Edward W. Said
ORIE1XTALISMUS
Západní koncepce Orientu
Paseka Praha - LAtorayĚJ
t VOD
1
„Toto město saad kdysi patřilo k Orientu Chateaubrianda či Nervala,1*' napsal o zničeném centru Bejrútu jistý francouzský novinář během ničivé občanské války v letech 1975-1976- Co se místa týče, měl samozřejmé pravdu, alespoň podle evropských měřítek. Orient si totiž Evropané vytvořili téměř zcela ve svých představách. Již od antických dob byl zvláštním prostorem plným romantiky, exotických bytostí, znepokojivých vzpomínek, prízračných krajin a pozoruhodných zážitků. Tt-if se vsak ztrácel před očima a v jistém smyslu byl již minulostí - jeho čas vypršel. Jako by ani nebylo důležité, že zánik Orientu je i věcí orientál-ců, kteří tam žili již za Chateaubriandových a Nervalovýeh časů, a že to jsou vlastně oni, kdo teď trpí; pro návštěvníka z Evropy bylo zkrátka nejpodstatnější zobrazit Orient a jeho současný stav evropsky - právě to mělo prvořadý společenský význam pro zmíněného novináře i pro jeho francouzské čtenáře.
Američané se na Orient dívají trochu jinak. V představách si ho spojují nejčastěji s Dálným východem (především s Čínou a japonskem). [Na rozdíl od Američanů mají Francouzi a Britové - méně už Némci, Rusové, Spanělé, Portugalci, Italové a Švýcaři - dlouhou tradici toho, co budu nazývat oriťiurdismetn, tedy jistého způsobu vyrovnáváni se 8 Orientem, vycházejícího ze zvláštního postavení, jemuž se v západoevropské tradicí Orient vždy tesil. Orient není Evropě pouze souseděnu je také oblastí, v níž byly její největší, nejbohatší a nejstarsí kolonie, je zdrojem jejích civilizací a jazyků, kulturním rivalem a v neposlední řadě představuje také jednu z nejhlubších a nejčastějších evropských představ jiného světa, jiné kultury. Orient tak pomáhal Evropu (ťS /ii pad) negativně definovat - byl jejím protikladným obrazem, myšlenkou, osobností i zkušeností. Nic z toho však neexistovalo pouze v představách, protože Orient je také nedílnou součásti evropské kmotnŕ rivi-
II
lizace a kultury. Orientalismus toto vše vyjadřuje a reprezentuje v oblastí kulturní i ideologické - je to jistý druh diskursu s vlastním j institucemi, slovníkem,, vědou, představami, doktrínami a dokonce i koloniální byrokracií a styly. Americké chápání Orientu se proti tomu může zdát mnohem méně komplexní. í když nedávná amerieká „dobrodružství" v Japonsku, Koreji a Indočíně by nyní mohla vest k zaujetí střízlivějšího a realističtějšího pohledu, Dodejme, ?,e rychle rc&tóuei poliíieká a ekonomická role Ameriky n q Blízkém východě klade na naše porozumění tomuto Orientu stále vyšší požadavky.11
lak je čtenáři již nyní zrejmé (a s přibývajícími stránkami bud« stále zřejmější), pojmem orientalismus označuji hned několik věcí, které spolu podle mého názoru vzájemně souvisejí,3 Nejčastěji přijímané vymezení Orientu je vědeckého původu a tuto nálepku stále ještě užívá celá řada akademických institucí. Kdokoli, kdo se obecnými nebo specifickými rysy Orientu zabývá jako učitel, autor nebo badatel - ať už jde o antropologa, sociologa, historika či filologa se stává orientalis-tou, tedy představitelem orientalistiky. Pojmy jako arivntňiní studia nebo regionální či aieáíní studia ovšem v poslední době orientalistiku odsouvají až na druhé místo, jednak pro přílišnou vágnost a obecnost tohoto termínu, jednak proto, že v západní Evropě a USA navozuje představu bezohledné nadvlády evropského kolonialísrnu v průběhu devatenáctého a. na počátku dvacátého století. I dnes se nicméně píší knihy a pořádají kongresy zaměřené na fenomén „Orientu", v jehož poznávání hrají orientalisté - v nové čí tradiční podobe - nadále ústřední roli. I když orion t al ismus ve své staré formě nepřežil, přetrvává na akademické půdě přinejmenším díky svým doktrínám a tezím o Orientu a jeho charakteristických rysech.
S orientalistikou jako akademickou tradicí, jejíž osudy, proměny či specializace jsou také jedním z témat této knihy, souvisí obecnější vý-inam pojmu orientalismus, snažící se postihnout druh myšlení založený na ontologickém a epistemologickém rozlišení mezi „Orientem" a (ve většině případů) „Okcidanícin" éi „Západem". Mnozí autoři, mezi nimiž najdeme básníky, prozaiky, filosofy, politology, ekonomy i koloniální úředníky, z tohoto základního rozlišení odvodili složité
ti
teorie, epické příběhy, romány, Sociální analýzy čí politická pojednání týkající se Orientu, jeho obyvatel, zvyků, mentality, osudu a dalších charakteristik. Takto pojaty orientalismus múze zahrnovat Aischyla, Victora Huga, Danta i Karla Mants. K ťuetódolpgitkjírrj problémům, jež z takové široké koncepce orientalismu mohou vyvstat, se ještě vrá-tíjne.
Vědecký a víceméně imaginatívni význam orientalismu ne trvale prolínají a již od konce osmnáctého století lze mezi oběma pozorovat jasně patrný a pravidelný - snad dokonee regulovaný - vzájemný pohyb,
I l..v|;iv/i 111.        ml, k- ■ UiUlllU   \ rJklIJIil        II I   viriiUll -.....-. k i i   ■- I/'
na rozdíl od prvních dvou vymezit výrazněji historicky a materiálně. 1'oěátky orientalismu i orientalistiky l±e hledat ahruha na konci osmnáctého století. Od této dobyje možné uvažovat o daném oboru a zároveň o širším diskursu v oblasti mocenských vztahů jako o společenské
i - -i i 11. ■ i - i -/m\\\ Lijif \ -■■ i j L ■ - - u r i j - b-<:..\ m-' : in i. kii-i .i ľ.lin......1 \ t ii i ;\
0 Orientu, autorizuje názory na něj, popisuje Orient a učí o nčm, objasňuje ho a řídí; stručne řečeno, orientalismus je postupem, jímž Západ Orientu vládne, restrukturalizuje jej a spravuje. Pojetí tohoto diskursu vychází z koncepce, jež se mi zdá pro tento účel mimořádně vhodná a kterou ve svých dílech Archeologie vedení (ĽArcheológia du savoir) íDohlízet a tresiai (Surveilleretpunir) předkládá Michel Foučaulí. Domnívám se totiž, že bez studia orientalismu jako diskursu nelze porozumět systémovému přístupu, jímž evropská kultura poosvícenské doby Orient ovládla a dokonce jej sama politicky, sociologicky, vojensky, ideologicky, vědecky u umělecky vytvářela. Autoritativní postavení orientalismu bylo přitom tak silné, že prakticky každý, kdo o Orientu psal, přemýšlel či ve vztahu k němu prakticky jednal, si byl jasně vědom omezení kladených timtn systém ň m jeho myšlenkám nebo činům. Krátce řečeno, zásluhou orientalismu uebyl Orient nikdy zcela nezávislým před mé lem myslení ani jednání. Nemám tím na mysli, že orientalismus jednostranně determinuje, co může &\ nemůže být o Orientu řečeno; jádro věci spočívá v tom, že celé toto předivo zájmů nevyhnutelné ovlivňuji, postoj k „Orientu* vždy, když přijde na pořad dne. Záměrem této knihy je popsat, jakým způsobem k tomu dochází, a ukázat zároveň, že
I i
evropská kultura získávala sílu a identitu pravé procesem vymezování vůči Orientu, jenž pro ní znamenal jakési náhradní či zasuté já.
Kulturně i historicky existují kvantitativní í kvalitativní nudily mezi orientálním působením Francie a Británie a - až do nástupu americké moci po druhé světové vák:e - přítomností všech ostatních evropských a atlantických mocností. Mluví me-li o orientíilismu, vyjadřujeme se tedy především (třebaže ne výlučné) k rozsáhlým britským a francouzským ; nliu rum aktivitám, ji j;; iiž li:vi:ii' i- u id.i I"1-1 n il.i ^ 11 n." i-la1, i vost a jejichž součástí se staly Indie i Levanta, biblické texty a země, obchod s korením, koloniální armády a úředníci, bezpočet vědeckých textů, specialistů a dalších „expertů", profesoři orientuji s tiky, široké spektrum ^orientálních" myšlenek (orientální despotismus, vznešenost, krutost, smyslnost), východních sekt, filosofií a učení upravovaných pro evropské publikum - ve výčtu bychom mohli pokračovat donekonečna. Podstatné |e, že orientahsmus sc zrodil z jistého důvěrného pouta vytvořeného mezi Británií, Francií a Orientem, který až do počátku devatenáctého století zahrnoval víceméně jen Indii a biblické země. Od počátku tohoto století až do konce druhé světové války dominovaly této oblasti ľrancie a Británie; po druhé světové válce je vystřídala Amerika, jejíž přístup je víceméně totožný s francouzským a britským, Pravé z tohoto úzkého a produktivního vztahu, dokládajícího ovšem vždy západní (britskou, francouzskou či americkou) převahu, vzešla dlouhá řada textů, které nazývám orientalistické.
Je třeba poznamenat, že vedle početných kníh a autorů, jimž se věnuji, existuje ještě vétSí množství těch, které jsem chtě nechtě musel ponechat stranou. Vytvoře ní vyčerpávajícího seznamu textů zahývají-cích se Orientem ani přesně vymezeného výběru děl, autorů či myšlené k- jez dohromady vytvářejí orientalistický kánon, ostatně nebylo mým bíleni. Pro svůj záměr jsein zvolil jinou metodologickou alternativu, jejíž páteř tvoří soubor historických zobecnení, ke kterým jsem dosud v tomto úvodu dospěl a jimž bych sc nyní rád věnoval podrobnej L
2
Začal jsem domněnkou, ža Orient neníjákýtnai neměnným, přírodním faktem. Neexistuje sám o sobě, právě tak jako Západ, Je třeba, abychom brah vážnft V1C11V podnětný výrok, že lidé jsou tvůrci své vlastní historie, a znají tudíž jen to, co sami vytvořili. Stejně jako kulturní, i zeměpisné celky - nemluvě o historických - typu „Orientu"1 a „Západu" jsou vytvořeny člověkem. Tak jako Západ je tedy í Orionl představou s vlastní myšlenkovou, imaginatívni a terminologickou historií a tradicí, která ji postupne utvářela a zpríl.oiuríovala pro oblast Západu. Oba dva geografické celky sc vzájemně podporují a do jisté míry se jeden ve druhém odrážejí.
Tento obecný poznatek je přirozeně třeba doplnit a upřesnit. Za prvé, bylo by jistě omylem se domnívat, že Orieut vzešel v podstatě z jistě představy, je ž nijak neodpovídá i u skuuvriosri. Když Dis rad i ve svém románu Taticred uvedl, že Východ je povoláním, měl tím na mysli, že zájem o Východ se stal pro mladé a vzdělané příslušníky Západu neodolatelnou vášní; jeho slova bychom si proto neměli vykládat tak, že Východ pro ně znamenal pouze kariéru. Na Východě se nacházely - a dosud nacházejí - jisté kultury a národy, jejichž život, příběhy a zvyky zcela jisté existují mnohem intenzivněji v syrové skutečnosti než v jakémkoli západním podání, K tomu nemá tato studie příliš co dodat, snad jen, že to tiše přiznává. K fenoménu ■ 11. i ľ al1 -i 1111 .-=1 ■ Lot]ŕ snaží [i bstn poval nikoli z hlediska korespondence mezí orient a] i sme m a Orientem, ale s důrazem na vnitřní konzistenci orientalismu a jím vytvářených představ o Orientu (Východ jako povolání) bez ohledu na jakoukoli shodu (či její absenci) s Orientem „skutečným". Vrátíme-li se tedy k Disrae-liho výroku, podstatné pro můj naje m je, že odkazuje především k této konzistenci a ustálenému souboru představ a nevztahuje se na existenci Orientu jako lakovnu.
Za druhé, pochopil či studovat jednodívé kultury, jejich historie či jited stavy q nich není samozřejmé možné bez zkoumání jejich sdy, přesněji řečeno moi.vnski: konfí^Lirurjo. \vřit. í.e OrionL byl umiilr vytvořen - či mými slovy „orientalizován" -, a zároveň se domnívat, že dostaleč-
l l
15
ným impulsem k jeho zrodu byla samotná imaginace, by jistě bylo naivní. Vztah mezi západní civilizací a Orientem je vztahem moct, dominance a různých stupňů hegemonie: velmi přesně tb naznačuje název dnen jíž klasického dda K. M. Panikkara Asie a západní dominance*" (Asia and Western Dominance). Orient nebyl „orientalizován" jen proto, ze byl shledán „orientálním*' v tradičním slova smyslu, jak ho chápal průměrný Evropan devatenáctého století, ale také proto, že mo/tl, jinými slovy nebránil se tomu, býi učiněn orientálním, Ze skutečnosti, že z Flaubertova popisu setkání s egyptskou kurtizánou Kucuk Hanini vzešel široce přijímaný model orientální ženy, jen stěží vyčteme postoj, jaký k celé věci zaujala právě ona: sama o sobě nikdy nepromluvila, nedala najevo své city, nepopsala svůj přítomný ani minulý život. Původcem všech informací je pravě jen Flaubert - relativné zámožný cizinec mužského pohlaví, tedy člověk disponující práve témi vlastnostmi, jež mu dovolovaly si ženu nejen přivlastnit fyzicky, ale také za ni mluvit a sdělovat čtenářům, v jakém ohledu byla „typicky orientální11. Flauber-tova dominantní pozice ve vztahu ke Kucuk Hán i m zdaleka není ojedinělým případem: ilustruje naopak typické rozložení sil mezi Východem a Západem a zároveň orientální diskurs, kterému dalo vzniknout
Za třetí, není rovněž důvod se domnívat, že struktura orientalismu je pouhým předivem smyšlenek či mýtů. které by neobstály ve světle pravdy. Osobně se domnívám, že význam orientalismu spočívá spíše v roli jistého znaku euroatlantické nadvlády nad Orientem než ve funkci verifikovaťelného diskursu o Orientu (za nějž se sám vydává). Je nicméně nutné respektovat a správně interpretovat i tuto spletitou moc orientalistického diskursu, stejně jako jeho pevné vazby k vládnoucím společensko-ekonomickým a politickým institucím a nepochybnou životaschopnost. Jakýkoli myšlenkový systém, který dokázal přežít beze změny od dob Ernesta Renana na konci čtyřicátých let devatenáctého století ai do své současné americké podoby a zůstává nadále zdrojem respektovaných poznatků (af tiž na akademické půdě, v literatuře, na kongresech, univerzitách či v diplomatických institucích), musí samozřejmě představovat víc než pouhou snňsku lží. Orjentalismus tedy není jen bláznivou evropskou smyšlenkou o Orientu, nýbrž teoretickým
16
i praktick^mcelkem, do nějž po mnoho generací proudí značné množ-íh i materiálních investic. Právě jejich trvalý přísun učinil z orientálního diskursu cosi jako obecně uznávaný filtr, kterým vstupuje realita Orientu do západního vědomí, a zasloužil se o masivní rozšíření výroků, jež z orientalismu pronikají do obecné kultury.
Gramsci užitečným způsobem rozlisuje společnost na občanskou a politickou; první i nich tvoří dobrovolná (či z vlastní vůle vytvořená a nevymícená) sdružení jako škola, rodina či spolek, druhou instituce státní {armáda, policie, ústřední orgány), jejichž úlohou ve společnosti je přímá vláda. Kultura samozřejmě spadá do ohlasti společnosti občanské, v níž se vliv jednotlivých myšlenek, institucí či osob neopírá o jejich mocenské působení, ale pramení v tom, co Gramsci nazývá obecným souhlaseni, konsensem, V jakékoli netotalitní společnosti platí, že jisté kiihiinií lcirmy vítězi rud jinými, právě tak jako jsou některé myšlenky vlivnější než ostatní; tato forma kulturního „vůdcovství" je tím, co Gramsci považuje za hegemonii, pojem, bez něhož by nebylo možné porozumět kulturnímu životu průmyslového Západu. Právě tato „nadvláda", či spíše výsledek kulturní nadvlády v praxi dává orientalismu jeho vytrvalost a sílu. Má tak velmi blízko k tomu, co Denys Hay nazývá „myšlenkou Evropy**,5 tedy k jisté kolektivní představě, která „nás", Evropany, definuje v protikladu k „ním"', tedy Neevropanům. I /■ dokonce říci, že hlavním rysem evropské kultury je právě to, co z ní učinilo kulturu vládnoucí v rámci Evropy i mimo ni, totiž myšlenka nadřazeného postavení Evropy nad všemi neevropskými národy i kulturami. K tomu přidejme hegemonii evropského myšlení o Orientu, vyjadřujícího právě tuto ideu evropské nadřazenosti nad zaostalým Orientem a víceméně nepřipouštějícího existenci méně konvenčního a skeptičtějšího názoru na tutéž věc.
Orientalismus a jeho strategie se trvale opírají právě o tuto pružnou poziční nadřazenost. To dává Západu možnost rozehrát celou škálu různých vztahů k Orientu a zároveň neztratit postavení silnějšího. Mohlo by tomu v období výrazného vzestupu evropské moci, datujícího se již od éry pozdní renesance, ostatně být jinak? Učenec, misionář, obchodník, voják - ti všichni v Orientu byli nebo o něm přemýšleli proto, že tam být
17
a přemýilet O něm mohli, aniž by se setkali s významnějším odporem ze st rany jeho obyvatel. Ní) základně souhrnného poznání Orientu u Široké západní nadvlády nad ním od konce osmnáctého století tak byl vytvořen komplexní celek vhodný k odbornému výzkumu, muzejní prezentaci, koloniální správě, ilustraci obecných antropologických, biologických, \a-Býkových, rasových a historických tezí či tvorbě ekonomických a sociologických teorií vývoje, revoluce a kulturní, národní a náboženské typologie. Rovněž umělecké /.tvárnění orientální reality se do značné míry opírá o premisu svrchovanosti západního myšlení, jež dává Orientu vzniknout na základě obecných soudů o tom, koho či co lze označit za „Orientálni*', a později komplexnějších představ ovlivněných nejen empirickou skutečností, ale i celou řadou tužeb, represí, projekcí a analogií. Lze-li v této .souvislosti poukázat na velká odborná díla zabývající se Orientem - například .4rofciríou chrestomatii (Chrestomatie arabe) Silvestra de Sa-cybo či Pojednání o mravech a zvycích moderních Egyptcuiú (An Account of the Manners and Custoniř oťlho Yhnh-rn Kgyptiiin«) Filwarda Willia-ma Lanea -, je třeba si uvědomit, že z téhož podnětu vzešly rovněž Rena-novy či Gobineauovy rasové úvahy či četné viktoriánské pornografické romány (více o nich např. v pojednání Stevena Marcuse o „Chlípném TuiW'fThe Lustíul TurkJ6).
Navzdory tomu je legitimní se opakovaně ptát, je-li pro vystižení podstaty orientalismu významnější jistý souhrn obecných představ - očividně prodchnutých vírou v evropskou nadřazenost, různými druhy rasismu, imperialismu a dogmatickými přístupy k idealizované a neměnné abstraktní predstave „orientálnosti" -, nebo mnohem rozmanitejší spektrum prací bezpočtu jednodivých atitorů, jež lze považovat za výsledek individuálních při stupů k Orientu. V jistém smyslu j sou tyto dvě alternativy - obecná a konkrétní - jen dvěma pohledy na tutéž věc: v obou nalezneme významné průkopníky typu Williama Jonese či velké umělce jako Nerval nebo Flaubert, Nebylo by tedy možné užít obou pohledů současně čí jednoho po druhém,'' Nehrozí v případě bezvýhradně jednostranné orientace na příliš obecný nebo naopak příliš konkrétní popis reálné nebezpečí zkreslení, k němuž měl právě orientalismus vždy sklony?
Mé obavy se tykají nejen podobného zkreslení, ale i nepřesnosti, jaká vzniká na jedné straně příliš dogmatickým zobecňováním, na druhé příliš pozitivistickým zaměřením na jasně určený výsek skutečnosti. Řešit tento problém pro mé znamenalo zaměřil se na tři hlavní aspekty současné skutečnosti, které podle mého soudu nabízejí překonání zmíněného metodologického dilematu, jehož důsledkem by jinak mohl být nelítostný polemický traktát na neúnosně obecné úrovni nebo naopak soubor minuciózních analýz bez vazby na základní formativní rysy celku, jak tedy ri e podcenit individuální přístup a zároveň jej uvést do náležitého vztahu s obecným, nikterak pasivním, ale zároveň nikoli výlučně autoritativním, s hegemonickým kontextem?
Výše jsem se zmínil o třech aspektech současné skutečnosti; rád bych je nyní blíže popsal, aby bylo jasné, jak jsem dospěl k metodě, kterou jsem uplatnil při práci na této knize,
1. Rozdíl mezi obecným a politickým přístupem.. Na tvrzení, že zatímco znalost Shakespeara či Wordsworthe není politické povahy, znalost poměrů v současné Číně či Sovětském svazu ano, není jistě nic překvapivého. Sám sebe označuji formálně i profesně za humanitního vědce, tedy člověka věnujícího se oboru, u něhož je politická motivace spíše nepravděpodobná. Jde samozřejmě o obecnou charakteristiku, ale soudím, že podstata mé myšlenky je dostatečně jasná. Jedním z důvodů, proč lze předpokládat, že vědec píšící o Wordsworthovi či editor věnující se dílu Johna Keatse není ve své práci politicky angažován, je to, že jejich činnost nemá přímý politický dopad na každodenní skutečnost. Odborník na sovětskou ekonomiku naproti tomu působí v politicky ožehavém oboru týkajícím se mimo jiné vládních zájmů, lze tedy oěe-kávat, ze závěry jeho studií či zpráv budou využily politiky, vládními úředníky, ekonomy či pracovníky zpravodajských služeb. Rozdíl mezi humanitním vědcem a člověkem, jehož práce má konkrétní politické důsledky nebo je politicky významná, lze dále prohloubit konstatová-
ním, že zatímco politické přesvědčení prvně jmenovaného má pro politiku pouze vedlejší význam (přestože pro kolegy z oboru se může stát příležitostí k jeho obvinění ze staliníslickýeh, fašistických či naivné liberálních sklonů), názory druhého se jeho práce bezprostředné dotýkají - ekonomika, politologie a sociologie v moderním pojetí jsou bez-j">- :i>n\ védami idt-ol i; i- k\ ti -. :i :>mlo *o j hii- ' ■ i i I•. powižm hi\ za politicky motivované.
Zásadním požadavkem vůči odborné práci ze strany dnešního západního světa (vycházím zejména ze situace Spojených států) nicméně jet aby byla apolitického rázu, tedy ryze vědecká, akademická, nestranná a povznesená nad stranické či dogmatické postoje. Proti takovému teoretickému požadavku nelze nic namítat, skutečnost je ovšem problema-Ličiéjsí. Nikdo dosud nepřišel s metodou, jež by vědce dokázala zcela oddělit od životních okolností, vědomého či nevědomého sepětí s jistou třídou, smýšlením, sociálním postavením a vůbec aktivit plynou-cích z toho. že je příslušníkem určitého typu společností. Všechny tyto okolnosti jeho působení trvale ovlivňují i y případě, že se snaží dosáhnout relativní nezávislosti své práce a jejích závěrů na omezeních daných hrubou všední skutečností. Přestože ty budou pravděpodobně méně zaujaté než samotný člověk - ovlivňovaný nejrůznějšími rušivými životními okolnostmi -, který k nim dospívá, není je proto možné označit za automaticky apolitické,
Mají-li diskuse o literatuře či klasické filologii svůj - třebas skrytý -politický význam, je složitá otázka,, kterou jsem se pokusil zevrubně zodpovědět jinde.7 Na tomto místě bych rád doložil, jak obecný liberální předpoklad, že „skutečná'' odborná práce je v zásadě apolitická (a naopak, že nepokrytě politický přístup „skutečné" poznání neposkytuje), zastiňuje zcela konkrétní, byť možná skryté politické okolnosti, jež proces poznáni provázejí. Dnes, kdy se nálepky „politický" užívá ke zpochybnění jakéhokoli díla, které si tuto nepsanou dohodu o předstírané nadstranícke objektivitě dovolilo porušit, je až příliš snadné tuto skutečnost přehlédnout. Uveďme za prvé, že občanská společnost rozlišuje v oblasti poznáni různé stupně politického významu. Tůn je vdaném oboru určován mírou jeho přímé ekonomické využitelnosti;
ještě výrazněji však závisí na blízkosti daného odvětví konkrétnímu zdroji politické mocí. Ekonomická studie o dlouhodobém energetickém potenciálu Sovětského svazu a jeho dopadu na vojenskou sféru, kterou si objedná ministerstvo obrany, bude obdařena politickým významem zcela nesrovnatelným s postavením studie o rané tvorbě Lva Nikolaje viče Tol stého financované z nadačních zdrojů. Obé studíc přitom budou náležet k tomu, co je obecně pokládáno za jediný obor ruských studií, ač jednu mohl napsat velmi konzervativní ekonom a druhou radikální literární historik. To, k čemu mířím, je konstatování, že „Rusko" jako obecné téma je politicky důležitější než jemnější rozlišení „ekonomie" a „literární historie'1, protože politická společnost v Oramsciho pojetí zasahuje mimo jiné i na akademickou půdu společnosti občanské a naplňuje ji vlastním významem,
Hernám v úmyslu toto vše dále rozvádět v obecné, teoretické rovině; soudím, že hodnoto a věrohodnost svého tvrzení mohu demonstrovat mnohem konkrétněji například způsobem, jakým Noam Chomsky zkoumal instrumentální vztah mezi vietnamskou válkou n nestranným bádáním, jež mělo zakrýt vládou financovaný Vojenský výzkum.' Vzhledem k tomu, že Británie, Francie a nově i Spojené státy jsou svou povahou imperiál ní m i mocnostmi, z jejich politické společnosti proniká do společnosti občanské - téměř jako ji kási ňitrožilni politická infuze -pocit jisté naléhavosti, kdykoli jsou dotčeny právě její imperiálni zájmy. Uvedu-li, že Angličan pobývající na konci devatenáctého století v Indii či Egyptě o těchto zemích stěží uvažoval jinak než v souvislosti s jejich postavením britských kolonií, nebudu jistě daleko od pravdy. Mezi tímto konstatováním a tvrzením, že veškeré odborné poznatky týkající se Indie a Egypta jsou tímto reálnym politickým faktem zabarveny, ovlivněny či dokonce zkresleny, budeme nejspíš cítit zjevný rozdíl: v této studii o orientalismu nicméně dospívám právě k takovému závěru. Platí-] i totiž, že práci humanitního vědce nelze zcela oddělit od specifických životních okolností, jež ji provázejí, musíme nutně dospět k závěru, že evropský či americký odborník zabývající se studiem Orientu přistupuje k předmětu svého zájmu především jako Evropan čí Američan a teprve poté jako jednotlivec. Být v tomto případě Evropanem či
20
21
Američanem přitom není nepodstatným faktem; znamenalo a zasáné-ná to být si - byť třeba jen matně - vědom své vazby na mocnost, jež má v dané oblasti jasné definované zájmy, a ještě silněji své pří slušnosti k části světa, jejíž dějiny jsou s Orientem spjaty již téměř od Homérových (Job,
Vyjádřeny takto jsou tyto politické okolnosti státe ještě příliš neurčíte a obecné, než aby dokázaly opravdu zaujmout, a Izě očekávat, že budou obecně akceptovány, aniž by to ovšem znamenalo například souhlas s myšlenkou, že významně ovlivnily Flaubarta při psaní Salambo ni H. A. R, Gíbba při práci na Moderních směrech v islámu (Modem Trends in Islam). Problém je v tom, že - jak již bylo řečeno výše - meaí důležitými, dominantními fakty a každodenními životními okolnostmi, jež ovlivňují proces psaní románu ěi odborného textu, zeje příliš velká propast. Zbavůnedi se ovšem představy, že „důležitá" lakta typu imperiálni nadvlády lstft mechanicky a deterministicky aplikovat na složité jevy, jakými jsou kultura čí mýcení, dojdeme- k podnětným závěrům. Osobně soudím,
/.■ ilŕkilli 11) I v -111 -111 :v, i n:i\......i   \in. -|-".k-. \ .-,in      ,-h k I i i = ■-■!■■-££■ fii i
litický, jak zřetelně dokládají citované historické prameny, právě kultura tento zájem podnítila a v souladu s politickými, ekonomickými a vojenskými vlivy pak z Orientu učinila mnohovrstevný a komplikovaný fenomén, který se stal předmětem orientalistického zájmu.
Orientalismus proto není pouhým politickým tématem či oblastí, která by byia kulturou, vědci ěi institucemi jen pasivně vnímána; není to ani jakási obrovská neuspořádaná sbírka textů o Orientu: a není to dokonce ani výsledek či výraz odporného imperialistického spiknutí „Západu" s cílem Orient si podrobit. Mnohem spiše je to rozšíření jistého geopolitického povědomí do estetických, vědeckých, ekonomických, sociologických, historických a filologických textů; je to rozpracování nejen základního geografického rozlišení (svět se skládá ze dvou nerovnoměrných částí, Orientu a Západu), nýbrž i celé rady „zájmů", které - například prostřednictvím vědeckého výzkumu, filologické rekonstrukce, psychologické analýzy nebo geografického ěi sociologického popisu - nejen vytváří, ale rovněž dále udržuje; je to jistá vůle Si zámer (spíše než pouhé jejich vyjádření) porozumět tomu, co je očividně jiným
(ěi alternativním a novým) světem a v některých případech tento svět ovládnout, manipulovat jí m nebo si jej dokonce přivlastnit; a především je to disicura, který však není v přímě závislosti na politické moci jako Lakově, nýbrž je vytvářen a udržován prostřednictvím svého nerovného vztahu k různým druhům moci; politické (reprezentované napr. koloniálními Ěi imperiálními institucemi), intelektuální (napr. u dominantních vňdnícji oborů, jako jsou srovnávací lingvistika ěi a na lom ie, nebo některých současných poliiologických disciplín), kulturní (např. v oblasti tradičních názoru a kánonu v oblasti vkusu, literatury či hodnot) a morální (např, v případě představ o tom, co „oni" nejsou schopni pochopit nebo dělat stejné jako „my"). Jak z uvedeného vyplývá, domnívám sej že oriímtalismus tvoří významnou složku moderní politíc-ko-intelektuálni kultury (tj. není pouze jejím výrazem), a jako takový vypovídá do značné míry spise o^nasem" světe než o Orientu.
Je4i tedy orifmtaUsmus objektivním kulturním a politickým faktem, nemůže přirozeně existovat v jakémsi archivním vakuu. Právě naopak: vcříin, že lze dokázat, že jakákoli myšlenka, text či praktický čin se vzta-hem k Orientu je v souladu s jistými přesně vymezenými a intelektuální"-: poznatelnýmí pravidly (nebo se odehrává v jejich rámci). Tak jako například mezi tlakem okolí a detaily literární kompozice či jednotlivými tes lov ý mi prvky je i zde možno pozorovat rozličné konkrétní projevy a nuance. Většina humanitních vědců se jistě nijak nepozastaví nad myšlenkou, že texty existují v kontextech, že do hry vstupuje Intertex-tualita a že tlak konvencí, literární tradice a rétorických stylů zabraňuje tomu, co kdysi Walter Benjamin označil za „přeceňování autora ve jménu-- principu kreativity"', tedy představy, že básník své dQo tvoří zcela sám a výlučně na aákladě vlastní inspirace.IJ Titíž vědci se ovšem budou zdráhat uznat tezi, že politická, institucionální a ideologická omezení mohou mít na autora stejný vliv. Budou sice přesvědčeni o podnětnosti zjištění, že Balzac byl při psaní LitMé komedie ovlivněn roztržkou mezi Geoffroy Saint-Hilairem a Cuvierem, avšak myšlenka, íe podobny tlak byl na Ba^aca vyvíjen rovněž ze strany reakčního mo-narchismu, jim bude z jakéhosi nejasného důvodu připadat jako znevažování autorova literárního génia, jež není hodno seriózní odborné stu-
22
die. Stejným způsohein - jak opakovaně upozornil Harry Bracken -budou filosofové dále debatoval o Lockeovi, Huineovi a empirismu, aniž by připustili přímou spojitost jejich „filosofidíýdť1 doktrín s rasovou teorií a obhajobou otrokárskeho systému či koloniálního vykořisťovaní,!" Podobnými způsoby si současná veda celkem běžně uchovává avojí zdánlivou Čistotu.
Na druhá straní; je nejspíš třeba přižnut, že ve většině případů, kdy byla kultura vláčenu bůh ne m politiky, šlo o pokusy hrubé ikonoklastiir-ké, a také sociální přístupy k literatuře v rámci mého vlastnili o oboru jednoduše nestačily tempu technického pokroku v oblasti podrobné textové analýzy. 1 tak je ale třeba zdůraznit, že literární véda jako tako-vá a zvlásté pak americké marxistické teorie rezignovaly na možnost důsledně překlenout propast mezi nadstavbou a základnou na poli tex-tologickém a historickém; jak jsem již při jisté příležitosti uvedl, odborné studium imperiál Ismu a kultury považuje literamě-kulturní establish-ment za nežádoucí,11 Fenomén orie n ta li s mu nás totiž staví právě před . tuto otázku - že politický imperialismus vládne celé široké oblasti vědy, imaginace a akademických institucí - natolik zřetelné* zeje intelektuálně a historicky zcela nemožné ji ignorovat- Vždy tu pochopitelně bude možnost se danému problému vyhnout tvrzením, ze například literární vědec a filosof se věnují literatuře a filosofii, a nikoli politice čí ideologické analýze. Jinými slovy, ohánění se poukazováním na specializaci poměrně účinně brání obecnějšímu a podle mého názoru intelektuálně závaznějšímu pohledu na věc.
Zdá se mi; že alespoň pokud jde o studium imperialismu a kultury (či orientalismu), existuje jednoduchá odpověď. Za prvé, téměř každý spisovatel činný v devatenáctém století (totiž pochopitelně platí i o autorech starších) si byl existence impéria velmi dobře vědom; jde o téma ne příliš probádané, nicméně i současný odborník na viktoriánskou literaturu by musel přiznat, že představitelé liberální kultury jako John Stuart MIH, Matthew Arnold, Thomas Carlyle, kardinál Newman, lord Thbmas Macaulay, John Ruskin, Georgc Eliouivá a dokonce i Charles Dickens zastávali v otázce rasy a imperialismu jasné názory, jež lze v jejich dfle celkem snadno odhalit. 1 specialista se proto musí zabývat
poznatkem, že například MiJl dal v esejích 0 svvbodě (On Liberty) a Úvafiyo vládě ústavní (Repréaeňtative Government) jasné najevo, že jeho stanoviska nelze vztahovat na Indii (dlouhá léta ostatně zastával vysokou funkci na příslušném ministerstvu K jelikož její obyvatelé jsou přinejmenším civilizačně, ne-li rasově méněcenní. Stejný paradox najdeme i u Marxe, jak se pokusím v této knize ukázat. Za druhé, domníval se, že imperialistická politika má vliv na povahu literárních, odborných, sociálně teoretických a historických studií, neznamená tvrdit, že kultura proto představuje cosi nízkého či zavrženíhodného. Pravé naopak mým záměrem je ukázat, že odolnost a vytrvalost hegemorlických systémů typu kultury Lze lépe pochopit, uvédomíme-h si, ze jejich tlak na spisovatele a myslitele byl produktivní a nikoli jednostranné limitující. Právě to chtěli doložit různými způsoby rovněž Gramsci, Foucault či Raymond Williams, Několik málo stránek Williamsova eseje o „funkcí cli impéria" v knize Dlouhá revoluce {Tbc Long R e vol u t ion) nám o bohatosti kulturních projevů devatenáctého století řekne víc než početné svazky nesrozumitelných textových analýz.12
Orienlatiemus z tohoto důvodu nahlížím jako dynamický proces vzájemného působení mezi jednotlivými autory a obecnějšími politickými otázkami formulovanými třemi velkými impérii - britským, francouzskem a americkým -, v jejíchž intelektuálním a ímaginativním rámci díla vznikala. Na tomto procesu mne přitom jako vědce nezajímají základní politická fakta, ale zejména detaily; to, co dodnes poutá náš zájem na osobnostech typu Lanea, Flauberta ěi Renana, není (z jejich hlediska) nezpochybnitelný fakl, že příslušníci Západu jsou nadřazeni obyvatelům Orientu, nýbrž zcela konkrétní a jedinečně formulovaný projev individuální autorské osobnosti v rámci širokého prostoru, jenž se dikv tomuto faktu otevírá, Zůstává-li Laneovo Pojednáni o mravech d zvycích moderních Egypťanů klasickým historickým a antropologickým dílem, není to zásluhou jeho ideového základu spočívajícího v myšlence rasové nadřazenosti jedněch nad druhými, nýbrž pravé autorova jedinečného stylu a znamenitého výběru ^drobností-
Politické otázky, které v souvislosti s oriental ismem vy vstávají, jsou ledyTíašTeSujícího druhu: jaké další druhy intelektuálních, estetických.
24
vědeckých a kulturních energií se podílely na vytvoření podobné impe-riahstieké tradice? Jakým způsobem k obecné imperialistickému pohledu orientalistu na svět prispela filologie, lexikografie, historie, biologie, politické a ekonomické teorie, romány a poezie? K jakým změnám, Úpravám, zdokonalování či dokonce revolucím v orientalismu docházelo? Co v tomto kontextu znamenají pojmy originalita, kontinuita či individualita? Jak se orientalismuspřenáší či transformuje při přechodu z jedné epochy do druhé? Jak zkoumat kulturné-historický fenomén orientalismu jako jistý druh cílevědomé činnosti - V protikladu k rie-předpojatému úsudku - v jeho historické komplexnosti a s ohledem na podruhnosti a jeho skutečnou hodnotu, aniž bychom přitom ztratili ze zřetele spojitost mezi kulturní činnosti, politickými tendencemi, státem a specifickými aspekty dominance? Práce mající na zřeteli tyto otázky by měla být podle mého názoru schopna vyjádřit se zodpovědně k oblasti politiky í kultury; stěží ovšem může určit pravidla pro vztah mezi poznáním a politikou jednou provždy. Soudím, že každý druh vý- , zkumu musí tento vztah formulovat znovu, vždy s ohledem na speciiic ký kontext, téma a historické okolnosti dané studie.
2. Otázka metodologie. V jedné ze svých předchozích knih jsem se prostřednictvím úvah a analýz zevrubně zabýval metodologu a její důležitostí pro práci v humanitních vědách, zejména při hledání a formulaci výchozího stanoviska, počátečního principu.11 Hlavní poznatek, ke kterému jsem došel, byl ten, že žádné jednoduše dané východisko neexistuje: výchozí bod musí být formulován pro každý projekt zvlášť, a to takovým způsobem, aby otevíral cestu tomu, co z něj vyplyne. Nikdy jsem se v této souvislosti nepotýkal s většími obtížemi {zda úspěšně či nikoli, nejsem schopen posoudit) než právě nyní ve své studii o orientalismu. Představa či přesněji akt počátku v sobě totiž nutně zahrnuje akt výběru, kdy je od velkého množství materiálu odděleno cosi, co má představovat východisko a zároveň jím opravdu být; při zkoumání textu je takovým jevem prvotního výberu Althusscrova myšlenka problematického, tedy specifického, jasně určeného celku textu nebo skupiny textů vzniklého na základě analýzy.1* V případě orientalismu (na rozdíl od Marxových textů, které zkoumá Althusser) není ovšem jedi-
2n
ným problémem nalézt východisko či problematický celek, ale také otázka určení textů, autorů a období, jež jsou pro daný výzkum nejvhod-nější.
Zdálo se mi pošetilé pokoušet se o encyklopedické narativnť dějiny orientalismu, jednak proto, že inčla-li být hlavní myšlenkou „evropská představa Orientu", neexistovalo by prakticky žádné omezení materiálu, kterým bych se musel zabývat; druhým důvodem byla skutečnost, že samotný narativní model nevyhovoval mým popisným a politickým zájmům; a za třetí, knihy jako Orientální renesance (La Renaissance orientale) Haymonda Schwaba, Arabská studia v Evropě do začátku 20. století (Die Arabischen Studien in Európa bis in den Anfang des 20. Jalrrhunderts) Johanna Fucka a nedávno také Arabská tematika ve Středověké Anglii (Tlie Malter of Araby in Medieval England) Dnrolhee Metlitzkiové15 již podobné encyklopedické texty zabývající se různými aspekty evropsko-oríentálních vztahů nabízejí a otevírají tak (ve výše popsaném obecně politickém a intelektuálním kontextu) prostor ke kritické práci jiného druhu.
Stále tu ovšem byl problém redukce velmi objemného archivu textů do zvládnutelné podoby a zejména vymezení jakéhosi intelektuálního systému v rámci léto skupiny textů, aniž by ovšem šlo pouze o řazení chronologické. Mým východiskem tedy byly britská, francouzská a americká zkušenost Orientu vnímané jako celek, otázka historického a intelektuálního kontextu, který' tuto zkušenost umožnil, a problém kvality a povahy této zkušenosti, Z důvodů, které za okamžik vysvětlím, jsem tyto vybrané (ačkoli stále nesmírně obsáhlé) otázky dále omezil na ang-licko-francouzsko-arnerický pohled na Araby a islám jako entity, jež pro Západ po bezmála tisíc let Orient do značné míry představují. Tím jsem přirozeně vyřadil ze hry velkou část Orientu - Indii, Japonsko, Čínu a další území Dálného východu -, nikoli však proto, že by nehrála podstatnou roli, ale z toho důvodu, že takový přístup umožňoval zabývat se pohledem Evropy na Blízký východ či islám odděleně od její zkušenosti týkající se vzdálenějších částí Orientu. Přesto se v určitých bodech této obecné historie evropskýeh zájmů na Východě, zvlášť u oblasti jako Ľgypt, Sýrie či Arábie, nebylo možné vyhnout zkoumání evropských
27
aktivit na vzdálenějších územích, především v Persii a indii; důležitým případem je v tomto smyslu spojitost mezi Egyptem a Indií, alespoň z pohledu Británie osmnáctého a devatenáctého století. Totéž ulatí i v případě role Francie při snahách o rozluštění Avesty, významu Paříže pro .studium eanákrtu V prvním desetiletí devatenáctého století či skutečnosti, že Napoleonův zájem o Orient byl podvědomě spojen s roh Británie v Indii: všechny tyto dálněvýchodní zájmy přímo ovlivnily zájem fruncie o Blízký východ, islám u And>\.
Británie a Francie vládly východnímu Středomoří zhruba od konce sedmnáctého století. Ve svém pojednání o této nadvláde a s ním spojeném systematickém zájmu nevěnuji ovšem pozornost (1) významným příspěvkům k orientalistice ze strany Německa, Itálie, Ruska, Španělska a Portugalska;, (2) tomu, že jedním z důležitých impulsů ke studiu Orientu v osmnáctém století byla revoluce v oblasti biblických studii, již podnítili biskup Lowth, EichhOriJ, Herder, Miehaelisa další průkopnící. Na britsko-francouzskou a později americkou oblast jsem se rozhodl soustředit nejen pro očividné dominantní postavení Británii a Francie na půdě Orientu a orientalistiky, ale i z toho důvodu, že tuto čelnou pozici napomohly udržet dva největší koloniální systémy v historii lidstva do počátku dvacátého století; americká přítomnost v Orientu od dob druhé světové války pak ve svém působení -podle mého celkem vědomě - navázala na pozice vytyčené těmito dvěma evropskými mocnostmi. Samotná úroveň, konzistence a kvalita britského, francouzského a amerického písemnictví o Orientu podle mého názoru povyšuje tyto práce nad - bezpochyby rovněž významné - příspěvky německé, italské či ruské; Británie a Francie kromě toho učinily v oblasti orientalistiky první hlavní kroky, na které teprve poté navázali oríentalisté němečtí. Silvestře de Saey byl nejen prvním moderním orientalistou, který studoval islám, arabskou literaturu, drúzské náboženství a sásánovskou Persii, ale rovněž učitelem Champolliona a Franze Boppa, zakladatele německé srovnávaní lingvistiky. 0 podobném prvenství a zakladatelském významu pro orientalistickou vědu lze hovořit i v případě Wilhama Jonese či Edwarda Williama Lanea.
2'ň
Připomenout je rovněž třeba nedávné práce, jež poukazují mi vliv li bbekých studií na moderní orientalistiku a bohatě vynahrazují to, co v mé vlastní studii může čtenář postrádat. Nejlepšía bezesporu nejdu-ležitější z nich je „KublaJ Chán" « pád Jeruzaléma („Kuhla Klian^' and The Fall of Jerusalem) E. S. Shai'ícra,"J klíčové pojednání o počátcích romantismu a intelektuálních aktivitách tvořících základ větsinv tvor-by Samuela Taylora Colerid^e, Roberia Browninga a George Ebotové. Shaffer svou orientací na podněty německé biblické vědy do jisté mirv navazuje na Sehwabovu práci a danou látku pak (vždy nápaditě a zají-tnavě) využívá k intepretaci děl zmíněných britských autorů. Jeho knize přesto scháří jistý politický a ideologický rozměr, který Orientu vtiskli britští a francouzští autoři a o nějž mi jde především; na rozdíl od Sliaifera se také pokouším objasnit následný vývoj orientalistiky a obrazů Orientu v literatuře, jež odrážejí vztah mezi britským a francouzským orientalismem na jedné straně a vzestupem nepokrytě kolonialis-trt-ky orientovaného imperialismu na straně druhé. V neposlední řadě chci rovněž doložit, jak se všechny tyto starší jevy vracejí ve víceméně neměnné podobě na scénu prostřednictvím amerického orientalismu poválečného období.
V jednom ohleduje nicméně má studie zkreslená, neboť se (až na příležitostné odkazy) dostatečně nezabývá německým vývojem po počátečním období, jemuž jasné dominuje osobnost Sacyho. Jakékoli dílo, které ->i klade za cíl vyložit význam orientalistiky, a věnuje přitom malou pozornost vědcům, jakými byli Steinlhal. Müller, Becker, Goldziher, Brockehnann či Nůldeke - abych zmínil alespoň některé -, musí být podrobeno kritice, k níž se sám hlásím. Zvláště lituji toho, že jsem ve vrlši míře nevzal v potaz narůstající věhlas německé vzdělaností kolem poloviny devatenáctého století, jejíž opomíjení vedlo George Elíotovou ke kritice sebestředných britských vědců prostřednictvím nezapomenutelné postavy pana Casaubona v Middlemarchi. Jedním z důvodů, proč nemůže Cusaubon dokončit svůj Klíč k pochopení všech mytologií, je (podle jeho mladého příbuzného Willa Ladíslawa) to, že není obeznámen s pracemi německých autorů, Casaubon si totiž nejen vybral oblast, která „sc mění tak rychle jako sama chemie; nové objevy v jednom
29
kuse plodí nové pohledy na věc", ale na vie na sebe bere okol srovnatelný s vyvracením Paracelsových doktrín, jelikož „není orientalista*'.17
Ehotová se nemýlila, když naznačila, že kolem roku 1830, kdy se Middlemarch odehrává, vynikala německá vzdělanost nad zbytkem Evropy. V jejím vývoji během prvních dvou třetin devatenáctého století přesto nikdy nedošlo k propojení mezi orientalisty a dlouhodobějšími, státem podporovanými národními zájmy v oblasti Orientu. V rámci Německa neexistoval žádm ekvivalent amilii ko-fruncfni'/ské přítomností v Indii, Levantě a severní Africe, Německý Orient byl navíc téměř výhradně Orientem akademickým či přinejmenším klasickým: objevoval se jako námět lyriky a fantastických děl či románů, ale nikdy to nebyl Orient skutečný v tom smyslu, v jakém pňsobdy třeba Egypt či Sýrie v dílech Chateaubrianda, Lanea, Fairiartina, Burtona, Disracliho či Nervala, Svůj význam má i to, že dvě nej známější německá díla o Orientu, Goethův Zájifulotýchodm díván (Westosdicher Diwan) a Qjasjf-ce a moudrosti Indú(Uber die Sprache in:il \\ .-i-Lir-il il< r ludier) 1 ried-richa Schlegela, vznikla v Goethově případě během cesty po Rýně a u Schlegela na základě hodin strávených v pařížské knihovně. Přínos německé orientalistiky pak spočíval mimo jiné ve zdokonalení postupů a technik, jež byly poté aplikovány na testy, mýty, představy a jazyky přinesené z Orientu Brity a Francouzi.
Německý orientalismus měl přesto se svými ari^rlicko-francouzskými a později americkými protějšky jedno společné: jistý druh mtelektuální autority nad Orientem v rámci západní kultury. Touto autoritou se musí z podstatné části zabývat každá studie o orienlalismu, a ani v mém případě tomu není jinak. Samotný termín orientalista jako by napovídal, že jím
iiv.ii        hli | -1 • • I • - . |i;i-i!-I;vii|i- tu....."-11(11.1. zdlouhavou :...../..-./.w nou n;i
datelskou činnost; užívám li jej v souvislosti s představiteli moderních amerických společenských věd (vědomě v protikladu k místním zvyklostem), chci tím poukázat na způsob, jímž specialisté na Blízký východ dosud čerpají z tradičního intelektuálního pohledu na Orient, tak jak se prosadil v devatenáctém století na evropské půdě-
Na autoritě není nic záhadného ani přirozeného. Je zformována, posvěcena a poté šířena; má instrumentální povahu a je přesvědčivá;
disponuje prestiží, určuje dobový vkus a hodnoty; je téměř k nerozeznání od některých názorů a myšlenek, klené syma označuje za správné, a od tradic, způsobů vnímání a hodnocení, jež sama formuje, přenáší a dále íiŕí, 1'ředevším však může, ba musí být analyzována. Všechny tyto atributy autority se vztahují i na orientalismus; moje práce je proto do značné míry právě popisem historické autority a autorit jednotlivců v rámci orientalistické vědv.
Hlavním metodologickým nástrojem ke zkoumání autority je mi jednak to, co by se dalo nazvat strategickou lokací, tedy postavení autora 1 v textu ve vztahu k orientální látce, o níž píše, jednak strategická for-maceLtedy vztah mezí texty a tím, jak skupiny a typy textů nebo celé textové žánry nabývají na objemu, hustotě a získávají referenční schopnost mezi sebou a posléze i v kultuře jako celku. Pojmu strategie přitom užívám především proto, abych identifikoval problém, jemuž musí čelit každý, kdo o Orientu píše: jak jejuchopit, jak k němu přistupovat, jak st: nenechal ;mr;t/Jt či /ahl'ii jeho velkuJepiKt i. rozpětím a nesmírným rozsahem. Kdokoli, kdo se Orientu věnuje, je nucen se vůči němu nějakým způsobem vymezit; v textu se toto vymezení může projevit například druhem narativní promluvy, jejž si autor osvojí, typem struktury, kterou vytváří, či druhy obrazů, témat a motivů, jež textem procházejí. Všechny tyto prvky pak vyústí v jistý způsob, jímž je čtenář oslovován a Orient uchopen, včetně formy jeho zobrazení a reprodukování jeho stanovisek. Nic z toho se však neděje v abstraktním prostoru. Každý, kdo o Orientu píše (včetně Floméra), vychází z jistých precedentů a předchozích poznatků, na které se odvolává a o něž se opírá. Každé dílo o Orientu také vstupuje do jistého vztahu s dalšími díly, jejich čtenáři, s institucemi a s Orientem samotným. Soubor vztahů mezi díly, jejich čtenáři a vybranými aspekty Orientu pak vytváří analyzovatelný celek - například filologických studií, sborníků ukázek orientální literatur}, cestopisných děl nebo orientální fikce -, jehož začlenění do kontextu doby, diskursu a institucí (škol, knihoven, diplomatických sin žeb) jej posiluje a dodává mu autoritu.
Z výše uvedeného je doufám patrné, že pokud jde o autoritu, nespočívá můj zájem v analýze toho, co leží ukryto v orientalistických tex-
.:,u
■i]
7
tech, ale v povrchu textu, jeho zevnějšku ve vztahu k tomu, co popisuje. Nemyslím si přitom, že by tento pohled bylo možné přecenit. Orien-talismus je založen pravé na vnějškovosti, tedy na tom. že básník i vědec nutí Orient, aby se vyjádřil, popisuje ho a odhaluje západnímu světu podstatu jeho záhadnosti. 0 Orient mu jde především jako o podnět k tomu, co touží sám vyslovit. To, co říká a pile, má přitom už jen svou formou naznačit, že orientalista se nachází fyzicky i morálně mimo orientální půdu. Hlavním produktem této vnějškovosti je přirozeně obraz, reprezentace: už v Aischylově dramatu Feršanéje Orient místu své typické vzdálené a často hrozivé „jinakosti" transformován do podoby poměrně důvěrně známé (v Aischylově případě reprezentované truchlícími asijskými ženami). Dramatická bezprostřednost takové reprezentace v Peršarwch přitom zastírá fakt. že divák sleduje uměle vytvořeny obraz, z něhož vytvořil neorientálec symbol celého Orientu. Ve své analýze orientalistických textů proto kladu důraz na - mnohdy zcela zjevné - doklady toho, že podobná zobrazení Orientu jsou právě jen zobrazeními a nikoli jakýmsi jeho „přirozeným" popisem. Podobné doklady I / stejně dobře nalézt jak v textech „dokumentárního''' typu (dějinách, filologických analýzách, politických statích], tak v projevech uměleckých (tj. nepokrytě fiktivních). Podstatné přitom je přihlížet ke stylu, řečnickým figurám, umístění děje, narativním prostředkům či historickým a společenským okolnostem, a nikoli ke správnosti daného zobrazení ěi věrnosti jakémusi pomyslnému originálu. Vnějškovost podobného zobrazení vychází vždy z jisté verze domněnky, že kdyby byl Orient schopen vytvořit vlastní obraz sám, učinil by to; jelikož to však nedokáže, je zapotřebí, aby v tom byl pro potřeby západního publika, ale i ve , svém vlastním zájmu nahrazen jinými v duchu Marxových slov z Osm-| náctého brutnairu Ludvíka Bonaparta'. „Nemohou se sami zastupovat; musí být zastupováni."
Dalším důvodem pro zdůraznění této vnějškovosti je mé přesvědčení, že předmětem kulturního diskursu a výměny názorů v rámci dané kultury je obvykle nikoli jakási objektivní „pravda*1, ale právě různé typy podobných reprezentací. Není myslím nutné dokládat, že jazyk sám je vysoce organizovaný systém využívající k výměně názorů a in-
formací a k tomu, aby něco vyjádřil, naznačil ci zobrazil, celé rady pro-itředkň. Přinejmenším v oblasti psaného jazyka nenalezneme nic, co bychom mohli označit za přímopředanou skutečnost: hovořit můžeme vždy jen o obrazu, reprezentaci této skutečnosti. Hodnota, účinnost, síla či věrohodnost písemných výroků o Orientu se tedy o skutečný (>ricnt opírají jen málo a nelze říci, že by na něm byly instrumentálně závislé. Písemné tvrzení se pro čtenáře naopak stává skutečným právě j ju) to, že vyloučilo, nahradilo a učinilo přebytečným jakýkoli skutečný prvek Orientu. Právě tímto způsobem získává orientalistický text své dominantní postavení a současně se Orientu vzdaluje; za svou logiku a smysl pak vděčí spíše Západu a rozličným technikám zobrazení, které Orient v příslušném diskursu zviditelňují a zpřítoinňují. Účinek těchto reprezentací přitom závisí na institucích, tradicích, konvencích B obecně přijatých dorozumívacích kódech, nikoli na vzdáleném, amorfním i irient.u.
Základní rozdíl muzí obrazy Orientu vzniklými před poslední třetinou osmnáctého století a těmi pozdějšími (jež zahrnuji pod označeni moderní orientalismus) spočívá v enormním nárůstu jejich počtu. Evropa začala po Williamu Jonesovi, Anquetil-Duperronovi a Napoleonově egyptském tažení k Orientu výrazněji přistupovat jako k předmětu ví ili í kého zájmu a začala se na jeho území chovat mnohem autorita-l h nčji a disciplinovaněji než kdy předtím, podstatný však byl především rozšiřující se záběr a technické možnosti zpracování získaných informací. Když se kolem přelomu století definitivně potvrdila starobylost orientálních jazyků - jež se tak ukázaly jako starší než údajně Bohem seslaná hebrejština -, byli to právě Evropané, kteří tento objev učinili, postoupili dalším vědcům a uchovali v rámci nového oboru indoevrop ské filologie. Zrodil se tak nový, mocný obor pro lingvistické zkoumání Orientu a s ním, jak poznamenává Poucault v knize Slova a věci (Les mots etles choses), celá řada souvisejících vědeckých ziijmii. IWiobué restrukturace Orientu dosáhli ve svých dílech i William Beckford, By-ron, Goethe či Hugo. když jeho barvy, světla a lid prezentovali prostřednictvím svých vlastních metafor, rytmu a motivů. „Skutečný" Orient byl přitom autorovi k jeho vizím nanejvýš prvotním podnětem.
32
Orientalismus reagoval spíše na kulturu, jejímž produktem byl, než na domnělý objekt svého zájmu, který byl ovšem stejného původu. Proto jsou dčjitiv i-iríentalismu vnitrné konzistentní a šoučusiW- je nbklopu je soubor výrazně koneeptualizovaných vztahů k dominantní kultuře. Ve svých rozborech se snažím ukázat hrubé obrysy tohoto oboru, jeho vnitřní uspořádání, průkopníky, patriarchální autority, kanonické texty, doxologieké myšlenky, významné osobnosti, jejich pokračovatele a nové autority; pokouším se rovněž objasnit, jak si Orient vypůjčoval „velké" myšlenky, doktríny a trendy vládnoucí soudobé kultuře a jak jimi byl ovlivňován. Z tohoto důvodu můžeme také rozlišovat kupříkladu Orient lingvistický, freudistiekv, spcnglerovský, darwirňsiícký či rasistický. Nikdy vsak neexistovalo nic, co bychom mohli nazvat čistým ěi absolutním Orientem; podobným způsobem nelze hovořil ani o nemateriálni formě orientalismu a už vůbec ne o jakési čisté „idejí" Orientu. V této zásadní myšlence a jejích metodologických důsledcích se vědomě lišim od vědců, kteří zkoumají dějiny idejí. Emfáze a íormy (především materiální účin) výpovědí orientalistického diskursu se totiž mohou projevit jen způsoby, jaká každé hermetické dějiny idejí zcela opomíjejí. Bez těchto emfází a materiálního účinu by orientalismus představoval pouze jednu z řady idejí, zatímco ve skutečnosti byl a nadále je fenoménem mnohem významnějším. Z tohoto důvodu jsem si také předsevzal zabývat se nejen vědeckými pracemi, ale rovněž literárními díly, politickými traktáty, žurnalistickými texty, cestopisy či náboženskými a filologickými studiemi. Jinými slovy, v mém případě jde o jakousi hybridní, historickc-antropolngickoit perspektivu, nebot věřím, že všechny texty mají jisty1 - v závislosti na daném žánru a době svého vzniku samozřejmě různý - vedlejší a politický význam.
Na rozdíl cul Michela Foucaulta, jehož dílu za mnohé vděčím, však věřím v determinující vliv jednotlivých autorů, na jinak anonymní, kolektivní soubor textů vytvářejících diskursivní celek, jakým je práve orientalismus. Jednotný ráz velkého množství textů, které analyzují, vyplývá zčásti z toho, že na sebe vzájemně odkazují: orientalismus je koneckonců systémem citací děl a autorů. Laneovo Pojednáni o mravech a zvycích moderních Egypťanů bylo čteno a citová ti o tak rozdílný-
mi osobnostmi jako Nerval, Flaubert či Richard Burtou. Lane představoval autoritu, k níž se obracet, bylo povinností kohokoli, kdo psal ěi přemýšlel nejen o Egyptě, ale celém Orientu: když si z jeho knihy Nerval vypůjčil celé pasáže, udělal to proto, aby se o uznávané dílo mohl o pří L při popisu vesnických scén v Sýrii, nikoli v Egyptě. Laneovo postavení a více ci méně vhodné citace jeho práce byly přitom důsledkem toho, že orientalismus poskytl jeho textu specifický druh uznání, jež tento typ šíření umožňoval. Lancův ohlas ovšem nelze pochopit, aniž bychom zároveň pochopUi osobité rysy jeho vlastního díla; totéž přirozené platí i o Renanovi, Sacym, Lamartinovi, Schlegeluvi a dalších vlivných autorech. Foucault se domnívá, že jednotlivé texty či autoři obecně nemají velký význam; já jsem v - možná výlučném - případě oríen-talismu empiricky dosel k závěru opačnému. Součástí mé analýzy je proto i podrobný rozbor textu, jehož účelem je odhalit dialektický vztah mezi konkrétním textem či autorem a kompletním kolektivním cel-kjímjjt němuž jeho dílo přispívá.
Přestože se kniha zabývá nemalým počtem autorů, nelze ji pokládat za jakési ucelené dějiny či obecné pojednání o orientalismu. Této slabiny jsem si dobře vědom. Struktura tak hutného diskursu, jaký právě orientalismus představuje, přežila a dodnes funguje v západní společnosti právě díky svému bohatství: pokud jde o mne, popsal jsem pouze některé části této struktury v jistých historických okamžicích, abych naznačil, že existuje mnohem větší, propracovaný a zajímavý celek, do něhož jsou vetkány fascinující osobnosti, texty a události. Jistou útěchu jsem přitom nalezl v naději, že moje kniha bude pouze jednou z delší rady titulů, na níž se budou podílel i dalsi vědci a kritici. Dosud nám chybí obecná studie o imperialismu a kultuře stejně jako práce, jež by se hlouběji zabývaly vazbami mezi orientalismem a pedagogikou, italskou, holandskou, německou a švýcarskou orientalistikou, dynamikou vztahu mezí vědou a krásnou literaturou či vlivy politických a správních teorií na intelektuální práci. Snad nejdůležitějším úkolem vůbec však je zhodnotit současné alternativy orientalismu a položit si otázku, je-lí možné dosáhnout poznání cizích kultur a národů svobodomyslným, nerepresivníni a ncmanipulativnim způsobem. To by ovsem vy/a
doválo zásadním způsobem se zamyslet nad celým komplexním problémem vztahu poznání a moci. Všechny tylo úkoly tato studie bohužel nedokázala beze zbytku splnit.
Rád bych v závěru těchto poznámek k metodě mé práce rovněž zmí-uil ikuíeěiLost, na niž jsem tak trochu jiyšriv- — loti/ že při psatii jsem myslel hned na několik druhů čtenářů. Pro studenty literatury a literární kritiky nabízí nrienlal ismus jedinečný příklad souvztažnosti mezi společností, dějinami a textualitou: kulturní role, jakou hrál odedávna Orient na Západě, ho navíc spojuje s ideologií, politikou a logikou moci, které literární obec jistě rovněž zajímají. Psal jsem také pro současné badatele v oblasti Orientu, od univerzitních vědců až po zákonodárce, a to s dvojím cílem: za prvé, abych jim představil jejich intelektuální genealogii způsobem, jakým to zatím nikdo neudělal: za druhé, abych podrobil kritice - a tím, doufám, podnítil příslušnou diskusi - často bez výhrad přijímané předpoklady, v. nichž do značné míry jejich práce vychází. Pokud jde o ostatní čtenáře, zabývá se tato studie otázkami, které vždy vyvolávaly pozornost a jsou vesměs spojeny nejen s tím, jak Západ přistupoval k problému „druhého", ale rovněž s tím, jak veledůležitou roli sehrála západní kultura v tom, co VIco nazývá světem národů. Pro čtenáře z „třetího světa" konečně nabízí tato studie jistý krok směrem k porozumění západní politice a roli nezipadního světa v ní, především však síle západního kulturního diskursu, jež je až příliš často považována za cosi ozdobného či „nadstavbového". V rámci tohoto záměru bych mimo jiné rád postihl hrozivou strukturu kulturní nadvlády a nebezpečí vyplývající z pokušení ji znovu uplatnit - ať už na sebe či jiné -, číhajícího zejména na národy, jež prodělaly zkušenost koloniálního útlaku.
Tři dlouhé kapitoly a dvanáct kratších celků, do kterých je tato kni-lia rozdělena, mají čtenáři výklad Co nejvíce usnadnil. Kapitola první, „Síře orientalismu", široce shrnuje všechny aspekty tématu z hlediska historického dění a událostí i filosofických a politických témat. Kapitola druhá, „Orientalistické struktury a restrukturace", se pokouší sledil vat vývoj moderního orientalismu pomocí víceméně chronologické rekapitulace a popisu prostředků uplatňovaných v d dech řady význam-
36
ných básníků, umělců a vědců. Kapitola třetí, „Orientalismus dnes", začíná tam, kde skončila část předešlá, tedy v době kolem roku 1870, jíž se počíná období velké koloniální expanze v Orientu vrcholící druhou světovou válkou. Poslední oddíl třetí kapitoly se snaží postihnout přechod od britské a francouzské nadvlády k nadvládě americké a načrtnout současný intelektuální a společenský kontext orientalismu na půdě Spojených států.
3. Osobní rozmer. Grauisei ve svých Sešitech z vězení (Quaderni del Carcere) prše: „Výchozím bodem kritického bádání je vědomí toho, kým člověk opravdu je, a „sebepuznání* coby výsledek dosavadního historického procesu, který v každém jedinci zanechal bezpočet stop, aniž by též připojil jejich seznam." Jediný dostupný anglický překlad z neznámého důvodu v tomto místě Gramsciho poznámku přerušuje, zatímco italský text končí dodatkem: „Na samém počátku je proto nezbytné právě takový' seznam sestavit.""'
Většina mého osobního angažmá v této studii plyne z toho, že jsem se hěhem svého dětství na půdě dvou britských kolonii sám cítil jako „orientálec". Veškeré mé vzdělání v těchto koloniích (tj. Palestině a Egyptě) a ve Spojených státech bylo západního typu, onen raný pocit ve tiiné však přesto přetrvával. Moje studie orientalismu je tak v mnoha ohledech pokusem vytvořit „seznam stop!% které na mně jako „orientálci" zanechala kultura, jejíž nadvláda byla tak mocným činitelem v životě všech obyvatel Orientu. Proto se také středem mého zájmu musel stát islámský Orient, Zdali je to, čeho jsem dosáhl, seznamem v Gramsciho pojetí, nemohu posoudit, ačkoli jsem považoval za důležité se o to vědomě pokusil. Snažil jsem se přitom - tak přísně a racionálně, jak jsem jen dovedl - udržet si kritický odstup a zároveň využít nástroje historického, humanistického a kulturního bádání, kterými mě mé vzdělání obdařilo, V žádném okamžiku jsem však neztratil ze zřetele krdtumí aspekty toho, že jsem „orientálec", a skutečnost, že se mne celý problém, jak jsem naznačil výše, osobně dotýká.
Historické okolnosti, které studii tohoto typu umožnily, jsou dosti složité, takže je zde mohu vypsat pouze schematicky. Kdokoli, kdo pobýval od padesátých let na Západě, zvláště ve Spojených státech, zažil
37
ve vztazích mezi Východem a Západem éru značného neklidu a nemohl si nevšimnout, že „Východ"1 během tohoto období znamenal vždy Qi-bezpečí a liruzbu, af už >e /a jiíiii skrýval UadiéYií Orient nebo ftútko. Na univerzitách se díky rostoucímu zastoupení příslušných studijních programů a institucí stalo ze studia Orientu bezmála odvětví státní politiky. Orient byl zároveň vždy předmětem veřejného zájmu - jak pro svůj strategický a ekonomický význam, tak pro tradiční exotičnost. S tím, jak se člověku elektronické éry náhle zpřístupnil celý svět, přiblížil se mu i Orient., proměnivší se během krátké doby z mytické lokality v region protkaný zájmy Západu, zejména Ameriky.
jedním 2 aspektů toho elektronického, postmoderního světa je i posílení stereotypů, jejichž prostřednictvím nu Orient pohlížíme. Televize, film i ostatní média nutí informace zapadat do stále výrazněji standardizovaných forem. Pokud jde o Orient měly standardizace a kulturní stereotypy za důsledek ještě intenzivnější přimknutí k akademické a imaginatívni démonologii „záhadného Orientu" vzniklé v devatenáctém století. Nikde to není vidět lépe než pravé v prístupu k Blízkému východu. Na proměně všech způsobů vnímání Arabů a islámu, dokonce i toho nejprostšího, ve vysoce zpolitizovanou a odpudivou záležitost se podílely tři faktory: za prvé, dlouhá historie populárních protiarab-ských a protiislámských předsudků na Západě, která se bezprostředně odrazila i v historií orientalismu; za druhé, konflikt mezi Araby a izraelským s ion ismem a jeho dopady na americké Židy stejně jako na liberální kulturu a širokou veřejnost.; za třetí, téměř úplná absence jakéhokoli kulturního stanoviska, jez by umožňovalo se identifikovat s Araby či islámem nebo o nich nezaujatě diskutovat. Netřeba snad ani dodávat, že vzhledem k významu Blízkého východu pro mocenskou politiku, ropný průmysl a s ohledem na prostoduchou dichotomii svobodomyslného, demokratického Izraele na jedné straně a zlých, totalitářských a teroristických Arabů na strané druhé jsou šance na jasny pohled n$ věc v případě Blízkého východu žalostně malé.
Mé vlastní zkušenosti v této oblasti byly jedním z důvodů, jež mne vedly k napsání této knihy. Život arabského Palestince na Západě, obzvláště v Americe, je pomerne skličující. Téměř jednomyslná shoda tu
panuje v tom, že dotyčný politicky víceméně neexistuje, a pokud existovat smí, je vnímán buď jako přítěž, nebo jako orientálec. Síť tvořená rasismem, kulturními stereotypy, imperialistickými postojí a dehuma-nizující ideologií, do které je Arab či muslim zapleten, je velmi pevná, a právě ona je důvodem toho, že Palestinci pociťují bez výjimky svůj osud jako specificky trýznivý. Povzbuzením v podobně frustnijícím životním pocitu není ani skutečnost, že nikdo z těch, kteří se ve Spojených státech odborně zabývají Blízkým východem - tedy nikdo z orientalistu -, se kulturně a politicky nikdy zcela neztotožnil s Araby; pokud k jiřtým formám identifikace došlo, nikdy nedosáhly lakové úrovně, aby mohly byl považovány za „přijatelné" (tak jako napr. v případě amerického ztotožnění se siornsmem), a navíc byly až příliš často neúnosně zatíženy problematickými politickými či ekonomickými zájmy (např. v případě arabistů z ministerstva zahraničí a z naftařských společností) nebo náboženskou vírou.
Spojitost mezi poznáním :! mocí, které subjekt „orientálce" vytvářejí 11 zároveň jej v jistém smyslu jako lidskou bytost ničí, proto v iném případě není pouze předmětem akademického zájmu. Přesto jde o evidentně důležitou otázku intelektuální. Pokud jde o mne samotného, svůj zájem o humanistické a politické otázky jsem využil k analýze a popisu vzestupu, vývoje a upevnění oricntaltsmu, tedy fenoménu značně politické povahy. Literatura a kultura jsou až příliš často povazovány za politikou a dokonce i historickým vývojem nedotčené; osobně jsem však trvale přesvědčován o opaku a moje práce mne nade vši pochybnost přesvědčila (a doufám, že přesvědčí i mé kolegy z řad literátu), že společnost a literární kulturu nelze pochopit ani zkoumat odděleně. Navíc - a jak se ukázalo, zcela logicky - jsem zjistil, že zároveň popisují historii jakéhosi podivného, tajného společníka západního antisemitismu, To, že jsou si antisemitismus, jak jsem ho popsal v případě islámu, a orientalismus velmi podobné, je historickým, kulturním l politickým faktem, jehož ironický ráz je arabskému Palestinci zcela zjevný, V neposlední řadě bych však rád přispěl i k lepšímu pochopení toho,jakým způsobem funguje kulturní dominance. Podnítili máprá-cc nový způsob nahlížení na Orient nebo dokonce přispěje k tomu, že
73
pij my jako „Orlem" a „Západ4' z našich debat zcela vymizí, mohli bychom se alespoň částečně přiblížit procesu, jejž Raymond Willíam* popsal jako „odnaučení se dominantnímu typu myšlení, na nějž jsme mklT.19
Šíře orieiilulisimi
,„ neklidnÝa ambiciózní duch Evropanu,., netrpčlivč toužící použít nových nástrojů jejich moci...
Jean-Bapliste-.Wpti Kmirirr, Wyiii %yjNrt - Iliiiňňcftý ú wd t )8tW)
upřímněji než ve svém eseji -Domácí faktory a zahraniční politika"* (Domeetic Structure and Foreign Poliev). Dramatická situace, kterou v něm nastiňuje, sc opírá o syrovou skutečnost: chování Spojených států ve světě je na jedné straně vystaveno tlakům na domácí scéně, na druhé straně musí brát v úvahu zahraniční politiku. Už jen z tohoto důvodu viníka \ rámci Kissingerova diskursu mezi Spojenými stály a ostatním světem polarita; politik navíc samozřejmě hovoří autoritativním hlasem západní velmoci, kterou vsak nedávná historie i současné dění postavily před svět, jenž její moc a nadvládu přijímá jen zdrženlivé". Kissinger cítí, že s industriálním, rozvinutým Západem maji Spojené státy méně problematické vztahy než s rozvojovými zeměmi. Znovu se tedy ukazuje, že současné vztahy mezi Spojenými státy a zeměmi takzvaného třetího svéta (Čína, Indočína, Blízký východ, Afrika a Latinská Amerika) jsou ožehavým problémem, které nemůže popřít dokonce ani Kissinger.
Kissingerova metoda spočívá v tom, co lingvisté nazývají biňárníopo-zicí: ukazuje, že existují dva typy zahraniční politiky (prorocká a politická), dvě různé techniky, dvě období a tak dále. Když se na konci historické části svého pojednání dostává tváří v tvář současnosti, rozděluje ji rovněž na dvě poloviny, na země rozvinuté a rozvojové. První z nich, tedy Západ, ,je hluboce přesvědčena o tom, že skutečný svět existuje nezávisle na pozorovateli a že jeho poznání sestává ze zapisování a klasifikace údajů - čím přesněji, tím lépe." Důkazem toho je Kis-singerovi newtonovská revoluce, k níž v rozvojových zemích nedošlo: „Kultury, které se vyhnuly počátečním dopadům newtonovského myš-lení, si uchovaly charakteristicky přednewtonovský přístup, podle ději je svět naopak téměř bezvýhradně podřízen pozorovateli."' V důsledku tohoto vývoje, dodává, „má empirická skutečnost pro mnoho těclilo nových zemí zcela jiný význam než pro Západ, protože v jistém smyslu nikdy neprošly procesem jejího objevení".10
Na rozdíl od Cromera nepotřebuje Kissinger citovat Lyaihiv výrok o orientálcovi tíhnutí k nepřesnosti; jeho závěr je jednoznačný a nevyžaduje žádné další potvrzení. My jsme newtonovskou revoluci prodělali; oni ne. Jako myslitelé jsme na tom lépe než oni. Dělicí linie jsou lak
V) rnasfeny prakticky totožně jako u Balfoura a Cromera. Kissingera však '•■i zmíněných britských imperialistů dělí více než šedesát let. Nesčet m' viilky a revoluce přesvědčivě dokazují, že přednewtonovský prorocký styl, který Kissinger spojuje s „nepřesnými" rozvojovými zeměmi n Kvrnpou před Vídeňským kongresem, není tak docela bez úspěchu. kis.^itLgrr i:ni protít - na rozdíl od Balfoura a Cromera - poi.it. h- musí tuto přednewtonovskou perspektívu respektovat, jelikož „vzhledem k současnému revolučnímu dění vykazuje velkou flexibilitu'1. Povinností obyvatel postnewtonovského (tj. skutečného) svéta tudíž je „vytvořit ji i!ý mezinárodní řád dříve, než jej nějaká krize učiní nezbytným"; jinými slovy, je zapotřebí nalézt způsob, jak udržet rozvojový svět pod knntrolou, Nepřipomíná to Crornerovu představu harmonicky fungující lu) mechanismu vytvořeného s cílem přinášel prospech ústřední mori tvořící protipól rozvojového světa?
Kissinger možná ani netušd, na jak význačném základu poznání staví, když rozdělil svět z hlediska před- a postnewtonovského vnímání »kiLtcčnosti. Jeho rozlišení je ovšem totožné s ortodoxním oddělením 'ientálců od obyvatel Západu, jež provedli orie nudisté. A podobně jako pentabstícké členění není ani to Kissingerovo - navzdory jeho zdán-ivé neutrálnímu tónu - bez hodnotového zatížení. Proto se také na Izných místech jeho popisu objevují slova jako „prorocký", „přes-insť', „interní", „empirická skutečnost" a „řád", jež charakterizují hjtf atraktivní, důvěrně známé, žádoucí kladné vlastnosti, nebo na-upuk děsivé, výstřední, nepřijatelné nedostatky. Tradiční orientalista í Kissinger pohlížejí na odlišnost kultur v prvé řadě jako na bariéry, kte-\ je napomohou vzájemně oddělit, a současné jako na příležitost pro /npud řídit, udržet pod kontrolou či jinak ovládat prostřednictvím myšlenkové a technické vyspělosti a vhodné aplikace sdy „ty druhé". S jakým účinkom a s jakými výdaji bylo těchto výsledků dosaženo, není jis-tě nutné připomínat.
[Další ukázka se s uvedenou Kissingerovou analýzou doplňuje snad (i/ příliš výstižně, V únorovém čísle časopisu American Journal oj Psy-vhiatry z roku 1972 se objevil esej Harolda W, Gliddena, bývalého členu Úřadu pro zpravodajské služby a výzkum při ministerstvu zahraničí
Spojených států; název eseje („Arabský sveťfľhe Arab World]), jeho styl i obsah prozrazují typicky orientalistické smýšlení. Ve svém čtyřstránkovém, dvousloupcovéra psychologickém portrétu více než sta miliónů lidí zahrnujícím období třinácti století cituje (Jlidden přesně čtyři zdroje své teorie: nedávnou vydanou knihu o Tripolisu, jedno ěiV lu egyptských novin Al-Ahrám, časopis Oriente Moderno a knihu známého orientalisty Majida lvhadduriho. Článek sám chce odhalit „vnitřní mechanismus arabského chování", jež je z našeho hlediska „úchylkou", pro Araby však „normální", Po tomto slibném začátku se mimo jiné dozvíme, že Arabové kladou důraz na konformitu; že postavení je-dinoe v arabské kultuře, ovládané pocitem hanby, závisí na jeho schopnosti přilákat stoupence či zákazníky (autor přitom tvrdí, že „arabská společnost je a vždy byla založena na systému klientských vztahů"); £0 Arabové jsou schopni jednat pouze ve vyhrocených situacích; že postavení ve společnosti je založeno výlučně na schopnosti ovládat ostatní: že „kultura hanby" - a tedy i islám jako takový - posvěcuje pomstu (zde Glidden triumfálně cituje zmíněný Jist z 29. června 1970, aby ukázal, že „v roce 1969 hylo [v Egyptě] zjištěno, Že z 1070 případů vraždy, kdy byli pachatelé zadrženi, bylo dvacet procent spácháno kvůli potřebě očistit se od hanby, třicet procent proto, aby byla napravena skutečná či domnělá křivda, a jednatřicet procent z důvodu krevní msty""); a žr pokud by z hlediska obyvatel Západu „bylo v případě Arabů jediným racionálním východiskem usilovat o mír, pro Araby nehraje podobny logický závěr určující roli, neboť objektivita nemá v arabském hodnn-tovém systému místo".
Glidden pak nadšeně pokračuje: „Stojí za povšimnutí, že ačkoli arabský hodnotový systém vyžaduje v rámci skupiny absolutní solidaritu, zároveň mezi jejími členy podporuje jistou rivalitu, jež právě tuto solidaritu podkopává"; v arabské společnosti „se počítá jen úspěch" a „fičel světí prostředky"; Arabové žijí „přirozeně" ve svčtě, který „charakterizuje Úzkost projevující se ve všeobecném podezírání a nedůvěře, již !/,<■ obecně označit za jakési všeobecné nepřátelství"; „v životě Arabů a v islámském světě vůbec je vysoce rozvinuto umění lsti"; potřeba Arabů se mstít zastírá vše ostatní, jinak by totiž Arab cítil hanbu „ničící
jeho ego", ,,Považují-li tedy obyvatelé Západu mír za jednu z nejdu-letitějších hodnot" a „mámedi vysoce vyvinutý smysl pro hodnotu čiisif \ v případě Arabů to neplatí. „Boj, nikoli mír," jak se dozvídáme, „byl v arabském kmenovém společenství (kde mají arabské hodnoty ivůj původ) normálním stavem, protože nájezdy tvořily jeden ze dvou hlavních hospodářských zdrojů." Cílem teto učené disputace je v podstatě jen ukázal, že z hlediska žebříčku západních a orientálních hodnot „je vzájemné postavení jednotlivých prvků zcela odlišné". QED.17 Sebejistota orientalismu se tu ocitá na svém vrcholu. Každé zobecňující tvrzení má status pravdy; každý teoretický seznam orientálních znaků je možné aplikoval, na chování orientálců ve skutečném světě. Na jedné straně stojí obyvatelé Západu, na druhé Arabové ěi orientálci; ti první jsou (na pořádku nezáleží) racionálni, mírumilovní, liberální; logicky uvažující, schopní zastávat skutečné hodnoty a od přírody vstřícní a důvěřiví; pro ty druhé nic takového neplatí. Jaký kolektivní, a přešlo konkrétní pohled na Orient tyto výroky zplodd? Jaké zvláštní schopnosti, imaginatívni vlivy, jaké instituce a tradice, jaké kulturní síly daly vzniknout vzájemné si tak podobným popisům Orientu, jež nalezneme u Cromera, Balfoura i našich současných státníků?
62
Imaginatívni zeměpis a jeho obrazy: ()ľiľiit(ilizat:rj Orientu
Ve své podstatě je orientalistika oborem odborného studia. Na křesťan ském Západě je její vznik spojová" s rozhodnutím viennského koncilu z roku ]312 zřídit sérii kateder pro „arabštinu, řečtinu, hebrejštinu a syrstuíuv Paříži, Oxfordu, Bologni, Avignonu a Salamance".lň Každý popis orientalistických aktivit by měl nicméně brát v úvahu nejen pro fesionální oricntalisty a jejich práci, ale také samotný obor jejich studia opírající se o zeměpisný, kulturní, jazykový a etnický celek, jejž nazýváme Orientem. Obor či disciplína je samozřejmě lidským výtvorem a díky práci vědců, kteří rozličnými způsoby zkoumají to, co je óbecnfl pokládáno za předmět daného studia, získává časem koherenci a i ni ■ ■ gritu. Zřídkakdy je ho ovšem možné vymezit tak jedno značně, jak tvrdí jeho nejoddanější zastánci: vědci, profesoři a další specialisté. Může se rovněž - dokonce Í v tak tradičních disciplínách jako filologie, historie či teologie - natolik zásadním způsobem proměnit, že jakoukoli univerzálni definici je prakticky nemožné vytvořit. Z nikoli nezajímavýcli důvodů to platí i v případě orientalistiky.
Hovořit o zeměpisné vyinezitelnosti vědecké specializace je v případě orientalistiky výmluvné, neboť zrcadlový protějšek s názvem okcidcn talístika si jistě dokážeme jen stěží představit. Už v tom se projevuje zvláštní, snad až výstřední přístup orientalistu. Přestože totiž existuje mnoho vědeckých disciplín, jež řekněme k lidskému materiálu zaujíma jí určité stanovisko {historik nahlíží lidskou minulost z jistého bodu v přítomnosti), skutečnou analogii k zaujetí neměnného, víceméně pouze na zeměpisném hledisku založeného postoje k celé škále sociálních, jazykových, politických a historických skutečností bychom hledali jen obtížně. Odborník na antiku či románský svět a dokonce i ameri kanista se soustřeďují na relativně skromnou část světa, nikoli na c» loujeho polovinu. Orientalistika je ovšem obor se značnými geografie-
('liti ambicemi, jelikož se orientalistc současně zabývají prakticky čímkoli, co s Orientem souvisí (a do svých řad tak počítají specialistu na Ulumské právo stejně jako odborníka na čínská nářečí či indická nábo-trnství). musíme se vyrovnat s faktem, že zaměření na obrovský a různorodý prostor a téměř nekonečná schopnost vytváření podoborů jsou jedním z hlavních rysu tohoto oboru; dokládá to ostatné i pro orienta-lihiy příznačná směsice imperiálni neurčitosti a zaměření na nejmenší
dotud.
Viechny tyto rysy charakterizují orientalistiku jako akademickou dis-i|ilinu. Základním principem historického vývoje této disciplíny přihnu byl rostoucí rozsah, nikoli větší seleklivnost. Renesanční orienta-li i" jako Erpenius či Guillaume Postel byli v prvé řadě odborníky na Ju/yky biblických zemí, ačkoli Postel se chlubil tím, že by dokázal přejít I n až k Cině, aniž by potřeboval tlumočníka. Do poloviny osmnácté-Im .-Loletí tvorili naprostou většinu orientalistu specialisté na biblická •India, badatelé v oblasti semitských jazyků, odborníci na islám či -Vlivem nového studia Číny podníceného jezuity - sinologové. Střední Adie odolávala orientalistickým výbojům až do chvíle, kdy se v druhé půli osmnáctého století Anquetil-Duperronovi a síru Williamu Joneso-vi podařilo srozumitelným způsobem odlulit bohatství avestštiny a san-|kftu, V polovině století následujícího byla už orientalistika pokladnicí \nli m, jakou si jen bylo možné představit, Jeden z výmluvných příkladu tohoto nového, triumfálního eklekticismu představuje encyklopedie-k\ popia orientalistické vědy v obdobi let 1765-1850 z pera Raymonda Schwaba v díle Orientální renesance (La Renaissance oiientale).1'* Sou-I" >fim h vědeckými objevy pak během tohoto století Evropu zachvátila ■k n točná orientalistická epidemie, jíž se nevyhnul žádný z předních I'.* - niku. esejistu či filosofů. Ve Schwabově pohledu dokládá přívlastek Hiientálni" amatérské či profesionální nadšení pro cokoli asijského, i i m liž exotického, záhadného, hlubokého, originálního; jde vlastně ■ i ii LRtpoud předchozího evropského nadšení pro vše antické zdoby m liolné renesance směrem na východ, Victor Hugo popsal tuto změnu orientace roku 1829 slovy: „Za Ludvíka XIV. jsme byli helénisté, teď jutu n orientalista."211 Orientalista devatenáctého století byl tedy vědec
ni
i.".
(napr. v obom sinologie, islamistiUy či indoevropských studií), nadáilj nadšenec (Hugo v díle Orientálci. [Les Orientalesj, Goethe v Západu-východním dívánu)* prípadne obojí (Richard Burton, Edward Lane. Friedrich Schlegel).
Druhý príklad rostoucího eklekticismu orientalistiky nakznenu-v samotných dejinách tohoto obom v průběhu devatenáctého stolci i. Nejúplnějši je v tomto smyslu dílo Julese Mohla Dvacet aedin let orientálních studií (Vingt-sept Aus ďhistoire des études orientaies), dvon-svaakový soubor zápisů o všem. co stálo v dané oblasti za zmínku in«asi roky 1840 a \Bf>7.n Mohl byl tajemníkem pařížské Asijské společnosti, přičemž právě Paříž byla v první polovině devatenáctého století cen tretn orientalistického světa {a podle Waltera Benjamina rovněž metru-polí samotného století). Mohiovo postavení ve spolku nemohlo být pro obor orientalistiky významnější. Neexistuje prakticky nic, co na poli evropské vědy spatřilo v souvislosti s Asií během oněch sedmadvaceti let světlo světa, aniž to Mohl zaznamenal pod hlavičkou „études orien^ tales". Jeho záznamy se samozřejmě týkají publikovaných textů, rozsah publikovaného materiálu byl ovšem v dané oblasti obrovský. Arabština, nespočetné množství indických nářečí, hebrejština, pehlevština, asyr-ština, babylónština, mon^olština, čínština, barmština, mezopc-támština, javánština: filologické práce, které bychom mohli označit za orientalis tické, prakticky nelze spočítat. Orientalistická studia navíc zjevně zahrnovala vše od ediční práce s texty u jejich překladů až po numismatik ké, antropologické, archeologické, sociologické, ekonomické, historie ké, literární a kulturní studium všech známých starověkých i současných asijských a severoafrických civilísací. Dílo Gustava Dugata Dějiny evropsbich orientalistu od 12. do 19. století (Histoire des orien-talistes de FEurope du XII' au XIXLsiěcle, 1868-1870)22 je výběrovou historií zmiňující jen nejvýznamnějíi osobnosti, jeho záběr si však nezadá s Mohlovým.
I Li'.;. iv\io ciJ'\OÍ-á-.....- iiiH       • i ..v/i hilu 1111 -:; i. \kiiď':: •■ •!>■'• "ri.-
talisty povětšinou zajímalo jen klasické období, ať už zkoumali jakýkoli jazyk či společnost. Teprve ke konci století (s jedinou významnou výjimkou, kterou byl Napoleonův Egyptský institut [Institut dfÉgyptej)
byla dostatečná pozornost věnována i akademickému studiu Orientu •oučasuého. Orient, který byl předmětem studia, byl kromě toho z velké části světem textu: působil prostřednictvím knih a rukopisů a nikoli (jako tomu bylo v případě vlivu Řecka na renesanci) rnimetických arte-luktů typu soch čí keramiky. Dokonce i samotné spojení mezi orienta-lihlou a Orientem bylo textové povahy; když někteří němečtí orientalis-té počátku devatenáctého století poprvé spatřili osmirukou indickou sochu, údajně je to z jejich orientalistického nadšení zcela vyléčilo."1 \ vpravil-li se orientalista d<> oblasti své specializace, bylo to vždy s neotřesitelnými abstraktními představami o „civilizaci", jež byla předmětem jeho bádáni; jen zřídka orienlalisty zajímalo něco jiného než prokázat platnost těchto otřepaných „pravd" tak, že je aplikovali - bez valného úspěchu - na nechápavé, a tudíž v jejich očích degenerované ilninorodee. Moc a široký záběr orientalismu se proto nakonec zaslouží K nejen o slušné množství přesných a spolehlivých, vědomosti o Orientu, ale rovněž o druhořadé poznalky, jež se ukrývaly například v „orientálním" příběhu, mytologii záhadného Východu či představách o asijské lajemnosti, žily si vlastním životem a staly se - jak to výstižně nazval V. G. Kiernan - „evropským kolektivním živým snem o Orientu".21 Jedním ze šťastnějších důsledků tohoto vývoje je skutečnost, že početní významní literáti devatenáctého století byli zároveň orientalistickými nadšenci: oprávněně lze v této souvislosti hovořit o oricntalisrickém žánru, jak jej dokládají díla Hugova, Goethova, Nervalova, Flauherto-va, Fitzgeraldova i řady dalších. Texty tohoto typu ovšem nevyhnutelně provází i poněkud problematická volnost v přístupu k orientální mytologii, jejímž důsledkem je obraz Orientu čerpající nejen ze současných pi /nátků a stereotypů, ale rovněž z toho, co Vico nazývá národní a vé-il ' kou ješitností. O politickém využití podobného materiálu v našem vhisiuim století byla již řeč výše.
Mnohem méně než kdykoli v době před druhou světovou válkou je dnes pravděpodobné, že orientalista označí sám sebe právě tímto výra-*em, Přesto jde o termín, který neztrácí na užitečnosti - například pro itudijni programy nebo katedry orientálních jazyku či kultur. V Oxfordu existuje orientalistická „fakulta", v Princetonu katedra orientálních
6<>
67
studií. V roce 1959 zplnomocnila britská vláda komisu jejímž úkolem bylo „přezkoumat sil.uu< i na uiitvciv.itai.Ji \ oblasti orientálních, slovanských, východoevropských a afrických studií... a zvážit a doporučit návrhy pro budoucí vývoj"'Hyyterova zpráva, jak byla nazvána po svém zveřejnění v roce 1961, se nijak nezatěžovala širokým významem slova ..iTľ'in.i ní", jehož se. :;,k zjistila. > ľispŕ. hem užívalo r. vnéž na aim ríckých univerzitách. Označení „orientalista" dával před alternativou „arabista" přednost dokonce i největši odborník v oblasti moderních anglo-amerických islámských studií, 11. A. R. Gíbb. Navzdory své orientací na klasická studia užíval Gibb zároveň pro orientalistiku ošklivý neologismus „areální studium", aby tak ukázal, že areální studia a orientalistika jsou koneckonců vzájemně zaměnitelné geografické terminy.'6 Takový přístup ovšem snad až příliš zastírá mnohem zajímavější vztah mezí poznají m a geografií, u nějž bych se nyní na chvíli zastavil.
Navzdory tomu, zeje rozptylována mnoha tužbami, podněty a představami, má naše mysl trvalý sklon k tomu, co Claude Lévi-Strauss nazval vědou konkrétního."7 Kupříkladu primitivní kmen přidělí každému druhu rosdiny ve svém bezprostředním okolí jisté místo, funkci a význam. Mnohé z těchto trav či květin nemají praktické využití; Lévi--Strauss však poukazuje na to, že lidská mysl vyžaduje řád, jehož lze dosáhnout rozlišováním jednodivých věcí a zařazováním všeho, co zaregistrujeme, na jednoznačné a identifikovatelné místo; přiděluje tak věcem jistou roli v soustavě objektů a identit vytvářejících společně určité prostředí. Tento druh rudimentární klasifikace má svou logiku, nicméně pravidla logiky, podle níž je zelená kapradina pro jednu společnost symbolem důstojnosti, zatímco druhá jí přisuzuje zlověstný význam, není předvídatelně racionální ani univerzální. Ve způsobu odlišení jedné věci od druhé se tedy vždy projevuje určitá míra arbitrárnos-ti. Tyto odlišnosti se pak pojí s jistými hodnotami, jejichž vývoj, pokud bychom se jej byli schopni beze zbytku dobrat, by pravděpodobně doložil arbitrárni přístup ve stejné míře. Dostatečně zřejmé je to v případě módy. Proč se v průběhu několika desetiletí objeví a znovu vytratí paniky, krajkové lirnce či boty s přezkou? Část odpovědi na tuto otázku bude souviset s užitečností, část s krásou dané módy. Shodnemedi se
OVttem, že všechny minulé věci (stejně jako minulost samu) vytvořili I nli\ musíme si nutně uvědomit, že role a význam mnoha věcí, míst či nlidohí nabývá objektivní platnosti teprve poté. co k jejich přidělení dojde. Zvlášť výrazně to platí o relativně neobvyklých věcech, jakými lnou například cizinci, mutanti či „abnormální" chování.
.Ir ic<:y jisté možne tvrdil, žt- ji-h- *|.ľ<-;i";.-ké "hjekly vytváří pouze naše mysl, a že ačkoli se zdá, že existuji objektivně, mají pouze fiktivní charakter. Skupina lidí obývajících pár akrů půdy vytyčí hranici mezi svým pozemkem {a jeho bezprostředním okolím) a ostatním územím, které pak nazývá „země barbarů". Jinými slovy, obecná praxe spočívající v tom, že známý prostor si v duchu označíme jako „náš" a neznali ,. který'je za „naším", jako „jejich", je vlastně jistým druhem geografického rozlišení, které může být zcela arbitrárni. Výraz „arbitrárni" používám proto, že imaginatívni zeměpis výše uvedeného typu nevyžaduje, aby stejné rozlišení uznávali i barbaři. Stačí, že si tuto hranici Utvoříme v mysli; z obyvatel cizího území se pak stanou automaticky ..inii" a jejich území i mentalita jsou dostatečně určeny tím, že tvoří protiklad k těm „našim". Zdá se, žen moderních a primitivních společností vůbec j e smysl pro identitu určován do jisté míry negativně. Je volmi pravděpodobné, že Athéňan v pátém století se cítil stejně tak ne-Imrharem jako Atbéňanem. Zeměpisné hranice se podle očekávání přidávají k dalším - společenským, etnickým a kulturním. Přesto je však Custo pocit, díky kterému se člověk necítí jako cizinec, založen na veli-i > neurčité představě toho, co je „tam venku", za jeho vlastním územím, v neznámém prostoru zaplněném domněnkami a představami Všeho druhu.
ľVancouzský filosof Častou Bachelard kdysi provedl analýzu toho, co nazval poetikou prostoru.3 Vnitřek domu, říká, získává atmosféru ítn-limity, diskrétnosti, bezpečí - skutečné či imaginární - diky prožitkům, kleré k němu podle všeho patří- Objektivní prostory takového domu -rohy, chodby, sldep, pokoje - jsou přitom mnohem méně důležité než jeho poetické vlastnosti, které mají obvykle jistou imaginatívni či metaforickou hodnotu, již dokážeme pojmenovat a cítit; v domě tak může mračit nebo se v něm cítíme jako doma, jako ve vězení či jako v po-
hádce. Prostor nabývá emotivního a dokonce i racionálního smyslu prostřednictvím jistého druhu poetického procesu, přičemž prázdné či anonymní vzdálená oblasti získávají význam vzhledem k nám zde. Stejný proces probíhá i v případe času. Většina toho, co si spojujeme s ob dobími jako „před dávnými časy", „na počátku" čí „na konci času" nebo co o nich dokonce víme, je poetická - smyšlená. Pro historika zabývajícího se egyptskou Střední říší má období „před dávnými časy" velmi určitý význam, ale dokonce ani ten úplné nerozptýlí onen intagi nativní, kvazifiktivní přídech, jaký cítíme, kdykoli se mluví o dobách velmi vzdálených a rozdílných od té naší. Není tedy pochyb, že imaginatívni zemepis a historie nám v duchu pomáhají posílit vlastni já tak, že dramatizují vzdálenosti a rozdíly mezi tím, co je nám blízké a co naopak vehni vzdálené. Neméně to platí i tehdy, máme-li pocit, že bychom se byli cítili „jako doma" například v šestnáctém století nebo na Tahiti.
Přesto by však nemělo smysl předstírat, že vše, co víme o čase a pro storu (či spíše o historii a zeměpisu), je především imaginární povahy. Existují samozřejmě pozitivistická historie a zeměpis, které dosáhly v Evropě a Spojených státech pôsobivých výsledků. Není pochyb, že dnes toho vědci o světě a jeho minulosti i současnosti skutečně věd í vie než kupříkladu za Gibbonových časů. Neznamená to ovšem, že vědí úplně vše, co vědět lze, ani - což je důležitější - že to, co zjistili, rozhi>-dujícím způsobem rozptýlilo ony imaginatívni zeměpisné a historické poznatky, o nichž byla řeč výše. Nemusíme přitom zjišťovat zda tento druh imaginativního poznání historii a zeměpis pouze inspiruje, nebo je svým způsobem vydaěuje. Prozatím stačí říci, že představuje cosi vyššího než to, co se jeví jako pouhé pozitivistické poznání.
Téměř od samého počátku byl Orient pro Evropu něčím víc než jen souhrnem empirických faktů. Přinejmenším do počátku osmnáctého století, jak výstižně doložil R- Vť. Southern, se evropský pohled na jeď nu z orientálních kultur, totiž islám, neopíral o její skutečnou znalost, zároveň však nebyl ani jednoznačný^1* Některé asociace, jež Východ vyvolával - ne zcela nesprávné, ale ani ne zcela přesné -, totiž vždy vycházely mimo jiné z jisté představy Orientu. Podívejme se nejprve na
Tu
I vil lezení hranic mezi Orientem a Západem. Jasný předěl tu lze pozorovat jií za časů fliady. Dvě z nesmírně vlivných charakteristik Východu jsr objevují v nejstarší dochované athénské hře, Aischylových Perša-itifh, i v poslední, Euripidových Bakckantkách, Aischylos popisuje pocit hrozného neštěstí, které Peršany zachvátí, když se dozvědí, že jejich armády vedené králem Xerxeni Rekové zničili. Sbor pěje následují-ii ódu;
Zalkej, Asie celá,
osiřela jsi, kde máš své syny?
Xerxé6 je vedl, pópoi!
Xerxés je zhubil, půpoi!
Xerxés je štval bez rozmyslu, a s ním
válečné koráby jeho.
Jaký byl Dareios spraví e
království bez víny,
opora lidu, lučištník,
a věrný vladař svých Sús!30
1'iiiistutné je zde to, že Asie promlouvá skrze evropskou představivost, jat nad Asiít tedy nepřátelským „cizím" světem za mořem, vítězí. Asii ■ i ipak náleží pocity prázdnoty, ztráty a neštěstí, které jsou odplatou za to, ře Orient ohrozil Západ, stejné jako nářek nad tím, že za někdejších -mluvných časů se Asii dařilo lépe a v konfrontaci s Evropou patřilo ví-líz Htví jí.
V Bakchantkách, snad nejasijštějším ze všech attických dramat, je I lititiýsos explicitně spojován se svým asijským původem a nebezpečný-ifii iMcsy orientálních záhad. Peníhea, thébského krále, zničí jeho matka, Agáve, spolu s ostatními bakebanlkarni, Pentheus je tak krutě liľMán za to, že odmíd uznat Dionýsovu moc i božský původ. Hra pak končí všeobecným uznáním strašlivé moci tohoto výstředního boha. Moderní komentáře k Hnkchantkám nezapomínají upozornit na výjimečnou škálu intelektuálních a estetických efektů dramatu; nelze nvíein přehlédnout ani historický fakt, že Euripides „byl jistě ovlivněn
71
novým aspektem, jejž dionýsovský kult nabyl ve světle cizích extul u ■ kých náboženství uctívajících Reiidis, Kyhelé, Sabazia. Adónida a h ». jež pnehá/.ela z Malé Asie a Levanty a ovládla během oněch zoufalých a stále absurdnějších let peloponéské války Piraeus a Athény".31
Oba aspekty Orientu, které jej ve zmíněných Lirách jasně oddělily od Západu, zůstanou i v budoucnu základními motivy evropské imaginatívni geografie, Prvním je jasně vytyčená hranice mezi oběma kontinenty: Evropa je mocná a srozumitelná, Asie porazená a vzdálená, Aischy los představuje Asii a nechávají promlouvat ústy staré perské královny. Xerxovy matky. Je to však Evropa, kdo dává Orientu hlas; jde o právo vyhrazené nikoli tomu, kdo pouze pohybuje loutkami, ale skutečné tni stvořiteli, jehož životodárná moc reprezentuje, oživuje a konstituuje jinak tichý a nebezpečný prostor rozkládající se za hranicemi známého území. Existuje jistá analogie mezi Aischylovým sborem, před stavujícím asijsky svět z autorova pohledu, a učeným obalem orientalistické vzdělanosti, jež do sebe onu obrovskou, amorfní masu Asie uzavírá, aby ji pak - občas s jistou náklonností, vžily však l domiiunlniho hlciin-k.i - mohla zkoumat. Druhým motivem je pak Orient jako podloudně se šířící nebezpečí, Naeionalitu ohrožuje východní výstřednost, jež je tajemným a lákavým protipólem hodnot považovaných za přirozené. Odlišnost oddělující Východ od Západu je symbolizována příkrostí, s jakoi i Pentheus zpočátku odmítá hysterické bakchantky. když se později sáni bakchantem stane, není zničen ani tak proto, že by se Dionýsovi podřídil, ale především z toho důvodu, že špatně odhad) jeho hrozbu, Ponaučení, které tím Euripides zamýšlí, je dramatizováno přítomností Cad-ma a Tiresia, moudrých starců, kteří si uvědomují, žc samotná „svrchu vaná moc" lid neovládne;32 jak říkají, existuje totiž ještě úsudek, tedy schopnost správně odhadnout sílu cizí moci a obratně se s ní vyrovnal. Od této chvíle budou tedy orientální záhady brány vážně, přinejmenším proto, že provokují západní racionalitu k novým projevům uplať ň ování svých záměrů a své moci.
Zásadní rozdíl typu toho, jenž odděluje Západ od Orientu, přitom vyvolává další odlišnosti, zvláště ve společnosti, jejíž civilizační projevy zahrnují aktivity typu cestová ní, dobývání či shromažďování nových
poznatků. Ve starověkém Kecku a Římě přispívali k rozvoji fondu taxo-nomických tradic rozdělujících rasy, náboženství, národy a typy myšleni mimo jiné geografové, historici, veřejné osobnosti typu (iaesara, rečníci a básníci; často to činili z vypočítavosti a jen proto, aby doložili řeckou či římskou nadřazenost ostatním národům. Zájem o Orient měl však svou vlastni tradici klasifikace a hierpTchizace. Nejpozději od dru-
I i-|-.o století před naším letopočtem si každý cestovatel či ambiciózní kresťanský panovník uvažující o expanzi na Východ uvědomoval existenci předchůdců v podobě Hérodota, historika, cestovatele a neúnavného, zvídavého kronikáře, a .Alexandra, krále, válečníka a dobyvatele všestranných zájmů. Orient se tedy vnitřně dělil na území v minulosti poznané, navštívené či dobyté Hérodotem, Alexandrem, případně jejich epigony, a oblastí, které dosud nikdo nepoznal, nenavštívil či nedobyl. Křesťanství pak ustavení hlavních orientálních sfér dokončilo: byl zde blízký Orient a daleký Orient - tedy známá území, jež René Grousset iuzývä„íevantským impériem",'' a Orient nový, V geografickém vědomi tak Orient osciluje mezi představou „Starého světa", do kterého se člověk vrací podobně jako do rajské zahrady či ráje, aby zde vytvořil jeho novou verzi, a naopak místa dosud nepoznaného, kam člověk přichází jako Kolumbus do Ameriky za účelem vytvoření Nového světa (navzdory tomu, že Kolumbus sám se domníval, že objevil pouze novou i ii-1 starého). Ani jeden z těchto Orientů nebyl ovšem pouze jednoho ľi druhého rázu. a právě pro svou nejednoznačnost, lákavou pToměnli-vhjiI a schopnost zaujmout i zmást jsou tak zajímavé.
Jako zásadní protipól Západu se Orient, zvláště jeho blízká část, etab-luvul již od dávných dob. Svou roli zde sehrála Bible a rozmach křesťanství, cestovatelé, jako byli Marco Polo a později Lodovico di Varthe-ina a Píetro della Valle, kteří zmapovali obchodní stezky a podnítili VZnik řízeného systému obchodních styků, fabulisté Mandevillova typu, ohavy z dobyvačných východních hnutí, především islámu, i křížové w pravý a další militantní poutě východním ^tiiěnui. 7. rozsáhlého, \ rul řné strukturovaného archivu, který' na základě literatury popisující lyto skutečnosti vznikl, pak vzešel jistý omezený počet typických hesel:
Ii ■■da, historie, legenda, stereotyp, polemický střet. Právě touto optikou
73
je Orient nahlížen a právě tyto faktory také upravují jazyk, vnímám i formu styku mezi Východem a Západem. To, co přitom onen obrovský poěet vzájemných ä tyku jistým způsobem sjed nocuje, je nejednoznačnost, o níž byla řeč výše. Cosi zjevně tázílio a vzdáleného nabývá -
.y' :J7 7 j:i l-ii- i ;n: i í l. •■•MU'.. - | ji i.-u I f 11i-: '■ ' IJLU j ')■■.■ ■ - \ 'ví tak ':' Ollil.4 /li.i
mé. Člověk má obecně tendenci přestat vnímal věci buď jako úphir nové, nebo naopak zcela známé; na scénu vstupuje jistý mezistupeň v podobě kategorie, která umožňuje vnímat věci, jež vidíme poprvé, jako verze věcí poznaných dříve. Spíše než o zpňsob získávání nových informací přitom jde o metodu zvládnutí toho, co se zdá ohrožoval, náš obvyklý pohled na svět. Je-li naše mysl nucena vypořádat se náhle s radikálně novou formou života - jakou se na počátku středověku Evropě jevil islám -, dojde k víceméně konzervativnís obranné reakci, JsV lám je vnímán jako falešná verze jiné předchozí zkušenosti, v tomto případe křesťanství Hrozba ustupuje, ke slovu znovu přicházejí žaié rtié hodnoty a mysl se nakonec zbaví tlaku, který byl na ni vyvinut, lim, že si zařadí dotyčný jev do kategorie „známého" či „opakujícího se". Islám se tímto způsobem dostává „pod kontrolu"; jeho novost a svůdnosl nad námi již nemá moc a vnímáme pouze relativně nevýznamné rozdíly, což by v opačném případe bylo jen stěží možné. Orient jako celek tak v západním pohledu kolísá mezi pocity opovržení jeho známými an-pckty a radostným rozechvěním - či strachem - z neznámého.
Tam, kde slo o islám, byl ovšem evropský strach, ne-li respekt, na místě. Po Muhammadově smrti v roce Ó32 vojenská a později i kulturní a náboženská nadvláda islámu nesmírně vzrostla. Muslimským vojskům podlehly nejprve Persie a Egypt, poté Turecko a nakonec i severní Afrika: v osmém a devátém 3toletí bylo dobyto Španělsko, Sicílie a některé části Francie, [Na východě zahrnovala během třináctého a čtrnáctého století islámská říše Indii, Indonésii i Cínu. Na Lak výjimečný výpad dokázala Evropa reagoval pouze strachem a úžasem. KřesŕanŠÍJ autoři, kteří byli svědky islámské expanze, se pramálo zajímali o učeni, vysokou kulturu či skvosty muslimu, kteří byl), jak praví Cibbon, „současníky toho nej temnějšího a nelenivějšího období evropských letopisů". (S jistým zadostiučiněním ovšem dodává, že „vzhledem k celku-
ve inu růstu védy na Západe se nicméně zdá, že východní studia od té tkihy skomírají a upadají"1*). Křesťanům východní vojska nezřídka připadala „jako roj včel, jež vše nemilosrdně ničily", jak napsal v jcde-wietčni století Frehembeit, kněz z Monte Cassina.'"
Ni nadarmo se tedy islám stal symbolem hrůay a mčeni, démonie, kých hord nenáviděných barbarů. Pro Evropu znamenal věčné trauma, Aí do konce sedmnáctého století číhala v jejím sousedství „OBmanská hrozba", jež pro celou křesťanskou civilizaci znamenala trvalé nebez-pDÍÍ; postupně však evropská civilizace tuto hrozbu včetně jejích le-jtetldi dějinných událostí, osobností a ctností i nectností přijala jako cosi Vnikaného do pradena života. Jen v renesanční Anglii, jak popisuje Sa-nuul Chew ve slavné studii Půlměsíc <t růže (The Crescent and the Rpfle), měl „člověk průměrného vzdělání a inteligence" k dispozici j podobě dramatického zpracování relativně velký počet detailně popiti tvuných událostí z dějin osmanského islámu a jeho výbojů do křesťan-
:.r V.\ r-.'f.-y '' / --I. unii |iíil..... i.-.; i i ikli.-.dn  iľ-.n/'- i -L: mu u-A-
lindLišená verze onoho velkého a nebezpečného vlivu, který pro Evropu nymbolizoval. Tak jako v případě Saracénů u Waltera Scotta bylo vždy UVropské zobrazení muslima, Osmana čí Ar a ha formou ovládnutí obávaného Orientu, což do jisté míry platí i o metodách soudobých onen-hl listů, obracejících se spíše než ke skutečnému Východu k jeho verzi, perá byla p reze n tí rvána - v méně hrozivé podobě - čtenářstvu na Zá-p,ii|<".
Nu podobných domestikacích exotického materiálu není nic přehnaní kontroverzního ani trestuhodného; docháíí k nim nepochybně li Všech kultur a lidských bytostí. Rád bych však poukázal na to, že
iv'. výrazným /-působ;'ni prowdli tuto 11   -1    ;u\.....mkTíh i pľá\ ě
nmmtalisté, a na důsledek tohoto procesu v podobě omezenosti příslušného slovníku a představ. Norman Daniel ve svých studiích výstižně ukládá daný jev na příkladu zapadni recepce islámu. Jedním z omelu ní patrných na snahách křesťanských myslitelů o porozumění islámu bylo hledání analogie: jelikož základem křesťanské víry je Kristus, mělo f b za lo - zcela nesprávně -, že Mu.hu m m a d hraje v islámu totožnou nliihu. Odtud pak polemický název „mohamedánství" a automatické
■■■■
v..
označovaní Muhaminada za falešného spasitele. Z podobných mylných představ „se vytvoril knih, který nebyl představami zvnějšku nikdy prolomen... křesťanské pojetí islámu bylo celistvé a soběstačné-"'38 Islám se stal obrazem - cituji zde Daniela, ale zdá se mi, že jeho termín lze aplikovat v orientalistickém kontextu siřeji -, jehož funkcí bylo spíše než reprezentovat samotný islám zprostředkovat jeho podobu stredoveké mu křesťanovi.
Neměnná tendence opomíjet skutečný smysl Koránu či to, co ia něj pokládali muslimové, stejně jako jejich skutečné postoje a skutky jasně dokazuje, že Korán a další islámské doktríny byly prezentovány pouze v podobě, která byla přesvědčivá pro křesťany; s tím, jak se odstup autorů a jejich publika od islámského světa zvětšoval, se pak dostávaly ke slovu stále výstřednější představy, Jen s velkou zdrženlivostí bylo přijímáno to, v co muslimové tvrdili, že opravdu věří. Existoval zde jisty křesťanský obraz, jehož detaily se {dokonce i pod tíhou faktů) modifikovaly jen vel ni i puzvolua a obecné rysy vůbec ne. Náznaky rozdílů nijak nenarušovaly společný rámec. Veškeré úpravy v zájmu zpřesnění byly v podstate jen obranou toho, co se v dané chvílí jevilo jako zranitelné, podpěrou hroutící se struktury. Křesťanský názor byl stavbou, jež nemohla být zbořena, ani proto, aby byla znovu postavena,*"
Rigorózní křesranskounředstavu o islámu ještě posílila - během středověku a počátku renesance - rozličná básnická zobrazení, učené polemiky i lidové pověry.1" Tou dobou byl již blízký Orient téměř začleněn do běžné křesťanské představy světa - v Pfeni o Rolandovi je například saracénská víra zobrazena jako kult uctívající Mahometa i Apollóna. V polovině patnáctého století, jak podotkl R. W. Southern, bvlo významným evropským myslitelům jasné, že „s islámem bude třeba něco udělat1', zvláště když islámská vojska mezitím dorazila na úie-mí východní Evropy. Southern popisuje dramatickou epizodu z let 1450-1460, kdy se čtyři učení muži, Jan ze Segovie, Mikuláš Kusán-ský, Jean Germain a Aeneas Silvius (Pius II.), pokusili vyrovnat s Islámem prostřednictvím contmferentie čili „konference". S nápadem při-
šel Jan ze Segovie: mělo jít o zasedání, na němž liy se křesťané pokusili o masové obrácení muslimů na křesťanskou víru. „Viděl v něm jak politický, tak i ryze náboženský nástroj, a slovy, jež bv jistě uhodila na náležitou strunu i dnes, dodal, že i kdyby mělo trvat celé desetiletí, bude to levnější a méně bolestné než válka.'1 Ačkoli se čtveřice mužů
11   .. I    11.... r   >1.\ --I.: 11 pi I .i .. |.. 111 ji:, jakr> proti i ví.....v pokus   m ■ /.li,
součástí podobných evropských snah od dob Brdových až po Luthera - postavit Orient tváří v tvář Evropě a oba světy jistým způsobem propojit s tím, že muslimové jasnč nahlédnou skutečnost, že islám je pouhou suestunu verzi křesťanství. Ni-ilíi-un u/auni:
Pozoruhodná je neschopnost jakéhokoli z těchto myšlenkových systému [tj. evropského křesťanství] poskytnout zcela uspokojivé vysvetlení jevu, o jehož objasnění usilují [islámu], nemluvě o zásadnějším ovlivnění běhu reálných událostí. Z faktického hlediska neskončila nikdy žádni událost tak dobře ani tak špatně, jak předpovídali nejmoudřejši z pozorovatelů: a snad stojí za zmínku, že nejlépe dopadly ty, u nichž ti nejlepší s jistotou věřili ve šťastný konec. Můžeme tedy hovořit o nějakém vývoji [křesťanského poznání islámu]? Osobné jsem přesvědčen o tom, že ano. Ačkoli řešení tohoto problému zůstávalo i nadále v nedohlednu, jeho vyjádření bylo čím dál komplexnější, racionálnější a bližší skutečnosti. (.„) Vědcům, kteří se ve středověku problémem islámu usilovně zabývali, sc kýžené rosení nalézt nepodařilo: rozvinuli vsak myšlenkové procesy a přístupy, jež se měly později zúročit jinde."
Za nejlepší část Southernovy analýzy na tomto i jiných místech jeho stručných dějin západních názorů na islám považuji způsob, jímž dokládá, že to, co bylo postupem času rozšiřováno a prohlubováno, byla spise než jakákoli soustava západních poznatků západní neznalost. Fikce má totiž svůj vlastní řád a vlastní dialektiku vzestupu či pádu, Na Muhammadovu postavu se v průběhu středověku navěsila hromada přívlastku, jež byly v souladu s povahou dobových „proroku svobodného ducha', kteří v Evropě hlásali víru a získávali si příznivce''. Jako šiřitel falešného Zjevení se stal Muhammad rovněž symbolem chlípnos-
77
ti, zhýralosti, sodomie a celé řady dalších zlotřilostí, jež byly všechny „logicky" důsledkem falešných dogmat, která hlásal/2 Orient tak byl představován prostřednictvím jakýchsi typických zástupců a zobrazení; každé z nich bylo přitom v porovnáni se svým předchůdcem konkrétnej-Ěí a vnitřně spjatější s určitou konkrétní potřebou. Zdá se, jako by od chvíle, kdy byl Orient ustaven jako místo vhodné pro konkrétní ztělesnění čehosi neuchopitelného, Evropa už nebyla schopna od této praktiky ustoupit; Orient a vše orientální, arabské, islámské, indické, čínské a jiné se tak stávají opakujícími se pseudoinkarnacemi jakéhosi velkého originálu (Kristus, Evropa, Západ), který mají podle všeho imitovat. Časem se Změnila [*>uze příčina těchto poněkud narcistiekých představ Západu o Orientu, nikoli však jejich charakter. Ve dvanáctém a třináctém století se tak běžné můžeme setkat s názorem, že Arábie je „na okraji křesťanského světa a je přirozeným útočištěm pro kacířské psance"43 a že Mu-hammad byl lstivý odpadlík, zalímco ve dvacátém století bude orientalistický vědec, učený specialista, naopak poukazovat na to, že islám není v podstatě nic jiného než jen druhořadé ariánské bludařství,"
Náš původní popis orientalismu coby vědeckého oboru nyní dostává novou podobu. Obor je často jistý' izolovaný prostor. Myšlenka reprezentace je přitom dramatického rázu: Orient je jevištěm, které zahrnuje celý Východ. Na tomto jevišti se postupně objeví postavy, jejichž úkolem je reprezentovat jistý větší celek, ze kterého vyšly. Orient pak není &i) i tak nekonečný prostor za hranicemi známého evropského světa, ale spíše uzavřené pole, divadelní scéna svázaná s Evropou, a orientalista je pouze specifický odborník v oblasti poznání, za které nese odpovědnost Evropa - tak jako určitým způsobem reagující publikum nese historicky a kulturně zodpovědnost za dramata, jimž z technického hledis-k-i dává tvar dramatik. V hloubce této orientální scény se nachází početný kulturní repertoáT, jehož jednotlivá čísla vytvářejí pohádkově rozmanitý svět: Sfinga, Kleopatra, Eden, Trója. Sodoma a Gomora, Aš-tarta, ísis a Osiris, Batšeba, Babylon, duchové, Tři králové, Ninive, kněz Jan, Muhammad a desítky dalších; dějiště, v některých případech pouze ve formě zpola vymyšlených, zpola skutečných jmen; nestvůry, ďáblové, hrdinové: hrůzy, potěšení, touhy- Evropská představivost
z tohoto repertoáru nikoli nevyzná to ně čeTpala: od středověku až po osmnácté století se k orientálnímu bohatství obraceli Ariosto, Milton, Marlowe, Tusso, Shakespeare, Cervantes, tvůrci Písně o Roiafídovi a Písně o Cidovi i další přední autoři a činili tak způsobem, který dále zdůrazňoval rysy představ, myšlenek a postav, jež byly jeho součástí. K šíření ideologických mýtů v Evropě přispěla navzdory prohlubujícím se vědomostem i odborná orientalistická veřejnost.
Slavným příkladem toho, jak lze v rámci orientalistické scény skloubit dramatickou forma a získané představy, je dílo Barthélemyho d'Herbelota Orientální knihovna (liibliothěque Orientale), vydané posmrtně roku 1697 s předmluvou Antoina Gallanda. V úvodu k nedávným Cambridgeským dějinám islámu (The Cambridge History of Islam) je toto dílo spolu s úvodní statí George Salea k jeho překladu Koránu (1734) a Dějinami Samcénů (History of the Saracens, 1708, 1718) od Si um > ji a Ocldeyho považováno za „významné" v rámci šíření „nového pohledu na islám" n jeho zprostředkování „laickému čtenáři".*5, V případě d'Herbelotova dua je tento popis nedostatečný, jelikož se nevztahovalo pouze k islámu jako v případě Salea a Ockieyho, S výjunkou Dějin Orientu (História Orientalis) Johanna H. Hottingera z roku 1651 byla až do počátku devatenáctého století Orientální knihovna v Evropě jedinou obecně uznávanou odbornou prací. Její rozsah byl vskutku výjimečný, Galland, jenž byl prvním evropským překladatelem Tisíce a jtxlné noři a významným arabistou, porovnal d'Herbelotovu práci se všemi předchozími a upozornil na obdivuhodné rozpětí jeho spisovatelského počinu. Dllerbelot přečetl, píše Galand, množství děl v arabštině, perštině a turečtině, a byl tak schopen odhalit věci, které byly Evropanům doposud skryty.1* Poté co vytvořil slovník těchto tří orientálních jazyků, pokračoval d'Herbelot studiem orientálních dějin, teologie, geografie, vědy a umění v oblasti fikce i skutečnosti, jež mělo vyústit v sepsání dvou děl: hiblíothěque, abecedne uspořádaného slovníku, a florilpge neboli antologie. Dokončit se mu podařilo ovšem pouze první z nich.
Gallandúv popis Orientální knihovny uvádí, že přívlastek „orientální'4 měl podle původního plánu zahrnovat hlavně oblast Levanty, ačko-
79
lí - jak s obdivem konstatuje - zachycené časové období nezačínalo jen stvořením Adama a nekončilo „naší současností": ďllerbelot sc pustil jesle mnohem dál, do časů popisovaných v legendách jako „nejvzneše-nější", tedy dlouhého období predadamovských solimánců. V dalších částech Gallandova výkladu se dozvídáme, že Orientální knihovna se jako „kterékoli jiné" dějiny světa pokoušela o úplný přehled poznatků vztahujících se k tématům typu stvoření světa, potopy či zničení Babylónu - s tím rozdílem, že autorovy prameny byly orientálního původu. D'Herbelot rozdělil dějiny na náboženské a světské (Židé a křesťané patří k prvním, muslimové k druhým) a na dvě období, před potopou světa a po ni. To mu umožnilo zabývat se současně dějinami Mongolů, Tatarů, Turků a Slovanů; do svého vykladu přitom zahrnul všechny oblasti muslimské říše, dálným Orientem počínaje a Herkulovými sloupy konče, s jejich zvyky, rituály, tradicemi, významnými událostmi, dynastiemi, paláci, řekami a rostlinstvem. Takto pojaté dílo, ačkoli v něm najderrm í pár zmínek o „perverzním učení mahometánském, jež způsobilo křesťanství značné škody*', bylo přirozeně obsažnější než kterékoli před ním. Calland svou předmluvu uzavírá ujištěním čtenáře, že ďHerbeiotova Orientální knihovna p dílo výjimečně „užitečné a libé", zatímco jiní orientalista jako Postel, Scaliger, Golius, Pockoke či Erpe-nius vytvořili orientalistické studie až příliš úzce zaměřené na gramatiku, lexikografii, zeměpis a podobně. Pouze dTIerbelotovi se podařilo napsat dílo schopné přesvědčit evropského čtenáře, že studium orientální kultury není jen nevděčná a zbytečná práce: pouze on se - alespoň podle Galianda - také pokusil vytvořit v mysli svých čtenářů dostatečně živou představu o tom, co studium a poznání Orientu obnáší, představu, jež by nejen naplnila mysl, ale zároveň i uspokojila ona velká, předem formulovaná očekávaní.17
V pokusech, jaké představovala díla d'llerbelotova typu, si Evropa ověřovala vlastní schopnost ovládnutí a oricntalízace Orientu. V tom, 00 Galland říká o své a ďHerbelotnvě „orientální látce"", tu a tam zazní povýšený tón; tak jako v pojednáních Raphaela du Manse a dalších ze-mépisců sedmnáctého století, i zde je čtenáři dáváno jasně najevo, že západní vědě nemůže Orient konkurovat." Zřejmá není však jen do-
80
miiííinl.ni rob- západního pohledu- nýbrž i technika, pomocí níž ji- nezměrné bohatství Východu tříděno a systematicky, ba abecedně před kládáno západnímu laickému konzumentovi. Když Galland o ďHerbe-lotovi uvádí, žc dostal příslušnému očekávání, má nejspíše na mysli, že se jeho dílo nepokusilo přehodnotit obecně přijímané názory. Úkolem orientalisty je totiž právě tento Orient v očích čtenářů potvrdit", nesnaží se a ani nechce zakořeněné představy nijak narušovat. Orientální knihovna, tedy pouze zobrazila Orient v širšírr a přesnějším měřítku; z toho, co bylo kdysi jen neurčitým souborem namátkou získaných taktů, jež sc jistým způsobem týkaly levantskýeh dějin, biblických obrazů, islámské kultury, místních názvů a podobně, se nyní stalo racionálně zpracované a vyčerpávající panorama Orientu. Pod heslem Mahomet nabízí dTlerbelot nejprve všechna známá prorokova jména, načež tak-
■.n sl i rzuji- :r bii :i|i-■= ■ ii vji       :i ď 'kli iiulni v</.mim:
Toto je onen slavný podvodník Mahomet, původce a zakladatel bludařství, jež se same nazývá náboženstvím a které označujeme jako mohamedán-ství. Viz heslo Islám.
Vykladači Koránu a další učenci muslimského či mořiamedánského práva tomuto falešnému proroku prokazují stejné pocty, jaké ariám, pau-liárú a další kacířské skupiny prokazovali Ježíši Kristu, zbavujíce bo přitom jeho božské podstaty.'"
Relevantním evropským označením je tu „mohamedánství"; správný muslimský termín „islám"1'je odsunut do jiného hesla. „Bludařství,., které označujeme jako mohamedánství" je pak „přistiženo1* coby imitace křesťanské nápodoby opravdového náboženství. V rámci dlouhého historického popisu Muhammadova života se ďHerbelot může dále věnovat víceméně lineárnímu vyprávění. V prvé řadě jde ovšem o umístěni Muhummada v rámci celého díla. Nebezpečí nezodpovědného blu-darství je odvráceno ve chvíli, kdy se z něj stává ideologický explicitní materiál abecedního hesla. Muhammad se již nepotuluje po Východě jako nebezpečný, amorální zhýralec; tiše sedí na svém (byť význačném) místečku orientalistického jeviště.5" Dostalo se mu rodokmene, vyklá-
til
du, dokonce i vývoje; to vseje nicméně podřízeno oněm základním výrokům, které mu brání v pobytu kdekoli jinde. Podobné „obrazy" Orientu jsou obrazy proto, že reprezentují či za-
-I      iji v :-|;ií' n ,i i...I i"> r ■ -" ■ ■ ■ -1 i • • | ■ i I > -! _-.......i il j1 i - kli.!1' m im 'i-., f::,-
ji pochopit. Jsou to však také typy, podobné Thenfrastnvým, La Bruyě-rovým či Seldenovýrn ehvastouniím, lakomcům a chamtivcům. Není snad zcela na místě hovořit o konkrétní představě chvástavého vojáka či falešného proroka Muhammada, jelikož její omezení na kontext dis-kursu nám má přinejlepším umožnit jednoznačné pochopeui jistého obecného typu. Muhammadova postava v d'Herbelotove podání je ovšem obrazem, protože falešný prorok je součástí orientálního divadelního výjevu, který je jako celek obsahem autorova díla.
Od celkového účinu přitom nelze oddělit ani didaktickou hodnotu tohoto íiihra/cjjí. V učeném díle typ;. Oru-niáhií knihovny..\ež\e výsledkem systematického studia a výzkumu, podrobuje autor zkoumaný materiál disciplinovanému řádu; chce také, aby čtenář pochopil, že to, co se mu na stránkách knihy nabízí, je uspořádané, systematické posouzeni daného materiálu. Orientální knihovna tak vyjadřuje myšlenku síly a efektivnosti orientalistické vědy, jež mají čtenáři od této chvíle připomínat, že k tomu, aby se dobral pochopení Orientu, je nutné postupovat podle učených souřadnic a kódů poskytnutých mu právě orientalistou. Orient se nepřizpůsobuje pouze morálním potřebám západního křesťanství; je rovněž omezován řadou postojů a úsudků, které pro potřebu revize či ověření odkazují čtenáře v prvé řadě nikoli k orientálním pramenům, nýbrž k jiným orientalistickým dílům. Z orientalistického jev iště, jak jsem je nazval, se stává přísný morální a epistc-mologický systém. Oricntalismus jako disciplína zastupující západní in-stitucionalizované poznání Orientu tak začíná uplatňovat trojí vliv - na Orient, orientalistu a svého západního „konzumenta". Myslím, že by bylo chybou podceňovat sdu takto vzniklého trojcestného vztahu. Orient („taní někde" směrem na východ) je totiž kárán, ba dokonce trestán za to, žc leží mimo hranice evropské společnosti, tedy „našeho" světa, a je tak orientalizován - v procesu, který nejenže přisuzuje oblast Orientu orientalistovi, ale zároveň nutí nezasvěceného západního
čtenáře, aby orientalistické kodifikace (například dTierhelotovu abecedně řazenou Orientální knihovnu) pokládal za pravý Orient. „Prav- i da" se stává výsledkem učené interpretace a ztrácí vazbu na výchozí materiál, který jaku bj vděčil zm ~nr:iii *vou existenci orientalistove !
|.H';íi I.
Celý tento didaktický proces není těžké pochopit ani vysvědit, uvědom íme-li si, že každá kultura podrobuje novou skutečnost úpravám, jež původně nezávislé objekty přeměňují v jednotky poznání. Problém ale není v toni, že k této přeměně dochází. Bránit se vpádu neznámého je pro lidskou mysl zcela přirozené; jednotlivé kultury měly proto vždy tendenci podrobovat své protějšky zásadní transformaci a vnímat je nikoli takové, jaké ve skutečnosti byly, ale jaké by v zájmu příjemce být měly. Západ ovšem vždy polúížel_na Orient jako najmitaci některého ze svých vlastních aspektů; pro část německých romantiků bylo například indické náboženství jen jakousi orientální verzi německo-křes-fanského pantheismu. Orientalistova práce vždy spočívá v tom, aby Orient přeměnil v cosi jiného - v zájmu své vlastní osoby, své kultury a někdy, jak věří, i Orientu samého. Jde přitom o systematický proces: vyučuje se, má svč vlastní spolky, časopisy, tradice, slovník, rétoriku, vše, co je zásadním způsobem spjato a podporováno převládajícími kulturními a polickými normami Západu. Navíc, jak hodlám ukázat, tíhne tento proces postupně k totalizael: orientalismus devatenáctého a dvacátého století působí při bližším pohledu především dojmem necitlivé schematizace Orientu jako celku.
Jak brzy k této schematizaci začalo docházet, jasné vyplývá z příkladů, které jsem uvedl v souvislosti s reprezentacemi Orientu v antickém Kecku. Jak propracovaná byla pozdější zpodobení založená na těch předchozích, jak důkladné bylo jejich schematizování a jak dramaticky účinné jejich umístění v souřadnicích západního iraaginativního zeměpisu, lze ukázat na přikladu Dantova Pekla. Dante dokázal v Božxké komedii plynule spojit realistické zobrazení světské skutečnosti s univerzálním a věčným systémem křesťanských hodnot. To, co Dante jako poutník vidí, když prochází Peklem, Očistcem a Rájem, je jedinečný obraz soudu. Paolo a Francesca jsou kupříkladu kvůli svým hříchům
naveky uvězněni v pekle, vystupují však také jako živoucí zástupci po vah a činů, které je uvrhly na místo, jež už nikdy neopustí. Každ.i 7. poetav Dantovy vize, tak predstavuje nejen sebe samu, ale je také typickou reprezentací své povahy a osudu, který ji čeká.
„Maometto* - Muhammad - se objevuje v osmadvacátém zpěvu Pekla. NWliáz: s- v osmém /. devíti mkchivt.li kruhu, v devátém zdesrii temných příkopů obklopujících Satanovu pekelnou tvrz. Než se Dantr dostane až k Muhammadoví, prochází jednotlivými kruhy s lidmi, jejichž hříchy jsou méně závažné: cldípníky, lakomci, hrabivci, nenasyty, kacíři, zlostníky, sebevrahy, bezbožníky. Po Muhammadovi následují už jen padělatelé a zrádci (mezi nimi Jidáš, Brutus a Cassius) a pak samé dno Pekla, kde přebývá Satan. Muhammad tedy spadá do přesně urče né hierarchie hříchů, do kategorie, již Dante označuje jako „rozsévači rozkolů a pohoršení4'. Trošt, který jě mu věčným osudem, je obzvlášť ohavný: jeho tělo je od brady k řitnímu otvoru donekonečna roztínáno jako dřevěný sud s trhajícími se dužinami. Autorův verš čtenáře neušetří eschatologických podrobností, jež s sebou podobně barvitý trest
H ">'•. Mlil:;:n-|;h ľ .v\ 11 i I ľ : i. .-.li ,i ■. ■. 1. 11 ■. hu i | n >pi -.. A JIH < m/uilv blivi tu
přesností. Nešťastník vysvětluje Dantovi svůj trest a ukazuje přitom na Aliho, stojícího před ním v řadě hříšníků, jež ďáblův služebník rozlil ni ve dví; žádá také Danta, aby před tím, co jej čeká, varoval jistého Fni Dolcina, odpadlíka, jehož sekta hlásala společné vlastnictví žen a majetku a který byl obviněn z poměru s milenkou. Čtenáři přitom neunikne autorem naznačovaná podobnost mezi Dolcinovou a Muhammti-dovou zvrácenou smyslností i mezí touhou obou mužů po duchovním
i-. Ui-:i.
Dante se ovšem na téma islámu vyjadřuje i na jiných místech svého díla, V jedné z předchozích částí Pekla vystupuje skupina muslimských mužů, již tvoří Avicenna, Averroes a Saladín; patří mezi ony ctnostné pohany, kterým jc - spolu s Hektorem, Aeneem, Abrahamem. Sok ni tem, Platónem a Aristotelem - určen první pekelný kruh, kde mají snášet nepatrný (ba úctyhodný) trest za to, že se jim nedostalo křesfan-íkého '.-••> n i •ni. Danti- obdivuji' rjh h in nuk ■ i r 11 ■ ^ i i ;i dovt-iluo^li. , 111 ■ protože nejsou křesťany, musí je odsoudit k (byť mírným) pekelným um
kinu. Jc jistě pravda, že věčnost stírá rozddy, nicméně anachroničnost
i podivnost zařazení předkřesťanských velikánů a pokřesťanských n mulini ú do téže kategorie „poh a tiského" zatracení Danta zřejmě ne-
ii ipí. Ačkoli Korán označuje Ježíše za proToka, Dante vidí velké mus-liui-Lé filosofy a vladaře jako osoby křesťanství absolutně neznalé. To,
......linu ii:ivv.:il mk význačnou ůmvii spolu s hrdiny j mudrci Idnsic-
ItlSho dávnověku, je ahistorická vize podobná té z Rafaelovy Athénské Wio/y, kde spolu rozmlouvají Averroes, Sokrates a Platón (podobně jako ve ľ'énelonových Rozmluvách mmých |Dialogues des íuorts, 1700-I7IH|, kde šiovoři Sokrates n Kntifiicictti).
K rit ičnost a důslednost, s jakou Dante básnicky ztvárňuje islám, jsou i lUadem schematické, téměř kosmologické nevyhnutelnosti, s níž pi 'dobu islámuajeho představitelů určuje především zeměpisná, histo-r .'Li ,= :i-.lě morální nejistota Západu. Empirická fakta o Orientu či kterékoli z jeho částí mají jen minimální význam; rozhodující je to, co nazývám orientalistickou vizí, jež se zdaleka neomezuje jen na odborníky, ale je spíše společným vlastnictvím všech, kteří o Orientu na Západě uvažují. Dantovy básnické schopnosti tento pohled dále zdůraznil jí a prohlubují jeho reprezentativní charakter. Muhammad, Saladin, Averroes a Avicenna jsou tak znehybnení v rámci jakési vizionářské kosmologie - znehybnení, definováni, zaškatulkováni či přímo uvězněni box ohledu na cokoli jiného než jejich „funkci"a místo na dané scéně, imiiah Berlin popsal účinek takového přístupu následujícími slovy:
V |lakové]... kosmologii je svět člověka (a v některých verzích celý vesmír) jndinou všeobjímající hierarchii; msi etlit, proč v ní existuje ten který objekt daným způsobem, na daném místě a v danou dobu a proč dělá to či ono, znamená eo ipso říci, co je jeho cílem, jak ho doposud dokázal naplňovat a jaké jsou vzájemné vztahy řazení a subordinace mezi cíli jed-noUivých cílevědomých entit této harmonické pyramidy, kterou společně vytvářejí. Je-li toto pravdivý obraz skutečnosti, pak historický výklad -podobně jako jakákoli jiná forma výkladu - musí spočívat především v při-■i.ikžitosti jednodivců, skupin, národů čí druhů k jejich vlastnímu místu
V jistém univerzálním vřoroi- Poznat „kosmické" místu nějaké věci či
85
osoby ŕ.namená říci, M je zač, co tlela a zároveň proč by mela být a dělal právě toto. Být a mít hodnoty, existovat a mít nějakou funkci (a tu pak více méně úspěšně plnil) je proto jedno a totéž, Zmíněný vaorec, a pouze ten, dává vznikat a zanikal všemu, co jest, a přiděluje uiu také účel hodnotu a význam. Pochopit znamená odhalit vzorce. (...) Čím nevyhnutelněji je možné íohrazit danou událost či postavu jako existující, tím lépe byla pochopena, tím hlubší pochopení zkoumajícího, tím blížť k oné jediné, nejvyšší pravdě.
Tento přístup je hluboce ai)tiempirický.cl
Totéž bezpochyby plylí i o orientalistíckém přístupu obecně. Podobně jako magii a mytologii jej charakterizuje soběstačnost a samoúěel-nost uzavřeného systému, ve kterém jsou objekty tím, čím jsou, právě proto, že jsou tím, čím jsou, jednou provždy, z ontologických příčin, které žádný empirický materiál nemůže vyvrátit ani změnit. Když gp Evropu sel kula - Orientem a zvláště pak s islámem, systém reprezentací Orientu to jen posílilo, a jak naznačil Henri Pirenne, z islámu byl učiněn prototyp cizince, proti němuž se vymezovala celá evropská civilizace už od dob středověku. Zatímco úpadek římské říše způsobený nájezdy barbarů měl paradoxně za důsledek včlenění barbarských zvyků do římské a stredomorské kultury, následkem islámských nájezdů počínajících v sedmém století, tvrdí Pirenne, bylo přesunutí centra evropské kultury ze Středomoří, jež bylo tehdy arabskou provincií, dále na sever. „Svou roli v dějinách začala hrát kultura germánská. Až do této dobý nebyla římská tradice přerušena; nyní však začala vznikat nová římsko--germánská civilizace." Evropa se uzavřela do sebe: Orient, nebyl-lí pouhým obchodním odbytištěm, byl kulturně, intelektuálně i duchovně !!::!!,<• l-'wnp.i ;. mpskou >-h il'/..n-i. jež se- Pirenimvými slov\ slul., „jednou velkou křesťanskou komunitou, totožnou s církví,.. Západ žil od té doby svým životem.'*^ V Dantově básni, v díle Petra Ctihodného a dalších cl u nyjských orientalistu, ve spisech křesťanských polemiků za měřených proti islámu od Guiberta z Nogentu a Bedy až po Rogera Ba-cona, Viléma z Tripolisu, Burcharda ze Siónu a Luthera, v Písni o Ci dovi, Pfcni o Rolandovi i v Shakespearové Othellovi („nepříteli lidstva")
(tly Orient a islám vždy prezentovány jako cizinci, kteří mají hrát ■ fámci Evropy specifickou roli.
Unagínativní zeměpis, živými podobiznami Dantova Pehla počínaje ,i prozaickými popi»> ď 11 erbe loto v v Orumtální knihovny konce, legiti-in i zuje vlastní slovník, svět reprezentativního dískursu příznačného pro rozpravy o islámu a Orientu a jejich chápání. To, co je v rámci toho tc diskursu považováno za fakt - například že Muhammad je falešným prorokem -, je složkou diskursu, výrokem, ke kterému diskurs vyrývá, kdykoli se Muhammadovo jméno objeví. Pod povrchem růz-i ' b jednotek orientalistického diskursu - tedy slovníku užívanému v U'\v-< h a promluvách na téma Orientu - se skrývá sada reprezentant nich figur neboli tropů. Tyto figury jsou pro skutečný Orient - či inkim, o který mi tu jde především - tím, čím jsou stylizované kostýmy pru postavy v divadelní hře; hrají tutéž roli jako kříž pro postavu Kdož-luilvěka nebo pestrobarevný kostým Harlekýna v cmnmmlii delľarte. Ji-mik řečeno, soulad mezi jazykem použitým k popisu Orientu a Orien-leiu jako lakovým není třeba hledat - nikoli proto, že by daný jazyk mbyl přesný, ale protože se o to ani nesnaží. To, oč naopak usiluje, tak jako Dante v Pekle, je charakterizovat Orient jako cizí prvek a zároveň jej schematicky učinit součástí divadelní scény, jejíž obecenstvo, reži-ier i herci jsou bezvýhradně proevropský zaujati. Odtud tedy ona oscilace mezi důvěrně známým a cizím; Muhammad je vždy falešným pronikem (důvěrné známým, protože předstírá podobnost Ježíšovi) a zá-vni orientálním subjektem {cizím, protože ačkoli částečné Ježíše připomíná, přece jen je odlišný).
Vypočítávat všechny řečnické liguryr spojené s Orientem - cizost, tidliínost, exotickou smyslnost a řadu dalších - by nemělo valný smysl; p .k usne se raději vystihnout jejich obecný význam v souladu s tím, jak ■i je jednotlivé generace předávají již od časů renesance. Všechny jsou pník Im nativní a samozřejmé; čas, který vyjadřujíce věčným bezčasím; navozují dojem opakování a síly; k evropskému ekvivalentu - někdy •pceifikovanému, jindy nikoli - se nacházejí ve vztahu symetričností, Utru ve ň však jednoznačné závislosti. Pro všechny tyto funkce často sta-i i použít jednoduchou sponu je. Muharnrnad je falešný prorok, jak to
)'.c
87
kanonizovala už iľHerbulotova Orientální knihovna a dramatizoval Dante. -inii\i-.li usli j;: ■ i i l:--'l .1 <iuka/ "h- obsažen i Siimuim-Jti sluve?- i. jehožje užito. Spojení není třeba nijak upřesňovat; jako nutné se neje* ví převádět je do minulého času ani uvažovat nad tím, je-li vůbec zajio-i ŕebí daný výrok opakovat. Opakován proto je, a pokaždé, když je vysloven, jeho význam a spolu s ním i autorita mluvčího jako by získávaly na síle. Neni divu. ?•■ Yl u liariiinadova slavná biografie z pera Humpbro-ve Prideauxe, pocházející ze sedmnáctého století, nese podtitul Skuf.rr-ná podstato podvodu. Kategorie typu „podvodník" (či „orientálec") při tom samozřejmě implikují, ba dokonce přímo vyžadují protipól, který není umělým výtvorem ani nevyžaduje neustálou explicitní identifikaci. Takovým opakem je „okcidentálec"; v Muhamm.itluvě případě Ježíš.
Z filosofického hlediska je tedy typ jazyka, myšlení a představ, který jsem nazval velmi obecně orientalismem, jistou formou radikálního realismu; každý, kdo orientalismus (tedy způsob, jak přistupovat k otázkám, objektům, hodnotám a oblastem označovaným za orientální) apli> kuje, pak zároveň vymezuje, pojmenovává a ustavuje to, o čem mluví nebo nad čím se zamýšlí, pomocí slov 5i slovních spojení, o kterých předpokládáme, že se staly - či zkrátka jsou - skutečností. Z hlediska řeči je orientalismus bezvýhradně anatomický a enumerativní: použít jeho slovník znamená zapojit se do procesu partiktilarízace a členěni orientálních objektů na zvládnutelné části. Psychologicky je orientalismus jakousi formou paranoie, jiným druhem poznání, než jaké představuje například standardní poznání historické. To je podle mého názoru jen několik důsledků imaginativního zeměpisu a dramatických hranic, které vytyčuje. Existují však i některé specificky moderní trans mutace těchto orientalizovaných důsledků, k nimž nyní obrátíme po> zornost.
3
Projekty
Zul ý vat se výraznějšími praktickými úspěchy orientalismu je nutné UŽ proto, abychom mohli posoudit, nakolik mylná byla Micheletova hrozivá myšlenka, že „Orlem se blíží, nepřemožitelný, osudný bohům Hvétla kouzlem svých snů, magickou silou svého šerosvitu4'.53 Kulturní , materiální a intelektuální vztahy mezi Evropou a Orientem prošly | m četnými fázemi, ačkoli vědomí hranice mezi Východem a Západem im'-lii n. i Kvropu l rvu Iv dopad. Obecně presto pho . '/.<• Západ se přibli-loval Východu, nikoli naopak. Výrazu orientalismus v obecném smyslu užívám k popisu západního přístupu k Orientu; rozumím jím dis^ í iplínu, jíž byl a dosud je Orient systematicky nahlížen coby předmět studia, výzkumu a praxe. Používám jej však í k vymezení souboru snů, obrazu a výrazů, jež se nabízejí komukoli, kdo se kdy pokusil hovořit D lom, co leží na východ od zmíněné hraniční čáry. Tyto dva aspekty orientalismu nejsou vezájemném nesouladu, neboť právě díky tomu, 11 využívala obou, byla Evropa schopna dosáhnout ve vztahu k Oríen-hi sebevědomého a zcela konkrétního postupu. Na následujících n<rankách bych se rád věnoval především hmotným důkazům těchto iktivit.
S výjimkou islamu byl '■ Irit-ul pro l\\ mpu až do ilevaítrnáulého -".oleu oblasti s nepřerušenou historií neomezené západní nadvlády. Očividně to platí v případě Britu v Indii, Portugalců v jihovýchodní Asii, Číně a laponskú a Francouzů a Italů v různých oblastech Orientu. Ze strany původních obyvatel sice občas došlo k projevům odporu, COŽ zmíněnou idylu narušilo -■ jako například vletech 1638-1639, kdy Portugalce h )tlačila skupina japonských křesťanů; avšak v podstatě pouze Arabové a islámský Orient představovali pro Evropu nepodcenitelnou konkurenci v politické, intelektuální a po jistý čas také ekonomické oblasti. l'o většinu svých dějin je tedy orientalismus poznamenán problematic-
kí;
i
Hovořit o tom, že někdo zastává k jistě věci texftmý přístup, může působit nezvykle, a!e student literatury tomuto spojení porozumí, připomeň e-li si předmět kritiky Vo! tahová Candida nebo přístup ke skutečnosti, jenž je cílem satiry v Ccrvantesově Donu Quijotovi. Oběma autorům se zdá očividné, že je bláznovstvím domnívat se, áe nesmírnému, nepředvídatelnému a problematickému zmátli o, ve kterém lidské byli iíI i .'111 !   ' •.'r i-'.ii/:ii' i.....i ./.n - i.-I ]• n h;: : .ikl.iil   mílu. : h ;'íkaji la
neboli texty; aplikovat doslovně to, co se člověk naučí z knih, na realitu znamená riskovat pošetilost či přímo zkázu, Budeme-li chtít porozumět Španělsku šestnáctého (stejné jako dvacátého) století, stěží budeme, hledat poučení v Příbězích chrabrého rytíře Amadisc Wúlelikéhp, podobně jako nevezmeme do ruky Bibli, abychom pochopili fungování britské Dolní sněmovny. Lidé ovšem podobně prostoduchým způsobem k literárním textům dodnes přistupují, neboť jinak by Candide a Don Quijote u čtenářů neměli takový ohlas, jakému se těší. Zdá se, ze tu jde o obecnější omyl, spočívající v upřednostnění schematické autority textu před chaotíčností přímého kontaktu s člověkem. Dochází ovšem k takovému omylu vždy, nebo existují jisté okolnosti, které převahu textového přístupu zvláště podporují?
Dvě situace mu nahrávají nepochybné. Jde jednak o případ, kdy se člověk ocitne tváří v tvář něčemu relativně neznámému, hrozivému a předtím vzdálenému. V takovém případě se obrací nejen k tomu ze své dosavadní zkušenosti, co tuto novou situaci připomíná, ale také k lomu, co se o ní dočetl. Cestopisy či průvodce představují v tomto ohledu víceméně „nejpřirozenějši" a svou kompozicí a užitím nej logičtější texty právě proto, že kdykoli se nám zdá, že nejistota pohybu po cizím území ohrožuje náš duševní klid, máme sklon obracet se o pomoc k textu, Tvrdí-I i mnozí návštěvníci cizích zemí, žc na místě nenalezli
no
to, co očekávali, mají tím na mysli, že jejích zážitky neodpovídají lomu, co si před cestou přečetli. Záměrem mnoha autorů cestopisů či průvod-ců přitom nepochybně je ukázat, že daná země taková a taková - malebná, drahá, zajímavá - je. Jde tu o to, že lidi, místa a zkušenosti Jase. vždy popsat takovým způsobem, že daná kniha či text svou autoritou a využitelností předčí samu skutečnost, kterou popisuje. Komičnost Fabrice del Donga pídícího se po bitvě u Waterloo nespočívá ani tak v tom, že se mu bojiště nepodaří najít, jako spíše ve skutečnosti, že jej hledá jako něco, o čem se dozvěděl z knih.
Textový přístup rovněž podporuje zdání úspěchu. Přečte-li člověk knihu, kde se tvrdí, že lvi jsou zuřiví, načež se opravdu setká se zuřivým lvem (samo/řejmě zjednodušuji), dá se předpokládat, že jej to inspiruje k tomu, aby si od téhož autora přečcd další knihy a důvěřoval jim. Když pak navíc kniha člověku poradí, jak se tváří v tvář zuřivému lvu zachovat, a její rady se osvědčí, dočká se autor nejen důvěry čtenářů, ale rovněž povzbuzení, aby své pero vyzkoušel í v jiných oborech. Jde o celkem složitou dialektiku vlivu: zkušenosti čtenářů jsou ve skutečnosti determinovány tím, co přečetli, a to zase zpětně ovlivňuje autory, aby si vybírali témata předem určená těmito čtenářskými zkušenostmi. Kniha s instrukcemi, jak zvládnout zuřivého lva, by tak mohla zapříčinit vznik celé řady knih na téma zuřivostí lvů, původu zuřivosti a lak dále, S tím, jak se téma textu stále zužuje - nejde už o lvy, ale o jejich zuřivost -, lze očekávat, že způsoby, které doporučují, jak na zuřivost lva reagovat, ve skutečnosti jeho zuřivost znásobí, přinutí ho být zuřivým, protože právě o to v textu jde a v zásadě právě jen to o něm víme nebo se dokážeme dozvěděl.
Text deklarující důvěrnou znalost tématu a vzniklý na základě okolností podobných těm, které jsem právě popsal, není snadné zpochybnit. Obecné je pokládán za odborný, přičemž status a prestiž vyplývající z jeho ohlasu může dále zvýšit akademická či vládní autorita. Obzvlášť důležité přitom je, že podobné texty mohou nejen přinášet poznatky, ale i vytvořit skutečnost, kterou zdánlivě pouze popisují. Tyto poznatky spolu se zmíněnou skutečností časem uvedou v život jistou tradici - Foucaultovými slovy diskurs -, jejíž hmotná přítomnost čí
111
1
váha, spíše než originalita daného autora, má rozhodující vliv na Lttxty, které na jejím základě vzniknou. Ty se pak do značné míry skladuji z předem existujíeich informačních jednotek, jaké shromáždil Flauhcri ve svém soupisu přejatých myšlenek.
Podívejme se nyní z tohoto úhlu na Napoleonovy a Lessepsovy poči ny. Víceméně vše, co bylo oběma mužům o Orientu znánu), pocházelo z knih napsaných v rámci orientalistické tradice a uložených v mim talislické knihovně přejatých myšlenek; Orient pro ně představoval uo*i podobného zuřivému lvu, čemu se museli postavit a vypořádat se s lim. do určité míry právěproto, že dané testy učinily tento Orient možným Tento mlčenlivý Orient byl Evropě k dispozici k realizaci projektu, nu nichž se domorodci sice podíleli, nemohli je však sami ovlivnit; těmto projektům, představám či jen popisům navíc nebyl schopen nijak čelil. Na začátku této kapitoly jsem lakový' vztah mezi západním písemní, tvím (a jeho důsledky) a orientální inlčenlivoslí označd za dúsleili-k a znak neobyčejné kulturní síly Západu a jejího odhodlání Orient o\ báti nout. Je tu však ještě druhá stránka této síly, stránka, jejíž existence z.i visí na nátlaku orientalistické tradice a jejího textového přístupu k Orientu a která žije svým vlastním životem stejně jako knihy o zu řivých lvech - dokud se lvi nenaučí odpovídat. Na Napoleonu i i Lessepse, abychom jmenovali alespoň dva z množství těch, kteří m-v podobných orientálních projektech angažovali, bývá jen zřídkakdy nu blíženo z hlediska orientalistického dískursu jako základního faktoru, který - bezmocnost Orientu tu nehraje zdaleka takovou roli - dodal jejich působení v nekonečném tichu Orientu význam, srozumitelnost .1 rjia skutečnosti. Právě tento diskurs, spolu s tím, co jej umožnilo - v Nafto leonově případě nesrovnatelně větší vojenská síla Západu   jím poskytl orientálce, jež bylo možné charakterizovat v dílech typu Popisu Egypta^ a Orient, který šlo přetnout způsobem, jakým Lesseps přeťal Suez. 1 i 1110/ ni jim iak dosáhnout úspěchu - alespoň z jejich hlediska, které nemělo pranic společného s hlediskem orientálce; úspěchu, jenž nevzešel z žádné skutečné interakce mezi orientálci a Západem.
Jakmile začneme o orientalismu uvažovat jako o jisté projekci Západu na Orient, spolu s úmyslem jej ovládnout, čeká nás jen málo přvkt u
ľ'iií. Hudují-li totiž historikové jako Michelet, líanke, Toctjueville Burckhardt svá vyprávěni „jako příběhy zvláštního druhu"/7 lze totéž tvrdit i o orientalistech, kteří dějiny, povahu a osud Orientu vy-Ivundi celé slovky let. Během devatenáctého a dvacátého století role Orientalistu ještě vzrostla s tím, jíik se rozpětí imaginatívni i skutečné geografie zmenšilo, vztahy mezi Orientem a Evropou zněala určovat ru:-tttlavitehiá evropská expanze motivovaná hledáním nových odbytišť, idrojú a kolonii a orientalísmus završil svou vnitřní přeměnu z ve-dtekého dískursu v imperiálni instituci. Projevy této přeměny jsou zjevné už v tom, co bylo řečeno o Napoleonovi, Lessepsovi, Baliourovi u < tomerovi. Jejich orientální projekty jsou ve své nejzákladnější podobí chápány coby snahy cílevědomých a nadaných mužů, hrdinů v car-lyleovském smyslu. Ve skutečnosti hyli Napoleon, Lesseps, Cromer
i llulloiir mnohem obyčejnější, mnohem méně neobvyklí - stačí vzpomenout na d'Herbelotova a Dantova schémata a přidat k nim moderní, \j konný motor (jakým bylo evropské impérium devatenáctého století) I kladný náboj: člověk sice nemůže Orient zničit ontologický (jak si ďl lurbelot i Dante zřejmě uvědomovali), má vsak k dispozici prostředky, jimiž ho může ovládnout, nakládat s ním, popisovat a vylepšovat jej a radikalitě ho měnit.
Závěr, k němuž se snažím dojít, je zhruba následující: k přechodu od pi lúhehutextového uchopení, formulace či definice Orientu k uvedení v 1 1 h těchto postupů do praxe v Orientu skutečně došlo a orientalismu s se na tomto - mohu-íi daný výraz použít doslovně - nesmyslném přechodu výrazně podílel. Pokud jde o ryze vědeckou stránku orientálnímu (navzdory tomu, že představu ryze vědecké činnosti jako čehosi nezaujatého a abstraktního pokládám za jen těžko přijatelnou, z intelektuálního hlediska ji lze připustit), dokázal mnohé. Během devatenáo-
ii h n století, v době největšího rozkvětu orientalistiky, vychoval mnoho védou; zmnožil počet jazyků, kterým se na Západě učilo, stejně jako množství rukopisů, jež se redigovaly, překládaly a opatřovaly komentáři! v mnoha případech poskytl Orientu zapálené evropské studenty se /.i j im 1:1 o gramatiku sanskrtu, fénická platidla či arabskou poezii. Ne-Uc však nijak zastírat, že k předmětu svého zkoumání se vždy choval
112
113
s dobyvateUkou povýšeností. Jako myšlenkový systém vždy vyšel z kón krétního lidského detailu, jemuž dal obecnou platnost; poznatek <> ji* tém arabském básníku z desátého století se tak rozrostl v obec n j prístup k orientální mentalitě v Egyptě, Iráku či Arábii- Jediný verš Koránu se podobně stal nezpochybnitelným důkazem nevykořeniUJiii' muslimské smyslnosti. Základní orientalistickou premisou byla nemetl nost Orientu a jeho naprostá odlišnost (odůvodňovaná v různých do bách různými způsoby) od Západu. V neposlední radě pak nebyl oricn talísmus - v podobě, jak jej známe po osmnáctém století - schopen svr viastní poznatky revidovat. Cromerova a Balfnurova role jako poíoro vatele a správce Orientu se v tomto svědě jeví jako logická a nevylinu
Li 'IjKJ,
Blízkost pohtiky a orientalismu, či řečeno opatrněji velká pravdčpi dobnost, že názory naOrient vycházející z orientalismu budou uplul něny v politické sféře, je důležitý, nicméně velice cidivý fakt. Kladr otázky týkající se predispozice k vině ěi nevině, vědeckého nezájmu i i spolupráce s nátlakovými skupinami v nlmn-cli. jako j-ou najiiikl.nl černošská či ženská studia. Nutně v našem svědomí také vyvolává nu klid spjatý s kulturními, rasovými či historickými generalizacemi, jejich aplikacemi, hodnotou, stupněm objektivity a základním účelem, !'■ -li tické a kulturní podmínky přispívající k rozkvětu orientalismu na Za padě však především přitahují pozornost k méněcennému postavem Orientu či orientálce coby předmětu studia. Mohl by snad jakýkoli jiitj než právě tento politický vztah mezi pánem a otrokem vyvolat v živni zmíněný orientalizovaný Orient, jak jej dokonale popsal Anwar Abdol Málek?
a) V rovině vymezení problému... je Orient spolu s orientálci [orienta-listy považován] 2a „objekt" studia, který'je poznamenán svou jinakosti -tak jako kterýkoli odlišný „subjekt" ěi „objekt" -, jinakostí, kler>í rná ovšem konstitutivní, rscncialislický říz. (...) Tento „objekt" studia je jako obvykle pasivní, nezúčastněný, poznamenaný „historickou" podřadnou i
:i ::b -1: ■ ■ -. h n.....I  in. i r.i :liri-,rin   . iie-vrchovimy; j.-c: ri\ i > r i-. • -il. nrii i
tálec Ěi „subjekt", jejž lze v krajním případe připustit, je bytost z li
111
losoilckého hlediska odcizená, tedy jiná, než kým je ve vztahu k sobě teutié, jistým způsobem situovaná, chápaná, definovaná - a předváděná -jinými.
b) V rovině tematické si [orientalisté| osvojili tZV, eÄe_ncklistickou kon-i i'pci studia zemí, národů a kmenů Orientu, koncepcí užívající jasně děli mívanou etnickou typologii... a spějící tímto zpiWihem až na hrauici r.i-ismu.
Podle vyjádření tradičních orientalistu by měla existovat jistá esence, podstata - někdy dokonce jasně metafyzicky popsaná -, která tvoří ne-mzilehiy a společný záldad všech uvažovaných bytostí; tato podstata je 11. „historická4*, neboť se vrací na samý počátek dějin, tak zásadné ahistorická, neboť danou bytost, „objekt" studia, vězni v její níiŕeiKitelné n nehyhné specifičnosti, misto aby ji definovala jako všechny ostatní by-losli. státy, národy, kmeny a kultury - jako produkt, výsledek vcklorň sil pntobícfch na poli historického vývoje.
Zbývá tedy typologie - založená na skutečně specifičnosti, odtržená i n. -nu od historie a v důsledku toho pojímaná nehmotně -, která ze stu-dováného „objektu" činí ve vztahu ke studujícímu subjektu, jenž ho překračuje, jinou bytost; tak přichází na scénu homo sinicus, hornu arabicus ti homo aťricanus (a logicky by mohl následovat například homo aegypli-0U»), přičemž člověkem - rozumí se člověkem „normálním" - je chápán Slovek evropský dané historické éry, tedy počínaje starověkým Řeckem, [l sřejmé, nakolik jsou v období od osmnáctého do dvacátého století hegemonie menšiny disponující výrobními prostředky, jak ji popsali Marx
I n^elsem, a antropocentrismus zkoumaný Freudem spojeny v oblasti npiilečenských vSd s eurocentrismem, zvláště v případě těch, jež se přímo dotýkají Neevropanů."8
•\bdrl Málek pohlíží nu orientaíismus jako na obor, který jeho historie - podle slov „orientálce" konce dvacátého století - dovedla do výše popiané slepé uličky. Načrtněme tedy nyní stručně tento historický vývoj luk, jak probíhal v devatenáctém století, kdy rostl jeho význam i ume, kdy „hegemonie menšiny disponující výrobními prostředky" k antropocentrismus uzavřely spojenectví s eurocentrismem. Během
LIS
posledních desetiletí osmnáctého století a nejméně další století a p(ll dominovaly orientalistice- Británie a Francie, Velké filologické objevy v oblasti srovnávací gramatiky, které učinili jones, Franz Bopp, Jakob Grimm a další, za svou existenci vděčily rukopisům dovezeným a \ \ chodu do Paříže a Londýna. Téměř bez výjimky zahájil každý oriem a lista svou kariéru jako filolog. Revoluce ve filologii, ze které vzešli Bopp, Sacy, Burnouf a jejich žáci, přitom měla formu srovnávací věd) založené na premise, že se jazyky dělí do jazykových rodin, z nichž nej významnější je indoevropská a semitská, Orientalismus tedy od poctít ku charakterizují dva rysy: (L) nově objevené vědecké sebevědomí vycházející z jazykové důležitosti Orientu pro Evropu a (2) sklon k ne konečnému členění předmětu zkoumání, aniž by však došlo ke zun m předpokladu, že Orient je stále stejným, neměnným a svou povahou extrémním objektem.
Příkladem spojení těchto rysů je dílo Friedricha Schlegela, který z i* kal znalost sanskrtu v Paříži. Ačkoli v době, kdy roku 1808 vydal svou knihu 0 jazyce a moudrosti Indů, se Seldegel prakticky svého orientuliv mu zřeld, nepřestával tvrdit, že sanskrt a perština na jedné straně a řečtina s němčinou na druhé jsou spolu spřízněny více než s jazyky semilskýma, čínskými, americkými či africkými. Indoevropská jazyková rodina byla navíc z estetického Idediska jednoduchá a uspokojivá, zatímco jazyky semitské v tomto směru nikoli- Podobné úvahy však Schlegelo netrápily. Národy, rasy, způsoby myslení čí kmeny jakožto témata, o kle rých bylo možné vášnivě debatovat - z onoho povrchního populistieke ho hlediska předznamenaného Herderem -, pro něj měly celoživotní kouzlo. Navzdory tomu se ovšem nikdy nezmiňuje o živém, současném Orientu. Když roku 1800 prohlásil: JSŽ Orientu musíme hledat nejryzeji] romantismus," myslel tím Orient Sakuntaly, Avesty a Upaníšad. Semité, jejichž jazyk byl aglutinační, neestetický a mechanický, byli jiní, podřad ní, zjiátečničtí. Schlegelovy přednášky o jazyce a životě, dějinách a lile ratuře jsou plné podobně neopodstatněných charakteristik. Hebrejština, tvrdí, byla vytvořena pro prorocké výpovědi a věštby; muslimové však byli stoupenci „mrtvého, prázdného teismu, unitářstvi formulovaného pouze negativně".B
lift
Harismuj obsažený v Schlegelovýeh kritických poznámkách tykají-
i i n se semitů a dalších „podřadných1* orientálců nebyl v evropské kultuře zdaleka výjimkou, nikde jinde (až do nástupu darwinistiekých tinliojiulogú a frenologii) se však nestal základem vědeckého předmětu řiť iiuriání tak jako ve srovnávací lingvistice či filologii, jazyk a rasa se /duly být nerozlučně spjaty, přičemž „dobrý'11 Orient byl bezvýhradně vnímán jako klasické období kdesi v dávno zmizelé Indii, zatímco „špatni " přetrvával v dnešní Asii. části severní Afriky a celé islámské oblas-
I i, „Árijci" patřili pouze k Evropě a starému Orientu; jak ukázal Leon Poliakov (aniž by ovšem dodal, že „Semité" nebyli pouze Židé, ale rovin / muslimové'"'), árijský mýtus dominoval historické <i kult.n u i antropologii na úkor „menších" národů.
< M íeiáhii intelektuální genealogie oricntalisrau by nepochybně zaluno-miIíi jména jako Gobineau, Renan, llumboldt Steinthal, Bumouf, Ré-
ii 111 - n i. Palmer, Weu, Dozy, Muir - abychom víceméně namátkou jmenova-
II (tlespoň pár jeho známých představitelů z devatenáctého století, Obsaho-vuln by také celou škálu učených společností: francouzskou Asijskou «l>olečnost (1822), britskou Královskou asijskou společnost (1823), Americkou orientální společnost (1824) a řadu dalších. Jak se ale zdá, nutně Opomíjí velký podíl beletrie a cestopisů, které posilovaly hranice vytyčené orientalisty mezi jednotlivými geografickými, časovými a rasovými oblastmi Orientu. Takové opomenutí přitom není na místě, neboť zvláště v pripni lé islámského Orientuje tato bteratura velmi bohatá a významným způ-miUih se - v dílech autorů, jako byli Goethe, Hugo, Lamartíne, Chaleau-hriiitid, Kinglake, Nerval, Flaubert, Lane, Burton, Scott, Byron, Vigny,
IIi laeli, Eliotová či Gautier - podílí na vytváření orientalistického diskur-nu. Na konci devatenáctého a počátku dvacátého století přibyli k výše jmenovaným mimo jiné Douglity, Barrěs, Loti, T. E. Ijawrence či Forster. Ti i ii hni duli 1 )israeliho ..velké asijské záhadě" jasnější obrysy. Impuls těmto dílům poskytly nejen objevy dávných orientálních civilizaci (učiněné i wnpskvmi badateli) v Mezopotámii, Egyptě, Sýrii a Turecku, ale rovněž vv /natnné geografické výzkumy prováděné na celém území Orientu.
Kuncem devatenáctého století byly tyto úspěchy materiálně podpo-n n v evropskou okupací celého blízkého Orientu (s výjimkou některých
I 17
částí osmanské říše, na něž došlo až po roce 1918). Přední koloniální mocností představovaly opět Británie u Francie, jistou roli však hrály rovněž Rusko a Německo.91 Koionizoyat znamenalo nejprve vymezil či přímo vytvořit - zájmy, ať už komerční, komunikační, náboženskú, vojenské nebo kulturní povahy. Zájmy, jež se cítila povolána hájit iu< islámských územích Británie, vyplývaly mimo jiné z jejího postavem jako křesťanské mocnosti a vyžadovaly vytvoření propracovaného apa' rátu. Rané instituce typu Společnosti na podporu křesťanského pozná ní (1698) či Společnosti pro šíření evangelia v cizině (1701) následovaly další; Církevní misionářská společnost (1799). Britská a zahraniční biblická společnost (1804) a Londýnská společnost na podporu křesl a 11 ství mezi Židy (1808). Tyto mise se „otevřeně připojily k evropské expanzi".1,2 Připočteme4i k tomu obchodní a učené společnosti, fondy na podporu geografického průzkumu a přikladu a příchod škol. mi.-ii. konzulátů, průmyslových podniků a nezřídka početných evropských komunit, představa „zájmů" a jejich prosazování - jež postupně vyžadovalo čím dál více energie i finančních prostředků - nabude na konkrétnosti.
Až do této chvíle byl můj náčrt spise obecné povahy. Jaké zážitky a pocity obvykle provázely vědecký pokrok či politický postup, k němuž na půdě Orientu odborné poznatky dopomohly? Jedním z nejsilnějsích bylo zklamání, že moderní Orient neodpovídá svému literárnímu obrazu. Gérard de Nerval napsal koncem srpna 1843 Théophilu Gautierovi následující řádky:
Přisel jsem už o všechna království a provincie, o celou krásnější polovinu světa, a brzy nebudu mít, kam bych se mohl se svými sny utéci; nejvíc však lituji, že jsem ze svých představ musel vyloučit Egypt - smutně jej teď řadím už jen do vzpomínek. M
Stýskání autora slavné Cesty do Orientu (Voyage en Orient) je (jako ne naplněný sen- o n- my píše např. Albert Béguin ve studii Romantická duse a sen [ĽAme romantiqtie et le réve J) častým námětem romantiku a cestovatelů po biblickém Orientu od Chateaubrianda až po Marku
na
Twaina. Jakákoli přímá zkušenost s pozemským Orientem tak ironio ■ polemizuje s jeho zveličenými popisy, jaké najdeme v Gocthovč „Mohamedově písni" (Mahometgesang) či Hugově básni „Sbohem iLiiilmké hostitelky1' (Adicux deľhôtesse arabe). Vzpomínka na moderní Orient svádí s představivostí hoj, jehož vyústěním je návrat do světa Imaginace jako místa pro Evropana příjemnějšího než skutečny Orient. Pru člověka, který Orient nikdy neviděl, řekl jednou Nerval CautieTO-Ifl, zůstane lotos lotosem; pro mé je to ale jen druh cibule. Psát o módnímu Orientu znamená bud' odhalit nepříjemné demystif ikace před-obnažených v textech, nebo se věnovat Orientu, o jakém hovoří l l'u;o v původní přeni mluvě k Orientálcúm, tedy Orientu coby „představě" é i „myšlence", symbolům „jistého obecného zájinu".w
I'm --tože osobni rozčarování a obecný zájem orientalistické vnímáni Im první pohled poměrné dobře vystihují, přinášejí s sebou i další dů-
i ně známé myšlenkové, pocitové a percepční návyky. Mysl se tak učí rozliíovat mezi všeobecným strachem z Orientu a konkrétním prožitkem % ním spojeným. Ve Scottově románu Talisman (The Talisnian, lH!ií>) bojuje sir Kenneth nerozhodně s osamoceným Saracénem kdesi \ palestinské poušti: když se náš bojovník a jeho protivník (převlečený řSuludin) později dají do řeči, křesťan zjišťuje, že jeho muslimský sou-/puř není právě zosobněným zlem. Přesto si neodpustí poznámku:
I vaŽoval jsem tedy správně... že vaše zaslepené plemeno pochází ze Zlé-lin ducha, bez jehož pomoci byste nikdy neudrželi požehnanou palestinskou půdu proti tolika zdatným bojovníkům božím. Nemluvím tak pří-
......> tobě, Saracéne, ale všeobecně o tvém národě a o tvé víře, Je mi však
nepochopitelné, že se svým ďábelským původem ještě vychloubáš.*'
Ii leen se skutečně chlubí svým rodokmenem sahajícím až k Iblísovi, muslimskému Luciferovi, Chabý historismus, kterým se Scott snaží navodit „středověkou" atmosféru, kdy křesťan napadne muslima v oláz-i ■ viry způsobem, jakým by to žádný Evropan v devatenáctém století neudělal (ačkoli možná ano), není sám o sobě tak překvapivý; kuriózní |i -píše U), s jak bezstarostnou blahosklonností na jedné straně odsuzu-
l 19
je celý národ „obecně" a na druhé se svou urážku snaží zmírnit novzru šeným „nemluvím tak přímo o tobě".
Scott ovšem nebyl žádný odborník na islám (H. A. lí. (riltb, který Id
kovým odborníkem byl, nicméně Talisman právě za pochopení isbj.....
a Saladina chválil*1) a výrazně se odchýlil od historické skutečností když z Iblíse učinil hrdinu pravoverných. Čerpal přitom pravděpodoh ně i Byrona a Becklorda. pro nás je však podstatné povšimnout si. nu kolik dokázala obecná charakteristika připisovaná všemu orientálnímu odolávat jak rétorické, tak existenciální síle zjevných výjimek. Jc lu, jako kdyby na jedné straně existoval velký koš s nápisem „Orient", dn kterého se bezmyšlenkovitě házely všechny autoritativní, anonym til a tradiční západní přístupy k Východu, zatímco na druhé straně -v souladu s anekdotickou vypravěčskou tradicí - bylo možné vykládal o orientálních zkušenostech, které měly s výše zmíněným obecné prospěšným košem jen pramálo společného. Již samotná stavba Scotlov) prózy ovšem odhaluje mnohem těsnější provázanost obou prípadu. Obecná kategorie totiž v konkrétní situaci nabízí pouze omezený pro stor k manévrování: nezáleží na tom, do jaké míry jde o specifickou v \ jimku či nakolik se tomu kterému orientálci podaří uniknout z ohm zeného prostoru; vždy bude nejprve orientálcem, pak teprve člověkem a nakonec opět orientálcem.
Kategorie „orientálního" je natolik obecná, že v ní můžeme dolom ce pozorovat poměrně zajímavé obměny. V Disraelim vzbudil Orient nadšení během jeho cesty na Východ roku 1831. V Káhiře napsal: J )ěi a mysl mě stále ještě bolí z té velkolepé nádhery, tak málo podobné nám samotným.""7 Nádhera a vášeň podnítily transcendentálni vnímam okolního světa a pro realitu nezbývalo příhě trpělivosti. Dísraeliho ni mán Tancred je plný rasových a zeměpisných Irází; vše je do té míry otázkou rasy, ívrdí Sidonia, že vykoupení lze najít pouze v Orientu a mezi jeho lidem. Drůzove, křesťané, muslimové a Židé se tu bez pro blémů přátelí, protože - jak kdosi vtipně poznamenává - Arabové jsou prostě Židé na koních a všichni dohromady jsou srdcem orientálci. Soulad tedv panuje mezi obecnými kategoriemi, nikoli mezi kategorii! mi a tím, co obsahuji. Orientálec žije v Orientu a vede bezstarostnj
01 ironiím život uprostřed orientálního despotismu a smyslnosti, napl-flřný pocitem orientálního fatalismu. Autoři tak odlišného typu, jako b\ll Marx, Disraeli, Burton či Nerval, mezi sebou dokázali vést zdlouhavé polemiky a zcela samozřejmě a srozumitelné používat přívětech-In zobecnění.
V iouvislosti s rozčarováním a zobecněným - neřkuli schizofrenním pohledem na Orient obvykle vyvstává ještě jeden charakteristický rys. Jwtikož byl z Orientu učiněn obecný předmět zkoumání, může také ■ loiižil jako příklad určité formy výstřednosti, Orientálec jako jednotli-Wfi utec nemůže zpochybnit obecné kategorie, které dávají jeho výji-iimH-uusti smysl, La se však může stát zdrojem požitku sama o sobě. Tak-1u například popisuje podívanou v Orientu Flaubert:
Ibj pobavil dav, vzal jednoho dne íašek Muhammada Alího na tržiště t Káhiře ženu, položil ji na pult obchodu a veřejně s ní Souložil, zatímco m.ijiirl obchodu klidně kouřil dýmku.
Nu cestě z Káhiry do Šubry nedávno jakýsi mladík obcoval s velkou i ipicí jako v již zmíněném příběhu, aby v očích lidí stoupl a rozesmál je.
ľne] i' Lisem zemřel jeden poustevník, pmstaček, kterého dlouho povalen li za svatého vyvoleného Bohem; všechny muslimské ženy za ním uhodily a ukájely ho. Nakonec zemřel na vyčerpání - od rána do noci mel nekonečnou ejakulaci,.,
11 Čem vypovídá následující případ: před časem se po ulicích Káhiry procházel santon (asketický kněz), úplně nahý až na pokrývku hlavy a penisu, Když potřeboval močit, pokrývku sňal, načež se k němu seběhly neplodné ženy. které toužily po dítěti, lehaly si pod proud jeho moce n potíraly sejí."*
Nimbe rt otevřeně přiznává, že jde o zvláštní typ grotesky. „Celé to staré komediální řemeslo" - čímž míní známé stereotypy jako „ubitý ntnik.., nelítostný obchod se ženami ... zlodějský obchodník" - v Orien-lit získává nový, „neotřelý... přirozený a okouzlující" význam. Tcn-o \v-fUJiiu ovšem nelze reprodukovat; lze se z něj těšil pouze na místě a jen wltttl přibližné ho pak „oživiť', Orient je sledován, neboť jeho téměř (ni-
121
kdy však ne zcela) urážlivé chováni vyvěrá ze studnice nekonečne bi/.nr riosti; Evropan vnímá Orient nikoli jako přímý účastník děni, ale vyhnul ně coby nezúčastněný divák, vždy z odstupu, vady připravený uvádět dul ší a další příklady toho, co Popis Egypta označuje výrazem „podiu diod né rozkoše'*. Z Orientu se tak stává jakýsi živý obraz výstřednosti.
Tento živý obraz se pak logicky stává specifickým tématem textů, Kruh se tedy uzavírá; Orient se představuje v podobě, na kterou nu* texty nepřipravily, poté se však vrací jako cosi, co člověk konvenčni m způsobem popisuje. Jeho cizost lze přetlumočit, významy dekódovat, nepřátelství zkrotit; avšak obecnost, jež byla Orientu přiřknuta, rozčarování, jaké člověk pocítí, když ho navštíví, podivná výstřednost, ji v divá na odiv, to vše se znovu a znovu opakuje v tom, co je o něm řelic no či napsáno. Jedním z podobných typicky orientálních rysů byl pru oríentalisty přelomu devatenáctého a dvacátého století islám. Garl I cker tvrdil, že ačkoli „islám"1 (povšimněme si míry zobecnění) patřil mezi dědice heiénismu, nikdy nebyl schopen řecké humanistické tra diei porozumět ani ji využít; k tomu, abychom dokázali islám pochopil, je zapotřebí vnímat jej nikoli jako „původní" náboženství, ale jako jak]j si neúspěšný pokus Orientu využít řeckou filosofii, ovšem bez orte Lvůi čí inspirace, jakou nacházíme v evropské renesanci.',', Pro Louise Mi
.-i-iMiu, :.|m\ilčpiidoluič ii.. juv i. •. un j-ci i a n- j-, ih n'j:d .: ......I. i ii'n>
francouzského orientalistu, byl islám systematickým odmítáním křesfan-ské myšlenky inkarnace a jeho největším hrdinou nebyl Muhammad či Averroes, ale al-Halládž, muslimský světec, kteří' byl ortodoxními mušli my ukřižován za to, že si dovolil islám zosobnit."1" Becker i Massignnl] tak ve svém výkladu na jedné straně programové opomíjejí výjimečno*! Orientu, zároveň seji však usilovně snaží hodnotit podle západu ich iue řítek. Muhammad je odmítán, zatímco al-HaUádžovi je přikládán zásad til význam s ohledem na jeho podobnost postavě Ježíše Krista,
Ve své rolí soudce Orientu přitom moderní orientalista nestojí - u.i vzdory tomu, že sám věří v opak - mimo skutečnost coby objektivní pozorovatel. Jeho lidský odstup, projevující se absencí soucitu skrytou pod maskou profesionálního poznání, je nutně zatížen ortodoxními při stupy, perspektívami a předpojatostmi orientalisrnu, které zde popisu
ji. Jeho Orient není Orient skutečny, ale Orient orienlalizovaný. Evrop-ikehn či západního státníka a orientalistu spojuje nepřerušený oblouk " diiii a moci; tvoří okraj jeviště, jehož součástí je Orient V době kon-Qt první světové války byly již Afrika i Orient pro Evropu spíše privile-^i>\ líným územím než pouhou intelektuální podívanou. Šíře orientalis-J9IU »p přesně shodovala s rozsahem impéria, přičemž právě tato absolutní shoda vyvolala jedinout^^J v dějinách západního myšlení V "luzce Orientu. Tato krize pokračuje dodnes.
Imperialistická politika vyvolala počínaje dvacátými lety na půdě „třením nvětaM různé typy reakcí. V době konání Bandungské konference, k roku l*1")"), se již těšil celý Orient politické nezávislosti na západních mocnostech, musel ovšem čelit nové dvojicí imperiálních velmo-OÍi Spojeným státům a Sovětskému svazu. Orienlalismus, neschopný nalézt v tomto novém třetím světě „svůj" Orient, byl nyní postaven před jeho novou, vzdornou a politicky vyzbrojenou variantu. Vybral -i .....Id dvou možností: pokračovat, jako by se nic nestalo, nebo přizpůsobit staré praktiky nové situací. Pro orientalistu, dogmaticky věřícího v neměnnost Orientu, znamenalo ovšem vše „nové* pouze zrazeni utarého novými a nic nechápajícími - budiž mi zde dovoleno použít llltého neologismu - dezorientáku Třetí, krajní alternativu - orienta-Hltický přístup zcela opustit - zvažovala jen nepatrná menšina.
ľ n znakem krize nebylo pouze to, že - slovy Abdela Maleka - „národ néo-voboze in •<-ku linuli \ bývalém koloniálním" Orientu znevčro-liodnila orientalistické koncepce pasivních, fatalistických „podmaně-nych ras", ale i skutečnost, že „odborníci a široká veřejnost si uvědomili rozpor mezi orientalistickou vědou a předmětem jejího zkoumání i i mveň - což bylo rozhodující - mezi koncepcemi, metodami a pracovními nástroji společenských a humanitních věd a těmi, jež používa-hi [trávě orientalistika".101 Orientalisti: - od Renana přes Goldzihera ■i Macdonalda až ke Grunebaumovi, Gibbovi a Bernardu Lewisovi -|nddádali například islám za „kultúrni syntézu" (pojem zavedl Iř, VI. I lolt), kterou bylo možné zkoumat oddělené od ekonomiky, socio-I", iľ i politiky islámských národu. líudeme-li se pídit po nejstručnější churaklerislicr toho, iu iidárn pro orient alisU znamenal, nalezneme ji
122
v Renariovi: prvním pojednání: abychom islám co nejlépe pochopili, je nutné jej zredukovat na „nomádství". Dopad kohmialisinu, celoffvi i. vé dění, dějinný vývoj, to vše byl pro orientalisty jen obtížný hmyi, tu bíjený - či přehlížený - pro zábavu, nikdy nebraný natolik vážně, tmy mohl zkomplikovat, pravou podstatu islámu.
Kariéra H. A. R. Gibba názorně ukazuje oba způsoby, jakými niicn talismus na moderní Orient reagoval V roce 1915 přednášel Gibb nu Chicagské univerzitě. Svět, o kterém hovořil, již nebyl světem, jtiky znali Balfour či Cromer v dobách před první světovou válkou. Několik revolucí, dvě světové války a nespočet ekonomických, politických n Mu dolních změn utvořily ze světa pětačtyřioátého roku téměř kataklyzina ticky novou realitu. Své přednášky s názvem Moderní směry v islámu přesto Gibb zahájil mimo jiné těmito slovy:
Student arabské civilizace musí neustále čelit výraznému kontrastu me»i imaginatívni silou, jaká se projevuje například v některých oblastech arabské literatury, a doslovností » pedanterií přítomnou v argumentaci a výkladu i tehdy, sloužili témuž úmIu. I muslimové dali světu velks- Sic sofy a je pravda, že někteří byU Arabové, šlo ovsem o pouhé výjimky. Arabská mysl se ve vztahu k vnějšímu světu i k myšlenkovým procesiou nedokáže oprostit od intenzivního pocitu izolovanosti a individuu) nos li jednodivých událostí. To jc podle mého názoru také jedna z hlavních přičiň „nedostatku smyslu pro zákonný řád", který profesor Macdonald označil za charakteristickou odlišnost orientalců.
Vysvětluje to rovněž skutečnost, která je pro západního studenta velmi obtížně pochopitelná [dokud mu není objasněna orientalistou], totiž muslimskou averzi k racionálním myšlenkovým procesům, (...) Odmítnu tí racionálního způsobu uvažování a utilitární etiky, jež je s nimi nerozlučně spjata, nemá tedy kořeny v takzvaném „tmářství" muslimských Ir ologů, ale v atomickém, disparátním charakteru arabské imaginace.
Gibbův výklad je samozřejmě ukázkou ryzího orientalismu a navzdory tomu, že další text přináší inspirativní poznatky o institucionálním i« lámu, zůstává Gibbova předpojatost v úvodu vážnou překážkou pru
k m /.di í|10. kdo chce modernímu islámu porozumět. Jaký význam má slovu „odlišnost", není-li uvedeno, s čím je daný jev srovnáván? Nežádá se po nás, Hbychom orientálního muslima vnímali tak, jako by jeho svět, tm rozdíl - „odlišně" - od našeho, dosud setrvával v sedmém století? ftikud jde o moderní islám jako takový, proč má Gibb navzdory složili «hI í jeho jinak autoritativního výkladu zapotřebí k němu odkazovat I luk nesmiřitelným nepřátelstvím? Je-li islám od počátku špatný v dů-uloilku svých trvalých vad, bude orientalista vždy proti jakýmkoli islám-kj in pokusům o jeho reformu, protože ta pro něj představuje zradu ' lomu. A přesné to také Gibb tvrdí. Jak jinak tedy může orientálec Uniknout z těchto pout do moderního světa, než že bude spolu s bláz-iniit v Králů Leumvi opakovat „Ony mi dají napráskat, že mluvím pravdu a ty zas, když budu lhát. A někdy dostanu napráskáno, že držím hi!>u"?1,u
R0 osmnáct let později stál Gibb ve funkci ředitele harvardského Centra blízkovýchodních studií (Center for Middle Eastern Studies) před pi i*l in huč i z řad jeho anglických krajanů. Téma jeho přednášky znělo „Nový pohled na areální studia" {Area Studies Reconsidered) a kromě m ' li postřehů v ní 2aznělo, že „Orient je příliš důležitý, než aby jej lo možné ponechat pouze orientalistům". Představovaly-li Moderní ■ ■■■■iy i- islámu příklad prvního či tradičního přístupu, jaký se orienta-I Uliím nabízel, „nový pohleď" ohlašoval možnou alternativu. Gibbův pliin měl svou logiku - přinejmenším z hlediska západních odborníků, jejichž úkolem bylo připravovat studenty na kariéru ve sféře „veřejného xivOta a obchodu". Doba vyžaduje, prohlásil Gibb, spolupráci tradičního orientalisty a odborníka z oblasti společenských věd, kteří budou IpniVčně vykonávat „mezioborovou" činnost. Tradiční orientalista nelnu lc ovšem nikoho zatěžovat zastaralými poznatky: jeho odborné zna-I   11 hudou nezkušeným kolegům z areálních studií připomínat, že .npliilnovat psychologii a mechanismy západních politických institucí mi ii.-ijské či arabské podmínky by bylo zcela naivní1'.'04 Aplikována v praxi Gibbova teorie znamená, že bojují-li například i ntálci proti koloniální nadvládě, je nutné konstatovat (abychom se nevystavovali riziku naivního přístupu), že význam samosprávy nikdy
12">
nechápali stejným způsobem jako „my". Jestliže někteří orientálci od mítají rasovou diskriminaci, zatímco jiní ji provozují, řekneme, >e „všichni jsou v jádru orientálci", přičemž otázka společenské (řidy, politické situace či ekonomických faktorů je zcela nepodstatná. S Hu nardem Lewisem je také možné uvést, že hrání-li se arabští Palestinci izraelskému osídlování a okupaci jejich území, jde pouze o „návrat i-lámu" neboli, podle definice věhlasného oricntalisty, islámský odpm vůči neislámským národům,1"5 tedy princip zakotvený v dobách sedmé ho století. Dějiny, politika či ekonomika nejsou důležité. Islám zůst i 6 islámem. Orient Orientem a na veškeré představy o levici, prav i. i • revolucích raději zapomeňme.
Nejsou-li takovéto tautologie, tvrzení a odmítavé reakce běžné u historiků, sociologů, ekonomů či humanistů jinde než právě na poli Orion ;.;ili>l ilv.. dnvil •<•      Li z:vjm\. Stejně jako do:uněl\ |i'-edji ěi j.-jibo o dia totiž orientalistika nedovolila, aby její svatý ldid narušily jakékoli nové myšlenky. Moderní orientalisté - či, abychom byli přesni, odbor níci na areálni studia - se ovšem jen pasivně neizolovali na jazykový li katedrách: většina z nich se zařídila podle Gibbovy rady a je dnes trn rozlišitelná od jiných „specialistů" a „poradců" v oboru, který Harold l^aeswell nazval aplikovanými politickými vědami.1"* Vojenský a národ něbezpečnostní potenciál spolupráce například mezi odborníkem na „analýzu národní povahy" a expertem na islámské instituce byl mze znán rychle, přinejmenším s ohledem na osobní prospěch. „Západ" musel po druhé světové válce koneckonců čelit chytrému totalitami m u Jľpríteli, který si hledal spojence právě mezi důvěřivými orientálni o (africkými, asijskými rozvojovými) národy, lak jinak lakového nepřít* le přelstít než tím, že nelogické orientální mysli vyjdeme vstříc podiu rad orientalistu? Právě díky této logice se objevily mistrovské iniciativy typu techniky „cukru a biče". Spojenectví pro pokrok (AUiance for Pro gress) či SEATO, vesměs založené na tradičních poznatcích pnzpůsu bených tak, aby bylo s dotyčnou stranou možné snadněji manipuloval Zatímco se tedy islámský Orient zmítá v revolučním zmatku, Booin logové nás upozorňují, že Arabové jsou závislí na „orálních limk cích",K'J a ekonomové - recyklovaní orientalisté - podotýkaj;. že lim
126
i ní islám nelze zařadit pod hlavičku kapitalismu ani socialismu.m Zatímco orientální svět zaplavuje či přímo sjednocuje vlna anrikolonia-lí*inu. orientalisté celou věc proklínají nejen jako mrzutost nebo dokon-ľľ urážku západních demokracii. Zatímco svět je stavěn před závažné
ni.........tázkv. jakvini jsou například jaderné nebezpečí, katastrofický
úbytek surovin či nebývale silné volání po rovnosti, spravedlnosti ii ekonomické rovnoprávnosti, politici opírající se ideologicky nejen ti |iolovzdělané technokraty, ale také nadmíru vzdělané orientalisty se chápou oblíbených karikatur Orientu, Legendární arabisb
l.c /. a me ne
licho ministerstva zahraničí varují, že Arabové plánuji ovládnout svět. /.iíidní Číňané, nazí Indové a pasivní muslimové jsou popisováni jako
lipové, kteří tří neváží „naší" štědrosti, aproldínáni, pokud se k „nám" obrátí zády v důsledku lákadla komunistických myšlenek či svých vlastních neeivilizovatelných orientálních instinktů; rozdíl mezi oběma motivacemi hraje pramalou roli. Současné orientalistické názory zaplavují tisk a veřejné mínění. Na
\ndi\ j. obecně nahlíženo jako na teroristické chlípníky na velbloudech, jejichž nezasloužené bohatství je urážkou pravé civilizace. Všudypřítomná je domněnka, že navzdory tomu, že západní spotřebitel pil H k početní menšině, má právo využívat či přímo vlastnit většinu «vétových zdrojů. Proč? Protože je, na rozdíl od orientálce, skutečnou lidskou bytostí. Existuje lepši příklad toho, co Anwar AbdelJVljilek na-i „hegemonií menšiny disponující výrobními prostředky" a spojením antropo- a eurocentrismu? Příslušník bělošské střední třídy na /iupjidč \ r-ří, že má přirozené právo svět barevných nejen spravovat, ale také vlastnil jen a jen proto, že z podstaty věci je tento svět lidsky mé-miy. Ryzejší příklad dehumanizovaného myslení stěží najdeme. \ jistém smyslu jsou hranice orientalismu, jak bylo již řečeno výše, hranicemi, jejíchž existence je důsledkem ignorování, esencializace a inižování lidské podstaty jiné kultury, národa či geografické oblasti. < 11 ■ ■ iiiali-iouí však zašel ještě dálo: pohlíží na Orient jako na entitu, evistence se nejen Západu jeví jako pevné časově i místně zakotvenu, uln je takovou i ve skutočnosti. Úspěchy orientalistických textů ii popisů byly natolik působivé, že celá období orientálních kulturních.
'T
\2',
poliiiokých i sociálních dějin jhou považována za pouhé reakcc_iia /n padni vliv. Západ je aktivním činitelem, Orient pasivním příjemcem. Západ je divákem, soudeem i porotou všech aspektů orientálního dm vání. Jakmile nicméně vyvolají dějiny dvacátého století v Orientu wiil i ní změnu, oríenLalista žasne: není schopen si uvědomit, že
noví [orientální) vůdci, intelektuálové či politici se a práce svých přeď chůdců v mnohém poučili. Pomohly jim rovněž strukturní a insliluiin nální změny provedené v uplynulém období a skutečnost, že nyní imiji do značné míry možnost rozhodovat o budoucí podobí svých zemí. Jiou také mnohem sebejistější a snad i trochu agresivnější, Nemusejí nadále
j, ilnjl tak. u:-\ 1.1;        1IVI1 i :hi '''t'■ Z:i|iímIii Zl-ku" U.        m r.lik".. V
vedou již dialog se Západem, ale se svými spoluobčany.m
Orientalista se navíc domnívá, že vše, na co jej jeho texty nepřipravily, je důsledkem vnějšího vlivu na Orient nebo jakéhosi hloupého omylu. Žádný z bezpočtu orientalistických textů o islámu včetně autoritám nich Cambridgeských dějin islámu není schopen čtenáře připravit mi to, co se od roku 194W událo v Egyptě, Palestině. Iráku, Sýrii, Libanc nu či Jemenu. Když už tedy ani tomu nejvzdělanějsímu orientalistovi nemohou dogmata o islámu dále sloužit, uchýlí se zpravidla koricn talizovanému společenskovědnímu žargonu tvořenému populárními abstraktními pojmy jako elita, politická stabilita, modernizace či hiMÍ tucionální rozvoj, jež obdaří prestiží své orientalistické expertizy. M«-»i Orientem a Západem se zatím rozevírá stále větší a nebezpečnější pro past.
Současná krize dran^tick^yýrazndajiesoulad mezi texty a skul ď ností. V této studii nicméně nechci pouze odhalovat prameny orientu iistickýeh názorů, ale uvažovat zároveň i o jejich významu, neboť současný intelektuál oprávněně cítí, že ignorovat část světa, která se ho evidentně dotýká, znamená uhýbat před skutečností. Humanitní vedul se až příliš často soustřeďují pouze na úzce definovaný předmět svého odborného zájmu. Nepoučili se z disciplín typu orientalistiky, jejii hJ záměrem bylo vždy obsáhnout celý svět, a nikoli jen jistou snadno vy
nu zitelnou část, jakou představuje například určitý- autor ci sbírka textu Spolu s akademickými ochrannými pláštíky ..historie", „literatury" V hhumanitních věd" a navzdory svým přehnaným ambicím je ovšem 01 iľiitalismus součástí světového, historického dění, jakkoli Se to snaží I ryl okázalou vědeckostí a odvoláváním se k racionalismu. Současný Intelektuál se na příkladě orientalismu může poučit, jak na jedné stra-in realisticky omezit či naopak rozšířit hranice dané disciplíny a na m neztratit povědomí o lidském základu {onom „vetešnickém kráinku srdce'', jak jej nazývá Yeats), v němž texty, představy, metody U disciplíny klíčí, rozvíjejí se, vzkvétají a zanikají. Zkoumat orientalis-iiih znamená také navrhnout způsoby řešení metodologických problému vyvolaných historickým vývojem. Ještě předtím je však nutné podí-se na humanistické hodnoty, které orientalismus svým dosahem, zkušenostmi a strukturami téměř zničil.
ně orientu váných, Podstatné je, že jde o vztah jednost ran m I Spojené státy zaujímají postavení vybíravého zákazníku m i
0 několik málo položek (především ropu a levnou pracovni m lni, co Arabové se stali konzumenty celé řady amerických um.....d
1 ideologických p rodu kl ô. Tento vývoj má hned několik závažných důsledku. \ hh/lm .
ním regionu dochází k masové sta nd ardizaci, j ejí m ž symbolom JÍ nejen tranzistorové přijímače, džínsy a cota-eolá, ale rovin'1/, kuli obrazy Orientu produkované americkými sdělovacími pro»lftJl . i
iir' h, vi      i-i ,i<\1 ■- f i j í r 11 e i r: ■ -   i: i -:; iľii li-l^vi jí n i'i-h ili-. .ikn ľ < ni přimknutí Arabů k obrazu „Araba" šířenému Hollywood' m y nejprostším příkladem popisovaného jevu. Pod vlivem /.upadal II ekonomiky a její orientace na zákazníka vznikla (y neustále nmlHUj tempem nadále vzniká) cebí 1 ríd u obyvatel, jejíchž vzdrlún) | II
lekl uální rozvoj jsou stále silněji podřizovány uspokojoval, i |......li li
úraz je přitom logicky kladen na oblasti řičení, n|e In a ekonomiky; absolventi tčchto oborů jsou ovšem především 11.1-11.1, příslušných západních trendů. Jejích role je předem definovaní | „modernj_Zin"jei'j což znamená, že dodává legitimitu a autoritu WŘ kám spojeným s modernizací, pokrokem a kulturou, jež prichdiitfjf' šinou ze Spojených států, Přesvědčivý důkaz lze najít ve apnlin i ii-li vědách a překvapivě také mezi radikálními intelektuály, jejich* imn| mus bez výhrad čerpá z Marxova vlastního homogenizujíeiho ptiltli na třetí svět, o němž byla řeč výše. Lze-li tedy celkovou silme i < Ii.i lerizovat jako intelektuální podvolení se orientalistickým ph i|*U| a doktrínám, výraznou zásluhu na tom má i popsaná hos|>od.n«lnt, litická a společenská výměna: stručně řečeno, moderní Orient i , na vlastní orientalizací.
•■•I
m
kŕ
Položme si závěrem ještě otázku: má oríentalisnius nějakou ■ ■■ 11 tivu? Je tato kniha pouze kritickou polemikou, nebo si: vynímu p I
prospěch něčeho pozitivního? Výše jsem se několikrát zmínil.......
„dekolonizaěních1* směrech v rámci takzvaných areálu ich Hindu Anwara Abdela Malcka, studiích vydaných členy skupiny oilhnfiqfl v oblasti blízkovýchodních studií z univerzity v Hullu, objeví iyi h autt
366
U ji přístupech různých vědců v .Evropě, Spojených státech i na r k m východěIST nepokoušel jseucn se ovšem o víc než jen stručné >i,iki,ri.^ikv. My [i i hl u vil i iu cílem 1 >y\o popsat jistou soustavu idejí, hIi p ffiuk nahrazovat pří stupem j irí-ýj". Zamýšlel jsem rovněž vznést H pprkrrurri otázek, které pokladám za relevantní ve vztahu '11'niiitíce obecné lidské zkušenc^sti: jakým způsobem interpretu-iillí kidtury? Co je to jiná kultu r a? Jc vymezení jisté konkrétní linu (rasy, náboženství, civilizace) smysluplné, nebo nás nutně vede
lei.....I kultury domácí a kritice ne; přátelství a agrese druhých? Vlaji
i|l.....i, náboženské a rasové rozdíly větší váhu než kategorie spolehli o politické a pohticko-historické*? Jakým způsobem nabývají názo-
i u in 1.-11, obecné platnosti či dókoB<^c postavení „přirozené" pravdy?
i dili v tomto procesu hraje intelektuál? Je jeho úkolem legítimi-po. ni kulturu a stát, jejichž je součástí? Jakou důležitost má přikládat n e-.lmiui. kritickému vnímání ve smyslu opozice?
ii ■ ilYint, že některé z odpovědí n a tyto otázky logicky vyplynuly
■ l -.in Iŕlii knihy, ale rád bych se píet:«e jen u některých zastavil podrob-■ u U r ic mal ismus, jak je v této -tiul ii rkualtieriauván. '/pochyb ň u j c
jr-ti možnost existence apolitické fczurrtiy vědeckého bádání, ale rov-pr úspěšnost příliš úzkého vztahu mezi vědcem a státem. Stejně tak
■ ■ j mé, že okolnosti, jež umožnily^ orientalismu přežívat ve formě ■ in ho způsobu uvažování, budou "trvat i nadále. Taková představa u piili; povzbudivá, podle mého soudu však existuje jistá naděje, že tUpurn času bude intelektuální, ideologický i politický odpor proti ' i h i ii I i h r [ 11 j stále sílit.
■ l'il bych se tuto knihu rozhodl napsat, kdybych zároveň nevěřil, ii.jc druh vědeckého myšlení, je£ není stejně úplatné nebo při-
I......Si m slepé k lidské realitě našeho světa jako přístup, o kterém
il' i -un pojednává, V oblastech, jedco jsou dějiny islámu, náboženství,
II....., sociologie a antropologie, p-*jsobí celá řada skutečných odbor-
■ l. u n »uti>rň hodnotnýcli vědectych  prací. Problém nastává ve chvíli,
■ i ■ 11'ikterý napomene na nutnou, ostražitost vůči přejatým myšlen--i yt, ie s až příliš velkou lehkostí ^předávají z generace na generaci,
|inill< lnir« výše popsanému tradičním *j orientalistickému přístupu, Po-
367
zni uhodná práce proto pravděpodobně vzejde z pera vědce, který se hlásí k intelektuálně vymezené disciplíne spíže než k „oboru" definovanému kanonicky, imperialistický či geograficky. Jedním z nej lepších príkladu z nedávné doby jsou antropologické studie Clifforda Geertze, jehož zcela konkrétní zájem o islám je motivován specifickými společenskými skupinami a problémy, a nikoli orientalistickými rituály, předsudky a doktrínami.
Ze starých ideologických pout jsou schopni se osvobodit dokonce i někteří z vědců a kritiků, kteří získali vzdělání v rámci tradičních orientalistických disciplín. Studia, jež absolvovali Jaeques Berque nebo Maxime Rodinson, patřila k tém nejkonzervatívnějším, jejich vlastní práce, včetně těch zabývajících se tradičními problémy, vsak provází prospěšná metodologická zdrženlivost. Byla-li orientalistika z historického hlediska ve svém přístupu a předpokladech až příliš samolibá, uzavřená do sebe a pozitivisticky sebevědomá, jedním ze způsobů, jak se otevřít předmětu zkoumání, je reflexivně podrobit svoji metodu kritické revizi. Právě to je charakteristickým rysem Berquových a Rodin-sonových prací, ačkoli u každého se projevuje zcela specificky. Trvalou hodnotou je tu především citlivý přístup ke zkoumané látce stejné jako neustálé přehodnocování vlastní metodologie a praxe a snaha, aby se práce opírala o daný konkrétní materiál a nikoli o dogmatický předsudek. Berque a Rodinson, podobně jako Abdel Maiek Či Roger Owen, jsou si dobře vědomi, že zkoumat člověka a společnost obecná je zapotřebí v širokém rámci všech humanitních věd; jsou proto rovněž kritickými čtenáři a pozorovateli dění v dalších disciplínách, Berque se zajímá o nejnovější poznatky z oblasti strukturální antropologie, Rodinson o sociologií a politickou teorii, Owen se zaměřuje na dějiny hospodářství; to všechno jsou poučné korektivy, jež studiu takzvaných orientálních problémů nabízejí současné humanitní vědy.
I v případě, že odhlédneme od orientalistického rozlišování mezi „námi" a „jimi", nelze ovšem zavírat očí před skutečností, že dnešní včdu mocné ovlivňuje řada politických a ve své podstatě ideologických jevů. Rozdělení na Východ a Západ, Sever a Jih, bohaté a chudé, imperialismus a antiimperialismus či bílé a barevné vskutku nelze ignoro-
vat. Zmíněné kategorie není možné obcházet a předstírat, že neexistují; současný orientalismus je výmluvným varováním, že podobné pokrytectví vede jen k posilování a utvrzování těchto polarit. Otevřeně polemická „progresivní" věda se může naproti tomu snadno zvrhnout v dogmatické ustrnutí, což představuje stejně málo povzbudivou vyhlídku.
Můj vlastní postoj k celému problému snad dostatečné naznačují otázky, které jsem formuloval výše. Moderní myjálení a zkušenost nás naučily citlivosti vůči jevům, jako jsou reprezentace druhých, studium „jinakosti", rasově motivované myšlení, bezmyšlenkovité a nekritické přijímání autority ^autoritativních názorů. sf>oleěensko-politická role intelektuálů nebo hodnota skeptického, kritického přístupu. I vědomí-me-Ií si, že studium lidské zkušenosti má věisiiivíTTsvé pozitivní i negativní etické důsledky, nemluvě o těch politických, nebudeme snad ve své odborné práci nadále stejně lhostejní. Jakým lepším měřítkem než lidskou svobodou a poznáním by se měl vědec koneckonců řídit? Uvědomit bychom si měli i to, že studium člověka jako příslušníka jisté společnosti je založeno na konkrétních jevech z oblasti historie a lidské zkušenosti, a nikoli na povýšeneckých abstrakcích, obskurních pravidlech a nahodile vytvořených systémech. Je proto zapotřebí, aby bádání vycházelo z dané zkušenosti a jistým způsobem jí bylo formováno; zkušenost sama pak díky výzkumu získá jasnější obrysy a může jím být případně i ovlivněna. Nezbytné je "v každém případě zásadně se vyhýbat orientalízování Orientu; důsledkem takového přístupu bezpochyby bud' 111111 - - í --1. i; i # - f, |i../ik,iií j ií by 1 t-k ■.. í-dn ke ješitriusti, Zhavjme-li „Orientu", dočkáme se vědců, kritiků, intelektuálů a lidských bytostí vůbec, pro něž budou mít rasové, etnické či národní odlišnosti menší význam než společný úkol napomoci obecnému rozvoji lidské společnosti.
Věřím - ave svých jiných pracích jsem se to snažil ukázat -, že na poli dnešních humanitních věd lze nalézt dostatek podnětů, jež současnému vědci poskytnou náležité pochopení, metody a myšlenky, aby dokázal rozbít rasistické, ideologické a imperialistické stereotypy, jaké během svého historického vzestupu orientalismus nabízel. Jeho selhá-
ní považuji za selhání lidské právě tak jako intelektuální; tím, že byl nucen zaujmout postoj radikální opozice vůči oblasti světa, kterou považoval ve vztahu k solw za cizí, ztratil schopnost vcítit se do konkrétni lidské zkušenosti a jako takovou ji dokonce i vnímat, Celosvětové nadvládě orientalismu a všemu, co symbolizuje, je nyní možné čelit, dokáže me-li náležitě zužitkovat vzestup politického a historického uvědomění mnoha národů světa, k němuž v průběhu dvacátého století došlo. Má-li tato kniha šanci dočkat se v budoucnu jistého užitku, bude snad vnímána jako skromný příspěvek k tomuto úsilí a výstraha, že myšlenkové systémy typu onentalismu, mocenských diskur&ů aideologických fikcí - Blakeovy „okovy ducha" - jsou až příliš snadno vytvářeny, šířeny a udržovány. Především však doufám, že jsem čtenáři ukázal, že odpovědí na orientalisinus nejnuže být okcideutalismus. Žádného bývalého „orientálce14 nemůže těšit představa, že jeho minulost mu - snad až příliš - otevírá cestu k tomu, aby se začal sám zabývat studiem nových „oríentálců'" - případné „okcidentálců"' -, kteří budou jeho výtvorem. Má-li pochopení podstaty orientalismu nějaký smysl, spočívá v tom, že připomíná svůdné nebezpečí úpadku poznání jakéhokoli druhu kdekoli a kdykoli - dnes zřejmě více než kdy předtím.
DOSLOV K VYDÁM L KOKT 1995
Orientalismus byl dokončen v závěru roku 1977 a vyšel o rok po/ději. Byla to (a dosud je) jediná kniha, kterou jsem napsal zcela souvisle, od sběru materiálu přes několik pracovních verzí až po tu konečnou, přičemž jednotlivé fáze práce nebyly ničím přerušeny a moji pozornost v té době vážněji nepoutalo nic jiného. S výjimkou jediného, mimořádně
., í >: 11 ■ 11 > i     i • .,i i\      !• :- -1j j • -1l: • nd-.ll. ku-;.   - iii Sdá\'■' nu púdč
Střediska pro pokročilá studia v oblasti behaviorálních véd při Stanfor-dově univerzitě (1975-1976), se mi z okolního světa dostalo jen velmi málo podpory či zájmu. Navzdory povzbuzení ze strany několika přátel a nejbližší rodiny nebylo zdaleka jasné, zdali má studie zaměřená na to, jakým způsobem přistupovala po dvě století evropská a americká moc, věda a imaginace k Blízkému východu, Arabům a islámu, vůbec šanci zaujmout širší publikum. Velmi obtížné bylo samo úsilí získat pro tento projekt seriózního nakladatele. Jisté akademické nakladatelství mi zdráhavé navrhlo skromnou smlouvu na údou monografii - natolik beznadějně a neslavně se celá záležitost zpočátku jevila. Věci se naštěstí rychle změnily k lepšímu, jakmile jsem knihu dopsal.
V Americe i v Británii (kde vyšla roku 1979) vzbudila kniha velkou pozornost, přičemž některé reakce byly (jak se dalo očekávat) zcela odmítavé, jiné vyjadřovaly nepochopení, většinou však byla přijata pozitivně a s nadšením. Počínaje francouzským vydáním v roce 1980 se začala objevovat v překladech, jejichž počet dodnes sloupá a jež v daných jazycích, které přirozeně neovládám, vyvolávají další polemiky a diskuse. Pozoruhodný, avšak sporný arabský překlad, k němuž se ještě vrátím, pochází z pera nadaného syrského básníka a kritika Kamála Abú Díba. Orientalismus vyšel dosud japonsky, německy, portugalsky, italsky, polsky, španělsky, katalánsky, turecky, srbochorvátsky a švédsky (a roku 1993 se stal k údivu nakladatele i mne samého ve švédsku best-
sellerem). Dala í preklady (do řečtiny, ruštiny. norštiny a čínštiny) se buď chystají, nebo vyjdou v nejbližší dobr. Mluví se rovněž o překladech do dalších evropských jazyků, a podle několika zpráv i o vydání izraelském. Pirátsky vyšly částečné preklady v Íránu a Pákistánu. Mnohé z překlad u, o nichž vín) z přímých jednání (především japonskv), wšly již opakovaně; všechny se stále dotiskují a podněcují lokální debaty a polemiky, jaké bych si při psaní této knihy nedokázal vůbec představit.
Orientalisrnim se v důsledku těchto událostí stal - téměř v borge-sovském duchu - několika různými knihami. Nakolik jsem schopen sledovat tyto následné verze a porozumět ji rn, rád bych se na tomto místě zastavil právě u této podivné, mnohdy zneklidňující a zcela jisté nezamýšlené mnohotvárnosti a na pozadí knihy, kterou jsem napsal, reflektoval výroky druhých i to, co jsem po Oriaitalisttiu napsal sám (osm či devět knih a množství článků). Pokusím se přitom upozornil na mylné výklady a v několika případech dokonce záměrné dezinterpretace.
Chci se rovněž věnovat výkladům a intelektuálním proudům, které Orientaihmus pokládají za užitečnou knihu ve směrech, jež jsem při jejím psaní zcela nepředvídal. Smyslem mých poznámek přitom není vyřizovat si účty ani se zahrnovat chválou, ale vystihnout podstatu jakéhosi širšího autorství, daleko překračujícího egoistickou povahu samotářských bytostí, za jaké se při podobné práci pokládáme. Orienía-lismus se mi totiž dnes v mnoha směrech jeví jako kolektivní ddo, jež mne coby autora zadačujc do pozadí více, než jsem při jeho psaní mohl očekávat.
Rád bych začal aspektem recepce této knihy, jehož nejvíce lituji a který' zde chci víc než co jinéTiopopřít, Jde o údajný protizápadní po-ftojjné práce, jak jej mylně a poněkud nadneseně označují kritičtí i nadšení komentátoři. Toto domnělé zaměření má přitom dva rysy, o nichž je někdy řeč společně, jindy jsou zmiňovány zvlášť. Za prvé je mi podsouváno tvrzení, že fenomén orientalismu má funkci synekdo-chy či symbolu Západu jako celku a právě tak je ho třeba chápal. Z toho následně plyne, že Západ je nepřítelem arabského a islámského, potaž
mo íránského, čínského, indického a mnoha dalších mimoevropských národů, jež byly zasaženy z.ápadním koloniaiismem a předsudky. Druhý rys postoje, který je mi přisuzován, má podobně dalekosáhlé důsled-kv a spočívá v tom, že agresivně vystupující Západ a orieiitalisinus islám a Araby zneuctily. (Povšimněme si, jak se termíny „orientalismus"' a „Západ" v tomto pohledu vzájemně prostupují.) Z tohoto důvodu je
-nu "ln,i '■\i-ť'i!i i- > i r i - l1 r,. i -11111 ;.• ■ ■ ■: ■ -111:11" ~ ľ: \ \ juKo ZÚ H in k u
k tvrzení zcela opačnému, totiž že islám je dokonalý, představuje jedinou festu (alrha.ll al-wahíd) a tak dále. Kritizovat orientalistnus, jak jsem to ve své knize učinil já, de facto znamená být příznivcem islamis-mučt muslimského fundamentalismu.
Podobné názory jsou přirozeně groteskní karikaturou knihy, která je podle soudu samotného autora zásadně antiesencialistická^ ke kategorickým označením typu Orientu či Západu zaujímá výrazně skeptické stanovisko a důsledně se vyhýbá jakékoli diskusi na téma Orientu a islámu, o jejich obhajobě nemluvě. Přesto je Orientalistnus v arabském světě čten a hodnocen víceméně jako systematická obrana islámu a Arabů, třebaže na jeho stránkách explicitně uvádím, že mým cílem není - nebyl bych toho ostatně ani schopen - popisovat skutečnou tvář Orientu či islámu. Hned na začátku knihy dokonce tvrdím, že slova jako „Orient" a „Západ" neodpovídají žádné stálé a objektivně existující entitě. Všechna podobná zeměpisná označení jsou kromě toho podivnou kombinaci empirického a imaginativniho.
1
Obecná platnost pojmu Orient v Británii, Francii a Americe se do značné míry zakládá na pohnutce danou realitu nikoli pouze popsat, nýbrž také ovládnout a jistým způsobem se proti ní bránit. Jak se snažím doložit, platí to zvláště ve vztahu k islámu jako mimořádně nebezpečnému ztělesnění Orientu.
Ústřední myšlenkou tu ovšem je - jak nás učí Vico -, že dějiny lidstva tvoří lidé. Tak jako je součástí těchto dějin snaha ovládnout jisté území, je jí i zápas o dějinný a společenský smysl, likolem odborníka není od sebe tyto konflikty oddělovat, ale naopak je propojit navzdory kontrastu mezí materiálností prvního a zdánlivou neuehopitelností druhého. Můj přístup spočíval v tom, že jsem se snažil doložit, jak vývoj
a udržitehiost každé kultury vyžadují existenci jistého dalšího^ konkurenčního druhého já. Konstrujtce identity - neboť identita Orientu, Západu, Francie či Británie je vedle toho, že obsahuje specifické kolektivní zkušenosti, především konstruktem,- zahrnuje vytváření protikladu n vymezování „druhých", jejichž podstata závisí na opakovaných interpretacích a reinterpretacích jejich odlišností ve vztahu k „nám", Každá doba a společnost si lakové „druhé'* znovu vytváří. Identitu vlastního já a zmíněných „druhých" proto nelze chápat jako statickou; jde naopak o komplexní historický* společenský, intelektuální a uolíLieký proces, do něhož vstupují jednotlivci i i ostí ruce každé společnosti. Současně debaty o „francouzskosti" a „anglickosti" ve Francii a Británii nebo o islámu v zemích jako Fi-^ypí :i IVikisLáu j sou sou c.ústí téhož inter-pretativního procesu, který se týká identity rozličných „druhých", ať už jde o cizince a uprchlíky či odpadlíky a bezvěrče. .Je zřejmé, že tyto procesy přitom nejsou pouze formálními diskusemi, ale představují aktuální společenské konflikty týkající se zcela konkrétních politických otázek, jakými jsou imigrační zákony, normy osobního chování, zavádění ortodoxního systému, legitímizace násilí či odporu, povaha a obsah vzdělání nebo zahraniční politika, a často vedoucí k vymezování vůči jednotlivcům či skupinám oficiálne označeným jako nepřátelské. Stručně řečeno, konstrukce identity je těsně spojena s otázkou přístupu k moci, a nelze ji tudíž pokládat za pouhou akademickou kratochvíli.
Důvodem toho, že všechny tyto prchavé a komplexní jevy jsou přijímány jen zdráhavé, je skutečnost, že většina lidí se brání myšlence, o niž se opírají, totiž že lidská identita není čímsi přirozeným a stabilním, ale pouhou - a občas zcela fiktivní - konstrukcí. Odmítavý či nepřátelský postoj ke knihám, jako je Orientdtiinwí a po něm například Vynález tradL:e (The In ven lion of Tradition) Erica J. Hobsbawma a Terence Kangerse či Beinalova Černá Athéna (Black Athéna),1 je zčas-li reakcí ua skutečnost, že podkopávají naivní víru v nezvratnost a neměnnou hístoričnost dané kultury, vlastního já nebo národní identity. Onentalismus je možné číst jako obranu islámu pouze tehdy, bude-li zcela ignorována celá jedna polovina mého výkladu, v níž - stejně jako v následující knize Mediální obraz islámu (Covering Islam) - tvrdím,
že vůči zmíněné interpretační snaze není imunní ani primitivní komunita, ke které náležíme svým původem, a že to, co se Západu jeví |ako zrod, návrat či obroda islámu, jc ve skutečnosti zápasem o jeho definici mezi jednotlivými islámskými společnostmi. Žádný jedinec, úřad ani instituce nemá nad touto definicí absolutní moc; boj o ni jc toho zjevným důsledkem, lipistemologickýrn omylem fundamentalismu je de* mněnka, že „fundamenty" jsou ahistorické kategorie, které nepřísluší věřícím kriticky zkoumat, ale pouze je slepě přijmout. Pro stoupence obnovené verze raného islámu představují orientalisté (podobně jako například Salman Rushdíe) nebezpečí, nebof tuto verzi rozmělňují, vrhají na ni stín pochybnosti a dokládají její nevěrohodnost a lidský původ. Přínos mé knihy pro ně proto spočíval v tom, že poukazovala na nebezpečí představované oiientalisty a vytrhovala islám z jejich
SDíi NÍ.
Mým záměrem bylo přirozeně něco zcela jiného, zmíněný pohled však přetrvává i nadále. Důvod tohoto stavu spatřuji jednak v tom* že není snadné akceptoval bez obav myšlenku, že realita naších životů prochází neustálými proměnami a cokoli, co by bylo možné označit za její stabilní podstatu, je ustavičné napadáno a zpochybňováno. Patriotismus, xenofobní nacionalismus a otevřený šovi ni sinus představují běžné reakce právě na strach tohoto druhu. Všichni se potřebujeme o něco opírat; otázkou je, nakolik extrémní a neměnná je naše formulace toho, co tuto oporu tvoří. V případě údajné neměnné podstaty islámu či Orientu jsou podle mého názoru podobné představy právě jen představami, které - což je podstatné - společně akceptuji komunita muslimských věřících a obec orientalistu, Mé výhrady k tomu, co označuji slovem orientalismus, nespočívají v tom, že jde o překonaný způsob studia orientálních jazyků, společností a národů, ale že jako mysle fíkový systém přistupuje k heterogenní, dynamické a kompletní fea-itr liil.-kr i\i-.l.'ii<i- / ji'\-.riti<.kv ■■--■■! i ■ -" lí I i —i iekéhu i i ľ'disku: k •• i r důsledkem takového přístupu je pak předpoklad nemenné orientální reality i protikladné, stejně nadčasové podstaty západní civilizace, sledující Orient z dálky a jistého nadhledu. Taková metoda zcela zastírá existencí historických změn, a především - alespoň z mého hlediska -
skutečné zájmy orientalistu. Ty ovsem, navzdory pokusům rozlisovat mezi „čistou*1 orientalistickou vědou a podporou imperiál nich snah, nelze zcela oddělit od obecného kontextu imperialismu, jehož moderní globální fázi zahájil Napoleonův vpád do Egypta roku 1798,
Mám tu na mysli onen křiklavý kontrast mezi slabším a silnějším, který je zřejmý od samého počátku novodobých evropských kontaktů s takzvaným Orientem. Ostentativní učenost a grandiózna Napoleonova Popisu Egypta,, jehož masivní svazky odrážejí systematickou práci vědeckých šiků opírajících se o moderní koloniální armádu, zastínily individuální svědectví, jakým je například trisvážkové dílo Abdarrahmá-na al-Dzabartíhn, popisující francouzskou invazi z pohledu jejich obětí. Ačkoli lze namítnout, že Popb Egypta je čistě vědecké, a tudíž objektivní pojednání o Egyptě na počátku devatenáctého století, přítomnost textu Džabartího (jehož Napoleon nezná ani jej nebere na vědomí) naznačuje, že věc se má jinak. Napoleonův popis je „objektivní" zprávou z hlediska m očného jedince snažícího se udržet Egypt v rámci francouzské imperiálni sféry: výpověď Džabartího je naproti tomu dílem člověka, na jehož úkor se tak stalo a který liyl obrazné řečeno zajat a přemo-.-■■n.
Jinými slovy, Popis Egypta a zápisky Džabartího nejsou pouze netečnými dokumenty, jež svědčí o věčné odlišnosti Západu a Orientu, nýbrž společně vytvářejí jistou dějinnou zkušenost, ze které se odvíjejí zkušenosti nové a jíž naopak jiné předcházely, Zkoumat historickou dynamiku takové řady zkušeností je přirozeně náročnější než se uchý-Ľt ke stereotypům typu „konfliktu mezi Východem a Západem": i proto je Orientaltíunasi mylne vnímán jako skrytě protízápadné laděné dílo, které - v důsledku nežádoucího či dokonce úmyslného retrospektivního pohledu doprovázejícího takové čtení (tak jako u všech výkladů založených na zdánlivě stabilních binárních opozicích) - má upozornit na nevinnost islámu a násilí, jež je na něm pácháno.
Druhý důvod, proč se antiesenciaUstická povaha mého výkladu ukázala jako těžko přijatelná, je politické a naléhavě ideologické povahy. Ani v nej menším jsem netušil, že rok po vydání Onerttalismu zasáhne hrán dalekosáhlá islámská revoluce ani že konflikt mezi Izraelem a Pa-
37Ó
lestinci - od izraelského vpádu do Libanonu roku 1982 až po začátek vUifády koncem roku 1987 - nabude tak kruté a trvalé podoby. Zmírnit či dokonce ukončit zjevně nekonečný konflikt mezi Východem a Západem, představovaný na jedné straně Araby a islámem a na druhé křesťanským Západem, nedokázal ani konec studené války. O nic méně ostré mocenské boje pak propukly v důsledku sovětské invaze do Afghánistánu; snah islamistických skupin změnit během osmdesátých a devadesátých let politický status quo v Alžírsku, Jordánsku, Libanonu, Egyptě či na Izraelem okupovaných tíze mích a amerických i evropskýiJi reakcí na ně; vysíláni islámských bojůvek ze základen na pákistánském území proti Rusům v Afghánistánu; války v Perském zálivu; pokračující podpory Izraele; a konečně „islámu" jako nového tématu vzrušených a ne vždy přesných a dobře informovaných zpráv médií i odborného zájmu. To vše vyvolávalo v lidech nucených identifikovat se téměř denně se Západem nebo naopak Východem pocit zvyšujícího se útlaku. Prak-ticky každý se stal součástí věčného rozlisování mezi „námiu a „jimi1*, jehož dňaludkem bylo mimo jiné ne právě povznášející vědomí vlastní posílené, prohloubené a zostřené identity.
Tento bouřlivý kontext měl na Qnettta&smm pozitivní i negativní dopad. Čtenářům v arabském a islámském světě, kteří západní tlak vnímali s úzkostí a napětím, se kniha jevila jako první přímá odpověď Západu, jenž orientálcum nikdy nedokázal naslouchat a neodpustil jim právě jejich orientální podstatu. Vzpomínám si, že v jedné z prvních arabských recenzí jsem byl popisován jako hrdinný zastánce ponížených a utlačovaných Arabů, který se odvážil vyzvat západní moc k jakémusi památnému a romantickému přímému souboji. Navzdory tomuto zveličení se knize skutečně podařilo vyjádřit, jak Arabové přetrvávající nepřátelský přístup Západu vnímají, a zároveň na to reagovala způsobem, který mnoho vzdělaných Arabů považovalo za odpovídající.
Nepopírám, že jsem si při psaní byl vědom subjektivní pravdy vyjádřené Marxem ve větě. kterou jsem použil jako jedno z mot knihy („Nemohou se sami zastupovat: musí být zastupováni1*), totiž že máte-li pocit, že je vám odpírána možnost vyjádřit vlastní názor, o to l.vrději o ní
budete usilovat. Jak výmluvně dokládají dějiny osvobozeneckých hnutí dvacátého století, i utlačovaný je schopen promluvit sám za sebe. Neměl jsem ovsem dojem, že bych tím pomáhal udržovat nepřátelství mezi zmiňovanými soupeřícími politickými a kulturními bloky, jejichž, kun strukcijsem popisoval a jejichž děsivé důsledky jsem se naopak snažil zmírnit. Jak jsem již Uvedl, opozici mezi Orientem a Západem považuji za zavádějící a zcela nežádoucí; čím méně bude důvěryhodná z hlediska popisu čehokoli kromě fascinujících dějin interpretací a mocenských zájmů, tím lépe. Jsem rád, že mnoho čtenářů v Británii a Americe i v anglofonních regionech Afriky, Asie. Austrálie a Karibiku moji knihu pochopilo jako podporu projevů toho, co bylo později označeno termínem rnultikultuialismus, a odmítnutí xenofóbie a agresivního, rasově orientovaného nacionalismu.
Častěji byl Orientalisinus ovšem považován za svědectví o oněch utlačovaných - cosi jako hlas ubožáků tohoto světa - než za multikulturní kritiku moci využívající ke svému postupu věm-rUih po/umikú. a jíviu autorovi byla přisuzována role autenticky se projevujícího vědomí toho, co bylo předtím v odborných textech daného diskursu - historicky omezeného na západní čtenáře - potlačeno nebo zkresleno. Tento důležitý moment ovšem jen posiloval představu jasně vymezených soupeřících entit oddělených nepřekonatelnými rozddy, kterou moje kniha jasně odmítá, z níž však paradoxně vychází a na které závisí. Nikdo z orientalistu, o kterých píši, zřejmě nikdy nepomýšlel na to, že by jeho práce měly být čteny orientálci. Orientalistický diskurs se svou vnitřní soudržností a jasně stanovenými postupy byl určen výhradně západnímu městskému publiku. Platí to stejnou měrou o autorech, jako byli Edward Lane ci Gustave Flaubert, které fascinoval Egypt a jež upřímně obdivuji, nadutých koloniálních úřednících typu lorda Cromera, znamenitých vědcích, jako byl Ernest Renan, či pyšných aristokratech jako Arlhur Bulťour; ti všichni na orientálec pohlíželi svrchu a pociťovali vůči nim odpor, af už jim vládli neboje odborně zkoumali. Musím se přiznat, že naslouchat jejich rozličným výroků 111 a orientalistickým debatám mi působilo jisté potěšení, stejné jako mne těšilo seznámit evropské i mimoevropské čtenáře s mými vlastními závěry. Vděčím za to
J7tS
bezpochyby tomu, že tni bylo umožněno překročit zmíněnou imperiálni hranici mezi Západem a Východem, zapojit se do západního života, ale současně si uchovat jisté organické spojení s místem svého původu. Zdůrazňuji pŕilotti. že šlo o akt překročení, nikoli zachování dáno hra-nice, a věřím, že Orienialhmus to jako kniha dokazuje, zvláště hovoří m--li o potřebě humanitní vědy, jež by se dokázala vymanit z vnucených omezeni a směřovala k neeseneiulisúckéum a nad objekt svého zájmu se nevvvy sujícím n poznani.
Tyto ohledy nejspíš ještě posílily potřebu chápat moji knihu jako svědectví o lidské bolesti a utrpení a jako odvetu, jíž se měl Západ dočkat jíž dávno. Podobně zjednodušenou charakteristiku díla. které jc v tom, co říká o jednotlivých představitelích, obdobích a stylech orientalismu - nechci být v tomto bodě falešně skromný - poměrně jemni odstíněno a propracováno, musím ovšem s lítostí odmítnout. Každá z mých úvah vnáší do celkového obrazu změny, podtrhuje rozdíly a rozlišuje mezi jednotlivými autory a obdobími, přestože se všechny vztahují k témuž tématu. Cist tyto rozbory Chateaubrianda, Flauberta, Burtona či Lanea, klást neustále důraz na totéž a podle banálního vzorce „útoku na západní civilizaciw z textu vyvozovat stále stejné omezené závěry je podle mého soudu příliš zjednodušující a chybné. Současně se ovšem domnívám, že v dílech současných orientalistických autorit, jako je například až komicky neodbytný Bernard Lewis, je zcela namístě spatřovat politicky motivované a nepřátelsky laděné postoje, přestože jsou maskovány uhlazeným stylem a předstíráním odborné zdatnosti.
Znovu se tak dostáváme k politickému a historickému kontextu knihy, který hrál samozřejmě ve vztahu k jejímu obsahu jistou roli. Jeden z nejbystřejších a nej promyšlenějších komentářů k tomuto vztahu poskytl ve své recenzi Basim Musallam (MER1P, 1979). Začíná srovnáním mé práce se starším pokusem o de mystifikaci orientalismu z pera libanonského učence Michaela Bustu ma (Kitábal-gharibjial-gharb* 1895). Hlavní rozdíl podle něj spočívá v tom, že zatímco moje kniha je o ztrátě, Rustumova nikoli:
379
R us tu m píše jako svobodný člověk a člen svobodné společnosti: Syra ti hovořící arabsky, občan dosud nezávislé osnianské říše.,, Edward Saíd naproti tomu nedisponuje obecně uznávanou inentitflVJ, neboť flPÍ v otázce jeho vlastního národa nepanuje obecný souhlas. Lze si představit, že SaicJ a jeho generace mají občas pocit, jako by pod nohama ncmčli nic pevnějšího než zbytky zničené společností Rushimovy Sýrie a vzpomínky. Za Límce jiní v Asii či Africe zaznamenali v současně éře národně osvobozeneckých snab úspěch, síde řnůíeine bohužel zatím mluyít jen o zoufalém odpom proti drtivé převaze a sledu porážek. Autora knihy proto nelze označit jen jako „Araba"; jde o Araba se zcela konkrétním původem a zkušenostmi, (s. 22}
Musallam správně podotýká, že například AJžířau by podobně pesimistickou knihu - která se navíc téměř nevěnuje dějinám vztahů, mezí Francií a severní Afrikou, zejména Alžírskem - jistě nenapsal-Aěkoli tedy v zásadě souhlasím s myšlenkou, že OríeniyZemití se opírá o extrémně konkrétní osobní pocit ztráty a proces národní dezintegrace -jen pár let předtím, než Orientalismits vznikl, pronesla Golda Meirová svůj nechvalně známý a velmi orientalistický laděný výrok, že žádný palestinský národ neexistuje -4 rád bych zároveň dodal, že ani v něm, ani v následujících dvou knihách, Palestinské otázce (The Questíon ol Palestině, 1980) a Mediálním obrazu islámu (1981), mi nešlo o to, předložit politický program usilující o obnovení národní identity a vzkříšení nacionalismu. Ve zmíněných pozdějších ptačích jsem se ovšem pokusil doplnit to, co v Orientalismu chybělo - především jistý subjektivní náčrt alternativního obrazu Palestíny a islámu jako součástí Orientu.
Ve všech svých dílech jsem ovšem zůstal v zásadní opozici k samolibému a nekritickému nacionalismu. Obraz islámu, k němuž jsem se hlásil, se neopíral o asertívní diskurs a dogmatickou ortodoxii, ale naopak o myšlenku, že v islámském světě i mimo něj existuji jisté interpretační komunity, které spolu vedou dialog rovných s rovnými. Můj názor na Palestinu, poprvé formulovaný v Palestinské oifízťč, se nezmenil dodnes: k extrémnímu nativísmu a militantnímu militarismu nacio-
nalistu jsem vznesl řadu výhrad a nabídl kritický pohled na arabské
prns: ri-ilí. |.- e 11 ■" I i i: - k = ij.-jin- . nláídíii Iz-Mcle. (■ i i i" - - ■. > j.- ■ ■ 111 lí explicitnímu závěru, že ukončení vlekoueí se války iiujžk při nést jedině dohoda mezi oběma postiženými komunitami, arabskou i židovskou. (Za zmínku s Loji, že ačkoli zmíněná kniha počátkem osmdesátých let vyšla v kvalitním hebrejském překladu v malém izraelském nakladatelství Mi fras, do arabštiny dosud přeložena nebyla. Všichni arabští nakladatelé, kteří o ni projevili zájem, žádali, abych upravil nebo zcela odstranil pasáže otevřeně kritizující ten či onen arabský režim - včetně OOP -, čemuž jsem odmítl vyhovět,)
S lítostí musím konstatovat, že onen aspekt Orinntal-ismut který zmírňoval nacionalistický zápal, jejž někteří vyvozovali z inc kritiky orientalistických sklonu k imperialistické dominanci a nadvládě, zůstal v případě arabské recepce Orientalismu navzdory kvalitnímu překladu Kamála Abú Díba v podstatě ignorován. Hlavní přínos pečlivého přetlumočení přitom spočíval v tom, že se téměř dokonale vyhnul arabizo-vanýni západním výrazům; termíny jako dUkurs, simiilaJenim, paradigma či kód byly nahrazeny pojmy z klasické arabsko rétoriky. Překladatelovým záměrem bylo vřadit mé dílo do dané plnohodnotné tradice, aby tak z kulturně rovnoprávného postavení oslovovala druhou. Domníval se, ze touto formou bude možné ukázat, že epistemologickou kritiku lze formulovat nejen v rámci západní, ale i arabské tradice.
Převažující dojem konfrontace mezi mnohdy především emocionálně vymezeným arabským světem a ještě emocionálněji vnímaným světem Západu ovšem zastínil skutečnost, ie Orientalismas byl koncipován jako kritická studie, a nikoli jako obraz dvou znesvářených a zcela protichůdných identit. Popis nadvlády jednoho typudiskursu nad jiným v samém závěru knihy byl zamýšlen jako podnět k debatě, jež by mohla arabské čtenáře a kritiky přimet k usilovnější snaze orientalistickému systému čelit. Místo toho jsem ae dočkal kritiky za to, ie GC podrobněji nevěnuji Marxovi (pasáže, na něž se nejvíce zaměřili dogmatičtí arabští a indičtí kritici, byly právě ty věnované Marxově vlastní orientalistické předpojatosti), který se ve svých názorech údajně dokázal nad své zjevné předsudky povznést, případně za to, žc nedoceňuji pozitivní přínos
orientalistu, Západu a tak dále. Stejně jako v prípade obrany islámu se mi podobné uchylování k marxismu 61 „Západu" jako uceleným koherentním systémům jeví jako snaha zlikvidovat jeden ortodoxní systém s pomocí jiného.
Rozdíl mezi arabskou reakcí na Orientalismus a jeho recepcí jinde podle mého soudu výstižně dokládá, jak desetiletí ztrát, frustrace a absence demokracie ovlivnila arabský intelektuální a kulturní život. Zamýšlel jsem kniho včlenit do již existujícího myšlenkového proudu usilujícího osvobodit intelektuály z pout systémů, jakým je právě orienta-liemus. a chtěl jsem, aby čtenáře podnítila k napsání jejich vlastních studií, které by otevřeně a vstřícně přistoupily k historické zkušenosti Arabů i jiných národů a postavily ji do nového svěda, V Evropě, Spojených státech, Austrálii, na indickém subkontinentu, v Karibiku, Irsku, Latinské Americe i některých částech Afriky se tak opravdu stalo. Fíova vlna studií afrikanistíckého a indologického diskursu, alternativní historie, proměny, k nimž došlo v oboru postkolouiální antropologie, politologie, dějin umění, literární kritiky či muzikologie, dalekosáhlý rozvoj feministického diskursu a studií menšin - pro všechny tyto oblasti k mému potěšení Orientalismus přinesl jistý podnět. Nakolik mohu soudit, v arabském světě bohužel k podobnému vývoji nedošlo - zčásti proto, že mé dílo je tam právem považováno za eurocentrické, zčásti z důvodu, o němž se zmiňuje Musallam: bitva o kulturní přežití má příliš dominantní charakter, takže knihy, jako je ta moje, se nedočkají zcela plnohodnotné intepretace a jsou považovány spíše za obranná gesta ve prospech „Západu" či naopak jeho protivníku.
Mezi programově striktními a neústupnými americkými a britskými akademiky si Orientalismus a spolu s ním prakticky celé mé dílo vysloužilo kritiku za „reziduálni" humanismus, teoretickou nekonzistentnost a neuspokojivý či dokonce sentimentální přístup k otázce determinace jednání. Musím se přiznat, že mne tyto výtky spíše těší, Orientalismus nebyl psán jako do posledního detailu propracovaná teoretická práce, ale jako apelatívni a aktivistická kniha. Nikdo dosud přesvědčivě nevyvrátil tvrzení, že individuální myšlenkové úsilí je navzdory existencí všemožných systémů, diskursu a hegemonií (které přirozeně nejsou
382
zcela dokonalé s nezbytné} v jistém obtížné předatelném smyslu vžily výstřední a - ve smyslu, v jakém o tom mluví Gerard Manley llopkins - původní. Můj zájem o orientalismus jako kulturní fenomén - podobně jako v případě imperialistické kultury, o níž hovořím v knize Kultura a imperialismus (Culture and Imperialism) z roku 1993 - podnítila jeho proměnlivost a nepředvídatclnost, tedy vlastnosti, jež dodávají dílům autorů typu Massignona a Hurtona překvapivou sílu. ba dokonce přitažlivost. Ve své analýze orientalisrnu jsem se přitom snažil o zachycení jeho konzistentnosti i nekonzistentnosti, ledy jistého rozpětí, které lze postihnout pouze tehdy, zachová-Jí si autor právo na jistou emocionalitu vlastního přístupu: právo nechat se dojmout, rozhněvat, překvapit i potěšit. Z tohoto důvodu je také podle mého názoru třeba dát v debatě mezí Cayancm Prakashem na jedné a Rosalindou 0'Hanin novou a Davidem Washbrookem na druhé straně za pravdu spíše ťra-kashovu mobilnějšímu postslrukturalistickétmi přístupu.- Pracím Ho-miho Bhabhy, Gayatri Spivakové či Ashise Nandyho, opírajícím se o místy až závratně subjektivní vztahy vzniklé během koloniálního období, pak z téhož důvodu nelze upřít jejich vlastní podíl na odhalování humanistických pastí nastražených systémy typu orientalismu.
Nástin kritických proměn Orientalismu bych rád uzavřel poznámkou o skupině lidí, jejichž hlas byl - nikoli nečekaně - v reakcích na mou knihu slyšet nejvíc, tedy o samotných orientalístech. Nepatřili k hlavním adresátům mé knihy; smyslem mého záměru vrhnout na jejich práci jisté světlo bylo spíše seznámit ostatní humanitní vědce s postupy a genealogií jednoho z oborů celé této oblasti. Termín „nrientalismus" pak měl upozornit na přesah původně čistě profesního přístupu do obecně kulturního rámce, literatury, ideologie a společenských a politických postojů. Hovořilo někom jako o orientálci neznamenalo označit jej pouze za jedince, jehož jazyk, místo původu a dějiny byly předmětem odborného zájmu; často bylo míněno spíše jako hanlivý výraz pro podřadný typ člověka. Nepopírám tím, že v mysli umělců typu Nervala či Ségalena podněcovalo slovo „Orient" jedinečné asociace exotiky, krásy, záhad a příslibů, vždy však zároveň představovalo širokou historickou generalizaci. Termínem orientalista pak začal být označo-
ván především vědecky erudovaný, většinou teoreticky zaměřený odborník na jazyky a dejiny Východu. Jak mi v březnu 1992, několik měsíců před svou předčasnou smrtí, napsal Albert Houraní, politováníhodným důsledkem mé pádné argumentace (kterou mi, jak uvedl, nevyčítá) bylo, že termín „orientalismus" prakticky ztratil svůj původně neutrální význam a stal se jednoznačně hanlivým pojmem. Svůj dopis uzavřel poznámkou, že by byl dal přednost tomu, používat výraz i nadále ve smyslu „omezené, poněkud nudné, ale legitimní vědecké disciplíny vi.
Ve své vyvážené recenzi na Orientalismus z roku 1970 Houráni mimo jiné namítl, že upozorňuji na zveličování, rasismus a obecně nepřátelské postoje řady orientalistických dél, na druhé straně však opomíjím jejich nemalý vědecký a humanistický přinos. Marshall llodgson, Claude Cahen i André Raymond, které v této souvislosti uvedl, si (vedle řady německých odborníků) zcela jistě zaslouží uznání za svůj příspěvek k rozvoji lidského poznání. To ovšem nijak neodporuje závěrům Orientalismu; trvám zároveň na tom, že v orientalistickém diskursu převládají názorové struktury, nad kterými nelze jednoduše mávnout rukou. Nikdy jsem netvrdil, že dílo jednoho každého orientalisty je špatné, přemrštěné nebo ve svých rysech zcela totožné s ostatními. [Nadále však věřím, že součástí dějin orientalistiky jsou případy účasti orientalistu na imperiálu ich mocenských snahách, které by bylo bláhové považovat za zcela nepodstatné.
Houraního požadavek proto chápu, mám ovšem vážné pochybnosti o tom, zdali je možné odborné orientalistické aktivity zcela oddělit od jejich komplikovaného a ne vždy lichotivého kontextu. Přestože odbor-rnka na oMtiarido? či fátímovské písemnictví si jistě dokážeme představit jako typ orientalisty, o němž Houráni hovoří, musíme si zároveň položit otázku, kde, jakou formou a s podporou jakých institucí a úřadů dnes k podobným výzkumům dochází. Celá řada autorů si po vydání Orientalismu takové otázky položila i v souvislosti s těmi nejesoterič-tějšími vědeckými typy, někdy se zdrcujícími výsledky.
Vyskytl se ovšem i případ pokusu o polemiku v tom smyslu, že kritika orientalistu (zvláště v mém případě) jc nesmyslná a zároveň pro-
:,\\\
tiehůdná samotné myšlence objektivního vědeckého výzkumu. Autorem tětopolemíky je Bernard Lewis, kterému jsem ve své knize věnoval pár kritických stran. Patnáct let po vydání Orientalkmti napsal Lewis několik studií, zčásti sehraných do svazku Islám a Západ (Islam and the West). Jedna z hlavních partií této knihy představuje útok na moji osobu, doplněný texty, jež obsahují celou řadu nedomyšlených a typicky orientalistických výroků - muslimovo mají odpor k modernitě, islám nikdy neprovedl odluku církve od státu a tak dále - vyslovovaných s extrémní dávkou zobecnění a bez jakékoli zmínky o rozdílech mezi jednotlivými muslimy, skupinami, tradicemi či obdobími. Jelikož Lewis se v jistém smyslu sám prohlásil mluvčím orientalistické tradice, proti které byla moje kritika původně namířena, stojí za to věnovat jeho případu bližší pozornost. Lewisovy názory jsou bohužel široce rozšířeny mezi jeho přívrženci a imitátory, jejichž úkol zřejmě spočívá v tom, nedat západnímu publiku zapomenout na hrozbu v podobě rozvášněného a ve své podstatě nedemokratického a násilného islámského světa.
Lewisova výřečnost dokáže jen slězi zakrýt ideologické pozadí jeho postoje a jeho výjimečný dar téměř vše dezintepietovat. Zmíněné vlastnosti jsou přirozeně tradičními orientalistickými atributy, někteří z jejich nositelů měli však alespoň odvahu být ve svém očeiňování islámských i dalších mimoevropských národů upřímní. Lewis nikoli. Jeho postup spočívá v tom, že překroutí fakta a doplní je falešnými analogiemi a narážkami, přičemž vše obestře aurou vševědoucí a trpělivé autority, jakou podle nčj vyžaduje odborný styl. Typickým příkladem je analogie, kterou spatřuje mez.i mou kritikou orientalismu a hypotetickým útokem na studium antiky, který, jak uvádí, by byl zcela pošetilý. V tom má jistě pravdu, mezi oběma oblastmi je však propastný rozdíl. Zatímco orientalistický pokus o popis daného regionu byl pouhým vedlejším produktem koloniálního záboru této oblasti, studium antiky se koloniálními výboji na území Bečka v devatenáctém a dvacátém století nezabývá; orientalísté navíc pociťují vůči islámu antipatie, zatímco jejich kolegové přistupují ke klasickému Bečku zcela pozitivně.
:iur,
Současná politická situace, jež si libuje v rasistických protiarabských a protimuslimských stereotypech (a rozhodně ne v útocích na antické ftecko), pak Lewisovi umožňuje prezentovat ahistorická a vědomě politická tvrzení ve formě odborného výkladu, tedy postupem, který' se zcela shoduje s ne pravé chválvlunínymi |u dvtiLi n 11. i.: i. j. i i i:. n i: utalis-dlu koloniální éry.3- Le-wisovo dílo je tudíž zapotřebí chápat jako součást dnešní politické, nikoli čistě intelektuální sféry.
Naznačovat, jak to činí Lewis, že orientalistický zájem o islám a Araby je odbornou disciplínou, kterou lze tudíž umístit do téže kategorie jako klasickou filologii, je absurdní a zhruba stejně vhodné jako srovnávat početné izraelské arabisty a orientalisty spolupracující s okupačními úřady na Západním břehu a v pásmu Gazy s vědci typu Wilamowit-ze nebo Momrnsena. Lewis by na jedné straně rád prezentoval orientalistický výzkum islámu jako oblast nevinného a nadšeného vedeckého bádání, na druhé však předstírá, že orientalistická věda je příliš složitá, rozmanitá a specializovaná, než aby ji neorientalista (jako já a mnoho dalších) mohl kritizovat. Jeho taktika tu spočívá v potlačení značné části dějinné zkušenosti, jak jsem již uvedl, evropský zájem o islám byl podnícen nikoli zvědavostí, ale strachem z monoteistické, kulturně a vojensky vyspělé konkurence vůči křesťanství. Mnoha historiky bylo doloženo, že prvními evropskými učenci, kteří se zabývali islámem, byli středověcí polemikové, jejichž spisy měly odvrátit hrozbu muslimských hord a odpadlictví. Tato směs strachu a nepřátelství přetrvává v různých podobách dodnes v oblasti vědeckého i nevědeckého zájmu o islám, kterýr je chápán jako součást regionu tvořícího imaginatívni, geografický i historický protiklad Evropy a Západu - Orientu.
Nej zajímavějšími aspekty orientalistického přístupu k islámu a Arabům jsou jednak formy, jakých nabyly dosud přežívající pozůstatky zmíněných středověkých stanovisek, jednak dějiny a sociologie vztahů mezi orientalistickými aktivitami a společnostmi, které tyto aktivity uvedly v život. Silné vazby existují například mezi orientalismem a lite rsírní imaginací či imperiálními postoji. V mnoha obdobích evropských dčjin je podnětné sledovat přenos myšlenek na téma islámu mezi učenci a odborníky na jedné a básníky, prozaiky, politiky a žurnalisty na
druhé straně. Existuje rovněž pozoruhodná (nikoli však nepochopitelná) paralela mezí vzestupem moderní orientalistické vědy a vznikem rozsáhlých britských a francouzských koloniálních říší; právě tímto zcela zásadním bodem se Lewis odmítá zabývat
Přestože vztah mezi typickým britským Wasickýrri vzděláním a rozšiřováním britského impéria je pravděpodobně složitější, než by se domníval Lewis, v dějinách moderní filologie nenajdeme nápadnější spojitost mezi mocí a procesem poznáním, než je ta, jež se týká právě orientalistiky. Většina informací o islámu a Orientu, kterých koloniální velmoci využily k ospravedlnění své politiky, pocházela právě od orientalistu; nedávná kolektivní studie OríeřiťaíisffHis a postkotoniáim krize (Orientalism and the Postcolonial Predieaiucnt)4 na řadě pečlivě dokumentovánýeh případů dokládá, jak byly poznatky orientalistické vědy využívány koloniální správou v jižní Asii, Pravidelná výměna informací mezi areáhiimi vědci včetně orientalistu a ministerstvy zahraničních věcí pokračuje dodnes. Rada stereotypů týkajících se údajné islámské a arabské smyslnosti, lenosti, fatalis-mu, krutosti, úpadku či bohatství, jaké najdeme u autorů od Johna Buchaná až k V. S. Naipaulovi, byla zároveň premisami, z nichž vycházelo bádání akademických orientalistu. V oboru Indologie a Sinologie přitom podobně vydatného přenosu všemožných klišé do obecné kultury nejsme svědky, ačkoli i zde si lze povšimnout jistých vazeb a výpůjček. Podobnost nenalezneme ani mezi typickým vztahem sínologů a indologů k předmětu jejich zájmu a skutečností, že mnoho evropských a amerických vědců nedokáže navzdory celoživotnímu studiu islámu nalézt k tomuto náboženství a jeho kultuře vřelejší vztah, o obdivu k nim nemluvě.
Tvrdí-li Lewis a jemu podobní, že všechny zmíněné postřehy jsou pouze projevem snahy držet se „módních témat", vyhýbají se tím mimo jiné odpovědi na otázku, proč nemálo specialistů na oblast islámu nadále poskytuje konzultace vládám usilujícím o ekonomické vykořisťování islámských zemí, nadvládu nad nimi nebo agresi vůči nim, připadne pro tyto vlády přímo pracuje, a proč nemálo vědců - včetně Levvise samotného cílí potřebu úl o. i. pn A i 111 ■. ■ ■ I ■ riiírnarab-k) u či islamským národům a zároveň tvrdit, že „klasická" islámská kultura zůstává předmětem nezaujatého vědeckého zájmu. To, že jsou odborníci na dějiny
387
5
stredu včkých islám skytli společenství ministerstvem zahraničí Spojených států vysíláni informovat diplomatická míse v oblasti Perského zálivu o bezpečnostních zájmech USA v tomto regionu, není zcela totéž jako láska k antickému Řecku, o níž I.ewis hovorí v případě údajne srovnatelného oboru klasické filologie,
Není proto překvapením, že v oblastí islámských a arabských studií, jejíchž zástupci vždy halasné popírají j akouknl i spojitost se státní mocí, se až d r> nedáv n a neobjevila žádná kritická reflexe vazeb, které jsem právě popsal, a že Lewis dokáže s klidem prohlásit, že kritika orienta-lismu je „nesmyslná". Překvapivé není ani to, že až na pár výjimek působí většina negativních reakcí na mé dílo z pera „specialistů4' Lewi-sova typu tak trochu jako popis šlechtického; sídla, jehož poklid byl narušen vpádem neurozeného vetřelce. Jedinými odborníky (op«t až na několik výjimek), kteří se skutečně pokusili reagovat na to, oč mi šlo -nikoli tedy pouze vymezení orientalísmu, ale také o jeho vztahy, vazby, politické tendence a světový názor -, byli sinologové, tndologově" a mladší generace vědců zabývajících se problematikou Blízkého východu a nakloněných moderním vlivům a politickým stanoviskům spojeným 3 kritikou orientalismu. Příkladem může být Benjamín Scliwartz z Harvardovy univerzity, který v rámci svého projevu z pozice předšé1 dy Asociace asijských studií (The Asian Studies Assoeiation) roku 1982 polemizoval s některými prvky mé kritiky, zároveň však vyslovil souhlas s mým stanoviskem z intelektuálního hlediska,
Mnozí zasloužilí a rabí sté a islamologové reagovali na moji knihu ukřivděným rozhořčením, které v jejich případě nahradilo sebereflexi: většina z nich přitom použila výrazů typu „ostudný", „zneuctění'1 či „urážka1*, jako Iry už sama kritika představovala nepřípustné narušeni jejich nedotknutelné akademické svatyně- Lewísova obrana tu působí zvlášť neupřímně s ohledem na to, že právě on se opakovaně a vášnivé vyslovoval k arabským i dalším otázkám v Kongresu, na stránkách Cotn-menta ty i jiných fórech. Náležité zhodnocení Lewisovy osobnosti musí proto vzít v potaz i politický a společenský rozměr jeho ohraný „ctí1* daného oboru — obrany, která se, jak je zcela zřejmé, skládá ze spleten-ce polopravd, jež mají oklamat laického čtenáře.
;::;;
Stručně řečeno, vztah mezi islámskými či arabskými studii a moderní evropskou kulturou lze zkoumat, aniž by bylo nutné katalogizovat
k ■ .-i- i ■. i k;i/iK | •!'. ■]  '' • • ľ . • 111. i i -:: r   • : ■ .\\ ;   \ -     • e Iv. h
bylo oneutulísty napsáno, a pak to vše označit nálepkou prohnilého a bezcenného imperialismu. O nic takového jsem se ostatně nikdy nepokoušel. Jen naprostý ignorant by mohl prohlásil, že oriciitahstč Se provinili zločinným spolčením nebo že „Západ" jc synonymem zla; Lewis a jeden z jeho epigonů, irácký novinář Kanaan Makkíju, se ovšem nezdráhají mi právě tyto názory připsat. Bylo by však pokrytecké popírat kulturní, politický, ideologický a institucionální kontext, v jehož rámci vědci i ostatní o Orientu píší, uvažují a hovoří. Jak jsem již uvedl, nesmírně důležité je uvědomit si, že důvod, proč se proti orientalismu staví tolik přemýšlivých obyvatel Východu, spočívá v tom, že jeho moderní diskurs je zcela správně vnímán jako diskurs mocenský, jehož kořeny spočívají v koloniální éře. Právě to bylo tématem nedávného úspěšného sympozia s názvem „Kolonialismus a kultura" .J V diskurau tohoto typu, vycházejícím zejména z předpokladu, žc islám je monolitického a neměnného charakteru, a lze jej tedy prostřednictvím „expertů" využít ve prospěeh domácích pohdekých zájmů, nespatřují muslimové, Arabové ani jiný dehumanizovaný méněcenný národ sami sebe jako reálně existující lidské bytosti, stejně jako své protějšky nemohou považovat za pouhé učence. To, co v moderním orientalístickém diskur-bu a jeho obdohách týkajících se původních obyvatel Ameriky a Afriky zaznamenávají především, je trvalá snaha popřít, potlačit či zkreslit kulturní kontext těchto myšlenkových systémů s cílem udržet zdání jejích vědeckosti a objektivity.
Rozhodné však nemám v úmyslu tvrdit, že názory zastávané Lewisem a jemu podobnými jsou navzdory svému rozšíření jedinými* které se
l.-li - in |i. .....- : ■ : ■: ■ 11 ■ - ■ ■ -1 i ■ -: ■ ■ I ■ j - -- i I -- ľ  ; rni síle I 'aktem je, že
oři zániku Sovětského svazu usilují někteří vědci a žurnalisté o to, na-
lézt novou rfjjjj. zja v orientalizovaném jgtámu. Elektronická i tištěná média jsou v důsledku toho zaplavována nedůstojnými stereotypy, jež kladou rovnítko mezi islám a terorismus, Araby a násilí nebo Orient a tyranii. V některých částech Blízkého a Dálného východu také došlo k návratu k nativistiekčmu náboženství a primitivnímu nacionalismu; jedním z nejosludnějších projevů tohoto vývoje je dosud platná íránská fatwa proti Salmanu Rushdiemu, Tím ovšem není obraz současné situace vyčerpán; ve zbývající části tohoto textu bych se proto rád věnoval novým směrům ve výzkumu, kritice a interpretaci, které přijaly základní premisy mé knihy, zacházejí však mnohem dál a obohacují tak naše vnímání hloubky dějinné zkušenosti.
Žádný z těchto směrů se přirozeně neobjevil bez jisté přípravy a současně se dosud neprosadil jako obecně uznaný postup či metoda. Mezinárodněpolitický kontext zůstává nadále ve zjitřeném stavu, zatížen idedogizací, nestálostí a napětím i stálou hrozbou násilí. Navzdory rozpadu Sovětského svazu a nové nezávislosti východoevropských zemí budí rozlo/ení umři v mezinárodním měřítku i nadále spiše znepokojení. Jih - kdysi romanticky či s citovým zabarvením označovaný za „třetí svět" - se utápí v dluzích, rozdroben na desítky rozpadajících se čí nespojitých celků sužovaných chudobou, nemocemi a zaostalostí, jež se za posledních deset či patnáct lei dále zvýšily. Hnutí nezúčastněných a charismatičtí vůdci boje za dekolonizaei a nezávislost jsou věcí minulosti; na scéně se naopak znovu objevil znepokojivý model etnických konfliktů a místních válek, který se ovšem, jak dokládá tragický případ Bosny, neomezuje na oblast globálního Jihu. Ve Střední Americe, na Blízkém východě a v Asii pak zůstávají dominantní velmocí Spojené státy, následované s odstupem znepokojenou a jen pomalu se sjednocující Evropou.
Některé z pokusů toto dění popsat a objasnit z kulturního a politického hlediska mají až prekvapivé dramatický ráz. O íundamentalismu byla již řeč. Jeho světskými ekvivalenty jsou návrat k nacionalismu a teorie zdůrazňující zásadní - a až příliš obecné - rozddy mezi jednotlivými kulturami a civilizacemi. Jednou z nich je nedávná a dosti nepřesvědčivá hypotéza profesora Harvardovy univerzity Samuela_Hun-
tingtona, Že polaritu éry studené války nahradil „střel civilizací", založena na domněnce, že západní, konluciánská, islámská i další civilizace jsou od sebe neprodyšně odděleny a jejich příslušníci usilují přede- I vším o to, bojovat proti všem ostatním.6
To je ovšem absurdní, zvláště uvědomíme-li si, že moderní kulturní teorie dnes již obecně akceptovala fakt, žc kultury a civilizace mají naopak hybridní a heterogenní ráz a (jak mimochodem uvádím ve své knize Kultura a. imperialismus) jsou natolik propojené a vzájemně na sobě závislé, že podobně statické či obecně zjednodušující popisy jejich charakteru nemohou obstát. Jak může dnes někdo hovořit o „západní civilizaci", aniž by šlo víceméně o ideologickou fikcí, předpokládající jakousi objektivní nadřazenost hrstky hodnot a názorů, které přitom mají význam především pro dějiny koloniálních výbojů, přistěhovalectví, cestování a míšení obyvatelstva, jež se zasloužily o dnešní tvář západních států? Zvlášť silně to platí pro Spojené státy, které lze dnes popsat pouze jako obrovský palimpsest různých ras a kultur sdílejících problematickou historii dobývání, vyhlazování a samozřejmě i významných kulturních a politických činů. Právě v tom - že jakýkoli pokus vřazovat kultury a národy násilím do vzájemně oddělených a zcela odlišných skupin či kategorií odhaluje nejen následné dezinterpretace
:i lži. nie i to, jak sc původ'-i sval ü věcrai porozumět [:•■'-a. i| i n. ■ ......'■■
ňuje ve schopnost vytvářet fenomény typu „Orientu" či „Západu" -spočívalo jedno z poselství Oňenialismu.
Huntington i další teoretikové a apologeti triumfující západní tradice, například Francis Fukuyama, se přirozeně těší značnému ohlasu u veřejnosti. DoTďácTá to TJštatňe i příznačný případ Paula Johnsona, kdysi levicového intelektuála, dnes však již jen zpátečnického sociálního a politického polemika. Osmnáctého dubna 1993 uveřejnil Johnson v New; York Times Mtigaziiui, ledy ne právě marginálním periodiku, esej s názvem „Kolonialismus se vrací - právě včas" (Colonialism's back - and not a moment too Boon), jehož hlavní myšlenka spočívá v tom, že „civilizované národy" by se měly zhostit úkoiu re kolonizace zemí třetího světa - „kde selhaly i ty nej základnější podmínky eívilizo-váného života" - prostřednictvím systému nucené správy. Johnsonův
WI
model vychází přímo z koloniálního systému devatenáctého století: aby niobii Evropané úspěšně provozovat obchod, tvrdí, bylo notné prosadit jistý politický řád.
Johnsonovy názory našly ohlas také v dílech amerických zákonodárců, v médiích a samozřejmě i samotné zahraniční politice Spojených států, jez si na Blízkém východě, v Latinské Americe a východní Evropě zachovává intervenční charakter, zatímco jinde, zvláště pak ve vztahu, k Rusku a bývalým zniním Sovětského svazut nabývá téměř misionářského rázu. Podstatné ovšem je, ze ve veřejném vědomí lze pozorovat dosud neprobádanou, ale jasně viditelnou trhlinu mezi starými hegemonistickými teoriemi (jejíchž součástí byl i orientalistický myšlenkový systém) a novějšími myšlenkami, k nimž se hlásí nejen dosud přehlížené a diskriminované komunity, ale i široká obec intelektuálů, akademiku a umělců. Naprosto již neplatí, že v minulosti kolonizované, zotročované či utlačované národ v nejsou schopny mluvit samy za sebe a vyžadují, aby tak za ně činili úctyhodní Evropané a Američané mužského pohlaví. Ve vědomí žen, menšin a rozličných marginalizo váných
skúpi n íl..j Šlo !■. ľCľolm i i-lio .'• •/-:,! .••.l:\Til.)        - j ■ :■ iv in :■:
v celosvětovém měřítku. Jisté náznaky v tomto směru jsem zaznamenal už při své práci na Omn.t<di$Tft,\i během sedmdesátých let, dnes však jde o jev natolik zjevný, že jej nemůže přehlížet nikdo s vážným zájmem
0 odborné a teoretické studium kultury,
V těchto nových myšlenkových směrech lze rozlišit dva hlavni proudy! postkolonialismuis a postmodernismus. Předpona „post-"1 přitom, jak uvádí ve své studií na téma posikolomalismu Ella Shohatová, spíše než časovou následnost označuje „prvky kontinuity a diskontinuity; důraz je ovšem kladen na nové metody a formy starých kolonialístic-kých praktik, nikoli na fakt, že přicházejí po nich".1 Postkolonialismus
1 postmodernismus se objevily jako související témata kritiky a výzkumu během osmdesátých let a v mnoha případech pohlížejí na díla typu QriMiUilismu jako na své předchůdce. Nemělo by smysl věnovat se zde nekonečným terminologickým debatám, jež oba pojmy obklopují a jsou schopny se zdlouhavě zabývat i tím, je-li nutné psát oba výrazy s pomlčkou či nikoli. Místo na izolované a výstřední jevy či komický žargon
se zaměřme spíše na proudy a snahy, které mohou mít pro knihu vydanou roku 1978 jistou relevanci nyní, o šestnáct let později.
Většina z nej podnětnějších prací zabývajících se novým politickým a ekonomickým řádem se dotýká jevu, který Harry Magdoif nazval v nedávném příspěvku „globál izaoí", tedy systému rozšiřování moci nepočetné finanční elity v celosvětovém měřítku, které je doprovázeno růstem cen zboží a služeb a přesunem finančních prostředků z nízko-příjmového sektoru (obvykle mimo oblast západního světa) do oblastí s příjmy vysokými.'' Současně s tímto vývojem s« konstituuje novyr nadnárodní řád - nelítostně toto téma rozebírají Masao Miyosbi a A ríf Duli k -, v jehož rámci přicházejí státy o své hranice, o práci a příjmech rozhodují výhrádně globální manažeři a v podřízeném vztahu Jihu k Severu se obnovuje někdejší kolonialismus." Miyosbi i Dirlik pak dokládají, že zájem západních akademiků o témata typu multikultura-hsmua „postkoloníálnosli" může ve skutečnosti představovat útěk od reality nové globální moci: „Potřebujeme důslednou politickou a ekonomickou analýzu," uvádí Miyosbi, „nikoli účelová pedagogická gesta*', jakým je například „liberální sebeklam" kulturních studií, multíkultu-ralismus a dalších nových směrů.
I v případě, že budeme brát takové výzvy vážně (což musíme), nalezneme ovšem v rámci dějinné zkušenosti dostatečné opodstatnění současného zájmu o značně odlišrréjenomény postmodernismu a postkolonial ismu, První z nich charakterizuje mnohem výraznější eurocentrické zaměření, převaha teoretického a estetického přístupu, kladoucího důraz na lokální a nahodilé jevy, či jakási téměř dekorativní lehkost historie, pastiše a zejména konzumerismu. Mezi první postkoloniální studie patří práce významných myslitelů, jakými jsou Atrwar Abdcl Málek, Sa-mir Amin nebo C. L. R. James; téměř všechny vycházely ze studia dominance a moci z hlediska završené politické nezávislostí, případně dosud nedokončeného osvobozeneckého programu. Zatímco ovšem postmodernismus v jednom ze svých najznámejších programových pro hlášení (z pera Jean-Frangoise Lyotarda) zdůrazňuje ústup velkých příběhů emancipace a osvěty, většina děl první generál poslkoloniálních umělců a učenců vyzdvihuje opačný jev: velké příběhy podle nich pře-
393
trvávají, přestože jejich realizace jsou v současné dohě pozastaveny, odsouvány či obcházeny. Tento zásadní rozdíl mezi aktuálními historickými a politickými imperativy pnslknlonialismu a relativním odstupem postmodernismu nutně vede k naprosto odlišným přístupům a výsledkům, přestože se oba jevy jistým způsobem (například v případě stylu „magického realismu"') rovněž překrývají.
Rylo by nejspíš chybou tvrdit, že většina kvalitních prací věnovaných postkoloniálnímu tématu, které se od počátku osmdesátých let tak výrazně rozšířily, neklade značný důraz na lokální, regionální a nahodilé je vy; navzdory tomu však tyto práce zároveň po/on shodným způsobeni vycházejí z obecných otázek týkajících se emancipace, revlzionistického přístupu k historii a kultuře či znovu se prosazujících teoretických modelů a stylů. Jedním z hlavních rysů těchto dél je trvalá kritika eurocentrismu amužskédojminance. Americké i evropské univerzity byly v osmdesátých letech svědky usilovné snahy studentů i učitelů o rozšíření učebních plánů tak, aby zahrnovaly rovněž díla žen, mimoevropských umělců a myslitelů a dalších marginalizovaných skupin. Toto úsilí zároveň doprovázela řada důležitých změn v postoji k a reál n im studiím, jež byly předtím ovládány klasickými orientalisty a jejich protějšky v dalších oborech.
V111 :■ I ■■ ib i-" i    politologie. \e.:a. -o, |. <■■,■■ e i 11 'V. i: ■■. - i-i i l.l Ir
pocítily dopad široké kritiky pramenů, nových teorií a ústupu eurocent-rické perspektivy. K pravděpodobně nejzásadnější proměně došlo nikoli na půdě blízkovýchodních studií, ale v oboru indologie díky nástupu takzvaných subaltern studies, směru prosazovaného skupinou vědců pod vedením Ranadžíta Guhy, Cdem Guhovy skupiny bylo podnítit revoluční změnu v oblasti historiografie, jejíž první táze spočívala v odstranění nadvlády nacionalistické elity nad oborem indických dějin a opětovné položení důrazu na roli městské chudiny a venkovských mas. Bylo by jistě chybou tvrdit, že do značné míry teoretické snahy tohoto druhu mají úzkou souvislost s nadnárodními neokolonialistickými ambicemi. Dosažný pokrok je třeba vzít na vědomí a ocenit, aniž bychom se vyhýbali nutnosti varovat před možnými budoucími riziky.
Zvláštní význam má pro mne osobně rozšíření postkoloniální problematiky na oblast geografie. Ofientalismm byl koneckonců psán jako
studie opírající se o přehodnocení staleté víry v existenci nepřekroči-telné propasti mezi Východem a Západem. Mým cílem, jak jsem již uvedl, přitom nebylo popřít samotný tento rozdíl - lze snad popírat konstitutivní roli národních a kulturních rozdílů ve vztazích mezi lidmi? - , ale oponoval názoru, že odlišnost automaticky znamená nepřátelství, neměnily soubor protikladných entit a konfrontačně zaměřený poznávací proces opírající se o tyto jevy. Ve své knize jsem se vyslovil pro nový způsob přístupu k rozdílům a sporům, které předtím vyústily v desítky let. nepřátelstva, válek a imperiálni nadvlády. Jednou z nej-pozortíhodijčjš.'eh zrněn, o rě? se postkoloniálm stuibsi zasloužila, je právě „nové" čtení kanonických kulturních děl, jež nemá vyústit v jejich odmítnutí či očerňování, ale v přezkoumání jejich závěrů a překonání omezených interpretací založených na jisté verzi binární opozice „pán-rab". Podobný účinek měla i vynalézavá literární díla typu Rush-dieho Dětí půlnoci, příběhů C. L. R. Jamese nebo poezie Aimého Cé-saira a Dereka Waleotta, jejichž odvážné formální inovace jsou zároveň novým uchopením dějinné zkušenosti kolonialismu, vedoucím k esteticky integrujícímu a imaginativnímu vyjádření tématu.
Podobný vývoj lze pozoroval i v díle skupiny významných irských spisovatelů, kteří se roku 1980 sdružili pod názvem Field Day. Předmluva ke sbírce jejich prací o nich říká:
(tito spisovatelé! věřili, že sdružení Field Day se dokáže podílet na vyřešení současné krize prostřednictvím analýz obecných názorů, mýtu a stereotypů, které se staly příznakem a zároveň příčinou současné situace (mezí Irskem a Severním Irskem], S ohledem na zhroucení ústavních a politických dohod a propuknutí nového násilí, jemuž měly tyto dohody zabránit, je tento požadavek zvláště naléhavý pro Severní Irsko,., Skupina se proto rozhodla začít s postupným vydáváním publikací, počínaje sérií brožur [k nimž je nutné připočíst rovněž působivé básně Seamuse Heaneyho. eseje Seanuise Deanea a divadelní hry Briana Friela a Torna Paulina}, ve kterých by bylo možné objasnil podstatu irské problematiky a přispět tak k jejímu úspěšnějšímu řešení.1"
395
Myšlenka pŕehwlnocení _a nové formulace dějinných zkušeností, jež sc kdysi zakládala na geografickém oddělení národu a kultur, je nyrní jádrem celé řady vědeckých a kritických prací. Zmíním z nich alespoň tři: Nejen Arabové a Židé: Přetváření Uyantské kultury (Beyond Arahs and Jews: Remaking Ijevantine Culture) Amiela Alealaye, Černý Athintik: Modernita a dvojí vědomi (The Black Atlantic: Modernity and Double Con-si'iousnř'^1 ['au :i < r i 111 e-.. • j !'ini: jiuÝ/n: líni-kf v/íí.m ; i vrři '•. v a >':•>■
loniúlní otroctví. 1670-1834 (Subject to Others: British Women Writers and Colonial Slavery, LÓ70-1&.34) Moirý Fergusonové." Všechna tato díla se věnují tematickým oblastem kdysi spojovanými výhradně s jedriím národem, pohlavím, rasou či třídou, a ukazuji jejich í pojito;-1 s ustatnimi. Levanta, po dlouhou dobu vnímaná jako místo střetu Arabů a Židů, je v Alealayově knize vylíčena jako stredozemská kultura společná oběma etnikům. Podobny proces podle Gilroye mění či přímo zdvojuje i naše vnímání Atlantiku, dosud chápaného především jako prostor evropských cest. Fergusouová pak přehodnocením prosté opozice anglických otrokářů a afrických otroků dovoluje vyniknout složitější struktuře, oddělující hělošské ženy od mužů a upozorňující na další druhy negativních důsledků koloniálních praktik na půdě afrického kontinentu.
Ve výčtu podobných příkladů bych mohl ještě dlouho pokračovat. Rád bych však závěrem uvedl, že přestože nepřátelské postoje a bezpráví, které původně podnítily můj zájem o orientalismus jako kulturní a politický fenomén, dosud nevymizely, panuje v současné chvíli přinejmenším obecný souhlas v tom, že nejsou projevem neměnného řádu, ale dějinnou skutečností, jejíž konec - či přinejmenším částečné oslabení - je již v dohledu. Pohlížím-li dnes na Orientalismus z odstupu patnácti plodných let a s vědomím, že v úsilí osvobodit lidské myšlení a vztahy od zbytků imperialistických pout se angažuje široká vědecká fronta, s potěšením mohu konstatovat, že byl od počátku neskrývanou součástí tohoto zápasu, který' samozřejmě na „Západě" i „Východě" i nadále pokračuje.
F. W. S.
New York, březen 1994
P HED Hlt LVA K VYDÁM' Z HO KI 2003
V doslovu k Orientalismu napsaném před devíti lety, na jaře roku 1994, jsem se snažil objasnit, co ve své knize tvrdím a co nikoli, přičemž jsem zdůraznil nejen množství diskusí, jež se od jejího vydání v roce 1978 rozvinuly, ale také to, jakým způsobem bylo dílo zabývající se interpretacemi „Orientu" samo dezinterpretováno. To, že stejná situace dnes na mé tváři vyvolává namísto hněvivého výrazu spíš ironický úsměv, je zřejmě dokladem mého stále zřetelnějšího stárnutí a s ním spojeného poklesu mých očekávání i pedagogického zápalu. Nedávný odchod dvou mých největších učitelů v oblasti intelektuální, politické i osobní, Eijbala Ahmada a fbrahima Abu-Lughoda (jednoho z dvojice, jíž byla moje kniha věnována) ve mně vyvolal pocity smutku a ztráty, ale též jistého smíření s osudem a zarputilého odhodlání pokračovat v práci. Spíše než o projev optimismu jde přitom o pokračující víru v trvalý a v pravém slova smyslu nekonečný proces emancipace a osvěty, který podle mého soudu tvoří základní rámec intelektuální práce a určuje její směr.
Skutečnost, že se o mé knize nadále diskutuje a že již byla přeložena do šestatřiceti jazyků, mne ovšem nepřestává ohromovat. Zásluhou mého přítele a kolegy profesora Gabyho Peterberga, působícího původně na Univerzitě Bena Guriona v Izraeli a dnes na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, je nyní k dispozici rovněž hebrejský překlad, který mezi izraelskými čtenáři a studenty vyvolal nemalý ohlas. Austrálie se navíc zasloužila o vydání překladu vietnamského: doufám, že nebude chápáno jako troufalost, uvedu-li, že se tak mým argumentům otevřel i indočínský intelektuální prostor. Jako autora, jemuž se o takovém úspěchu jeho díla ani nesnilo, mé v každém případě těší, že zájem o problémy a otázky, jež jsem se snažil popsat, dosud nepohasl, především pak v zemích samotného „Orientu".
Zčásti je to sa m o zřejmě dáno tím, že lilízký východ, Arabové a islám jsou i nadále příčinou dalekosáhlých změn, stretú, polemík a - v době, kdy píšu tyto řádky - rovněž války. Jak jsem uvedl ji z před mnoha lety, Oriertíalismúý je výsledkem nadmíru problematickýeh či přímo konfliktních okolností. Ve svých vzpomínkách, jež vyšly pod názvem Hei domova (Ont of Pláce, 1999), jsem tyto zvláštní a protichůdné světy svého dospívání popsal a sobě i čtená řuni podrobně vylíčil prostředí, které mě v Palestině, Egyptě a Libanonu formovalo. V tomto silně osobně pojatém vyprávění ovšem již nedošlo na léta mého politického angažmá, které se počalo arabsko-izraelskou válkou z roku V)tií - válkou, jejíž důsledky (pokračující izraelská okupace palestinských území a Gula uských výšin) poskytují i nadále kontext sápasu a myšlcjikám, které byly klíčové pro mé arabské i americké vrstevníky. Navzdory tomu j ň třena znovu připomenout, že nejdúležitější podmínkou pro vznik Úrirn-talismu a moji intelektuální práci vůbec byla moje akademická dráha. Přes všechny potíže a problémy, na něž je často poukazováno, zůstává univerzita - zvláště pak ta, na níž mám to štěstí přednášet, tedy Kolumbijská -jedním z mála míst, kde lze na půdě Spojených států přemýšlet a studovat v téměř ideálních podmínkách. Blízkého východu se ovšem rtté akademické působení nikdy netýkalo, jelikož jsem sám vystudoval a vyučoval zejména evropské a americké humanitní védy se specializací na literární kompa iat i štiku. Univerzita a pedagogická práce se dvěma generacemi výborných studentů a vynikajících kolegů mi nicméně umožnily napsat OňfMlalisrmts jako hlubší podrobnou studii, jeí navzdory svým aktuálním souvislostem zůstává především knihou o kultuře, dějinách a moci a nikoli o blízkovýchodní politice. Právě taková byla moje představa od samého počátku, a dnes se mi při zpětném pohledu zdá zcela očividná,
Ori^entalismus je přesto v mnoha ohledech knihou spojenou s bouřlivou dynamikou současných dějin, 1 proto v ní zdůrazňuji, že pojmy jako „Orient" či „Zápaď' nejsou ontologický stabilní; oba vycházejí z lidské snahy stvrdit vlastní identitu či naopak definovat „ty druhé". Jak snadno lze těchto smyšlenek zneužil k manipulaci a ovládnutí kolektivních emocí, je nanejvýš zřejmé právě dnes, kdy se podněcování
strachu, nenávistí, znechucení a nové pýchy a arogance - většinou ve spojitosti s islámem a Araby, jejichž protějškem jsme „my", obyvatelé Západu - odehrává ve zvláště širokém měřítku. Qňentátismw začíná scénou z libanonské občanské války, jež se odehrála roku 1975; válka skončila v roce lyyO, ale násilí a krveprolévání pokračuje dodnes. Byli jsme svědky selhání mírového procesu z Osla, pr opuku mí druhé intifá-dy a utrpení Palestinců při novém vpádu na území Západního břehu a pásma Cazy, při němí byly v rámci kolektivní odplaty nasazeny proti bezhraňným civilistům izraelské stíhačky a bojové vrtulníky. Na scénu vstoupil nový fenomén sebevražedných atentátů se svými hrůznými důsledky, kulminující apokalyptickými událostmi í 11. září 2001 a následnými válkami v Afghánistánu a Iráku, Ve chvíli, kdy píšu tyto řád-ty, duiiid iiiíl.r.n' ují- |n ■.<.'. m u:k\'m i i ■ - - i -1! v : i I - - i i - i hrilská n americká okupace Iráku, jejíž následky v podobě zpustošené země, politické nestability a dalších vojenských zásahů nutně vyvolávají značné obavy. Toto vše je pak prezentováno jako součást věčného, nesmiřitelného a nepřekonatelného „střetu civilizaci". Musím konstatovat, že jsem jiného názoru.
Velmi by mne těšilo, kdybych mohl uvést, že obecné americké vnímání Blízkého východu, Arabů a islámu zaznamenalo jistý pokrok, pravda je ale bohužel jiná. V případě Evropy je situace z řady důvodů podstatně nadějnější. Vyostrení amerických stanovisek, posdování zlehčujících generalizaci a triumfalistických klišé a dominanci hrubé moci spojenou s opovrhováním druhou stranou a všemi, kdo zastávají jiný názor, příznačně doplnilo rabování, drancování a ničení iráckých knihoven a muzeí. Naši vládnoucí představitelé a jejich intelektuální prisluhovači zřejmě nejsou schopni pochopit, že historii nelze smazat jako školní tabuli, aby pak mohla být popsána naší představou o vlastní budoucnosti, a „méněcenným'1 národům není možné jednoduše vnutit náš 2působ života. Ve Washingtonu i jinde hovoří vysocí úředníci běžné o změnách na mapě Blízkého východu, jako by místními starými civilizacemi a etniky hyio možné zatřepat jako obsahem plechovky. Polomytičký konstrukt s názvem „Orient." byl ovšem od dob Napoleonova vpádu do Egypta na konci osmnáctého století podobným zpíiso-
3W
bcm utvářen a přetvářen již mnohokrát, přičemž účelově pojatý proces poznání vždy posloužil moci ke stanovení toho, co je Orientu vlastní, a v závislosti na tom i odpovídajícího přístupu. Nesčetné historické vrstvy obsahující dějiny jednotlivých národu a jejich jazyky a kultury jsou v rámci tohoto procesu ignorovány a odhozeny na jednu hromadu se střepy cenností odcizených z bagdadských knihoven a muzeí. Dějiny jsou tímto způsobem vytvářeny, přetvářeny a přepisovány, a to vždy tak, aby „nám" zamlčená, vynechaná, doplněná či jinak násilně upravená místa umožnila si „náš" Východ, „náš" Orient přivlastnit a ovládat.
Na tomto místě bych rád znovu připomněl, že neobhajuji žádný „skutečný" Orient. Chovám nicméně hlubokou úctu ke schopnostem jeho obyvatel a jejich boji za vlastní představu toho, kým jsou či chtějí být. Kritika zaostalosti, nedostatku demokracie a útlaku žen v současných arabských a muslimských společnostech je v poslední době natolik silná a agresivní, že zapomínáme na skutečnost, že modernost, osvěta či demokracie nejsou prosté a všemi beze zbytku sdílené hodnoty, po kterých stačí jednoduše sáhnout. Neuvěřitelná lehkomyslnost naivních publicistů ztotožňujících se s oficiální zahraničněpolitickou linií, aniž by měli s danou realitou vlastní zkušenost (či disponovali alespoň minimální znalostí jazyka), se zasloužila o vytvoření obrazu vyprahlé pouště cekající na život v podobě „demokracie" a volného trhu, přičemž zmínění snílci nejspíš ani na okamžik nezapochybovali, zda je něco podobného proveditelné i jinde než ve Swiftově lagadské akademii.
Tvrdím rovněž, že existuje rozdíl mezi poznáním jiných národů a dob jako výsledkem porozumění, soucitu, pečlivého studia a výzkumu, a poznáním - lze-li tohoto výrazu vůbec užít -, které je součástí prosazování vlastních zájmů, agrese a otevřeného konfliktu. Vůle k porozumění v zájmu pokojného soužiti a rozšiřování obzorů a snaha získat nadvládu a kontrolu jsou bezpochyby dvě různé věci. To, že nepočetná skupina nevolených amerických představitelů (z nichž žádný paradoxně nikdy nesloužil v armádě) zahájila proti zuboženému diktátorskému režimu imperialistickou válku opírající se o ideologická východiska související s otázkami světové nadvlády, bezpečnostních zájmů a nedostatku surovin, avšak tyto pravé důvody zůstaly zamlčeny a celé tažení bylo
400
posvěceno orientabsty, kteří se tak zpronevěřili svému vědeckému poslání, představuje jednu z intelektuálních tragédií světových dějin. Hlavní vliv na ministerstvo obrany a výbor pro otázky národní bezpečnosti měli lidé jako Bernard Lewis a Fouad Ajami, odbornicí na arab skou a islámskou problematiku, kteří americkým jestřábům dopomohli k absurdním úvahám o arabské mentalitě či dlouhodobém úpadku islámského světa, jejž může zvrátil jediné americký zásuh. Pully amerických knihkupectví dnes zaplňují rádobyzasvčecné výlevy na téma islámu a terorismu, arabské a muslimské hrozby či „pravé podstaty" islámu, jejichž autory jsou vesměs političtí komentátoři čerpající své postřehy od odborníků na ony podivné orientální národy, jež „nám" tolik komplikuji život. Tyto propagandistické pamflet}- pal; doplňuje všudy-přítomné televizní zpravodajství CNN či Fox News a bezpočet nábožensky a pravicově laděných rozhlasových programů a článků v bulvárních i seriózně se tvářících novinách, omílajících stále dokola tytéž neověřitelné výmysly a generalizace g cílem přimět „Ameriku" k zápasu s tímto zosobněným zlem.
Kdyby byl Irák - navzdory veškerým svým pochybením i hrůznému diktátorovi, který je ovšem částečně produktem americké politiky z doby před dvěma desítkami let - největším světovým vývozcem banánů ěi pomerančů, zcela jistě bychom se nedočkali války, hysterie kolem tajemně zmizelých zbraní hromadného ničení a přesunu početných pozemních, námořních i leteckých ozbrojených sil na vzdálenost 7000 mil s cílem zničit zemi, o níž toho ví jen málo i vzdělaný Američan, ve jménu „svobody". Tato válka by nebyla možná, nebýt jasně formulované představy, že místní lidé nejsou jako „my" a neuznávají „naše" hodnoty - tedy samotného jádra orientalistického dogmatu, jehož vznik a šíření popisuje tato kniha.
Placené profesionální odborníky, kteří spolupracovali s holandskými dobyvateli Malajska a Indonésie, britskými silami v Indii. Mezopotámii, Egyptě a západní Africe a francouzskou armádou v Indočíně a severní Africe, nyní následují američtí poradci Pentagonu a Bílého domu užívající týchž klišé, urážlivých stereotypů a argumentů, jež mají ospravedlnit moc. a násilí (ničemu jinému přece místní nerozumějí). V Iráku se
401
i r ii m pri po] Lije celá armády soukromých firem a podnikatelů, kterým bude svěřeno vše počínaje přípravou učebnic a ústavy a konče změnami v irácké poJitice a ropném průmyslu. Tak jako každá imnerjální moc v dějinách prohlašuje i ta současná, že se Uši od všech ostatních, že musí brát ohled na výjimečnost situace a že jejím posláním je osvěta, civilizační pFOCes J zavedení pořádku a demokracie, přičemž k půužití síly sahá jen v případě krajní nouze. Ještě smutnější je, že se tak jako vždy najdou i intelektuálové ochotní uklidňovat veřejnost slovy o dobrotivostí a velkorysostí vládců, jako bychom neměli věřit vlastnímu pohledu na zkázu, utrpení a smrt, jež způsobila tato nejnovější civilizační mise.
Specificky americkým příspěvkem k imperiálni mu diskursu je místní odborný politický žargon. K tomu, aby bylo možné se zapojit do debaty o tom, jak v arabském světě nastartovat žádoucí dominový efekt demokratizace, není nutné umět arabsky ani persky, dokonce ani francouzsky. Radikální, ale žalostně nevzdělaní političtí experti, jej ich ž roz-hled je omezen hranicemi Washingtonu, chrlí knihy na téma „terorismu" a liberalismu, islámského fundamentalismu a americké zahraniční politiky či konce dějin, jež soupeří o pozornost a vliv, aniž by braly ohled na pravdivost či nutnost reflexe a skutečného poznání. Záleží jen na tom, jak silné zdání praktické využitelnosti je vzbuzeno a jak velký zájem následuje. Tragické je, že hloubka a bolest lidského utrpení jde v těchto případech zcela stranou. Paměť a minulost jsou vymazány, jako \i\ liikí k in ■ VK- i\ :ih .
Pětadvacet let po svém prvním vydání Orierttatismits znovu nastoluje otázku, zda moderní imperialismus skončil, nebo v Orientu od Nami ľ ■......v a '.iini-.. no l'.i"-. ['i.i |iíiilr i ľ. ■'n u -lul ctím  lui li I- |: ■ -- \ n.i.
Arabům a muslimům je vytýkáno, že zaobírání se ničivými důsledky imperiálni politiky a utvrzování se v roli jejích obětí je jen formou uhýbání před zodpovědností za současný stav věcí. Selhali jste, jdete špatným směrem, říkají na jejích adresu moderní orie n ta listé. Ho kontextu krásné literatury vnesl zmíněné stanovisko V. S. Naipaul, podle něhož oběti impéria jen rmříkají, zatímco jejich země dále upadá. Nelze než konstatovat, že taková bilance důsledků vpádu cizí moci je zcela povrch-
ní a podobný postoj vůči obrovské deformací, již vneslo impérium do života „méněcenných" národů a „podřízených ras" během mnoha generací, a předlouhé řadě let, během nichž nadále určuje podobu života Palestinců, Konžanů, Alžířanů nebo Iráčanu, je neomluvitelně přezíravý. Zcela oprávněné připouštíme, že náš přístup ke světu byl navždy změněn fenoménem holocaustu; proč nejsme schopni přisoudit týž cpi ste molo gický účinek důsledkům imperialismu či nadále trvajícího oríentalismu? Pomysleme jen na sled událostí počínající Napoleonem a pokračující rozmachům orientálních studii a zabráním severní Afriky, obdobným vývojem ve Vietnamu, Egyptě, Palestině a během dvacátého století v kontextu zápasu o ropu a ovládnutí Perského zálivu také v Iráku, Sýrii, Palestině a Afghánistánu, Spolu s tím zrekapitulujme i rozvoj protikolonialisticky motivovaného nacionalismu, krátké období nezávislosti a éru vojenských převratů, povstání, občanské války, náboženského fanatismu a neopodstatněného boje a brutálního násilí proti dalším a dalším hordám „domorodců". Každé z těchto období přitom přineslo vlastní zkreslené poznatky o „těch druhých4*, vlastní zjednodušující představy a plamenné polemiky.
Záměrem Orii?rtíň/ismu bylo otevřít prostřednictvím humanistické kritiky tyto konfliktní body a nabídnout sérii soustředě n éjších úvah a analýz, která by dokázala nahradit bezhlavé polemické výlevy uvěz-ňující nás v systému nálepek a antagonistických debat, jež usilují spíše o utvrzení militantní kolektivní identity než o skutečné porozumění a intelektuální výměnu názorů. To, oč jsem se pokoušel, jsem nazval „humanismem", a tvrdošíjně na tomto termínu lpím navzdory tomu, že postmoderními kritiky je s opovržením odmítán. Míním jím především snahu o rozbití oněch Blakeových okovů ducha, jež nám dovolí dobrat se prostřednictvím historické a racionální úvahy skutečného pemzu mění. Humanismus navíc provází pocit sounáležitostí s jinými vědci, společnostmi a obdobími: lze f íci, že je spolehlivou zbraní pToti izolaci.
Chci tím poukázat na to, že vše souvisí se vším a nic ze současného světového dění se neodehrává izolovaně a zceJa bes vnějšího vlivu. Skličující je, že ííin silněji nás v tomto závěru kritická studium kultury utvr-
zuje, tím slabší vliv sc zdá podobný průstup mít a tím větší prostor jako I ';■ dostával) z jod m di;šnji,-i p. Jariza* <• iv pu „islám versus Západ".
Již dlouho se domnívám, £e vědecká a intelektuální práce, téch z nás, kteří z nějakého důvodu žijeme v kultuře směšující vliv islámu i Západu, s sebou přináší zvláštní intelektuální a morální zodpovědnost- jsem přesvědčen, že jedním z našich úkoluje čelit zjednodušujícím formu lim a abstraktním, avšak vlivným myšlenkám, jež odvádějí pozornost od konkrétní dějinné zkušenosti k ideologicky m Skcim, metafyzickým konfrontacím a kolektivním emocím, a usilovat o jejich překonání. To přirozeně neznamená, že nemůžeme hovořit o bezpráví či utrpení; musíme to ovšem vždy činit v kontextu, který je jasně zakotven v historické, kulturní a společenskoekonomické skutečnosti. Naším úkolem je toto diskusní pole rozšiřovat, nikoli určovat jeho hranice tak, abychom vyhověli vládnoucí moci. Posledních pětatřicet let svého života jsem z velké části věnoval obhajobě práv Palestinců na národní sebeur-čení, ale vždy jsem ^ přitom snažil neztratit ze zřetele ani příslušníky židovského n,n :■•„, a jejich utrpení v důsledku perzekuce a genocidy. Otázkou zásadní důležitosti je, aby boj za rovnoprávnost v Palestině/ Izraeli směřoval k humánnímu cíli, tedy vzájemnému soužití, a ne k dalšímu útlaku a porušování práv. Nikoli náhodou poukazuji na to, že orientalismus a moderní antisemitismus mají společné kořeny. Pro nezávislé intelektuály by proto mělo být samozřejmostí nabízet alternativy ke zjednodušujícím a omezujícím modelům opírajícím se o vzájemné nepřátelství, jež na Blízkém východě i jinde tak dlouho přetrvává.
Rád bych se blíže zmínil o jednom takovém alternativním modelu, který hrál v mé práci klíčovou roli. Jako literární vědec jsem si během studií před čtyřiceti lety osvojoval základy literární komparatistiky, jejíž hlavní zásady mají své kořeny v Německu konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Ještě před touto dobou vznikalo vrcholně inspirativní dílo Giambattisly Vica, neapolského filosofa a filologa, jehož myšlenky předjaly a později ovlivnily teorie německých myslitelů, o nichž sc chci zmínit. Jde o osobnosti z doby Herderovy a Wolfovy, na něž pak navázali Coelhc, Humboldt, Dilthey, Nietzsche, Gadamer a posléze i významní filologové dvacátého století Erich Auerbach, Leo
Spitzer a Ernst Robert Curtius. Příslušníkům dnešní mladé generace evokuje filologie nejspíš cosi nepochopitelně antikvárriíhn a zatuchlého, ale ve skutečnosti jc tou ncjzákladnější a nejtvořivější ze Viech interpretačních disciplín. JNejobdivuhodnějším dokladem tohoto poznatku je pro mě Goethôv vášnivý zájem o islám a zejména Háfizovo dílo, který' vedl ke vzniku Západovýchodního dívánu a inspiroval Coetbovu pozdější myšlenku studia všech světových literatur jako symfonického celku, jež by přitom neztrácelo ze zřetele individuální climAter každého díla.
Ironií osmiu jsme v dnešním gl obal i zo váném světě, sjednocovaném způsoby, o nichž byla již řeč, svědky právě toho druhu standardizace
i I........: ■•- kterému si M'iižil '' • ■■■ l c     \ ;u | ii-y     -|  /;:I ■ -.mil.
JNa týž problém ixiukazuje i Erich Auerbach v eseji „Filologie světové literatury" (Philologie der WelditeraturJ napsaném roku 1951, tedy na počátku poválečného období a studené války. Jeho významná studie Mini' v.s - jei ■. -Li roku 1916 ■. tíen u,e \ ŕ,mkui;i i'éhen- V.i-rLul i>-va válečného exilu v Istanbulu, kde vyučoval románské jazyky - mela byl svědccKim n mzrrui r.'.•.<■»>: » k-cvreimH. icalilN /...j.r.iwvjii-.- v západních literaturách od Homéra až po Virginii Woolfovou; přečteme-li si však zmíněný esej, uvědomíme si, že pro autora byla spíše žalozpěvem za dobou, kdy bylo možné vykládat literární díla filologicky, konkrétné, citlivě a prostřednictvím intuice a literární i lingvistické erudi ce s cílem dosáhnout porozumění, po jakém volal t .•oetJn; v m'ípjdé islámského písemnictví.
Spolehlivá znalost jazyků a historie byla nutností, ale sama o sobě nestačila, stejně jako by k postihnutí toho, co chtěl vyjádřit například Dante, nebylo adekvátní metodou jen mechanické nahromadění faktů. Hlavní podmínkou filologického porozumění, o jaké usiloval Auerbach a jeho předchůdci, bylo subjektivně a s účastenstvím proniknout do života psaného textu z pohledu doby jeho vzniku a samotného autora, V kontrastu k nepřátelství a odcizení vůči odlišné době a kultuře tedy filologie ve vztahu k fenoménu světové literatury přinášela hluboce humanistický přístup prodchnutý velkorysostí a vstřícností, jenž in-teprétovi ffóvonl vytvořit v mysli prostor pro cizí „druhé*1. Právě toto
404
4or>
kreativní vytváření prostoru pro dQa, která jsou nám jinak cizí li vkAÍ lená, je nejdůležitějšíin aspektem filologova poslání,
loto vše bylo v Německu přirozené podkopáno a posléze zničenu příchodem nacismu. I'o válce, jak Auerbach s lítostí poznamená* n. ubylo vlivem standardizace myšlení a stále užší specializace pfíluj i tostí k ínvestígativní a zvídavé filologické práci, jejímž stoupěnrtun byl; od jeho smrti v roee 1.957 pak byla teorie i praxe humanistického ki-.l.iu: :n ■fiiiž-.-l dále omezena \é m vén s i m i éľlkouvn pii>l.ivi ni Knižní kultura založená na archivním výzkumu a obecných princi pech myšlení, o něž se kdysi opíral humanismus jako historická i linii plína, téměř vymizela. Místo skutečného čtení s<i pozornost dnešních studentů upírá spíše k útržkovitým poznatkům z internet u a HdA levácích prostředků.
Véc dále komplikuje skutečnost, že vzdělání dnes ohrožují es Iren ml nacionalistické a náboženské myšlenky, šířené často právě médii, ji-í se v honbě za senzacemi ahistorický soustřeďují na vzdálené e lek Iru nicky vedené války budící dojem téměř chirurgické přesnosti, idruvi n ovšem zastírající utrpení a zkázu, jež moderní „čisté14 válčení priiuiil V ráirici démonizace neznámého nepřítele, jehož označení za „ternrin tu" v lidech spolehlivé vzbudí žádoucí emoce a hněv, přitahuji lyio mediální výjevy pozornost, jíž pak lze využít v období krize ä nej im. .i h jakým byla například doba po 11, září 2001. Jako Američan i A rub musím své čtenáře požádat aby nepodceňovali zjednodušený pohled nu svět, který vnesla do americké politiky vůči arabskému a islámskému světu hrstka civilních představitelů Pentagonu a jehož hlavní prvky v podobě teroru, preventivní války a snahy o zásadní změnu dánčin i pn zimu. - za podpory nej tučnějšího vojenského rozpočtu v dějinách - jí tm donekonečna rozebírány médiem, které si předsevzalo zásobil nin „experty1* ochotnými legitimizovat vládní stanovisko. Není rovněž náhodou, že izraelský generál Saron, který roku 1982 velel invazi do l.i banánu s cílem svrhnout tamější vládu, při níž bylo zabito 17 OOtl civi listů, je nyní „mírovým" partnerem vlády Gcorge W. Bushe, jejjí porhJiijj ť   li'1. ?.<■ m..f 'i, ilnka Á- z p.jiiz.ľ ^. -ji ■ i iská  i I: i iL
spon ve Spojených státech bohužel nenalezla dostatek odpůrců.
.Reflexe, debata, racionální argumentace a morální principy vyplývající ze světské zásady, že dejiny si musejí vytvářet lidé sami - to vše bylo nahrazenu jL^liaktuími idejemi, jež vyzdvihují výjimečnost Ameriky Čí Západu, zlehčují význam historického kontextu a k ostatním kul tu rám přistupují s výsměchem a opovržením. Může »e zdát, že až příliš často pdbíbám od humanistického výkladu k zahraniční politice a že technicky vyspěl.....noderní společnost, disponující kromě bezprecedentní
lunci rovněž internetem a supermoderními stíhačkami, musí z podstaty veci řídit technokraté typu Donalda Rumsíelda nebo Richarda Pedea. Ve chvíli, kdy válka vy pukne naostro, neponese ovšem tíhu skutečné-
I ho boje ani jeden z nich, nýbrž muži a ženy, kteří takové štěstí neměli.
|Tb* oč opravdu tragicky přicházíme, je pocit plnosti a vzájemné provázanosti naších životů, který nelze nahradit žádným klišé ani smést ze Ktolu jako nepodstatný- Dokladem krajní dehumanizace je samotný jazyk vojenského plánování: ..Vpadneme tam, zlikvidujeme Saddáma, armádu vyřídíme přesné cílenými zásahy a všichni budou nadšení," prohlásila nedávno v televizí jistá členka Kongresu. To, v jak povážlivě nejisté době žijeme, myslím výstižně dokládá fakt, že když viceprezident Cheney ve svém projevu z 26. srpna 20U2 hovořil o nutnosti útoku na Irák, citoval jako jediného „odborníka" na Blízký východ podporujícího vojenskou intervencí arabského akademika, který coby placený mediální poradce denně za podpory armádních a sionistických lubbislíekýeh skupin prohlašuje, jak nenávidí vlastní národ a zříká se svého původu. Podobná selhání intelektuálů dosvědčují, nakolik se muže někdejší humanismus zvrhnout v šovínísmus a falešné vlastc-ui-i : \ i.
To je ovšem jen jedna stránka globální debaty, V arabských a.musluri-hkýc.h zemích není bohužel situace o mnoho lepší. Jak uvádí Roula KJialafová ve výtečném článku z jFinariLÍa/ Times (4. září 2002), prak-licky celá oblast podlehla pohodlnému antiamerikanisniu, který zcela ignoruje skutečnou tvář americké společnosti, jelikož vlády nejsou schopny výrazněji ovlivnit americkou politiku vůči nim, obracejí se proti svým vlastním občanům; výsledkem je hněv a zoufalý protest tam, kde by bylo třeba dosáhnout otevření společnosti, v níž světský přístup
W6
407
k dějinám a rozvoji nahradily pocit)' selhání u zmaru, mechanicky pli tovaná islámská ortodnxie, popření nenáboženských forem poznani a neschopnost analýzy a výměny názoru v rámci neuspořádauélm »vŕl( moderního diskurstt. Postupné vymizení jedinečné tradice islámského idžtifuítlu a v důsledku toho i kritického myslení a individuální schop nosti vyrovnat se s problémy moderního světa, jejichž mifato zaillulj dogmatismus a ortodnxie, je jednou z nejvčtších kulturních kutaxlml naši doby,
Bylo by ovšem chvlmii tvrdil, žc jednu stranu kulturního svět a ox l.nll po»1 'i iiiin sivního neouiicntalisimi L; druhou p,,u-:.il ■ i       ■ l i í mi Nedávny svetový summit OSN v Johannesburgu navzdory všem poli žíni ukázal, žc existuje široká ohlas', společného globálního zájmu, ji< hož konkrétní projevy na poli otázek ochrany životního prostředí, im dostatku potravin, propasti mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi zdravotnictví či lidských práv svědčí o vítaném nástupu nových kolok tivních snah, naplňujících často zlehčovanou metaforu „spoleěmMtU světa" aktuálním obsahem. Na druhé straně musíme ovšem připustil, že postihnout komplexnost našeho giobalizovaného světa je nul tflj kohokoli z nás navzdory tomu, že vzájemná závislost jeho jednotí h j 11 částí znemožňuje jakoukoli skutečnou izolaci.
Rád bych závěrem zdůraznil nutnost postavit se výše zmíněným koti fliktům, jež paušálně zařazují lidi do uměle vytvořených kategorii typu „Ameriky", „Západu1* či „islámu" a vzájemně se od sebe lišící lidské jedince opatřuji vykonstruovanými kolektivními identitami. Je navu i výš potřebné otupit moc těchto hrůzných konfrontací, jejich vražední důsledky i mobilizační potenciál. Stále ještě máme k dispozici schop nost racionálního výkladu věcí, která je dědictvím našeho huinanistii kého vzdělání a jejímž smyslem není vést nás na základě sentimentálni úcty zpět k tradičním hodnotám a klasikům, ale stát se aktivním náítru jem světského racionálního diskursu. Svět je v tomto pohledu svěleni dějin tvořených lidskými bytostmi. Tento lidský faktor je zapotřebí zkoumat a analyzovat a jeho kritikou, ovlivňováním a posouzením iki spět k jeho skutečnému pochopení. Kritické myšlení přitom nesmi býl podřizováno státní mocí čí nuceno táhnout v jednom šiku s ostatními
'1
proti tomu či onomu oficiálnímu nepříteli. Je třeba, abychom sc místo iBfl vykonstruovaný střet civilizací soustředili na stále intenzivnější .spolupráci kultur, které se překrývají, vzájemně doplňují a koexistuji mnohem zají m ave j ším způsobem, než se nám snaží naznačit deformované a neautentické metody poznání. Pro takový komplexnější pohled však potřebujeme čas a trpělivý a skepticky ii;nl.i1eUky zajem, a v neposlední řadě i důvěru v interpretační přístupy, jež se příliš neslučují se světem vyžadujícím okamžitou akci a reakci.
Středem humanistického zájmu je vždy lidská individualita a subjektivní intuice, a nikoli přejaté myšlenky a formální autorita. Texty je zapotřebí číst v historickém kontextu jejich vzniku a pokračující existence. Neznamená to, že moc je ze hry vyloučena; ve své knize jsem se naopak snažil doložil, jakým zpn.^ol mu proniká její pokušení i tlo zdánlivě odtažných vědních oborů.
Nej\ýznamnějším ponaučením pak je, že humanismus je jedinou, l b troufám si říci, že i poslední obranou proti cynickým praktikám \ á křivdám, jež deformují lidské dějiny. Na pomoc nám vtom přichází ciettKikiM iek.i 11.. ■■. i ■ i i ;\|i. i ■ -1 ■ ■: 11 - i.iť '. iryji- i -w......rn.iU lun možnosti* o jakých se předchozím generacím tyranů či fanatiků ani nesnilo. K celosvětovým protestům, jež se uskutečnily před propuknutím irácké války, by nebylo mohlo dojít, nebýt existence alternativních komunit schopných opatřit si informace z neoficiálních zdrojů a jasně si uvědomujících společné zájmy^d^stya v oblasti životního prostředí i lidských práv a svobod. Lidskou, humanistickou touhu po poznání a svobodě nedokáže potlačit ani nemalá společná síla Rum^eiih;. uin l.ádi-nů* šaronů a Bushů tohoto světa. Přál bych si, aby součástí tohoto dlouhého a nekončícího zápasu za svobodu byla i moje kniha.
408
409
obsah
II
Orientalislirké *li"ult|iiry n revtruktiiraee
Poděkováni (?)
(11)
Šíro oi-k-ní uVif m u
l
Překreslené hranice, přeformulované otázky, sekularizované náboženství (133)
Silvestře de Sacy a Ernest Renan: Rairinnální n-ntmpologi.e a ßlologicka laboratoř (145)
C)rif jit a orientálci	Orientální pobyt a orientalistika:
(43)	Požadavky lexikografie a imaginace
	(172)
2	
1 ľľugiinilh n  x. ■ 111 r ■ j i i.- li jel Lu ■ •: •:.. i: •• ;	t
Orienialixice Orientu	Britové a Francouzi:
■;í,I;	Poutníci a jejich poutě
	(192)
	
Projekty	
ÍH9)	III
	Orientalin mu* dne*
4	
Kl izti	1
f 110)	Orlen Lil ismus zjevný a skryty
	(229)
2
Styl. odbornost, vize: Praktický ráz orientaíism.u (2ň6>
i
E - •• I • -1-r i 11 i.í - ki i 11 -i n i ouKsiki oríciiitalismu-. v době největšího rozkvetli (239)
4
V      éjři fázi'1 (321)
Doslov k vydání z roku 1995 (371)
Před mluva k vydání z roku 2003 (397)
Poznámky (410)
Rejstřík i Ulil