Peníze od Hitlera
(Letní mozaika)
Radka Denemarková
Znění tohoto textu vychází z díla Peníze od Hitlera tak, jak bylo vydáno
nakladatelstvím Host v Brně v roce 2006. Pro potřeby vydání
Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.
§
Text díla (Radka Denemarková: Peníze od Hitlera), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.
Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.
Verze 1.0 z 1. 10. 2019.
OBSAH
Prolog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  10
Návrat první (léto 1945). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  16
Mrazivá krusta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  16
Horká čočková polévka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  20
Puklice na hrnec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  23
Podkova pro štěstí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  26
Masařky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  31
Sólo kastráta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  33
Svatební závoje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  35
Tetelivý pukavec. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  37
Rozdrcené ořechy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  40
Nasliněné nálepky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  43
Modlitba. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  46
Típání zobáčků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  48
Věčný fakír. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  52
Bleší trh. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  54
Prasklá kůstka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  57
Kulomet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  59
Ladné sólo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  62
Štrúdl mravenců. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  65
Puk na bránu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  67
Návrat druhý (léto 2005). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  71
Držet čas v zubech. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  71
Predátor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  73
Rozteklá láva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  76
Ledy pukají. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  79
Čamrdy kmitají. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  83
Ring volný. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  84
Zestárlí lvi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  87
Bonus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  91
Rozesmátí paňácové. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  95
Betonový bunkr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  99
Rozkymácená znamení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102
Zamrzlá moře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
Přebarvený vlas. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
Olámaná křídla. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
Další, prosím. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114
Dalekohled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Čistý vzduch. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
Návrat třetí (léto 2005). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Pouťové atrakce v zavařovacích sklenicích. . . . . . . . . . . . . . . . . 124
Red velvet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
Jízda na kolotoči. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
Snad nehoří. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Cosi křupe pod nohama. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
Osvěžení pod jabloní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
Nášup z kopřiv. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
Růžová stužka v mlází. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149
Kašpárek se matlá v hlíně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
Medvědí mléko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154
Výslužka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
Návrat čtvrtý (pozdní léto 2005). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
Šlahouny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
Tramvaj číslo třináct. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Potřebuješ vyluftovat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Zmuchlaná nevěsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168
Čerstvá smaženice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Kůň se splašil. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177
Revolver v kabelce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
Pavoučí stezka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
Návrat pátý (pozdní léto 2005). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Popraskané krunýře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
Kyselé jablko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195
Peníze od Hitlera. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198
Dlouho odkládaná cigareta. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199
Flák masa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
Puklina v srdci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203
Návrat šestý (podzim 2005). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .205
Óda na radost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Oškubané slepice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207
Přebíraná čočka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
Epilog. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
Tuto knihu věnuji:
Janu Denemarkovi mladšímu.
Nebojí se dívat do slunce.
Vladimíru Volfovi.
Nebál se dívat do slunce.
Což nemáme ke všem svým postavám víceméně tento poměr: tohle
jsem já, a kéž mi Bůh odpustí?
(Graham Greene)
Člověk myslí, Bůh se směje.
(židovské přísloví)
 
 
 
Žádná podobnost není náhodná.
Všechny ty příběhy se staly. Pořád nevím proč.
– 10 –
Prolog
Denis svírá v ruce zelenou, zašpičatělou lopatku a noří ji do změklé,
narudlé hlíny. Nasáklé, nacucané vodou po noční průtrži mračen.
S vyplazeným jazykem, kterým se chvílemi úporně opírá o bílý
plůtek zubů s dvěma chybějícími laťkami, zadupává miniaturní
rýč hloub a hloub, nástroj překotí a vyrýplou hromádku odloží na
rostoucí kopeček vedle pravého kolena. Mlaskavými ranami oplácává
vznikající mohylu. Má rád tu mazlavou hmotu. Pak lopatku
odloží. Teď zavrtává vztyčený ukazováček. Až po druhý kloub prstu,
hlína prst obepíná s příjemnou mrazivostí, ale i zalézá za nehet,
natlačuje se, rozšklebuje hranici mezi masem a nehtem, zemina
rozráží bolestivou překážku, sunout prst nezměněným tlakem dál
by slast proměnilo v trest. Denis prst spěšně vynoří. Zvědavě prohlíží
kolík zohyzděný nabalenou hlínou, prohlíží ho ze všech stran,
přiloží k tváři. Rozetře pruh přes levou i pravou tvář, středem čela,
pod krkem rozpatlá pruh přes pahrbek ohryzku.
Číhající indián na válečné stezce.
Ušmudlanou rukou znovu pevně obejme oprýskanou zelenou
rukojeť a začne odlupovat, odkrajovat pláty zeminy, hlíny prorostlé
a stmelené kořínky trav a plevele. Trvá to několik minut, než
se lopatka ohne, zarazí a strne nad vzdorující, tvrdou překážkou.
Denis povolí. A podlouhlé řezy promění v jemné, horečnaté odsekávání
hlínovitého gyrosu. Když udýchaně skončí, leží před ním
nápadně dlouhá a úzká mísa s podivnými výstupky, vrásčitými
puklinami a dírami. Bílá mísa. Zdvihne ji a čistí. Vylupuje z ní
zbytky nečistot. Oplachuje ji dětskou konvičkou, také zelenou,
s červeným rypáčkem kropenky. Odběhne jenom dvakrát. Aby
konvičku naplnil špinavou dešťovou vodou. Ze staré narezlé vany,
kterou před lety pohodili u jahodového záhonu. Aby se v ní Denis
– 11 –
mohl v létě cachtat. Očištěnou, vyprázdněnou, proděravělou mísu
otočí. A zdvihne.
Dívá se překvapeně do dvou prázdných otvorů. Očních důlků.
Je to lebka.
Lidská lebka.
Pětiletý Denis ji opatrně přenese z jabloňového sadu na pís-
koviště.
Široce rozkročená Žena si bezmyšlenkovitě utírá ruce do kárované,
bíločervené utěrky. Jsou dávno suché, ale ona je otírá, masíruje nezvykle
dlouho, ztracená ve svých útržkovitých vzpomínkách, které
se snaží pochytat, slepit, utřídit. Utěrku přehodí přes oprýskanou,
několikrát přetíranou kuchyňskou židli nedaleko sporáku. Vezme
bělostný porcelánový talíř s modrými ornamenty, který kontrastuje
s její venkovsky ošlehanou tváří, naklade souměrný vějíř
houskových knedlíků a do vzniklé vyschlé tůňky vlije kovovou
naběračkou tmavohnědou omáčku s třepeninami masa. Opatrně,
aby knedlíkovou bělost nepotřísnila.
Horký talíř postaví v jídelně před muže, který si už omyl unavený
obličej a vyhrnul rukávy modrobílé flanelové košile. Muž
hltavě a beze slova jí. Žena sedí vedle něj a pozoruje černé chmýří
na hřbetu mohutné ruky s ulámanými nehty, milované ruky, která
neohrabaně svírá stříbrnou lžíci. Neunavitelný bagr, který odstraňuje
nános v talíři.
Žena vstane jenom jednou, aby si z kuchyně přinesla zapomenutou
utěrku, má ji položenou na klíně, drží ji pevně a co chvíli si
do ní utře suché, popraskané, zarudlé ruce. Muž vytře posledním,
nadýchaným kouskem zbylou omáčkovou stopu, sleduje ji pečlivě,
dvakrát zakrouží kolem talíře. Teprve když nacucané sousto zmizí
v mužově nenasytném chřtánu, Žena se osmělí. Řekne spokojeně
funícímu muži, že našla Denise na pískovišti, jak si dělá bábovičky,
otloukej se bábovičko, jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žito.
– 12 –
Muž si mohutně říhne a upije piva z chladivě orosené lahve, ačkoliv
má před sebou sklenici vyrobenou specielně pro tento účel,
s nezvyklou rytinou.
„No a co má jako bejt?“
Našla Denise, jak si dělá bábovičky. Seděl na bobku uprostřed
hromady písku, obklopen obrovskými kopci podivně zborcených,
pískových tvarů. Tmavě žlutavými kopci s prohlubeninami a výhřezy.
Podobnými těstu, které se v troubě před dopečením vylilo
z formy. Denis soustředěně plnil mokrým pískem podivnou, proděravělou
nádobu.
„Jestli ti sebral něco z kuchyně, tak mu prostě jednu vraž a příště
už si dá majzla.“
Žena se nadechne a pokračuje nerušeně v řazení svých slov.
Přistoupila k pískovišti blíž, Denis vyčkávavě mlčel, asi vycítil, že
našel něco vzácného. Posvátného. Poklad. Jen zatím nevěděl jaký.
Žena mu tu podivnost křečovitě vyškubla ze zasviněných prstíků
a odnesla do kůlny. Denis za ní mlčky a vzdorovitě cupital, rval ji za
sukni, pral se s ní. Vrazila mu facku.
„No a co, tak už se, krucinál, ženská, konečně vymáčkni!“
„To není… běžná věc. Je to… to je…“
Ženě jako by do krku někdo vecpal celý ten zmizelý vějíř knedlíků
a promísil je s hmatatelným strachem, který jí roztřásl hlas.
„Chci, aby ses na to podíval sám.“
„No tak to přines sem!“
„To nejde. Musíš se mnou. Zvedni se, jdem.“
„Kam?“
„Do kůlny.“
Muž se neochotně vztyčí, utáhne povolený opasek a stáhne jím
masu tuku kolem boků.
„To je cirátů kvůlivá ňáký blbý hračce.“
– 13 –
Noc.
Prořízne ji světlo, do něhož vstoupí dvě postavy. Na zápraží se
zastaví. Rozštěká se první pes. Sousedův. A pak celá smečka, vesnicí
proběhne staccatový signál ostražitosti. Pes pozná svůj omyl, předá
ostatním uklidňující zprávu a vesnice znovu ztichne. Teprve pak se
dvojice rozpohybuje.
V kůlně není žárovka, muž rožne oko baterky. Hromadí se tu
harampádí. Staré věci, které by se jednou mohly hodit; většinou si
už na ně nikdo nikdy nevzpomene. Polámané hrábě a staré vidle
na snopy. Šrotovník na obilí. Rozdvojené rýče. Lis na slámu a ruční
pohrabovačky. Nízký regál s vylámanými policemi. Vysoká dětská
malovaná židlička. Němé, vykuchané, rozložité rádio. Fukar, rozbitý
mlýnek na čištění obilí. Otlučená malovaná almara, které se nedovírají
přední dveře; pravá polovina se zplihle uvolnila a klekla k zemi.
Světle zelená kredenc s posuvnými, skleněnými dvířky a vylámanými
šuplíky bez držadel.
Na kredenci trůní tmavohnědá papírová krabice s nápisem
Elektrolux, zatížená starou knihou v kožených deskách. Žena vytrhne
muži z ruky baterku. Je natolik fascinovaná papírovou hnědí,
duchem nepřítomná, že muž svůj odpor spolkne. Blíží se ke krabici.
Muž škobrtne o převrženou židli s protrženým, proplétaným
sedátkem.
„Zatracená práce, jestli se tu motáme zbytečně a kvůlivá nějaký
blbině!?“
Žena se mlčky zastaví před krabicí. Mlčky podá muži baterku,
mlčky zdvihne knihu vázanou v kůži a pohodí ji na zem. Muž si
posvítí na nesrozumitelný nápis vrytý švabachem do kožené vazby.
Žena obřadně odklopí křídla krabicového krytu a ustoupí. Mlčky
naznačí, ať se muž podívá sám. Čeká.
„No tak, jen se podivej!“
Muž si odplivne.
„Jak ten idiot tu čučim.“
– 14 –
Hrábne do krabice, vyloví tvrdý bílý předmět. Svítí na sešívanou,
nesouměrnou kouli. Otočí ji a ztuhne, baterka zostří kontury
zpevněných míst, srůsty švů a upozorní na temné prohlubně prázdna.
Očnice. Obličejový skelet. Muž lebku prudce odhodí zpátky.
„A do prdele! Do prdele, do prdele! – Kde to sebral?“
„Řiká, že to vykopal na zahradě.“
„Na kerý zahradě?“
„Na kerý asi, na naší! Co začíná jabloňovej sad. Renety a ty holovouský
malináče.“
Muž si hrčivě odkašle a odplivne.
„A to našel… to si hrál… to vyčenichal jenom todle?“
„Jenom tohle.“
„No, co na mě tak vejráš, co na mě tak čumíš, třeba, třeba to je
takovej ten, ten neandrtálec, co je dneska vyhrabávaj a píšou vo tom
v novinách, dyť to vůbec nemusí bejt…“
„Co budeme dělat?“
Muž pochopí. Není ta správná chvíle na fantazírování. Oni dva
si lhát nemusí. Žena to dává najevo svým pevným postojem, ale
i roztřeseným hlasem. Zvlhlýma očima. Muž konstruktivně zvěcní.
„Najdem zbytek. Musí nám říct, kde to našel. A ty si pro něj připravíš
nějakou pohádku.“
„Už spí.“
„Tak ho probudíš!“
O půl hodiny později stojí Denis u okna svého rozlehlého pokoje
v prvním patře. V závoji záclon. Ukrývat se nemusí, ti dva dole jsou
příliš zaujati svou prací a ukonejšeni noční černotou. Ale Denis je
vidí. Vidí muže a Ženu, jak horlivě odhrabávají zeminu kolem místa
jeho pokladu, zorávají půdu jeho lebky, prohmatávají lůžko neznámé
bytosti. A nad nimi ševelí listí jabloní, které za měsíc popadá,
které každý rok popadalo a smísilo se, přikrylo spáče a ulehčilo
mu, rozpadali se společně, než lůžko objevil Denis. To Denis ho
– 15 –
měl objevit, čekalo na něj. Muž a Žena vytahují pokroucené laťky
a bílé tyče a zvláštně tvarovaný košík. Tehdy Žena zavrávorá, opře
se o kmen jabloně a zvrací.
Denis se dívá, jeho vzdor roste. Ty hračky patřily jemu, on je měl
objevovat. Jednu po druhé. Oni mu je ukradli. Ty hračky jsou jeho.
Zítra si je vezme zpátky. Denis je unavený, oči se mu klíží, nevydrží
stát. Docupitá k posteli, položí vedle sebe plyšového medvěda, přikryje
se. Než usne úplně, radostně si představuje, jak vedle něho
leží nalezená bílá hračka a v jejích důlcích se rozsvětluje barevný
ohňostroj pohádkových světů.
Dlouho nezmizí z Denisových dětských představ. Až za dva roky
ji překryje a vytlačí narození sestry Nataši. Kdy ho začne fascinovat
křehkost a krása živého lidského těla.
– 16 –
Návrat první
(léto 1945)
Mrazivá krusta
Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém
všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými tvářemi. Hluboko
pod ledem. Neviditelná. Osamělá. Tušená. Bezmocná. Odsouzená
čekat, kdo udělá poslední gesto, tečku za nepovedenou větou,
zašlápne tenounkou, vysunutou slánku. Zatavenou v mrazivé krustě.
Vracímsedomů.V mylnémpocitu,žetotojestáleještěmůjdomov.
Palčivé horko. Vyhýbám se i prašným cestám. V těžko odůvodnitelném
pudu sebezáchovy. Teď už můžu jít středem. Rázovat horkem
rozškvařených silnic jako ostatní. Už se nemusím bát. Je po válce.
Raději se ještě bojím.
Vytuším vztyčený prst kostelíka, červeň natěsnaných střech
a podlouhlou nudli zámečku i budovy našeho statku. Vláčím se
škarpami, nohy si nechávám ošlehávat žahavými kopřivami, těmi
zelenými pilkami, řežu dříví na polínka, ať má čím topit maminka,
to jsme zpívávali nad propletenýma dětskýma rukama s maminčinými
štíhlými křídly. Její vystouplé modré žíly na zápěstí, ty skrýt
neuměla, na tepající potrubí těla ještě žádný krycí kosmetický přípravek
nevymysleli. Večer se její ruce leskly voňavou mastnotou.
Promasírovány speciálním krémem v noci odpočívaly.
Odpočívaly vlastně i ve dne.
Třesou se mi kolena.
Padnudopolehávající,seschlétrávy.Podvysokéslunce.Vyhmátne
si mě. Neomylně. A na obnaženou bělost rukou a nohou vychrstne
proud horkých jehliček. Jsem snadný terč. Každý si hledá svůj terč.
A najde. Vždycky je někdo o stupínek níž. Bezbrannější.
– 17 –
Odkrytější.
Pozorujuzblízkarozpohybovanouzem.Z výškyjeklid.Nehybnost.
Pod lupou nervní panika. Hmyz. Mravenci. Střevlíci. Tesařík. Cvrčci.
Sviňky. Beruška. Zelená kobylka. A pavoučí úprk. Zatímco mě seshora
roztavuje žár, oni se vyhýbají studeným slaným krůpějím, které
já zastavit neumím. Zabíjím havěť slanou průtrží, utopí se v mém
smutku, palčivě bezmocném smutku. Už nic nebude jako dřív. Nikdy
se nebudu dotýkat jejich kůže. Kůže chránící živoucí těla. Nikdy
nebudeme pohromadě. A i kdybychom byli… Kam bychom odložili
bezprostřední minulost, jak bychom se vyhrabali a vylhali z jámy.
Ve které rodina uvízla. Moje dětství. Co všechno tam uvízlo… Je to
pryč, no tak, je to pryč.
Zbyl náš statek. Zdi, za kterými se schovám a obrním, za kterými
se sesunu k zemi, abych se pak znovu postavila na nohy, zdi, za
kterými se posilním šťastnými vzpomínkami. Zdi, za kterými se
schovám a obrním, za kterými…
Země puká. Kolébám hlavou sem a tam. Těžkým závažím zamáčknu
a rozdrtím prchajícího mravence. Zbytky mravenčího těla
rozválím prostředkem čela; moje nalepené znamení smrti. Prsty
se zachytávám trávy, vyškubávám ji po trsech. Dokud nevymizí
nutkání řvát a ječet a nehty si rozdrásat předloktí, zatnout nehty
hluboko do kůže a nepovolit, rozpřáhnout ruce a vší silou udeřit do
obnaženého hřebíku, stisknout v dlani sklenici a rozdrtit na skelnou
padrť. Rvu nevinnou trávu. A jitrocel. Bílý heřmánek. I dobromysl.
Dokud se neunavím, dokud se nesvalím.
Oslepíměslunečníláva.Ležímnalevémboku.Schoulená.S koleny
podbradou.Jakoplodv matčiněbřiše.Možnájsempárminutzdřímla.
Možná jen omdlela. Slunce praží a opéká moji pravou tvář. Levou
zchladila zem nasáklá slzami. Vstanu. Jako zbitá. Upravím si blůzku
a sukni. Nemilosrdně ze sebe smetu přichycená stébla trávy. Nahmatávám
okraje podél sukně a vsunu prst pod lem tam, kde se rozpáral.
Jako do náprstku. A nasliním. Hrdlo mám vyschlé. Nehtem obaleným
– 18 –
ve zvlhčené látce z čela seškrábnu a vydrhnu rezavé zaschlé zbytky
mravenčího těla. Sukně se přetočí a zdvihne celá, utvoří kolem mne
kornout. Jsem v zákopu. Od pasu nahoru. Znovu nasliním. Překlopím
kornout.A přidřepnu,abychpřetřelazaprášenébotys přezkou.Které
mi v Praze nazula vystrašená teta Ottla. Chtěla jet se mnou. Vyklouzla
jsemjí,vztekalajsemse.Domůsevrátímsama.Jsemužpřecedospělá.
Při pohledu na ostře zelenou trávu příkopu s nahnile rudými
třešňovými plody, do nichž se nabodává hejno vos, potlačím nutkání
zvracet.
Ves se zdá být liduprázdná. Nikdo nevybíhá z bílých domků, jak
jsem si vysnila. Nikdo mě nevítá, neobjímá, nelituje. Nevnucuje plný
talíř. Zazmatkuju ze strachu, že nikdo nepřežil…
Možná ten na ježka ostříhaný tvor nikoho nezajímá, protože se
nedrží tátovy ruky. Vedle té holky nerázuje respektovaný, klátivý
mužv klobouku.Muž,kterývzbudilpozdvižení,kdyžzatemnéhodunění
motoru projížděl návsí na dlouhém motocyklu. Originální koncepce
Čechie-Böhmerwald, vysvětloval nadšeně a hrdě zvědavým
mužským pohledům. Nechával je obludu osahat, zařídit si, objet celý
zámeček. Jednoho po druhém. Osobně svezl dokonce i zaskočeného
holiče Kleina; ten se natřásal s břitvou v ruce, v zmrazené pozici
úslužné poklony. To burácivé monstrum mě tehdy děsilo, cestovní
model uvezl kromě řidiče i dva pasažéry. Když maminka po první jízdě
slézala dolů, opírala se o tatínkovu dlaň, aby udržela rovnováhu.
Točila se jí hlava. Zděsila se skvrny od oleje na nových smetanových
šatech, šitých na míru, do ucha tatínkovi rozčileně šeptla nechci
skončit jako Duncanová. Od té doby k tatínkově nelibosti na zázračný
model nenasedla. Já ano. Tehdy vybíhali, tehdy se klaněli,
tehdy mávali. Smáli se a mávali. Možná se jen smáli. To monstrum
mě děsilo a dnes bych si tolik přála, abych za zády zaslechla burácení
hromu, uskočila. A uviděla skvrnu od oleje na smetanových šatech.
– 19 –
Do mozku mi někdo zasouvá fotografii, která se zasekne.
V okrajích stráží dlouhý motocykl dvě dospělé postavy. Maminka
v krajkových, smetanových šatech a v kloboučku, který si přidržuje
pravou rukou. Otec v černém úboru, rozkročen, jednou rukou
opřený o motocykl, druhou frajersky v bok. A na dlouhém sedadle,
jako v hledišti, s překříženýma nohama, v bílých podkolenkách mí
sourozenci. Rozálie. Adolf. A uprostřed já, s nedopnutými patentky
na modrých sametových šatech, které jsem na sebe před focením
spěšně hodila. Adin se pitvořil.
„Wie hatte sich die Schwester denn so schnell angezogen?“
A s obrovskou mašlí ve vlasech.
„Do vlasů ti usedl motýl,“ přečesala mě maminka, „jen mu načechráme
křídla.“
Zastavím se v jabloňovém sadu. V našem jabloňovém sadu.
Jsem doma.
Srdce v hrudi prudce bubnuje, takové nesnesitelné dusno a já
nemohu ovládnout zimniční třas. Na každém čtverečním centimetru
vyslídím dotek svých nejbližších. Dotek života, který jsem žila.
Teď život pozoruju. Však já najdu způsob, jak život přežít.
Musím se sebrat, ovládnout nadouvající se oční víčka. Ne se před
cílem zhroutit jako před hodinou. Tam. Na oslněné louce v blízkosti
škarpy se zkroucenými třešněmi. Všechno bude dobré, jsem
v bezpečí, zvířátko zaleze do svého pelechu. S něžnou letmostí se
dotýkám jabloňových lístků, větví, laťkové konstrukce altánu, přejdu
rozlehlý, leštěnými kameny vydlážděný dvůr. Až k vyřezávaným
dveřím se speciálním kováním. S ornamenty propletených hadích
těl, které navrhovala maminka. A které pro ni pečlivě vyrobil mladý
kovářův pomocník Ládínek Stolař.
Ztuhlými prsty obejmu kovovou vlnovku černé kliky, překryju
hadí obrazce. Zatlačím plnou vahou svého těla. Je odemčeno.
Vejdu.
– 20 –
Nemilosrdná rána naděje přímo mezi oči. Na vysokém stojanu
v hale visí tatínkův klobouk, ještě tam visí, nestačil si ho tehdy
nasadit, přestože bez pokrývky hlavy z domu nevycházel. Nikdy.
Nestačil si ho tehdy nasadit, když ho gestapo odváželo. My se zaskočeně
dívali. Jak se potupně drápe na korbu malého náklaďáku, kde
už kdosi seděl; posouvali se, aby mu udělali místo. Zaskočeně jsme
sledovali i maminku, k níž jsme rozpačitě vzhlíželi. Která neplakala,
nerozčilovala se, nepanikařila. Říkala jsem mu to, mezkovi, počkáme
nějakou dobu u našich, v Praze, ve vnitrozemí, pak by se vidělo.
Věřila,žesetatínekvrátí.Žejetoomyl.A nejvícsejídotklo,žetatínka
neposadili do osobního auta, že musel na rozhrkané nákladní auto
k ostatním. A že mu neurvale strhli pásku, kterou si spěšně navlékal.
Nikdy jsem ho už neviděla. Nikdy.
Teď můžu nahmátnout jeho klobouk.
Horká čočková polévka
Dveře napravo vedou do jídelny a kuchyně. Pocítím mravenčení. Jak
mi maminka bubnovitě přejížděla jemnými prsty po zádech, podél
celé páteře. Odshora až dolů. Odshora dolů.
„Seď rovně a nehrb se, budeš zkroucená jako paragraf.“
Starší sestra spiklenecky mrkala, vydrž, tím já si prošla taky. Bratr
se uchichtával, na tu platí jen pořádná herda do zad, na mazánka
mazanýho.
Svírám druhou kliku svého domova.
Odhodlávám se otevřít.
S poslední, nesnesitelně poslední nadějí, že u stolu budou sedět
všichni. Že se čeká na zpozdilou. Která se vzdálila, propadla do černé
jámy,vyškrábalasez ní.A s rozedranýmarukamasenavracízpátkydo
světa, který načas přetřela pokřivená noční můra. Pootevírám dveře,
budusedětrovně,užvždyckybuduu stolusedětrovně,jakopravítko,
– 21 –
budu sedět rovně, maminko, slibuju, slibuju, jenom ať jsi tu, vracím
se jiná, skoro dospělá, ne, jsem dospělá, dětská slova se rozkutálela
a vytratila, kůže zvrásněla, prosím, pane Bože, prosím, ať jste tu, ať
tu sedíte a usmíváte se, ať se smějete a natřásáte, ať se chechtáte jako
šílení, ať se smíchy válíte po zemi a popadáte za břicha. Jak jste si ze
mě vystřelili. Že jsem v té kruté hře obstála. Že žijeme. Žijeme.
Než průchod rozevřu, napočítám do sedmi. Šťastné číslo.
V jídelně skutečně někdo stojí.
Vydechnu úlevou, chce se mi rozběhnout, schoulit se na ženských
ňadrech. Ale cosi mi znehybní nohy. Obezřetnost. Vypěstovaný instinkt.
Necítím známé pachy.
Někdo tu stojí. Ale není to maminka. Ani naše kuchařka. Není to
ani moje sestra.
Je to cizí Žena.
Mladá, vyděšená Žena s vystouplým břichem. V zástěře. Nalévá
naší sběračkou sedícímu muži horkou, čočkovou polévku, zahuštěnou
fazolemi a kroupami. Do hlubokého květu talíře. Do talíře
z našeho bílého jídelního servisu s modrým vzorem. Se vzorem,
který pro vídeňskou porcelánku navrhovala moje maminka.
Strneme všichni tři.
Muž nervózně otře ústa. Hřbetem dlaně.
„Co tu chceš? To neumíš zaklepat?“
„Zaklepat? Proč zaklepat?“
Už mám zase pláč na krajíčku, polykám ho, vracím slzy, co se
derou na startovní čáru, hlasivkami je předhoním.
„Já tady bydlím. Já jsem Gita. Gita Lauschmannová. Můj tatínek
si koupil první motocykl v kraji a sedával v tom koženém křesle za
vámi, v rohu.“
Cotoplkámzanesmysly.Radšiřečnit,nežnechatprostorbrekotu.
Trhnou sebou.Žádnáradost,žádnépousmánía jásání.Nic.Žádné
pobídnutí ke stolu a druhý zalitý talíř pro můj kručící žaludek. Nic.
– 22 –
Jsem unavená, jsem rozrušená, jsem přepjatá. Chci to mít za
sebou. Lehnout do své postele, rozvalit se na lajntuch. Chce se mi
zaječet, chce se mi ječet s roztaženými prsty. Já jsem přece Gita
Lauschmannová! Dcera muže, kterého vítr rozfoukal. Než napochodoval
do plynové lázně, nadzdvihl prý imaginární klobouk
a dal přednost staršímu muži, až po vás, vážený pane. Já jsem Gita
Lauschmannová! Dcera vzdělané a velkoměstsky vychované maminky,
ovoněné odérem evropských kaváren, která si tu tak těžko
zvykala. A proto jí otec postavil tuhle podlouhlou vilu. Honosné
budově se ve vsi s rozpačitou závistí říkalo zámeček. Já jsem Gita
Lauschmannová! Dcera dříče, který zaměstnával a živil většinu
ukoptěných pobudů z okolí. Tak co si tu, vy slouhové, rozvalujete
upocené zadnice na našich židlích, co si to vůbec dovolujete? Já jsem
Gita Lauschmannová, seberte svých pět švestek a vypadněte.
Neřeknu nic. Ječím uvnitř. Odtamtud se vracím nasáklá studem,
který zpochybní jakýkoliv nárok. Nárok na cokoliv.
I na vzduch, který dýchám.
„No a co má jako bejt?“
Muž se vzpamatoval první.
„Já… já jsem Gita Lauschmannová. Tohle je náš dům. Já jsem se
vrátila.“
Musím zdrhnout. Už to vím. Jsem vycvičená. Zavětřím nebezpečí.
Vím to v momentě, kdy se muž prudce vztyčí. Tak prudce, že
rozkomíhá hladinu husté hnědé polévky. Vyšplíchne na náš ručně
vyšívaný bělostný ubrus. Vím to ve chvíli, kdy Žena zbledne, jako
v transu vrací naběračku do běloskvoucí polévkové mísy s reliéfy
secesních motivů a vyjekne.
„Ne, už néé.“
Muž si mě pohledem měří, mluví k Ženě.
„Tojek neuvěření.Takvonisityspratciprostěnedajpokojneboco?!“
– 23 –
S někým si mě spletli. Masa zbylé polévky se pohupuje, dosedá
na dno talíře, navrací se do koryta, z buclaté mísy se kouří, mužova
ruka je silná, porostlá černými chlupy, mohl by mě lesklou
lžící vší silou pinknout doprostřed čela, mohl by mě popadnout
za dorůstající porost, zaškubat, potopit hlavu do horké bahenní
lázně. Jako do latríny. Vyrazím, pádím kolem tatínkova klobouku,
vybíhám dřevěnými dveřmi směrem k budovám statku, pudově
vyhledávám nejjistější úkryt, odhaduju šance. Sebezáchovné instinkty.
Vypěstované odtamtud.
Vřítím se do kůlny, zalezu před hnědou mazlavostí s rozvařenými
knoflíky. Vletím do trpěné kůlny, kde jsme si hrávaly jako děti.
Zalezu do vetché kůlny, kterou chtěl tatínek zbořit. Na jejím místě
plánoval vystavět velkorysé muzeum. Sesednu na bobek. Nenáviděný
třas. Točí se mi hlava. Opřu si ji o kolena. Na udusané podlaze
se šponuje chlupatá housenka. Odmrští se o kus dál. A znovu vyšponuje.
Neustává.
Co se to ksakru děje? Proč a před kým se tu schovávám? Před
kusem žvance v nesprávné ruce? Nespletla jsem si vesnici? Zůstanu,
než něco vymyslím. Než ten hukot v hlavě odezní. Srdce se jen nerado
uvelebuje zpátky ve svém rytmu, chtělo by se prodrat, dunivě
probouchat hrudí ven.
Puklice na hrnec
Zvednu hlavu zaseklou mezi koleny. Hlavně dýchat, dýchat. Před
očima desítky roztočených, černě chlupatých housenek. A záblesky
strnulých obrazů. Fotografií zatavených v mozku. První záblesk
fotoaparátu. Rozálka, utopená v kraječkách, trůní na vysoké dřevěné
dětské židličce s kulatým opěrátkem. Z dortu se tyčí osamělá
červená svíčka, zabodnutá do měkkého, sladkého masa. Tu židličku
tatínek vyráběl sám. K Rozálčiným narozeninám. Natřel ji bílou
– 24 –
barvou, hustou polevou. Přimontoval opěrátko, které změkčil maminčin
zvlněný modrý polštář; přichytila ho červenými šňůrkami.
A na desku vymalovali hnědého medvěda s rozšířenýma očima. Ten
modrooký medvěd mě děsíval. Než jsem se naučila ho zapatlávat
zbytky jídel. Nekonečný proud záblesků. Rozálce zabodli už svíčky
dvě. A tři. Následují Dolfíkovy zářezy, Rozálčino tělo se už otvorem
k opěrátku neprodralo. Medvěd strážil Adina. Než bratrovo tělo
nabobtnalo a předalo medvědí trůn nejmladšímu žroutovi.
Můj první zásek středem dortového korpusu, který matka nazdobila
slaďounkými hoblinkami čokolády. Někde v paměti mám
ukrytý slastný pocit, jak rukama bubnuju do měkkého krému, mezi
prsty propasíruju kluzkou hmotu, pokouším se do úst dopravit
čokoládovou rozkoš. Na patře cítím sladké trnutí.
V té židličce krmničce, jak se nad ní uhihňávala porodní bába
Drbavá, jsme proseděli dětství. Jídelní ministolek se zírajícím medvědem,
který nedovoloval podvádět, méďa hlídá, jestli to všechno
nespapáš, tak se ho zeptám a on mi to všechno poví. Medvěd udavač,
poškleboval se Adin, méďa bonzák, méďa práskač, méďa informátor.
Čerstvý záblesk z rodinného alba. Sedím na bobku ve špinavé
kůlně. V rohu, na nízkém regálu s vylámanými policemi, se rozvaluje.
Pohozená. Naše bílá, mírně oprýskaná židlička. Přemůžu touhu postavit
ji na udusanou zem. Narvat se do ní. Dneska bych svoje vyzáblé
tělo oválem protáhla. Přemůžu touhu přivolat staré časy. Utéct se
k nim. Klátit ve výšce nohama, dloubat do méďových vykulených očí.
Strachz mámivémdloby,třebasevzduchemvlnímedvědípřelud.
Na překocenou židličku dopadá podvečerní, matný zbytek světla,
paprsek, který se prodral odněkud shůry, provrtal škvírou v děravé
střeše. Ohmatává ji nevěřícně jako já, napíchne rozšířenou medvědí
bulvu, olíbává židličku z posledních sil, než sám zeslábne, než přes
něj soumrak přehodí tmavý plášť. Kterým už nepronikne.
– 25 –
Popadnout útlé dřevěné nohy s popraskanou barvou, vší silou
se přidržet. Důkaz, že jsem doma. Důkaz, že neblázním. Důkaz, že
sem skutečně patřím. Jak puklice na hrnec.
Rodinné album v mé hlavě rozmetá křik. A těžký dupot. Nezvyklý
indiánský pokřik. Nezvyklý ruch. Naše vesnice bývala tak tichá.
Když jsme u kulatého stolu hodovali, znělo každé polknutí jako
mocný šplouch. Byl slyšet svist polévkové lžíce vzduchem. Pak mi
to dojde, myšlenky se sepnou. Sbíhají se, aby mě uvítali. Řadí se do
zástupu s kyticí v čele. Kmitají, protože se bojí. Že mě urazili.
Obejmu své tělo, sesbírám své myšlenky. Zpanikařila jsem zbytečně.
Ti dva mladí lidé se o náš dům určitě starají, chrání před
zloději. Já se zjevím jako duch, bezhlavě uteču.
Stydím se. Pelášila jsem pryč, protože se mi v krku zadrhla
slova, viděla jsem Ženinu ruku, jak křečovitě svírá kovově lesklou
rukojeť naběračky. Tak jako ji bezpočtukrát svírala kuchařka nebo
z ní pomalu odlévala maminka. Viděla jsem mužovy masité rty, ve
kterých uvízla stříbrná polévková lžíce; z té jídával a usrkával otec,
decentně upíjela starší sestra, hltal bratr. Nad tou jsem se ušklíbala
já. Nenimrej se v tom a jez pořádně.
Uhladím sukni na stehnech. Zmuchlanou blůzku kolem pasu
zasunu. Ohlédnu se, hlavu položím k pravému rameni; dětskou stoličku
si překlopím a postavím alespoň v duchu, pohledem. Nabírám
z ní sílu. Vzpřímím se, nadechnu a hrdě vyjdu z rozvrzaných vrat.
Jsem přece doma. Vycházím s osvobodivou úlevou. Než mě k zemi
dunivě srazí obrovská mužská tlapa.
Bolest mi ihned rozhicuje zasažený obličej.
– 26 –
Podkova pro štěstí
Světlo zelené stolní lampičky oslepuje, ostře bodá do očí. Závěsy
jsou zatažené, propouštějí líné dusno. Mžourám, poposedávám na
tvrdé židli. Kam mě jeden z nich dosmýkal.
„Neječ, drž hubu. Jo, je sice po válce, ale furt musíme bejt vobezřetný,
žádnej soucit s nepřítelem.“
Tomu já rozumím, jsem taky obezřetná. To jsou nutná a nezbytná
opatření. Správná, protože spravedlivá. Prověřují každého bez rozdílu.
I své lidi. To je jenom dobře.
Podél stěn se v umělém šeru rozkročili čtyři muži. Pátý sedí
naproti, moje oči lapá do světelného trychtýře. Holič Klein stojí.
Namísto břitvy je vyzbrojený samopalem. Nepoklonkuje, dětský
hrudníček má vypjatý. V úrovni Kleinových ramenou si mě poměřuje
chlápek s řídkými, umaštěnými pramínky vlasů, sčesanými
v pečlivém řádkování nad čelem. Jako by si vlasové smotky, jeden po
druhém, k lebce přilepoval podél ohebného pravítka. Jeho neznám,
ty dva sympatické pořízky vlevo ano. Pracovali pro tatínka. V dílně
stavebního a strojního zámečnictví. Přímému pohledu do mých
bolavých očí se vyhýbají, výslechu se účastní s rozpaky, nedotýkají
se mě. Pro mě je ta jejich odtažitá rozpačitost dost záhadná. A ten
za stolem, vlídný obr Ládínek Stolař, býval pomocným dělníkem
v kovárně. Bylo mi osm, byly to mé osmé narozeniny, když ukoval
podkovu pro štěstí s mým jménem a čtyřlístkem. Abych nikomu neprozradila,
že v rákosí lesního rybníčku, kam jsme měli přísný zákaz
chodit, políbil šťastnou Rozálku letmo a jemně na ústa a v seníku na
čelo. Uběhlo jiných osm let a zdá se, že mě vůbec nepoznává.
„Tak vy si nedáte pokoj, co?!“
Nechápu, proč mi Ládínek vyká. Ohlédnu se, za mnou nikdo.
Jsem majitelkou výsadního práva na veškeré otázky.
– 27 –
„Mně přece, pane Stolaři, nemusíte vykat. Vy jste mě asi nepoznal.
Já jsem Gita. Gita Lauschmannová, vždyť jste s tatínkem…
pamatujete na Rozálku… tam v lese…“
Čtvero rozchechtaných obličejů, dva z nich s nucenou, pokřivenou
veselostí. Nejhorší šmíra nadšených, vesnických ochotníků.
Rozhlédnu se. Dobrá nálada. Skvělé znamení. Všechno se vysvětlilo.
Omyl k popukání.
Nepoznali svoji Gitu.
Stolař změní prudce tón.
„Ty spratku jeden, tak vy si nedáte pokoj, tři měsíce po válce
a vy, skopčáci zrůdný, zas vylejzáte ze svejch děr, náckové prohnilí.“
„Já vám, pane Stolaři –“
„Vážený pane.“
„Já vám, vážený pane Stolaři, nerozumím. Vůbec nevím, o čem –“
„Já asi kvůlivá slečince budu šprechtit po německy, aby kapírovala.
A co bys eště ráda, co si takhle zahajlovat?“
Spletla jsem si rok? Vesnici? Dům? Válka neskončila? Ale tam
v kůlně se přece válí ta seslička…
„Vy jste mě asi, pane… vážený pane Stolaři, nepoznal. Já jsem –“
„Ále poznal, moc dobře vim, co seš zač. Mně se představovat nemusíš.
Jen tady panu Poledňákovi hezky řekni, co seš zač. Von totiž
na rozdíl vod jinejch svoji kůži nasazoval dovopravdy a vopravdu
bojoval…“
„Jako vopravdickej partyzán.“
„Jo, von byl mezi těma, co zahnali nacistickou hydru, všechny ty,
ty… no tobě podobný. No, no tak, jen se mu představ.“
Poledňák zatáhne pupek, vypne hruď, s přimhouřenýma očima
vychutnává, jak po něm od hlavy po paty sjíždějí obdivné zraky přítomných.
S Kleinem se naparují jako cínoví vojáčci. A tak všechno,
co řeknu, směřuju doprava, do černých notových linek na mastné
hlavě.
– 28 –
„Jmenuji se Gita Lauschmannová. Bydlím zde, číslo popisné 77.
Narodila jsem se 14. března 1929. Vrátila jsem se domů, protože –“
Cínový vojín Poledňák pokročí dvěma kroky, zlomí se v pase.
Promaštěné pěšinky mám přímo před nosem. Mohu spočítat zapomenuté,
roztroušené pihy. Rozmalovaný obraz senilního impresio­
nisty.
„Táák? Gita Lauschmannová? A jestlipak je todle český jméno?
Je tvůj fotr Čech?“
„Můj tatínek je… otec byl…“
Nakyslý pach potu mi rozbouří scvrklý žaludek, stačilo by drcnout
čelem a vyrazí mi zuby, bojím se ho. Je těžké překonat odpor
k čemukoliv německému. Já mám v sobě ten odpor taky, jsem jím
nasáklá odtamtud. Takový omyl. Vždyť je to jenom shluk hlásek,
jméno, za které nemůžu, které mi vybrali, kterým mě označkovali,
když jsem byla vypuzena z ráje, když jsem se protlačila z placenty.
Jedna z notových linek ujíždí dozadu, jiná se uprostřed zvedá, šponuje,
připomíná černou vypjatou žížalku, rozčepýřenou housenku;
nejraději bych ji připlácla.
„Můj tatínek zemřel. Můj tatínek zemřel, protože byl Žid.“
„Německej Žid.“
Proč tohle říká zrovna Ládínek Stolař? Nerozplakat se. Zadržet je
všechny pěkně za startovní čárou, jinak všechny popudím ještě víc,
slzy muže vždycky rozladí. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat,
neječet.
Hlas orámovaný mastnotou usychajících klásků vyštěkne.
„Ale jenom na Hitlerovi záleželo, aby kterýhokoliv Žida, který
mu moh a chtěl bejt válečně užitečnej, prohlásil za čestnýho árijce.“
„Můj tatínek… nevím, co chcete… vrátila jsem se…“
„Zatímco miliony nevinnejch padly.“
Ach tak, ano, jistě, vyčítá mi, co sama sobě vyčítám. Tak proto
jsou nenávistní. Otec jim tu chybí. Jsou rozladění, že se nevrátil
– 29 –
potřebný hospodář kraje. Jsou rozladění, že se vrátilo vyhublé,
roztřesené nic. Šestnáctiletá holka. S mozkem dospělé paní.
„Ano,jistě,nevinní.Tatínek.Maminka.SestraRozálka.Umřelitam.
V koncentračnímtáboře.O Adinovinevímnic,alejestlipřežil,jestlise
teda vrátí, tak se budeme moc snažit, abychom ve všem pokračovali,
jako by tu tatínek pořád byl, budeme se snažit, abyste vy…“
Selže mi hlas. Nemám vůli, nechci nic řešit, chci prostě odejít do
svého pokoje, padnout do duchen a hltat teplou čočkovou polévku
ze svého talíře, přikusovat krajíc chleba, ponořit tělo do horké vody,
spát, spát.
„Takže otec ani matka se jako nevrátěj nebo co?“
Blázním. Zazdálo se mi, že se Ládínkovi Stolařovi ulevilo; na
takovou zprávu čekal. Napětí povolilo. Ztuhlý Klein ohnul záda,
vcucnul vypnutý hrudníček, otřel si rukávem zpocené čelo a sebe
i samopal opřel o zeď; určitě by si rád zapálil.
„Akorát ten tvůj povedenej bratříček, ten Dolfíček, se tu vokolo
potloukal.“
Vyskočím ke Kleinovi.
„Žije?“
Slzy přeskakují ze skokanské věže do volného prostoru.
„Žije. Kde je? Přiveďte ho, ne ne, počkejte, já ho chci překvapit,
tak to byli jeho lidé tam doma, on –“
Klein vytřeští oči.
„Vypařil se, nácek jeden mizernej. Zmizel stejným fofrem, jak
se vobjevil, voblejzá někde vokolo. Už jen to, že jste mu dali jméno
Adolf, mluví za všechno.“
Povědomý hezký muž po mojí levici se odvážil, ve špinavých modrácích,
s umaštěnou čepicí na hlavě. Svážel otci náhradní díly. Mluvit
ho slyším poprvé. Probral se z hlubokého spánku. Dobojoval vnitřní
boj,těmislovyzpečetilsvérozhodnutí.Hlubokýmhlasemzahřmělke
mně,psímaočimaa jemnýmprofilemvyžadujepochvaluu Poledňáka,
– 30 –
všichni hledají pochvalu u Poledňáka. A odtahuje se loktem od vedle
stojícíhochlápka,kterýpřekvapeněpovytáhlobočí.Dílnastavebního
a strojního zámečnictví, měla bych mu ji připomenout.
Sotva se držím na nohou. Ale nesednu si. Už bych se nezvedla.
Stolař zamíří světelný kornout na pohyblivý cíl, proud světla dosáhne
sotva k mojí bradě; ještě tak špička nosu se ve žluti vykoupe.
„Ale to je přece… jméno. Adin se narodil v roce 1927… To je
všechno nějaký omyl. A vůbec, chci domů.“
Poledňákseznovuprudcezlomí,mojekůžeochutnájehomastnotu.
Ládínek Stolař pustí žárovkový trychtýř, vztyčí se do šera. Porota
zasedá, zanotuje podle vlasových linek.
„Tady nejni žádný tvoje doma. Žádnej haus už nejni tvůj. Tady už
není tvýho nic. Válku jste prohráli. Jménem prezidenta republiky
propad celej váš majetek státu. Všechno jsme po právu zabavili. Už
jsme se s tebou, ty smrade, mazali až dost. Máme jinačí starosti, než
tady pauzírovat. A fůru práce. Vina tvý famílije je nezvratná. Podstatná
byla a je vobcovací řeč. A ausgerechnet u vás se za zavřenýma
dveřma šprechtilo vostošest.“
Tečkajetodůrazná,LádínekStolařbouchnepěstídostolu,Poledňák
uspokojeně kývne. Cokoliv řeknu, sklouzne po té semknutosti jak
po namydlených kachličkách. Chci zopakovat, že jsem doma, ta
židlička v kůlně mi patří. Chci připomenout koňskou podkovu pro
štěstí.
To už mnou prostupuje unavené prázdno.
Rozhrnuli závěsy. Sluneční jas rozpouští vykotlané myšlenky.
Poprvé si všimnu látkových náramků obtočených kolem mužských
bicepsů. Nové značkování obětí.
Já měla svoji horkou, slunečnou hvězdu.
Oni mají dvě písmena.
RG.
– 31 –
Masařky
Slunce nemilosrdně žhne. Tolik tetelivého horka. Mě mrazí každý
centimetr modře mramorované kůže. Musím vyklízet chlévy, součást
našeho statku.
„Hni sebou, chtělas domů, tak makej.“
Krmit dobytek a prasata mám zakázáno, k nim mě nepustí,
nejsem spolehlivá. Když se o mě nečekaně otře kraví bok, přiskočí
ženská a přetáhne mě bičem s drobnými uzlíky na konci. Měním
podestýlku, kydám hnůj.
Je vedro. Bzučivé mouchy se ke mně slétávají, usedají na ruce.
Já je neodháním. Modřinové flekance se slily. Jsem celá černá. Od
hlavy po paty posetá mouchami, kovově lesklými masařkami, které
zlověstně bzučí a usedají na víčka. Na rty. Vlétávají do uší a nosních
dírek. Prolétávají celým tělem. Vyžírají mršinu, jsem přece mršina,
dutá mršina, řekl to sám vážený pan Stolař.
Sykala jsem do zdi po facce, kterou mě vklínil mezi své dva cínové
vojáčky, Poledňáka a Kleina. Sykala jsem do zdi, na kterou mě
přibil, po které jsem se sesula a nosem vykružovala červenou nit.
„Podkovu jste teda ukoval pro mršinu.“
Kleinův stisk byl kupodivu pevnější než Poledňákovy okovy.
Když mě táhli jako pytel brambor. Stolař zhasil ostré světlo zelené
lampičky, rozmělněné sluncem.
„To jsem eště netušil, co seš zač, co je celá ta tvoje famílije za
dobytek.“
V celé vesnici se nenajde nikdo, kdo by bzučivé mouchy odehnal.
V celé vesnici se nenajde nikdo, kdo by se nebál, opřel se vší silou
a rozevřel vrata k minulosti.
Prohlížet si nás chodí, to ano. S tichým výsměchem očumují.
I údivem. Jediná porodní bába Drbavá mi podstrčí kus chleba
a malou cibuli.
– 32 –
Kydám hnůj. Do vedlejšího kotce se omylem prokousalo prase. Vmí-
chalosemezisvé.Alepodlepachutojevetřelec.Stojímjakozařezaná.
Socha s vidlemi, pán moří s harpunou. Nemůžu odtrhnout oči. Prasata
do něj zespodu ryjí; cizí prase do krve umoří, surově ohryzají.
Potýdnudřiny,kterouvykonávámmechanicky,sesebezáchovnou
apatií, se rozhodnu. Vidle odložím. Rovnoběžně s korytem, kde
chladnou z pařáku vylité brambory. Pro prasata. Horká, žlutá, sytá,
oválná vejce ve slupce. Pro prasata. Já se jich dotknout nesmím, já
obědvám slunce. V noci přivezli fůru brambor, z poloviny shnilých.
Pracně jsme je přebírali a vyhrabávali ty zdravé. Pro prasata. Odložím
vidle rovnoběžně, s bodci směřujícími k vratům. Jako by na
tom záležel můj další osud. Přezka na levé botě je uvolněná, ulomím
ji, rozšlápnu, řezavou drť schovám v dlani. Na rozloučenou ji nepozorovaně
vmáčknu do horkého, žlutého masa brambor v korytě.
Brambor pro prasata. To je moje pomsta.
Roztřeseně se rozejdu přes dvorek, přes jedno z náměstíček
našeho velkostatku. Náměstíček posetých slepičinci. Blonďatá
ženská v zástěře, která ve vsi hlídá mě a ostatní dvě – jak každou
ranou podtrhuje – kolaborantky, se zvedne z rozvrzané židle na
zápraží. Odkud nastavuje slunci nařapaný obličej a obnaženou část
narudlých paží.
„Co je?“
„Musím mluvit s panem… s váženým panem Stolařem.“
„Ty nemáš s nikym co rozkládat, němčourská slečinko.“
„Musím s ním mluvit.“
„Ne.“
„Musím s ním mluvit.“
„Dokydej ten hnůj, až doděláš chlív, zameteš dvůr.“
„Musím s ním mluvit.“
„Tys mě neslyšela?! – Ruce!“
„Musím s ním mluvit.“
„Ruce!!“
– 33 –
Předpažím. Vzorná sokolská cvičenka. Nepohnu se. Přestože moc
dobřevím,cobudenásledovat.V duchunacvičujusebeobranu.Jsem
zalitá v betonu. Celá, jen se dvěma otvory pro dýchání. V ochranné
krustě bez bolestivých nervových zakončení. Všechno ke mně
doléhá přes nepropustný obal. To mi poradila jedna z žen odtamtud.
Mě tím betonovým bunkrem zachránila. Sebe ne.
Nepohnu se. Odhodlala jsem se využít skulinku, kterou se provlíknu
jako okem jehly. Proto musím vydržet. A setkat se znovu se
Stolařem. Promluvit s ním o samotě. Můj zápražní anděl strážný
váhá, potěžkává, tentokrát sáhne po ocelovém prutu. Tluče mě
s ním přes předpažené ruce tak dlouho, až mi nakynou jako chléb.
Pak musím připažit. A otočit se.
Vymění zbraň.
Bič práská vzduchem. Uzlíky se zjevují před mýma očima. Než
znovu vzlétnou a zmizí v bezmračném blankytu. Žena, vzrušená
a rozpálená, nabírá sílu, celou vahou mi ji vtiskuje na záda. Přibíjí
mě k zemi a já se každým úderem sunu níž. Jako hřebík pod údery
kladiva. Obličej otisknu do leštěné, zasviněné kamenné dlažby.
Tolik slunce kolem.
Sólo kastráta
Probere mě Ládínkův hlas. Na jeho tóninu jsem nastavená. Moje
živá voda.
„Eště dejchá?“
„Dejchá.“
„Co s ní?“
„Hoďte ji do zadní stodoly. Buď se z toho vylíže, nebo…“
„Nebo co?“
„Nebo ne.“
– 34 –
Rozevírám ústa, slova nevycházejí. Rozevírám překrvené půlměsíce,
jsem němá. Kapr na suchu s odulými, rozpraskanými rty.
V křeči zatavím rozevřený pohyb. Secvaknout čelisti znamená projít
branou nesnesitelné bolesti.
Ochranná krusta dávno popraskala, sádrový odlitek od těla odpadl,
rozdrolil se v bílý prášek. Fouknu, sníh se vznese.
Pokouším se Ládínka Stolaře dotknout; nechci vyplašit váženého
pána. Jen pohybem naznačit, že s ním musím mluvit. Dluží mi
klíč od nedobytné schránky, klíč k rozluštění všeho, co se děje.
Ukazováčkem pohnu jemně; tělem projede ostrý šíp. Zavrtá se do
měkkého, vystřelí nekonečno skelných brusů a střepinek, vbodne
mi je pod kůži.
Rytmický zpěv, polední sólo zasněného kastráta. I sluch mě
zrazuje. Je to kolovrátkovité, táhlé vrznutí zrezlého kolečka, v němž
vyvážím hnůj. Kvíknutí utichne těsně vedle mě.
Svalnatérucešátrajípomýchzádech.Nahmatávajía promačkávají
pevnost látky. Odshora až dolů. Odshora dolů. Pak stisknou. Zvedají
mě do výšky, stoupám v těsné výtahové kabině vlastního oblečení.
Zepředu mi napnutá blůzka pevně, bolestivě obepíná tělo, placatí
bradavky plochých prsou. Sukně stahuje stehna, vyhlazuje nafouklé,
zjizvené bříško. Jsem ryba chycená do sítě. S klátivými, oteklými
ploutvemi a vystouplými žábrami. Ryba podchycená, poponášená
a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody.
Drncavě mě odvážejí, nemilosrdně masírují mé rány. Za melodického
žalozpěvu. Popukanými rty, které jsem dosud nespojila,
vdechuji horkem zintenzivněný pach močůvky. Tvář mi zdrsňují
vedrem zaschlé, drolivé hrudky trusu.
Žalozpěv utichá. Znovu pluju nehybným vzduchem. Podběrákem
mě vytáhnou, štítivě poponášejí nečistou housenku, ze slunce do
stínu. Jeden z rybářů o práh zakopne; dřevěný trám přečuhuje ze
spodní části rámu, z něhož byl vstupní otvor vyříznut. Zakolísají
a rozhoupou moje tělo. Mohli by mě odhodit jako poloprázdný py-
– 35 –
tel mouky. Knoflíky natrhávají a rozšklebují dírky; rybářská oka,
z nichž se chtějí vyvléknout. Než se vyloupnu úplně nahá, sevření
látky naráz povolí.
Odhodí němou rybu, v jejíž moci není splnit žádná přání.
Dopadnu obličejem na slámu. Na koberec z hřebíků, na lůžko
nedobrovolného fakíra. Desítky slaměných pichlavých bodců. Prach
šimrá v nose a dráždí v krku, jako by jedno ze stébel projelo jícnem
a lechtalo mě tam. Kašlu a nadhazuju vlastní tělo.
Kašlu a bolím se tak sama.
Svatební závoje
Ležím tak, jak mě mí rybáři pohodili. Na břiše. Nemyslím na nic. Už
léta se ničemu porozumět nesnažím. Koutkem oka pozoruju pavučiny.
Souměrné mnohoúhelníkovité ubrusy a svatební závoje napnuté
mezi trámy. Mezi žentourovou mlátičkou a pospěchem na kypření
půdy. Mezi všemi těmi stroji, které zaníceně schraňoval otec. Chtěl si
vybudovat Muzeum vývoje zemědělské techniky. Nutil nás poslouchat
historii všeho toho haraburdí. Unavoval tím, nudil. Dneska mi ta
poztrácená slova znějí jako pohádková chuť rajských zahrad. Ráj,
který jsme nevnímali, a pohazovali si jablkem. Před zakousnutím.
Rafinovaně paličkované krajky. S ornamenty černých a hnědých
tělíček. Pavouk se mezi nimi sune; obchází rozvážně. Nejprve
důsledně dovrší svou práci, dni odevzdá povinné penzum tkaní.
Odměnu si vybere pak. Je pečlivý, je systematický. Své oběti si vychutnává
nenápadně. Pošmákne si ve tmě.
Moje tělo překryjí dva váhavé stíny. Sevřu podebraná víčka,
obaluju se ochrannými modlitbami, zavrtávám se do nové krusty,
betonové. Buduju poslední. Víc síly nemám.
Stíny mlčí. Pak mě jeden z nich chytne za zápěstí, stiskne tepnu.
„Žije.“
– 36 –
„No tak to Láďu nepotěšíme.“
„Proč to dítě nepošle do sběrnýho lágru?“
„No proč asi.“
Nejsem žádné dítě, mám odkrýt šedivou stařenu schoulenou pod
kůží? Stíny rozmlouvají ztišenými hlasy, nedokážu je přiřadit. Jeden
z nich je ženský, skoro dívčí, obsahem a dikcí rozhodný, doráží na
mužský protějšek.
„Tak co s ní teda bude?“
„No co asi.“
Stíny se vzdálí, zarudlé oči pootevřu.
Pavouk povečeřel. Několik mušek mu v síti zbylo, kdybych se
k nim doplazila, hmátla po nich a polkla, posílila bych svou krustu
zevnitř. Pohnu se a zaúpím. Tělo se vzdává, mozek vysílá málo
povzbudivých signálů. Zahlcená hlava se zatmívá, vyprazdňuje…
nemelem… nemelem… sebrala nám voda mlejn…
Klapotvodníhomlýnujeposlednímrytmem,kterýmidunív uších,
když tělo posypané bílou moukou nořím do chladivé vody náhonu.
Probouzím se s útěšlivou nadějí, že všechno zákeřné končí. Brzy se
obejmu se svými. Kolem kulatého stolu, kde cizí tvář prázdnou židli
nenajde. Budeme jíst ze sněhových porcelánových květů, maminka
mě bude opakovaně napomínat, abych se nehrbila a seděla vzpřímeně,
Adin se bude šklíbit, Rozálka mu dá pohlavek a na poslední
chvíli vpadne upracovaný tatínek, maminčin vyčítavý pohled rozpustí
omluvným letmým polibkem a začne rozkládat o další technické
novince, která zvelebí statek, lihovar, škrobárnu, přidružené
dílny. Budeme sedět kolem našeho stolu zhuštěně; oválná deska
se smrští, abychom se dotýkali rameny. Aby se mezi nás nikdo nevklínil,
nevmísil, neroztrhl nás. Konečně mi všechno zpětně osvětlí.
Táta by se na mě zlobil. Nerozuměl brečení nad ztraceným časem.
Nikdy neříkal, kde jsou ty časy, kdyby se tak vrátily. Spíš měl
zlost, že mohl něco udělat líp. Ale brečet, to ne. Žádná nostalgie.
– 37 –
Proč mě nechali naživu, proč mi ubíhá pozemský čas, proč se
střídá světlo a tma, proč po mně šátrají zvědavé sluneční paprsky.
Proč mě k sobě nepovolá ten nahoře nebo ten dole. Proč mě ani
jeden z nich neosvobodí. Sakra.
Bdění se podobá malátné dřímotě. Bolí. Utíkám se do spánku
a trhám pavučiny, chuchvalce starých, letitých zcuchaných pavučin,
kterými je obetkán můj mozek. Kterými je hlava napěchovaná jako
odpadkový pytel. Jakmile se probudím, za očními důlky se rozťuká
orchestr bicích nástrojů.
Hlavabobtná.Jez níobrovská,brnivákoule.Rozpínáse.Patřímdo
lihu některého z vědeckých lékařských ústavů, obludná hlava a dět-
skétělíčko.Rádabychbylau toho,ažbudounálevotevírata zkoumat.
Třeba proto jsem se narodila.
Kdybych se chtěla podrbat za uchem nebo zpod brady odsunout
štiplavý stonek lámavé slámy, musela bych rozpažit s dlouhou násadou
od koštěte. A přesto bych nedosáhla.
Zrůda ukřižovaná na slámě. Mezi pavouky.
Hlava třeští v dunivém rytmu bubnů, mozek zamotaný v hroma-
dáchpavučin.Ažzpřetrhámvšechny,rozšmodrchámsvůjvlastníživot.
Hlavně se koncentrovat. Rozpoznávat, kdy bdím, kdy se plavím
na druhé straně. Tak často se mi úzkostné snové děje přelévají.
Přetékají přes rozmazanou hranici. Hrůzné sny.
Aby se nakonec ukázalo, že je žiju.
Tetelivý pukavec
„Musíš polykat.“
Polykám naprázdno, chlebem je mi puklický vzduch. Na rtech cítím
vlahou úlevu. Pootevřu je víc, dusím se tou chladivou lahodností,
překotně polykám a kuckám vodu, v šedivých curůčcích stéká
– 38 –
po bradě a krku, šimrá za ušima. Oči obnažím v protáhlou škvírku.
Návštěvníka si prohlížím kukátkem za zamčenými dveřmi.
Klečí tu mladičká Žena. S bandaskou. Naklání tmavomodrý, otřískaný,
smaltovaný hrneček a vodu vlévá do štěrbiny mezi mými rty.
Splachuje do útrob všechna ta nevyslovená slova posledních roků,
dnů, hodin. Překotila moje nehybné tělo na záda. Hlavu mi podložila
senem. Musela vyšplhat na vratký žebřík, ze seníku shodit náruče
voňavého sena. Vzduch hicuje. Složené seno a sláma můžou rychle
chytnout; stačí, když navážené zrní začne kvasit, a už hoří. Nezbyla
by po mně ani kostička pro psa.
Nevím, proč to dělá. Ale vím odtamtud, že po motivech takových
činů, které mají hodnotu života, se nepátrá. Takové činy se nezapomínají.
Takové činy se mlčky splácejí. Kdy a jak splatím účet Rozálce.
Nahé jsme stály hodiny a hodiny v dešti, vyhnali nás ven, tentokrát
vyřazovali lidi, co měli jizvy po operaci. Já mám ošklivou jizvu, pod
pupíkem. Rozálka stála přede mnou, ten esesák koukal, nějakým
prastarým pudem přitahovala jeho pozornost, díval se jen a jen na
ni. Třikrát proběhly ty selekce, třikrát stála nahatá Rozálka před
mojí skobou. Vlastně čtyřikrát. Poprvé zalhala oblečená. Když na
rampě rozhodně nahlásila, že je mi šestnáct a jsem práceschopná.
Žena vytáhne z kapsy károvanou utěrku, vybalí krajíček chleba,
smočí ho ve vodě, nacucaný vršek vloží do mých úst. Ruce do bíločervené
utěrky utře. Několikrát důrazně vysloví musíš polykat. Když
se bolavým jícnem prosmýká třetí sousto, zaostřím siluetu.
Nepřekvapuje mě, že se odvrací. Překvapuje mě, jak usilovně za-
držujedech,kdyžsekemněsklání.Jakmilesezakloní,spěšněodvrátí
hlavu, zhluboka vdechne nezamořený vzduch, semkne rty, přiblíží
se. Potápěč putuje pod hladinu bez výstroje; vzdaluje se od svých
podmořských pokladů, aby se vynořil a vdechl potřebný kyslík.
– 39 –
Pak mi to dojde. Zápach. Ne výměšků, vyměšovat nemám co.
Zápach těla, zápach, který znám tak důvěrně odtamtud. Čpavkovitý
odér hladovějících těl, v nichž už nezbývá nic; nejdéle přežívá jen to
nejškodlivější. Zlé má výdrž a tuhý kořínek. Jsem skládka pukavců.
Žena se přišourává v noci. Krmí mě mlčky. Brzy můžu kuckavě hltat
sama. Stojí tu, dívá se do dáli, přes vypouklé bříško složené obě
ruce. Občas vypouklinu těla něžně pohladí, jako by ji chtěla vycídit.
Hladí své dítě.
Odtažitě přikazuje. Jinou podobu své tváře mi neodtajní. Já jí tu
starou paní v sobě taky neukážu. Přikazuje mi s příměsí strachu,
který zapříčiní směšné zadrhnutí slabik.
„S nikym se vo tomdle ba-bavit nebudeš, rozumíš. Nikdy. A už
vůbec ne se Sto-Stolařem.“
Ráda bych se zeptala, jak to že bydlí v našem domě, proč tam
teda nemůžu bydlet já. Číhám na vhodný okamžik. Nechci vyplašit
chlebodárkyni, nechci utnout vzácný příděl vody a chleba. Jen díky
ní sedím, obalená senem, opřená o nosný trám. Čas mi nečlení minuty
a hodiny, ale události. Vyčkám, až si budu moci stoupnout.
Až mě udrží pavoučí nohy. A pak na ni svoje slova vy-vychrstnu
a u-uvidíme, co té sprše ře-řekne.
Rozeznávám ji podle nášlapu kolébavých krůčků. Při vzdáleném
šramotu, každém šramotu, se vrhám do pozice leklé ryby. Jak mě
odhodili.
Ostražitost se mi vyplatila. Jsem dobrá, tati.
Dupot těžkých kroků. Mužské hlasy. Rozverný hovor. Ležím na
břiše. Zavřu oči. Zatnu zuby. Stolařovy věty a halasný smích holiče
Kleina se blíží. Stejný nepřirozený smích, s jakým v oficíně obdivně
a s úklonou vítal tatínka. S jakým fascinovaně vcházel do naší rozlehlé,
kachlíkované koupelny naondulovat vlasy Rozálii, slečinka je
úplná filmová hvězda, celá Mary Pickfordová, lokýnku přidáme vlevo,
– 40 –
aby se nám hlavinka zakulatila. Vplouval do prostorné koupelny,
mamince se hrabal ve vlasech, ona zpívala operetní árie, hlas se
odrážel od kachlíkového lesku a kmital, nádhera, madam, jen mi
nespolkněte, hřebínek, madam, jen aby mi krindy pindy nespadnul.
S dozvukem smíchu se mě dotkne špičkou boty. Namistrovaně
si odflusne.
„Smrdí, ale má, čoveče, echtovní výdrž.“
„To teda sakra má.“
„Tak co s ní?“
„Počkáme.“
„Nemůžem čekat do soudnýho dne, nikdy nevíš, kdo tu bude
trajdat, kdo se po ní bude –“
„Tak to vyřešíme večer.“
„To je ta schůze, lidi budou špacírovat.“
„Sem nikdo neleze.“
„Nikdy nevíš.“
„No tak teda zejtra v noci.“
Rozdrcené ořechy
Cosi mě bolestivě popadne za útlá, gumová ramínka. Ostrými pařátky.
Je hluboká noc. Roztrhnu zanícené oči. Já promeškala kroky,
včas se nepřevrátila. Ležím na zádech jako strnulý, nechráněný
brouk. Snadná oběť. Bolavá kebule se rozpíná, rozvaluje na několika
metrech. Teď ji rozšlapou, skořápky drcených ořechů budou
pokřupávat.
„Vstaň.“
Je to těhule. Oddechnu si.
„Ry-rychle. Dělej, no tak vstávej, kruci.“
– 41 –
Stisk ramen povolí. Žena povytahuje hůlkovité paže, drtí mi
prsty. Hlava přepadává, takovou tíhu nelze od země odlepit. Makovici
mám zakloněnou, tunové závaží láme krk.
„Já nemůžu.“
„Mu-musíš.“
Přitahuje si mě, potřásá vztekle oběma rukama, pilkami chvatně
rozřezáváme neviditelná polena. Pocukává celým mým tělem.
„Mu-musíš zmizet. Jinak tě za-zabijou. A mě ta-taky.“
Nedokážu vyslovit, že na krku nosím kouli, že vraty neprojdu.
Vraty,kterázasebounechalapootevřená;bezchrastěnízlověstného
řetězu.Vraty,kterákrotízámkem,jakésevyrábělyv otcověkovářské
dílně. Zámkem s firemním rodinným L, písmenem obtočeným vavřínovým
listem. Zámkem ukovaným pro věznění dcery s obludnou
škeblí. Místo hodiny náboženství jsem v horkém odpoledni zírala
na lesklá křídla vážky a koupala se v lesním rybníčku, což nám maminka
rozrušeně zakazovala. Tatínek pak kázal s nepřesvědčivou
přísností. Necháme ji den pod zámkem, ať se pěkně učí a zpytuje
svědomí, pak zkrotne.
Jsem pod zámkem. Zpytuju svědomí, krotnu. Jen tentokrát nevím,
proč mám svědomí zpytovat. Protože jsem?
„Já teď prostě nemůžu.“
„Musíš.“
Žena je zadýchaná, má zarputilý výraz. V návalu vzteku prudce
odhodí moje provázky. Břicho si tiskne úporně, úporněji než jindy.
Letní noc doráží žabím koncertem, cvrčením z luk.
„Řikám ti, vstávej, nebo ti jednu vra-vrazim.“
Zoufale tahá za nitky, lomcuje se mnou, staví na nemotorné nohy,
vytahuje neobratnou loutku. Nakonec mě zmagnetizuje jediným
slovem.
„Prosímtebe, vstaň, ty náno pi-pitomá. Tak dě-dělej.“
– 42 –
Prosím. To slovo je zapomenutý šém. Zhypnotizovaný vzpěrač
nadnese tělo s balónem. Balancuju na dutých tyčkách, třesoucích
se hůlkách; ulomit je a nakrmit čínskou rodinu, která s prázdnýma
rukama sedí nad miskou rýže. Vrávorám a vyvaluju oči na pavučiny
mezi trámy, vyvažuju a udržuju rovnováhu, aby se hlava nepřekotila
dozadu, abych pod její tíhou nepřepadla, abych stodolou netřepotala
nožičkama s bezmocným tělíčkem. Zrůdná mičuda s výčnělky.
Prsty u nohou bych kutálení zbrzdila o strop. Na vlastní nohy bych
se už nepostavila. Sama nikdy.
Žena mi stiskne ruku, táhne mě ven. Pevně, sveřepě, neosobně.
Druhou si drží břicho; čerpá odtud sílu, zároveň je ochraňuje. Procházíme
vraty, zadržím dech. Očekávám bolestivý náraz. Zaklíněnou
mozkovnu, orámo­vanou třískami. Hlava se omezeným prostorem
prodrat nemůže.
Stane se zázrak.
Žena zacvakne zámek s vavřínovitým L, zamkne, utáhne a pečlivě
omotá řetěz.
„Kam jdeme?“
„Psst, žádný pi-pindání.“
„Takže –“
„Psst. Ti-tiše!“
„Takže už se teda můžu schovat doma?“
Žena upustí dlouhý klíč. Namáhavě se pro něj skloní, ukazovák
zahákne do kovového oka.
„Buď zticha, sa-sakra!“
„A kam teda jdem?“
Klíč zastrčí do kapsy u zástěry, přihladí látku k bokům, na mě
se nepodívá.
„K ja-jabloňovýmu sadu, tam tě narychtuju k silnici. Pozejtří ze
sběrnýho lágru lifrujou transport. Dostaneš se pryč. A zas bude
dobře.“
– 43 –
Nasliněné nálepky
Zatmí se mi před očima.
„Já tu bydlím. Jsem tu doma.“
Opakujuumanutějájsemtadydoma,jsemtadydoma,doma,jsem…
Dokud mi dlaní nezahradí ústa a nestiskne maso vpadlých tváří.
„Nevztekej se, ty… Seš hloupá, ničemu ne-nerozumíš. Buď ráda,
že ži-žiješ. Musíš se zdekovat.“
„Nehnu se odsud. Nic jsem neprovedla.“
„Seš Němka.“
Uvolní stisk. Dlaň zasliněnou mým jazykem tře o zástěru.
„Nejsem. Mám československé občanství. Jsem…“
„Němka.“
„No a co. Jsem česká Němka.“
„To je némlich to samý. Česká, ale Němka.“
Nenávidím ji, tu přechytralou koktavou kulatinu. Na chodidlech
polechtám a probudím šedovlasou paninku v sobě, ať ona poví
mými ústy. Poví ráda.
„Heleďte, vrátila jsem se odtamtud, kde do mě zas hustili, že
jsem Židovka. A že jsem Židovka, to jsem nevěděla, doma mi to
nikdo neřekl, až těsně předtím, než nás odvezli… A s čím na mě
přijdete zítra? Třeba jsem ještě něco, o čem vůbec netuším. Co se
dozvím příště, jakou nálepku budu muset nosit? Já mám čelo široké,
rozlehlé jak přistávací letištní plocha, tam se může nalepit cokoliv,
vypálit jakékoliv znamení. Ale odsud se já nehnu. Tady jsem doma.“
Pěkně to babka pověděla. Může se vrátit na kavalec a dřímat.
„Sklapni, ty nevděčnej spra-spratku. Lauschmannovic famíliji
všechno za-zabavili, ferštést? Všechno je fuč. Zabavili jako všem
vostatnímzra-zrádcům.A psalivovási v novinách.Hnisebou,hergot.“
Zasyčí. Hlas v šepotu přeskakuje oběma. Moje šiška se nadouvá,
přerostlý meloun tepavě krvaví. Pavučin přibývá, kolik jsem jich
– 44 –
roztrhala, kolik se jich nově navrstvilo; zrádný pavouk je neúnavný,
souká a souká a souká. Přestane, až se zblázním úplně.
Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Začnu od začátku,
jako s nezasvěceným dítětem, babizna uvnitř usnout nesmí.
„Odvezli mě do koncentračního tábora. Nacisti. Zabili tatínka,
zabili maminku, zabili Rozálku. Nacisti. – A vůbec, co já se tady… Já
jsem tady doma a doma taky zůstanu.“
Přičapnu na bobek. Lokty opřu o špičatá kolena, do dlaní nasunu
bradu.
„To ti teda, ty vypelichaný kuře, rychle votrnulo. Pro nás seš
Němka a šlus. Máme svědky.“
„Tss, svědky čeho? Celá vesnice mě dobře zná, všichni tady moc
dobře vědí, kdo byl můj táta. A vůbec, kdo jste vlastně vy? To já mám
svědky, svědky třinácti járů, co jsem tu prožila. A taky svědky z dob,
co tu žil děda a praděda a… A většinu lidí jsme tady zaměstnávali
my. Že mě nechali kydat hnůj jako děvečku, si brzy vypijou! Zeptejte
se třeba paní Drbavé, porodní báby, ta odrodila mě i Dolfíka i Rozálku,
doktor dorazil vždycky pozdě. I když maminka by si poradila,
měla zdravotní kurs, sledovala odborné časopisy, sama nás léčila.
Zavolejte si Ládínka Stolaře. Ten mě zná odmalička. Jenom mu něco
nalhali, něco se zašmodrchalo, nechtějí mě k němu pustit.“
Žena se skloní, drsně mi zatne nehty do zápěstí.
„Nejni čas.“
„Zůstanu tady.“
„Seš pitomá jak poleno. Ládínek je hlavní svědek. Proti vám. Že
se u vás šprechtilo. A kdo brblal německy, tak je vi-vinej, to je snad
jasný. Ládínek rozděloval váš majetek.“
Nehty zaryje do kůže hlouběji. Syknu.
„Jak to víte?“
„Stolař je můj bra-bratr, děvenko.“
– 45 –
Rozesmívá mě to její děvenko. Není o moc starší než já. Tykat
bych se jí neodvážila. Ona je tu velitel. A já s sebou vláčím tu starou
bábu uvnitř. Ta pozná, kdy kulatinka lže.
„Tak bratr?!“
„Bratr. Brácha. Bruder.“
„Já se teda na vás vůbec nepamatuju.“
Neudržím rovnováhu, kecnu zadkem do trávy. Ruku mi nepustí.
Mrcha.
„Přistěhovali jsme se nedávno, bra-brácha se z lágru vrátil,
napsal, že tu můžem vostat v novym kva-kvartýru, mít svý cimry.
A teď už drž zobák. Nebo se na tebe vy­kašlu.“
„Proč teda nejdeme za ním?“
„Za kym?“
„Za Ládínkem Stolařem. Když je to váš bratr. No proč?“
„Neví nic vo tom, co dě-dělám.“
„Tak mu to vysvětlíte.“
Prská mi do obličeje. Propíná mi kůži, nehty tetuje rudý ornament
s pěti hroty. Napnutá kůže drží.
„Tak ty si chceš pobesedovat s Ládínkem? S někym, kdo zakázal,
aby se kolem tebe kdokoli vochomejtal? Dyť ty tu vlastně už nejseš.
Chceš si pokafrat s někym, kdo chtěl mermomocí zjistit, jak dlouho
to potrvá, než zhebneš hlady, ty, ty hajzlíku, ty káčo smradlavá, tintítko
vypocený.“
„Vy jste jeho sestra… Za ním nemůžeme. Tak proč to teda děláte?
Proč mě vykrmujete jak husu?“
Odtrhne nehty od mého zápěstí. Polekaně se vztyčí. Chytne se
oběma rukama za břicho, zabalí výstupek do dlaní.
„Víc by mi už Bůh nevodpustil. Už takhle je to těžký. Buď mě
poslechneš, nebo –“
Do mozku skládám všechno, co na mě Žena sípavě vyštěkala; nevyprané,
nevyžehlené prádlo. V kůži rudne vlnobití, pět půlměsíců.
– 46 –
Jsme spojenci, nebo nejsme? Můžu jí věřit, nemůžu? Čeká tučnou
odměnu od hospodářovic dcerky? Babo raď.
Kebule bují do výšky poloztrouchnivělého ořechu. Jeho stín dokáže
drapnout ještě zápraží naší vily se zábradlím. Kebule vzrůstá k tušeným
oblakům, aby protáhlýma, šikmýma očima obhlédla ztmavlý
kraj. Do kterého jsem vrostla a který mě odmítá. Krk se protahuje
a úží. Obrovitý maják vylétne vzhůru na tenkém provázku. Makovice
zacloní měsíc a hvězdy, svět potemní ještě víc. Všechny tváře tu
znám. A nikomu nerozumím.
Brzy se mi budou muset zpovídat.
Střemhlav se navrátím do úrovně Ženina dechu.
„Schovám se ve stodole, v bedně pod plevami, tmy se nebojím,
umím být poslušná, nemluvit. Nebo ve sklepě. Počkám tam na bratra.
Adin si pak už bude vědět rady, všechno se vysvětlí.“
Žena neodpoví. Mlčí hluboce, dlouze, zarytě. Před oči se mi
prodere obraz naplněné sběračky. Zatavené ve zkamenělém pohybu
těsně nad talířem.
Nastala chvíle rozhodného úderu.
„Neřekla jste mi, kdo teď bydlí v mém domě. A proč vy jste byla
v naší jídelně.“
Mlčí. Jako by si už vyšeptala z těla všechna slova. Mlčí.
Potom mě s nebývalou silou udeří do hrudi, až to zaduní. Odmrští
mědotrávy,povalínabokkekmeniořechu.Nazem,kterásáláhorko,
nasáté přes den. Okolo položivého ořechu se rozleje kaluž ostře
žlutavého světla. Žena mi temeno nelítostně stlačuje níž, k drsnému
kmeni. Linie kůry se mi obtisknou na tvář a podrásají nos.
Modlitba
Slyším mužský hlas, oblévaný tím světlem jako svatozáří.
„Marie! Máňo, slyšíš? Kde se furt couráš? Poď už si lehnout.“
– 47 –
„Byla jsem se podivat ve stáji, zkontrolovat dobytek. Jestli maj
dost vody. Je hic.“
Muž se rozklátí k Ženě. Ta odskočí k vedlejšímu stromu. Opře
se o křivý kmen jabloně a hlasitě, nechutně dáví. Muž se zarazí, do
tónu jeho hlasu se přimísí rozpačité znechucení.
„Ty fakt nemáš rozum, Mařka. V tomdle stavu courat po nocích.
Poď už dom. Ladínek tu byl, sháněl tě. Máme bejt vopatrný, nikde
zbytečně nešpacírovat.“
Mužsvýmodchodemvcucávásvětlo,postupněvymažecelýosvětlený
výsek. Žena zarazí předstírané zvracení, oderve mě od kmene
ořechu, sloupne obtisk z podložky, vláčí mě za sebou netrpělivým
poškubáváním. Od stromu ke stromu. Zpomalí na několik mžiků,
aby nastražila uši. A pokračuje k dalšímu kmeni; lyžař se ve sněhové
vánici sune mezi kůly, k nejbližšímu záchytnému bodu. Přidržím se
zvrásnělých kmenů, které vysázel můj děda a tatínek. Dotýkám se
čelem kmenů jabloní, malináčů a zlatých renet; nabírám z nich sílu.
Jako Žena ze svého dítěte.
Šílená s otokem mě dovleče přes jabloňový sad za humna, ke zvířecímu
rovu z kamení. Pod třemi placatými balvany je schovaná
vojenská brašna s kovovou přezkou, podobné jsem mívala na
botách, než se mi při práci v chlívě ulomily, než se jedna z nich
proměnila v ostrou nádivku vepřové rolády, nádivku, která se zapíchne
do patra.
Kabelu mi Žena přehodí přes odulou mozkovnu. Lasem dokáže
dohodit vysoko. Jak dokáže prodloužit pruh tmavozelené látky, nastavit
na několikametrový pás, přetáhnout přes moji balvanovitou
hlavu? Nezeptám se. Stejně by neporozuměla.
„Máš tam butrbrót. A echtovní do-doklady, co ti sebrali. Zmiz
tímhle směrem. A už se nevracej.“
Žena mě popostrkuje, jak mešuge do mě drcá, odstrkuje nebezpečný
odpad.
– 48 –
„Utikej, slyšíš, utikej. Prosímtebe, zmiz.“
Znovupoužilatenšém,znovumězhypnotizovalajedinýmslovem,
šémem vyplivnutým doprostřed obrovské plochy mého čela. Nohy
se samy rozkrokují. Ještě se ohlédnu.
„Všechno se vysvětlí, uvidíte.“
To ona potřebuje uklidnit.
„Já se vrátím. A třeba vám pomůžu hlídat to malý.“
Žena se zhroutí v podivné křeči. Rozpláče se na kolenou, s rukama
sepjatýma na těle tušeného života ostře zašeptá, šeptá si pro
sebe.
„Prosimtebe mlč už, mlč a zmiz, prosím, už se ne-nevracej. Nikdy.“
Opakuje nekonečnou modlitbu, zaříkávání, jakým se vyhánějí zlí
duchové. Hlavou, papírovou vzducholodí jako vítr prosviští příkaz
zoufalého Ženina hlasu, zdvojeného neviditelnými dětskými rty.
Poslechnu. Nemám vlastní vůli. Zbyl bolestivý meloun. Utíkám
tam, kam patřím. Do lágru, odkud si mě odvezou. Nová selekce,
nový transport. Odtamtud a zase tam. Všechno se opakuje, bude
se opakovat. Všechno, pro co neexistují slova. Utíkám tomu vstříc
a kabela mi bolestivě otlouká bok.
Žena mi ji přehodila přezkou k tělu.
Típání zobáčků
Klopýtám do stráně nad vesnicí, vyhýbám se němým náhrobkům židovského
hřbitova. Nikdy mě nenapadlo, že jejich svět je taky mým
světem. Vždyť to byl můj otec, kdo z bývalé synagogy, nábožensky
nevyužívané, zřídil skladiště. A sýpku.
Nepřemýšlej. Nepřemýšlej a utíkej, jinak hlava popuká. Nepřemýšlím,
nepřemýšlím a pádím letní nocí.
– 49 –
Podťatý strom s nepřirozeně rozkošatělou korunou padá vyčerpáním,
vyplivuje plíce. Usínám pomalu, jak se mi zklidňuje bláznivě
zrychlený tep srdce. Pod vysokým smrkem.
Svítá.
Ptáci na mě seshora kníkavě pokřikují, kdesi u nebes oklobávají
moji nafouklou hlavu. Cítím klování tisíců ostrých jehliček, povrch
koule je namísto vlasových kořínků hustě poset makovými zrnky;
okřídlení poslové jsou povinni je vyzobat. Poslední výstražné
ponouknutí, poslední upomínka těhotné puklické Popelky; nesmím
zmeškat; náklad musím unést a dopravit včas. Jako jsem ho
dovlekla 14. května 1942 do Třebíče, kde jsem svůj pečlivě sbalený
kufr s úlevou postavila na dlažbu a na pravé dlani mnula zarudlý,
vtlačený otisk držadla.
Žuchnul na dlažbu.
Když jsme si na něj s Rozálkou sedaly, žuchnul na zem a my
dvě se skutálely za ním. Přes nervózní maminčin pohled jsme se
rozesmály. Úlevou. Že tu nejhorší štrapáci máme za sebou, teď už
se jenom povezeme.
Žuchnul na zem.
Usměju se. Vždycky to začíná nenápadně, plíživě. Týdny a měsíce
drobných zákazů. Omezení. A pak žuchnutí kufru. Adinovo a Rozálčino
jméno vyškrtli ze seznamu studentů střední školy, někdo
udal i soukromé doučování. Bez povolení jsme se nemohli volně
pohybovat. A pak žuchnutí kufru.
Opeřenci pobízejí svá nedorostlá písklata, aby vyzobala zrnka
v místech, kam se sami nedostanou; rozbrní se mi za ušima.
PopříjezdudoTerezínajsmeses Rozáliínerozesmály,jenjsmese
rozpačitě rozhlížely. Hystericky se pro změnu chichotala maminka.
Vybrali ji jako ošetřovatelku k 1260 židovským dětem z polského
Białystoku, určeným pro výměnnou akci. Žila s nimi v naprosté
izolaci, vrátila se jí naděje, že i my tři, její děti, se ocitneme v takové
– 50 –
skvadře, která dostane lepší příděly potravin, odvšiví ji, vykoupou.
Plánovaná výměnná akce a vystěhování do Palestiny ztroskotaly.
Děti byly 5. října 1943 během tajné noční akce odvezeny do Osvětimi
a hned po příjezdu zavražděny v plynových komorách. Spolu
s nimi také jejich třiapadesát ošetřovatelů, mezi nimi i…
Maminka do Osvětimi dorazila jako druhá.
Promnu si oči, ptačí hejno zařičí, zamává křídly, vznese se. Hustě
ovětvený smrk mě škrábne do propadlé tváře, pichlavým jehličím
popostrkuje pryč. Dobře. Má to tak být. Nebudu se bránit. Vrátím
se tam, kam patřím.
Když se rozpajdávám k polní cestě a zběsile mávám na udiveného,
neoholeného muže s povědomou písmenkovou páskou, Žena,
která mi zachránila život a zároveň mě vystrnadila, pocítí první
kontrakce.
O několik hodin později šlapu v mlčenlivém útvaru pokrytém
prachem, v útvaru s vyschlými hrdly. Horko mi není. Stíní mě baldachýn
s třásněmi vlasů, chladivý stín, jehož výhod užívám jenom
já.
Když mi v pracovním táboře připínají nové znamení výlučnosti,
tentokrát bílou pásku, Žena v předklonu korzuje po ložnici mých
rodičů; v pravidelných intervalech zaúpí.
Když kontrolují potrhané doklady, které mi v Praze vymohla teta
Ottla, Žena psím dechem protrpí nový, nečekaný nápor bolesti.
Když se musím svléknout a česká platfusačka v podivně seskládané
uniformě mi masírovitě prohrabává každý centimetr špinavého
masa, Žena zařve na zkoprnělého muže, který mechanicky
přežvykuje chleba s plátkem domácího uzeného masa, ať pádí pro
doktora nebo porodní bábu Drbavou.
Když mi přidělí pryčnu a zavelí k pozdnímu nástupu do práce,
Žena se jako slepec zachytává stolu i čela vyřezávané, prostorné
postele. Zalitá potem.
– 51 –
Když se kolikátou slunečnou hodinu ploužím po obilném poli
a slabostí roztřesená vážu v tekutém žáru obilí do snopů, přiběhne
k Ženě porodní bába Drbavá i se svou zvědavou kudrnatou dcerkou.
Obě v květovaném šátku nad vysokými čely. Bába ošlehaná sluncem
jako indián, s černými úsečkami hlubokých vrásek. Ženě cosi
důrazně zašeptá, muži vyrve z ruky chleba s uzeným, pošle ho pro
horkou vodu, sekýruje; muž s posledním žmolkem pokorně spolkne
svůj protest.
Kdyžpřekročímomdleloupostavustarce,kekterémusevyděšeně
sklání dívka vzápětí odseklá bičem s uzlíky, Žena už leží s pokrčenými
koleny a roztaženýma nohama na dubové posteli mých rodičů.
Překotně a mělce dýchá.
Když ucítím, že chladivý stín mizí, že rozžhavené sluneční kopí
protrhává můj ochranný štít, můj baldachýn, a ten se smršťuje
a klesá kolem mého těla jako vyfouklý balón, jako padák, do něhož
se zamotávám a který mě znehybní, Žena tiskne bradu na opocenou
hruď, prsty zaklesnuté do svých bílých stehen, a mezi nohama se jí
rozevírá a nadouvá tajemný otvor.
Kdyžztrácímvědomí,kdyžklesámnačerstvéstrniště,posetárana-
mi,jejichždopadzměkčujerozvolněnýplášťscvrkávajícísehlavy,Ženě
mezi nohama proklouzne miniaturní hlavička i se zbývajícím tělem.
Kebulinka normálních rozměrů.
Žena porodí dítě v našem domě. Je to předčasně narozený
chlapec. Vylouplý z ochranného oříšku Ženiným vysilujícím tlakem.
A přežije díky porodní bábě Drbavé. Tak jako jsem díky ní přežila
já. Moje sestra Rozálka. Můj bratr Adin.
Žena kypí štěstím; přestane zadrhávat. Předčasné zrození
zdravého dítěte považuje za boží znamení, vše je odpuštěno, všechno
včerejší vymazáno. Dá chlapci nezvyklé jméno. Denis. Dnem
jeho zrození odpočítává čas svého života. Všechno předchozí nechá
odplavit s plodovou vodou a vypuzenou placentou.
– 52 –
Věčný fakír
Pichlavý koberec sirotků, rozostřená žluť. Hovím si na slámovém
kartáči, tentokrát čerstvě posečeném. Bolavá koule na krku pukla.
Sevření se uvolnilo. Hlava se scvrkla, napjatá kůže proměnila
v zmuchlaný mušelín. Splasklý padák, který mi sklouzává až na
paty. Jsem zahalená do nestvůrného pláště.
„Steh auf, na komm, komm, schnell.“
Potřásají mnou nedočkavé stisky. Netuší, že hmatají naprázdno.
Po odlouplém obalu třeštící hlavy.
„Gehmma, also, mach schnell.“
Já se napálit nedám. Je to past.
Jazyky se ve mně přelévají a rozvalují jako dvouhlavá saň. Prorůstají
mnou od narození. Chodila jsem do českých škol, doma
česky s maminkou, německy s tátou; se sebou se dohaduju česky
i německy. Sama se ta slova vyvrhují, sama se z množství slabik
vydělí a provrtají do mozku. Nebo sklouznou po jazyku a rozptýlí
do prostoru. Sama mi nabízejí své služby. Přidržují se za ruce, aby
stvořila větu, aby zformulovala myšlenku.
Teď se napálit nenechám.
Jetoléčka.Takovýprůhledný,ubohýtrikPuklic.Trikjeto.Jazykem,
kterým promluvím, se zařadím. Slovy, která z úst vykutálím, se postavím
čelem ke zdi, nebo do šiku mocných. Věty promísené s mými
slinami mě z příjezdové rampy, z obrovského holého perónu nasměrují
buď doleva k plynovým pecím, nebo doprava k naději na přežití.
Vypnu zvuk. Neslyším žádný z křiků a šumů babylonské věže,
ani práskání biče z jámy hloubené pod věží. Koutkem slzícího oka
nabodávám barvy z palety, vzdálenou rudost vlčích máků a bělost
kopretin, sytou modř rozvalujících se puchýřů, co se na obzoru
naducají a za několik hodin splasknou. Až se z nich po kapkách
pořine tekutý hnis. Neslyším zmatení jazyků, neslyším. Dětské hlasy
slyším. Já jsem za vodou, práceschopná, to vedle v lágru se děly
– 53 –
hrozné věci. Slyšely jsme s Rozálkou křik a pláč dětí a řev esesáků.
Dostala jsem hysterický záchvat a začala řvát. Moje Rozálka udělala
jedinou věc, kterou mohla udělat. Dala mi dvě facky.
„Steh auf, bitte, komm. Du musst aufstehen.“
Šém. Postaví dvě rozdrásané slámky; mám zbrusu nové, pavučinkově
růžové podkolenky. Zachytím se ženské paže v modře
kytičkovaném rukávu, vybledlém. Do obličeje se jí nepodívám.
Představuju si, že mě podepírá Panenka Marie z puklické jídelny,
podivná zachránkyně se sběračkou v ruce. Jejíž hlas zestárl a zhrubl,
ruka se zbavila mladistvé hebkosti. Kůže se scvrkla, kůstky prstů
a hřbet ruky potáhly vrásčitou kůží s hnědými skvrnami a sprškami
pih. Tváře mi hoří, v uších drnčí Rozálčin hlas, až doteďka jsme se
zachránily, tak buď zticha.
Vřadí mě do šiku těl, několik jich pod ranami podklesne. Suneme
se ruku v ruce. Pod lhostejně zapadajícím sluncem. Do spálených
tváří vystřeluje jehličky a výsměšně je zabodává.
V táboře se šik rozdrobí, na apelplacu se rozpadne v měňavkovité
útvary kolem pevného jádra rázujících káp.
Zakopnu, ztratím kytičkovaný rukáv. Ztrácím orientaci, nevím,
kam jít, šlapu bezhlavě, hledám svoji modrou rouru.
Jdu proti proudu, vrážejí do mě. Z hroznu těl mě vyhmátne chlupatá
ruka, mužská, vzor na modré košili chybí. Dostrká mě do baráku
poblíž brány, kde ráno propátrávali moje doklady a tělo, naruby
zpřevraceli celou kabelu. A její přezku ufikli kapesním nožíkem.
Přinutí mě sednout si na prkennou podlahu. Zout boty s odchlíplým
vrškem. Vyzout komickou připomínku jiných, ztracených
přezek. Přinutí mě snášet bití přes nehty u nohou.
Údiv nepociťuju.
„To je mezi Čechy oblíbený zvyk.“
Kytičkovaný rukáv později okoukne moje nohy.
– 54 –
„Takhle zbitá neutečeš.“
Ještě mě splácaná uniforma, co si tak užila ranní uvítací masáž,
kopne podivně tvarovanou holínkou, dvakrát si zakřepčí, piruetka
do hrudního koše a žaludku. Když taneční pár šťavnaté mučení
přestane bavit, vyrazí mě ze dveří a vyhlásí další volenku, dámskou.
Kytičkovaný rukáv číhá, přilepený za rohem u plesnivé zdi. Opře
si mě o svůj vytrčený bok. Pečlivě, milimetr za milimetrem, šourám
bosé nohy, na srdci svírám zaprášené polobotky. Poponáší na barák
hadrového paňácu. Vysadí na vrchní pryčnu a položí na strožok;
splasklá bublina se odkoulí na podhlavník vycpaný slámou.
Očima vyhmatávám pavučiny v zašedlých rozích. Nové krajky
s černými motivy tepajících teček.
Nic se mě už netýká. Mě se už nic netýká.
Bleší trh
Pochod se má rozpohybovat časně ráno. Transport za hranice
Čech. Důsledná čistka, první vlna odšplouchla na východ, nynější
na západ; pohupuju se na obou. Z některých vyhladovělých heftlingů
sálá nepochopitelná úleva. Přestože jim v noci znovu prohrabávají
kufry přepásané řemeny a zabavují cenné věci. Bez rozpaků
chtivými pařátky promíchávají obsahy baťohů a skrýše vnitřních
kapes u saka. Hnětou ženám prsa pod klopami blůzek a chechtají
se, proplácávají ze všech stran těla svých obětí a strhávají hodinky,
řetízky. Náušnice, u nichž se nezdržují s rozepínáním. Stačí mocné
trhnutí, úpěnlivé zaječení a zlaté ozdobné třpyty na ušních lalůčcích
se promění v granátové, kapající, slzné ozdoby. Takto vyzdobené
ženy absolvují ještě jednu selekci. Mladé a pohledné s rudými
krůpějemi podél krku, jsou stahovány za závěs nebo jen povaleny,
krůpěje stékají do výstřihu a mužské tlapy je chamtivě následují,
dolů a dolů, níž a níž, tolik úporného vzlykání a ran, některé kvílejí,
– 55 –
copak si už za ta léta nezvykly, že takové věci se dějí, že takové věci
se dějí každý den. To je teprve sladký začátek. Ale kdo z nich by stál
o to, abych mu do podrobností popsala, co bude následovat? Jen ať
si ta má šedivá babka uvnitř klidně schrupne.
Ke mně se vydrápe čtyřicetiletý muž, kterému vlasy začínají
řídnout,lysinavykusujedvaobloukya ignoruješpičatývýběžekupro-
středčela.Ležím.Odmítámvstát.Mužnerudněprohmatámojeholčičí
tělo a slamník. Prázdnou kabelu obrátí dnem vzhůru a energicky s ní
zatřese. Své kosti obalené kůží nechám lhostejně přihlížet. Hledím si
pavučinky pod stropem, nebylo snadné ji objevit, vypozorovat.
Nepřekvapí mě ani změněná intenzita zvuků. Slábnou vzdechy
i pláč i chechtot; neviditelná ruka vládnoucího zvukaře šum postupně
tlumí. A zesiluje jeden jediný tón. Můj shánčlivý chlapík naráz
ztuhne. Kabelu mi pohodí k napuchlým, zmodravělým nohám.
Seskočí na zem.
Křik vymodulovaný hlubokým mužským hlasem. Před nímž se
sběrači náušnic zaskočeně stahují do sebe, provinile šklíbí, tvrdnou
vesvénenávisti.Nemámsílusoustředitsenaobsahslov.Mojekebule
se sice zmenšila, ale intenzivní bolest, která provívala obrovským,
nafouklým balónem, se nescvrkla.
Nepřekvapí mě, že se dole, na hrubě otesaném stole, hromadí
šperky. Brože a náušnice. Snubní prsteny. Řetízky se zlatými křížky
a buclatými andělíčky. Stříbřité kapesní hodinky. A zmuchlané
smotky bankovek. Některé z nich schycené tenkou gumičkou. Nebo
převázané nití.
Mají rádi přesnost a řád. Znám to odtamtud. Všechno pečlivě
zabavené, roztříděné, rozškatulkované. Aby smrt měla přehled
a netápala. Podivné je, že čerstvě vzniklá hromada se vzápětí zase
rozdrobuje, tenčí, ubývá. Ke stolu jeden po druhém přistupují zajatci,
muži i vzlykající ženy se strupovitými krůpějemi na boltcích.
Nevěřícně sahají po jednotlivých věcech. Losují výhry v tombole.
– 56 –
A právětoměvyděsí,pozdvihne.Tenhleúskokjáneznám.Novinka.
Přisunu se na loktech k okraji pryčny, hlava zkamení v převisu.
Nad lágrem, který byl donedávna pracovním táborem nacistickým,
hřmí hlas velitele v uniformě. Hlas s prošedivělými skráněmi,
protáhlou bradou a dvěma kolmými, tvrdými rýhami mezi
štětinatým obočím. Hlas muže, kterému chybí písmenková páska.
„Zachoval jsem si čest důstojníka během války a nehodlám to na
poslední chvíli měnit. Jestli někdo z vás ještě něco ukradne, osobně
ho zastřelím.“
Varovné signály nestačí, část zajatců křepčí. Přišli o všechno, ale
přežijí. Do Německa, jemuž tak věřili, se těší. Heim ins Reich, budou
mezi svými. Přesvědčení, že odcestují za příbuznými, začnou
nový život, to si vážně myslí, hajláci. Přivandrovalci pociťují úlevu,
protože nepřišli odtamtud jako já. A já znám pravý cíl takových
pěších pochodů, maratonů smrti. Já vím, kde končí. V cílové pásce
omotané kolem kejháku. Těmhle to vykládat nebudu. Proč já bych
měla někoho varovat. Všichni jsou proti mně. Všichni. Tak ať si
vylížou svůj navařený talíř do dna.
Vyschlajsema zatvrdlapodtímvysokýmsmrkem,coměpichlavě
popostrčil. Ale vzpomínky odtamtud mě drapnou, rozpumpují krev.
Strach mi přiškrtí hrdlo.
Popadnu kabelu. Svůj jediný majetek. Teď už vyjedený. Prázdný
obal; něčeho se držet musím. Chci pryč. Domů, do Puklic. Schovám
se. Budu dřít v chlívě. Budu třeba sloužit. Než se všechno vysvětlí.
Než se vrátí Adin. Žena mě schová ve sklepě. Podobně jako teta
Ottla schovávala židovského sousedovic kluka. Nevěděl, že to není
jeho rodina, kdo ho skrývá, celou dobu si myslel, že ho nemají rádi,
že ty ostatní děti jsou asi hodnější, a snažil se být co nejhodnější.
Umím být hodná a mlčet, umím být hodná. Hlavně se udržet v lati,
nezkolabovat, neječet.
– 57 –
Bochníčkovitě nakynuté prsty u nohou se do bot nevejdou.
Bosým chodidlem pravé nohy se dotknu zaplivané podlahy. Tryskající
řeřavý uhlík zamíří do mozku, bolestivě spaluje vnitřek, ven
vyrazí slzavým pramínkem v koutku oka. Neomdlím. Padnu na
zadek, bolestí omámená.
„Wo willst du denn hin?“
Oči putují pomalu. Od popraskaných hnědých lakovek na sešmajdaném
podpatku. Lýtek s prskanci červených žilek. Od plandavé,
modré sukně rozvlněné na stožáru širokých boků. Zvrásnělých,
ztvrdlých dlaní s polámanými nehty, do nichž se černými linkami
zakusuje všudypřítomná špína. Po vyšisovaný, modře kytičkovaný
rukáv. K šmouhami obkrouženému krku, z něhož se ke mně sklání
do tmavohněda připékaný obličej. Zarámovaný černými vlnitými
vlasy; jsou rozryty světlou pěšinkou a na pravé straně přichyceny
provizorní zaprášenou sponkou. Určitě lepkavou od zmaštěných
vlasů. Hlavně aby neměla vši.
„Wo willst du hin, Gita?“
Má hrubou pleť, křivé zuby a unavené oči s napuchlými, skleslými
víčky. S pytlíky pod očima. Čím je asi plní, čímpak je pěchuje.
Riskuju.
Nakonec jí odpovím.
Prasklá kůstka
Čeština kytičkovaného rukávu je vskutku lámaná. Když se pokouší
promluvit česky, tělo lámou v kole, s každým namáhavě rozpomenutým
slovem praskne další kůstka: celým tělem se ošívá, trhavě
gestikuluje, lapá slabiky. Jako člověk po mrtvici.
Řeknu, ať šeptá německy. Přestane se vrtět. Ale i slova své mateřštiny
propouští opatrně, s palčivou nechutí. Ať už je obsah jakýkoliv,
má na paměti, že zvuk tohoto jazyka je trestán. Pro mě slova
– 58 –
vyslovená v jakémkoliv jazyce neznamenají nic. Jen pokus, většinou
marný, vyjít ze sebe samé a prohlédnout si svět zvnějšku. Zařadit se.
Tahle Frau ví, kdo jsem. Její manžel pracoval krátce pro mého
tatínka. V lihovaru. Její muž skřehotání křiklouna s knírkem věřil
zarytě, nenávistně se s mým tatínkem přel, s tatínkem, který si žil po
svém, beze změn, zaujatý sám sebou, svou prací. Její muž vyčenichal,
že tatínek je pravděpodobně asimilovaný Žid. A upozornil na to.
Nepřežil ani jeden z nich. Zemřeli na opačných stranách své absurdní
pře.
Vysadí mě na kavalec. Vrátí nevděčné dítě na kolotoč, který byl
předplacen; jízda se využít musí. Jemně si mě popostrčí, naskládá
k samému okraji. Vydrápe se nahoru a těsně přilehne. Díváme se
směrem k pavučině, nevidíme ji. Leží nehnutě jako nebožtík, zdrsnělé
prsty zaklesnuté do sebe a přiklopené k břichu. Vypráví úsečně.
Manžel se s ní rozvedl před odchodem na frontu, urážela ho
její laxnost k problémům rasové otázky, její magorně stupidní
omezenost, která znemožňovala docenit myšlenky velké doby.
V květnu 1945 ji před lynčováním zachránil Albin Hugo Liebisch,
apolitický sudetský Němec, její bratranec. Ten, od něhož můj tatínek
kdysi v Kunraticích u Šluknova odkoupil motocykl Čechie. To
obrovité monstrum, na němž maminka jela jednou, zato dlouho
vyčítala olejovou skvrnu na smetanových šatech. Kytičkovaný rukáv
oživne.
„Jo, to je on.“
Naivní Liebisch, který v květnu dojemně napsal úřadům, že bude
jeho snahou československému hospodářství celou silou posloužiti.
V červnu padlo rozhodnutí o národním správci. Stal se jím jeden
z Liebischových bývalých zaměstnanců.
Počátkem července je nesmyslně přepadli v její vile. Ve čtyři
ráno. Ozbrojení, prý čeští partyzáni. Liebischovu synovi vyrazili
puškou přední zuby, zůstal ležet v tratolišti krve, víc už ho neviděla.
– 59 –
Liebische ano. Než ho odvezli do dalekého rabštejnského tábora.
Starému Liebischovi vystřelili několikrát u hlavy a potom ho tloukli
přes paže ocelovým prutem. V tomhle stavu ho zkopali holínkami,
oteklýma rukama se musel chránit od bolestivých ran tak dlouho,
než to přestalo Čechy bavit.
Ať to zkrátí, převalují se otráveně moje šedovlasé útroby; neprahnou
po podrobnostech.
„Stejně jako mě.“
„Jo, zkopali ho stejně jako tebe.“
Kulomet
V dubové almaře s vyřezávaným horním dílcem natrefili na ženskou
v modrých šatech. A znásilnili. Kulometem.
Strašně se mi chce zařehtat jako rozdováděné kobyle. Kytičkovaný
rukáv se odmlčí. Leká se studu a viny, která přepadá, která
vždycky přepadne oběti. Viníky ne. A mně se chce chechtat. Že bych
už přelezla sluneční zeď, přešplhala tenkou hranici světa bláznů,
opřela se o zeď z papíru? Znásilnění studeným kovem, který se
třením zahřívá, mi připadá směšné. Nepřekvapuje mě, to zas ne, teď
už se nedivím ničemu. Nedivím, i když nerozumím. Cloumá mnou
chuť bublavě se chlámat, ryčivě se zagebit, plácat se do stehen. Taková
chuť jásavě se řehtat až k mokrým očím mě přepadala, když
jsem se plahočila odtamtud. Jazykem, zuby, rty přehradím vodopád,
zadržím ohňostroj smíchu.
Otočím tvář ke zdi.
Křením se a před očima se mi míhají výjevy. Frau otěhotní
a bobtná a porodí malý kulomet, celou rodinku malých zkřehlých
kulometů, derou se z ní jako zmrzlí, kovoví hádci. Roztají až v našich
dlaních a na jejích prsou, z nichž ukapávají lesklé náboje. Mohla
by nás ozbrojit svými potomky, mohly bychom se bránit s jejíma
– 60 –
ňafajícíma dětičkama v rukou, pohoupat je a kolébat, pánbůh bude
s tebou spáti, andělíčci kolébati, pak bych si stoupla po bok jakékoliv
mocné party. S nedorostlým kulometem přes rameno, s rozjíveným
mutujícím puberťákem. S tím jejich poznávacím, trhavě štěkavým
znamením.
Sama poštěkávám smíchy. Frau mě – v domnění, že pláču – hladí
po rameni.
Ona přijímá svůj osud vyrovnaně. Jenomže ona může svou vinu
pojmenovat. Nacistům nebránila, k Čechům se chovala zpupně
vždycky, s mužem se hrnula do Henleinovy strany, bála se prý
čechizace. Hitlera – i když jen vlažným pokynutím, jak dnes tvrdí
– s fanatiky vítala. Ale co já? Čím já jsem vinna? A co když to byla
ona, kdo poslal moji rodinu na východ? Co když ona je ta dáma
v kloboučku, která po nás v Třebíči na náměstí plivla a zahrozila?
Co když si vymýšlí?
Prostuduju její profil.
Škubavý smích, co sám sebe otěhotňuje, odezní.
„Chci domů. Pryč odsud. To je můj cíl.“
Hladivý dotek po rameni ustane. Špičkou nosu, nápadně velkého
frňáku, se jemně otře o můj výstupek. Cudný eskymácký polibek.
Hnědé zornice orámované napuchlými váčky zírají do mých, ještě
s dohasínajícími ohníčky smíchu. Dávno zapomněla svou otázku, na
kterouseprávědočkalaodpovědi.Zachytíbříškamýchprstů.Ležíme
tu,směšnýpár,cosemilostněoťukává.Objímámvčerejšíhonepřítele.
Mám moc ji varovat a zachránit. Stavidla se protrhnou. Převyprávím
anabázi návratu, celou tu peripetii putování odtamtud, kde
jsem v baráku svlíkla dětskou kůži a na hrbu si přitáhla kůži zatěžkanou
plivanci ponížení a studu. V marném sebeobelhávání, že svůj
příděl jsem si vybrala. A dnes se mi stýská po tamní každodenní
večerní hodince s Rozálkou.
Klopýtám přes vlastní věty.
– 61 –
Frau si příběh nasouvá rozšířenými zorničkami a pěchuje do pytlíků
pod očima. Včela zatěžuje křehké nožky žlutým pylem. Pytlíky
se boulí, jednoho dne nafouklá blána žluti zastíní zrak. Oči zavalené
v žluté kobce budou za asistence mozku třídit a přehrabovat nashromážděné,
až k povalené dětské stoličce ve stodole…
Kytičkovaný rukáv poslouchá a neslyší. Ne ne, mému příběhu
se nedostane privilegia; v očních zásobnících se natrvalo neusídlí.
Očima těká mimo můj obličej. Ani jeden z jazyků, co jich na světě
existuje, by nám nepomohl. Děs z nepředatelnosti zkušeností přikrmí
a stvrdí netrpělivá otázka.
„A proč jsi teda raději nezůstala v koncentračním táboře pro ži-
dovskérodiny?Sesvýmbratrem?Špatnějstesinežili,vidělajsemfilm.“
„Co prosím?“
„Proč jsi raději nezůstala v Polsku?“
Odtáhnu se v přívalu zhnusení. Tahle umouněná ženská, tahle ubohá
služtička věří, že pro mě uječený knírek vystavěl koncentrované
sídliště,útulnýobýváček.Pohrdámnou,protožejsemopovrhlavýsadou
spokojeného života v baráku na východě. Pohrdá mnou, protože jsem
nevděčná, nenávistná Židovka. Pohrdá mnou. Aniž by to přiznala.
Rozmlčím se. Odtamtud ohavně poznamenaná. S nemožností
takové poznamenání pojmenovat.
A co se divím. Když v noci po tisících dorazili k rampě a stáli
poslušně ve frontě na selekci a uviděli náklaďák s vychrtlými, vyrovnanými
těly, s končetinami, které jukaly přes postranice, zmohli
se na ubohé slabé zakvílení. Na několik sekund zahlédli pravdu
odtamtud a jenom zakvíleli. Nevěřili, nevěřili vlastním očím, mysl
nebyla připravena; spokojeně odpochodovali do plynových komor.
„Teď by ses měla trochu prospat.“
Šustivý brouk sleze na spodní pryčnu. Abychom si před jitřním
transportem odpočinuly. Mastná hlava vykoukne ještě jednou,
– 62 –
mokré hadry v ruce. Chladem dvou tunýlků, modře kytičkovaných
hadříků ováže nárty, zledoví naběhle bolavé prsty mých nohou.
Nepochopila nic. Transport je pro ni vysvobozením, přestože
v Německu žádné příbuzné ani známé nemá. Zmizí, ani pes po ní
neštěkne. Nikdo nebude pátrat po jejím trpkém konci.
Přihladí mokrý hadr. Je teplo. Přesto jí naskakuje husí kůže.
Bolest v hlavě se prochrupla. Rozšafně se vrací. Kleká k startovním
blokům. Rozcvičuje se před štafetovým závodem, který
s přítelkyněmi poběží ve vlnách; dráhy závodnic narážejí do stran,
vyboulují obal hlavy. Mezi nárazy zaznívá povědomý virbl rozhodčího.
Luštím ho úporně. Hukot hlubokých tónů. Hlas velitele tábora.
Mizivá naděje, abych tam ráno nemusela. Naděje, ke které se
došourám s mokrými onucemi na nohou.
Ladné sólo
Svůj krátký život, který trvá tisíce let, znovu vlamuji do slov. Nemám
co ztratit. Pochod za několik hodin vyráží. Stanu se součástí masy,
kde na jednotlivé obličeje nikdo ohled nebere. Budu součástí masy,
kde Gita Lauschmannová neznamená nic. Stanu se číslem, druhé
předloktí mám ještě panenské, nepopsané. Jak daleko bych došla
se svýma bolavýma nohama?
Chci se doplížit do baráku poblíž brány. Za sebou vleču modravé
hadry; ostatky urvaných rukávů se odmotávají. Jeden se zachytil
o hřebík na rohu latríny, marně cloumám zašpérovanou nohou, po
čtyřech zacouvám, stopuju jednotlivé kvítky, poslední pomněnka je
zašlápnutá. Těžkou botou.
Taneční pár mě lapnul.
Zakrouží kolem své sladké pas de deux, muž mě chytne do kola,
ječím, dobře si pamatuju na kroky a taneční pořádek, podle něhož
si tam zatančili s matkou chlapce, toho chlapce, kterého ve sklepě
– 63 –
nemilosrdně ukrývala teta Ottla. Zatímco zmatený kluk seděl ve
městě, dřepěl na hromadě uhlí, jeho matka trpěla úplavicí. Přišla na
nástup o několik minut později, vedoucí skupiny ji popadla, strčila
hlavou do latríny, potom ji polila studenou vodou, vytáhla revolver
a zastřelila. Ječím, tanečník krouží, vykopává charleston do mého
břicha, tanečníkovy ruce mi pleskají po tváři, ječím vysokým tónem,
taková hudba vyžaduje jiný rytmus kroků, tanečník zrychluje,
spustíme divoký tartas, jeho partnerka se dívá a pohupuje boky,
baletí na špičkách, ječím němým hlasem. Naštěstí je taneční mistr
nedaleko. Tanečník s vymóděnou sólistkou srovnají krok, pas de
quattre, odsunou mě, skončím u tanc­mistrových nohou.
Ten důstojník mě mohl dát odstřelit jako psa, mohl mi strčit
hlavu do latríny. Neodstřelí. A nedovolí to ani ostatním.
Málo toho odkoukal v hromadných tanečních fešáka s knírkem.
Dokonce se ani jízlivě nezeptá Proč jsi raději nezůstala na východě?
Nezeptá,protoževí.Ví,cojetovyhlazovacítábor.Ví,ženěkterářešení
mohou být konečná. Mezi mými slovy, která se podobají zvířecím
skřekům,prozkoumávádokumenty.Prstpravérukysiv pravidelných
intervalechnasliní,otáčílisty.Zajímáhojediné.Zdamámještěnějaké
příbuzné. Ano, bratra, vyhrknu. Bratr Adin určitě přežil, ale nevím,
kde teď je. A tetu Ottlu, vlastně je to pražská sestřenice mojí mámy.
Vyzvedla si mě po návratu odtamtud, bydlela jsem u ní, v Praze. Ale
domů jsem se chtěla vrátit sama. Že se jí včas ozvu.
Tanečníci se pohupují venku, obhlížejí buzerplac, hrbo­latý taneční
parket. Jsem baletní sólistka pod tancmistrovou ochranou. S pocitem
kusu dobytka, který odvádějí na jatka. Provaz mi pomalu
sklouzává z krku, křeč ve svalech opadává. Mistr tance se na nic
nevyptává. Já ano, jsem rozjetý tank vět, nemůžu se zastavit a přestat,
když jsem našla řeč ve společném taktu. Kód, v němž mi je
– 64 –
někdo ochoten naslouchat, než narazíme na nejbližší zeď. Domluví
se jenom lidé, kteří jsou dávno domluveni.
„Proč… proč nemůžu zůstat doma?“
Ještě si listuje. Tam a zase zpátky. Neví, co se mnou. Odhání své
dotěrné hejno much jako já za horkého poledne v chlévě. Mě ne-
odmávne.
„V Puklicích byli přesvědčeni, že se nikdo z rodiny nevrátí. Padlo
rozhodnutí o národním správci velkostatku i stavebního a strojního
zámečnictví, lihovaru a škrobárny.“
„Já s bratrem jsme se přece vrátili… Já nechci lihovar ani škrobárnu.
Já chci svůj pokoj a svoji postel a šaty a knížky a porcelánový
talíř a… tak proč teda nemůžu zůstat doma?“
Ovládám se, abych mu prsty nesevřela krk, nezatřásla s ním.
„Podívej se, děvenko, to není tak jednoduchý. Jsou věci, kterým
ve tvém věku rozumět nemůžeš. Pro nás Čechy je tvůj otec německý
konfident. Provinil se proti české národní cti. Proto mu národní
výbor zabral – právem – veškerý majetek.“
Děvenko, nejsem kruci žádná děvenka, jsem babizna potáhlá
dětskou kůží.
„Alejakto,žeprohajláky,cohov Osvětimizabili,byltátažidák,jenom
židák. Já chodila do českých škol, jsem židovské národnosti, občanství
mám československé, mrkněte do těch papírů, ty mi po návratu znova
opsali a vystavili, bez vytáček, teta Ottla je vyběhala, takže… takže…“
Takže vedle jak ta jedle. Čím víc mám informací, tím míň všemu
rozumím. Neklid narůstá.
„Bratr Adin se tu objeví každou chvíli. On vám to všechno vysvětlí
líp než já. Abyste věděl, že do sběrného tábora nepatřím. Uvěřila
jsem takové… Panence Marii, že… že tady je moje místo, ale… Ta
Ženská mě sem vyhnala.“
– 65 –
Mistr tance se dotýká mých dokumentů, nervózně je pokládá na
stůl a zase zvedá do výšky, kde s nimi jako s čínským vějířem několikrát
zakmitá. Nakonec se odhodlá.
„Jediné, co pro tebe, děvenko, můžu udělat, než se situace vyjasní,
je dostat tě odsud, vyreklamovat tě. A taky se pokusím urychleně
kontaktovat tu tvoji tetu. Je Češka?“
„Je.“
„Dobře, uvidíme.“
„Teda… podle mě.“
Podá mi štůsek papírů, konečně zvedne zkalené, nevyspalé oči.
Stíněné štětinatými markýzami.
„Já jsem taky jenom člověk.“
Štrúdl mravenců
S jitřní říčkou štrádujících mravenců obalených kufry a ušmudlanými
ranci odplout nemusím. Splnil, co slíbil. Však se mu Adin jednou
bohatě odmění. Jatka se odkládají, oprátku sundali, provaz sklouzl
podél boků. Stojím v jeho čarovném kruhu. Je otázkou času, kdy ho
ze země zdvihnou a utáhnou.
Zírám na pihovatou paži bez modrého krytu. Svírá černý kufřík
s tuhými trojúhelníky v rozích. Kufřík obšitý hustým, pravidelným
stehem. Krátce mi stiskla prsty a ztratila se do tmy, na seřadiště.
Takových výletů já zažila; do cíle se připlouží několik osamělých
trosek. Aby je zašlápli.
V bříšku levého prostředníku mi horce tepe zadřená tříska. Jak
jsem se zachytávala prkenného rámu horní pryčny, na níž ležím.
Očima jsem se zavěsila na siluetu modrých šatů. A stopovala obrys,
než mi z portálu zamřížovaného okna zmizel nadobro, než odešel
do zákulisí, než spadla opona. Nakláněla jsem se vší silou; z pohyblivého
obrazu se jako poslední vytratil tušený nákrok levé polo-
– 66 –
botky. Div jsem nepřepadla. Polobotka se odlepila od země, vznesla
nad mašírující štrúdl, stonky květinového vzoru se protáhly v brka
a olepily peřím. Ladný vzmach rozepjatých křídel, pták s kufrem
v zobáku se vznesl a zmizel v oblacích. Taková krása.
Ztuha horní polovinu těla nasoukám zpátky. A nahmatávám
dřevěnou jehlici vbodnutou do masa.
Když jsme s miniaturní třískou v bříšku prstu plačtivě přibíhali
za maminkou, vyprávěla příběh. Pohádku nebo napínavou historku
o hraběti Monte Christo. Jehlou uvolňovala vstup do kůže. Aby
v momentě, kdy se hrabě z vězení zachránil, vyklouzla dřevěná
snítka – pouhým stlačením – sama ven. Zvědavá na bytost, která ji
osvobodila. Třísky nám maminka vytahovala v salónu. Na pohovce.
Z komody vysunula spodní zásuvku. Vylovila oválný, bohatě vyšívaný
poklad s odklápěcím víkem; dno rozparcelované desítkami
přihrádek. V jedné z nich ležel bochníček s ostny, matčin jehelníček.
Obraz na hladině se zakalí, rozmlží, jehlu v prstech svírá těhotná
Žena, předá ji paži v kytičkovaném rukávu, hrot se blíží k mému
prostředníku. Modř se rozplyne, kůži nad zarytou třískou natrhne
rukáv smetanově bílý. Rovný řez skalpelem. Jako když o zabíjačce
rozříznou rozepjaté prasečí tělo, ukřižované na rozporce.
Tříska se prodlužuje, narostly jí letokruhy, prorůstá masem,
štěpí se. Trnová koruna pod kůží.
Fňukáníjehustilka,kterousidohlavynapumpujusvěžíporcibolesti.
Vyprázdněné baráky se plní čerstvým masem.
Slunečníkoupelenaslaměnémkobercizadoprovodnéhohopsání
tanečníků pokračují. I noční paběrkování. Jen je izolované. Těžko
předvídatelné. Už žádné hromadné zlodějské orgie. Jsou opatrnější.
Před svým velitelem. Ani mě už tolik nebijí, kromě tanečních sólistů.
To je výsada starých heftlingů, mazáků. Známých zařaditelných
tváří, které patří ke koloritu prostorů za ostnatým drátem. Do
– 67 –
někoho slabšího bych si klidně mohla praštit sama. Tolerovali by
mi to. Privilegia rostou.
Důstojník mě nechá předvést. Sedím na stejné rozvrzané židli.
Pod špinavým oknem; pootevřená škvíra večerní dusno nezmírní.
Sedím tu se svou prázdnou vojenskou kabelou. Čekám.
Každou chvíli telefonuje a vybíhá ven. Má promodralé půlměsíce
pod očima a našedlou pleť a uprostřed čela své dvě koleje, rýhy
tak hluboké, že by se do nich dala zabodnout slámová brčka, pět
vedle sebe, šest, sedm; nevypadla by. Do drážek bych vtlačila hlínu
a zasadila semena květin, ujaly by se, vyrostly. Ta představa se mi
zalíbí. Obrazy šeříků a růží, kopretin a vlčích máků na krátkých
stopkách. Korzoval by s nimi kolem, pestrý jednorožec s vlastní
výsadbou, růže důstojnická plnokvětá…
Cosi drásá do svých papírů.
Čekám.
Puk na bránu
Pootevřenýmoknemzavanesmrtelnýchlad.Mojetělozavibrujedřív,
než hlava nebezpečí pojmenuje. Střelhbitě se přikrčím na bobek,
po čtyřech dokmitám k bílé zdi se stopami krve a černými vzorky
podrážek. Smršťuju se níž a níž, jak střelou potrefená. Omítka ulpí
na sukni i blůze. Smotám se na zemi do bolavého klubíčka, těsně
za přisunutou židli. Důstojníka to kupodivu nevyvede z míry, jen
pozdvihne huňaté obočí. Šeptám.
„To je on, to je ten, co mě zavřel. Ládínek Stolař. Co mě nechtěl
pustit domů.“
Ládínek Stolař, kabrňák Poledňák a holič Klein, jehož hladivé
prsty ještě cítím na odrostlých dětských loknách. Stojí u nedaleké
– 68 –
brány, přátelsky halasí, dohadují se s mužem, který se kromě pásky
prsí nezbytnou četnickou puškou.
Důstojník je předběhne. Vyjde jim plnou vahou vstříc.
Přikrčím se. Za krk přiskočil zatoulaný strach, přede jako kočka
a olizuje husí kůži. Nedá mi to, přiblížím oko ke škvíře. Slova zvenčí
ke mně doléhají v poryvech; špatně slyšitelná rozhlasová hra.
Nemusím poskládat její smysl, stačí dešifrovat způsob, jakým jsou
slova pronášena.
„…zmizela. Proto chcem jménem trestní komise národního výboru
vědět, jestli nejni náhodou tady nebo pryč s tim transportem.“
„O nikom takovém nevím.“
„Můžem vidět ňáký seznamy?“
„Kdo to má být?“
„Dcera německýho kolaboranta, vykořisťoval celej kraj.“
„Kdyby se objevil kdokoliv s tímto jménem, dáme vám okamžitě
vědět.“
„Pročesali jsme vokolí, zahlídli ji na různejch místech, ale nikde
jsme ji nevyšťárali, je to teda práce s tim ksindlem, to vám řeknu.
Tak čest –“
Muži se vzdalují od brány, nechávají za sebou tři kouřové signály.
Tři poletující rudé bludičky.
Důstojník se vrací.
S odleskem tří opilých světlušek v rozšířených očích se pomalu
vsunuju zpátky na židli. Zachytím se jí pod stehny oběma rukama.
Meloun se pěchuje rudou vatou, třepotají se v něm miliony pálivých,
kmitavých ohýnků. Chytám se důstojníka vyvalenýma očima.
I on si sedá. Promne zarudlé, nedostatkem spánku zanícené oči
pod štětinatým stíněním. Mluví stroze.
„Počkáme.“
A tak na té židli odsedím několik hodin. Bez pohnutí. Bez přídělu
jídla.S vysychajícímhrdlem.Zavětřímchladnouzatuchlostbrambor.
– 69 –
Čekám, že mi hlavu do novin zabalí, urve a hodí do odpadkového
koše. Nebo mi škrabkou na brambory po plátcích oloupe kůži z tváří.
Až na kost. Prochází kolem, telefonuje, křičí, pobíhá, rozkazuje,
diriguje sbor a nacvičuje taneční figury. Nechci se pohnout. Abych
neztratila jeho důvěru.
Je hustá noc. Rozdrnčí se telefon. Přikývne sluchátku, zavelí.
„Vstaň. Jdeme.“
Rozbrnělo se mi celé tělo. Z několikahodinové ztuhlosti. I nabobtnalá
hlava zdřevěněla v sukovitý pařez. Miliony mravenců
ťapkají stehny k párátkům lýtek a zase zpátky.
Vstanu.
Mravenci podrazí duté nohy, rozlézají se do špiček modrofialových
prstů.
Důstojník je nevrlý.
„Ať se děje cokoliv, budeš zticha, rozumíš.“
Umím být hodná, umím mlčet. Rafne mě silnými klepety v podpaží
a táhne ven. Sešmachťalými pánskými botami, které mi půjčil,
za sebou ryju dvě brázdy. Rýhy, které napodobují kolmé vrásky
mezi jeho očima. Hodí mě na zadní sedadlo vojenského džípu, vrátí
se do baráku.
Ozvuky těžkých kroků udusávají hlínu prošlapaného parketu. Sólisté
dotancují k autu.
„Další chcíplotina. Skapávaj jak mouchy. Takový zvěrstva dělali
druhejm a sami nevydržej nic.“
„Prohlídli to pořádně? Má na sobě eště nějakou kabelu, ty mrchy
jsou mazaný.“
Zatajím dech, krev dopulzuje. Ladná tanečníkova ruka škobrtá
přes můj bok, šátrá v kabele, na mých ledových prstech nahmatává
neviditelné prsteny.
„Nic.“
– 70 –
Vrací se povědomý sloní krok.
„Co je, nemáte co na práci?“
„Dyť ji tam můžem před svítáním vodvízt sami. S vostatníma.“
„Jděte si taky trochu odpočinout. Odvezu ji sám. Stejně tam mám
cestu. A taky potřebuju trochu na čerstvý vzduch.“
Společný smích, rozumějí si, ano, čerstvý vzduch.
„Hodím ji do jámy u břízek.“
„Jo, tadle nudle se k nim ještě v pohodě vejde.“
Důstojník startuje. Projíždíme branou. Naklepává moje tělo, jsem
řízek, do kterého zespoda někdo buší paličkou na maso, průhledný
řízek. Jedeme dlouho. Černou tmou. Není se čeho chytit. Ani měsíce.
Ani hvězd. Ani stromů podél silnic, vztáhnout tak prodlouženou
ruku se zanícenou třískou, pohladit jejich kmeny a listí.
Nekonečná cesta a moje tělo prolezlé capkajícími mravenci.
Důstojníkova tvář mi ujíždí před očima, rozostřuje se v měkkém
světle nádražních lamp. Vidím ho naposledy v životě. Jako rozpitou
čáru v rámu pohyblivé vodní hladiny…
Drkocání lokálky oslabuje měkký klín; těstovitá stehna překrytá
černou sukní, břišní bochánek nasoukaný v černé blůzce se třemi
látkovými knoflíky pod krkem.
„Chtěla jsem se vrátit domů. Dát všechno do pořádku, jako to
bylo dřív, víš. Nezvládla jsem to.“
Omlouvám se tetě Ottle. Omlouvám se, že brečím nad ztraceným
časem. Než se schoulím do ochranného valu jejího těla a konečně
tvrdě usnu.
Levou rukou mě pohladí po čele, zadívá se do odrazu lidské tváře
v okně vlaku. Zadívá se sama sobě do očí a trpce se usměje.
– 71 –
Návrat druhý
(léto 2005)
Držet čas v zubech
Paní doktorka Lauschmannová odhodí inkoustové pero; to se
odkutálí na podlahu.
Z dlaně vytvoří mističku, přidrží ji pod levou rukou. Takto
opatrně vstane a takto dobelhá do koupelny. Na bílém listu modrého
sešitu, listu, který je do jedné třetiny poset písmeny, dosychají
tři čerstvé kapky krve.
Vrátí se, stoupne k oknu, usměje se do okenní tabulky. Koupe
se ve vzpomínkách, jako by se udály tady a teď. Prožitky vnímané
nervní šestnáctiletou Gitou loví slovy šestasedmdesátileté ženy.
A je v tom nějaký rozdíl?
Vyzobává puklický návrat. Šťastné proluky přehlíží. I ty byly
poznamenané, zmazané. Vynípává třísku, která zarostla do kůže.
Zdravé maso vynechává. Zbaví se třísky tím, že ji popíše, slova
přežvýká, vyplivne do koše. Dávná minulost je scelená, nedávná se
drobí, přítomnost se rozpadá úplně. Z drolivých cihel přítomnosti
sama zeď nepostaví, přichvátat musejí jiní.
Paní Lauschmannová se zadívá z okna. Na chodníku stojí její
vrstevnice, drobná, křehká Klamová, která pracuje v protějším divadle;
loučí se s jakousi směšně zhastrošenou ženou. Klamová zdvihne
oči a zasekne se na okenním obraze; zdvihnou ruce, zamávají si.
Moje brzká klientka, pomyslí si paní Lauschmannová.
Shlíží dolů a zaplaví ji vlna vděku, cítí, jak je toto město krásné,
plné neznámých pokojů. V hlavě si hlídá jenom puklickou linii svého
života, té se zbavuje, ale život, který žije v tomto městě, je průzračný
a plný. Takový vždycky byl, nebo ne? Jenom to čisté plátno
– 72 –
natrhl osten zapíchlý v mysli, osten s otráveným puklickým hrotem.
Pravidelně se připomíná, marně se ho snaží vyškubnout. Pohledem
hladí budovy starého města, ozářené zvláštním jasem.
Takovýlahodný,letnípodvečer,doněhožjemnězaklinkátramvaj.
Rozevře okno dokořán a záclonu přehodí přes vzdušný otvor.
Paní Lauschmannová se navrací ke svým listinám. Zase stojí nad
pitevním stolem. A rozřezává kůži obálek. Jako by rozevírala růžové
ženské genitálie.
Píše se rok 2005. Její rodiče byli rehabilitováni.
Takovékrásné,letní,napěněnéjitro.Doněhožjemnězaklinkátramvaj.
NasednesesvouvnučkouBarboroua právníkem,u něhožcílevědomá
studentka právnické fakulty přes prázdniny brigádničí, do tmavo-
zelenéholuxusníhoauta.Houpesenapřednímsedadlevrnivéhovozu.
Kterýseneslyšněblížík osudovévesnici.Jakosilnýpredátorz vesmíru.
Bez varování.
Na výslovné přání paní Lauschmannové zaparkují v předpeklí. Na
polní prašné cestě. Pod zelenorudou třešňovou korunou. Advokát
tmavýmisklyslunečníchbrýlívzhlédneprotislunci.Abyzkontroloval,
zda mu letní úroda nebude bubnovat na proklatě drahou střechu.
Vystoupí z plechového korábu.
Tajuplné vůně a směs erotického jiskření, kdy čas stál, jen se nehybně
vlnil nad obzorem. Nosem a všemi póry těla se derou pachy
posečené trávy. Těžké, uspávavé vůně lučních květin. Pronikají do
morku kostí, rozněcují aso­ciace vzpomínek, zaklesávají se do sebe
jakotěžkáokautahujícíchseřetězů.KterýmijepaníLauschmannová
obmotána jednou provždy. Chladivý kov v tom horku zamrazí.
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu potvrdil
konfiskaci jako čin, kde argumenty a rozhodnutí byly účelově
zkreslené. Rudolf a Ulrike Lauschmannovi byli rehabilitováni. Úřady
stvrdily, že nebyli kolaboranti ani Němci.
Byli řádnými československými občany.
– 73 –
Predátor
Neusmívám se, ne, jen…
Ano, teď, zrovínka teď, v momentě, kdy advokát rozmrzele zvedl
dvěma prsty s leštěnými nehty ze střechy auta rozmázlou třešni
a s odporem ji odhodil, kdy se Bára sehnula a jiný krvavý puchýř
vstrčila do úst, šťavnatě rozkousla a pecku vyplivla, kdy si advokát
postěžoval, proč jsme museli zaparkovat zrovna na tomto zpropadeném
místě, mi hlavou projela ta slova. Jako osvobodivý, ale
jedovatý šíp. Polibte mi všichni prdel. Nebo ještě lépe. Polibte si prdel.
Nejsem si tak úplně jistá, koho tím myslím. Čí bíle rozkynuté
zadnice. Jako bych se skrze tmavě zelené listí třešňové větvičky
zadívala i vzhůru. Vzhlédla do očí každému, kdo…
Bylo by pěkné roztáhnout paže jako v extázi osvícení. Rozverně
se zakřenit. Polibte si prdel.
Vracím se mezi ty, kdo mají hlavu zatíženou kilovou hroudou
másla. Která v letním parnu roztekla a všechno zmastila.
Úmorné vedro, ochablost a únava. Znovu a znovu. Pořád dokola.
Odlétadoléta.Kohotovlastněpřekvapuje,dojímáa baví.Monotónní
zeleň léta, suchá půda, jasné obzory. Každý rok své myšlenky opaluju
naletnímslunci.Rožnímjea griluju.Vybledlébarvyhorkemhoustnou
a výrazní. Letmý dotek rozpukané puklické zeminy je připomínkou
zaseklého háčku pod jazykem. Háčku na předlouhém vlasci.
Můj otec, Rudolf Lauschmann, byl rehabilitován. Moje matka, Ulrike
Lauschmannová, byla rehabilitována. Poslední tečka za úředně
právními tiskopisy. Takových let to trvalo. Před páteční smírčí
schůzkou si obhlédnu terén.
Teď už můžu.
Za oknem přijímacího salónu, kde stávalo piano, kde Rozálka
vyťukávala nenáviděné etudy, je navrstvena pyramida. Pyramida
prázdných obalů od kávy a kakaa, čajů a kulatého balení trojúhel­
– 74 –
níkových tavených sýrů. Na vrcholku balancuje mumifikované
negrovité hrdlo Pepsi-Coly.
Místní konzum. Přecpaný věcmi, jako je moje hlava přecpaná
smíšenými pocity. Obchůdek s ubohou výlohou, v níž trůní zaprášená
lahev. Někdejší blýskavé zábradlí před vchodem je oprýskané,
kovová klika s umělecky vyvedenými secesními ornamenty chybí
úplně; nahradila ji bakelitová lepkavost a vstupní mříž navazující
pošty. K hlavnímu vchodu a k zachované klice s hadími motivy se nedostanu
vůbec: od vnějšího světa jsou odstřiženy vysokým plotem.
Ovládej se. Buď tvrdá. Nelituj se. Nebreč nad ztraceným časem.
Jenomže z oken vylézá a batolí se neohlášené dětství. Dusí mě
tak, jako bych si do vyprahlých úst sypala kakaový prášek přímo
z krabic. Na jejichž obalu je vyzubená holandská slečna v bílém
čepečku se zvednutými cípy. Dusí mě, zhluboka vdechuju štiplavě
zvířený prach a ostrý nostalgický kouř, co vhání slzy do očí.
Nenávratnost toho všeho.
Zdálose,žeštěstínalidiměopustitnemůže.V tomživotnědůležitém
prostoru. Který ve mně dodnes vězí. Nikdy ho nic nevystrnadilo.
Vím,kdovypustildžinazběsilosti;nakazilisenacistickouprašivinou,
aniž by si toho byli vědomi. Nakazili se peklem, za jehož zřízení
měli být nacisté po právu – protože spravedlivě nelze – potrestáni.
Ale za co trestali mě?
Za co tolikrát trestali zrovna mě? Já procházela pekly.
Já byla za existenci pekelných kotlů odkopnuta.
Tolikrát mi hlavou probzučela moucha a dorážela: tehdy, v prvním
poválečném létě, jsem samodruhou Ženu poslechnout neměla. Neměla
jsem se nechat vystrnadit. Ládínek Stolař by mě ve stodole
nenechal. Chtěl mě následující noc propustit.
Měla jsem ve stodole vydržet. Jeden jediný den vydržet na slámě,
hmátnout do pavučiny, polknout. Nálada a duch dřívější pospolitosti
by se probudily, navrátily, přetrvaly. A můj život by byl jiný.
– 75 –
JakoPopelkanadošatkoutadypřebírámsvákdyby.Zapomnělajsem,
že u auta se sluní Bára s právníkem. Který z očí sesmekl sluneční
brýle a jedním prstem jemně kopíruje obrys dívčina obličeje i rudě
naběhlý srpek rtů; listí stromů přestalo ševelit, i vítr zatajil dech.
Musím se zmátořit. Přestat planě rozjímat. Musím si uvědomit,
proč jsem tady. A trošku hejbnout svojí opotřebovanou kostrou.
Vejdu. Nad hlavou mi durdivě zacinká zvonek. Zvoní mi hrana.
Těžkopádná, znavená žena s culíkem tmavých, neposedných vlasů
omotaných červenou gumičkou na temeni hlavy si mě dlouho nevšímá.
Záměrně dlouho.
Opírá se o pult, přehlíží mě. Zvědavě a úhybně zaostřila kolem
obrysu pepsicolové lahve ve výloze. Směrem na náves, kterou profrčelo
tmavozelené auto a rozvířilo prach. Vnučka Bára s právníkem
nevydrželi parno. Jedou se vykoupat. Než si mě tu vyzvednou.
Vlastně ani nevím, co si mám koupit. Všimnu si otáčivého stojanu
s pohlednicemi a časopisy. Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic.
Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice.
Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně.
„To tam sice píšou, ale my to tady nevedeme.“
Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala
jsem se celý život v cizích tělech. Abych vyrýpla, vydlabala a nalezla
místo,kteréjeurčující.Mohlajsemsedotýkatjenomlidskýchtěl,kte-
rájsouzmrtvělá.Tuhá.Bezpohybua možnostizaseknoutdomědráp.
Živýchsedodnesdotýkatbojím.Zarputilea umanutějsemsipatologii
vyvzdorovala. I na sobě samé. Na své přecitlivělé psýše, na své perio-
dickysenafukujícíhlavě.Možnájsemsejenbálaa stálesebojímtoho,
co najdou, až otevřou a vydlabou mě. Polib si, ty neochotná krávo.
„Eště něco?“
„Kakao, prosím.“
Zaplatím. Peněženku vsunu zpátky do kabelky. A nehnu se. Údiv
oblouků pečlivě vytrhaného obočí.
– 76 –
„Eště něco?“
„Vy tady v tom domě, paní –“
„Slečna.“
„Vy tady v tom domě, slečno, také bydlíte?“
„Jo. Proč?“
„Mohla bych se na chvilku podívat dovnitř?“
„Dovnitř? Proč jako? To teda nemohla. Kšeft je jenom tady. Tam
jsou soukromý byty.“
„Jenom na chodbu.“
„Proč?“
Ještě vykrojenější údiv zplundrovaného obočí. Ostražitých dravčích
křídel.
„Já jsem doktorka Gita Lauschmannová, děvenko. Tento dům
kdysi patřil mojí rodině. Než nám ho ukradli. Sprostě ukradli.“
Prodavačka stáhne oblouky do nenávistných úseček. Ústy naporcuje
dávku prvotřídních vulgarit. Čerstvých a značkových.
Odcházím se vztyčenou hlavou.
Je nádherně. Vzduch svěží, vůbec ne horký, i když slunce praží.
Rozteklá láva
Denis zabouchne dveře své ordinace. Z prokrémovaných jemných
prstů zrzavé sestřičky převezme telefon. Sluchátko vloží mezi vyvýšené
rameno a nakloněný krk. Uvolněnýma rukama cvičí: rozpaží
a trupem trhavě otáčí střídavě k jedné a k druhé straně.
„Ahoj Natašo. No tak co se děje, jsem v práci. – Kdo? – Lauschmannová?
– U tebe v kšeftu? – Dopis? – Odkud je ten právník? –
Všechno, i obchod?“
Denis zkoprní, znehybní všechny údy.
„Proč s tím nejde k soudu? – A co na to Ladislav? – Aha. – A cos
jí na to řekla ty? – Tos udělala… dobře. – No, a na kdy se ohlási-
– 77 –
la? – V pátek jsem tam, přehodím si službu. A uklidni se. Zjistím,
co se dá dělat. Máme čtyři dny, prokrista neječ, vždycky se dá něco
udělat. – Sežeň její přesnou adresu, datum narození, rodné číslo.
Sežeň to co nejrychleji.“
Nataša položí sluchátko, vejde zpátky do krámu.
Nataša tápe, neslyší, je to jen zvláštní hukot, který se k ní dere
ušními otvory. Nerozeznává začátky a konce slov, omluví se, uteče
zpátky za závěs, sesune se ke stolu. Zhluboka dýchá. Postaví vodu
na kávu. Hukot myšlenek mizí, nastává odliv. Soustředí se. Vstane,
uhladí si boky, srovná bílý límeček. Snaží se zapomenout na bolavé,
oteklé kotníky. S úsměvem se vrátí.
„Takže, promiňte, paní Drbavá, co jste to chtěla?“
„Cukr krystal, rejži, jednu majolku, sůl, droždí a kus toho eidamu
na obalování.“
Nataša snáší jako včela nenasytné ženě potravu, ještě že je mezi
nimi pult, ochranná hranice, všechno by roznesli, vykradli a sežrali
jako všežravé kobylky.
„Je to všechno? Dneska ráno dovezli taky výborný zákusky.“
„Jo, holka, já nemám na rozhazování. Jako někdo.“
Drbavá se s ohmatanou peněženkou v ruce nakloní k Nataše.
„Vnučka vod Kleina, teda vod Malýho, prej kupuje každej tejden
ty v igelitu balený bábovky, sama prej neupeče nic.“
Tázavě se dívá na Natašu, na které ulpěl stařecký dech zkysaného
zelí.
„Ále, sem chodí tolik lidí, paní Drbavá, kdybych si měla pamatovat,
co si kdo u mě všechno nakoupí…“
„No, dyť já si to můžu vověřit i jinak.“
Hlas paní Drbavé ztvrdl.
„Tak kolik jsem dlužná?“
Ozve se táhlý pískot.
„Promiňte, hned se vrátím.“
– 78 –
„Tosetakněkdomá,uvařitsiv prácikafíčko.Tojásetedav kravíně
ani nezastavim. I když jsem kdysi taky kafíčkovala, eště na úřadě.“
Natašaobsluhujedalšíhlavupondělníhohladovéhohadaa sklem
výlohy zahlédne Drbavou, jak se zastavila. S pošťačkou. Několikrát
se obě otočí směrem ke koloniálu. Drbavá máchá rukou a pošťačka
jí mocně přikyvuje, lokty opřena o rám svého modrého kola, zadek
vytrčený ke kostelu.
Určitěprobírají,jakejjsemvydřiducha jakzasepodražilo.Omylem
drcne loktem do napěchovaného sáčku s čočkou. Hnědé lentilky
drnčí na zem, lupají pod nohama. Nataša vzdychne.
„To máme ale dneska smolnej den.“
Obcházím si statek, zrenovovaný lihovar, někdejší škrobárnu, přidružené
dílny. Lidé uvnitř si mě zvědavě prohlížejí a mile zdraví.
S úsměvem odpovídám.
Nevědí, kdo jsem.
Obcházím naši vilu, dnes nedobytnou tvrz, ze všech stran. Marně
zvoním, marně se domáhám sběračky v ruce zestárlé Ženy, marně.
Závěsy jsou zatažené, záclony v patře se zavlnily.
Zchladím zpocené spánky v kostele. Žhavá kopí jsou zkosená,
napichují prázdné lavice. Dosednu do stínu zpo­vědnice, kam žádný
paprsek nedosáhne. Vyčistím skla brýlí. Přepočítám prsty. Na nic
nemyslím.
Takový poklidný návrat domů.
Probere mě andělské zvonění, netrpělivý klakson.
Vyjdudolávovéžluti.A rozpoznámprvnítvář.Dceruporodníbáby,
kterámipomohlanasvět.Kterásenebálamidodlaněvtlačitcibulku.
„Všechno je to nakonec jenom vodpad.“
Poslední zákazník odejde. Nataša smete na lopatku čočku, ztěžka
vstane. Očima se nalepí na výjev z návsi. Vyřízl ho průzor výkladní
skříně.
– 79 –
Leknutím jí klesne ruka. Hnědavé knoflíky se znovu rozeskáčí
do všech koutů. Tentokrát po celém linoleu.
Pošťačka zpevnila postoj. Drbavá rázovitě rozkládá rukama,
síťovku s nákupem mezi nohama. Předvádějí se před drobnou postavou
té elegantní dámičky v brýlích, nakrucují se před stařenou
v letních, tmavomodrých kytičkovaných šatech a italských sandálech
se širokým podpatkem. Která do své kabelky nacpala kakao
a pohlednici. Dokonce se společně čemusi smějí! Řehní se a těsně
před tím, než ta cizinka – která si nárokuje Natašinu střechu nad
hlavou i živobytí – odejde k nedaleko stojící mladé holce a fešnému
chlápkovi v černých brýlích, podají si s ní ruku. Drbavá ji dokonce
obejme. Div že se obě neukloní.
Nataša mrskne vztekle lopatkou a smetáčkem o zem. Houkne na
holčičku, která se domáhá nanuka.
„Mám zavříno, přijď za hodinu.“
Rozeběhne se ke dveřím. Pravá noha podklouzne jako v kolečkových
bruslích. Knoflíky čoček se výsměšně rozjedou pod
pantoflemi. Nataša kecne na zadek. Než se zlostí celá roztřesená
sebere a postaví, je prostor na návsi prázdný. Jako by to celé byl jen
úzkostný přelud s přízraky. Vypětí je neúnosné, Nataša se rozpláče.
Mechanicky a bezmyšlenkovitě si na jazyk položí čočku, polkne.
A zapije hltem zteplalé Pepsi-Coly.
Ledy pukají
Uběhnou čtyři dny.
Sedím v autě zpříma. Hodina vítězství se blíží. Blíží se okamžik,
kdy zdvihnu ukazovák a prostředník, rozevřu široké sametové V.
Promýšlím, kam umístím muzeum zemědělství. Symbolická připomínka
starých dobrých časů.
Ostatní jim nechám.
– 80 –
To bude velkolepá tečka. Která Puklickým vyrazí dech. Proč bych
namáhavě rozestavovala dochovaný zlomek původního nábytku,
rekonstruovala zámeček. Byla by to masochistická sebetrýzeň.
Postavím jiný pomník.
S hukotem nás předjede rudé auto japonské značky a zvíří prach.
Obecní úřad. Sedíme u hranatého stolu. Úzkého jako had zplacatělý
pásy buldozeru. S bachratou skleněnou vázou uprostřed. Trčí
z ní zaprášené umělé kalíšky křiklavě žlutých narcisů. Obměněná
boxerská mužstva. Kdopak z nás bude mít rozšklebenou kůži pod
okem? Kterou bude chladit kovovým předmětem.
Jsem klidná. Tentokrát to já nebudu.
Sedíme tři proti třem. Jen si potřást pravicí, zapíchnout loket
do zaprané šedi ubrusu, zaklesnout dlaně a poměřit síly. Já, která
životu, která svým minulostem znovu a znovu odpouští. Vnučka
Barbora s vyčesaným drdolem, aby vypadala usedlejší. Právník, který
odložil značkové sluneční brýle do ještě značkovějšího kovového
pouzdra a sako ležérně zavěsil přes roh opěradla.
Proti mojí tváři se vlhce blýskají hnědé oči Ladislava Stolaře
mladšího, syna muže, který mi vyrobil podkovu pro štěstí a pak
mě nechával vyhladovět. Po tátovi zdědil starostovskou vládu, vyčouhlou
postavu. I nadání vlasů dokonale zbělet. A naproti Barče
vyčkává… Ano, je to on. Boule na Ženině břiše. Stolařův bratranec
Denis. Dnes vymydlený pražský lékař, ortoped. Syn Ženy, která
dodnes míchá husté polévky u našeho stolu. Syn Ženy, která mi
kdysi cpala do krku vodový chléb, když on se ještě koupal a vznášel
v plodové vodě, přichycený pupeční šňůrou. Syn Ženy, která se ke
mně nezná. Když vešel, seznámili nás, poptal se na mou specializaci,
uhýbal očima, rukou mi nepotřásl. Takové setkání a tak unyle
proběhlo.
Židli naproti právníkovi skřípavě rozsedl věčný holič Klein. Čas
ho nepoznamenal, sestřih obarvených vlasů má moderní. A pán-
– 81 –
ské vůně, do nichž je zahalen, jsou těžší a výraznější. Políbí ruku
vysokoškolačce Báře, hlaholí.
„Mám rád vůni santalového dřeva, ale ta se ke mně nehodí, je
taková moc frivolní.“
Dva přizvaní muži z obecního zastupitelstva stojí proti nám,
u zdi. Nesednou si, kryjí záda mužské trojici. Zrzek s nakynutým
obličejem si – v tom vedru nepatřičně – oblékl kostkovanou flanelovou
košili. S vyhrnutými, nad loket pečlivě srolovanými rukávy.
Druhý se usmívá, má červeně olemované tílko, obnažené bicepsy
a číslici jedna na sportovní hrudi. Jsou mladí. Jsou nesví. Ošívají
se, pot stéká pod flanelem a štípe. Bojí se o svá zabydlená hnízda,
přeplněná televizory a naleštěným sektorovým nábytkem.
Je fascinující, jak se za ta desetiletí podezíravý stín podvodné
krádeže neslyšně přesunul na mě. Na okradenou. Pamětníci vymírají.
Legenda o vpádu hamižné báby ožívá.
Jenomže já už, chlapci, svůj majetek, očuraný a nasáklý pachy
cizích těl, zpátky nechci. To vám přijíždím říct. Jak říkám, chlapci,
svůj majetek už nechci. Což vám nebudu věšet na nos hned. Ať se
taky jednou pro změnu smažíte v nejistotě vy. Chci, abyste na návsi
postavili pomník. Mému otci. To je cíl, který mám na dosah ruky.
Můj pocit naplnění.
Právník je dokonale připravený. Ve svém mahagonem vykládaném
voze se vlčácky křenil.
„Nemůžeme prohrát, paní doktorko. Tahle schůzka je zbytečná.“
Těší se na brzký a tučný příděl z kořisti. Jenomže já už, chlapci,
svůj majetek zpátky nechci.
Fyzicky je v zasedací místnosti obecního úřadu přítomno osm
lidí; hemží se jich tu víc, cítím to. Na obou stranách.
Je tu přeplněno.
Vychutnávám svoji převahu. Jak je to najednou prosté. Mladinká
sekretářka s dlouhými nehty – vlastně asistentka starosty, jak mě
– 82 –
okamžitě opraví – nás s vyplazeným jazykem šouravě obchází;
z tácu odděluje příděly voňavé a silné kávy. Než bílý šálek postaví
přede mě, vyšplíchne na podšálek horká čerň. Na porcelánové bělobě
ulpí a zaschnou drsná kávová zrníčka. Zaschlý trus na rezavém
kolečku, v jakém se rozvážel hnůj. Připomíná mi to rozbředlou
pražskou čvachtanici tajícího sněhu. Zčernalého špínou ulic.
Za okny žhne slunce.
Právníksivzalslovo.Ano,jakjetonajednouprosté.Žádnábouřlivá
satisfakce. Přidržím si na kolenou tmavomodrou koženou kabelku,
občas se mimoděk dotknu obrouček brýlí. Nebe dlouho lhostejně
mlčelo,nežspustilotentoosvěžujícídéšť.Opouštímsložitéprávnické
kličky, paragrafy bych se neproklestila. V mysli jsem o krok dál.
Otci odhalím pomník na návsi, uskutečním jeho představu zemědělského
muzea, určitě toho po stodolách v okolí ještě dost zbylo.
Mladý Stolař. Jeho holka s kosou už taky dorostla a na prut si
chystá příslušný háček. Upřeně se mi zadívá do očí. Ještě že mě
chrání okrouhlá skla, oči by mi vypálil tím pohrdavým šklíbnutím.
Několik dlouhých vteřin ani nezamrká, nepřeklopí úlevnou clonu
přes tu svou pichlavou zášť. Ano, mladý Stolař v džínové polokošili
a bílých kalhotách je klidný. Podivně klidný. Místo omluvného pohledu
pohled pohrdavý. A výsměšné, ano výsměšné zdvihnutí koutků
rtů. Opustí můj obličej a očima přistane na černých deskách, které
před sebou hladí a láskyplně onipuje. Což mě začíná zneklidňovat.
Přece jen je synem svého otce; zdegenerované potomstvo stačí
ledacos pochytit. Poposednu na okraj židle. Vyrovnám záda. Špinavý
šálek přitáhnu blíž.
Ještě dnes je klidný.
Bere si slovo a vstupuje do ringu.
– 83 –
Čamrdy kmitají
Nataša kmitá za pultem jako čamrda, cinká basami piv. Je pátek,
lidé se zásobují na žíznivý víkend, šťastní lufťáci plní baťohy. Nataša
schová pecny pod pult; chleba je jen pro místní, zato čočky má
dostatek. Při nákupu nad sto korun dostane každý jako bonus papírový
minipytlík s chrastivou čočkou, jedna porce výživné polévky.
Nataša má na sobě sváteční šaty a umně sčesaný drdůlek, Hanka
Malá jí ho nakadeřila. Ať si ta pražská bába nemyslí. Nejraději by
zamkla krám a šla šmírovat pod rozevřená okna obecního úřadu.
Jenomže kšeft je kšeft.
Vejde Hanka Malá, obejde hrozen lidí, za Natašinými zády zmizí
za závěsem. Vynoří se v bílé zástěře bez rukávů.
„Pomůžu ti. Ať to rychlejc vodsejpá. Taky s tebou potřebuju
mluvit vo tom našem fakanovi. – Brácha přijel?“
„Jo.“
„Tak je to dobrý.“
„To je sice všecko moc pěkný, co nám tu vo paní Lauschmannový
vykládáte, pane doktore, ale my máme zasejc svý informace. A ty
sou teda dost vodlišný. Její fotřík byl potrestanej jako nacista.“
„Opakuji, že otec paní Lauschmannové zemřel v koncentračním
táboře. Byl to řádný československý občan. Jak jsem řekl. Konfiskace
majetku byla protiprávní, dědicové mají právo na odškodnění
a navrácení veškerého nezákonně zabaveného majetku.“
Červeně olemované tílko se odlepí od zdi.
„No jo, ale ani to přece ještě nevylučuje, že jako nebyl nacista.
Dyť voni mohli kterýhokoliv Žida, kterej moh a chtěl bejt válečně
užitečnej, prohlásit za čestnýho árijce, že jo, Láďo, řikám to dobře?“
Pořízek v kostkované flanelové košili, ksicht jak vařený rak, mu
ozvěnovitě přizvukuje. V ringu začíná být dusno. Copak těm holobrádkům
nikdo nevysvětlil, že tohle je můj triumfální návrat?
– 84 –
„Všichni tu řikaj, a to může potvrdit tady pamětník pan Malý, že
to byl kolaborant, a proč ne, to, že umřel v koncentráku, to to přece
nevylučuje. Že to nevylučuje? Já si myslim, že to nevylučuje.“
Flanel zabloudil v souvětí, jedno slovo mu učarovalo. Jedna pravda
nevylučuje jinou pravdu. Jedna lež nevylučuje jinou lež. Mého
právníka neposlouchali. Nebo nerozuměli. Nebo se utahuje smyčka
z jiného času. Právníka z rovnováhy nevychýlili.
„Na své pocity, dojmy a subjektivní názory máte pochopitelně
plné právo. Řeč zákonů však mluví jasně. Rád bych vás ještě upozornil,
že jsme sem nepřijeli diskutovat o faktech, která jsou úředně
stvrzena razítky. Rozhodnutí jsou jednoznačná. A je to jen dobrá
vůle paní doktorky Lauschmannové – přiznám se, že pro mě poněkud
nepochopitelná a záhadná – které se stala nesmírná křivda,
že je ochotná se s vámi ještě před započetím soudního řízení dohodnout,
protože by nerada, kdyby…“
Maso svalů v tílku se znovu odlepí od chladivé zdi.
„Nebo, jak jste řikal, že tady paní Lauschmannový Stolařova rodina
nevrátila ani ty kožichy a zlato, co si u nich její rodiče nechali.
Přece to schovávali celou válku a šlo jim vo krk, tak proč by to potom
vraceli?“
Ani pořízek ve flanelu se nedá odradit od svého dovětku.
„No já si tu dobu nepamatuju, ale prej mluvil německy a málo
platil. Takže to nevylučuje, že von –“
„Prosím? Kdo von? Mluvte konkrétně.“
„No, starej Lauschmann přece.“
Ring volný
Barbora si navléká boxerské rukavice. Nadzdvihne provazy, skloní
hlavu. I ona vstoupí do kolbiště slov. Tuží se. Přítomné zpraží pohledem,
osmahne na pánvi svého pohrdání.
– 85 –
„Je ve vašem vlastním zájmu chovat se k nám korektně, zvláště
tady k… k paní doktorce Lauschmannové, která byla tak velkorysá
a iniciovala tuto výstřední schůzku. Protože si mohla vymoci
okamžité navrácení veškerého majetku a vaše okamžité vystěhování
na ulici. Z dosud řečeného jasně vyplývá, že vaše postavení
je postavení zlodějů, co neoprávněně vnikli do cizího objektu, který
desetiletí úspěšně devastovali.“
Spokojeně mrkne na svého právnického guru a nemilosrdně na
flanel.
„Mluvit by měli pouze zasvěcení. Což ovšem nevylučuje, že se ve
vás skrývají kvality jiného druhu.“
Dříve než stačí zmatený pořízek rozevřít masité rty, promluví
sám Stolař.
„Vo tom, kdo je tady velkorysej, by se dalo – slečno nebo snad
mladá pani – úspěšně diskutovat. Já teda na rozdíl od vás vim moc
dobře, vo čem mluvim. A rád se s váma vo to podělim.“
Po svém otci zdědil smysl pro dramatickou zkratku. Nechá doznít
trapnou pauzu. Pohledem napíchne právníka.
„Ale vy asi nevíte, koho zastupujete.“
Další pauza.
„Pane starosto, skutečně je ve vašem zájmu a v zájmu puklických
obyvatel, abychom se dohodli na co nejschůdnějším a nejrychlejším
částečném vyrovnání a výhledově promysleli postupné kroky
navracení majetku, aby to pro vás nebylo tolik… bolestné. To je celé.
Jinak se můžeme rovnou rozejít.“
Stolař se opře do židle plnou vahou. Rozkošnicky se zhoupne.
„Paní Lauschmannová, kterou tady tak vehementně zastupujete,
se léčila dlouhý roky na psychiatrii. Ale to vy určitě víte. Nebo ne?
V blázinci. Ve cvokhauzu. Takže my máme jistý a řek bych dost velký
pochybnosti vo její svéprávnosti, a tudíž taky vo voprávněnosti
jejích majetkovejch nároků. Proč třeba paní Lauschmannová eště
– 86 –
dneska nepromluvila? Proč nechává furt mluvit jenom ty druhý?
Dokáže ještě vůbec souvisle vnímat a mluvit? Umí mluvit?“
Flanelová košile se pohne.
„No, i kdyby uměla, tak to vůbec nevylučuje –“
Ringem prošuměl ostrý neklid. Propírají špinavé prádlo v neckách.
Protivník se vytasil ranou pod pás. Jen na mně záleží, bude-li smr-
tící.
Úder vrací Bára. Rozlícená pokřikuje na Stolaře, aby mu připomněla,
kdo tady určuje pravidla hry. S každou větou se zvedá
vzhůru. Prudce se předkloní nad tuhými narcisy. Až se baňatá váza
zakymácí. Zachytí ji mezi vyboulenými prsy a s bouchnutím postaví
zpátky. Takto předkloněná se zapře o desku stolu. Nadávky
vyplivuje do pórů Stolařova obličeje. Který se pobaveně odtahuje,
odvrací a vtěsnává do opěradla. Frajersky se pohupuje s rukama na
stehnech bílých komínků. I s rozvrzanou židlí.
Barbora se napřímí. Jeden narcis se jí umělohmotným lístkem
zaháčkuje za knoflík blůzy. Trhne stonkem a narcis prudce odhodí.
S nímodlétnei růžovýknoflíček.Ostřevroubkovanýlísteksenepustí.
Zapadne jí za výstřih. Zrozpačitělá Bára pobídne k odchodu mě
a právníka. Ten nevzrušivou, nacvičenou rétorikou sezení ukončí.
„Se žalovanou stranou se tedy uvidíme znovu. U soudu. Mimosoudní
dohodu bohužel pro nevstřícnost jedné ze stran zkoordinovat
nelze. Na brzkou viděnou, pánové.“
Vstane. Postaví se za mou židli. Následuje Báru mimo provaziště,
pryč z brebentícího ringu.
Sedím dál. Sama proti pěti. Špitají. Absence vydávaných zvuků
mě propojuje s Denisem; zjemnělé senzory v něm tuší sympatizujícího
pozorovatele.
Návratyprotiproudučasucenzurujuvevzpomínkách.A nakonecsi
jemusímvypítaždohořkéhodnanahlas,dokoncepředsvědky.A před
– 87 –
jakými svědky! Předposlední očistec. Pak přece zbývají už jen zážitky
nalepené odtamtud. I v nich by byli schopni vymáchat mi držku.
Takže ta dnešní rána pod pás ještě nebude smrtelná.
Zestárlí lvi
Nataša za závěsem ofukuje hnědavé knoflíky z lopatky a plní jimi
další a další sáčky; bonusy zdarma jdou rychle na odbyt. Hanka Malá
vystrnadila chataře, který se dožadoval čerstvých rohlíků. Za pultem
zbývá stará Drbavá. Nataša před ni položí prémiovou dávku čočky.
„Tak pěknou sobotu, pani Drbavá.“
„Vyhrála jsem dva pytlíky, Nataško! Dyť sem na kase cálovala
celý dvě stovky, tady Háňa to potvrdí.“
Nataša před rozhořčenou paní v šátku přisune druhý chrastivý
sáček.
„Tak to blahopřeju, paní Drbavá. Nashle.“
„Eštěsemsechtělazeptat,nevíteněcovotomrokovánínaouřadě?“
„Zatim nic. Eště tam furt seděj. Chystáme se na čumendu.“
„Du s váma.“
„To není nutný.“
Drbavá se stejně jako pošťačka stydí za své pondělní selhání. Za
vstřícnédlaně.Pošťačkasvounenávistrozvážínakole,pomluvamikoření
nízké důchody. Drbavá si ulevuje mezi řadami kravských zadků.
„Jak řikám, děvenky, du s váma.“
Zvonek zacinká, do krámu vstoupí Mistr Oujezdský. Troje ženská
ústaserozevřou,zapomenounaokolnísvěta ohromeněvzdychnou.
Nevzdávám se. Jsem v právu.
„Ano, léčila jsem se. A divíte se? Po tom všem, co mi provedl váš
otec, Ládínek Stolař, pohůnek a vlezprdelka mého otce?“
Právník se mě pokusí zarazit, odtáhnout za loket.
– 88 –
„Znovu opakuji. Paní doktorka Lauschmannová projevila nebývale
velkorysou snahu. Pokud se druhá strana vzpírá jakékoliv
dohodě, nemáme tu déle co pohledávat. Vaše poznámka, pane
starosto, je nejen nevhodné zasahování do osobního života mé
klientky, ale za jistých okolností i žalovatelná urážka a s případem
samým absolutně nesouvisí.“
Cloumá se mnou.
„Jetoztrátačasu,panídoktorko,věřtemi.A zbytečnérozčilování.“
Stolař se naposledy zhoupne. Závěrečné ťuknutí židle, na parkety
mocně dodupne podrážkami zaprášených adidasek. Olemované
tílko a flanel se o krok přiblíží k jeho zátylku. Reagují na smluvené
znamení. Ostražití osobní strážci.
„A my s tim všim jako máme dělat co? Když nám chce vzít střechu
nad hlavou? Dělá neviňátko, rajzuje nám tu po vesnici jako učiněný
andílek, skupuje kakao, všechny by chtěla vokrást, všechny, co tu
léta poctivě dřou. Jenomže to může jenom člověk svéprávnej. A to
vona neni, to vona teda rozhodně neni! Podivejte se, co tu mám.“
Stolař rozevře černé desky. Snaží se z kroužků uvolnit štos
okopírovaných listů. Dosud mlčenlivý Denis listy jemně přiklapne
a uvězní. Začnou se handrkovat. Denis šeptá.
„To sem teď už skutečně nepatří, vždyť je to jinak, chtějí se dohodnout,
nedělej ostudu.“
Stolař rudne. Nepříčetnou zlostí. Desky vytrhne.
„Navrhuju krátkou pauzu.“
Oba krátce zmizí. Za dveřmi. Do usrkávání kávy mi drnčí jejich hlasy.
Všichni mlčí. Natahují slechy jako zajíci. Aby rozluštili obsah
skrytého monologu. Slunce se vyvaluje a přebytečnou energii rozpouští
v kapkách potu na tělech přítomných. Holič požádá asistentku
o minerálku. Dívce je trapně. Překříží ruce na prsou. Okusuje
si prsteníček levé ruky. Odhání imaginární mouchu. A ustrašeně
sebou trhne, když se rozhodneme odsunout židle.
– 89 –
Já jediná se nezpotím.
„Ty drž hubu, doprdele, dyť ty jsi tady jenom jako svědek, vzal
sem tě jako zástupce vobyvatel zámečku, a místo abys bránil starou
mámu a ségru, když je chtěj vyšplouchnout jak špinavou vodu na
ulici… Mělo mě to napadnout hned, dyť tady nežiješ, nemáš tady
k tomu žádnej vztah, člověk si řiká, vemu někoho študovanýho…,
měl jsem vzít někoho z místních.“
Sotva stačím ucuknout, jak rychle se vážený pan starosta vřítí zpátky.
Nezdržuje se rozcvakáváním kroužků. Listy vyškubne. V prstech
potěžká vyrvané papíry. Poklepe Denisovi otcovsky na zápěstí. Aniž
se na něho podívá.
„Denisi, díky za pomoc, ale teď už je to záležitost těch, co tu
dovopravdy žijou a maj to tu rádi.“
Denis se nenechá odstrčit.
„Tohle je taky moje záležitost, když dovolíš. Okolnosti se proměnily,
netušil jsem, že se doktorka Lauschmannová chce dohodnout.
Vytahovat v této souvislosti její zdravotní problémy je… nevkusné.“
„Nevkusné? Svinstvo je to. Pojď pryč, na co čekáš?“
Stolař se na rozklíženou Báru neobrátí. Rozčiluje ho rozkol ve
vlastních řadách. Ta Denisova slušná vstřícnost.
„Najednou! Najednou se panáček cuká. Vo tý nesvéprávnosti to
byl přece tvůj nápad. A chytrej.“
Denis se mi do očí nepodívá. Studuje kružnici hrnku; obruč studně,
kam se studem propadá. To je tak osvěžující pocit. Že se v této
místnosti stydí ještě někdo jiný. Nejen já.
„Neznal jsem všechna fakta, měl jsem k dispozici jenom kusé
a hodně zkreslené informace od matky, Nataši a od tebe.“
„No, tak si ty fakta tady pěkně sesumírujem.“
Denis svou krásnou ruku s dlouhými prsty položí na černé desky.
Teď už vyprázdněné.
– 90 –
„Nedělej to, Ladislave. – Bude asi opravdu rozumnější vyřídit
všechno soudní cestou. Paní Lauschmannová, omlouvám se za nás
za všechny, hlavně za sebe, je to nechutné, já vím, a těžko pro své
jednání naleznu omluvu, protože –“
Stolař si Denise nevšímá. Definitivně.
Rozhodí si papíry potěšeně na stůl. Jako profesionální karetní
hráč. Povytahuje jednotlivé trumfy směrem k práv­níkovi. A slova,
ty drilem vycvičené neoblomné posly, vysílá ke mně.
„Já mám totiž dost dobrýho známýho, co má známý na psychiatrii,
a podívejme se, co tam pro mě našli.“
Právníkův panovačný signál k odchodu. Nerušeně si přerovná
a překontroluje dokumenty. Které nacpal do aktovky. Znovu ke mně
popojde, znovu se dotkne mého ramene, abych se zvedla; tentokrát
méně razantně. I on je zvědavý. Větří skandální odhalení.
Jávětřímstarouznámoubolesthlavy.Ozývásenenápadně.Užněkolik
let se mi hlava nenafukuje a nebobtná naráz, trýzeň sublimovala
do několika rafinovaných fází. Nejprve trhavá bolest. Jako kdyby
mi vlasy a čelo někdo polepil tlustými, rozžvýkanými žvýkačkami.
Rozemnul a rozmasíroval je v růžových cuchancích. A pak je prudce
strhával. Škubavě odervával. To je první fáze.
V té následující mi už neznámá síla několikrát přelepuje hlavu
širokou, našedlou kobercovou lepenkou. A pak strhává přilepené
vlasy po celých trsech. I s kusy masa. Zůstane zkrvavená, tvrdá
lebka.
Nevzdám se. Já jsem v právu. Je dobře, že se neúnavně vracím
do své jámy. Kde zestárlí lvi pelichají po chomáčích a cení prořídlé
zbytky zažloutlých zubů.
Nehnu se.
– 91 –
Právník popadne svou aktovku, sako si ležérně přehodí přes ra-
meno.
„To vám, pane starosto, neuzná žádný soud na světě. Naopak: my
podáme trestní oznámení na neznámého pachatele, který porušil
lékařské tajemství o pacientově stavu. Pokud to vůbec celé není
padělek a laciný trik. No tak, půjdeme, paní Lauschmannová.“
„Jen si počkejte, pane doktore, bude to jen chvilička a stojí to za
to. – Tak si to shrnem. Nikdy jste si nezměnila příjmení, žeáno? Je
to tak? Je to tak, Frau Gita Lauschmann?“
Mluví ke mně vestoje. Já sedím. Před soudním tribunálem samozvanců.
Závěrečné vynesení rozsudku. Vina známa není.
Tuhnu, pozoruju Stolařovy chlupaté ruce a hrbolatý nehet na
palci, zažloutlý ukazováček od kouření. Začínám se třást. Moc dobře
vím, co přijde.
Zabránit tomu nelze.
Bonus
MistrOujezdskývejde,zpozazávěsuženskérucepřivezoukolečkové
křeslo, je usazen, hýčkán, popostrkován podél pultu, aby se neunavil.
Blahosklonně přebírá do rozevřené nákupní tašky na kolečkách a do
batohu čerstvý chléb, rohlíky, trvanlivý lovecký salám, kuřecí šunku,
věnec špekáčků, čabajku, kremžskou hořčici, tuzemský rum, lahev
koňaku, oříšky kešu, mandle, dvacet piv. Obě dámy snášejí jako pilné
včelky z regálů mlsy. Mistr Oujezdský vyjeveně sleduje, jak před
ním třetí omámená víla, Drbavá, s každou stokorunou odpočítává
a vrství záhadné trpasličí papírové sáčky.
„To je bonus pro věrný zákazníky, víte, Mistře. Hlídám to, aby
vás nevzali na hůl.“
Nataše vzplanou tváře náhlým nápadem. Na pult postaví baňatou
lahev portského, kterou jí z výšky Hanka Malá podává.
– 92 –
„Mistře, kdybyste nám každý ten pytlík podepsal, to by byla teprv
nákupní horečka.“
Bílý plášť na štaflích se rozzáří.
„Jo, ale radši vzadu, Natašo, eště by nám Mistra vočumovali.“
Mistr Oujezdský se orosí, poslušně zaleze za závěs, sedne k uma­
kartovédescestolku.Přeshrbolatýpovrchčočkovýchpřídělůčerným
fixem smolí Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský. Srdečně a s láskou Jiří
Oujezdský. Srdečně a s láskou… Hanka Malá dopíše místo a datum.
A Nataša s Drbavou za jeho zády chvatně plní další a další dárková
baleníčka.
„A pročpak? No co se vás ptám, vy to sama víte nejlíp. Protože tím
krejete svoje zločiny. Svoji pravou tu… identitu. Vždyť vy jste nebyla
vdaná jenom jednou, jak je to vo vás všeobecně známý, vy už jste
totiž byla vdaná předtim, a dokonce jste měla dítě, nikde neuváděnýho
syna jste měla, dneska by mu bylo přes padesát. To nám
můžou dosvědčit Denisova máma i paní Drbavá, co tehdá dělala
na národnim vejboru, a hlavně tady pan Malý. Viděl vás, dyž ste tu
v padesátejch letech byla na špacíru, na vejletě.“
Klein se potěšeně zavrtí. Několikrát přikývne a přitaká zdviženou
pravicí.
„Protože ty si na to dobře vzpomínaj, ty vašeho tehdejšího starýho
viděli na vlastní voči a vaše břicho taky. Vsadim se, že vo tomhle
a vo dalšim nemá tady pan jurista ani páru.“
Skoro nikdo to neví, ty smrade.
Vychutnává nastalé ticho. Kovář kuje železo, tepe do kovadliny.
„A to dítě zabili, muž se ve čtyřiapadesátym voběsil, a vy se tváříte
nad každým pohoršeně, filozofujete si a stejně po tom všem
myslíte jenom na to, jak se napakovat. – Chci vás ukázat v pravym
světle. V hlavě máte všechno pomotaný. I pro vás to bude prospěšný,
ujasnit si některý věci.“
– 93 –
Stolař mladší si nasliní prst. Přebírá svůj poklad, přehazuje hnůj,
přeskupuje horečně listy. Jeden z nich zdvihne nad hlavu. Otáčí se
s ním. Na všechny strany. Celým trupem. Toužebně očekávané eso,
vydražované umělecké dílo.
„Tak tady to máme. – Syna Rudolfa vám zabili. A váš muž, Adolf…
Sráz, tak ten se zabil sám.“
Barbora přiskočí, pokouší se mě násilím postavit na nohy. Odvést
odtud. Zaklesne si mě zezadu v podpaží. Vysmeknu se jí. Upravím
si náhubek a chrániče.
Mě fascinuje ta neskutečná připomínka něčeho, co se zdálo být
zapomenuté. Vysmeknu se jí. Uraženě se vrhne ke dveřím. Já si přisunu
židli blíž k hraně stolu. Aby ke mně nemohla. Oči nespustím
ze Stolaře.
„A vy se mě tedy ptáte na co?“
„Na co? Kdyby byla pravda, že jste prošla koncentrákem a tam
vám pomřela celá rodina a pak jste si prožila ještě něco takovýho,
kdy vám zase pomřela celá rodina, tak se ptám, jak je možný, že vy
jediná jste dycinky přežila, zrovinka vy. Nebo jak je možný, že jste se
z toho aspoň nezcvokla, nepomátla úplně. Jak je možný, že se vaše
myšlenky pořád upínaj jenom na to, jak vokrást a zničit nevinný,
poctivý a pracovitý lidi, když ani ubožáci, co jim pak ty vaše lány
znárodnili, zpátky nic nechtěj.“
„Jinými slovy, ptáte se, jak je možné, že ještě žiju?“
Kolem Mistra Oujezdského se vrší balení hnědavých bonbonů, není
kam šlápnout. Nataša zapne vařič, postaví konvici s dobrou vodou,
do hrnku odsype kafíčko.
„Děkuji vám, dámy, je to pro mne neskutečně velká čest, ale už
budu muset jít.“
Dámy překotně odhrabávají bachraté překážky, odhrnují sáčky
do stran, stěny zpevní svými těly; stezkou projdou Mistrovy bosé
– 94 –
nohy v sandálech, s neostříhanými nehty palců. Průchod vzápětí
zaplaví nezadržitelná lavina.
Nataša do přeplněné pojízdné tašky vkroutí po stranách dvě
lahve portského. Hanka Malá opráší záda; v kamrlíku za závěsem
se Mistr Oujezdský otřel o bílou zeď. Drbavá navrch batohu přihodí
pečlivě odpočítávané sáčky s čočkou.
„Ty eště nejsou podepsaný, Mistře. Musíte si je podškrábnout
doma. Sám.“
Nataša do čtyř skleněných stopeček nalije průzračnou tekutinu.
„Naposilněnou.Domácíslivovička.Mistře,takystarostabys vámi
moc potřeboval mluvit, máme tu teď velký trable, veliký, spolíháme
na vás.“
MistrOujezdskýpolíbídámámruku.Natašas Hankoumunasadíba-
toh,podztěžklépopruhynaramenouvložíbalíčkys měkoučkouvatou.
Drbavá rozevře dveře a ukloní se.
První šok a ohromení zamrzne. Už neroztaje. Lepkavé napětí. Bára
zatuhla u dveří, s rukou na klice. Nevěřícně si mě prohlíží. Ani ne tak
překvapením, kolik utajených třináctých komnat můj život nasál;
spíš vztekle. Že jsem na rozhovor o tak intimních věcech přistoupila.
Právě s těmito lidmi. Právník se – naoko pohoršeně – pokusí vrátit
rozhovor do věcných kolejí. Přinutit mě k okamžitému odchodu; je
popuzený, že ho neuposlechnu. Jediný, kdo si mě neprohlíží s nestydatou
lačností, je Denis. Naklonil se ke Stolařovi, občas syčivě
zašpitá. V trpkém tichu stejně nikomu neunikne ani slabika.
„Chce se domluvit, vynášet dokumentaci o pacientovi je trestné,
úplně zbytečně mě tím ohrožuješ.“
„Byl to tvůj nápad.“
„Měl to být podklad pro případ krajní nouze, pokud by nebylo
zbytí. Nemohl jsem tušit, že s tím vyrukuješ v plné parádě hned na
začátku.“
Mínění ostatních mě nezajímá. Ale vždycky mě dostihne.
– 95 –
Rozesmátí paňácové
Promluvím ke všem a k nikomu.
Jen řasy se mi začínají chvět. Ten mikroskopický třes ohlašuje
blížící se příval, dravý tok a proud, bouři. Zatím se jen stmívá
a hromadí dusno. Samotná bouře je ještě daleko. Rychle proměnit
lítostnou bezmoc v obeliskový vztek. Rychle se upnout k jakékoliv
představě, která mě vysvobodí.
Stolař mladší.
Představuju si, jak mu z úst rvu jazyk. Zaživa. Růžového lososa.
Rozprostřu si ho na chleba namazaný máslem. Na plátek chleba
položím ten podlouhlý kus lososa, ten solený sleďový filet, olejovitý
jazýček naložený ve slinách, do kterého se zakousnu, ještě v mých
ústech by sebou několikrát zamrskal. Ani hlásku by nevydal. Možná
zaúpění. Já to přece umím, já umím nenávidět. Ale teď je to jen
snaha udržet se v lati, nezkolabovat, neječet.
Vteřiny uvnitř mojí hrudi duní jako o život. Vteřiny vně se vlečou
zvědavým napětím. Vlomím se do zurčivého šepotu.
„Já o tom mluvit chci. Nemám se za co stydět. A promluvím
o tom raději hned, než se bude spiklenecky drbat po celé vesnici.
Než celá ta věc přeroste do nesmyslných bludů. V hlavách desítek
puklických… Stolařů.“
Stolař pootevře rty. Pro jistotu neřekne nic. Abych si to s tím
„přiznáváním“ vin náhodou nerozmyslela.
Hrdlo se mi stahuje, polknu nasucho, rychle…
Žiletkou, tupou žiletkou mu rozvážně odřezávat, upižlávat
horní ret. Potom dolní. Dvě jemně vrásčité, růžové žížaly semlít do
karbanátků. Zbyl by gumový paňácovitý obličej s rudým otvorem.
Pouťová atrakce, uvidíte, co jste ještě neviděli, za pět korun si vhodíte
barevný míček, trefa a hlavní výhra je vaše: udušení té naší paňácovité
specialitky. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
– 96 –
„S mým prvním manželem, Adolfem Srázem, který vás tak nečekaně
znepokojuje, jsme se seznámili během studií. Bydleli jsme
i po narození syna v dvoupokojovém bytě u mojí tety Ottly, která
vyběhala moje právo na slušný život. Byl čtvrtek. Krátce po poledni.
Horkýčervencovýčtvrtek,stejnéhorkojakodnes.Zazvonilia slušně
pozdravili. Nevinné mládí. Byli tři. Dva z nich podpírali dvacetiletého
syna jedné z nájemnic domu. Vlekli ho. Měl orosené, horečné
čelo. Že ho ukrutně bolí v podbřišku. A když jsem ta doktorka, že
mu snad od toho odpomůžu, nikdo jiný v domě není, všichni jsou
v práci, jediná já…“
Poprosím asistentku s umělými drápky o vodu. Je mrštná. Nažbluňká
mi do sklenice mattonku. Přisune ji ke mně, tak rychle, dál,
nezdržuj. Chtivá zvědavost. Svlažím rty. Ubrouskem přitisknutým
na ústa ten úkon zpečetím.
„Položili ho na kanape v kuchyni. Soustředila jsem se na příznaky
jeho nevolnosti. Sahala mu na čelo, zda má skutečně vysokou horečku,
prohmatávala tu dětskou kůži na břiše, abych vyloučila akutní
zánět slepého střeva. A pozdě, příliš pozdě mi došlo, že se chovají
prapodivněvšichnitři.Přílišpozdě,abychpřednimimohlaještěvčas
přibouchnoutdveře.Nebosvýmvýkřikemdochodbypřivolatpomoc.
Což jim bylo později přičteno k dobru. Že jednali jako v transu,
že byli pod silným vlivem alkoholu a prášků, se kterými experimentovali,
že chuť na ženskou dostali ve stavu sníženého sebeovládání,
téměř nepříčetnosti. Že jim prostě několik hodin strašilo ve věži
a takové šibnutí se nepočítá, to se přece nepočítá… – Vidíte, pane
starosto. Pro někoho je tato okolnost polehčující. Pro jiného… při-
těžující.“
Nemusím vykládat vůbec nic. Mám se otočit na podpatku a vyjít
do teplého, hustého, nehybného vzduchu. Je pozdě.
Barbora zbledla, bojí se. Muži tají dech, rozšiřují se jim zorničky.
„Útok byl nenadálý.“
– 97 –
Chráněn věží kostela se Oujezdský opře baťohem o drolivou zeď,
zhluboka si lokne zteplalého portského; lepí se na patro. Zatíženými,
bolavými rameny se odrazí od zdi, vejde do chladného prostoru,
který vábí zkonejšením mimo čas. Podlé vábení. Průvan Oujezdskému
ochladí spánky. Rád by odhodil závaží na zádech, všechna závaží
by tak rád odhodil a stál tu před oltářem v zkosených paprscích
nahý, rád by ztratil půdu pod nohama, vznesl se do kopule věže,
s roztaženýma rukama a nastavenými dlaněmi. Rád by vzlétl do
slunce, koupal se v teplé lázni, nad prázdnými, ztichlými lavicemi.
Duchem nepřítomný postaví nešikovně tašku na kolečkách, ta
se s řachotem překotí na podlahu. Ze sakristie k němu přispěchá
pan farář.
„Musím s vámi mluvit.“
„Se mnou?“
„Ano. Ale ne tady. Pojďte ven.“
Na slunci farář vyloví z kutny obrázek jakéhosi svatého.
„Nic jiného u sebe nemám. Potřebuji váš podpis, Mistře. Moje
hospodyně, andělská duše, mě o to už dlouho prosí. Sama kuráž
nenajde. – Ukažte, podržím vám to.“
„Nestačil by čočkový prezent, velebný pane?“
„Prosím?“
„Nic.“
Oujezdský se marně šacuje.
„Nemáte…?“
Pan farář podá černý fix.
„Jestli to nevadí. Inkoustové pero u sebe raději nenosím, už dvakrát
jsem je vytrousil.“
Oujezdský roztřesenou rukou vepíše Srdečně a s láskou Jiří
Oujezdský.
„V pořádku?“
„Děkuju, Mistře. Pán Bůh vám to zaplať.“
– 98 –
Oujezdský dovleče nákup. Na zápraží vykouří cigaretu. Pak zamkne
sotva vyvětranou chalupu, nahází nevybalené věci do auta,
zapne klimatizaci a mizí.
„Útok byl nenadálý.
Když jsem se shýbala k jeho břichu, oběma rukama mi stiskl
hlavu a trhnul s ní směrem dolů, níž, mezi jeho stehna. Držel mou
hlavu v bolestivých kleštích. A zbylí dva prohmátli moje ňadra, ta
krásná ňadra, oblá, nalitá mlékem. Bránila jsem se zuřivě, svou kůži
jsem, vážený pane Stolaři, nedala zadarmo. Zlomili mi levou ruku.
Tady – chcete si sáhnout? Pak pravou. Je to zvláštní pocit. Ležet se
zlomenýma rukama. Ochromený pták. Co nemůže máchat křídly.
Nemůže se pohnout z místa. Neomdlela jsem. Nekřičela. Vedle spal
čtyřměsíční syn. Já se modlila, ať se neprobudí. Že to vydržím. Pak
odejdou. Odejdou a bude… klid. Jednou odejít musí. A tak se na mně
vystřídali. Na kuchyňském kanapi. Chcete podrobnosti?“
Báře se třese hlas. Děvenka ještě neví, že takové věci se dějí každý
den, ještě je z nich roztřesená, říká mi babičko, takhle mě neoslovuje
často.
„Babičko, proč to děláš, mlč, prosím tě, mlč, pojď pryč.“
Na mě žádná prosím neplatí.
Teď už ne.
„Dobře. Ano. Jistě. Doplňující otázky si ponecháme na později. – Neomdlela
jsem. S jasným vědomím jediného úkolu. Odvést pozornost
výhradně na sebe. Jenomže můj chlapeček se probudil. Zaslechla
jsem jeho vrnění. Začala jsem kvílet, abych přehlušila jeho pláč,
ale volal mne hlasitěji, znovu a znovu, ječela jsem, zacpali mi pusu.
A ten jemný pláč zaslechli… Přinesli ho… Přinesli ho a… Zabili.
Před mýma očima. Před očima chromého ptáka. Který svoje mládě
neochránil. Nevzlétl. Ani nemohl pohnout křídly.
– 99 –
Než odešli, vytáhli si ze spíže slaninu a chleba. V těch dlouhých
minutách, než se vrátila teta Ottla a můj muž Adolf Sráz, který vás,
pane starosto, tak dojímá, v těch minutách, kdy jsem se tělíčka
nemohla dotknout, jenom prsty u nohou, kdy jsem tělíčko nemohla
oživit, teprve v těch minutách se mi mozek skutečně zatemnil. Já
jsem přece tak často nechtěla mít nic společného s tímto světem.
Se světem živých. A tehdy se to krátce podařilo. Můj mozek pohltila
černá, mrtvá prázdnota. A byla tak úlevná.“
Betonový bunkr
Oujezdský dorazí do Prahy s upitým portským po boku. Pobryndal
si volant a tričko. Prsty se mlaskavě přilepily. Těžký odér vína
a potu se mísí nad jeho hlavou.
Při své večerní procházce Žofínem sedne společně s druhou lahví
na břeh. Popíjí, cigaretový oharek odcvrnkne do vody a nakonec
z baťůžku vyloví papírové sáčky. Nahází je do řeky, do masy, která
se rozkošnicky převaluje a dotírá. Zmate hejno kachen, které číhají
na rozdrobený suchý rohlík. Propadnou hamižné panice, rozklovou
bílé balíčky; zklamaně změní směr. Papír se rozmočí, propustí čočky,
které se vyvalí a vyplují na povrch.
Dlouho budou slunit svá nafouklá bříška mezi pádlujícími zamilovanými
dvojicemi a rozvrzanými rodinnými šlapadly.
Stolař si rozpačitě mne vytáhlý nos. Přejíždí prsty přes černé póry
ucpané mazem.
Tupým kapesním nožíkem s obrázkem jelena, nožíkem, který
u sebenosilstaršíbratrAdin,kdyžjsmejakodětitajněúprkemmizely
do lesa, nožíkem, kterým vyrýpával houby z mechu i vrýval obrazce
do kůry borovic a bříz, právě tím nožíkem Stolařovi nejprve u kořene
nosu naříznout rýhu. Pak dvě podélné čáry. Širší obdélníkovitý
– 100 –
proužek. A kůži stáhnout. Pižlat, přepilovat nosní kůstky, vykosťovat
čmuchavý výstupek uprostřed obličeje. Slouplou kůži nechat vysušit
na slunci. Černou tuší ji ozdobit obrazci písmen G a I a T a A. Ve všech
směrech.Vyztužittendekora vypnoutnastínítkominilampičky.Pod
kterou bych skládala svůj pláčem znetvořený obličej každou noc.
Zbylé kůstky s trsy masa vhodit do vroucí vody. Posilující masový
vývar. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
„Takže, jak zněla úvodní otázka, pane Stolaři? Jak je možné, že
ještě žiju? Jak je možné po tom všem zůstat normální? V šíleném
lidském světě? Který se nemění a nezmění. Je přece lhostejné, zda
tu sedí váš otec nebo vy nebo váš syn nebo váš vnuk. Člověk zůstává
stejný. Není naděje. Ani ve vás, ani ve mně, ani v našich dětech. Když
všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to
samé. Nelišíme se.“
Stolař se divně vrtí. Střídavě si mne nos. Střídavě popotahuje pravý
ušní lalůček. Střídavě rozevírá a zavírá ty svoje vyprázdněné černé
desky. Přesunuje buclatou vázu s mrtvými narcisy. Do domnělého
středu stolu. Kdybych mu podřízla krk, nevyteče ani krůpěj lidské,
teplé krve.
Ztratil kontrolu nad situací. Trumfy třímám v ruce já.
Starosta Stolař. Viděl sám sebe vstávat v ringu. S vítězně vztyčenou
pravicí. Kterou by mu patolízalsky přidržovali oba stojící junáci.
Jeho věrní nohsledi. Kopie, které si vychoval. Ale já mu boxerské
rukavice strhla, přivlastnila si je a přetáhla přes svoje pařátky. Nasála
z nich jeho sílu, zdvojnásobila tu svoji. Vyžádá si je brzy zpátky.
Nerudně mi je vyrve. To by jinak nebyl on. Až se mu vrátí, až do nich
vsune svoje mohutné pěsti, připečou se mu ty rukavice k pokožce,
přiškvaří se. A rozleptají mu ji. Už je nebude moci nikdy svléknout.
Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
– 101 –
Odkašlávási,aleněkdohonečekaněpředběhne.Pisklavěpromluví
holič Klein se zarudlýma, zanícenýma očima. Jehož hladivé prsty
ještě stále cítím na dětských loknách. Ano, ještě stále je cítím.
„Jo, to je jako fakt dost hrozný, to nikdo nepopírá, Gituško. Ale
na druhou stranu je dost podezřelý, že jednoho člověka, teda jako
tebe, potkalo takovejch… jako divnejch příhod. Každýho by mohlo
napadnout – a myslím, že teď jako nemluvim jenom za sebe – jestli
si to skoro jako nevymejšlíš. Navíc – proč by se zamordoval tvůj
muž, když ty sis mašli nehodila. Jak vidíme.“
Uchechtne se a rozhlédne. Pyšný na svou duchaplnost. Tebe by
stačilo skalpovat, ty nabalzamovaná mumie. A před tvýma dohasínajícíma
očima pomalu rozčesávat pečlivě nabarvený a navoněný
skalp. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
Koutky rtů stočí k trpké vážnosti.
„A taky prej nejni dodneška jasný, teda vyšetřování tehdá nevobjasnilo,
jak povidal tady Láďa – je to tak, Láďo? – jestli šlo vo
sebevraždu. Jestli mu snad i někdo jako nepomoh –“
Rána pěstičkou do stolu.
„Otázka, kdo je tu normální, spíš míří do vašich řad. Nepřijeli
jsme sem, abychom rozebírali babiččin život. To vy se máte zpovídat.
– A ty se vzpamatuj, copak tohle jsou pro tebe nějací partneři,
abys jim tu rozkrývala svoje soukromí? Jsi nechutná.“
Barča vzlykne. Vzteká se. Vzteká se ponížením, které jsem nám
oběma přichystala. I Denis chce zasáhnout; se svraštělým čelem načíná
to svoje šeptavé syčení. Právník tiše a bedlivě hodnotí, situaci
kobrovitě sleduje.
Pozdě, milánkové, pozdě. Nic mě nezastaví. Ať už se tu obracím
na kohokoliv, všechna slova patří jediné osobě. V ringu stojím se
Stolařem, za nímž se vlní stín jeho otce.
A provaziště se mění v betonový bunkr.
– 102 –
Rozkymácená znamení
Nataša září štěstím, políbí rozkymácená písmena.
„To je znamení, znamení. Začíná se to zas vobracet k lepšímu. Takový
terno. A nic za to nechtěl, i to portský sem mu musela vnutit.“
Drbavá udělá psí oči.
„Nataško, nemohla bys mi vyměnit ty nepodepsaný za ty pode-
psaný?“
„Jenom jeden, víc ne.“
„No tak jo.“
„Jste jedna z prvních, paní Drbavá, uvědomujete si to?“
Drbavá sundá z kudrnaté hlavy šátek a podepsanou bílou hrudku
do něj zabalí jako křehké buchty do rance.
„Skočim s tim celym nákupem domů a můžem vyrazit.“
„Kam?“
„No na tu čumendu.“
„Tak pěkně popořádku, pánové.“
Všechno má svůj čas a ten plyne dopředu i zpátky, bez přehrad
a slepých koryt.
„Žiju. Nezabila jsem se tolikrát. Nezabila jsem se tam, ani po
návratu odtamtud. Nezabiju se nikdy. Tam se děly věci, které lidská
mysl neobsáhne a srdce neunese. A takové věci se mohou opakovat
kdykoliv. Stačilo by dát prostor té nekonečné touze hledat si obětní
beránky. Hledat si ty nejslabší a drtit a drtit a vládnout. Nezabila
jsem se ani tehdy, když navraceli vědomí zchromlému ptáku bez
ptáčete. Nezabila jsem se, protože se zabil můj muž. Zbaběle.
A jak jednoduché to pro mě tehdy bylo. Zabít se. I dneska by to
bylo jednoduché. I dneska by to pro mě bylo nesmírně snadné, tak
lehké. A ospravedlnitelné. Vždycky se mi zdálo, že je mnohem těžší
nashromáždit argumenty pro to, aby se člověk nezabil. Aby žil.
– 103 –
Odejít dobrovolně, říká se. Nikdy to není dobrovolné. Člověk je
donucen zjevnými i skrytými proudy, které vytvarují a vymelou
břehy takového činu. Proudy vnějších okolností. Vnitřních trýzní.
Je postrkován a doplaven k poslednímu.
Když člověk pozná, co všechno život obnáší a jak málo je v davu
spravedlivých, měl by odejít. Včas. Jenomže ještě pořád zbývá naděje,
že cosi zůstává skryto. Něco, co se člověk dozví, co pochopí
v příští minutě, za nejbližší zákrutou.
A všechno se tím definitivně změní.“
Stolař si mne lalůček. Propíchat mu zrezivělým hřebíkem několik
otvorů, kulatých děr do uší. A těmi dírkami protahovat padesátikilová,
lesklá, temně kovová závaží. Přidávat další a další ohmatané
kusy, lesknoucí se jako psí kulky. Až by se ušní boltce neměly kam
prověšovat. Utrhly by se. Urvaly by se nejenom ty robustně krásné,
železné náušnice.
„Zešílela jsem. Máte pravdu. Na doraz. Do té doby jsem balancovala
na tenké struně. Na drátu napnutém mezi Puklicemi a místem, kde
zavraždili moje rodiče.
Adolf Sráz, můj domnělý manžel, moje domnělá opora a můj
dnešní přízrak, za mnou do nemocnice přišel. S tetou. On jedinkrát.
Ottla přicházela každý den. Dokonce jsem se na setkání s ním těšila,
těšila jsem se na lidské teplo, do kterého se zavinu; zaklesneme se do
sebe jako poprvé, protože nás oba potkala taková… taková stmelující
ztráta. Těšila jsem se na jeho jméno; znal pocity parchantů, kterým
ves neodpouští. Jenomže on už měl v hlavě všechno srovnané. Přišel
jenom proto, aby mi řekl, že jeho syna zabili, protože… jeho syn
zemřel, protože… jsem si já užívala. Viník jsem byla já! Neunesl ten
stud, co se na něho nalepil životem se mnou. Jak rád by vstoupil do
časové smyčky, tentokrát mě na schodišti fakulty obloukem minul
a vrátil se do svého života… Napsal sebelítostivý dopis a opustil
– 104 –
peklo na zemi, jaké jsem mu prý já přichystala. Oběsil se na půdě
domu, v němž jsme bydleli, slaboch. Na prádelní šňůře nájemnice,
jejíž syn mě požádal, zda bych mu neulevila od bolesti v podbřišku.
Nájemnice, která se za svobodna jmenovala Poledňáková. Nájemnice,
která po celý život tak dojemně pečovala o svého mladšího
bratra, co se uhnízdil v Puklicích… Která vynášela odpadky, slídila
a důvěrně tokala s mým mužem, po chodbách i činžovním dvorku
padesátých let pohazovala jedovaté otazníky kolem mé minulosti
a krmila jimi svého syna. A byla to zrovna ona, kdo manžela našel.
Když vystoupala s košem na prádlo sbírat pod střechu vyprané,
suché ložní povlečení. Modře kostičkované povlečení.“
Zamrzlá moře
Nataša do beden od banánů přepečlivě skládá a rovná Mistrovy
autogramy.
„Hele, to až uvidí hospodyně vod pana faráře, ta mi zboří barák
a vybílí krám, vostatní budou mít utrum. Ta Oujezdskýho úplně
zbožňuje, má s nim nahraný všechny filmy a seriály.“
„Nataško, potřebuju s tebou mluvit. Než se přižene Drbavá.“
„Vo čem?“
„Ty baráky posprejoval náš kluk.“
„Ježišmarjá.“
„No.“
„Co blbne?“
HankaMalápřevezmeodNatašiplnoubednu,postojís ní,nežNataša
vysmýčí horní polici v krcálku za závěsem; poklad opatrně zasunou.
„No, je to blbec, no, nechal se ve městě chytit, a podle těch písmen
poznali, že posprejoval i Puklice. A von se, magor, k tomu podpisu
přiznal a eště byl na něj hrdej.“
„A co já s tim?“
– 105 –
„Stolař je tvůj příbuznej, přimluv se, Nataško, ať to stopí. Heleď,
kluk by měl škraloup, chce na vysokou. Dlužný nezůstanem. Však
vám to ten náš makovec jednou vrátí. I s úrokama.“
„Kdybychsezabilai já,přiznalabychjimabsolutnívítězství.Kdybych
rezignovala a zbláznila se, udržovala ten otupující stav, utekla se do
něho,přiznalabych,žeoni,ževyvítězíteneustále.A tojsemnemohla
dopustit. Přepadli mě. Znásilnili. Nalámali ruce jako suché špagety.
Na prsa nožem vyryli hákový kříž. Přinesli mi podivuhodné dary, ti
tři králové. Dlouhé měsíce jsem jenom ležela. Nemluvila. Odmítala
jíst. Nikdy jsem se z ničeho nedostala. Ale žiju. A nedám se.“
Stolař si odkašle. Zahuhlá zastřeným, vypůjčeným hlasem.
„Z toho všeho plyne –“
„Z toho všeho – konkrétně pro vás – neplyne vůbec nic. Jenom
pro mě, krucinál.“
V duchu mu vracím obličej. Přišívám rosolovitý jazyk. Látám nos
i uši. Navlékám ozdravěnou kůži jeho dlaním. Proč se vlastně držet
v lati, proč nezkolabovat, proč si nezaječet. Chci někomu vyvrhnout
svůj příběh.
„Protože, milánku, dalo dost práce, naučit se znovu žít. Vydolovat
si pro sebe něco pozitivního. Z lidí. Uvěřit. Ale dokázala jsem to,
znovu jsem to dokázala. Ne sama, pochopitelně. Teta Ottla omývala
moji mysl. Aby z ní spolu s horkou pěnou vytekly všechny ty sračky.
To ona rozsvěcovala první svíčky v potemnělé hlavě, které je tak
snadné sfouknout. Vyškrtala tuny a tuny sirek. A já to dokázala.
Všechny ty nutné a nesmyslné úkony. Dokázala jsem to. To je moje
vítězství. Vstát, popadnout zubní kartáček, vymačkat pastu, vyčistit
zuby. Nasnídat se. Odsypat mletou kávu. Zamíchat lžičkou v čaji.
Urovnat myšlenky, sesoustředit se v zaměstnání. Položit dlaň na
studené čelo. Pečlivě a s profesionálním odstupem se prohrabávat
v lidských tělech. Rozevřít knihy, odborně se vzdělávat. Zamilovat
se. Radovat. A fyzicky se milovat. Například.“
– 106 –
Bára nahrává Stolařově teorii, přerušuje mě výkřiky ty ses snad
zbláznila, co jim to tady vykládáš. Čím méně je příčetná Barbora,
tím klidnější je právník. Naslouchá pobaveně jako zhulená sfinga.
Nehne brvou. Cosi se mu honí hlavou. S vnitřní, tichou potěchou
poměřuje posluchače. Žralok odhaduje hejno splašených rybiček.
„Jak říkám, to bylo to nejtěžší. Dotýkat se živého lidského těla.
Dovolit, aby se někdo dotýkal mě. To bylo nejtěžší. A já to zvládla,
dokázala jsem to. Zvítězila jsem. Nad monstry, co za mnou neustále
slídí v přístěncích a šustí po špejcharech. Nad vyzáblinami odtamtud.
Nad Puklicemi. Nad trojicí opilých králů. Dokázala jsem se
podruhé vdát, porodit a vychovat další dítě. Lpět na potomstvu.
Mít ráda obě vnučky. Vidíte, jak nádhernou a chytrou mám vnučku?
No jen si ji prohlédněte ze všech stran. – Báro, pojď dva kroky blíž,
natoč se. – A nikdo, ani vy, rychtáři, mě už nikam skopávat nebudete.
Vy jste takový neviditelný čtvrtý stín těch tří. Který mi chce
kosti polámat dneska. Tady a teď. Stavíte se do pozoru jeden vedle
druhého. Pochodujete ve stejném rytmu. Předstíráte břichabol.
Vztáhnu k vám pomocnou ruku. Vy se do ní zahryznete. A že vás je.
Za můj dlouhý, podělaný život.“
Nádherný, skvostně úlevný vztek.
V každodenních přílivech rudého horka zamrzlá moře neroztála.
Musí se dobývat sekyrou, prosekávat otvory. Ano, prosekávat otvory.
Přebarvený vlas
Drbavá se přiřítí ve zbrusu novém šátku, se stopami nevyžehlených
skladů na skráních. Za ní se vyvalí houf vykulených ženských. Nataša
udiveně odhrne závěs, přelízne srpek rtů čerstvě přetřených
rtěnkou. Vrátí se k pultu.
„Paní Drbavá, co blázníte.“
„No ženský to chtěj vidět taky.“
– 107 –
„Ale to nejni veřejný, jako když si vyrazíte do tanečních s vaší
mladou.“
„Ne!?“
„Ne. Jen jsme chtěly s Hankou Malou potichounku našlapovat
pod voknem. Nesmíme bejt nápadný.“
„Jo todle. – Ženský chtěj vidět ten podpis!!!“
Nataše to docvakne, zmizí za závěsem, vynoří se zpátky. Nad
hlavou třímá písmeny pošpiněný obyčejný papírový sáček, Srdečně
a s láskou Jiří Oujezdský, ukáže ho davu za sklem výlohy a předá
opatrně Drbavé do dlaní. Ta zacinká dveřmi, na návsi dlouze rozkládá
a pak nechává kolovat z ruky do ruky.
„Jéžišmarjá, vopravdu.“
„Ukaž.“
„A dokonce s láskou.“
„To potřebuju pro Helču, bude mít narozeniny.“
A tak se Hanka Malá znovu za plentou převlékne do bílého pláště,
podává zboží, váží, balí. Nataša sčítá, přepočítává drobné, čelo se
lesknelevnýmkrémem,kasírujea obřadně,s magickýmpožehnáním
předává zákaznicím vysněný poklad. Ženy se řadí do fronty, bzučí
vzrušením, skupují ležáky, jen aby si mohly navrch tašky položit
nebo za prsa zástěry vsunout vzácný suvenýr.
V slunečném prachu návsi oživnou podoby jejich matek, tchýní,
sester, dcer či vnuček; mačkají se a vztahují prázdné ruce. Ženy se
otočí jako na obrtlíku a vřadí zpátky do nekončící fronty.
Nejvíc zmatený je seschlý Klein. Poposedává. Potřebuje rozmotat
tělo propletených, seschlých haluzí. Přisává se k jednotlivým obličejům.
Můj vynechává.
Očekává vysvětlení. Zamotal se úplně do nití svého dlouhého vedení.
Co nemůže ohmatat nebo přežvýkat vlastními slovy, v tom se
ztrácí. Zachytí se alespoň příměru. Který chápe doslovně. Nakloní
se vyděšeně ke Stolařovi.
– 108 –
„Božínku, řekni něco, to je přece blbost, tys tam přece nemoh
bejt, to neštymuje, byls tehdá přece moc malej. Ne!?“
Stolař se na něho oboří vztekem smíseným se strachem.
„Prokristapána, to víš, že sem tam nebyl, to je jenom jako, já
vlastně taky nevím, co tim myslí.“
Stolař hledal. A našel. Svůj hlas.
„Do čeho mě to chcete namočit? Jak to, kurva, myslíte!?“
„Tak jak to říkám. Z vězení ty tři dávno pustili. Možná je potkávám
na ulici. A pro mě budete ode dneška pochodovat vedle nich
i vy. Jako stín. Už navždycky.“
Klein je dopletený úplně, nešťastná hromada slepených vánoček.
Hrouda pomíchaného kynoucího těsta. Na cestě do trouby.
„Ale dyť ti tady Láďa jasně řiká, Gituško, že se s nima nezná.
Todle na Láďu hodit nemůžeš.“
Nevšímám si toho navoněného muže s břitvou. Co se mu gelem
leskne černě přebarvený vlas; na hlavu nasadil vycíděný, zánovní
trampský kotlík.
„Pro mě jste, Stolaři, vrah. Ne proto, že oživujete moji minulost
a odvádíte tak pozornost od té své. Ale proto, že moji minulost
oživujete, abyste pohřbil moje právo na přítomnost. To se vám ale
nepovede.“
Stolař sedí jako zařezaný. Promyšlený úder na můj solar plexus se
mu vrátil s dvojnásobnou tvrdostí. Teatrálně si odkašle.
„No, já myslím, že tím bychom za celou tou vaší rodinnou patálií
mohli udělat šlus a vrátit se k meritu věci, a tak vlastně –“
Ne ne ne, milánku, nic se ukončovat nebude. Ten syčák si myslí,
že má právo dirigovat. Že dál bude ten samozvaný ajznboňák diktátorsky
přehazovat výhybky rozhovoru. Jak se to jemu bude hodit
do krámu. Ne ne. Ne a ne.
„Mě budeš poslouchat, Stolaři. Mě. Vyposlechneš si to pěkně až
do konce. Až do dna. Narvi si to ušima do tý svojí kebule, když jsi o to
– 109 –
tolik stál. Nejhorší přece nebylo to, co provedli se mnou. Nejhorší
nebylo, že se můj muž zbaběle a srabácky sesul. A zabil. Nejhorší
bylo, že před mýma očima, před těmahle očima uřízli hlavu mému
synovi. A pak si tím samým nožem naporcovali slaninu a nakrájeli
chleba. A s tou hlavičkou… Přihrávali si ji kolem kuchyňského kanape.
Ke kterému mě přibili hřeby znehybňující bolesti. Přihrávali si
ji, protože jim to připadalo vtipné. A do sebe ládovali sousta kmínového
chleba obloženého rozkrájenou slaninou. Z ruky do ruky
si předávali zrůžovělý nůž. Na který si ta sousta napichovali jako
delikátní špíz. Mizel jim v ústech. Nůž znovu a znovu obnažovali
svými silnými, zdravými zuby.“
„Mlč už, babi, mlč.“
„Soustředila jsem se na jediný bod.“
„Přestaň, mlč už.“
„Na kmitající, sotva znatelný trojúhelník, na tu šipku na hlavičce
naporcovaného kojence, já jsem monitorovala pohyb fontanely,
která už nikdy neměla srůst. Rozdrtili napadrť můj oblázek. Který
jsem měla vyhlazovat. Oblázek, ten jediný důležitý oblázek na světě,
který jsem měla sevřít pevně v dlani, ohlazovat, dlouze pozorovat,
hladit, leštit a cídit. A nerozptylovat se okolím. Tehdy –“
„Mlč už, mlč!“
Barbora hystericky ječí. Třese se jí nejen brada. Má slzy na krajíčku.
Vyprostí mě ze židle. Vyvleče mě zpoza stolu a podepře tak, jako
by mě chtěla obejmout. Jako by sama potřebovala být obejmuta.
Postaví si mě na nohy. Nutí mě, abych ukončila celou tu nedůstojnou
zpověď. Stiskne pevně moji dlaň. Vzápětí se nevěřícně odtrhne od
lepkavé mokrosti.
Vytahuje hekticky papírové kapesníky. Překotně mluví a překotně
stírá krůpěje.
– 110 –
„Ještě tohle k tomu všemu, někde ses musela říznout nebo co,
strhnout strup, v autě máme lékárničku, pojď, jdeme, je to jen
škrá­b­nutí, to půjde, bude to dobrý, všechno se spraví, bude to dobrý,
to půjde, uvidíš, bude to dobrý, to půjde –“
Teplá vlhkost stéká a šimrá. Kapky se propojují i na levé ruce.
„Slyšíš, ukaž, někde ses pořezala nebo co, asi tady, ne, vedle, nebo…,
všechno bude dobrý, to půjde, no tak, pane doktore –“ Zoufale se
obrací k Denisovi.
„Tak dělejte něco!“
Marně mi kapesníky vysává a obvazuje mokré skvrny. Které se
nezvratně prodírají tkání papíru na světlo. Prosakují a samovolně
se formují. Rozpitý červený inkoust. Abstraktní cihlové malby
vyvedené neviditelnou rukou na vlhké, oprýskané zdi. Přilepené,
nasáklé žmolky strhnu z dlaní. Přehodím je přes stůl. K nohám vypoulených
očí ve flanelu a tílku. Krvavé fleky obtisknu před Stolaře.
Rozpíjejí se do zašedlého ubrusu. Buším do stolu energicky. Oběma
dlaněmi. Dopředu a zpátky a do stran. Na zaprané bělobě zanechávám
červenou pařátovitou mozaiku. Před Stolařem, před tím
zmetkem. Stopa slábne a slábne. Až vyprchá. K růžovému nádechu.
K prázdnu. Přitlačit dlaň doprostřed Stolařova čela nestihnu. Nestihnu
otisknout závěrečnou pečeť.
Denis s neskrývaným, odborně fascinovaným zájmem vydechne.
„Stigmata?“
Chce zahlédnout ránu. Z níž vytékal tenký pramínek krve. Škoda
že nikdy nevytekl v čase, kdy by se mohl vsáknout do sněhu.
Zachechtám se.
„Ano. Jistě. Co jiného byste také očekával, pane doktore? Krev,
která vytekla z rodičů, z Rozálie, z bratra Adina, z mého synka Rudolfa.
Ta krev se napumpovala do mého srdce. Do mých tepen a žil
a vlásečnic. A jsou chvíle, kdy ji musím upouštět. Než ty vaše prolhané
ksichty i s tím vaším vystlaným kukaččím puklickým hnízdem
spláchne pořádný krvavý šplouch. S konečnou platností. A do pekel.“
– 111 –
Olámaná křídla
Regályseprázdní,vydávajíz posledního.HankaMalásfoukáváprach
z kulatých víček i balení krabic, do netrpělivých náručí odhazuje
prošlé ležáky. Z pyramidy ve výkladu polapí hrdlo lepkavé Pepsi-Coly;
skončí v síťovce. Pyramida se snižuje, podklesává, uřícená
Nataša prodává prázdné obaly od sýrů a kakaa. Jako kuchyňskou
dekoraci. Po desetikoruně. Na poslední chvíli vyrve z Hančiných
rukou prázdné sklenice od okurek.
„Ty ne, Háňo, budu zavařovat.“
Pot odkapávající z Natašina čela rozpije písmeno posledního
daru s láskou.
Je vykoupeno.
Nataša kecne na židli vyplundrovaného krámu, pod stůl natáhne
oteklé kuželky, sáhne po telefonním sluchátku.
„Jak u snědenýho krámu.“
„Mělas přihodit, Mistra jim dávat až vod tří stovek.“
Obtěžkané ženy se z horka návsi nehýbají. Pošťačka se od nich
odlepí, předjede s rozvrzaným kolem a houkne do krámu.
„Tak my tady, Háňo, ještě počkáme, s čim přídete.“
Hanka se vysouvá ze zpoceného pláště, smotá ho a odhodí do
kouta, přečeše blonďaté vlasy.
„No tak jo. – Natašo, dělej, nevykecávej se furt do toho telefonu.“
Nataša položí sluchátko, Hanka jí namasíruje nohy francovkou.
„Ty kejty tak bolej. – Vobjednala jsem třicet pytlů čočky.“
„Třicet? Kam to, holka, dáš?“
„Do kůlny. Nebo do stodoly. Napadlo mě, že na Vánoce by zákaznická
výhra mohly bejt velký pytle čočky s Mistrovou fotkou a mašlí.
Osobně by je předával pod rozsvíceným vánočním stromem. Tak
dem.“
„S jakou fotkou?“
„Ale žádnou, paní Drbavá, žádnou.“
– 112 –
Drbavá, která sedí jako puťka na prázdné bedně od whisky, si
převáže šátek pod krkem.
„Já du s váma. Ať je tam taky zástupce nás starších.“
Pánové mohou být spokojeni. Potvrdilo se, že nejsem normální.
Poulí vytřeštěné oči. Jako na středověkou ženu obviněnou z čarodějnictví.
Která ještě před započetím samotného výslechu i mučení
dobrovolně a pyšně přiznala, že obcovala s ďáblem.
Vykolejenému Stolařovi se rozblesklo hodně pozdě. Až kapky
skutečné,nevypratelnékrvenaubruseobecníhoúřadurozčíslyjeho
mozek. Jako blesk. Poslední prudký otisk na purpurově vzorovaný
stůl byl jako rána kladivem do palice. Zachraňuje mocenskou pozici.
Nechce být k. o., nechce být odpočítán.
„Podívejte se, paní Lauschmannová, já proti vám osobně vlastně
nic moc nemám, ale je potřeba dodržovat určitá pravidla a všechno
důkladně prověřovat –“
On pořád lpí na dodržování pravidel. Přece jsem mu teď do stolu
dlaněmi vybubnovala jasně formulovaný, staronový vzkaz: pravidla
jsou taková, že žádná nejsou.
„Paní doktorko, to celé je strašlivé a politováníhodné faux pas,
musíte mu to…, nám všem to musíte prominout, přijmout naši
omluvu. Měli bychom se vrátit k věcné stránce setkání, pokud je to
vůbec ještě možné, a nerozněcovat další… emoce. Navrhuji pauzu.“
Tak se mi tu rozkecává pan ortoped. Já svou odpověď ze setrvačnosti
házím Stolařovi. Chvíli vykám, chvíli tykám.
Můj výraz pohrdání.
„Na tohle přece žádná omluva neexistuje. Nikomu to neodpustím.
Nikdy. O některých obdobích svého života já nemluvím. Mívám tak
po těch letech pocit, že se to stalo někomu jinému. Že se mě to
vlastně netýkalo a netýká. A vy si tu místo omluvy za to, že jste
mi sprostě ukradli střechu nad hlavou a z domova vyhnali jak
– 113 –
vyzáblou, prašivou fenu, v pohodě a klidu vytáhnete úřednické,
černé desky. Naducáte si tváře zkaženým vzduchem a jediným výdechem
sfouknete letitý, tlustý poprašek. Oživíte zločiny, které se
vás vlastně ani netýkají. Přivedl jste ty tři zfetované poloblby zpátky
do mého života. Všechny tři. Aby mi to udělali znovu.“
Barunce podklesávají kolena, štká. Její tělo se na mě hroutí jako
beztvarámasa.Vyprostímsez jejíhozeslábléhosevření.Obtěžujemě.
„Ještě že odtamtud se vrátilo tak málo lidí. Kteří by si navzájem
dennodenně už jen svou existencí připomínali všechna svoje selhání
i všechny davy musulmanů, roztrhané cáry kůže a hromady
vyrvaných zlatých zubů, v nichž se ztratila i tatínkova zlatá korunka
jako jehla v kupce sena, všechna ta pohozená těla novorozenců,
které nesměly matky s podvázanýma, těžkýma prsama kojit, aby se
takovým nevinným experimentem zjistilo, jak dlouho dítě vedle své
mámy vydrží, než hlady zemře. Váš otec také experimentoval. Také
chtěl, abych hlady dodechla. Ale já nebyla nemluvně. Já můžu svědčit.
Mívám chvíle ukotvenosti, kdy jsem svatosvatě přesvědčená,
že to všechno jsou příběhy daleké historie. Chmurné, zmutované
odrůdy pohádek Tisíce a jedné noci, zmutované v noční můry. Cizí
příběhy. Ale co kdyby přišel někdo jako vy, starosto, a rozrýpával
i tyto vzpomínky? Háčkem se mi zasekl za horní patro a na světlo
vyrvával tamní dny. Jeden po druhém. Kovářskými kleštěmi vytrhával
bez umrtvení, bez hltu slivovice, i zdravé, silné zuby kovářský
pomocník Ládínek Stolař. Existují vzpomínky, kterými mám právo
rozdírat se jen já sama. Ale pokaždé nečekaně nakráčí pohodný, aby
trhal a vytahoval nitě usilovně zalátávaných ran –“
„Ty sráči!“
Bára nečekaně ztvrdne. Překloní se přes stůl. Vyprskne spršku
slin a vymrští paži s vykloubeným palcem. Chce Stolaře mladšího
popadnout pod krkem. Pak se vzpamatuje, zrychleně dýchá. Oběma
rukama mě obejme v pase a hlavu položí na mé rameno. Vedu si ji
– 114 –
jako milenku zmámenou měsíčním úplňkem. Ke dveřím. Které nám
otevíránevyzpytatelnýprávník.Tentokrátsesakempřesrukua s propocenými,
štiplavými koly v podpaží. Bářino tělo bez vůle opatrně
překulím na jeho hruď. Ruší mě, překáží. Pocítím bolest v koleně.
„Tak. Hotovo. Můžeme jít.“
Ruku natáhnu k Denisovi.
„Pane doktore –“
Vymrští se, stisk váhavě a dlouze opětuje. Skloněné oči neodtrhne
od mých dlaní. Z té své by rád vyčetl budoucnost. Tak důkladně
si vrásčité čáry prohlíží. Nejraději by znovu popadl moji dlaň, přitiskl
k ní nos, očichal, prozkoumal pod mikroskopem. Důkladně
zrentgenoval.
„Pane doktore.“
„Ano???“
„Pozdravujte ode mne svou matku.“
Civí na moje ruce. Ne, není to poprvé, Denisi. Civět jste měl, když
byly neporušené. Když teta Ottla sehnala protekční místo závodní
lékařky ČKD. Na pražské periferii. Záskok za lékaře, který odjel na
několikaměsíční stáž. K vysněné patologii jsem se dlouho nemohla
prodrat. Tehdy jsem ani plášť nedopla…
Další, prosím
Pracuju v pokročilém stupni těhotenství, bílý plášť nedopínám. Po
večerech horlivě studuju. Z knihoven do síťovky lovím tučné úlovky,
tuny knih. Patologie. Neuropatologie. Musím být připravená na svůj
okamžik.V přeplněnéordinacineslyšněproplouvámkolempacientů,
proplouvámvzduchems přirostlýmměchýřem.Pohupujícísemlčenlivá
ryba. Která jemně nadlétává a měkce došlapuje zpátky na zem.
Přes sklo akvária naslouchám jejich nářkům, dotýkám se jejich těl.
Takový zvláštní stav.
– 115 –
Nejdřív tolik pláče a vnitřní, zmatené křeče. A pak klidný smutek.
Vyrovnaný smutek. Kterého se nejde zbavit. Už jenom zvednout
koutky úst vzhůru je namáhavý výkon; tunová závaží visí na každém
z nich.
Smutek je alespoň důstojný. Chodím pomalu. Ruce zvedám pomalu.
Mluvím pomalu. Všechno vykonávám pomalu. Žádná zbrklost,
žádné pochyby. Kdosi somnambulní mě vodí na nitkách; když
si chce zívnout, způsobně si dlaní překryje ústa. Já posečkám, než
popadne nit a nadzvedne mi ruku. V hlavě si bezpečně nalistuju
stránku s diagnózou příslušné nemoci. Strojové, mechanické úkony.
Pásový přísun nemocných, jimž se musí pročistit, promazat, vyměnit
součástky. Součástky mě fascinují, pacienti jsou mi lhostejní.
Neplaveme ve stejném akváriu.
Další, prosím.
S hromotlukem se přes práh prodere závoj, hlasitý šum z čekárny.
Na přebalu zdravotní karty pichlavě trčí písmena Ing. a nečitelné
jméno. Musím stoupnout na špičky, abych špachtličkou dosáhla
k jednomu z těch přitažlivých tělesných otvorů. K jedné z bran,
tunelů, na jejichž konci se skrývá a odhaluje vše podstatné.
Vyplázne jazyk.
Jak já miluju ten pohled na chvějivě vlhké, růžově pěnovité
mandle. Lehnout si tak do té péřové nadýchanosti měňavkovitých
kopců a válet se v té tepavé měkkosti, kde dozrávají plody. Bílé.
Bílé čepy. Říznout do nich a vykoupat se v teplé krvi. Jazyk se začne
komíhat, zahradí mi ten skvostný obraz, z hrdla se prodírá nesrozumitelné
mručení u o euu yeet. Sestra se dotkne mého lokte.
„Paní doktorko. Už to asi nemůže vydržet, bolí ho… panty.“
No a co. Mě taky brní křečovitě napjatá lýtka. Došlápnu na
paty. Muž opatrně sklapne. Jednou rukou si masíruje tvář, druhou
obemkne krk a vyjeveně zahuhlá.
„To je to tak vážný?“
– 116 –
„Jak se to vezme. Angína.“
„Angína? Že jste tam zírala tak dlouho, to soudruh doktor při
angíně do krku mrknul jedním okem.“
„Já jsem já a pan doktor je pan doktor.“
„No nic ve zlym, já jen jestli jste si tou angínou naprosto jistá.“
Zabuší pěstí na hruď.
„Taky jste si mě ani neposlechla.“
„Poslechnu si vás. Svlékněte se.“
„Já bych si radši přece jenom počkal na soudruha doktora, nic ve
zlym, zatim si můžu dát doma čaj s rumem a citronem a pořádně
se vypotit.“
„Svlékněte se.“
„Ne, vážně, děkuju, paní doktorko. – Sestři, já přídu jindy.“
„Tak si pukni. Nebo táhni.“
„Říkala jste něco, paní doktorko?“
Sestřičce vyklouzne nádoba se špachtlemi; olízaná dřívka od
eskym se rozletí po naleštěné ploše do všech koutů. Chlap zdřevění.
Přidám na hlasitosti.
„Tak si pukni, nebo táhni. Třeba k čertu. Tvůj jazyk já neovládám,
stejně jako ty neovládáš ten můj.“
„Jazyk?!“
Sestřička v podřepu sbírá špachtle z podlahy, kolébá se těžce jako
kachna, látku na stehnech má napjatou k prasknutí. Se sklopenýma
očima zamlouvá celou situaci, drmolí o přetíženosti lékařů, zbytečném
papírování, mém těhotenství.
„Omlouváme se, soudruhu inženýre, moc se omlouváme. Tak a to
je snad poslední, hrozně mě už brní nohy.“
Špachtličky jsou pohromadě.
„Budu si stěžovat a to si pište, že na těch nejhořejších místech.“
„Nejvyšších.“
„Cóóo?“
– 117 –
„Nejvyšších. Vypadni.“
„Taková mladá coura s outěžkem. Co si to dovoluješ, ty lemple,
půl hodiny mi vejrá do krku. Půl hodiny nejmíň. Bůhví, jestli jsi
vůbec doktorka, to svět neviděl, co si to dovoluje.“
„Ať už zmizí, zmiják.“
„Ty krávo nadutá, na mě tady nikdo nebude ječet, taky ti můžu
dát přes tu tvoji nařvanou papulu.“
Sestřička zachycuje jeho paže. Sukovité chobotnice se vymršťují,
vlasy medúzy se proklesťují ke mně. Zmůže jednoho hada, do
vzduchu vystřelí druhá zmije; celé jeho tělo se mě chystá rozdrtit,
je nažhavené k úderu. Přál by si mě posadit na dlaň, sevřít v pěst
a mačkat, mačkat, mačkat. Rozeběhnu se k bíle prosklené skříňce.
Popadnu skalpel.
Chlapvytřeštíoči,zmijezbabělezhadrovatí,jednaseovinekolem
sestřičky. Zkameněli v obranném sousoší. Sledují moji šermířskou
ruku. Udělali chybu: ohlédli se.
„Tak já ti ty tvoje mandličky vyříznu. Nemusíš kvůli tomu ani do
nemocnice, ty fešná angíno. Vyšmikneme je hned i s těmi trpasličími
bílými hrozinkami. Abys pochopil, jaká já jsem doktorka. Jaký
já umím vést precizní řez…“
Sestřička muže popostrčí k úniku. Ať se rychle zdekuje. Sama
našlapuje kachním krokem, bázlivě mě chlácholí. Chlap využije příležitosti.
Úprkem pádí ze dveří. Zavolejte SNB, zaburácí na chodbě,
vždyť vona zešílela.
Do nedovřených dveří se okamžitě nasune hrozen obličejů z čekárny.
Oči navrch hlavy. Usměju se na ně.
Večírek dostává spád.
Sestra mi z dlaně jemně vyjme skalpel. Pousměju se na hlavy pacientů
vsunuté do škvíry.
„Další, prosím! Račte dál. Dneska budeme mít operační den.
Dneska se zbavíme všech nemocí. I bez umrtvení. I když,“ ztiším hlas
– 118 –
a předklonímseblíž,zatímcosestřičkahorečněvytáčítelefonníčíslo,
začíná znovu, na číselníku se už třikrát přehlédla, „i když by stačilo
prudce přibouchnout. Ostrou hranu dveří. Hlavičky by se nám tu
rozkutálely. Jako makovičky. Copak je v nich asi tak napěchováno?
Odgilotinovat, hlavy odkopnout a pokračovat dál.“
Přerostlé máky se vypaří.
Zmizí hejno nezbedných, vyjukaných dětí. Které kdosi mocný zezadu
varoval a nečekaně vtáhl do čekárny. A dveře prudce přirazil.
Představuju si, jak pod kliku přisouvají opěradlo dřevěné lavice. Jak
se mě snaží zabarikádovat.
Sestřička dotelefonuje. Radostně hlaholí, pohled má nejistý,
těkavě máchá rukama.
„Tak. Uvaříme si čaj, paní Gito, klid, to bude dobrý. Hlavně zachovat
klid. Ottla už sem jede. – Proboha. Pojďte sem, rychle! No
tak.“
Otočí kohoutek se studenou vodou. A za zápěstí mě k němu
nešetrně dostrká.
„Řízla jste se tím nešťastným skalpelem.“
Chladivě mi omývá pravou dlaň, smývá z ní červeň. Ale kapky
ťapkavě bubnují na podlahu, na dlaždice dál. Pod levou dlaní. Stojím
tu rozpažená. Obě loužičky se zvětšují: rozmělněná v otřískaném
umyvadle i ta sytě rudá. Sestra jejich zdroj vsakuje do špalíčku gázy.
Nad umyvadlo mi zlomí i levou ruku. Studená voda odplavuje rudý
nátěr. Bylo by krásné, kdyby jej překryl sněhový poprašek.
Helena hledá stopy řezu. Převrací mé dlaně sem a tam, prohmatává
na obou stranách, sklání se nosem k mé kůži. Po milimetrech
očichává; na špičce nosu jí zaschne červené klaunské kolečko. Kůže
je neporušená. Nemůže identifikovat ránu, panikaří. Nejraději by
zaječela a zmizela. Ráda bych jí do vlasů pošeptala hlavně se udržet
v lati, nezkolabovat, neječet, sestři. Touží úprkem následovat hejno
rozkutálených makovic, odhodit zmoklá křídla. Ale zodpovídá se
Ottle. I v tento den, kdy i na ni je toho příliš.
– 119 –
„Ježíšikriste, já tomu teda moc nerozumím, ale to vypadá skoro
jako ty, no –“
„Stigmata,“ vpadne do dveří uřícená Ottla.
A vlepí mi facku.
Dalekohled
„Tak připravený?“
„Připravený.“
Pošťačka opře kolo o stehna, hejno žen kolem ní vytvoří nepropustný
půlkruh; shýbne se k nosiči, z kabely vysune starý vojenský
dalekohled. Dav zašumí. Nataša kovový předmět rozpačitě obrací
v ruce.
„Co s tim?“
„Nikdá nevíš, kdy to budeš potřebovat. Vobhlížim tim baráky
a zahrady, abych s dopisama nemusela vobjíždět do alelujá, dyť je
to flák cesty. Některý dědkové jsou doma, ale nahluchlí. Vidím, že
jsou doma, tak zvýšim hlas.“
„Vona nahluchlá není.“
Ženy houfně přitakají. Kývají hlavami jako hračky na setrvačník.
„Vočíhnete situaci. Kdyby něco, hvízdnete, my přídem.“
„Já to nechci.“
NatašapředáokuláryHanceMalý,pomůžejípřetáhnoutkoženou
šňůru přes učesanou hlavu.
„A to já zas jo. Proklepnem si Lauschmannku zblízka.“
Stolař je i v tom konsternovaném dusnu schopen pohotovější
reakce. Vztyčí se, zatarasí východ. Mne si krk, na který mu Barunka
nedosáhla.
„Paní Lauschmannová, mně šlo jenom vo to hrát s votevřenejma
kartama, abysme se líp domluvili, vo nic jinýho mi nešlo, vopravdu.“
– 120 –
„Karty se nám ale nějak promíchaly. Bylo příjemné žít léta tak,
jako by se to nestalo. Žít někde, kde o tom všem nikdo neví. Dokonce
ani můj druhý manžel nevyzvídal, představte si to. Slepujete nespojitelné
příběhy. Abyste mě uštval a označil. Jako co? Jako nacistku?
Nacistku, která si zaslouží znásilnění? S takovou lží vylézt z domu
nemůžete. Musím odejít. Zase nedobrovolně, jak jinak. Přesto se
uvidíme. Žádný strach. Brzy. Ale tentokrát se nespokojím s pomníkem,
vy ubožáci.“
Stařec Klein, stoletý holič Klein, klimbající, kterému nedochází nic
a z dneška se mu do mysli cosi prodere možná tak za měsíc nebo
za půl roku, zavětří.
Někdy jsem jako on, o krok pozadu. Dnes mi dochází, co se stalo
předevčírem. Zítra mi dojde, co se stalo včera. Dnešek dešifruju
chybně. Nechovám se odpovídajícím způsobem. A za to mě zítřek
potrestá. Což pochopím až popozítří.
Z opotřebované motanice šlach vystrčí zvědavě svou hlavu. Jako
z kukly spacího pytle. Chystá se naaranžovat výrazy památeční skupinové
fotografie u dveří. Do své mizející paměti.
„S jakym pomníkem?!“
„Jediné, na čem jsem se v podstatě s vámi dnes chtěla dohodnout,
bylo zřízení muzea. A určení místa na návsi, kam bychom umístili
pomník. Který by připomínal, že tu žil Rudolf Lauschmann. Řádný
hospodář a muž své doby, zavražděný nacisty. Ostatní bych vám za
symbolickou sumu jedné koruny nechala.“
Právník uvolněnou rukou vztekle nasadí obroučky svých slunečních
brýlí. Aby skryl nevěřícné zírání. Vyprazdňuju jeho měšec.
PevněpodchytímpytlovitouBáruz druhéstrany.Stisknukabelku.
„Aleteď,pánové,teďsesituacedíkytadypanustarostoviradikálně
změnila. Budu chtít zpátky všechen majetek. I s úroky. A věřte mi,
že to bude tvrdý boj, pro změnu mein kampf. Až vám budou vstávat
vlasy hrůzou na hlavě. I na té vaší napomádované paruce, Kleine.“
– 121 –
Holič sebou polekaně trhne. Přihladí lepkavě zcuchaný vlas na
skráni. Vypískne.
„Já se jmenuju Malý, paninko, Vlastimil Malý. Rodilý Čech. Dycinky
rodilý Čech.“
Čistý vzduch
Nataša s Hankou Malou a paní Drbavou obejdou budovu, našlapují
zlehka v letním prachu, zarazí se pod otevřeným oknem zasedací
místnosti.
„Slyšíš něco?“
„Nic.“
Nataša opatrně povysune drdol, oči přeskočí parapet. Vidí
dlouhý stůl s narcisy, porcelánovými šálky a rudým vzorem ubrusu.
Vidí Poledňákovy vnuky zády u zdi. Vidí Láďu držet kliku u dveří.
Holič tluče u stolu špačky. Denis chybí.
„Vona tam nejni!“
„Kdo?“
„No ta Lauschmannka.“
„Jak to že ne? Vem si dalekohled.“
Nataša se odváží, hlasitě sykne. Hlavy v místnosti se k ní otočí.
„Tak co?“
Muži mlčí.
„Kristepane, nechci to zadarmo, Láďo, pocem.“
Přisune k němu podepsaný sáček s čočkou. Poslední, s rozpitou
láskou. Miniaturní balení lentilek vtiskne do Stolařovy tlapy.
„Tak jak, Láďo? Vyšplouchli jste jí rybník?“
„Radši rychle zmiz. Každou chvíli vyleze z druhý strany.“
Nataša, Hanka Malá a paní Drbavá přikleknou, po čtyřech se
proplíží za hustý keř. Číhají, s dalekohledem u nosu.
– 122 –
Vycházím z budovy obecního úřadu.
Pěkně se ta moje tragédie přehoupla ve frašku. V husté, houževnaté
kalině vedle vchodu šumí hlasy, moje rozjitřené oči vidí
obrysy tří postav, hmotu zmizelých těl, soví oči nočních ptáků…
Halucinace. Pryč odsud.
Tetelivě nehybným horkem rázuju k autu. Nenávistným, ano,
konečně po těch desetiletích opravdově nenávistným pohledem si
měřím zvědavce na návsi i za drátěnými ploty úhledných rodinných
domků. Za ploty, jejichž ok se majitelé drží křečovitě oběma rukama
a za nimiž se v nafukovacích bazéncích s radostným pištěním
šplouchají nahé děti. Nenávistným pohledem zpražím vyjukané
hejno zákaznic u koloniálu. I pošťačku, která kolem návsi krouží
na rozhrkaném kole.
Polibte si.
Ta slova vydrtím v duchu. Se zaťatými sanicemi.
Nasednu vedle bohorovného řidiče. Trvá dlouho, než se zklidním
natolik, abych si uvědomila, že na zadním sedadle vedle rozsypané,
ufňukané vnučky sedí i Denis. A tiše drmolí dlouhý, omluvný monolog.
Se zrakem upřeným na moje prsty, neprodyšně propletené
a složené v klíně. I Denis je typický muž. Nechápe, že mnohdy to
nejlepší, co lze v rozhodujících okamžicích udělat, je držet hubu.
Tři ženy juknou zpoza větví. Vylezou, oklepou smetí a očistí kolena,
peláší ke koloniálu. Aby ještě prohloubily napětí už tak zvědavostí
nasáklého hloučku. Pošťačka prudce přibrzdí, zvířený prach usedá
na horké tváře.
„Tak cos viděla?“
„Nic moc. Neumím to pořádně nastavit.“
„Něcos vidět musela.“
„V náušnici má pravý perly. Takový maličký. A na krku taky.“
„A tý mladý bylo šoufl.“
„Ženský, jestli nejni v jináči!“
– 123 –
„Nesla se jak páv.“
„A co, nahrabe si?“
„Chlapi nám povědí. Počkáme si.“
Ať mě nechá. Ať jde pryč. Polibte si všichni prdel. Proboha, co to
pořád melu.
„Vystupte si, Denisi. Prosím.“
Očekával jiná slova. Očekával vztek. Nadávky. Pláč. Je zaskočený.
Ještě více zaskočený by byl, kdybych vyplivla, co se mi na jazyku
skutečně převaluje.
„Pochopil jsem, jak se věci mají. Sledujete svůj cíl, paní doktorko.
Ale s nimi byste měla jednat jinak, s nimi nemůžete mluvit o –“
„Pryč odsud, to je můj cíl.“
„Ano. Jistě.“
„Vystupte si.“
„Jistě. Promiňte.“
„A pozdravujte ode mne svou matku.“
U puklického pankejtu za sebou zanecháváme jeho scvrkávající
se postavu. Plechové vězení prostupuje výmluvné ticho.
Tmavozelené auto odfrčelo rychlostí závodní formule, Nataša číhá.
Ženy kuckají a mhouří oči do obláčků písečné bouře.
„Pěkňoučký fáro.“
„Je pryč?“
„Aby na nás nehrála habaďúru.“
Pošťačka si od Hanky Malé vezme zpátky dalekohled, našteluje
pro své oči, nasedne na bicykl, rozšlape se za rotujícím prachem.
Během několika minut se udýchaná vrátí, od řídítek dá jasné znamení,
změní směr a šlápne do pedálů. Vzduch je čistý. Můžou pelášit.
Rozběhnou se k obecnímu úřadu.
– 124 –
Návrat třetí
(léto 2005)
Pouťové atrakce v zavařovacích sklenicích
Takové přiopilé, rozdychtěné odpoledne, do něhož jemně zaklinká
tramvaj. Horko, až bolí. Praha si vcucla zmořené lidské hlásky,
chladí si je v ulepených útrobách; sama slunci nastavuje kamennou
tvář bezostyšně, provokativně sundá černé brýle a nastaví jasu
obnažené bělmo; rovnocenní partneři.
V jedné z buněk chladivého těla bliká zotvíraná a rázně přivíraná
lednice, vaří se čočka, míchá salát, smaží řízky, bouchá šampaňské,
klokotají natěšené ženské hlasy.
Paní Lauschmannová se už brzy navrátí ke svým listinám. Píše
se rok 2005 a její rodiče byli rehabilitováni.
Mechanický čapí robot si štráduje. Zpo-ma-lu-je. Otočit klíčkem
v zádech, to by potřeboval.
Obezřetně se ohlédne. Není sledován. Tmavozelené auto, z něhož
ho doktorka Lauschmannová nemilosrdně vykázala, odsvištělo
levotočivou zátočkou před drahnou dobou.
Hlavou se prohánějí zběsilé čarodějnice na koštěti. Nedaleko
příkopu, do něhož třešeň setřásá šťavnatě rudou přezrálost. Pod
krkem rozepne knoflíčky rozhalenky. Navyklým pohybem je důkladně
odšroubuje. V podpaží se zvětšují mokrá kola. Denis zvedne
oči. Než si je stihne stříškou z dlaní zaclonit, oslepí ho popolední
vlnění pražícího kotouče.
Posedává v trávě dlouho, přemítá u pankejtu; vosy bzučí a dorážejí,
nakukují do uší, olíbávají zpocenou tvář.
– 125 –
Pruhovaná žlutočerná torpéda přelétávají kolem hlavy, zabodávají
sosáčky,vysávajía ocucávajímyšlenkovousměssladkéhrušky.Marně
Denis máchá rukama; odhání je bezvýsledně. Odlepí ztěžklý zadek.
Vrací se do vsi.
Znaveně odkrokuje náves. Horlivě tu rokuje Nataša s pošťačkou.
A hejno – neznámých, ale povědomých – ženských tváří, s těžkými
nákupními taškami, ranci a přepravkami, z nichž přepadávají
potraviny, roztéká se máslo. Účastnice poznávacího zájezdu, co
čekají na odvoz autobusem. Jedna z nich obchází dav, rozhořčením
posunuje šátek do čela a zase zpátky. Co chvíli převáže uzel pod
krkem. Zasune neposlušnou šedivou kudrlinu na skráni. Pošťačka
nechává kolovat dalekohled, nastavuje ostrost, brebentí.
Hrozen ženského štěbetání se na Denise nalepí.
Vesnice kmitá jako ohrožené mraveniště. Zdánlivě se přes mimořádné
události valí všední každodennost. Teprve při pohledu
zblízka je patrné, že všechno a všichni jsou obnaženi v pohybu. Ženy
zaníceně probírají neomalenou drzost staré Němčourky, jak si paní
Lauschmannovou překřtily. Jsou uřícené z vedra, vzrušené skandální
událostí. Každá si v dlani hýčká popsaný sáček jako účinnou
zbraň. Nevybuchlý granát.
Stolař už jim povyprávěl. Překroutil a nafoukl celou historku.
Plnými hrstmi rozhodil přebrané zrní. Z kterého si v postupném
ústním převyprávění vyzobou jednotlivá zrnka; stěží to budou
zrnka pravdy; ta má Stolař zastrkaná doma, pod postelí. Není na
světě takové studánky, která by dala vody zrnkům zadrhlým v krku.
A odplavila je.
Zavrtat se do nory pražského bytu, stočit do klubíčka. Povaluje se tu
laskavé ticho. Ne jako v Puklicích, tam je výhružné. Jenomže stafáž
vyčkává: dcera s mladší vnučkou Annou. Dovlekly týdenní nákup.
Poklidily.
– 126 –
Pobolívá mě u srdce. Někdo nepravidelně otáčí šroubovákem
v mé hrudi.
Jsou zvláštně rozechvělé; Andulka nacucaná zvědavostí. Štrachaly
v mých věcech. Nechala jsem své modré sešity s připomínkou
Puklic válet po stole, zapomněla jsem je uvěznit do tvrdé bílé krabice
s dokumenty, zamknout do trezoru. Jako to dělám vždycky. Než
opustím byt. Stránky se vyvalují necudně, rozevřené a pokaňhané
inkoustem: Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu,
na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými
tvářemi. I moje malé ženy jsou zčervenalé, zadýchané; běžely závod
o tajemné ceny, kmitaly očima, zvítězily. Četly všechno!?
Dobelhám do své pracovny. Na stole se šklíbí rozcapené stránky
i zotvírané obálky s povysunutými stopami úředních razítek.
To je poslední kapka. Kapka dnešního dne.
Denis se točí na kolotoči vět; rytmu nestačí.
„Prej chce vopravdu všecko, baba bláznivá. No jo, taková je holt
doba, každej jen hrabat pod sebe.“
„A dyť to nikdá nebylo jiný.“
„Nakonec to tu skoupěj všechno i s chlupama. Tudle tady byl
zas jeden Němec, v meďáku vobhlížel chalupu Mistra Oujezdskýho,
měl ji dlouho v merku. Ale já ho hnala, řikam, to je stavení velkýho
českýho herce, co hrál v jednom slavnym americkym akčnim filmu,
ten nejni na prodej teda ani náhodou.“
K Nataše se přesune šedivý pramen, podrbe se pod šátkem.
„No, Nataško, vy dvě s mámou to máte zatim nejblbější. Nejdřív
si bude dělat zálusk na vilu, tak to abys pomalu stěhovala krám.“
„Ale pani Drbavá, helejte, ňák to zvládnem. Dyž se to tak veme,
všude je něco.“
Drbavá převáže nervózně uzel a přejde k pošťačce, která si s dalekohledem
na nose obdivně prohlíží přicházejícího Denise. Od hlavy
po paty. A zpátky.
– 127 –
„A to si představte, že na svět jí pomáhala moje máma.“
Pošťačka odtrhne tlusté brýle, plácne se do čela.
„A kampak teda vodtáhnem ty pytle s čočkou?“
Kolotoč nabírá rychlost, tváře na hřbetech zvířátek kmitají, rozmazané
ovály bzučí do Denisových uší.
„Náš táta řikal, že vystěhovat násilim nás ani nemůžou.“
„Von jí někdo dřív zašpéruje.“
„Nebo nabije ten její nadutej panskej frňák.“
Kolotoč se zadrhává smíchem.
Denis se vyplétá z vět, do kterých se scvrkl slovník těchto žen.
Přemítá o své sestře. Nataša byla nucena se přizpůsobit. Aby zapadla.
Možná byla vždycky taková. Nebo mu chybí sluch a nadání,
abyvnímalvýmluvnéproměnypohledů,nastaveníkoutkůúst.Slova
nemusejí vyjadřovat nejdůležitější akci. Ženy to vědí, proto slovy
tak plýtvají. Záleží na tom, kdo co koná; říkat si může kdokoli cokoli.
Jeho sestra. Bojí se o jedinou píšťaličku, na kterou umí vyloudit tón.
„No co, ženský. Víno je stočený, tak se musí vypít.“
Kolotoč se zastaví. Tuhle odrhovačku nezná.
Denis zamíří k budově, kde se narodil. K rodnému domu Gity
Lauschmannové.
Hlouček na návsi se rozrůstá, kolotoč nabaluje příchozí. Vesnice
se srocuje, sjednocuje v nepropustnou rojnici. Setřeli drobné závisti
a šarvátky. Vymazali sousedské hádky. Směřují svou zlobu k jediné
osobě. Už se vezou.
A na tom všem se podílím, porušil jsem lékařské tajemství, překročil
jsem meze… jenomže na jinou píšťalku chudák Nataša neumí…
nebo…
Denis přejede pravým ukazovákem čáry na levé dlani; dlaň je
suchá. Za zády zavrže kolotoč, nabírá ďábelskou rychlost svištivých
otáček, kdy se člověk drží z posledních sil, než je odstředivou silou
odmrštěn… Měl by se otočit. Ne. Žádný argument Pukličtí nevyslyší.
– 128 –
Nikdy už nebudou ochotni vyslyšet. Jen kolotočářskou melodii. Šíří
se to napříč generacemi. Jako epidemie. Chvění před lynčem. Denis
masíruje suchou dlaň, je tu tak strašná atmosféra, paní doktorko, že
už sem snad raději nikdy nejezděte.
Denis uslyší své jméno. Od kostela zní naléhavý hlas, paní Lauschmannová
ho ryčivě volá, schoulená za červenou kopulí věže s nemluvnětem
v náručí, skrytá v roztříštěné výhni bolavých paprsků.
Denis sklopí oči, hvězdičky se divoce roztančí, než vyblednou. Otře
zpocené čelo. Hlas zaryčí znovu.
Nataša.
Hlasitě houkne, že domů přijde k večeru. Ještě se zastaví u sousedky
Hanky Malý. Její muž přijede odpoledním autobusem, ať zví
všechno zatepla.
„Vyřiď to mámě. Hele, Denisi, vona na tebe furt čeká, radši jí nic
moc nevykládej. Alespoň na starý lidi tu musíme brát ohled. Trochu
je šetřit. V jejich věku.“
Red velvet
Denisobejdezámeček,odemknebranku,doklušekevcho­du.Stiskne
kovanou kliku s motivy propletených hadích těl. Ve vstupní hale na
věšáku zplihle visí sepraná matčina zástěra. Dveře napravo vedou
do jídelny a kuchyně. Vstoupí jimi, pociťuje šimravé mravenčení
v zádech. Mravenčení sílí, jak stoupá intenzita vzdáleného šumu.
Který se štěpí a člení v těžko srozumitelné úseky lidské řeči.
V kuchyni se prsí vyrovnané šiky zavařovacích sklenic. Jsou
všude. Dmou se ve čtyřstupech, umyté a pečlivě seřazené. Blyští
v slunci svou naleštěnou, vypulírovanou prázdnotu. Stůl obsadila
rozměrná, černá kameninová mísa s navrstvenými třešněmi. Oblá
hora temné červeně. Všechny čtyři plotýnky elektrického sporáku
si pro sebe uzurpuje zašedlý zavařovací hrnec. Mísy s třešněmi,
– 129 –
přeplněné nádoby všech velikostí a barev, pokrývají kuchyňskou
linku. Odpadlé třešně se válejí v neutěsněných škvírách.
Denis řeší nedostatek místa. Rozvažuje, kombinuje. Přešupuje
zavařovací sklenice. S kovově stříbřitou konvicí v pravé ruce. Pak to
vzdá. Skloní lesklé hrdlo, voda vyteče a Denis konvici postaví zpátky
do dřezu. Otočí hrnek dnem vzhůru, přesype jemný písek zpátky;
matčině kulaté nádobě s hnědým víkem vrací kávovinovou, čekankovou
směs. Ze dna nepoužitého hrnku vypláchne zbylý hnědý
poprašek. Usadil se na kůži, nalepil na bříška prstů. Čajovou lžičku
odhodí s cinkotem do příborníku. Z napěchované lednice vytáhne
orosený jablečný džus, na němž balancují dvě velká rajčata; odhodí
je do dřezu, slupka praskne a obnaží červené maso. Napije se přímo
z papírové krabice. Na které ulpí jeho hnědavé otisky.
Teprve pak pokračuje ve stopování nezřetelných hlasů.
V někdejší ložnici, rozlehlém pokoji se dvěma malými originály
Matisse a Cézanna, sedí u televize Denisova matka. Ty obrázky
si počátkem třicátých let dvacátého století přivezla Ulrike
Lauschmannová z Paříže. Celá desetiletí tu visí jako nerozpoznaný
poklad slepých zlatokopů.
Stará Žena u ševelícího televizoru podřimuje.
Odsud vychází málokdy.
„Tak jak jste pořídili?“
Všechno ve mně bublá. Jako v horkém rašeliništi. Přejdu do kuchyně.
Na táccích navrstvené sušenky. Laskonky nakoupené v cukrárně.
Chlebíčky s lososem, olivami a zelenými plátky kiwi. Všechny
ty živiny stráží naleštěné sklínky na vysokých nožkách. V nichž se
výsměšně prohánějí a olizují neposedné blýskavé paprsky, nezvedenci,
kteří se odpoutali od zdroje své síly. Rozevřu ledničku.
Chladí se šampaňské, v míse se tulí vepřové řízky a čočkový salát
se sýrovou zálivkou. Jsem cizinec ve svém vlastním bytě. Zaútočím.
„Co se mi hrabete ve věcech?“
– 130 –
„Přivezly jsme ti s Andulkou večeři. A trošku ti tu poklidily. Na
stole máš pěkný nepořádek.“
„Ano?“
„Nechaly jsme to ležet tak, jak to je. Říkaly jsme si, že tak slavný
den, den návratu do Puklic, bychom s tebou oslavit měly.“
„Četly jste to?“
„Dáš si kávu?“
Dcera do varné konvice spustí pěnivý proud vody z kuchyňského
kohoutku. Oddalující rituál.
„Tak četly, nebo ne?“
„Jen letmo. Proč jsi mi o tom všem nikdy nic neřekla? Proč jsi
s tou žádostí o rehabilitaci tak dlouho otálela?“
„Nechtěla jsem se k tomu vracet, nechtěla jsem to otevírat,
nechtěla jsem strhávat náplast. – Tvojí babičce by bylo sto let. Je
pohřbená hluboko. Stejně jako táta. Oživím je. Tak proto. A taky…
– Nestarej se. Je to moje… záležitost.“
„Nás se to přece týká. A jestli ti má Bára pomáhat s právní
stránkou věci, měla by aspoň ona vědět všechno. – Vypadá dost
přepadle, co se stalo?“
Otazník zasviští do zvonkohry příborů. Cídí je svalnatá, inteligentní
a zaneprázdněná žena, kterou jsem porodila. Cídí je v bílém
triku a bavlněných kraťasech. Které se k jejímu věku vůbec nehodí.
Poslední slova nasměruje ke koupelně. Kam zmizela Bára. Odpovědí
jsou nám zamčené dveře a rozvzlykané umyvadlo. Aby nebyl její
pláč za dveřmi slyšet, musela by si pustit sprchu. Prudkou fontánu
rozkvetlého květu. V tom mám svou letitou zkušenost. A ona už by
ji mohla mít také.
„Je to moje psaní o Puklicích. A ty ho tady pohazuješ a přehrabuješ
jako nějaký odpad.“
Vybledlé, tíživě rudé sametové závěsy jsou zatažené. Hrozí, že svou
vahou garnýž rozlomí. Látkový zlatokop zachytává každý náznak
– 131 –
slunečního svitu, lape zrnka poletujícího prachu, těžkne. Bělostný
porcelánový talíř olemovaný modrými ornamenty a usazený v Ženině
klíně kontrastuje s její tváří. Zvrásněnou, trvale venkovsky ošlehanou.
Talíř je přeplněný máslově žlutými křupkami. V televizoru
hovoří umělí lidé. Načesané figuríny přecházejí po harmonicky
sladěném, kašírovaném pokoji. Vylézají z díry jako brouci, protáhnou
těla obrazovkou, obšlapou televizor, posedí na něm, pohupují
si nohama, vylezou na závěsy a sklouznou dolů, než se do bedny
navrátí. Žena odpolední hodiny prosedí před telenovelami celého
světa. Ruku vnořenou do mísy, z níž pravidelně mlsá. Tentokrát na
svou věrnou divačku z krychlové krabice procítěně halekají, pokřikují
a mávají marně, ústa zabalená do kornoutu.
Zpozoruješkvírumezizávěsy.Tápajícípaprseksezvenčíproklestil.
Zlatě zkosený pruh světla ohmatává její bolavé, vodnaté nohy, vytrčené
z ušáku. Ohmatává narychlo spíchnutý, černý závěs před
krbem. Nikdy nepoužívaným, vymeteným a navoskovaným krbem.
„Takže přijela.“
Denis se nepodiví, že matka téma, co visí ve vzduchu, načíná bez
obalu. Bez pozdravu. Pouťové zvuky vířících kolotočů doléhají až
sem.
„Přijela.“
„Ta má nápady! – Sama?“
„S vnučkou a právníkem.“
„Má dokonce i vnučku. Zatímco já –“
Matčinpohledsevyčítavěsvezek prošedivělýmsynovýmskráním.
Než se vrátí k oslňujícímu průzoru.
„Nataša mi nechtěla říct nic podrobnýho, přiběhla z krámu celá
divá a jen na votočku, do trezoru nacpala ňáký popsaný harampádí,
budu prej něco tajně přepisovat a dostanu prémii. Jinak mele jen
vo zavařování.“
„Nechce, aby ses zbytečně rozčilovala.“
– 132 –
„Pche! Že to řiká zrovna vona! Je akorát furt nasejřená. To vona
nemá vo ničem ani páru, jen se třese vo ten svůj kšeft. Myslí si, že nic
nevim, že nemám vo ničem ánung, ale já toho vim víc, než si vůbec
dovede představit. Stačí, když mi každej řekne kousek, a já už si to
umim sama přebrat a poskládat. Jako ty. Ty seš totiž chytrej po mně.“
Denis netrpělivě prohrábne vlasy pěstěnými prsty.
„Já myslím, že je pochopitelné, když se Nataša bojí o byt a o práci.
Tebe chce strachu ušetřit.“
„No tak co? Vrátěj to Lauschmannce, nebo ne?“
„Během jednání se stala taková nemilá věc… S obcí… Hlavně
s Láďou se nedohodla.“
„Bodejť by jo.“
„Rozhodne soud.“
„Nemluv se mnou jako s kriplem. Vrátěj jí to, nebo ne?“
„Těžko říct.“
„Pravdu!“
„Je vysoce pravděpodobné, že tu při soudně vyhraje.“
„Zavři dveře.“
„Cože?“
„Pojď do sednice, zavři dveře, sedni si. Ne, počkej, nejdřív mi
podej ňákou mísu z kuchyně.“
„Kuchyň je zavalená třešněmi celého světa. Obávám se, že žádnou
prázdnou mísu nenajdu.“
„Tak přines kastrol.“
Jízda na kolotoči
Je nedočkavá. Má strach, že si to sama v sobě rozmyslí. Šedesát let
paběrkovala odvahu.
Denis se vrátí s hrncem, v němž matka ráno ohřívá mléko. Žena
chňapne kastrůlek za bakelitovou rukojeť. Synovi přikáže, aby
– 133 –
křupky z talíře přesypal. Žluté miniaturní válečky se vrší. Denis
trhavě odsypává, hrnec je nepojme. Přepadávají a oddrolují ze sebe
jemnou sypkost. Denis se je snaží z perského koberce posbírat.
Matka se nad ním nedočkavě ožene.
„To teď nech bejt. Řikám, zavři ty dveře. Seš jak Nataša, ta má
taky furt v prdeli voj.“
Bělostný talíř, jehož obnažené dno zmodralo prapodivnými
ornamenty, chytí oběma rukama.
„Nataše ani muk.“
Zdvihne talíř nad hlavu, horní polovinou těla se přetočí k Denisovi.
Wimbledonský vítěz se pyšní svou trofejí.
„Vidíš to?!“
„Mami, měla by sis odpočinout.“
„Vidíš to?“
Ruce jí unaveně klesnou do klína.
„Tak tohle bylo taky její. To patří malý Lauschmannový. To jsem
držela v ruce, dyž jsem ji uviděla poprvý. Proč bych měla mít lufta
z toho, že přídu vo tenhle kvartýr. Žila jsem v cizim. Imrvére, celej
život. Dyť já se na tom podílela.“
„Ty jsi přece o ničem nerozhodovala.“
„A to by ses divil.“
„Strejda to mně i Láďovi převyprávěl tolikrát… Do Puklic poslali
z okresu trestní komisi a tříčlennou rudou gardu, a kdo by se vzepřel
–“
„Tydlety báchorky ti vyprávěl strejc Stolař, jo?“
Matka se rozesměje. Hrozí, že talíř upustí. Denis ho opatrně
vyprostí z jejích rukou. Neví, kam s ním. Zasune ho do křesla pod
matčin loket.
Smích přechází ve štkaní, které pohazuje seschlým tělem.
Přebelhám zpátky do pracovny. Začnu hekticky sklapovat sešity
a nastrkávat papíry do obálek, pěchovat do krabice.
– 134 –
Dcera hledá oporu u křídově bílé Barunky se zarudlýma očima;
přišourala z koupelny. Sklesle a vyčerpaně dosedne na opěradlo
křesla. Na matku mdle gestikuluje. Ať je zticha.
„Nedopadli jsme zatím nijak. Dohoda není možná. Pokračujeme
normálně dál. Soudní cestou.“
Krabici přimáčknu bolestivě na hruď. Odčarovávám ji od nechtěných
pohledů. Patří jenom mně. Odložím ji na stůl a poklepávám
na ni. Vnitřní metronom udává stále rychlejší staccata pohybů.
„Tohleto,tohlemiužíránociposledníchdnů,jetomoje,žádnýromán
pro služky, to není uspávací prostředek. Aby se v něm hrabal kdekdo.“
„Kdekdo? Jsme tvoje rodina. Nikoho jiného už nemáš.“
„Ale ty ano. Běž raději vyvářet svému muži, tomu expertovi přes
tramvaje, než se ti poohlédne po nějakém mladším exempláři.
A štíhlejším.“
Andula obejme Barču kolem ramen, obrátí oči v sloup; tradiční
hádka odstartována. Dcera tentokrát napochodovala notný kus ke
smíru, cesta je ušlapaná. Vyšla vstříc až k jemnému dotyku konečků
prstů. S chlebíčky na tácu; uvítací smírčí pecen chleba se solí. Já
ani krůček. Tác jsem jí vykopla z rukou, slánku odšroubovala, sůl
rozsypala. O to víc vypění.
„Můj muž je moc hodný člověk a tebe štve, jak přesně tě odhadl.
Vždycky ses starala jenom o sebe, ty sobecká svatá. A ještě mě
budeš urážet?!“
„Co ode mě chceš? Nic nemám. Jen ty puklické domy, kde jsou
přisáté tamní vši. A jejich hnidy. Všude, kam se člověk podívá. Ani
tu dětskou stoličku jsem si nesměla odnést. Kdysi jsem ji chtěla pro
syna. A k čemu by ti to bylo, vědět, že nejsi prvorozená, že jsem před
tebou už rodila? Žil jenom čtyři měsíce. Nebyl. První manželství
nebylo. Nebylo. Co čmucháš? Co chceš?“
„Od tebe nechci nic. Když už jsi to nakousla, jediné, co jsem kdy
já od tebe chtěla, byl ten medailonek po babičce, cos mi slibovala od
dětství. Nechávala sis to stříbrný sluníčko pohupovat na krku. Jako
– 135 –
výsměch dítěti, které po něm marně vztahovalo ruku. Byla jsem
malá a žebronila o něj a ty ses odtahovala, to je po babičce Ulrice,
jednou ti ho dám a ty ho zase předáš svojí holčičce, je to takový náš
řetěz štěstí, ale teď ne, děvenko, teď ne, dáš pryč tu ručičku, nebo
přes ni dostaneš. A teď utíkej za tatínkem, já musím pracovat. Kecy
a pindy. Bůhví kam jsi ho zašantročila.“
Záhadný smích napájený slzami odezní. Vystřídá ho vzdor.
„Všechno mě bolí. Času nejni nazbyt, zgrajznu a co… A tak ti
povim všechno. A povim!“
S někým neviditelným se hádá. Sama se sebou se hádá.
„A najust to řeknu! Ať to aspoň někdo ví.“
Prudkým cuknutím nadzdvihne obrovité, kožené křeslo.
Namáhavě sune vzácný solitér, ve dvacátých letech objednaný
i s podnožkou z Londýna. Originální anglický tvar, rudohnědý odstín,
ručněleštěnáhovězina,našitéknoflíky,pevnákostraz bukovéhodřeva,
speciální čalounění, nohy z masivního dřeva. Rikša táhne naplněný
vozík. Přestože by stačilo vyzvat Denise, aby udělal jediný pápěrkový
pohyb směrem k ní. Je vysílená. Zkřivenými prsty se zahákne
za okraj porcelánového talíře s modrými ornamenty. Svírá ho pevně.
Mluví konspiračním šepotem. Je vysílená, přesto co chvíli vstane.
Ohlédne se za křeslo, zašátrá pod ním, zadýchaně nadzdvihne těžké
okenní závěsy. Nikdo za nimi nestojí. Špičky bot ani bosé palce
nečouhají. Za oknem žádná tvář s přilepeným zaječím uchem a nastaveným
dalekohledem. S úlevou dosedne na trůn.
Aby po několika minutách vyskočila znovu.
Snad nehoří
Denis ji nepřerušuje. Slova zanikají v překotně vyvržené spršce vět,
jejichž konce Žena polyká. Vypráví o prvním, překvapivém návratu
– 136 –
Gity Lauschmannové. Vesnici posedl amok nenasytné blaženosti.
Konec války se propojil se slastně malovanou budoucností. Každý
si mohl na odměnu sáhnout, ohmatat konkrétní důkaz, rozdrolit
svou hroudu zeminy, každý byl najednou majetný, všichni si byli
rovni. Ještě než mohl kdokoli cokoli předvídat, zažívali ráj na vlastní
kůži. Každému rovným dílem. Každému podle jeho potřeb. Pokud
se našli tací, kteří upozorňovali na to, že Lauschmannovic se ještě
mohou vrátit, vždyť je sotva pár týdnů po válce, tak je Stolařova
parta umlčela; všechno je potvrzený a prověřený. Ládínek bral
pochybovače kolem ramen a konejšil.
„Všici jsou pod drnem. A i kdyby. Lauschmann byl echtovní buržoust
a Němec navrch. Takoví už se dneska nevracej, takoví jsou
zalígrovaný. Tady to je česká vesnice, vyčištěná, šťastná, každej má
teď právo na svoji cimru, válku jsme vyhráli, ber.“
Žena se zdvihne, zkontroluje sektor pod závěsy, prohmatá šero
pod křeslem. Vzduch je čistý.
„Měl autoritu, Denisi. Vrátil se z lágru poničený.“
„Jako doktorka Lauschmannová.“
„Přežil. Jako Gita.“
Proč se to pořád dokola vrací.
Proč dcera nemohla nahradit první dítě, syna Rudolfa. I kdybych
bylaobklopenatisícidalšímipotomky,zelabymezinimilítostiváčerň.
Dcera jako nestranný zvěd doručila vyčišťující zprávu. Že uvnitř
mě samé vychladla horká láva, vyschl a vymřel dávný tekutý hnus,
který do mě kdysi, proti mojí vůli, tři králové napumpovali. Rodila
jsem hystericky, děsila jsem se toho, co zrodím z vlastní zkažené
krve a poznamenaného masa. Kontrakce mě přepadly v pondělí.
Po snídani. Když muž odešel přednášet. Sklízela jsem kuchyňský
stůl. Dva talíře. Dva hrnečky. Dvě lžičky. Cukřenka. Slánka. Třešňová
marmeláda. Máslo. Uzený sýr. Skořápky z vajec. Ostatky Johanovy
vydatné snídaně.
– 137 –
Drobky z ubrusu jsem smetla rukou, ignorovala první příznaky.
Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Umývala jsem nádobí
a zhluboka dýchala. Když jsem pokládala omytý hrnek se zlaceným
okrajem na odkapávací pult, cítila jsem pulzaci už nejen kdesi
v podbřišku. Ozvala se povědomá kladívka v hlavě. Jemné dotyky
brček, která mi bolestivě nafouknou hlavu. Ignorovala jsem svoje
tělo. Přehodila jsem stránku na kroužkovém stolním kalendáři,
hypnotizovala červeně zatrhnuté datum.
„Jepondělí,roditmámažvestředu,jepondělíroku1963,alejámám
rodit až ve středu roku 1963, je pondělí, rodit mám až ve středu…“
Zabraňovala jsem porodu tou marnou, hloupou mantrou. Hodiny
a hodinyjsemjikývavěodříkávala.Jakoneúnavnékyvadlonástěnných
hodin. Postavila jsem se přírodě. Kvílivým kroucením a překříženýma
nohama, rukama mezi nimi. Nejraději bych si mezi stehna našila
ocelový plát. Nasedla do nepropustné, železem pobité houpačky
a přehradila, zamezila východ. Přesvědčená, že nastává čas pro hrůznou
pomstu, protože tehdy jsem své první dítě, svého syna ochránit
nedokázala.S každoubolestnouvlnousevemněnelítostněuveleboval
a rozvalovalvšechentenděs.Kterýjsemvytěsňovala,nakterýjsemse
snažiladevětletzapomenout.Můjgynekolog,kolegazestudií,totušil.
„Fyzicky těhotenství a druhý porod budeš schopna zvládnout
i ve svém věku, ale nevíme, co udělá psychika.“
Žena zkřoupne další žluté válečky.
„Nedalo se tomu vodolat, Denisi. Tomu se nedalo vodporovat. Začal
novej život. A kdo chvíli stál, vocitnul se nejen vopodál: nestačil si
urvat pořádnej kus. Já byla taky jak šílená, taková opojená. Už žádná
dřina na poli u cizích. Měla jsem najednou vlastní pole a zahradu
a maštal a jabloňovej sad. A obrovskej dům. Zařízenej, jen duchny,
utěrky a dvě židle jsme si s tátou přinesli vlastní. Nastěhovali jsme
se, abysme to celý hlídali. Jak řikal Ládínek, nepřítel nespí a ještě
může udeřit. A už jsme zůstali. Postupně se celá vila rozkouskovala
– 138 –
na pět kvartýrů, v jedný z hal se zřídila pošta a v salónní cimře
konzum. Chodila jsem s outěžkem, čekala jsem tebe. Zgruntu se
musí začít, postaru se žít nedá. Sesumírovala jsem si, co tvrdili
všichni. Ale z některejch věcí v tom novym životě mi dobře nebylo.“
Dá znamení, Denis podá berli. Žena se dokulhá ke krbu. Berlí
nadzdvihne plandavou zástěnu. Nic se tam nehýbe. Vrátí se.
„Třeba jsem nesnesla pohled na takovou divnou sesli v kuchyni.“
„Sesli?“
Denis je znavený, chce se najíst, opláchnout, zdřímnout si na
kanapi. Zmáhá ho povídání o nábytku. Všichni se dneska zbláznili;
má svoje starosti, co s prastarými historkami.
„Takovou tu pro malý děti, když se krměj. Sloužila jako sokl na
kytku v květináči. Chtěla jsem ji spálit, ale budeš se smát, byl na
ní namalovanej medvěd s takovejma vytřeštěnejma vočima a ten
na mě civěl, kamkoliv jsem se hnula. Do vohně jsem ji nehodila, to
ne, na fajruňk nešla, to jsem se nevopovážila. Šíbovala jsem s ní po
celym baráku. A nakonec jsem ji vodnesla do kůlny, někde se tam
možná ještě dneska válí.“
Porodila jsem večer, v obývacím pokoji. Když Johan zachytil lesklé,
červené tělíčko, pocákané stékajícími temperovými barvami, na
okamžik jsem se strašlivě zalekla. Ale ukázal mi holčičku, zdravou
a krásnou. Sápala jsem se po ní. Tiskla ji k sobě, manželovi věcně
přikazovala, jak a kde má čekat, až mé útroby vypudí placentu, jak
a kde má odstřihnout pupeční šňůru. Takhle nás zastihl přivolaný
lékař, tato momentka se do mozku vryla jemu.
Ležící žena na zakrvácené, mokré pohovce bez prostěradla.
Zpocená, rozhicovaná žena v dlouhé sukni a modré blůze, s jednou
ponožkou, protože pravá se sesmekla a visí jako čepička přes prsty
u nohou. Ležící, rozhicovaná žena, která šťastně tiskne neumyté, do
bílé pleny zahalené miminko a hystericky poplakává. Mramorově
bledý muž tu nepatřičně postává s nůžkami v ruce.
– 139 –
Medvěd. Bože, vysvoboď mě.
Denisodběhnedokuchyněprokrabicidžusu,oblíbenéhomatčina
jablečného pitiva. Aby si mohla vydechnout a svlažit popukané rty.
Medvěd. Pouť láká, nedaleko kolotoče staví kulisy i kašpárek.
Denis má pocit, že není něco v pořádku s tlakem. Dusno před bouří,
která je v nedohlednu. Zaprášená divadelní opona se dává do pohybu
na zadřených kolejničkách, rudé těžké závěsy se rozevírají;
Denis usedá do hlediště, nohy natáhne na opěradlo před sebou.
Nezná autora, nezná titul, nezná žánr. Je osiřelým divákem na tvrdé
sedačce. Jediným divákem, koho ponorná spojnice izolovaných
životů poctí svým monologem. Který nebude moci zreprízovat. Aby
ochránil svou matku, mimo jiné. Roztrhané dění, rozváté po pláních
desetiletí, se slétává. Má něco takového slepovat? Denis promne oči.
Všechno odžité mizí, sám se vrací na začátek. Na jehož zamlženém
úsvitu stojí udivený chlapeček. Řetězce odhalení obmotají a přiškrcují
normální, všední dny. Stačí několik horkem rozleptaných hodin;
do dosavadní životní role se přimíchá směs podivných pachutí…
Svět se převrací naruby. Než se Denis vzpamatuje, nebude schopen
se rozpomenout na předchozí aranžmá. Ani na rozestavění kulis.
Z krabice setře hnědavé otisky prstů. Sepranou a zalátanou károvanou
utěrkou. Dvěma prsty popadne za okraj dvojici broušených
sklenic. A oddusá do pokoje.
Zestárlá matka a stárnoucí syn si povídají dlouho. Do pozdního
odpoledne. Za zataženými závěsy.
Dokud nepřekročila věk čtyř měsíců, tu magickou čtyřku, nepropustila
jsem svou dceru z náručí. Držela jsem ji od prvních sekund,
hladila, dotýkala se jemně tělíčka, šeptala do jemných chloupků na
boltci, hádala se po telefonu s dětskou lékařkou. Nepustila jsem ji
z ruky. Koupala jsem se s ní ve velké bílé vaně. Do níž jsem jako houpavou
loďku vnořila dětskou vaničku, s napěněnou teplou vodou.
Na záchod jsem chodila s ní. Opatrně jsem sedala na záchodové
– 140 –
prkénko, usedala z boku. Abych neprobouzela nezahojenou bolest
mezi nohama, miminko pevně omotané k hrudi vlněným šálem.
Dokud jsme nepřekročily zamořenou hranici času, ten ohrožený
kotec, ve kterém jsem holčičku musela chránit, žila jsem jako v transu.
Čtyři měsíce jsem odmítala vyjít z bytu, nereagovala na zběsilá
vyzvánění zvonku u dveří, který klinkal jako vtíravý umíráček. Odmítala
jsem ji položit do kočárku, procházet se s ní bez tělesného
dotyku. Neotvírala jsem nikomu. A moje holčička téměř neplakala.
Byly tu jen náznaky pláče, něžná zakňourání, jejichž příčinu jsem
okamžitě dešifrovala. Naučily jsme se navzájem porozumět svým
jazykům, naučily jsme se odezírat a reagovat. Nepropustila jsem
svou dceru z vysíleného náručí. Díky kontaktům a energickému pobíhání
tety Ottly, díky zásahu kolegů z nemocnice, díky gynekologovi,
který promlouval s nasupenou dětskou lékařkou i manželem, mě
tehdy nehospitalizovali.
„Je na pokraji šílenství, takhle ji nemůžeme nechat a nemyslím,
že by to byl projev laktační psychózy.“
Johan o mně mluvil bez obalu, jako o nějaké věci; musel vědět,
že všechno slyším. Gynekolog mu oponoval.
„Naopak. Takhle ji nechat musíme. Aby šílenství nepropadla
úplně. Je pod velkým tlakem. O jedno dítě už přece přišla.“
Můj zmatený manžel, ten můj erudovaný vědec, zalezl vyčerpaně
do kuchyně. Rozřezával řízky podle pravítka a ukusoval trojúhelníčky
masa, které mu nasmažila Ottla; k masu uválel kuličky chleba,
podobné hliněným dětským, jaké se cvrnkají do jarních důlků.
Cvrnkal si je do úst.
Cosi křupe pod nohama
Žena upíjí pomalými, ptačími doušky. Se slastnou trpkostí oddechne,
hřbetem skvrnité ruky otře ústa. Jako kdyby v době žní, na sklonku
– 141 –
vyprahlého dne na poli, vypila orosený půllitr studeného piva a ten
v ní jen zašuměl.
„Ještě předloni jsem si dělávala jablečnej mošt sama. Domácí
mošt. Z těch jablek našeho sadu. To se s timhle podfukem nedá
srovnat, todle přece nejni žádnej mošt.“
Pečlivě postaví vyprázdněnou, zrnitou sklínku do přím­ky s Denisovou.
Ta je už hodnou chvíli poloprázdná.
„Vlastně… z jejich sadu.“
Denise matčina zpověď obtěžuje. Další zpověď stařeny v masce
otlučeného kašpárka. To je na jeden den a jednoho muže příliš.
Chtěl by si utřídit dopolední změť z obecního úřadu. Pokusí se
vykroutit. Snad nehoří, matka mlčela celý život, pár dní to přežije;
příští víkend za ní přijede znovu.
„Nejsi ničím vinna. Taková byla doba. Zpovídat by se měli jiní.
Nemám moc času, radši mi řekni, co je v Puklicích nového, co dělá –“
„Kdybych nesouhlasila, vlastní bratr by mě zabil!“
Popadne a přiškrtí Denisovo zápěstí. S překvapivou silou. Což
potěší synovo lékařské srdce; matka je vitální, má kuráž.
Žena pětici polámaných nehtů do masa zaryje, než mu ruku
nenávistně odhodí jako nepotřebný odpad, jako ucpanou rouru od
kamen. A tu svoji zaklesne za okraj talíře. Sveřepě se zadívá před
sebe, na rozlezlé figurky poskakující nejen ve vypouklém čtverci
obrazovky.
„Vypnu to.“
„Ne!“
„Stejně se na to nedíváš, tak –“
„Jen toho strachu a bezesných hodin, co jsem si prožila, když
jsem Gitu tajně vykrmovala. Aby nechcípla hlady. Aby se mohla
zdekovat. Kdyby se to Láďa nebo tvůj fotr – natož Poledňák s Klei-
nem – domákli, skončila bych jako vona.“
– 142 –
Z ledničky vyházím jako první řízky. Potěžkám dva činely, které
odrolují strouhanku. Připlácnu je k sobě a odhodím na stůl. Balím
jídlo do stříbřitého alobalu.
Zabouchnu dveře za svojí rodinou.
Přitomjetolikpotřebuju.Vždyckypotřebujuvědomí,žeměpřená-
šejí,abychseneutápělav bažinách,kterébylypodemnounachystány.
Jen třepotám nohama; někdo mě vždycky pevně zachytí v podpaží.
Ottla mě pohupovala v náručí, říkala, že jsem její bezbranné ptáče.
Které se v řídkých chvílích, nečekaně a vlezle promění v krvelačného
dravce. Co klove dovšehoživéhokolem,trhá a rvekrvavé flákymasa.
A nejvíc ze sebe samé.
Popadnu nové činely a vyplesknu čerstvý tón o své tváře. Koho
jsem za svůj život přenesla a pochovala v náručí já?
Denis si promne pět zčervenalých fleků na zápěstí. Ví, že je v pasti.
Už neunikne.
„Vypnu tu televizi.“
„Ne!“
Denis odmítne nabízenou křupku. Matka si je vhazuje do úst,
chroupá mezi slovy.
„Netušil jsem, že doktorku Lauschmannovou znáš tak dlouho.“
„Vod konce války. Já jsem jí zachránila život. Klepala jsem se, aby
to tady někomu nevykvákla.“
„Zachránilas ji?“
„Jo.“
„Tak proto tě tak vehementně nechávala pozdravovat.“
„Kdy?“
„Dneska dopoledne.“
„Nechala pozdravovat… Přede všema?“
„Tebe jedinou. Řekla a pozdravujte ode mne svou matku. Za
daných okolností to považovali spíš za výhrůžku vůči naší rodině,
– 143 –
že přijdeme o střechu nad hlavou, protože jsem provedl příšernou
věc, prozradil jsem…“
„Co?“
„Ale nic.“
Proč to neřeknu? Proč to nejdůležitější zazdím mlčením? Proč
neřeknu, jak strašlivě mě mrzí, až k bolavému srdci, že jsem před
lety Ulričin řetízek přes hlavu své dcery nepřetáhla. Ale že jsem
to před lety napravila. Slunečním medailonkem jsem nakonec dítě
obdarovala. Blonďatou holčičku. Jen v jiný čas, v jiné zemi, skrytou
v jiném tělíčku. Proč to ksakru neřeknu. Vymáčkni se, no tak; jsem
baba nevděčná, to ta únava.
Bojím se, že by mě nepochopily?
Na mohylu soukmenovců naplácnu poslední řízková dvojčata.
„Že by se ta naivní frajle na starý kolena naučila vyhrožovat?“
„Zachránilas ji? Nikdy jsi o ní nemluvila.“
„Na co taky. Táta by mě zabil.“
„Kdyby jsi mi o tom řekla dřív, mohlo být všechno jinak. Mohl
jsem ji třeba pozvat k nám.“
„K nám!?“
„Zklidnila by se ona. Zklidnili by se lidi ve vsi. Určitě byste se
vy dvě dohodly spíš a rozhodně líp než… nezasvěcená úřednická
byrokracie. Tebe by přece z bytu nevyhodila. Natašu taky ne, ta
panikařila zbytečně. Žádné oficiální sezení na obecním úřadě se
konat nemuselo. Vůbec nic se konat nemuselo, kdybys promluvila…
Hlavně se přestaň obviňovat.“
„Píšou, že se stačilo neúčastnit. To ale vůbec nešlo, Denisi. –
A s Gitou se vidět nechci. Pro mě zgrajzla v den, kdy ta dětská kost
a kůže klopýtala a mizela za jabloňovým sadem s vojenskou taškou
přes rameno. Pro mě vona skončila před šedesáti lety. Vodepsala
jsem ji. A šlus.“
– 144 –
Osvěžení pod jabloní
Denis se zvedne.
„Necháme toho, mami, uklidni se. Nemá smysl se rozčilovat kvůli
něčemu, co je dávno pryč. Koho to zajímá. Počkáme pěkně, jak rozhodnou
soudy. Ty si teď odpočineš. A na podzim ti Nataša udělá
zase ten tvůj domácí mošt. Udělá to ráda, stejně všechno zavařuje
a nakládá a odšťavňuje jako šílená. Nebo ho odkoupíme od někoho
z místních.“
Denis má neúčastný hlas. Dolévá jí sklenici. Je netrpělivý. Rád
by byl chvíli o samotě. V uších bzučí pouťový kolovrátek, drkotají
trakaře poutníků z okolí…
Vrásčitá ruka se vymrští, vyrazí mu naplněnou sklenici z ruky,
kašpárkova rolnička zacinká.
„Prdlajs! Dyť já ten mošt himlhergot nenávidim, nikdá mi moc
nešmakoval, hnusí se mi!“
Žlutavá tekutina se rozcákne po zdi. Mokré šmouhy potřísní
černý závěs před krbem; efektní dekor. Polepí i televizor, curůčky
stékají po obrazovce. Přelévají se přes postavy televizního panoptika,
obličeje se vyklánějí, rozevírají ústa, vytrčí jazyky, lapají
osvěžující kapky, pramínkové stopy potěšeně olízají. Nepoškozená
sklenka se dokutálí k lakovanému, dubovému prahu. Váže na sebe
neoblomný světelný paprsek, rozláme ho v geometrické obrazce
a kobercové hlavolamy.
„Víš, proč jsem se celý ty roky prolejvala moštem z jablek? Víš
ty proč?“
Talíř vyklouzne. Jeho dopad ztlumí perský koberec. Denis se unaveně
shýbne. Ztuhne, jakmile se mu matčin roztřesený pětiramenný
pohrabáč znovu zaryje do těla. Tentokrát do ramene. Ovládne
nutkání otočit se a otisk jí oplatit.
„Protože to byly jabka právě z tohodle jabloňovýho sadu, rozumíš.
Z žádnýho jinýho. To byl můj trest. Já jsem vysávala mízu ze
– 145 –
stromů, pod kterejma leží moje vi-vina, já jsem tu vinu vysávala, aby
to rozložený tělo zmizelo jednou provždy. Vysávala jsem mrtvolu
z hlíny. A z mýho těla, z mý hlavy tak nezmizela nikdy.“
Nepochopily by nic, nány.
Barbora na matku horečně gestikuluje. V odlesku rozevřených
okenníchskelzahlédnujejíukazovák,kterýmsipřekřížilasešpulené
rty.
Proč urážím. Není důvod nasazovat na pracovitého, spokojeného
zetě, který své dcery vychovával sám. Možná mě rozčiluje právě
ta jeho spokojená vyrovnanost, s jakou mé dceři ustupuje z cesty.
Natrhnu kůži vylisovanému alobalu.
Zmučená Bára spráskne teatrálně ruce, výron nepřesvědčivého
nadšení.
„No, to byl teda den, ale to bude dobrý, dobrý to bude, všechno
bude dobrý. Tak. Dáme si něco z těch dobrot, babi, jo? Určitě musíš
mít taky hlad. Anča říkala, že v mrazáku je vanilková zmrzlina, ta
nás v tom vedru aspoň zchladí, se šlehačkou a třešněmi, a všechno
bude dobrý, jen a jen dobrý.“
„Dám si kopřivovou polévku.“
„Cože?“
„Kopřivovou. To je moje zkušenost z Terezína, se kterou se
s vámi ráda podělím. Polévka se dá uvařit z jednoho listu zaprášené
kopřivy. Mám chuť na kopřivovou polévku.“
„Klid, uklidni se.“
Denis se vyhýbá oslovení. Matka režíruje panoptikálně nestvůrný
a zároveň zábavný rej, představení by si neměl nechat ujít.
Na posvícenskou náves doputoval i strašidelný zámek. Začíná mu
být trapné říkat té Ženě mami; oba se potkali v kotci věku, kde se
rozdíly desetiletí smývají.
– 146 –
Žena se vychýlí z rovnováhy, Denisovo rameno stiskne bolestivěji,
zároveň se o ně opírá. Vzteklou pantoflí od sebe odkopává talíř,
který se pokoušel vyjevený Denis zdvihnout. Matka funí zdvojenou
námahou razantních pohybů a soustředěného mluvení, které se v ní
vzrušením zadrhává.
„Protože to, že se Gita vrátila, to nebyl první šok, kdepak, to
nebyla první skvrna. Před Gitou se totiž vrátil je-její bratr. Co mu
řikali Adin. Většina si myslí, že zas u-utek, že jak přivandroval, tak
taky vodešel. Jen pár vyvolenejch vědělo, že zůstal. A dneska to vim
jenom já, protože Klein je mešuge. Jen pár vědělo, že zůstal.“
Nemůže popadnout dech; uvolní bolestivé sevření Denisova
zmodralého ramene.
„Zu-zůstal.“
Chtivě popadne Denisovu sklenici, chlemtavě dopije jablečný
džus. Do kalného dna. Až jí tenké pramínky opouštějí koutky, vracejí
se překotně na světlo boží, promísené slinami. A stékají za výstřih
upnutých černých šatů.
Nášup z kopřiv
Denis matce podá papírový kapesník, aby si osušila krk. To odpoledne
už jí nedoleje. K ušáku přiklekne. Jako ve zpovědnici.
„Jsi rozrušená, bludné představy člověka někdy pronásledují
v zátěžových situacích. Zvlášť když jsou některé události tak vzdálené.
Příjezd Lauschmannové tě vystrašil. Všechno se pak míchá
a plete dohromady, to je v tvém věku naprosto přirozené.“
„Jako by to bylo dne-dneska.“
Žena ztěžka vstane. K synovi vztáhne obě ruce. Denis ucukne,
nechce skončit v jejích spárech. Rafne ho za letní košili. Přitáhne si
ho polorozhalenou hrudí nahoru k sobě. Zacloumá s ním.
– 147 –
„Stál tady, řikám ti. Jako ty. Adin Lauschmann. Bylo mu vosumnáct,
vo čtyři roky mladší než já byl. Přirajzoval si to do Puklic
z koncentráku pár dní před Gitou. Hádal se, vztekal se jak beran
a řičel, že pometelí do Třebíče, dokonce až do samotný Prahy a ajncvaj
rozmázne takovou nestydatou krádež. Za návsí se vyhoupnul
na žebřiňák stařičkýho Kabrhela, kterej to už chudák měl v kebuli
celý popletený a dokonce si považoval za velkou čest svíst mladýho
pána. Nedojeli daleko. Tvůj táta, Láďa, Poledňák a Malý, co se tehdá
eště jmenoval Klein, nadběhli přes židovskej krchov. Chtěli mu
domluvit, aby nebláznil, neudával a co prej má jako dovopravdy
v úmyslu. Měli přeci jen strach. Vyslýchali Adina tady v zámečku,
večer ho zalígrovali pro výstrahu do trezoru starýho Lauschmanna,
co tam teď Nataša skrejvá ty svoje pošahaný pytlíky. A zapomněli
na něj. Ráno jsme ho vytáhli, málem se udusil, ale pořád ještě
žil. Porád ještě chroptivě vyhrožoval. Nakonec ho zašpérovali do
stodoly, přivázali k trámu a nechali vyhladovět. Poledňák a Láďa ho
tam chodili kontrolovat. Nakukovali, jestli dodejchal. Náš táta taky
helfnul. Zahrabali ho v jabloňovym sadu.“
„Kopřivovou. A jako delikatesu chleba s uzeným. Někoho si pozvem,
aby nám plátky ukrajoval.“
Jak se to k nim chovám!?
Nesnesitelně.
Tři ženy, které mě obklopují, chtěly pomoct. Celý život jim
všechno zatajuju. A když se po střípcích, které bolestivě poraní i je,
pravdu dozvídají, tak je odmršťuju, urážím.
Tohle je taky jejich příběh. Když je budu vytlačovat, dávat přednost
dávným mrtvým, tak ten ďábelský kruh nepřetnu. Povyšuju se
nad nimi. Svým utrpením. Ony za to nemůžou, že nezažily hlad, že
nezhltly dvě lžíce kopřivové polévky, že neslyšely bosé hlasy zoufale
se bránit sprchám, které považovaly za plynový déšť. Ale jsou to
i jejich vzpomínky. A může to být i jejich budoucnost.
– 148 –
Čí je to vina, že mému světu nerozumějí. Cestu jsem neulehčovala.
Celý život k druhým vysílám falešné signály. A ostatní je mají za
pravdivé.
Jejich životy jsou součástí mého příběhu a jiných příběhů, které
se pod slunečnou oblohou vsouvají do jediného příběhu lidského
světa. Všechno má svůj čas, ten plyne dopředu i zpátky, bez přehrad
a slepých koryt.
A přitom je za to nenávidím, že se do mého příběhu cpou. Chci je
ušetřit. S chladnou tváří je nechávám opustit byt. Dceru neposlouchám,
její pravdu slyšet nechci, nechci slyšet její bla bla bla.
„Vždycky jsme ti s tátou i tetou Ottlou jen museli uhýbat z cesty,
to dusno s tebou se nedalo vydržet, ty jsi naše životy nevnímala
nikdy a táta tě měl přitom tak rád, ale ten tvůj chlad ho zabil, málem
zabil i mě.“
Bla bla bla.
Její táta zbožňoval jídlo. Hltal, futroval se a cpal nepřetržitě,
rovnoměrně rozkládal sousta. Plátky masa s geometrickou přesností
rozporcovával nožem. Na úvod vyjídal čtvercové tvary, obřad
stolování zakončoval tvary trojúhelníkovitými. Rýže musela být
servírovaná v miniaturních kopulích po obvodu celého talíře. Teprve
do středu kopcovité hradby, teprve do středu této nepropustné hladové
zdi se směla překlopit sběračka s čínskou masovou směsí. Když
si přidával další porci, musel se rýžový prstenec zopakovat. Jen byl
drobnější, s menším poloměrem, blíž k středu. Stála jsem nad ním
a opatrně překlápěla horkou sběračku ostré směsi.
Johan byl sociolog a historik. Útočila jsem na něj denně. Copak
lze zařadit a roztřídit duše, vnitřní tajemné vesmíry? Copak to lze?
Vnější děje a vnější pohyby jsou jen prázdný odpad. Čeho se dopídíš,
všechno těmi svými spekulacemi jen znetvoříš.
Smál se a žvýkal.
– 149 –
Růžová stužka v mlází
Z kašpárkova pimprlového divadla rovnou na expresní jízdu strašidelným
zámkem; medvěd táhne dřevěný vláček se ztuhlým pa­­
ná­čkem.
Žena se pustí rozhalenky. Vpadne zpátky do křesla. Pérování ji
dvakrát jemně zhoupne. Denis odejít nemůže. I kdyby chtěl. Podlamují
se mu nohy, zdřevěněl v těsném sedadle huňáčova zrychleného
vlaku. Zírá na svou pomatenou matku jako na zjevení; vidí
ji poprvé v životě.
Pod zadek si přisune rudě sametovou podnožku. Která spolu
s křeslem tvoří soupravu vyrobenou v Anglii na míru těla Rudolfa
Lauschmanna. Opravdový skvost anglického nábytkářského umění
v rudohnědé úpravě.
„Ta lebka tehdy…“
„Lebka mladýho Lauschmanna. Vyhrabal jsi Adinovu lebku. Z ní
jsi masil ty bábovičky. To bylo dost eklhaft.“
Uchechtne se a vyprskne žlutavé drobty. Tmou zavane průvan.
Tím uchechtnutím ho matka obviňuje ze spoluviny.
„Jak jsi s tím vším mohla –“
Zarazí se. Dřív než dosloví svou přihloupou otázku.
„Jako vydržet? Žít se s tim dalo, za války vodkráglovali tolik jinejch.
Zapomenutá historka. Jen kdyby vona pořád nevotravovala.
Nevim, jak s tim teď mám umřít. Nechám to na tomdle světě. Tobě
se vyzpovídám, tobě, ty seš chytrej po mně. Farář by to vydrmolil
tý svý hospodyni, co sbírá podpisy slavnejch. Co když ty plameny
pekelný přeci jen…“
Matka se uchechtne podruhé. Zaskočí jí. Chvíli kucká.
„Po těch letech je celá ta věc určitě promlčená. Měli bychom to –“
„Jako nameldovat policii!? A co myslíš, že by asi tak vyšetřili?
Mrtvej židovskej sudeťák, kterýho nešlo nikam vodsunout.“
„Nebyl žádnej sudeťák. Pleteš všechno dohromady.“
– 150 –
„Dyť ten kluk byl tak hrozně umanutej, jak praštěnej žokem do
hlavy. Pral se s Poledňákem a bráchou, hned jak přišel. Brácha mu
musel kulometem vyrazit přední zuby, jinak by se tý pijavice nezbavil.
Nechoval by ses jinak. Ale nezastřelil ho, to zas ne.“
PrudkétrhnutíprovázkemmálemzlomíDenisovivaz,vláčeknestaví.
„Táta –“
„Ale dyť jak všechny ty roky utíkaly… žili jsme poctivě. Táta si
myslel, že nic špatnýho neudělali. A je taky pravda, že ruku na něho
nevztáhli. Prostě chcípnul hlady a žízní, dyť byl takovej hic. Nikdo
by jim nic nedokázal ani tenkrát, ten kluk se vrátil vodtamtud jak
lunt, takovej tyčkovitej střízlík, klidně moh vysílením padnout kdekoliv
po cestě, ještě než sem vůbec dorazil. Takovej prodlouženej
pochod smrti.“
„Cože?“
„Že šlapal prodlouženej pochod smrti. – Řikal Poledňák.“
„Na cestě domů?“
Ne, neposlouchám. Vrším řízky.
„Budete mít ode mě na víkend.“
„Mami, nech tý komedie. Maso jsem si koupila sama, sama jsem
si ho naklepala, obalila, osmažila. A nakoupila jsem nejen to maso.“
„Nikdo se tě o to neprosil. A neprosí.“
Urazím je tou lepkavou hroudou, žádné pečlivé geometrické obrazce.
Do téhožplátu alobalu na křehké řízky naházím chlebíčky, nahňahňám
zákusky. Laskonky se rozlámou, krém otře o strouhanku,
vnoří se do něj sesuté olivy, připlácne kus lososa.
Sladkoslaný štrúdl zamotám do stříbra, nakynutou vánočku
odhodím dceři do náruče.
„Pěknou oslavu.“
Andula si z úst vytáhne růžovou stužku, znovu ji zpracuje, jazyk
obalí narůžovělým igelitem, vyfoukne bublinu, práskne jí směrem
k matce a ke mně. Báru vystrčí ze dveří.
– 151 –
„Nebul, padáme. – Fakt nechápu, jak vám dvěma mohli dát vysokoškolský
diplomy.“
Práskne za sebou dveřmi.
Denissvématcepřílišnerozumí.Přesnějiřečeno:nerozumíjívůbec.
Je mu nevolno. Pachuť zvratků cítí až v krku. Ocitl se v mlze, jeho
život už mu nepatří, pozoruje se z dálky, není schopen se soustředit.
Má strach, že omdlí. Vagónky prohučí spirálovým schodištěm, ko­
drcajídonejvyššíhopatra,nadosahslunce.Přisedajívzrušenéloutky
pimprlového divadla; kašpárek jejich tlačenici přísně naviguje.
Denis se pokusí trhavou jízdu přesměrovat.
„Lauschmannovátvrdí,žejejíbratržijev zahraničí,žeemigroval.“
„A má na to důkaz, co? – Gitě neřekneš nic. Ani muk. Zůstane to
mezi náma, Denisi. Zůstane to mezi náma. Vymazávala jsem to ze
sebe a moštem se proplachovala tajně, ale když zas přirajzovala…
V padesátym čtvrtym přilezla taky, nepoučitelná. Na zápraží na
mě vystrkovala to svý těhotenský panděro, já umírala strachy, že
někomu prozradí…, že se podřekne, jak jsem jí pašovala chleba.
A že mě po-potrestaj stejně jako Adina. Nenápadně odkráglujou.
Po tom jejim druhym návratu se mi, Denisi, zdávaly tak hrozný sny!
Ležela jsem přivázaná ke stolu a kolem hory jídla. Jako kapr na
suchu jsem lapala po jedinym soustu, ždibečku, drobku. Nakonec
mi pusu ucpali hroudou hlíny. Brr. – A teď si přirajzuje zas.“
„O co ti, mami, jde? O co ti vlastně jde? Žijeme normální život. A ty
nás všechny vláčíš na uzounkou lávku.“
Naznačí centimetrovou vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem.
„Takhle uzounkou. Máme v mlze kráčet za tebou. Ale pod námi je
bažina. Nic jinýho než smradlavá bažina, ty poslední svatá!“
O co mi vlastně jde. Přepilovat mříže uvnitř.
Rozklepu se až po jejím odchodu. Znovu a znovu předstírám
opačné pocity, než v jakých se utápím. Vnitřně poničená.
– 152 –
Odloupnu všechno, co na mě dneska naházeli. Odrolím strouhanku
z dlaní. Jsou suché, žádné krvavé těstíčko.
Ani své dítě, své vnučky nedokážu milovat víc než sebe samu.
Natož ostatní lidi.
Ne, nechci se ve svých vzpomínkách brodit s nimi. Připomínat
veteš, která dnešek zavalí. Nechci, aby věděli. V Puklicích kolem
sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat
nežádoucí. Čistím se v Puklicích; vymezené smetiště mých minu-
lostí.
O co mi jde, děvenko, ti dneska nepovím. Kuchyň mojí bobtnající
hlavě nestačí, můj mozkový obal formuje do krychle. Vršek hlavy se
zplošťuje, čelo se pravítkovitě napíná, v koncích protahuje a presuje
do stropních rohů. Jsem čtyřrohý ďábel. Jsem zrůda, volám v duchu
bezmocně na dceru, jsem čtyřcípá zrůda.
Kašpárek se matlá v hlíně
Denissenaošumělépodnožcenehýbe.Ztěžklá,deštěmnacucanáhouba.
Hlava nepřijímá. Rozum stávkuje, brání se temnou prázdnotou.
Denis na rukou cítí mazlavou hlínu, která mu s příjemnou mrazivostí
obepíná prst, ale i zalézá za nehet, natlačuje se, rozšklebuje hranici
mezi masem a nehtem, zemina rozráží bolestivou překážku, sunout
prst stejným tlakem dál by slast proměnilo v trest.
Svůj chlapecký prst rychle vynoří.
Dospělý Denis si prohlíží mužný ukazovák, dlouhý a silný. Vybělený
dezinfekcí. Pěstěný. Bílý půlměsíc svěšuje koutky, usazený
v nehtovém lůžku, pod tvrdým krytem. Vrásky na kůži za nehtem
jsou vodorovné, na kloubu spletené a hluboké. Stahuje je a vcucává
vír času. A v místech, kde se prst připojuje ke čtyřem izolovaným
spojencům, se čárky ztrácejí, nahrazeny tečkami; sprška drobných
pih se sotva znatelnými chloupky. Štětinatá pavučinka, která Denise
– 153 –
propojuje s Adolfem Lauschmannem. Tímto prstem se dotkl jeho
lebky. Tímto prstem na ni poklepával. Touto rukou ji plnil pískem.
Tomu mladíkovi se návrat domů podařil.
„Tomu mladíkovi se návrat domů podařil.“
„To jo!“
Žena pookřeje. Doufá v polehčující okolnost.
„Zasloužil by si řádně pohřbít.“
„To ne, Denisi, to v žádnym případě, začalo by se to vy-vyšetřovat,
ty mě neposloucháš, sedíš si na uších nebo co?“
„Poslouchám. Pokud nezemřel násilnou smrtí, tak nikdo nic
nezjistí. Nikdo se ho nedotkl, zemřel vyčerpáním, zkolaboval.
Náhodou prostě narazíme při úpravách jabloňového sadu na tělo
neznámého člověka, bezejmenného a –“
„To jo, jenomže… to ne… jako teda za-zaživa…“
Žena blekotá, slova se jí perou na špičce jazyka, bojují o prvenství.
Když se nedohodnou, nastane pěstní zápas. A ten nějakou
chvíli trvá.
Lednička je vyrabovaná. Dostanu nestydatou chuť na řízek. Z mísy
alespoň vyškrábu zbytek čočkového salátu. Uvařím si brambory.
A usmažím vajíčka. Pečlivě erteple oškrábu. Bezbranně schoulené
domojídlaně.Svléknujedonaha,sedřuz kůže.Jednupodruhé.Teta
Ottla slupky bleskurychle balívala do starých novin. Odhazovala do
koše. Abych neviděla. Ty první měsíce jsem je odmítala vyhazovat.
Tohle by Rozálce zachránilo život, tyhlety slupky by Rozálce zachránily
život, vidíš to, a ty to tady vyhazuješ. Rvala jsem z odpadkového
koše hrsti hnědých hádků, rvala si je do pusy, v ústech je rozemlela
na kašovitě odpudivou směs s křupinkami hlíny a písku a ztěžka
polykala.
Obviňovala jsem nevinnou. Zas tak moc se od ostatních neliším.
Vyčerpaná smažím vajíčka, jedno z nich vyhodím, zelenavý pukavec.
Smažím je na cibulce. Cibuli rozříznu, nůž projede štiplavými
– 154 –
plátky. Roztáhnu prsty. Vidím holčičí dlaň se špinavými nehty, jak
křečovitě svírá cibulku od porodní báby Drbavé. Jediná se odvážila.
Měli strach. O svůj život. Bylo by to totéž, jako kdyby při zběsilém
pogromu ukrývali Žida.
Chleba si namažu máslem s nízkým obsahem cholesterolu a posypu
pažitkou. Nakrájím ji nadrobno. Dlouhé, tmavě zelené hádky
rozsekám nemilosrdně napadrť. Sekám prudce a dlouho.
Medvědí mléko
„Chceš napít?“
Denis je nevrlý. Chce jen zamáznout proluku. Pod kašpárkovým
velením kolotoč přenesou a roztočí na střeše strašidelného zámku.
„Na-násilnou smrtí, jak tomu ty řikáš, to teda vlastně trochu jo –“
„Trochu co? Tak to dořekni všechno, sakra.“
Nejraději by jí do pusy nacpal křupky po hrstech; ať proboha
skončí.
„Uklidni se. Nemusíš se ničeho bát. Táta, Poledňák i strejda Láďa
jsou mrtví. Kdyby to někomu řekli, dávno se to provalilo. A Klein
trpí pokročilou demencí.“
Žena se na svém trůnu znovu rozchichotá. Nadskakuje jako na
trampolíně. Kymácí se dopředu a dozadu; rozhoupává neviditelnou
řetízkovou houpačku. Přitom vyprazdňuje slzavé váčky.
„Denisi… Denisi… kdybys věděl.“
Znaveného Denise vyburcuje pachuť hnusu. Vypelichaný papoušek
cvaká zobáčkem a nabírá zalepené obálky z kola neštěstí, vyštrachá
zbrusu novou.
Potlačuje odpor ke své sbírce hysterických doznání starých žen,
cítí vztek a opovržení. Soucit, dokonce i přirozená zvědavost se
vypařují.
Chlapec přestal mít rád mazlavou hlínu.
– 155 –
Temnou prázdnotou Denisovy lebky prosviští indiánský šíp.
Upatlaná vzpomínka. Přetáčí film pozpátku. Pokaždé stopne totéž
místo. Očima prohmatává znehybnělý obraz, který se zadrhnul.
„Lebka. Byla sice nerozbitá, nijak deformovaná, ale… Ano, já pitomec,
ta lebka byla od těla oddělená. Vyhrabal jsem ji samotnou,
pěchoval pískem, otáčel. Někdo musel s tělem manipulovat.“
Smích na tváři tuhne. Matka létá na pouťové houpačce. Sviští
vzduchem výš a výš. Zábava se proměňuje v utrpení.
„Denisi, kdybys věděl, to byla prostě taková doba. Ládínek ho…
Prostě jsme k-kvaltovali.“
„Byla jsi u toho.“
„Jenpotom!Nepřerušujměporád,kdyžtiněcopovidám.Nestačili
jsme vykopat hlubokou jámu. Byla hrozně světlá noc, žádná černota,
co kdyby nás někdo zmerčil, všichni se báli a zemina byla vyschlá
a tvrdá a… Ládínek… než jsme tělo spálili… tady v tom jejich krbu…
to si neumíš představit ten cukerínovej puch… Ládínek ho vosekal.“
Denis sekne očima k černému závěsu, který matka ušila a nařasila
před vymetený a navoskovaný krb. V němž se nikdy nezatápělo.
Nikdy. Ani když jako děti s Natašou usilovně škemrali, třeba
o Vánocích. Zacukají mu koutky. Nemá daleko k matčinu trhavému
chichotání. To už je trochu moc.
„Cože s ním udělal?!“
„Vo-vosekal sekyrkou… aby ho líp poskládal do tý malý jámy…
na žebra přeložil ruce a nohy… hlavu… zvlášť… pěkně ho porovnal.“
„Ano. Jistě. Jistě.“
„Zdá se to hnusný –“
„Je to hnusný.“
„…ale my jsme, Denisku, nemohli jinak.“
„Jistě. Ano. Jistě.“
Denis si hlasitě odkašle, hlen opovržení mu obalí hrdlo.
„Jistě. Šel zahradník do zahrady s motykou, natrhal tam rozmarýnu
velikou. Tím se všechno vysvětluje. U rozmarýny moje matka
– 156 –
s mým otcem osekávají mrtvé tělo. A na jiném místě a v jinou dobu
tři floutci olamují ženské ruce. Jistě. Ano. Jistě.“
Víno je stočeno do lahví, tak se musí vypít.
Když polknu poslední sousto a olíznu drobky nalepené na nasliněný
prst, kterým ťupám po talíři, vyčistím si zuby. Zavřu okno,
zatáhnu závěs. Tak dlouho jsem s žádostí o rehabilitaci rozumně
otálela. A na stará kolena… Měla jsem si paměť vymazat. Nešťárat
ve vosím hnízdě.
Dole nervózně zacinká poloprázdná tramvaj. Zacinká podruhé.
Rychle zacupitej zpátky, žij svůj život. Zacinká potřetí. Polknu prášek
na spaní. Pozdní siesta na vysokém pol­štáři.
Vstanu, u okna polknu druhý.
Ulicí poskakuje opálená turistka s kosmetickým kufříkem, muž
za ní po dláždění drkotá s nabobtnalým kufrem na kolečkách. Špinavá
žena s moučným obličejem se opírá o hůl, v rohu náměstíčka
nastaví dlaň; na zápěstí se zhoupne igelitová taška se zaschlým
kečupem. Strnule čeká na drobné.
Denis matkou neopovrhuje za to, co udělala, ale za to, že mu ničí
dosavadní život. Povyšoval se nad ní vždycky. I nad svou sestrou.
Intelektuál, který se vyvlékl z holínek a nenávidí ty, kdo drží vidle
a kydají hnůj na zahradě jeho dětství.
Uši si zacpat nemůže. Musí zachovat chladnou hlavu. I když je
horko k zalknutí.
„Hlavně si zachovat chladnou hlavu.“
Zvedne zadek z podnožky, Denisi vstávej, kolik je hodin. Čapí
kroky zaduní, kolena vzhůru, levá, pravá. Nařasí ošuntělý okenní
závěs. Zvětšuje škvíru, pokoj zesvětlá; na obnaženém parapetu vyrovnává
křupky, dvě a dvě proti sobě. Vytvoří šipku se sedmi hroty,
čtrnáct protilehlých fazolek, čtrnáct spících tuleňů.
– 157 –
„Věcně okomentovat všechna ta absurdní vyprávění. Jedině tak.
Ano. Jistě.“
Matka udiveně osuší oči. Nervózně proklepává podoční pytlíkovité
váčky, tentokrát svým kapesníkem, látkovým, s vyšitým
monogramem. Bolí ji synův chlad a odtažitost. Očekávala spojence,
který ji polituje. Rozteklá a scvrklá v ohromném ušáku se obhajuje,
průtok slov nabírá obrátky, stahován vírem. Denis v poklidu vyměřuje
křupkový obrazec. Motivy žeber.
„Gitu jsem zachránila já, Denisi! Němkyni! Proti všem.“
Denis hrábne do hrnce na mléko. Pro novou várku křupek.
„Denisi, já mám schovaný eště ňáký lejstra, co Ládínek zfalšoval.
Denisku, ty budeš můj prostředník, já Gitě helfnu eště jednou, dáš
jí to, třeba to k něčemu bude, co já s tim, stará, nemocná, usoužená
bába… Denisi!“
Denis poodstoupí a se zájmem studuje zdokonalený srpčitý výjev.
„Máš recht, Denisi, Gita tu může bydlet okamžitě, všechno se vystěhuje…
Vemu jen ty svoje peřiny a židle a utěrky. Může se nakvartýrovat
třebas hned!“
Denis vyloví delší kousek, prozkoumá, úlovek zahodí. Hledá
bachratější křupku. Pro hrudní střed druhého žebroví.
„Z pražského bytu se stěhovat nehodlá. Šlo jí o očištění otcova
a matčina jména. Chtěla, aby v Puklicích stál pomník. Jinak nic. Já
idiot vyburcoval všechny známé na úřadech, právníky i… A vymýšlel,
jak ji zničit. Já idiot.“
„Denisi, já mám nějaký úspory. Já jsem špárovala celej život, pro
vnoučata… Já ti to, Denisi, všechno dám, teď hned ti to dám, mám
knížku na heslo, pocem, já ti to heslo pošeptám, pocem, Denisi –“
Marně se pokouší vyprostit z měkkého ušáku. Hektická překotnost
svazuje končetiny. Už tak sešněrované strachem. Očekávala
odlišnou reakci. Spikleneckou.
Denis už kdysi dokázal smazat minulý čas. Vrátit k bodu nula.
Zhmotnělébožíznamení,všejeodpuštěno,všechnovčerejšívymazáno.
– 158 –
Žena se dívá na Denise a vzlykne.
Tentokrát měla mlčet.
Žebračka se odšourala. Odvrátím se od světlem změklé ulice. Ospalý
rudý kotouč je neúprosný.
Dřímám v zastíněné ložnici, teplý vzduch zneklidňuje.
Potměšilý dnešek nedá spát. Chci být sama, přitom vykukuju za
zády každého člověka, můj život prosakuje do ostatních. Bez nich
bych byla jen proděravělý cedník. Nabaluju osudy ostatních, ty jsou
propleteny s jinými, každý propojen se všemi. Propojen, scelen –
a sám. V pavučinkách vztahů.
Měl to být snadný návrat.
Jak jsem mohla být přesvědčená, že narazím na hranici, že
o druhých vím všechno. Nikdy není účet podškrtnut a sečten. Nekonečná
měňavkovitost. Rozpůlit se, rozčtvrtit, rozdrolit… Se svými
depresivními stavy umím zacházet. I šok jsem prožila. A přežila.
Nejeden. Nepoučitelná.
Meteorologové předpovídali přívalové srážky.
Polknu další prášek. Oči se klíží.
Výslužka
Ve vstupní hale cosi zarachtá.
Žena strne. Bleskurychle vypne páteř, uhladí vlasy, dosuší oči.
S nečekanou mrštností se sehne. Zdvihne talíř z koberce. Sfoukne
smítka, rukávem vycídí dno, z kastrolu na ně přihodí hrst křupek;
mechanicky začne ujídat. Po synovi hodí nasolený kapesník.
„Utři ty fleky na televizi. A mlč! Před Natašou ani slovo. A zhlas
televizi. Pořádně.“
– 159 –
Pouť obohatily střelnice; vzduchovky nabíjejí ostrými. Dorazily
v plné polní. Nataša vpadne rozrušená, tváře zčervenalé z nevídaných
pouťových hrátek.
Přistihne matku a bratra, jak zaujatě sledují televizní seriál. Jako
zhypnotizovaní naklánějí hlavy podle pohybů skřítků. Ti se pobaveně
shromáždili, ukazují si na tu dvojici, popadají se za břicha.
Do úst si bez přerušení vpravují žluté křupky. Mechanická
rypadla hrabou v kastrolu, dolují z mísy. Denis vstane, skřítkové
couvnou, pozorně mapují chování muže, který uzobává z parapetového
vzorce. Natašu ten výjev z míry nevyvede.
„Denis už ti teda všecko řek, mami?“
Matka odtrhne oči od obrazovky.
„Jo.“
„Vesnice je vzhůru nohama. Taková nestydatá krádež. Lidi jsou
rozčilený. Na lidi už je toho moc. Lidi tady nechtěj žádný vracení.
Drbavá povidala, že ji přece nějaká fašistka, co jí ještě ke všemu
straší ve věži, nebude vykopávat z domu. A mladej Kabrhel řek,
že by to byla křivda na křivdu. Stejně to byli páni a viděli jen sebe
a svý příjmy. Na všechno jim tady dřeli ti chudáci. Ale Láďa řikal,
že nic není ztracený, prej je to regulérní blázen, kape jí na maják,
není svéprávná.“
Denis dočistí parapet. Pečlivě smete drobky z límečku, z chlupů
na hrudi, ze stehen. Chvatně se loučí. Vymluví se na službu
v nemocnici.
„Dyť si řikal, že zůstaneš do pondělí, abysme se na ni mohli ještě
připravit, domluvit co a jak dál.“
„Změna. Musím do práce.“
„Ty jsi pro celou vesnici hrdina dne. Tobě postavíme pomník.“
Nataša trochu znejistí, jestli před matkou neprozradila víc, než
měla. Těká očima z jednoho na druhého. Denis ji uklidní polibkem
na tvář.
Matku na skráň nepolíbí.
– 160 –
V náručí svírám čerstvě porozeného syna. Prababička se mihne přes
dvůr. Hlavu zabalenou v šátku. Zapálila oheň v sednici i v kadibudce
na dvoře. Varuje před husou a houserem, štípou do břicha. Do
masa kolem pasu. A uždibují navrstvený tuk. Přijet měla i maminka.
Místo ní dorazila cizí žena s blonďatou holčičkou v drobných, trojúhelníčkových
plavečkách. Dobíhám s novorozencem na záchod.
Úprkem. Zabouchnu za sebou dveře dřevěného domečku, zaklapnu
zrezivělou zástrčku. Houser a husa se už kolébají za trouchnivějícími
dveřmi. Kejhají a kejhají, jejich těla rostou a oranžové zobáky se
zvětšují, protahují, dotírají. Prababička je bez tváře. Zející černá díra
v pestrobarevném šátku. Zdvihne děvčátko, opálené tělíčko vecpe
houserovi do krku. Jako šišku. Potí se a funí, jak do zobáku nakonec
vecpe i zrůžovělé patičky. Dívám se škvírou, ani nedutám. Jsem bezmocná,
dělat nemůžu nic. Zející čerň mne dlouhý, bílý, mastný krk.
Který se vlní pohyby dětského těla. Pohřbeného v husím těle. Zaživa.
Prudce rozevřu slepené oči.
Vánek přibouchl otevřené okno.
Nataša Denise horlivě obejme ještě u auta.
„Jen díky tobě se prej starosta moh ubránit proti tý kudlance
nábožný.“
Na zadní sedadlo vnutí dvě plata vajec.
„To ti posílá rodina starýho Kleina, teda Malýho, furt to pletu. Že
taky moc a moc děkujou.“
Vyklidí přední přihrádku, vymete doklady, vyhmátne automapy,
místonichvložía zaklapnerozměrnéhrbolatébalíčky,snads bonbóny.
Zahalené v lesklém balicím papíru, převázané červenou mašlí.
„To si votevři až doma, budeš zírat, takovejhle podpis nezískáte
snadnoaniu vásv Praze.Znamení,žesevšechnok dobrýmuvobrací.“
Na přední sedadlo k rozházeným papírům usadí pytlík třešní.
„A uvidíš, jaká bude letos na podzim úroda jablek. Nádhera!“
– 161 –
Denispřibrzdínatomtéžmístě,kdehopředpolednemvypoklonkovala
paní Lauschmannová. Vystoupí ze svého červeného auta japonské
značky. Pod kmeny třešní, jejichž koruny se teď vpodvečer tyčí
hrdě a nehybně. Je mu nevolno. Při pohledu na ostře zelenou trávu
protkanounahnilerudýmiplodypotlačujeobnovenénutkánízvracet.
Jsem vrah.
Odplivne si. Ještě vězel v matčině těle a už zabíjel. Pěkná zjištění
o sobě samém. K šedesátce.
Opře se o zvrásnělý kmen. Zvrací. Bosýma nohama ve značkových
sandálech ucuknout nestačí.
Celý den nejedl; vypil jedinou sklenici jablečného džusu, vyzobal
několik křupek. Nedostatek tekutin. Vyčerpání přiživované
tropickým vedrem a nedostatečným spánkem; má za sebou noční
službu v nemocnici.
Je to prozaické.
Nasedne do auta. Překříží se pásem. Co teď s tím vším haraburdím,
které zbylo z rozmetané pouti; polámaný kolotoč, utržené houpačky,
omlácený kašpárek, rozbitý zámek běsů, uprchlá strašidla,
ztrouchnivělé maringotky.
Cestou do Prahy, když si obličej otírá osvěžujícími ubrousky
a tělo ochlazuje průvanem, v něm vzklíčí myšlenka. Uhnízdí se
a rozlévá v pevné přesvědčení.
Než zaparkuje v tmavnoucím centru Prahy, v ulici, kde bydlí,
v ulici zanesené letním prachem, než projde kolem stolků zahradní
restaurace s plápolajícími svíčkami, mezi nimiž kmitají dva číšníci
s platy napěněných půllitrů, než tělo pokryje sprchovým gelem
a spláchne nechutný pach z úst i nohou, než svlaží kůži, čpící nakyslým
potem, je rozhodnuto.
Taková něžná letní noc a je rozhodnuto.
– 162 –
Návrat čtvrtý
(pozdní léto 2005)
Šlahouny
Zvuk roztočeného kolotoče z hlavy nemizí.
Denis tráví víkendy v rodné vesnici. Ve spíži se pro něj hromadí
košíky letních jablek, sklenice rybízové a jahodové marmelády, lahve
domácí slivovice, štangle salámů a uzeného; místní babičky úslužně
pokládají na kuchyňský oltář domácí vajíčka v pytlících od mouky.
Ve sklepě se vrší pytle brambor a cibule, v lednici tlačenka a jitrnice,
v mrazáku srnčí maso. Šťastná Nataša přebírá dary přinášené
zblízka i zdaleka, objímá dárce; přicházejí se klanět jejímu bratrovi.
Ten obšlapuje a přesvědčuje bratrance Ladislava; hučí do něj,
ladí pragmatickou strunu. Starosta odmítá. Schůzi kvůli nějakému
nesmyslnému pomníku svolávat nebude.
Fronta dárců zřídne. Utne ze dne na den.
K Natašině zoufalé nelibosti a za matčina mlčenlivého přitakání
se Denis stává vyjednavačem znepřátelených stran. Podivným
vyjednavačem. Přebíhá s bílým praporem od jednoho k druhému,
mezi čtyřma očima vysvětluje a máchá rukama, přesvědčuje a chce,
aby Puklice ve svém středu vztyčily pomník dávného rodáka. S dodatkem,
že teprve poté Gita Lauschmannová stáhne a odvolá všechny
své majetkové nároky. Aby se neumluvil do úplného vyčerpání,
sepíše a prosazuje srozumitelné prohlášení.
Nikdo – kromě Denisovy horlivé matky, jejíž kostrbatý podpis
stejně neberou vážně – text nepodepíše. Nejsou padlí na hlavu. Proč
by se někdo pro kus žuly s mosaznou tabulkou, pro kus balvanu na
prašné návsi, vzdával takového majetku! Tolika peněz!
– 163 –
Na Denise se přelévá averze celé vesnice. Přeběhlík do nepřátelského
tábora. Zkorumpovaný přeběhlík.
Je přeběhlíkem rád.
Tramvaj číslo třináct
Denis zazvoní u brány procovské novostavby Láďova mladého
zástupce Třešňáka, současného majitele obnoveného puklického
lihovaru. Který vyjde opásaný oslnivě bílou froté osuškou; naolejovaný
zápasník řeckořímského zápasu. V názoru na něj se paní
Lauschmannová i Stolař mladší výjimečně shodují. Považují ho za
náplavu; pro ně místní není a nikdy nebude.
Je bos, je přívětivý, pozve Denise dál. Namíří si to po cestičce,
posypané jemným štěrkem, lemované trsy rozkvetlých, sametově
rudých růží; jejich vůně opanovala vzduch. Občas koketně nadskočí
a sykne. Hroty kamínků bodají do chodidel. Přimhouří slastně oči.
„To je ta nejlepší čínská masáž. A zadarmo.“
Ještě než překročí práh obytného traktu, pobídne rozjařeně
Denise, ať vyzkouší novou finskou saunu. Ať se kliďánko zchladí
v italském bazénu. Visí rukou na klice dveří kopulovité vily.
„To víte, pane doktore, já bych vám strašně rád pomohl, kdyby
to záleželo jenom na mně… Ale zastupuju zájmy všech místních
občanů a jejich stanovisko je bohužel jednoznačné. Já sám tu bydlím
teprve sedm let, nic nevím, ale pamětníci nevidí pana Lauschmanna
tak nečernobíle jako vy.“
„Kteří pamětníci?“
„No, moc jich pravda nezbylo, ale jsou. Navíc je prý ta jeho dcera
baba pošahaná, hráblo jí, když vyprovokovala nějaký chlapy. – Pojďte
dál, dáme panáčka. Tady pozor, ten kamenný obklad je čerstvý,
speciální tvar hradební kameny –“
– 164 –
„Paní doktorka Lauschmannová je svéprávná a inteligentní osoba,
to vám mohu zaručit.“
„Každej halt víme to svý. – Hradební kameny a italský dekor
Lanzarote.“
„Stačí to podepsat.“
„Já bych moc rád, pane doktore, strašně rád. Ale znáte místní. –
Když už jste tady, chtěl jsem vás poprosit, když se sehnu, tak mě
tady vzadu a taky tady v levém koleni občas zabolí, tak jako zacuká
a píchne, nevíte, co by to –“
„Potřebuju váš podpis.“
„Ne. Třetina místních maká u mě. Já zas potřebuju je.“
„Na parcele černobílého pana Lauschmanna jste si nechal postavit
tuhle pestrou slátaninu s věžičkami.“
Mladý atlet se narovná, nasupeně přitáhne ručník kolem boků.
„Tak takhle ne, pane doktore. To jsem jako neslyšel. Co bylo,
bylo. My se tady díváme do budoucnosti, nikdo nestojí o pomníky
nechtěné historie. Mě z ničeho obviňovat nebudete. Já si tu všechno
před sedmi lety poctivě koupil a makám. A teď mě laskavě omluvte.
Příště se předem ohlašte. Nebo si můžem dát radši tu saunu. Bez
zbytečných řečí.“
„Jeden podpis. A přidají se.“
„Já se vám, pane doktore, divím. – Jo a mimochodem, ten zámeček
dost chátrá. Mám o něj sám zájem. A jsem schopný dát ho do
pucu. Starosta není proti.“
Denis se dívá na sykající záda poskakující po hrotech kamínků
a odplivne si. Sebevědomý, asertivní hajzlík. Nechce se hádat, nechce
se rozkmotřit úplně. Lékař specialista se vždycky hodí. Zvlášť
když v koleně občas zacuká a píchne.
Denis začíná být posedlý.
Před očima jízdu; třináctkou chce dojet na puklickou náves,
přes­tože tam žádná tramvaj nejezdí. Nevedou tam koleje. Propadá
– 165 –
umanuté představě, že naplno žít bude, teprve až dofrčí třináctkou
na náves. Stavba pomníku neznámého muže se staly prvotním
smyslem Denisova času. K vítězné cestě tramvají napíná všechny
síly. Ostatní je dočasně podružné. Obsese přitvrzuje, utahuje obruče
kolem jeho mozku.
A takkdyžsenaortopediizaněkoliktýdnůrozdrnčítelefona Deni-
sovouchozachytíprvníslabiky,v pavučiněmožnostíuvíznestaronový
nápad,jaktramvajk cílipřesměrovat.Ještějednouvlezedojámylvové.
Tentokrát neohlášeně. Promění ji v beránčí útulek. Léčba šokem.
„To potvrzení ti samozřejmě seženu, jezdit kvůli tomu do Prahy
nemusíš. Přivezu ti to. Stejně o víkendu plánuju zase cestu do Puklic.
– Ne, mě rozhodně nemůže zastrašit výhružný anonym několika
sousedů. – Přijedu. No kvůli mámě a Nataše zrovna ne. – Ne, nikam
nejezdi, říkám ti, že přijedu. Napeč bábovku, umel pořádný kafe. –
Ne ne, dělám si legraci. – No, nebo tak. Musím končit. Měj se.“
Několik vteřin sedí nehnutě. S kamennou tváří. Která se taví nadějí.
Kdosi neviditelný luskne prsty, Denis ožije. Třináctka nabrala
rychlost a duní ulicemi. Řídí ji Denis a práská přitom bičem nad
hlavou. Promne si ruce, znovu sáhne po sluchátku. Hovoří zastřeným,
znervóznělým hlasem.
„Opravdu nechci rušit, ale je to velice důležité. – Jistě, na to máte
plné právo, přesto vás moc prosím. Je to otázka života a smrti. Nepřeháním.
– Prosím. – Dnes večer? Už dnes? Děkuju.“
Denis omládl, desítky letokruhů jeho těla se odštěpují, obruče
praskají. Pokrčí kolena, přitáhne si je pod bradu, podrážkami se opře
o hranustolu,plnousilouradostiseodrazí.Kolečkovékřesloserozjede
k bílé skříňce; přední, prosklená část se pod nárazem Denisových
zad rozdrnčí, rozvibruje tmavohnědé lahvičky s léky a sady ampulí;
vyrovnané krabičky s pilulkami se dominovým efektem poskládají
na záda. Do místnosti vpadne zdravotní sestra. Obarvené zrzavé
vlasy má rozpustile sepnuté širokou, ručně malovanou sponou.
„Stalo se něco, pane doktore?“
– 166 –
„Připravte dalšího pacienta.“
„Ano.“
„Nebo ne. Počkejte. Kdepak jste říkala, že nás ta nádherná noha
bolí dneska?“
„Pane doktore…“
„Tady?“
„Ne. Výš. Ano tam. A vystřeluje to až nahoru. Ale jenom když jdu
do schodů.“
„Tak do schodů?“
„Ne, vlastně ze schodů…“
Než si lehne na igelitem pokryté tvrdé lůžko, sehne se. Aby
srovnala zlatý řetízek na opálené kůži hladkého nártu.
Zklidnila jsem se. Jedna tabletka prášků na spaní už zase stačí.
Samota mi prospívá.
Tramvaje cinkají a dorážejí, varovaly mě marně; se svými včerejšky
rozkládám dál. Dneska večer jeden zaklepe na dveře.
Styky se mnou bojkotuje dcera i vnučka Anna. Která je navíc
čerstvě zamilovaná; odmítá si kazit slastný pocit radostného opojení
kontakty s nesnesitelným příbuzenstvem. Barunka mě navštěvuje
tajně. Dusí se otázkami po nesrovnalostech, je dopolednem
prožitým v Puklicích zahnojená, zanesená až po krk. Potřebuje
o své úzkosti s někým mluvit. A tím někým můžu být jenom já.
Řadu otázek zodpovím. Většinu utnu slovem později.
To už mi za dveřmi stepuje ohlášená, přesto nečekaná návštěva.
Denis.
Potřebuješ vyluftovat
Nataša se pokoji a chodbami celého bytu sune s hučící rourou.
Doputuje do zšeřelé ložnice, v rohu problikává obrazovka. Z kapsy
– 167 –
zástěry vytáhne baterku s gumičkou a navlékne ji na čelo; posvítí na
místa, kam vysavač zajíždí. Když rozzáří všechny valéry perského
koberce, vymění koncovou hubičku. Baterka vyloupne z černoty
Ženina baňkovitá lýtka. S kroužkovou hadicí za zády Nataša postupuje
vpřed. Vrčivou šedou tyčí ze všech stran ohmatá Ženiny
nateklé konve v nových bačkorách, o dvě čísla větších. Hubičkou
podjede za nárt, pak vysaje drobky z klína, hrudi, opatrně objede
krk. Sníží tah na minimum a očeše drobky z vlasů; rozčepýřené
hnízdo připlácne rukou. Žena nadzdvihne bok, Nataša vyluxuje
sedadlo pod zadnicí. Přitom zakopne o podnožku a zakleje. Zvýší
tah na maximum a odshora dolů sjíždí po rudých, hrozivých závěsech.
Garnýž se zachvěje, vysavač dobrblá. Nataša prudce roztáhne
závěsy, otevře okno, vycvakne baterku na čele. Matisse a Cézanne
na stěně pookřejí, barvy zteplají. Žena se odvrátí, zavře oči.
„Zatáhni to.“
„Potřebuješ vyluftovat, je tu smrad jak ve vopičárně.“
Nataša se skloní, masíruje si modrající skvrnu na holeni.
„Málem jsem se přizabila.“
„Luftuj si u sebe. Zatáhni to.“
„Slíbilas, že to dneska podškrábneš. Máš stejnej čmaropis. Potřebuješ
na to vidět!“
„Zatáhni to. Přines mi křupky. Lampa bohatě stačí. Začnem s tím
zejtra.“
„Slíbilas to.“
„Zejtra.“
Denis mluví a mluví a mluví, čapí krok vyměnil za plavné kolébání;
tygr přechází v kleci. Nervózně cvrnká palcem o prostředník. Svým
otočkám dodává ten správný, úderný rytmus. Jako by mě zaříkával
šaman.
Stojím zády k oknu. Za nímž doznívá další z horkovzdušných
srpnovýchdní.Sesotvapostřehnutelnýmipříslibypodzimníhomírného
– 168 –
dechu a čerstvé divadelní sezóny. Ráda bych se otočila, zadívala do
červánků; růžová pěna protínaná napěněnou šlehačkou a bleděmodrými
brčky netrvá věčně. Přemýšlím, jak Denise vystrnadit. Abych se
mohla vrátit k psacímu stolu a modrému sešitu s oranžovými odlesky.
Na nesmyslný, absurdní návrh kývnu. Přestože je nad slunce
jasné, že Denisova naděje není z puklického světa. Ale provokovat
ještě můžu. Přikývnu člověku, který vyměřil hnojiště, v němž mi
Stolař vymáchal rypák. Vidím, jak nesmírně mu tím ulevím. Jsem
tím povinována jeho matce. Splatím svůj dluh.
Místo aby zmlkl, rozloučil se, odpochodoval, dosedne s úlevou
k vychladlému čaji. Mne si vítězně ruce, vlezle se usmívá. Podat mu
tak utěrku, v níž by si suché dlaně mohl třít do ruda. Jako kdysi jeho
matka. Utěrku položenou v klíně, držela ji pevně a co chvíli si do ní
utřela suché, popraskané, zarudlé prsty.
Pro změnu se rozpovídá o své práci; vrací končetinám pohyb.
Mluví a mluví a mluví; neposlouchám. Po očku stopuju červeň za
oknem. Do čaje si přisypává čtvrtou dávku cukru. Úzkostlivě se
vyhýbá čemukoli, co by rozezvučelo témata spojená s mým soukromím.
Filozofuje. To vypadá na dlouho. Sakra.
Já miluju končetiny nepohyblivé.
Nerozumí mi.
Zmuchlaná nevěsta
Nataša odemkne trezor. Vyjme prémie zatavené do igelitu. Čočku
vysype do odpadkového koše, vyboulené papíry vyhladí válečkem
na nudle.
Žena křupká žluté oválky a zírá na jitřní pohádkové bytosti; nad
televizorem přelétávají ladné čarodějnice, voda z šosu odkapává
vodníkům, pavoučím mužům se vyhýbají smrtící kulky. Nataša jí
pod loket vsune snídaňový tác s rozstříhanými bílými čtvrtkami,
– 169 –
černým fixem, vyhlazenými vzory a zbrusu novými papírovými
sáčky. K ušáku přistaví stojací lampu. Rozsvítí. Pokusí se Ženě na
hlavu nasadit gumu s baterkou.
„Tak ke strojům.“
Žena baterku strhne, rozcuchá si vlasy.
„Až to dokoukám.“
„Mami, nemám ani pytlíček a v pondělí mi navezou nový zboží.
Takový tržby, co mám teď za den, jsem nemívala ani za měsíc.
A Láďa taky čeká, potřebuje to co nejdřív. Není čas na špásy.“
„Počkej si na originál.“
„Nebyl tady kolik tejdnů. To víš, takovej herec je žádanej.“
„Jsou divadelní prázdniny.“
„Kdo mluví vo tyjátru. Filmuje.“
„Denis nepřijede?“
Nataša zakopne o vysavač, který tu nechala předešlého dne.
Nakopne ho z boku.
„Krucinál, co by tu po tom všem dělal? Copak von ví, jak tu žijem?
Starej drek ví. Zdálky se mu to mutýruje. Nechci ho tu už ani vidět.“
„To ty víš kulový.“
„Hele, mami, potřebuju jich dvacet, to nejni zas tak moc. Dělej.
Než příde Háňa Malá a Stolařka, ať to neviděj. Budem zavařovat.“
V sobotním, nepřekvapivě škvařícím se odpoledni vystoupí z Denisovy
červené toyoty dvě postavy. Majitelova svižně, druhá se zadrhne.
Pevný mužný krok zaregistruje opožďující se šourání. Chvíli se
dohadují; Denis chápavým gestem propustí svůj nižší doprovod.
Ten se s úlevou nasouká zpátky do plechového krytu jako do záchranného
skafandru. Aby se mohl nadechnout.
Denis do bílého rodinného domku, obehnaného do vý­še hlavy
tmavě mořeným dřevem, vejde přes dlážděný dvorek sám. Na záhon,
rozveselený astrami, zhlíží křehká zeleň tamaryšku. Ze vsi se
ozývá štěkot psa a drnčivý zvuk pily.
– 170 –
Ladislav Stolař mladší, v trenýrkách Adidas, čerstvě opálený po
zájezdu do jižní Francie, s úlevou zastrčí bílá lékařská dobrozdání
do náprsní kapsy flanelové košile. Zase ten nepatřičný stejnokroj
v oživené síle laskajících paprsků.
„To je přesně vono, ty vole, to jsem přesně potřeboval, dík. Seš
teda rychlík. Dáme panáka, ne?“
„Řídím.“
„No a? Jeden panáček jaro nedělá. Hele, i tu bábovku ti stará na-
pekla.Teďjeu Nataši,drboupořáddokolatubábuLauschmannovic,
pěkně jí mejou hlavu. Tobě, abych řek pravdu, taky.“
„Dovedu si to představit.“
„Povídám neblázni, nic nepeč, dyť von si dělal srandu, ale vona
ne. Hele, co jsem dlužnej za to lejstro? Dlužnej jsem hlavně já, protože
si voddáchnu, když stará teď ty lázně dostane na šest tejdnů.
A zadarmiko. – Dáš si aspoň kafe?“
„Dám. A tu bábovku klidně nakroj. Nepřijel jsem sám.“
„Ne?“
„Ne.“
„Jo táák. Ty vole, ty máš s sebou ženskou?!“
„Mám.“
„No konečně, ty vole! To se tvoje máma zvencne radostí, že už
do toho taky praštíš. Konec sladkejm časům se sestřičkama, co? Že
Nataša zůstala na vocet, s tim se vona smířila, ale že tys nezplodil
ňákýho malýho smrada… Nebo jich po světě už pár běhá, co? Nebo
je už zaděláno, co? Jedno přece nevylučuje druhý.“ Stolař se šťastně,
nablble chechtá.
„No tak ji rychle přiveď. Na co čekáš?“
Ladislav Stolař mladší je natěšený.
Odběhne do kuchyně. Neví, co dřív. Užuž vidí vplouvat dlouhonohou
výstavní dvacítku; Denis je báječná partie, trochu podivín,
ale určitě bere jen to nejlepší. Stolař je roztěkaný. Bábovku překřtí
– 171 –
čerstvým popraškem moučkového cukru. Přeleští utěrkou talířky.
Odsunemísu,kterápřekáží;hovísinaníčočkovébonusy,očíslované,
aby ani jeden nezašantročili. Do tří šálků odsype kávu s aroma, které
povzbudí. Zapne elektrický sporák, popadne červenou konvici.
Z vodovodu se vyřine průhledný proud a rozdrnčí dno.
Denis se vrací.
Vzrušený Stolař tuší dvojitý stín v zrnitém skle dveří. Ze zadní
kapsy kraťasů vysune hřebínek. Spěšně se učísne, ulízne skráně,
dveře nedočkavě rozevře.
Stojí tu do sebe zavěšeni. Porcelánové figurky v bílém rámu
dveřních futer, mládenec štěstí a panenka žal. Vysoký mládenec
Denis,načechranápanenkaLauschmannová.S číhavěpřimhouřenýma
očima a elegantní, lakovanou kabelčičkou pod ramenem. Jako
na svatební fotografii.
Žena vykružuje písmena, obtahuje je s vyplazeným jazykem. Nataša
se jí s napětím dívá přes rameno, pozoruje tah čarou, s posledním
písmenem políbí matku na spánek. Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský.
„Perfektní.“
Žena přiklepne zavírátko na hrot černého fixu. Dálkovým ovladačem
začne přepínat programy.
„Mami, tys mě neslyšela? Potřebuju jich dvacet. Nejmíň.“
„A já potřebuju, aby přijel Denis.“
„Ne!“
„Tak řeknu, že podvádíš.“
„Komu? Nikdo ti neuvěří, podepsalas tu hnusnou petici.“
„Protože měl Denis pravdu.“
„Nezačínej s tim.“
„Chci, aby přijel Denis.“
„Ne! Zradil, dělá jen vostudu.“
Žena obnaží zvlhlý černý hrot, namíří a začerní slovo Jiří.
„Zbláznila ses? Co to vyvádíš?“
– 172 –
„Je to můj syn.“
Žena přitlačí a zamázne příjmení Oujezdský.
„Chci s ním mluvit.“
„Tak jo, jo, jo, dobře.“
„Chci, aby přijel.“
„Jo! Ale teď piš. Piš.“
Nataša odtáhne vysavač. Než obludu do komory zašoupne,
pořádně ji zkope.
Stolař stojí jako opařený.
Z kuchyně na něho pronikavě zahvízdá konvice s vařící vodou.
Na žhavém plátu elektrického sporáku volá o pomoc. Vojenský
povel. Nic není normální, svět zpanikařil, válka pokračuje, ze zákopu
vychází absurdní dvojice těsně před apokalypsou, konvice se
vznese prostorem, překlopí nad jeho hlavou, vychrstne vařící vodu
na slinou ulízlé vlasy. Konvice ječí a hvízdá, opařený Stolař nevěří
svým očím. Potlačí nutkání si je promnout. Tentokrát nemá za zády
oporu. Je sám. Výhoda domácího prostředí je mu k ničemu.
„Co to má jako bejt, ty vole? To už seš na tom fakt dost špatně.
Ty ses úplně zbláznil. Ausgerechnet tahle ženská!“
Konvice neodbytně piští. Stolař se nemůže odlepit z místa. Denis
jemně nadzdvihne ruku paní Lauschmannové; zavěsí ji do prostoru
a zmizí v kuchyni. Jekot sirény umlká.
Ladislav Stolař mladší se nepohne. Gita Lauschmannová se nepohne.
V soukromí se už přece vidět neměli, jenom za fasádami
státních institucí. V Stolařovi mladším bobtná zuřivost zleptaná
úžasem. Paní Lauschmannovou prostupuje šimrání, sladkost, jako
když se čokoládová poleva rozlévá na vršek dortového korpusu
a roztírá umělohmotnou stěrkou. Stolařovi se zdá, že na něho vyplázla
nepřirozeně dlouhý jazyk.
Hbitá, sotva postřehnutelná ještěrka.
– 173 –
Nataša nazuje staré škrpály, vyjde ven, otřese se; lavor horké
lávy steče po těle. V kůlně je chládek a šero. Vzduch protínají rozžhavené
tenounké tyče. Prořídlé. Laserové paprsky projedou tělem,
ale neublíží.
Nataša opře čelo o sisálové pytle s čočkou, pohladí je, žoky obe-
jme.Z vyrovnanýchpřepraveksejmehornídvě,nejprves oranžovou
bublaninou; do jedné z hebkých meruněk se zakousne, pecku zastrčí
do kapsy u zástěry. I z druhého sloupce sesadí umělohmotnou
přepravku; okurky bude muset vydrbat ve vaně kartáčkem, zemina
na nich zaschla.
Sesadí skládačku tří přepravek, škobrtá, sotva je unese. Bude se
muset vracet několikrát. Na všechno jsem sama.
Kopne do dveří, které opravoval ještě její otec. Sehne hlavu,
koutkem oka zachytí cizí pohled. V rohu, na nízkém regálu s vylámanými
policemi leží pohozená dětská židlička; bílá, jen mírně
oprýskaná. Připravená. Nataša se usměje a mrkne na zírajícího
medvěda, který ji fixuje očima. Patří k jejímu dětství, sem se
schovávala. Tady proplakala hodiny, když se před lety potvrdilo, že
do ministolku svoje dítě nikdy nezasune. Tady dnes přebírá čočku.
Alespoň nějaký parťák, který mě nikdy nezradil.
V mihotání žhavého vzduchu se zdá, že medvěd přivřel vyvalené
modré oči a roztáhl hnědé koutky.
Čerstvá smaženice
Denis se vrací s podnosem. Tři šálky s kávou a cukřenku odloží na
konferenční stolek. Ruka se mu nechvěje. Uvnitř se raduje; léčba
šokem zabrala.
Odkašle si. Přepečlivě artikuluje; slova k uším svých posluchačů
propouští kovovou trubkou.
„Vypijeme si kávu.“
– 174 –
„Tak to teda ne, to mění celou situaci, já vůbec nemoh tušit, že…“
Denis poručí, ať si Stolař okamžitě sedne. Ten si kecne zlostně,
zadkem rozhoupe baldachýn napěněné sedačky.
Hlavně se uvelebit v měkkém, jako moje matka. Na polštáře z ostrých
hřebíků, na pichlavou slámu byste spíš měli natlačit ty svoje
zadky.
„Vypijeme si kávu.“
Paní Lauschmannová neznatelně zavrtí hlavou. Zůstane stát ve
dveřním rámu.
„Chápu, že je to pro tebe, Láďo, překvapivé.“
„To teda je.“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit ještě jednou. Ukázat dobrou
vůli. Po tom všem.“
Stolař vychládá, vzpamatovává se z omámení. Z chvilkového
pocitu, že není pánem svého života, že se život vykolejil. Vykolejí
se vždycky, jakmile si na pražce sedne ta ženská.
„To tvojí mámu dočista zabije, Denisi.“
„Nemyslím.“
„Jéžišikriste, to by si nikdo nevymyslel. Jak nás tu všechny taháš
za fusekli. Tak my snad nakonec budem ještě příbuzný nebo co?!“
Doladí v představách všechny důsledky. Holič Malý našlechtí
Denise a nakadeří děvku Lauschmannovou, farář v kostele oddá
zažloutlou dvojici, svatební ano a mlaskavý polibek dosvědčí Stolař
a Nataša, Mistr Oujezdský přednese báseň, pohostí se klobásami
a slivovicí na obecním úřadě mezi narcisy a lampiony, Denis překročí
práh zámečku s nevěstou v náručí, párku požehná dojatá Denisova
matka, ženské naházejí rýži a čočku, tuny čočky pro štěstí. Přes rty
se dere smích a nabírá na intenzitě, sílí a kyne. Stolař se zakucká.
„Takže my budem příbuzný, jedna famílije. Ty seš fakt koumák,
Denisi, ty seš fakt nejchytřejší hašašíra z týhle vesnice. A my tu
mudrujem, proč se do toho motáš. Dyť tím se přece všechno vyřeší,
žádný vracení, nic. Co je moje, to je tvoje, dyť, no… no to je teda gól.“
– 175 –
Slzí a dohýkává.
„No tak si teda, paní Lauschmannová, sedněte, když už jste mi
s Denisem přichystali takový překvapení. Co sme si, to sme si. Jsme
přece lidi.“
Hanka Malá a kulaťoučká Stolařka přidupou se čtyřmi košíky
plnými hub. Nataša jim otevře, v mokré ruce kartáček, kterým ve
vaně drhne okurky. Vyklouznou ze zapařených holínek, zalezou do
kuchyně. Stolařka přebírá a láskyplně prohrabuje houby.
„Vzaly jsme rovnou jenom ty malý a zdravý. Holič je dementní,
ale na místa, kde rostou i v tomdle počasí, pamatováka má. Klobouk
dolů.“
„Naložíme je hned. Vocta mám dost. Meruňky zavaříme potom.
A vokurky zejtra.“
Nataša si osuší ruce v zalátané utěrce.
„Dáš si kafe?“
Hodí utěrku Hance Malé, která si ruce oplachuje nad dřezem.
„Dám. Vod čtyř lítáme po lese jak splašený. Kluk tahal dědka na
zádech, dědek jen ukazoval holí. Aspoň mladýho přejdou roupy;
spreje mu táta zamknul do garáže.“
„Co je novýho v naší věci?“
Stolařka se šibalsky zařehní. Jemně odřízne nožičku od prvního
kloboučku.
„Je to dobrý, holky. Starej rozváží po úřadech všimný, tak to
zdržujou, protahujou, zatloukaj. A Ládík nekončí, bude mít času
habaděj, až se vodjedu kurýrovat do lázní.“
„Jo, zavlažovat se musí imrvére.“
Hanka Malá zívne a protáhne záda.
„Natašu napadlo, že přihodíme bonus. A dovnitř obálky místo
čočky šupsnem belgickou čokoládu. Nebo bonbóny.“
Stolařka se rozzáří.
„Hele – nebo co třeba chlapům cigarety.“
– 176 –
„Nejdůležitější je pořád vobal.“
Nataša vyskočí.
„Máma! Zapomněla jsem na ni jako na smrt. Zatím si slejte to
kafe.“
Hanka popadne vypleněné proutí.
„Já skočím nejdřív pro zbytek. Jsem zpátky v cuku letu.“
Stolařka z rukou smete hněď očištěnou z hub.
„Pomůžu ti.“
Tetelím se nad vlastní odvahou. A přitom je mi mdlo.
Tak proč sem lezu. Abych dokončila rozžité? Abych k poslední
tečce dopověděla příběh, který jsem za sebou zanechala? Zaklekávám
tu do startovacích bloků a čekám. Přicházejí jiní. Vstanu,
přidržím jim jejich blok, pomohu přiložit dlaně k startovní čáře,
rozcvičit se, upravit dres, rozmasírovat ztuhlá lýtka, uvolnit šlachy,
vyměřit rozběh. Vyběhnou všichni. Já nikdy. A po tolika letech čekání
mi ubývá sil. I kdyby startovní výstřel pro mě zazněl, tempo
nevydržím.
Druzí se o nás nezajímají. Dokud je k tomu sami nedonutíme.
Za nic na světě bych tu náhlou fyzickou slabost nepřiznala. Je mi
mdlo z toho masochistického výletu. K Stolařovi nepřisednu. Denis
slíbil, že mluvit nemusím.
„Obávám se, že jste si celou situaci vyložil mylně. Ostatně, to už
je taková tradice vaší famílije.“
Denis rozčlení šálky na konferenční stolek. Jemně přerovnává
stříbrné lžičky na podšálcích; potěžkává skalpely. Lžičky s jemnými
ornamenty, které jsou mi povědomé.
„Jak jako mylně ?“
Přitočí se k Denisovým zaměstnaným rukám.
„Tak máte spolu něco, nebo ne?“
„Jak se to vezme.“
Denis propouští slova dunivě, kovovou trubku před ústy.
– 177 –
„Jsme s doktorkou Lauschmannovou takřka přátelé, smím-li to
tak definovat. A toho si vážím. Nic víc, nic míň.“
„A co –?“
„Chci, abys v její záležitosti přiznal chybu a zapůsobil na ostatní.
Já vím, že když chceš, umíš se zachovat jako chlap. Stačí postavit
pomník. A všechno bude jako dřív.“
Stolař mapuje situaci.
„Svatba teda nebude?“
„Svatba?“
„No vy dva.“
„Ne, nebude. Tím si můžeš být absolutně jistý. Nebude.“
„Jistej si nemůžeš bejt nikdy ničim.“
Neznatelně se podepřu, loktem o zeď.
„Můžete si být jistý, tímto ano.“
Orosený Stolař se podrbe na hrudi.
„Tak na to si dám panáka. Už jsem si, člověče, myslel, že jsi taky
ztratil rozum. Když vodhlídnu vostatní, už to, že se muchlovala
s kdekym…“
Kůň se splašil
Denis se pohledu na paní Lauschmannovou vyhýbá. Doufal, že s lékařskými
potvrzeními v ruce bude Stolař přece jen povolnější. Že
mu zalichotí vůdčí úloha, jakou mu Denis svěřuje. Úloha, v níž Stolař
odkloní tok dění jiným směrem. Z umělého koryta do původních
břehů. Vojevůdce na koni, s vlajícím chocholem a ostrým mečem.
Bude klusat po boku tramvaje číslo třináct, v níž trůní ženská postava
a kterou řídí Denis. Mečem proseká trať.
Denis je posedlý. Stolař se chystá vstát, zapřený do třmenů. Denis
ho netrpělivě zarazí.
– 178 –
„Zůstaň sedět. Omluvíš se tady paní doktorce Lausch­mannové
za ty minulé, nehorázné urážky. Tím symbolicky smažeme včerejší
nevraživosti, abychom mohli pokročit a smazávat i ty předvčerejší.
Začneme jednat. My dva. Vysvětlíš mi důvody, proč se nemůže svolat
veřejná schůze kvůli pomníku. Pak obejdu ve vsi jednoho po
druhém, důvody vyvrátím.“
„To je budeš vyvracet jako ty?“
„My dva.“
„Zbláznil ses? Já jsem k tomu svý řek.“
„Jako starosta máš autoritu. – Uprosil jsem paní doktorku, prosil
jsem ji dlouho, velice dlouho jsem ji přesvědčoval, aby se mnou
ještě jednou odjela. Za tebou.“
„Proč bys ji musel prosit? – Dyť to tady všecko chce, ne?!“
Kůň se splašil, peláší pryč.
„Láďo, tvoje jméno je takový symbol…“
Hanka Malá na zápraží vklouzává do holínek. Stolařka jí podá proutěné
košíky.
„Hanko, já vůbec nevím, jak to Nataše říct.“
„Zatím mlč. Třeba se nezdrží a hned odjede.“
„Někdo jí to může vykváknout.“
„Pošťačka je u nás. Rozhlásí ve vsi, ať všichni před Natašou mlčej.“
„Dobrej nápad.“
„Odjede a už se neukáže. Co by tady taky dělal.“
„Hanko.“
„No?“
„Ať je to jak chce, Denis je porád náš příbuznej. Jinýho tak dobrýho
felčara neznáme.“
„A řikám snad něco?“
„Symbol všech sviňáren, které se tu Lauschmannovic rodu staly. Ať
to byl ten nebo ten, vyhodili jste nás z kola ven.“
– 179 –
Rozverně lísavým tónem Stolaře rozložím víc, než kdybych se
hroutila. Odlámu slova jako sousta z tabulky čokolády, odhopkám
křídou namalovaného panáka.
„Sviňáren? Nakonec mi hodíte na hrb i druhou světovou, ne?“
Denisovi se kovový roh vysmekl, na lesklém chladu podklouzly
nohy. Žadoní.
„Láďo, když se omluvíš… kratince… symbolicky…, zklidníš
všechny ty pogromistické vášně… Někdo ustoupit musí. Doktorka
Lauschmannová už nemá kam. Že byla ochotná se mnou jet, po tom
všem, že je ochotná s tebou vůbec mluvit –“
„Jo tak já mám bejt jako na větvi z toho, že zrovna vona mi vleze
do baráku a chce se se mnou milostivě vybavovat!?!“
„Je to od ní nesmírná odvaha, projev mimořádně dobré vůle…
Nebuď zbabělec, Láďo. Očekávám od tebe, že se vzchopíš. Přesvědčíme
ostatní, pomník se postaví. Vždyť jde jenom o kus podělanýho
malýho kamene, pomníček, co to komu udělá. Všechno se tím vyřeší,
všechno. – Tak už si, paní Lauschmannová, krucinál sedněte!“
Nataša vejde s tlustou knihou receptů v podpaží; jableč­ný mošt,
skleničku, tři meruňky a křupky vybalancuje na tácku. Žena pochrupuje
ve spršce jasu, hlavu zalomenou, ústa pootevřená; lampa
vrhá ostré světlo, propůjčuje tváři cosi přízračného. Nataša odloží
tácek, opatrně odsune zkřivené prsty z improvizovaného stolku,
do ruky vezme popsané čtvrtky a sáčky. Než je založí mezi zadní
stránky objemné kuchařky, aby se vyhladily, něco ji rozladí. Počet
písmen nesouhlasí. Vyděsí se.
Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová.
Nataša horečně přebírá všech dvacet začerněných kou­s­ků. Všude
totéž. Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová. Srdečně a s láskou
Gita Lauschmannová. Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová. Srdečně
a s láskou…
– 180 –
Třískne bichlí o snídaňový podnos. Vší silou. Jednou, podruhé.
S nenávistným pohledem na Ženiny zažloutlé zuby a chrčivý dech
papírové bonusy roztrhá, narve do kapsy. Ačkoliv by je nejraději
narvala do Ženiných úst. Televizi vypne. Mizející obraz a slábnoucí
zvuk Ženu z dřímoty proberou. Nataša hrst útržků zmuchlá, papírovou
kouli jí vrazí pod nos.
„Co to má bejt?“
„Co vejráš jak puk? Prezent zákazníkům.“
„Zbláznila ses?“
„Chtělas autogram.“
„Teď se vo tom s tebou bavit nebudu. Až večer. – Dostaneš novou
várku a napíšeš to pořádně.“
„Podškrábni si to sama. Chci mluvit s Denisem.“
„Já tě šatim, já tě živim.“
„Chci, aby přijel Denis.“
Nataša popadne těžkou knihu, vrazí si ji do podpaží, stejnou rukou
nadzdvihne tácek, prsty druhé ruky obejme berle. Kliku stiskne
loktem, dveře otevře zády.
„Žádný křupky. Žádný pití. Dokud to nenapíšeš pořádně.“
„Chci, aby přijel Denis.“
Nataša práskne dveřmi. Berle odkopne do spíže. I s křupkami.
Revolver v kabelce
Ano. Jistě. Na koho jiného by zařičel. Aby celou tu situaci vydýchal.
Mýlí se. Nesmírnou odvahu a mimořádně dobrou vůli jsem projevila
jen a jen vůči jeho psychickému stavu. Aby měl on pokoj.
A ze zvědavosti.
Odhrnu z čela pramen vlasů. Z čela, za nímž ťukají kovadlinky
bolavého neklidu.
– 181 –
Sunuli jsme se k povědomým strážníkům před branami nepřátelské
pevnosti, k mohutným zkřiveným třešním. Chlámaly se
v bezvětří, že se vracím. Ne, neudělala jsem nesmyslnou chybu. Baví
mě tu stát. Denisova úpornost mě uondala. Byl tak strašlivě vážný.
Umanutý stárnoucí pán. Jako by někdo podvedl jeho.
A tak si hovím v Stolařově obývacím pokoji. V ruce lakovanou
kabelku. Ve které chybí revolver. Bohužel.
Denis si přál, aby nás považovali za přátele. Mohli jsme komedii
dohrát do konce, provokovat jsem přece chtěla. Pobavit se na jejich
účet. Mystifikovat naplno. Svatební průvod, jabloňový sad jako svatební
dar, roztřískaný porcelánový talíř pro štěstí; střep s modrým
ornamentem bych si odnesla na památku. Zmuchlaná nevěsta,
do třetice všeho dobrého. Zaměřím se na svůj obličej. Ve velkém
Stolařově zrcadle, pro změnu černě orámovaném a s kovovým tepáním;
mistrovské parte. Rozdrásat tak svůj obraz, nehtem hrábnout
nepolapitelného nepřítele.
Třípatrový překlopený dort zavěšený ke stropu; třesou se na
něm a třpytí desítky skleněných slziček a spermií. Vyleštěný sektorový
nábytek, klívie a tchýnin jazyk, zasklená kopie komiksové
figury; revolver v prstech svírá.
„Chci jen, aby se mohli vrátit rodiče, ne já. Nic víc.“
Pozdě na lež, pozdě na pravdu. V soudní síni mám stát, ne tady.
Stolař se už nadobro vzpamatoval.
Nataša do sebe hodí panáka domácí slivovice. Než si stačí Stolařce
plačtivě postěžovat na rodinný nevděk, vlítne Hanka, za sebou
stezku z hříbků. Udýchaně se opře o stůl.
„Nalej mi taky. Denis přijel a –“
Stolařka bouchne pěstí do stolu.
„Hanko! Řekly jsme si přece, že –“
„Počkej, to je teď vedlejší.“
Nataša zamrká, zdá se, že přeslechla.
– 182 –
„Denis? Náš Denis? Kde má auto?“
„Parkuje před Stolařovým barákem.“
Stolařka podá Nataše papírový kapesník.
„Nechtěla jsem tě, Nataško, naštvat. Potřebovala jsem… kvůlivá
těm lázním, no. A von to chtěl mermomocí sám přivízt až sem.“
„Počkejte, to je teď vedlejší. Prej si přitáh – to neuhádnete koho.“
Hanka Malá šeptem odslabikuje traumatizující jméno.
„Co?“
Zopakuje ho dvakrát.
„Fakt?“
„Jo.“
Stolařka s Hankou Malou skloní hlavy; nevšímají si Nataši, která
popotahuje; vytáhla dřevěné prkýnko a nadrobno seká houby.
„Prej snad dokonce spolu něco maj.“
„Kdo?“
„No frajle a Denis.“
„Fakt?! – Jak to můžeš vědět?“
„No vedli se za ruku. Pošťačka to viděla dalekohledem.“
„Cože?“
„No!“
„Je to vůbec možný?“
Stolařka do sebe hodí panáka, všimne si Nataši, setře jí slzy
a vykroutí nůž z ruky.
„Neblázni, Nataško, těch je na smaženici škoda. Udělej radši nový
kafe.“
„Taková vostuda. Abych se bála vystrčit nos z baráku. Nestačí,
že jsem ze špajzu vracela dárky pro Denise. Do poslední brambory.
Babky porovnávaly pytlíky vod mouky, jestli jsou to ty správný
vejce vod jejich slepic.“
Stolařka ji hladí po rameni.
„Ty za nic nemůžeš. – A Láďa nejni žádnej blbec, Nataško, na to
nezapomeň.“
– 183 –
Nataša vyjekne. Horký proud vody, kterým se snažila zalít hrstičku
mouru, kopeček umletých kávových zrnek usazených ve skle,
vyšplíchl na hřbet ruky. Sklenici zamžil. Ozve se mlasknutí; Nataša
olízne rudnoucí flek.
„Dej si tam víc cukru.“
Nataša poslechne, zpanikaří, do šálku odsype koňskou dávku.
Která kávu promění v kašovitou dřeň.
Hanka Malá doleje do kalíšků slivovici.
„Šup tam s tim.“
Nataša ignoruje štamprli, sáhne po lahvi; překlopí ji do sebe.
Hanka jí chápavě pohladí rameno.
„Neboj. Kluka jsem nechala špízovat, těm mladejm nic neunikne.
Pošťačka mu pučila skleněnej kukr.“
„A pro koho by to divadlo bylo dobrý? Kvůli Lauschmannovi by
mi stejně nikdo nepřišel. Hele, musíme koukat do budoucnosti. Za
minulostí udělat tlustou čáru, rozumíš, hodně tlustou čáru. Takhle
tlustou, čmárat a čmárat.“
Rozdurděný Stolař se zběsile rozmachuje, čárá neviditelnou
tužkou, ruka kmitá ve vzduchu.
Na rozdíl od Denise nerozevírám plechovku vzteku. Nechám
vztek rozlít postupně. A ukapávat kolem uvolněné zátky. I kdyby
Stolař skutečně – jak Denis doufal – od minulého setkání zchladl
a rozvážil výhody mojí nabídky, nikdy se nepostaví proti všem.
Vyloučili by ho. Stejně jako vyloučili Denise.
Nikdy mu neodpustím.
Nikdy ti, starosto, neodpustím. Ještě nevíš, že to je nejhorší, co tě
může v životě potkat. Nepřej si, aby ti ještě někdo neodpustil tak,
jak ti neodpouštím já. Nikdy ti neodpustím. Vrahům neodpouštím.
Lidem, kteří zvednou ruku a vědomě lžou, neodpouštím. Lidem, kteří
drží v ruce kudlu a vráží ji s rozkoší do živých zad, neodpouštím.
– 184 –
Lidem, kteří skotačením a zpěvem odvádějí od té ruky pozornost,
neodpouštím.
Jakmile člověk odpustí, spolčí se s nimi.
Hádají se ostře, tasí meče, švihají bičem, jdou si po krku. Stolař
brunátní, Denis bledne. Starosta máchá potvrzeními.
„Tak to měl bejt vlastně takovej úplateček, že jo, chtěls mě podmazat,
ty pičusi. Co se do toho furt sereš?“
Rve papír vší silou, jako neohebné plechové pláty; drobotinu
vztekle rozcupuje nad konferenčním stolkem. Vločky potřísněné
písmeny se snášejí, pijáčky nasakují kávovou hněď a utápějí se ve
vlažných šálcích. Jiné si bělost uchrání. Většina klesne až na rudý
kovralový koberec.
Pavoučí stezka
Vycházím z rámu, opouštím zaťaté grimasy.
Zamířím k zastávce autobusu. Pomalu a důstojně. Středem návsi.
Mrtvo. Ticho. Horký vzduch je netečný. Ale nedělám si iluze. Náš
příjezd určitě někdo zaznamenal. Záclony na oknech se chvějí jako
pavoučí sítě, do nichž se zachytila muška.
Vždycky jsem to věděla. Už když jsem jako malá holka pozorovala
vločky za okny staré školy. Cítila jsem nesnesitelný stesk
a úzkost. Dívala jsem se z okna a za mnou probíhala přestávková
bitva, štěbetání a křik. Já byla vytržená z toho dění. Mimo. Daleko.
Už tehdy jsem to tušila.
Pryč odsud, to je můj cíl.
Každá poválečná návštěva Puklic ze mě vysává tolik síly. Nepoučitelná
se vracím a snažím se navázat na ztracené chvíle. Místo abych
– 185 –
žila ty svoje. V myšlenkách jsem Puklice nikdy neopustila. Jenom
tělo bloudilo světem, duše tu uvízla. A to byla jejich pomsta.
Pavučina je pevně utkaná. Bez konce a začátku. Napnutá od
jednoho horizontu k druhému. Nad zámečkem, hřbitovem, jabloňovým
sadem. Ležím v síti, nesnažím se z ní vyprostit. Zlhostejněla
jsem k podezřelým zvukům, kterými odpudivý chlupatý pavouk
signalizuje svůj příchod.
Ale zbytnělo ve mně pevné odhodlání, vzklíčené během poslední
schůzky na obecním úřadě. Soudit se budu. A zpopelnit, ne, pohřbít
mě jednou musí tady. To mi snad zakázat nemůžou.
Mířím k zastávce.
Vzduch elektrizuje ševelení hlasů. Zazní nenápadně. Nejprve
jako osamělý uschlý list, který propadá korunou ořechovníku. První
předzvěst podzimu.
Ševelení hlasů. K rozpoznaným jménům se přiřazují další bezejmenní
pavoučci. Připojují se v houfech a vyrovnaných řadách.
Dávní udavači, gestapáci, Stolařové, malí i velcí Kleinové, opilí a zfetovaní
mladíci, průsvitné stařeny a starci, flanelové košile, mladé
rodiny s kočárky, vojáci, policisté; státníci si na chvíli odskočili ze
zabraných vil. Řadí se kolem mě v obrovském, kruhovitém, zahlcujícím
zástupu, nejbližší řady usedají na zem.
I kdybych stála sama proti celému světu, neschopna pohybu,
zamotaná v pavučinách, dokud budu žít, tak to nevzdám. Dokud
žiju, je přece naděje. Třeba se konečně vrátí Adin. Společně pavučiny
roztrháme. Mlčky. Jemu nebudu muset nic vysvětlovat. On zná
historii našeho dětství. Kterým život začal.
A pro mě i skončil.
Denisova hlava nadskakuje za neprodyšným plotem z tmavě mořeného
dřeva jako míč, s nímž si házejí děti. Mává, volá. I moje dcera
poskakovala a volávala.
– 186 –
„Mami, maminko!“
Z druhého pokoje jsem podrážděně odpovídala.
„Přijdu hned, jen si tu musím něco dodělat.“
Co, co to vlastně bylo, co jsem to jen musela dodělat. Co to vlastně
je, co musím dodělat. Je nám dáno práci začít, není nám dáno práci
dokončit.
Blížím se k autobusové zastávce, odkud můžu opustit rodné hnízdo;
hnízdo hnijících trav.
Nevěřím svým očím. Oni se se mnou loučí!
Tak oni na mě myslí. Fascinovaně zkoumám pozdrav. V transu
následuju své oslovení. Pomník mojí rodině. Pozdrav na rozloučenou
pro Gitu Lauschmannovou. Pozdrav od všech dobrých rodáků.
Který sem někdo čerstvě nastříkal teple žlutou barvou. Přes
oprýskaný kovový stojan s informacemi o příjezdech a odjezdech
autobusů. Ještě nestačil zaschnout. Barva lepí.
Drahá Rozálie, proč jsi nestála nahá na mraze bez hnutí? Dlouho
jsi přece stála. Já vím, řady jsou hodně prořídlé. A náklaďáky naplněné
k prasknutí. Pak naráz motory všech náklaďáků zaburácí,
otřesou vzduchem. Z hrdel tisíců žen, které stojí na prahu smrti,
vyrazí kvílivý nářek, který může utnout jen smrt. A potom přijde
nevyhnutelná panika. Náklaďáky se dají do pohybu. Jedna žena
se vrhne přes postranici. A za ní další… a další. Esesáci naskáčou
nahoru s holemi a biči a umlátí ty, které chtěly následovat své předchůdkyně.
Rozálie, proč jsi nestála bez hnutí, proč jsi následovala
své předchůdkyně? Proč jsi nestála nahá až do životadárného léta?
Přehodím kabelku do levé ruky, pravým ukazováčkem sklouznu
do oblé náruče prvního písmene. Na bříšku prstu zůstane odlesk
žluti zářivého slunce. Pozdně letní pozdrav na rozloučenou.
Žlutá hvězda s nápisem JUDE.
– 187 –
U nástupního ostrůvku prudce přibrzdí auto. Denis vyskočí. Roztrpčená
bledost nabrala světle modravý odstín. Lebka potažená
průsvitnou tenkou blankou, pod níž se rýsují a tepají žilky.
„Proč jste utekla, paní doktorko? Nepomáháte mi ani jeden.“
Zaregistruje nepřirozeně strnulý postoj. Ukazováček nasměruje
jeho pohled ke stojanu.
V několika tóninách zopakuje ježíšikriste. Kdybych ve vzduchu
necítila dech tolika hrdel, tající se dech, rozesmála bych se. Číhají
na to, jak zareaguju.
Oba jsme přisáti k žluťoučkému, hvězdnému labyrintu.
„Takový veselý výlet, že.“
„Nastupte si.“
„Už aby léto skončilo.“
„Pojedeme.“
Denis odkašle odkrvenými rty. Přesouvá porcelánovou panenku
s vytrčeným prstem. Loutku z muzea voskových figurín naskládá
na přední sedadlo. Lícní svaly mu cukají. Zuby bolestivě zaklesává
do sebe.
Odmítnu se připoutat.
„Pryč odsud, to je můj cíl.“
Míjíme pokroucené kmeny s přezrálými rudými peckovinami. To
přece není normální, aby ty stromy rodily ovoce ještě na konci
srpna. To není normální.
„Neměla jsem si se svou minulostí nic začínat.“
Sleduje asfaltovou stuhu, kterou polykáme. Neodhadnu, co si
myslí. Odhadnu, co vidí. Úhlednou vykopávku, která studuje špičku
ukazováčku.
Protáhnu paži k naleštěnému sklu. A ťupnu. Žlutavé mramorování.
Snadno zaměnitelné za zrnka trusu.
Denis si řečnicky odkašle. Naladí falešně.
– 188 –
„Všechno zlé je pro něco dobré, takhle se na to musíme dívat.
Získala jste něco, co ostatní získat nemohou.“
„Vážně? A copak?“
„Jste morálně čistší.“
„Jak já bych měnila! A hned. Jsem štvancem stáda.“
Jsme dva naprogramované hlasy v těsném kokpitu rozhlasového
studia. Těla, která nikdo nenaučil otáčet hlavou.
„Jste jejich černým svědomím. Já se liším jenom tím, že jsem
schopen… pravdu připustit. A ochoten… pojmenovat a případně
i… potrestat vaše… no nazvu to přímo, mučitele.“
„Mučitele?“
„No tak zloděje.“
„Nepřehánějte to s tím patosem, Denisi. Nikoho lynčovat nechci.
Jen vykydat hromadu lživého hnoje, kterým je osud rodičů zavalen.“
„Ty vidle sama neudržíte, já vám pomůžu. Potřebujete vynikající
právníky.“
„Mám vynikající právníky. Už jste se mi napomáhal až dost,
a kam to vede. Ne ne. Musím sama. Někdy stačí jediné, aby člověk
druhému neublížil. Mlčet.“
„Já –“
„Držet hubu! Víte vy vůbec, kolik sil a sebezapření mě stojí ta
moje laskavost? Vypěstovaná laskavost? Ta nekonečná zkouška, ten
celoživotní experiment, jestli je možné, jestli to vůbec jde, chovat se
lidsky? Mezi lidmi? Musíte hrát hry. A na výběr jich zas tolik není.
Jinak si vás vyčíhnou a odreagují se na vás. Protože jste laskavý.
Laskavost zaměňují za slabost. Učila jsem se přežívat mezi podlostí
každý den. Jako člověk otužuje tělo ranní sprškou studené vody.“
Denis prudce sešlápne plynový pedál.
Řítíme se ku Praze.
Stejně jako minule s právníkem: trasu odfrnkneme v rekordním
čase. Jako by mě ukradli.
– 189 –
Moci se tak přikurtovat na předek jedoucího auta. A čelem
drhnout o zvrásnělou vozovku. O zrohovatělý, chladnoucí asfalt.
V rozjásaně prázdninovém dni. Mezi posečenými poli. Zbyde po
mně rudá šmouha. Vydrhnu si maso uprostřed čela. Až na kost.
Vypadne mi mozek. Zachytím ho. Je jako těsto, můžu ho zmuchlat.
Prsty rozmačkat náplň do jitrnic.
– 190 –
Návrat pátý
(pozdní léto 2005)
Popraskané krunýře
Denis do své trucovitě vzývané tramvaje číslo třináct, která by se
prokusovala známým územím, zatím ani nenastoupil. A to ho žere,
sžírá a vykusuje zevnitř. Touží zachránit svůj starý dobrý život.
Touží v klidu navštěvovat matku za ztěžklými závěsy. Například.
Paní Lauschmannová si pozve Denise do svého pražského bytu.
Domů, mohla by říct bez výčitek. Protože domov v rodné vile už
nikdy fungovat nebude. I kdyby jí zdi navrátili. Puklina mezi tehdy
a nyní, puklina mezi Gitou Lauschmannovou a nimi, puklina v mozku,
která rozštěpila život někdejší holčičky, je nezcelitelná, v rozměrech
její postavy. Hrobu znovu a znovu vykopávaného. Vždyc­ky,
když tamní zem ucítí pach jejího těla, zryje se záhon, kope se čerstvá
díra.
Denis zažlucené porcelánové panence pomůže ze dveří vozu,
s důstojnou galantností nabídne své rámě. Rozmrzla z krunýře
ztuhlosti.
Pravou ruku si ještě mýt nebude. Ještě se na ten záblesk žluti
pořádně podívá.
Zblízka.
Vím, co je to zakoušet bezmoc. Tělo svázané ostnatým drátem,
posazené na rozžhavená kamna.
Vrtá mi hlavou, proč se Denis nechává deptat sám. Když chtěl
zdeptat mě. Ten jeho zájem a nasazení, s jakým se snaží vydobýt ze
země pomník, jsou nebývale upřímné. Takhle se o mě dlouho nikdo
– 191 –
nezajímal. Od smrti tety Ottly nikdo. Drhnu rejžákem hanbu z otcova
jména a on nese kbelík s mýdlovými bublinkami a horkou vodou.
Pustím si ho k tělu, vynuluju odstup. Odhalím skladiště tajných
zbraní.
Denis sedí a listuje modrými, čerstvě a zhusta popsanými sešity,
šustí úředními záznamy mých posledních pošetilých snah, na
jejichž konci byli rodiče rehabilitováni.
V červenci 1945 sebrali tatínkovi veškerý majetek. Zámek,
velkostatek, 270 hektarů polností, dílny, lihovar. Úředníkům to
dovolil Benešův dekret číslo 12 zabavující majetek zrádců a nepřátel
českého národa… Lauschmann svým způsobem života cítil jako
Němec, podporoval německý živel a s ním se stýkal. Denis nenasytně
listuje, slídí po jménech. Za vším přece vždycky stojí konkrétní jména.
Ne doba, lidé jsou vinni. Obvinění stálo na svědectví tří osob.
Korunním svědkem byl Ládínek Stolař. V Lauschmannově rodině se
mluvilo německy a stejně se vedly i účetní knihy.
Tato věta rozhodla.
Ládínek Stolař získal kovárnu i dílny a pro svou sestru zámeček.
Další dva svědkové část polí. Zbytek se rozdělil mezi sedmdesát pět
obyvatel Puklic.
Denis otáčí stránky šlachovitou paží.
Já vidím hubenou paži chlapeckou, sotva desetiletou. Skrytou ve
vytahaném, ručně pleteném svetru. Zjeví se v sadu, mezi jabloněmi.
Trpasličí postavička. Pomalu se přibližuje. Nedůvěřivý chlapec.
Blonďatý. Je počátek léta, ale on má přes hubený hrudník přehozen
starý, žlutě ušmudlaný svetr. S vytahanými oky.
Teta Ottla se na něho usmívá medovou sladkostí zdravotní sestry.
Chystá se stanovit diagnózu.
„Ahoj, chlapče. Ty tu bydlíš?“
„Jo.“
„Támhle na tý jabloni, to je pěknej domeček.“
– 192 –
„Jo.“
„Ten sis postavil sám?“
„Ne.“
„S kamarády?“
„Ne.“
„S tátou?“
„Jo.“
„A jak se jmenuješ?“
„Denis.“
„To je zvláštní jméno.“
„Jo.“
„A tatínek je doma?“
„Ne.“
„A maminka?“
„Jo. Se ségrou.“
„Pustíš nás dál? Potřebujeme si jen na chvíli s maminkou popovídat,
víš. O starých časech. Jsme starý známí.“
Chlapec chvíli váhá, ale pak přece jen branku odemkne. Vede
nás, tři letní krále, se zvláštní hrdostí. Otáčí se a okukuje. Jdu zvolna
a něžně se dotýkám jabloňových lístků. Z rozpadlého altánu
zbylo několik trouchnivějících prken. Přejdeme rozlehlý kamenný
dvůr. Až k dřevěným, vyřezávaným dveřím se speciálním kováním.
S ornamenty, které navrhovala maminka. A které pro ni pečlivě
vyrobil mladý kovářův pomocník, Ládínek Stolař.
Předejdu všechny. Ztuhlými prsty chci obejmout kovovou
vlnovku černé kliky. S maminčinými ornamenty propletených hadích
těl. Chlapec mě předběhne. Provlékne se kolem jako užovka
a prudce se na kliku zavěsí. Poodstoupím.
„Já vám ji zavolám.“
Ze dveří vykoukne Žena. Pramínky vlasů, které se jí uvolnily, si
navyklým pohybem připne zpět. Nenarušit úhledné zdání. Každý
svobodomyslný pramínek svázat, sepnout, zkrotit. Nebo vy-
– 193 –
škubnout. Tře si ruce do červenobílé utěrky, tře si je dlouho, i když
je musí mít už dávno suché.
„Dobrý den.“
„Dobrej. Koho hledáte?“
Z útrob domu za Ženou přicupe tmavovlasá holčička, mamíí,
chytne se matky za sukni a chichotá své rozpaky do dlaně.
Nevydržím to. Vyjdu zpoza manželových zad, blížím se k Ženě,
nemůžu své kroky zastavit, nemůžu zastavit sebe samu. Udiveně
mě sleduje. Chytnu ji za zápěstí. Té ruky, v níž svírá utěrku.
„Čekám dítě.“
Vytrhne se a obě ruce do utěrky nervózně zamotá. Zmateně nás
přelétne pohledem.
„Čekám dítě. Jako vy tehdy, pamatujete.“
Žena hrůzou zkoprní.
„Zachránila jste mě!“
Pravou ruku vymotá z utěrky a zachytí ječivý úlek rozevírajících
se úst.
„Proboha!“
Couvá a drmolí.
„Vůbec vás neznám. Neznám. Vás já jsem nikdy neviděla.“
„Já jsem přece Gita, Gita Lauschmannová, jenom jsem si chtěla
v kůlně vzít takovou –“
„Já vůbec nechápu, vo čem to tu mluvíte. Odejděte. Děte. Děte
pryč. Nebo zavolám esenbé.“
Holčičku otočí ramínkem zády k nám a vstrčí do domu. Zacouvá
do dveří s ornamenty a zabouchne je za sebou. Dveře znovu rozrazí
a vylítne pro Denise. Který se zájmem zírá. Žena ho přitáhne k sobě.
Za vytahaný rukáv. Marně nahmatává dlaň. Vlněná oka se natahují,
protáhnou v síťovanou rouru. V níž se skryjí i bříška chlapcových
prstů se smutkem za nehty. Prudká, drsná rána. Oba v ní zmizí.
Teď se rozpohybuje teta Ottla. Zabuší pěstí na dubové dveře.
„Co se schováváte? My vás neukousnem.“
– 194 –
Teta buší a buší. Bubnuje rytmicky oběma pěstmi, jako by vymílala
dva důlky pro strnulé válečky prstů, vytlačovala dřevěné těsto,
jako by chtěla prorazit průzory pro dvě oči, omodralou kůži ježovitě
nazdobit dlouhými třískami. Které by pak sykavě vytahovala. Zatímco
já bych nahlížela dovnitř.
Dřevěná vrata odolávají.
Vrazím si pěst do pusy. Abych nevykřikla. Promarnila jsem svůj
život. Rychle se zachytit všedních úkonů, než nastane sesuv půdy
pod nohama. Zatím mi pod chodidly podklouzlo několik kamínků,
odkutálely se do propasti. Ještě za nimi nechci. Obrysy zkaleného
snu se kdesi pode mnou přehupují, přetvářejí se v silný vír. Ten si
mě přitahuje jako magnet; na chodidlech cítím chlad prvních kapek.
Rychle pryč, než mě to vcucne nadobro.
V kuchyni zaleju čajové sáčky s příchutí karamelu. Vrstvím pyramidy
sušenek. Na dva žluté tácky s obrázky medvídků. Pozůstatek
dávných dětských svačin; jiné sluneční nádobí doma nemám. Vůbec
vlastním málo žlutých věcí.
Říká se, že když je člověku dvacet let, čas nevnímá. Já ho vnímala
ostře. A proto jsem ho tolik ztratila.
Nic nového pod sluncem.
Na osminky rozkrájím velká, červená jablka z Francie.
Když jsme se narodili, otec každému z nás zasadil jabloň, ty
nejlepší druhy, renety a malináče. Ty krouceniny patří nám. Fotografoval
nás u nich každý rok. Aby viděl, jak rostou děti i stromy.
Představoval si, že to tak bude po celý život. Že se tu každý rok ve
stejnou dobu sejdeme. A vyletí ptáček.
Prudce se rozkašlu. Jablko se odkutálí na zem, vyděšené ztrátou
pevných prstů a roztřesenými tahy myšlenek. Rozkašlu se pocitem
jícnu ucpaného desítkami rozcupovaných dokumentů. Zdušenou
pusou krmenou papírovými útržky úředních lejster. Přejdu do kou-
– 195 –
pelny. Dávivě se opřu o umyvadlo; stejně jako kašlávala teta Ottla,
když se jí po hádce přitížilo. Denis ťuká na dveře.
„Jste v pořádku?“
Ne, nejsem.
„Ano.“
„Nepotřebujete pomoc?“
Potřebuju a hned.
„Ne. Děkuju.“
Denis do koupelny nevidí. Slyší proud vody. A vzlykot.
Paní Lauschmannová odemkne za půl hodiny. S osušenýma
očima, převlečená. Denis po špičkách nakoukne do koupelny, v níž
rozprášila štiplavě voňavý parfém. Na poličce odsunula krém proti
vráskám. Na jeho místo postavila zastaralou dřevěnou mističku se
solí. Umyvadlo je čerstvě vydrhnuté. Blyští se a leskne. Denis sehne
hlavu.
Červená nitka se zatoulala pod spodní část umyvadlového korýtka.
Sklouzla k odtokové rouře. Přičichne. Neomylný pach krve.
Z proutěného koše na prádlo dvěma prsty vytáhne sukni. Rozmotá
ji. Na pravém stehně ztvrdly rezavé, posolené skvrny. Denis
zaklapne víko, vrací se za paní Lausch­mannovou. Ta píše o překot,
ruka se jí míhá, předstírá, že se nic nestalo. V koši na odpadky
přibyla čerstvá sněhová koule zmuchlaného papíru. S tečkami rozmáčklých
borůvek. Zdvihne hlavu.
„Vypijeme si čaj.“
Kyselé jablko
Denis neunavuje obdivnými výkřiky nad starožitným nábytkem.
Neodbíhá k výhledu na středoevropský barokní skvost a divadelní
budovu. Ani k rozborům počasí. Neodlehčuje. Ví, že chceme mlu-
– 196 –
vit o jediném. Ale je to muž. Hlavně žádná lítost, hlavně žádné
vciťování.
Jablka ostentativně přehlíží; nad jejich rozkouskovanými těly
šlachovitá ruka několikrát zakrouží a jako sup se vrhne – na mohylu
ze sušenek. Drobí na koberec, usrkává čaj.
„Paní doktorko, já jsem ten poslední, kdo by chtěl obyvatele Puklic
bránit, to víte sama nejlépe. Jenomže… většinou se tak chovají
z nevědomosti, historické souvislosti se jim pletou. Nevnímají
kontext. Oni nejsou schopni rozlišovat mezi jednotlivci…, ať už
dělali cokoliv a žili kdekoliv.“
„Vážně? Nepovídejte.“
„Promiňte, mluvím jak idiot.“
„To jistě ne.“
Přisunu hranici se sušenkami blíž, aby se nemusel natahovat.
Vytáhne dvě spodní oválné karty; stavba se rozpadne.
„Nacisté promyšleně a plánovitě prováděli nesrovnatelně horší
zvěrstva, nesrovnatelně.“
„To jistě.“
„Německá menšina v Puklicích byla velká, nešlo o jednotlivce,
ale o desítky fanatiků.“
„To jistě.“
„Vás třeba nikdy nezajímalo, jak žila za války česká menšina? Mě
ano,mětoposlednídobouzajímáhodně.Němcibylizhenleinizovaní
tak, že tam nešlo žít. Řadu Čechů vystěhovali bez náhrady. Několik
hospodářství zabral útvar SS Auswanderungsfund für Juden, plno
domů a koželužnu –“
Vypínám zvuk, studuju napjatou tvář. O co mu jde? Zdusím osvětovou
přednášku v samém zárodku. To jsem si mohla rovnou rozevřít
potištěný plát novin. Jakýchkoli.
„Jistě, jistě. Vím, kam míříte. Že všichni Němci byli Hitlerova pátá
kolona. Já to vím. Že zblbli. Já to vím, že i někteří pukličtí Němci
– 197 –
vítali hajláky slavobránami. Já to vím, jak moc chtěli dokázat, že si
své připojení k říši zaslouží.“
Vím to, no a co. Rozhryzat další pivní tácek ho nenechám.
„Úplně stejně zblbli Češi v roce čtyřicet pět. Jenomže Češi měli
být bystřejší, Denisi. Prožitých šest let je mohlo varovat. Měli dalším
zrůdnostem zabránit. A především, a to si, Denisi, jednou provždy
zapamatujte: já nechci být odškodněna jako Němka. Já chci být odškodněna
jako člověk, kterému se stalo bezpráví. Jako člověk, jako
občan, který byl postižen neprávem. Chci, aby se řeklo, že tady byl
páchán zločin. – No co na mě tak vejráte?“
Denis nerozumí. Bože, jak ten nerozumí. Jen prohrabává a slepuje
hromadu šrotu, rozkutálená kolečka. Porovnává roztroušené
šroubky; nikam nepasují.
„Ne ne ne, je to politická otázka, jedinec nezmůže nic. Češi
předběhli tehdejší sovětské bratry a byli v lecčems radikální, ano,
ale to bylo právě proto, že –“
„Mě politická pozadí nezajímají.“
„A to je právě ta chyba, paní doktorko. To je právě ta chyba.
Mnozí se ocitli naprosto nevinně v situacích, které prostě zvládnout
nemohli. Nesmíme všechno… všechny hodnotit tak příkře. – Existovala
reálná hrozba nové války. Například.“
„Panebože, nechte toho, Denisi. To místo vás můžu nechat blábolit
rádio. Důležité je, kdo co koná. Říkat může kdokoli cokoli. A psát
také.“
Povytáhne uraženě obočí, ani nemukne.
„Denisi, člověk je zodpovědný za své činy. I když nikdy neovlivní,
jak jsou interpretovány.“
Ano, jsem neomalená. Ale pasovala jsem ho na blízkou duši. Tak
ať se snaží porozumět.
„Vždycky jsou to konkrétní lidé. Ten mlýnek, kterým Pukličtí
točili, semlel nevinné. A já chtěla, aby to přiznali.“
– 198 –
Křeček uhryzuje sušenku za sušenkou, kolečko za kolečkem. Má
jich plnou pusu, mluvit nepřestane.
„Lidi nezměníte. Odpusťte jim, přimkněte se k těm několika,
kteří… Mnozí se snaží… Moje matka například…“
„Kdo ze sebe dělá kost, toho sežerou psi. Mám už jenom ty vzpo-
mínky.“
„To není pravda.“
„Je. Držím se jich jako klíště. Takový strašlivý smutek. Třeštit
oči do stropu, promítat si minulost. Jenže i šťastné okamžiky nelze
přetrpět právě pro onu nenávratnost. Třeštit oči do stropu těsně
před svítáním. To je totiž, Denisi, jejich hodina. Když první světelná
košťata, hrábě a pohrabáče přejíždějí po stropě. Prohrabávají prožité.
Vypustila jsem džina z lahve v okamžiku, kdy jsem se poprvé
dotkla perem papíru. Kdy slza pokaňhala bělobu.“
Peníze od Hitlera
Srkání čaje, kolébání lahodné hladiny v šálku, vdechování karamelových
vůní. Za oknem se setmělo, v dáli zahřmí. První kapky
dorážejí na okno. Přisunu k Denisovi tácek s jablečnými stroužky;
odsune je zpět. Přisunu je znovu. Po jednom srpečku sáhnu sama.
Přestane žvýkat, s bolestivou grimasou sleduje, jak mi šťavnatý
srpek mizí v ústech. Kde je systematicky drcen.
Vztáhne dlaň po další sušence; socha ožije. Denis chroupe
a chroupe. Déšť crčí, dobývá okenní tabulku, capká po ní.
„Co s nimi chcete udělat?“
„S Puklickými?“
„S těmi zápisky.“
Denis v ústech rozemele poslední sušenku.
„Vydáte je?“
– 199 –
Nasliní si prst, nalepí odroleniny ze žlutého tácku. Drobky, které
mlaskavě slízne.
„Kdo by něco takového vydával? A i kdyby – kdo to bude číst?
To nejsou vzpomínky. To jsou zatuhlé bludné kořeny; život jsem
prosála přes síto. Bílou mouku ignorovala a pod lupou studovala
nečistotu. Špetka svinstva a znehodnotí vagón mouky.“
„Vydejte to.“
„Tím psaním se dávám všanc, Denisi.“
„Nebude problém domluvit se s některým nakladatelstvím. Nebo
je vydejte sama.“
„Kde bych na to vzala peníze?“
„Tady.“
Denis prst obalený drobky zapíchne do žlutých desek. Pomník
Rudolfa Lauschmanna.
„Stavbu pomníku nechte na mně, já to zařídím. Ale prozatím,
skutečně jen prozatím – to vám slibuju – je návrh na památník neprůchodný.
Takže kniha o vašem otci by svým způsobem vyvážila
původní úmysl.“
„Na pomník otci jsem chtěla vyčlenit peníze z česko-německého
Fondu budoucnosti. Poslali finanční odškodnění za léta strávená
v koncentračním táboře.“
„No, tak ať ty peníze odškodňují.“
„Můj život je bláznivá jízda na tomtéž kolotoči, Denisi. Vždyť to
jsou vlastně peníze od Hitlera.“
Dlouho odkládaná cigareta
Krvavý západ slunce zbavený všeho žáru; zamrzlá moře neroztají.
Mluvíme do pozdní noci, poslední srpnové noci, kterou ochlazuje
dobyvačný podzim. Vyprovodím Denise před dům, na dláždění.
„Byl to náročný den.“
– 200 –
„Ano.“
Po celé horkokrevné léto se Praha rozkošnicky protahuje
a předklání, aby svůdněji zaplnila hluboký výstřih, aby vyboulila,
co nabízí. Po těle jí putovaly rojnice turistů a ona se chtivě předváděla.
S nocí uhlazovala boky, kurevnicky povytáhla krátkou sukni
a odkopávala kalhotky.
Teď je Praha vlídnější.
Jako servírka, která si po namáhavé šichtě, kdy šiky turistů
v lokále řídnou, může konečně v klidu noci odběhnout na opuštěný
dvorek: zády se opřít o chladivou zeď, vydechnout a s klidnou potěchou
vykouřit dlouho odkládanou cigaretu. Nervozita vyprchává
s prvními hvězdami a modrými šlahouny dýmu.
Létokončí.BěhemDenisovynávštěvynebekratincezčernalo.Sprchlo.
Teď už mezi průsvitnými šedivými tyly zase svítí měsíc. V úplňku,
kterýměsceluje.Zbylyposledníkapkynazábradlí.Stoupámdoschodů
pěšky. Výtah minu. Ano, budu psát. To je moje záchranná vesta.
V tom bude moje síla. Snažit se porozumět jejich životům. Bez rozdílu.
Všechny obejmu do náruče. Jako bych nesla košík hub, které se
vedle sebe natřásají, vyvyšují, překřikují a hádají o to, která z nich
je důležitější, která chutnější a která má právo na větší prostor.
V sladkém nevědomí, že za pár minut se na pánvi neodvratně usmaží.
V sladkém nevědomí o tom, že už v sobě přece nosí smrt, smrt
začala. Vteřinou početí.
Někdy mám pocit, že na mě zapomněl. Dříve než ostatní lidé zvolali
Bůh je mrtev, zvolal on Člověk je mrtev. Dříve než jsem s ostatními
hlasitě zvolala On je mrtev, zvolal on neslyšně Ty jsi mrtva.
A odvrátil se ode mne.
Johan, můj druhý manžel, nepřemýšlel o tom, jestli Bůh je. Johana
zajímalo, jestli Bůh bude. A jestli vůbec zná rozdíl mezi dobrem
a zlem. Podle Johana bylo takové primitivní dělení nesmysl.
– 201 –
Cpal do pusy urýplé kousky dortů na špičce lžiček. Šrotoval čokoládu.
A chleby s marmeládou. A drobivé laskonky. Jako Smolíček
pacholíček. Který vyčkává okamžik, kdy na něho vystartuje Jeskyňka,
se kterou dobrovolně žije.
Flák masa
V paní Lauschmannové se rozlévá blažená síla, navrací energie;
únava odplula s letní přeháňkou. Začne psát s novým elánem. Pro
Denise. Píše jako o život. Píše o život. O všech lidech kolem. Se svými
vzpomínkami už nezachází nedbale. Aby nemusela vysedávat
v černém sklepě minulosti.
Bez svíčky.
A za odměnu si dopřává koncerty a divadla, kam ji Denis zve.
I do kina se s ním vydá, jednou se dokonce během jakéhosi thrilleru
nahlas a rozpustile směje, když herec v lékařském plášti vyhrábne
z těla oběti čtyři kulky, v dlani je potěžká a jednu předá detektivovi.
Tahle byla smrtelná.
Mluvívá ona. Denis mlčí. A tak paní Lauschmannová zaplňuje
svým vyprávěním všechny proluky a hluchá místa, do nichž by se
Denis mohl vklínit. Vycítila, že se Denis pere sám se sebou. Rád by
jí cosi řekl. Sama oddaluje trapnost oné chvíle. Přesvědčena, že se jí
chce vyznat ze svých citů. A ona by musela odmítnout. Vysvětlovat,
že do dravých partnerských vod už nevstupuje.
Paní Lauschmannová píše. Není minulost, přítomnost, budoucnost;
pomocná dělení celku, prázdná slova. Všechno je v ní od počátku.
Propojené. Celý tok času. Všemi směry. Proudění času tam
a zase zpátky, nese ho v sobě celý. Ale vnímá jen jedním směrem.
Dopisuje a cizeluje. Dokumentuje svůj vnitřní vesmír. Sepisuje
všechno, slátává nitky rozpadlého masa. Předhodí krvavý flák svého
života těm supům. Ať ho vyklovou.
– 202 –
Vrátila jsem se z Rudolfina. V zbrusu nových, bledě modrých šatech.
S tmavomodře kytičkovanými rukávy. Je babí léto; pavoučkové odlétají,
rozfoukáni větrem.
Na Mahlerův koncert mě pozval Denis. Dnes mne na rozloučenou
poprvé políbil suchými rty na ústa. Kdyby to jen jeho matka tušila.
A Stolař. A moje dcera.
Někdy sedáme nad karamelovým čajem a rentgenovými snímky,
které přináší; přeme se nad komplikovanými případy. Je mi to
příjemné. Těší mě jeho přítomnost. Netykáme si, ještě ne. Ale ve
vzduchu cosi jiskří, zdám se mu přitažlivá. Vzrušení ze stárnutí? Je
vzrušený z pavučinky vrásek, ve které můj obličej uvízl?
„Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by byl každý den
a v každou hodinu tak pečlivě oblečený a upravený jako vy. Vždycky
mám pocit, že každou chvíli vyrážíte do divadla. Přinejmenším.“
Roztaju. Koketně.
„V tom není za mák koketerie, to má svůj naprosto prozaický
důvod. V mém věku vás už smrt může dostihnout kdykoliv a kdekoliv.
Já chci, abych jí byla důstojným partnerem a aby mě druzí našli
v esteticky přijatelném obalu.“
Zasmáli jsme se tomu oba.
„A taky bych ráda, aby se za mě Adin nestyděl. Pátrám znovu,
oživila jsem pohřbenou naději. Nejen obnovenými kontakty přes
mezinárodní organizace. V některé z počítačových sítí světa nějaká
stopa uvíznout musela, přece se nepropadl do země.“
Denis drmolí dlouho. Další z těch vypjatých chvil, kdy se mi nedívá
do očí a vede spletitý monolog. Gesta i hlas naznačují vážnost
chvíle, předehru k velkolepé árii. Ale rozhodný tón nezazní, obsah
vyšumí. Ačkoliv se mi zdálo, že jeho trauma se už prodírá do úst;
dobrou náladu mu spláchlo určitě.
– 203 –
Puklina v srdci
Napustím vanu horké vody. Rozpustím v ní lesklou modř, kterou
mohutně rozpěním. Opatrně se ponořím. Nade mnou se zavře
mléčně bílá krusta zbavená nachu, chvějivá pěna opadává. Když
pohnu kolenem, pod hladinou se mihne tušený stín podivné ryby.
Hlava odseklá bílou vlhkostí uzavře brány do okolního světa.
Tělo se stahuje k zemi, připravuje se, kůže povoluje, nejraději by
odpadla od kostí. Uvolňuje se na prsou, stehnech i břiše do jednolité
hmoty. Stahuje k zemi. Kde se rozdrolí, rozpadne. Hroty mladých
bradavek kdysi směřovaly vzhůru, nad hladinu se prodíraly dva
kopcovité ostrovy, nevybuchlé sopky. Nad plochým, pevným břichem.
Kdysi.
Zmalátnělá otevřu oči. Zatočí se mi hlava, když se posadím
a rozkymácím masu vody. Která přešplíchne na bílé čtverce dlaždiček.
Točí se mi hlava, když postavím mramorově modrající tělo
do zvětšující se loužičky. Zapřu se vší silou o umyvadlo. Někdo mě
pozoruje.
Zrcadlo nad umyvadlem je zamlžené. Jsem tu sama. Nikdy tomu
nebylo jinak.
Chvatně se převléknu do pyžama. Je přece jen chladno, přehodím
přes sebe župan. Zuby si vyčistím později. Zadívám se do
ulice, hlouček ševelících diváků opouští protější budovu. Počkám,
až zajdou, až se za nimi vypotácí Mistr Oujezdský a zabočí k Vltavě.
Vždycky vyvrávorá jako poslední. Zamáváme si; pravidelný rituál
těsně před tím, než usednu za svůj pracovní stůl. Než načnu první
větu posledního úseku, který stál na počátku všeho.
Pak mě kdosi prudce bodne pod levou lopatku. A zanořený kord
bezostyšně pootočí.
Vím, že zemřu. Finální vteřina. Myslím, že jsem připravena. Ale
v té jediné rozhodující sekundě, kdy mě přepadne slabost, kdy
– 204 –
cítím, jak mnou projíždí trnutí, kdy mne zasekává bolest, pomyslím
si přece jen nedůvěřivě a s údivem: to je snad opravdu konec. A prolétne
mi před očima podivný rozmlžený obraz. Jak vedle sebe, na
jakémsi břehu, s udicemi v rukou a unuděně rozvaleni posedávají
Bůh, Ďábel, Smrt, Osud. Sedí klidně, trpělivě klábosí a celé věky loví.
Na obrovských hácích si pak vytahují své úlovky. Lidské bytosti.
A než je za sebe odhodí svým nedočkavým pohůnkům, porovnávají
si míry vylovených.
Hák Smrti projel mou hrudí, Smrt vstala a neoblomně tiskla
naviják, abych se jí nevysmekla. Jako už tolikrát. Ale já přece ještě
nejsem připravena, ještě zdaleka ne, ještě se mi nechce zemřít, chci
zakřičet a mrskám sebou, ještě ne, pane Bože, ještě se mi nechce
zemřít, ještě nemám vyčištěné zuby, nejsem řádně oblečená, ještě
jsem všechno nedořekla…
Borůvkový záznam na poslední stránce rozpijí zapomenuté kapky.
Skanou z konečků vlasů. Přestože se lidského jehličí do poslední
chvíle drží. Zuby nehty.
Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.
– 205 –
Návrat šestý
(podzim 2005)
Óda na radost
Paní Gita Lauschmannová zemřela nad papíry.
Nad rozepsanou kapitolou o zrození a dětství, nad poznámkou,
v níž prosila o prodloužení času ještě ne. Celý život přežívala
s úlevnou myšlenkou na smrt a nakonec vykřikovala ještě ne. Na
konci bylo slovo.
Hlava jí ležela uprostřed čar, prohlížela si je zblízka, vpíjela se
do písmen. Do svých vzpomínek se chtěla rozprostřít, rozplynout
se v nich; tato slova jsou mým tělem.
Paní doktorku Lauschmannovou nezpopelní. Nepohřbí ji na puklické
stráni, na okraji neudržovaného a zpustlého židovského hřbitova;
nedaleko jabloňového sadu.
O pohřeb v Praze se postarají dcera a Denis. Je šokovaný, kolik
přijíždí lidí, kolik měla známých. Aniž by se sama o někom kdy
slůvkem zmínila.
Hřbitov je obsypaný automobily. Z Puklických přijede jenom
Denisova matka. Přibelhá se o berlích, stojí opodál, z kabelčičky
uždibuje drolivá žlutá sousta. Taxíka k autobusovému nádraží jí
nakonec objedná cizí pán, někdejší nadřízený Gity Lauschmannové;
v nedaleké restauraci Óda na radost pak bude pestrou pražskou
společnost v čele s Mistrem Oujezdským do noci bavit historkami,
v nichž zesnulá vystupuje jako jiskřivá osoba, která se perlivě odvázala
v blízkosti mrtvol na pitevním stole a morbidně vtipkovala
na účet jejich i svůj.
– 206 –
Denis své matce rámě nenabídne, přestože mu nachystala výslužku;
chvatně mu ji zastrčila do kapsy saka. Nahmatá bachratý
papírový sáček. Musí si nasadit brýle, aby rozluštil drkotavý nápis
s autogramem.
Nerozluští nic.
Bára hysterčí, chtěla vidět babičku uvelebenou v rakvi, v nových
azurových šatech, hysterčí, že zapomněla sklonit hlavu k jejím
ztichlým ústům. Anna kroutí rezolutně hlavou, odvádí sestru i plačící
matku k obrubníku, kde jim Denis pomůže do svého červeného
automobilu; počkají na zetě paní Lauschmannové, který vyrovnává
nedo­platek ve firemní kanceláři soukromé pohřební služby.
Denis rozveze pozůstalé, do restaurace Óda na radost se vrátí
postříkaný zapadajícím sluncem; před pozlaceným vchodem porozpráví
s přiopilým proplešatělým gynekologem. Ten platonicky
miloval Gitu od studií, odrodil obě její děti.
„Fyzicky zvládala všechno. Ale nikdy jsme nevěděli, co udělá psy-
chika.“
Barbora se otřepe, nažhavená pokračovat v soudní při, před očima
jemné záhyby bledě modrých šatů zazděných pod zemí. Pozemkový
úřad rozhodne, že část majetku má být vrácena. A za polnosti patřící
fyzickým osobám musí být dána náhrada.
Puklice se odmítají vzdát. Jejich odvolání leží na soudu dvacet
měsíců bez jediného výstupu. Zašpuntovaná kauza.
Natrvalená a vstřícná blondýna v podatelně krajského soudu
podá Báře vysvětlení; v puse rozkošnicky převaluje belgické čokoládové
bonbóny. Uzobává z papírového pytle, který si přidržuje na
klíně rozpláclých stehen.
„Žádali jsme různé podklady. A spis stejně půjde tam, kam teď
přináleží. – Nedáte si?“
– 207 –
Oškubané slepice
Bára obchází zchátralý majetek s investory. Mezi zuby drtí heslo,
které si nechá vytisknout na vizitky i dopisní papíry: Když spravedlnost,
tak úplnou. S nesentimentální věcností rozpoutá právní
boj. Chce, aby z něj obyvatelé Puklic vycupitali jak oškubané slepice,
co si načechrávají zbylá pírka. Když spravedlnost, tak úplnou. Co
hystericky klovou kolem sebe.
Boj marný pro obě strany. Když spravedlnost, tak úplnou.
Denis Báře domlouvá; před očima se mu komíhá ztěžklý stín za
sametovými závěsy.
„O majetek doktorce Lauschmannové přece nešlo.“
„Vážně? Tak to je novinka.“
„Paní doktorce šlo o jinou… spravedlnost. Nebyla jí dána víra
a přitom se ve zralém věku, v posledních týdnech, dokázala přenést
přes pozemskou situaci. Šlo jí o očištění jména vašeho pradědečka.
Utnout řetězec.“
„A domohla se něčeho? Domohla se důstojného práva? – Já se
pradědovi o návrat postarám.“
„Pomník, Báro, pomník byl podstatný. O majetek jí nešlo.“
„Jenomže mně o majetek jde!“
Bára projde návsí, v obchodě se smíšeným zbožím si koupí pohlednici.
Záběr se vztyčeným prstem kostelíka a červení zoufale
přitisknutých, natěsnaných střech a podlouhlou nudlí zámečku
i budovy statku. Tmavovlasá, unavená prodavačka s culíkem neposedných
vlasů svázaných červenou gumičkou vyhrkne poněkud
nelogicky a s přehnanou úslužností.
„A co kakao, kakao nechcete?“
A už nutí papírovou krabici s obrázkem holandské usměvavé
slečny v bílém čepci.
„Pozornost podniku, slečno, bylo mi ctí.“
– 208 –
Když Bára opustí linoleový sektor a vyjde z rámu cinkajících
dveří, Nataša na ni přilepí svůj vyjevený zrak, nespouští z ní oči.
Zatelefonovat bratrovi o pomoc nemůže, ona už bratra nemá, ona
už bratra pohřbila. A tak zašátrá poslepu v regálu. Nahmatá naditou
papírovou bouli, mechanicky sáček s čočkou roztrhne, otočí dnem
vzhůru, s podivně trhaným smíchem protrhne spršku krupobití
bouchacích kuliček, dlouze a vztekle máchá. Aby ani jediná hnědavá
lentilka nezůstala zaseklá v papírové tmě.
Bára zůstane ušetřena vytřeštěného Natašina výrazu, nasupené
kmitající ruky.
Ladislav Stolař mladší stojí v té chvíli schovaný za záclonou svého
domu; načechrává zbývající pírka s manželkou a dvěma malými
vnuky v náručí. Zatvrdí se čerstvou porcí nenávisti, zašklebí se jako
puk, otočí se, posadí žvatlající batole na koberec a sáhne po obálce
na konferenčním stolku. Syčí, na kousíčky trhá nové předvolání
k soudu. Čerstvý sníh padá, děti vztahují diblíkovské ručky.
„Voni se snad klonujou nebo co, kolik těch bab sakra ještě při-
leze!?“
Přebíraná čočka
„Plánovala vydat vzpomínky, děvenko.“
Poslední Denisovu větu Bára neslyší.
Všechny, i ty poslední sešity mu s předstíranou lhostejností zapůjčí
dcera paní Lauschmannové.
„Stejně se poslední dobou stýkala nejvíc s vámi. A mimochodem,
jmenuju se Rozálie, moje křestní jméno matka vyslovila málokdy,
oslovovala mě všelijak, jen ne mým jménem.“
„Mě naopak oslovovala jen jménem křestním.“
– 209 –
Denis zvrásnělé stránky pročte. S překvapením zjistí, že paní
Lauschmannová se rozhodla říct všechno. Couvala se zavázanýma
očima, pásku z očí odvážně shrnovala. Už brzy by narazila na hranici
vzpomínek odtamtud, odhodlaná ji překročit, ponořit se do davu
za ostnatým drátem.
To už nestihla.
Hlava padla, když se jí točila radostnou závratí, kdy se po silnici
valil prach. Proto volala ještě ne.
„Posilnicisevalíprach.Sluncežhnea oslepuje.Držímse,maléklíště,
svého tatínka pevně kolem pasu, za mnou Rozálie s rozcuchanými
vlasy; nakonec se přilepil Adin. Otec řídí v kožené čepici podobné
koupací; hlavu mu obepíná těsně, jako druhá kůže, s legračními
klapkami přes uši. Oči obezdil potápěčskými brýlemi a utopil za
skly. Usmívá se. Pokřikujeme na udivené lidi v polích, máváme jim
a oni nám s voláním odpovídají. Motor rozlehlého stroje burácí,
tatínek se blíží k domovu, ale my řveme a hulákáme ještě, tatínku,
ještě. Ještě. Prosím.
Držím se táty pevně kolem pasu. Obepínám mocný kmen. Když
zpomalí, odlepím upocené prsty, provětrám je ve vzduchu, pohladím
tuhý kožený rukáv. Narazím na hladivou látkovou překážku.
Páska s roztomilým mlýnkem. Kytičkou, do níž lze fouknout, a čtyři
špičatě zalomené lístky se roztočí. Ano, to je… Fotografie v mozku.
Vybavuju si ono nahmátnutí. Lehkomyslnost utroušené poznámky,
kdy gymnasta přes čoudící kladinu přehazoval nohu na pevnou
zem.
‚Tomu se, děvenko, říká hákový kříž, to jen aby mi naši dali pokoj.‘
Aby mi naši dali pokoj. Koho tím myslel? Tance kolem skvrny na
smetanových šatech odvedly mou pozornost. Kdo byli naši? Můj táta
ještě neví, že… můj táta mluví německy… je Žid… kdo jsou naši…
Pichlavý rozlámaný čtyřlístek. A zkřivená tvář. Která klopýtá, uhýbá
před ranami za kovárnu, do zaplevelené zahrádky vysokých kopřiv,
– 210 –
bič švihá vzduchem, vlní se a skáče v piruetách, rytmus vln určuje
tatínkova ruka, chlapecká tvář se krabatí… Tvář Ládínka Stolaře.
Tvář jemného, stydlivého chlapce, která několikrát líbla Rozálii na
seníku a v rákosí lesního rybníčku… nedočkavý a jemný dotyk jeho
vlhkých rtů… Adin práskl dveřmi, než utekl z domu…
Ne, ne, ne. Znovu. Znovu a od začátku. Jinak. Tentokrát tatínkovýma
očima; jeho pohled bude rozhodující pro výklad všeho, co
uvidím. Lehkonohý tanečník pod gilotinou. Ještě nevím všechno,
ještě ta mozaika není zaplněná, co jsem zapsala, všechno roztrhám,
nenesu svůj příběh, poponáším příběhy jiných, nakládali mi je na
hrb, těžknu, nerozhoduju, přebírám dědický podíl cizích činů. Roztrhat,
začít znovu, roztrhat a sepisovat jejich osudy, prosít je jako
čočku, vhodit do kotle s vroucí vodou, obejmout košík s houbami,
roztrhat a
ještě ne, ještě ne, já ještě nechci, pane Bože, ještě ne –“
– 211 –
Epilog
Denisovu matku trefil šlak. Před televizní obrazovkou přepadla
obličejem do bělostného porcelánového talíře, plného žloutkových
křupek. Aby si naposledy prohlédla dno zmodralé prapodivnými
ornamenty.
Křupky vylétly do vzduchu. Některé se jako kuličky bodláku přichytily
jejích šedin. Nataša s pošťačkou, Hankou Malou, Stolařkou
a paní Drbavou – usazené kolem turecké kávy, jablečného džusu
a ořechové bábovky – na ni ještě několik minut pořvávaly komentáře
televizního seriálu, jinak zcela soustředěné na své téma.
„Taková mladá frajle.“
„Někdo ty chtivý mamonářky už zastavit musí.“
„Taková frajle. Škoda že nejni v tom jináči, voni by jí roupy přešly.“
„Stolař i tu rehabilitaci zpochybní.“
„Taková frajle.“
„Slítávaj se jako žravý kobylky.“
„Že si nedaj pokoj. Koho ty pravěký histórie zajímaj.“
„Taková vyzáblá frajle.“
Mlely a mlely, než pochopily, že žluť v Ženiných vlasech nejsou
kulaté natáčky. Že podivný předklon není pohybem krátkozrakého
výběru mlsů.
Okna zámečku rozdrnčelo čtyřhlasé zaječení.
Na sklonku života bude Denis hořce litovat. Protože si nedá pokoj
a jako jediný se dopátrá dosud neznámých podrobností ze života
Gity Lauschmannové. Ale protože člověk nemůže věřit vlastním
očím, natožpak těm cizím, a protože nemůže věřit vlastním slovům,
natožpak těm vypouštěným z cizích úst, tak…
Tak Denis spolkne, co ví.
– 212 –
A osud už mu nedopřeje času, aby to, co ho tížilo nejvíc a užíralo
mu nejen spánek, ale i radost závěrečných let života, někomu
pověděl. Stejně netušil komu a nevěděl jak. Přemítal, proč se to
hlavní o lidském životě nedozvíme. Ne proto, že by příběh končil,
ale proto, že končí zásoba použitelných slov. Ano, jistě, slovy se dá
hodně napáchat.
Ničemu se jimi nedá zabránit.
Červen 2003 – září 2005
(Praha a Rasochy)
Radka Denemarková
Peníze od Hitlera
(Letní mozaika)
Ilustrace na obálce Zdzislaw Beksinski
Redakce Jaroslava Bednářová
Vydala Městská knihovna v Praze
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1
V MKP 1. elektronické vydání
Verze 1.0 z 1. 10. 2019
ISBN 978-80-274-0191-8 (epub)
ISBN 978-80-274-0192-5 (pdf)
ISBN 978-80-274-0193-2 (prc)