poznámky biologa O SOCIOBIOLOGII
Jan  Zrzavý
I časopis Cargo se stal v roce 1999 dějištěm sporu o sociobiologii člověka, spóru poněkud konfekčního — právě tento a právě takto pojatý spor se totiž vede všude, už léta. Budu reagovat hlavně na druhý článek Jaroslava Skupnika (Cargo 2/99), protože v něm přestal vést obecné řeči o explanačních východiscích a začal argumentovat jasně -a k věci, tj. o zásadně špatných biologických základech -sociobiologie, a činí tak s evi-dentním nepochopením věci, mezi antropology, psychology a sociology dosti běžným.-Zdůrazňuji, že problém, zda sociobiologie je či není sociomorfní, mi nepřipadá příliš zábavný a myslím, že duo Skupnik-Hůlová tuto otázku prodiskutovalo dostatečně. Koneckonců, i odpor k sociobiologii je sociomorfní až radost pohledět („jen si posvit- . me na tu naši chlupatou přirozenost a pohleďme neradostné pravdě do očí," vece Hůiová, doufám, že ironicky, ve svém novém příspěvku; za sebe prohlašuji, že mí připadá radostnější být zvířetem a oddávat se sexu, než být, dejme tomu, filozofem a oddávat se fenomenologickému závorkování — a co má být?), Vůbec je zvláštní, že sociobiologové tiše zkoumají, zatímco antisociobiologové, zjevně z nedostatku vážné práce, píšou články, že sociobiologie je blbost. Všimněte si, že žádná disputace není vyvolána článkem nějakého sociobiologa, jak je s tou sociobiologii pěkně na světě; jakási vzteklá nervozita se koncentruje na druhé straně. Než přejdu k věci, rád bych upozornil na poněkud příliš průhledné eristické fígle, jichž Skupnik užívá. Je to snad nejlépe vidět na str. 234. Nejprve cituje Lewontina a spol., že prý „it is simply not possible to sav that traits that appear to be homologous ... are really.so" a že „behavior that is genetically stereotyped in apes may be learned early in humans" (podtrhl JZ), tedy věty, které znamenají, že podobnost bez' dalších důkazů nemusí nutně znamenat totožnost, načež pokračuje — jako by to vyplývalo z Lewontinovy formulace — slovy „nejedná se o ... stejné-věci, ale o vnější podobnosti". Odkud to víte, pane? Nezapomínejte, že „it is simply not possible to say that traits that appear to be homologous... are not really so" a že „behavior that is genetically stereotyped in humans may be learned early in aoes". Mám dojem, že většina antropologů (jistě i Lewqntin) by_se před podepsáním těchto vět poněkud ošívala —přitom se od původních Lewontinových ničím neliší, leda emocionálním zabarvením.
EBEfEWn
Ale teď tedy k věci.
Ve vědě, na rozdíl od filozofie, lže jasně prohlásit, že některé hypotézy jsou už dávno mrtvé' aze- nemá smysl.hádat se s jejich, autory. Nevím přesně, kde stojí a chce stát kulturní antropologie -f zda je to prostě a jednoduše srovnávací etologie lokálních populací jednoho savce, anebo óbecně~poetická textotvorba (články v Cargu umožňují oba výklady). Těm, kteří se domnívají, že antropologie je věda a úvaha o tom, že nějaká hypotéza je vyvrácená/zastaralá/z-módy-vyšlá, je tudíž legitimní, bych rád sdělil, že vyvracet Wilsona nemá smysl. Wilsonbvská sociobiologie je-koncepce naivní a simplicistní, byť institucionálně vlivná a biologie už je někde jinde. V posledních 25 letech se v evoluční biologii stalo několik důležitých věcí. Jednou z těchto revolucí, možná nejdůležitější, je genocentrismus Hamiltona, tvlaynarda Smithe, Williamse či Triverse, ke kterému dodatečně (a čistě vědecky spíš okrajově) přispěli také Dawkins a Wilson. Je možná důležitě vysvětlit právě antropologům, že genocentrická revoluce se netýká pouze lidí, ale tvorstva obecně, a že se netýká pouze sociálních či sexuálních vztahů mezi organismy, ale absolutně čehokoliv, od optimalizace příjmu potravy až po velikost snůšky. Sociobiologie člověka, vznikla tak, že lidi napadlo aplikovat obecný aparát sociobiologie vlhovcé červenokřídlého na člově-. ka (a zjistili, že to lze), a sociobiologie obecně vznikla tak, že lidi napadlo aplikovat aparát behaviorální ekologie na sociální vztahy (a-zjistili, že to lze).
Nicméně táto genocentrická revoluce"'není jediná: Od 70. let biologové vědí, že výtěžek každé hry záleží i na tazích protihráčů. Optimálního řešení lze jakžtakž dosáhnout jen tehdy, když prostředí (například teplota vody) pasivně přihlíží vaší evoluci a nehraje proti vám. Ve světě plném konkurentů, parazitů a sexuálních partnerů, kteří proti vám hrají, jsou vaše adaptace v každém okamžiku nutně poněkud zastaralé, a proto nedokonalé.
Aplikací tohoto obecného principu je tzv. Red Queen (celková adaptovanost druhu se
-'s během evoluce přinejmenším nezlepšuje) i koncepce tzv.trade-off (nelze být dobrý ve
všem — kdo hodně investuje do velikosti vajec, takže pak má velká a samostatná mláďata, musí m(t,těch vajec málo). Zhruba od 70. let také víme, že selekce není neomezeným tvůrcem vlastností organismů, protože evoluce pracuje v prostoru vymezeném fyzikou a geometrií tohoto světa (formální constraint), jakož i předchozí fylogenezí organismů (historický constraint). Selekce může pracovat jenom s tím, co má, protože evoluční diskontinuita není povolena (každý potomek má nějakého předka a v každém okamžiku to muselo být životaschopné); pak ovšem nelze hledat dokonalé adaptace, značná část našich vlastností jsou prostě nouzová řešení, neboť nebylo k dispozici nic lepšího než produkt předchozí evoluce. Nezapomínejme, že evoluce nemá cíl, nemá směr, neplánuje, nýbrž reaguje na průšvihy, které se už staly, přičemž kritériem úspěchu je pouhý relativní počet potomstva. A konečně víme, že značná část nových genů (přesněji alel), a tedy i nových vlastností se v populaci nefixuje selekcí, ale tzv. genetickým driftem, neboli náhodou, a že čím je populace menší, tím větší je podíl náhodnosti v.jejím osudu. Toto všechno nebylo vymyšleno proto, aby to uráželo lidskou hrdost, ale lze to na tento cíl bez problémů aplikovat. Zatímco genocentrická revoluce modifikuje stařičkou otázku „je tento znak.
adaptivní?" novým směrem - „čije to adaptace?" (organismu, rodiny, genu, mému, parazita?), ostatní novoty vlastně ukazují, že zdaleka ne všechny vlastnosti organismů jsou-- adaptivní - proto jsou naivní panadaptacionisté Wilsonova typu tak nevěrohodní. Ale * pozor: to, že nějaký zriák není zjevně adaptivní nebo já' i. zjevně'máladaptivní, může jenom znamenat,'že je-to adaptace někoho jiného. Čím dál víc se ukazuje, že mužská homosexualita je důsledek činnosti ultrasobeckého 'genu šířícího se z matky na potomky a.úspěšného tím, že potlačuje syny a tím zvyšuje kompetitivní úspěšnost dcer. Chtělo by to delší vysvětlování, aíe důležité je, že z hlediska tohoto genu je homosexualita velice adaptivní, jenomže to není adaptace toho příslušného chlapa. Adaptivní vlastnosti zkrátka není snadné poznat.                   . '
Pokud tedy Skupnik polemizuje s všeobecným panadaptacionismem, je dobré zdůraznit, že tady není žádný spor, protože tuto fázi má biologie za sebou a na to, že žijeme v nejlepším ze všech světů („panglossovské paradigma"), už opravdu věří málokdo. s Konflikt je jinde. Skupnik v podstatě tvrdí, že informace o genetipké podstatě Vlastnosti X druhu A nelze převádět na tutéž vlastnost u druhu B, pokud nám o druhu B scházejí pozitivní genetická data. Nu, je možno být takto epistemologicky přísný, ale přinejmenším medicína dosti běžně a úspěšně pracuje.s představou, že co vyzkoušíme na potkanech, to bude v člověku docela dobře fungovat. Závažnější je pak ale otázka, zda je legitimn vyvozovat z nedostatku informace závěry negativní - tedy nevíme-li, jak je to uděláno u druhu B, je jasné, že je to u něho uděláno jinak než u druhu A. Doufám, že absurdita tohoto myšlenkového postupu je každému zřejmá: Nicméně právě toto sociálně-kulturhí vědci implicitně a někdy i explicitně dělají: neznáme geny, které determinují lidskou zálibu v sexu, tedy takové gény neexistují a všechno způsobují různé sociální role a kulturní vzorce a podobné věci, které naopak šimpanzi mít nemohou a nesmějí. Tam převládají geny, tady prý kultura.
• Je dobré si uvědomovat, že mezi „geny" a „kulturou" není žádný zásadní rozdíl. Opice se bojí hadů. Mají to v genech, nebo se to učí? Uděláme pokus: vychováme-li mládě v izolaci od ostatních opic, bát sé nebude a klidně si bude s hadem.hrát. Když mu promítneme film, kde opice v hrůze prchá qd hada.'opičátku to úplně postačí a začne se bát taky. Takže se učí: Jenže: promítneme-li mu film, kde opice v hrůze prchá od melounu, nezačne se bát melounů. Opice má vrozené, čeho je eventuálně možné se bát, pokud to -její raná zkušenost potvrdí. To, co je vrozené, se totiž klidně může měniťzkušeností. Tak třeba lidé .mají dvě nohy. Budete-li zkoumat, proč někteří lidé nemají dvě nohy (obvykle jich pak mají míň), zjistíte, že to jsou skoro vždycky důsledky úrazů, tedy vlastně důsledky 1 životní zkušenosti, výchovy, sociálních podmínek, kultury apod. Variabilita v počtu nohou le tedy většinou negenetická. Znamená to snad, že sám počet nohou a jejich prítomnosť' na našem těle nejsou geneticky podmíněný? Ovšem že ne; dnes už dokonce známe geny, které to dělají. Lidé mají různou životní zkušenost (jakkoliv měřenou), a proto mají různě zkažené zuby, různě ztvrdlá játra, různé sklony k' agresivitě; k homosexualitě, k náboženství. Nicméně je rozumné očekávat, že stavba a ontogeneze chrupu, stavba
KE! EřřSWHM
a ontogeneze jater, sociální chování a sexualita jsou přímo či nepřímo založeny genetic-ky. Není důvodu předpokládat, že nějaké chování je buď genetické, nebo kulturní. Dítě se učí jazyku tak nadšeně a automaticky, jako se bude o patnáct let později učit sexu. Jsou lidé, kteří se jazyku ani sexu pořádně nenaučí; ale z toho nelze vyvozovat, že nebýt kultury, lidé by se nerozmnožovali a byli zticha. Výzkumy, které ukazují významnou genetickou komponentu takových vlastností, jako je inteligence., sklony k alkoholismu nebo sexuální orientace, jsou dosti přesvědčivé. Když totéž zjistíme o dědičnosti dutosti celeru, přesvědčí to každého. U lidského' chování se nějak zdráháme, asi proto, že život lidský známe zevnitř a biologicky determinováni si nepřipadáme. Je ovšem sporné, zda je nejlepším zdrojem informací o paranoie sám paranoik.                                                      '
Kultura jako taková je jistě autonomní a na genech dosti nezávislá, respektive závislá přes mnoho mezikroků. Ale mozek, který tu kulturu v jakémsi smyslu aspoň částečně „dělá", je prostě struktura buněk a jejich syríapsí a neurotransmiterů a jako takový nemůže být ne-biologický, ať si o různých hypotézách o gend-kultúrní koevoluci myslíme cokoliv. To geny nám udělaly mozek schopný .nechat se infikovat.memy. Že mozek této infekce schopný může být biologicky užitečný, je .pravda (kdo zná hodně písniček Honzy Nedvěda, sbalí hodně holek), dokonce je i.pravda, že memy (tj. „kultura") se mohou šířit . i na úkor biologické fitness (kdo si nedá pokoj a i po osmnáctém roce svého věku zpívá písničky Honzy Nedvěda,; tomu fitness prudce klesá, pokud ho rovnou někde v noci" u ohně neutlučou kytarami); ale struktura mozku se nemůže šířit na úkor fitness,svého hostitele1.' My všichni jsme zdědili mozek po rodičích, kteří se jakžtakž rozmnožili, aspoň jednou, a pak potomka nějak uživili a odchovali. Kultura neruší biologickou evoluci, ale modifikuje kontext, v němž normální biologická evoluce probíhá; kde dříve vítězil ten, který se lépe pere, tam nyní vítězí^en, který lip švindluje; kde byly dříve-adaptací svaly, tam je nyní adaptací, mozek; ale adaptivní je pořád taková vlastnost, která pomáhá množení. Nejsme jediní tvorové, jejichž evoluce se koná v kulturním prostoru — totéž platí třeba pro šimpanze nebo kosatky, ale v jistém smysly také pro domácí zvířata, jimž jsme ten nový kontext vytvořili my. Psi štěkají, vlci štěkají jen vzácně, a to když musí prudce oznámit malým štěňatům nějakou naléhavou, obvyklé varovnou novinku. Pes je .zkrátka vlk žijící ve smečce takových idiotů, že na ně musí pořád hovořit štěněčím jazykem, aby aspoň něco pochopili, když už subtilnější komunikaoe nejsou schopni; kdo této změny komunikace nebyl schopen, množil se míň. Hominizace se. podobá domestikaci nejen výsledkem (slabý a manipulovatelný tvor se sklonem k obezitě a mimořádné sexuální aktivitě), ale i významným podílem geno-kuíturní koevo|uce;    .
Skupnik píše o problému homologie/analogie — ne všechno, co je podobné,' musí mít • stejnou genetickou, ontogenetickou a historickou podstatu. Zájemce o tuto problematiku odkazuji na svůjčlánek {Vesmír. 76: 27-30, 1997); je zjevné, že Skupnik tuto problematiku, přebírá z literatury nesmírně zjednodušené a molekulární biologií totálně nepoučené (neboli z Goulda). Vychází z tradiční představy, že homologie struktur předpokládá homologii „strukturotvorných" genů (což je snad i pravda) a naopak (což je jistě nepravda). Dnes

například víme, že homologické geny vyrábějí nohy hmyzu a nohy obratlovců, ačkoliv tyto struktury jako takové si homologické nejsou. Gen zkrátka perzistuje během fylogeneze, obvykle dělá (ještě) něco jiného, a jakmile vyvstane potřeba mít nohu, je to pokaždé tentýž gen, kdo se toho ujme.- „Analogické struktury" tedy mohou mit odlišný původ a přece mohou být „výsledkem vlivu společných genů". Dokážu si klidně představit „geny pro sociální chování", které samozřejmě nedělají „sociální chování", nýbrž kódují informaci pro " strukturu nějakých neuroreceptor — a tyto receptory se podílejí na vzniku sociální struktury, třeba i mnohokrát nezávisle, například tím, že umožňují sofistikovanější rozlišování našinců a cizinců. Tohleje vůbec důležité si uvědomit: geny nikdy nedělají chování, nýbrž vždycky a bez výjimky pouze popisují stavbu bílkovin a/nebo časoprostorovou logiku jejich výroby. „Gen pro noční vidění" dělá bílkoviny sítnice. „Gen pro agresivitu" dělá neurotransmitery. (Víte, proč jsou blondýnky takové hodné, stejně jako třeba bílí koně, zatímco s brunetkami a vraníky je pro samý temperament těžko vyjít? Protože.melanin, tj. černé barvivo, patři-do stejné biosyntetické dráhy jako noradrenalin, což je nervový přenašeč v sympatickém nervstvu, a to zařizuje akce typu „bojuji/uteč!". Kdo má málo , melaninu, má málo i noradrenalinu. Světlejší jsou pomalejší. Pomalejší jsou hodnější.) i Skupnik má úplnou pravdu, že to, čemu řikáme společnost, musí mít nějaké definiční vlastnosti, abychom si toho vůbec všimli, že jde o logickou třídu definovanou člověkem a že pravá podstata různých společností může být různá. Může. Jenomže ,uznáme-li, že chování včel v úlu i chování lidí ve městě odráží jakési „strukturální vlastnosti systému", znamená, to mimo jiné, že není důvod používat pro lidskou společnost jiný explanační aparát než pro společnost včelí. Strukturální univerzálie mohou, ale nemusejí být geneticky podložené, přinejmenším proto, že každý dokonale vertikální kulturní přenos nějaké vlastnosti (z rodičů na potomky a nikdy jinak) se skoro nedá odlišit od dokonale vertikálního genetického přenosu téže vlastnosti (různé kuchyňské fígle se dědí tak dokonale z matky na dceru, jako kdyby byly kódovány mitochondriální DNA, a je čistě věcí, víry, domníváme-li se, že tomu tak není). Čili „uniformní zoocentrismus", na kterém trvám, není nutně genocentrický. Všechno, co se. v šimpanzí tlupě přenáší kulturně, přenáší se pravděpodobně kulturně i v tlupě lidí.
Skupnikovu představu, že člověku jaksi vyhasíná instinktivní, determinace, přinejmenším nepovažujú za evidentní. Těžko se to dá testovat na zdánlivě unikátních lidských vlastnostech, jako je třeba skládání symfonií; průkaznější je srovnávat instinktivní či kulturní determinaci toho chování, které sdílíme s ostatními zvířaty. Znamenalo by to, prostě, že co pavián nebo šimpanz činí instinktivně, musí se člověk naučit; a má-li se člověk něčím podstatným lišit od ostatních zvířat, musí jít o hromadný, nenáhodný, systematický zánik mnoha instinktů. Ty ovšem nemohou zanikat jinak než proto, že jedinci, jejichž „geny pro instinkt X" jsou nějakým způsobem pokaženy, zanechávají více potomků než ti, jejichž geny zůstaly netknuté. Kdo chce mluvit o vyhasínání instinktů v průběhu homini-zace, musí dokázat, že k tomu opravdu došlo (což nám nepoví Erich Fromm, ale spíš nějaký komparativní neurofyziolog), a potom také ukázat, v čem je ta selekční výhoda učení proti
instinktům. Že zdržení způsobené učením je výhodné. Klidně si dokážu představit i opak/ tzv. genetickou asimilaci: geny umožňuji variabilitu v chování, ale výhodný je jenom jeden typ chování, takže geneticky možné spektrum není využíváno; mutace, které toto spektrum omezují, tedy nejsou pronásledovány selekcí a mohou se zafixovat, takže po nějaké době se všichni chovají stejně z důvodů genetického omezení, což způsobuje postupné převažování genetické determinace nad kulturní. Kdo se,něco naučí blbě, ten nato doplatí, a omezit podíl učení je tudíž výhodné. Všimněte si, že to, co se učit nemusíme, třeba dávení, nám obvykle.docela jde. Tvrdím zkrátka, že značnou část sociálních otázek řešíme instinktivně, nebo přinejmenším ne-racionálně (což dokonale dokazuje tzv. Wasonův test nebo všeobecná nerozhodnosť lidí s poškozenou- emocionalitou), tedy stejně jako šimpanzi, ale neradi si to připouštíme. Lidskou společnost totiž nevynalezli-lidé, všichni naši „lidoopí", „opičí" a „poloopiči" předkové žili sociálně (což opravdu víme) á nikdy neexistovali žádní osamělí divoši, kteří by se mohli potkat v lesich a uzavřít společenskou smlouvu jiného než zvířecího typu. Evoluční kontinuita se netýká jenom zubů, ale i societ. Je-li náš život složitější než život šimpanzů, což asi je, musíme mít víc instinktů než šimpanzi — což je přinejmenším použitelná pracovní hypotéza.
A teď se dostáváme k zásadnímu nedostatku Skupnikovy argumentace - užívá spojení typu „sociální hmyz a primáti" nebo „u člověka jako u šimpanze nebo u včely, mravence či termjta", a v tom je ten problém. Vztah mezi člověkem a šimpanzem se totiž nepodobá vztahu mezi mravencem a člověkem, nýbrž vztahu mezi dvěma druhy mravenců rodu Laslus. V moderní fylogenetické literatuře začínají být šimpanzi i lidé řazeni do jednoho rodu Homo (z důvodu nomenklatorické priority), takže na světě dnes žijí tři druhy lidí, člověk šimpanz (Homo troglodytes), člověk bonobo (Homo paniscus) a člověk obecný (Homo sapiens).          ,          '                   ,,(
V lese lítá budníček větší a budníček menší. Oba mají křídla, zobáky a vzdušné vaky .a oba si stavějí hnízda na zemi, či u země. Tyto dva druhy se skoro nedají rozeznat, leda podle zpěvu. Ani o jednom nevíme, jaká je genetická podstata těchto znaků, nicméně z faktu, že jsou si geneticky příbuzní na 97,4%, což víme (na to potřebujeme znát nukleo-tidovou sekvenci DNA nebo jejích částí, nikoliv funkci jednotlivých genů), lze vyvozovat, že ať je tato podstata jakákoliv, je, u obou stejná. Přísný vědec typu pana Skupnika by jistě nevylučoval ani možnost, že budníček menší má křídla určená geneticky, kdežto budníček větší se musí naučit mít křídla, ale my prostí biologové tuto hypotézu shledáváme zbytečně komplikovanou - důkaz, že tomu tak třeba je, holt musí předložit ten, komu se jednoduchost přičí. Nyní zkuste pečlivě vnímat: člověk a šimpanz si nejsou geneticky příbuzní na 97,4% jako budníček větší a budníček menší, nýbrž asi na 98,4%. Jakékoliv logické pravidlo, které jsme ochotni aplikovat na budnička většího a budníčka menšího, například pravidlo, že dva stejně druhy jsou asi i stejně udělány, musíme o to nadšeněji aplikovat i na člověka a šimpanze. Že se ti dva liší víc než nějací budníčci? Ale čím se to měří, když se budníčků nemůžete zeptat a víte jenom', že oni se taky navzájem nepletou? Možná, budníčci zase špatně rozlišují ty dva lidoopy, kteří na sebe v zoo koukají skrz mříže.   ,

Člověk je jistě unikátní druh, tak jako každý jiný druh je unikátní. Hledáme-li univerzálie, ať už sociobiologické nebo biofyzikálni, historickou unikátnost druhů tím nijak nepopíráme. Všechny druhy.oyšem nejsou stejně unikátní — mírou jejich unikátnosti je jejich fylogenetická nepříbuznost. Gorila je' unikátnější než člověk, orangutan unikátnější než gorila; jeden budníček ze dvou je unikátnější než jeden člověk ze dvou (dejme tomu Homo troglodytes, a Homo sapiens). To, že v evoluci jednoho druhu rodu Homo existují „unikát-ní'adaptivní mechanismy", se nerozumí samo sebou a museli byste to dokázat; z blízké příbuznosti všech tří recentních druhů rodu Homo naopak vyplývá, že unikátní adaptivní mechanismy je rozumně hledat někde jinde. V rámci savců jsou dobrými kandidáty druhy opravdu unikátní, to jest izolované, třeba-ptakopysMOm/rnorhyficntvs anatinus), hrabáč [Orycteropus afér) nebo kolokolo {Dromiciops austrális),
Skupnik píše, že evoluční kontinuita nedokazuje sdílení genetické výbavy. Ovšemže nedokazuje, to se ani dokázat nedá, to je totiž nulová hypotéza a musí se vyvrátit, aby mělo -smysl říkat, že je to jinak. Nad otázkami dokazování, vyvracení, formulace .hypotéz takových, aby se daly testovat, a jejich testování samotného by se vůbec měli sociální a kulturní vědci víc zamýšlet. Třeba by přestali argumentovat, že něco dosud nebylo dokázáno, a proto to není pravda (člověk, úplně slyší činovníky klubu Sisyfos, ti vedou skoro stejné řeči), a místo toho by vymýšleli testovatelné, alternativy. To, co způsobilo vznik sociobiologie člověka, byla prostá preference jednoduchých hypotéz: má-li člověk zuby jako opice a játra , jako opice, má jistě i lásku a víru jako opice. Vy dokažte, že to tak není; dokazuje se to složitější, neboť-těžko chtít po mně, abych dokazoval své přesvědčení, že v evoluci člověka se nic moc nestalo a nějak dokumentoval existenci tohoto nic. Na.mnohý aspekt lidského chování existuje několik alternativních sociobiologických hypotéz a nijak mě neuráží představa, že sociologie (v nejširším smyslu slova) předloží další. Tyto hypotézy nechť jsou testovány proti sobě a uvidíme, která vyhraje; často jistě ta nebiologická. Význam sociobiologie není v tom, že říká jakousi pravdu o světě, ale v tom, že Umožňuje formulovat testovatelné hypotézy o jednotlivých dílčích problémech. Sociobiologové totiž, možná vás to překvapí, netráví život vzájemným ujišťováním, že smyslem bytí tvorů je proliferace genů, ale bádáním, jak to ten který konkrétní tvor konkrétně dělá, což je přinejmenším zajímavější. Tvorové, kteří neproliferují své geny, neexistují, a pokud kdy existovali, už neexistují; výjimkou jsou pouze andělé. "                  -          '              '
Pokud převládající sociální a kulturní paradigmata neumožňují to, co sociobiologie umožňuje (což bych vyvozoval z faktu, že sociální a kulturní vědci obvykle žádné' falzi-fikovatelné hypotézy neformuluj! a volají, že tam u nich to ani nejde, stejně jako tam u nich nejde publikovat v mezinárodním vědeckém periodiku), pak asi nejde o paradigmata vědecky plodná.
Což ovšem vadí pouze tehdy, domníváte-li se, že antropologie je/bude/má být věda. .
k poznámkám  o  sociobioiogii PADLÝ GURU
- Své Poznámky Zrzavý otevírá upozorněním, že spor o sociobioiogii člověka, se „vede všude, už .léta". Naznačuje tím, že je to spor jaksi vyčpělý a zbytečný. Dá se ale také říct, že dlouhodobá fascinace odborné i laické veřejnosti „přirozeností člověka" je sama o sebe zajímavým kulturním fenoménem, a tudíž logicky předmětem zájmu kulturní a sociální antropologie — a také všude a už léta. Nicméně nebudu se tady opakovaně pokoušet o podání antropologického vysvětlení tohoto jevu, neboť by se to biologovu uchu mohlo opět jevit jako „obecné řeči", byť antropologa nesmírně zajímá, proč si příslušníci určité kultury myslí, že se podobají třeba termitům, a jak takovéto přesvědčení souvisí s dalšími představami o jejich společnosti a s jejím fungováním.
Je ovšem také mnoho bodů, ve kterých spolu se Zrzavým, zdá se, souhlasíme: i mně, stejně jako jemu, připadá radostnější oddávat se sexu než fenomenologickému závorkování. Jenom si nejsem jist, jestli jsem při tom zvířetem. Ale mohu se pokusit tuto hypotézu přímým experimentováním v te'rériu verifikovat či falzifikovat, jak Zrzavý v závěru svých Poznámek v připomínce o podstatě metod vědeckého poznání přísně nabádá. Uznávám, že takovýto směr bádání o tom, „jak to ten který tvor konkrétně dělá", bý i mně připadal zajímavý. Nicméně jako antropolog si spíše musím položit otázku, jak to, že lidskou sexualitu vůbec pokládáme za animální? Že by to mělo co dělat s kulturní distinkcí člověk-zvíře ' a společenskou manipulaci s lidskou sexualitou tak, abyjejim regulováním bylo dosahováno pro společnost podstatnějších cílů, než je pouhá gratifikace jedince? -.
Od Zrzavého se nám také dostalo sdělení — jak se domnívá možná překvapivého — že sociobiologové netráví život „vzájemným ujišťováním" se o pravdivosti svých tvrzení, ale konkrétním empirickým bádáním. Chtěl bych ujistit pana Zrzavého, že antropologové také „netráví život vzájemným ujišťováním se" o tom, jak se věci, včetně lidské sexuality třeba, když už jsme ji tady zmínili, asi mají. A to přes to, že všichni v jejich okolí - od návštěvníků místní restaurace po vědecké specialisty — v tom mohou být zajedno. Takovéto neproblematické unisono jim zavání kulturní předsudečnosťí etnocetrismu. A tak odjíždějí do ' končin, kde všichni jsou naopak zajedno vtom, že věci se mají úplně jinak, as těmito lidmi žijí a sdílejí'jejich, pro ně outsidery z počátku zdánlivě nesmyslný,, pohled na svět. A díky