+--------------------------------------------------------------------------------------------+ | | Irena Zatloukalová, 79106,| | | | | | Sociologie dětství| | | | | | | +--------------------------------------------------------------------------------------------+ Rodiny se dvěma generacemi dětí Odkládání prvních sňatků i odkládání porodů do pozdějšího věku, dlouhodobé snižování porodnosti či rozvodovost a opětovné sňatky jsou příklady častých a tudíž i dobře dokumentovaných výzkumných oblastí. Trendy v těchto oblastech jsou sociologicky zpracovány natolik podrobně, že jejich neznalost je téměř považována za nedostatek výzkumníka. Tyto trendy jsou však v prvé řadě upozorněním na to, že společnost se mění. A nemění se pouze v těch oblastech, které jsou sociologicky mapovány. Změny v životním stylu jsou komplexnější, a proto je třeba věnovat pozornost i dosud nedostatečně zmapovaným oblastem. Jedním z pozorovaných trendů je odkládání porodů do vyššího věku. Tím, se zvyšuje počet starších maminek ve společnosti. Mateřství ve vyšším věku tak již není ničím neobvyklým ani tabuizovaným. Spíše naopak. Například v čekárnách u dětských lékařů je stále více maminek, kterým je přes třicet let. V souladu se současnými sociálně-vědeckými poznatky, bychom mohli tvrdit, že tyto starší ženy - čerstvé maminky - jsou jistě ženy, které se soustředily na svoje vzdělání či kariéru a mateřství tak odkládaly. Jsou mezi nimi ale i takové, které později před čekárnou pediatra autem vyzvedne jejich již dospělé dítě. Jedná se tedy o ženy, které mají až své druhé (nebo možná i třetí) dítě v pozdějším věku. Tyto matky doposud nebyly předmětem sociálně-vědního zkoumání. Pro sociologický výzkum by byly zajímavé charakteristiky těchto rodiny -- kolik dětí mají, v čem se od sebe vzájemně liší, v čem jsou si podobné. Neméně zajímavé by byly důvody, které vedly k rozhodnutí pro dítě v pozdějším věku matky. Jisté procento vysvětlení se jistě bude týkat opětovných manželství, která měla být právě dítětem posvěcena. Bylo by však nesprávné rozmanité důvody vedoucí k tomuto rozhodnutí redukovat jen na opětovná manželsví. Pokud se oprostíme od otázky "proč" a soustředíme se spíše na to "co", můžeme se dostat k otázkám zajímavým i pro sociologii dětství. Rodiny, kde vyrůstají děti dvou generací jsou totiž prostředím, kde se dětství objevuje v různém čase, a může proto být stejnými lidmi utvářeno jinak, a nebo také nemusí. Tato práce by měla představovat úvodní krok pro zkoumání této problematiky. Jejím cílem je ukázat, jakých otázek je třeba k uchopení toho, jak bylo a je dětství v těchto rodinách konstruováno při výchově každého z dětí (tedy v různých časových obdobích). Jedná se tedy o drobný předvýzkum pro kvalitativně laděný výzkum. Samotná analýza sebraných dat ukázala, že i metody zkoumání této problematiky mohou působit nesnáze. Proto je v závěru věnována kapitola popisu metod, jakými tuto problematiku zkoumat, respektive nezkoumat. Metodologické poznámky Pro zkoumání sociálních konstruktů, potřebujeme poznat významy, které jsou jednotlivým událostem a procesům připisovány. Rozkrývání významů je uzpůsoben kvalitativní výzkum. Vzhledem k rozsahu této práce nebylo možné použít některých časově náročnějších dlouhodobých metod, jako například zúčastněného pozorování. Pro pochopení interpretací aktérů může sloužit i kvalitativní rozhovor, respektive case history. Toto jsou základní metody zde použité k proniknutí do konstruování povahy dětství. Vzhledem k tomu, že pro dosažení dobrých výsledků z kvalitativních dat potřebujeme homogenní skupinu, jako komunikační partnery jsme zvolili matky dětí. Jednak byly nejsnáze dostupné a jednak některé děti byly i mladší čtyř let, což by dotazování přímo jich zkomplikovalo. Byly vedeny tři zhruba hodinové rozhovory byly vedeny v domácnostech dotazovaných žen. Mladší děti byly rozhovorům vždy přítomny (pokud ne ve stejné místnosti, alespoň v některé sousední).[1] Tím byl utvořen prostor alespoň pro drobné pozorování. Jak se ukázalo později, toto pozorování vedlo k odhalení některých věcí, které v rozhovoru nebyly zmíněny. Tato pozorování pomohla také dokreslit jiné v rozhovoru pouze implicitně přítomné tendence či témata. V rozhovorech matky popisovaly svoje současné názory a náhledy na svoje děti nyní, jindy byl věnován prostor vzpomínkám na dobu dětství již dospělých dětí. Přímo ke srovnávání maminky nebyly vyzvány, i když k němu často nakonec samy dospěly. Jak je tomu v kvalitativním výzkumu zvykem, všechny rozhovory se od sebe lišily. Každý předchozí rozhovor byl zdrojem pro úpravu následujícího rozhovoru (témat pokládaných otázek, způsobů položení daných otázek, apod.). Pro transkripci rozhovorů byla zvolena metoda selektivního protokolu. Tato transkripce pomohla odhalit matkami tematizované oblasti dětství. V textu používané citace jsou pak typickými, tedy modelovými případy, které mají dané téma ilustrovat tak, jak jej samy matky popisovaly. Je nutné podotknout, že tato analýza nebyla čistě induktivního charakteru. Vzhledem k tomu, že i součástí našeho kurzu sociologie dětství bylo načtení mnohých textů, je i následující analýza vedena se znalostí hlavních tezí těchto textů. Nebylo však postupováno tak, že by byla selektivně vybrána ta tvrzení matek, která některé teze podporují. Postup by se více dal charakterizovat jako snaha o induktivní přístup při odhalování toho, co bylo v rozhovoru explicitně zmíněno a "dohledávání" implicitních sdělení na základě teoretického pozadí daného literaturou kurzu. Mohli bychom tedy mluvit i o abduktivním postupu. Zjištění Zjištění z tohoto drobného výzkumu jsou dvojího druhu -- explicitní a implicitní. Ženy samy měly potřebu některé oblasti tematizovat a jiné upozaďovat, nezmiňovat. Explicitní výroky Zjevné výroky se týkají jak věcí, které maminky považovaly za neměnné výchovné trendy, tak i reflexe změn v rámci životních etap ohraničených prvními roky dítěte.[2] Zajímavou podkapitolu potom tvoří role a zmiňování popularizovaného (kvazi)expertního vědění, které však nebylo zcela reflektováno. Objekt versus autonomie Většina oblastí vyprávění matek o svých dětech byla spojena tématem autonomie dítěte a jeho vnímáním jako objektu. Většinu vyprávění začínaly zmínkou dítěte jako svébytné autonomní bytosti, která má vlastní potřeby, které umí jistým způsobem sdělovat. Tato svoboda vyjádření však musí být podrobena expertnímu oku rodiče. Protože právě rodič ví, co je pro dítě dobré. A navíc rodič je tím, kdo kontroluje rozpočet. Toto jsou dvě legitimizace (dobro dítěte a omezený rodinný rozpočet), které měly maminky potřebu užívat na "obranu" svého postoje. Samy cítily potřebu ospravedlnit to, že na jednu stranu o svých dětech mluví jako o autonomních, ale zároveň je vnímají a přistupují k nim jako k objektům. Dohlíží na ně, vymýšlí pro ně pravidla, rozhodují za ně (což označují za pomáhání) apod. Mohlo by se zdát, že tento přístup je aplikován pouze na děti, než jsou dospělé, ale jak se ukázalo, maminky (sice jen v omezených případech -- jako je volba školy/povolání dítěte, způsob trávení volného času, apod.) mají stejnou tendenci i u starších dětí. Tuto tendenci, obhajují nejen dobrem (a tedy kvalitní výchovou), ale také tím, že takhle to přece bylo vždy. ("Děcka si vždycky vymýšlely, ale to bylo spoustu věcí i těžké sehnat, takže to člověka ani nemuselo trápit.") Z toho, co maminky takto říkaly, tedy jasně vyplynulo, že považují za samozřejmost či přirozenost, že samy dozírají na svoje děti. ("Přece rodič nemůže nechat svoje dítě zvlčet, nechat ho, ať si dělá, co chce!"). Dítěti je tak podle tohoto diskurzu ponechána svoboda tam, kde je to možné -- svoboda vyjádřit se. Tato svoboda rodiče nijak nezavazuje, protože nakonec on bude cenzorem tužeb a přání. Maminky se tedy (aniž by se tak samy označily) viděly jako expertky pečující o dítě odpovědné za jeho správnou výchovu. Toto je opravňovalo porušit autonomii dítěte a chovat se k němu jako k objektu, přičemž se nepodařilo přesně odhalit dělící čáru, za kterou by takto ke svým dětem již nepřistupovaly. Neviditelná hra Předchozí slova o zacházení s dítětem jako objektem i autonomní bytostí zároveň se dají dokreslit dalším trendem, který se objevoval. Týkal se oblasti dětského volného času. Maminky mluvily o něčem, co je možné nazývat skrytou hrou. ("Ona (mladší dcera) si umí i hrát sama, ráno si zaleze k barbínám, nebo na půdu a pěkně si tam i hodinu sama hraje.", "Když za ním (synem) přijde kamarád, tak si spolu v pokoji hrají, nemusím u nich stát a kluci jsou hodní.", "U babičky (syn) chodí sám na dvůr nebo zahradu. Hraje si tam pěkně i sám."). Matky tedy zdůrazňují to, jak jsou jejich děti šikovné a jak se samy dokáží zabavit. Dokáží samy vyvinout činnost, která nepotřebuje být rodičem dohlížena. Dotazované maminky často tuto dobu spojují s kladnými konotacemi či emocemi ("konečně je aspoň chvilku klid", "můžu aspoň pracovat"). Je tedy zdůrazňováno, že dítě se umí chovat, tak jak si rodič právě přeje, že dokáže být samostatné a samo o sebe se postarat. Opět tedy vidíme, že autonomie dítěte rodiče nijak neomezuje, ba naopak mu pomáhá. V tomto ohledu matky negativně vnímají to, že děti za nimi občas (v pro ně nevhodnou dobu) přijdou a dožadují se pozornosti, respektive aby si rodič s nimi hrál ("ona za mnou přijde, když si zrovna čtu a chce, abych si s ní kreslila. To já ji říkám, jak je šikovná, jak si umí pěkně hrát i sama. Musím ji tak nalákat, aby si hrála sama. Člověk se jí přece nemůže pořád věnovat"). Schopnosti dítěte tedy matky znají, uznávají a v některých případech i velice podporují. Tato samostatnost je však spojená s hrou. Pokud se jedná o vážnou činnost (učení se, nebo úklid), jsou dohled i kontrola nutné. Opět se setkáváme s legitimizací dobrou výchovou (tedy dobrem dítěte) ("Vždyť, co by z něj (mladšího syna) bylo, kdyby se už teď nenaučil si po sobě aspoň ty svoje věci uklidit"). Televize jako nový komunikátor Jednou z věcí, které všechny maminky jednak zmiňovaly, jednak považovaly za samozřejmost byla role televize v dětství jejich mladších dětí. Všechny zmiňovaly, že když jejich starší děti byly malé, televize rozhodně nehrála takovou roli jako dnes. Spojovaly to s tím, že v televizi dříve nebylo dost programů vhodných pro děti. ("Vždyť se kromě pohádek nedalo v té televizi na nic dívat. Ani video jsme neměli, teď je to všechno jinak..") Televize tedy s tím, jak se stala součástí každodenního života domácnosti, začala být i součástí dětského světa. A nyní již v rodinách neplatí, že by se děti dívaly jen na pořady jim určené. Maminky někdy zmiňovaly, že v některých seriálech a televizních pořadech mají děti větší přehled než ony samy. Co se tedy pořadů týká, děti se mohou dívat téměř na cokoliv. A nenechme se mýlit. Z toho, co maminky říkaly o svých dětech a jejich sledování televize, televize není puštěná jen tehdy, když děti před ní bez hnutí sedí. Naopak televize tvoří kulisu k dětské hře. Děti si u ní kreslí, hrají si s různými hračkami a televizním pořadům věnují pozornost jen selektivně -- u toho, co je zajímá zpozorní. I zde se setkáváme s motivem objekt versus autonomie. Děti jsou tím, kdo ovládá televizi (vypínají, zapínají, přepínají), ale jen do chvíle, než se rodič sám chce dívat na nějaký pořad. Potom dítě musí ustoupit. Televize je tak zároveň něčím, co děti umí zabavit, ale přece jen podléhá kontrole rodičů. Dvě z našich maminek také přiřazovaly negativní hodnotové soudy tomu, že jejich děti tolik "sledují" televizi. Na druhou stranu zmiňovaly, že jim televize pomáhá děti "hlídat". Nárůst sektorace času Když se zmiňujeme o trávení času, ještě jedna věc se objevovala ve vyprávění maminek celkem často. Když maminky mluvily o svých dětech, byl patrný posun v jejich vyprávění, který se týkal aktivit jejich dětí. Dnes dospělé děti ve svých předškolních letech chodily maximálně do školky a zbytek času trávily doma nebo u prarodičů, případně na různých venkovních aktivitách s rodiči, nebo pod jejich dohledem. Ve školních letech se u nich začaly objevovat nějaké kroužky -- většinou sportovní, či hudební. Maminky však mluvily o jednom, maximálně dvou kroužcích, tedy o zhruba dvou hodinách týdně. Mladší děti už měly nějaké kroužky ještě v předškolním věku. Nejčastěji se jednalo o jazykové, výtvarné a sportovní kroužky. Každé z mladších dětí tak ještě před nástupem do školy má zkušenost s kroužky nad rámec svých "školkových" zkušeností. Dvě z mladších dětí již chodí do školy. Počet jejich kroužků i zde stoupl. Pokračují v tom, co začaly ještě v předškolním věku, ale přibírají i nové aktivity. Když se maminek zeptáme, kdo kroužky vybírá, většinou se odkáží na doporučení učitelky ve školce či škole, případně svých známých a jejich zkušenosti. Děti si tedy svoje kroužky nevybírají přímo samy. Spíše přikývnou na to, co jim rodiče nabídnou. ("Ve školce nabízeli dceři kroužek keramiky, prý je hodně šikovná na kreslení, takže když jsem se jí zeptali, jestli b do keramiky chtěla chodit, řekla, že ano. Bude tam chodit s kamarádkou.") Není tak tedy zcela patrné, jaký důvod vede děti k přikývnutí na kroužky -- zda povzbuzení učitele, rodiče, nebo přítomnost jeho vrstevníků. Maminky se však shodovaly na tom, že děti kroužek baví. Na otázku, zda by nenutily dítě chodit do kroužku, pokud by je nebavil, se opět shodly na záporné odpovědi. Tedy i přesto, že si dítě kroužek samo přímo nevybírá, jeho hlas není neslyšitelný, pokud se týká ukončení toho kroužku. Dítě nejen jako plod lásky Ani ve výzkumu dětství se nevyhneme otázkám důvodů těhotenství. Ty totiž do jisté míry ovlivňují to, jak maminky ke svým dětem přistupují. Setkali jsme se s několika interpretacemi. První bylo dítě jako plod lásky. Nebo-li jako nedílná a samozřejmá součást rodiny. ("Jak první, tak i druhé dítě mám s člověkem, kterého mám ráda. První bylo jakési utvrzení té naší lásky -- že jo, brali jsme se, abysme spolu mohli mít rodinu. A to druhé? Pořád se máme rádi (smích)"). Mít dítě je tedy jakoby přirozenou samozřejmostí, která patří do každé spokojené rodiny. Legitimita dítěte je tedy spojována s rodinou a láskou. Tato přirozenost se potom v samotném přístupu k dítěti projevuje tak, že i ono je bráno za samozřejmé. Pokud se však druhých dětí týká, objevuje se ještě jiný druh vysvětlování. Dítě je pořád plodem lásky a nutnou součástí rodiny, ale maminky pociťovaly potřebu svoji touhu po dalším dítěti odůvodnit. Jedním důvodem bylo udržování rodinného hnízda, respektive reakce na jeho prázdnost. Jiným vysvětlením bylo vnímání nového dítěte jako prostředku k oddálení doby do důchodu. ("Když si pomyslím, jak dlouho ještě budu muset pracovat, než budu muset do důchodu, tak na co bych se měla těšit? Takhle mám aspoň nějakou radost, nejen samou práci. Ty malé děti jsou takovou mojí záchranou, jedinou radostí, když dcera už je velká.") Dalším (mírně ironickým) vysvětlením bylo ukrácení si čekání na vnoučata. Maminky se k dětem narozeným pro tyto důvody chovaly nepatrně jinak -- jakoby s větším strachem, opatrností. V rozhovorech potom o těchto dětech mluvily jako o křehčích, vyžadujících větší péči. Proměna zdrojů rad a informací o dětech Zajímavou oblastí byly zdroje informací o dětech. Maminky se zmiňovaly o větším strachu o děti, hodnotily svoje děti a jejich schopnosti, zábavu a trávení času. Nijak však nereflektovaly to, že tyto soudy jsou ovlivněny informacemi zvenčí. Pokud byly dotázány odkud berou informace o dětech, nebyly schopné toto samy identifikovat. Občas se zmiňovaly o čtení časopisů a samozřejmě sledování televize. Neuvědomovaly si, ale, že by je tyto zdroje informací nějak v jejich soudech či jednání ovlivňovaly. Na druhou stranu, pokud byly explicitně dotázány na to, zda si nemyslí, že je tyto informace nějak ovlivňují, byly schopné a ochotné kladně odpovědět. Naopak měly problém vzpomenout si, kde informace podobného druhu braly dříve.[3] Ukazuje se tak, jaký vliv na dnešní maminky obecně má popularizovaná forma expertního vědění, ke které se maminky dostávají skrze časopisy a televizní pořady, které se netváří jako odborné, ale prezentují odborné rady. Z toho taky mohou plynout zmiňované větší obavy o děti. Implicitní zjištění Poslední skupinou zjištění, jsou nereflektovaná, nebo opomíjená témata, ke kterým se maminky bud nechtěly vyjadřovat, nebo je nepovažovaly za důležité. Tato témata se stala součástí rozhovoru až po přímém dotazu. Většinou by se ale bez doplnění o pozorování (i když jen krátkodobé) v dané domácnosti neobešla. Definice dítěte Odpovědi maminek také pomohly vymezit věkovou hranici, kdy dítě již není zcela považováno za dítě. Základní škola (respektive první stupeň) byla základním rozlišením dítěte. Maminky tak v rozhovorech za dítě automaticky považovaly mladší děti. Při vzpomínání pak mluvily o starších dětech do výše vymezených hranic. Tudíž od páté třídy již dítě není považováno zcela za dítě, ale stále je nad ním držena ochranná ruka. Je také možné, že maminky takto definovaly děti právě proto, že jejich mladší děti jsou nyní zhruba v tomto věku. Možná by hranice dětství byla jiná v okamžiku, kdy by starší děti byly mladší 18 let, a nebo naopak mladší děti nepatrně starší. Tato oblast by tedy potřebovala další zkoumání. Neoblíbená témata -- domácí práce a fyzické tresty Snad jako je tomu u každého výzkumu, i zde se objevila témata, která nebyla mezi maminkami moc oblíbená. Témata, o kterých se nerady zmiňovaly.[4] Prvním z těchto témat byly domácí práce a pomoc dětí rodičům. Ač by se mohlo zdát, že na tomto tématu není nic tolik podivuhodného, maminky jej odpověděly jen tak, že se odkázaly k obecnějšímu výchovnému principu. Ukázalo se tak, že mají strach vychýlit se z toho, co je považováno za "normální" zátěž dětí. Dle mého názoru se tomuto tématu nechtěly příliš věnovat, aby nebyly považovány za špatné matky, které přemírou domácích povinností berou dětem čas na jejich tvořivou činnost a hru. Na druhou stranu ale nechtěly ani vypadat tak, že děti nevedou k plnění si svých povinností. Bohužel se zde projevila sociální žádoucnost, která zablokovala informace v tomto směru. Bylo by tedy třeba najít způsob, jak ji v rozhovorech překonat, nebo obejít. Stejný efekt stylizace se do dobrého rodiče se objevil u otázky trestů. Obecně téma trestů nebylo tolik citlivé. Trest je považován za legitimní součást výchovy, avšak jen do okamžiku, kdy se za trest považuje zákaz sladkostí, sledování televize, chození ven. Přišla-li řeč na možné fyzické tresty, maminky měly problém o nich mluvit, pravděpodobně ze strachu z narčení, že svým dětem ubližují. Zde se opět nabízí širší společenský kontext prezentovaný medii (časopisy, televizními novinami a jinými televizními pořady). Opět se tak otevírá či přímo vybízí prostor pro další zkoumání. Proměna prostoru Velice zajímavým tématem, které se rozhovorech objevilo jen mimoděk, byla proměna prostorů domácností, ve kterých děti vyrůstají.[5] Zásadní je pak změna přístupu k dětským pokojům. Zatímco starší děti, měly na hraní a trávení svého volného času k dispozici pouze svůj dětský pokoj, mladší děti vyrůstají na jednom velkém hřišti. Rodiče se staly benevolentnější vůči dětské hře i v prostoru, který byl dříve považován za prostor reprezentativní. Hračky v obývacím pokoji, kam chodí návštěvy, nemohly dříve být, ale nyní již nejsou ojedinělé. Děti, které jsou nyní v předškolním či raně školním věku, si tak mohou hrát kdekoliv je napadne (pokud ovšem někomu nepřekáží). Bylo by zajímavé dále zjistit, jak (a zda) tuto změnu vnímají sami rodiče. Nakolik ji například spojují s rolí televize, její běžností v dětském prostoru. Hrající si děti se tak při hře v obývacím pokoji setkávají s rodiči, kteří např. odpočívají u televize. Teoretické souvislosti a zakotvení Vzhledem k rozsahu a zaměření této práce není zcela možné zakotvit naše zjištění do jednoho teoretického konceptu. Spíše se objevuje množství oblastí, které mají svůj určitý teoretický kontext. Práce zabývající se konstrukcí povahy dětství v rodinách se dvěma generacemi dětí tento teoretický kontext buď doplní tak, aby jej bylo možné použít i na tyto rodiny, nebo pro tento specifický druh rodin nepatrně pozmění. Podívejme se tedy postupně na oblasti, které by při dalším zkoumání mohly dostat náležitý teoretický kontext. Tato teoretická kapitola tak bude čerpat ze stávající literatury o dětství a bude hledat místa, která je třeba doplnit či pozměnit. Téma, které prostupovalo v podstatě všemi oblastmi rodičovského vnímání dětí a dětství, byla autonomie dítěte omezená jeho vnímáním rodiči jako objektu -- jmenovitě pak objektu směřování lásky a péče, ale i objektu dozoru a kontroly. Setkávají se tu tedy dva základní koncepty, a to koncept práv dětí a povinností rodičů. Na rozdíl od toho, co tvrdí Lipovetsky (1999), rodiče se samy odkazovali na svoje povinnosti vůči dítěti. Povinnost dobře je vychovat, starat se o ně do té míry, aby z nich vyrostli dobří lidé. Proto, aby se děti mohly stát platnými členy společnosti, musí se také naučit zacházet se svými svobodami. Musí tedy mít svá práva. V době, kdy jsou lidská práva tolik akcentována a jsou součástí každodenního diskurzu (viz Lipovetsky, 1999), se nemůžeme divit rodičům, že akcentují právě důraz na schopnosti a autonomii dítěte. Rodiče tedy musí sami hledat míru do jaké svoje povinnosti nechají omezovat právě právy dítěte či naopak. Navíc omezovaní této autonomie musí vysvětlovat i sami sobě. Věrohodnou legitimizcí[6] je potom jak dobro dítěte, tak i pragmatická vysvětlení typu ekonomické argumentace. Jednotlivá vysvětlení se poté aplikují na různé situace. Zde by bylo zajímavé v datech objevit nějaké pravidelnosti, které by nám lépe pomohli uchopit, jaké oblasti volají po pragmatických a jaké po abstraktnějších legitimizacích. Mohli bychom tak získat informace o vztazích mezi jednáním a jeho vnímáním a legitmizací. Pokud se zaměříme na změny, které se projevují na jiném vnímání dětství v různých (od sebe ne více než 15 let vzdálených) časových obdobích, můžeme vidět hned tři zajímavé posuny. Začněme od vnímání a přístupu k dětem podle odůvodňování jejich narození. Považování dětí za samozřejmou součást každé šťastné rodiny potom vyvolává braní dětí jako něčeho samozřejmého. Není to tak, že by dítěti byla věnována menší pozornost nebo že by se dítěti ze strany rodičů nedostávalo emocionální podpory či citu. Spíše dítě není předmětem přehnané péče a pozornosti. U dětí, které se narodí, protože mají být rodičům radostí, rodiče pociťují povinnost se o dítě více starat, opečovávat jej, dohlížet na něj. Tuto tendenci bychom mohli spojit s tendencí, kterou odhalil Beck (1992). Ten totiž tvrdí, že vztah k dítěti je jedinou pevnou a nezvratitelnou vazbě v době, kdy vše ostatní je možné opakovaně vyzkoušet -- začít znova. Dítě potom přirovnává k jediné pevné jistotě v životě postmoderního člověka. Pokud je tedy dítě narozeno plánovaně jako radost, která má plnit jistý pragmatický úkol (viz oddálení doby čekání na důchod či vnoučata), je dítě vnímáno jako jediný možný prostředek k dosažení tohoto zástupného cíle. Tím prvotním cílem je potom štěstí člověka. Dítě se tedy ve světě plném nejistot stává záchranou, jediným pevným bodem. Proto je třeba o něj pečovat a strážit jej, dokud ještě spadá pod rodičovský vliv. Takto mohou mít rodiče pocit, že svůj vlastní život a svoje štěstí mají plně v rukou. Další proměnou je změna související s rozvojem médií. Jednak se setkáváme s tím, že lidé jsou nyní (na rozdíl od doby před rokem 1989) konfrontování stále častěji s takovou formou popularizovaného expertního vědění, kterou jsou ochotni přijmout za svou. Jednak role médií nahrazuje, nebo možná spíše kompenzuje mizející vliv rad a podpory širší rodinou.[7] Tím, jak se televize stává běžnou součástí každodenního života, stává se stále více součástí dětství jako takového. Seiter (1998) potom velice podnětně ukazuje, že televize se stala natolik běžnou součástí života rodin právě proto, že pomáhala matkám zvládat jejich domácí práce právě tím, že jejich děti zabavila. Děti si na tuto strategii matek našly vlastní odpověď, respektive se naučily žít s televizí. Naučily se ji ovládat a selektivně si z ní vybírat to, co je zajímá. I proto dnes děti televizi používají jako kulisu ke svým hrám. Zároveň jim televize nahrazuje společnost jak vrstevníků, tak i rodičů (Kincheloe, 1998). S rolí televize je také svázána poslední významná změna, která konstrukci dětství doplňuje. Jedná se o změnu, která postihla prostor. Z uzavřeného prostoru, který byl dětem k jejich hrám poskytnut v době před zhruba 15 lety, se jim prostorem pro hru dnes stal celý dům. Dětská hra se tedy stává běžnou součástí rodinného života, nepotřebuje být schovávána před "návštěvami". Naopak. Možná právě v návaznosti na přemíru artikulace práv dětí je spíše demonstrací toho, že děti nejsou omezovány a je jim ponechán dostatek prostoru na jejich kreativní hru. Stejně tak bychom tuto tendenci mohli vykládat v rámci teorií postmodernity, která bourá modernitou dané hranice. Postmodernity, která redefinuje jednou zavedené pojmy. Ale i pro dořešení těchto teoretických otázek by bylo třeba podrobnějšího zkoumání a explicitnějšího dotazování v této oblasti. Metodologické problémy -- návrhy pro další výzkumy Jak již bylo předesláno, tento drobný výzkum odhalil některé problémy, které jej nepochybně mohly zkreslit. Největším problémem by mohlo být vybrání jednotek zkoumání, respektive metody zkoumání. Vzhledem k tomu, že jsme mluvily jen s matkami, tato práce předkládá obraz konstruování dětství právě matkami. Pokud bychom chtěli získat komplexní obraz konstrukce dětství, museli bychom přinejmenším do rozhovoru zařadit i otce, nejlepší by však bylo neopominout ani děti samotné a dodržet tak zásady výzkumu dětství artikulované například Leonard (1990). Výpovědi různých aktérů se mohou doplňovat a mnohé věci dokreslit. Navíc vzhledem k tomu, že se budeme dotazovat na minulost, je dobré mít více zdrojů, protože jen tak můžeme co nejvíce minimalizovat zkreslení způsobené právě rozvzpomínáním a zkreslováním díky selektivnímu pamatování si. Větší množství aktérů by tak mohlo přinést větší informační bohatost o zkoumané oblasti. Obdobně se také ukázalo že, pouze kvalitativní rozhovory nestačí ke komplexnímu pochopení zkoumané problematiky. Mnohé věci by unikly našemu zkoumání, kdybychom nepoužili pozorování. Pro další výzkum se tedy dá jen doporučit minimálně dotazování v domácnostech. Pokud není prostor pro větší pozorování, pak alespoň drobná pozorování poskytnou informace, které v rozhovoru nezazní. Popsané kroky jsou nutné zejména proto, že pro maminky je velice složité oddělit otázky o vlastních dětech od přemýšlení o sobě jako rodičích. Vzhledem k tomu, že se chtějí prezentovat jako dobří rodiče, mohou tak zkreslovat, nebo zatajovat informace, které jsou pro výzkum důležité. Navíc aniž by si to plně uvědomovaly, používají hodnotové soudy, které se k nim dostávají prostřednictvím popularizovaných expertních výroků. I kdyby to byly jejich vlastní výroky, stejně jsou zatíženy tím, že se netýkají přímo dětí, ale jejich rodičů a jejich rodičovské role. Toto je jedno ze zkreslení, na které upozorňuje téměř veškerá literatura zabývající se metodologií výzkumu dětství. Použitím více zdrojů k jednomu objektu zkoumání (dětství), je jedním ze způsobů předejití tomuto zkreslení, obzvláště pokud zařadíme do výzkumy i samotné aktéry (děti). Další problém, který se v průběhu zkoumání vynořil, byla samozřejmost s jakou je součástí každodenního diskurzu znalost psychologie. Považuje se za samozřejmé, že každé dítě je jiné. Mamky často některé reflektované rozdíly připisovaly právě různým osobnostním charakteristikám dítěte. Více kroužků u mladších dětí tak vysvětlovaly nejen rozšířením jejich nabídky, ale i větší zvídavostí dětí a obecněji pak jinou povahou svých dětí. Zároveň však (stejným dechem) zdůrazňují, jak se ke všem svým dětem chovají stejně. Slova, tak jsem to dělal vždy, nedělám mezi dětmi rozdíly a podobně se objevovala hned po zdůraznění rozdílnosti dětí. Obě tyto tendence mají samozřejmě samy o sobě vysvětlovací potenciál, ale aby jej opravdu měly, je potřeba si je uvědomit a řádně hledat vztahy mezi těmito a jinými výroky (tomu je také třeba v dalších pracích na toto téma věnovat dostatečný prostor). Závěr Místo komplexního pohledu na konstrukci dětství v rodinách s dětmi dvou generací, tato práce nabízí pohled matek na jejich mladší děti obohacený o případné zhodnocení změn mezi jednotlivými obdobími dětství jejich dětí. Pokud nám bude stačit porozumět tomu, jak samy maminky vnímají svoje děti nyní, potom je použité schéma dostačující a pouze zbývá sebrat více informací a dat v tímto předvýzkumem naznačených oblastech. Nechceme samozřejmě tvrdit, že oblasti tématu konstrukce dětství jsou v tomto předvýzkumu zcela vyčerpány. Naopak -- mnoho oblastí nebylo zmíněno. Jako příklad uveďme třeba tělesnost a vnímání dětského těla. Tato práce má představovat pohled na témata, která samy matky artikulují. Může tak sloužit k vyjasnění oblastí, které samy matky tematizují ve svém vnímání svých dětí a jejich dětství. Toto vnímání je samozřejmě zabarveno podle sebevýkladu, se kterým se maminky ztotožňují, protože dítě není ničím vnějším identitě matky. Naopak musí být to tohoto vyprávění matky o sobě zakomponováno. Pokud bychom ale chtěli porozumět různému konstruování dětství a dětských potřeb, nebo třeba dětských prostorů a trávení času, potom tento předvýzkum ukázal, že pouze dotazovaní matek není metodou, která podá dostatek relevantních informací. Pro výzkumníka bádajícího v oblasti dětství v rodinách s dětmi dvou generací potom tato práce může představovat návod k vyvarování se opakování některých nedostatků tohoto předvýzkumu, podle rad z poslední jeho kapitoly. Přes veškerá svá úskalí i toto téma nabízí zajímavý prostor pro sociálně-vědní výzkum. Použitá literatura Berger, P., Luckman, T. 1999. Sociální konstrukce identity: pojednání o sociologii vědění. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury. Beck, U. 1992. Risk Society:towards a New Modernity. London : SAGE Publications. Leonard,D. 1990. Persons in Their Own Right: Children and Sociology in the UK. pp. 58-64 in Chisholm, L. - Büchner,P. - Krüger, H. H.-Brown. P. Lipovetsky,G.1999. Soumrak povinnosti. Praha: Prostor Kincheloe, J. L. 1998. The New Childhood: Home Alone As a Way of Life. Pp. 159 - 177 in Jenkins, H. (ed). The Children´s Culture Reader. Seiter, E. 1998. Children´s Desires/Motther Dilemas. The Social Context of Consumption. Pp. 297-317 in Jenkins, H. (ed.) The Children´s Culture Reader. ------------------------------- [1] Starší děti, nebo otcové v místnosti, kde probíhal rozhovor vůbec nebyli, pokud byli vůbec doma. [2] Vzhledem k tomu, že maminky bez vyznání samy rády srovnávaly situaci, kdy měly svoje první dítě se současným stavem, je tato kategorie zjištění nejpočetnější. [3] V tomto bodě je nutné uvést příklad. V jednom rozhovoru maminka říkala. "Třeba teď, jsem se musela znovu dívat do knížky, jak je to s kojením, jídlem a podobně. Všechno jsem to už zapomněla." Na otázku, jak se k těmto informacím dostala při prvním dítěti, kdy knihu ještě neměla Po obtížích s rovzpomínáním nakonec řekla: "Já vlastně ani nevím. Babička něco říkala, ale to byly takové ty rozumy.. nevím, jak jsem to věděla tenkrát, asi od doktorů, ale ti toho tenkrát taky moc neřekli.. nevím, prostě to nějak bylo.. Asi jsem je nepotřebovala.." [4] V prvním z rozhovoru se tato témata vůbec neobjevila a v dalších muselo být použito přímého dotazu, který však byl odpovězen jen úsečně a vyhýbavě s vysvětlením, že tato otázka není vhodná. Bohužel se nepovedlo maminky "přinutit" k tomu, aby sdělily, v čem spočívá ona nevhodnost. [5] Maminky moc nemluvily o aktivitách dětí mimo domácnost. Hra na ulici se téměř nevyskytovala, pokud za ulici nepovažujeme prostor mezi panelovými domy, kde je hřiště nebo pískoviště a trocha zeleně. Proto se zaměřujeme na změnu prostoru vně domácnosti. [6] Věrohodnost legitimizace je při konstrukci, respektive objektivizaci významu či nějaké sociální praktiky nezbytná právě pro nastolení životaschopnosti právě vytvářeného (objektivizovaného) vědění (blíže viz Berger, Luckman, 1999). [7] Máme zde na mysli například prarodiče a jejich vliv na "mladé" rodiče, více než širší rodinu v pravém slova smyslu.