Jiří Vilím

Diskuse k textu: Lipovetsky, G. -- Soumrak povinnosti

   Autor se v článku dotýká znovuobjevení zájmu o rodinu, který v minulosti utrpěl citelné šrámy.
   Návrat rodiny na výslunní však vidí jako příčinu postmorálního rozpadu hodnot. Jde vlastně o
   pokračování trendu zvětšování autonomie jednotlivce, kde je rodina chápána jako prostředek
   k naplnění individuálních cílů. Klasický pojem "rodina" ve smyslu dodržování přísných
   morálních hodnot (nadřazených těm individuálním) dnes již prý prakticky neexistuje.

   Velice zajímavá mi připadá pasáž textu, kde autor hovoří o povinnosti, kterou rodiče cítí ke
   svým dětem. Děti jsou zde chápány jako jakési naplnění individuálních zájmů dospělého. Ten,
   přestože jinak plně usiluje o osobní svobodu, cítí nezdolnou potřebu vychovávat své potomky a
   starat se co nejlépe o jejich blaho. Naopak od dětí se již nevyžaduje žádná pokora a bezmezné
   uznávání rodičovské autority.

   Myslím, že tento přístup jde v ruku v ruce se zmíněnou individualizací. Dítě se již stalo
   plnohodnotným jedincem a těžko můžeme očekávat, že bude ctít své rodiče jen tak a priori.
   Fyzické zplození potomka nemůže být chápáno jako dostatečný důvod pro získání jeho úcty
   (popravdě se ani ze strany rodičů nejedná o nijak nepříjemný akt). Rodič si prostě uznání dětí
   musí zasloužit jako každý jiný člověk v jejich sociálním prostředí.

   Autor přináší i ukázky toho, kam takový přístup může v extrémním případě dospět. Rodiče týraní
   od svých potomků jak psychicky, tak i fyzicky nejsou sice případem nijak častým, nicméně se
   vyskytují. Dále pak v textu zmiňuje, že neúspěch potomka se vždy bere jako vina rodiče.
   S oprávněností tohoto tvrzení obecně by se dalo polemizovat, nicméně v případě týrání rodičů
   je myslím celkem na místě.

   Dle mého názoru se potomek chová tak, jak mu to rodič v ranném dětství dovolil. Pohybuje se
   v nastavených mantinelech rodičovské tolerance. Jinými slovy pokud si rodiče nechají od dítěte
   všechno odmalička líbit a bojí se ho okřiknout, je víceméně logické, že se bude jeho drzost
   stupňovat. Nakonec může vyústit právě ve zmiňované násilí. Přílišná tolerance rodičů tak může
   mít naprosto opačný efekt, než původně zamýšleli. Rozmazlený potomek se sice v rodině může mít
   blaze (jak to měli rodiče v plánu), ale po opuštění tohoto bezpečného prostoru u nikoho cizího
   zřejmě příliš pochopení nenajde.

   Přílišné rozmazlování je v podstatě také v rozporu s hlavním motivem (dle autora) rodičovské
   lásky. Rodič prý chápe rodinu jako vlastní seberealizaci a ta je tedy v souladu s jeho
   individuálními zájmy. V případě, že si ale vychová rozmazleného, nevděčného potomka, tak
   vlastně svoji seberealizaci a individuální blaho popře. Nejenže "selže" jako rodič, získá
   navíc i velice nepříjemného rodinného příslušníka přímo ve svém intimním soukromém prostoru.

   Osobně si však myslím, že procento takto "vychovaných" dětí nebude příliš velké. Nejedná se
   tedy nejspíše o chybu současných společenských poměrů, ale o chybu pár jednotlivců (rodičů).
   Stejné procento špatné výchovy bychom možná nalezli i v dobách tzv. tradiční rodiny. Nešlo by
   sice o děti rozmazlené, ale o děti jinak výchovou postižené (např. příliš přísně vedené atd.).