Reflexe Audiocafé Absolvování kurzu Audiocafé považuji za velice pozitivní zkušenost, co se týče výuky žurnalistiky na Masarykově univerzitě. Jako člověk, který má blíže k psané a alternativně i k televizní žurnalistice, šlo o výjimečný zážitek zaměřit se výhradně na audio dokument a pochopit jeho pravidla, zásady a potřebné technické zázemí pro tvorbu. Z osmi setkání Audiocafé bych vyzdvihl čtyři, která mně po osobní stránce zaujala nejvíce, a to nejen z hlediska tématu. Rozhodně bych zmínil již první vysílání Rok pod rouškou, který zapůsobil věrným vyobrazením úvodu covidové doby. Zajímavý byl systém předělů, kdy mezi jednotlivými příběhy byl vložený „zpravodajský“ hlas ve smyslu slov některého z politiků, což působilo jako zdařilý pokus o držení dějinné linie. Zároveň mě při následné diskuzi zaujala poznámka jednoho z členů tvůrčího týmu, že v dokumentu, jenž se opírá pouze o audio a slyšení, není na škodu rozdílnost hlasů účinkujících. Lidé si aktéry díky různým přízvukům nebo barvám hlasů lépe odliší, o koho se jedná, a snáze se ve zvukové stopě orientují. To byl například jeden z aspektů čistě zvukové tvorby, o jehož důležitosti/vlivu na výsledný produkt jsem dříve uvažoval, a tak jsem na něj díky debatě dostal odpověď. Velice emotivně mě ovlivnil druhý poslech Moje kamarádka Zuzka, který vyprávěl příběh mladé ženy s onkologickým onemocněním. Působivé, a svým způsobem až depresivní, bylo sledování změn v hlasu hlavní aktérky, kde bylo postupem času znát vysílení vedoucí až k úplnému konci. Velmi nevšedně byl vyřešený konec díla, jež obstarali kamarádi Zuzky při pouštění lampionů + Zuzčin hlas zmiňující, že nemá strach ze smrti a jde do posledních dnů s úctyhodnou vnitřní silou. V rámci diskuze byl nejzajímavější morální námět ve smyslu publikace díla až po několika letech vzhledem k respektu k pozůstalým. Velmi oceňuji tento přístup k věci a jde o jasnou ukázku, že autoři musí o díle uvažovat v širších souvislostech, než je pouhé zpracování a zveřejnění, pokud si chtějí zachovat dobrou pověst a prokázat lidskost v těžkých životních momentech, což je u publicistiky tohoto typu nezbytné. Velmi atraktivní pro mě bylo téma týkající se nesmrtelnosti a hledání jejího principu v rámci moderních technologií. Zaujala mě myšlenka fungování umělé inteligence, která čerpá z dosud napsaných děl autora a dokáže na základě nich vytvořit naprosto nové texty, názory a postoje. Z individuální zkušenosti mi to trochu připomnělo lingvistické „hraní na zkrácení času“ prostřednictvím Google překladače, kde si lze navolit jako jazyk čínštinu, změnit si klávesnici na čínské znaky a náhodně je zadávat, z čehož při překladu do češtiny vznikají zajímavé věty. Neobvyklé pojetí přinesl dokument Terapie a sebevražedné jednání, kde byl vložen koncept terapeuta a klienta mluvících o situaci ze svých pohledů. Zapojena byla i jejich společná rozprava v některých momentech, což pěkně vykreslilo specifické lidské příběhy. Zároveň si člověk uvědomil, podobě jako v dokumentu o Zuzce, jak je lidský život křehký a vzácný. Současně je ale i krásný a je potřeba se snažit o něj starat nejlépe, jak to jen je možné. Výrazný dojem na mě zanechal úplně poslední dokument o lásce za časů korony. Hlavním důvodem bylo zejména to, že jsem se sám v jednom z příběhů našel a dá se očekávat, že moje životní zkušenost zřejmě brzy dopadne podobně jako jeden z prezentovaných dějů. Svým způsobem tak audiodokument pro mě zafungoval jako forma takové menší terapie, jež v dané situaci upřímně přišla velmi vhod. Celkově oceňuji na semestru Audiocafé jeho rozmanitost, která se odvíjela od jednotného tématu Restart. Myslím si, že se podařilo úspěšně naplnit různé pohledy na tento pojem a nabídnout koncept, jenž komplexně dával smysl, ukázal aktuální trendy v publicistické audiotvorbě a umožnil díky diskuzím nahlédnout blíže k motivacím, cílům a práci autorů. Spolu s tím je potřeba zmínit úspěšně převedení kurzu do online prostoru, díky čemuž se mohlo dozvědět o těchto dokumentech mnohem více lidí než při standardních Audiocafé v prostředí divadelní kavárny.