Lukáš Kouba, VTP, 6.11.2005

   

   

   Harry M. Collins, Robert Evans: The Third Wave of Science Studies: Studies of Expertise and
   Experience

   

   

   Alternativně: Třetí vlna Science Studies: Hranice symbióz odborných a laických specialistů

   

   Deklarované snahy o dosažení vědecky řízené společnosti (např. austromarxismus, strukturní
   funkcionalismus) se postupně vytratily ze sociálně vědního diskurzu v 60. a 70. letech
   minulého století. Došlo ke zpochybnění neomylnosti a výlučného monopolu vědců, odborníků a
   technologů na nalézání správných rozhodnutí (mytologický obraz vědy) a to jak ze strany
   veřejnosti (ropné šoky, nepříznivé sociální a environmentální důsledky extenzivního
   poválečného rozvoje), tak ze strany science studies samotných. Tzv. druhá vlna vědních studií
   přinesla atmosféru relativismu a vědu identifikovala jako sociální konstrukt.

               Autoři článku H. M. Collins a R. Evans přijímají závěry svých předchůdců jako
   platné. Zároveň ale popírají, že by tento stav zpochybnění měl vést k vylučování expertního
   vědění z procesu tvorby veřejných rozhodnutí, případně ke zrušení hranic stojících mezi vědci
   a veřejností. Jejich cílem už není vědu v tendencích druhé vlny dále dekonstruovat, ale snaží
   se její pozici ve společnosti rekonstruovat. Druhá vlna byla svou povahou deskriptivní a
   zaměřená na teoretické limity poznání pravdy x třetí vlna je preskriptivní a orientovaná na
   expertízu a její praktické využití. Východiskem je přenesení pozornosti z kategorie pravda
   (druhou vlnou zpochybněná) na kategorii expertíza. Technická/vědecká expertíza pak není
   posuzována jako pravdivá, nebo nepravdivá, ale jako čistě analytická kategorie. Jako hlubší
   porozumění skutečnosti mají vědecké expertízy, i přes v úvodu zmíněné kontroverze, v západní
   kultuře a veřejnosti svou hodnotu, legitimita politických rozhodnutí např. vychází právě z
   toho, že se odvolává na vědní expertízy. Politikové se nemohou, alespoň otevřeně, stavět proti
   nim (druhá vlna nebrala v potaz). Expertíza má tedy svou legitimitu. Zároveň se však ve
   společnosti postupně zvedá opozice, pokud si jednotlivé expertízy protiřečí, nebo jsou v
   rozporu se zájmy jednotlivých subjektů v demokratizované společnosti (Beck píše o společnosti
   reflexivní modernity). Aktuálním tématem se stává problém rozšíření práva na participaci na
   rozhodování ve veřejných záležitostech i mimo vědeckou komunitu -- v jakém rozsahu by se na
   rozhodování měli podílet vedle expertů i laici?

               Podle Collinse a Evanse je tuto otázku nutné zodpovídat kontextuálně dle typu
   rozhodnutí, které se řeší. V každém případě je ale nutné, aby se zapojili pouze zainteresovaní
   specialisté v dané oblasti -- jak z řad vědců (expertíza), tak laiků (kteří přispívají svou
   aktuální zkušeností). Linie participace tak není vedená mezi vědci a laiky, ale mezi
   specialisty na problém a ostatními. Taková strategie by měla napomáhat k efektivnímu veřejnému
   rozhodování a zároveň odstranit rozčarování veřejnosti na straně jedné a příležitostnou
   strnulost vědecké komunity na straně druhé.