ŠÍŘENÍ ZPRÁV: J - KŘIVKA V šedesátých letech se začínají sociologové zabývat též komparací efektivity šíření informací prostřednictvím face to face komunikace, resp. komunikace mediální. Bezprostředním impulsem k uvedeným analýzám byl atentát na Kenedyho v roce 1963. V roce 1964 se objevuje první studie od Richarda Hilla a Charlese Bonjeana, kteří zjistili, že o atentátu na presidenta v Dallasu se více než polovina dospělé populace dozvěděla ústně od známých či přátel, čtvrtina z televize, šestina z rozhlasu. Greenberg v témže roce zjišťuje stejný poměr. Současně vytváří typologii událostí, která vychází z toho do jaké míry jsou šířeny jednotlivé typy událostí šířeny prostřednictvím osobní komunikace. V tomto procesu šíření informací můžeme rozlišit čtyři hlavní proměnné: 1/ rozsah znalostí, kterými populace disponuje 2/ význam dané události 3/ množství přenášených informací 4/ míra, v níž znalost o dané události pochází prvotně z médií, respektive z osobních kontaktů. Tyto situační podmínky pak rozdělují události do následujících tří typů: I. Typ - jde o události, které mají nízkou obecnou významnost, ale jsou velmi významné pro malou skupinu lidí. Takové události nejsou prominentním cílem médií, ale protože informace je důležitá pro jistou cílovou skupinu jsou informace selektivně zmiňovány hlavně malými médii a předávány těm, kteří se k nim nedostali v prvním kole prostřednictvím osobního sdělení. Jako příklad můžeme uvést vyhlášení vítěze v soutěži mladých houslistů pořádané při hudebním festivalu Pražské jaro. II. Typ - jde o události obecně sdíleného významu - hlavní zprávy dne, které dostaly výraznou podporu ve zpravodajství a jsou sdělovány většině populace. Takové události se nepředávají dominantně personálním stykem, i když se často stávají součástí individuálních diskusí. Například běžné politické půtky či otázky týkající se sociální problematiky (nezaměstnanost, zvyšování cen apod).. III. Typ - jde o zprávy extrémní důležitosti, vysoké dramatické kvality. Dá se zde předpokládat, že budou významné skoro pro všechny občany a také dostanou téměř stoprocentní mediální pozornost. V Greenbergově studii je příkladem tohoto typu atentát na Kenedyho. V našem případě by to mohla patřit do této kategorie demonstrace 17. Listopadu 1989 nebo nedávné povodně. Greenberg prokázal opakovaně, že přes extrémní mediální pozornost stoupá ve vztahu k extrémně dramatickým událostem význam interpersonální komunikace a téma je sdělováno ve vyšší míře osobně. Váha zprávy mobilizuje nejen zájem médii, ale i interpersonální komunikaci. MODEL ŠÍŘENÍ ZPRÁV: J - KŘIVKA B.S. Greenberg % 57 NE 54 M E E 51 D I Á 15 L N 12 Í D 9 Z D 6 C R A O 3 J B 25 50 75 100 procenta znalosti události J -- křivka: Greengerg provedl reprezentativní výzkum, ve kterém zjišťoval jaké typy informačních zdrojů Američané užívali ve vztahu k 18 odlišným událostem, jejichž znalost variovala od 14% do 100% . Následně pak porovnal kolik procent respondentů znalo konkrétní informaci z mediálního, resp. nemediálního zdroje. Výsledkem je následující křivka: A / nízká obecná známost zprávy a relativně nevýznamný vliv interpersonální komunikace. B,C,D/ zpráva obecného významu, interpersonální komunikace zde hraje nejmenší roli E/ s narůstající dramatičností zprávy progresivně roste význam interpersonálního přenosu informace. V této situaci jako by média ztrácela dech. Greenbergova studie naznačuje, že "když jde do tuhého" nejsou média tím nejrychlejším tamtamem a nejspíše ani nejkredibilnějším zdrojem informací. Zdá se, že se jedinci ve vypjatých životních situacích vracejí k interpersonální komunikaci jako k jakési antropologické konstantě, jistotě, která vytěsňuje umělý svět médií. Je ovšem třeba reflektovat skutečnost, že od šedesátých let se naše závislost na mediích prohloubila a je tudíž otázkou, do jaké míry by uvedená teorie byla platná ještě dnes.