Jen my dva a Parkinson

autor: Jan Singer

Dokument je intimní zpovědí autorových prarodičů, jimž se do domácnosti nastěhovala Parkinsonova choroba. Postava Parkinsona je nezvaným hostem, který zničil veškeré iluze o poklidném stáří. Děda Martin nemá třas, ale ztuhlost. Jeho tělo nespolupracuje. Mozek však zůstal netknut a svádí permanentní souboj s neposlušnými končetinami. Na každý pohyb se musí soustředit a reagovat na nevypočitatelné reakce. Stav se však neúprosně zhoršuje. Babička Mirka pomáhá Martinovi v boji s Parkinsonem, ačkoliv je už sama ve věku, kdy člověk nemá příliš sil. Netrpí tak jen Martinovo tělo, ale také jejich dlouholeté manželství. Kdysi energická a veselá domácnost ustrnula v kyselé nehybnosti. V televizi sportovní kanál vysílá jeden závod za závodem, moderátor extaticky burcuje mrštné sportovce a manželé ve strnulosti čekají. Ale na co? Diagnóza mluví neúprosně. Martin má maximálně dva roky života. Dokument je sondou do vztahu stárnoucích lidí, kteří jsou vystavení neúprosné samotě a ponorkové averzi. Naděje na lepší zítřky nejenže neexistuje, ale dokonce se zdá směšnou jakákoliv útěcha. Avšak nejhorší ze všeho je stud a tabuizace umírání, která je prostoupena společností, rodinou i jejich hlavami. (ČRo)

Studentský dramaturgický tým k výběru tohoto snímku:

Beznaděj, zlost, zoufalost, tma. Parkinsonova choroba je nevyléčitelná nemoc, kterou momentálně trpí přes sedm milionů lidí na celém světě a u každého se může projevovat trochu jinak. Někdo trpí třasem, jiný ztuhlostí. Mozek postupně ztrácí schopnost ovládat své tělo, každodenní úkony jsou těžší a těžší a život už není jako dřív. V dokumentu Jana Singera máme možnost nahlédnout do života jeho prarodičů, kde je Parkinson nedílnou a nevítanou součástí domácnosti. Dá se vůbec v takové situaci vůbec nalézt nějaké světlo?