Úspěch přírodní vědy určit „nezpochybnitelné“ zákony ovládající přírodu. Rozum člověka jako nástroj k zpochybnění teologických doktrín, rozum člověka jako nástroj k určení pravdy. Reformulace ideálu vědy – věda, spasitelka lidstva. Teze Věčného míru jako racionalistické vyrovnání se s problematikou války (Immanuel Kant, J. Benthem). Neúspěch racionalismu nabídnout živoucí alternativu teologického universalismu, vysvětlení empiricismu. Rozum a objektivní vědění jako záruka pokroku a řádu společnosti (T. Hume). Věda jako záruka řešení válečných sporů a mezinárodní spolupráce. 

Věda jako nástroj dominance a útlaku, metody přírodní vědy jako neschopné vyrovnávat se se sociálními problémy. Anti-osvícenské postoje jako ideové počátky současných „post-positivismů“. Relativismus (J. G. Hamann), partikularismus (Montesquieu), základy interpretativní tradice (G. Vico) Hans Morgenthau a jeho zamítavý postoj k vědě.

Literatura:

 Rene Descartes: Discourse on the Method

Roy Porter (2001), The Goal: Science of Man, in The Enlighment, 11 – 37, Palgrave Macmillan: London

Berlin, I. (1977) Hume and the Sources of German Anti-Rationalism. In G. R. Morice (ed.), David Hume. Princeton University Press. pp. 162-180

Morgenthau, Hans, Joachim (1965): Scientific Man Versus Power Politics. Chicago – London: Chicago University Press, kapitola: Tragedy of Scientific Man