se mužských a ženských rolí v profesionálním zajištění trestního řízení. Kapitolu uzavřeme zkoumáním odlišností mezi mužskými a ženskými obětmi trestných činů, přičemž budeme věnovat zvláštní pozornost pohlavně motivovaným napadením a jiným násilným trestným činům páchaným na ženách. 8.1 ŽENY A MUŽI JAKO PACHATELÉ Z otázek, které nejČastěji řeší kriminológie, jsou pro náš rozbor nejvíce relevantní tyto dvě: Kdo páchá trestné činy? Proč? Tradiční odpověď na první otázku zní: Muži, zejména mladí. Na základě kriminologických výzkumů provedených do poloviny sedmdesátých let bychom skutečně došli k závěru, že se ženy trestné činnosti dopouštějí jen zřídkakdy. Ta trocha pozornosti věnovaná pachatelkám trestných činů se převážně omezuje na tři témata: 1- srovnání s mužskou kriminalitou, jejichž úkolem je zdůraznit relativně nízkou kriminalitu žen; 2. studie o prostituci; 3. analýzy mravní zkaženosti násilníckych žen, jejichž logickým základem byla úvaha, že jsou-li „normální" ženy pasivní, pak oněch pár žen páchajících násilné trestné činy musí být „nemocných" (Edwards, 1986). V myšlení kriminologů i veřejnosti obecně evidentně platí, že „zločinec" znamená „muž". Od roku 1975 se však tato představa začala měnit, a to zejména díky vydání dvou knih. Sisters in Crime od Fredy Adler a Women and Crime Od Rity James Simon, které vzbudily široký ohlas v odborném i populárním tisku. Ústředním sdělením obou knih je. ze kriminalita žen se začala proměňovat jak co do povahy, tak i co se týče počtu spáchaných trestných činů. Podle Adler se Spojené státy v oné dobé právě nacházely uprostřed vlny ženské zločinnosti. Přestože muži dosud páchali vyšší absolutní počet trestných činů, ženská kriminalita se zvyšovala rychleji než mužská. Adler například citovala statistiky FBI (Uniform Crime Reports, UCR), z nichž vyplývalo, že mezi lety 1960 a 1972 se počet žen zatčených za loupež zvýšil o 277 %, zatímco u mužů došlo k nárůstu jen o 169 %. Statistiky mladistvých pachatelů vykazovaly obdobné změny. Adler navíc dokazovala, že nejenže se ženy dopouštějí více trestných činů než dříve, ale že jejich trestná činnost navíc nabývá závažnější a násilnější povahy: ženy prý začaly páchat trestné Činy tradičně vyhrazené mužům. V tomto ohledu jsou závěry práce Rity James Simon obdobné - pouze s tou výjimkou, že podle ní se nárůst ženské kriminality omezoval zejména na majetkové trestné činy a nikoli na násilné činy namířené proti osobám, i ona však konstatovala, že ženy se dopouštějí více trestných činů vše- JZG 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST obecně považovaných za mužské, zejména co se týče trestných činů páchaných v administrativních zaměstnáních či v rámci výkonu zaměstnání obecné, například (podvodů nebo zpronevěry. Největší rozruch - zvláště v neodborných médiích - však nevyvolala sama tato [zjištění, ale teprve jejich interpretace. Obě autorky totiž shodně tvrdily, že zjiš-| těrté změny v míre a povaze ženské zločinnosti jsou logickým výsledkem hnutí za | emancipaci žen. Jak uvedla Adler: .Je snad takový div, že v okamžiku, kdy ženy získaly mužské možnosti, snaží se získat status - ať už v občanském životě, nebo | ve světě zločinu - zavedenými mužskými hierarchickými cestami?" (Adler, 1975, j s. 10). Stanovisko Simon bylo o něco komplexnější. Tvrdila, že počet násilných trestných činů páchaných ženami ve skutečnosti díky feminismu poklesl. „Pro-itože se ženy cítí fyzicky, citově i právně svobodnější a méně podřízené moci mužů, (ubývá u nich frustrace a hněvu ... [v důsledku toho) pociťují méně intenzivní touhu zabíjet obvyklé objekty své zlosti a frustrace: manžely, milence a další muže, na nichž jsou závislé, ale ve vztahu k nimž se necítí jistě" (Simon, 1975, s. 40). Odvrácenou stranou je fakt, Že tím, že feminismus podpořil působení žen jako placené pracovní síly, přispěl také k nárůstu ženské majetkové trestné činnosti. „Se zvyšujícím se podílem žen na celkové pracovní síle získávají ženy více příležitostí páchat určité typy trestných činů [např. administrativní nebo v rámci výkonu zaměstnání]" (Simon. 1975. s. 40). Díky důrazu na ženské hnutí vešel přístup Adler a Simon ve známost jako emancipační teorie kriminality žen. Jejich argumentace přitom nebyla zcela nová. Jak připomíná Méda Chesney-•Und (1997). kriminológie i jiné disciplíny již v době první vlny feminismu upo-Izorňovaly. že emancipace žen přinese mezi ženami a dívkami nárůst kriminality ! anemravnosti. Největším přínosem prací Adler a Simon je však to, že z jejich popudu došlo k přehodnocení vztahu mezi genderem a podílem na trestné činnosti. Pozdější analýzy, revidující práce obou autorek, blíže osvětlují, do jaké míry došlo v kriminalitě žen skutečně k proměně a jakou úlohu v ní sehrálo ženské hnutí. Podívejme se na některé tyto kritické ohlasy a zároveň s tím i na to, co o vztahu genderu a kriminality říkají novější práce. Jedním z problematických momentů prací Adler a Simon bylo, že se opíraly výhradně o oficiální statistiky. Tyto statistiky zahrnují pouze trestné činy, jež jsou policii známy, a ty tvoří podle odhadů pouhou třetinu všech spáchaných trestných činů (U.S. Department of Justice, Bureau of Justice Statistics, 1994). Podstatná část spáchaných trestných činů tedy není vůbec zjištěna (viz např. Inciardi et al., B. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 327 1993) nebo je oběti neohlásí. A dokonce i tehdy, je-li trestný čin ohlášen, závisí do značné míry na rozhodnutí policie, zda si dané oznámení zaslouží její pozornost, či nikoliv; FBI tak nejsou postoupeny ani všechny ohlášené trestné Činy. Vážnější problém ale spočívá ve způsobu, jakým zejména Adler s daty UCR pracovala. Při porovnávání nárůstu určitých trestných činů u mužů a žen nebrala v úvahu velký rozdíl v absolutních výchozích číslech, z nichž byla procenta růstu vypočítávána. Je-li výchozí číslo malé, pak i jeho mírný nárůst představuje velmi vysoké procento. A naopak i velké zvýšení vysokého výchozího čísla působí jako méně významná změna (Smart, 1982; Terry, 1978). Vezměme si například počty osob vazebně stíhaných pro podezření z vraždy nebo zabití. V letech 1965 až 1970, tedy v období, jež Adler zahrnuje do své analýzy, vzrostl počet žen zatčených za tyto trestné činy téměř o 79 %; ve stejném období se počet mužů zatčených ze stejného důvodu zvýšil o 73 %. V absolutních Číslech však u žen šlo o zvýšení z 1293 na 1645, zatímco u mužů z 6533 na 8858. Pokud bychom tedy hleděli pouze na procentuálně vyjádřené změny a nebrali v úvahu zásadní rozdíl v absolutních výchozích číslech, dostali bychom notně pokřivený obraz podílu mužů a žen na celkové zločinnosti. Přesnějším měřítkem vývoje kriminality mužů a žen je výpočet „relativního počtu zatčených" u obou pohlaví, tj. kolik mužů bylo zatčeno za určitý trestný čin na 100 000 příslušníků mužské populace a kolik bylo za stejný čin zatčeno žen v přepočtu na 100 000 žen. Rozdíl mezi pohlavími co do relativního počtu zatčených lze poté určit pomocí výpočtu podílu žen na všech zatčeních, tj. mužů i žen, za určitý delikt. Z nedávných výzkumů, které vypočítávaly podíl obou pohlaví na trestné činnosti tímto způsobem, vyplývá, že v počtu zatčení nedošlo v posledních letech k významnému zvýšení ani snížení genderového rozdílu, ovšem s důležitou výjimkou určitých typů majetkových (krádeží, falšování, podvodů a zpronevěr) a drogově motivovaných trestných Činů (Chesney-Lind, 1997; Simon a Landis, 1991; Steffensmeier, 1982; viz též Tabulka 8.1 na straně 329). Komentář 8.1 na stranách 330-331 hovoří o složitém vztahu drog a kriminality, který se komplikuje ještě více, vezmeme-li vúvahugenderovou, rasovou či etnickou, tňdní a věkovou příslušnost. Nyní se však blíže podívejme na údaje o majetkové trestné činnosti: Potvrzují výsledky výzkumu emancipační teorii ženské kriminality? Vyplývá z dat, že tyto majetkové trestné činy souvisí s prací v zaměstnání a dopouštějí se jich .emancipované" ženy. které vstoupily na trh práce? 328 8. GENDER, KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST ffiUlKA 8.1 Vývoj celkového počtu zatčení podle pohlaví v letech 1987-1996 Muži Ženy íhaný trestný cín 1987 1996 Změna v% 1987 1996 Změna v% udá nebo úmyslné zabiti 12 247 12 062 -1,5 1719 1384 -19,5 silněni 24 551 21505 -12,4 299 247 -17.4 upež 93885 101998 8.6 8 431 11091 31,6 vazné napadení {aggravated assault) 209 782 284 004 35.4 31716 61640 94,3 «páni 264041 209076 -20,8 24 442 27190 11,2 jbná krádež 663 264 655 775 -1,1 297 624 337 434 13,4 cizenl motorového vozidla 106 604 104 562 -1.9 11454 16427 43,4 éřstvf 10144 10 431 2,8 1603 1860 16 glsttované trestné činy celkem" 1384 518 1 399 413 1,1 377 288 457 273 21,2 é napadení 454944 695 386 52,9 81583 177 644 117,7 létání a falšování 39 931 51372 28.7 21056 28105 33.5 (vod 127 472 168 385 32,1 98 537 116 746 18,5 lonevéra 5 355 5633 5,2 3 329 4 619 38,8 kup, pojímání nebo držba 86 771 84 867 -2.2 11419 14 435 26,4 radeného majetku itozování cizí věci 160482 182 709 13,9 19 222 29 336 52,6 íowtferté ozbrojovaní 123 403 135 565 9,9 10177 11637 26,4 istituce a jiné komerční 29 335 30 657 4,5 56 253 46097 -18.1 rowzováni neřestí tlavné motivované trestné činy 62 263 59 062 -5,1 5026 5 324 5,9 «orné znásilnění a prostituce) ákormé užívání narkotik 554 554 857 057 54,5 99872 173831 74,1 lardní hry 16811 13834 -17,7 2 747 2 206 -19,7 siné činy spáchané na rodine a dětech 30 037 61308 104,1 6493 19 263 196.7 ní vozu pod vlivem alkoholu 983 915 756935 -23,1 127 476 130 246 2,2 ušení zákonů o alkoholických nápojích 320 504 352 456 10 69066 83 737 21.2 Iství 547 595 422 605 -22.8 54 833 57 656 5.1 inictvi 389 340 437 824 12,5 90856 116 257 28 ulka 27 324 16168 -40,8 3 439 4135 20,2 atní trestné činy, prečiny 1624 731 2039 086 25.5 297 922 465 210 56,2 přestupky (kromě dopravních) i*ní celkem 7 061872 7 918 554 12,1 1 512 860 2 056 390 35,9 egistrované trestné činy Jsou ty, Jež FBI povaíuje za nejzávažnější. Prámem Federal Bureau of Investigation. 1997, s. 219. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 329 8.3 OBĚTI ZLOČINU: GENDER, MOC A NÁSILÍ Strach člověka, že se stane obětí trestného činu, je ve Spojených státech dosti rozšířen. Podle jednoho celostátního průzkumu veřejného mínění se například více než třetina obyvatel obává, že by se oni sami nebo jejich rodinní příslušníci mohli stát terčem pohlavně motivovaného napadení. Vloupání do domu či bytu se podle výsledků výzkumu obává rovněž více než třetina a strach z přepadení uvedla více než čtvrtina respondentů. V některých skupinách obyvatelstva je strach z kriminality silnější nežvjiných. Nej rozšířenější jsou tyto obavy mezi obyvateli městských oblastí, přičemž Afroameričané je vyjadřují výrazně častěji než Američané bílí. Také starší lidé se bojí více než mladí a ženy více než muži („Perception", 1993). Obecné platí, že strach znásilných trestných činů převažuje nad strachem z majetkových deliktů. Mezi obavami ze zločinu a pravděpodobností, že se daná osoba obětí zločinu skutečně stane, je pochopitelně rozdíl. V Tabulce 8.5 jsou citována data Federálního ministerstva spravedlnosti, která ukazují počty obětí trestných Činů v závislosti na pohlaví, věku a rase. Jsou výsledkem Národního výzkumu kriminality (National Crime Survey), celostátního výzkumu, který se dvakrát ročně dotazuje náhodně vybraného vzorku amerických domácností na jejich zkušenosti s viktí-mizací v oblasti násilných trestných činů. Podíváme-li se pouze na kategorii pohlaví, vidíme, že v případě mužů existuje výrazně vyšší pravděpodobnost, že se stanou obětí násilného trestného činu. Odhaduje se, že celých 89 % všech mužů, kterým je nyní dvanáct let, se alespoň jednou za život stane obětí násilného trestného činu - oproti 73 % žen. Tento odhad je však poněkud zavádějící, neboť ne všichni muži mají stejnou šanci se obětí takového činu stát. Vezmeme-li totiž v úvahu i rasu a věk, vidíme, že tato pravděpodobnost je nejvyšší u mužů jiné než bílé barvy pleti ve věku 12-24 let (viz též Komentář 8.2 na stranách 355-356). Národní výzkum kriminality je považován za poměrně kvalitní ukazatel počtu obětí trestné činnosti v USA a je v této oblasti nejčastěji užívaným zdrojem statistických dat, nicméně vezmeme-li v úvahu genderově specifickou povahu kri-Tiinality, jsou jeho údaje v některých ohledech problematické. Jak ukazují Ger-)er a Weeks (1992), velká část těch typů trestných činů, jejichž nejčastějšími ibětmi jsou ženy - zejména činů násilných -, není Národním výzkumem krimina-ity vůbec zachycena. Výzkum například nevěnuje zvláštní pozornost zneužívání rámci manželství a incestu; navíc přestože ženy ve výzkumech uvádějí více trest-ých činů, než ohlašují na policii, o některých činech, například o znásilnění, často edokážou říci nikomu. Odborníci proto odhadují, že oficiální data možná regist- . GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 353 rují pouhých 10 až 30 % všech skutečných případů znásilnění (Gordon a Riger, 1991; Greenfeld, 1997). V rámci výzkumu financovaného federální vládou bylo zjištěno, že počet pohlavně motivovaných napadení může být každoročně až pětkrát vyšší, než uvádí Národní výzkum kriminality (Johnston, 1992). TABULKA 8.5 Oběti násilných trestných činů mezi osobami staršími 11 let podle rasy a pohlaví Pohlaví, rasa a věk oběti Obyvatel celkem Počet obětí na 1000 obyvatel Bělošští muži 12-15 let 6 257 840 135.6 16-19 let 5 873 320 146 20-24 let 7 527 480 123,3 25-34 let 17 326 480 65 35-49 tet 24 922 090 44,5 50-64 let 14 319 810 15.2 64 a více let 11 780 640 5,7 Bělošské ženy 12-15 let 5 948 580 88,2 16-19 let 5 576 340 102,4 20-24 let 7 375 450 78,1 25-34 let 17 135 720 57,9 35-49 let 24 903 460 33.6 50-64 let 15 282 970 14.3 64 a více let 16 311 340 2.8 Černošští muži 12-15 let 1 234 310 141,6 16-19 let 1138 680 124,8 20-24 let 1111420 71,1 25-34 let 2 539 490 66.9 35-49 let 3199 810 49,9 50-64 let 1499 080 28,5 64 a více let 973 190 33,7 Černošské ženy 12-15 let 1 234 480 129,8 16-19 let 1100 140 109,3 20-24 let 1419 040 97.5 25-34 let 2 983 380 59 35-49 let 3 750 950 40,5 50-64 let 1855 770 13.5 64 a více let l 590 380 6,7 Pramen: U. S: Department of Justice, 1997b. s. 15. 3T,4 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST ženy jako oběti kriminality jsou však „zneviditelňovány" i jinými způsoby. Ger-! ber a Weeks (1992) například uvádějí, že ženy byly vždy obětmi trestných činů páchaných obchodními společnostmi - a v některých případech, např. u antikoncepčních prostředků značky Dalkon Shield nebo silikonových prsních implantátů, byly dokonce obětmi pouze ženy; kriminologické analýzy trestně Činnosti obchodních společností ! však aspekt genderu většinou přehlížejí (výjimkou je Rynbrandt a Kramer, v tisku). : Podobně se kriminologové zkoumající případy vraždy a zabití soustředují převážně na mužské pachatele a oběti a ženy nezřídka zmiňují pouze v souvislosti se zločiny páchanými ve stavu duševního rozrušení. Jak však čteme ve zprávě nedávno vydané Federálním ministerstvem práce, ženy sice tvoří pouhých 8 % počtu úmrtí na pracovišti, 34 % z nich se však stává obětí vraždy, zatímco u mužů je to pouze 15 %. Zjištění, že nejčastější příčinou úmrtí žen na pracovišti je vražda nebo zabití, si jistě žádá podrobnější rozbor (U. S. Department of Labor, 1997b). Komentář 8.8 Trestné Činy motivované nenávistí vůči skupině obyvatel {hate crimes) Trestné Činy motivované nenávistí vůči skupině obyvatel, nazývané též zločiny z předpojatosti roías crimes), jsou takové trestné činy, jejichž pachatel je motivován nenávistí, předpojatostí či předsudky vyplývajícími ze skutečné či domnělé rasové či etnické příslušnosti, státního původu, náboženského vyznání či sexuální orientace oběti. Tyto trestné činy mají Často podobu hanobení či výtržností, avšak nezřídka dochází i k násilným fyzickým útokům proti osobám. Oběti zločinů z předpojatosti většinou utrpí větší fyzickou a psychickou újmu než oběti jiných typů útoků (National Institute Against Prejudice and Violence |NIAPV), 1990). Jsou například čtyřikrát častěji hospitalizovány (Goleman, 1990) a často prožívají rovněž intenzivní pocity izolace ze strany okolní společnosti (NIAPV, 1990). Ne každý je tímto typem trestné činnosti ohrožen stejně. Z publikovaných zpráv vyplývá, že oběťmi jsou nejčastěji lidé jiné barvy pleti než bílé a pachateli naopak mladí bělošští muži. Zvláště silně ohroženy jsou také rasově smíšené páry, ovšem častým terčem pachatelů jsou i homosexuální muži a ženy. V průzkumech z poslední doby uvádí celých 92 % gayů a leseb, že se kvůli své sexuální orientaci stali terčem slovního obtěžování nebo vyhrožování a 24 % se zmiňuje o fyzickém útoku (Herek a Berrill, 1992). V roce 1995 poklesl počet trestných činů namířených proti gayům a lesbám meziročně o 8 %, násilnost spáchaných trestných činů však vzrostla („Anti-Gay Crimes More Violent", 1996). Někteří analytici předpovídají, že 8 GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 3 55 _ Řada výrobců softwaru a poskytovatelů online služeb dnes nabízí filtry, které mohou sledovat Či blokovat přenosy pohoršlrvých materiálů a přístup na pornografické stránky na intemetu; tyto produkty uvítají především rodiče dětí. Pokusy o obecnější omezení pomocí zákona však narazily na tvrdý odpor a poukazy na porušování Prvního dodatku k ústavě. Internet nikdo nevlastní, a v současnosti tedy ani nikdo nekontroluje komunikaci, která jeho prostřednictvím probíhá. Ochránci zákona už začali angažovat „kybervolávky", jež mají pomoci dopadat pedofily, kteří po síti distribuují dětskou pornografii a organizují reálné schůzky s dětmi, avšak ani tato oblast práva nebyla dosud vymezena. Právní obhájci a bojovníci za občanskou svobodu zastávají názor, že uvedený policejní postup využívá navádění, což je právně nepřípustný způsob ochrany zákona; státní žalobci, FBI a Kongres v něm naopak vidí efektivní cestu, jak zneškodňovat nebezpečné sexuální zločince a předcházet trestným činům namířeným proti dětem. S postupným rozvojem „kyberpráva" na počátku 21. století se jistě setkáme s tímto i jinými pokusy o regulací intemetu. Každopádně bude v dohledné době distribuce a spotřeba pornografie přes internet jistě dále vzkvétat. Od 10. až do 20. století provozovali například Číňané zvyk svazování chodidel malých dívek. Provádělo se tak, že se na obou nohou všechny prsty kromě palce ohnuly pod chodidlo a pak se kusem látky co nejpevněji svázaly s patou. Zhruba každé dva týdny se svázané nohy natlačily vždy do o něco menších bot, až nakonec dosáhly kýžené velikosti jen něco přes deset centimetrů. Nohy obvykle krvácely a zaněcovaly se, neproudila do nich krev a někdy nakonec jeden nebo i více prstů odpadlo. Netřeba dodávat, že tato praxe byla nesmírně bolestivá a měla na svědomí zmrzačení bezpočtu žen. Přesto přetrvala a předávala se - obvykle z matky na dceru - po celé tisíciletí, vedena vírou, že žena je díky ní krásnější a krása je zárukou dobrého a trvalého manželství (Dworkin, 1983). Ve společnosti, v níž jsou ženy vykázány ze všech profesí s výjimkou manželky a matky - nebo prostitutky -r lze očekávat, že ženy budou ochotny podstoupit cokoli, aby dosáhly osobního a ekonomického zabezpečení (Blake, 1994). Komentář 8.4 Násilí vůči ženám jako porušování lidských práv Přestože se fyzické a psychické zneužívání žen vyskytuje v tolika společnostech po celém světě, nebývá tradičně zahrnováno do problematiky lidských práv. Chapman (1990) uvádí, že míra oficiální i společenské tolerance vůči násilí páchané- 370 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST Emu na ženách je vysoká, přičemž většina států a jejich úředních míst tento problém považuje za individuální záležitost nebo prostě za součást ženského údělu. Když bylo například v roce 1991 při protestních akcích proti placení školného na I internátní škole v Keni devatenáct dospívajících dívek zabito a jedenasedmdesát dalších znásilněno, představitelé školy tisku sdělili, že znásilňování studentek není na jejich škole ani jiných podobných výjimkou. V případě devatenácti úmrtí podle nich šlo o nešťastnou náhodu. Zástupce ředitele školy k tomu uvedl: »Chlapci 1 rozhodně nechtěli dívkám nijak ublížit. Chtěli je pouze znásilnit" (cit dle Perlez, 1991, s. A7). Pracovníci státních institucí však takové násilí nejen omlouvají či přehlížejí, ale někdy se ho i sami účastní. Bojovníci za lidská práva takto například dokumentovali případy znásilňování a pohlavního zneužívání politických vězeň-kyň v policejní vazbě (Amnesty International, 1991; Chapman, 1990; Sontag, 1993). Násilí na ženách jako otázka lidských práv začalo přitahovat širší pozornost v roce 1993, kdy média ve Spojených státech i v Evropě začala přinášet zprávy o systematickém znásilňování, sexuálním zotročovaní, mučení a zabíjení bosenskomuslimských žen a dětí příslušníky srbských vojenských sil v bývalé Jugoslávii. Podle zprávy vypracované skupinou vyšetřovatelů Evropské unie se odhaduje, že srbští vojáci od počátku vojenských operací proti bosenským muslimům v bývalé Jugoslávii znásilnili asi 20 000 muslimek (Riding, 1993). Vyšetřovatelé došli k závěru, že znásilňování bylo užíváno jako válečné zbraně. Stalo se ústředním prvkem srbské strategie „etnického čištění"; bosenští muži byli vybíjeni a ženy znásilňovány s cílem oplodnit je a vytvořit tak potomky nesoucí „žádoucí" genetický materiál. Znásilňování však mělo zároveň demoralizovat a terorizovat muslimské obyvatelstvo a vyhnat je z jeho domovských oblastí. Podle vyšetřovatelů EU byla znásilnění často prováděna co možná nejsadističtějším způsobem s úmyslem způsobit oběti co největší ponížení. Vyšetřovatelé shromáždili důkazy, podle nichž mnoho muslimských žen a dětí vprůbéhu nebo na následky znásilnění zemřelo (Nikolic-Ristanovic, 1999; Riding, 1993). Podobné zprávy vyvolaly ve Spojených státech i dalších zemích oprávněnou odezvu, požadující mezinárodní sankce proti srbské armádě a souzení viníků coby válečných zločinců. Je však třeba připomenout, že systematické páchání násilí na ženách není výsadou bývalé Jugoslávie ani není novou strategií. Susan Brown-miller (1975) před dvěma desetiletími ukázala, že pohlavní zneužívání „nepřátelských" žen bylo běžnou, státem podporovanou válečnou taktikou po celé dějiny. Nejčastěji mělo zneužívání podobu znásilňování, někdy však nabývalo i jiných forem, např. sexuálního zotročovaní. Například japonská vláda vydala v roce 1993 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 371 prohlášení, v němž připustila, že za druhé světové války spoluorganizovala nucenou prostituci žen, které měly poskytovat sexuální služby vojákům císařské armády. Přestože ve skutečnosti byly tyto ženy sexuálními otrokyněmi, eufemisticky se jim říkalo „těšitelky". Odhaduje se, že takto zotročeno bylo 100 až 300 tisíc žen. z nichž většina pocházela z Jižní Koreje, některé však i z Indonésie, Číny, Tchai--wanu, Filipín a Nizozemí (McGregor a Lawnham, 1993). Také advokáti poskytující pomoc uprchlíkům žádajícím o azyl v USA a Kanadě nedávno prokázali, že v řadě zemí- například Haiti, Hondurasu, Salvadoru a Íránu - existuje rozsáhlé státem podporované násilí vůči ženám, a to včetně skupinového znásilňování příslušníky policie a armády (Sontag, 1993). V důsledku toho vydal Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky zvláštní směrnice, podle nichž mají vládní úřady postupovat pň posuzování žádostí žen o azyl. Kanada již přijala rozhodnutí přiznávat azyl ženám, které prokážou, že byly perzekvovaný na základě svého pohlaví, Spojené státy však jejího příkladu zatím nenásledovaly {Sontag, 1993).* Také OSN vydala Konvenci o odstranění všech forem diskriminace žen, která sice neobsahuje zvláštní ustanovení o násilí, ale řada jejích ustanovení ve svém důsledku postihuje násilí páchané na ženách. Je příznačné, že k roku 1990 ratifikoval tuto konvenci 101 stát, avšak Spojené státy mezi nimi nebyly (Chapman, 1990). V roce 1994 Spojené státy ve své každoroční zprávě o stavu lidských práv poprvé explicitně zmínily násilí vůči ženám jako otázku porušování lidských práv, což je snad předzvěst toho, že i vládní kruhy v USA začínají tento problém brát vážně (U. S. Department of State, 1994). *V roce 1994 byl však poskytnut azyl v USA homosexuálnímu muži, který byl ve své rodné zemi. Mexiku, kvůli své homosexualitě obtěžován a znásilněn policisty. Jde o první případ, kdy Služba USA pro otázky imigrace a občanství přiznala někomu azyl kvůli perzekuci vyplývající z jeho sexuální orientace- Ženám s přirozeně rostlými chodidly nebyli muži nakloněni. Měli jednak pocit, že drobná noha je znakem ženskosti a svazování chodidel pomáhá odlišovat ženy od mužů. Málo pohyblivá žena byla navíc symbolem statutu, „svědectvím bohatství a úctyhodnosti muže, který si mohl dovolit ji vydržovat" (Dworkin. 1983, s. 181). Tuto tradici, jež vyšla od šlechty, začaly v touze po vyšší prestiži přebírat i příslušníci nižších tříd. Posledním, možná však nejdůležitějším důvodem bylo, že ve společnosti, kde ženy nemohly zcela doslova „nikde pobíhat", bylo vázání chodidel zárukou cudnosti, věrnosti a tím i legitimnosti potomků. Věřilo se, že ženy jsou přirozeně smyslné a chlípné a vázání chodidel je drží mravně na uzdě (Dworkin, 1983). 372 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST Obdobně byl zdůvodňován zvyk saí/'neboli upalování vdov, který byl zhruba po čtyři století praktikován v Indii, než byl v roce 1829 úředně zakázán. Při tomto posvátném rituálu vystoupila vdova na pohřební hranici svého zesnulého manžela a zapálila se nebo byla zapálena. Přestože mělo jít o věc dobrovolnou, existují doklady o důkladných opatřeních činěných pro případ, že by si žena své rozhodnutí rozmyslela a chtěla uniknout: „Lešení byla stavěna tak, aby se nakláněla směrem k hranici, hranice byly projektovány tak, aby z nich nebylo možné proklouznout ven a svrchní část se po zapálení ženě zřítila na hlavu, ženy byty přivazovány a zatěžovány poleny a bambusovými tyčemi. Pokud všechno selhalo a ženě se podařilo z hořící hranice uniknout, byla často přivlečena zpět silou, někdy i vlastním synem" (Stein, 1978, s. 255). Vzhledem k tomu, že existovala polygamie a výjimkou nebylo ani uzavírání manželství mezi malými děvčátky a padesátiletými nebo i staršími muži, byly některé mladičké manželky, které ještě nedosáhly dvaceti let, zaživa upalovány se svým mrtvým manželem, se kterým se od svatby prakticky neviděly (Daly, 1983; Stein, 1978). Většina žen však zřejmě nemusela být k rituálu satí nucena - tím spíše, uvá-žíme-li, jaké jim zbývaly alternativy. .Vzhledem k tomu, že jejich náboženství vdovám zakazovalo, aby se znovu provdaly, a zároveň učilo, že smrt manžela je chybou vdovy (zapříčinily ji její hříchy v minulé inkarnaci. případně dokonce v této), mohl jí každý po celý zbytek jejího života pohrdat a špatně s ní nakládat" (Daly, 1983. s. 190). Náboženský zákon vyžadoval, aby neupálené vdovy prožily život v extrémní chudobě, aby si oholily vlasy, chodily prostě oděné, jedly pouze jedno prosté jídlo denně, vykonávaly jen ty nejpodřadnější práce, nespaly na posteli a s výjimkou návštěvy chrámu nevycházely z domu. Mnohým se tak smrt jistě mohla zdát přívětivější variantou. Rozhodně ji upřednostňovali příbuzní její i jejř-ho manžela. Protože panovalo přesvědčení, že ženy jsou od přírody smilná stvoření, vdova představovala možný zdroj zostuzení rodiny a přibuzní zesnulého manžela se obávali, že se sexuálně zaplete s jinými muži nebo snad dokonce otěhotní. (To, že mužští příbuzní zesnulého manžela nutili mladou vdovu k pohlavnímu styku, se stalo tak běžnou praxí, že hindské označení pro vdovu získalo i význam prostitutka.) Satí však mělo i ekonomický smysl: zaručovalo, Že si vdova nebude činit nárok na manželův majetek a jeho rodina ji nebude muset vydržovat. Indická vdova se tak musela rozhodnout mezi mizerným životem v bídě a útlaku a mezi úctyhodnou, avšak hrozivě bolestivou smrtí, kterou se její status v rámci společenství zvýšil. U většiny žen tak o skutečnou volbu ani nešlo. 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 373 Přestože konání satí bylo, jak jsme již řekli, zakázáno již na počátku 19. století, je zřejmé, že v některých oblastech Indie se kulturní pohled na vdovy příliš nezměnil. Od vdov se i nadále očekává, že se budou podřizovat starým náboženským zvyklostem a budou žít samy a v nejhorší chudobě, často i bez domova. V některých oblastech žijí vdovy při hinduistických chrámech a přijímají příjmení Dásí, což znamená služebnice, čímž dokládají svou náboženskou oddanost. Mnohé z nich tráví osm hodin denně - čtyři hodiny ráno a čtyři hodiny večer - recitováním duchovních zpěvů, čímž si vydělají částku odpovídající pěti americkým centům a porci rýže a čočky. Některé tyto ženy ovdověly, když jim bylo pouhých čtrnáct let, a uchýlily se do chrámu, aby se tak vyhnuly zotročení ze strany příbuzných svého manžela (Burns. 1998). Není tedy divu, že se i dnes objevují zprávy o indických vdovách, které se upálily, ať už dobrovolně, nebo pod tlakem manželovy rodiny či jiných příbuzných. Burns (1998) tvrdí, že častějším případem jsou vraždy vdov. S tím souvisí i další problém současné Indie, totiž týrání a případně i vražda kvůli věnu, známá též jako upalování nevěst. Navzdory zákonu o zákazu věna, přijatému v roce 1961, je zvyk, podle něhož rodiče nevěsty dávají své dceři věno, i nadále velmi rozšířen. Dcery se v Indii považují za ekonomickou zátěž, rodiče se je proto snaží provdat v co nejranějším věku a příslib věna působí jako přídatná motivace pro ženicha. Očekávání rodin ženichů ohledně výše věna však začaly být v posledních letech značně přehnané a ženichova rodina, se kterou nevěsta obvykle žije, je někdy s věnem natolik nespokojena, že se manželce mstí. Může jít pouze o verbální napadání, často však jde o regulérní fyzické týrání. Takové zneužívání někdy dožene manželku k sebevraždě, mnohem častěji ji však manžel nebo jeho rodina zabijí - obvykle tak, že ji polijí petrolejem a zapálí. Přesné statistiky počtu vražd kvůli věnu a pokusů o ně lze jen těžko sestavit, většina těchto případů je totiž záměrně nepravdivě nahlášena jako .nehody při vaření" - podle umírněných odhadů však jde až o 2000 zabitých žen ročně (Bumiller, 1990; Chapman, 1990; Stone a James, 1995). Dalším zvykem, který v posledních letech vzbudil rozsáhlé polemiky, je ženská obřízka, již někteří pozorovatelé doporučují nazývat ženskou pohlavní muti-lací, neboť se při jejím provádění odstraňuje část ženského pohlavního ústrojí nebo ústrojí celé. Ženská pohlavní mutilace má několik forem, z nichž nejmírnější je procedura praktikovaná v některých sunitských zemích, při které se odřízne špička poštěváčku, což má být analogií k mužské obřízce; tato forma se však běžně nepraktikuje. Častější je infibulace, nejextrémnější forma ženské pohlavní mutilace, při níž se odstraní clitoris, labia minora a z větší části i labia majora; pošev- 374 6. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST ní vstup se poté zašije a ponechá se pouze malý otvor, kterým může vytékat moč a menstruační krev. Nejrozšířenější formou je pak resekce, při níž se odstraňuje clitoris a zčásti labia minora (Lightfoot-Klein, 1989). Ženská pohlavní mutilace se dnes provádí asi v Čtyřiceti zemích, zejména ve východní a západní Africe. V řade těchto společností není nijak neobvyklé, je-li tímto způsobem postiženo 90 až 98 % ženské populace (Crossette, 1995; Ebomoyi, 1987; Renzetti a Curran, 1986). V západním světě byly reakcí na uveřejnění faktů o ženské obřízce rozhořčené protesty feministek, které tuto tradici odsoudily jako barbarství a tyranii a naléhaly na vlády dotčených států, aby tuto praxi okamžitě zakázaly (Walker aParmar. 1993). Zákony zakazující její provádění přijalo jen málo afrických států, avšak v reakci na praktikování ženské obřízky africkými imigranty ji postavily mimo zákon jak Spojené státy, tak např. Francie a Británie (Dugger, 1996). V Kanadě je hrozba ženské pohlavní mutilace v domovské zemi důvodem pro udělení statutu uprchlíka osobám, jež před jejím provedením utečou. Ve Spojených státech jsou soudy takovým osobám nakloněny méně, i zde však byl některým ženám prchajícím před provedením mutilace azyl udělen (Crossette, 1995). Vzhledem k tomu, jakým způsobem se operace obvykle provádí a jak vážné zdravotní následky často má, je pochopitelné, že tyto skutečnosti způsobily západní veřejnosti takový šok a vzbudily takové pobouření. Obřízku, resekci nebo infi-bulaci totiž u malých dívek - někdy již v předškolním věku, obvykle však mezi šesti a čtrnácti lety- provádí tradiční porodní bába nebo jiná starší žena z vesnice, která při tom používá nechirurgické nástroje jako břitvu, nůž nebo kus rozbitého skla. Anestetika obvykle nejsou k dispozici. Po dokončení operace se někdy na ránu nanáší bahno, popel, byliny nebo zvířecí trus, které mají zastavit krvácení a napomoci hojení. Pochopitelně se pak často vyskytnou komplikace - např. šok, krvácení, otrava krve nebo tetanus, na jejichž následky může dívka i zemřít. Přinejmenším však ženy, které prodělaly tuto proceduru, zřejmě nikdy nezažijí potěšení ze sexu; kvůli mutilaci je totiž pohlavní styk většinou poměrně bolestivý a zvyšuje se rovněž pravděpodobnost úmrtí matky či dítěte při porodu (Ebomoyi, 1987; Lightťoot-Klein, 1989; Rayner, 1997). O vymýcení tohoto zvyku přímo v afrických státech usilují i malé, ale narůstající skupiny místních žen (MacFarquhar, 1996; Walker a Parmar, 1993). Narážejí při tom na mohutný odpor žen i mužů, kteří se rozhodně brání uplatňování západních hodnot (Dugger, 1996b; French, 1997; Graham, 1986; MacFarquhar. 1996). Hlavním smyslem ženské pohlavní mutilace je ochránit dívku před sexuálním 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 375 pokušením a tím zabezpečit, že bude moci být provdána. Ve většině společností, jež mutilaci praktikují, totiž panuje pevné přesvědčení o neukojitelnosti ženské sexuální touhy. Neobřezané ženy se považují za .nečisté* a neprovdatelné. V důsledku toho nemohou vykonávat úlohy, jež jsou v těchto společnostech u žen hodnoceny nejvýše, totiž úlohu manželky a matky (MacFarquhar, 1996; Renzet-ti a Curran, 1986). Mnoho rodičů prohlašuje, že pokud nenechají své dcery obřezat, žádný slušný muž o ně nebude mít zájem a ony se nakonec «zvrhnou stejně jako americké ženy" (Crossette, 1995; Dugger, 1996c; MacFarquhar, 1996). Jak prohlásila jedna ghanská aktivistka: „Pokud to mám říct zcela cynicky, neprodělat mutilaci znamená spáchat ekonomickou sebevraždu" (cit. dle Graham, 1986. s. 18). Není proto divu. že většina rodičů v těchto společnostech hodlá tradici u svých dcer uplatnit a mnoho imigrantů obchází americké zákony zakazující ženskou pohlavní mutilaci tak, že za cenu nesmírných obětí našetří peníze, za které pošlou své dcery do země původu, kde operaci podstoupí (Dugger, 1996c). Vcelku lze tedy říci, že ženská pohlavní muti lace podobně jako svazování chodidel a satí jsou příklady institucionalizovaného násilí na ženách, které řada - zejména západních - pozorovatelů považuje za případy kriminální. Snahy postavit tyto tradice mimo zákon však obvykle nejsou úspěšné a jejich vykonávání často per-petuují samy ženy. Mnoho obyvatel západních zemí to považuje za iracionální, je však třeba uvážit postavení žen ve společnostech, v nichž tyto zvyky existují. Ženská pohlavní mutilace je jedním z nemnoha prostředků, jimiž ženy vykonávají moc a získávají si uznání. Zeny na jediném zdroji své moci a statutu pochopitelné lpí, jakkoli je poškozuje. Dalo by se říci, že jejich chování vlastně není méně racionální než chování západních žen, které v zájmu -krásy" často podstupují zdraví škodlivé kúry a drží nezdravé diety (viz kapitola 11). Je-li naším cílem odstranit násilí vůči ženám, pak zákazy konkrétních praktik musí být doprovázeny politickými programy zaměřenými na nastolení a zajištění rovnosti mezi muži a ženami. Násilí na ženách - ať už nabývá jakékoli formy - vyplývá vposledku z nízké hodnoty, která je ženám přisuzována. 8.4. MOC, KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST Viděli jsme, že ve společnostech, které akceptují nebo trpí násilí páchané na ženách v kterékoli jeho formě - znásilňování, pornografie, svazování chodidel, satí nebo pohlavní mutilace -, jsou ženy považovány za přirozeně podřízené mužům a je jim odepírán přístup k ceněným statkům. Někdy se ženy dokonce samy podílejí na 376 8. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEOLNOST j násilí, jehož jsou obétmi, neboť jen tak mohou získat určitou moc nad svými životy a zvýšit svůj status ve společnosti. Bezmocností lze také. jak jsme naznačili, vysvětlit některé statistiky krimina- | lity a fakt odlišného zacházení s pachateli trestných činů v rámci systému trestního řízení. Nadproporčně se totiž v oficiálních kriminálních statistikách vyskytují j a s nejtvrdším zacházením v průběhu trestního řízení se setkávají právě lidé rela- | tivně mocensky deprivovaní - mladí, ekonomicky marginalizovaní muži a ženy jiné než bílé barvy pleti. Takoví lidé se také nejčastěji stávají obětmi trestných činů. | V této kapitole jsme zdůraznili, že obsah zákonů a způsob, jímž jsou prosazo- : vány, do značné míry závisí na hodnotách a zájmech držitelů moci. Převážnou většinu zákonodárců i pracovníků policie a justice tvoří bělošští muži. V následující kapitole budeme tento motiv sledovat ještě dále, tentokrát na poli politiky, politického systému a armády. Klíčové pojmy disparita rozsudků ukládání výrazně odlišných trestů pachatelům usvědčeným z podobných trestných činů, vyplývající obvykle z mímoprávních faktorů, jako je pohlaví pachatele, Jeho rasová či etnická příslušnost či z jiných nesouvisejících aspektů emancipační teorie teorie, podle které přibývá trestných Činů páchaných ženami a(nebo) ženská kriminalita nabývá tradičně mužské povahy v důsledku vlivu feminismu Či ženského hnutí hypotéza galantnosti (resp. paternaHsmu) domněnka, že pachatelky trestných činů jsou pred zákonem posuzovány shovívavěji než jejích mužské protějšky statutové delikty typy chování, které jsou nezákonné, dopouštěli se jich nezletilá osoba, u osob zletilých jsou však legální znásilněni situace, kdy jedna osoba dosáhne za použití násilí nebo pod pohrůžkou jeho použití některé formy pohlavního styku (vaginálního, orálního nebo análního) s druhou osobou znásilnění známou osobou prípad pohlavně motivovaného napadení, při němž obět útočníka více či méné dobře zná Doporučená literatura BtftcEK, R. K. (1996). Wife tape: Understanding the response of survivors and service providers. Thousand Oaks, CA: Sage. Cms«y-Lind, M. (1997). The female offender: Girls, women, and crime. Thousand Oaks, CA: Sage. Ones, G.. Jensen, r„ a Russo. A. (1998). Pornography: The production and consumption of ineauali-ty. New York: RoutledgC- MiRTiN, S. E., a Jurik. N. C (1996). Doing justice, doing gender. Thousand Oaks, CA: Sage. Minen. S. L. (Ed.) (1998). Crime control and women. Thousand Oaks. CA: Sage. ScmwfiTz, M. D., a DeKeseredy. W. S. (1997). Sexual assault on the college campus. Thousand Oaks. CA: Sage. 6. GENDER. KRIMINALITA A SPRAVEDLNOST 377