KAPITOLA I DOKONALÉ A PŘÍSNÉ INSTITUCE
Vezení není tak nedávné, neboť o něm nelze říci, že se zrodilo až s novými zákoníky. Vězení jako forma předchází svému systematickému využití v trestních zákonech. Konstituuje se vně soudního aparátu ve chvíli, kdy vznikají, procházejíce celým sociálním polem, procedury určené k oddělení jednotlivců, k jejich prostorovému rozmístění a ustálení, jejich utřídění, k využití maxima jejich času a jejich sil, k drezuře jejich těl, kódování celého jejich chování, kdy jsou drženi v prostoru viditelnosti bez možnosti skrytí, kdy se formuje veškerý aparát pozorování, registrace a notace okolo nich, ustanovuje určité vědění okolo nich, které se akumuluje a centralizuje. Obecná forma aparátu, který vede jednotlivce k poslušnosti a užitečnosti pomocí přesného opracování jejich těl, dala vzniknout instituci vězení dříve, nežli ji právo definovalo jako trest par excellence. Je pravda, že na přelomu 18. a 19. století dochází k přechodu od trestání k věznění; a to bylo něco nového. Ve skutečnosti však šlo o to, že trestání se otevřelo mechanismům donucení, vypracovaným již jinde. „Modely" trestajícího věznění - Gand, Gloucester, Walnut Street - znamenaly spíše první viditelné body tohoto přechodu než nějaké inovace či nová východiska. Vězení, podstatná část vězeňské panoplie, značí zajisté významný moment v trestní justici: její přístup k „humanitě". Značí však rovněž důležitý moment v historii disciplinárních mechanismů, které nová třídní moc právě rozvíjela: ten, v němž kolonizují právní in-
319
stituce. Na přelomu dvou století definovala nová legislath moc trestat jako obecnou funkci společnosti, která je prakt kována stejným způsobem na všech jejích členech a v níž každý člen společnosti stejně zastoupen; ale tím, že učinil věznění trestem nejvýznačnějším, zavedla procedury ovládá ní, charakteristické pro zcela určitý typ moci. Justice, kter vyhlašuje „rovnost", právnický aparát, který se prohlašuje: „autonomní", jenž je však dosazen nesouměřitelnostmi nucovacích disciplín - takové spojení stojí při zrodu věze^ „trestu civilizovaných společností".15
To zahrnuje charakteristický rys, žé^vězení jakožto trest i ujalo příliš brzy. Od prvních let 19. stoletíjteště existovalo vědomí o jeho novosti; přesto se ukázalo natolik a do takov hloubky spojeno se samotným fungováním společnosti, odsunulo do zapomnění všechny ostatní druhy trestání, kt ré si reformátoři 18. století dokázali představit. Zdálo se bez alternativy a neseno samým pohybem dějin: „Není to hoda, není to ani rozmar zákonodárců, že učinili uvězní základem i budovou téměř celé naší současné stupnice tre tů: znamená to pokrok idejí a zjemnění mravů."2' A tak ačl li se v průběhu jednoho století atmosféra samozřejmosti pí měnila, nezmizela docela. Jsou známy všechny nevýhoc vězení i to, že je nebezpečné, ne-li zbytečné. A přesto ne „vidět" nic, co by jej nahradilo. Je to hanebné řešení, které i lze převést na ekonomii.
Tato „samozřejmost" vězení, od které se tak těžko odvr dme, je založena především na jednoduché formě „zba^ nosti svobody". Jak by vězení nebylo nejvýznačnějším tre tem ve společnosti, ve které je svoboda dobrem, jež nálež všem stejným způsobem a s nímž je každý spojen „univerza
ním a věčným" citem?3' Její ztráta má proto stejnou cenu pro všechny; lépe než pokuta je trestem pro všechny „stejným". Jě to určitá právnická jasnost vězení. Nadto umožňuje vězení přesně kvantifikovat trest proměnlivou délkou času. Existuje rovněž určitá forma vězení jako mzdy, která v průmyslově rozvinutých společnostech konstituuje jeho ekonomickou „samozřejmost"MJmožňuje mu také ukazovat se jako určitá forma nápravy čroVěka. Tím, že odsouzenému odebírá jeho čas, se vězení ukazuje jako konkrétní vyjádření myšlenky, že trestný čin poškodil kromě oběti i celou společnost. Ekono-micko-morální samozřejmost trestání tak rozmělňuje tělesný trest na dny, měsíce, roky a ustavuje kvantitativní ekvivalence deliktů a trvání. Odtud pochází výraz tak frekventovaný a tak shodný s fungováním vězení, i když rozporný vzhledem k striktní teorii trestního práva, že člověk je ve vězení, aby „splatil dluh". Vězení je „přirozené", tak jako je v naší společnosti „přirozené" užívat čas k měření změny.4>r)
Ale samozřejmost vězení se zakládá rovněž na jeho předpokládané či požadované roli aparátu na přeměnu jedinců. Jak by vězení nebylo bezprostředně přijímané, když uzavíráním, napravováním, přiváděním k poslušnosti pouze reprodukuje, i když poněkud zesíleně, všechny mechanismy, které nacházíme v rámci celé společnosti? Vězení: poněkud přísnější kasárna, škola zbavená shovívavosti, ponurá dílna - to vše jsou nicméně pouze kvantitativní rozdíly. Toto dvojí založení - na jedné straně právně-ekonomické, na straně
i
1) P. Rossi, Trnité de droit pénnl, 1829, část III, s. 169.
2) Van Meencn, Kongres o vězeňství v Bruselu, v Annales de In Charito, 1847, s. 529-530.
3) A. Duport, Řeč v Konstituantě, Archives parlemenlaircs, 22. prosince 1789, sv. X a XXI.
4) Tato slovní hra mezi dvojí „přirozeností" vězení je stále přítomna. Není to tak dávno 11974], co prezident připomněl „princip", podle něhož věznění nemůže být ničím jiným než „zbavením svobody" -čistou esencí uvěznění, osvobozenou od skutečnosti vězení; dodejme, že vězení může být ospravedlněno jen svými „korektivními" a readaptačními účinky.
320
321
druhé technicko-disciplinární-umožniloíyězení jevitse jako nejbezprostřednější a nejcivilizovanější forma trestárú^Ä táH dvojí funkce mu ihned dodává na solidnosti. Ve skutečnost^ je jasná jedna věc: vězení nebylo především zbaveností svobody, k níž byla později přidána technická funkce korekce; bylo od počátku „legálním zadržením" spojeným s kol tivním doplňkem, či spíše podnikem určeným k modiftkoyi ní jedinců, jemuž zbavenost svobody umožnila fungovat v právním systému. Uvěznění za účelem potrestání zkrátí pokrývalo od počátku"19. století zároveň zbavenost svob i techniku transformování jedincuľl
Připomeňme si několik faktů. V zákonících let a 1810, a v poměrech, které jim bezprostředně předcházely i je následovaly,(není uvěznění nikdy zaměňováno s pro$| zbaveností svoboďyVfe to, nebo by to v každém případě měl, diferencovanýma finalizovaný mechanismus. Difereí vaný, protože by neměl mít stejnou formu v případě, žefí| jedná o obviněného nebo o odsouzeného, o chovance v lepšovně nebo o zločince: vězení pro osoby ve vyšetřov|ÉH vazbě, nápravně výchovný ústav i ústřední věznice musí v principu alespoň zčásti odpovídat těmto diferencím a zajišťovat trest nejen stupňovaný ve své intenzitě, ale též odli ve svých záměrech; Neboť vězení má svůj cíl stanovený hne na počátku: „Právo," ukládající jedněm těžší tresty než druhým, nemůže dovolit, aby se jedinec odsouzený k lehčímu trestu nacházel uzavřený v jednom místě spolu se zločiňq|| odsouzeným k trestu těžšímu; ...jestliže ze zákona ul trest má za principiální cíl nápravu zločinu, touží také měnit viníka."55 A tuto transformaci je třeba vyžadovat vnitřních účinků uvěznění! ;Vězení-trest, vězení-aparát: „Ř jenž musí vládnout v káznicích, může mocně přispět k obr
dě odsouzeného; nedostatky ve výchově, nákaza, špatné příklady, zahálka... zrodily zločiny. Pokusme se tedy uzavřít všechny tyto prameny korupce; nechť jsou v káznicích uplatňována pravidla zdravé morálky; nechť, nuceni k práci, kterou dokončí s radostí, když sklidí její plody, osvojí si odsouzení při této příležitosti návyk, chuť a potřebu být něčím zaneprázdněni; nechť jsou si vzájemně příkladem pracovitého života; ten se brzy stane životem čistým; a oni začnou brzy pociťovat lítost nad svou minulostí, první předzvěst lásky k povinnostem. "Ŕ) Techniky korekce tvoří okamžitě součást institucionálního základu trestního vězení.
Je třeba též připomenout, že hnutí za reformu vězení, za kontrolu jejich fungování není nějakým pozdějším jevem. Nezdá se dokonce ani, že by se zrodilo ze zjištění patřičně prokázaného selhány „Reforma" vězení se dostavuje téměř současně se vznikem ""vězení samého. Je to něco jako jeho prograrrtľJVezení je již od počátku zapojené do řady doplňujících mechanismů, které je mají zdánlivě korigovat, jež však vzbuzují dojem, že tvoří součást samotného jeho fungování, nakolik byly svázány s jeho existencí po celou dobu jeho historie. Hned od počátku existovala výmluvná technologie vězení. Vyšetřování: ta, která prováděl Chaptal již v roce 1801
5)  Molifs de Code ďinstruction criminelle, Zpráva G. A. Reala, s. 244.
6) Tamtéž, Zpráva Treilhardova, s. 8-9.1 v předcházejících letech nacházíme toto téma poměrně často: „Trest uvěznění, vyhlášený zákonem, má především za úkol napravovat jedince, to jest učinit je lepšími, připravit je pomocí více či méně dlouhých zkoušek na to, aby znovu zaujali své místo ve společnosti, aniž by je dále zneužívali.,. Nejjistějšími prostředky, jak učinit jedince lepšími, jsou práce a vzdělání." To nespočívá pouze v osvojení si čtení a počítání, ale rovněž v usmíření odsouzených „s myšlenkami pořádku, morálky, úcty k sobě samému a k druhým". (Beugnot, prefekt ze Seine-Inférieure, výnos z frimairu roku X) Ve zprávách, které Chaptal vyžadoval na generální radě, je více než tucet žádostí o vězení, kde by bylo umožněno zadrženým pracovat.
322
323
(při nichž šlo o to, co by mohlo být použito při zavedení i tému věznic ve Francii), ta, která prováděl Decazes v 1819, Villerméova kniha publikovaná v roce 1820, zpr o ústředních věznicích sestavená Martignacem v roce lí| vyšetřování vedená ve Spojených státech amerických B« montem a de Tocquevillem v roce 1831, Demetzem a Blo| tem v roce 1835, dotazníky adresované Montalivetem ředí lům ústředních věznic a generálním radám uprostřed defc o izolování zadržených. Společnosti pro kontrolu fungovjjí vězení navrhující jejich zlepšení: v roce 1818 je to velmi oí ální Společnost pro zlepšení vězení, o něco později Společnost zení a rozličné filantropické skupiny. Nespočet opatření - *ij nosů, nařízení či zákonů: od reformy, kterou předvídala pr Restaurace v září 1814 a která nebyla nikdy realizována, až j zákon z roku 1844, připravený Tocquevillem, který načas i vřel dlouhou debatu o prostředcích, jež by učinily vězení dl tivnějším. Programy pro zajištění fungování stroje-vězer programy pro nakládání s vězněnými, modely materiální uspořádání, z nichž některé, jako Danjouův, Blouetův či rou-Romainův, zůstaly čirými projekty, jiné byly ztělesní v instrukcích (jako oběžník z 9. srpna 1841 o zřízení vězení ] osoby ve vyšetřovací vazbě), a další se staly zcela skutečnj budovami, jako například vězení Petite Roquette, v němž b) lo ve Francii poprvé uvěznění organizováno po celách.
Je k tomu třeba ještě připojit publikace, které vyšly více j méně přímo z vězení a byly redigovány buď filantropy, byl Appert, nebo o něco později „specialisty" (tak jako Am les de la Charite)P či dokonce bývalými vězni; Pauvre Jacque
7) Nejdůležitější byly bezpochyby programy navržené Ch. Lucasem,1 Marquetem Wasselotem, Faucherem, Bonnevillem a o něco později! Ferrusem. Stojí za to poznamenat, že většina z nich nebyli filantropo-1 vé, kritizující zvnějšku vězeňské instituce, nýbrž že byli tím či oním| způsobem spjati se správou věznic. Byli to spíše odborní úředníci.
8) V Německu řídil Julius Jahrbücher für Strafs-und Besserungs Anstalten.
324
na konci Restaurace či Gazette de Sainte-Pélagie na počátku červencové monarchie.9*
i— Neměli bychom vidět vězení jako inertní instituci, kterou čas od času otřásala reformní hnutí .'„Teorie vězení" byla spíše jeho konstantním návodem k užívání než příležitostnou kritikou^1 jednou z jeho podmínek fungování. Vězení tvořilo vždy součást aktivního pole, které bylo bohaté na projekty, nová uspořádání, experimenty, teoretická pojednání, svědectví a šetření. Okolo vězení bylo vždy plno řečí a zápalu. Ze bylo vězení temnou a opomíjenou oblastí? Nedokazuje samotný fakt, že se o něm nepřestávalo po téměř dvě století hovořit, pravý opak? S příchodem legálního trestání zatížilo onu starou právnicko-politickou otázku práva trestat všemi těmi problémy, vším tím rozruchem, který se točil okolo technik nápravy jednotlivcem
Baltard mluví o „dokonalých a přísných institucích".10> Vězení musí být vyčerpávajícím disciplinárním aparátem,
9) Ačkoli byly tyto deníky především orgány obrany vězněných dlužníků a několikrát se opakovaně distancovaly od delikventů v pravém slova smyslu, lze v nich najít i tvrzení, že „řádky deníku Pauvre Jacques nejsou zasvěceny jen výjimečné specialitě. Strašlivý zákon o osobní exekuci a jeho neblahé uplatňování nejsou jediným terčem útoků vězňů žurnalistů...
Pauvre Jacques zavede pozornost svých čtenářů do míst uvěznění, zadržení, do káznic, do útulků, nebude zachovávat mlčení o místech, kde jsou viníci vystavováni mučení, ačkoli zákon je odsoudil pouze k práci..." (Pauvre Jacques, toč. I., č. 7) Stejně tak Gazette de Sainte-Pélagie bojuje za trestní systém, jehož cílem je „zlepšení případu", neboť jakýkoli jiný systém je „výrazem společnosti stále ještě barbarské" (21. března 1833).
10) L. Baltard, Architectonographie des prisons, 1829.
325
a to v několika ohledech: musí brát v potaz všechny rysy dince, jeho tělesný výcvik, jeho pracovní způsobilost, jel každodenní vedení, jeho morální postoj, jeho nadání; vězei je, daleko víc než škola, dílna či armáda, jež vždy implikv jistou specializaci, „vše-disciplinární". Vězení navíc nei žádný vnějšek ani žádnou mezeru; nepřestává v činnost dokud není jeho úkol dokonale naplněn; jeho působení na r dince musí být nepřetržité: je to ustavičná disciplína. Vězeij má konečně nad vězněnými téměř naprostou moc; má s\ vnitřní mechanismy represe a trestu: je to despotická disdj lína. Dovádí do krajnosti všechny procedury, které naci ' me v ostatních disciplinárních zařízeních. Je třeba, aby tím nejmocnějším soustrojím pro vnucení nové formy zkaá nému jedinci: jeho způsob jednání je vnucení totální výclná vy: „Ve vězení může vláda disponovat osobní svobodc a časem vězněného; odtud lze chápat moc výchovy, kte nejen v jednom dni, nýbrž v následnosti dní a dokonce n může člověku určovat dobu bdění a spánku, aktivity a od] činku, počet jídel a dobu jejich trvání, kvalitu a množs stravy, povahu a produkt jeho práce, čas modlitby, uživí řeči a takřka samotného myšlení, této výchovy, která na " noduchých a krátkých cestách z jídelny do dílny, z dílny d cely určuje pohyby těla a i ve chvílích odpočinku řídí vyuí tí času, této výchovy, jež se zkrátka zmocňuje naprosto cť" ho člověka, všech fyzických i morálních schopností, kt< v něm jsou, a času, v němž je on sám."n) Tato celková pravá" předepisuje překódování existence dosti odlišné čirého právního zbavení svobody a také dosti odlišné od jed* noduchého mechanismu reprezentací, o jakém snili reformátoři v dobách Ideologie.
11) Ch. Lucas, De k reforme des prisons, 1838, část II, s. 123-124.
1. Prvním principem byla izolace. Izolace odsouzeného od vnějšího světa, od všeho toho, co motivovalo jeho čin, od všech okolností, které mu jej usnadnily. Izolace vězněných jednoho od druhého. Trest musí být nejen individuální, ale také individualizující, a to dvojím způsobem. Vězení musí být především pojato tak, aby samo o sobě vylučovalo neblahé následky, které s sebou nese soustředění tolika rozličných odsouzenců na jednom místě: potlačit spiknutí a vzpoury, jež by se mohly zformovat, zabránit tomu, aby se tvořila nová spolčení či aby se zrodily možnosti vydírání (až se uvěznění znovu ocitnou na svobodě), klást překážky nemorálnosti takovému počtu „mysteriózních spojení". Aby zkrátka vězení nevytvářelo ze zločinců, které soustřeďuje, homogenní a solidární populaci: „V tuto chvíli existuje mezi námi organizovaná společnost zločinců... Tvoří malý národ uprostřed velkého. Téměř všichni tito lidé se seznámili ve vězení, případně se tam znovu potkávají. Dnes je třeba členy této společnosti rozptýlit. "12) Mimoto musí být samota pozitivním nástrojem nápravy. Působí skrze zamyšlení nad sebou, které vyvolává, a skrze výčitky svědomí, jež se nevyhnutelně objeví: „Uvržen v samotu zamýšlí se odsouzený nad sebou. Ponechán o samotě se svým zločinem, učí se jej nenávidět, a není-li jeho duše ještě otupena zlem, pak právě v izolaci jej přepadnou výčitky svědomí."13' Samota působí rovněž díky tomu, že zajišťuje jistý druh autoregulace trestu .i umožňuje jakousi spontánní individualizaci trestání: čím víc je odsouzený schopen zamyslet se nad sebou, tím větší
12) A. de Tocqueville, Rapport a la Chambre des Deputes, citováno v E. de Beaumont a A. de Tocqueville, Le Systéme pénitentiaire aux États-Unis, 3. vyd. 1845, s. 392-393.
i i) E. de Beaumont a A. de Tocqueville, Le Systéme pénitentiaire aux États-Unis, 3. vyd. 1845, s. 109.
326
327
bylo provinění, jehož se dopustil při spáchání zločinu; alej o to živější budou také jeho výčitky a o to bolestnější bude jeho samota; když se naproti tomu bude dostatečně kát a napravovat bez sebemenší přetvářky, samota ho již tížit nebude.; „Tak podle této obdivuhodné disciplíny nese každá inteligence a každá morálka v sobě samé princip a míru represe, jejichž jistotu a neproměnnou spravedlnost nedokáže narušit lidská chyba či omylnost... Není to vskutku jakési zpečetěr spravedlnosti boží a spravedlnosti vycházející z prozřetel-nosti?"14) Konečně, a možná především, izolace odsouzenýd zaručuje, že na nich může být praktikována v maximální mí-í ře moc, která nebude vyvažována žádným jiným vlivem; sa-| mota je první podmínkou naprostého podřízení: „Jen si představme," řekl Charles Lucas, odvolávaje se na roli ředitele^ učitele, katechety a „dobrotivých osob" ve vztahu k izolova-j nému vězni, „jen si představme moc lidského slova vstupují^ čího do prostředí hrozivé disciplíny ticha, aby promluvik k srdci, k duši, k člověku."155 Izolace zajišťuje důvěrné setkání vězně a moci, která je vůči němu uplatňována.
To je bod, kolem kterého se rozpoutala diskuse o dvo\ systémech amerického vězeňství, o systému auburnskér a systému filadelfském. Ve skutečnosti se tato diskuse, jež se rozrostla do takové šíře,16' týkala pouze způsobu zajišťovány izolace, který by byl přijatelný pro všechny.
Auburnský model předepisoval individuální celu během noci, práci a stravování společné, ale pod podmínkou naprostého ticha, vězni směli mluvit pouze s dozorci, s jejich svolením a potichu. To byl zřejmý odkaz ke klášternímu modelu a také odkaz k disciplíně dílny. Vězení musí být mikro-kosmem dokonalé společnosti, kde jsou jedinci izolováni ve své morální existenci, kde se však uskutečňuje jejich zno-vuspojení v přísně hierarchickém rámci, bez vedlejších vztahů, a kde je možná komunikace jen ve vertikálním směru. Výhoda auburnského systému podle jeho obránců spočívala v tom, že byl reprodukcí samotné společnosti. Donucení je zde zajišťováno materiálními prostředky, ale především pravidlem, které bylo třeba se naučit respektovat a které je zaručováno dohledem a tresty. Spíše než držet odsouzené „pod zámkem jak divoká zvířata v jejich kleci", je třeba sloučit je s ostatními, „nechat je podílet se společně na užitečných činnostech, přimět je společně k dobrým návykům, předcházet morální nákaze aktivním dohledem, udržovat jejich soustředění pravidlem ticha"; toto pravidlo navykne vězně „považovat zákon za svaté přikázání, jehož porušení má za následek spravedlivé a zákonité zlo".17' Tato souhra izolace, sloučení bez možnosti komunikovat a zákona zajišťovaného nepřetržitou kontrolou tedy musí rekvalifikovat zločince jako společenské individuum: cvičí jej k „užitečné a odevzdané činnosti";18' obnovuje v něm „návyky společenskosti".19'
14) S. Aylies, Du systéme pénitentiaire, 1837, s. 132-133.
15) Ch. Lucas, De la reforme des prisans, 1836, díl I, s. 167.
16) Diskuse, která začala ve Francii okolo roku 1830, nebyla ukončena] ještě v roce 1850; Charles Lucas, obránce auburnského modelu, in-* spiroval nařízení z roku 1839 o režimu v Ústředních věznicích (společná práce a naprosté ticho). Vlna vzpoury, která následovala, a snad rovněž všeobecná agitace v zemi v letech 1842-1843 vedly v roce 1844 k upřednostnění pensylvánského režimu naprosté izola-
ce, který vychvalovali Demetz, Blouet, Tocqueville. Avšak Druhý kongres o vězeňství v roce 1847 rozhodl proti této metodě.
17) K. Mittermaier, v Revue frangaise et étrangére de legislation, 1836.
18) A. E. de Gasparin, Rapport au ministře de ľlntérieur sur la reforme des prisons.
19) E. de Beaumont a A. de Tocqueville, Du systéme pénal aux Élats-Unis, 3. vydání, 1845, s. 112.
328
329
Při naprosté izolaci - jako ve Filadelfii - není rekvalifika ce zločince vyžadována od působení obecného zákona, nýbrž od vztahu jedince ke svému vlastnímu svědomí a k tomu,W může osvítit jeho nitro.20) „Osamocen ve své cele je vězeň vydán sobě samému; v tichu svých vášní i světa, který ho obkl< puje, sestupuje do svého svědomí, zpytuje jej a pociťuje, že v něm probouzí mravní cit, který v srdci člověka nikdy nezanikne."21' Není to tedy vnější ohled na zákon ani strach z trestu, co bude na vězně působit, nýbrž sama p: jeho svědomí. Spíše hluboká odevzdanost než povrchní | cvik; změna morálky, nikoli postoje. V pensylvánském W ní jsou jedinými prostředky nápravy svědomí a němá a tektura, na kterou naráží. Na Cherry Hill „jsou zdi treste: zločin; cela staví vězně tváří v tvář sobě samému; je nuceny slouchat svému svědomí". Z toho vyplývá, že práce je spíše útěchou než povinností, že dozorci nemusejí vyvíjet jaký nátlak, neboť ten je zajištěn materialitou věcí, a že sledkem toho je akceptována jejich autorita: „Při každé ná« vštěvě splyne z těch počestných rtů několik laskavých slov a snesou se do srdce vězně s uznáním, nadějí a útěchou; VM zeň miluje svého dozorce; a miluje ho proto, že je mírný a soucitný. Zdi jsou strašné a člověk je dobrý."225 V této vm vřené cele, provizorním hrobě, nabývají mýty o znovuzra ní snadno konkrétní podoby. Po noci a tichu se obnovuje vot. Auburn, to byla společnost sama, dovedená ke svým základním principům. Cherry Hill, to byl život vyhlazen? a znovu započatý. Katolicismus hbitě včlenil tuto kvakerskou
techniku do svých diskurzů. „Nevidím ve vaší cele nic než děsivý hrob, v němž namísto červů jen výčitky svědomí a beznaděj postupují, aby vás rozežraly a učinily vaši existenci předstupněm pekla. Avšak... co je-pro bezbožného vězně pouhým hrobem, odpornou kostnicí, stane se pro upřímně věřícího křesťana samotnou kolébkou blažené nesmrtelnosti."23*
Z opozice těchto dvou systémů vyrůstala celá řada různých konfliktů: náboženských (musí být konverze principiálním bodem nápravy?), medicínských (vede naprostá izolace k šílenství?), ekonomických (kde jsou nejnižší náklady?), architektonických a administrativních (která forma zaručuje nejlepší dohled?). Proto, nepochybně, tak rozsáhlá polemika. Ale v srdci těchto diskusí a tím, co je vlastně umožňovalo, byl původní cíl vězeňské činnosti: donucovací individualizace prostřednictvím přerušení jakéhokoli vztahu, který není kontrolován mocí nebo nařízen podle hierarchie.
2. „Práce, střídající se s přestávkami k jídlu, doprovází vězně až k večerní modlitbě; nový spánek mu tedy poskytuje přívětivý odpočinek, který nebude rušen nespoutanou fantazií. Tak uplyne šest dní v týdnu. Po nich následuje den zasvěcený výhradně modlitbě, vyučování a blahodárným meditacím. Tak následují jeden po druhém týdny, měsíce, roky; tak se vězeň, jenž byl při nástupu do zařízení člověkem nestálým či s přesvědčením zaměřeným pouze na svou nezpůsobilosr, toužící zničit svou existenci pomocí / svých rozmanitých neřestí stává postupně sílou zvyku nej-
20) „Každý člověk," řekl Fox, „je osvícen světlem božím a já to světlo vl dím zářit skrze každého člověka." Právě v duchu kvakerů a Walmi' Street byla organizována pensylvánská vězení v Pittsburgu, a pozdi ji v Cherry Hill po roce 1820.
21) Journal des économistes, II, 1842.
22) Abel Blouet, Projet de prisons cellulaires, 1843.
i3) Abbé Petigny, Allocution adressée aux prisonniers, ä ľoccasion de 1'inau-guration des bátiments cellulaires de la prison de Versailles. Viz o několik let později v Hraběti Monte Cristo zcela zřetelně kristologickou verzi znovuzrození následujícího po uvěznění; zde však nejde o to učit se ve vězení poslušnosti zákonu, nýbrž nabýt skrze tajné vědění moc k dosažení spravedlnosti navzdory nespravedlnosti úředníků.
330
331
prve sobě zcela cizím, avšak brzy při této proměně získal novou povahu, jež mu bude natolik blízká díky práci a n dostem z ní odvozeným, že pokud byla jeho duše alespf trochu přivedena moudrým ponaučením k lítosti, může b s větší důvěrou vystaven pokušením, která ho pomalu flH praví na návrat na svobodu."24* Práce je spolu s izolací <£V no vána jako Činitel vězeňské proměny. To nacházíme y v zákoníku z roku 1808: „Ačkoli trest uložený zákonem r za cíl napravení zločinu, usiluje rovněž o polepšení viní a tento dvojí cíl se podaří splnit, jestliže je zločinec vytri ze své zhoubné zahálčivosti, která uvrhnuvši jej do vězí znovu jej zde dostihuje a zmocňuje se jej, aby ho dovedla i k poslednímu stupni zkaženosti."25* Práce není ani příc*" kem ani korektivem režimu uvěznění: ať se jedná o nu< práce, odloučení či uvěznění, je práce považována sar ným zákonodárcem za naprosto nutný doprovodný jev. 1 jde ovšem vůbec o nutnost, o níž hovořili reformátoři v|J století, když chtěli učinit vězení jednak příkladem pro veře)« nost, jednak účinnou nápravou v zájmu společnosti. Ve vé» ženském režimu je spojení mezi prací a trestáním zcela jinéi ho druhu.
24) N. H. Julius, Lccons sur ks prisons, fr. překlad, 1831, díl I, s. 417-418
25) G. A. Real, Motifs du Code ďinslruction criminclk, 1808. Již před*1' několik nařízení ministra vnitra zdůrazňovalo potřebu zajistit ft^r pro uvězněné: nařízení z 5. fructidoru Roku VI, 3. messidoru Roktt VIII, 8. pluviose a 28. ventóse Roku IX, 7. brumairu Roku X. Ihned po vydání Zákoníků v letech 1808 a 1810 nacházíme ještě další noři' zení: z 20. října 1811,8. prosince 1812; a /.novu rozsáhlé nařízení z ro ku 1816: „Největší důraz je třeba klást na to, aby byli věznění fn nejvíce zaměstnáni. Je nutné vzbudit v nich touhu pracovat tím, )■ budou odlišeni ti, kdo pracují, od těch vězňů, kteří budou chtít d.n zahálet. Ti první budou lépe živeni a budou mít lépe ustláno niv druzí." Věznice Melun a Clairvaux byly velmi brzy organizovány i ko velké dílny.
Několik polemik, jež se objevily za restaurace či za červencové monarchie, vyjasnilo funkci, která byla přisuzována trestní práci. Nejprve to byla diskuse o platu. Práce vězňů byla ve Francii odměňována. To s sebou přinášelo problém: jestliže je za práci ve vězení vyplácena odměna, pak tato práce není skutečnou součástí trestu; vězeň ji tedy může odmítnout. Výše odměny se navíc odvíjela od zručnosti dělníka, nikoli od polepšení viníka: „Nejtěžší případy jsou téměř všude nejzručnějšími pracovníky; jsou nejlépe odměňováni, v důsledku toho jsou nejvíce neukáznění a nejméně schopni lítosti."26* Diskuse, která nikdy zcela neutíchla, byla obnovena, a to se značným zápalem, v letech 1840-1845: bylo to období ekonomické krize, období bouří mezi dělnictvem, a také období, kdy již začínala krystalizovat protikladnost dolníka a delikventa.27* Organizovaly se stávky protestující proti dílnám ve vězení: když se rukavičkáři z Chaumontu podařilo zorganizovat dílnu v Clairvaux, jeho dělníci protestovali prohlašujíce, že je tím zneuctěna jejich práce, obsadili manufakturu a donutili majitele od jeho projektu ustoupit.28' Myla tu rovněž rozsáhlá tisková kampaň v dělnických dení-t ich: o tom, že vláda upřednostňuje trestní práci proto, aby dosáhla snížení „svobodných" platů; o tom, že nevýhody li'chto vězeňských dílen jsou ještě silněji pociťovány ženami, |iž tato konkurence zbavuje práce, nutí je tím k prostituci, následkem níž se ocitnou ve vězení, kde se tyto ženy, které \\>. nemohly dále pracovat na svobodě, stávají další konku-ii«nci pro ty, které jsou stále ještě zaměstnány;29' o tom, že vězňům je poskytována práce nejlépe zajištěná - „zloději
i |. J. Marquet-Wasselot, Li Ville du refuge, 1832, díl III, s. 171.
i Viz níže, s. 395.
•i Viz J. P. Aguet, Les Grtves saus In monarchie de Itiillet, 1954, s. 30-31. ľ Atelier, prosinec 1842, roč. 3, č. 4.
332
provádějí v teple a pod střechou kloboučnické a nábytkářské práce" -, zatímco nezaměstnaný kloboučník musí docházet „na lidská jatka vyrábět olovnatou bělobu za dva franky den-ně";30' o tom, že filantropie se nejvíce stará o podmínky práce vězněných, ale opomíjí podmínky dělníků pracujících na svobodě. „Jsme si jisti, že kdyby vězňové pracovali například se rtutí, věda by byla zajisté mnohem pohotovější, než je, ve vynalézání prostředků pro ochranu pracujících před nebezpečím jejích výparů: ,Ti ubozí vězni!' říkali by ti, kteří sotva-kdy promluví o dělnících v zlatnictví. Je třeba nejprve krást nebo zabíjet, aby na sebe člověk upoutal pozornost či vzbudil soucit." Především však o tom, že směřuje-li vězení k tomu stát se dílnou, budou tam brzy odesláni žebráci a nezaměstnaní, a budou tak obnoveny ve Francii staré všeobecné špit ly nebo v Anglii workhouses.31> Navíc zde byly, především schválení zákona z roku 1844, petice a dopisy - jedna petic jež byla odmítnuta Chambre de Paris, „shledávala neli ským, že se navrhuje, aby násilníci, vrazi a zloději byli používáni pro práce, jež jsou dnes údělem několika tisíců dělníků"; „La Chambre dala před námi přednost Barabášovi";32' řH pografičtí dělníci odeslali dopis ministrovi, když se dozvěděli, že jedna tiskárna byla umístěna do věznice v MeluniK „Musíte rozhodnout mezi zatracenci, spravedlivě postiženými zákonem, a mezi občany, kteří obětují své dny v počestnosti a odříkání pro zajištění existence svých rodin jakož i bohatství své vlasti. "33)
Odpovědi, kterými se proti celé této kampani ohrazovaly vláda a úřady, byly zcela neměnné. Trestní práce nemůže být
30) L'Atelier, listopad 1845, roč. 6, č. 2.
31) Tamtéž.
32) L'Atelier, červen 1844, roč. 4, č. 9 a duben 1845, roč. 5, č. 7; viz z tel. doby rovněž La Démocratic pacifiquc.
33) L'Atelier, březen 1845, roč. 5, č. 6.
kritizována za to, že podporuje nezaměstnanost: pro svůj omezený'rozsah a malou produktivitu nemůže mít obecnější vliv na ekonomiku. Není jako aktivita výroby užitečná sama sebou, nýbrž svými důsledky, které vnáší do lidského mechanismu. Je principem řádu a pravidelnosti; skrze požadavky, které jsou jí vlastní, šíří nezachytitelným způsobem formy přísné moci; podřizuje těla pravidelným pohybům, vylučuje rozčilení a neklid, zavádí hierarchii a dozor, které - jelikož tvoří součást její logiky - jsou mnohem lépe přijímány a které jsou mnohem hlouběji vtištěny do chování odsouzených. Spolu s prací „vstupuje do vězení pravidelnost, která tu vládne bez námahy a bez užití jakéhokoli represivního či násilného prostředku. Tím, že je odsouzený zaměstnán, jsou mu vštěpovány návyky řádu a poslušnosti; z lenocha, kterým byl, se stává pilný a pracovitý člověk... postupem času nachází v pravidelné činnosti ve vězení, v manuálních pracích, ke kterým byl donucován..., jistý lék proti výstřelkům své fantazie.Trestní práce musí být považována za mašinérii, která sama o sobě transformuje násilníckeho, neklidného, ukvapeného vězně ve svou součást, která hraje svou roli s dokonalou pravidelností. Vězení není dílna; je, musí být samo
0 sobě strojem, jehož jsou vězňové-dělníci zároveň soukolími
1 výrobky; tento stroj je „zaměstnává", a to „nepřetržitě, maje /.i jediný cíl vyplnit každý jejich okamžik. Když se tělo pohybuje, když se duch zaměstnává jedním určitým předmětem, dotěrné myšlenky se vzdálí a v duši se obrodí klid."35> Má-li koneckonců práce ve vězení ekonomický efekt, pak ten, že produkuje mechanická individua podle obecných norem l-iúmyslové společnosti: „Práce je ochránkyní moderních lidi; nahrazuje morálku, vyplňuje prázdnotu vzniklou nepří-
i) A. Bérenger, Rapport a V Academie des sciences morales, červen 1836. ■) H. Danjou, Des prisons, 1821, s. 180.
334
335
tomností víry a platí za princip všeho dobra. Práce se musí stát náboženstvím věznic. Pro společnost-stroj je třeba, aby prostředky nápravy byly čistě mechanické."365 Výroba indivi-duí-strojů je ovšem také výrobou proletářů; v důsledku toho, že máme jen „dvě ruce dobré pro všechno", dá se žít jen „z výsledku naší práce, vykonáváním nějakého povolání, nebo z výsledku práce jiných, prováděním krádeží"; nuže, pokud by vězení nenutilo zločince k práci, zavádělo by z fiskálního hlediska znovu do samotné své instituce situaci, kdy si jedni vybírají dávky z práce druhých. „Otázka zahálčivosti je zde stejná jako v samotné společnosti; pokud nejsou vězni schopni existovat ze své práce, jsou živi z práce druhých."375 Práce, kterou odsouzený přispívá k naplňování svých vlastních potřeb, přetváří zloděje na poslušného dělníka. A právě zde vstupuje do hry otázka užitečnosti odměny za trestní práci; ukládá vězněnému „morální" formu platu jakožto podmínky jeho existence. Mzda vštěpuje „lásku a návyk" k práci;385 ukazuje těmto zlosynům, kteří ignorují rozdíl mezi mým a tvým, smysl vlastnictví - smysl „toho, co je dobýváno v potu tváře";395 naučí také ty, kteří žili marnotratně, co je to prozíravost, šetrnost, co to znamená myslet na budoucnost;405 konečně tím, že předkládá měřítko vykonané práce, umožňuje kvantitativně vyjádřit píli vězně a pokrok v jeho polepšení.415 Mzda za
■r0%
36) L. Faucher, De la reforme des prisons, 1838, s. 64. V Anglii zajišťovaly „šlapací mlýn" (tread-mill) a pumpa disciplinární mechanizaci b«z jakéhokoli cílového produktu.
37) Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1838, díl II, s. 313-314.
38) Tamtéž, s. 243.
39) E. Danjou, Des prisons, 1821, s. 210-211; viz také L'Atelier, listopad 1845, roč. 6, č. 2.
40) Ch. Lucas, tamtéž. Třetina denního platu byla každému vězněnému dávána stranou pro dobu, kdy bude propuštěn.
41) E. Ducpétiaux, Dm systéme de ľemprisonnement cellulaire, 1857, s. 30-31.
trestní práci neodměňuje produkci; slouží jako pobídka k proměně jedince a měřítko jejího uskutečňování: je to právní fikce, neboť nereprezentuje „svobodné" poskytování pracovní síly, ale úskok, u něhož se předpokládá, že bude účinný při technikách nápravy.
Co je tedy užitkem trestní práce? V žádném případě to není zisk; dokonce ani formování užitečných dovedností; jde o ustavení vztahu moci, prázdné ekonomické formy, schématu podřízení jedince a jeho přizpůsobení aparátu výroby.
Dokonalým obrazem práce ve vězení byla ženská dílna v Clairvaux; tichá přesnost lidského soustrojí se zde spojovala s předepsanou přísností kláštera: „V křesle, nad kterým visel krucifix, sedí jedna ze sester; před ní vykonávají vězeňkyně, sedící ve dvou řadách, úkol, jenž jim byl uložen, a poněvadž jako práce převládá téměř výhradně šití, vládne zde neustále nejpřísnější ticho... Zdá se, že v těchto sálech vše dýše pokáním a usmířením. Vracíme se tu jakoby přirozeně do dob ctihodných zvyklostí tohoto starého místa; připomínají se nám ty dobrovolné kajícnice, které se zde uzavíraly proto, aby daly sbohem okolnímu světu."425
3. Vězení ovšem přesahuje prosté zbavení svobody ještě důležitějším způsobem. Směřuje k tomu stát se nástrojem modulace trestu: aparátem, který by skrze vykonávání rozsudku, jímž je pověřen, měl právo převzít, přinejmenším zčásti, jeho princip. Toto „právo" nebylo samozřejmě instituci vězení přiznáno v 19. a ani ve 20. století jinak než v zlom-kovité podobě (v komplikované formě podmínečného pro-
42) Srovnejme to s následujícím textem Faucherovým: „Vstupte do prádelny; poslechněte si, jak spolu rozmlouvají dělníci, a hvízdání strojů. Existuje ve světě truchlivější kontrast než srovnání pravidelnosti a předpověditelnosti těchto mechanických pohybů s nepořádkem myšlenek a mravů způsobeným kontaktem takového množství mužů, žen a dětí?" De la reforme des prisons, 1838, s. 20.
336
337
puštění, Částečného osvobození či organizování center refoi my). Je však třeba poznamenat, že bylo velmi záhy požadéfj váno těmi, kdo byli odpovědni za správu věznic, jako sai podmínka dobrého fungování vězení a jeho účinnost v onom úkolu napravování, jež mu sama justice svěřila.
Tak tomu je i v případě trvání trestu: dovoluje přesi kvantifikovat tresty, stupňovat je podle okolností a dodávž legálnímu trestání více či méně explicitní formu mzdy; riskuj je ale, že zůstane bez nápravné hodnoty, pokud setrvá jednoť provždy na rovině rozsudku. Délka trestu nesmí být měřit kem pro „směnnou hodnotu" přestupku; musí se přizpůst bovat „užitečné" přeměně vězněného po dobu, na niž je souzen. Nikoli čas jako měřítko, nýbrž čas finalizovaný. Spí ve formě operace než ve formě mzdy. „Tak jako moudrý jf kař zastaví léčení nebo v něm pokračuje podle toho, jestli mocný již dospěl do stavu uzdravení, tak by v první z těcht dvou hypotéz mělo odpykání trestu skončit ve chvíli úplné ho napravení odsouzence; neboť v takovém případě se všec no další věznění stává neužitečným, a proto i nehumáni vůči napravovanému, jenž by jen marně zatěžoval stát."4 Spravedlivá délka trvání trestu se tedy musí měnit nejen podle spáchaného činu a jeho okolností, ale i podle trestu samého, podle toho, jak se bude konkrétně odvíjet. To se ukazuje ve vyjádření, že musí-li být trest individualizovaný, pak nikoliv vzhledem k individuu-zločinci, právnímu subjektu zloči-
43) A. Bonneville, Des liberations préparatoires, 1846, s. 6. Bonneville navrhoval zavést měřítka „předběžného propuštění na svobodu", ale také „osobních doplňkových postihů" nebo navýšení trestu, jestliže se ukáže, že „trestní předpis, stanovený aproximativně podle předpokládaného stupně delikventovy zatvrzelosti, nedostačuje k tomu, aby dosáhl očekávaného účinku". Tento doplněk neměl přesahovat osminu trestu; předběžné propuštění na svobodu mohlo být uplatněno po uplynutí tří čtvrtin trestu. (Traité des diverses institutions complé-mentaires, s. 251 n.)
nu, původci zodpovědnému za přestupek, ale vzhledem k trestanému individuu, předmětu řízené transformace, individuu uvězněnému, vsazenému do vězeňského aparátu, modifikovanému jím nebo reagujícímu na něj. „Jde pouze o reformování zločince. Jakmile je tato reforma provedena, kriminálník se musí navrátit do společnosti."44*
Kvalita a obsah uvěznění již nesmí být určovány samotnou povahou přestupku. Právní závažnost zločinu nemá v žádném případě hodnotu znaku, který by jednoznačně určoval, je-li odsouzený povahy napravitelné či nikoli. Zejména distinkce zločin - delikt, kterou zákoník vystihoval v rozlišení mezi vězením a káznicí, případně nucenými pracemi, není funkční v případě polepšování. To byl téměř obecně rozšířený názor, vyjádřený řediteli věznic v anketě pořádané ministerstvem v roce 1836: „Drobní delikventi obecně jsou nejzkaženější... Mezi zločinci se lze setkat s mnoha muži, kteří podlehli nátlaku svých vášní a potřebám početné rodiny. Chování zločinců je mnohem lepší než chování drobných delikventů; ti první jsou poddajnější, pracovitější než ti druzí, což jsou obecně darebáci, podvodníci a lenoši."45* Odtud tedy myšlenka, že přísnost trestu nemusí být v přímém poměru k trestní závažnosti spáchaného zločinu, ani definitivně stanovená pro všechny stejně.
Jako nápravná operace má uvěznění své nároky a své vlastní obtíže. Jsou jimi jeho účinky, které musí určovat jeho etapy, jeho dočasná zostření, jeho následná ulehčení; to, co Charles Lucas nazval „mobilní klasifikace mravů". Progre-
44) Ch. Lucas, citováno v Gazette des tribunaux, 6. dubna 1837.
45) V Gazette des tribunaux. Viz také J. J. Marquet-Wasselot, La Ville du re-fuge, 1832, s. 74-76. Ch. Lucas poznamenává, že „drobní delikventi pocházejí převážně z městského prostředí" a že „většina trestanců odsouzených za těžké zločiny je z venkovské populace". De la reforme des prisons, 1836, díl I, s. 46-50.
338
339
sivní systém, užívaný v Ženevě od roku 1825,46) byl často žadován i ve Francii. Například ve formě tří areálů: zkuše areál pro většinu vězněných, areál trestání a areál odměn p ty, kteří jsou na cestě k nápravě.47' Nebo ve formě čtyř fázíj perioda zastrašovaní (zbavení práce a všech vnitřních i vně' ších vztahů); perioda práce (izolace, ale s prací, která bude fázi nucené nečinnosti působit jako dobrodiní); režim umra není (více či méně časté „pohovory" s řediteli nebo oficiál mi návštěvami); a perioda společné práce.410 Ačkoli prin trestu byl spíše rozhodnutím justice, jeho spravování, je kvalita a jeho přísnost musí vyzdvihovat autonomní mec" nismus, který řídí účinky trestání v samém vnitřku apará jenž je produkuje. Je to celý režim trestů a odměn, který není pouze cestou, jak si vynutit respektování pravidel vězení, !■ také jak dosáhnout toho, aby vězení působilo efektivně na uvězněné. Došlo k tomu, že to uznala i sama právní autorita: „Neměli bychom být překvapeni, tvrdil kasační soud, kdy! projednával návrh zákona o vězeních, myšlenkou udělování odměn, které může představovat z velké části úložné mzdy nebo zlepšení stravování, nebo dokonce zkrácení doby trestu. Může-li něco probudit v duších odsouzených pojmy dobra a zla, přivést je k morálnímu uvědomění a povznést je trochu výše v jejich vlastních očích, pak je to možnost dosíd určité odměny. "49)
Je nutné připustit, že vzhledem ke všem těm procedurám, které opravují trest podle toho, jak probíhá, nemohou mít právní instance bezprostřední autoritu. Je to ve skutečnosti
záležitost měřítek, jež podle definice mohou intervenovat jen po vynesení rozsudku a mohou být vznesena jen na něco jiného než souzený čin. V důsledku toho musí být personál, který spravuje vězení, ve věcech individualizace a různého aplikování trestu nutně zcela autonomní: dozorci, ředitel celého zařízení, katecheta či vychovatel jsou schopni vykonávat tuto korektivní funkci lépe než držitelé trestní moci. Je to jejich souzení (chápané jako pozorování, diagnóza, charakterizace, upřesňování, rozlišující klasifikace) a nikoliv verdikt ve formě připsání viny, co musí sloužit jako podklad této vnitřní modulaci trestu - jeho zmírnění, nebo dokonce jeho přerušení. Když Bonneville v roce 1846 předložil svůj projekt podmíněného propuštění, definoval ho jako „právo, jež by měla administrativa s předcházejícím souhlasem soudní autority, po uplynutí doby dostatečné k pokání a za určitých podmínek propustit provizorně na svobodu zcela polepšeného vězně s tím, že by byl při.vznesení i té nejmenší stížnosti ihned navrácen do vězení!!^ Zdá se, že všechna ta „svévole", která ve starém trestním režimu dovolovala soudcům modulovat trest a panovníkům učinit tomu přítrž, všechna lato svévole, kterou moderní zákoníky odebraly soudní moci, se postupně znovu ustavuje na straně moci, která spravu-)(.• a kontroluje trestání. Je to svrchovanost dozorcova vědění: „Opravdový úředník je povolán svrchovaně vládnout ve vězení... a musí, aby neselhal ve svém poslání, spojit neobyčejný důvtip s hlubokou znalostí lidí."51>
A tak se zde dostáváme k principu, jasně formulovanému < harlesem Lucasem, který by si jen málo právníků dnes imufalo bez výhrad přijmout, ačkoli vyznačuje linii zásadní-
46) R. Fresnel, Considerations sur les nmisons de refuge, 1829, s. 29-31.
47) Ch. Lucas, De la reformě des prisons, 1838, díl II, s. 440.
48) L. Durns, článek otištěný v Lc Progressif a citovaný v Li Phalanx 1. prosince 1838.
49) Ch. Lucas, tamtéž, s. 441-442.
m A. Bonneville, Des liberations préparatoires, 1846, s. 5. -i > A. Bérenger, Rapport a ľ Academic des sciences morales et politique* červen 1836.
340
341
ho počátku fungování moderního způsobu trestání; nazve: jej 0eklarace nezávislosti vězeňství. Požaduje se v něm prá být močí, která nemá jen administrativní autonomii, ale exi tuje jako součást trestající suverenity. Toto potvrzení práv vězení stanovuje jako princip, že trestní rozsudek je arbitrárni jednotka, že je třeba ji rozložit, že sestavovatelé trestních zákoníků již měli důvod rozlišovat rovinu legislativní (na které se klasifikují činy a připisují se jim tresty) a rovinu soudní (na které se vynášejí rozsudky); že úkolem dneška je analyzoval, naopak tu druhou rovinu, že je třeba rozlišovat to, co je v pra* vém slova smyslu věcí soudní (posuzovat méně činy a spíá pachatele, poměřovat „záměry, které dodávají lidským á| nům tolik odlišných morálních stránek", a tak opravit, je-li to možné, hodnocení zákonodárců), a poskytovat autonoma „trestnímu souzení", jež je patrně nejdůležitější; ve vztahu k němu je hodnocení tribunálu pouze „způsobem prejudiko* vání", neboť morálka pachatele nemůže být posouzena „jinaK než zkouškou. Soudce tedy naopak nutně potřebuje kon' a opravení svých hodnocení: a tuto kontrolu poskytuje prá trestní vězení."52*
Můžeme tu tedy mluvit o přesahu či o řadě presahov vězeňství ve vztahu k legálnímu uvěznění - „vězeňského" vztahu k „právnímu". Vždyť tento přesah lze pozorovat v mi brzy, již od zrodu vězení, jednak ve formě skutečný praktik, jednak ve formě projektů. Nedostavil se následně, jako druhotný efekt. Veliká vězeňská mašinérie je přímo spjata s fungováním vězení. Za znak této autonomie lze považovffl „nadbytečné" násilnosti dozorců nebo despotismus správy věznic, která má všechna privilegia uzavřeného prostředí. Její kořeny však leží jinde: právě ve skutečnosti, že na vězení se požaduje, aby bylo „užitečné", ve faktu, že zbavení svobody
ii
- toto právní vymáhání ideálního statku - muselo od počátku vykonávat pozitivní technickou roli, provádět transformace jedince. A při této činnosti se vězeňský aparát uchyloval ke třem velkým schématům: k politicko-morálnímu schématu individuální izolace a hierarchizace; k ekonomickému modelu síly užité při povinné práci; k technicko-medi-cínskému modelu léčby a normalizace. Cela, dílna, nemocnice. Okraj, do nějž vězení překračuje prosté zadržení, je ve skutečnosti vyplněn technikami disciplinárního typu. A tento doplněk disciplinárního vzhledem k právnickému je zhruba to, co se nazývá „vězeňské".
Tento doplněk nebyl přijat bez potíží. Jako první tu byla otázka principu: trest nesmí být ničím více než zbavením svobody; Decazes to říká stejně jako naši dnešní vládní činitelé, avšak mnohem živějším jazykem: „Zákon musí následovat odsouzeného i do vězení, do kterého jej poslal."53* Ovšem velmi rychle - a to je vskutku charakteristické - se debata proměnila v bitvu o přivlastnění si kontroly nad oním vězeňským „doplňkem"; soudci se dožadovali práva dohlížet nad vězeňskými mechanismy: „Umravňování vězňů vyžaduje bezpočet spolupracovníků; je možné jej usku-' tečnit pouze prostřednictvím inspekčních návštěv dohlížecích komisí či patronačních společností. Je tedy třeba pomocníků, a ty může poskytnout jedině prokuratura."54* Od této doby se vězeňský řád stal dostatečně solidním na to, aby bylo možné snažit se jej rozložit; šlo však o to dostat
52) Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1838, díl II, s. 418-422.
53) E. Decazes, „Rapport au Roi sur les prisons", Le Moniteur, 11. dubna 1819.
54) Vivien, v G. Ferrus, Des prisonniers, 1850, s. VIII. Nařízení z roku 1847 vytvořilo komise pro dozor.
342
343
jej pod kontrolu. Tak se objevila postava soudce stiženéhc touhou ovládnout vězení. O století později se z ní zrodil sil-| ně znetvořený bastard: soudce dohlížející nad výkonei trestu.
Jestliže se však vězeňství, ve svém „přebytku" ve sro^ nání s pouhým uzavřením, mohlo ve skutečnosti nejen prc sadit, ale i polapit celou trestní justici a zavřít samotné soud* ce, bylo tomu tak proto, že mohlo uvést trestní justici dc vztahů k vědění, které se pro ni nyní staly jejím nekonečnýr labyrintem.
Vězení, místo výkonu trestu, je současně i místem pozorování trestaných jedinců. V dvojím smyslu. Ve smyslu dohlížel ní, to zajisté. Ovšem i ve smyslu shromažďování poznatkť o každém vězni, o jeho chování, o jeho nejhlubších schopnostech, o jeho postupném zlepšování; vězení musí být považují vána za místa formování klinického vědění o odsouzených; „vězeňský systém nemůže být apriorní koncepcí; je induko- ; ván ze společenského stavu. Existují zde morální choroby, jakož i poruchy zdraví, u nichž léčení závisí na sídle a směru I nemoci."55' To implikuje dva zásadní mechanismy. Musí být možné, aby byl vězeň držen pod neustálým dohledem; každý záznam, který o něm lze učinit, musí být zaregistrován a započten. Téma Panoptikonu - současné dohlížení a pozorování, jistota a vědění, individualizace a totalizace, izolace a transparence - nachází ve vězení privilegované místo svého uskutečnění. Ačkoli panoptikální procedury, jakožto konkrétní formy vykonávání moci, byly velice rozšířené přinejmenším v rozptýleném stavu, byly to téměř výhradně vězeňské instituce, kde mohla být Benthamova utopie plně uskutečněna v materiální formě. Panoptikon se stal okolo let 1830 až 1840 architektonickým programem většiny vězeň-
ských projektů. Byl to nejpřímější způsob, jak převést „inteligenci disciplíny do kamene";56' jak učinit architekturu transparentním projevem výkonu moci;57' jak dovolit, aby síla či násilná omezení byly nahrazeny uhlazenou účinností vyčerpávajícího dohledu; jak zorganizovat prostor podle nedávné humanizace zákoníků a podle nové teorie vězeňství: „Na jedné straně úřady a na straně druhé architekt by měli vědět, zda by vězení měla být plánována na základě principu zmírňování trestů nebo podle systému napravování viníků, a v souladu s legislativou, která se, vracejíc se ke kořenům lidských neřestí, stává regenerací ctností, podle nichž se musí žít."58'
Celkově jde tedy o konstituování vězení-stroje59' s celou viditelnosti, v níž se nalézá vězeň, polapený jako „ve skleněném domě řeckého filozofa",60' a s centrálním místem, ze kterého může neustálý pohled kontrolovat zároveň vězně a vězeňský personál. Okolo těchto dvou požadavků existovalo několik možných variací: benthamovský Panoptikon ve své striktní formě, ve tvaru půlkruhu, s půdorysem kříže nebo v hvězdicovitém rozvržení.61' Uprostřed všech těchto diskusí připomenul v roce 1841 ministr vnitra zá-
55) L. Faucher, Dc ln reforme des prisons, 1838, s. 6.
56) Ch. Lucas, De In reforme des prisons, 1836, díl I, s. 69.
57) „Pokud chcete pojednat otázku administrativy tak, že abstrahujete od otázky konstrukce budov, vystavujete se nebezpečí, že budete etablovat principy, z nichž se vytrácí skutečnost; zatímco architekt, dostatečně si vědom potřeb administrativy, může docela dobře přijmout ten či onen systém uvěznění, který by teorie patrně zařadila mezi utopie." (A. Blouet, Projet de prison cclhilnirc, 1843, s. 1)
58) L. Baltard, Architectonograpitie des prisons, 1829, s. 4-5.
59) „Angličané projevili ve všech svých dílech nadání pro mechaniku... a snažili se, aby jejich stavby fungovaly jako stroje podřízené činnosti jediného motoru." (L. Baltard, tnmtéž, s. 18)
60) N. P. Harou-Romain, Projet de pénitencier, 1840, s. 8.
61) Viz obr. č. 18-26.
344
345
kladní principy: „Centrální inspekční hala je pilířem celéh« systému. Bez centrálního bodu inspekce přestává být dohlí žení zajištěné, nepřetržité a všeobecné; neboť je nemožné mí% naprostou důvěru v činnost, v horlivost a v inteligenci zaměstnance, který neustále dohlíží nad celami... Architekt dy musí soustředit všechnu svou pozornost na tento cíl; jde' tu současně o otázku disciplíny a ekonomie. Čím bude hlížení přesnější a snazší, tím méně bude třeba hledat v působení staveb záruky proti pokusům o útěk a proti komunikaci vězňů mezi sebou. Neboť dohlížení bude dokonalé, jestliže ředitel nebo vedoucí dozorce vidí, aniž by byl viděl a aniž by se hnul z místa, z centrální haly nejen přístupy dť všech cel a dokonce vnitřek většiny cel, když jsou otevřen] vnější plné dveře, nýbrž i dozorce, dohlížející nad vězni všech poschodích... S typem kruhových či polokruhovýc věznic se objevila možnost sledovat z jediného centra všecl ny vězně v jejich celách a všechny dozorce na inšpekčnú galeriích."62)
Avšak vězeňský Panoptikon je také systémem individua| lizující a nepřetržité dokumentace. Ve stejném roce, v něr byly pro výstavbu věznic doporučeny různé varianty bentha movského projektu, byl povinně zaveden systém „morálního| účetnictví": individuální hlášení zavedené podle uniformního modelu ve všech věznicích, do něhož ředitel nebo vedoi cí dozorce, katecheta, vychovatel mají zapisovat svá pozor vání týkající se každého vězněného jedince. „Je to v jistém' smyslu vademecum správy vězení, které mu umožňuje přímo posoudit každý případ, každou okolnost a následně ozřejmit, jakou terapii užít u každého jednotlivého vězně."63) | Bylo navrhováno a zkoušeno i množství jiných, mnohem
úplnějších systémů registrace.64) V každém případě jde o to, aby bylo z vězení učiněno místo, kde se konstituuje vědění, jež musí sloužit regulativnímu principu vykonávání vězeňské praxe. Vězení nemá pouze znát rozhodnutí soudců a aplikovat je ve fungování etablovaných předpisů: musí z vězně neustále získávat vědění, které dovolí transformovat trestní měřítka ve vězeňskou operaci; které učiní z trestu, nezbytně odpovídajícího určitému přestupku, přeměnu vězněného užitečnou pro společnost. Autonomie vězeňského režimu a vědění, které ji umožňuje, dovolují rozmnožovat tuto užitečnost trestu, kterou učinil zákoník principem své trestní filozofie: „Pokud jde o ředitele, tento nesmí ztratit z dohledu žádného vězně. Ať se vězeň nachází v kterékoli části věznice, ať už do ní vstupuje, ať z ní vychází či ať odpočívá, ředitel je stejnou měrou povinován prokázat motivy jeho setrvání v dané třídě či jeho přechodu z jedné do druhé. Je vpravdě účetním. Každý vězeň je pro něj, ve sféře individuální výchovy, kapitálem investovaným v trestním zájmu."65' Vězeňská praxe, tato důmyslná technologie, zužitkovává kapitál investovaný do trestního systému a do výstavby těžkých věznic.
Souběžně s tím se delikvent stává poznávaným individuem. Tento požadavek poznání neleží, v prvním stadiu, v samotném soudním procesu, aby sloužil k lepšímu odůvodnění rozsudku a k určení pravdy o míře viny. Teprve jako odsouzený, a z titulu jednoho z prvků aplikace trestních mechanismů, se zločinec konstituuje jako předmět možného vědění.
To však implikuje fakt, že vězeňský aparát, se vším tím technologickým programem, jenž je s ním spojen, uskuteč-
62) Ducatel, Instruction pour la construction des maisons ď arret, 1841, s. 9.
63) E. Ducpétiaux, Dw systéme de ľemprisonnement cellulaire, 1857, s. 56-57.
64) Viz napf. G. de Gregory, Projet de Code penal universel, 1832, s. 199n.; Grellet-Wammy, Manuel des prisons, 1839, dfl II, s. 23-25 a s. 199-203.
65) Ch. Lucas, De la riforme des prisons, 1838, dil II, s. 449-450.
346
347
ňuje kuriózní substituci: z rukou justice dostává odsouzené-, ho člověka; avšak předmětem, na nějž má působit, není samozřejmě přečin, a dokonce přesně vzato ani zločinec, nýbr objekt poněkud odlišný, definovaný proměnnými, které přinejmenším zpočátku nebyly obsaženy v rozsudku, neboť byly podstatné pouze pro technologii korekce. Touto jinou oso-| bou, kterou vězeňský aparát dosazuje za odsouzenéhoj zločince, je delikvent.
Delikvent se odlišuje od zločince tím, že pro jeho charakterizaci je relevantní spíše jeho život než jeho čin. Vězeňská operace, chce-li být skutečnou převýchovou, musí totali-zovat existenci delikventa, učinit z vězení jistý druh umělého I a donucovacího divadla, v němž je třeba jeho existenci od zá-1 kladů obnovit. Právní trest proběhne v určitém aktu; trestníj technika působí na život; následkem toho jí připadá úkol re-konstituovat malost a strach ve formě vědění, modifikovat jeho účinky či zaplňovat jeho mezery donucovací praxí. Je to znalost biografie a technika vycvičení lidské existence. Pozorování delikventa „se musí vracet nejen k okolnostem, nýbrž i k příčinám jeho zločinu; musí je vyhledávat v běhu jeho života podle trojího hlediska organizovanosti, společenského postavení a vzdělání, aby poznalo a zjistilo nebezpečné sklony toho prvního, nepříjemné predispozice toho druhého a špatnou minulost toho třetího. Tento biografický výzkum je podstatnou součástí soudního vyšetřování, jež vede k roztřídění trestů dříve, než se stanou podmínkou vězeňského systému pro třídění morálky Musí vězně doprovázet od soudu do vězení, kde povinností ředitele není pouze jej převzít, ale i doplnit, zkontrolovat a zpřesnit jeho prvky během doby věznění. "hfi) Za zločincem, jemuž vyšetřování faktů může připsat odpovědnost za zločin, se rýsuje osobnost delikventa, je-
66) Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1838, díl II, s. 440-442.
jíž pomalé formování ukazuje biografický výzkum. Zavedení „biografického" prvku je pro historii trestání důležité. Nechává totiž existovat „zločince" před zločinem a v krajním případě dokonce mimo zločin. Právě odtud vychází psychologická kauzalita, která zdvojuje přiřknutí odpovědnosti soudem a tak směšuje jeho účinky. Vstupujeme tak do „kri-minologického" bludiště, ze kterého jsme dosud ještě nevystoupili: každá rozhodující příčina, jež slouží pouze ke snižování odpovědnosti, vede k poznamenání pachatele zločinu kriminalizací o to pochybnější, vyžadující o to přísnější měřítka trestání. Tak jako biografie zločince zdvojuje v trestní praxi analýzu okolností, když jde o posouzení zločinu, vidíme, že trestní a psychologický diskurz vzájemně prostupují své hranice; a tady, v jejich průsečíku, se formuje onen pojem „nebezpečného" individua, který dovoluje ustavit síť kauzálních souvislostí v celém biografickém vývoji a stanovit trestně-nápravný verdikt.67'
Delikvent se odlišuje od zločince také tím, že není pouze pachatelem svého činu (pachatelem odpovědným ve smyslu určitých podmínek svobodné a vědomé vůle), nýbrž že je se svým činem spojen celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter). Technika vězeňského trestání
67) Bylo by třeba studovat, jak se biografická praxe rozšířila od chvíle konstituování delikventa jako individua v rámci trestního mechanismu: biografie nebo autobiografie vězňů u Apperta; formování biografických sešitů po vzoru psychiatrie; využití biografie při obhajobě obžalovaných. V posledním bodě lze srovnávat rozsáhlé memoáry z konce 18. století, ospravedlňující tři muže odsouzené k lámání v kole či týkající se Jeanne Salmonové, a řeči na obhajobu zločinců z doby Ludvíka Filipa. Chaix ďEste-Ange hájil La Ron-ciěra: „Půjdete-li hluboko před zločin, daleko před moment obvinění, můžete zkoumat život obviněného, proniknout jeho srdce, ohledat jeho nejskrytější zákoutí, obnažit veškeré jeho myšlenky, celou jeho duši..." (Discours et plaidoyers, díl III, s. 166)
348
349
směřuje nikoli ke vztahu pachatele a činu, nýbrž ke spřízněn nosti delikventa s jeho zločinem. Delikvent, konkrétní mar festace obecného fenoménu kriminality, se dělí na kvazipřirc zené třídy, jež jsou vybaveny každá svými definitivnír charakteristikami, vyžadujícími určitý způsob léčby, což na-< zval Marquet-Wasselot v roce 1841 Etnografii vězení: „Odsouzenci, to jsou... jiní lidé uvnitř týchž lidí: mají své zvlášt zvyky, své instinkty, své mravy."68' Zde jsme stále ještě velič blízko „pitoreskním" popisům světa zlosynů - staré tradic která sahá daleko a která nabývá nové síly v první polovir 19. století, ve chvíli, kdy se nad vnímáním jiné třídy a jinér lidského druhu začíná artikulovat vnímání jiné formy života. Zoologie společenských poddruhů, etnológie civilizací zlosynů, s jejich rituály a s jejich jazykem, se načrtávají ve formel parodie. Avšak přesto se tu manifestuje i úsilí o ustavení no-J vé objektivity, kde kriminálník náleží typologii zároveň přirozené i deviantní. Delikvence, patologická odchylka lidské-1 ho druhu, může být analyzována jako chorobné syndromy! nebo jako velké teratologické formy. Ve Ferrusově klasifikácii máme nepochybně jednu z prvních proměn staré „etnogra-i fie" zločinu v systematickou typologii delikventů. Analýza je zajisté chybná, ale zcela jasně zde vidíme působení principu] stanovujícího, že delikvence se musí specifikovat spíše podlej normy než podle zákona. Existují tři typy odsouzených: ti,| kteří jsou nadáni „intelektuálními schopnostmi, jež převyšují jí průměrnou inteligenci, kterou jsme stanovili", avšak kteříf se stali zvrácenými jednak „tendencemi ve své konstituci" Či| „vrozenými sklony", jednak „zhoubnou logikou", „nespravedlivou morálkou" nebo „nebezpečným posuzováním společenských povinností". Odsouzenci tohoto typu vyžadují I izolaci ve dne v noci, osamocené procházky, a je-li nezbytné
68) ]. J. Marquet-Wasselot, ĽEthnographie des prisons, 1841, s. 9.
připustit jejich styk s jinými, pak musí mít „lehkou masku z drátěného pletiva ve stylu těch, jež se užívají při tesání kamene nebo při šermu". Druhá kategorie se skládá z odsouzenců „zkažených, omezených, otupělých či pasivních, kteří jsou vedeni ke zlu svou lhostejností k hanbě stejně jako ke cti, svou zbabělostí, dalo by se skoro říci leností a nedostatkem odporu k špatným podnětům"; spíš než režim represe je pro ně vhodný režim vzdělávání a výchovy, a je-li to možné, tak výchovy vzájemné: izolace v noci, společná práce ve dne, konverzace pod podmínkou, že probíhá nahlas, společná četba následovaná vzájemným kladením otázek, což může být dokonce odměňováno. Nakonec jsou zde „neschopní a nezpůsobilí" odsouzení, které „jejich neúplná konstituce činí nevhodnými pro jakékoli zaměstnání, jež vyžaduje uvážlivé úsilí a souvislou vůli, a pro něž je tudíž nemožné snášet konkurenci při práci s inteligentními dělníky a kteří, nemajíce ani dostatek vzdělání, aby poznali své společenské povinnosti, ani dostatek inteligence, aby svým osobním instinktům porozuměli či aby proti nim bojovali, jsou vedeni ke zlu samotnou svou nedostatečností. Pro ně by samota znamenala jen posílení jejich netečnosti; musejí proto žít společně, nicméně tak, aby formovali nepočetné skupinky, neustále stimulované kolektivním zaměstnáním a podřízené přísnému dohledu."69' Tak se postupně ustavuje „pozitivní" vědění o delikventech a o jejich druzích, silně odlišné od soudní klasifikace zločinů a jejich okolností; odlišné však také od lékařského vědění, které dovoluje prosadit šílenství jedince a v důsledku toho vymazat trestný charakter činu. Ferrus vyslovuje tento princip zcela jasně: „Pojímáni jako celek nejsou delikventi nic menšího než šílenci; bylo by však vůči těm druhým nespravedlivé srovnávat je s vědomě
69) G. Ferrus, Des prisonniers, 1850, s. 182n., s. 278n.
350
351
zvrácenými lidmi." V tomto novém vědění jde o to kvalifikc vat „vědecky" čin jakožto trestný čin, a především jedince kožto delikventa. Zde se otevírá možnost kriminológie.
Korelativem trestní justice je nepochybně zločinec, ale k( relativem vězeňského aparátu je někdo jiný; je to delikver biografická jednotka, jádro „nebezpečnosti", reprezentant ji tého typu anomálie. A jestliže k zadržení, jež zbavuje svol dy, jak je definováno právem, připojilo vězení vězeňský „( plněk", tento doplněk zavedl naopak nadbytečnou osobi která se vkradla mezi toho, koho zákon soudí, a toho, kdo tei to zákon vykonává. Tam, kde zmizelo označené, rozčtvrcené pálené, mučením vyhlazované tělo, objevilo se tělo vězní zdvojené o individualitu „delikventa", o tu malou duši zločii ce, kterou vyrobil sám trestní aparát jako místo aplikace tres ní moci a jako předmět toho, co se ještě dnes nazývá věda o vězeňství. Říká se, že vězení produkuje delikventy; pravdo! je, že téměř nevyhnutelně přivádí zpět před tribunály ty, kte ří mu byli svěřeni. Avšak produkuje je i v tom smyslu, že uvä dí do hry mezi zákonem a přestupkem, mezi soudcem a zle čincem, mezi odsouzencem a katem netelesnou realiti delikvence, která jedny s druhými spojuje a která je, všechn) pohromadě, drží již jeden a půl století ve stejné pasti.
Vězeňská technika a delikvent jsou v určitém smysli dvojčata. Nevěřte tomu, že to, co přivolalo do starých vězni rafinovanost vězeňských technik, bylo odhalení delikvent vědeckou racionalitou. Nevěřte ani tomu, že interní vyprace vání vězeňských metod skončilo, když byla ukázána „objektivní" existence delikvence, kterou soudcovská abstraktnost| a neústupnost nemohla zahlédnout. Vězeňská technika a de-likvence se objevily obě společně a v návaznosti jedna na druhou jako technologický celek, jenž tvaruje a rozčleňuje objekt,
na který aplikuje své nástroje. A tato delikvence, jež se zformovala v podzemí soudního aparátu, na úrovni „nízkých činů", od nichž justice odvrací oči v hanbě, kterou zakouší při trestání těch, jež odsoudila, tato delikvence nyní přichází, aby pronásledovala bezstarostné tribunály a vznešenost zákonů; tuto delikvenci je třeba poznat, posoudit, změřit, diagnostikovat a zpracovat, jakmile jsou vyneseny rozsudky; tuto delikvenci, tuto anomálii, tuto deviaci, toto neurčité nebezpečí, tuto chorobu, tuto formu existence je nyní třeba vzít v úvahu při přepisování zákoníků. Delikvence, to je msta vězení na justici. Pomsta dostatečně hrozná na to, aby nechala soudce ztichnout. Vystupuje tedy hlas kriminologů.
Je však třeba mít na paměti, že vězení, tento koncentrovaný a přísný obraz všech disciplín, není endogenním prvkem v trestním systému, tak jak je definován na přelomu 18. a 19. století. Univerzální použití vězení nebylo vyvoláno tématem trestní společnosti či tématem obecné sémio-techniky trestání, jež stálo v pozadí „ideologických" zákoníků, becca-riovského nebo benthamovského. Toto vězení vzešlo odjinud - z mechanismů vlastních disciplinární moci. Vždyť navzdory této heterogenite jsou mechanismy a účinky vězení rozptýleny po celé moderní kriminální justici; delikvence a delikventi na ní skrz naskrz parazitovali. Bude třeba hledat důvod této ohromné „účinnosti" vězení. Jednu věc však můžeme poznamenat již nyní: trestní justice definovaná reformátory v 18. století vytyčila dvě možné, ale divergentní linie objektivace zločince - první byla sérií morálních a politických „zrůd", které upadly za hranice společenské smlouvy; druhá byla linií právnického subjektu, rekvalifikovaného trestáním. Právě „delikvent" dovolil sloučit tyto dvě linie a ustanovit pod zárukou medicíny, psychologie nebo kriminológie individuum, v němž se porušitel zákona a objekt vědecké techniky - téměř - překrývají. To, že naroubování vězení na trestní systém nebylo doprovázeno násilnou odmí-
352
353
tavou reakcí, muselo mít nepochybně mnoho důvodů. Jed ním z nich je ten, že produkováním delikvence dodalo věze ní trestní justici unitární pole objektů, ověřené „ vědami", a že jí tak umožnilo fungovat v obecném horizontu „pravdy".
Vězení, ta nejtemnější oblast v aparátu justice, je místem, kde moc trestat, která si již netroufá působit s otevřenosl a viditelně, tiše organizuje pole objektivity, kde bude trestá: moci fungovat na denním světle jako terapie a rozsudek zapíše do diskurzu vědění. Je pochopitelné, že justice t snadno adoptovala vězení, ačkoli vůbec nebylo dítětem její myšlenek. Určitě mu toto uznání dlužila.
354