Link: OLE-Object-Data Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociální studií Identita a imaginárno aneb Uzavřené a otevřené imaginární komunity (pokus o teoretické prohloubení Andersonova konceptu imaginární komunity) Závěrečná esej ke kurzu SOC 403 Teoretická sociologie 20. století (doc. PhDr. et Ing. Radim Marada, Ph.D.) Vypracoval: Mgr. Michal Šimůnek (20006) podzim 2005 Základním rysem národa jakožto imaginární komunity je dle Andersona sdílená představa vzájemného spříznění příslušníků národa, a to i přes to, že nemají vzájemnou interpersonální zkušenost (Anderson 1995). Takto vymezený koncept imaginární komunity, jak podotýká sám Anderson, je velmi obecný: "In fact, all communities larger than primordial villages of face-to-face contact (and perhaps even these) are imagined." (Anderson 1995: 6) Tento koncept tak o povaze a specifikách partikulární kolektivní identity na první pohled říká jen velmi málo, neboť imaginární povahu budou nutně mít nejen velké sociální celky, jakými je například národ, kmenové společnosti, subkultury, ale i rodina a samotný subjekt: imaginárno je totiž nezbytnou a konstitutivní součástí individuálních i kolektivních identit. Důležité přitom je, že toto představování si, může mít v rámci partikulárních komunit různou povahu, dle které je lze umístit na pomyslnou škálu od otevřených až po hluboce integrované, inkluzivní a uzavřené komunity. Příkladem těchto extrémů jsou dvě, s procesem modernizace úzce spojené imaginární komunity: na jedné straně je to veřejnost a na druhé národ. Identita a imaginárno Andersonův koncept imaginární komunity implicitně odkazuje na sociální, respektive existenciální podmíněnost poznání reality (národ jakožto socio-kulturně podmíněná forma kolektivní identity): v tomto smyslu jej lze interpretovat a rozšířit v kontextu Mannheimovy, Bergerovy a Luckmanovy sociologie vědění. Mannheim noří sociálního aktéra zcela do sociální reality: jedinec "mluví jazykem své skupiny; myslí způsobem, jakým myslí jeho skupina." (Mannheim 1991: 57). Identita sociálního aktéra, smysl, který dává sociální realitě, jsou tak založeny primárně na kolektivně sdílené představě o povaze reality. Berger s Luckmanem tuto Mannheimovu pozici v jistém smyslu upřesňují. Dle jejich názoru je v individuálním životě vždy obsažena skupinová situace a vice versa. Berger s Luckmanem tuto skutečnost výstižně vyjádřili v konceptu zobecnělého druhého: "Když je ve vědomí vytvořen zobecnělý druhý, je ustanoven symetrický vztah mezi objektivní a subjektivní realitou. Co je reálné "venku", odpovídá tomu, co je reálné "uvnitř"." (Berger, Luckman 1999: 132) Zobecnělý druhý přitom není nic jiného než abstrakce, schopnost představovat si sebe sama jako součást nějakého širšího sociálního celku, schopnost představit si Já jako My. Berger a Luckmann jdou dokonce tak daleko, že pojem "kolektivní identita" považují za zavádějící. Identita sociálních aktérů je vytvářena "vzájemným působením organismu, individuálního vědomí a sociální struktury", přičemž takto formované identity "sociální strukturu ovlivňují, udržují, obměňují, a dokonce ji i přebudovávají". (Berger, Luckman 1999: 171) Identita je tedy utvořena v rámci dialektického procesu mezi subjektem a sociální realitou. Významné přitom je, že sociální aktér se v průběhu primární a sekundární socializace identifikuje s druhými, internalizuje jejich obraz. Tento proces pak nese zjevné prvky imaginárna, neboť druzí nám jsou převážně dostupní jako představa, obraz. Jinak řečeno, kolektivně sdílené imaginárno poskytuje významný prostor k identifikacím, je to specifický typ vědomí, který je hluboce zakořeněn v objektivní i subjektivní realitě. Pokud se odvoláme na psychoanalytickou, zejména Lacanovu (Lacan 1977: 1-7), teorii identity, můžeme funkci imaginárna rozšířit až k momentu samotného zrodu subjektu. Lacanova slavná a provokativní věta "Je est un autre!" odkazuje na skutečnost, že zrod subjektu je založen na procesu (narcistické) identifikace s Druhým (psáno s velkým "D", neboť Lacan zde odkazuje nikoli na konkrétního druhého, nýbrž na Druhého jakožto koncept, jakousi verzi zobecnělého druhého). V rámci ontogeneze subjektu umísťuje Lacan tento proces, který označuje jako stádium zrcadla, příznačně na začátek říše, kterou označuje jako imaginární. Subjekt se totiž identifikuje s obrazem, imagem, představou sebe sama, tak jak mu ji zprostředkovávají Druzí. Místo, aby platila rovnice Já nerovná se druhý, platí, že Já je Druhý, Já je představa Druhého. Uzavřený národ a otevřená veřejnost Castels a Davidson patří k zastáncům názoru, že pod vlivem globalizačních procesů je národní stát v hluboké krizi, že ztratil suverenitu ve vojenské, hospodářské a kulturní oblasti. V této souvislosti je občanství definované na základě národní příslušnosti neadekvátní podobou politické příslušnosti. Místo toho potřebujeme nové přístupy k občanství, které budou zohledňovat kulturní a sociální diverzitu jedinců pohybujících se v prostoru národních států, přístupy které budou založeny na otevřené a flexibilní sounáležitosti: "...belonging can no longer mean being part of a national community..." (Castels, Davidson 2000: viii) Castels s Davidsonem tak de facto evokují rozporuplnou povahu dvou forem imaginární komunity: na jedné straně uzavřený a inkluzivní národ, na straně druhé otevřenou veřejnost. Z našeho pohledu je důležité, že odlišnost těchto dvou forem sounáležitosti lze vhodně interpretovat v kontextu různé míry imaginárna, různé míry identifikačního a identitu sociálního aktéra formujícího potenciálu. Habermas (Habermas, 2000) charakterizuje veřejnost jako sféru soukromých osob spojených v publiku a střetávajících se ve svobodné rozpravě s veřejnou mocí na základě racionální argumentace a veřejného rozvažování. Občanská veřejnost je tak ze své podstaty pluralitní (vhodnější je hovořit o veřejnostech než o jedné veřejnosti), heterogenní, otevřená a rovnostářská: konflikt je jejím modem operandi, svobody, které zaručuje a naplňuje jsou přístupné všem bez jakýchkoli omezujících kritérií ať již povahy národnostní, rasové, genderové či jiné. Jak podotkl Habermas: "Koncept veřejnosti podporuje spíše sféru sekundární intimity než sféru primární kolektivity." (Habermas 2000: 269-270) Oproti veřejnosti má národ a vzájemné vazby jeho příslušníků povahu příbuzenského či náboženského svazku (viz. např. Anderson 1995: 204-205). Národ je tak zejména emocionálně založeným konstruktem (veřejnost je spíše konstruktem racionálním). Národní identita má povahu vazby na významné druhé v procesu primární socializace, je tak silně integrovaná, homogenní, monologická, v Lacanově smyslu omnipresentní a omnipotentní (narcistická identifikace se sebou samým jakožto vnímajícím a ovládajícím subjektem). Ve smyslu výše uvedených úvah o imaginární povaze identit tak lze rozdíl mezi národem a veřejností vymezit zejména ve sféře sebepojetí jedince, v jeho subjektivní, avšak intersubjektivně dané, identitě. Identifikační potenciál národa je mnohem větší a hlubší, než identifikační potenciál veřejnosti, národní identita je uzavřená, zatímco příslušnost k veřejnosti se stává součástí sebepojetí jedince nanejvýš v explozivním smyslu racionálně vyargumentované otevřené povahy veřejného prostoru. Uvědomíme-li si odlišnost imaginárna v případě veřejnosti a národa, pomůže nám to pochopit, proč národ hraje stále tak významnou roli i v globalizovaném světě a proč se principy spojované s veřejností prosazují vůči národní identitě s takovými obtížemi. Tato skutečnost je dobře patrná na současné rozepři ohledně karikatur proroka Mohameda otištěných v dánském tisku. Euroamerické otevřené společnosti řízené principy veřejného prostoru, které se příznačně ohánějí svobodou projevu (klíčová svoboda pro ustavení veřejnosti), se dostaly do rozporu s islámskými teokraticko-nacionalistickými společnostmi, tedy s uzavřenými imaginárními komunitami. Tento spor vychází do značné míry právě z odlišné imaginární povahy veřejného a národního: v rámci veřejnosti je karikatura uzavřených imaginárních symbolů legitimní, samotnými uzavřenými komunitami je však vnímána jako útok na identitu svých členů. Literatura: - Anderson, Benedict 1995. Imagined Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London, New York: Verso. - Berger, Peter, Thomas Luckmann 1999. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. - Castels, Stephen, Alastair Davidson 2000. Citizenship and Migration. Globalization and the Politics of Belonging. Basingstoke, London: Macmillan Press. - Habermas, Jürgen 2000: Strukturální přeměna veřejnosti. Zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Praha: Filosofie. - Lacan, Jacques 1977. Écrits. A selection. New York, London: W.W.Norton & Company. - Mannheim, Karl 1991. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa.