Sociologie dětství Hana Žárská 5. týden UDětství pod dohledem veřejných institucí: Usociální praktiky školy, expertů a státu Martin Woodhead (1997) vymezuje čtyři kategorie dětských ,,potřeb": ˇ První skupina chápe potřeby jako vlastnictví dětí, vycházející z jejich přirozeného (biologického a psychologického) nastavení. Projevují se jako jejich instinkty, pudy, motivy a přání. Dospělý dokáže tyto potřeby identifikovat pozorováním chování dítě- te. ˇ Druhá (tzv. patologická) kategorie posuzuje potřeby ve vztahu k budoucímu dušev- nímu zdraví dítěte. Žádoucí je emocionální stabilita jedince, která je důsledkem exis- tence a vztahu pro dítě klíčové dospělé osoby v raném dětství. Tato klíčová osoba ur- čuje hodnoty, které dítěti předat, a také jeho potřeby. Mezi základní potřeby jsou řaze- ny láska a bezpečí, nové poznání, pochvala a uznání, povinnosti a odpovědnost. ˇ Třetí skupina připouští kulturní relativnost potřeb, k nimž se staví podobně jako ka- tegorie druhá. Potřeby shledává závislé na konkrétní konstelaci vztahů v sociálním prostředí a čase, stejně jako na kulturně odlišné vědění. Potřeby jsou adaptovatelné na odlišné sociální prostředí. ˇ Podle čtvrté kategorie jsou potřeby kulturně konstruované skupinami expertů ­ pe- dagogů, vychovatelů, psychologů, apod., které své pojetí rozšiřují mezi ostatní skupi- ny ­ klienty, jimiž jsou většinou rodiče. Experti prezentují potřeby jako vnitřní kvality dětí. Pokud se podrobněji podíváme na tuto kategorizaci pojetí dětských potřeb a zamyslíme se nad tím, co mají tyto přístupy společné, musíme nevyhnutelně dojít k závěru, že dětské potřeby jsou identifikovány a definovány dospělými. Dospělí jsou ti, kdo určují, jaké cíle jsou ve výchově dítěte žádoucí a také způsoby, kterými těchto cílů dosáhnout. Vhodným prostředkem k tomu, jak legitimizovat tyto dospělými konstruované cíle a způsoby jejich dosažení, je právě definování dětských potřeb, které by měly být uspokojovány a naplňovány. V rodinách, v nichž děti vyrůstají, však většinou dochází jen k reprodukci převládajících společenských hodnot. Navíc je tato reprodukce již od předškolního věku umocňována půso- bením výchovných a vzdělávacích institucí. Definování žádoucích hodnot (a tím i potřeb) je v rukou státu, který má možnost je vymezit prostřednictvím koncepcí rodinné, výchovné Sociologie dětství Hana Žárská 5. týden a vzdělávací politiky. Vliv na definování potřeb však nelze upřít také tržním mechanismům a působení médií a expertních skupin (psychologů, sociologů, pedagogů, lékařů a dalších). Vraťme se však zpět ke školství a k potřebám dětí. Cílem výchovy a vzdělání je připravit dítě na plnění rolí dospělého člověka, zejména na trhu práce. Ve škole se mají děti naučit plnění povinností, odpovědnosti a kázni. Vzdělávání však v sobě podle Illicha skrývá i další posel- ství ­ naučit mladé lidi být potichu a mít své místo a tím zachovat status quo (Giddens, 1999). K tomu využívá nejrůznější dohlížecí a donucovací techniky, jak jsou např. popsány v textu Simpsonové (2000) o regulaci tělesných projevů dětí ve školách a také o odporu dětí vůči tomuto nátlaku, který mnohdy není zjevný, ale bývá spíše vyjádřen latentně. Vezmeme-li však v úvahu, že potřeby jsou dětem přisouzeny dospělými a děti jsou tak odsu- nuty do role pasivních vlastníků těchto potřeb, lze předpokládat, že skutečné potřeby dětí se liší od potřeb jim připisovaných. Příkladem může být text Jamesových (2004), zmiňující po- třebu respektu. Pokud však usiluje společnost o zachování statusu quo, neměla by spíše využít aktivity a angažování se dětí do definování a naplňování svých skutečných potřeb a tím dě- tem odebrat důvod odporovat současným výchovným a vzdělávacím donucovacím prostřed- kům, které se snaží dosáhnout žádoucích hodnot a cílů, k jejich naplnění však byly uměle vy- tvořeny neodpovídající potřeby?