Přednášející: Mgr. et Mgr. Jiří Baroš Ph.D. Předmět: POLb1011 Velká témata současné politické filosofie Kritická teorie Frankfurtské školy: racionalita, demokracie, uznání Úvod - několik generací KTFŠ (1.: Horkheimer, Adorno, Marcuse, 2.: Habermas, 3.: Honneth, 4.: Forst). I. INSPIRACE A MYŠLENKOVÉ ZDROJE KTFŠ. PRVNÍ GENERACE - kdo všechno bývá řazen? Kromě H., A. a M.: F. Pollock, W. Benjamin, E. Fromm, L. Lőwenthal, F. Neumann, O. Kirchheimer, H. Maus, K. Witfogel atd. - koho řadit? Instituci (Ústav pro sociální výzkum) n. vědecké paradigma (společné otázky, výzkumné programy, metody)? - samotný pojem vychází z Horkheimerova článku Tradiční a kritická teorie (1937): kritika revizionistického marxismu Sociálně demokratické strany Německa stejně jako revolučního marxismu Komunistické strany. Pokouší se o reformulaci Marxovy teorie v distanci k politickým stranám a při opuštění bezprostřední praxe. - vývoj kritické teorie je spojen se spory, rozchody, štěpením: vyloučen byl E. Fromm (názorové rozdíly v otázce Freudovy teorie pudů) či Franz Neumann (za chápání fašismu jako varianty monopolního kapitalismu). - označení Frankfurtská škola zdomácnělo po návratu Ústavu pro sociální výzkum do Frankfurtu na počátku 50. let. Na okraj zatlačen Marcuse. 1. 1 Sociální svět jako lidská konstrukce - Selhání „vědeckých“ předpovědí marxismu. Předpověď socialistické revoluce se nepotvrdila. Stalo se to, kde se to stát nemělo (Rusko). Dělnická třída se neukázala jako revoluční subjekt. Spíše je reakční. Zastavil se dialektický pohyb dějin; humánní odpor je jen v teorii. - tradice německého idealismu (Hegel) i jeho materialistického „převrácení“ (Marx) zdroji obnovy. Idea emancipace => sociální svět je lidskou konstrukcí (mohl by vypadat jinak…) => prostor svobody (inspirace raným Marxem). - nespokojenost s materialistickou redukcí. Těžištěm kritické analýzy se přeneslo do světa idejí („návrat k Hegelovi“), psychoanalýza (psýché jako prostor útlaku i zdroj svobody) a analýza ideologie a kulturních fenoménů (tj. redukce významu politické ekonomie). - Honneth: patologie i příslib rozumu/racionality jako ústřední otázka KT. Dát prostor rozvinutí opravdu lidské racionalitě (jako v osvícenství). - to vše vytváří emancipační potenciál: jednotlivec musí mít podmínky k osvobození. 1. 2 Reflexivní sociální věda - vliv analýzy racionalizace a byrokratizace (Weber) => povaha kapitalismu. - RSV (odhaluje patologie): zakotvení ve filosofii (liší se od positivismu, není bezhodnotová). Filosofické myšlení je totiž schopno určovat nejenom prostředky a cesty (jako u speciálních věd), ale vytvářet i cíle a odůvodňovat je jako hodné následování. => Úloha rozumu x nutnost odfiltrování patologických (instrumentálně racionalistických) tendencí. Slouží realizaci svobody x převládají instrumentalistické koncepce rozumu (typu ekonomického rozumu) x rozum nesmí být služkou rozumově nezdůvodnitelných cílů. - uchopení společnosti v jejím celku (jak filosofie, tak sociální vědy. Nelze se specializovat, třeba syntetizovat poznání; interdisciplinární výzkum, jehož výsledky mají být spojeny v kritické teorii společnosti. Racionalita speciálních věd použita pro rozumný cíl lidského štěstí). - ALE zároveň empirická podloženost: sociologické, psychologické výzkumy. Filosofie a empirický výzkum jsou co nejúžeji spojeny. Výsledky empirických zkoumání ovlivňují další vývoj kritické teorie (př. psychického stavu dělníků a zaměstnanců; studie o autoritě a rodině, resp. společenského postavení rodiny, vnitřní struktury a socializace; studie o předsudcích, antisemitismu mezi dělníky; politické vědomí Němců po válce). - Př.: Honneth a kol.: Zbavovat se svéprávnosti (2007): studie různých tříd. Subjektivní zkušenosti reálných lidí. Tj. propojení sociálně-vědních zkoumání s filosofií. 1. 3 Tradiční a kritická teorie (Horkheimer 1937) - 1) Tradiční teorie: věda jako „zrcadlo reality“ (rozlišení vědy a praktického jednání. Věda se zabývá fakty. Normativní otázky nejsou otázkou vědeckého zkoumání); dílčí otázky (specializace); nezpochybňuje politický status quo. Věda je bezhodnotová. Vývoj věd se oddělil od morálních norem a sleduje čistě vědecky imanentní racionalitu. Přijímá se status quo x KT by měla mít emancipační ideál. - 2) Kritická teorie: odmítá, že vědění je ahistorické, oddělení od sociálních a politických podmínek (analýza politiky vždy propletena s analýzou společnosti) – materiální podmínky vědění (fakty a hodnoty jsou spojené, kontext není hodnotově neutrální); „zasahující“ – aktivistický – typ myšlení (změnit společnost skrze filosofické zkoumání). - odložení Hegelova metafyzického aparátu (spekulativní prvky) i eschatologických důsledků Marxovy teorie (nevyhnutelnost dělnické revoluce, zvláštní vývoj dějin) => imanentní (interní) sociální kritika (na společnost se neaplikují historicky nezávislé kategorie filosofií dějin, musí vycházet z konkrétních strádání; teorie není uzavřena novým typům zkoumání, nemá nepřekročitelný historický rámec). 1. 4 První generace Kritické teorie (Adorno, Horkheimer, Marcuse) - Ústav pro sociální výzkum ve Frankfurtu (*1931): Max Horkheimer, Herbert Marcuse, Theodor W. Adorno a další. - od „paradigmatu práce“ (Marx, realizace ve světě skrze práci) k psychoanalýze, kulturní kritice, kritice instrumentálního rozumu. - iracionalita celku ve změti dílčích účelových racionalit (politická, ekonomická ad.) => patologie (honba za ziskem, boj o moc, tj. ekonomika a politika) až sebedestrukce společnosti. Dílčí reformy, nesměřující ke změně společnosti jako celku, nejsou schopny odstranit bídu a útlak, chudobu a nouzi, ale směřují k jejich upevňování. Integrace proletariátu, který se přestává chápat jako revoluční subjekt. - osvícenský projekt nadvlády člověka nad přírodou končí nadvládou člověka nad člověkem (Dialektika osvícenství – Adorno, Horkheimer 1944). Emancipace vedla k ovládnutí externí přírody, pak k ovládnutí externích pudů a emocí působících na lidské já (zapovězení slasti a požitku skrze represivní morálku). Deformována tak příroda vnitřní (negace individua, rozpad osobnosti). Končí to v nadvládě člověka nad člověkem. Problém patologických důsledků se týká jak kapitalistických, tak socialistických společností. - Po WWII: pesimistická kritika civilizace a kultury. Kritická teorie toho nezmůže tolik. Důvěra ve schopnost sebeodůvodnění a sebekorektury rozumu prolomena. Patologické důsledky rozumu (Holocaust, Gulag). Účely zanikají v prostředcích a z prostředků se stávají účely. Obrat k lepšímu není v dohledu. - Odmítnutí masové společnosti a nadvlády médií. To formuje dále kritickou teorii. Masové média zpětně posilují všechny špatné tendence. Branou autoritářství. - pojem kulturního průmyslu (viz Marcuse, Jednorozměrný člověk): mašinérie médií, kulturní slupka současné společnosti vedoucí ke smíření lidí s nuznou existencí. Kolečkem soustrojí, které je hnáno honbou za ziskem. Příslibem stále pohodlnější život pro stále větší počet lidí. Otupění lidí. Zabraňuje sociálním revolucím. - potlačování potřeb, které vedou k osvobození. Produkuje nepravé potřeby. Sociální kontrola zakotvena v nových potřebách, které vytvořila. Neustálé nové chuti, aniž by se uspokojily ty staré. Oklešťována vnitřní dimenze ducha. Nevědomí o objektivně špatné situaci. - výrobní aparát, zboží a služby vnucují sociální systém jako celek. Výrobky pronikají lidmi a manipulují jimi a produkují falešné vědomí. Jednorozměrné myšlení a chování. Iracionalita technologicky racionální společnosti. - umění již není schopno ukazovat cestu k očekávanému štěstí; jen odporuje masovému umění a kulturnímu průmyslu rehabilitací ohavného, temného a nekomunikovatelného. Cenou politická neúčinnost umění, absence angažovanosti. - ad Freudova psychoanalýza: kritika represivní (buržoazní kapitalistické…) morálky (přispívá k potlačení seberealizace lidského já, jde jí jen o ukládání a hromadění cenností; proti tomu výbušná síla práva na egoismus). - „osvobození skrz sexualitu“: proti morálce právo na egoismus, zkoumání nevědomých struktur. Dáme jim prostor, pak budeme osvobozeni z okovů dnešních společností. 1. 5 Stát blahobytu jako nástroj kontroly (Marcuse) - Marcuse (Eros a civilizace, 1955; Jednorozměrný člověk, 1964): tvořivý, emancipační potenciál erótu. - represe vs. osvobozující uspokojování pudů. Freudův pud smrti se stává lakmusovým papírkem společenské represe a současně znamením možného štěstí: cílem není ničení, ale odstranění napětí, jež vládne v represivní společnosti. Pud smrti je tak utopicky reinterpretován. Erotizace světa a osvobození od represe. Ekonomie pudů základem všech nadějí na budoucí osvobození. Þ rebelující mládež 60. let (hippies, volná láska; sexuální osvobození bylo protestem proti politice), osvobozenecké hnutí 3. světa (osvobozující uspokojování pudů, které normálně potlačujeme. Bohužel to řešíme skrze konzum, který vytváří kapitalismus. Otupuje se revoluční potenciál). - nové formy kontroly v industriální společnosti (welfare state – veleben liberály jako záchranu před komunismem): produkce nepravých potřeb (zapomíná se na antagonismus za sociálním konsensem, pravidla systému zvnitřněna i dělníky, uspokojování nepravých potřeb, zakrývání pravých potřeb), odumření momentu negace (blokace antagonismu, který objektivně existuje mezi společenskými třídami; brání se sociální změně, lidé neví, proč se bouřit. Rabství, když je člověk nástrojem a věcí). - kde začít s revoltou? Dělník, automatizace výroby, role strojů. Náznakem cesty k osvobození, která začne v ekonomické sféře. Dialektický obrat: naděje v plné automatizaci práce, která pak zmizí. Práce zdrojem útlaku a odcizení. Zanikne zdroj nespravedlností. Co dnes průmyslu 4.0? Þ intelektuální zdroj Nové levice (neomarxismus, postmarxismus). Strategie, kterou první generace odkazuje: boj a válka proti systému je třeba vést na úrovni kultury. Kulturní války mají radikálně-politické kořeny. Musí se ovládnout úroveň kultury, protože tam se tvoří sebe-chápání lidí. Kulturní války zahrnuje obsazení významných kulturních institucí. Nutnost dlouhého či velkého pochodu institucemi (média, univerzity atd.). Tam se mění sebe-chápání společnosti. Říká se lidem, co si mají myslet. 1. 6 Poziční válka, represivní tolerance (Gramsci, Laclau a Mouffe, Marcuse) - klíčový střet = nadstavba („kulturní sféra“). Občanská společnost jako sféra ideologické, tj. obecněji kulturní reprodukce. Vytváří se v ní kulturní hegemonie určité třídy. Proti vulgárně materialistickému pojetí determinace politické nadstavby ekonomickou základnou. - dvě hlavní nadstavbové úrovně: občanská a politická společnost. Tomu odpovídá funkce hegemonie, kterou dominantní skupina vykonává ve společnosti: funkce přímého panství či vlády vykonávané státem a právem. Př. klíčové instituce v občanské společnosti: církev podpírající ekonomickou i politickou moc feudálů. Vštěpování představ do hlav poddaných vede k dobrovolnému přijetí poddanství. - ideologická nadstavba je činně působící skutečnost. Třídní panství nemožné bez souboru symbolů a kulturních praktik; svěřují mu legitimitu. Ekonomická oblast je ospravedlňována poukazem k obecným ideám a hodnotám. - převrácení historického materialismu: kultura a ideologie základnou, o níž se opírá ekonomická a politická nadstavba. Rozhodující kulturní hegemonie vykonávaná nad duší dělníka, produkce žádoucího chování a poslušných lidí. - hegemonie: podepření donucujícího materiálu státu ideologickým přesvědčením poddaných (i vykonavatelů) komunikačně vytvářeným ve sféře kultury. Þ Antonio Gramsci: „dlouhý pochod institucemi“ (univerzity, média, umění, církve…). Podvrácení ideologie vládnoucí třídy: nutnost nastolování nové kulturní hegemonie. Projekt nové společnosti. Nutnost „poziční války“ uvnitř společnosti. - Ernesto Laclau a Chantal Mouffe (téma 12): změna subjektivity, zahrnutí všech utlačovaných menšin do emancipačního hnutí. - represivní tolerance (Marcuse) vs. liberální tolerance = ve službách utlačovatelského systému; blokuje radikální disent => nutnost odstranění falešného vědomí a indoktrinace a nutnost netolerance reakčních, protiemancipačních hlasů/doktrín/sil. II. DRUHÁ GENERACE: JÜRGEN HABERMAS - distance od Dialektiky osvícenství. DO přehlíží rozumný obsah moderny, který si buržoazní ideály, přes veškerou instrumentalizaci, zachovaly (př. politické instituce ústavního státu a formy demokratického utváření vůle). - otevření debaty s (angloamerickým) mainstreamem filosofie, právní filosofie, politické teorie. Nutnost se vyrovnat s velkými filosofickými a sociologickými teoriemi. - nesamozřejmost východisek normativní teorie: nutnost vztáhnout reflexivitu na samotnou KT. Robustní normativní základy KT (normativní odůvodnění kritické analýzy společnosti). Zahrnout výsledky výzkumu jednotlivých věd. Navázání na interdisciplinární výzkum. Systematizující velká teorie, která se orientuje na široké vývojové trendy. - jde proti pesimismu 1. generace: komunikativní rozum/racionalita jako zdroj emancipace (znovu osvícenský ideál). Odlišuje účelově-racionální (tj. instrumentální a strategické) a komunikativní jednání. Pravidla komunikativního jednání se rozvíjejí jako reakce na změny v oblasti instrumentálního a strategického jednání, ale sledují i vlastní logiku. Rekonstruuje nároky na platnost rozumné řeči – ideální jazykové situace: srozumitelnost, pravda, opravdovost a správnost. - evoluční teorie společnosti. Evoluci lze charakterizovat jako pokrok – pokrok v objektivizujícím poznávání a v morálně-praktických náhledech. Obrana projektu je důležitá. Člověk, který se nenachází v monologické výchozí situaci, může být svobodnější, lze se oprostit od okovů. Vývojový proces intersubjektivního dorozumívání: co znamená poznávání objektů a jednání vůči objektům. - základem komunikativní racionalita. Ta je normativním měřítkem patologií a deformací: kolonizace životního světa expanzivními zásahy dílčích systémů společnosti. Systém a svět našeho života jako rozdílné formy sociální integrace. Integrace světa našeho života: orientace jednajících. Integrace systému: funkcionální zřetězení následků jednání. - obě oblasti podléhají v procesu společenské evoluce pokračující racionalizaci. Náš život: rostoucí tlak k odůvodňování orientací, jímž jsou racionalizovány tradiční přesvědčení a samozřejmosti. Systém: racionalizace hlavních prostředků řízení peněz a moci. Tak Habermas ozřejmuje deformace a patologie. - Idea občanské veřejnosti (Strukturální přeměna veřejnosti, 1962): Periodický tisk (média přístupná všem, zvyšování gramotnosti, do veřejné debaty vstupuje více lidí) => publikum, veřejnost (kluby, čtení novin) => demokratická kontrola, realizace individuální a veřejné autonomie (široké masy účastníky debaty) - Úpadek veřejnosti: vzmach neregulovaného kapitalismu, zmasovění médií, byrokratizace, technokratizace. Dusí občanskou veřejnost. Habermas ji chce revitalizovat. Aby byla demokracie fungující, politika ovlivňována těmi, na něž dopadají demokratická rozhodnutí. - Krize legitimity: Kolonizace žitého světa (komunikace a solidarita) neosobním systémem (moc a peníze, politika a ekonomika; ty kolonizují intimní svět přátelství rodiny, přátelství, sousedství) => občanská pasivita, opakované krize (ekonomické, racionality, legitimity, motivace). Tyto krize produkovány samotným kapitalismem, jsou mu inherentní. Jakékoliv krize ukazují na interní rozpory kapitalismu (Problémy legitimity v pozdním kapitalismu, 1973). - idea deliberativní demokracie (viz 13. týden). Základem je komunikativní rozum orientovaný na vzájemné porozumění. Reakcí na minimalismus Schumpetera či Dahla. Legitimizace politických rozhodnutí skrze inkluzivní politickou rozpravu. - transnacionální přesahy; povaha a budoucnost EU (viz 13. týden)? Rozpad shody mezi teritoriem, suverénní mocí, kapitalistickým hospodářstvím a národem / lidem. Vzmach globálního kapitalismu a nutnost na to politicky reagovat skrze transnacionální politické instituce. Problém Evropské unie: realizace postnárodní demokracie, budování sdílené identity ve veřejné sféře. Konstitucionalizace mezinárodního práva. III. TŘETÍ GENERACE KRITICKÉ TEORIE: AXEL HONNETH 3. 1 Smysl a účel KT - sociálněteoretický negativismus: analýza porušení podmínek dobrého života („zdařilá seberealizace“), společenská situace jako stav sociální negativity. Rozlišení patologických a intaktních nepatologických poměrů. - kapitalismus jako zdroj odchýlení se od ideálu / zdroj patologií rozumu (extrémní narušení potenciálu realizace spol. racionality) - seberealizace jednotlivce jen pokud seberealizace všech: spojení obecného (ideální aspekt) a společenské kooperace (partikulární aspekt) - příčinné souvislosti mezi existencí sociálních nepořádků a absencí veřejných protestů (ideologické zastírání reality v kapitalismu) 3. 2 Návrat k uznání - Habermasův proceduralismus a idea konsenzu vs. fakt konfliktů a jejich sociální dimenze. - znovuzdůraznění kritického aspektu KT. - obrat k reálně („existenciálně“) zakoušeným nespravedlnostem (neúcta, zostuzení, marginalizace, vykořisťování…) => porušení morálních očekávání. - zdroj skupinových bojů za uznání (Kampf um Anerkennung, 1994) - oživení Hegelova pojmu uznání (vzniká prostřednictvím konfliktu – příklad: dialektika pána a raba). Následuje normativní kritika zneuznání. 3. 3 Sféry (zne)uznání Tři sféry uznání: (1) intimní/osobní (sebe-důvěra). (2) právní vztahy: kognitivní úcta => autonomie (sebeúcta). (3) společenské vztahy: společenské ocenění (solidarita). - kulturní a hospodářská stránka uznání/ocenění => které typy identit a výkonu jsou oceněny a proč? - zneuznání => nespokojenost a protesty. Zkoumání strádání či utrpení způsobeného kapitalismem. 4. generace: Rainer Forst a právo na ospravedlnění - princip ospravedlnění: z něho vychází právo (na) a povinnost ospravedlnění. Presumpce, že lidé jsou ospravedlňující bytosti. Nadány jedinečnou schopností jazyka a komunikace. Mají ale také schopnost nést odpovědnost za své činy a názory tím, že dávají důvody druhým a očekávají, že druzí budou dělat stejnou věc. - schopnost ospravedlňovat prostřednictvím praktického rozumu je základní schopností odpovídat na praktické otázky odpovídajícím způsobem. Otázka: co bych měl dělat? Na ni musíme poskytnout důvody, které ospravedlňují naše jednání podle určitých kritérií. Ta musí být platná v daném normativním kontextu. Existují různé kontexty s různými typy ospravedlnění. - spravedlnost, která je základní ctností v morálních, politických a sociálních kontextech, je založena na principu ospravedlnění. Je v protikladu k arbitrární vládě. Vede k odstranění vztahů dominance, neboť každý musí být respektován jako někdo, kdo má nárok na ospravedlnění. Zde má místo morální právo na ospravedlnění: důvody musí být dány recipročně a musí být potenciálně sdíleny mezi všemi dotčenými osobami. Právo na ospravedlnění je základem lidských práv a základních sociálních struktur. Povinná literatura: Marcuse, Herbert 1991. Jednorozměrný člověk: studie o ideologii rozvinuté industriální společnosti. Praha: Naše vojsko, 1991, 32–66 (33 stran). Honneth, Axel 2011. „Sociální patologie rozumu: k intelektuálnímu dědictví Kritické teorie.“ In: Patologie rozumu: dějiny a současnost kritické teorie. Praha: Filosofia, 33–64 (31 stran). Doporučená literatura: Adorno, Theodor W. et al. 1953. Studies in the Authoritarian Personality. New York: Norton; Adorno Theodor W. 1973. Negative Dialectics. New York: Seabury; Adorno, Theodor W. 2009. Schéma masové kultury. Praha: OIKOYMENH; Adorno, Theodor W. a Horkheimer, Max 2009. Dialektika osvícenství. Praha: OIKOYMENH; Barša, Pavel a Císař, Ondřej 2004. Levice v postrevoluční době: Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: CDK; Buck-Morssov, Susan 2020. Původ negativní dialektiky: Theodor W. Adorno, Walter Benjamin a frankfurtský Institut pro sociální výzkum. Praha: Karolinum; Forst, Rainer 2014. The Right to Justification. Elements of a Constructivist Theory of Justice. New York, NY: Columbia University Press; Fraser, Nancy a Axel Honneth 2004. Přerozdělování nebo uznání? Praha: Filosofia; Geuss, Raymond 1981. The Idea of a Critical Theory. Cambridge: Cambridge University Press; Habermas, Jürgen. 1971. Knowledge and Human Interests. Boston: Beacon Press; Habermas, Jürgen 1973. Theory and Practice. Boston: Beacon Press; Habermas, Jürgen 1975. Legitimation Crisis. Boston: Beacon Press; Habermas, Jürgen 2000. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Praha, Filosofia; Hauser, Michael 2005. Adorno: moderna a negativita. Praha: Filosofia; Hlaváček, Karel 2020. Od Adorna k Habermasovi: studie ke vztahu kritické teorie a náboženství. Brno: CDK; Honneth, Axel 1991. Critique of Power: Reflective Stages in a Critical Social Theory. Cambridge, Mass.: MIT Press; Honneth, Axel 1995. The Struggle for Recognition: The Moral Grammar of Social Conflicts. Cambridge: Polity Press; Honneth, Axel 1996. Sociální filosofie a postmoderní etika. Praha: FILOSOFIA; Honneth, Axel 2007. Zbavovat se svéprávnosti: paradoxy současného kapitalismu. Praha: FILOSOFIA; Honneth, Axel 2017. The Idea of Socialism: towards a Renewal. Cambridge: Polity Press; Honneth, Axel 2018. Právo svobody: nárys demokratické mravnosti. Praha: FILOSOFIA; Horkheimer, Max 1972b [1992]. Critical Theory: Selected Essays. New York: Seabury Press; Horkheimer, Max. 1976. “Traditional and Critical Theory”, in Paul Connerton (ed.). Critical Sociology: Selected Readings. Harmondsworth: Penguin; Horkheimer, Max 1987. Eclipse of Reason. Boston: Beacon Press; Horkheimer, Max 1993. Between Philosophy and Social Science. Cambridge, MA: MIT Press; Horkheimer, Max and Theodor W. Adorno 1972. Dialectic of Enlightenment. New York: Seabury; Hruber, Marek 2011. Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha: FILOSOFIA; Hrubec, Marek a kol. 2012. Etika sociálních konfliktů. Axel Honneth a kritická teorie uznání. Praha: FILOSOFIA; Hrubec, Marek a kol. 2013. Kritická teorie společnosti. Český kontext. Praha: FILOSOFIA; Ingram, David 1990. Critical Theory and Philosophy. St. Paul: Paragon House; Ingram, David and Julia Simon-Ingram 1992. Critical Theory: The Essential Readings. St. Paul: Paragon House; Lánský, Ondřej 2007. „Kritická teorie a teorie uznání Axela Honnetha“ In: Šubrt, J. (ed.), Soudobá sociologie I: Teoretické koncepce a jejich autoři. Praha: Karolinum, 241-278; Marcuse, Herbert 1964. One Dimensional Man: Studies in the Ideology of Advanced Industrial Society. Boston: Beacon Press; Marcuse, Herbert 1969. Negations. Boston: Beacon Press; Marcuse, Herbert 1969. Psychoanalýza a politika. Praha: Svoboda; Martucelli, Danilo 2007. Sociologie modernity. Itinerář 20. století. Brno, CDK, 213-236, 265-299 (kap. „Herbert Marcuse“ a „Jürgen Habermas“); McCarthy, Thomas and David Hoy, 1994. Critical Theory, London: Basil Blackwell; Rush, Fred 2004. Critical Theory, Cambridge: Cambridge University Press; Rush, Fred (ed.) 2004. The Cambridge Companion to Critical Theory. Cambridge: Cambridge University Press; Wellmer, Albrecht 2004. K dialektice moderny a postmoderny. Kritika rozumu po Adornovi. Praha: Dauphin; Wiggershaus, Rolf 1994. The Frankfurt School, Cambridge, MA: MIT Press; Willson, Ross 2007. Theodor Adorno. London: Routledge.