v_/A ULI'j M A AIjľj I Ujo Mi J
Sobota 6. září 2008 I LIDOVÉ NOVINY
Panika kolem klimatu je absurdní
Klimatický aiarmismus je nejnebezpečnější prostředek k prosazování státních intervencí a k potlačování lidské svobody
v pondělí 8. září 2008 pronese prezident Václav Klaus na setkání Montpelerinské společnosti
v Tokiu projev o globálním oteplování. Orientace přináší text proslovu, v němž prezident varuje před environmentalismem, který zneužívá vědu.
Václav Klaus
pre2ident ČR
Jsem přesvědčen - a záměrně to zmiňuji hned v úvodu - že panika, která je v poslední době vytvářena kolem dramatických, v minulosti údajně neznámých globálních klimatických změn a jejich následných katastrofálních důsledků pro budoucnost lidské civilizace, nesmí zůstat bez rezolutní odpovědi dosud více či méně mlčící větši-■ ny racionálně uvažujících lidí, zejména klasických liberálů, libertariánů a dalších mužů a Žen vyznávajících svobodu jako hlavní hodnotu.
Víme (nebo bychom alespoň vědět měli), že tato panika nemá seriózní opodstatněni. Není podložena racionálními argumenty, nebere v úvahu zkušenosti z minulosti a její podstatou není věda. Tato. pa-', nika je naopak založena na zneužití vědy neliberální, extrémně autoritářskou, svobodou a prosperitou pohrdající a ve svém důsledku je ničící ideologií, kterou já - spolu smnoha dalšími autory - nazývám environmentalismem. Za úvahu stojí i pojem „kli-matismus", zejména jako přímý a srozumitelný protiklad klimatologie. Vinod K. Dar ve svémičláiiku „Klimatologie vs. klimatis: mtfir.jj^ráyně i-Hká,;,.že .„klijjňiätál^gie. je
to důvodů já považuji environmentalismus a jeho současné nejsilnější verzi, klimatický aiarmismus, za - na začátku 21. století - nejúčinnější, a tudíž nejnebezpečnější prostředek k prosazování rozsáhlých státních intervencí a k nebývalému potlačování lidské svobody.      , -.
To, že toto nebezpečí vnímám velmi silně a snažím se mu-čelit, bylo hlavním důvodem k napsání mé knihy Modrá, nikoli zelená planeta s podtitulem* „Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?", který je snad dostatečně jasný. Bylo to i popudem k mému aktivnímu angažmá v současné debatě týkaj í-cí se klimatických změn a, k tomu, abych . byt jedinou hlavou státui'fcteťá se na konferenci OSŇ ke klimatickým změnám v New Yorku v září 2007 otevřeně a explicitně postavila proti současné globálně-oteplovaci hysterii.
Jsem zklamaný z toho, .že mnoho lidi, včetně řady politiků, vyjadřujících privátně podobné názory, veřejně více či méně mlčí. Každý den vidíme článek o pohybu desetin stupně Celsia nebo Fahrenheita, fotografie1 ukazující tání ledovců, data o vzestupu hladiny oceánů,' o změnách koncentrace C02 v atmosféře, o vlivu slunce na globální klima. Neustále slyšíme jednostrannou propagandu ohledně tzv. skleníkové hypotézy, ale neslyšíme seriózní ekonomické argumenty o nevyčerpatelnDsti zdrojů, včetně zdrojů energetických (za předpokladu, že jsou rozumně využívány, což znamená za pomoci nedeformovaných cen a dobře definovaných vlastnických práv).
Nevidíme studie o nákladech a výnosech právě navrhovaných opatření a politik (závěry nedávného summitu GS v Japonsku snížit v příštích čtyřiceti letech celosvětově emise oxidu uhličitého o 50 procent mi připomínají ambice pětiletek Leonida Brežněva před třiceti lety). Nevidíme dobře vyargumentované a laikům srozumitelné články o velmi složitém vztahu mezi různými Časovými horizonty (v ekonomické teorií diskutovaném prostřednictvím konceptu diskontovaní), StáleČekám na za-,
knih,-jakými jsou The Ultimate Resource od Miana Simona, The Improving Stale of the World od Indura M. Goklanyho, Skepti-cal Environmentatist od Bjorna Lomborga a další. Měli bychom se snažit vysvětlit oné mlčící většině, že tím „nej větším bohatstvím", které měl Julian Simon na mysli, a tfm jediným zdrojem skutečně ohrožovaným plány a aktivitami environmentalistů' je člověk, jeho vynalézavost a jeho přirozené úsilí jít vpřed.
Víra v technický pokrok .
Žil jsem dlouho ve světě, ve kterém byly ceny.'a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými. Měl jsem příležitost vidět, jak neracionálně byly zdroje využívány (a často vyčerpávány) a jak zničené bylo v důsledku toho Životní prostředí. Neměli bychom nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie.'Mělo by to za následek další, tentokráte celosvětovou katastrofu, a skutečné „zbídačení más", zejména v rozvojových zemích. Určité známky toho vidíme už'dnes.
Všem pesimistům bychom také měli připomínat .lidskou zkušenost s technickým pokrokem v minulosti a vysvětlit jim naši oprávněnou víru nejen v jeho pokračování, ale také v jeho velmi pravděpodobnou akceleraci v budoucnosti. Technický pokrok přinese zásadní změny a máme spoustu důvodů očekávat* že technické změny budou daleko větší než jakékoliv představitelné změny klimatu. Není potřeba být skeptický vůči technice a jak jsem argumentoval jinde, například v projevu na výročním setkání Competitive Enterprise Institute ve Washingtonu D.C., není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa - samozřejmě pokud en-vironmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva. ' ' ;
Ekonomové by taté měli připomínat ďů- ' Ježit^a.prój^ relevantní J:$uďfi^      yé Wukture' -poptávky ,'.'kter.
Tuto preferenci nám ukazuje právě diskontní sa2ba. Toto konstatování není ani krátkozrakostí, ani ignorantstvím. Je překvapivé, že i ekonomicky vzdělaní en-vironmentalisté-jako Nicholas Stern - považují „společenskou diskontní sazbu" za blízkou nule. Takto nerealisticky nízká sazba nadhodnocuje budoucí efekty dnes provedených opatření (a naopak).
Musíme také zmínit tzv, princip předběžné opatrnosti, který se stal jedním z hlavních argumentů environmentalistů. Lidé jsou a měli by být opatrní To je naprosto přirozené a tento jejichpostoj nikdo nekritizuje. Každý rozumný člověk mimmalizuje riziko - aie nikoliv za každou cenu. Žijeme ve světě, kde je vždy něccwza něco, a každý analytik ví, že pří. rozhodování o tom, zda by to či ono opatření mělo být provedeno, či nikoliv, musí zhodnotit jeho nátekdy a výnosy. Princip předběžné opatrnosti, toto dogma environmentalistů, vede k neodůvodnitelné maximalizaci averze k riziku. Postoje tohoto typu mohou nakonec uspět v zablokování a v zakazování > všeho. Prof. Sternhell správně říká, že princip předběžné opatrnosti „vyžaduje kvantitativní soud, jinak nikdy nepřejdeme křižovatku, nenastoupíme do autobusu nebo ani nevstaneme 2 postele". A tímto „kvantitativním soudem" je analýza nákladů a výnosů. ■ IndurM. Goklány vydal o principu předběžné opatrnosti celou knihu The Precautionary Principle. A Critical Appraisal of Environmental Risk Assessment a navrhuje v ní způsoby, jak formulovat hierarchická kritéria a jak řadit různé hrozby, což je pochopitelně něco jiného než aplikace nestrukturovaného principu předběžné opatrnosti. Goklany používá několik velmi známých a často diskutovaných příkladů a dokazuje, že environmentalisté tíhnou k systematickému přeceňování negativních vlivů lidské činnosti a neopomíjejí její pozitivní dopady. Takový přístup nemůže přinést dobré výsledky,     ' ■ ■
wellovské používání slov ,trh' a ,céna', aby lidé akceptovali takovou míra kontroly nad svými životy, která je v anglofonních zemích bezprecedentní, s výjimkou období válek". Klimatické bratrstvo (abych použil hezký termín dalšího Australana Wolfganga Kaspera) s úspěchem přesvědčilo politiky a média, že tato „k trhu přátelská" schémata obchodování s povolenkami jsou lepší než pouhé restrikce a zákazy. V této souvislostí já dávám přednost explicitním zákazům. Jsou mnohem srozumitelnější a eventuálně odstranitelnější.
„Oteplovači" (další pěkný termín) uspěli také ve vytvoření motivací, které vedly k obrovskému vzestupu moci a síly skupin dobývajících, rentu {rent-seeking groups). Tito hledači renty profitují z obchodování s povolenkami na vypouštění oxidu uhličitého; z budování neproduktivních větrných, solárních a dalších zařízení schopných vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii; z pěstování nepotravi-nových plodin, ze kterých jsou vyráběna biopaliva na úkor výroby potravin (s dobře známými vedlejšími efekty); z výzkumu, psaní a pronášeni projevů o globálním oteplování atd.
Kritika dobývání renty ze strany teoretiků veřejné volby (některých významných Členů naší Společnosti), vzniklá před zhruba třiceti čtyřiceti lety,byla revolučním odmítnutím idealizace ambiciózních politiků, kteří se snaží realizovat své záměry jako „osvícení despotové". Obávání se, že tento aspekt debaty o globálním oteplování nebyl neodborné veřejnosti dostatečně vysvětlen. Politici využívají byznysmeny usi-, lující o tento typ výnosů jako své partnery, protože tí obvykle mají velký vliv a dostatek finančních prostředků k tomu, aby sehráli rozhodující roíi.
Nezabýval jsem se ani klimatologií, ani hodnotícimi zprávami IPCC. Bez silných slov a zdlouhavých argumentů postačí říci, že souhlasím s prof. Sternhellem v tom, že spojitost,mezi klímatem a oxidem uhličitý mr'biprayefli^^ jevu.
rĚdaiKIimatismus je ideologie" a „veřej-roů diskusi o klimatu dnes ovládají, ne-li nonopolizují klimatisté... ve verejné deba-:£ o klimatických změnách klimatologové :ylí a jsou mlčící většinou".
Naše odpověď této ideologii by mčla'být lasEiá a nekompromisní, protože jsme přesvědčeni, že víme dost o křehkosti a zranitelnosti lidské společností a o nebezpečích plynoucích z pokusů dirigovat ji shora. Disponujeme také dostatkem důkazů, že i ve známé historii není současná míra oteplovaní Země bezprecedentní. Víme i to, že den za dnem přibývá vědců % oboru klimatologie, kteří globální oteplování zpochybňují na základě toho, že zemské klima je mnohem méně citlivé na oxid uhličitý, než jak se domnívá Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC) a jeho protagonisté.
Nedostatek seriózních argumentů
Je také zřejmé, že globální oteplování není téma, které patří výhradně nebo převážně do oblasti přírodních věd. Je to téma par excellence právě pro Montpelerinskou společnost a domnívám se, že bychom ho měli chápat jako významnou součást naší agendy. Současný celosvětový spor není o teplotě nebo o COj. Je to opět stará, dobře známá debata: svoboda a volný trh vs. dirigis-mus, řízení shora a všezahrnuj ící regulace. Jinými slovy, spontánní evoluce vs. poruč-níkování lidské aktivity; Je tp opět ona mi-sesovská a hayekovská otázka, zdaje či by měl být dominantní: „human design" (plánování či organizování vývoje), nebo „human action" (nikým neřízené konání milionů lidí). Pro nás jsou to známá témata. Některé dnes používaně argumenty se od minulých mohou mírně lišit, ale ambice těch „vyvolených" (abych použil hezký termín Thomase Sowella) omezovat svobodu a brzdit prosperitu lidí jsou tu znovu. V minulosti byl trh většinou napadán argumenty socialistů s hesly typu: „Zabraňte zbída-čování mas." Dnes je útok veden pod nebezpečnějším heslem: „Zabraňte zbídačo-vání (nebo přímo ničení) planety."
Tento posun se mi zdá být velmi nebezpečný. Ambice jsou na první pohled šlechetnější, atraktivnější a přitažlivější; jsou také velmi chytře a účinně orientovány do budoucna, a proto jsou prakticky „imunizo-vány" od reality, od existujících důkazů, od dostupných dat a standardní testovatel-nosti. Jsou téměř náboženské, V jednom „zeleném" hotelu v Kalifornii mají údajná v každém pokoji kromě Bible i knihu Ala GoreaNepříjemná pravda.
Ze všech těchto důvodů jsou tyto ambice přijímány a v podstatě milovány politiky! médii a všemi' jejich sympatizanty zřad tzv. public intellectuals. Právě z těch-+ km
kladní ekonomické argumenty o racionální averzi k riziku (které by nám pomohly odmítnout fundamentalistický princip předběžné opatrnosti používaný en-virortmentalisty) a chybí mi zopakování standardních argumentů
0 roli trhu, cen! majetkových práv na straně jedné a o tragických důsledcích nevyhnutelného selhání státu spojeného s ambicemi kontrolovat globální klima na straně druhé.
Nabídka a poptávka
Krátce se dotknu některých z těchto témat. Je třeba začít problematikou zdrojů, protože ta vždy byla v centru této debaty, počínaje Thomasem Malthusem až po Římský klub. Během posledních dvou století ekonomové sice dodali mnoho drtivých protiargumentů, ale ve veřejné debatě nezvítězili. Většina lidí věří v nebezpečí hrozícího vyčerpání zdrojů, protože vidí, že Země není nekonečná.
Tyto názory vycházejí z nepochopení dvou elementárních, avšak zcela klíčových věcí. Za prvé nevidí, že zdroje jako takové samy o sobě neexistují, že existuje pouze nabídka zdrojů a poptávka po zdrojích, což je něco úplně jiného, a za druhé jsou zaměňovány tzv. přírodní zdroje s „ekonomickými zdroji", se zdroji majícími význam v ekonomickém smyslu, se zdroji, které jsou lidé schopni využít-při daných cenách a technologiích. Nevěří nám, žek vyčerpatelností zdrojů nedochází, alespoň nikoliv k vyčerpávání zdrojů jako masovému jevu, a že známé a dokumentované zásoby ekonomicky zajímavých „zdrojů" v minulosti, a to i v nedávné minulosti, neustále rostly a rostou
1 nyní. Čím větší je poptávka po zdrojích (a jejich používání), tím více zdrojů je nalezeno (a dodáváno na trh).
Tato proti intuici jdoucí věta je pro ekonoma naprosto triviální, zrejmáazce-la evidentní. V současné celosvětové zmätenosti j e však minoritním názorem, kte- 1 rý je vystaven posměchu a zesměšňování, aniž by byl brán vážné. Potřebujeme více takových
Není potřeba být skeptický vůči technice Není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa - samozřejmě pokud environmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva.
rý bude založen na tzv. důchodovém efektu (nebo -jak se také říká - efektu bohatství). S vyšším příjmem a bohatstvím lidé více „poptávají" ochranu životního prostředí. Není nutné dnešní generace přinutit radikálně snižovat jejich spotřebu, protože zámožnější lidé v budoucnosti budou mít dostatek času učinit své vlastní racionální rozhodnutí ohledně spotřeby a investic — bez naší dnešní „quasi pomoci". Ekonomický růst a zvyšování bohatství nevedou ke zhoršování životního prostředí, naopak. Empirický výzkum y oblasti tzv. enviionmentál-ních Kuznetsových křivek nám k tomu dává velmi přesvědčivé argumenty. Laikům bychom měli' také vysvětlit pojem diskontovaní, jako jediný racionální základ pro mezigenerační komparace. To je jádrem společenskovědního, a v rámci něho zejména ekonomického přístupu k této problematice; Kdokoli chce chránit budoucí generace, měl by nejprve  vyslovit své předpoklady ohledně jakéhokoli mezigeneračního vztahu, nebo jinak, jednoduše řečeno, měl by vysvětlit, jak vidí budoucnost   a jakou ' váhu či význam jí přikládá. Environmentalis-' té předpokládají, že ať už je budoucnost vzdálená jakkoli, má stejný význam jako přítomnost. Toto samozřejmě není pravda, protože preference současnosti před budoucností je reálně existujícím faktem.
I * •   * • <
Ještě více frustrující je skutečnost, že ne-věnujeme dostatečnou pozornost zneužívání slov „trh" a „cena" ze strany těch, kteří' šíří paniku o globálním oteplování. Nechtějí nic jiného než nás zdanit, ale místo toho mluví o - k trhu přátelských -„schématech obchodování s emisemi". Nereagovali jsme dostatečně hlasitě, neřekli jsme, že emisní povolen-ky jsou implicitními daněmi a že hraní si na trh nám připomíná debatu plán vs. trh z třicátých let minulého století mezi Misesem a Ha-yekem na straně j edné a Langem a Lernerem na druhé. Souhlasím s Rayem Evansem, když vidí „or-
■aie neuspiitvaumujo uuoa navinul aiia \*ia-
há, razantní, asi nepotřebná a pravděpodobně bezvýsledná opatření".
Závěrem bych rád zopakoval (co jsem rekl na mezinárodní konferenci o klimatických změnách, kterou v"New Yorku pořádal v březnu 2008 Heartland Institute), že „musíme znovu zahájit diskusi o podstatě štátu a o vztahu jednotlivce a společnosti", protože jak jsem zdůrazňoval mnohokrát: současný spor nem o klimatologii, je o svobodě. A chtěl bych dodat: „o prosperitě a o životních podmínkách milionů lidí". Abychom předešli katastrofě, „měli bychom věřit racionalitě člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než ,dobru' plynoucímu z politického aktivismu".
Mezititulky redakce LN
Ilustrace LH Vondra