•staréVměstské brány seděla stařena zahalená v ťjerném šálku. Vydělávala si na živobytí vyprávěním příběhů.
hocenější knihy, popsané tím nejvznešenějším písmem? Na prázdné stránce. 1 když královské a vznešené pero napíše ve chvíli té nejvyšší inspirace příběh u'm nejvzácnějším inkoustem - kde se můžete dočíst příběh ještě hlubší, sladší, veselejší či krutější? Na čistém listu!"
Zestárlá kráska chvíli nic neříká, jenom se sem tam zachichotá a něco přežvykuje v bezzubých ústech.
„My," řekne konečně, „staré báby, vyprávějící příběhy, známe příběh o nepopsané stránce. Ale je nám trochu proti mysli jej vyprávět, protože u nezasvěcených bychom
iestřičkárd
í sobě dol
idyž len i >ak se up 10. Nako íík kolem >látno vy Klí nápad pečlivě a-10 tajem» x ním a nuže plat iřbety Ša lou dolů měst, dos
Isak Dinesen (1885 -1962) je u nás známá především jako autorka autobiografického románu Vzpomínky na Afriku, který vydala pod jménem Karen Büxen {příjmení získané po sňatku). Pseudonym Isak - „ten, kdo se směje" - začala používat, když se vrátila do Dánska po neúspěchu své kávové tarmy v Keni. Povídka Čistý list (Blank Page) byla na-psarávr.1957.



Řekla:
„Chcete slyšet příběh, milá dámo a pane? Já už jsem v životě vyprávěla mnoho příběhů, o jeden víc než tisíc, od té doby, co mi mladí muži vyprávěli o červené růži, o dvou hladbunkých poupátkách lilie a o čtyřech hebkých, měkounkých, jedovatých, propletených hadech. Matka mé matky, černooká tanečnice, jez prošla náručí mnoha mužů, se na sklonku života - scvrklá jako jablko v zimě a skrčená pod milosrdným závojem - ujala úkolu naučit mě vypravěčskému umění. Matka její matky to zase naučila ji a obě byly lepšími vyprávěnkami, než jsem já. Ale to už dneska nic neznamená, protože lidé se domnívají, že ona a já jsme táž žena a já se tak těším velké vážnosti, neboť už vyprávím příběhy po dvě stě let"
Když dostane dobře zaplaceno a má náladu, pokračuje dál:
„Moje bába mi dala tvrdou školu. Buď věrná příběhu, říkávala mi ta stará babice. Musíš být na věky neotřesitelně věrná příběhu. A proč musím, bábo? ptala jsem se. Copak ti musím vymýšlet důvody, ty nedo-vtipo? hartusila. A to chceš být vyprávéč-kou! Budiž tedy, chceš být vyprávěčkou, povím ti ty důvody! Poslouchej dobře. Jestli je vyprávěnka na věky neotřesitelně věrná příběhu, tak když dovypráví, promluví mlčení. Když ale příběh zradí, je mlčení jen prázdnota. Ale my věrné, když dopovíme poslední slovo, uslyšíme hlas mlčení. A nezáleží na tom, jestli tomu nějaký malý usmrkanec rozumí, nebo ne."
„A kdo tedy," pokračuje, „vypráví lepší příběh než my? Mlčení! A kde si můžete přečíst příběh hlubší než na stránce té nejdra-
jím mohli utrpět na vážnosti. Ale nevadí,kosti, kte pro vás udělám výjimku, má krásná milájsemjive dámo a pane se štědrými srdci. Budu vámrydala se i ten příběh vyprávět"
Píle, má j „Vysoko v modrých portugalských horáchřenství je stojí klášter sester řádu Karmelitek, řádu vyklíčí z i proslulého a přísného. Za starých Časů bylao kdesi: klášter bohatý, řádové sestry byly všechny plátna z C šlechtičny a v klášteře se děly zá/raky. Rř-ní semínl hem století však nadšení urozených dam/ýpravyd pro půst a modlitby pokleslo, velká věna j plynula do pokladnice kláštera stále řidčeji Ti, kdo v a dnes obývá těch několik skromných ses o zemi Li ter bez rodinného jmění už jen jedno křtd-[á sama lo rozsáhlé polorozpadlé budovy, jež jakoknihu, o by toužila splynout s Šedou skálou okolníchbabičku r hor. Přesto sestry žijí v radostné a činorodéku oblíbil pospolitosti. Zbožné meditace jsou pro néod něj na příjemným prožitkem, a když nastane tas. udrželo a mají plné ruce práce se zvláštním ú kolem, Jozuově, který jednou, už je to strašně dávno, píi-z oslíka a neslo klášteru ojedinělé a podivní' privile-požehnali gium: pěstují len té nejlepší jakosti a ikajídař mne I nejjemnější plátno v celém Portugalsku.     I dal jí te
ny vody. ] Dlouhé pole pod klášterem orají bílí býčcirody, jež s mírnýma očima, len dovedně sejou p a-daleko, r1 nenské ruce ztvrdlé prací a s prstí pod neh-pravy, jd ty. Když pole lnu kvete, celé údolí se zbarví maru, prt barvou oblohy. Tutéž barvu měla zástěra kvalitou t požehnané panny, kterou si uvázala, kdyžpřivázalp šla posbírat vejce na dvorek svaté Anny. j            !
Jen okamžik předtím, než se archanděl Z této o Gabriel mávnutím mocných křídel snes! nagium klá) práh domu a vysoko nad ním třepotalapro všech křídly holubice s načepýřenými pírky rial krčku, stála na obloze jako jasná stříbrnářrozradír hvězda. V onen měsíc vesničané ze široka portugafa daleka pozvedají oči ke lněnému poli a pta-žovaly sta jí se jeden druhého: .Byl snad klášter po-noci dceí zvednut na nebesa? Nebo se našim milýmnebo ho
.6
písanie   zien
a   feministická   literárnovedná   reflexia
sestričkám podarilo přitáhnout nebesa k sobé dolu?'
Když len dozraje, sklízí se, potěrá se a češe, pak se upředou jemné nitě a utká se plátno. Nakonec je tkanina rozložena na trávník kolem kláštera a kropí sa vodou, aby se plátno vybělilo, jako by kolem klášterních zdí napadl sníh. Všechna práce je vykonána pečlivě a zbožné a podle starého klášterního tajemství doprovázena posvěceným kropením a odříkáváním litánií. Jenom tak může plátno, jež se pak v Žocích naloží na hřbety šedých oslíků a posílá klášterní branou dolů až do těch nejníže položených mést, dosíci bělosti květů a jemnosti a heb-
kosti, kterou měla má vlastní nožka, když jsem ji ve čtrnácti letech omyla v potůčku a vydala se na vesnickou tancovačku.
Píle, má paní a pane, je dobrá věc, a náboženství je také dobrá věc, ale příběh vždy vyklíčí z nějakého záhadného místa, sídlícího kdesi mimo něj. A rovněž tak proslulost plátna z Convento Velho tkví v tom, že první semínka lnu sem přivezl rytíř z křížové výpravy do Svaté země.
Ti, kdo umí číst, se mohou dočíst v Bibli
0 zemi Lechy a Maréšy, kde se pěstuje len. Já sama číst neumím a nikdy jsem tuhle knihu, o které se tolik mluví, neviděla. Ale babičku mojí babičky si jako malou holčičku oblíbil starý židovský rabín a to, Čemu se od něj naučila, se v naší rodině předávalo a udrželo až dodnes. A tak se dočtete v knize Jozuově, jak Aksa, dcera Kalébova, sesedla z oslíka a zvolala ku svému otci: ,Obdař mě požehnáním! Obdařil jsi mne půdou, obdař mne také požehnáním pramenervody!'
1 dal jí tedy horní prameny a dolní prameny vody. Na polích Lechy a Maréšy pak žily rody, jež tkaly to nejjemnější plátno Široko daleko. Náš portugalský rytíř z křížové výpravy, jehož předkové byli velcí tkalci z Tomani, projížděl těmi poli a byl tak unesen kvalitou tamního lnu, že si k hrušce sedla přivázal pytlík semen.
Z této okolnosti vyplynulo první privilegium kláštera, a to zhotovovat prostěradla pro všechny mladé princezny.
Prozradím vám, milá paní a pane, že v zemi portugalskéycdhodné a urozené rody udržovaly starobylou tradici. Ráno po svatební noci dcery domu vyvěsil nejvyšší komoří nebo hofmistr prostěradlo ze svatebního
lože z balkónu paláce a slavnostně prohlásil: Virginem earn tenemus - ,prohlašujeme, že byla pannou'. Toto prostěradlo už se pak nikdy nepralo, ani nebylo znovu ustláno do lůžka.
Tento časem posvěcený zvyk se nikde nedodržoval přísněji než v královském paláci samotném, a tam přetrval v živé paměti do
dnešních dnů.
Jako projev uznání za vynikající kvalitu dodaného plátna požíval horský klášter po mnoho staletí i druhého svrchovaného privilegia: vracela se do něj zpět právě ta významná část bělostného prostěradla, která byla svědkem cti královské nevěsty.
Ve vysokém hlavním křídle kláštera, tyčícího se nad rozlehlou krajinou kopců a údolí, se nachází dlouhá galerie vydlážděná Černobílým mramorem. Na stěnách tu, jeden vedle druhého, visí dlouhá řada těžkých zlacených rámů. Každý z nich zdobí tabulka z ryzího zlata, jíž vévodí královská korunka. Na každé tabulce je vyryto jméno princezny: Donna Christina, Donna Innes, Donna Jacintha Lenora, Donna Maria. A v každém z těch rámů je zarámován čtverec vystřižený z královského svatebního prostěradla.
Z těch vyrudlých skvrn na plátně mohou lidé obdaření představivostí a citem vyčíst všechna známem zverokruhu: Váhy, Štíra, Lva, Blížence. Nebo tam mohou nalézt obrazy z vlastního světa představ: růži, srdce, meč - nebo dokonce srdce probodnuté mečem.
Za starých časů se stávalo, že se dlouhé, majestátné a pestrobarevné procesí vinulo skalní šedí horské scenérie vzhůru ke klášteru. Portugalské princezny, jež byly nyní královnami, nebo královnami-vdovami -vdovami v cizích zemích, arcivévodkyněmi nebo kurfiřtkami, se sem s honosným doprovodem vydávaly na pouť, na pout posvátnou a současně potajmu jásavou. Od lněného pole se cesta zvedá prudce nahoru; královská dáma vystoupila z kočáru a poslední úsek cesty byla nesena v nosítkách, věnovaných klášteru právě za tímto účelem.
Později se pak stávalo, a děje se tak dodnes, jako když hoří list papíru a jiskra po jiskře vybíhá po okrajích a uhasíná, až zaplane poslední jasná jiskřička a pospíchá vzhůru po okraji za ostatními - že se nějaká velmi stará neprovdaná urozená dáma vydá na cestu ke Convento Velho. Svého času, už je tomu strašně dávno, si hrávala s mladou portugalskou princeznou, poté byla její pří-
telkyní a dvorní dámou. Nyní stoupá vzhůru ke klášteru a rozhlíží se po krajině otvírající se víc a víc na obě strany. Když dospěje ke klášteru, jedna ze sester ji uvede do galerie před tabulku se jménem princezny, jíž kdysi sloužila, a tam ji ponechá, neboť ctí její přání být o samotě.
Drobná, křehká, vysušená hlava skrytá pod mantilou z černé krajky přátelsky přikyvuje, jak jí pomalu, jedna po druhé procházejí vzpomínky. Věrná přítelkyně a důvěrnice se ohlíží zpět na život mladé nevěsty, pozvednuvší sa ve stavu manželském s královským chotěm. Rekapituluje slastné události a zklamání - korunovaci a výročí, dvorní intriky a války, narození dědiců trůnu, svazky dalších generací princů a princezen, vzestup a pád dynastií. Stará dáma si určitě pamatuje, jak se kdysi ze skvrn na plátně četla dobrá a špatná znamení. Ted* může srovnávat, jestli se vyplnila nebo ne, tu povzdechne, tu se lehce usměje. Každé zarámované plátno, označené tabulkou s královskou korunkou v sobě skrývá příběh, a každé bylo zarámováno z věrnosti k příběhu.
V té dlouhé řadě je však jedno plátno jiné než ostatní. Rám má stejně drahocenný a masivní jako všechny ostatní a stejně se honosí i tabulkou s královskou korunkou. Avšak na této jediné tabulce není vyryto žádné jméno a zarámované plátno je celé sněhobílé, čistý list.
Prosím vás, všechny dobré lidi, kdož chcete slyšet příběhy: pohlédněte na tento list a uzřete moudrost mé babičky a všech starých vypravěček!
Neb jaké bylo třeba nekonečné a neotřesitelné věrnosti, aby bylo toto plátno pověšeno do řady mezi ostatní! Samotné vypra-věčky si před ním zahalí tvář závojem a mlčí. Protože královský otec a matka, kteří kdysi vydali příkaz, aby bylo to plátno zarámováno a pověšeno, by tak možná nebyli učinili, kdyby neměli v krvi tradici věrnosti.
A právě před tímto kusem čistého, bílého plátna mlčky stojí staré urozené portugalské dámy - světem zmoudřelé, oddaně sloužící, trpící královny, manželky a matky a jejich přítelkyně z dětství, družičky a dvorní dámy nejčastěji.
A právě před tímto Čistým listem se staré i
mladé jeptišky, včetně samotné matky představené, noří do nejhlubšího zamyšlení.*"
Z angličtiny přeložila UBORAINDRUCHOVÁ
písanie   zien
a  feministická  1 i te r á r n o v e d ná   reflexia