Jiří Navrátil

                                                                                        UČO 52823

   Příprava pro kurs SOC400

   LYNCH, M.: Against Reflexivity as an Academic Virtue and Source of Privileged

   Knowledge

   

   Koncept reflexivity, nově (post-kantovsky) tematizovaný především politickou a sociální
   filosofií v souvislosti se spory o existenci a povahu modernity, se stal rovněž jedním
   z ústředních pojmů sociologické reflexe 20. století. Jakkoli jde však o pojem rozšířený, zdá
   se, že moderní sociální vědě stále příliš nechybí jeho důkladnější klarifikace a konkrétnější
   vymezení. Často se dokonce vágnost při používání tohoto termínu jeví jako určitá výhoda, neboť
   tak nejsou komplikovány jeho vesměs pozitivní konotace (reflexivita jako "ctnost"). Stejně
   jako se tedy ve filosofii dříve hovořilo o tzv. vydírání osvícenstvím (blackmail of the
   Enlightenment), lze v současných vědách, zdá se, analogicky hovořit o vydírání reflexivitou
   (což by také mohl být alternativní název Lynchova textu).

               Právě toto je rovněž tématem uvedeného článku: odmítnutí pojímat reflexivitu pouze
   jako dále vnitřně nerozlišitelný, epistemologicky (morálně, politicky) nadřazený či naopak
   podřadný postoj, který lze zesilovat či zeslabovat (dostatečně/nedostatečně reflexivní
   přístup), ale spíše minimalistická snaha na ni pohlížet jako na neodstranitelnou (tj.
   nevolitelnou) součást veškerého (moderního) sociálního jednání. Lynch proto předkládá hrubou
   sumarizaci (často strategického) způsobu užívání tohoto konceptu v současných humanitních
   oborech, aby tak demonstroval jejich diverzitu (někdy až arbitrárnost). Nejčastější chápání
   tohoto pojmu podle něj zakrývá skutečnost, že jeho používání a vlastnosti (radikalita,
   kritičnost, schopnost problematizovat sociální skutečnost) jsou závislé na osobě mluvčího a
   způsobu jakým je používána, ne na samonosné (metafyzické) a imanentní potenci tohoto konceptu.
   Nejde mu tedy o jeho odmítnutí en bloc (a údajně "nutnému" přihlášení se k ortodoxnímu
   pozitivistickému vidění světa), ale o odmítnutí obou extrémních pohledů na něj: jakožto na
   metateoretický nástroj destrukce (nekonečný regres a relativizace), či naopak na výjimečný
   způsob odhalování skrytých rozporů a falešné přirozenosti tzv. "objektivního" sociálního
   světa. Oba totiž opomíjí možnost zkoumání utváření a statutu reflexivity v konkrétním lidském
   vědění, které je podmíněné pouze okolnostmi, časem a činností jedinců, ne a priori. Tak se na
   vědění dívá např. etnometodologie, která následkem toho nepranýřuje "nedostatečně reflexivní
   přístupy", ale soustředí se spíše na zkoumání každodenní a běžné sociální praxe jednotlivých
   aktérů (a není tak divu, že ji Lynch uvádí rovněž do souvislosti s B. Latourem).