James, Alison -- James, L. Adrian 2004. Constructucting Childhood. New York: Palgrave Macmillan
   (Kap.5.Education, s.117-139). Simpson, Brenda 2000. The Body as a Site of Contestation in
   School. In: Prout,Alan ed.. The Body, Childhood and Society.New York: Palgrave Macmillan,
   s.60-78

   

   Oba texty se vzájemně doplňují a pomáhají tak vykreslit vnímání dětství z pohledu školy, a
   tedy i (přijmeme-li Bourdieuho a Foucaultovu argumentaci) státu. Podle argumentace první
   dvojice autorů národní stát potřebuje kontrolu nad školstvím, protože jedině díky němu si
   z dětí může vychovat občany. Vychováváme-li ne-občany k občanství, potom je vidíme jako
   pasivní "přijímače vzdělání". Toto vnímání jde ruku v ruce se standardizací pohledu na děti.
   Všechny mají stejné potřeby, všechny potom vychováváme a jak ukazuje Simpson i disciplinujeme
   a kontrolujeme, protože tak jim ukazujeme svoji moc (legitimizujeme postavení učitele jako
   autority).

               Alison a Adrian celou svoji argumentaci začínají tím, že vnímání toho, co je
   dětství má dva hlavní protagonisty -- zákon a děti samotné. Myslím, že bychom do této
   argumentace měli přidat i samotné rodiče, nebo blízké sociální okolí dětí. Děti totiž
   nevyrůstají jen ve vzduchoprázdnu mezi školou a svým vlastním světem. To, jak je vnímají
   rodiče jistě i zpětně ovlivňuje jejich představy o sobě samých. Rodiče figurují jinak, než jen
   jako ti, kdo dávají mandát reprezentantům státu k vytváření legislativy.

               Kritika "politiky dětství" (jak ji nazývají Alison a Adrian) spočívá v tom, že
   skrze standardizaci a vnímání všech dětí jako stejných potom dochází ke stigmatizujícímu
   nálepkování dětí, které nejsou schopny podávat stejné výkony jako jejich spolužáci. Naopak ve
   školách, kde fungují studentské rady, kde jsou tudíž děti považovány za aktivní a rovnoprávné
   agenty sociální styku, děti podávají lepší výkony. Tato argumentace by se právě dala stáhnout
   na blízké sociální okolí dětí. Pokud se ve školách, kde fungují školní rady výkonnost dětí
   zvyšuje, nakolik by se zvýšila, kdyby i doma bylo s dětmi zacházeno jako s rovnocennými
   partnery. Domnívám se, že účinek by byl o to větší, oč je domácí prostředí pro dítě
   důležitější jako referenční rámec (primární vztahová skupina). Proto bych se nebála závěry
   směřované směrem ke školství uplatnit i v obecném diskurzu a přístupu k dětem. Problémem zde
   však je to, že takováto změna není otázkou jednoho zákona, ale několika generací dětí, které
   vyrostou v prostředí, kde jsou považovány za svébytné a aktivní. Otázkou však je, jak nastavit
   hranice odpovědnosti dětí.