95
Česká klimaskepse. Úvod do studia1
Climate Scepticism in the Czech Republic: An Introduction
Petr Vidomus
ABSTRACT Scepticism about climate change now appears a pervasive and seemingly growing
social phenomenon. Western scholars to date have examined the different forms that scepticism can take
and the factors that support its growth. Over the past four to five years there have been some signs of
evidence indicating a decline in the Czech public’s acceptance of the seriousness of climate change. The
first part of this article summarizes available poll data concerning climate change perceptions generally
and public scepticism in particular. The second part focuses on the sceptical countermovement (or denial)
in the country and analyses the framing strategies by which it constructs the ‘non-problematicity’ of the
issue. Using Q methodology and qualitative data, three main topics are framed as ‘uniquely Czech’ by the
majority of the active climate sceptics: (1) the sceptical nature of the ‘ideologically resistant population’
(caused by the historical experience with communism), (2) the unique (as well as ambivalent) role played
by the most vocal Czech sceptic, president Václav Klaus, and (3) the ‘natural’overlap of climate- and euroscepticism.
The call for more quantitative as well as qualitative research is proposed.
KEY WORDS climate scepticism, climate change denial, anti-environmentalism, environmental
scepticism, public opinion, countermovement, framing processes
Intro
V Praze jsem už několikrát byl, je to neskutečně nádherné město, cítím tu ve vzduchu velkou
energii a chuť problémy řešit, ne si je vymýšlet.
(„Skeptický ekolog“ Bjørn Lomborg v odpovědi na otázku, proč se v roce 2012 přestěhoval
z Dánska do Prahy, Lidové noviny, 29. 12. 2012)
Úvod
Je překvapivé, jak výrazně české sociální vědy stojí při studiu vztahů společnosti a předpokládaných
změn klimatu stranou ve srovnání se situací v zahraničí. Přitom dostupná data
naznačují, že v České republice se potýkáme s podobnými otázkami, které již západní sociologie
delší dobu řeší: s poklesem mediálního zájmu o změny klimatu (Boykoff 2011), ale
hlavně se sestupným trendem v hodnocení závažnosti těchto problémů ve výzkumech veřejného
mínění. Ukazuje se, že od dob, kdy změny klimatu byly velmi vysoko v žebříčku priorit
veřejné i mediální agendy (cca 2007–2008), se leccos změnilo – snižuje se množství lidí,
Sociální studia. Katedra sociologie FSS MU, 1/2013. S. 95–127. ISSN 1214-813X.
1 Výstup projektu Vnitřních grantů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze 2013.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
96
kteří antropogenní změny klimatu považují (ve srovnání s jinými environmentálními problémy)
za závažné, a postupně se zvětšuje podíl „skeptické populace“, tedy těch, kteří probíhající
změny nepovažují za problém či je zcela popírají. Západní, především americká sociologie
se dnes snaží zjistit, proč tomu tak je. Výkladů tohoto trendu je více než dost.
V návaznosti na teorii nastolování agendy bývá tento vývoj spojován s mediálním pokrytím
tématu či zdůrazňováním konfliktu v médiích, které má vést k umělému posilování skeptických
(okrajových) názorů (Boykoff 2011; Painter 2011). Jiné populární vysvětlení spojuje
vnímání závažnosti změn klimatu s osobními zkušenostmi s výkyvy počasí či extrémními
jevy (Weber a Stern 2011). Protože relativní pokles vnímané závažnosti změn klimatu je záležitostí
posledních několika let, objevuje se též vysvětlení změnou ekonomických podmínek
(Scruggs a Benegal 2012). Literatura pracující s informačně deficitním modelem zmiňuje
velkou komplexnost a vzdálenost tématu změn klimatu jako faktory, které výrazně limitují
pochopení u běžného publika (Weber a Stern 2011). Zejména v USA se objevuje vysvětlení
mobilizací koordinovaného kontrahnutí zpochybňujícího závažnost či antropogenní příčiny
změn klimatu (Dunlap a McCright 2010, 2011; Jacques 2009). Jedna z nejobsáhlejších studií
z poslední doby (Brulle a kol. 2012) posuzovala relativní vliv všech těchto i dalších faktorů
a přiklonila se ponejvíce k ideologické polarizaci elit v náhledu na klima (jde o americkou studii,
tedy republikáni a demokraté) a v krátkodobém horizontu k výkyvům mediálního pokrytí.
Je však zřejmé, že evropská specifika mohou být značná a tento závěr je jen obtížně přenositelný
do jiného politického kontextu.
Cílem této studie není podobné zhodnocení relativního vlivu těchto faktorů na výkyvy
v percepci změn klimatu. Zaměřuji se pouze na menšinu populace, která globální změny klimatu
nepovažuje za vážné (veřejná klimaskepse), a podrobněji pak na její výseč, která tyto
názory hlásá veřejně a soustavně (klimaskeptický aktivismus). Nejde přitom o všeobjímající
výzkum české klimaskepse, ale první sondu – zmapování terénu a naznačení témat, kterými
by se společenskovědní výzkum v tomto ohledu mohl dále zaobírat.
Tuto stať jsem rozdělil do dvou hlavních částí. První z nich je shrnutím již provedených
kvantitativních šetření. Podle některých ukazatelů je i v ČR znát opadání zájmu o klima
v populaci. Ukážu, jak pozvolna narůstá počet lidí, kteří antropogenní změny klimatu nepovažují
za závažný problém. Využil jsem k tomu dostupná data CVVM, ISSP, Eurobarometru
a STEM. V hlavní, druhé části přináším dílčí výstup z mého kvalitativního výzkumu českých
klimaskeptiků – kterými mám v tomto případě na mysli ty, kteří aktivně, veřejně,
případně organizovaně zpochybňují závažnost změn klimatu či jeho antropogenní příčiny.
Ačkoli jde o rozsáhlejší sondu, pro účely tohoto textu jsem vybral témata, která se v rozhovorech
s klimaskeptiky vynořila jako „specificky česká“. V samém závěru provedu shrnutí
poznatků a naznačím otázky, na které by společenskovědní výzkum české klimaskepse měl
dále odpovědět.
V úvodu se sluší učinit ještě několik poznámek k pojmu „klimatický skeptik“. Je příznačné,
že je s ním spjata řada konotací a zřejmě žádná z definic není (a ani nemůže) být
prosta hodnocení autora, který ji formuloval. V této práci klimatický skepticismus považuji
za pokračování historicky starší tradice antienvironmentalismu (White a kol. 2007) či enviroskepticismu
(Jacques 2009).
97
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Klíčovým prvkem enviroskepticismu je popření reálnosti či závažnosti environmentálních
problémů. Peter Jacques jej definuje takto: „Environmetální skepticismus je postoj,
který odmítá autenticitu mnohých nebo jednotlivých (především globálních) ekologických
problémů. To znamená, že environmentální skeptici zpochybňují realitu a/nebo důležitost
environmentální změny, a z tohoto důvodu často zaměřují svou kritiku na ekologické vědy“
(Jacques 2009: 18). Těmi environmentálními problémy pochopitelně nemusí být jen změny
klimatu, ale i znečištění ovzduší, narušení ozónové vrstvy, pokles biodiverzity, populační
vývoj, úbytek neobnovitelných zdrojů atd.
V tomto textu za klimatický skepticismus považuji soubor názorů v populaci, které buď
zpochybňují samotný trend oteplení (nejméně obvyklé), nebo uznávají, že k oteplení dochází,
ale zpochybňují jeho antropogenní příčiny, nebo mají za to, že oteplování je neškodné, či
přímo prospěšné. Tyto pozice se samozřejmě nevylučují, ale mohou se překrývat. Tato definice
vychází z typologie klimaskeptiků, jak ji uvádí Rahmstorf (2004). Kromě klimaskeptické
populace se zejména ve třetí kapitole zabývám klimaskeptickým kontrahnutím, které klimatické
změny, antropogenní příčiny či dopady zpochybňuje soustavně a veřejně.
Bylo by mylné se domnívat, že klimaskepse je nějaký jednotný názorový proud. Také
mezi aktivními českými klimaskeptiky existují názorové nuance, jejichž podrobný popis je
však mimo rámec této práce (typologie skeptiků viz Hobson a Niemeyer 2012; Hoffman
2011).2
Veřejná klimaskepse v ČR
Zatímco česká environmentální sociologie se tématu percepce změn klimatu téměř nevěnuje,
v západním, a hlavně americkém společenskovědním výzkumu je mu věnována stále větší
pozornost. Zejména pak v souvislosti s hledáním odpovědi na otázku, proč klima ustupuje
z veřejné agendy a v populaci narůstají skeptické hlasy (Nisbet a Myers 2007; McCright
a Dunlap 2011; Scruggs a Benegal 2012; Weber a Stern 2011).
Názory české veřejnosti na změny klimatu nejsou zmapovány příliš podrobně, ale pro
základní orientaci lze vyjít z prováděných výzkumů týkajících se ekologických problémů
obecně. V těchto dostupných datech se dále soustředím na vývoj veřejné klimaskepse v čase
(relativní ústup důležitosti problému, případně percepce jeho antropogenních příčin).
Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) v kontinuálním výzkumu Naše společnost
percepci těchto problémů sleduje od roku 2002 (CVVM 2002–2013). V těchto šetřeních
se dlouhodobě na nejvyšších příčkách závažnosti umísťují hromadění odpadů a znečištění
zdrojů pitné vody. Vnímaná relativní závažnost globálního oteplování mezi lety 2007 až 2013
pomalu klesala (z 84 na 61 %) a stoupalo množství respondentů, kteří jeho závažnost zpochybňovali
(pro součet odpovědí „málo závažný problém“ a „vůbec to není problém“ jde o nárůst
z necelých 8 % v roce 2006 na 29 % v roce 2013). Podrobnosti ukazuje Tabulka 1.
2 V západním společenskovědním diskursu se vedle pojmu „klimatický skeptik“ používá i pojmenování
„klimatický popírač“ (Dunlap a McCright 2010, 2011; Diethelm a McKee 2009), které však
považuji za příliš expresivní a v českém kontextu nevhodné (diskuse o jeho vhodnosti O’Neill
a Boykoff 2010; Weart 2011).
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
98
Tabulka 1: Percepce závažnosti globálního oteplování, vývoj 2002–2013 (v %)
Globální
oteplování
Hodnocení 2002/6 2006/5 2007/5 2008/5 2009/5 2010/5 2011/5 2013/5
Velmi/dosti
závažný
75, 2 83, 8 83, 6 74, 7 75, 7 63, 9 63, 5 61
Málo/
vůbec není
problém
11, 6 7, 6 8, 1 14, 4 15, 7 26 27, 3 29
Zdroj: CVVM 2002–2013.
V mezinárodním programu výzkumů ISSP (International Social Survey Programme)
se otázky týkající změn klimatu objevily poprvé v roce 1993 a pak až v letech 2000 a 2010.
Především česká data za rok 1993 jsou hodnotná v tom, že ilustrují percepci tématu ještě
předtím, než se o něm v ČR vůbec začalo výrazněji hovořit, respektive než jej začalo CVVM
sledovat kontinuálně. Ačkoli znění otázky v dotazníku bylo vždy lehce odlišné3
(a nejde tak
o plně srovnatelná data jako v předcházejícím případě), je tu opět zřejmá představa o vysoké
míře nebezpečnosti změn klimatu na přelomu století a zřetelný nárůst „skeptické populace“ –
lidí, kteří oteplování nepovažují za vážný problém – o dekádu později. Obdobná data za podstatnou
část 90. let bohužel nejsou k dispozici (zatímco kontinuální výzkumy CVVM používají
kvótní výběr, u ISSP šlo o výběr náhodný).
Tabulka 2: Nebezpečí globálního oteplování (v %)
Globální
oteplování
Hodnocení 1993 2000 2010
Mimořádně/velmi
nebezpečné
65, 1 74 50
Nepříliš/vůbec není
nebezpečné
5, 9 5 14, 4
Zdroj: ISSP 1993, 2000, 2010. Data za ČR.
Relativní úbytek množství lidí, kteří oteplování považují za problém, ale nevypovídá
mnoho o názorech na jeho příčiny, následky či související opatření (v případě CVVM jde
dlouhodobě pouze o jednu otázku v dotazníku zaměřeném na větší spektrum ekologických
problémů).
O trochu více napověděl výzkum Střediska empirických výzkumů (STEM) z prosince
2009. Samotnou existenci globálního oteplování v něm rozhodně popřelo 6 % respondentů
(plus 14 % zvolilo odpověď „spíše ne“).4
Příčinou změn bylo podle 75 % respondentů lidské
3 1993: Do jaké míry je podle Vašeho názoru nebezpečný růst teploty na Zemi vyvolaný „skleníkovým
efektem“?, 2000: Domníváte se, že zvýšení světových teplot způsobené „skleníkovým
efektem“ je pro životní prostředí...?, 2010: Obecně, domníváte se, že zvýšení světových teplot
způsobené změnou klimatu je pro životní prostředí…?
4 Otázka zněla: „V současné době se často hovoří o změně klimatu. Myslíte Vy osobně, že v posledních
letech dochází ke globálnímu oteplování?“ Výzkum se uskutečnil od 1. do 9. prosince 2009.
Respondenti byli vybíráni metodou kvótního výběru, soubor tvořilo 1260 respondentů.
99
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
chování, podle 25 % dotázaných šlo o důsledek přírodních procesů nezávislých na lidském
konání. Podle agentury tyto názory sdíleli vcelku univerzálně lidé různého věku, materiálního
zázemí i politické orientace (STEM 2009).
Graf 1: Existence globálního oteplování
Zdroj: STEM, Trendy 12/2009.
Environmentálním problémům se věnují také pravidelné výzkumy Eurobarometru (v ČR
data sbírá agentura TNS-AISA), nicméně poměrně dlouho se zaobíraly jejich širším spektrem
bez užšího zaměření na změny klimatu. Pro naše účely jsou tedy důležitější specializované
výzkumy Eurobarometru z let 2008, 2009 a 2011 zaměřené přímo na postoje ke změnám
klimatu. Z jejich výsledků nelze snad vyvozovat, že by Češi byli většími skeptiky (ohledně
skladby příčin, nutnosti řešení atd.) než jiné národy. Z mezinárodního srovnání je ale znát, že
obecně klimatickým změnám přisuzují výrazně menší důležitost než například ekonomické
situaci (Eurobarometer 2008, 2009, 2011). V baterii otázek s užším vztahem k našemu tématu
klimaskepticismu je podstatné, že v ČR podle tohoto výstupu existuje relativně stabilní skupina
obyvatel, pro niž změna klimatu není vážný problém (cca 10 %), respektive která zpochybňuje
dominantní vliv emisí CO2
na oteplení, nebo má téma za přehnané (kolem 30 %).
Podrobnosti ukazuje Tabulka 3.
Tabulka 3: Klimaskeptická populace v měření Eurobarometru (v %)
Otázka/odpověď 3–5/2008 1–2/2009 6/2011
Jak vážný je podle vás v současnosti problém
změny klimatu?/Není to vážný problém.
6 10 10
Emise CO2
mají pouze zanedbatelný vliv
na změnu klimatu./Souhlas s tvrzením.
25 30 nesledováno
Závažnost změny klimatu se přehání./Souhlas
s tvrzením.
22 29 nesledováno
Zdroj: Eurobarometer 2008, 2009, 2011. Data za ČR.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
100
V rámci akademického výzkumu se vnímáním klimatických změn zabývali v posledních
letech sociolog krajiny Miloslav Lapka a ekonomka Eva Cudlínová. Nejprve šlo o část širšího
projektu Czech Carbo (2005–2007), jinak zaměřeného na studium koloběhu uhlíku v ekosystémech
ČR. Tehdy šlo bohužel jen o dílčí sondy, buď zaměřené na specifickou skupinu univerzitních
studentů (Lapka a Cudlínová 2006), nebo jen na pilotní vzorek 350 respondentů
(Lapka, Cudlínová a Marek 2011). Autoři v nich navíc nekladou otázky týkající se příčin nebo
závažnosti oteplování a z jejich výstupů tedy nelze zjistit o mnoho víc k tématu „klimaskeptické
populace“.
Ambicióznější byla snaha uvedených autorů zasadit percepci změn klimatu do širšího
kontextu energetické spotřeby domácností a pokus o mezinárodní srovnání v tzv. projektu
Gilded. V jeho kvantitativní části nepříliš objevně vyvozují menší vnímavost vůči klimatickým
změnám ve srovnání s jinými zeměmi. Vliv sociodemografických charakteristik na percepci
tématu mají za zanedbatelný, proto volají spíše po zapojení konceptu životních stylů
do výzkumů tohoto typu. K jeho závěrům je však hlavně třeba přistupovat s velkou opatrností,
protože nebyl pro ČR reprezentativní – český sběr dat probíhal pouze v jihočeském regionu
se vzorkem 500 respondentů (Vávra 2012).5
Máme-li se tedy pokusit o shrnutí, disponujeme stále poměrně malým množstvím dat
z výzkumů zaměřených na percepci změn klimatu. Ačkoli z různých zdrojů je patrný trend
pozvolného nárůstu „klimaskeptické populace“, víme velmi málo o náhledu veřejnosti
na různé dimenze problému (příčiny, opatření, ochota participovat na řešeních atd.) a také
o příčinách tohoto trendu. Podrobnějších kvantitativních dat pravděpodobně v nejbližší době
více nebude (např. CVVM zařazuje otázku týkající se změn klimatu nově pouze v dvouletém
intervalu).
Jistou šancí by však mohly být výzkumy kvalitativní, které by mohly poskytnout hlubší
vhled do asociací spojovaných se změnami klimatu obecně i specificky do mechanismů,
pomocí nichž se s nimi lidé vyrovnávají, případně za ně odmítají nést odpovědnost.
Tak například Stoll-Kleemann a kol. (2001) se pomocí fokusních skupin snažili zjistit,
jakými diskursivními mechanismy lidé ospravedlňují individuální nebo kolektivní „právo
nejednat“ tváří v tvář změnám klimatu. Podobně Norgaard (2006, 2011) etnograficky zkoumala
kolektivní způsoby popření (spolu)zodpovědnosti ve venkovských komunitách v Norsku.
Specifické je zaměření výzkumů na segmenty potenciálně citlivější na budoucí změny klimatu,
jako například turismus nebo zemědělství (například Fleming a Vanclay 2010).
V Česku jsou podobné kvalitativní sondy spíše vzácností. Jednou z výjimek je kvalitativní
část již výše zmiňovaného komparativního projektu Gilded (výsledky Fischer a kol.
2011, 2012). Ta se odlišuje od některých předchozích studií hlavně tím, že v rozhovorech
nezdůrazňovala změny klimatu jako takové, ale ponechávala na respondentech, aby problému
sami přisoudili důležitost, jakou si podle nich zaslouží – kontext interview byl širší, zaměřený
na energetickou spotřebu.
5 Pro podrobnosti včetně české verze dotazníku viz http://gildedeu.hutton.ac.uk/cs [ověřeno
23. 3. 2013].
101
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Klimaskeptický aktivismus v ČR
Od více či méně velké části populace, která ve výzkumech veřejného mínění zpochybňuje
závažnost změn klimatu, je třeba odlišit aktivitu jedinců a skupin, kteří tak činí soustavně,
veřejně, případně organizovaně. V takovém případě lze mluvit o klimaskeptickém aktivismu
jako jisté formě kontrahnutí vůči hnutím environmentálním.
Často bývá poukazováno na to, že konzervativním hnutím a kontrahnutím věnují sociální
vědci disproporčně menší pozornost než hnutím reformní povahy (Blee a Creasap
2010; Vidomus 2011). Nejinak je tomu u enviroskepticismu (respektive klimaskepticismu)
jako konzervativní odezvy na výzvy environmentálního hnutí. Pozvolna se to sice začíná
měnit zejména v USA (McCright a Dunlap 2000; Dunlap a McCright 2010, 2011; Jacques
2009; Hoffman 2011), v Evropě či v ČR tomu tak ale není (výjimečná komparativní analýza
viz Painter 2011; v ČR Shriver a kol. 2013). Naposledy McCright a Dunlap při analýze amerického
antienvironmentalismu výstižně poznamenávají, že „naše porozumění reflexivním
schopnostem sociálních hnutí nebude úplné, pokud neporozumíme související roli kontrahnutí“
(McCright a Dunlap 2010: 126). Abychom porozuměli klimatické debatě v celé její šíři,
nemůžeme se omezovat jen na ty, kteří zásah proti antropogenním změnám klimatu považují
za nutnost, ale je třeba se věnovat i těm, kteří těmto aktivitám oponují nebo jsou jim lhostejné
(Hoffman 2011).
Pokud ke studiu klimaskepticismu využijeme instrumentář teorií sociálních hnutí, nabízí
se nám dosti široký konceptuální aparát, který při studiu tohoto druhu aktivismu může být
relevantní (Vidomus 2011). Ačkoli se tedy můžeme šířeji zaobírat politickými příležitostmi
či zdroji, které pro mobilizaci klimaskeptického aktivismu mohou být podstatné (McAdam,
McCarthy a Zald 1996; Meyer a Staggenborg 1996), v následujících řádcích se budu zabývat
hlavně jeho kulturní složkou, tedy rámováním globální změny klimatu (Benford a Snow 2000;
Benford a Hunt 2003). Protože je tato problematika dobře zmapována jinde, budu klást důraz
zejména na ty okruhy témat, která se v zahraniční literatuře příliš nevyskytují – tedy na to, co
se v rozhovorech s tuzemskými klimaskeptiky vynořilo jako „specificky české“.
Kontrarámce klimatického skepticismu
Rámce klimatického skepticismu jsou již poměrně dobře popsány. Ke stručnému nastínění
použiji přehled strategií kontrarámování, jak jej uvádějí Benford a Hunt (2003): popření problému,
kontraatribuce, kontraprognóza a útok na charakter hnutí a jeho členy.
Obsahové analýzy publikací amerických konzervativních think-tanků dokládají jejich
popírání či dedramatizaci globálního oteplování, jež může nabývat vícera podob (McCright
a Dunlap 2000; Jacques 2009). V nejčistší variantě je popírán samotný fakt oteplení, nicméně
častěji je tento jev uznán, ale je zpochybňována jeho závažnost: například poukazy na relativní
důležitost jiných globálních problémů (HIV, podvýživa, ekonomické krize) nebo na údajnou
neexistenci vědeckého konsensu ohledně příčin a důsledků změn klimatu. Sama hypotéza
antropogenních příčin změn klimatu je v těchto publikacích definována jako nejistá, nedostatečně
vědecky podložená.
Jestliže je popírána průkaznost hypotézy antropogenních příčin změn klimatu, je
tato argumentace často doprovázena kontraatribucí: příčiny změn klimatu je třeba vidět
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
102
v dlouhodobých klimatických cyklech, které nemají nic společného s činností člověka
v posledních stoletích, nebo například ve variabilitě sluneční aktivity.
Kontraatribuce poukazem na přirozené příčiny změn klimatu pak usnadňuje kontraprognózu:
se změnou klimatu nelze nic dělat, lze se jí jen přizpůsobit. Snahy o regulaci průmyslově
produkovaných emisí jsou zhoubné (zpomalení růstu, ohrožení národní bezpečnosti
či svobody jednotlivce). Objevuje se i optimistická kontraprognóza, totiž že oteplování bude
potenciálně prospěšné (energetické úspory, vyšší produktivita zemědělství, redukce mortality
způsobené chladem) (McCright a Dunlap 2000).
Útok na charakter hnutí a jeho členy se odehrává ve dvou rovinách: proti aktivistům
environmentálního hnutí a proti mainstreamovému klimatologickému výzkumu. V prvním
případě je nejčastěji zmiňována „radikalita“, „zaujatost“ nebo „hysterie“ nevládních organizací.
V souvislosti s expertním diskursem think-tanků je však zajímavější druhá rovina: podle
jejich argumentace klimatičtí vědci skrývají „agendu v pozadí“ (výnosnost výzkumných
grantů), nebo je napadána nezávislost recenzního řízení odborných klimatologických časopisů
(McCright a Dunlap 2000; Dunlap a McCright 2010).
Shrneme-li základní strategie kontrarámování klimatického skepticismu, je jejich hlavním
rysem „produkce nejistoty“ ohledně příčin a důsledků změn klimatu. V protikladu k ní je
za jistý považován negativní dopad jakýchkoli regulativních opatření.6
Zmiňované kontrarámce se v diskursu českých klimaskeptiků objevují samozřejmě také
a v tomto ohledu se čeští stoupenci příliš neliší od svých zahraničních vzorů. Jejich aktivity
se nicméně neodehrávají ve vzduchoprázdnu, ale v politickém a sociálním kontextu, který
nese jistá lokální specifika, vnímaná i samotnými aktéry jako odlišná od situace v zahraničí.
S citlivostí vůči těmto rozdílům jsem se snažil postupovat i při vedení obsáhlejší kvalitativní
studie, která je součástí mé dizertační práce a soustředí se na politické příležitosti, mobilizační
struktury a rámce českého klimaskepticismu. Následující část je jejím dílčím výstupem.
Metodologie a organizace výzkumu
Abych přesněji vymezil okruh mého zájmu, zdůrazňuji, že v této kvalitativní sondě nepracuji
s klimaskepticismem jako s běžnou vědeckou skepsí k novým hypotézám, ani jako se skepsí
v rámci celku populace. Zaměřuji se totiž na relativně malou skupinu aktérů, kteří soustavně,
veřejně a více či méně organizovaně zpochybňují závažnost environmentálních problémů,
konkrétně antropogenní změny klimatu. Pokud není uvedeno jinak, zaměřuji se na české
6 Kromě tohoto základního přehledu je důležité uvažovat o tom, jaké je zastoupení jednotlivých
typů rámců. Takových analýz zatím moc není, ale existují výjimky. Přesvědčivě to ukázal Hoffman
(2011), který k analýze využil základní typologii rámců kolektivního jednání známou z teorie
sociálních hnutí, konkrétně diagnostické, prognostické a motivační rámování (srovnej například
Benford a Snow 2000). Na základě obsahové analýzy tisku dospěl k závěru, že mezi zastánci
a odpůrci hypotézy antropogenní změny klimatu existují rozdíly v použití jednotlivých rámců.
Zatímco zastánci používají především prognostické rámce (důraz na dopady, projekce do budoucnosti),
skeptici pracují výrazněji s diagnostickými rámci (tedy zpochybňují samotný problém).
Motivační rámce (tedy volání k akci) byly u obou skupin zastoupené v podobném množství
(Hoffman 2011).
103
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
klimaskeptiky, kteří tak činí individuálně či v rámci některé organizace, s výjimkou politických
stran (nejde tedy primárně o zástupce či mluvčí parlamentních politických stran).7
Na základě zahraničních poznatků (Jacques a kol. 2008) i seznámení s českými reáliemi
jsem dospěl k předběžnému závěru, že aktivní klimaskeptici jsou často napojeni na think-tanky
propagující tržní přístup k ochraně životního prostředí (s různými odstíny od konzervativních
po libertariánské). Čistě klimaskeptická organizace v ČR sice neexistuje, ale podobně
jako v zahraničí zde fungují think-tanky, u nichž je různá míra klimaskepse součástí jejich
agendy. Z těchto důvodů jsem v první fázi konstrukce vzorku zvolil stratifikovaný záměrný
výběr, kde jednotlivé vrstvy tvořily ideologicky odlišné typy think-tanků (CEP, Liberální
institut, Klub Reformy.cz, Občanský institut). To mělo zajistit teoretickou nasycenost a postižení
různých perspektiv problému. Oslovení respondenti mě dále směřovali na další skeptiky
s podobným, případně odlišným názorem (metodou sněhové koule). Doplňujícím zdrojem
bylo studium klimaskeptické literatury, kde se však většinou stejná jména již opakovala.
Tímto způsobem jsem v období od října 2011 do prosince 2012 provedl 15 polostrukturovaných
rozhovorů s aktivními klimaskeptiky (muži) ze zmiňovaných organizací i mimo
ně, většinou v délce od 50 do 70 minut. Rozhovory probíhaly na různých místech v Praze,
Ostravě, Frýdku-Místku a v Plzni. Provedl jsem také tři doplňující rozhovory se zástupci
ekologických organizací (Greenpeace, Hnutí Duha, Klimatická koalice) a se dvěma klimatology.
V zájmu triangulace zdrojů jsem prováděl zúčastněné pozorování na enviroskepticky
zaměřených akcích, analyzoval internetová fóra (nejintenzivněji na webech Klimaskeptik
a Euroekonom v období leden až prosinec 2012), blogy a tištěné publikace.
Rozhovory byly realizovány a analyzovány v souladu s postupy zakotvené teorie (Glasser
a Strauss 1967; Strauss a Corbinová 1999). Osobně vedené polostrukturované rozhovory zahrnovaly
několik obecných tematických segmentů: rámování změn klimatu, politické příležitosti
pro klimaskepticismus v ČR (političtí spojenci, přístupové body, reflexe veřejného mínění),
zdroje a mobilizační struktury. Průběh interview zachovával tzv. pyramidovou strukturu
(Wengraf 2001), pořadí otázek a témata jsem ale komunikačním partnerům nijak rigorózně
nevnucoval, naopak jsem se snažil citlivě reagovat na nově otevřená témata a přizpůsobovat
průběh hovoru aktuálně nastaveným podmínkám.
Rozhovory byly nahrávány na diktafon, následně doslovně přepisovány a průběžně analyzovány
v programu Atlas.ti. Všichni zúčastnění poskytli informovaný souhlas se zpracováním
dat pod podmínkou zachování anonymity.
Na závěr této metodologické subkapitoly považuji za vhodné pojednat o specificích
vzorku českých klimaskeptiků: je zřejmé, že cíl práce i způsob výběru předurčily jeho charakteristiky,
respektive odlišnosti od „běžné“ populace. Lze je charakterizovat výraznými znalostmi
a aktivitou v dané oblasti, vysokým stupněm formálního vzdělání (5 z 15 zkoumaných
skeptiků mělo doktorské a vyšší vzdělání), povětšinou přírodovědné profilace (3 měli ekonomické
vzdělání) a často pravicové orientace. Většina měla mezi 36–45 lety věku, rozptyl byl
však větší (ročníky narození 1927–1983).
7 Ve vzorku byli tři členové Strany svobodných občanů, pro tento samotný fakt je však nebylo
možno vyloučit: klimaskeptiky byli již před vznikem této strany a v klimaskeptické komunitě mají
významnou roli.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
104
Z takto vymezeného vzorku pro sociologa vyplývají mnohá dilemata, která dobře ilustrují
autoři z okruhu metodologie tzv. expertního interview (Bogner a Menz 2009). Sociologicky
vzdělaný výzkumník při setkání s klimaskeptikem (ale i klimatologem) podle mého názoru
nikdy nezíská v situaci rozhovoru statut kolegy, který má rovné postavení a disponuje sdílenými
normami a očekáváními, která není třeba protějšku vysvětlovat. Kontext takového
setkání lépe charakterizují jiné dva pojmy, které Bogner a Menz používají: totiž laik, v lepším
případě expert z jiné kultury vědění (Bogner a Menz 2009: 60–62).
Je-li výzkumník zpovídaným považován za laika, získá sice relativní výhodu možnosti
klást „naivní otázky“, zároveň to však skýtá hrozbu monologu-výkladu, který staví výzkumníka
do nepříjemné inferiorní pozice. Uzná-li protějšek sociologa za vědce-experta z jiné kultury
vědění, může mít zpovídaný snahu přesvědčit jej o superioritě/legitimitě vlastní kultury
vědění (oboru) a s ní spojenými normami. V horším případě může výzkumníka považovat
za potenciálního kritika a zdroj ohrožení (Bogner a Menz 2009).
S těmito problémy jsem se při rozhovorech někdy setkával i já – paternalistickým monologem,
výzvou k explicitnímu vyjádření vlastní pozice v klimatické debatě, nedůvěrou vůči
sociologii jako oboru (kvůli domnělé levicové předpojatosti) apod. Obecně o problematice
nedůvěry a získání přístupu do konzervativních hnutí hovoří například Blee a Creasap (2010),
podrobnější výklad však přesahuje rámec tohoto textu.
Jsme jiní: česká specifika v očích klimaskeptiků
Jak už bylo řečeno, cílem následující sondy není všeobjímající analýza českého klimaskepticismu
ve výše uvedeném smyslu, ale snaha doložit, že sami aktéři v mnoha případech
akcentují ve vztahu ke změnám klimatu jistou českou odlišnost, či až výlučnost. Ačkoli jsem
některé odlišnosti čekal již na počátku výzkumu (srovnej McCright a Dunlap 2000; Norgaard
2006), nakonec se ukázaly jako mnohem hlubší a v jistém ohledu nečekané (například při
srovnání rozhovorů s tištěnými publikacemi).
Skeptiky vnímanou českou odlišnost či výjimečnost lze doložit na třech tematických
okruzích, které v polostrukturovaných rozhovorech vyplynuly jako nejzřetelnější a nejčastěji
se opakující. Jde o:
1. identifikovanou představu „švejkovsky skeptické“ české populace,
2. roli nejznámějšího českého klimaskeptika: prezidenta Václava Klause,
3. překryv klimaskepticimu s euroskepticismem.
Švejkovští Češi
Ačkoli se téma změn klimatu tu a tam ve veřejné diskusi v ČR stále aktualizuje (například
prostřednictvím nově zavedených daní, v souvislosti s biopalivy apod.), mezi aktivními klimaskeptiky
ponejvíce zaznívá názor, že z dlouhodobější perspektivy (cca posledních pěti
let) jeho naléhavost ustává a stalo se z něj „mrtvé téma“. A to jak v médiích, tak v postojích
veřejnosti.
105
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Nebylo tomu tak vždy a stejně tak se měnil přístup k alternativním názorům na změny
klimatu. Jak mi to popsal v rozhovoru jeden prominentní český klimaskeptik: dříve o jeho
názory nebyl zájem, nebo narážel na odpor („člověk je nejprve tím heretikem“). Pak se klimaskeptický
postoj stal běžnější („stává se to tím mainstreamem“). Ještě později („poslední
rok asi“) zájem o téma znovu upadá:
Spíš naopak, já jsem zaznamenal tu věc, že dneska už to nikoho nezajimá. Já mam třeba na svym
webu takovou možnost, že tam, kdo chce organizovat se mnou besedu na škole, tak se mně může
ozvat, a měl jsem tam několik témat. A teď všichni chtěli zadlužení a euro a nechtěli jedno z těch
mejch pěti dalších témat, a to je.. ekonomický aspekty.. globálního oteplování.. prostě jsem cejtil,
že už to téma je.. skoro spíš mrtvý, než že.. myslim si, že to cejtí i Al Gore, že asi jeho honoráře
už asi taky nejsou jaký bejvaly. (Skeptik 1)
Tento postoj – že jde o uvadající módu – se pak v rozhovorech objevuje v nejrůznějších
variacích: ať už v souvislosti s upadajícím zájmem médií, nebo domnělou naléhavostí jiných,
převážně ekonomických témat:
A určitě to bylo po nějakou dobu veliká móda, která právě ustupuje do pozadí s tím, jak nastávají
další, jako lidem bližší problémy, ..což může signalizovat buď jako návrat jisté racionality do té
debaty, že najednou je vidět, že to není jeden problém, ale že jako, že je víc problémů a že se
jenom řeší to volení priorit… Anebo to také může být to, bližší košile než kabát. (Skeptik 11)
Zlepšuje se to předevšim, protože na lidi začínaj doléhat takový praktický finanční problémy.
[pauza] Tim, že se zdražuje energie, tak jim dochází, jim dochází… že vlastně voni platěj za to
těm spekulantům, který vyrobili ty… solární velký desky, který hnojily krajinu a další a další
věci. Tak… Mění se určitym způsobem to mínění těch lidí, který tedy skutečně vo tom přemejšlej,
že jo, trošku, …začínaj bejt taky nahlodaný. (Skeptik 4)
S tím jak se v rozhovorech s klimaskeptiky postupně vynořovala vnímaná specifika
„české povahy“ ve vztahu ke klimatu, začal jsem těmto odlišnostem věnovat větší pozornost
(jak při kódování, tak při kladení některých doplňujících otázek). Nejen proto, abych rozkryl
příčiny a povahu těchto názorů (Češi versus EU, USA, případně další postkomunistické
země), ale také abych zjistil, zda percepce Čechů coby „švejkovsky skeptických“ (a tedy ideologicky
imunních) má i nějaké konsekvence pro samotný klimaskeptický aktivismus.
Přirovnání Čechů ke Švejkovi, jako metafory specificky české nedůvěry k velkým ideologiím
(včetně environmentalismu), jsem si nevymyslel sám, ale použil jej jeden z mých
respondentů při porovnávání situace se Slovenskem. V datech se pak různými slovy definovaná
česká výlučnost objevovala velmi často (šlo o jeden z nejčastěji se vyskytujících kódů
po otevřeném kódování), a to zejména ve srovnání se západními zeměmi:
Myslim si, že celkově by Češi byli vopravdu na straně skeptiků spíše. A je to vidět v různých
hlasech, já si v podstatě protiřečim, protože sem řek, že sou neutrální. No ale prostě ve srovnání
s jinými národy sme rozhodně více skeptičtí než ostatní národy. (Skeptik 5)
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
106
Citovaný skeptik se na jiném místě zmiňuje, že Češi jsou svými názory výjimkou
v Evropské unii, která je podle něj veskrze „alarmističtější“, tedy výrazně nakloněná hypotéze
nebezpečí antropogenní změny klimatu. Jednou z příčin přičítaných této odlišnosti samotnými
skeptiky je zakořeněná historická zkušenost, především s komunismem:
My prostě už nejsme na hurá akce, spálili sme se několikrát hurá akcemi, tak lidi už dneska
nechodí s mávátky oslavovat klima alarmismus, si myslim. (Skeptik 5)
Mezi skeptiky často zaznívá, že tato historická zkušenost je dobrou lekcí, korektivem
uměle zveličených problémů, které jsou k nám spíše importovány, než že bychom je sami
od sebe považovali za vážné:
Řekl bych, že ta, že východní Evropa a Česko spolu s ní je trošku obezřetnější než západní veřejnost,
po zkušenosti s komunismem obezřetnější vůči takovým jakoby apelům na takové nějaké
masivní politické akce, […] takže si myslim, že v tomto smyslu určitej kus zdravého rozumu eště
tady přetrval. Že některé kruhy na Západě se nechají jakoby spíš s takovym pocitem, že teď to
jakoby zachráníme, že je potřeba nezůstat sedět. Češi už sou skeptičtější vůči apelům tohodletoho
druhu. (Skeptik 9)
V souvislosti s těmito slovy stojí za pozornost, že mnohé akademické studie mapující
organizovaný klimaskepticismus v USA zdůrazňují, že po zhroucení železné opony se stal
pro konzervativní hnutí environmentalismus novým a vhodným terčem. Podle této interpretace
byla „zelená hrozba“ náhradou za mizející „rudou hrozbu“ (Jacques a kol. 2008). To
se pro americký konzervatismus stalo naléhavější s novými globálními environmentálními
deklaracemi (Rio de Janeiro, Kjóto apod.). Domnívám se, že pro americké konzervativní
a libertariánské think-tanky (například Heartland Institute, Competitive Enterprise Institute)
se stal český prezident Václav Klaus vítaným řečníkem hlavně proto, že jako představitel
post-komunistické země (a tedy držitel specifické historické zkušenosti) tuto „rudou hrozbu“
aktualizoval, přímo srovnal s environmentalismem a legitimizoval osobní zkušeností. Rámec
„specificky české zkušenosti“ používá Václav Klaus ve svých přednáškách o změnách klimatu
velmi často.8
Okolní evropské národy, zejména západní, jsou pak v rozhovorech definovány jako ty,
které tuto historickou zkušenost buď postrádají, nebo mají rysy („národní povaha“), které
8 Uveďme několik příkladů: „Mé dnešní uvažování je zásadně ovlivněno tím, že jsem většinu svého
života strávil v komunistickém režimu, který brutálně pošlapával lidskou svobodu a chtěl poroučet
nejen lidem, ale i přírodě“ (Klaus 2008: 4).
„Nechci dělat laciné komparace jejich ideologie s komunismem, ale vidím mezi environmentalismem
a komunismem mnoho podobného. Environmentalismus je – jak říkáte – novou variantou
‚aktivistického politického levičáctví‘, což je ideologie, se kterou jsem se utkával po celý svůj
život. Žil jsem dlouho v takovém politickém systému“ (Klaus 2011: 6).
„Přístup environmentalistů k přírodě je obdobou marxistického přístupu k ekonomickým zákonitostem,
protože i oni se snaží svobodnou spontaneitu vývoje světa (a lidstva) nahradit rádoby optimálním,
centrálním či – jak je dnes módní říkat – globálním plánováním světového vývoje. Tento
přístup je – stejně jako tomu bylo u jeho komunistického předchůdce – utopií, vedoucí ke zcela
jiným než zamýšleným výsledkům“ (Klaus 2007: 22).
107
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
svědčí spíše o příklonu k opovrhovanému „klimatickému alarmismu“. V předběžné analýze
písemně publikovaných článků klimaskeptiků toto zdaleka nebylo tak zřejmé a vyšlo
to najevo až z kvalitativních rozhovorů. Klimaskeptik z akademicky založeného think-tanku
to shrnul takto:
Ta konformita například v Německu nebo na západ od nás je strašně silná, vyloženě silná ve prospěch…
té představy, že člověk má aktivně usilovat o, o zastavení toho procesu globálního
oteplování […]. V okolí ty národy… Poláci, Maďaři, Bavoři, Slováci sou emotivnější a spíše se
nadchnou za něco. Častokrát pro špatné věci jako je například nacionalismus v případě Maďarů,
což zase není žádné požehnání, takovýdle pomýlený idealismus, ale česká společnost je relativně
imunní vůči ideologickým obrazům světa, ale zase taky netečná, to znamená lhostejná.
(Skeptik 7)
Otázka je, co z takto vnímané, specificky české skepse vůči boji se změnami klimatu
vyplývá pro samotný klimaskeptický aktivismus. Znamená to, že skeptici dosáhli svého,
a tedy jejich aktivita již není tak nutná? Anebo je třeba vytrvat v boji? Sami aktéři na to nemají
jednotný názor.
K druhé variantě se přiklání hlavní tvář českých klimaskeptiků, prezident Klaus.
Nejzřetelněji to vyjádřil v projevu v Heartland Institutu v květnu 2012, kde měl po delší době
přednášku k tématu klimatu. Podobně jako jiní již citovaní skeptici hovoří o upadajícím zájmu
o globální oteplování. Navzdory tomu vyzývá k akci, protože tento ústup z titulních stran
označuje za záměrnou strategii environmentalistů:
Jsem přesvědčen, že toto zapomínání není náhodné, že je organizováno. Je součástí pečlivě připravované
taktiky stoupenců doktríny globálního oteplování, jak souboj o tuto věc jednou pro
vždy vyhrát. V minulých dvou desetiletích se snažili o pravý opak. Snažili se být co nejhlasitější,
protože chtěli vyvolávat náš strach. Nyní, kdy je celá tato věc více a více podezřelá, je v jejich
zájmu veřejnou diskusi na toto téma zastavit. Proto říkají, že je „věda vyřešena“, že je debata
skončena. Neměli bychom jim to dovolit. (Klaus 2012: 1)
V následující pasáži pak přímo zpochybňuje rámec domnělého oslabení environmentalismu
(který se vyskytoval i v mých rozhovorech s jinými skeptiky) a identifikuje rizika, která
tento pocit může mít pro samotnou mobilizaci klimaskeptiků:
Je nepopiratelným faktem, že debata o globálním oteplování přestala být módou. Zmizela z nadpisů
médií. To může být chápáno jako oslabení pozice zastánců této doktríny, ale zároveň to komplikuje
i naše úsilí o to, abychom motivovali lidi o tom přemýšlet a politicky se angažovat. (Klaus
2012: 1)
Není pochyb o tom, že vůči environmentalismu a mainstreamové klimatické vědě se
skeptici stále vymezují: velice často své protivníky v rozhovorech definují jako velmi dobře
organizované, jednotné a finančně dobře zajištěné. Protože sami sebe naopak považují v ČR
za rozptýlené a málo organizované, vyskytuje se občas apel ke koordinaci a větší spolupráci,
podobný tomu, jaký zaznívá z Klausových úst:
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
108
Ale zdá se, že proti… těm současnejm nesmyslům bez… organizovaný instituce, nebo organizovanýho
hnutí nebo já nevim občanskýho hnutí nebo občanský iniciativy nebo něčeho organizačně
propojenýho, …že asi nic nezmůžem. (Skeptik 4)
Takže se tam píše na konci právě toho článku nebo sem já to psal, takže je potřeba prostě jako
s tim nějakym způsobem bojovat a že taky je potřeba se jako sjednotit, ale ne proti, ne v boji
s globálním oteplováním, jak si to tyhle lidi přejou, ale v boji s těmahle lidma, který z nás dělaj
debily, no, jinými slovy. (Skeptik 10)
Na druhé straně tento apel ke sjednocení proti společnému nepříteli (environmentalismu)
v podobě nějaké koordinované akce či organizace není příliš častý – také proto, že situace
v ČR je skeptiky vnímána už z výše uvedených důvodů jako v lecčems odlišná od „alarmistického
Západu“:
Že jo vedou se nějaký debaty na úrovni Evropský unie a jistě to má dosah i na nás, ale nezdá
se, že by v tuhletu chvíli bylo potřeba zakládat nějakou klimaskeptickou stranu, která by nějak
masivně musela brojit proti něčemu, protože ta věc sama se rozsypává, zdá se. (Skeptik 9)
Neorganizujeme se speciálně u nás, protože si myslim, že trochu, trochu v tom je dojem, že my
jako Češi to máme v pořádku tady, že v podstatě klimaalarmismus neexistuje a že našim úkolem je
trochu pomoct těm klimaskeptikům v cizině, který jako mají problém obhájit evidentní skutečnosti,
žejo, které my tady považujeme za samozřejmé, ale tam prostě sou kontroverzní. (Skeptik 5)
V rozhovorech s českými klimaskeptiky se poměrně záhy vynořil obraz Čechů jako
národa ideologicky imunního vůči svodům „klimaalarmismu“, který je rámován jako import,
cizorodý prvek v malé středoevropské zemi.9
Vhodné srovnání poskytuje již zmiňovaná etnografie Norgaardové (2006, 2011). Také
v jejím případě vypluly na povrch „specificky národní“ narace, ospravedlňující nečinnost. Šlo
zejména o konstrukci Norska jako malé země, která je blíže přírodě, produkuje málo emisí
a má specifickou historickou zkušenost (chudoby v nedávné minulosti). V našem případě sice
nejde o laické respondenty, ale o aktivní klimaskeptiky (mnohdy s vysokým vzděláním, často
s titulem Ph.D. a vyšším), rámec specifické historické zkušenosti (komunismu) zde hraje ale
podobně významnou roli. Zda jde pouze o záměrnou strategii, nebo se podobné rámování
vyskytuje i v laické populaci, je třeba teprve ověřit.
Názory na potřebu mobilizace českých klimaskeptiků se mezi nimi samotnými liší, často
však zaznívá, že organizovaná akce není v Česku třeba: ať už kvůli relativně indiferentní
populaci, „rozplynutí“ tématu i díky klimaskeptikovi na „nejvyšších místech“ (viz dále).
9 Příznačné je, že podobně hovořili mnou zpovídaní environmentalisté z Hnutí Duha a Greenpeace
o skepticích: jejich české zástupce považovali za hluboce ovlivněné libertariánskými think-tanky
z USA, tedy opět za jistou formu kulturního importu.
109
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Percepce Václava Klause
Roli a význam Václava Klause pro české klimaskeptiky nelze přehlédnout. Vůči environmentalismu
se vymezuje konzistentně a dlouhodobě a vícero autorů poukazuje, že to byla
zejména období Klausových vlád (1992–1998), kdy byly politické příležitosti pro ekologický
aktivismus v ČR nejvíce uzavřené (Císař 2008; Fagan 2004; Binka 2008).
Kromě mediálně známých výstupů a publikací na toto téma (asi nejznámější je Modrá,
nikoli zelená planeta, která byla přeložena do mnoha jazyků) proti environmentalismu brojil
na platformě libertariánského think-tanku Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), který
založil v roce 1998 (více Loužek 2011). CEP se k environmentálním otázkám vyjadřuje kriticky
prakticky od svého počátku a pořádá na to téma i tematické semináře (první o environmentalismu
byl v roce 2001). Konkrétně k tématu klimatu se Klaus začal vyjadřovat velmi
brzy. Při související práci na analýze medializace změn klimatu v českých denících jsem první
Klausovu zmínku našel v červnu 1997. Tehdy měl podle MF Dnes při návštěvě experimentálního
pracoviště Akademie věd v Beskydech označit studia skleníkového efektu za „antivědeckou
teorii“ a „šarlatánskou hypotézu“.
Ačkoli Václav Klaus je klimaskeptikem nejznámějším a nejviditelnějším, není v ČR
jediný. A přinejmenším ti, se kterými jsem v rámci výzkumu hovořil, jej nehodnotí jednotně.
Ve volném okruhu otázek směřovaných k jeho osobě jsem se snažil zjistit, jaký význam má
pro samotný klimaskeptický aktivismus – tedy pro ty, kteří sice nejsou natolik viditelní jako
on, ale k tématu se často a aktivně vyjadřují.
V doplňujících rozhovorech s ekologickými aktivisty jsem zaznamenal, že roli Klause
v žádném případě nepodceňují, ale ani nepřeceňují jeho vliv na smýšlení obyvatel o změnách
klimatu. Programový ředitel Hnutí Duha mi k tomu řekl, že jim Klaus v jistém směru pomohl
– ne snad zarámováním tématu (tedy jeho de-problematizací), ale jeho zviditelněním, prosazením
do veřejné agendy, což by jinak ekologické organizace stálo mnoho úsilí:
My sme si někdy kolem roku 2003 mysleli, paradoxně, my sme si někdy tak kolem roku
2003 mysleli, že… náš důležitý úkol je udělat z klimatu vůbec téma, které se tady bude řešit.
Společnost ho neřešila a měli sme pocit, že… že by se o něm mělo začít mluvit […]. A… zajímavé
je, že… tohle za nás v podstatě udělal prezident… On to do té debaty vnesl, vnesl to velmi
účinně, tu diskuzi otevřel. (Environmentalista 1)
a) Morální zdroj
Klimaskeptici tento pocit sdílí a právě zviditelnění tématu je pro ně nejpodstatnější zásluhou
Václava Klause – zmiňují ji téměř všichni a jde o nejčastěji se opakující kód vážící se k jeho
osobě. Pokud ke zhodnocení Klausovy role pro české klimaskeptiky využijeme perspektivu
mobilizace zdrojů ze studií sociálních hnutí, představuje jeho osoba-úřad především tzv.
morální zdroj. Tento typ zdrojů pramení většinou z prostředí mimo hnutí a pro ně samotné
bývá generování morálních zdrojů velmi obtížné (Cress a Snow 1996; Edwards a McCarthy
2004). Václav Klaus sice zastával antienvironmentální postoje dávno před tím, než se stal
v roce 2003 prezidentem, pro klimaskeptiky má ale stěžejní význam hlavně kvůli funkci, kterou
do března 2013 zastával. Propůjčuje jim legitimitu (typ morálního zdroje), kterou by jinak
pro své názory získávali obtížněji:
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
110
On se stal jako tím symbolem jako toho klimaskepticismu a nějakým jako protipólem Al Gora,
pakliže to jako lze takhle formulovat, následně byl zván na ty konference po světě. (Skeptik 11)
Tato legitimita se pak snadněji překládá do zpravodajské hodnoty klimaskeptických stanovisek.
Klimaskeptik v prezidentském úřadě má mnohonásobně snadnější přístup do médií,
než by mohl mít kterýkoli klimaskeptický aktivista:
No, tak mezníkem bylo určitě, když se stal Klaus prezidentem, protože on.. jako prezident je
nejvíc slyšet, když někde něco řekne, tak to hned média napíšou. Když něco řekne Kremlík, tak
to může dát na svůj blog, tak akorát.. takže to je samozřejmě mezník, že se člověk, kterej měl
v hlavě zformulovaný tady ty klimaskeptický myšlenky, stane prezidentem […]. Takže… to je
samozřejmě významnej mezník, to dopřálo… sluchu… nebo to způsobilo, že… se ta debata
stala… jako významnější, byla víc slyšet… než kdyby Klaus nebyl prezidentem. (Skeptik 1)
Pro mnohé ze skeptiků je Klaus důležitý tím, že pro ně otevřel tzv. strukturu diskursivních
příležitostí (Koopmans a Olzak 2004), že zviditelnil alternativní výklady tam, kde dříve
nebyly možné:
Určitě způsobil rozvíření v politických kruzích, rozvíření diskuze na téma, co vlastně je a neni de
facto podloženo a nepodloženo, protože v tomto směru si myslim, že byla jednoznačně zejména
Albertem Gorem rozjeta situace, že tady je nějaký správný názor a o něm se moc diskutovat nebude.
Takže on tim tímto svým postojem často samozřejmě vyhroceným úmyslně, si myslim, způsobil,
že se o tom začlo diskutovat. (Skeptik 8)
Klaus tak pro ně znamená šanci využít všechno to, co (kontra)hnutí od médií očekávají:
vlastní mobilizaci, validizaci (tedy potvrzení relevance) i rozšíření záběru (vtažení třetích
stran do konfliktu) (Gamson a Wolfsfeld 1993). Ne vždy to pochopitelně musí znamenat prosazení
preferovaných rámců sdělení, ale přinejmenším zisk postavení (standing) v médiích
– zde nejde jen o pouhou kvantitu pokrytí, ale o příležitost ukázat, kdo má k tématu co říci
a kdo je v něm aktivním a významným hráčem (Gamson 2004). Zde je dobré připomenout,
že Václav Klaus patřil v době vrcholu mediálního zájmu o klima v tomto ohledu k nejcitovanějším
aktérům (Kochanová 2009). Čeští environmentalisté dnes podobně výraznou osobnost
ani zdaleka nemají, i když existují náznaky toho, že jí jistou dobu byl ministr Martin
Bursík (SZ).
Dalším morálním zdrojem, na který jsem v souvislosti s Klausem narazil, je vyjadřování
sympatií a podpora solidarity mezi klimaskeptiky (Edwards a McCarthy 2004). K tomu slouží
například občasná setkání či tematické konference, které Klaus pořádá ve think-tanku CEP.
Klimaskeptický vědec v penzi mi k tomu řekl:
No a samozřejmě tim pádem i pro nás ty racionální ty, je to důležitý, tedy. Když pořádal nějaký
konference vo klimatu, tak vždycky zval Motla, zval mě, zval Svobodu. Zval víc lidí, který,
který s tim měli co do činění. [pauza] Přirozeně, je to důležitý, protože člověk vidí, že si nepíše
do šuplíku něco nebo netvoří jenom pro vokruh dvaceti lidí, kterym já můžu udělat přednášku
někde v nějakym klubu, ale že to zasahuje šíř. (Skeptik 4)
111
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Dalším příkladem propůjčení legitimity a vyjádření sympatií byla v případě Václava
Klause státní vyznamenání.10
V posledních letech je udělil (za zásluhy o stát v oblasti vědy)
dvakrát výrazným klimaskeptikům a kritikům panelu IPCC, Miroslavu Kutílkovi (2010)
a Georgi Jiřímu Kuklovi (2011). Oba ve svých pracích zpochybňují důležitost antropogenních
faktorů ve změnách klimatu a změny teplot přičítají dlouhodobým cyklům mimo bezprostřední
vliv člověka (vyzdvihují především vliv Slunce). Omezování emisí CO2
tak označují
za „zbytečný luxus“, protože přírodní faktory působící na klima mají za mnohem silnější.
Kukla zvýšení teplot v posledních letech přičítá přírodním faktorům a v dlouhodobějším horizontu
považuje za závažnější nadcházející globální ochlazení (podobně jako jiný český skeptik
Jiří Svoboda). Oba ocenění klimaskeptici přispívali svými články do sborníků Klausem
založeného think-tanku CEP či například do „festschriftu“ vydaného k jeho 70. narozeninám.
Propůjčení jména respektované osoby k navýšení morálních zdrojů organizací sociálních
hnutí může být nazváno patronátem (Edwards a McCarthy 2004). V případě Klause vlastně
patronát tohoto druhu fungoval dvojím způsobem: on sám jako „klimaskeptický prezident“
představoval pro české skeptiky osobu, k níž se v rozhovorech vždy nějakým způsobem
vztahovali a (většinou pozitivně) jej hodnotili. Klausovo působení mělo však v tomto ohledu
i mezinárodní rozměr. K neformálním schůzkám či seminářům zval do Prahy také význačné
zahraniční klimaskeptiky – tím jim nejen vyjadřoval sympatie ve výše uvedeném smyslu, ale
oni sami představovali morální zdroj (patronát) pro český klimaskepticismus. Takových příkladů
bychom našli více: šlo buď o neformální přijetí známých klimaskeptiků na Pražském
hradě (republikánský senátor James Inhofe či ex-člen Greenpeace Patrick Moore v roce
2007, někdejší britský ministr financí Nigel Lawson v roce 2009), nebo o veřejné přednášky
v CEPu (fyzikové Fred Singer a Gerhard Gerlich v roce 2007, paleontolog Robert Carter
v 2009 atd.).
Pozoruhodné je, že Klause využívají jako patrona k navýšení morálních zdrojů i některé
zahraniční organizace známé svou klimaskeptickou agendou. Nejčastěji jde o přednášková
turné po libertariánských či konzervativních think-tancích, ale Klaus byl tímto způsobem využit
i v klasické mediální kampani. Americký think-tank Heartland Institute použil například
v roce 2007 Klause jako tvář své kampaně proti názorům zastávaným Al Gorem. Institut si
tehdy zaplatil na tři týdny inzeráty v hlavních amerických denících s fotografiemi obou politiků
a heslem „Globální oteplování není krize“ (Mates a Rybář 2007).
b) Racionalita
Od hodnocení Václava Klause coby morálního zdroje pro české klimaskeptiky se nyní přesuňme
k hodnocení jeho dalších kvalit, které se v rozhovorech postupně vynořily jako nejdůležitější.
Uvidíme, že jsou vyzdvihovány (nepříliš překvapivě) vlastnosti jako racionalita,
vědomosti a odvaha. Teprve později uvidíme, že někteří klimaskeptici jsou si vědomi také
ambivalence (či „dvousečnosti“, jak to nazval jeden respondent) jeho podpory.
10 V intencích teorie mobilizace zdrojů bychom v tom mohli vidět snahu o navýšení morálních zdrojů
„svého“ hnutí. Opozitní strategií je udělování tzv. anticen – které je vedeno snahou o eliminaci
(morálních) zdrojů nepřítele. Anticeny svým protivníkům udělují jak čeští antienvironmentalisté
(Antimeloun), tak environmentalisté (Ropák roku, Zelená perla).
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
112
Idea „racionality“ a „racionálního uvažování“ vystupuje v diskursu klimaskeptiků velmi
často; jde o vyzdvihovanou přednost, jíž se mnohdy vymezují vůči hnutím, která tyto moderní
hodnoty kritizují či redefinují (Jacques 2009; McCright a Dunlap 2010). Toto rámování se
vyskytuje i v názvech publikací mnohých skeptiků, jako například Racionálně o globálním
oteplování, Vraťme se k rozumu: O globálním oteplování střízlivě a bez emocí, nebo Globální
oteplování – fakta místo mýtů apod.
V rozhovorech idea racionality vystupuje především jako opak ideologie, předpojatosti,
či přímo hysterie, což jsou vlastnosti přisuzované environmentalistům. Mnozí klimaskeptici
popírají, že by měli „předem připravený“ názor na změny klimatu a často zdůrazňují, že
k němu dospěli postupně, systematickým vyhledáváním a tříděním faktů:
Úplně tím jako žiju, že sedím u toho internetu a ty informace dávám dohromady, pak dojdu
k nějakýmu závěru a asi podvědomě, já to nemám, že bych to měl zracionalizovaný […]. Chci tím
říct to, že, že to není tak, že bych měl nějakou před, předdefinovanou ideologii, v jejímž zájmu
bych jako bojoval, jo. To tak není, jo. (Skeptik 3)
Oproti tomu environmentalisté jsou spojováni s ideologií či vírou, které podřizují práci
s fakty:
Ta druhá strana má víru, kterou chce sdělit, protože voni potřebujou změnit společnost, rychle
něco změnit zásadně, co se děje, a my ji jako změnit nepotřebujeme a prostě tak nějak, ten českej
rybníček, kde se lidi na všechno dívají z vobou stran i na tuto otázku, tak nějak je v pořádku
podle nás a my nepotřebujeme, my nehlásáme ochlazování katastrofální, proti kterýmu je potřeba
bojovat, my prostě hlásáme, že věci sou komplikovaný, jdou tak či onak a neměly by se zjednodušovat.
(Skeptik 5)
Vymezení v intencích racionality/ideologie se v rozhovorech vyskytovalo v mnoha podobách
a odstínech. Pro tuto chvíli je důležité, že Václav Klaus v nich byl charakterizován jako
racionální politik a příznivec racionální (tj. klimaskeptické) vědy:
A… myslím, že… je to nedoceněný v tom, že… von vůbec fandí vědě. Racionální vědě, velice.
[pauza] A… to je velkej rozdíl, no tak Havel nám teďka umřel. Tak… já těžko se mně bude o něm
mluvit, kriticky, ale Havel takovej pohled na vědu neměl jako má Václav Klaus. […] No a samozřejmě
tim pádem i pro nás ty racionální ty, je to důležitý, tedy. (Skeptik 4)
No a, tak Klaus samozřejmě se do toho snaží vnýst nějakou racionální notu na globální úrovni
tim, že na to téma publikuje systematicky. (Skeptik 10)
Zejména klimaskeptici z řad libertariánských ekonomů zdůrazňují Klausovu minulost
společenského vědce, jehož myšlení se nijak neliší od běžného ekonomického uvažování:
To co on říká, tak on je pořád jako náturou společenský vědec a jako systematicky myslící člověk,
a ten argument, který on říká, není to v principu nevymyslel, je to jenom jako aplikace. Tak to, co
on píše, to je fungování mozku normálního ekonoma. (Skeptik 11)
113
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
c) Odvaha a strach
Téma odvahy hraje v diskursu klimaskeptiků poměrně velkou roli. Jako její protipól totiž
v rozhovorech vystupuje strach projevit pochybnosti o mainstreamové klimatologii či environmentalismu.
Tento strach či obavy se podle skeptiků projevují v různých oblastech: u politiků,
vědců, případně i samotných skeptiků.
V případě politiků je tento strach spjat se „svázaností dohodami“ (nutnost implementace
evropské klimatické legislativy, jiné mezinárodní dohody) a nedostatkem odvahy se vůči nim
vymezit:
Nejjednodušší vysvětlení je samozřejmě to, že.. aby člověk vystoupil z davu a postavil se proti
něčemu a jako jediný zvedl tu ruku, že je proti.. tak.. to se nikomu nechce vystrkovat moc nos,
takže.. radši jsou konformní a.. tak to jede furt dál, tím stejnym směrem. (Skeptik 2)
Tato neochota politiků jít proti proudu je pak vnímána jako směs strachu a populismu
(obav o voličskou přízeň). A jak skeptici často zdůrazňují, platí to napříč politickým spektrem.
Vyjevuje se to na místech, kdy skeptici vyjadřují rozčarování nad „umírněností“ či nedostatkem
odvahy politiků ODS – a to i těch, kteří zastávají enviroskeptické postoje a jsou držiteli
pozic, v nichž mají šanci něco změnit. Zde například v hodnocení bývalého ministra průmyslu
a obchodu Martina Římana:
No určitě, třeba když byl ministrem průmyslu Říman [pauza], tak.. ten o těch našich argumentech
věděl.. a on třeba rétoricky jako [pauza] anebo někdy i činama [pauza] některý věci jako.. mírnil.
Na druhou stranu.. i on vlastně se octl v tom soukolí tý mašinérie, která zatím jela na tý vlně.
Takže i on pak jako v Bruselu hlasoval pro ňáký navýšení kvót, že musíme mít do roku 2020 dvacet
procent z obnovitelných zdrojů atd. Ale nepochybně, když to dělal, tak si byl už ve svý hlavě
vědomej toho, že .. to prostě takhle nejde, že jsou to nesmysly; myslím, že si to myslel, že jsou to
nesmysly. Ale přesto jakoby, tim trošku semletej, že pro to dál hlasoval.. takovej paradox trošku.
(Skeptik 1)
Vědeckou komunitu nevnímají klimaskeptici rozhodně jako nějaký jednotný názorový
proud a vnímají rozdíly v afinitě různých oborů vůči klimaskepsi či naopak „klimaalarmismu“
(mezi skeptiky u nás i v zahraničí jsou například obvykle zastoupeni fyzici nebo geologové).
Dilema strachu a odvahy podle skeptiků vystupuje do popředí hlavně tam, kde se vědci (hlavního
proudu) v dílčích aspektech shodují se závěry skeptiků. V takovém případě se údajně
vědci bojí veřejně projevit, protože by jejich článek neprošel standardním recenzním procesem
či by nedosáhli na vytoužený grant (srovnej McCright a Dunlap 2000). Publikačně aktivní
klimaskeptik mi k tomu řekl:
Mně už se několikrát stalo, že mi napsal někdo, z ňáké instituce, nebo ňáký vědec – geolog,
hydrolog, cokoliv, a teď si jako korespondujeme, jako že s tim docela souhlasí, víceméně s tím
co píšu.. a dodá mi třeba nějaké náměty, materiály, ale potom k tomu dodá: „Prosím vás, nikde
neuvádějte moje jméno, šéf mě požádal, že nechce, abychom s tím byli spojováni, protože jsme
závislí na grantech z Evropské komise a já nechci, abych ohrozil.. naši prostě katedru nebo..
abychom měli nějaké problémy.“ Aaa.. čili.. my bychom měli víc.. jaksi spojenců,.. ale kdyby se
nebáli prostě vyjít na veřejnost. (Skeptik 2)
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
114
Podobně jiný klimaskeptik, s bližším vztahem k vědecké komunitě:
Ale zajímavý je, že i… obory, který sou dost spjatý s klimatem, tak i tam ty odborníci jako maj
trochu strach snad se bojim. [pauza] Individuelně, voni, voni mi řeknou: „Jo, to je fajn, co děláš.
A to je prima. Tos jim tam teďka nasypal, že jo. Tos jim dal.“ A… když jim řeknu, „Tak … proč
v tom článku si tam čoveče dával vo tom, že tedy se snižuje CO2
takovymdle zásahem nebo že se
zvyšuje, to tam do toho, to s tim nesouvisí.“ A von řikal: „No jo, to je taková jako móda, aby mně
prošel grant, třeba, jo.“ (Skeptik 4)
V sebehodnocení klimaskeptiků se často objevuje pojem heretik. Je to ten, který v sobě
našel odvahu postavit se většinovému názoru i navzdory potížím, které mu to přinese. Takto
je hodnocen například „skeptický ekolog“ Bjørn Lomborg:
To je jako… jako jakýsi disident nebo heretik, který zpochybní nějaké dogma, kde už s nim není
vedena racionální diskuse, ale už je jenom, už je jenom očerňování, to už mi přijde takový trošku
fanatismus. (Skeptik 7)
Vůči Václavu Klausovi mohou mít sice čeští klimaskeptici výhrady (viz dále), vysoce
však hodnotí právě jeho odvahu jít proti konformitě ostatních politiků či vědy:
Je to děsivý, jako když člověk zjistí, jak se jednoduše dá celá planeta jako zmanipulovat nějakým
směrem, když ty politici, který sou u moci, sou dostatečně konformní a cejtěj, že by plavali proti
tomu mainstreamu, což prostě Klausovi nedělá žádnej problém. (Skeptik 10)
Dělá statečné věci, že jo. Já samozřejmě nemůžu říct nic jinýho, protože sem to nakonec napsal
i do jeho festschriftu teďko k jeho sedmdesátým narozeninám, že jo. (Skeptik 5)
d) Ambivalence Klausovy role
Při vytváření vzorku respondentů jsem se snažil postihnout co nejširší spektrum klimaskeptiků
a dospět pokud možno k teoretickému nasycení různých dimenzí problému. Zejména
jsem si byl vědom, že by bylo chybné vzorek a priori redukovat na příznivce Václava Klause.
Snažil jsem se tedy citlivě reagovat především na známky nesouhlasu či odlišností, které by
mi pomohly vyvarovat se představě nějakého homogenního názorového proudu. Tento otevřený
přístup mi mimo jiné umožnil zjistit, proč je osoba Václava Klause některými skeptiky
vnímána nejednoznačně.
Podle mého názoru to souvisí především s tím, že přes veškeré vnímané pozitivní vlastnosti
(racionalita, odvaha, vědomosti) je pro ně prezident stále do značné míry politik. A politika
je pro klimaskeptiky v protikladu k často vyzdvihované expertizaci (prioritě „racionální
vědy“ při posuzování změn klimatu). Právě v takových případech vyjde najevo ambivalence
Klausovy podpory. Jeden prominentní český klimaskeptik mi k tomu řekl:
Já znám jeho články, četl sem hodně věcí, který on napsal, a je z toho vidět, že von opravdu v tom nemá
velký vědomosti. To, co on píše, sou politický proklamace, to je všecko politika [pauza], neví o tom takřka
nic, jako jo. A myslim si, že ho baví provokovat. […] Každej člověk, kterej jenom trošku tomu rozumí,
v okamžiku, kdy Václav Klaus něco řekne vo tom, že se neotepluje, tak se zasměje a řekne si, tak
pokud sou všichni klimaskeptici takovýdle, tak je to vopravdu jako trošku jako divná parta. (Skeptik 3)
115
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Podobně v rozhovoru se skeptikem z konzervativně založeného think-tanku:
Přijde mi ten názor prezidenta, současného prezidenta Václava Klause, jako prostě nemající
oporu… v empirii, to popírání, že ke globálnímu oteplování došlo. (Skeptik 7)11
Dlužno podotknout, že takto otevřená kritika Václava Klause z úst skeptiků je spíše výjimečná
– mnozí naopak oceňují jeho myšlenkový vývoj a to, jak se ve svých znalostech o klimatu
zlepšil (ač není přírodovědec). Pokud s ním tedy čeští klimaskeptici nesouhlasí, není
to spor v základních otázkách (zpochybnění antropogenních příčin, akcent adaptability spíše
než omezování emisí), ale v jeho minulých politických krocích, které nesouvisí bezprostředně
s tématem klimatu:
Spor může být o tom, že ne každý klimaskeptik má zarámovanou fotku Václava Klause nad
postelí.. protože jsou klimaskeptici, kteří.. třeba jsou sociální demokrati, nebo.. prostě.. nelíbilo
se jim, jak probíhala privatizace, tak.. nemají Klause rádi, že jo.. taky je třeba mrzí, že zrovna on
musí být ta.. perzóna.. nejviditelnější.. protože jim to každej předhazuje, že jo, „vy jste ti klausisti!“,
a když ten člověk sám.. je kritikem privatizace.. no tak ho netěší, když ho někdo označuje
za klausistu, že jo. (Skeptik 2)
Na základě této citace jsem začal mimo jiné usilovněji pátrat, zda mezi veřejně aktivními
klimaskeptiky existují i názory bližší levici, nebo svým způsobem zpochybňující pozitiva
Václava Klause pro toto kontrahnutí. Ve skutečnosti jsem téměř nikoho takového nenašel;
většina komunikačních partnerů totiž shledávala klimaskepsi nekompatibilní s levicí (kterou
nálepkovali jako „zeleně ideologickou“, či „nelogickou“). Jediným výrazněji se vymykajícím
případem byl člen organizace New World Order Opposition (NWOO), kde rezervovaný postoj
ke Klausovi pramení z odporu vůči velkým korporacím i politickým elitám:
Tak.. ee.. ono je to sice.. hezký a je to dobře, že na to Václav Klaus upozorňuje.. , ale zároveň.. on
je ta osoba, která je…, která je zodpovědná.. za to, jakým způsobem… se tady.. rozběhla privatizace.
Aa… nebo a.. nejen, nejen privatizace.. , ale vůbec to.. otevření se tomu… západnímu… tzv.
trhu. Jo? Což… vede jakoby k dnešní ekonomický situaci.. , kdy je tady… stát de facto.. rozkraden
a rozprodán. Jo…? (Skeptik 13)
Případ je to výjimečný zejména z toho důvodu, že na rozdíl od think-tanků s klimaskeptickou
rétorikou (jako CEP, Občanský institut, Liberální institut) akcentuje NWOO ideu tzv.
Nového světového řádu jako „centralizované, absolutní, globální nadvlády nikým nevolených
a neodvolatelných ekonomicko-politicko-náboženských elit“. Zdůrazňuje, že v takovém světě
hrozí anarchokapitalismus „monopolních super-koncernů a super-bank“:
V anarchokapitalistické společnosti nebudou existovat demokratické orgány, odbory, politické
strany a ani samotný stát. Všechna moc bude v rukou soukromých podniků. (NWOO 2008)
11 Václav Klaus ve skutečnosti oteplení v posledních několika desítkách let nepopírá (ostatně jako
většina českých klimaskeptiků). Zpochybňuje závažnost jeho dopadů nebo antropogenní příčiny.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
116
NWOO se silně vymezuje vůči nadnárodním organizacím typu OSN, EU, NATO, WHO,
MMF, Římskému klubu a dalším. Hypotézu globální změny klimatu pak považuje pouze
za záměrný a dlouhodobě plánovaný prostředek, kterým politicko-ekonomické elity chtějí
omezit lidskou svobodu:
Chápete, že globální oteplování způsobené člověkem je nepodložený výmysl a že boj proti tomu
fiktivnímu vlivu člověka na klima je jedním z nástrojů, které mají pomoci prosadit nikým nevolenou
globální vládu – New World Order – a ospravedlnit omezování svobody ve jménu boje proti
globálnímu oteplování? (Korál 2011)
Jde tedy o radikálnější hlas v rámci českých klimaskeptiků, který se sice v základních
rysech shoduje s ostatními (zpochybnění antropogenních příčin, akcent adaptace), ale výrazně
se liší odporem vůči živelnému kapitalismu ztělesňovanému velkými korporacemi.12
Z toho
pak vyplývá výše uvedená nedůvěra vůči postavě Václava Klause. Jakkoli je NWOO nekonvenční
použitými prostředky i proti-elitní rétorikou, v žádném případě se nehlásí k levici.
Naopak má svými názory i personálně blízko ke Klubu Reformy.cz (spjat se Stranou svobodných
občanů), silně kritizovala ČSSD či levicovou iniciativu ProAlt. Je třeba podotknout, že
pozice NWOO v rámci českých klimaskeptiků je spíše marginální: Většina z nich organizaci
vůbec nezmiňuje, nebo se o ní vyjadřují s jistým despektem (konkrétně Skeptik 10, obecně
o ideji Nového světového řádu pak Skeptik 7).
Euroskepticismus
Vstup České republiky do EU (2004) měl pro české ekologické organizace podstatný význam
hned v několika ohledech. Tlak na implementaci evropské legislativy pro ně pootevřel
politické příležitosti v domácím prostředí, podpořil europeizaci aktivismu a systém grantů
nahradil původní zdroje financování, kterými v 90. letech byly hlavně americké a západoevropské
nadace (Císař 2008, 2010). Tento proces bývá interpretován různě hlavně s ohledem
na údajné zmírnění požadavků ekologických organizací (Fagan 2005; Hicks 2004;
Císař 2008, 2010), jimi samotnými je však vnímán většinou pozitivně (explorační rozhovory
s environmentalisty 1, 2 a 3).
Evropská unie je považována globálně za oblast s nejambicióznější klimatickou politikou.
Její energetická koncepce a environmentální legislativa se dříve či později stává součástí
českého právního řádu. Není proto příliš překvapivé, že česká klimaskepse se silně překrývá
s výrazným euroskepticismem. Podle konzervativních kritiků typu Václava Klause je znakem
současnosti spojenectví nadnárodních evropských elit a nevládních organizací. Tato koalice
má vyloučit politiku národního státu a nahradit ji postdemokracií, kdy vše podstatné bude
rozhodnuto za našimi hranicemi. Nevládní organizace podle Klause mají evropským strukturám
pouze dodat chybějící legitimitu a „hlas lidu“ na národní úrovni (Klaus 2006). Za příklad
12 NWOO se liší od think-tanků také použitými nekonvenčními prostředky. Aktivně se účastnili
Occupy Prague na pražském Klárově na jaře 2012 a iniciovali různé petiční akce (za demisi vlády;
nebo stížnost Radě ČT kvůli „cenzuře a neobjektivnímu vysílání ČT“, jejíž součástí byl i bod
o „podvodu s klimatickou změnou“).
117
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
těchto „postdemokratických -ismů“ uvádí vedle mnoha dalších také „ekologismus“ (více též
Císař 2007).
Různé aspekty evropské integrace kritizují všechny think-tanky, s jejímiž zástupci jsem
hovořil (klima je u nich jen jedno z širší agendy témat). Euroskeptický postoj sdíleli ale
i „nezávislí“ klimaskeptici, kteří byli s think-tanky spjati jen velmi volně:
My prostě kontinuálně přijímáme legislativu z EU, z Evropské komise, náš parlament v podstatě
funguje jenom.. jako jakási.. já nevím, jak to nazvat.. takový stroj na zvedání rukou, čili oni nám
něco pošlou a my povinně to musíme schválit… A je jedno, jestli je to otázka klimatu, nebo čehokoliv
jiného.. to už je spíš otázka.. postdemokracie a toho.. to není otázka vyloženě klimaskepticimu,
to je otázka, jak funguje Evropská unie, jestliže 80 nebo kolik procent zákonů a legislativy
vzniká v Evropské komisi a nikoliv v zákonodárných sborech, můžeme jim ještě říkat zákonodárné
sbory? A to platí i.. ohledně těch změn klimatu. (Skeptik 2)
Na mnoha místech se v rozhovorech objevuje argument, že implementace evropské legislativy
(včetně ekologické) je v zásadě nedemokratický proces, protože čeští politici mají buď
omezené možnosti ji ovlivnit, anebo je pasivně přijímána s odkazem („výmluvou“) na povinnost
ji v ČR implementovat. Chybí zde již zmiňovaná odvaha jít proti proudu veřejného
mínění i svázanosti strukturami (evropským právem, mezinárodními dohodami). Představitel
CEPu, který svého času cílil své aktivity na politiky ODS, mi k tomu řekl:
Zakořenilo, uvědomili si, že existuje tady ten.. skeptickej pohled a.. někdy se i zdráhali třeba
přijmout ňákou další legislativu.. tohoto typu. […] Nebyla šance samozřejmě.. že by.. parlament
některý z těchhle návrhů odmítl. Zaprvý vždycky tam byla výmluva, že to jde z EU a že stejně
musíme. (Skeptik 1)
Také z těchto důvodů panuje mezi českými klimaskeptiky nedůvěra vůči současným pravicovým
stranám zastoupeným v parlamentu. Někteří z nich pak za jedinou „klimaskeptickou
stranu“ považují silně euroskeptickou Stranu svobodných občanů. Ta je personálně propojena
s platformou Klubu Reformy.cz, který klima- a euro- skepticismus propojuje v jedno a programově
na nich staví:
Řikáme, že sme klub osobností, kerý maj rozumnou míru euro a klimaskepticismu. Takže to s tim
dost souvisí, je to vo reálným pohledu na tu problematiku. (Skeptik 10)
Euroskepse je u českých klimaskeptiků nahlížena jako přirozený postoj, úzce spjatý
s názorem na změny klimatu. Platí to jak o stranickém euroskepticismu (Kopecký a Mudde
2002; Taggart a Szczerbiak 2004), tak o euroskepsi občanů, tedy tzv. veřejném euroskepticismu
(Sørensen 2007):
Strany, které sou skeptické vůči Evropské unii, mají větší volnost prosazovat názory na různé
otázky včetně otázky klimatu a ten názor je teda většinou, že sou trochu skeptické. Takže euroskeptičtější
strany jsou automaticky klimaskeptičtější. (Skeptik 5)
Ty lidi se nenechaj voblbnout… tim tou propagandou tý Evropský unie, což je prostě podobná
zhůvěřilost, takže ty věci spolu souvisej, no. Taky dneska vidíte, že 58 % lidí si myslí, že to je
nesmysl, členství v Evropský unii, podle těch průzkumů, takže to spolu souvisí. (Skeptik 10)
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
118
Kritika EU se děje na více rovinách. Vedle již zmiňovaného praktického politického rozhodování
se (negativní) vliv EU projevuje podle klimaskeptiků v samotné české vědě, především
v klimatologii. EU podle nich českou vědu kooptovala a prostřednictvím grantů podporuje
pouze ten výzkum, který hlásá její oficiální linii „klimaalarmismu“ (Kremlík 2010).
Z tohoto důvodu kritizují i nově vzniklé výzkumné pracoviště Czech Globe (Brno), které
výzkum klimatu v ČR zaštiťuje (Motl 2010; Kremlík 2011). Podle skeptiků jde o příklad
aktivistické vědy, která vyrábí poznatky podle předem daného zadání donora v podobě EU:
Evropská unie třeba zaplatila grant na celé centrum Czech Globe, kde jako si koupila 150 lidí,
kteří aktivně propagují klima-alarmismus, že jo. Je to prostě investice centrum ekcelence prostě,
zařízení, které neprodukuje absolutně žádné vědecké výsledky, ale prostě je to, je to něco, čím se
chce Evropská unie, kde je populární klima-alarmismus, pojistit proti rýpavým českým skeptikům.
(Skeptik 5)
Podstatné tedy je, že instituce EU nejsou skeptiky nahlíženy jako nezávislý přihlížející,
ale jako aktivní (či spíše aktivistický) účastník klimatické debaty – přesněji té její části, která
nejen, že uznává antropogenní příčiny změn klimatu, ale navíc je zveličuje. Ekologické organizace
a instituce mainstreamové vědy pak podle klimaskeptiků představují buď spojence či
pouhé prostředky v prosazování „alarmistické“ vize, která má podle některých interpretací
pouze omezit svobodu jednotlivce.
V rovině symbolické produkce jsem v rozhovorech zachytil vnímanou ideologickou
nadvládu EU nejen v již zmiňované kooptaci vědců, ale také v reprodukci prostřednictvím
systému školství. Školství v tomto směru není nahlíženo jako neutrální zprostředkovatel
poznatků, ale aktivní producent lidí se „správným“ názorem na klima (tj. zdůrazňujícím antropogenní
vlivy). To se podle skeptiků projevuje především u mladých vědců, kteří pouze přejímají
názory svých učitelů:
To je taková módní.. vemte si, že.. celá řada.. celá řada… těch mladších… mladších klimatologů
postavila svoji kariéru na globálním oteplování, žejo. Teď to.. nemůžou votočit, žejo. (Skeptik 12)
Závažnější je podle skeptiků reprodukce „klimaalarmismu“ na nižších stupních školského
systému. Z tohoto důvodu se jejich kritika obrátila proti výukovým materiálům, které EU distribuuje
na základní a střední školy:
Takže jako samozřejmě ta propaganda začíná vod škol, a tam dělá ta Evropská unie všechno pro
to, aby ty děti podchytla vlastně, aby ačkoliv ta generace těch dospělech lidí bude informovaná,
tak ta generace těch dětí bude mít dostatečně vymytej mozek tim, já nevim, jestli ste viděl všechny
ty příručky nebo ty pohádky, který teďka produkuje. (Skeptik 10)
Jeden z předních klimaskeptických blogerů Vítězslav Kremlík se tématem učebnic
a výukových materiálů zabýval v několika svých článcích (Kremlík 2012a, 2012b, 2013).13
13 Jde především o články „Evropská komise vypráví dětem o klimatu pohádky“ (Kremlík 2012a)
a „Staf víuky o změnách klymatu v ČR“ (Kremlík 2012b). Kremlík v nich kritizuje brožury o klimatu
zaměřené na mládež, případně na učitele, které publikovala nebo finančně podpořila EK: To
119
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Předkládáním různých alternativních dat tvrzení v učebnicích opozitně dekóduje a snaží se
dokázat, že výuka o změnách klimatu má dětem nahnat strach a indoktrinovat je: „Na drsném
zacházení s dětmi se podílejí i materiály Evropské komise, placené z našich daní“ (Kremlík
2012a). V souvislosti s již zmiňovaným klimaskeptickým rámcem „specificky české zkušenosti
s komunismem“ stojí za zmínku jeho aktualizace v případě kritiky učebnic:
Není to poprvé, co se studentům ve škole vymývá mozek. Sám jsem to zažil v 80. letech na základní
škole, kde jsme se učili, jak hodný strýček Lenin tak miloval lidi, že pro ně vybojoval lepší
svět. Ve výtvarce jsme kreslili Auroru. I výrobu mávátek na první Máj jsem ještě zažil. I my jsme
se učili, že se každý musí „zapojit“ do „budování míru“ […]. Trvalo roky než vznikly náhradní
výukové materiály. A vida, uplynulo dvacet let a jsme zase ve stejné situaci. (Kremlík 2012b)
Závěr
Studium sociálních souvislostí globálních změn klimatu je v ČR teprve na počátku (srovnej
Lapka a Cudlínová 2006; Lapka, Cudlínová a Marek 2011; Fischer a kol. 2011, 2012). Pokud
odhlédneme od mnoha polemických textů na internetových blozích, nevíme toho mnoho ani
o klimatickém skepticismu.
V tomto textu jsem se snažil nejprve stručně ukázat, jaké poznatky o percepci změn
klimatu nám poskytují dostupná kvantitativní data. Podle nich, podobně jako v zahraničí,
v ČR pozvolna narůstá počet lidí, kteří antropogenní změny klimatu nepovažují za závažný
problém. O této klimaskeptické populaci toho víme poměrně málo. Aby se to mohlo změnit,
jsou zapotřebí jak spolehlivé longitudinální řady, tak podrobnější jednorázové výzkumy.
Kvantitativní výzkumy úžeji vymezené klimaskeptické populace nejsou časté ani v zahraničí,
ale ty dosud provedené nastolují mnohé inspirativní otázky: Jaké podoby skepse či nejistot
se v populaci vyskytují? S jakými ostatními hodnotami se tyto názory pojí? (Poortinga 2011;
Whitmarsh 2011) Případně za jakých okolností klimaskeptici své názory mění? (Hobson
a Niemeyer 2012) Existují v tomto ohledu nějaká specifika daná zkušeností socialismu? Vedle
těchto „velkých“ výzkumů by hlubší vhled do asociací spojovaných se změnami klimatu mohl
poskytnout kvalitativní výzkum. Mohl by nám napovědět více o tom, jak jsou rizika změn
klimatu definována a prožívána (Dessai a kol. 2004; Stoll-Kleemann a kol. 2001; Norgaard
2006, 2011).
Od klimaskepse veřejnosti je třeba odlišit klimaskeptický aktivismus – v jistém smyslu
kontrahnutí vůči environmentalismu a mainstreamové klimatologii. I když klimaskeptici v ČR
jsou mnohem méně organizovaní než například v USA, tak i zde lze hovořit o kontraaktivismu
skupin či individuí spojených neformálními vztahy, společně sdíleným nepřítelem, účastí
na klimaskepticky vymezených akcích a stmelovaných širší libertariánskou ideologií (volného
trhu, nepřípustnosti státních intervencí).14
je strašné vedro (2005), I ty ovládáš změny klimatu. Přijmi závazek (2006), Změna klimatu. O čem
to vlastně je. Úvod do problematiky pro mládež (2009) a Klima v tísni (2008).
14 Sami klimaskeptici ale rozhodně odmítají o sobě hovořit jako o politickém aktivismu či hnutí už
z toho důvodu, že jejich nejběžnější strategií je podrývání naléhavosti ekologických změn v aréně
vědeckého diskursu a rámují klimatický konflikt především jako pochybení vědy.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
120
V této studii jsem přinesl dílčí výstup z mého kvalitativního výzkumu aktivních českých
klimaskeptiků. Jedná se o první podobnou sondu, protože v ČR byl diskurs klimaskeptiků
dosud studován povětšinou jen na základě textů (různé diplomové práce), nikoliv rozhovorů.
Díky tomu se podařilo hlouběji zachytit témata, která v psaných textech, případně zahraniční
literatuře nemusí být natolik zřetelná. Jako specificky česká se v rozhovorech s klimaskeptiky
vynořila představa „švejkovsky skeptické“ populace, výrazná role Václava Klause (ač někdy
ambivalentní) a silný překryv klimaskepticismu s euroskepticismem. Jde ale pochopitelně jen
o část témat, kterými čeští klimaskeptici „žijí“ a která stojí za to dále reflektovat.
Stejně jako platí, že neexistuje nějaký jednotný environmentalismus a je vhodnější hovořit
o mnoha více či méně protichůdných environmentalismech, vyvaroval bych se představ
o homogenní klimaskepsi, která pod jedním praporem bojuje proti „zelené frontě“. I ve svém
výzkumu jsem narazil na mnohé rozdíly v rámci klimaskeptické komunity: pod zdáním jednoty,
které mohou vyvolávat mediálně vděčné útoky na adresu „alarmistů“ se totiž skrývají nuance
a názorové rozdíly, které pro samotné skeptiky rozhodně mají význam. V rámci rozhovorů se
brzy vynořily rozdíly dané výchozí politickou orientací („všichni nejsme klausisti“), vzdělanostním
zázemím (humanitní versus přírodovědné), blízkostí aktéra rutinnímu vědeckému procesu
(zjednodušeně se dá vyjádřit v linii: klimaskeptik-laik, klimaskeptik-popularizátor, klimaskeptik-vědec)
a samozřejmě náhledem na různé aspekty změn klimatu.
Nahlédnout pod povrchovou slupku klimaskepse a rozlišit jeho nuance se v poslední době
někteří autoři pokusili (Rahmstorf 2004; Hoffman 2011; Hobson a Niemeyer 2012), stále jde
však o téma hodné další pozornosti. Inspirující v tomto ohledu je například poslední studie
Lahsenové, která upozorňuje na nutnost reflexe skeptických subkultur uvnitř samotné vědy
a mapování odlišností daných generačními rozdíly, a tedy i jinou vědeckou socializací (Lahsen
2013). Stejná autorka píše, že mainstreamoví skeptici uvnitř samotné vědy (míní jimi starší
generaci vědců – odpůrců klimatického modelování) s generační obměnou postupně odcházejí
ze scény. Sama to však nehodnotí jednoznačně pozitivně, míní totiž, že podobné frakce
dodávají vědě potřebnou diverzitu a kritický nadhled (Lahsen 2013: 18).
Ačkoli je to pro environmentálně senzitivní vědce lehce kacířská otázka, mohli bychom
se podobně ptát i v případě klimaskeptického aktivismu: Čím vědě, respektive společnosti
prospívá? O co bychom přišli, kdyby jej nebylo?
Klimaskeptiky by možná překvapilo, že se jich ve své knize věnované změnám klimatu
do jisté míry zastal i sociolog Anthony Giddens: „Skeptici si zaslouží pozornost a mají být
vyslyšeni. Skepticismus je kořením vědy a je stejně důležitý jako politické rozhodování. Je
správné, jsou-li jakákoli tvrzení o klimatické změně a jejích důsledcích neustále přezkoumávána
kritickým, ne-li přímo provokativním způsobem“ (Giddens 2009: 24). Giddens však zároveň
upozorňuje, že skeptici nemají monopol na kritické přezkoumávání vědeckých poznatků.
Pokud by chtěli klimaskeptici použít proti environmentální vědě její vlastní zbraně, pravděpodobně
by tak učinili nejlépe pokřiveným výkladem konceptu postnormální vědy (Funtowicz
a Ravetz 1993, 1994). „Nevoláme snad po demokratizaci vědy? Nezpochybňujeme
snad legitimitu recenzního procesu? Nejsme snad ti laici (rozšířená hodnotící komunita), kteří
mají podle Funtowicze a Ravetze přimět vědu k dialogu?“ Nějak takto by se klimaskeptici
mohli klidně ptát, pokud by postnormální teoretiky četli.
121
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
Myslím, že Funtowicz a Ravetz by klimaskeptiky a priori z environmentální diskuse
nevylučovali. Tvrdí totiž (v souladu se svým požadavkem plurality perspektiv), že u jednoho
jednacího stolu mohou zasednout zcela rozliční aktéři – různě znevýhodnění, účastníci
různých stran environmentální debaty, mluvčí průmyslových podniků a vlády, zástupců různých
vědních specializací (Funtowicz a Ravetz 1994). Žádná z těchto skupin by neměla být
a priori vylučována z dialogu a neměli bychom určovat, který názor je „správný“. Předpokladem
takové demokratizace expertízy je ale seznámení všech účastníků s tenzemi, které tento
postup přináší, a také jistá transparentnost. „Čestné uznání konfliktních zájmů a mocenských
vztahů ubrání tato vyjednávání od skryté kooptace některou ze stran“ (Funtowicz a Ravetz
1994: 204).
Možnostmi rozlišení argumentů platných od argumentů ideologicky zatížených v současné
diskusi globálních změn klimatu se podrobněji zabývá Peter Jacques (2009). Podstatné
je, že naráží na dilemata, která nastolila už postnormální věda: jak být akceschopný při konfrontaci
se současnými globálními riziky, a přitom zachovat demokratické principy vědecké
diskuse? Podle Jacquese není možné klimaskeptiky vylučovat z demokratické diskuse proto,
že jejich názory jsou „nepohodlné“. Ale zároveň nelze jejich tvrzením přikládat stejnou váhu
jako vědeckým hypotézám (jak činí žurnalisté ve falešné snaze o „vyváženost“). Podle něj
mají mít všechny hypotézy právo na artikulaci ve veřejném prostoru. Vyvíjí však evaluační
kritéria, na základě kterých je možno rozlišit závažné a platné argumenty od ideologicky zatížených.
Jde především o to, že tvrzení musí být podpořeno více nezávislými argumenty či
perspektivami, produkce hypotéz musí být transparentní. Nové hypotézy by měly rovněž zapadat
do dosavadního systému vědění a dokonce je možné diskusi v určitém momentu uzavřít,
abychom mohli efektivně jednat. Nicméně podle autora to nemá znamenat zamezení změně:
institucionalizace převládajícího vědění má umožnit efektivní akci, ale toto vědění má být
periodicky přezkoumáváno vzhledem k uvedeným kritériím (Jacques 2009: 147–151). Sociologie
vědy má v případě změn klimatu velmi vděčné pole působnosti.
Situace, v níž se nacházel v posledních letech klimaskepticimus v ČR, byla v Evropě
do jisté míry výjimečná. Mít na Hradě „svého člověka“ v podobě Václava Klause znamenalo
pro české klimaskeptiky přinejmenším oporu a morální zdroj, který je jinde neobvyklý
(ačkoli vzpomeňme na éru George W. Bushe v USA). Jinde klimaskeptici toto štěstí
nemají a jsou nuceni mobilizovat své zdroje jiným způsobem. Jak jsem poznamenal jinde,
fenoménu kontrahnutí bychom lépe porozuměli při důslednějším využití komparativního
výzkumného designu (Vidomus 2011). Platí to samozřejmě i o klimaskepticismu (srovnej
Painter 2011).
Protože v ČR je poměrně malé množství aktivních klimaskeptiků (odhaduji tak do 30),
nelze zde smysluplně realizovat jejich kvantitativní výzkum. Výrazné rezervy však vidím
ve výzkumu kvalitativním (jak texty, tak rozhovory), v analýze mediálního pokrytí klimaskeptiků
či reflexi jejich působení na činnost ekologických organizací i samotných
klimatologů.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
122
Literatura
BENFORD, Robert D. a Scott A. HUNT. Interactional Dynamics in Public Problems Marketplaces:
Movements and the Counterframing and Reframing of Public Problems. In HOLSTEIN, James A.
a Gale MILLER (eds.). Challenges and Choices: Constructionist Perspectives on Social Problems.
1. vyd. New York: Aldine de Gruyter, 2003, s. 153–186. ISBN 0-202-30696-8.
BENFORD, Robert D. a David A. SNOW. Framing Processes and Social Movements: An Overview and
Assessment. Annual Review of Sociology, 2000, č. 26, s. 611–639. ISSN 03600572.
BINKA, Bohuslav. Zelený extremismus – Ideje a mentalita českých environmentálních hnutí. 1. vyd.
Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4791-4.
BLEE, Kathleen M. a KimberlyA. CREASAP. Conservative and Right-Wing Movements. Annual Review
of Sociology, 2010, č. 36, s. 269–286. ISSN 0360-0572.
BOGNER, Alexander a Wolfgang MENZ. The Theory-Generating Expert Interview: Epistemological
Interest, Forms of Knowledge, Interaction. In BOGNER, Alexander, Beate LITTIG a Wolfgang
MENZ (eds.). Interviewing Experts. 1. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2009, s. 43–80.
ISBN 978-0-230-22019-5.
BOYKOFF, Maxwell T. Who Speaks for the Climate? Making Sense of Media Reporting on Climate
Change. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2011. ISBN 9780521133050.
BRULLE, Robert. J., Jason CARMICHAEL a J. Craig JENKINS. Shifting public opinion on climate
change: an empirical assessment of factors influencing concern over climate change in the U.S.,
2002–2010. Climatic Change, 2012, č. 2, s. 169–188. ISSN 0165-0009.
CÍSAŘ, Ondřej. Between the National and Supranational? Transnational PoliticalActivism, Conflict, and
Cooperation in the Integrated Europe. Contemporary European Studies, 2007, roč. 2, č. 1, s. 21–36.
ISSN 1802-4289.
CÍSAŘ, Ondřej. Externally sponsored contention: the channelling of environmental movement organisations
in the Czech Republic after the fall of Communism. Environmental Politics, 2010, roč. 19,
č. 5, s. 736–755. ISSN 0964-4016.
CÍSAŘ, Ondřej. Politický aktivismus v České republice: sociální hnutí a občanská společnost v období
transformace a evropeizace. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008.
ISBN 978-80-7325-168-0.
CRESS, Daniel M. a David A. SNOW. Mobilization at the Margins: Resources, Benefactors, and the
Viability of Homeless Social Movement Organizations. American Sociological Review, 1996,
roč. 61, č. 6, s. 1089–1109. ISSN 0003-1224.
CVVM. Naše společnost 2002. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. SDA – reg. č. V0206 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2006. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2006. SDA – reg. č. V0605 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2007. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. SDA – reg. č. V0705 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2008. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2008. SDA – reg. č. V0805 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2009. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2009. SDA – reg. č. V0905 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2010. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2010. SDA – reg. č. V1005 [online,
cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
CVVM. Naše společnost 2011. Praha: Sociologický ústavAV ČR, 2011. SDA– reg. č. V1105 [online, cit.
10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
123
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
CVVM. Naše společnost 2013. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2013. SDA – reg. č. V1305 [online,
cit. 29. 6. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
DESSAI, Suraje, Neil W. ADGER, Mike HULME, John TURNPENNY, Jonathan KÖHLER a Rachel
WARREN. Defining and experiencing dangerous climate change: An editorial essay. Climatic
Change, 2004, roč. 64, č. 1–2, s. 11–25. ISSN 0165-0009.
DIETHELM, Pascal a Martin McKEE. Denialism: what is it and how should scientists respond? European
Journal of Public Health, 2009, roč. 19, č. 1, s. 2–4. ISSN 1101-1262.
DUNLAP, Riley E. a Aaron M. McCRIGHT. Climate Change Denial: Sources, Actors, and Strategies. In
LEVER-TRACY, Constance (ed.). The Routledge International Handbook of Climate Change and
Society. 1. vyd. New York: Routledge, 2010, s. 240–259. ISBN 978-0-415-54476-4.
DUNLAP, Riley E. aAaron M. McCRIGHT. Organized Climate Change Denial. In SCHLOSBERG, David,
John S. DRYZEK a Richard B. NORGAARD (eds.). Oxford Handbook of Climate Change and
Society. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 144–160. ISBN 978-0-19-95660-0.
EDWARDS Bob a John McCARTHY. Resources and Social Movement Mobilization. In SNOW, DavidA.,
Sarah A. SOULE a Hanspeter KRIESI (eds.). The Blackwell Companion to Social Movements.
1. vyd. Oxford: Blackwell Publishing, 2004, s. 116–152. ISBN 9780631226697.
EUROBAROMETER: Climate Change. Special Eurobarometer 372 / Wave EB75.4. Brussels: European
Commission, 2011 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://ec.europa.eu/public_opinion/
archives/ebs/ebs_372_en.pdf>.
EUROBAROMETER: Europeans’attitudes towards climate change. Special Eurobarometer 300 / Wave
69.2. Brussels: European Commission, 2008 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://ec.
europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_300_full_en.pdf>.
EUROBAROMETER: Europeans’attitudes towards climate change. Special Eurobarometer 313 / Wave
71.1. Brussels: European Commission, 2009 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://ec.
europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_313_en.pdf>.
FAGAN, Adam. Environment and Democracy in the Czech Republic. The Environmental Movement
in the Transition Process. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar, 2004. ISBN 1 85898 876 4.
FAGAN, Adam. Taking Stock of Civil-Society Development in Post-Communist Europe: Evidence from
the Czech Republic. Democratization, 2005, roč. 12, č. 4, s. 528–547. ISSN 1351-0347.
FISCHER, Anke, Vera PETERS, Mirjam NEEBE, Jan VÁVRA, Antoinette KRIEL, Miloslav LAPKA
aBoldizsárMEGYESI.ClimateChange?No,WiseResourceUseistheIssue:SocialRepresentations
of Energy, Climate Change and the Future. Environmental Policy and Governance, 2012, roč. 22,
č. 3, s. 161–176. ISSN 1756-9338.
FISCHER, Anke, Vera PETERS, Jan VÁVRA, Mirjam NEEBE a Boldizsár MEGYESI. Energy use,
climate change and folk psychology: Does sustainability have a chance? Results from a qualitative
study in five European countries. Global Environmental Change, 2011, roč. 21, č. 3, s. 1025–1034.
ISSN 0959-3780.
FLEMING, Aysha a Franc VANCLAY. Farmer responses to climate change and sustainable agriculture.
Agronomy for Sustainable Development, 2010, roč. 30, č. 1, s. 11–19. ISSN 1774-0746.
FUNTOWICZ, Silvio O. a Jerome R. RAVETZ. Science for the post-normal age. Futures, 1993, roč. 25,
č. 7, s. 739–755. ISSN 0016-3287.
FUNTOWICZ, Silvio O. a Jerome R. RAVETZ. The worth of a songbird: ecological economics as a post-normal
science. Ecological Economics, 1994, č. 10, s. 197–207. ISSN 0921-8009.
GAMSON, William A. a Gadi WOLFSFELD. Movements and Media as Interacting Systems. Annals of
the American Academy of Political and Social Science, 1993, vol. 528, s. 114–125. ISSN 0002-7162.
GAMSON, William A. Bystanders, public opinion, and the media. In SNOW, David A., Sarah A.
SOULE a Hanspeter KRIESI (eds.). The Blackwell companion to social movements. 1. vyd. Oxford:
Blackwell Publishing, 2004, s. 242–264. ISBN 9780631226697.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
124
GIDDENS, Anthony. The Politics of Climate Change. 1. vyd. Cambridge: Polity Press, 2009. ISBN
978-0-7456-4693-0.
GLASER, Barney G. a Anselm L. STRAUSS. The Discovery of Grounded Theory: Strategies for Qualitative
Research. 1. vyd. New York: Aldine Publishing Company, 1967. ISBN 1-884156-13-4.
HICKS, Barbara. Setting Agendas and Shaping Activism: EU Influence on Central and Eastern European
Environmental Movements. Environmental Politics, 2004, roč. 13, č. 1, s. 216–233. ISSN
0964-4016.
HOBSON, Kersty a Simon NIEMEYER. „What sceptics Believe“: The effects of information and
deliberation on climate change scepticism. Public Understanding of Science, 2012, roč. 22, č. 4,
s. 396–412. ISSN 0963662511430459.
HOFFMAN, Andrew J. Talking Past Each Other? Cultural Framing of Skeptical and Convinced Logics
in the Climate Change Debate. Organization Environment, 2011, roč. 24, č. 1, s. 3–33. ISSN
1086026611404336.
ISSP. Životní prostředí – Česká republika. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2000. SDA – reg. č. 0206
[online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
ISSP. Životní prostředí – Česká republika. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2010. SDA – reg.
č. ISSP2010 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/webview/>
ISSP. Životní prostředí a postoje k lokální politice I – Česká republika. Praha: Sociologický ústav AV
ČR, 1993. SDA – reg. č. 0002 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://nesstar.soc.cas.cz/
webview/>
JACQUES Peter J. Environmental Skepticism: Ecology, Power and Public Life. 1. vyd. Farnham:
Ashgate, 2009. ISBN 978-0-7546-7102-2.
JACQUES, Peter J., Riley E. DUNLAP a Mark FREEMAN. The Organization of Denial: Conservative
Think Tanks and Environmental Skepticism. Environmental Politics, 2008, roč. 17, č. 3, s. 349–385.
ISSN 0964-4016.
KLAUS, Václav. Co je to evropeismus. 1. vyd. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2006. ISBN
80-86547-54-X.
KLAUS, Václav. Klimatický absolutismus je nebezpečný. Newsletter: Centrum pro ekonomiku a politiku,
2011, č. 8, s. 6 [online, cit. 17. 8. 2012]. Dostupné z: <http://cepin.cz/docs/newslettery/08_2011_
News.pdf>.
KLAUS, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? 1. vyd. Praha:
Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-152-9.
KLAUS, Václav. Nebezpečí klimatického alarmismu trvá. Newsletter: Centrum pro ekonomiku a politiku,
2008, č. 6, s. 4 [online, cit. 17. 8. 2012]. Dostupné z: <http://cepin.cz/docs/newslettery/
2008-06.pdf>.
KLAUS, Václav. O globálním oteplování v Chicagu. Newsletter: Centrum pro ekonomiku a politiku,
2012, č. 6, s. 1 [online, cit. 17. 8. 2012]. Dostupné z: <http://cepin.cz/docs/newslettery/
News_6_2012.pdf>.
KOCHANOVÁ, Vendula. Globální změna klimatu optikou českých printových médií. Bakalářská práce.
Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra mediálních studií a žurnalistiky,
2009. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/181786/fss_b/>.
KOOPMANS, Ruud a Susan OLZAK. Discursive Opportunities and the Evolution of Right-Wing
Violence in Germany. American Journal of Sociology, 2004, roč. 110, č. 1, s. 198–230. ISSN
0002-9602.
KOPECKÝ, Petr a Cas MUDDE. The Two Sides of Euroscepticism: Party Positions on European Integration
in East Central Europe. European Union Politics, 2002, roč. 3, č. 3, s. 297–326. ISSN
1465-1165.
125
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
KORÁL, Jan. Otevřený dopis iniciativě ProAlt. 24. 3. 2011 [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z: <http://
nwoo.org/view.php?nazevclanku=otevreny-dopis-iniciative-proalt&cisloclanku=2011030028>.
KREMLÍK, Vítězslav. Climategate v Bruselu: Jak EU financuje globální alarmismus. 17. 9. 2010 [online,
cit. 18. 8. 2012]. Dostupné z: <http://kremlik.blog.idnes.cz/c/150976/Climategate-v-Bruselu-Jak-
-EU-financuje-globalni-alarmismus.html>.
KREMLÍK, Vítězslav. Czechglobe: Nejdražší blog na zeměkouli. 8. 4. 2011 [online, cit. 18. 8. 2012]. Dostupné
z: <http://kremlik.blog.idnes.cz/c/185881/Czechglobe-Nejdrazsi-blog-na-zemekouli.html>.
KREMLÍK, Vítězslav. Evropská komise vypráví dětem o klimatu pohádky. 16. 5. 2012 [online, cit.
18. 8. 2012]. Dostupné z: <http://kremlik.blog.idnes.cz/c/265744/Evropska-komise-vypravi-de-
tem-o-klimatu-pohadky.html>.
KREMLÍK, Vítězslav. Recenze knihy Iana Plimera Konec poplašných zpráv o Modré planetě. 10. 5. 2013
[online, cit. 11. 5. 2013]. Dostupné z: < http://www.klaus.cz/clanky/3361>.
KREMLÍK, Vítězslav. Staf víuky o změnách klymatu v ČR. 18. 5. 2012 [online, cit. 18. 8. 2012]. Dostupné
z: <http://kremlik.blog.idnes.cz/c/266486/Staf-viuky-o-zmenach-klymatu-v-CR.html>.
LAHSEN,Myanna.Anatomyofdissent:aculturalanalysisofclimateskepticism.AmericanBehavioralSci-
entist,2013,publikovánovpředstihuon-line10.1.2013.s.1–22.DOI:10.1177/0002764212469799.
LAPKA, Miloslav, Eva CUDLÍNOVÁ a Michal V. MAREK. Vnímání globálních klimatických změn
ve společnosti. In MAREK, Michal V. (ed.). Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se
klimatu. 1. vyd. Praha: Academia, 2011, s. 211–231. ISBN 978-80-200-1876-2.
LAPKA, Miloslav a Eva CUDLÍNOVÁ. Globální klimatické změny a prvky globálního vědomí. Životné
prostredie, 2006, roč. 40, č. 6, s. 298–302. ISSN 0044-4863.
LOUŽEK, Marek. Václav Klaus jako zakladatel think tanku. In Kolektiv autorů. Václavu Klausovi.
Festschrift k významnému životnímu jubileu. 1. vyd. Praha: Fragment, 2011, s. 194–199. ISBN
978-80-253-1254-4.
MATES, Jan a Jan RYBÁŘ. Klaus jde do ringu s Gorem kvůli globálnímu oteplování. 11. 9. 2007 [online,
cit. 18. 8. 2012]. Dostupné z: <http://zpravy.idnes.cz/klaus-jde-do-ringu-s-gorem-kvuli-globalni-
mu-oteplovani-p1n-/zahranicni.aspx?c=A070910_213830_zahranicni_ost>.
McADAM, Doug, John D. McCARTHY a Mayer N. ZALD. Introduction: Opportunities, Mobilizing
Structures, and Framing Processes–Toward a Synthetic, Comparative Perspective on Social Movements.
In McADAM, Doug, John D. McCARTHY a Mayer N. ZALD. (eds.). Comparative
Perspectives on Social Movements: Political Opportunities, Mobilizing Structures, and Cultural
Framing. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 1–20. ISBN 0-521-48039-6.
McCRIGHT, Aaron M. a Riley E. DUNLAP. Anti-reflexivity: The American Conservative Movement’s
Success in Undermining Climate Science and Policy. Theory, Culture & Society, 2010, roč. 27,
č. 2–3, s. 100–133. ISSN 0263-2764.
McCRIGHT, Aaron M. a Riley E. DUNLAP. Challenging global warming as a social problem: An analysis
of the conservative movement’s counter claims. Social Problems, 2000, roč. 47, č. 4, s. 499–522.
ISSN 0037-7791.
McCRIGHT, Aaron M. a Riley E. DUNLAP. The politicization of climate change and polarization in the
American Public’s views of global warming, 2001–2010. The Sociological Quarterly, 2011, č. 52,
s. 155–194. ISSN 0038-0253.
MEYER, David S. a Suzanne STAGGENBORG. Movements, Countermovements, and the Structure of
Political Opportunity. American Journal of Sociology, 1996, roč. 101, č. 6, s. 1628–1660. ISSN
00029602.
MOTL, Luboš. Huge EU funds plan to corrupt Czech science and fabricate Czech alarmists. 26. 11.
2010 [online, cit. 18. 8. 2012]. Dostupné z: <http://motls.blogspot.cz/2010/11/huge-eu-funds-plan-
-to-corrupt-czech.html>.
SOCIÁLNÍ STUDIA 1/2013
126
NISBET, Matthew C. a Teresa MYERS. The Polls Trends: Twenty Years of Public Opinion About Global
Warming. Public Opinion Quarterly, 2007, roč. 71, č. 3, s. 444–470. ISSN 1537-5331.
NORGAARD, KARI, M. „People Want To Protect Themselves A Little Bit”: Emotions, Denial and Social
Movement Non-Participation The Case of Global Climate Change. Sociological Inquiry, 2006,
roč. 76, č. 3, s. 372–396. ISSN 0038-0245.
NORGAARD, KARI, M. Living in Denial: Climate Change, Emotions, and Everyday Life. 1. vyd.
Cambridge: MIT Press, 2011. ISBN 0-262-51585-7.
NEW WORLD ORDER OPPOSITION. Co je to NWO. 17. 10. 2008. [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné
z: <http://www.nwoo.org/showpage.php?name=onwo>.
O’NEILL, Saffron a Maxwell BOYKOFF. Climate denier, skeptic, or contrarian? Proceedings of the
National Academy of Sciences, 2010, roč. 107, č. 39, s. 1. ISSN 1091-6490.
PAINTER, James. Poles Apart: The international reporting of climate scepticism. 1. vyd. Oxford: Reuters
Institute for the Study of Journalism, 2011. ISBN 9781907384073.
POORTINGA, Wouter, Alexa SPENCE, Lorraine WHITMARSH, Stuart CAPSTICK a Nick F. PIDGEON.
Uncertain climate: An investigation into public scepticism about anthropogenic climate
change. Global Environmental Change, 2011, roč. 21, č. 3, s. 1015–1024. ISSN 0959-3780.
RAHMSTORF, Stefan. The climate skeptics. In Weather catastrophes and climate change – Is there still
hope for us? 1. vyd. Munich: Münchener Rückversicherungs-Gesellschaft, 2004, s. 76–83. ISBN
3937624813.
SCRUGGS, Lyle a Salil BENEGAL. Declining public concern about climate change: Can we blame the
great recession? Global Environmental Change, 2012, roč. 22, č. 2, s. 505–515. ISSN 0959-3780.
SØRENSEN, Catharina. Euroscepticism: A Conceptual Analysis and a Longitudinal, Cross-country
Examination of Public Scepticism Towards the European Union. 1. vyd. Kopenhagen: University
of Copenhagen, 2007. ISBN 8773935638.
STEM. Trendy 12/2009. Praha: Středisko empirických výzkumů [online, cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z:
<www.stem.cz/clanek/1894>.
SHRIVER, Thomas E.,Alison E.ADAMS a Sherry CABLE. Discursive Obstruction and Elite Opposition
to Environmental Activism in the Czech Republic. Social Forces, 2013, roč. 93, č. 3, s. 873–893.
ISSN 1534-7605.
STOLL-KLEEMANN, Susanne, Tim O’RIORDAN a Carlo C. JAEGER. The psychology of denial
concerning climate mitigation measures: evidence from Swiss focus groups. Global Environmental
Change, 2001, roč. 11, č. 2, s. 107–117. ISSN 09593780.
STRAUSS, Anselm L. a Juliet CORBIN. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody
zakotvené teorie. 1. vyd. Brno: Sdružení Podané ruce, 1999. ISBN808583460X.
TAGGART, Paul a Aleks SZCZERBIAK. Contemporary Euroscepticism in the Party Systems of the EU
Candidate States of Central and Eastern Europe. European Journal of Political Research, 2004,
roč. 43, č. 1, s. 1–27. ISSN 0304-4130.
VÁVRA, Jan. Zrození „post-uhlíkové“ společnosti? Kulturní změna očima lokální komunity. Dizertační
práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra teorie kultury, 2012.
VIDOMUS, Petr. Kontrahnutí v perspektivách sociologie sociálních hnutí. Sociologický časopis / Czech
Sociological Review, 2011, roč. 47, č. 2, s. 325–359. ISSN 0038-0288.
WEART, Spencer. Global warming: How skepticism became denial. Bulletin of the Atomic Scientists,
2011, roč. 67, č. 1, s. 41–50. ISSN 0096-3402.
WEBER, Elke U. a Paul C. STERN. Public Understanding of Climate Change in the United States. American
Psychologist, 2011, roč. 66, č. 4, s. 315–328. ISSN-0003-066X.
WENGRAF, Tom. Qualitative Research Interviewing: Biographic Narratives and Semi-structured Methods.
1. vyd. London: SAGE, 2001. ISBN 0 8039 7501 5.
127
Petr Vidomus: Česká klimaskepse. Úvod do studia
WHITE, Damian F., Alan P. RUDY a Chris WILBERT. Anti-Environmentalism: Prometheans, Contrarians
and Beyond. In PRETTY, Jules, Andy BALL, Ted BENTON, Julia GUIVANT, David R.
LEE, David ORR, Max PFEFFER a Hugh WARD (eds.). The SAGE handbook of environment and
society. 1. vyd. London: SAGE Publications, 2007, s. 124–142. ISBN 9781412918435.
WHITMARSH, Lorraine. Scepticism and uncertainty about climate change: dimensions, determinants
and change over time. Global Environmental Change, 2011, roč. 21, č. 2, s. 690–700. ISSN
0959-3780.
Autor
Petr Vidomus pracuje jako redaktor Českého rozhlasu Vltava. Vystudoval sociologii a žurnalistiku
na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Nyní pokračuje v doktorském
studiu sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a zabývá se problematikou
sociálních hnutí, kontrahnutí a environmentální opozice (antienvironmentalismu).
Kontakt: vidomusp@seznam.cz.