Příklad retrospektivy

Dvacet dní v Mariupolu

Vysvětlení: modře je znázorněný čas, kdy začíná vyprávění; zeleně je znázorněná retrospektiva

Rusové nám byli v patách. Měli seznam jmen, včetně našich, a utahovali smyčku. Mimo nás už žádní jiní zahraniční novináři v ukrajinském Mariupolu nezbyli, my sami jsme se snažili ruské obléhání zdokumentovat již více než dva týdny. Reportovali jsme právě z jedné místní nemocnice a na chodbách se najednou začali objevovat po zuby ozbrojení muži. Lékaři nás navlékli do bílých plášťů, které fungovaly jako kamufláž.

 Nad ránem najednou dovnitř vtrhla hrstka vojáků: „Kde jsou do p*dele ti novináři?“ Pohled mi sjel k páskám, které měli na rukou. Modrá znamená Ukrajinu. V hlavě jsem se snažil srovnat si, jaká je pravděpodobnost, že se jedná o maskované Rusy. Pak jsem vykročil vpřed a představil se. „Máme vás odsud dostat,“ oznámili vojáci.

 Zdmi nemocnice otřásaly výbuchy i palba z těžkých kulometů, zdálo se, že bezpečnější je zůstat uvnitř. Ukrajinští vojáci měli nicméně jasný rozkaz odvést nás s sebou.

 Hrudník mi drtily tlakové vlny

Vyběhli jsme na ulici. Lékaře, kteří nás chránili, lidi, kteří přespávali na chodbách, protože neměli kam jít, ostřelované těhotné ženy – ty všechny jsme nechali za sebou. Měl jsem z toho příšerný pocit.

 Devět minut, možná deset, vlastně celou věčnost jsme probíhali ulicemi a vybombardovanými obytnými budovami. Když začaly granáty vybuchovat poblíž, padli jsme k zemi. Čas se odměřoval od jedné exploze ke druhé. Zatínal jsem svaly, zadržoval jsem dech. Hrudník mi drtily další a další tlakové vlny, ruce jsem měl studené.

 Doběhli jsme ke vchodu a obrněná vozidla nás bleskurychle přepravila do ztemnělého suterénu. Teprve tam jsme se od policisty dozvěděli, proč Ukrajinci riskovali životy svých vojáků, aby nás dostali z nemocnice.

 „Jestli vás chytnou, postaví vás před kameru a donutí vás říct, že všechno, co jste natočili, je lež,“ vysvětloval policista. „Všechna snaha, všechno, co jste tady udělali, bude k ničemu.“

 Policista, který nás dříve úpěnlivě prosil, ať ukážeme světu jeho umírající město, teď naopak naléhal, ať odjedeme. Nasměroval nás k tisícům otlučených aut, které se chystaly k odjezdu. Bylo 15. března. Neměli jsme tušení, jestli se ven dostaneme živí.

Jako kluk jsem vyrůstal v Charkově, pouhých třicet kilometrů od ruských hranic, a se zbraní jsem se naučil zacházet ve škole. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, měl jsem za to, že Ukrajinu obklopují přátelé.

Od té doby jsem reportoval z válek v Iráku, Afghánistánu i z Náhorního Karabachu, viděl jsem zkázu a snažil jsem se o ní vyprávět z první ruky. Když ale Američané a po nich Evropané letos v zimě vyklidili své ambasády v Kyjevě a když jsem na mapách sledoval, jak se kousek od mého rodného města hromadí ruské jednotky, napadalo mě jediné: Moje ubohá, nešťastná země.

Hned v prvních dnech války Rusové ostřelovali obrovské náměstí Svobody v Charkově, kde jsem se potloukal prvních dvacet let svého života. Bylo mi jasné, že za strategický cíl budou Rusové považovat přístav Mariupol na východě, na pobřeží Azovského moře. Večer 23. února jsem tam proto zamířil spolu se svým dlouholetým kolegou Jevgenijem Maloletkou, ukrajinským fotografem agentury The Associated Press, v jeho bílé dodávce Volkswagen.

Po cestě jsme si začali dělat starosti s náhradními pneumatikami a na internetu jsme našli někoho, kdo byl ochoten nám je o půlnoci prodat. Jemu i pokladní v nonstop otevřených potravinách jsme vysvětlovali, že se chystáme do války. Dívali se na nás, jako by nám přeskočilo.

 Do Mariupolu jsme dorazili ve 3.30. Válka začala o hodinu později. Během prvních dní město opustila zhruba čtvrtina z jeho čtyř set třiceti tisíc obyvatel, tehdy to ještě šlo. Jenom málokdo ale věřil, že se blíží skutečná válka, a když většina konečně pochopila

Ve svých úvodnících Peča několikrát připomene i bratra Karla, jehož smrt na něj stále dopadá. A nepřestane dopadat do konce života. 

V srpnu přijíždějí do Želiva za Čapkem jeho důvěrní přátelé, prvorepublikový senátor dr. Antonín Klouda a Zdeněk Bořek Dohalský, jeden z bývalých „pátečníků“ (účastníků pátečních schůzek českých spisovatelů s prezidentem Masarykem ve vile bratří Čapků v Praze na Vinohradech), jinak též příslušník starobylého českého šlechtického rodu a dlouhá léta parlamentní zpravodaj Lidových novin. S Pečou oba sedí v podkrovním pokojíku u Svárovských a nehalasně debatují. Informují ho o vznikajícím domácím odboji a Dohalský dodává, že se z důvěrných německo-rakouských zdrojů dozvěděl, že malíř je na jakémsi seznamu Říši nebezpečných osob. Není divu – Čapkův protihitlerovský cyklus kreseb Diktátorské boty, jeho články v Lidovkách a veřejná podpora demokracie i prchajících německých antifašistů; to vše stačí na to, aby o něm německé zpravodajské služby vedly záznam.

Peča již několikrát v nedávné minulosti odmítl možnost uprchnout do zahraničí, podobně jako Klouda s Dohalským. Nebude trvat dlouho a také oni, aktivní protinacističtí odbojáři, budou zatčeni, vězněni a Dohalský nakonec popraven.

C) Možnosti, jak pracovat s časem

Je dobré rozlišovat mezi časem příběhu (jak dlouho trvá – hodinu, den, měsíc, rok...) a časem vyprávění (jakou podobu dávám času samotným psaním)

• Zpomalení – událost rozložíme na co nejmenší segmenty, zaostření na detaily ve vnějším světě, zaostření na myšlenkové pochody v průběhu děje apod.

• Zrychlení – když je delší časový úsek (dny, týdne, roky) zhuštěn do výpovědi, která podává velmi obecnou informaci o daném časovém období.

Vyprávění lze tedy zrychlovat i zpomalovat, je třeba myslet na cíle textu, na kompozici, na narativní oblouk. Když se čas příběhu a čas vyprávění shodují, jde (podle Chatmana) o scénu (viz níže).

Podle Seymoura Chatmana

• Shrnutí – čas příběhu je delší než čas diskurzu (vyprávění)

• Elipsa – čas diskurzu (vyprávění) vůbec neprobíhá

• Scéna – čas příběhu je roven času diskurzu, zachytit nějaký výjev

• Protažení – čas příběhu je kratší než čas diskurzu

• Pauza – čas příběhu vůbec neprobíhá

Příklad shrnutí:

Jako kluk jsem vyrůstal v Charkově, pouhých třicet kilometrů od ruských hranic, a se zbraní jsem se naučil zacházet ve škole. Nechápal jsem, k čemu je to dobré, měl jsem za to, že Ukrajinu obklopují přátelé.

Od té doby jsem reportoval z válek v Iráku, Afghánistánu i z Náhorního Karabachu, viděl jsem zkázu a snažil jsem se o ní vyprávět z první ruky. Když ale Američané a po nich Evropané letos v zimě vyklidili své ambasády v Kyjevě a když jsem na mapách sledoval, jak se kousek od mého rodného města hromadí ruské jednotky, napadalo mě jediné: Moje ubohá, nešťastná země. (reportáž z Mariupolu)

Scéna: někteří naratologové chápou jako scénu dialog, při kterém se čas příběhu rovná času vyprávění (jde tedy o dialog)

Ale jako scéna se ale také někdy chápe výjev – de facto to, co využíváme v reportáži – něco v daný moment smyslově vnímáme:

Příklad scény: Uprostřed ulice stojí tak dvacetiletý chlapec v černé mikině a teplácích. V ruce drží pytlík od chipsů. Co chvíli ho otevře, ponoří do něj hlavu a nadechne se. Má v něm toluen, který si dolévá z plastové flašky. Ulice je plná lidí, jsou jich tu stovky, procházejí kolem něj, občas ho někdo pozdraví. On to ale moc nevnímá. Chvíli se motá u domů, vyhne se projíždějící otlučené felicii, projde kolem hloučku stejně starých vrstevníků, kteří hrají u zdi voko o pár eur, a pak zmizí někam pryč. (z reportáže Jany Ustohalové)

Příklad protažení: „Ohrnul si rukávy bílé košile a zadíval se přitom na své bílé ruce. Byly to silné ruce, plné života, přesto mu připadalo, že je to je zdání. Zdálo se mu, že vidí kostlivé hnáty schované pod kůží a svaly. Jsou tam, jen čekají. Čekají a jednoho dne se dočkají. Kostlivec se prodere ven. Stačí mu jen chvilka trpělivosti a zvítězí. Tak jako zvítězil nad Ester a nad jeho láskou k ní, tak jako nad každým a nade vším“.  (ukázku z knihy I. Douskové uvádí Jiří Hrabal v knize Naratologie, Dauphin, 2013)

Příklad výkladového zpomalení (modrá barva v textu) v reportáži Renaty Kalenské:

Z druhé strany plenty se ozývá čtení a zpěv pacienta. Primář dává kus nádoru do misky a mně v tu chvíli bleskne hlavou: „Tak tenhle kousek flaksičky dokáže zabít člověka.“ Zřízenec se vzorkem odbíhá na histologii. Klener mi vysvětluje, že v případě horšího výsledku, než jaký předpokládají, bude pacienta čekat radioterapie a chemoterapie. Já fascinovaně zírám na jistotu jeho rukou.

 Trochu nablble se ptám asistenta, co by se stalo, kdyby „pan primář tu cévu šmiknul“. Asistent se na mě krátce podívá: „To se nestává.“ Na můj další „chytrý“ dotaz, jak dlouho bude resekce nádoru trvat, jen odvětí: „Uvidíte sama.“ A tak už jen koukám a běhám mezi primářem a pacientem.

Nádory mozku se dělí na dvě základní kategorie – primární (ty vznikají z buněk mozkové tkáně či okolních struktur) a sekundární (metastázy s původem nádoru v kterékoli části těla, jsou častější). Reportáž se týká primárního nádoru mozku – a statistika také.

Každoročně onemocní v České republice nádorem mozku zhruba 700 lidí. Mírně převažují muži. Co se týče věkových kategorií, častější jsou pacienti do pěti let a po překročení 50 let. Více než polovinu nádorů centrální nervové soustavy představují takzvané gliomy. Vznikají z buněk podpůrné mozkové tkáně a dělí se na nízce agresivní a vysoce agresivní.

Nízce agresivní gliomy rostou roky a prorůstají do zdravé tkáně mozku. Časem se mohou přeměnit i v agresivní formu. Tímto nádorem častěji onemocní lidé mezi 20 a 40 lety.