Přednášející: Mgr. et Mgr. Jiří Baroš Ph.D. H. L. A. Hart a Ronald Dworkin Úvod: shrnutí vývoje politické (A) a právní (B) filosofie. Ad A (politická filosofie) - americký liberalismus (trh, soukromé vlastnictví + spravedlivé rozdělení statků skrze redistribuci, rehabilitace rovnosti; ta se pojí s obhajobou individuálních práv) v. evropský socialismus (spravedlnost jako prosazení zájmů dělnické třídy, důsledkem státní paternalismus a bujení korporativistických zájmů). - politický liberalismus (např. pozdní Rawls): základem práva eticky a nábožensky neutrální principy. Na nich se shodnou zástupci protikladných etických a náboženských pozic. Spravedlnost je rámcem, v němž každý může prosazovat svou koncepci dobra. Princip neutrality vymezuje prostor plurality. X - etický liberalismus (např. Dworkin či Joseph Raz) opouští princip neutrality a odvozuje liberální instituce z principu individuální autonomie. Zdrojem liberální politiky je liberální etika, která ctí nejvýše ctí princip autonomie. - Dworkinův etický individualismus: absolutně podstatné je to, co jednotlivec dokáže ze svého života vytvořit (každý individuální život je posvátný). Rovnostářská sociální spravedlnost je základní podmínkou dobrého života. - Dworkin rezignuje na neutralitu, aby silněji apeloval na svědomí. Kritérium argumentu je jeho intelektuální účinnost v prosazování hodnot, u jejichž kořene je ideál svobodných jednotlivců, rovných si ve své důstojnosti. Ad B (právní filosofie): - právní filosofie: v anglosaském prostředí dlouhou dobu dominoval právní positivismus, který považoval individuální práva za nesmysly (J. Bentham). Přirozená práva zdiskreditována francouzskou revolucí. - znovuobnovení zájmu o přirozené právo po 2. světové válce. Největší právní filosof 20. století Herbert L. A. Hart se pokusil zformulovat teorii o minimálním přirozenoprávním obsahu práva, založenou na minimální cíli přežití. - v anglosaském prostředí žije positivismus v symbióze s utilitarismem. Dworkin toto paradigma napadá proto, že nedává dostatečný prostor právům: individuální práva jsou trumfy. I. Právní filosofie: přirozené v. positivní právo I. 1 Přirozenoprávní tradice A, předmoderní: - tradice přirozeného práva často spjata s pojmem přirozeného zákona (stoické a křesťanské kořeny): podle Akvinského Bůh reguluje svým zákonem celé stvoření. Přirozený zákon je odrazem Božího zákona ve stvořených bytostech. Lidský zákon by měl být v souladu s přirozeným zákonem. - sekularizovaná verze přirozeného zákona: jde o zákony přírody, vyžadující jistý druh chování i od lidí. - předmoderní tradice přirozeného zákona byla založena na teleologickém pojetí přírody (již od Řeků): každý druh nemá jen tendenci udržovat svou existenci, ale vyvíjí se směrem ke konečnému optimálnímu stavu (tj. k určitému dobru a určitému cíli). Toto pojetí ovšem minimalizuje rozdíl mezi lidskými bytostmi a jinými živými či neživými věcmi. Člověk po optimálním stavu touží, protože je to jeho přirozený cíl. - přirozené právo existuje objektivně, nezávisle na lidské vůli. Je univerzální, není lidským jednáním stanovené, změnitelné ani zrušitelné. Podle některých jsou tyto standardy determinovány lidskou přirozeností (sklony člověka). Chápeme jej přirozenými poznávacími schopnostmi (rozumem, citem, intuicí, common sense). Poznané přirozené právo je standardem jak posuzovat pozitivní právo: jsou nespravedlivé zákony morálně závazné? B, moderní: - moderní tradice přirozeného práva vycházející z mechanického obrazu univerza: rozkládá na základní části: jednotlivec a jeho vášně. Minimálním cílem člověka je přežití (moderní přirozené právo: Hobbes, Hart a snaha definovat minimální obsah přirozeného práva). Vychází se z toho, co je normální pro každou bytost v určité situaci, co může být společné lidem i zvířatům (sebezáchova a přežití). Přirozené je tu chápáno ve smyslu přirozených instinktů. Na cokoliv, co jednotlivec potřebuje pro své přežití, má přirozené právo. - moderní přirozená práva: zakladatelem této tradice je Thomas Hobbes, který přirozená právo, jež člověk má v přirozeném stavu, chápe jako svobodu, kterou každý člověk má, aby využil svou sílu, jak chce, pro zachování své vlastní přirozenosti (života). - Locke pak vypracovává pojem (soukromého) vlastnictví, kam řadí život, svobodu a majetek. Práva se multiplikují. V jejich základu je koncept důstojnosti – Immanuel Kant: jednej s druhým člověkem jako s cílem a nikdy ne jako s prostředkem. - skepticismus ve vztahu k přirozeným právům během 19. století. Zkušenost druhé světové války, resp. totalitarismu vedla k rehabilitaci této tradice. C, odlišnost přirozeného práva od positivismu (Holländer): - základní distinkcí mezi positivismem a iusnaturalismem je (1) přijetí spojovací (spojení práva a morálky) nebo dělící (jde o dva nezávislé normové soubory, které jsou oddělené) teze. Někteří autoři ovšem tuto tezi relativizují (např. J. Finnis). Další distinkcí je (2) distinkce noetická: je možná existence praktického poznání (to, co má být, je možno objektivně zdůvodnit racionální analýzou/a nebo empirickým zkoumáním)? Třetí distinkcí je (3) určení důvodu platnosti: normotvorná aktivita univerzálních mocenských institucí v. Boží vůle, rozum, lidská přirozenost, základní principy morálky, legitimita mocenského systému. - pluralita teorií přirozeného práva: (a) procedurální (Fullerova vnitřní moralita práva) v. substantivní přirozené právo (tomisté), (b) klasický (orientován na politickou etiku: jaké morální závazky má člověk jako občan nebo vládce ke své obci?) v. moderní (právní nonpositivismus: existuje nutný vztah mezi právem a morálkou) právní naturalismus. I. 2 Positivistická tradice a její vývoj A, Anglosaské prostředí: - positivistická tradice chápe právo jako institucionální fakt bez ohledu na jeho obsah. - v anglosaském prostředí byl nejvlivnější analytický právní positivismus spojený se jménem Johna Austina. Podle Austina je právo založeno na přikazování a poslouchání. Pokud právem stanovená pravidla nebudeme dodržovat, hrozí nám sankce. Zdrojem autority práva je nadřazenost suveréna. Právo je záležitostí čistě sociálního faktu: mohou existovat zákony nesloužící obecnému dobru. B, Kontinentální prostředí: - v kontinentální tradici hrála rozhodující roli ryzí nauka právní Hanse Kelsena (v českém prostředí pak existovala normativní teorie, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl František Weyr). - Kelsen odmítl to, že by právní povinnost mohla vyplývat pouze z něčí vůle (suveréna). Příkaz je závazný pouze tehdy, když ten, kdo ho vydal, k tomu měl potřebnou pravomoc, a ta musí být odvozena od nějaké zmocňující normy. Platnost právní normy je podmínkou právní závaznosti příkazu, a proto má při vysvětlování logickou přednost. Normativitu práva nelze odvodit ani z toho, že jsou právní normy efektivně vynucovány formou sankcí. - musí existovat nějaká základní norma, která není odvozena od nějakých dalších norem ani od nějakých faktů. Je to norma presumovaná, která je podmínkou normotvorby. - druhou linií Kelsenova myšlení je obhajoba teze oddělitelnosti. Mezi právem a morálkou neexistuje pojmově nutný vztah. Neexistují nějaké absolutní morální hodnoty. Na tom je vybudována Kelsenova koncepce demokracie. - 2. světová válka a reakce na ni: Radbruchova formule uznávající výjimku, kdy má přirozené právo přednost před pozitivním právem „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností nedosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako nenáležité právo spravedlnosti ustoupit.“ Tato formule uplatněna v judikatuře Spolkového ústavního soudu. - reakce na komunistickou totalitu: nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93: „Právně-pozitivistická tradice, jež se přenesla i do poválečných ústav (včetně naší ústavy z roku 1920), odhalila však v pozdějším vývoji vícekrát své slabiny. Ústavy konstruované na těchto základech jsou hodnotově neutrální: tvoří institucionální a procesní rámec, naplnitelný velmi odlišným politickým obsahem, protože kritériem ústavnosti se stává dodržení kompetenčního a procesního rámce ústavních institucí a postupů, tudíž kritérií formálně-racionální povahy. V důsledku toho bylo v Německu akceptováno nacionálně-socialistické panství jako legální, přestože vyhlodalo obsah a posléze zničilo samu podstatu Výmarské demokracie. Legalistické pojetí politické legitimace usnadňovalo po válce Klementu Gottwaldovi "naplňovat staré měchy novým vínem" a pak "legitimovat" únorový puč roku 1948 formálním dodržením ústavních procedur. Princip "zákon je zákon" se projevil proti bezpráví ve formě zákona jako bezmocný. Vědomí, že nespravedlnost musí zůstat nespravedlností, i když se halí do pláště zákona, se promítlo i do ústavy poválečného Německa a v současné době i do Ústavy České republiky. Naše nová ústava není založena na hodnotové neutralitě.“ I. 3 Herbert L. A. Hart – tj. poválečný vývoj anglosaského positivismu (viz Murphy) A, Právo jako jednota (primárních a sekundárních) pravidel: - jeho pohled na právo je v základu pozitivistický: právo je sociálním faktem. Neexistují nutně morální omezení toho, co může být právem. Právo je systémem společenských pravidel, který se snaží odpovědět na nedostatky ostatních druhů společenských pravidel. - jelikož zvyková ad. pravidla, určující základní povinnosti a práva v rámci sociálního života (primární pravidla), mají své nevýhody, je nutno zavést sekundární pravidla, jejichž předmětem je identifikace, doplnění, modifikace, ubírání primárních pravidel. - sekundární pravidla obsahují (a) pravidla uznání, které specifikují, jaká pravidla jsou závazná a jak je možno je identifikovat (právní jistota). - sekundární pravidla obsahují též (b) pravidla změny, jak mohou být nové normy uvedeny do systému (změnitelnost). - sekundární pravidla též obsahují (c) pravidla rozsuzování věcí (efektivita). - zcela zásadní je (a) pravidlo uznání, které specifikuje, co je možno počítat za závaznou právní normu (standardem platnosti/neplatnosti). Status pravidla uznání je dán jeho sociální akceptací. B, Právo a morálka - oslabená verze přirozeného práva: teorie o minimálním přirozenoprávním obsahu práva. Jak přirozená, tak pozitivní právo má za cíl přežití. Musí existovat jistá pravidla chování, která každá společenská organizace musí mít, má-li zůstat životaschopná. Tato pravidla tvoří společný prvek práva a konvenční morálky. - bez jistého minimálního obsahu by právo a morálka nemohly podporovat minimální cíl přežití (reprodukce). To podpořeno zjevnými pravdami o člověku: (i) lidská zranitelnost, (ii) přibližná rovnost, (iii) omezený altruismus, (iv) omezené zdroje a (v) omezení porozumění a síla vůle. - vliv morálky na právo: na právo má jak přijímaná morálka, tak společenské ideály vždy vliv. Někde základní kritéria právní platnosti výslovně zahrnují principy spravedlnosti či důležité právní hodnoty. I když neexistují žádná formální omezení nejvyššího zákonodárce, přizpůsobuje se spravedlnosti a morálce. To činí též (ústavní) soudce: př. z judikatury Ústavního soudu (II. ÚS 2048/09 a násl.): „Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu.“ - širší v. užší pojetí práva: - širší pojetí práva (a): právem jsou všechna pravidla, která jsou platná podle formálních testů systému primárních a sekundárních pravidel, i když některá z nich porušují vlastní morálku společnosti. - užší pojetí práva (b): pravidla porušující morálku z práva vyloučíme. - Hart nepopírá platnost práva, i když je rozporné s morálkou, ale akceptuje morální důvody jako důvody prolomení standardních právních principů a pro právo na občanskou neposlušnost. I. 4 Dworkinova koncepce práva A, Kritika Harta a pojem právních principů: - Dworkin kritizuje Harta, že nedostatečným způsobem tematizoval roli právních principů. Pro soudce je běžné se odvolávat na principy pro ospravedlnění svých rozhodnutí. Právní principy přitom (často) nemají dostatečnou institucionální podporu (tj. nejsou pozitivně zakotveny), avšak jsou součástí politické nebo společenské morálky a platí v důsledku svého obsahu (např. nikdo nemůže těžit ze svého vlastního špatného jednání). Soudce tudíž nenachází odpověď na řešení sporu v zákonech, ale aplikuje určitý právní princip. B, Povaha právní interpretace: složité případy a interpretace veřejné morálky. - složité případy (hard cases): chybí pozitivně stanovené pravidlo. - podle positivistů má zde soudce diskreci: skrze rozsudek formuluje nový zákon. Objektivní právo je v takovém případě doplněno subjektivním úsudkem soudce (tj. jeho osobní morálkou) X - Dworkin nesouhlasí: úkolem soudce je objevovat (nová) práva, která jsou již zahrnuta v existujících institucionálních praktikách, zákonech a precedentech. Úkolem soudce je správnou odpověď odhalit, nikoliv ji vytvořit. Odpovědi na právní otázky nejsou determinovány pouze formálními prameny práva, ale i principy politické morálky, implicitní těmto pramenům. - interpretace veřejné morálky je klíčem k soudnímu rozhodnutí. Soudce je funkcionářem veřejné morálky. - musí proto vycházet z abstraktních axiómů, které uspořádávají zákony, praktiky a soudní rozhodnutí do jednoho celku, z jehož koherence je vyvozeno právo. Má dojít k rozhodnutí prostřednictvím morální interpretace daných právních struktur a platných zákonů. Snaží se poctivě poskytnout co nejkoherentnější a nejsprávnější výklad daného předpisu. Tak usiluje o spravedlivé řešení sporu. - Dworkin zavádí postavu idealizovaného fiktivního soudce, který má nadlidské intelektuální schopnosti (Herkules) a dokáže tímto způsobem interpretovat a aplikovat právo. C, Morální konstruktivismus - odlišení přirozeného práva a Dworkinova morálního konstruktivismu: přirozené právo předpokládá univerzální morální řád, předcházející a transcendující lidská společenství X morální konstruktivismus se snaží o pragmatické hledání konsensu opřeného o racionální argumentaci v určitém kulturně-historickém společenství. Právní řád musí být soudržný (law as integrity). Soudce musí jednat na základě rozumově uceleného názoru. Ten můžeme přijatelně zdůvodnit našim spoluobčanům, kteří nakonec mohou souhlasit se všemi nejdůležitějšími pravidly soužití. II. Dworkinova politická filosofie (srov. Barša) II. 1 Východisko: princip rovné důstojnosti a práv jako trumfů A, Důstojnost jako právo na rovný ohled a respekt - spravedlivá společnost jedná se všemi svými členy jako s rovnými, tj. se stejně autonomními bytostmi. V základu je princip rovné důstojnosti, který je též posledním východiskem, axiomem Rawlsovy kontraktualistické konstrukce. - je třeba odhlédnout od empirických a nahodilých rozdílů mezi lidmi a chápat je všechny bez výjimky jako hodné stejného respektu, ohledu. Princip rovné důstojnosti znamená bezpodmínečné právo osob na rovný ohled a respekt (při rozvrhu základních společenských institucí). B, Pojem základních práv - jaká práva jsou základní? Ta, která zaručují podmínky rovné důstojnosti. Základní práva musí mít pro stát bezpodmínečnou platnost. Jejich omezení je legitimní pouze v případě vzájemného střetu dvou stejně silných základních práv, nebo v kontextech a situacích, kdy rovná důstojnost evidentně není ohrožena, či v případech, v nichž by sociální náklady na dodržení práva byly neúměrně vysoké. C, Kolektivní zájem v. individuální práva: práva jako trumfy - individuální práva jsou trumfy v rukou jednotlivců, jimiž se brání politice, která ve jménu kolektivních účelů poškozuje jejich zájmy. Jejich smyslem a úkolem je přebít odvolání se na zájem celku. Znamenají vždy nárok jednotlivce na určitou příležitost, svobodu a dobro, nárok, který vznáší vůči nějaké instituci či politické komunitě. - práva stojí proti kolektivnímu zájmu (celková suma blaha či nějaká agregátní veličina dobra či blahobytu). Práva tvoří škálu od nejabstraktnějších a nejdůležitějších až ke konkrétním oprávněním daným explicitně stanovenými či zvykově dodržovanými pravidly. Na právech jsou založeny principiální argumenty. X - naproti tomu politické argumenty mají prokázat nějaké právo kolektivní. Politiky jsou argumenty, které popisují cíle. Čím závažnější je právo, tím důležitější kolektivní zájem jím může být vetován. D, Ústavněprávní interpretace - Brát práva vážně: raný Dworkin vypracovává deontologickou doktrínu. Neexistuje úplný univerzální systém práv: nalézání práv je dáno vývojem společnosti. Požadavek po splynutí ústavního práva a morální filosofie. Ústava založena na obecných konceptech. Hledání té správné koncepce daného konceptu, tj. nejlepší interpretace ústavy, která se z těchto konceptů skládá. II. 2 Etický individualismus A, Jednota ideálů liberální tradice - lze smířit ideály svobody, rovnosti a bratrství? Jádro liberální tradice je ve sjednocení těchto třech ideálů. - tyto ideály je nutno vnímat jako ctnosti, nikoliv je obracet v neřesti. Interpretace, které tyto ctnosti dostávají do vzájemného konfliktu, jsou špatné. - tyto ctnosti se navzájem posilují. To se zakládá na myšlence etického individualismu. B, Posvátnost lidského života - v životě je podstatné to, co individuální lidské bytosti dokáží ze svého života vytvořit a co z něj skutečně vytvářejí. Lidský život je posvátný. Zdar jednotlivého lidského života nesmí být obětován pro cokoliv jiného. - cílem státu je vytvářet podmínky pro úspěšnější život občanů. - nález sp. zn. IV. ÚS 412/04: „Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce.“ C, Jednotlivec a společnost - 3 otázky: (a) implikace pro ekonomickou strukturu společnosti a (b) souvislost rovnosti a svobody (rozhodování o způsobu, jakým lidé chtějí vést svůj vlastní život) a (c) jak dalece úspěch individuálního života souvisí s úspěchem společenství. K (a) a (b) viz II. 3. - lidé patří k velkému množství různých společenství. V případě politického společenství je starostí o úspěch jeho hodnot starostí o úspěch v úsilí o realizaci legitimních cílů etického individualismu. I s druhými se musí jednat spravedlivě. Dobrý život je možný jen ve spravedlivé společnosti. - Dworkinovo pojetí demokracie: dvě formy kolektivního jednání: statistické a společné. 3 podmínky pravého společenství: participace (volební právo a zastupitelské struktury), materiální podílení (podíl na výtěžku musí mít každý občan: reciprocita. Férovost rozdělování zdrojů) a nezávislost (občané musí odpovídat za morální a etické soudy a nepřenáší odpovědnost na kolektivní jednotku). - ideál liberální tolerance: proti moralistickému (perfekcionistickému) zákonodárství. II. 3 Egalitarismus - motivační rovnost: politická rozhodnutí a opatření se přijímají s rovným zřetelem k životu každého člena společenství. Třeba odmítnout veškeré metody rozdělování systematicky odsuzující určité skupiny lidí k horšímu životu. Stejně tak třeba odmítnut rovnost ve výsledku (ignorují se rozhodnutí individuí). - je vázána na distribuční rovnost: hledá jak měřit, zda změny k rovnosti přispívají či ne. Rovný stupeň blaha v. rovnost zdrojů. - distribuční rovnost: instituce a postupy směřují k tomu, aby všem členům společenství připadl přibližně stejně velký podíl na blahobytu, příjmu nebo zdrojích. Rovnost zdrojů se lépe shoduje s naším citem pro osobní odpovědnost. - jednotlivci musí mít zpočátku k dispozici stejné zdroje a pak jich využívat, jak nejlépe dovedou. Zdroje jsou rovné se zřetelem na náklady příležitostí, tj. se zřetelem na hodnotu, kterou mají v rukou jiných lidí. - Dworkinův test závisti: rozdělení není plně rovným, pokud jeden člověk závidí jinému celkové množství zdrojů, jež má k dispozici. Závidím tehdy, pokud bych si jeho zdroje a formy života zvolil raději než vlastní. - zajištění plné distribuční rovnosti: walrasovská dražba všech zdrojů (jejich dva druhy: osobní a neosobní). Osobní zdroje zůstávají i po dražbě rozděleny nerovně: závidím zdraví a vlohy. Rovnost zdrojů závisí na kompenzačních strategiích. Nelze nikdy kompenzovat dokonale. - každý kompenzační program musíme podepřít určitým argumentem: uspokojující je kompenzační program orientující se podle hypotetického pojišťovacího trhu (koupě pojistek proti úrazům, invaliditě a nezaměstnanosti či nízkému příjmu): daně odpovídají prémiím. Buď vypláceny peněžní částky, nebo zajištěny možnosti a zdroje. - závěr: svoboda a rovnost jsou v partnerském, nikoli antagonistickém vztahu. Distribuční rovnost prostředkem pro realizaci svobody. Zdanění neomezuje svobodu a rovnost vyžaduje meze svobody. Pojem rovnosti zdrojů se zakládá na koncepci svobody volby. Neosobní zdroje a příležitosti určovány trhem za férových výchozích podmínek. Povinná literatura: Dworkin, Ronald 1997. „Svoboda, rovnost a společenství.“ In: Současná politická filosofie. Ed. János Kis. Praha: Oikoymenh, 273-299. Hart, H. L. A. 2004. Pojem práva. Praha: Prostor, 185-209. Kis, János 1997. „Úvod.“ In: Současná politická filosofie. Ed. János Kis. Praha: Oikoymenh, 33-41. Doporučená literatura: Alexy, Robert 2010. A Theory of Constitutional Rights. Oxford: Oxford University Press; Barša, Pavel 1996. „Brát práva vážně.“ Filosofický časopis 2, 291-304; Brown, Alexander 2009. Ronald Dworkin's Theory of Equality: Domestic and Global Perspectives. London: Palgrave Macmillan; Dufek, Pavel 2010. Úrovně spravedlnosti: liberalismus, kosmopolitismus a lidská práva. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 63-85; Dworkin, Ronald 1977. The Philosophy of Law. Oxford: Oxford University Press; Dworkin, Ronald 1985. A Matter of Principle. Cambridge, Mass.: Harvard University Press; Dworkin, Ronald 1986. Law's Empire. Cambridge, Mass.: The Belknap Press of Harvard University Press; Dworkin, Ronald 1994. Life's Dominion: An Argument About Abortion, Euthanasia, and Individual Freedom. London: Vintage; Dworkin, Ronald 1997. Freedom's Law: The Moral Reading of the American Constitution. Cambridge, Mass.: Harvard University Press; Dworkin, Ronald 2001. Když se berou práva vážně. Praha: OIKOYMENH; Dworkin, Ronald 2002. Sovereign Virtue: The Theory and Practice of Equality. Cambridge, Mass.: Harvard University Press; Dworkin, Ronald 2008. Justice in Robes. Cambridge, Mass.: The Belknap Press of Harvard University Press; Dworkin, Ronald 2008. Is Democracy Possible Here?: Principles for a New Political Debate. Princeton: Princeton University Press; Dworkin, Ronald 2011. Justice for Hedgehogs. Cambridge, Mass.: The Belknap Press of Harvard University Press; Finnis, John 1980. Natural law and natural rights. Oxford: Clarendon Press; George, Robert P. (ed.) 1994. Natural Law: Contemporary Essays. Oxford: Clarendon Press; Hershovitz, Scott 2009. Exploring Law's Empire: The Jurisprudence of Ronald Dworkin. Oxford: Oxford University Press; Holländer, Pavel 2004. Ústavněprávní argumentace – ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde; Holländer, Pavel 2006. Filosofie práva. Plzeň: Aleš Čeněk; Kramer, Matthew 2003. In Defense of Legal Positivism: Law without Trimmings. Oxford: Oxford University Press; Kymlicka, Will 2002. Contemporary Political Philosophy: An Introduction. 2nd ed. Oxford: Oxford University Press, 53-101; Kühn, Zdeněk 2002. Aplikace práva ve složitých případech. Praha: Karolinum; Murphy, Mark C. 2007. Philosophy of Law. The Fundamentals. Oxford: Blackwell; Raz, Joseph 1988. The Morality of Freedom. Oxford: Oxford University Press; Ripstein, Arthur 2007. Ronald Dworkin. Cambridge: Cambridge University Press; Sobek, Tomáš 2008. Argumenty teorie práva. Praha/Plzeň: Ústav státu a práva AV ČR/ Aleš Čeněk; Sobek, Tomáš 2010. Nemorální právo. Praha/Plzeň: Ústav státu a práva AV ČR/ Aleš Čeněk; Sobek, Tomáš 2012. Právní myšlení: kritika moralismu. Praha/Plzeň: Ústav státu a práva AV ČR/ Aleš Čeněk; Stanford Encyclopedia of Philosophy (hesla ethics: natural law tradition; justice distributive; nature of law; nature of law: natural law theories; nature of law: legal positivism; the pure theory of law).