KSČ. Praha 1971, s. 93-124. KUBÍČEK, Jaromír: Z historie vydávání slovenského komunistického tisku na Moravě. Otázky žurnalistiky, 14, 1971, č. 2, s. 16-20. KVAČEK Robert: KSČ a vládní koalice v roce 1938. Československa časopis historický, 19, 1971, s. 159-180. M^ľľ^X°!tfCh: The Czechs mder Nazi ntle- The of National resistance 1939-1942. New York - London 1971. 274 s. VAS, Karel: Perzekuce revolučního dělnického a komunistického tisku v buržoaznim kŮm™^/9'*-1938- SeSify novináře> 6> ,972' C 2, s. 56-121. Í07Í 1« ga'* Zal°Žení KSČ a Vývo> dél^kého hnutí ve 20. letech. Praha 19/4. 153 s. gg. Komunistická strana Československa 745 0SrHľEľ;e/ľľ,ľDľ KTmmÍSťlSche P*"" der Tschechoslowakei in der Ersten Tschechoslowakischen Republik 1918-1938 Köln 1974 48 s PERUTKA, Jarom.r: Pokrokové tradice tělesné výchovy v československu. Praha 1974. 1 y Á S« FEYL, Othmar. Die böhmendeutsche Linke um die Reichenberger „Vorwärts" und Ihne Vorarbeit für die Entstehung der Kommunistischen Partei der ČSR. In: Wissenschaftliche Zeitschrift der Friedrich-Schiller-Universität-Jena, Jg. 7, 1975/78, s. 539-552. 5 OSCHLIES, Wolf: Die Kommunistische Partei der Tschechoslowakei in der Ersten Tschechoslowakischen Republik (1918-1938). In: BOSL, Karl (ed).: Die demokratisch-parlamentarische Struktur der Ersten Tschechoslowakischen Republik. München - Wien 1975, s. 53-82. KUHN, Heinrich: Von der Massenpartei zur Staatspartei, 1-3. Die kommunistische Bewegung in der Tschechoslowakei von der Gründung der Republik 1918 bis zum Februarputsch 1948. Köln, Bundesinstitut für ostwissenschaftliche und internationale Studien 1977-1978. 83, 95, 67 s. OSCHLIES, Wolf: Die Kommunistische Partei der Tschechoslowakei als politische Organisation 1920-1938. In: BOSL, Karl (ed.): Die Erste Tschechoslowakische Republik als multinationaler Parteienstaat. München - Wien 1979, s. 155-186. RUPNIK, Jacques: Historie du Parti Communistc Tschécoslovaque. Des origines ä la prise dupouvoir. Paris 1981. 288 s. ČADA, Václav: Stratégia a taktika KSČ v rokoch 1921-1938. Bratislava 1982. 315 s. KUBÍČEK, Jaromír: Český politický tisk na Moravě a ve Slezsku v letech 1918-1938. Brno 1982. 315 s. GALANDAUER, Jan: Bohumír Smeral. 1914-1941, 1, 2. Praha 1986. 513 s. WHEATON, Bernard: Radical Socialism in Czechoslovakia: Bohumír Šmeral, the Czech Road to Socialism and the Origins of the Czechoslovak Communist Party (1917-1921). New York 1986. 204 s. NIKLÍČEK, Ladislav: Gottwald a KSČ v letech 1929-1939: kořeny totality. Reportér, 1990, č. 10, príloha, s. 6-9. DRUG, Štefan: Vladimír Clementis. Život a dielo v dokumentoch. Martin 1993. 436 s. MLYNÁŘÍK, Ján: Začiatky komunistického hnutia na Slovensku a jeho vedúce osobnosti. Spor o Júliusa Verčíka. Historický časopis, 42, 1994, č. 2, s. 341-360. NIKLÍČEK, Ladislav: Českoslovenští komunisté mezi Kominternou a středoevropskou demokracií. Soudobé dějiny, 1995, č. 2-3, s. 237-253. KOLÁŘ, František (ed.): Politická elita meziválečného Československa 1918-1938. Kdo byl kdo. Praha 1998. 302 s. POKORNÝ, Jiří: Rudý den. Reflex, 9, 1998, č. 27, 2. 7., s. 68-70. WEISER, Thomas: Arbeiterführer in der Tschechoslowakei. Eine Kollektumographie sozialdemokratischer und kommunistischen Parteifunktionäre 1918-1938. München 1998.299 s. „ , FIALA, Petr - HOLZER, Jan - MAREŠ, Miroslav - PŠEJA, Pavel:komunismus v České republice. Vývojové, systémové a ideové aspekty působeni KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. Brno 1999. 315 s. 746 PEČÍNKA, Pavel: Pod rudou vlajkou proti KSČ - osudy radikální levice v Česko. slovensku. Brno 1999. 140 s. ŠPIČÁK Josef: Pokroková strana a Realisticky klub 1918-1920. In: Současný stav a perspektivy zkoumání politických stran na našem území. Ed. Pavel MAREK. Rosice - Olomouc 1999, s. 43-63. CABADA, Ladislav: Intelektuálové a idea komunismu v Českých zemích 1900-1939. Praha 2000. 197 s. HÁJEK Miloš - MEJDROVÁ, Hana: Vznik Třetí internacionály. Praha 2000. 491 s. MAREK, Pavel: Ivan Sekanina (1900-1940). Stručný nástin života a díla právníka, politika a kulturního pracovníka - bojovníka proti fašismu. Nové Město na Moravě 2000. 48 s. KÁRNÍK, Zdeněk: K původu a příčinám existence a vývoje radikálního socialis-' mu a komunismu. In: Věstník grantu KSČ a radikální socialismus v Československu 1918-1989. Praha, ÚSD 2002, č. 3, s. 9-16. NECHVÁTAL, Martin: 15. 5. 1921. Založení KSČ. Ve službách Kominterny. Praha 2002. 125 s. ŠUCHOVÁ, Xénia: KSČ na Slovensku v medzivojnovom období ako predmet slovenskej historiografie. In: Věstník grantu KSČ a radikální socialismus v Československu 1918-1989. Praha, ÚSD 2002, č. 3, s. 34-42. Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu, 1, 2. Edd.: Zdeněk KÁRNÍK a Michal KOPEČEK. Praha, ÚSD a Dokořán 2003, 2004. 317, 363 s.