- 1 - Jiří Navrátil Brno, 6. prosince 2005 UČO 52823 POLITIKA VĚCÍ. O JINÉ MODERNOSTI BRUNO LATOURA Závěrečná práce pro kurz SOC400 Úvodem Před námi leží tři texty1 . Všechny mají stejného autora (budeme­li proti duchu některých vlivných epistemologických tradic předpokládat, že někdo jako autor existuje a skrze texty skutečně autenticky promlouvá), jediné, čím se formálně liší, je doba jejich vzniku. Přesto však nevyužijeme nabízejících se možností lineární časové topografie a jako metodu zvolíme interpretaci těchto tří textů jakožto prvků univerzálnějšího politického projektu2 . Do něj se obsah těchto textů promítá v různých rovinách, přičemž je stále uchována jejich funkční kom- plementarita. Cílem tohoto eseje je pak představení onoho ideového projektu jakožto politic- ko­filosofické alternativy současných debat o povaze a úkolu naší moderní doby. Rozprava o vědě, technice a metodě (Science in Action) Většina velkých myšlenek mívá původ v každodenní činnosti, empirickém zkoumání a zkuše- nosti. Tato teze, zdá se, platí nejen pro počátky Latourova pozdějšího, univerzálně­ politického projektu, ale vystihuje také obsah prvního ze tří textů, který ji začal utvářet. V něm se Latour věnuje zdánlivě normálnímu a oborově vymezenému zkoumání vědy (především té přírodní) z pohledu jejího sociologa. Vlákno tradice této sociologické disciplíny je zde však velmi záhy přetrženo: Latour odmítá tradiční, abstraktně laděné výklady a teore- tická schémata (často vypůjčená z filosofie vědy či jiných epistemologických disciplín). Od- mítá vnímat vědu jako hotový fakt, jako prosté zrcadlo nastavené Přírodě, ale sleduje kon- krétní sociální mikroprocesy jejího vznikání: dvě Janusovy tváře použité ve výkladu tento rozdíl symbolizují ­ věda a její fakta se principiálně liší v době svého vzniku a v období po svém etablování. Právě proces vznikání vědeckých faktů a postupné stabilizace jednotlivých oborů nám ukazuje křehkost, podmíněnost a arbitrárnost tohoto procesu. Tyto procesy nejsou omezeny půdou laboratoří a úzkou komunitou vědců ­ často osamělých a výjimečných jedin- 1 Viz seznam literatury. 2 Řazení textů tedy bude následující: Science in Action, Když věci vracejí úder a Nikdy jsme nebyli moderní. - 2 - ců. Naopak, mnohem větší roli zde mají zdánlivě běžné či nesouvisející faktory: od širších politických vlivů, přes rétorické výkony (o vědecké literatuře nemluvě) po ekonomické a zejména osobní vazby. To vše se vzájemně mísí, propojuje do různě mocných vnitřně koope- rujících, navenek si často oponujících sítí. Latour částečně napovídá o dalším směřování své- ho politického projektu, když do těchto sítí nezahrnuje pouze lidské aktéry, ale stejně tak nej- různější zdroje, artefakty, objekty, nástroje, tj. neživá jsoucna, která nicméně roli aktérů se- hrávají s nemenším důrazem a důsledky. Kromě zavádění pojmu sítí a neživých aktérů tak mezi klíčové momenty náleží rovněž La- tourovo chápání Přírody a Společnosti ve vztahu k technovědě: obě tyto oblasti nestojí v kauzálním řetězci před vědou, právě naopak ­ jejich reprezentace jsou transformacemi pří- slušných sítí teprve konstruovány (a dočasně znehybněny ve formě tzv. černých skříněk). La- tour tak provádí dvě další klíčové operace: deklaruje svůj zájem vysvětlit přírodní (sociální), ne vysvětlovat přírodním (sociálním); a dále považuje přírodu (tj. oblast nelidských jsoucen) za oblast, která je určitým způsobem konstruována. ... a o společnosti a jejích vědách (When Things Strike Back) Poté, co ,,provedl" především přírodním a ,,exaktním" vědám, obrací Latour svoji metodu do vlastních řad. Co jej k tomu vede? Důvodů je několik (a vzájemně spolu souvisí): jak již bylo zmíněno, nedošlo pouze k proměně perspektivy ve vztahu k oblasti přírodních jevů, ale také těch, které v ,,klasické" mluvě nesly přívlastek ,,sociální". Zpochybněn byl samotný pojem společnosti a jeho explanační hodnota. Studia vědy a technologií (STS), která Latour repre- zentuje, při zkoumání vědy a technologií naráží na odlišnou logiku a strukturu fungování spo- lečnosti, resp. konkrétních kolektivů. Činnost jednotlivých lidských aktérů se ukazuje jako úzce spjatá, související a mnohdy i závisející právě na aktérech jiného typu: přírodních ­ ať živých či neživých ­ prvků. Pojem sociálního je tedy nyní smíchán s pojmem přírodního a vymezen odlišně ­ spíše jako atribut jakéhosi reaktivního spojování se těchto prvků. Dále, pokud byly sociální vědy vždy považovány (a rovněž se samy považovaly) za méně rigidní a spíše za odvozené od věd přírodních, pak relativizace těch druhých musí nutně vést také k přehodnocení úlohy společenských disciplín. Jestliže jedna polovina sociálních vědců přírodní vědy kopíruje špatně (omyl spočívá v mylném chápání objektivity jakožto schopnosti přehledně manipulovat s mrtvými, inertními jsoucny), a druhá polovina je ze stejně mylných důvodů odmítá en bloc, není důvod proč váhat s jejich resuscitací. Konečně, má­li být sociologicky vedená dekonstrukce alespoň trochu intelektuálně pocti- vá, neměla by opomíjet vlastní premisy a východiska: odtud také generalizovaný princip sy- - 3 - metrie, který zaostření pozornosti nové sociálně­vědní metodologie na samotné společenské vědy teoreticky zaštiťuje. Jaké jsou tedy konkrétní požadavky pro transformaci těchto disciplín? Podobně jako u pří- rodních věd a technologií jde o odmítnutí metody nahrazování, tj. o snahu pojímat jevy a akté- ry v jejich kontextu a neredukovat je na ideálně­typické kategorie. Je také potřeba přestat tyto prvky sociálna chápat jako fetiše, tj. vysvětlovat je prostě jako konstrukce, zatímco ostatní (přírodní) jevy jsou vnímány jako neredukovatelná ,,tvrdá" fakta (out­there realita). Namístě je naopak uznání aktivity jsoucen nelidské povahy, hybridů (actants), jejich schopnosti reago- vat, odporovat. Prosté a absolutní rozdělení jsoucen na přírodní a sociální je politický mýtus udržovaný přírodními i sociálními vědami, pokračuje Latour. Je to důsledek osvícenských snah o ovládnutí a přeměnu společnosti podle ideálního vzoru: pouze sociální vědci mají pří- stup k jediné racionální Pravdě o fungování společnosti, zatímco zbývající většina lidí žije ve falešném vědomí a těmto vědcům raději důvěřuje. Latour se tak po přírodních vědách a sociální vědách pomalu přesunuje k třetímu funda- mentu svého systému, který v sobě oba předcházející zahrnuje. Tím je jeho politicko­ filosofická teorie modernity a alternativní vize budoucnosti. Pokrytectví ,,staré" modernity (We Have Never Been Modern) Společnost, příroda, politika ­ to jsou vrcholy Latourova konceptuálního trojúhelníku, tj. pro- jektu, který je rámován třemi zmíněnými texty. Přestože není Latourův filosofující esej chro- nologicky posledním, logicky ­ byť nikoliv historicky nutně ­ jeho teoretickou stavbu završu- je. Latour při svém vysvětlování a analýze vědy jakožto ,,ryzího" vědění musel nutně narazit na zásadní filosofické problémy, na jejichž zodpovězení jsou dnes založeny nejen principy většiny vědeckých (přírodních i humanitních) oborů, ale následně se reflektivně ,,přelévají" do širší společenských souvislostí a institucí, ty politické nevyjímaje. Stručně řečeno: v základech moderního politického projektu ­ v té podobě, v jaké je dnes předkládán svými zastánci3 ­ nalézáme potřebu dosahování objektivního, solidního vědění (přirozeně s pomocí sofistikovaných vědeckých nástrojů, díky procesům racionalizace a sekularizace), které je nezbytnou podmínkou pro postupnou emancipaci individua i celé společnosti. Jedině tím, že poznáme nejen přírodní, ale i společenské zákonitosti (něco jako esence obou těchto oblastí), budeme schopní řídit a projektovat svoji budoucnost. 3 Jako reprezentativní zástupce uveďme např. I. Kanta, M. Webera či J.Habermase (viz především obsah jeho sporu s M. Foucaultem). - 4 - Stejně jako mnohem menší politický projekt by musel být normativně zajištěn, tak také ta- to vize modernity jakožto rozvíjení osvícenských předpokladů spočívá na určitých ideových základech, Ústavě. Jedním z jejich klíčových prvků je předpoklad ontologizující dichotomie Společnost vs. Příroda. Lidští a ne­lidští aktéři mají být podle tohoto předpokladu oddělováni a pokládáni ze nesouměřitelné. Podle Latoura jde však pouze o jakési moderní politické po- krytectví: pokud toto oddělení mohlo dříve alespoň zdánlivě fungovat, dnes je jeho existence stále očividněji popírána a mazána. Je to právě nástup zmiňovaných hybridů (objektů a jevů smíšené, přírodně­kulturní podstaty, fungujících v rozsáhlých nedělitelných sítích), který ne- existenci této polarity dokládá ­ ať již se to týká oblastí vědy, kultury či každodenních poli- tických problémů. Modernita, která měla v základech toto dělení, tak ve skutečnosti nikdy neexistovala. Jestliže se dnes hovoří o postmodernismu, říká Latour, jde o opakování stejné zásadní chyby (a důkazem je bezvýchodnost a sterilnost tohoto typu kritiky modernity). Jaké jsou důsledky této slepoty? Západní civilizace je zahleděná sama do sebe ­ právě to vyjadřuje idea ,,břemena bílého muže" nebo sebelítost nad očekávanou smrtí subjektu, což se nevyhnu- telně odráží také v jejím vztahu k ostatním kulturám. Politika inkluze a respektu k Jinému je neustále ochromována antagonismem vůči oblasti přírody a posuzováním cizích kultur (tj. především těch, jejichž obrazy přírody a společnosti jsou vzájemně integrovány) jako rozvo- jových, méně vyspělých nebo přímo barbarských. Západní civilizace také není ­ i přes částeč- ný nárůst této schopnosti v posledních letech ­ schopná čelit ekologickým rizikům, které jsou dalším důsledkem její neschopnosti kognitivní a politické integrace hybridních objektů a jevů. Závěr: ,,amoderní" osvícenství Po spíše empirické (a lokalizující) deskripci mechanismů proplétání a reprezentace Společ- nosti a Přírody v prvních dvou textech, nabízí v tom třetím Latour kromě teoretické diagnózy doby také východisko v podobě širšího projektu tzv. amoderního osvícenství. Ten zachovává věrnost většině klasických osvícenských principů, ovšem až na zatvrzelou víru v moderní Ústavu. Latour netvrdí, že by jím kritizovaná současná modernita neumožňovala existenci sítí, které identifikoval ve svých dalších textech, ani s tím související šíření hybridů. Naopak, pro- línání kultury a přírody (společnosti a technovědy) bylo tak rychlé právě díky dominující mo- derní Hranici (a mechanismům očišťování) mezi nimi. Nyní je ale načase poskytnout neživým i dalším souvisejícím nelidským jsoucnům jejich politickou reprezentaci (budou myšleny, zohledňovány a zkoumány jako konstruující aktéři); je třeba deklarovat novou, amoderní Ústavu. Jejím hlavním principem je symetrie, která zruší dualitu reprezentací i dualitu ontolo- gií. V procesech konstrukce, které vycházejí ze sítí smíšených jsoucen, i nadále povstávají jak - 5 - objektivní příroda, tak lidská společnost. V Latourově jiné modernitě jsou však už obě oblasti korektně politicky reprezentovány, a umožní tak nám, novým osvícenců, pokusit se kontrolo- vaně uvést naši civilizaci do souladu s jejím kulturním i fyzickým prostředím. Literatura: LATOUR, Bruno. 1987. Science in Action. Cambridge: Harvard University Press. LATOUR, Bruno. 2000. ,,When things strike back: a possible contribution of ,,science stu- dies" to the social sciences." British Journal of Sociology 51: 107­123. (on­line text, ke stažení na: http://www.transformaties.org/bibliotheek/latour.pdf) LATOUR, Bruno. 2002. ,,Když věci vracejí úder. Co mohou sociálním vědám přinést ´vědní studiá" Biograf 29: 21­47. LATOUR, Bruno. 2003. Nikdy sme neboli moderní. Bratislava: Kalligram.