ce") prostřednictvím aparátu symbolů, a dostoupí-li tento aparát určité složitosti, je
   pochopitelné, že se ze zkoumání systému samotného stane relativné samostatná oblast.
   Popisujeme-li napHklad néjaké fyzikální děje určitým typem rovnic, pak také dříve či později
   oddělíme teorii řešení takových rovnic od teorie jejich aplikace ke konkrétním problémům. Ale
   stejné tak jako není řešení rovnic samo o sobe fyzikou, není zkoumání formálních kalkulů samo
   o sobe logikou, alespoň ne logikou v původním slova smyslu; je proste součástí algebry (která
   se ovšem logikou - v přeneseném slova smyslu - nazývat může). Chceme-li formální kalkul chápat
   jako prostředek zkoumání vpravdě logického, a nikoli jenom jako předmět algebry, pak ho musíme
   být schopni vztáhnout k pre-for-mální skutečnosti, k přirozenému jazyku, musíme tento kalkul
   interpretovat, Chápeme-li formuli A & B jako symbolické vyjádření konjunkce výroků A a. B, pak
   tuto formuli nutné nahlížíme jako pravdivou kdykoli nahlížíme jako pravdivé formule X a B. V
   rámci formální logiky však považujeme formule jako A & B za něco abstraktního, a nic zásadního
   nám tedy nebrání uvažovat o "teoriích" (ovšem formálních teoriích, tj. proste třídách výroků),
   které budou obsahovat /l i B, ne ovšem A & B. (Nesmíme se však domnívat, tak jak se to občas
   stává, že tím, že definujeme takovou "teorii", pronikneme do nějakého světa mimo normální
   logiku!)

   "Přiíemž za přirozený lze považovat každý takový jazyk, jehož výroky 'jsou pravdivé nebo
   nepravdivé "přirození", tj. aniž by jejich pravdivost musela být explicitně definována.