hippocampus v průměru o šest procent a tento efekt byl patrný jesle i po uplynutí jednoho roku.
Prvním pacientem trpícím PTSD, kterým se tato studie zabývala, byl mimochodem syn ženy s bipolární poruchou. Měl za sebou celou řadu traumatických zážitků z dětství a také velmi smrštěný hippocampus. Po absolvování osmi sezení EMDR se hippocampus zvětšil přibližně o jedenáct procent. Podobné výsledky nám naznačují, že potřebujeme ve výzkumu pokračovat, nejen abychom zjišťovali další podrobnosti o tom, jak funguje zmíněná terapie, ale i o tom, nakolik je mozek dospělého člověka schopen se měnit a růst. Vědci dlouho měli za to, že tato „neuroplasticita" je něco nemožného, nyní však už víme, že mozek se opravdu může měnit, a takové konstatování otevírá nové možnosti léčby v případech, které se dosud považovaly za neléčitelné.
Ukázalo se tedy, že metoda EMDR je účinná, ale tak jako u všech způsobů psychoterapie - a ostatně i u většiny léků - však zůstávají nezodpovězené otázky. V tomto případě: Jak je možné, že metoda funguje? Jelikož jde o složitý proces, zahrnuje celou řadu různých prvků a dál pokračuje i příslušný vědecký výzkum. Řadě odborníků na zkoumání lidské paměti „leží v hlavě" ten pohyb očí, který je součástí terapie. Změnám, k nimž při něm dochází, se tudíž věnovalo dalších více jak dvacet studií, jež ukázaly, že když lidé myslí na nepříjemné zážitky z minulosti nebo mají strach z něčeho budoucího, zmíněný pohyb následně vede k menšímu emočnímu napětí, snížení barvitosti znepokojujících výjevů a lepší paměti. Trvalých změn se samozřejmě nedosáhne pouhým pohybem očí, ten je pouze jedním z postupů v rámci celkové terapie EMDR. Při sezení je pacient ve stavu bdělosti a všechny své schopnosti má plně pod kontrolou, podle jedné dosti rozšířené teorie však dotyčný pohyb vyvolává stejný druh biologických spojení a pozitivních procesů, jaké vznikají při spánkové fázi zvané REM. Během tohoto období dochází ke konsolidaci myšlenek i získaných informací a jejich integraci s ostatními zážitky a následně k procesu poznávání. Vědecké výzkumy potvrdily, že pokud nějakého člověka naučíte určité schopnosti, ale ve spánku mu nedovolíte se vstoupit do zmíněné fáze, může o tu schopnost zase přijít. Mozek během fáze spánku REM umožňuje příslušným  nervovým kontaktům  provést potřebná
propojeni, takže poznatky uložené do paměti se zpracovávají a následně přeměňuji do přizpůsobivější a použitelnější podoby. Proto můžete jít večer spát a trápit se přitom nějakým problémem, ale ráno se probudit a cítit se mnohem lépe, případně už mít po ruce nějaké jeho řešení. Ve stavu bdělosti byste si výjevů, které se vám ukazují, byli vědomi, ke stejně prospěšným postupům však dochází i během spánku.
Některé znepokojivé zážitky ovšem bohužel, jak sami víte, přetrvávají, protože zneklidnění způsobené danou událostí je tak velké, že se systém zpracování informací v našem mozku naruší a není schopen sám o sobě vše vyřešit. Typickým je v této souvislosti probuzení uprostřed nepříjemného snu, kdy ta „noční můra" je vlastně snaha vašeho mozku nějak naložit s určitou informací a výjevy jen odrazy emocí, které se opět aktivují. Žena, která byla jako dítě pohlavně zneužívána, může například mít zlé sny, v nichž ji pronásleduje nějaká příšera. Pokud se s takovým zážitkem z hluboké minulosti pracuje na sezeních EMDR, jako bychom odhrnuli nějaký závoj a příčina jejího problému je najednou jasná - ta nestvůra je člověk, který ji kdysi zneužíval.
Jak se při terapii EMDR zpracovávají zážitky
Při této terapii vše probíhá v rámci jednotlivých léčebných sezení, pacient nedostává žádné domácí úkoly. Není ani nucen své nepříjemné zážitky nějak podrobně popisovat, věnuje se jim naopak dotyčný psychoterapeut, který tím znovu nastartuje systém zpracování informací v mozku klienta, načež s ním prochází jednotlivými fázemi a nakonec vyhodnocuje výsledky. Díky EMDR lze během daného sezení rychle docílit interních propojení, což se projeví pozitivními změnami v oblasti emocí, vjemů, nových zážitků (tentokrát příjemných) a větším pochopením životních problémů. Hlavní je prostě dostat se k příslušné staré události a po změně propojení v mozku ji tam během neurobiologického procesu zvaného „rekon-solidace" za těchto nových podmínek uložit.
42
43
Jednotlivé fáze celé terapie si podrobněji rozebereme v pozdéj ších kapitolách, teď se soustředíme na to, jak tato terapie rovnou „nově zpracovává" zážitky z minulosti, jinými slovy, jak se noří přímo do nevědomí a umožňuje dosáhnout nějakého poznání. Výzkum prováděný na obětech různých traumat zjistil, že díky EMDR je na rozdíl od jiných druhů terapie možné odstranit nepříznivé symptomy, aniž se pacientům zadává domácí úkol, a jelikož se navíc nepožaduje, aby své nepříjemné zážitky nějak detailně rozebírali, ti z nich, kteří se stydí mluvit o tom, co se jim stalo, případně co provedli, o nich prostě nehovoří. Významných změn lze každopádně dosáhnout během krátkého časového období, jak je možné vidět z přepisu jednoho konkrétního sezení EMDR začínajícího na straně 46.
Ještě než se tématem nového zpracování začneme konkrétně zabývat, ráda bych zdůraznila, že v této knize poznáme řadu technik a postupů dotyčné terapie, které vám pomohou pochopit nepříjemné zážitky a zvládat je, v jejím průběhu ale může dojít na některé velmi intimní detaily. Je proto naprosto zásadní, aby všechna sezení vedl pouze a výlučně školený psychoterapeut, který je k podobné činnosti oprávněn, protože pouze tak se zajistí, aby systém zpracování informací zůstal aktivní a pacient byl plně připraven a schopen „být jednou nohou v současnosti". Kvalifikovaní lékaři vědí, na co zaměřit svou pozornost, jak postupovat v případě, že systém zpracování informací opět přestane fungovat, i co dělat, pokud se během sezení vynoří něco nečekaného. Příběh ženy, říkejme jí třeba Lynne, která se při zemětřesení obávala o život svůj i svého dítěte, začíná velkým traumatem. V jejím nevědomí se toho však odehrávalo ještě mnohem více.
Lynne žila v Kalifornii a absolvovat terapii v jednom výzkumném centru se rozhodla poté, co byla svědkem zemětřesení a rozvinula se u ní posttraumatická stresová porucha (PTSD). Podobnou přírodní katastrofu už vlastně zažila dvakrát předtím, tentokrát jí však způsobila takové problémy, že přestávala zvládat svůj život. Jedno z předchozích zemětřesení vypuklo zrovna v okamžiku, kdy se na vysoké škole účastnila semináře o hypnóze a dotyčný profesor ji právě uvedl do hypnotického stavu, daleko negativnější dopad ovšem mělo až to další o řadu let později, kdy byla doma jen se svým malým
synem. Na nasledujú u h ručících vám popíšu část příslušného sezení a poté zreprodukuji tu část přepisu, která se zabývá posledním ze tří zemětřesení, abyste viděli v činnosti adaptivní zpracování informací lidského mozku.
Na začátku tohoto sezení si psychoterapeut a Lynne vyjasňovali, na co je třeba se při jejich společné práci zaměřit, přičemž ona byla ochotna dovolit, aby došlo k automatickému propojení s příslušným zážitkem. Lékař následně pacientce asistoval, aby si jej mohla určitým způsobem vybavit, a to včetně měření sledujícího, jak se jí daří postupovat vpřed. Výjev, který si zvolila jako nejhorší z celé události, byl ten, kdy se i se svým synem snažila ukrýt ve vstupních dveřích, zatímco země se třásla a kolem nich padaly z poliček dolů různé předměty, které se na podlaze rozbíjely. V této souvislosti se Lynne mimo jiné vybavily i negativní myšlenky, které se jí v ten moment o probíhajícím zemětřesení honily hlavou („jsem naprosto bezmocná"), jakož i emoce tímto uvažováním vyvolané, a její úzkost přitom dosáhla stupně osm na škále od nuly po desítku.
Poté pacientka na popud terapeuta a s jeho pomocí začala rychle kmitat sem a tam svýma očima po dobu třiceti vteřin a celé to několikrát zopakovala. Tento proces nazýváme „souborem očních pohybů" a během každého z nich lékař Lynne požádal, aby prostě jen „zaregistrovala vše, co ji v té chvíli napadlo, a aby všemu nechala naprosto volný průběh". Klientka byla celou dobu naprosto při vědomí a bdělá, přesto však došlo k novým propojením a v hlavě se jí objevily nejrůznější myšlenky, emoce, pocity i zážitky, tak jako by se mohly vynořit během fáze spánku REM. Na konci každého souboru pak terapeut poprosil Lynne, aby opět na vše zapomněla a jen se zhluboka nadechla. Poté měla říct, co jí v daný moment napadlo, a podle toho, jak odpověděla, jí lékař pomohl usměrnit pozornost během následující sekvence pohybu očí. Tímto způsobem byl schopen zavést svou pacientku hlouběji do její uložené, avšak nezpracované paměti, a dotáhnout celé jejich úsilí „do vítězného konce".
Během prvních několika souborů pohybu očí si Lynne všimla celé řady výjevů, včetně těch, které souvisely s její „bezmocností" a nedostatečné schopnosti se ovládat. Vzpomněla si například na poslech jakési magnetofonové kazety, kde nějací lidé popisovali, jak se dívají na jiné, které „rozdrtily vlaky". Po několika dalších
44
45
sekvencích, kdy byl opět do terapie zapojen její zrak, vzrostl její pocit smutku a melancholie, což bylo v kontrastu s úzkostí, o níž lékaře informovala na počátku tohoto jejich sezení (tou se dá mimochodem vysvětlit řada emocí dřímajících takzvaně pod povrchem). Následovaly další soubory s pohybem očí, kdy se pacientka posunula ještě hlouběji do své minulosti a se smíchem si vzpomněla, jak s bratrem běhala kolem jejich domu, když jí bylo šest let. Chtěla být raději chlapcem než dívkou a on jí řekl: „Když oběhneš mnohokrát tento dům, opravdu se na kluka změníš," a když se poté nic nestalo, byla z toho zklamaná.
Nyní přejdeme k přepisu sezení s Lynne, abyste viděli, jak terapie ĽMDR postupuje paměťovou sítí, aniž by pacientka musela uvádět příliš mnoho detailů toho, co všechno pociťuje. Až dojdete k takto >»» označenému místu, znamená to, že s pomocí lékaře hýbe očima, a právě tehdy vznikají příslušné asociace a propojení. Před započetím každé takové sekvence ji lékař žádá, aby se soustředila na nějakou část své paměti a jen registrovala, co to bude. Po jejím skončení se pak ptá, co jí přišlo na mysl, a Lynne mu to v kostce sděluje, takže on může sledovat, jak se jí daří postupovat dál, a případně ji i usměrnit. Níže uvedu pouze její odpovědi, aby vám bylo zřejmé, jak se její myšlení po každém souboru s pohybem očí přesunuje od jedné vzpomínky ke druhé, protože se nám tím ukazuje to složité propojení paměťových sítí v lidském mozku. V závorkách bude i několik mých komentářů, které pomohou vysvětlit, k čemu vlastně dochází, zatímco terapie pokračuje. Všimněte si mimochodem, jak každá sekvence odhalí nějakou jinou stránku paměťových asociací, které probíhají v nevědomí pacientky.
Lynne se soustřeďuje na zážitek, který se právě vynořil z podvědomí a kdy jí bratr říká, že pokud bude nějakou dobu běhat kolem jejich domu, přemění se z děvčete na chlapce. Psychoterapeut jí přitom asistuje s pohybem očí:
»»>Lynne (pláče): Ano, myslela jsem na ten pocit podvedení ze strany bratra, a jak mne vlastně trápil, přitom já ho obdivovala.
[První vzpomínka na bratra vypadala zpočátku úsměvně, ale teď se vynořilo i hlubší téma zrady a bezmocnosti, už předtím ostatně vyšlo najevo, že ona mu důvěřovala, a on jí přitom lhal.]
>»»Lynne (pláče): Napadlo mne něco jako: „No jistě, samozřejmě," .1 každopádně to otřáslo mým smyslem pro realitu.
[Tady vidíme, jak nečekané, a přitom vypovídající mohou být asociace mezi různými zážitky probíhající nevědomě v mozku. Země se během zemětřesení chvěje, ale pacientka si situaci spojuje s významnou událostí z dětství, kdy byla těžce zasažena její důvěra v někoho blízkého. To, co pro ni mělo v obou případech být jakýmsi „přístavem na rozbouřeném moři", se tak výrazně rozkymácelo.]
»»>Lynnc: Vybavilo se mi, jak jsme s tátou seděli naproti sobě u stolu a hráli karty.
»»>Lynne: Vzpomněla jsem si, jak jsme šli s tátou koupit pro mne kabát, bylo mi asi jedenáct, jak mi v obchodě zapínal jeden z knoflíků a pak mi vzal mezi dva prsty bradavku a jak jsem z toho byla úplně vedle.
[I tato série asociací vztahující se k jejímu otci začala stejně jako ta předchozí, kdy si vzpomněla na bratra, nevinně, ale skončila pocitem jakéhosi podvedení a chování jejího rodiče v ní opět vyvolalo pocit „otřesené" reality.]
»»>Lynne: Teď se mi jasně vybavuje, jak jsem v tom samém věku měla zdravotní potíže, protože mne dost silně začalo bolet v boku a nebyla jsem schopna narovnat jednu nohu, ale nikdo nebyl schopen poznat, o co jde, tak mne raději hned odvezli do nemoc nice a nakonec se dospělo k závěru, že to je nějaká mentální porucha a zřejmě to byl jediný způsob, jak jsem ji mohla vyjádřit.
[Lynne cítila silnou bolest, nikdo jí však nevěřil, a ostatní dokonce došli k závěru, že nebyla schopna poznat své vlastní pocity. Opět zde máme příklad absence nějaké „pevné půdy pod nohama".[
Jak vidíte, asociace k novým zážitkům a výjevům přicházejí na rozdíl od jiných druhů terapií po každé sekvenci s pohybem očí. Postup lékaře, který pacientku vede a podporuje, umožňuje, aby její systém zpracování informací spontánně „vyplavil" vše, co je nutné v zájmu dosažení adaptivního vyřešení problému prostřednictvím její paměti. Terapeut mezitím zmíněný systém udržuje v dynamice a celý proces řídí, přičemž cílem je zajistit oslovení celé paměťové sítě.
46
47
Teď, Lily/ (ste byli svědky toho, jak se automaticky vynořují jednotlivé asociace, popíšu vám zbývající část tohoto konkrétního sezení a nakonec sc znovu vrátím k přepisu jeho průběhu. Když se Lynne během dalšího souboru doprovázeného pohybem očí zaměřila na bolest v boku, uvědomila si, v jaké vlastně žila chaotické a nebezpečné rodině. Vzpomněla si například, že otec a matka se prali a házeli po sobě různými věcmi, zatímco ona už podle nich spala, místo toho se však i se svou sestrou schovala pod postel a snažila se tam usnout, ale byla příliš vystrašená, než aby se jí to podařilo. Tento výjev, tedy rozklepaných dětí choulících se pod jejich lůžkem, nás odkazuje k předchozímu obrazu, kdy se během zemětřesení skrývala ve vchodu a kolem ní panuje totální chaos, padají k zemi nejrůznější předměty, apod. Není také vyloučeno, že právě tady bychom mohli nalézt vysvětlení, proč až po této přírodní katastrofě u Lynne vypukla PTSD, když dvě zemětřesení zažila už předtím - to, jak se i se svým synem krčila ve dveřích, obklopená zuřícím živlem, se jí přímo spojilo s nelehkým dětstvím.
Jak Lynne pokračovala ve zpracovávání svých vzpomínek, uvědomila si, že vlastně chtěla otce chránit před matkou, jelikož jí celá situace připadala „naprosto šílená". To ji nyní přivedlo zpět k situaci při nejnovějším zemětřesení, při které vyletěla ze sprchového koutu, utíkala do pokoje, kde byl její syn, rychle ho vzala z kolébky a běžela s ním do přízemí, přičemž se jej neustále snažila krýt před padajícími předměty. Vznikla nám zde tudíž zajímavá paralela mezi tím, jak „brala pod svá křídla" jednoho ze svých rodičů i vlastní dítě, zároveň si ovšem uvědomila, že potřebu ochránit svého syna cítila i ve vztahu k jeho otci, když pobýval u něj, jelikož ten trpěl bipolární poruchou a musel brát lithium. Lynne byla často rozpolcená, protože sice chtěla synovi umožnit trávit čas s otcem, ale zároveň měla tendenci jej před ním chránit.
Výše popsané vede k úvaze, nakolik spolu souvisí naše dětství a naše pozdější vztahy. Lynne vyrůstala v chaotické rodině, což jí neustále vyvádělo z rovnováhy. Pak si navíc vzala za muže člověka, který byl maniodepresivní, takže trpěl obrovskými výkyvy nálady, tím pádem přetrvával i její pocit nejistoty, i když život s tímto partnerem ji zároveň opět vmanévroval do role jakési „ochrankyne".
Na tomto mistr se zastavíme a posuneme se až na konec daného sezení, tedy zhruba o deset minut dál. Lynne si mezitím dokázala uvědomit, že není „bezmocná", jelikož udělala, co bylo třeba, aby ochránila jak sebe, tak své dítě, a nabyla pocitu, že v budoucnu už bude schopna věci zvládat.
Terapeut: Takže když se vrátíte k té situaci, kdy jste se choulila se synem v náručí ve dveřích, jak ji nyní vnímáte?
»»»Lynne: Jak to vnímám? No, že šlo o pořádné zemětřesení [směje se], ano, zemětřesení se vším všudy.
Když si jej na začátku celé námi popisované sekvence spojené s pohybem očí tato žena trpící PTSD vybavila, pociťovala stejně velkou úzkost a bezmocnost jako v době, kdy zemětřesení udeřilo. To je jeden z příznaků PTSD, jako by naše minulost byla s námi i v současnosti. Když se však takto postižená osoba podrobí terapii EMDR, během níž se pátrá v její paměti a podněcuje systém zpracování informací, dochází k potřebnému nervovému propojení a nejrůznější asociace se automaticky dostávají do povědomí pacienta. Lynne poznala, co je pro ni užitečné, a opět také získala pocit, že má vše pod kontrolou, přičemž to, co nijak prospěšné nebylo (negativní emoce a myšlenky i tělesné pocity), zmizelo. Vzpomínka na zemětřesení teď byla v jejím mozku uložena tím správným způsobem, už z něj neměla strach, protože „zaujalo své místo" v její minulosti, a dokonce vyvolalo smích, když řekla „zemětřesení se vším všudy".
Všechny případy PTSD se pochopitelně takto rychle vyléčit nedají, existuje celá řada komplikujících faktorů, které pokrok během terapie zpomalují. Také odborný lékař, kvalitně vyškolený v této formě léčby, musí terapii provádět pečlivě. Výzkum zabývající se EMDR nicméně ukázal, že po náležité přípravě a správném uchopení minulosti pacienta lze osmdesát čtyři až sto procent jednotlivých traumat zpracovat během zhruba tří devadesátiminutových sezení. Samozřejmě čím více má postižená osoba nepříjemných zážitků, tím trvá léčba déle, není však třeba se zabývat každým z nich. Pozitivně je možné ovlivnit i zážitky, které jsou s těmi, na něž se zaměřuje pozornost, pouze propojeny.
Sezení s Lynne popsané na předchozích řádcích slouží jako dobrý příklad, jak dochází ke zpracování negativních zážitků. Je
48
49
z něj však rovněž zřejmé, které zážitky přispívají k emočním problémům. Smutek, který pociťovala v dětství, může například hrát roli při vzniku deprese, a takovéto zkušenosti v raném věku mohou také samozřejmě bezprostředně ovlivnit způsob, jakým si dotyčný člověk vybírá životního partnera a jak se vůbec chová ve vztazích s osobami opačného pohlaví. Bolest, kterou jako děvče pociťovala v boku a kvůli které ji vezli do nemocnice, je zase příkladem „somatizacc", kdy se nějaká duševní bolest projevuje v tělesné podobě.
Podobné jevy jsou častější, než si možná myslíte. Jenny byla například gymnastkou a také propadla tenisu, ale začala mít bolesti v zádech, takže tohoto sportu nechala. Během terapie EMDR si však uvědomila, že zdravotní problémy se objevovaly, jen když byl jejím soupeřem otec. Ten nerad prohrával, takže ona byla nucena při zápase potlačovat své vlastní schopnosti, aby jej neporazila. Když se jí však tyto vzpomínky v průběhu terapie s pomocí lékaře podařilo zpracovat, záda se už nikdy více neozvala. Na tyto věci se podrobněji podíváme v pozdějších kapitolách, a to včetně způsobů, jak k nim přistupovat.
Osobnost a zpracování negativních zážitků
Nezpracované zážitky Lynne nezpůsobily jen PTSD, ony ovlivnily i její celkovou osobnost. Všeobecně vzato, nezpracované zážitky stojí za negativními reakcemi, postoji a způsoby chování každého z nás, a pokud se s nimi pracuje, stávají se základem reakcí, postojů a způsobů chování přizpůsobivých, pozitivních. Když přitom my, terapeuti, mluvíme o „osobnosti", máme tím na mysli obvyklé způsoby jednání s lidmi a reakce na nějaké situace. Kromě genetických faktorů hraje při vytváření povahových rysů roli také celá skupina paměťových sítí, které jsou příčinou toho, že cítíme nebo se chováme určitým způsobem. Tyto sítě se vytvářejí po celý náš život a jsou odrazem toho, kým jsme byli, kde jsme byli, co všechno se dělo a kdy příslušná síť vznikla. Proto se může zdát, že jsme zcela jiní v práci a zcela jiní doma, můžeme reagovat naprosto odlišným způsobem, jelikož když jsme byli ještě dětmi, v rodině panoval chaos, ale ve škole jsme byli úspěšní.
Když se sítě prolnou
Na předcházejících stránkách jsme položili základy k pochopení, jak v lidském mozku probíhají příslušná spojení. Takže teď pojďme zkoumat, co se může stát, když se dají dohromady dva lidé, kteří oba mají problémy. Barry zahájil terapii mimořádně vystresovaný a na pokraji sebevraždy, protože jej právě opustila žena Trudy. „Tak moc jsem se snažil být dobrým manželem - jak ode mne jenom mohla odejít?", ptal se hlasem zlomeného člověka.
Jeho životní partnerka se nakonec zase vrátila, ale jejich manželství rozhodně nebylo harmonické. Barry se snažil jí ve všem vyjít vstříc a přitom ztrácel sám sebe. Byl to citlivý člověk, který správně poznal, že Trudy trpí, duševně zraněná svým vlastním dětstvím, a zoufale jí chtěl z tohoto stavu vyléčit, takže se pokoušel délat věci tak, jak si to přála ona, a málokdy prosazoval svou. Bohužel se to však nedařilo, a zatímco jeho žena byla čím dál zlostnější a náročnější, on se stával více a více pasivním a nekonfrontačním. Oba byli řízeni zážitky z dětství, které si neuvědomovali, a oba dva se chovali způsobem, který jejich vzájemný vztah ještě zhoršoval.
Barryho manželka byla nejmladší ze šesti dětí, a když se narodila, její matka už trpěla depresemi a uzavírala se do sebe. Sourozenci ji šikanovali a týrali, ale matka neudělala nic, aby jim v tom zabránila, takže Trudy si pasivní postoj svého muže spojila právě s ní. Začala se cítit bezvýznamně a jako člověk, který si nezaslouží být ochraňován, a k Barrymu zaujala zlostný a panovačný postoj, stejný jako když se coby dítě snažila přinutit k nějaké reakci svou matku. To samozřejmě nebylo rozumné, protože on se jí na rozdíl od matky snažil ve všem vyhovět, když se ovšem vyplaví na povrch emoce z vašeho dětství, zcela vám zakalí pohled na přítomnost.
Abych se dopracovala k samotným kořenům Barryho chování, požádala jsem ho, aby mi řekl, kdy se s Trudy naposled poprali, a také co mu při té vzpomínce přijde na mysl a co cítí. Jeho odpověď zněla „bezmocnost", tak jsem se rozhodla pro jeden z možných postupů terapie EMDR (budeme se jím zabývat v jedné z pozdějších kapitol). On se okamžitě vrátil do časů svého dětství a vybavil si, jak poslouchá hádku svých rodičů a jak se cítí „převálcovaný" a bezmocný K podobným situacím v té době docházelo často a stalo se to jakýmsi vzorcem i pro jeho vlastní manželství. Otec Barryho, člověk
50
51
„ze staré školy", byl zlostný a vůči synovi i ženě velmi kritický. Aby si vynutil jeho poslušnost, tak jej dokonce i bil, takže Barry se následně vyhýbal jakémukoliv střetu s tímto člověkem a snažil se mu vycházet vstříc, protože nechtěl znovu zažít bolest. Barryho pasivní postoj vůči zlostnému chování jeho manželky byl tedy samovolnou reakcí na výše zmíněné, ji to však bohužel ještě víc rozčílilo, protože došlo k propojení s jejími vzpomínkami na matku, která se jí nezastávala. Chování jednoho vyvolávalo pocit ohrožení v tom druhém, a i když se měli rádi, jejich minulost se v jejich vztahu stávala současností, což jej naprosto ničilo.
Nikdo z nás není vůči podobným formám asociací imunní, lidský mozek je na takové věci vysloveně naprogramován, a dochází k nim proto neustále. Zkuste provést následující pokus: Vyberte si nějaké tiché místo a řekněte si, že tam v příštích deseti minutách nebudete dělat nic jiného než se přirozeně nadechovat a zase vydechovat a přitom se soustředit na své nosní dírky. Schválně, jak dlouho myslíte, že se vám to bude dařit, než se přistihnete, že jste začali myslet na něco jiného, i když jste si to předtím zakázali? V takovém soustředění je velmi obtížné se udržet. Proto na celém světě probíhají kurzy meditace, proto mistři zenu celá léta cvičí, jak myslet pouze na své dýchání, případně nějaký zpěv či mantry. Náš mozek automaticky vytváří asociace ke všemu, co děláme, na co myslím a co cítím, a naším úkolem je poznat, kdy jde o myšlenky, emoce či tělesné reakce, které jsou destruktivní, negativní a škodlivé - a následně s nimi nějak pracovat.
Kdo jsme
Jak vidíte, jsme sice všichni výsledkem nějaké genetiky, ale větší část našich povahových vlastností, jakož i reakcí na okolní svět, výrazně ovlivňuje to, co jsme prožili v minulosti. Není pochyb, že podíl na tom, jací jsme, má i způsob, jak jsme vyrůstali. Zkušenosti, kterých jsme nabyli, se kódují do našich paměťových sítí a stávají se základem toho, jak vnímáme svět už jako dospělí lidé, přičemž i z těch nejharmoničtějších rodin mohou vycházet děti s nezpracovanými zážitky.
K problémům může docházel proto, že dětství je období našeho života, kdy jsme zranitelní trpaslíci v zemi obrů. I když je tedy naše dětství naprosto poklidné, můžeme zažít věci, které v našem mozku zůstanou uloženy nezpracované, včetně emocí, fyzických pocitů a přesvědčení z té doby. Tyto zážitky zůstávají „aktivní" nezávisle na tom, kdy k nim došlo. Čas v tomto případě není „nejlepší lékař". Během terapie EMDR jsou tyto zážitky vyhledávány a zpracovávány, protože bývají často u kořene našich současných negativních symptomů.
Když tak v současnosti chodíme po tomto světě, dějí se nejrůz-nější věci, které mají spojitost s nezpracovanými paměťovými sítěmi. Pokud k něčemu takovému skutečně dojde, místo abychom byli schopni jednat s ostatními jako dospělí lidé a řešili tak i nastalé situace, vyplynou na povrch naše emoce a pocity z dětství, které, aniž si to uvědomujeme, ovlivňují naše reakce. Před očima se nám v podobné situaci neukazuje obraz té staré události a neříkáme si přitom: „No jasně, takto se chovám proto, že mne máma zapomněla vyzvednout ze školky," jen něco s tím spojeného cítíme. V okamžiku, kdy tyto zážitky v našem nevědomí najdeme a zpracujeme, negativní emoce a fyzické pocity mizí a teprve poté můžeme být zcela dospělými a podle toho se i chovat.
Na tomto místě bych ovšem měla zdůraznit, že ne vše vychází z našeho raného dětství. Příznaky PTSD či jiných poruch mohou být vyvolány řadou hrůzných situací, které zažijeme už jako dospělí lidé, přičemž někdy je tím, co nás „vykolejí", jejich nahromadění. Zranitelnými nás nicméně často činí právě ty věci, ke kterým dochází v době, kdy jsme ještě dětmi, jako se to stalo zmíněné Lynne. Někdy ostatně, jak víme, zažijeme doslova zničující události i během dospívání. Meg se rozhodla pro terapii, protože trpěla extrémní nesmelostí, ostychem a nedostatkem sebedůvěry a neustále měla pocit, že ji ostatní lidé pozorují a hodnotí, dokonce i když jen stojí ve frontě v samoobsluze. Nakonec vyšlo najevo, že její problémy vycházely z jednoho zážitku v pubertě, na který se původně těšila. Rodiče Meg se rozvedli, když jí byly dva roky, a s otcem se pak znovu sešla až ve třinácti letech, kdy odjela navštívit příbuzné na Floridě a otec tam byl také a na pár dní si ji vzal k sobě. Šli pak spolu na pláž, z čehož byla nadšená, protože to pro ni bylo úplně
52
53
poprvé, Bohužel však tím pádem nevěděla, že se člověk na prudkém slunci musí hlídat, a ošklivě se spálila.
Následujícího dne měla otci pomáhat uklízet v jeho domě, ale kvůli velkým bolestem toho nebyla schopna. Otec se na ni pohrdavě podíval a řekl: „Nechce se mi věřit, že jsi byla tak hloupá a nena-mazala se nějakým krémem." Od té doby se s ním už neviděla a ani
0 něm už nikdy neslyšela, když však na tento zážitek vzpomínala během terapie, i po těch letech jej vnímala jako „ránu pěstí mezi oči". Doprovázen byl totiž mimo jiné pocitem hanby, který se pak vracel i v dospělosti, kdykoliv se na ni někdo podíval, a vyvolával
1 pocit nesmelosti, či dokonce ohrožení, takže v posledních dvaceti letech vlastně vůbec nevěděla, co si má o sobě myslet.
V lidském mozku neustále probíhají nějaká spojení, která si neuvědomujeme. Ostatně i během terapií se podaří „dostat na povrch" jen některé z nich. Když například vidím před sebou jablko, mým paměťovým sítím se tím dostává informace, že to má něco společného s červenou barvou, kulatým tvarem, potravinou zvanou ovoce, slupkou a stopkou, závinem čili štrúdlem a všemi dalšími věcmi, které znám už z dřívějška. Rozhodnutí, zda to jablko sním či nikoliv, pak závisí na pocitu vycházejícího z mého vnitřního já. Mám nebo nemám hlad? Pokud mi už někdy předtím bylo po jablku špatně, protože bylo zkažené, je možné, že se už dalšího nikdy v životě nedotknu. Otázka zde zní: Jsme svými zážitky správně řízeni nebo nás tlačí do něčeho, co bychom dělat neměli, a naopak nám brání věnovat se věcem, které bychom dělat měli? Mám to jablko sníst nebo ne? Mám brát drogy nebo se jen zhluboka nadechnout? Postavit se sám za sebe nebo se prihrbil? Užít si úspěch nebo myslet na to, co by jej případně mohlo pokazit? Vybrat si partnera, který mi bude vyhovovat, nebo s nímž budou potíže? Být formován „iracionálními" reakcemi nezpracovaných zážitků nebo duševním zdravím?
V příštích několika kapitolách zjistíme, že existuje řada způsobů, jak odhalit zážitky, které si neuvědomujeme, ale přitom nám řídí život, a také řada způsobů, jak se „poprat" s reakcemi, které nás rozčilují. Ze všeho nejdříve si samozřejmě musíme uvědomit, že některé z našich reakcí nevycházejí ze současné reality, ale jsou v zásadě způsobeny tím, co jsme prožili v minulosti. Takže zlost, lítost,
Strach či úzkosl |sou někdy přirozeným jevem, ale jindy nikoliv. Někdy nás lyio reakce tak oklamou, že je považujeme za oprávněné a věrohodné jen proto, že se jich dopouštíme, ale to, že nás například ovládl strach, ještě neznamená, že před námi stojí tygr. Ano, růže jsou rudé, ale ne všechny, a fialky nejsou modré, i když naše mysl nám napovídá, že ano.
54
55