Téma:

Spojené světy - konvergence médií - aneb vysvětlení, proč tento kurz musí absolvovat všichni; konec čistých mediatypů; vzájemná technologická i obsahová propojenost; jeden obsah - více komunikačních kanálů; jeden komunikační kanál - více nových obsahů; historické podmínky; utopie nebo riziko?; paradigma "supernovináře"; změna redakčních rutin a rolí; nová role publika; nové výzvy pro komerční média - kolaps zažitého systému placení z inzerce; obsah a dosah - a dopad na témata

Reflexe úkolů

Co jsme v běžných hodinách nestihli

Q's & A's - co vás ještě zajímá a co nebylo zodpovězeno

Pokyny ke zkoušce

"Vítejte do kultury konvergence, kde se stará a nová média střetávají, kde se provinční a korporátní média protínají, kde moc tvůrců médií a moc konzumentů médií interagují nepředvídatelnými způsoby."

(Jenkins, H. (2006). Convergence culture: Where old and new media collide. New York: New York University Press. p. 2)

"Nová média nenahrazují ta stará; transformují je. Pomalu ale jistě stará média zrychlují, jsou transparentnější, interaktivnější - ne protože by chtěla být, ale protože musí být."

(Walker, J. In: Jenkins, H. (2006). Convergence culture: Where old and new media collide. New York: New York University Press. p. 213)

Žijeme ve světě, který stojí na technickém pokroku. Ve světě, kde se velká většina našich interakcí s ostatními lidmi odehrává virtuálně, online. Žijeme ve světě, který nám nabízí neuvěřitelná kvanta způsobů, jak přijímat myšlenky a názory ostatních. A způsobů, jak je dál šířit nebo se k nim vyjadřovat. Žijeme ve světě s rychlým a všudypřítomným internetem, kde mediálním obsahům nestojí nic v cestě - hranice států, odlišné mediální systémy, nic. Snad s výjimkou autoritativních systémů, které kontrolují přístup k internetu. A s výjimkou vlastní neschopnosti nebo neochoty naučit se toto prostředí používat.

Všechno záleží na konzumentech a jejich aktivitě. A konzumenti jsou si toho dobře vědomi, ví, že si mají sami informace vyhledávat, všechno zpochybňovat a navzájem si propojovat jednotlivé úryvky informací do větších celků.

Participační kultura - tu teď máme - a stojí v přímém kontrastu s dřívějším pojetím publika jako pasivní masy, která si nechá všechno líbit. Třeba to, kdy se má na něco dívat. Nebo kde a jak má něco komentovat. Tupě sedět před obrazovkou, nasát všechno a jít dál. Být potichu a pro tvůrce obsahů prakticky neviditelní.

Pravidla se změnila. Ne všichni konzumenti jsou stejní. Ne všichni chtějí totéž a týmž způsobem. Každý má dnes možnost najít si to svoje. A kdo chce něco říct, dá to hlasitě najevo.

To jsou důsledky procesu, o kterém se mluví už dobrých 15 let, a který jeho přední hlasatel Henry Jenkins nazval konvergencí. Konvergencí médií. Co to je? Zjednodušeně řečeno - spojování toho, co bylo dříve oddělené. Tok obsahu napříč více mediálními platformami, spolupráce mezi nejrůznějšími mediálními odvětvími a přelétavost publik, která půjdou vždycky tam, kde je to bude nejvíc bavit.

Třeba mobilní telefon - a můžete se na to dívat dvěma různými způsoby:

1) Co všechno umí ta krabička, které ještě pořád spíš ze zvyku než z jakéhokoli jiného důvodu říkáme telefon. Co všechno do ní dokážeme nacpat. Co všechno do ní zkonvergovalo.

2) Ale taky to můžete obrátit a můžete se ptát, kolika různými způsoby můžete někomu telefonovat. Můžete použít telefon, Skype, MS Teams, Messenger, spoustu dalších aplikací. To je taky konvergence - sbližování těch technologií, kdy vlastně všechna zařízení umí všechno. Takže si můžete vybrat, prostřednictvím čeho něco vyfotíte. Někomu zavoláte. Podíváte se na televizní zprávy.

To je konvergence. To všechno, pro co jsme dříve měli odlišná média nebo odlišné nosiče, je dnes převedené do digitální podoby. Všechno jsou jedničky a nuly. A tyhle jedničky a nuly můžou být přenášené jakoukoli platformou, která se umí připojit k internetu. Od playstationu po hodinky.

A nejen to, tohleto všechno dneska stojí jen zlomek toho, co to stálo před těmi 25-30 lety. Vztáhneme-li to k práci novinářů, konkrétně k tvorbě video obsahů: Dříve si to mohly dovolit jen největší mediální společnosti a náklady byly hodně vysoké. Dnes můžete vysílat zprávy z obýváku. Nebo cokoliv jiného, vždyť každý může být youtuber. Což je skvělá zpráva pro demokracii, že každý, kdo chce něco říct, má prostor a možnost.

Ale změna produkce a změna spotřeby jdou spolu ruku v ruce. Svým způsobem se sledování televize stalo zase kolektivní záležitostí, tak jako bylo na začátku, kdy ještě televizi neměl každý a lidi se chodili k sobě navzájem koukat na televizi a pak o tom živě diskutovali, co tam viděli.

Teď se sice díváme každý sám a každá sama, ale vlastně se díváme spolu, protože se pak o našich pocitech sdílíme na sociálních sítích nebo na různých platformách a fórech, věnovaných přímo tomu sledovanému obsahu. To je nové chování, to tady před 20 lety nebylo. Vzniká kolektivní inteligence, která vychází z toho, že sice nemůžou všichni vědět všechno, ale každý může vědět něco, a když to dají dohromady, tak je z toho docela široký balík vědění.

Nové termíny:

• produživatel – stírání rozdílů mezi producenty a uživateli (kdokoli může publikovat a konzumovat)
  
• glokalizace – globální společnosti se zaměřují na lokální publika (CNN otevírá pobočku CNN Prima News)
  
• multitasking – producenti i uživatelé musí ovládat širokou škálu dovedností (novináři musí umět točit, psát, namlouvat, vstupovat, přispívat na weby... uživatelé musí zpracovávat širokou škálu obsahů najednou, viz zprávy televizí Bloomberg nebo CNBC)

Co konvergence zatím přinesla? Totální zemětřesení při tvorbě obsahů. Na úrovni společností, které tradičně obsahy tvořily, i na úrovni nás novinářů, tvůrců obsahů.
Přestávají fungovat dosavadní modely inzerce coby způsobu, jak zaplatit provoz mediální firmy. A to je problém... V okamžiku, kdy se víc lidí na nějaký pořad dívá na internetu než v televizi, klesají příjmy z televizní reklamy příjmy. A odhadnout sledovanost na netu není pořád jednoznačné, navíc do toho vstupují různé adblocky a podobně... Takže jak zajistit třeba televizi Nova nebo Prima stálé příjmy, aby mohly zaplatit svůj provoz? Nedivme se pak, že propouštějí, zeštíhlují a omezují provoz zpravodajských redakcí, které tradičně patří k nejnákladnějším součástem televize.

Vidíme taky absolutní přesycenost trhu, kdy těch možností, na co se dívat, je tolik, že mnohdy nevíme, co zvolit.

Obsah se přesouvá do cloudů, takže je přístupný kdykoli a odkudkoli. Obsah je personalizovaný, přizpůsobený přesně konzumentovým požadavkům a zájmům, a je mobilní - co ráno rozkoukáte na youtube v telefonu, můžete v nějaké volné chvilce dokoukat v práci na počítači (nebo během přednášky).

Televize zažívá redefinici. Ale k čemu vede, to ještě pořádně nevidíme.

Už jsme asi přestali věřit různých digitálním utopiím, které na začátku milénia hlásaly začátek nové éry znovuoživení a transformace žurnalistiky na webu, úplné digitální revoluce, která povede k lepšímu informování lidí na celém světě. Zatím vidíme jen to, že tradičním problémům, kterým žurnalistika čelila před webem, čelí i teď na webu. A ještě k nim přibyla spousta dalších, včetně fake news a dezinformací (mimochodem fenomén starý jako žurnalistika sama, jen umocněný a urychlený novými médii).

Podle některých studií je to dokonce tak, že i když je web plný různého zpravodajství, jeho obsah je z velké části stejný. Alespoň tedy co se týče mainstreamových médií.

Zamyslete se se mnou ještě jednou nad sociálními sítěmi. Jenkins píše o tom, jak se z konzumentů mediálních obsahů stávají lovci a sběrači. Když chceme mít přesný přehled o něčem - a spíš než zprávy to budou třeba filmy, seriály a podobně - tak musíme nejen vidět seriál, ale stáhnout si do mobilu hru, přečíst si knihu, sledovat fóra nebo stránky věnované tomu filmu nebo seriálu. Jinak nám něco důležitého může uniknout. Konvergence mnohdy vede k jakési divergenci, rozdělení a rozpadu těch kanálů, kterými informace přijímáme. Říkají tomu taky multimedia storytelling, multimediální vyprávění příběhu.

Televize a sociální sítě - v těch diskuzích a komentářích zjistíte k danému tématu mnohem víc než v té televizní zprávě. Ostatně na webu a sockách obecně dostanete podrobnější informace, včetně toho, co se do vysílání nevešlo.

Sociální sítě proměňují způsoby, jakými hledáme a konzumujeme mediální obsahy. A tvůrci těchto obsahů už si to snad konečně uvědomují a hledají způsoby, jak to zúročit. Ti tvůrci jsme my. My musíme hledat pořád nové způsoby, jak  našim fanouškům dát víc než ostatní. Víc než jen televizi. Zážitek i na webu, na sociálních sítích. To je potom zase spojené s tím, že sledování televize se stává kolektivní záležitostí a ne jen věcí izolovaného jednotlivce.

Sociální sítě nebo sociální média jsou dokonce podle některých teoretiků středobodem celé konvergence. Sociální média dávají hlas do této doby bezhlasým. Nabízejí konzumentům širokou škálu různých zdrojů, od těch mainstreamových po ty nejmenšinovější.

Zase nám konvergence způsobuje divergenci - širší paletu názorů a roztříštěné publikum v tom, co si mají o nějaké věci myslet. A tady přichází na řadu novinář - jednotlivec. Protože ten má v této době důležitý úkol, dost jiný, než měl jeho předchůdce před 30 lety.

Jak se proměnila naše práce vlivem konvergence médií? Práce taky svým způsobem konvergovala.

Práce přibývá. Neskutečně rychle. Všechno je rychlejší. Všechno musí být okamžitě. Není čas nic ověřovat, není čas nic kontrolovat. Není čas na hlubší analýzy. Odtud vznikla potřeba toho tzv. slow journalism, toho, který nepotřebuje být se vším hned venku a jako první, ale který chce nabídnout ověřená fakta a vhled.

Mluví se taky o konvergovaném newsroomu, konvergované redakci. Kde už nejsou jednotlivé funkce oddělené tak jako v minulosti. Teď je potřeba, aby všichni měli co nejvíc dovedností. Práce novinářů i editorů prochází reorganizací, což nejlíp poznáte při náboru nových zaměstnanců. Ten tlak na to, aby uměli nejen psát, ale i mluvit a natáčet a stříhat, aby rozuměli webu a sociálním sítím. První věc, kterou dostanete, když nastoupíte do televize, už není školení na téma "jak držet mikrofon", ale mojo školení.

Takže co se to s naší prací stalo? Několik věcí. Pracovní trh prošel deregulací - každý může být novinář - a vznikly nové formy zaměstnávání novinářů. Být zaměstnancem na plný úvazek už není tak typické, tak žádané, jako to bylo dřív. Osmihodinová pevná pracovní doba je utopie, na kterou nenarazíte nikde. Vznikají nové formy spolupráce a zaměstnávání, vesměs preferující flexibilní podmínky. A pak jsou tady freelanceři, novináři na volné noze, kteří čekají, až se něco stane, pokusí se to zpracovat jako první a pak to nabízí médiím.

Další věc, která se odehrává, a tu neberte na lehkou váhu, je obrovský zásah technologií do všech aspektů naší práce. Tlak na to, abychom byli napůl ajťáci není tak silný, jako popisují autorky textu o supernovináři, ale co není, může být.

A ostatně odtud ta jejich idea supernovináře vychází. Dosud platilo, že novinář musel mít pár základních charakteristik:

• odpovědnost, vycházející ze systému profesních norem, pravidel, kodexů, jakési vnitřní seberegulace, která zabránila tomu, aby psal kdo chce co chce, ověřování ze dvou zdrojů a tak dále
• efektivita - novináři ví, kde a jak získávat informace, umí to dělat rychleji a efektivněji než tzv. obyčejní lidé, díky tomu můžou těmto tzv. obyčejných lidem informace zprostředkovat rychleji; přitom tyto způsoby získávání informací často vycházejí z osobních kontaktů s důležitými lidmi, kteří ty informace mají
• originalita - novináři mají rádi nové myšlenky, nové vynálezy, jsou pro pokrok a změnu, jsou taky schopni pokrok využít ke svojí práci
• a charisma - které znamená v tomto případě hlavně to, že dokážeme poznat dobré téma, dobrý příběh, a nejen že to poznáme, ale dokážeme to i převyprávět tak, aby se to lidí dotýkalo.

To jsou tradiční novinářské dovednosti, ke kterým ale teď přibývá spousta potřebných znalostí z IT a nakládání s různými technickými vymoženostmi a aplikacemi. Kameraman má výhodu, když umí létat s dronem. Redaktor, který si sám na mobil natočí a střihne pár obrázků pro sociální sítě, má větší šanci na přijetí než někdo, kdo ani nemá profil na Twitteru.

To je myšleno tím, že se z nás stávají supernovináři. Protože - tohle není konečný stav. Konvergence je proces, jinde se tam píše, že je to stav mysli. Tohle je něco, co jde dál, tak jak technologie jdou pořád dál.

S tím vším souvisí další věc k zamyšlení - je to otázka naší profesionální role a autority. Dřív byl novinář ten, kdo měl  monopol na informace. Byl na tiskovce, teď nám to ve zprávách předává a my mu věříme, protože on je ten novinář a on to prostě ví. Stojí za ním nějaká organizace, která ho zaměstnala, ta organizace má nějaké svoje vnitřní normy a předpisy, je tady gatekeeping - je tady někdo, kdo hlídá, co půjde do médií a co ne, a když už nic jiného, je tady silná komunita ostatních novinářů, která by kohokoli, kdo porušuje pravidla, vyobcovala.

A teď vedle toho postavte ty freelancery, občanskou žurnalistiku - user generated content, přidejte si k tomu participativní žurnalistiku, kdy přispívat může vlastně každý.

A tak není divu, že se mění role novinářů. Že už se po nás nechce, abychom byli těmi gatekeepery, kteří určují, o čem se bude mluvit, ale spíš máme být indikátory, máme být těmi, kdo dají věcem smysl. My už hodně často nejsme ti, kdo přinesou jako první nějakou informaci, nenastolujeme agendu. Ty informace už sviští internetem, žijí si svým životem se spoustou komentářů a názorů v diskuzích. My máme každou tuhle informaci ověřit, doplnit, potvrdit nebo vyvrátit, vysvětlit, doplnit o význam, zakomponovat do kontextu. To nás odlišuje od iReportérů.

Poslední důsledek konvergence pro naši novinářskou práci - je jí moc. Jsme zahlceni prací. Soustředíme se na pět věcí najednou. Naše příběhy, naše vyprávění nikdy nekončí. Internet žije i v noci a o víkendech. Nekonečný příběh se odvíjí dál a dál. A jsou už i výzkumy dokazující, že větší nároky na dovednosti spolu se snižováním počtu členů redakcí dopadají velmi negativně na stres těch, kdo v těch redakcích dál pracují, a ovlivňuje to i kvalitu jejich práce.