Jenks,Ch. 1996. The Postmodern Child.  pp.  13-25 in Brannen,J.- O´Brien.

   

   Jenks se ve své stati zabývá konstrukcí pojmu dětství. Konkrétněji řečeno náplní a vnímání
   tohoto konceptu modernitou a postmodernitou (respektive člověkem v příslušné době žijícím).
   V tomto proudu úvah se také nemůže vyvarovat rozboru významů obou termínů. Modernita s jejím
   vnímání dětí jako budoucnosti lidstva dle Jenkse počíná Rousseauovým dílem Emil.
   Postmodernitu, dítě vnímající nostalgicky, potom "odhalili" ve svých textech Bell a Touraine.

   Budeme-li se věnovat modernitě a jejímu nazírání na dítě, bude třeba věnovat více pozornosti
   slovnímu spojení "budoucnost lidstva". Aby bylo možné dítě vidět jako kulturní kapitál, jako
   něco vzdělavatelného a pro život a pokrok člověka důležitého, muselo tomu předcházet několik
   sociálních skutečností či událostí. Patřila mezi ně například specifická dělba práce, tak jak
   se vyvinula v období industrializace. Tato dělba také zavdala podnět ke vzniku konceptu
   nukleární rodiny. Nepochybně také ovlivnila to, proč ji dnes považujeme za tolik samozřejmé
   uspořádání rodinných vazeb a sociálních interakcí. Pojítkem výše zmiňovaných sociálních změn
   byla víra v osvícenství a emancipaci, která člověku dávala pocit moci. Moci i nad sebou samým
   -- odtud mj. pramení důraz na vzdělávání stejně jako svázanost rodiny a státu.

   Postmodernista, podle autorů tento koncept užívajících, znamenala zpřetrhání (respektive jeho
   odhalení) blízkých sociálních vazeb individua k širší sociální síti. Znamenala deziluzi,
   probuzení se z velkého snu o velkých vyprávěních a ideologií. Stejně tak se změnilo i nazírání
   na dítě a jeho roli. Dle Becka je potom dítě jedinou pevnou sociální vazbou, kterou si
   postmoderní člověk může udržet. Dětství se tak stává jediným vztahem, do kterého se v pomíjivé
   době vyplatí investovat. Dítě již potom není tolik závislé na rodičích jako rodiče na něm.
   Dítě má tedy jakousi ambivalentní pozici, kdy je vytoužené, potřebné a na druhé straně
   reprezentuje závislost "postmoderního lidstva".

   V tomto okamžiku se naskýtá hned několik otázek. Pokud Beck mluví o vztahu rodičů a dětí jako
   o pevném a jistém, zatímco jiné vztahy chápe jako flexibilní, nedůvěryhodné, nezanedbává
   přitom fakt, že ani vztah k dítěti není zcela neflexibilní? Pokud používá formulaci, že "dítě
   se stalo konečnou alternativou samotě", jak se vypořádá s páry, které se dobrovolně rozhodnou
   pro bezdětnost (singles)? Mohlo by odpovědí na tyto otázky být to, že Jenks v celém svém textu
   dětství pojímá jako ideální typ, něco co není možné v realitě v čisté formě najít?