funkce manifestní
své profese na různých stupních řízení. V r. 1913 H. Fayol definoval ve své práci Industrial and general Administration 5 adminstrativních funkcí: plánování, organizování, vydávání příkazů, koordinaci a kontrolu. Toto členění L. F. Urwick rozšířil o zkoumání a komunikaci. Dnes se převážně uvádějí 4 funkce: 1. plánování - proces definice cílů, stanovování úkolů, identifikace činností k jejich splnění; 2. organizování - dělba práce a koordinace činností nutných k dosažení cílů; 3. vedení lidí - proces usměrňování činností lidí k úspěšnému splnění stanovených úloh a uspokojení jejich potřeb; 4. kontrola - průběžné sledování výsledků činností, jejich srovnávání s cíli a vyrovnávání odchylek. H. Mintzberg alternativně vymezuje 10 funkcí manažera, rozdělených do 3 skupin. První se týká manažera jako interpersonálního představitele -jeho symbolické role hlavy organizace nebo útvaru, spočívající v převážně rutinních úlohách soc. a legální povahy; jako vedoucího (vůdce) s odpovědností za motivaci a aktiviza-ci podřízených, za obsazování pracovních míst, za výchovu, kvalifikaci a rozvoj; jako styčné osoby, která vytváří a udržuje síť vnějších kontaktů, jež poskytují informace, laskavosti a úsluhy. Do druhé skupiny patří funkce informační: manažer působí jako monitor - vyhledává, přijímá a vyhodnocuje rozmanité informace, nutné k porozumění organizace a jejího okolí; jako informátor rozšiřuje získané informace mezi jiné členy organizace; jako mluvčí předává informace vně organizace. Třetí skupinu tvoří f.m. rozhodovací: manažer je podnikatelem - systematicky vyhledává příležitosti vně i uvnitř organizace a iniciuje projekty a akce ke zlepšení její činnosti a efektivity; působí jako tlumič nárazů - absorbuje a zvládá vnější turbulence ohrožující chod organizace a přijímání korektivních akcí; je distributorem zdrojů, tzn. provádí alokace organizačních hmotných i nehmotných zdrojů, rozhoduje; je vyjednavačem, zvládá konflikty, reprezentuje organizaci při vnějších jednáních.
A: managerial functions F: fonction directoriale, fonc-tion des managers N: Leitungsfunktion I: mansioni managerial!
Lit.: Drucker, P. F.: Management: Tasks, Responsibilities, and Practices. New York 1973; Drucker, P. F.: Managing in Turbulent Times. New York 1980; Fayol, H: Základy správy všobecné a správy podniku. Praha 1930; Mintzberg, H: The Nature of Managerial Work. New York 1973; Mintzberg, H: The Manager's Job: Folklore and Fact. Harvard Business Review, 1975; Peters, T. J. - Waterman, R. H. Jr.: In Search of Excellence: Lessons from America's Best-Run Companies. New York 1982; Vodáček, L. -Vodáčková, C: Management na prahu 90. let. Praha 1991.
Čak
funkce manifestní - zamýšlený, vědomý, příp. veř. prezentovaný předpokládaný důsledek určitého lidského jednání. Pojem zavedl R. K. Merton, aby odlišil záměrnou
328
a nezáměrnou složku efektů lidských rozhodnutí, moti cí, ale především činností. F.m. jsou zamýšlené důslei těch činností, které si daná instituce, organizace, skup nebo jedinec předsevzali vykonávat. F.m. činnosti fol lového týmu je vyhrávat fotbalové zápasy s jinými týi Kromě zamýšlených efektů může mít daná aktivita i eí ty nezamýšlené, tzv. latentní (viz —»funkce latenti v tomto případě třeba utužování přátelských vztahů i tentní —»eufunkce) nebo nelegální podnikání v obi; vrcholového sportu (latentní —»dysfunkce). Analýza f je velice podstatná při zkoumání institucí a organizací, f tože umožňuje zjistit rozpory mezi proklamovanými a s\ tými, utajovanými cíli.
A: manifest function F: fonction manifeste N: manil tierte Funktion I: funzione manifesta
Lit.: viz -»funkce.
funkce řízení viz funkce manažerské
funkcionalismus viz antropologie funkcionalis ká, funkcionalismus strukturální, kauzalita sociál kontakt kulturní, postmodernismus
funkcionalismus sociologický vizfunkcioi lismus strukturální
funkcionalismus strukturální -téžfunkcio lismus strukturní, funkcionalismus sociologický - je»
z nejvlivnějších, současně však také nejkontroverznějš směrů s-gie 20. st., jehož zákl. teze lze shrnout takto: 1. společnost je třeba nahlížet jako na celek (viz -»holismi jako na —»sociální systém, který je složen z prvků; 2.1 prvky (elementy, subsystémy) jsou ve vzájemných v; zieh a plní vůči sobě navzájem a vůči celku určité —»fu ce; 3. tyto funkce mohou být pozitivní (viz —»eufunl nebo negativní (viz —»dysfunkce), záměrné (—»funkce i nifestní) nebo nezamýšlené (—»funkce latentní); 4.1 dý soc. systém se snaží minimalizovat změny prosti nictvím adjustace a kontroly a směřuje ke stavu dynam —»sociální rovnováhy; 5. této rovnováhy je dosahov prostřednictvím subsystémů (plněním funkcí) a tím, ž jednotliví členové společnosti podřizují hodnotovému sj mu společnosti dobrovolně (—»socializací) nebo prost nictvím různých forem soc. nátlaku (—»sociální kon ly); 6. hodnotový systém zakládá pravidla chování, í nelze vysvětlit z toho, co individua zamýšlejí nebo ch a která jsou základem hodnotového —»konsensu, jer pro integraci systému rozhodující; 7. změny v syst probíhají graduálně, adjustativně, nikoliv revolu 8. změny mají zdroj v potřebě přizpůsobit se extras; mické změně, v růstu strukturní a funkční diferenci
funkcionalismus strukturální
v invenci a inovaci; 9. systémy se jako celky udržují bez ohledu na změny individ. skladby; 10. protože systémy jsou složeny z mnoha elementů, jež jsou ve složitých vztazích, nelze určit monokauzální řetězce a ►kauzální analyzuje nutné částečně nahradit, částečně doplnit —>ana-lýzou funkcionální. Funkcionalistické postuláty či předpoklady se v různých vývojových etapách měnily jak z hlediska významu jim přikládaného, tak z hlediska konkrétních formulací - některé byly doplňovány, jiné modifikovány a ještě jiné opuštěny. Dokonce neexistuje ani úplná jednota v označení směru, který máme na mysli: někdy se ve stejném významu jako o f.s. mluví o funkcionálním struk-turalismu (což je nejobvyklejší jazykový úzus, na který se odvolává i T. Parsons), ^strukturalismu (J. Piaget) nebo jen funkcionalismu (Ruth A. Wallacová, A. Wolf),, funkcionální teorii (/. H. Turner), metodě (P. Sztompka) nebo funkcionální či strukturální analýze soc. systémů (/. Klofáč, V. Tlustý, P. Sztompka). Ve všech případech jde nicméně o tentýž směr, který vychází z téže tradice a má tytéž hlavní reprezentanty - Talcotta Parsonse a Roberta K. Mertona. Parsons konstatoval (1975), že zdomácnělé označení f.s. se zdá stále méně vhodné zejm. proto, že všechny zákl. pojmy klasického f.s. byly redefinovány. Dnes je podle Parsonse funkce součástí systémové analýzy a pojmy struktury a procesu pouze označují, které prvky systému jsou stabilní a statické, které proměnlivé a dynamické.
Vývoj f.s. lze rozdělil do 5 etap: 1. předchůdci f.s. v dějinách s-gic a v jiných oborech; 2. formulace klasického f.s. v díle T. Parsonse; 3. revize postulátu klasického f.s. a funkcionalistické antropologie v díle R. K. Mertona; 4. kritika a korekce f.s. v 60. a 70. 1.; 5. parsonsovská renesance v 80.1. První formulace, které znějí funkcionalisticky, lze najít už u A. Comta. Tvrdí se dokonce, že některé spisy Marxovy jsou funkcionalističtější než celý Parsons. Nicméně první explicitní formulace lze najít až u H. Spencera, který na základě biol. analogie odvodil teze, že složitost systému vede k diferenciaci a diferenciace je diferenciací funkcí a že změna jedné části systému vyvolává systémovou změnu části jiné. É. Durkheim položil základy vědomé funkcionální analýzy v s-gii, když jasne rozlišil analýzu funkcionální a kauzální a když spojil funkci s potřebou. Rané práce Durkheimovy ještě vycházejí z biol. analogií. V nich nacházíme formulace, že společnost má funkcionální potřeby a že rozlišení patologického a normálního je možné právě podle toho, které potřeby ajakjsou nebo nejsou saturovány. Později zohav z Ideologie tyto analogie opouští a formuluje požadavek rozlišení příčiny, která jev vyvolává, a funkce, kterou jev plní. Kromě vlastních s-gických zdrojů navázal f.s. také na in-
spirace ^funkcionalistické antropologie (B. Malinow-ski,A. R. Radcliffe-Brown aj.). Funkcionalistické ideje lze ovšem najít také u některých význ. psychologů (W. James, J. Dewey, H. Carr, J. R. Angell) a v právních teoriích (R. Pound, K. Llewellyn aj).
Vlastní f.s. je spojen s dilem T. Parsonse, které iná dvč podstatné, vzájemně propojené složky: teorii soc. činnosti a teorii soc. systému. V teorii soc. činnosti vyšel T Parsons z detailního studia evrop. s-gické tradice (viz »utili-tarisríius, darwinismus, Durkheim, Marx, M. Weber, V. Pa-reto) a její teor. základy položil v The Structure of Social Action (1937). Sociální či společenská činnost je takové chování, které je orientováno k dosažení cíle, je normativně určeno a probíhá v určité situaci. Činnost je motivovaná a »motivace zahrnuje: a) moment kognitivní, kdy individuum definuje situaci vzhledem k sobě, b) katektic-kou orientaci, která vyjadřuje vztah mezi individuem a cílem jednání z hlediska uspokojení potřeb, c) hodnotící element, který představuje výběr mezi různými objekty uspokojení potřeby. Soc. »jednání probíhá podle ustálených vzorců (patterns). Konkrétní vzorec jednání je výsledkem rozhodnutí, které každá osoba provádí (podvědomě) podle 5 dicholomických alternativ, tzv. proměnných vzorců: 1. afektivita - afektivní neutralita; 2. orientace na sebe - orientace na kolektivitu; 3. univerzalismus - partikularismus; 4. askripce - výkon; 5. ncurčenost - určitost. Volba mezi proměnnými (alternativami) je podmíněna situací a zejm. normativním systémem. Detailní rozbor s řadou analytických případů podává spis The Social System (1950). Parsonsove teorii se vytýkalo, že je ahistorická (jednání probíhá vždycky podle téhož vzorce) a volunta-ristieká (přecenění volní složky v jednání). Význ. složkou Parsonsovy teorie je tzv. koncepce AGIL, podle níž lze každý —»sociální systém situovat do prostoru se dvěma souřadnicemi: „vnitřní - vnější" (systém se orientuje bud na události vnějšího prostředí, nebo na vlastní problémy), „instrumentální - konzumní" (systém se orientuje na momentální potřeby a aktuálně dostupné prostředky nebo na dlouhodobé potřeby). Pak lze každý systém zobrazit ve čtyřech sektorech, z. nichž každý představuje jeden z. problémů, který je spojen s přežitím systému (funkcionální imperativy): A - adaptace, tj. problém opatřování zdrojů z prostředí (ekon. subsystém), G - cíle, tj. mobilizace zdrojů a energií k dosahování systémových cílů a ustavení priorit mezi nimi (polit, subsystém), /- integrace, tj. potřeba koordinovat, přizpůsobit, regulovat vztahy mezi různými aktéry uvnitř systému prostřednictvím implementace norem (právní instituce) a L - udržování vzorců (latent pattern maintenance), tj. nezbytnost motivovat aktéry k výkonu rolí pro systém nezbytných a potřeba mít k dispozici mc-
329
futurismus
chanismus řízení vnitřního napětí v systému (výchovný a náb. subsystém a rodina). Nejen soc. systém jako celek, ale každý subsystém řeší stejnou čtveřici problémů (např. rodina, právní řád apod.). Parsons neztotožňuje soc. systém a společnost. -»Společnost je pro něj typem soc. systému, který ve vztahu ke svému prostředí dosahuje nejvyšší úrovně soběstačnosti (self-sufficiency). Soc. systém může být v tomto kontextu členěn ještě jinak, a to analyticky na tzv. fyzický systém (problém vzácnosti zdrojů - funkcionální nezbytnost adaptace, dislokace lidí a zdrojů), kult. systém (problém harmonické koexistence, funkcionální nezbytnost dosahování cílů a adaptace a integrace) a osobnostní systém (problém osvojení kult. determinovaných vzorců chování - statusů a rolí, socializace jako problém proměny nesocializovaného individua v jedince schopného plnit role). V druhé fázi své tvůrčí činnosti se Parsons snažil zbavit svou teor. soustavu přílišné statičnosti, a vypracoval proto schéma soc. evoluce, které mělo být kompatibilní s dosavadním systémem (tzv. paradigma vývojové změny založené na koncepci zvyšování adaptivní schopnosti systému prostřednictvím diferenciace).
Klasický f.s. a antropol. funkcionalismus podstatně revidoval R. K. Merton, a to zejm.: 1. kritikou pojetí funkcionálních nezbytností; 2. zavedením pojmů eufunkce a dysfunkce; 3. rozlišením manifestních a latentních funkcí; 4. koncepcí —»teorie středního dosahu (korekce přílišných ambicí parsonsovského f.s. konstruovat zcela univerzální teorii společnosti). Merton položil těžiště svého přístupu do teze, že jádrem funkcionální analýzy je dostatečně empir, ověřený předpoklad, že týž jev (soc. subsystém, skupina, instituce) může plnit různé funkce a tatáž funkce může být plněna různými jevy. Tento postulát tzv. funkcionálních alternativ je pro revidovaný f.s. podstatný. Merton sice neopouští předpoklad, že existují funkcionální nezbytnosti či předpoklady (prerequisities), ale modifikuje jej tím, že nepřipouští jednoznačnou vazbu: jedna funkce - jedna instituce. Např. výchovnou funkci (výchova sama je funkcionální nezbytnost) může plnit rodina i útulek, škola i náb. instituce apod. F.s. byl ostře kritizován po celou dobu svého vznikáni a zejm. po celou dobu, kdy byl dominantním směrem záp. teor. s-gie. Kritikové f.s. vytýkali zejm. statičnost, teleologii, tautologičnost, abstraktnost, ahistoričnost, upřílišenou ambicióznost, redukci teorie na pouhé pojmosloví (G. C. Homans), práci s ne-testovatelnými hypotézami, přecenění rovnováhy a řádu na úkor konfliktu, polit, konzervativnost, absenci smyslu pro dialektiku (Pierre L. van Den Berghe) atd. Mezi kritiky byli ovšem stejně tak radikálové (Ch. V. Mills, pro něhož je Parsonsova velká teorie ztělesněním celého úpadku záp. s-gie, podobně A. W. Gouldner a samozřejmě mar-
xisté), jako konzervativci (pro K. R. Poppera je idea osudovosti přítomna stejně silně v marxismu jako ve f.s.), teoretikové jako empirici.
Je nesporné, že f.s. přispěl nejen k rozvoji s-gické teorie a pojmové přesnosti, ale i k rozpracování řady konkrétních témat: první skutečně vlivnou studií koncipovanou v duchu f.s. byla stať K. Davise a W. E. Moora o funkcionální nezbytnosti stratifikace (1945). Parsons sám se zabýval např. profesionální strukturou, právní profesí, fašismem, propagandou a soc. kontrolou, náboženstvím, kontrolovanou institucionální změnou (Essays in Sociological Theory, 1949 a 1954), psychoanalýzou, zdravím a nemocí, životním cyklem, vztahem charakteru a společnosti (Social Structure and Personality, 1964), s-gií vědění, moderními intelektuály, volebním systémem, černošskou otázkou, křesťanstvím (Sociological Theory and Modern Society, 1967). Merton se zabýval teorií referenčních skupin, sociologií vědy, dějinami vědy atd. Dost zajímavý je vztah mezi f.s. a marxismem: přes verbální odmítání f.s. existovala paradoxní, ale výrazná podobnost mezi —»sociologií marxistickou a f.s. v jeho velmi statické podobě. Na Západě byly učiněny pokusy konstituovat marx. funkcionalismus. V bývalém Československu se analýzou f.s. věcně a zasvěceně zabývali v 60.1. V. Tlustý, J. Kyselý a Z. Strmiska. Dnes jsou velmi silné pokusy o oživení parsonsovských idejí v kontextu oživeného zájmu o systémový přístup k soc. skutečnosti (J. Alexander, R. Munch, N. Luhmann aj.).
A: structural functionalism F: fonctionnalisme structural N: strukturaler Funktionalismus I: struttural-fun-zionalismo
Lit.: Johnson, B.: Functionalism in Modem Sociology: Understanding Tal-cott Parsons. Morristown 1975; Ktofdč, J. - Tlustý, V.: Soudobá sociologie I. Praha 1965; Munch, R.: Parsonsian Theory Today. In: Giddens, A. -Turner, J. H.: Social Theory Today. Stanford 1987; Parsons, T: (1966) Společnosti. Vývojové a srovávacl hodnocení. Praha 1971.
Pet
futurismus-(z lat. futurus = budoucí) - uměl. a zčásti soc. —»hnutí s výraznou polit, komponentou. Vznik f. se odvozuje od vydání prvních manifestů v Itálii v r. 1909 a v Rusku v r. 1912. Do jiných zemí se f. nerozšířil, i když jeho vliv lze najít v řadě pozdějších uměl. hnutí a směrů, zejm. v —»dadaismu a v —»surrealismu, v konstruktivismu a v různých abstraktivistických směrech. Výraznými uměl. osobnostmi a zároveň ideology it. f. jsou F. T. Ma-rinetti, V. Boccioni a C. D. Carra, v Rusku je to hlavně V. Majakovskij. V Itálii se f. zrodil z rozhořčeného protestu proti oficiálnímu, akademickému umění, konzervativní, zatuchlé spol. atmosféře i „humanitářskému" soc. verismu. Zde vznikl revoltující, destruující duch —»umě-
330