sjezdu v prosinci 1989 se strana omluvila za některé předchozí chyby, jak vsak ukázal pozdější vývoj, v mentalitě dominantní části členstva se tyto omluvy neprojevily. Nedošlo ke změně názvu ani k rozpuštění strany (ať již vnitřním rozhodnutím nebo vnějším zásahem) (Fiala a kol., 1999:97-98]. Dne 31. března 1990 byla založena jako Komunistická strana Čech a Moravy jako územní organizace KSČ v České republice, aby se vyrovnal nepoměr způsobený dlouhodobou existencí Komunistické strany Slovenska (KSS). S ohledem na slovenské emancipační snahy docházelo k rozvolňování federální KSČ. Ta byla na podzim 1990 přeměněna na federaci KSČM (která byla jako samostatná strana registrována 28. listopadu 1990) a KSS se zkratkou KSČS. Slovenská KSS doplnila svůj název o část Strana demokratické levice (SDL) a krátce nato začala užívat výhradně tento název. KSČS se postupně stala pouze formálním svazkem, a proto bylo rozhodnuto o jejím zániku (z rejstříku byla vymazána v roce 1992) (Mareš, 2008: 291). KSČM se v prvních letech po pádu komunismu potýkala s vlnou reformních pokusů, které však vesměs skončily neúspěšně, stejně jako samostatné působení reformních skupinek po jejich odchodu v nových stranách. Dogmatický charakter strany potvrdilo i vnitrostranické referendum o jejím názvu v roce 1991, kdy se proti změně vyslovily tři čtvrtiny členů. Po neúspěchu reformního předsedy Jiřího Svobody, zvoleného do čela KSČM v roce 1990, jej v roce 1993 nahradil ve funkci Miroslav Grebeníček (Fiala a kol., 1999: 124-125). Pod jeho vedením se strana etablovala v českém politickém spektru a její pozicí nebyly schopny v devadesátých letech narušit ani skupinky reformních demokratických socialistů, ani stalinistické a jiné dogmatické formace „zleva". Komunistická strana Čech a Moravy potvrdila svoji pozici i volebními zisky. Již jako součást KSČ se umístila ve volbách do Federálního shromáždění (13,48 % do SL FS, 13,80 % do SN FS) i do České národní rady (13,24 %) na druhém místě, přičemž absolutní počet hlasů 997 919 do Sněmovny národů představuje nejvyšší absolutní (nikoliv procentuální) zisk pro komunistickou stranu v polistopadovém období vůbec. Společenské i vnitrostranické antikomunistické turbulence se KSČM v roce 1992 snažila tlumit vytvořením koalice Levý blok, která se umístila opět na druhém místě a do ČNR získala 14,05 % hlasů. V roce 1996 se sice zisk KSČM ve volbách do PS PČR snížil a strana se propadla na třetí místo za ČSSD, nicméně díky 10,33 % hlasů razantně zvítězila nad reformistickými odštěpeneckými rivaly z Levého bloku (1,40 %) a Strany demokratické levice (0,13 %), dogmatická Strana československých komunistů ani nezaplatila kauce a nekandidovala. V roce 1998 KSČM obdržela 11,03 % hlasů a následně se Grebeníčkovo vedení prosadilo i na sjezdu ve Žďáru nad Sázavou v roce 1999 (Fiala a kol., 1999:136-137). Neobolševické vedení KSČM získalo v devadesátých letech postupně oporu i v mládežnické organizaci Komunistický svaz mládeže a několika dalších stranických satelitních organizacích. KSČM však v politickém spektru zůstávala izolována, což zdůraznilo i tzv. hradecké usnesení ČSSD z roku 1993 a na ně navazující bohumínské usnesení ČSSD z roku' 1995, v nichž si ČSSD zapověděla spolupráci s KSČM i dalšími extremistickými stranami (Mareš, 2008: 299). Vedle KSČM a odštěpeneckých skupin se v devadesátých letech vytvořily i organizace a struktury méně významných komunistických proudů, především trockistických. Poté, co neuspěl sjednocující projekt trockistické a anarchistické radikální levice s názvem Levá alternativa, působily tyto trockistické skupinky na nestranícke bázi a lavírovaly mezi podmíněnou podporou KSČM a ČSSD (Bastl, 2001:108). Na prahu první dekády tak vstupovala jako dominantní síla krajní levice KSČM, disponující sice ubývající, ale stále na české poměry nejsilnější členskou základnou a poměrně disciplinovaným voličstvem. Ke KSČM bylo připoutáno množství satelitních organizací, které byly personálně propojeny se stranickou základnou. Vedle KSČM se vytvořila i různá dogmatičtější uskupení, přičemž s některými z nich na regionální bázi spolupracovali i členové KSČM. Naopak rezervovaný byl postoj k demokratickým socialistickým odštěpencům, kteří od roku 1998 působili hlavně ve Straně demokratického socialismu (SDS). Trockistické skupiny se pokoušely entristickou taktikou podchytit radikálně ' levicovou mládež a současně spolupracovat i s mládežnickými marxisticko--leninskými organizacemi. Další komunistické proudy neměly větší význam. 1.2 Vývoj 1.2.1 Komunistická strana Čech a Moravy KSČM vstupovala do první dekády nového tisíciletí jako strana se silnou členskou základnou - k lednu 2000 působilo v 5 276 základních organizacích 128 346 členů (Balín, 2000:1) -, disciplinovanými voliči a s vedením se silným mandátem, které získalo na sjezdu ve Zdaru nad Sázavou, který se konal ve dnech 4.-5. prosince 1999. KSČM na něm zdůraznila svůj protikapitaIistícký charakter a podrobila paušální kritice polistopadový vývoj. Do čela strany 21 ■ sjezd potvrdil Miroslava Grebeníčka a schválil několik důležitých dokumentů, především „KSČM na přelomu tisíciletí" a „Program obnovy" (KSČM, 2000)1 Strana se v období tzv. opoziční smlouvy mohla profilovat v opozici vůči levicovému rivalovi z ČSSD, jehož vláda závisela na toleranci občanských demokratů. KSČM si přitom udržovala kritický odstup od dalších anti-opozičně--smluvních subjektů, které se naopak vůči ní stavěly z antikomunistických pozic (projevilo se to např. rezervovaným postojem KSČM k oběma stranám sporu v období tzv. televizní krize na přelomu let 2000-2001). KSČM se v roce 1999 zapojila do silné kampaně proti zásahům NATO v Jugoslávii, která přímo navazovala na předchozí kampaň proti vstupu České republiky do této organizace. V roce 2000 se podílela i na protestech proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, a to především demonstrací 23. září 20 003. Zahraničně-politickou agendu využívala intenzivně i v dalším období, samozřejmě vedle stabilní kritiky establishmentu. První polovinu první dekády lze přitom označit za jistotu „zlatou procentuální éru" KSČM, protože v ní strana dosahovala největších procentuálních zisků. V roce 2000 zaznamenala KSČM úspěch v prvních krajských volbách, když získala 21,14 % hlasů (ČSSD pouze 14,66 %) a 161 mandátů. Vzhledem ke špatnému výsledku ČSSD, a naopak úspěchům Čtyřkoalice a ODS však tento zisk neumožnil průnik do exekutivní sféry. Doposud nejúspěšnější procentuální*' komunistický výsledek v parlamentních volbách se KSČM podařilo docílit ve volbách do PS PČR v roce 2002. Obdržela 18,51 1 hlasů (882 653 absolutně) a získala 41 mandátů, což znamenalo třetí místo za vítěznou ČSSD a druhou ODS5. Komunisté sice početně mohli vytvořit vládu s ČSSD, ta však setrvávala na Bohumínském □ e □ q b « 2 u L ■ 2 Zajímavé hodnocení žďárského sjezdu prezentoval s odstupem více než deseti let reformní komunista Jiří Dolejš, který zdůraznil obměnu a omlazení vedení na tomto sjezdu a dále uvedl: „Předseda Grebeníček se tehdy jasně hlásil k nedogmatickému marxismu, vymezil se vůči staromilcům ve straně (zakročil např. rázně proti marx-leninskému časopisu Dialog: otázky, odpovědí] a označil převzetí sovětského modelu po roce 1948 za základ budoucích problémů. Žďárský sjezd nebyl zlomový, ale mnohými byl tehdy vnímán jako sjezd nová naděje." (Dolejš, 2010: 41-421 3 Jednalo se tedy o jinou demonstraci, než byla známá dne 26. 9., při níž došlo k masivnímu násilí ze strany anarchistického Black Bločku. 4 Nikoliv však absolutní, ten docílila KSČ v roce 1990. 5 Lubomír Vacek, předseda Klubu sociologů a psychologů při KSČM, hodnotil příčiny úspěchu následovně: „Vzestup KSČM má více příčin. Nejde jen o momentální sympatie stovek tisíc občanů s komunisty, o relativní stabilitu jejich vztahu k socialistickým idejím a cílům, ale jde o hlubší příčiny: o celkový obraz strany v očích lidí, o volební program KSČM, ale také o vlastní zkušenosti s politikou KSČM, sjejími současnými představiteli, a hlavně o hluboké sociální cítění podstatné částí české populace." (Vacek, 2002: 6]. usnesení a upřednostnila koalici s těsnou většinou ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU (kterou preferoval í tehdejší mediální mainstream). Komunisté proto mohli pokračovat v razantní protivládni politice. Na počátku roku 2003 přitom došlo k jejich nečekanému zatažení do zásadního politického procesu, a sice volby prezidenta České republiky. Poté, co sociální demokraté nebyli schopni uskutečnit konzistentní strategii na prosazení svého kandidáta, podpořila část komunistů v tajné volbě Václava Klause. S komunisty přitom vyjednávali všichni kandidáti s výjimkou senátorky Moserové (Drda, Dudek, 2006:106). V roce 2003 jako jediná strana se zastoupením ve sněmovně doporučila KSČM svým stoupencům hlasovat v referendu proti vstupu České republiky do EU, i když ve vedení strany nebyly názory na tuto otázku jednotné (část reformistů byla pro vstup). Jak ale uvádí jeden z podporovatelů vstupu Jiří Dolejš, strana sice nedoporučila „svým voličům ANO, ale jasně prohlásila, že dlouhodobě je pro socializující evropskou integraci, a to i v podobě EU. Z 3,4 milionu volících, kteří v roce 2003 hlasovali pro vstup do EU, bylo nakonec cca 200 tisíc voličů KSČM" (Dolejš, 2010:130-131). Ve dnech 15.—16, května 2004 se v Českých Budějovicích konal VI. sjezd KSČM, kde se předsedou opět stal Miroslav Grebeníček. Na následujícím zasedání ÚV KSČM byli místopředsedy zvoleni Jiří Dolejš, Václav Exner, Karel Klimša, Vojtěch Filip a František Toman (KSČM, 2010). S touto sestavou pak strana naposledy dominovala volebním ziskům levice v České republice a využila nespokojenosti se Špidlovou vládou. Ve volbách do Evropského parlamentu ve dnech 11. a 12. června 2004 získala KSČM 20,26 1 hlasů (472 862) a šest mandátů, což znamenalo druhé místo za ODS, zatímco ČSSD zcela propadla. Klub v Evropském parlamentu se následně stal jednou z důležitých opor reformistů, mimo jiné díky přítomnosti Miloslava Ransdorfa. Ve volbách do EP uspěl i Vladimír Remek (první československý kosmonaut), který se stal jednou z důležitých propagačních ikon strany. Další úspěch přinesly komunistům krajské volby, které se uskutečnily 5.-6. listopadu 2004. KSČM obdržela 19,48 % hlasů a 157 mandátů a obsadila druhé místo za vítěznou ODS. S ohledem na masivní úspěch občanských demokratů a opětovně slabé zisky ČSSD se nepodařilo uskutečnit možnou komunisticko-sociálně-demokratickou spolupráci na krajské úrovni (a to ani v Ústeckém kraji, který v tomto směru před volbami vypadal pro komunisty nadějně). V senátních volbách, které jsou pro KSČM tradičně neúspěšné, se však zdařila některé jednání o vzájemné podpoře KSČM-ČSSD ve druhém kole voleb, i když nakonec neměla dostatečný voličský efekt (Dolejš, 2004:3). KSČM procházela úspěšným obdobím, přesto došlo k nečekané změně v jejím čele. Dne 1. října 2005 byl novým předsedou zvolen Vojtěch Filip. Miroslav Grebeníček z funkce odstoupil kvůli neshodám ve vedení strany. Zvolení Filipa bylo interpretováno jako posun k veřejně přijatelnější image KSČM, nicméně toto očekávání zůstalo nenaplněno (Mareš, 2008: 292). Filip byl zvolen v době, kdy do závěrečné fáze své existence vstupovala vláda ČSSD s KDU-ČSL a US-DEU, jejíž vnitřní spolupráce byla - zvláště po aféře s bytem Stanislava Grosse (v níž sehrál významnou roli tehdejší lidovec Miroslav Kalousek) - výrazně narušena. S novým předsedou vlády Jiřím Paroubkem, který do funkce nastoupil v roce 2005, se sociální demokraté odhodlali k výraznější spolupráci s komunisty na parlamentní půdě. Společně prosadili několik zákonů. Tuto symbiózu však bývalý předseda strany Grebeníček na počátku roku 2006 kritizoval (Mareš, 2008: 292), přesto ale byla uskutečňována až do voleb. Naděje na pokračovaní spolupráce na levici (např. ve formě podpory menšinové vládě ČSSD) ale zůstaly nenaplněny. Volby v roce 2006 přitom přinesly KSČM absolutní i relativní pokles hlasů. Získala 12,81 % hlasů (685 328) a pouze 26 mandátů. S ohledem na vysoký zisk ČSSD však tento výsledek znamenal, že se vytvořila tzv. patová situace 100 na 100 (myšlen je poměr sil ve sněmovně), kdy vítězná ODS nebyla schopna získat spolu s KDU-ČSL a Stranou zelených většinu. Zelení přitom spolupráci s ČSSD a komunisty odmítli. Do diskusí o vládě byli nečekaně - a bez výrazného vlastního přičinění -zapojeni komunisté poté, co v létě 2006 nastínil Miroslav Kalousek z KDU-ČSL možnost menšinové vlády lidovců a sociálních demokratů podporované od KSČM, nicméně tato iniciativa byla po razantním odporu ze strany některých místních lidoveckých organizací odmítnuta (Havlík, 2010: 16). Když na počátku roku 2007 vznikla díky přeběhlíkům z ČSSD Topolánkova vláda, KSČM ji pochopitelně nepodpořila a začala se soustředit na opoziční politiku. Komunisté se zaměřili jednak na tradiční kritiku vlády v socioekonomických otázkách a obranu před antikomunismem, jednak na tehdy žhavé téma výstavby americké raketové základny na českém území. Jejich vlastní strana byla zasažena problémem, který se týkal prodeje sídla KSČM na ulici Politických vězňů v Praze. K tomu se strana zavázala v roce 2005. Budovu měla odprodat italské firmě Poste Re. Prodej si však rozmyslela, což vyvolalo soudní spor. Kvůli této aféře odstoupil koncem roku 2006 z funkce místopředsedy Václav Exner. Soudní spor ohledné této věci se táhne do současnosti a není definitivně dořešen. Podle posledního známého rozhodnutí z prosince 2010 má KSČM zaplatit za zrušení smlouvy í 7 40 milionů korun, hodlá se však soudit dále (Sulcová, 2010). 1 V prezidentských volbách v roce 2008 nejprve komunističtí poslanci podporovali Jana Svejnara (který měl podporu sociálních demokratů i menších koaličních stran), v posledním kole se však zdrželi hlasování. Ve druhém kole postavili překvapivou vlastní kandidátku, tehdejší europoslankyni Janu Bobošíkovou6 (v tu dobu členku strany Politika 21). Ta však ještě před prvním kolem druhé volby odstoupila s tím, že pro ni nebyla vyjednána dostatečná podpora. Následovala opětovná podpora Švejnarovi v prvních dvou kolech volby a zdržení se v posledním kole, které však vítězný kandidát Václav Klaus s ohledem na dostatečný počet hlasů odjinud nepotřeboval. (Havlík, 2010:17) Ve dnech 17.-18. května 2008 se uskutečnil VIL sjezd KSČM v Hradci Králové, který posílil reformní proud KSČM. Předsedou byl zvolen Vojtěch Filip a na dalším zasedání ústředního výboru byli za místopředsedy zvoleni Jiří Dolejš, Leo Luzar, Jiří Maštálka, Věra Žežulková, Jana Bystrická a Čeněk Milota (KSČM, 2010). V krajských volbách v roce 2008 získala KSČM 15,03 % hlasů a 114 mandátů ve všech zastupitelstvech, což byl oproti předchozím volbám pokles. V těchto volbách však byla výrazným způsobem prolomena izolace KSČM, což se do té doby dělo pouze na komunální úrovni. Díky masivnímu úspěchu ČSSD se na regionální úrovni poprvé KSČM přímo podílela na vytváření krajských koalic. V Moravskoslezském kraji vytvořila KSČM koalici s ČSSD a v Karlovarském kraji vytvořila koalici s ČSSD a Doktory za uzdravení společnosti. Ve třech krajích - Středočeském kraji, Moravskoslezském kraji a Kraji Vysočina -podpořila KSČM radu tvořenou ČSSD bez toho, aby byla sama na radě účastna, tímtéž způsobem podpořila v Libereckém kraji radu tvořenou ČSSD a Stranou pro otevřenou společnost (Švec, 2010: 200)7. Poslanci KSČM podpořili všechna hlasování o nedůvěře Topolánkově vládě, které iniciovala ČSSD, včetně toho, které znamenalo pád této vlády v březnu 2009. Na sestavování dočasné Fischerovi vlády komunisté podíl neměli a při hlasování o důvěře pro ni se komunističtí poslanci zdrželi (Havlík, 2010: 17). Relativním úspěchem, i když se zřetelným poklesem oproti roku 2004, skončily pro KSČM evropské volby v červnu 2009. Získala v nich 14,18 % hlasů a čtyři mandáty. D □ a a n n n a v i; Babošíkavá byla v roce 2004 zvolena do EP jako nezávislá kandidátka za politické hnutí Nezávislí, pa zvolení však s ním již svázána nebyla. V EP působila jako nezařazená poslankyně známá svými euroskeptickými názory. Politolog Švec přitom odmítá tyto rady označovat za menšinové koalice, protože při hlasování závisí na většinové podpoře všech zastupitelů (Švec, 2010: 199]. Zrušeni předčasných voleb po rozsudku Ústavního soudu v roce 2009 stranu výrazněji nezasáhlo. Výraznější problém pro ni v září tohoto roku znamenala první větší „korupční aféra", spjatá s touto stranou, do níž se zapletl místopředseda strany a neformální vůdčí osobnost reformistů Jiří Dolejš. Reportér MFDnes se skrytou identitou podnikatele v loterijní oblasti nabízel jeden milion korun různým politickým stranám, pokud zabrání novelizaci zákona o loteriích, podle níž by majitelé heren museli platil milion korun za každý nový automat. Dolejš a další místopředseda KSČM Čeněk Milota byli podle MF Dnes ochotni za uvedených podmínek peníze přijmout (IDnes, 2009). Po zveřejnění aféry se Dolejš i Milota vzdali funkcí, mimo nich (bez vazby na aféru) odstoupila ze zdravotních důvodů i další místopředsedkyně Bystrická. Novými místopředsedy byli zvoleni Stanislav Grospič, Josef Skála a Miloslava Vostrá [Havlík, 2010:18). Došlo tak k oslabení reformního křídla, protože Skála a Grospič jsou razeni k dogmatikům (Holubec, 2010:173). Dolejš však zůstal poslancem i kandidátem do voleb v roce 2010. Před těmito volbami se (již opětovně) široce spekulovalo o možnosti vzniku vlády ČSSD s podporou KSČM, nakonec k tomu však Ic překvapivě nízkému (i když vítěznému) zisku ČSSD a propadu KSČM nedošlo. Komunisté získali nejmenší volební výsledek co do absolutního počtu hlasů (589 765) od roku 1990 (Havlík, 2010:18), procentuálně dosáhli 11,27 % a získali 26 mandátů (stejně jako v roce 2006). KSČM tedy nebyla schopna zabránit vzniku pravicové vlády ODS, VV a TOP 09 a stala se pochopitelně kritičkou reforem a skandálů, které byly s touto vládou spjaty. V létě roku 2010 byla strana oslabena, když z ní v severních Čechách vystoupil tehdejší senátor Vlastimil Balín (mandát mu v temže roce končil). V tomto regionu již dva roky předtím opustil stranu její někdejší senátor Jaroslav Doubrava, který se stal nejprve v roce 2008 zastupitelem a v roce 2010 senátorem za regionální uskupení Severočeši.cz. KSČM byla přes řadu problémů i na počátku druhé dekády 21. století důležitou stranou českého stranicko-politického systému. Uvnitř KSČM probíhala po volebním neúspěchu omezená diskuse o jeho příčinách, strana se však nebyla schopna shodnout na jasném a společném stanovisku. Důvodem je vnitřní ideové rozštěpení v KSČM, kde lze vypozorovat tři hlavní proudy. Hlavní štěpení přitom probíhá na otázkách vztahu k názvu strany, k minulosti komunistického hnutí a k současné evropské integraci a specifiky ke Straně evropské levice (Mareš, 2005a: 134). Prvním proudem jsou reformisté. Jejich představitelé sice celkově akceptují přínos komunistického hnutí a oceňují i řadu aspektů komunistického režimu v Československu, avšak kritizují excesy stalinismu a jiných komunistických totalitních režimů, případně i vybraná negativa komunistické éry na území Československa. V českém prostředí nahlíží pozitivně i na ideje pražského jara a komunismu s lidskou tváří. Oceňují také ekologickou politiku. Jsou ochotni připustit změnu názvu strany. Dosavadní evropskou integraci sice nahlíží kriticky, snaží se však o její změnu a využití k vlastním cílům. Podporují i členství KSČM ve Straně evropské levice0 (PEL). Významnou oporou reformistů se v první dekádě stalo Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM, které vydávalo i tímto směrem zaměřený teoretický časopis Aftematiuy. Jak již bylo uvedeno, jisté vůdčí role v tomto proudu se ujal Jiří Dolejš. V roce 2010 zformuloval svoje stanoviska v knize „Levice mezi minulostí a budoucností" (Dolejš, 2010). Důležitým centrem se stal i poslanecký klub v Evropském parlamentu, především díky přítomnosti Miloslava Ransdorfa a Jiřího Maštálky. Protipól reformistů tvoří proud, který by bylo možné nazvat nejvhodněji jako dogmatický (Mareš, 2005a), i když se v mediálním, politickém i odborném diskurzu objevují další pojmy (stalinisté, nostalgíci, konzervativní či ortodoxní proud apod.). Tito lidé odmítají kritické náhledy na komunistickou historii (kritizují pouze malou revolučnost a rozhodnost jeho představitelů v boji proti „kontrarevolučním tendencím"), včetně éry stalinismu a tzv. padesátých let. Odmítají i pražské jaro a oceňují invazi vojsk pěti státu Varšavské smlouvy. Na rok 1989 nahlížejí jako na kontrarevoluční převrat. Razantně zavrhují změnu názvu strany. Odmítají soudobou evropskou integraci jako' celek a negativně nahlíží na Stranu evropské levice, kterou vnímají jako příliš reformistickou. Jsou jim blízké dogmatické postoje Komunistické strany Řecka (Holubec, 2010:171). Oporu má tento proud v několika významných lokálních a regionálních organizacích strany i v jejích satelitních organizacích, v Marxisticko-leninském odborném klubu KSČM a je propojen i s okruhem věrných čtenářů listu Dialog: otázky a odpouědi. Jeho jistou „mediální ikonou" se stala Marta Semelová (Roháč z Dubé, 2009). Třetí proud je obtížně určitelný, protože se ideově nachází mezi dvěma výše jmenovanými. Pracovně jej lze nazvat jako neokomunistické pragmatiky, kteří se snaží balancovat mezi převážně dogmatickými náladami a postoji členské základny a části vedení a současně nezavdávat příčiny k odchodu reformistů a k antikomunistickým výpadům (které ji mohou poškodit v očích potenciálních voličů) anebo státní represi vůči straně. Tento proud reprezentoval po většinu svého působení ve funkci předsedy Miroslav Grebeníček (po « S n í 6 u t 8 Ta vznikla v roce 2004, především z iniciativy reformně komunistických a radikálních socialistických stran, KSČM se v ní stala pouze pozorovatelem, nikoliv plnoprávným členem (Fiala, Mareš, Sokol, 2007: 156). odchodu se přidal spíše l< dogmatikům) a fakticky na něj navázal i Vojtěch Fiíip, i když usiloval o reformnější image (Mareš, 2005a: 135} Jistý „návod" (byť prezentovaný se sarkastickým nadhledem) pro pragmatiky uvnitř KSČM se objevil v materiálu „Komunistické hnutí u nás už zase jednou za rozcestím", který se objevil koncem roku 2009. Jeho autor, píšící pod pseudonymem Jan Roháč z Dubé, se hlásil k reformnímu proudu.. K pragmatismu v KSČM uvedi: „Z celé námi popsané historie strany názorně vyplývá, v jaké situaci mohl a může svou politickou kariéru vykonávat pragmatický politik v KSČM, a to v centru i v regionu. 1. Musí respektovat mírnou a někdy výraznější převahu stalinských, konzervativních a nacionalistických nálad ve straně a do určité míry s nimi korespondovat. Můžeje dráždit mírnou reformností, ale nesmí dopustit, aby se proti němu vzdula konzervativní odmítavá reakce. Zejména nesmí dopustit, aby příliš (jak ve straně, tak navenek) byly vidět reformní názory a dostávaly určitý významný prostor (např. ve stranické tisku). Nemůže nijak sáhnout na časopis Dialog, o kterém musí předstírat, že vlastně ani neexistuje. 2. Nesmí dopustit, aby ve straně vzplanul nějaký názorový boj - o žádnou otázku, musí udržovat určitou křehkou rovnováhu mezí převládajícím stalinismem a konzervatismem a jej mírně vyvažujícím reformním pří- • stupem, a to i pokud jde o obsazení funkcí. \ 3. Musí neustále tancovat mezi zájmy regionálních lobby a regionálních i politiků a nedopustit, aby se proti němu spojili. í 4. Musí si být vědom malé informovanosti své nejširší členské základny j a udržovat ji v poklidu, že se nic neděje, že se „nehádáme" a moudré j vedení ví, co dělá. j 5. Musí v ní také udržovat z minulého systému převládající představu, že j politici KSČM nejsou jako jiní, že nemají osobní a lobbistické zájmy, že J jim jde čistě o věc a o stranu a vůbec lepší příští. ■[ 6. Pokud dělá politické obchody navenek, musí to před členskou základnou | umět utajit a dát tomu podobu objektivní nevyhnutelnosti (to mu jeho j protivníci v buržoazních stranách nebo v ČSSD často velmi usnadňují, j v případě poslední volby např. tím, že se mermomocí pokoušeli vnutit | KSČM podporu nevyhovujícího kandidáta Svejnara). :| 7. Pod různými lobbistickými tlaky a v důsledku obchodních zájmů musí | komunikovat zejména směrem k určitým zemanovsko-klausovským struk- :| túrám a udržovat si spojení na východ po ose Moskva-Peking-Hanoj, i přičemž si nesmí rozházet ani Pchongjang. Totéž samozřejmě platí J i o směru Havana-Caracas a dále do jižní Ameriky. Respektovat musí 1 i silné ideologické stalinské vlivy z Řecka. Naopak vztah k EU musí, alespoň navenek, prezentovat jako velmi vlažný, h. Musí brát úvahu vliv M. Štěpána v Praze a komunikovat s ním. 9. Musí do jisté míry tolerovat stalinské tendence v nepočetné mládeži a snášet útoky z tohoto směru." (Roháč z Dubé, 19-20)1 Strana v zásadě po celou první dekádu díky vnitrostranickému rozložení i díky taktice vůči svým příznivcům, potenciálním spojencům i oponentům ukazovala „různé tváře", včetně hodnocení minulosti (Balík, 2005). Dělo se tak nejenom díky účelovému zakrývání dogmatismu vůči vnějšímu prostředí, ale díky tomu, že řada představitelů strany - reálně „odrevolučněných" -předstírá komunistické odhodlání dle dogmat, aby se zalíbili členské základně (Slačálek, 2004). Uvedené sporné prvky souvisí i s volební strategií strany, protože musí balancovat mezi uspokojením tradiční voličské základny a oslovováním nových voličů. V roce 2009 měla 71 000 členů (s průměrným věkem sedmdesát let), což bylo nejvíce ze všech politických stran v České republice, znamenalo to však pokles oproti roku 1996 (stabilizace strany po vlně odštěpů), kdy měla 171 000 členů, přičemž pouze 7,9 % členů vstoupilo do KSČM po roce 1989 (Holubec, 2010: 165). Strana přitom disponuje silnou a věrnou voličskou základnou, která se ovšem zmenšuje vzhledem k tomu, že i její jádro je v důchodovém věku. Nicméně, jak uvedl v roce 2008 sociolog Lukáš' Linek, strana se i se současným elektorátem může ještě dlouhou dobu udržet v Poslanecké sněmovně ČR (Linek, 2008). Důvody této podpory vidí Linek „především v tom, že v roce 1990 bylo poslední prokomunistické kohortě teprve 40 let. Tento věk je sice vzhledem k demografickým údajům již za polovinou průměrného života, nicméně z hlediska voleb je tento věk minimálně pět let před polovinou něčeho, co lze nazvat volební život. Ten totiž začíná v 18 letech. Tyto skutečnosti umožňují pochopit, proč modely hypotetické volební podpory KSČM za předpokladu čistého vlivu kohort (tedy postupného stárnutí a umírání jejich voličů) ukazují, že v horizontu necelých patnácti let nedojde k poklesu podpory této strany pod hranicí její volítelnosti." (Línek, 2008: 334) Procentuální zisky KSČM může příznivě ovlivnit i nízká voličská účast. Podpora strany podle Linka „klesá s nárůstem volební účasti do přibližně 65 %, od níž přibližně stagnuje. Mezi nevoliči, již jsou většinou nespokojeni s politikou, nezajímají se o ni, nevěří volbám apod. mé KSČM přibližně stejnou hypotetickou podporu jako mezi voliči." (Linek, 2008: 335) Ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2010 si KSČM udržela podle průzkumu agentur SC S C a SPSS ČR pro Českou televizi ze všech stran □ nejvíce loajálních voličů, a sice 82 % voličů z roku 2006. Voliči strany jsou o její volbě většinou přesvědčeni již dlouho před volbami. Strana měla mezi elektorátem vyrovnaný podíl žen a mužů, Podle téhož průzkumu měla 39 % voličů ve věkové kategorii šedesát a více let, 35 % v kategorii čtyřicet pět až padesát devět let a zbytek v mladších voličských kategoriích. Mezi voliči KSČM z roku 2010 má podle zmíněného průzkumu 10 % základní vzdělání, 39 % je vyučeno, 38 % má maturitní vzdělání a 13 % vysokoškolské [SC 8 C a SPSS pro ČT, 2010). Zaměstnání voličů KSČM ve srovnání s voliči dalších stran je zachyceno v následující tabulce. Tab. 1 Zaměstnání voličů stran ve volbách do PS PCR v roce 2010 ifíSS Zaměstnanec Podnikatel OSVČ Důchodce Žena v domácnosti Student, žák,učeň Nezaměstnaný Ostatní Celkem 54% 40% 42% 58% 50% 13% 6% 5% 10% 17% 15 % ' 42%~~ v roce 199B. ( V prohlášen! se doslova uvádělo: „Vznik české frakce německé levicové organizace Rote ArmeeFraktion, I se datuje na celkem symbolické (alespoň pro český národ datum) 28. 2. 2005. Nyní tomu je zhruba f 2 a půl roku, co tato bohulibá organizace vznikla i na českém území. Jako místD vzniku bylo vybráno f město Jihlava, odkud pocházejí i 2 zakládající členové J. Š. a M. D. Oba tito mladí intelektuálové studující | své vysoké školy, se rozhodli již nadále jen nečinně nepřihlížet současnému zločinnému politickému | a společenskému dění a ve stylu svých německých kolegů, se rozhodli jednat. Okamžitě po seznámení | se s jejich aktivitami, jsem následně kontaktoval ještě další similárně smýšlející soudruhy, především , pak z Brna, Prahy, Ústí nad Labem a Žďáru nad Sázavou. Po shodě na základních ideových principech, I které se však v praxi až tak příliš neliší od původní německé kolegiálni strany (s výjimkou několika i později jmenovaných bodů), jsme se domluvili na poli a šíři působnosti a rozdělili si své .činnostní' (funkční) oblasti. Nyní několik základních pevných a neměnných bodů, které jsou jasně definovány | stanovami organizace: 1. Jakýmikoli prostředky, včetně těch lidsky nejdiskutabilnějších (a nejtvrdších) prosazovat a hájit i zájmy levice obecně na území České republiky. ', 2. Nebrat žádné ohledy na předem jasně nedodržené sliby, vyřčené ve chvílích ohrožení života, být nemilosrdní a ve svých zásadách vždy pevní a neoblomní. 3. Z fyzického boje (likvidace), vynechat mladé lidi ve věku do 15ti let života a staré lidi od 65tého roku života (zvláštní rozdílné ustanovení od německé RAF!). . j 4. Bez milosti likvidovat a se vší tvrdostí postupovat především proti zrádcům a kolaborantům zvláštních řad, s jejichž nasazením a infiltrací od státního aparátu bude třeba stoprocentně počítat .. 5. Všemi dostupnými prostředky získávat mládež a sympatizanty z řad umírněné levice ke vstupu do řad RAF. Hejátko rovněž prohlásil, že jakožto „člen české frakce Rudých brigád jsem připraven fyzicky zkliicvidovat jakéhokoli Američana, když to bude zapotřebí... To je však málo!!! Je zapotřebí přijmout nějaké komplexnější opatření, které pomůže .eliminovať oněch 300 milionů těchto zbytečných mutantů" (Hejátko, 2007bF. Touto aktivitou RAF a Hejátka se zabýval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu i Bezpečnostní informační služba (Reichl, 2007). Nakonec však Hejátko uvedl, že se v případě jeho domnělého terorismu jednalo o umělecký počin, který měl vyústit v sepsání knihy o této aktivitě a zvyšoval prodej jeho knih (Hejátko, 2007a). Hejátko však i později pokračoval ve vydávání razantních prohlášení kritizujících soudobý režim a společenskou situaci a pohyboval se v prostředí ultralevicových uskupení. Jako specifickou snahu komunistického prostředí o využití aktivity, která původně s vysokou pravděpodobností komunistický podtext neměla, je možné hodnotit adoraci Akce pochodeň 2003 ze strany komunistů a jejich spojenců. Na stránkách Komunistického svazu mládeže byla propagována vzpomínková akce Komise pro obranu lidských práv (organizace pod vede- 6, Bojovat proti tržnímu kapitalismu, jenž je aplikován v naší bizarní podobě těmi nejpodlejšími a nejhanebnějšími činy a skutky. 7. Při jakémkoli zachycení, či zadržení některého se soudruhů tímto zločinným jurisdikčním systémem a prokázání mu jeho údajné .teroristické' činnosti, za cenu nejvyšší nevyzradit nic ze života jak organizace, tak samotných soudruhů. 8, Pokračovat ve sdružování se s ultralevicovými a radikálně levicovými organizacemi a frakcemi, včetně těch anarcriDtypu - po celém světě. Nejvíce pak s těmi se zaměřením v Evropě. 9. Nemilosrdně vyhladit všechno americké, a to především týkající se obyvatelstva, kultury (?:0, všech vojenských prostředků (zužitkovaných pro vlastní zájmy), znárodněníveškerého celosvětovou krví nabitého kapitálu a využití ostatních zbylých prostředků ve prospěch slovanského lidu. 10, Vyčkávat a časem ve vhodnou chvili a v patřičné síle udeřit. Zpočátku eliminovat národní zrádce (v současné době vlastním lidem považované vhodnou propagandou šikovně zpracované, jakožto hrdiny), časem pak přejít na všechny jejich rádoby spolupracovníky, kterým jde jen o obsazení českého území a získání co největší politické a ekonomické moci. Smrt všem vykořisťovatelům, včetně těch z vlastních řad! 11. Tyto regule a stanovy jsou závazné pro všechny členy české frakce RAF, a to bez výjimky. Ke dnešnímu dní má česká pobočka RAF 14 věrných členů, jejichž věkový průměr je 30 let. Nejmladšímu je 28 let a nejstaršímu pak 35 let. Z hlediska vzděláníjde ze 40 % o vysokoškolsky vzdělané mladé lidi a ze 60 Z o středoškoláky s odborným zaměřením. Sympatie a morální síla organizace se díky charizmatickým členům, jako je například básník a spisovatel Pavel J. Hejátko (který je současně i tiskovým mluvčím a mediálním propagátorem české odnože RAF), stále zvyšuje, což je velmi žádoucí a potřebné, zejména pak z hlediska náboru nových a mladých členů. O tom, že česká pobočka RAF není jen jakousi mediální kulisou či loutkohrou v rukou dětí z řad zlaté mládeže, se bude moci již brzy česká veřejnost přesvědčit na vlastní kůži. Zvláště pak, vznikne-li na českém území .skutečné údajná obranná radarová základna USA." (Hejátko, 2007c). Americké ženy měly být podle Hejátka sterilizovaný, děti poslány na výchovu, muži umořeni těžkou fyzickou prací, pouze potomci bývalých Dtroků měli v klidu dožít (Hejátko, 2007b), 54 n 55 y ním Zdeňka Milaty, která spolupracuje s KSM a SMKČ) na aktivisty Akce pochodeň 2003 (Milata, 2003). Akci pochodeň 2003 zahájil devatenáctiletý Zdeněk Adamec z Humpolce, který předtím působil jako webmaster internetové stránky skupin (zvláště. RJ-11 a dalších) tzv. darkerů53. Ti chtěli odpojit proud během zasedání NATO v roce 2002 v Praze a Adamec (vystupující pod nickem Sataník) byl proto vyšetřován policií. Dne 6. března 2003 se upálil na Václavském náměstí. Předtím vydal ve formě dopisu na rozloučenou prohlášení, v němž odkazoval na obdobné činy Jana Palacha a Jana Zajíce z roku 1968 a kritizoval soudo- : bou společnost, neekologické jednání lidstva, násilí v médiích, podřizování T se policejní kontrole a zákonům. Oceňoval vytváření nezávislých komunit l vázaných na systém Linux a požadoval systém „totální demokracie"6'1. . V prohlášení zmínil i své životní neúspěchy a na závěr dopisu na rozloučenou :f uvedl: „Prosím, neudělejte ze mě blázna." (Adamec, 2003) Na čin Adamce zřejmě navázal sebevraždou upálením 2. dubna 2003 i jedenadvacetiletý Roman Máši z Prachatic (Milata, 2007) a možná i dalši osoby. Akce pochodeň vyvolal určitou odezvu ve formě ocenění u širšího i spektra alternativních a antisystémových sil, nejenom u komunistů. Adamec íi navíc sám s vysokou pravděpodobností necítil komunistickou identitu, i když { některými postoji se mohl komunismu blížit. Usiloval o určitou egalitářskou i ekologicky se chovající společnost vystavěnou na principech přímé demo- j kracie. Podřazování Akce pochodeň 2003 pod komunistický proud však | není zcela přesné a správné. □ □ D Í3 2 [1 Í3 Ví U k ;ví 63 Darking se rozvíjel v letech 2000-2003. Darkeři systematicky odpojovali elektrický proud ničením 1 úsečníků vysokého napětí a zajímali je různé efekty spojené s elektrikou [Mareš, 2005: 365). 64 Tento systém definoval následovně: „Dobrým krokem k řešení by bylo zavedení totální demokracie, E! I která by zajistila skutečnou vládu lidu. Jak by to fungovalo? Vláda by měla omezená práva. Pokud by i vydala nějaký zákon nebo nařízení, muselo by nejprve projít schválením, ne však hrstky poslanců, ale i schvaloval by celý lid. V podstatě by to bylo jako volby nebo schvalování zákonů poslanci. Jako když poslanci schvalují například nový zákon. Prostě zmáčkne příslušné tlačítko ,ano' nebo ,ne' a pak se , spočítá, pro co hlasovala většina (tento úkol již přebrali počítače a je to otázka pár sekund). Zavést něco podobného v rámci celé republiky by nebyl určitě takový problém. Stačilo by pár místností, které se používají například při volbách vyčlenit jen k takovému účelu. Každý volič, co by přišel, by prostě r zmáčkl tlačítko ,ano' nebo ,ne, obsluha by uložila do databáze jeho jméno z občanského průkazu (aby r nějaký chytrák nemohl volit vícekrát). Počítač by vyhodnotil výsledky během několika minut. Vždyť to známe z voleb, ale tohle by bylo pořád. Samozřejmostí by bylo, že každý občan může protestovat proti něčemu nebo navrhnout např. nový zákon atd. Podal by si žádost na úřad, pD schválení by byl přesunut do hlasování, jak už bylo popsáno výše. Celý systém by měl výhodu, že by politika v zemi : záležela na všech, a ne už na pár stovkách lidí, kde jsou pro většinu důležité peníze, sláva nebo moc a o lidi se vůbec nezajímají. Už by nehrozila jaderná válka kvůli tomu, že by pár americkým mocipánům i rupla v hlavě, ale vše by závisela na celém lidstvu. Ale to přeci nechceme, teď se máte dobře, ti, co se nemají, jsou malí páni a co bude po nás, to nikoho nezajímá." (Adamec, 2003) Jako jistý exkurz lze v této kapitole o komunismu zmínit i uskupení, která se buď z komunistického proudu vydělila a hlásí se k demokratickému socialismu, nebo se vytvořila mimo komunistickou scénu nabázi nemarxis-tických přístupů, přičemž oba tyto typy uskupení identitárně patří alespoň určitou částí do krajní levice a s některými částmi komunistického spektra spolupracují. Jak již bylo uvedeno, v českém prostředí nedošlo k úspěšné transformaci komunistické strany na stranu sociálnědemokratického typu a odštěpenecké reformistické subjekty z KSČM zůstaly v devadesátých letech marginální. Levý blok (LB) se sice 21. června 1997 sloučil se Stranou demokratické levice (SDL) a jejich společné strana se dne 13. prosince 1997 přejmenovala na Stranu demokratického socialismu (SDS), ta však zůstávala na počátku první dekády nového století bezvýznamným subjektem stranického spektra (v roce 1998 neuspěl návrh bývalého předsedy Vasila Mohority na zrušení strany) (Fiala, Mareš, Pšeja, 2005: 1428). V čele SDS působil do roku 2001 Jiří Hudeček, kterého vystřídal Milan Neubert. Volební zisky strany byly ve všech typech voleb zanedbatelné, takže se její členové nedostali do významnějších funkcí65. Posílení vlivu nenapomohla ani spolupráce s KSČM, která od roku 2004 umožňuje členům SDS kandidaturu na (spíše nevolitelných) místech kandidátek. Strana má asi dvě' stě členů. Výraznější dopady má ideové působení Milana Neuberta a Jiřího Hudečka v levicových intelektuálních kruzích a think-tancích (Holubec, 2004:174-175). Viditelným aspektem činnosti SDS je její členství ve Straně evropské levice (PEL), kde má jako jediná z České republiky plnoprávný statut členství. V roce 2007 uspořádala SDS ve dnech 23.-25. listopadu s podporou KSČM druhý sjezd PEL v historii tohoto evropského subjektu (SDS, 2007). Další neomarxistická uskupení demokratického socialismu působí na nestranícke bázi. Mezi nimi má zřejmě největší význam Socialistický kruh (SOK). Sdružení pro levicovou teorii, které založil v roce 2003 Milan Hauser (Hauser, 2003). SOK se definuje jako: „občanské sdružení rozvíjející levicové myšlení a umění jako prostředek hledání alternativ k současnému ekonomickému, politickému a ideologickému systému. SOK se snaží propojovat filosofii, sociologii, politologii, ekonomii, umění a usiluje o všestranné vzdělávání. Pokouší se oživit myšlenku socialismu jako svobodné a spravedlivé společnosti navzdory její diskreditaci minulým režimem" (SOK, 2009). SOK se 0 s fs □ u -a :! n ; ... . 65 Jedinou výjimkou bylo působení Vladimíra Farany ve funkci starosty Orlové v letech 2002-2006 (Holubec, 2010:175). 56 57 zapojil i do iniciativy Ne základnám. Dílčí vliv má neomarxismus i v iniciativě Pro-Alt, která však má širší profil (víz podkapitolu o strategii). ziaklcidni rysy a dííterniintsnty strategie Strategie jednotlivých subjektů komunistického hnutí v průběhu první dekády 21. století především pokračovala v základních trendech z předchozího období, přičemž dílčí inovace v České republice přinesla hlavně transnacíonální difúze některých nových prvků. Strategie komunistického hnutí reagovala i na vývoj komunikačních technologií, kterým se především na poli internetu flexibilně přizpůsobovalo. Vzájemný vliv lze vypozorovat i ve vývoji domácí politické kultury a v internacionalizaci a evropeizaci. Skutečně nové či přelomové změny do strategie či taktiky však komunisté v České republice ani v globálním rámci nevnesli, spíše se - což ostatně odpovídá i dogmatickému sebepojetí řady z nich - snažili o aplikaci tradičních forem na aktuální politickou situaci. Koalice, aliance a společné platformy Subjekty krajní levice se snažily maximalizovat svůj zisk a vliv. Mantinely pro jejich působení vytvářel rezervovaný až odmítavý postoj většiny politického spektra vůči nim. Hledání strategických i taktických spojenců pro spolupráci determinovalo z hlediska hlavního subjektu krajní levice - kterým byla KSČM - bohumínské usnesení ČSSD a antikomunistické naladění velké části pravice. Průlom z izolace na celostátní úrovni byl pouze dočasný (nejvíce se projevil v závěrečném období Paroubkovy vlády a v období první prezidentské volby a následnou „chápavou tolerancí" mezi velkou částí komunistů a prezidentem Klausem v zahraničně-politických otázkách) (Roháč z Dubé, 2006). KSČM však byla již několikrát přizvána do důležitých politických debat o zásadních zákonech a reformách a dokázala zde prosazovat svoje zájmy. Rovněž na regionální (od roku 2008) a komunální úrovni však již KSČM byla schopna hrát důležitou roli při vyjednávání o koalicích. Na krajní levici však nevznikla stabilní a konzistentní široká struktura pro spolupráci. Snahy o vytvoření širších levicových fór měly pouze dočasný efekt. Nikdy nezahrnovaly celou levici, i když v závěru dekády se podařilo některé dočasné relativně široké platformy uskutečnit. V devadesátých letech 66 se nevytvořila obdoba Levého bloku z raku 1992. protože KSČM vzhledem ke své síle nepotřebovala „maskovat" svoji dominanci podřazením pod širši koalici s matoucím názvem a marginálními partnery (navíc, jak již bylo uvedeno, se na kandidátky KSČM dostali bez výraznějšího efektu členové SDS). Hlavní z těchto relevantních platforem se vytvářely mezi Sociální demokracií, marxisty, částí reformních komunistů a trockistů66. Doposud spíše intelektuálsky zaměřenou aktivitou zasahující omezený počet levicových aktivistů byly Konference levicové jednoty (KOLEJE), i když mohou předznamenat vztahy části politické elity z levicového prostředí. Účastnili se jich komunisté (ne však dogmatici), radikální sociální demokraté i demokratičtí socialisté. Na 12. konferenci levicové jednoty v listopadu 2010 vyzval předseda KSČM Vojtěch Filip k vytvoření formalizovaného Spojenectví práce a solidarity (SPS) a tento požadavek odůvodnil následovně: „Docházíme k závěru, že roztříštěná obrana jednotlivými politickými a společenskými organizacemi je nedostatečná, že je třeba obranu koncipovat a následně i vést koordinovaným způsobem. Proto dnes vyzýváme k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity, k široké akční spolupráci a k hlouběji pojaté diskusi o společných cílech bez apriorního vylučování jiných vedeného z pozic antikomunismu, nebo naopak pozic falešné levicové principiálnosti" (Filip, 2010). Tento apel však doposud nenašel odezvu. Výraznější platforma, zatím však rovněž bez zřetelného dopadu na spolupráci dominantních subjektů, se vytvořila na platformě antiglobalizačního ' hnutí, které se prostupně prolnulo s protiválečným hnutím a s hnutím proti dopadům ekonomické krize. Již na počátku první dekády lze v části anti-globalizačních aktivit - které v podstatě v České republice nikdy netvořily homogenní celek - spatřovat vydělení komunistického proudu spolupracujícího s trockisty a s částí reformních komunistů, což se projevilo zvláště na již zmíněné demonstraci 23. září 2001 v Praze. V roce 2001 se též uskutečnilo první globální sociální fórum v PortoAlegre, které mělo vytvořit strukturu pro celé antiglobalizační hnutí. Následně byly iniciovány další globální fóra i regionální a národní fóra. Nicméně vnitřní heterogenita antiglobalizačního (či též alterglobalizačního, jak se jeho část začala nazývat) hnutí způsobila, že koncept sociálních fór začal být kritizován Platformy spolupráce mezi dogmatiky stalinského razenia částí neokomunistů, zahájené v devadesátých letech na konventech komunistů, postupně ztratily svůj význam. Naopak již v roce 2002 byl ze strany Štěpánovy KSČ kritizován list Dialog - otázky, odpovědi, který v organizaci konventů hrál důležitou roli, za to, že na jeho stránkách byla ve volbách podporována KSČM a nebylo zde zohledněno stanovisko KSČ nejít k volbám (Bar - Hvězda severu, 2002). Stabilní spolupráce mezi dogmatiky a částí neokomunistů se odehrávala především v rámci mládežnických organizací, komunisticko-národoveckých organizací a struktur spolupráce se stávajícími komunistickými režimy. 59 a vznikala i různá partikulární fóra dle ideové orientace (Backes - Moreau, 2008: 598). Mladí komunisté i trockisté z České republiky se společně zúčastnili prvních dvou evropských sociálních fór ve Florencii (2002) a Paříži (2003). Byla .' uskutečňována i další spolupráce v oblasti protiválečné a protikapitalistické politiky. Na tomto základě pak byl v lednu 2004 iniciován i vznik Iniciativy za sociální fóra (ISF) v České republice, které dne 20. března 2004 uspořádalo demonstraci v rámci „Dne proti válce a okupaci Iráku", vyhlášeném účastníky II. Evropského sociálního fóra (MVČR, 2005: 7). ISF následně uspořádala ve dnech 25.-28. září 2004 v Praze první České 1 sociální fórum pod tradičním heslem sociálních fór „Jiný svět je možný"67. f ČSF předznamenalo i hojnou účast českých účastníků na III. ESP v Londýně (MVČR, 2005: 7). O rok později se v České republice uskutečnilo skromnější Revolt fórum, i když s podobným složením účastníků (Prokeš, 2005). f Poté se česká krajní levice zúčastňovala především fór v zahraničí. Další České sociální fórum bylo uspořádáno až ve dnech 29.-30. ledna 2010, a to v Praze, v Brně a v Ústí nad Labem. Dne 20. září 2010 pak ČSF zorganizovalo v Praze seminář v rámci Evropského dne akce proti finančním škrtů (vyhlášeného Evropskou odborovou konfederací)68. ČSF tak dokázalo vytvořit platformu pro spolupráci širšího levicového spektra - od trockistů přes i- a □ n D R u ,. 67 V tiskovém prohlášení organizátorů bylo mj. uvedeno: „Zúčastnily se zde známé osoby jako sociolog a publicista Jan Keller, lidskoprávní aktivista a redaktor Práua Petr Uhl, místopředseda Českomoravské komory odborových svazů Zdeněk Málek, poslanec a bývalý předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan, místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vojtěch Filip, poslanci Jiří Dolejš a Václav Exner, ale také známí představitelé anarchistických hnutí Ondřej Slačálek a Matěj Pálka, ekologický aktivista Petr Štěpánek, předseda SDS Milan Neubert, redaktor Britských listů Štěpán Kotrba a další. Semináře ke konkrétním problémům s dalšími osobnostmi zorganizovaly např. Sdruženi nájemníků, i iniciativa SOS student, mládežnická levicová a křesťanská sdružení. Kulturní program zahrnoval street technoparty v Dejvicích, rockový koncert v klubu Delta i kubánský večer, jehož se zúčastnila také chargé ďaffaires Kuby Aymée Hernández. Na závěr se v úterý uskutečnilo shromážděnísociálních hnutí, které mělo za cíl přeměnit proběhlé diskuse v akci a shodnout se na výzvě k aktivitám namířeným právě proti válce, neoliberalismu či rasismu. České sociální fórum vytvořilo prostor pro mnohostranný dialog parlamentní i mimoparlamentní politiky i pro alternativní kultury. Za velký klad organizátoři považují účast členů hned čtyř politických stran - od vládní ČSSD, přes opoziční KSČM až po mimoparlamentní . Stranu zelených a Stranu demokratického socialismu." (ISF, 2004) . i 68 Podle programu se na něm měli vystoupit Marek Hrubec (ČSF), Mirek Prokeš (ČSF), Filozof Erazim Kohák, Tereza Stocltelová (ProAlt), Jan Májíček (Ne základnám), Jan Černý (Masarykova demokratická akademie), Michael Hauser (SOK), Václav Klusák (MSD), Jaroslav Juryšek (Rada mladých ČMKOS), Tomáš Tožička (SociaIWatch), Ilona Švihlíkavá (Alternativa zdo(a), Zuzana Uhde (SOÚ), Linda Sokačová (Gender Studies, o.p.s.), Martin Mikula (NAL), Ondřej Slačálek (Freedom not Fear), Michaela Pixová (Praguewatch, o.s.), Jiří Silný (Ekumenická akademie), Milan Taraba (Sdružení pro ochranu nájemníků), Anna Sabatová (Český helsinský výbor) a Petr Kužvart (Iniciativa za společenskou změnu). (ČSF, 2010b) 60 reformní komunisty, neomarxisty. radikální sociáini demokraty a odboráře až po nové. doposud nevyprofilované protivládni iniciativy, jako je Proalt68. Platformou pro začlenění se do širšího spektra se pro různé směry a organizace komunismu stalo i hnutí proti radarové základně v České republice, které se kulminovalo v letech 2006-2009. Přítomnost komunistů však vedla i ke kontroverzím - najedná straně byii od ostatních složek hnutí upozadbváni a například vyžíváni k tomu, aby neužívali svoji symboliku (protože to sloužilo odpůrcům iniciativy Ne základnám k diskreditaci). Na druhou stranu však komunisté vnímali kriticky to, že jako KSČM nevyužívá v rámci protiradarového hnutí svůj potenciál (Tůma, 2008). Další platformy se vytvářely na poli antifašismu a antirasismu, nicméně i když se zde sice komunisté (včetně trockistů70) snažili být aktivní, neměly jejich snahy dopad na stabilní a efektivní spojenectví s dalšími organizacemi. Na poli antifašismu jsou aktivní především anarchisté a středoví liberálové, přičemž oba tyto směry na spolupráci s komunisty nahlížejí negativně a na svých akcích je odmítají. Na lokální úrovni se naopak objevil i odmítavý postoj zastupitele za KSČM k anarchistické Antifě71. Mladí komunisté z KSM/SMKČ dokázali navázat spolupráci s Romy s Kamas te dživel!, jinak jsou společné projekty komunistů a Romů spíše virtuální záležitostí (což platí pro Socialistke Tajsa i Rumungero Communismo). 1.33 Volební, mediální a osví-tové 5fxai:ep;k Pokud se podíváme na samostatnou strategii směřující k maximalizaci vlivu, u KSČM jako dominantní složky krajní levice byl kladen důraz na stranickopolitickou činnost a na volební úspěchy. KSČM se ovšem držela orientace na tradiční členskou a voličskou základnu. Platilo to i pro politický marketing. Dílčí výjimku představovaly volby v roce 2006. Do té doby byly komunistické kampaně, jak uvádí politoložka Anna Matušková: „převážně tradiční (a příliš se vzájemně neodlišovaly). Kampaně organizovali členové a e a o ii í: ■ .. ,.. 69 V srpnu 2010 vznikla Iniciativa Pro kritiku reforem a na podporu Alternativ, vystupující zpravidla pod zkratkou ProAlt. Jejím primárním cílem byl odpor proti reformám prosazovaným pravicovou vládou premiéra Nečase, iniciativa se však stala i širší platformou pro spolupráci levicových intelektuálů, odborů, nevládních organizací apod. ProAlt deklaroval, že se nechce stát politickou stranou (ProAlt, 2010), na jeho bázi by se však určitá levicová stranická struktura měla šancí vytvořit, přičemž by mohla zasahovat do různých oblastí a směrů levice (včetně krajní levice), zeleného i středově-liberálního hnutí. 70 A v rámci Studentů proti rasismu spolupracovali trockisté i s mtadýmí sociálními demokraty. 71 Konkrétně se jedná o plzeňského zastupitele Ladislava Valentu, který v roce 2008 protestoval proti tomu, že na demonstraci před plzeňskou synagogou proti neonacistickému pochodu bylo umožněno vystoupit Antifě, která propaguje násilí (Antifa, 2008). Komu a podporovatelé strany s cílem prosazovat a propagovat politicky program, který striktně vycházel z ideologie, jež strana dlouhodobě a bez výrazných změn prezentuje" (Matušková, 2010a: 119-120). V roce 2006 však KSČ zařadila do své kampaně nové prvky v komunikaci v oblasti vizuální propagace (Matušková, 2010a: 119). KSČM v roce 2006 spolupracovala s volební agenturou (podie Matuškové se jednalo o českou pobočku mezinárodní agentury Oglivy), která ve spolupráci s Oddělením pro přípravu voleb KSČM připravila a realizovala masivní billboardovou kampaň (na úkor klasických mítinků) (Matušková, 2010a: 123). Cílem bylo expandovat mimo tradiční základnu. To se ovšem nezdařilo. V roce 2010 kampaň připravovalo oddělení KSČM pro volby, \ vsazeno bylo na „voličské mítinky a kontaktní kampaň, celodenní akce byly . organizovány zejména v krajských městech. Větší prostor v kampani dostal \ i internet a začala být používána kontextová reklama a reklamní bannery" \ (Matušková, 2010b: 112). I tato kampaň však nevedla k posílení zisků strany. ■ K dosažení standardních zisků strana v zásadě nemusela přicházet s novinkami. Stranický život vykazoval disciplinovanost a pravidelnost, i když v některých místních organizacích byl věkový průměr členské základny již vysoký a zajistit jejich řádný chod bylo obtížné72. Pro členskou základnu t a tvrdé voličské jádro sympatizantů strany byly důležité i velké vlastní i manifestace, které byly členskou základnou chápány jako sváteční událost. 1 Každoročně jim dominovala manifestace v Praze, uskutečňovaná většinou na j Letenské pláni (pokud nebylo na toto místo předtím oznámeno shromáždění ' antikomunistickými aktivisty). Velké prvomájové komunistické demonstrace KSČM organizovala i v dalších městech. Díky protestům antikomunistů se jim dostávalo i značné mediální pozornosti, tato pozornost však nebyla ' strategickým cílem strany73. Prvomájové demonstrace ovšem nebyly jedinými velkými veřejnými se- | tkání členů strany a jejich sympatizantů. Komunisté se pravidelně scházeli i na slavnostech Haló nouin či na setkáních na Kunětické hoře nebo na setkáních česko-slovenské vzájemnosti na Česko-slovenském pomezí. Na těchto demonstracích zpravidla vystoupili straničtí představitelé s projevy 72 Vyplývá to např. z Informace výboru místní organizace KSČM v Kohoutovicích a Žebětíně z roku 2011, v níž se uvádí: „Pro další období je v usnesení hodnotící členské schůze kladen důraz především na soustavnou práci ve stranických skupinách, na trvalý kontakt se členy, kteří se stranických schůzí nemohou zúčastňovat a také na práci s našimi příznivci, která bude především z důvodu trvalých změn v členské základně stále více potřebná." (Výbor MO KSČM v Kohoutovicích a Žebětíně, 2011) 73 Zřejmě nejznámější případ se stal v roce 2005. kdy shromáždění KSČM narušoval Jiří Šinágl, kterého tehdejší předseda KSČM nazval primitivem (v roce 2008 po několikaletém civilním soudním procesu nařídil soud Grebeníčkovi, aby se za to Šináglovi omluvil) (Ovčáček, Lang, 2010). ) .1 určenými pro tradiční základnu. Infostánky a kolporiěry se na nich často predstavovali i stoupenci dogmatičtějších uskupení (např. Dialogu) či různých satelitních organizací. Politika však nebyla jedinou náplní, byl zde přítomný kulturní rozměr i prodej běžného komerčního zboží. Subjekty konkurující v rámci krajní levice KSČM se rovněž snažily působit na stranickopolitické úrovni, nicméně jejich pozice zde byla determinována omezenou členskou základnou i jejich finanční situací. Jak již bylo uvedeno, část dogmatických uskupení se snažila agitovat na komunistických akcích, obdobně se chovaly i některé reformistické subjekty. Vznikající trockistická NAL využila entristické taktiky a zapojila se od vzniku Nečasový vlády do hnutí proti vládním reformám. Jinak menší stranické či kvazistranické subjekty - zvláště dogmatické - získávaly pozornost především různými excesivními prohlášeními, což platí například pro aktivity Zifčákovy skupiny (Mareš, 2005: 97). Pokud se týká mediální strategie, s vlastními prostředky ji mohla nejvýrazněji uskutečňovat opět především KSČM, Jako jediná z českých politických stran vydávala - prostřednictvím a. s. Futura - vlastní deník Haló noviny. Jeho vliv se však projevuje především ve vztahu k vlastní voličské základně74. V průběhu první dekády zanikl samostatně vydávaný týdeník Naše prauda, který se v pozměněné podobě stal přílohou Haló nouin. Kromě toho vycházely i různé občasníky regionálních a místních organizací KSČM (např. Echo u Brně). KSČM si přitom dlouhodobě stěžuje na údajnou diskriminaci v hlavních masmédiích, především ve veřejnoprávní televizi. Například její místopředseda Leo Luzar si v roce 2009 v otevřeném dopise stěžoval na to, že KSČM je v České televizi (ČT) diskreditována a diskriminována, přičemž mimo jiné kritizoval skutečnost, že Haló nouiny nejsou citovány v přehledu tisku v ranním studiu ČT. Podle ČT však KSČM dostávala ve veřejnoprávní televizi vyvážený prostor (Chalupská, 2009). Ostatní komunistické politické strany a další uskupení sice disponovaly vlastními médii, jako byly tištěné občasníky, a především internetové stránky (a v závěru dekády i facebookové skupiny), těmi však byly schopny oslovovat zejména užší segmenty populace, tedy vlastní členy a sympatizanty (stránku či skupinu je třeba si vyhledat). Omezený dopad má i vylepování 74 Vyplývá to např. z průzkumu Klubu sociologů a psychologů při KSČM, který v roce 2004 zjistil, že „trvá nadále podstatný rozdíl ve čtení Haló nouin mezi členy a nečleny KSČM. Haló nouiny jsou novinami členů KSČM a starši generace, mají málo čtenářů z řad mladé generace, nestraníků, dělníků a obyvatel malých obcí... Haló noviny mají převažující část občanských čtenářů" {Vacek. 2004: 56). Je přitom zajímavé, že čtenost Haló nouin klesala i mezi členy KSČM, a to např. na úkor Práva (které je druhým nejčtenějším deníkem mezi členy KSČM) (Vacek, 2004: 56-57). Kiimiin letáků a nálepek (uskutečňované např. ze strany KSM/SMKČ či některými trockistickými skupinami). Komunistické organizace uskutečňovaly i osvětovou činnost, například formou vydávání odborné literatury. Již byl zmíněn vliv nakladatelství Orego mezi dogmatickými komunisty, řadu brožurek vydaly i další dogmatické či trockistické organizace, ale kupříkladu také neomarxistické skupiny (Hau-ser, 2007). Pořádány byly i odborné přednášky, konference a semináře75 (strategická a ideová diskuse vztahující se ke krajní levici byla přítomna i na sociálních fórech - viz výše). 1.3.4 Konfrontační a násilné strategie Převážná část krajní levice rétoricky usiluje o konfrontaci se systémem, dogmatické směry komunismu pak lpí i na třídním boji a koncepci násilné revoluce. V reálném působení v průběhu první dekády 21. století však komunisté strategicky nebyli schopni iniciovat ani masové stávky, masové násilí, a až na výjimky (navíc s nejednoznačným výsledkem) ani přímé konfrontace pravicových extremistů. „Lidové tribunály" slibované dogmatickými marxisty-leninisty (viz výše) tak nemohly být uvedeny do praxe. Antiglobalizační násilí bylo analyzováno hlavně v trockistickém spektru, kde bylo kritizováno živelné násilí anarchistického Černého bloku a propagováno organizované sebeobranné násilí vůči policii, nicméně sami trockísté je v České republice nebyli nikdy schopni realizovat. Z hlediska vlastních dogmat byl komunisty odmítán i individuální terorismus (Mareš, 2005:100). Avizované pokusy o systematický terorismus z řad militantů spadaly spíše do oblasti politických kuriozit, reálně uskutečněná bombová kampaň Vladimíra Štěpánka zase obsahovala silné prvky psychopatologického terorismu (Mareš, 2005: 99). V části komunistického spektra - především dogmatických marxistů-leninistů se objevily prvky propagace zahraničních teroristických a guerillových skupin - například Kurdské strany pracujících nebo Komunistické strany Indie (maoistické) (ČRTA, 2009). Oceňovány byly i revolty v Řecku nebo v arabském světě (TV, 2011). Stabilní podporu většiny komunistického spektra má palestinský ozbrojený boj proti Izraeli. Nejasné jsou informace o tom, zda Zifčákova skupina vyslala živé štíty do konfliktu v Iráku v roce 2003 (Mareš, 2005: 126). ň a n n n z r: z ■:. : 75 Pro KSČM mají význam zvláště tzv. Vratimovské semináře, které se konají každoročně již od roku 1992. Důvody pro tento seminář objasnil v roce 2002 Karel Klimša následovně: „Strana, která má před sebou velké úkoly, ambice a cíle, musí umět svému funkcionářskému aktivu pravidelně zprostředkovat potřebné informace, fakta a argumenty na vysoce kvalitní úrovni. Bez teorie z účinné propagandy by strana zůstala němá." (Klimša, 2001: 173 64 V základních aspektech zůstala ideologie jednotlivých směrů komunismu nezměněná a velká část komunistů o její změny v kontextu vlastního sebe-pojetí ani neusilovala. Jednotlivé směry tradičního komunismu se držely svých dogmat. Dílčí inovace se objevily v rámci převzetí myšlenek neomarxistic-kých myslitelů anti(alter)globalizačního hnutí, ale v zásadě se spíše jednalo o využití tradičních přístupů v novém politickém prostředí (Backes, Moreau, 2008: 599). V českém intelektuálním neomarxistickém prostředí se začal projevovat vliv slovinského filozofa Slavoje Žižka, nicméně o zásadní změnu v přístupu ke společenskopolitické realitě se ani v tomto případě nejedná. Programový vývoj komunistického hnutí v České republice byl určován jednak identitou a tradicemi tohoto politického proudu (resp. jeho jednotlivých subvariant), vývojem globální politické situace i aktuálními domácími tématy, respektive vymezováním se vůči politickým souperům. Hlavní témata přitom byla vlastní celému komunistickému hnutí, v rámci některých však docházelo ke střetům mezi jednotlivými proudy. Komunistické hnutí principiálně bránilo svoji existenci a identitu proti antikomunismu, který se ve společnosti a politice poměrně silně projevoval, na druhou stranu však nebyl schopen uskutečnit výraznější antikomunistické represe (viz další kapitolu), s vysokou pravděpodobností však přispěl také k dílčí izolaci a ostrakízaci komunistů i ze strany jejich potenciálních příznivců. KSČM jakožto dominantní síla hnutí se snažila na svoji členskou základnu působit ve smyslu ospravedlňování jejich životopisů a navenek se prezentovat jako zkušená politická strana, která se poučila z dílčích chyb a nyní je schopna věrohodně řídit stát, mimo jiné proto, že na rozdíl od ostatních stran není zatažena do afér. Ve volebním programu z úspěšných voleb v roce 2002 KSČM uváděla: „Vhozením volebního lístku KSČM hlasujete pro ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, jistoty, demokracii a svobodu, šťastnou rodinu a bezpečný svět. Zárukami našeho programu jsou: !3 dobré zkušenosti občanů z konkrétní činnosti členů a sympatizantů KSČM; Q solidnost a odbornost poslanců, senátorů a zastupitelů zvolených za KSČM; E nezadluženost KSČM; @ žádné hospodářské ani politické aféry. KSČM se důsledně poučila z minulosti a důsledně se rozešla s negativními praktikami bývalé KSČ." (KSČM, 2002:16) ■