Komunitarismus Úvod – Komunitarismus jako kritika liberalismu - francouzská revoluce: liberté, egalité, et fraternité. - liberalismus nemá co říct k ideálu bratrství – pospolitosti. Marxismus: jen budoucí komunita X pospolitost již existuje, a to ve formě společných sociálních praktik, kulturních tradice a sdílených sociálních významů. Nemusí být vytvořena z ničeho, ale musí být respektována a chráněna. - kritickou reakcí na Rawlsovu Teorii spravedlnosti. - vychází z Aristotela a (zvláště) Hegela (Moralität v. Sittlichkeit). - představitelé: Alasdair MacIntyre, Michael Sandel, Charles Taylor a Michael Walzer (1). Nikdy se však neidentifikovali s komunitaristickým hnutím (2). Ad (1) - v jádru tzv. sociální teze: identity lidí jsou definovány jejich příslušností; jsou členy kulturně formovaných společenství s jeho standardy a hodnotami. Lidé mohou rozvíjet sebe a své schopnosti pouze ve společnosti. - kritizují liberály za to, že jejich obraz člověka je atomistický: člověk jako soběstačná bytost, jejíž tužby a schopnosti předcházejí společenské spolupráci X jedinec je zapuštěn v sociálních a kulturních zvycích. Svou identitu si ve velké míře nevolíme, ale uznáváme ji. - liberálové opomíjí význam pospolitostí. Ty jsou pramenem politických nároků, či (dokonce) osobních identit. Kolektivní normy a praxe vytvářejí jednotlivce jako osoby a dávají jejich životu smysl a hodnotu. Členství v pospolitosti je prvořadné a nejhlavnější politické dobro. - kritika univerzalistické ambice liberální teorie: teorie spravedlnosti jako Archimédův bod, jako standard, jak posuzovat a hodnotit všechny typy společností X třeba najít standardy spravedlnosti ve formách života a tradicích partikulárních společností. Efektivní kritika se odvozuje jen ze zvyků a tradice konkrétních lidí žijících v partikulárním čase a místě. - neexistuje žádná perspektiva vnější komunitě, v níž jednotlivec žije. Jediným způsobem, jak identifikovat spravedlnost, spočívá v analýze toho, jak jednotlivá sociální dobra hodnotí partikulární pospolitost. Identifikace principů spravedlnosti spíše způsobem kulturní interpretace než filosofické argumentace. - reakce liberálů: eliminace univerzalistických pretenzí v Politickém liberalismu Johna Rawlse X potvrzení univerzality spravedlnosti jako nestrannosti Briana Barryho. - relativismus komunitarismu jde proti široce sdíleným porozuměním: morální nesprávnost (např. otroctví) je důvodem pro sdílená porozumění, a ne naopak. - v pluralistických společnostech navíc nějaké sdílená porozumění ani nemůžeme předpokládat, a proto musíme být nějakou obecnější koncepci spravedlnosti. Ad (2) – kriticky: komunitarismus nenabízí atraktivní představu neliberální společnosti (tím není ani předmoderní Gemeinschaft či indický kastovní systém). - liberální euforie po pádu sovětského bloku brzděna problémem implementace ústavní demokracie (etnické konflikty, chudoba, problémy životního prostředí, korupce). - lidská práva jako poslední utopie X výzva přichází z Východní Asie: diskurs o asijských hodnotách, které nadřazují hodnotu rodiny a sociální harmonie před západními občanskými a politickými svobodami. Kulturní faktory ovlivňují přednost jistých práv, jejich ospravedlnění a morální ospravedlnění politických praktik a institucí. Jádro lidských práv a pluralitu možných způsobů implementace. I. Komunitarističtí teoretici (Sandelovo nezakotvené jáství) - Sandelova otázka: jaká politická filosofie je obsažená v našich praktikách a institucích? Liberální filosofie: její principy nepředpokládají žádnou zvláštní koncepci dobra. Spravedlivá společnost se zpěčuje volit mezi konkurujícími účely a cíli. - poskytuje pouze rámec: právo má přednost před dobrem. - v základu jistý obraz osoby: nezakotvené jáství, které je nezávislé na účelech a cílech, které má. Vylučuje možnost konstitutivních cílů: žádná role či závazek mě nemůže definovat zcela, že by se mé sebeporozumění bez nich neobešlo. - zásadní nejsou zvolené cíle, ale schopnost je volit. Sám sobě rozumím jako svobodnému a nezávislému aktéru, který je schopen volby. Identita není vázána na cíle a zájmy. - tato představa je osvobozující: člověk je osvobozen od diktátu přírody a sankcí sociálních rolí. Je suverén. Koncepce dobra mají význam jen proto, že jsme si je zvolili. X - vztah jáství a jeho cílů (1): jáství je zakotveno či situováno v sociálních praktikách. Jsme vždy nositeli partikulární identity. K sebeurčení dochází vždy v rámci sociálních rolí. Liberální ideál jáství je (a) prázdný, (b) jde proti vnímání nás samých a (c) ignoruje naši zakotvenost v sociálních praktikách. - Ad (a): svoboda volby sama o sobě je prázdná. Svoboda volby musí být situovaná, jinak nihilismus (odmítnutí všech hodnot jako arbitrárních) X liberální obhajoba svobody je založena na důležitosti projektů, které naše svoboda sleduje, a právě proto musíme být svobodní. - Ad (b): v liberalismu jáství předchází jeho cílům. To není pravda, protože jáství je spíše konstituováno svými cíli, které si nevolíme, ale spíše objevujeme v daném sociálním kontextu. Liberalismus nenabízí přesvědčivý způsob, jak vnímáme sebe samé X liberalismu jde spíše o to, že by žádný cíl neměl být vyjmut z přezkoumání, a proto si představuje já bez jeho přítomných cílů. - Ad (c): protože je naše já již zakotveno v praktikách, tak to, kým jsme, spíše než volíme, tak objevujeme. Sdílené hodnoty definují naši identitu X podle liberálů toto sebe-objevování ještě nenahrazuje a nezabraňuje našim soudům o tom, jak žít svůj život. Nejsme uvězněni v našich přítomných sociálních poutech, ale naopak je můžeme hodnotit. X - důsledkem liberalismu je zvláštní forma společnosti: já vstupuje do dobrovolně vytvořené pospolitosti. Jáství se nenachází v pospolitosti, která by byla konstituována vazbami, které je předcházejí. Tj. odlišení konstitutivní od kooperativní (dobrovolně vytvářené) pospolitosti. - Rawlsův princip diference: mimořádné vlastnosti, co mám, jsou nahodilými, nikoliv nutnými charakteristikami mne samého. Popisují vlastnosti, které mám, nikoli osobu, jíž jsem. Nesmí mne zvýhodňovat. Talenty nutno pojímat jako obecný majetek. - problém přechodu od toho, že je něco nahodile mé, k tomu, že je proto obecným majetkem, zůstává neospravedlněn (???). - princip diference musí předpokládat morální vazby mezi lidmi. Vyžaduje, ale není schopen poskytnout, způsob identifikace těch, jejichž výhody mají být chápány jako obecný majetek… X - loajality jsou s námi spojeny jako se členy konkrétní rodiny, pospolitosti, národa. Abstrahovat od tohoto členství znamená chápat osoby bez charakteru: pohybuji se v rámci dějin, které nemohu iniciovat ani řídit, tyto ale mají důsledky pro mé volby a chování. Liberální představa není morálně samonosná, ale zůstává odkázána na pojem pospolitosti. - filosofie je v politické praxi spojena s představou procedurální republiky. Původ leží v koncentraci moci (ekonomické a politické) a s tím souvisejícím projektem nacionalizace života. Národní republika nadějí demokracie (…). X - tento projekt ale ztroskotal. Posun k filosofii férových procedur a politice práv. - dvě tendence: potlačení demokratických prostorů (svoboda v protikladu k demokracii. Práva jako trumfy) a pohřbení toho typu pospolitosti, na kterém závisí (sociální stát není schopen velkou míru angažovanosti podporovat). Já zajato v sítích nezvolených závazností a přesto odděleno od pospolitých identifikací a sdílených sebeurčení. - co dělat? Nutnost především správné konceptualizace problému: II. Komunitaristická politika (viz Stanford, Etzioni, Glendon) - komunitaristická politika motivována negativními sociálními a psychologickými důsledky spojenými s atomistickými tendencemi vlastními moderním liberálním státům. Liberální instituce a praktiky podle komunitaristů přispěly k odcizení lidí politice, hamižnosti manažerů, osamocení, městské zločinnosti a nestabilním partnerským vzorcům, které se negativně projevují v životě dětí. - druhá generace komunitaristů je od 90. let vedena především těmito praktickými otázkami. Chce podporovat společenskou odpovědnost a politiky, zaměřené proti erozi společenského života ve fragmentované společnosti. - terčem politického komunitarismu (Etzioni) není filosofické pojetí jednotlivce, ale kultura egoismu, individualismu a sebeuspokojování. Výsledkem je sociální roztříštěnost a odcizené životy atomizovaných jednotlivců, které nedávají smysl. - komunitarismus jde napříč tradičním politickým rozdělením. Komunitaristé kritizují jak levici, tak pravici: - (a) levici za podporu neudržitelných sociálních politik, které vedou k centralizaci a byrokratizaci, a tím k odcizení veřejnosti a nakonec i k úpadku sociálních vazeb a k eliminaci individuálních iniciativ. - (b) pravici za erozi sociální odpovědnosti (instrumentální kalkul a hamižnost) a společenského života, neboť neregulovaný volnotržní kapitalismus narušil rodiny a místní společenství a vedl ke zkorumpování politiků (vazba na ekonomické lobby). - nová verze řečnění o právech ovládla politický diskurs a brání kompromisu a realistickým očekáváním. Lidská práva by neměla nekontrolovatelně bujet. Neměli bychom se zajímat jen osobní seberealizaci, ale též o podporu společenství, které ji podporují (rodiny, školy, sousedství, politický život). - dva druhy komunitarismu: (a) nostalgický a (b) do budoucna zaměřený komunitarismus. - (a) nostalgický komunitarismus lamentuje nad úpadkem komunit, které erodují kvůli agresivnímu prosazování individuálních práv a skupinové soudržnosti. Společnost zašla až příliš daleko v tom, jak dovoluje sledování osobních preferencí. Tradicionalistický komunitarismus se dostává do rozporu s liberálními hodnotami. - existuje ale též (b) druhý proud komunitarismu, který akceptuje individuální volby a kulturní diverzitu v moderní kultuře. Hledá protiváhu silnější formy diverzity: příslušnost k národu způsobem jak vytvořit sociální pouto. Participační demokracie, liberální nacionalismus a republikanismus. X - kritici komunitarismu zmiňují, že vede k potvrzování hierarchických uspořádání v rámci společnosti a uměle brání konfliktům, jež přirozeně vznikají. - jaké komunity jsou pro komunitaristy důležité? Místní společenství (obec), společenství paměti (sdílejí historii: národ), psychologické komunity (místy důvěry, kooperace a altruismu: rodina, rodinný firma, škola). Právě tyto 3 druhy společenství je třeba podle komunitaristů podporovat (…). X - podle kritiků si mohou přináležitosti k těmto komunitám konkurovat (účast na občanském, spolkovém či pracovním životě vyžaduje osvobození od rodinných povinností): tragická volba mezi různými (a stejně hodnotnými) formami společenského života. Má být nejdůležitějším společenstvím rodina, svépomocné skupiny, lokální společenství, či stát? X - mohou existovat zvláštní formy společenského života, podporující další (příklad místních společenství). - také větší zajištění individuálních práv může napomáhat společnému dobru (demokratická práva participace posilují identifikaci s politickým společenstvím. X - excesy komunitarismu: důraz na závazky vůči rodině poškozuje jednotlivce a představuje bariéru ustavení demokratické politiky (X v jiných společnostech je třeba naopak posílit rodinný život, neboť lidé obětují rodinu pracovním zájmům). - konkrétní řešení toho, jakým společenstvím třeba dát přednost musí vycházet z toho, jakým problémům partikulární společnosti čelí a co by měly být jejich sociální priority. - Východní Asie: konfucianismus se v mnoha bodech překrývá s komunitarismem: oba zdůrazňují význam vztahů pro lidský život, stejně jako roli výchovy. - konfucianismus ovšem spjat s různými praktikami, které nejsou z dnešního pohledu morálně přijatelné: jeho patriarchální hodnoty přispěly k podřízení a utrpení žen. Nutnost jeho interpretace, aby byl více kompatibilní s moderními hodnotami. Na druhou stranu se mnohé konfuciánské hodnoty ukazují zvláště výhodné pro dnešní dobu: důraz na rodinu, blahobyt, zásluhovost ve vzdělání a orientace na tento svět. Komunitarismus může konfucianismu připomenout hodnotu pluralismu v rámci občanské společnosti. III. Selhal liberalismus? (Patrick Deneen) III. 1 Analýza liberalismu - cíl liberalismu (i zdroj přitažlivosti): svoboda. Tu ale nevynalezl. Již ve starověku otázkou jak omezit pokušení a prosazování tyranie, jak kultivovat ctnosti a sebeovládání. Římské a středověké myšlení: ústavnost, dělba moci, odluka církve od státu, práva a ochrana před svévolí, federalismu, právní stát, omezená vláda. Tyto pojmy liberalismus nově definuje. - revoluce modernity: (1) politika založena na spolehlivosti těch dole, ne na aspiracích těch nahoře (př. Machiavelliho). Využití sobectví a touhy po hmotných statcích; (2) výcvik k ctnosti zdrojem útlaku, svévole a omezování. Individualistická racionalita; (3) překonat lidské podrobení nadvládě a omezení přírody – nová přírodní věda. - toto revoluční pojetí politiky, společnosti, vědy a přírody položilo základy liberalismu. Svoboda jako osvobození od zavedené autority, emancipace od svévolné kultury a tradice, rozšíření lidské moci a nadvlády nad přírodou. Úspěchy liberalismu a víra v něj navzdory současným chorobám. Podle Deneena neudržitelnost liberalismu může zakrývat jen zaslepená ideologie. - 2 antropologické předpoklady liberalismu: (1) liberální voluntarismus a (2) válka proti přírodě. Ad (1): neomezená a autonomní volba jednotlivců (Hobbes, Locke atd.). Legitimita vztahů závisí na tom, zda si je člověk zvolil a zda slouží jeho racionálnímu zájmu. Liberalismus jako normativní projekt: máme se vyhýbat závazkům a přijímat flexibilní vztahy a pouta. Ad (2): odstranění myšlenky přirozeného řádu a lidské přirozenosti. Dvě vlny (a dvě verze liberálů – konzervativní a progresivní): (a) ovládnutí přírody, rozvoj trhu založeném na svobodném podnikání, (b) odmítnutí neměnnosti lidské přirozenosti. Osvobození člověka od biologické povahy našich těl. - liberalismu vede k proměně lidského života a světa. Čím více realizována autonomie, tím více musí růst stát. Ten osvobozuje lidi od všech dalších forem sdružování. Osvobozený jednotlivec (usilující o okamžitá uspokojení) a kontrolující stát (osvobozuje z omezujících pout) jdou ruku v ruce. Jaké negativní konsekvence to přináší? Liberalismus těžil ze zdraví a kontinuity rodin, škol a komunit, ale filosoficky podkopával jejich základy. Jejich aktivní destrukce…Vyčerpání morálního sebeovládání a vyčerpání hmotných zdrojů. Nelze vynutit řád a zajistit hmotný růst. III. 2 Co dál? - liberalismu selhal, protože byl úspěšný. Vytváří endemické patologie. Problém všudypřítomná ideologie. Sebeklam liberálů. Dvě podoby rozuzlení: (1) přetrvání liberalismu (liberální řád stále více vnucován příkazy), či (2) jeho nahrazení jiným režimem (populistické nacionalistické autoritářství či vojenské autokracie). Bohužel, liberálové si nejsou vědomi své spoluviny a nálepkují nespokojené krajany (…). - tři nezbytné kroky: (1) uznat úspěchy liberalismu a vyloučit možnost vrátit se do před-liberálního věku, (2) povznesení se nad věk ideologie (propast liberalismu a reálného života; nutnost rozvoje praxe), (3) z kotle zkušeností a praxe se vytvoří lepší teorie politiky a společnosti. Ad (1): každý krok k post-liberálnímu věku musí začínat oceněním liberalismu. Liberalismus čerpal z antiky a křesťanství, ale proměnil význam starých pojmů. Falešná antropologie liberalismu. Nedosahování ideálů je endemicky zakotvena v samotném liberalismu. Rostou obavy a nespokojenost. Př. osvobození žen – služba korporátní Americe. Ad (2): humánnější politika se musí vyhnout pokušení nahradit jednu ideologii druhou. Potřeba vyjít ze zkušenosti a praxe. Liberalismus není jen politickým, ale společenským projektem – ničí lidské vazby. Př. praxe rumspringa Amišů. Příslušnost k náboženství, kultuře či rodině nahodilostí danou narozením, a proto něčím podezřelým. Přehlíží se tak svoboda mezigeneračních interakcí. Kultura a tradice výsledkem nahromaděné praxe a zkušenosti. Liberalismus vytváří nepřemýšlející populaci – potřeba vědomého úsilí, zvažování, reflexe a souhlasu. Ad (3): Alternativy k byrokratickému a zmechanizovanému světu zřejmé ve zbytcích ortodoxních náboženských komunit, u hospodářů v domácnostech a místních komunitách. Kontra-antikultura. Podpora kultury v komunitách, posilování ekonomiky domácnosti a formy samosprávy. Vše má lokální kořeny. Minimalizace účasti člověka na abstraktní a neosobní povaze moderní ekonomiky. Politická samospráva vs. politika jako divácký sport. Podpora ducha samostatnosti (Tocqueville) a umění sdružování. Právě z těchto komunit vyroste post-liberální politická teorie. Komunity majáky a polními nemocnicemi – vznik odlišné zkušenosti. Potřeba si představit svobodu po liberalismu. Povinná literatura: Sandel, Michael 1995. „Procedurální republika a nezakotvené jáství.“ Filosofický časopis č. 2, 249-265. Deneen, Patrick 2019. Proč selhal liberalismus? Praha: Academia, 33-46, 141-153. Doporučená literatura: Abbey, Ruth 1991. Charles Taylor. Princeton: Princeton University Press; Barša, Pavel 1995. Individualismus a komunitarismus. Americké diskuse o liberalismu a hodnotě společenství. Politologický časopis č. 3, 192–206; Blackledge, Paul, and Knight, Kelvin (eds.) 2011. Virtue and Politics: Alasdair MacIntyre's Revolutionary Aristotelianism. Notre Dame: University of Notre Dame Press; Cunningham, Lawrence S. (ed.) 2009. Intractable Disputes about the Natural Law: Alasdair MacIntyre and Critics. Notre Dame: University of Notre Dame Press; Dufek, Pavel 2010. Úrovně spravedlnosti: liberalismus, kosmopolitismus a lidská práva. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 94-100; Etzioni, Amitai 1990. The Moral Dimension: Toward a New Economics Paperback. New York: Free Press; Etzioni, Amitai 1994. Spirit of Community. London: Touchstone; Forst, Rainer 1996. „Komunitarismus a liberalismus - stadia diskuse.“ In: Spor o liberalismus a komunitarismus. Ed. Josef Velek. Praha: Filosofia, 39-84; Garbowski, Christopher, Hudzik, Jan and Klos, Jan 2009. Charles Taylors Vision of Modernity: Reconstructions and Interpretations. Cambridge: Cambridge Scholars Publishing; Glendon, Mary Ann 1991. Rights Talk. New York: Free Press; Gutmanová, Amy (ed.) 2001. Charles Taylor: Multikulturalismus: zkoumání politiky uznání. Praha: FILOSOFIA; Horton, John, Mendus, Susan (eds.) 1995. After MacIntyre: Critical Perspectives on the Work of Alasdair MacIntyre. Notre Dame: University of Notre Dame Press; Knight, Kelvin (ed.) 1998. The MacIntyre Reader. Notre Dame: University of Notre Dame Press; Knight, Kelvin 2007. Aristotelian Philosophy: Ethics and Politics from Aristotle to MacIntyre. Cambridge: Polity; Kuna, Marián 2010. Etika a politika v perspektíve Alasdaira MacIntyra. Ružomberok: Katolícka univerzita v Ružomberku; Kymlicka, Will 2002. Contemporary Political Philosophy: An Introduction. Oxford: Oxford University Press, 208–283; Lutz, Christopher Stephen 2009. Tradition in the Ethics of Alasdair MacIntyre: Relativism, Thomism, and Philosophy. Lanham: Lexington Books; MacIntyre, Alasdair 1988. Whose Justice? Which Rationality? Notre Dame: University of Notre Dame Press; MacIntyre, Alasdair 1990. Three Rival Versions of Moral Enquiry. Notre Dame: University of Notre Dame Press; MacIntyre, Alasdair 1999. Dependent Rational Animals. Chicago and La Salle: Open Court; MacIntyre, Alasdair 2004. Ztráta ctnosti. Praha: OIKOYMENH; Murphy, Mark C. (ed.) 2003. Alasdair MacIntyre. Cambridge: Cambridge University Press; Sandel, Michael J. 1998. Liberalism and the Limits of Justice. Cambridge: Cambridge University Press; Sandel, Michael J. 2010. Justice: What's the Right Thing to Do? New York: Farrar, Straus and Giroux; Stanford Encyclopedia of Philosophy (hesla: citizenship; communitarianism; liberalism; nationalism; republicanism); Strnadová, Lenka 2007. „Komunitarismus”. Politická filozofie: Aktuální problémy. Ed. Přemysl Rosůlek. Plzeň: Aleš Čeněk, 15-41; Taylor, Charles 1989. Sources of the self: the making of the modern identity. Cambridge, Mass.: Harvard University Press; Taylor, Charles 1994. „Liberální politika a veřejnost.“ In: Liberální společnost. Ed. Krzysztof Michalski. Praha: FILOSOFIA, 17-53; Taylor, Charles 1995. Omyl negativní svobody. Filosofický časopis č. 5, 795-814; Taylor, Charles 1995. „Nedorozumění v diskusi mezi liberály a komunitaristy.“ In: Současná politická filosofie. Ed. János Kis. Praha: Oikoymenh, 465-494; Taylor, Charles 1997. Hegel. Cambridge: Cambridge University Press; Taylor, Charles 1998. Hegel and modern society. Cambridge: Cambridge University Press; Taylor, Charles 2001. Etika autenticity. Praha: Filosofia; Taylor, Charles 2004. Modern social imaginaries. Durham: Duke University Press; Taylor, Charles 2007. A Secular Age. Cambridge, Mass.: The Belknap Press of Harvard University Press; Tully, James (ed.) 1994. Philosophy in an age of pluralism: the philosophy of Charles Taylor in question. Cambridge: Cambridge University Press; Velek, Josef (ed.) 1997. Etika autonomie a autenticity. Praha: FILOSOFIA; Walzer, Michael 1984. Spheres Of Justice: A Defense Of Pluralism And Equality. New York: Basic Books; Walzer, Michael 1996. Tři cesty v morální filosofii. Filosofický časopis č. 4, 641-662; Walzer, Michael 2000. Interpretace a sociální kritika. Praha: Filosofia.