Úrwek ze stati Václava Havla «Moc bezmocných" (v knize O lidskou identitu, str. 129-131)
Věřím ve struktury neorientované k "technické" stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společné sdílenými ambicemi směrem "ven". Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranicí nemohou už ony "lidské vazby", jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat (poukazuje na to Goldsmith). Musí to být struktury, které ze své podstaty neomezují vznikáni strukturu jiných: jakákoli kumulace moci (jeden z projevů "samopohybu") by jim měla být bytostně cizí. Struktur)' nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. Rozhodně to nemohou být struktury zakládající svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici (jako tradiční masové politické strany), ale na svém konkrétním vstupu do situace. Než statický soubor zformalizovaných organizací jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením. Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, osobně jejich okolím zakoušené, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy zřejmě vede cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře než na důvěře, a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti; jedině zde - v phém existenciálním ručení každého člena komunity - lze asi založit trvalou hráz proti „plíživé totalizaci". Tyto struktury by měly vznikat samozřejmě ,.zdola'\ jako výsledky autentické společenské „samo-organizace", měly by Žít ze živoucího dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zanikat. Měly by mit velmi rozmanité a zvenčí minimálně regulované principy vnitřní výstavby; rozhodujícím kritériem této „sebe-konstiruce" by měl být její aktuální smysl, nikoli tedy pouhá norma.
Na pestré a proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících - ale především ze své aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených - organismů by měl být založen politický život - ale i život hospodářský: pokud jde o něj, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o Čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.
Takováto představa systémových konsekvencí „existenciální revoluce" výrazně přesahuje -jak je snad i z takto povšechného náčrtu patrné - rámce klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspelých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává.
A na závěr citát z testu, kterv Václav Have! napsal ve věznici Na Borech v březnu 1982 „Uvažuji-Ii jako to, co ze mě tento svět dělá, totiž jako lidské identity zbavený Šroubek gigantického soustrojí, pak opravdu nemohou dělat nic. Ničení zeměkoule, ohlupování národů a výrobu tisíc nových termojaderných bomb samozřejmě nezastavím. uvažuji-li však jako to, Čím Člověk původně je, respektive čím každý z nás má nezávisle na stavu světa základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho. Například snažit se chovat tak, jak si myslím, že je správné se chovat a jak by se podle mého nejhlubšího přesvědčení měli chovat všichni, totiž odpovědně. Na námitku, ře to nemá smysl odpovídám velmi prostě: má."