Moderní rodina a dětství

                              (Gilles Lipovetsky -- Soumrak povinnosti)

   

   Množství povinností, které jsou ochotni dospělí lidé v současnosti přijmout za své, se
   neustále snižuje. Dospělí totiž, podle logiky individualistické autonomie, nehodlají obětovat
   svou osobní existenci a odmítají dělat cokoliv ve prospěch "velké" společnosti, aniž by to pro
   ně mělo nějaký osobní význam a hodnotu. Podobně se lidé chovají také v osobním životě. Odklad
   manželství a zakládání rodiny není nic neobvyklého, stejně jako není pokládáno za zvláštní
   společné soužití páru bez sňatku, výchova dítěte svobodnou matkou a další vzorce rodinného
   života, považované ještě v nedávné minulosti za pobuřující a pro "proviněnou" osobu za
   stigmatizující. A pokud někdo shledává současné manželství za sebeomezující, stále méně lidí
   váhá udělat osudný krok, který by překročil bájnou hranici, a odejde z nenaplňujícího svazku.
   Pouto dvou lidí je chápáno spíše jako dočasné a trvá dokud zúčastněným něco přináší. Když je
   tento vztah přestane uspokojovat, prostě z něho odejdou a najdou si jiného partnera či
   partnerku. Všechna tato rozhodnutí mají stejného jmenovatele -- právo na osobní štěstí každého
   jedince. Rodinu lze libovolně stavět a rekonstruovat. Ze závazné instituce se změnila
   v instituci pružnou, založenou na emocích a na osobním štěstí.

   

   Rovněž tak již není povinností mít a vychovávat děti. Přesto si spousta lidí děti mít přeje a
   také si je pořídí, i když obvykle v pozdějším věku než tomu bylo dříve. Mít (vlastní) děti je
   totiž zatím stále považováno za hodnotu, které se většina lidí nechce vzdát a která je
   považována za realizaci a naplnění člověka. Lidé však chtějí mít možnost rozhodnout se, kdy
   děti chtějí. Nechtějí se ničeho zříkat a podle toho se snaží uspořádat si svůj život tak, aby
   se jim dostalo všeho, co za to stojí. "Typickým znakem doby není povinnost zplodit potomstvo a
   vstoupit do manželství, nýbrž individualistické právo na dítě, třeba i mimo manželský svazek."
   (181) Ovšem rubem každého práva je povinnost a s rozhodnutím mít a vychovávat dítě tomu není
   jinak. Rodiče jsou k dítěti připoutáni mnoha všeobecně přijímanými a zavazujícími povinnostmi,
   které na sebe dobrovolně přijímají v okamžiku, kdy se rozhodnou pro život dítěte. Cílem
   výchovy dítěte se stává jeho osobnostní rozvoj. Dítě by mělo být středobodem světa rodičů a
   nemělo by být nic zanedbáno. Rodina se tak stává podnikem, ve kterém rodiče-manažeři
   organizují svým dětem život. A to s sebou přináší rodičovskou zodpovědnost. Je paradoxní, že
   se objevuje v době individualistické autonomie (Lipovetsky tento fenomén označuje jako
   postmoralistní paradox),  že "čím méně zaznívá slavnostních chvalozpěvů na povinnosti, tím
   ostřeji se pozornost věnovaná dětem jeví jako nevyhnutelný požadavek" (186).