Téma: z čeho se skládá příběh

Co je to příběh, co jsou jeho složky

Co je primární: příběh, nebo vyprávění? Teprve vyprávěním dostává příběh svou podobu, ale základní struktury už existují před vyprávěním.

Příběh je abstrakce či konstrukce, kterou získáme z textu vyprávění. Základní logika příčiny a následku umožňuje orientaci v příběhu. Tradiční narativy zachovávají kauzální a časovou strukturu, experimentální ji opouštějí a komplikují.

Vyprávění je způsob, kterým je příběh uspořádán, předáván v určitém médiu (například psaný text nebo film).

Co je příběh? Gerald Prince: přítomnost nejméně tří událostí (byl bohatý, přišel o spoustu peněz, a proto byl pak chudý) – potřeba uzavřenosti (viz Aristoteles), ale není možné s ní pracovat kategoriálně. Část naratologů: spojení dvou chronologicky uspořádaných událostí. Čtenář mezi nimi musí vnímat souvislost, rozhodující je vypravěč, který jim dává vztah. „Příběh se odlišuje od pouhého dění právě tímto aktualizovaným vztahem vzájemné vazby mezi jednotlivými událostmi, které byly narativním aktem vybrány a vztaženy do souvislosti.“

Gérard Gennette tvrdí, že i jedinečná akce nebo událost bezprostředně určuje či znamená příběh, protože obsahuje transformaci, přechod od původního stavu k novému i výsledný stav.

Viz minimální příběh a obraz Edwarda Hoppera.

Předjednané rámce, do nichž události vřazujeme.  Viz obraz a rámec spánek a probuzení. Žena se probudila, sedla si na postel a podívala se z okna. Co je téma? Samota? Na rozdíl od příběhu nemá obraz možnost specifikovat téma, motivy…vidíme, jak postava vypadá, v jakém je prostředí.

Událost jako základní jednotka příběhu. Událost je těsně spojena s postavou. Spor mezi naratology: příběh rovná se přítomnost aspoň dvou událostí, k příběhu stačí jedna? Událost je nositelkou určitého souboru významových možností pro výstavbu příběhu, které pak jedinečné vyprávění aktualizuje, z nichž se jako z možností vybírá. Událost je změna stavu, která splňuje určité podmínky, viz Wolf Schmid: dvě základní podmínky a) faktičnost události a b) její rezultativita (dostavuje se nějaký výsledek), událost se musí přihodit (událostí není přání, snová představa). Pět příznaků události:

a) stupeň relevance v příběhu

b) neočekávanost události

c) účinnost změny (aby došlo k nějaké změně)

d) nevratnost změny

e) neopakovatelnost

Spojení události a žánru.

Co tvoří příběh?

a) událost, b) postavy, c) prostředí/prostor.

A) K příběhu a události

Příběh a jeho události mají povrchovou a hloubkovou strukturu.

Povrch – povrchová struktura je založena na časových a kauzálních prvcích (je to syntagma),

Hloubka – hloubková struktura je založena na statických logických a významových vztazích mezi jednotlivými prvky (je paradigmatická), hloubkové struktury nejsou samy o sobě příběhové

Rozbor příkladu z textu o Čapkovi:

Příběh (základní struktura):

Ještě léto 1939 tráví malíř Josef Čapek v krásné neokázalé krajině Vysočiny; 1. září zaútočí Hitler na Polsko – a pro Čapka si přijde gestapo. Z přírody putuje malíř do vězení, projde mnoha nechvalně známými koncentračními tábory a v jednom z nich na sklonku války umírá

Příběh povrchová struktura:

V létě 1939 je v Praze dusná atmosféra, Čapek se ženou odjíždějí na letní byt (Želiv, Vysočina), kde Čapek a jeho žena žijí klidným životem (pravidelné obědy, vycházky…) a prací (Čapek), v srpnu za ním přijíždějí přátelé, od kterých se dozví o odboji i tom, že je (Čapek) na říšském seznamu nepřátel, Čapek už několikrát odmítl odejít do zahraničí, pakt o neútočení (Německo a Sovětský svaz) a napadení Polska, prvního září je na honu, přijdou pro něj gestapáci, odvezou jej, pak stráví další měsíce v různých koncentračních táborech, hodně nemocný a vyčerpaný skončí v Bergen-Belsenu, kde umírá

Příběh hloubková struktura:

kontrasty mezi atmosférou na Vysočině (klid, pravidelnost, procházky, práce, přátelé, hon na křepelky…) a historickými událostmi (Německo, SSSR, válka), tedy kontrast mezi určitou idyličností a dramatem okupace a války, kontrast mezi Čapkem člověkem (skromný, introvertní, zásadový, optimistický, plný tvůrčího života, obyčejné hrdinství) a podmínkami v koncentračních táborech (nemoci, málo prostoru, fyzický nápor…), tedy kontrast mezi psychickým nastavením a fyzickými podmínkami (limity)

Jádra a satelity (jádrové a satelitní události) – jádra jsou ty události, které posouvají události vpřed, otevírají možnou alternativu, a satelity jsou ty události, které tyto jádrové události rozšiřují); pro srovnání jsou v textu o záchraně koncertu jádra ve vztahu k rozsahu textu četnější než v textu o Čapkovi (události, kdy dochází je změně – zraněný klavírista, jak vyřešit druhý koncert, jak vyřešit třetí koncert, mají tip, oslovení, příslib, rychlá akce a příjezd, zvládne to – vnitřní i vnější otázka –, napětí před koncertem a koncert)

V textu o Čapkovi – hlavních jádrových událostí moc není, text je postaven spíše na satelitech (soustředění se okolnosti, kontext, prostředí, postavu Josefa Čapka); pro srovnání text o záchraně koncertu je do dvou třetin postaven na jádrech, která nejsou nijak podrobně rozvíjena (ale jsou použity důležité charakteristiky či detaily), v poslední třetině už je text zpomalován charakteristikou a popisem Jakova Kasmana (stává se z něj hlavní postava)

B) Postavy

Postavy můžeme rozlišovat na jednoduché (mají v textu jen určitou funkci, dozvídáme se o nich jen základní charakteristiku nesenou jedním nebo několika rysy) a komplexní (máme možnost se s ní seznámit detailněji, „dobře ji poznat“); statické (neprochází vývoje, změnou) a dynamické (prochází vývojem, změnou)

Charakterizace postavy může být přímá (tzv. telling) a nepřímá (tzv. showing). V přímé charakteristice vypravěč postavě přičlení rysy (často v podobě přídavných jmen, např. je to zásadový člověk). Nepřímá charakteristika je založena na jednání, promluvě, vnějším vzhledu, sociálním zařazení, prostředí…

Postava: spojení události a postavy. Je zásadní rozdíl mezi fiktivními postavami a skutečnými lidmi (viz reference, realita), fikční svět je kompletní (to, co je v textu, je fikční svět), nefikční svět není nikdy kompletní, ale v textové výstavbě, ve vyprávění je řada podobných či shodných rysů.

Přemýšlet o postavách: kdo je hlavní postava, které postavy jsou důležité z hlediska příběhu (z hlediska jádrových událostí i satelitních), co o postavách víme, co jim může dodat autenticitu/charakterističnost ve vztahu k příběhu...

Přemýšlet o faktických postavách jako o síti aktérů: jaká je síť jejich vztahů k jiným aktérům (i k místu a příběhu), jaké je síť jejich charakteristik (kým vším jsou a jestli a jak to můžete využít v příběhu).

Viz text (esej) K. Wallace

Z textu o Čapkovi „vypreparovávám“ jednotlivé postavy (zelená barva) a místa s jejich charakteristikou, u Čapka klíčové charakteristiky zdůrazňuji barevně (žlutá barva):

Josefovi – kterému nejbližší říkají „Peča“ – připomíná Želiv maloměsta, která poznával v mládí spolu se svým bratrem, nyní již více než půl roku mrtvým spisovatelem Karlem; vybavují se mu vzpomínky na východočeskou Úpici, Vrchlabí a hlavně Malé Svatoňovice. Svažité stráně, řeka, čitelná struktura, řád místa, skromnost. Čapka si tato část Vysočiny podmaní natolik, že si u řeky dole pod klášterem najde pozemek, který zamýšlí koupit a vybudovat na něm domek pro příští letní pobyty.  Čapkovi se tedy stěhují do patrového domu č. p. 162, který obývají manželé Svárovští. Čapkovi si pronajímají v podkroví dva prostě zařízené pokoje s okny s výhledem na věže kostela, celý klášterní komplex a zalesněný skalnatý hřbet s kaplí na Kalvárii. Na obědy pravidelně docházejí do hostince U Holendů za mostem, kde dobře vaří. 

Jinak tráví dny dlouhými procházkami po okolní zvlněné krajině či proti proudu řeky. S manželkou si starosvětsky vykají. Několikrát za léto k nim vždy jen na pár dní přijede šestnáctiletá dcera Alena, která většinu prázdnin tráví u své kamarádky v Chrudimi. Peča s dcerou rád snídá, ale že by se vyžíval v nějakých sentimentálních otcovských změkčilostech, to nikoli. Alena bude později vzpomínat, jak se u nich věcně reagovalo, když měl třeba někdo mizernou náladu. Otec se optal: „Copak ti to zas přelezlo přes ledviny?“

Pečovi je dvaapadesát, vlasy má již řídké a celé prošedivělé, na očích kulaté brýle s osmi dioptriemi. Lehké letní sako nebo krátký turistický plášť skrývají široké plece, většinou nosí pumpky či krátké kalhoty nad kolena, podkolenky a dobrou obuv. Chodí svižně a rád. Stejně jako Jarmila používá při výletech dřevěnou hůl. Když na něj zaštěkne zpoza plotu pes, řekne mu: „Zvířáku, pěkně zpíváš.“ 

Často si pobyt v krajině prodlužuje, a tak se stává, že na oběd k Holendům dorazí se zpožděním. Pokud se Peča nikde neprochází, většinou si čte v podkroví u otevřeného okna nebo krátce debatuje u Moudrých o stále temnější evropské situaci. Žádný velký pěstitel společenské konverzace však není. Jeho žena Jarmila ve svých Vzpomínkách píše, že se „rád uzavíral“.

Stejně jako se rád prochází krajinou, umí i zpomalit, meditovat, črtat si do notesu, zálibně vykouřit cigaretu. „Dovedl podivuhodně vyloučit ze života chvat, splašenost, všechno zbytečné,“ připomínala Jarmila Čapková.

V pokoji u malého stolu Peča napíše během onoho léta do Lidových novin několik úvodníků a krátkých článků. Píše je rukou a do redakce je posílá poštou.

Ve svých úvodnících Peča několikrát připomene i bratra Karla, jehož smrt na něj stále dopadá. A nepřestane dopadat do konce života. 

O pár let později bude z nacistického koncentračního tábora Buchenwald v dopise domů psát, co zaniklo s Karlem a jak na něj dennodenně vzpomíná. Stvrdí to několika básněmi, v nichž hovoří o otevřené ráně, která „nechce zajizvit se, pořád se nezaceluje/ a znovu, ustavičně znovu krvácí“. 

„Já, Karle, slyšíš? Bratr tvůj a druh!/ to Josef, Peča, hle, tě volá snažně tak,“ napíše úpěnlivě.

Peča již několikrát v nedávné minulosti odmítl možnost uprchnout do zahraničí, podobně jako Klouda s Dohalským

Peča má docela jasno, jak se chovat v tísnivých časech: „Neodporovati zlu? Odporovat mu ze všech sil, věda, co je toto zlo, nejprve ze sebe samého. – Především mu nenadržovat. Odporuj zlu, nebo bys mu pomáhal. Odporuj zlu, budiž zlo trestáno, aby se necítilo pánem světa!“

Spád událostí srpna 1939 je závratný. Lidové noviny, které Čapek každý den v Želivě čte, informují o stoupajícím napětí mezi Polskem a Hitlerovým Německem. Bude trvat pouhých šestnáct dní, než také Rudá armáda zákeřně přepadne Polsko. Josef Čapek jako kdyby to dávno vytušil, když si do papírů v černých deskách – které později vyjdou knižně pod názvem Psáno do mraků – před pár měsíci zapsal: „Gigantická bouračka se děje a jsme jaksi bez přístřeší, bez vnitřního bytu. Mnoho heroismu, biografy běží dál, když to začne hučet (v nás), utíkáme do děr a toužebně mžouráme po slunci.“

Peča sedí u poslední želivské kapličky na lavičce, pokuřuje cigarety značky Vlasta a pušku přidržuje mezi koleny. Mezi debatujícími vládne spíše radost – konečně! Nikoli diplomatické nekonečné vyjednávání, ale válka může přinést naše osvobození z protektorátních kleští. Moudrý se obrátí k Pečovi a ironicky pronese: „Drama zatlačilo lyriku.“  Ve dveřích potkávají paní Svárovskou, kterou Čapek klidným hlasem požádá o lavor teplé vody, aby se mohl oholit a umýt zaprášené nohy. Z Holendova hostince se zrovna vrací Pečova manželka Jarmila. Později si do notesu reportážně zapíše: „Peča se převléká, myje, sedí s nohama v umyvadle a já mu chystám do sportovní tašky dvojí prádlo. Ustrojil se velmi pečlivě, odjíždí.“ Bytná Růžena Svárovská stojí dole na chodbě: „Pan Čapek mi podal ruku a že pozdravuje muže. Řekla jsem mu, aby se brzo vrátil, ale on že neví, jak a kdy se vrátí. Sedl si k nim do auta a odjeli.“​​​​​​​

Josef Čapek nejdříve v lágru pracuje v zahradě a později v malířské dílně, kde s kolegou-malířem Fillou vytvářejí esesákům erby a ozdobné rodokmeny. „Koukaj na to jako volové, kdyby nebyli esesákové,“ komentuje Čapek nadšení lágrových komandantů.

V jiném koncentráku maluje kýčovité alpské krajinky pro esesácké paničky. V dalším jeden čas stlouká bedny v truhlárně, jindy pracuje jako písař v nemocniční laboratoři. 

Onemocní úplavicí a zhoršuje se mu zrak. Když má trochu síly, črtá si špačkem tužky kresbičky, píše básně a dopisy domů. Přítel Dobeš z Ostravy zaznamená jeho podobu na akvarelu a kresbách – k smrti vyhublý, kostnatá schýlená hlava, veliké oči a ještě větší brýle.

Strašlivé chvíle pro Peču nastávají v říjnu a listopadu 1942, kdy ho převezou do berlínské věznice gestapa na Alexanderplatz. Spoluvězeň Ivan Herben po válce popíše: „V podzemní betonové kobce bez čerstvého vzduchu, v polotmě, bez možnosti sednout si nebo lehnout, v puchu lidských výkalů, bez kapky tekoucí vody, o hladu, který měnil lidské tvory v bestie, za stálého řevu dozorců, v tomto prostředí, kterým kromě lidských vášní, pudů a neřestí hýbaly vši a štěnice, pokryt vředy jako Job na hnojišti, žil Čapek sedm neděl. V kobce, která stěží stačila pojmout sto lidí, ve stále fluktující společnosti vrahů, výtržníků, pederastů, surovců, žil. Vyprávěl mi, že trvalo plných deset dní, než si mohl sednout. Deset dní stál, dřímal vestoje. A dalších čtrnáct dní trvalo, než si zasloužil místo na zavšiveném kavalci.“

„Jeho tělo, podobající se kostře potažené hnisající kůží, bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné a produševnělé oči a šířil kolem sebe nezdolný optimismus.“

Smrt těla. Zůstávají však Čapkovy obrazy, knihy, mravní postoje. A také jeho úplně poslední zápis, vydaný posléze v knížce Psáno do mraků: „A dost. Život se nepíše; žije se.“

Karel Moudrý, prvorepublikový politik, poslanec strany národně socialistické a rodák z tohoto kraje, který si postavil ve svahu nad Želivkou vilku, přítel Moudrý navrhuje Pečovi a jeho ženě, že mohou bydlet u nich ve vile, ale introvertní malíř raději požádá, aby jim sehnal v městečku podnájem; Moudrý má pronajatou honitbu nad nedalekou vsí Brtná, kde mezi březovými hájky leží bramborová pole.

Karel Svárovský je listonoš, jeho paní Růžena zůstává v domácnosti.

U vedlejšího stolu sedává Josef Kopáč z Humpolce, který je v Želivě na krátké dovolené a po mnoha letech si vybaví: „Pan Čapek byl skoro pořád venku, za každého počasí.“

V srpnu přijíždějí do Želiva za Čapkem jeho důvěrní přátelé, prvorepublikový senátor dr. Antonín Klouda a Zdeněk Bořek Dohalský, jeden z bývalých „pátečníků“ (účastníků pátečních schůzek českých spisovatelů s prezidentem Masarykem ve vile bratří Čapků v Praze na Vinohradech), jinak též příslušník starobylého českého šlechtického rodu a dlouhá léta parlamentní zpravodaj Lidových novin. S Pečou oba sedí v podkrovním pokojíku u Svárovských a nehalasně debatují. Informují ho o vznikajícím domácím odboji a Dohalský dodává, že se z důvěrných německo-rakouských zdrojů dozvěděl, že malíř je na jakémsi seznamu Říši nebezpečných osob. Nebude trvat dlouho a také oni, aktivní protinacističtí odbojáři, budou zatčeni, vězněni a Dohalský nakonec popraven.

Moudrý a jeho syn, Peča, profesor Slavík, pan Zapletal, který dělá Moudrému hospodáře na honitbě, a šestnáctiletý hoch ze Želiva Karel Daněk; Karel Daněk a mladý Moudrý šikovně nahánějí pět hejn koroptví do vzrostlého brambořiště. Odtud se jim neztratí

Paní Moudrá a Jarmila Čapková se trousí za nimi, hledají houby a všichni si domluví sraz u lesíka na polední svačinu

Sedí ve stínu pod mezí, když vidí, jak se k nim blíží Anežka Studničková, mladá slečna ze Želiva, která u Moudrých vaří.

A za ní rázují dva muži v hnědých pláštích. Ukážou svačící skupině odznak Geheime Staatspolizei a ptají se na „Herr Moudry. Vy? Jit s nami.“

Z něho rychle vystoupí vysoký muž, představí se jako příslušník gestapa, ukáže na Čapka a požádá ho, aby si k nim přisedl

Večer do Želiva přijede autem z Prahy příbuzná Helena Procházková, aby Josefa varovala. Pozdě.

Z prázdnin přijíždí dcera Alena. „Zbledla leknutím při té zprávě,“ zapíše si matka.

Přítel Dobeš z Ostravy zaznamená jeho podobu na akvarelu a kresbách – k smrti vyhublý, kostnatá schýlená hlava, veliké oči a ještě větší brýle

V bunkru koncentračního tábora Sachsenhausen jej znovu „zachytí“ spoluvězeň Herben:

Filmová kamera britského vojenského kameramana Mika Lewise, zachytila chvíli, kdy buldozer řízený vojákem – nejdříve s cigaretou a posléze s šátkem přes nos – nahrnuje radlicí desítky a stovky vyhublých mrtvol do vyhloubené šachty. Padají do hlubiny jako hadroví panáci.

C) Prostor

Prostor/místo: význam prostoru/místa je v příběhu důležitý, a to ve spojení s postavou, s tématem apod. Literární věda mluví o chronotopu (spojení s žánrem, spojení prostoru a času). Typicky chronotop cesty: náhoda, dobrodružství, motiv setkání, motiv rozchodu…viz i cestopisná reportáž. Biografický chronotop: obraz člověka, který je deintimizován (viz story a citlivá tematika jako součást uvažování o etice).

Je dobré učit se zachytit/charakterizovat prostor ve spojení s (dynamickým) vyprávěním - zachytit pohyb prostorem (vypravěče nebo jiného aktéra), co vypravěč/aktér vnímá... viz reportážní prvky.

Chronotop v textu o Čapkovi:

Chronotop každodenní idyly (obyčejné, ale příjemné všednodenní aktivity v prostoru venkovské a maloměstské Vysočiny – obědy, procházky, práce u stolu…) se setkává s chronotopem dějinné tragédie (zástupci mocnosti si přijdou, zavřou, odvezou do koncentráku), s tím souvisí  chronotop obyčejného hrdiny, který je jobovsky pokoušen osudem (neuprchl, zůstal, dělal, co považoval za správné, tušil, že to nemusí dopadnout, trpělivě snášel rány osudu), soukromé radosti a následné utrpení v koncentračních táborech (ale s tím, jak pokorně to snášel)

Chronotop v textu o záchraně koncertu:

Chronotop hrdinského dramatu, respektive záchrany či hrdinství – velkolepý koncert, zranění (hrdina mizí ze scény), jak to vyřešit, nový hrdina nalezen, obstojí?, obstál; na rozdíl od Čapka není příběh nesen detailní charakteristikou postavy a prostředí, ale spíše dějovými momenty