Jiří Vilím

   Diskuse k textu: Ackroyd, Peter -- Chlapci a děvčata si začínají hrát

   Autorův text na mě celkově působí dojmem obrovského výčtu historicky dochovaných zmínek o
   dětech a dětských činnostech na území Londýna. Věnuje se několika historickým epochám a
   přibližuje nám příslušné dětské chování. Spolu s ním někdy také pohled, jakým dospělí na děti
   nazírali.

   Nutno podotknout, že v autorově hledáčku se častěji objevovaly děti z nejchudších vrstev.
   Dočteme se tak o malých žebrácích, lotrech a otrhancích ve velmi zbídačeném stavu, oděných do
   páchnoucích roztrhaných hadrů.

   V textu nás jistě překvapí ukázka velmi nehumánního zacházení, jakého se dětem od společnosti
   dostávalo -- byli zdivočelí a dehumanizovaní a takto se s nimi také zacházelo. Byli považováni
   jen za zmenšenou podobu dospělých.

   Zajímavé je, že dnešní situace může působit jako pravý opak. Existuje skupina mladých
   delikventů (do 15 let), kteří využívají své beztrestnosti a bez problémů se věnují krádežím,
   vraždám či jiným povyražením. Dítě je dnes oficiálně považováno za někoho, kdo nemá sebemenší
   rozum, úsudek, zodpovědnost. Proto je nepředstavitelné, že by mohlo být za kriminální činnost
   zodpovědné a že by za ni mohlo být potrestáno.

   Tento postoj je samozřejmě absurdní. Všechny děti ze zmíněné skupiny (věřím, že jich není
   nijak mnoho) si jsou této situace vědomi nadmíru dobře. A kdyby jim snad přeci jen rozum a
   úsudek nestačily, jistě jim ochotně poradí starší kolegové, kteří na ně pak veškerou trestnou
   činnost hodí.

   Autor v textu poukazuje na zvýšenou náchylnost dětí k alkoholu, povalování, lehkým ženám a
   především hazardu, kterou vysledoval v historii Londýna. Myslím, že přesně stejnou náchylnost
   bychom našli i u dnešních dětí. Tedy u dětí, o jejichž výchovu se nikdo příliš nestará.

   Systém české ústavní výchovy jim k této náchylnosti ještě pomůže. Šance, že by se opuštěné či
   zanedbávané dítě dostalo jinam, než do státem řízeného ústavu není příliš velká (náhradní
   rodičovskou péči, která by dětem spíše nahradila "opravdovou" fungující rodinu, stát zatím
   stále moc neprotežuje). V tomto ústavu se pak dítě setká s dalšími, kteří ho v jeho
   "zkaženosti" jen utvrdí.

   Přestože tedy oficiálně v dnešní České republice panuje zcela diametrálně odlišný přístup
   k dětství než ve starém Londýně, je možné, že část dětí potká velmi podobný osud. Možná tak
   budoucí sociologové při analyzování dnešních textů o dětech budou stejně šokováni jako Peter
   Ackroyd při svém výzkumu.