Leonard,D. 1990. Persons in Their Own Right: Children and Sociology in the UK.  pp. 58-64 in
   Chisholm,L.-Büchner,P.-Krüger,H.H.-Brown.P.

   

   Leonard v tomto úryvku ukazuje, jak mladou disciplinou sociologie dětství je. Poukazuje na
   paralelu se sociologií genderu (respektive žen) před jejím boomem v 70. letech. Obě tyto
   disciplíny jako by byly zanedbávány či lépe řečeno opomíjeny sociologickou teorií. Ta se
   problematiky těchto oblastí dotýkala implicitně. Konkrétně pro sociologii dětství to pak
   znamená, že poznatky o dětství (potažmo dětech) je možné vytušit či získat z výzkumů, které si
   nekladou za cíl o tomto konceptu pojednávat přímo. Navíc se s pojmem dětství se ve výzkumech
   operuje téměř samozřejmě, aniž by existoval konsensus o definici tohoto pojmu.

               Nejpalčivějším problémem této mladé disciplíny je metodologie. Výzkumy, které byly
   zaměřeny na výzkum dětí, s dětmi v podstatě nepracovaly (pomineme-li sociálně psychologické či
   právní práce zmíněné Leonard na stranách 59-61). Výzkumníci (a to nejen sociologové) se stále
   ve většině případů k dětem stavěli jako k objektu výzkumu. Děti jsou však jak součástí rodiny,
   tak i komunity a jejich vazby mohou, jak Leonard upozorňuje, vypovídat o těchto konceptech[1].
   V tomto okamžiku se dostáváme k oné nejdůležitější otázce: jak metodologicky přistoupit ke
   studiu dětí a dětství tak, aby děti byly subjektem výzkumu? Podle jakých paradigmat je možné
   k dítěti přistoupit jako k expertovi na vlastní situaci? A jaké metodologické postupy při
   výzkumu jsou podle daného paradigmatu (daných paradigmat) přípustné?

               Přistupovat k dětem jako k subjektu výzkumu naznačuje, že je obtížné děti zkoumat
   typickými kvantitativními metodami (jen stěží mohu dítěti předložit dotazník k vyplnění). Na
   druhou stranu jistě lze navrhnout i kvantitativní výzkum tak, aby nezanedbával pohled a postoj
   samotného dítěte. Je nějaký takový sociologický kvantitativní výzkum zaměřený přímo na děti?
   Pokud ne, nemůže tomu tak být i pro to, že samotní výzkumníci již k subjektu svého zkoumání
   přistupují s prekoncepty jako je nevyzrálost, či věková nedospělost dětí (tudíž neschopnost
   "správně"odpovědět/cítit/vnímat)? Lze vůbec zkoumat například postoje dětí k rozvodu jejich
   rodičů, nemanželským soužitím apod. jinak než kvalitativním rozhovorem, pozorováním, nebo
   analýzou dětských výtvorů?

   -------------------------------

   [1] Autorka v této souvislosti poukazuje na práce zabývající se dětskou domácí prací a
   hierarchií v dědických záležitostostech.