390                ODDÍL ČTVRTÝ: VÝROBA RELATIVNÍ NADHODNOTY
z nčhož se za prvního francouzského císařství samozřejmě vyklubal senátor. Lidové vyučování prý odporuje prvnímu zákonu dělby práce a prý bychom jím „odsoudili celý náš společenský systém k zániku". „Jako všechny jiné dělby práce," praví, „stává se odděleni ruční práce od duševní'1 hlubší a zřetelnější, Čím více bohatne společnost (Garnier správně používá tohoto výrazu pro kapitál, pozemkové vlastnictví a jejich stát). Jako každá jiná dčlba práce je i tato dělba práce důsledkem minulých pokroků a příčinou budoucích... Smí tedy vláda působit proti této dělbě práce a brzdit ji v jejím přirozeném chodu ř Smí použít části státních příjmů na experiment, jehož cílem je pomíchat a zmotat dvě třídy práce, které usilují o oddělení a odloučení ?"72
Určité duševní a tělesné zmrzačení je nevyhnutelné i při dělbě práce uvnitř společnosti jako celku. Protože však manufakturní období dovádí toto společenské rozštěpení různých pracovních odvětví mnohem dále a protože zároveň teprve jeho specificky manufakturní dělba práce zasahuje individuum v samých kořenech jeho života, skýtá také po prvé materiál a podnět k průmyslové pathologii.7*
„Rozkouskovat Člověka znamená ho popravit, zaslouží-li rozsudek smrti, úkladně ho zavraždit, nczaslouží-li ho. Rozkouskování práce je vražda páchaná na lidu."'4
71 Ferguson praví yí v „History of Civil Society", str. 281.: „I mySleuí se stává v comto věku dělby práce zvláštním povoláním."
n G. Garnier, sv. V jeho překladu [A. Smitha], str. 4—5.
'3 Ramazzini, profesor praktické medicíny v Padově, uveřejnil roku 1713 své dílo: „Dc morbis artificum", jež bylo roku 1781 přeloženo do francouzštiny a znovu otištěno roku 1841 v „Encyclopedic des Sciences Medicates. 7ěme Discours: Autcurs Classiqucs". Období velkého průmyslu samozřejmí jen rozmnožilo jeho katalog dělnických chorob z povoláni. Viz mimo jiné „Hygiene physique et morale de l'ouvricr dans les grandes villcs en general, et dans la ville de Lyon en particulicr. Par le Dr. A. L. Fontcrct". Paříž 1858, a „Die Krankheiten, welche verschiedenen Ständen, Altern und Geschlechtern eigentümlich sind". 6 svazků. Ulm 1860. Roku 1S54 jmenovala Society of Arts komisi pro vyšetřování průmyslové pathologic. Seznam dokumentů, nashromážděných touto komisí, lze nalézt v katalogu „Twickenham Economic Museum". Velmi důležité jsou oficiální „Reports on Public Health". Viz take dr. med. Eduard Rekh: „Ucbcr die Entartung des Menschen", Erlangen 1868.
'* „To subdivide a man is to execute him, if he deserves the sentence, to
KAPITOLA XII: DĚLBA PRÄCE A MANUFAKTURA                    391
Kooperace založená na dělbě práce neboli manufaktura je ve svých počátcích živelný, samorostlý výtvor. Jakmile se však do jisté míry ustálí a dostatečně rozšíří, stává se vedomou, plánovitou a soustavnou formou kapitalistického výrobního způsobu. Dějiny manufaktury ve vlastním slova smyslu ukazují, jak její charakteristická dělba práce nabývá účelných forem z počátku čistě empiricky, jaksi za zády jednajících osob, potom však, podobně jako u cechovního řemesla, se snaží nalezenou formu tradičně udržet a v jednotlivých případech ji upevnit na staletí. Mění-li se tato forma, děje se tak — kromě úplně podřadných změn — vždy jen v důsledku revoluce v pracovních nástrojích. Moderní manufaktura — nemluvím tu o velkoprůmyslu, opírajícím se o používání strojů — nalézá bud své disjecta membra poetae [jednotlivé prvky] už hotové — jako na př. oděvní manufaktura ve velkých městech, kde vzniká — a stačí jen, aby tyto rozptýlené články shromáždila, anebo se princip dělby práce téměř sám vnucuje, tím že se různé operace řemeslné výroby (na př. při vázání knih) přidělí zvláštním dílčím dělníkům. V takových případech úplně stačí ani ne týden zkušenosti, aby se zjistila příslušná proporce mezi počtem rukou, nutných pro vykonávání každé funkce."
Manufakturní dělba práce vytváří rozloženíni řemeslné činnosti, specialisací pracovních nástrojů, tvořením dílčích dělníků, jejich seskupováním a kombinováním v jeden celkový mechanismus kvalitativní Členění a kvantitativní proporcionalitu společenských výrobních procesů, t. j. vytváří určitou organisaci společenské práce, a tím zároveň rozvíjí novou, společenskou produktivní sílu práce.
assassinate him, if he docs not... the subdivision of labour is the assassination of »people." (D. Urquharl: „Familiar Words". Londýn 1855, str. 119.) Hegel mél velmi kacírske názory nadčlbu práce. „Vzdelaným člo%'čkem je třeba rozumčt především toho, kdo může dělat všechno, co délají jiní," praví ve sve „Filosofii práva". (Hegel: „Grundlinien der Philosophie des Rechts", 2.vyd., Berlín 1840, str. 247.) 76 Naivní víra v geniální vynalézavost, kterou prý a priori prokazuje jednotlivý kapitalista v oblastí dělby práce, se patrné dochovala již jen u německých profesorů, jako na pŕ. u pana Roschera, který- kapitalistovi, z jehož jupitcrské hlavy vyskočila dělbu práce v hotové podobě, vénuje z vděčnosti za to „diverse Arbeitslöhne" [různé mzdy]. Vetší či menší délba práce závisí na objemnosti mcSce, a ne na velikosti genia.
392               odd». Čtvrtí: wroba relativní nadhodnoty
Jako specificky kapitalistická forma společenského výrobního procesu — a na daném historickém základě, na kterém vzniká, se nemůže vyvíjet jinak než v kapitalistické forme — je jen zvláštní metodou, jak vyrábět relativní nadhodnotu nebo jak zvyšovat na úkor dělníku sebezhod nocován í kapitálu — což se obvykle nazývá společenským bohatstvím, „wealth of nations" [bohatství národů] atd. Manufakturní dělba práce nejen rozvíjí společenskou produktivní sílu práce pro kapitalistu místo pro dělníka, nýbrž rozvíjí ji přímo mrzačením individuálního dělníka. Vytváří nové podmínky panství kapitálu nad prací. Jestliže proto na jedné straně je historickým pokrokem a nutným momentem v ekonomickém vývoji společnosti, je na druhé straně nástrojem civilisovaného a rafinovaného vykořisťování.
Politická ekonomie, která se stává skutečnou vědou teprve v manufakturním období, pohlíží na společenskou dělbu práce vůbec jen s hlediska manufakturní dělby práce,'* t. j. jako na prostředek, jak s týmž množstvím práce vyrobit více zboží, tedy zboží zlevnit a urychlit akumulaci kapitálu. V přímém protikladu k tomuto zdůrazňování kvantitativní stránky věci a směnné hodnoty všímají si spisovatelé klasického starověku výhradně kvalitativní stránky a užitné hodnoty.77 Rozdělí-li se společenská výrobní odvětví, zboží
*• Výrazněji než A. Smith poukazuji starší spisovatele, jako Petty, pak anonymní autor „Advantages of the East-India Trade" atd.t( na kapitalistický charakter manufakturní dělby práce.
" Výjimku mezi moderními autory tvoří jen někteří spisovatelé XVIII. století, kteří v otázce dělby práce téměř jen opakují výroky starověkých autorů; je to na př. Hcccaria a James Harris. Beccaria pífie: „Každý ví z vlastni zkušenosti, že používá-li nikou a rozumu ke stále stejnému druhu prací a ke zhotovování týchž výrobku, vyrábí je snadněji, v hojnější míře a lépe... než kdyby každý sám zhotovoval pro sebe nutné věci... Takto se lidé k všeobecnému prospěchu i k vlastní výhodě dělí na rozličné třídy a stavy." (Césare Beccaria: „Elementi di Economia Publica", vyd- Custodt, Parte Moderna, sv. XI, str. 28.) James Harris, pozdější hrabě z Malmcsbury, známý svými „Diaries" [Deníky] o svém vyslancckém působení v Petrohradě, praví sám v jedné poznámce ke svému „Dialogue concerning Happiness", Londýn 1741 (později znovu otištěn v „Three Treatises etc.", 3. vyd., Londýn 1772): „Všechny důkazy o tom, že společnost je cosi přirozeného (totiž důkaz „dělbou povoláni")... jsem převzal z druhé knihy Platonovy Republiky,"
KAPITOLA XII; DĚLBA PRACE A MANUFAKTURA                    393
sc lépe zhotovuje, různé sklony a vlohy lidí si mohou zvolit příslušnou sféru činnosti,78 neboť bez omezení sféry činnosti se nedá nikde nic významného vykonat.79 Takže jak výrobek, tak jeho výrobce se zdokonalují dělbou práce. Jestliže se spisovatelé klasického starověku občas zmiňují o vzrůstu masy vyráběných výrobků, pak je při tom zajímá jen větší hojnost užitných hodnot. Ani slůvkem se nezmiňují o směnné hodnotě, o zlevnění zboží. Toto hledisko užitné hodnoty vládne jak u Platona"0, který vidí v dělbě
* Tuk v Odysseji, zpěv XIV, verŽ 228 čteme: „"AXXa; yÚQ ť äXXotaiv ávffQ éntTéonerai iayots" (Neb každý člověk na jiném má zálibu díle] a Archilochos u Sexta Empirie« praví: ,,'AXio; ŕLUo) *jŕ iffytp xa.QÔit)V laímať [Každý pro jiné dílo se v srdci rozehřívá].
n „IJoXX' fyiíozaro ígya, xax&i ô'^nlaraJO návta" [Mnohých řemesel byl mistrem, všech však byl mistrem Spatným]. — Athéňan cítil jako výrobce zboží svou převahu nad Sparťany, protože Sparťané mohli ve válce disponovat jen lidmi, ne však penězi, jak říká u Thukydida Pcriklcs v řeči, jíž vybizi Athéňany k peloponneské válce: „Stóftaal TS éjoifiózeQot oi aŮTOvgyoí Tüiv árirotúneov ij xQ,U'aai noXafUXV" (Lidé, kteří vyrábějí pro vlastní potřebu, jsou spíš ochotni vést válku svými těly než penězi]. (Thukydidtt, kn. I, kap. 141.) Přesto však byla jejich ideálem, i v oblasti materiální výroby, aňTagxe la [autarkic], která je v rozporu s dělbou práce: „na<f oiv yog tô ev.Tzaga tovtídv xui zö aßraoxf;" [Tam, kde je majetek, tam je i soběstačnost]. Přitom je nutno uvážit, Že ještě v době pádu 30 tyranů nebylo ani 5000 Athéňanů, kteří by nevlastnili půdu.
*° Plato vykládá dělbu práce uvnitř pospolitosti mnohostrannosti potřeb a jednostrannosti vloh individuí. Jeho hlavní hledisko je, že pracovník se musí přizpůsoboval dílu, a ne dílo pracovníkovi, což se stává nevyhnutelným, jakmile pracovník provozuje několik povoláni najednou, t. j. konájednoznichjako vedlejší povolání. „O ň yÓQ... i&éXei tô ngarióftevov tÍjv tov Jiodrrovroí oyo).i\v tisqi-fiéveiv, ňXX' Aváymf top TigiÍTTovra tiu ngtiTTofiívia ěnaxoXovdeiv /n) íp nagég-yov /tégei. — '/\váyxij. — 'Ex či) toítíov nXeíio re íxaara ylyvCTui xai xáX-X.IOV xai paov orať e*í ír xutu ipůaiv xal Iv xciioíji a%oXijv T<äv ülXiav ňyiav, JipáTTfl" [„Neboť dilo nesmí Čekat, nž bude mit výrobce kdy, nýbrž pracovník musí konat své dílo horliví, a ne lehkovážní. — To je nutné. — Takto je vyráběno všeho více a také lépe a snáze, když človík díla jen jedinou věc, odpovídající jeho vlohám a náklonnostem a v příhodné dobí, jsa volný od ostatních zaměstnání."] („De Republica", kn. I, kap. 12.). Podobné myšlenky nacházíme u Thukydida, kn. I, kap. 142: „Námořnictví je umíní stejně jako každé jiné a nelze je provozovat příležitostní jako vedlejší povoláni; naopak spíše se nesmi provozovat vedle něho něco jiného jako vedlejší povoláni." Musí-li dílo, praví Plato, čekat na pracovníka, propase se Častokritická chvíle výroby a výrobek se zkazí, „fgyov xtttgôv oió?.?.vztu" [výsledek práce zahyne]. Tutéž platónskou ideu nacházíme v protestu anglických
394                ODDÍL ČTVRTÝ: VÝROBA RELATIVNÍ NADHODNOTY
práce základ rozčlenění společnosti na stavy, tak i u Xcnofonta", který se svým charakteristicky mesťáckým instinktem již přibližuje principu dělby práce uvnitř dílny. Pokud v Platonové Republice vystupuje dělba práce jako státotvorný princip, je jen athénskou idealisací egyptského kastovnictví; Egypt byl vzorem průmyslové zemí i pro jiné Platonovy vrstevníky, na př. pro Isokrata82, a tento význam si podržel dokonce i v očích Reků doby římského císařství.83
Ve vlastním manufakturním období, t. j. v období, kdy manu-
majitetů bčlíren proti doložce továrního zákona, která stanovi určitou hodinu ohčda pro väechny dělníky. Jejich výroba prý se nemůže řídit podle délniků, neboť „při různých operacích požeháni, praní, bíleni, mandlování, kalandrování a barvení žádná z tčehto operací nemůže být zastavena v určitou chvíli bez risika Ěkody... stanovit stejnou hodinu obfida pro všechny dělníky by po připadá ohrozilo cenné výrobky tím. že by operace nebyly dokončeny". Le platonisme oů va-t-il se nicher! [Kde se to všude uhnizdujc platonismus!)
ai Xenofon vypravuje, že je nejen cti dostávat jídla s tabule perského krále, nýbrž Že tato jídla jsou také daleko chutnejší než jiná: „A to není nic divného; neboť jako i ostatní umíní jsou zvláiť zdokonalena ve velkých městech, tak také královská jídla jsou zvláäť upravena. V malých městech dělá totiž týž Člověk lůžka, dveře, pluhy i stoly, ba často kromě toho staví i domy a je rád, sežene-li dost takových objednávek, aby se uživit. Proto je naprosto nemožné, aby človřk, který dělá lolík různých věci, dělal všechny dobře. Naproti tomu ve velkých městech, kde každý pracovník najde mnoho kupců, štaci, zná-li jedno řemeslo, aby se uživil. Ba často nemusí znát ani cele řemeslo; stává se, že jeden dělá jen mužskou obuv, druhý jen ženskou. Někdy dokonce se jeden živi sefiíváním obuví, druhý krájením koži, jeden jen střihá na Šaty, druhý sešívá kusy látky dohromady. Takže ten, kdo koná nejjednodušší prácí, dělá ji nevyhnutelní nejlépe. Stejně je tomu i při kuchařském umění." (Xenofon: „Kyropaidia", kn. VIII, kap. 2.) Zde má Xenofon na mysli výhradní jakost užitné hodnoty, již je třeba dosáhnout, ačkoli i on už ví, že stupeň dělby práce závisí na rozsahu trhu.
M „(Busiris) rozdělil všechny do zvláštních kast... nařídil, aby vždy tíž lidé provozovali vždy stejně zaměstnání, protože věděl, že ti, kteří často míní své zaměstnáni, si žádné z nich důkladně neosvojí; ti však, kteří se drží téhož zaměstnáni, dělají všechno co nejdokonaleji. Skutečné take vidíme, že pokud jde o uměni a řemesla, předčili Egypťane své soky více než mistr ncvyuČeného, a vytvořili tak dokonalé instituce na ochranu královské moci a státního zřízeni, že slavní filosofové kteří o tom psali, chválili egyptské státní zřizeni vice než kterékoli jiné." (Isocratis: ,,BusÍrÍs", kap. 8.)
M Srov. Dtodorus Siculus*


KAPITOLA XII: DĚLBA PRACE A MANUFAKTURA                   395
faktura je vládnoucí formou kapitalistického výrobního způsobu, naráží plné uskutečnění jejích vlastních tendencí na nejrůznější překážky. Třebaže manufaktura, jak jsme viděli, vytváří vedle hierarchického členění dělníků prosté dělení na vyučené a nevy-učené, zůstává počet nevyučených velmi omezen pro převážný význam vyučených dělníků. Ačkoli manufaktura přizpůsobuje jednotlivé operace různým stupňům zralosti, síly a vyspělosti svých živých pracovních orgánů, směřuje tedy k produktivnímu vykořisťování žen a dětí, ztroskotává tato tendence vcelku o odpor dospělých dělníků-mužů, jejichž zvykům se příčí. Ačkoli rozklad řemeslné činnosti snižuje náklady na vyučení a tudíž i hodnotu dělníka, zůstává pro obtížnější dílčí práci nutnou delší výuční doba a dělníci ji žárlivě udržují i tam, kde je zbytečná. Vidíme na př., že v Anglii zůstávají laws of apprenticeship [zákony o učednících] se svou sedmiletou učební dobou v plné platnosti až do konce manufakturního období; odstranil je teprve tlak velkého průmyslu. Protože řemeslná dovednost zůstává základem manufaktury a celkový mechanismus v ní fungující nemá objektivní kostru, nezávislou na dělnících, musí kapitál neustále zápasit s porušováním subordinate se strany dělníků. „Slabost lidské povahy," volá náš přítel Ure, „je tak velká, že čím je dělník dovednější, tím je svéhlavější a tím je nesnadnější podřídit ho disciplině, tím větší škody tedy působí svými vrtošivými rozmary celkovému mechanismu."81 Po celé manufakturní období se proto ozývají stesky na neukázněnost dělníků.85 I kdybychom neměli svědectví tehdejších spisovatelů, prosté skutečnosti, že od XVI. století až do epochy velkého průmyslu se kapitálu nepodařilo zmocnit se celé pracovní doby, kterou disponuje manufakturní dělník, že manufaktury mají krátký život a s přistěhovalectvím a vystěhovalectvím dělníku opouštějí jednu zemi a usazují se v druhé — tyto skutečnosti samy mluví za celé knihovny. „Pořádek se musí zjednat tak či onak," volá roku 1770 několikrát citovaný autor díla „Essay on Trade and Commerce". „Pořádek", volá 6G let nato dr. Andrew Ure, „pořádek" chyběl
M  Ure: „Philosophy etc.", str. 20.
Co je řečeno v textu, platí daleko více o Anglii než o Francii a více o Francií než o Holandsku,
39^
oddíl Čtvrtý: výroba relativní nadhodnoty
v manufaktuře, založené na „scholastickém dogmatu dělby práce", a „Arkwright vytvořil pořádek".
1 Zároveň manufaktura nemohla ani zachvátit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji nemohla od kořene přetvořit. Tyčila se jako architektonická ozdoba na ekonomické budově, jejímž širokým základem bylo městské řemeslo a venkovský domácký průmysl. Její vlastní úzká technická základna se na určitém stupni vývoje dostala do rozporu s výrobními potřebami, které sama vytvořila. Jedním z nejdokonalejších výtvorů manufaktury byla dílna na výrobu pracovních nástrojů samých, zejména také již používaných složitých mechanických přístrojů. „Taková dílna," praví Ure, „skýtala obraz dělby práce se všemi jejími rozmanitými stupni. Nebozez, dláto, soustruh měly každý svého vlastního dělníka hierarchicky spjatého s druhými tak Či onak podle stupně dovednosti." Tento produkt manufakturní dělby práce vytvořil opět — stroje. Stroje odstraňují řemeslný typ práce jako základní princip společenské výroby. Tak se jednak odstraňuje technický základ doživotního připoutání dělníka k jedné dílčí funkci. Jednak padají závor}', jimiž tento princip ještě omezoval panství kapitálu.