7. Spontánně zarostlé složiště sádrovce u elektrárny Nováky, Slovensko. Všechny barevné snímky© Karel Prach.
SLOVNÍČEK
sukcese - zákonitý proces nahrazování druhů nebo celých společenstev jinými, někdy až do konečného stadia (klimaxu); dlouhodobá, neperiodická změna, která na daném stanovišti probíhá určitým směrem.
kém okolí zachována přirozená společenstva, z nichž se mohou žádoucí druhy šířit.
Silniční okraje
Pokud jsou příkré náspy či zářezy nově postavených silnic tvořeny sypkým a nestabilním materiálem, musí se poměrně rychle stabilizovat a ochránit před erozí. Pak je oprávněné rychlé osetí nebo osázení. Méně strmé náspy a zářezy nebo strmější zářezy v kompaktních pevných horninách je opět nejlepší ponechat spontánní obnově. Pokud jsou blízko vhodné porosty dřevin, uchytí se na těchto stanovištích velmi rychle. Nejčastěji se uplatňují borovice, bříza, osika a vrba jíva, na vlhčích místech olše. V otevřené krajině se vytvářejí spíše travinné porosty s roztroušenými dřevinami. Největším nešvarem a plýtváním prostředky i lidskou prací je osazovat silniční okraje exotickými dřevinami. Nejčastěji se používají růže svraskalá, netvařec křovištní (ten je dokonce invázni) a pámelník bílý. Tyto cizí druhy rostou povětšinou mnohem hůře než druhy domácí a rozsáhlé drahé výsadby často rychle uhynou. Proč se tak po léta děje, je mi záhadou.
Opuštěná pole
V posledních zhruba patnácti letech jsou v některých našich oblastech opouštěna pole. Snižování rozlohy orné půdy je obecně žádoucí, protože Česká republika má z celé Evropy stále nejvyšší míru zornění zemědělské půdy. Některá bývalá pole jsou hned oseta nějakou komerční travní směsí. Ideální by však bylo používat regionální směsi složené z druhů, jež odpovídají příslušným stanovištím v dané
krajině a jejichž semena byla sesbírána v okolí. Jinak může hrozit genetická eroze zavlečením cizích genotypů a jejich hybridizací s místními. Vhodnou alternativou je ponechat pole spontánní sukcesi (obr. 2). Po krátkém období, kdy převažují jednoleté plevele, a pak vytrvalé plevelné a rumištní druhy (nejčastěji pýr plazivý, pelyněk Černobýl a pcháč rol-ní), se většinou začne kolem osmého roku formovat polopřirozený travní porost, nejčastěji s ovsíkem vyvýšeným. V té době se může začít bývalé pole pravidelně kosit nebo spásat (dobrou variantou jsou extenzivní pastviny). Pastva a seč brání pronikání dřevin, avšak i spontánní křoviny, které jsou časté a vytr-vávají na opuštěných polích hodně dlouho, jsou důležité pro ptactvo a jako protierozní i filtrační pásy. Obavy, že opuštěná pole jsou zdrojem plevelů pro okolní ornou půdu, se při podrobnějším studiu nepotvrdily.
Kůrovcové smrčiny
Některé šumavské smrkové lesy byly v druhé polovině devadesátých let minulého století napadeny lýkožroutem smrkovým. Je zajímavé, že v těsném sousedství skoro úplně suchých smrčin bylo vidět i porosty téměř zcela zelené. Byly to ty, které vznikly spontánním zarůstáním opuštěných pastvin (např. na Medvědí hoře) a byly méně husté než sousední smrkové monokultury. Přirozený horský les asi nikdy nebyl úplně souvislý a s hustým zápojem (Vesmír 85, 223, 2006/4). A takové vůči kůrovci odolné porosty by evidentně vznikly i na místě dnešních uschlých. Pod suchými korunami je dostatečný přirozený nálet, až 25 tisíc seme-
276  Vesmír 85, květen 2006   I   http://www.vesmir.cz

REKULTIVACE
Příroda pracuje zadarmo
KAREL PRACH
Prof. RNDr. Karel Prach, CSc.,(*1953) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Biologické fakultě jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a v Botanickém ústavu AV ČR v Třeboni se zabývá vegetační ekologií a ekologií obnovy.
Technické, nebo přírodní rekultivace?
Ničení ekosystémů je v některých částech světa tak rozsáhlé, že v posledních zhruba dvou desetiletích pociťuje veřejnost - nejen vědecká, ale i laická - nutnost nápravy. Narušení ekosystémů má mnohdy i závažné ekonomické důsledky (ztrátu vody, snížení produkce, zvýšení větrné a vodní eroze, zasolení, záplavy ad.). Negativně je vnímán pokles biodiverzity, počínaje lokálním a konče globálním měřítkem (Vesmír 85, 140, 2006/3). Veřejnost asi nejkritičtěji vnímá estetické důsledky - ne každému se líbí „měsíční krajina" opuštěných povrchových dolů. V době komunistické diktatury kralovala ve vztahu k přírodě v zemích střední a východní Evropy vidina blízkého zisku. Mnohdy však ničení přírody a krajiny žádný ekonomický důvod nemělo, vinu nesla „jen" administrativní rozhodnutí a lidská hloupost. Ani po roce 1989 všechny tyto jevy neodezněly a nutnost nápravy pociťují obzvláŠtěintenzivněvědciuvažujícív souvislostech spolu se vzdelanejšia vnímavější částí společnosti.
Obnovou narušených ekosystémů se zabývá dílčí obor ekologie - ekologie obnovy (Vesmír 74, 143, 1995/3), který se zformoval jako samostatná disciplína v devadesátých letech
20. století. Přináší podklady k praktickým nápravným opatřením, například pro rozmanité rekultivace. Vychází z ekologie jako vědecké disciplíny, nikoliv z „ekologie" ve smyslu aktivit různých (jinak rovněž důležitých) „ekologických" hnutí.
Spontánní sukcese při obnově ekosystémů
Seriózní přístupy k obnově ekosystémů kladou důraz na přírodní procesy. Těm lze v řadě případů nechat „zelenou" zvláště tam, kde nedošlo k velkým změnám neživého prostředí a narušený ekosystém se může dostat do funkčního stavu spontánní sukcesí. Leckde je potřeba jen upravit faktory prostředí - například zvednout hladinu vody, dodat živiny, navézt příhodný materiál nebo dodat (došít, dosázet) žádoucí organizmy, či naopak odstranit (vykácet) nevhodné druhy. Někde stačí změnit způsob obhospodařování - třeba začít opět pravidelně sekat zanedbanou louku a jinak nechat volný průběh přírod-
272  Vesmír 85, květen 2006   I   http://www.vesmir.cz
ním procesům, například kolonizaci místa dalšími žádoucími druhy, mezidruhové konkurenci a ústupu druhů nežádoucích. Mluvíme o spontánní a řízené sukcesi. V rozmanitých projektech obnovy se ve vyspělých zemích využívají kombinace obou.
Nejdále pokročila ekologie obnovy teoreticky i prakticky v USA, ve Velké Británii, Nizozemsku a Německu. U nás je spíše v počátcích, přestože v teoretických otázkách o využití spontánní sukcese k oboru přispíváme i na světové úrovni. Máme k dispozici unikátní, silně narušená místa, která jsou vhodnými výzkumnými objekty. Studovaly se rostlinné sukcese a změny ptačí i savčí fauny na mosteckých výsypkách, lesy zničené imisemi, rozsáhlé kůrovcové smrčiny, sukcese půdních bezobratlých a vývoj půdy na sokolovských výsypkách, hmyz ve vápencových lomech a z mnoha aspektů popílková odkaliště. Poměrně hodně víme také o tom jak hospodařit v rozmanitých degradovaných lučních porostech, aby se obnovilo jejich druhové bohatství i funkce. Hůře se však poznatky uplatňují při praktických rekultivacích, protože znalosti o přirozené obnově stále ještě plně nepronikly k lidem na rozhodovacích místech.
Spontánní sukcese
a obecné mechanizmy obnovy
Zaměřím se na vegetaci, protože je v terestrických ppdmínkách „nosnou kostrou" naprosté většiny ekosystémů a určuje zásadním způsobem jejich ekologické funkce. Dá se nejsnadněji uchopit a popsat a je výborným indikátorem stavu prostředí (obr. 4).
Josef Sudek: Kočár pana ředitele, 1962, © Anna Fárová, z majetku Moravské galerie v Brně, litografie KANT. Soubor 128 panoramatických fotografií zdevastované krajiny Mostecka z let 1957-1962 vznikl pro zamýšlenou knihu, která však byla pro komunistický režim neúnosná. Unikátní knižní maketu Severní krajina zakoupila Moravská galerie r. 1973. Až r. 1995 byl soubor poprvé vystaven v Moravské galerii společně s fotografiemi Josefa Koudelky (Černý trojúhelník, Vesmír, Praha 1994). Knižně vydalo větší část tohoto souboru nakladatelství KANT - Karel Ker-lický pod titulem Smutná krajina (Praha 2004). Sudkovy fotografie budou provázet v několika příštích číslech Vesmíru volný seriál věnovaný rekultivacím. Snímek J. Sudka © Bohdan Kopecký.
http://www.vesmir.cz   I   Vesmír 85, květen 2006   273
1.  Nahoře: Rekultivované (vpředu) a spontánně zarostlé (vzadu) části pískovny na Třeboňsku.
2.  Uprostřed: Pozdní sukcesní stadium (70 let) na opuštěném poli v Českém krasu.
3.  Dole: Čtyřicet let stará výsypka na Mostecku ponechaná spontánnímu vývoji s pestrou porostní mozaikou.
Jak bych měl postupovat, když mám navrhnout obnovu narušeného ekosystému? Musím mít z podobných míst teoretické znalosti a zkušenosti. Než začnu s návrhem postupu, potřebuji si ujasnit, čeho chci.dosáhnout, čili jaký má být výsledný stav. Při tom mi významně pomůže nenarušený srovnávací ekosystém v obdobných ekologických poměrech. Jen málokdy lze však automaticky přejímat znalosti z jiných, ač třeba hodně podobných lokalit. Proto pokud je dostatek času, mohu navrhnout případovou pilotní studii přímo na obnovovaném místě. Vždy musím vyhodnotit výchozí stanovištní poměry, alespoň chemické a fyzikální vlastnosti substrátu ve vztahu k vegetaci. Pak se pokusím předpovědět, jak se bude lokalita vyvíjet, a navrhnu vhodné usměrňující zásahy. Poté může obnova začít. Důležitým krokem je zajistit pravidelné a dlouhodobé sledování (monitoring) - jedině to nám ukáže, jak jsme úspěšní. Zároveň sledování zprostředkovává zpětnou vazbu k postupům obnovy i k teoretickému zázemí a může vést třeba až k změnám základních předpokladů sukcesní teorie. Bohužel jen málo projektů naplňuje všechny naznačené kroky. Zatím jsou podobné koncepce obnovy narušených míst všeobecně přijímány a uskutečňovány pouze v některých západních zemích, u nás o ničem takovém nevím.
Výsypky po těžbě uhlí1
Podívejme se, co se u nás děje s výsypkami. Okamžitě po nasypání je začnou osídlovat různé organizmy. Není pravda, zeje výsypko-vý materiál velmi nepřívětivý, jeho chemické i fyzikální vlastnosti jsou až na malé výjimky celkem příznivé. Během několika let se vytvoří poměrně kompaktní vegetační kryt (jeho úplné zapojení nastává nejpozději asi v patnáctém roce po nasypání), ve sníženinách vznikají docela pestré mokřady, vhodné i pro vodní živočichy. Právě v této době, někdy kolem osmého roku, mnohde nastoupí těžká mechanizace. Krajinu přemodeluje do monotónních tvarů, sníženiny odvodní nebo zaveze, počínající hodnotné porosty zničí (viz Vesmír 75, 158, 1996/3). Na povrch výsypky se většinou naveze nějaký organický materiál (například drcená kůra), který zpravidla podpoří šíření nežádoucích rumištních druhů, pěkně v řadách se nasázejí dřeviny, často nepůvodní. Takto provedená rekultivace jednoho hektaru výsypky stála před pár lety okolo 1,2 milionu Kč. Výsledkem byl monotónní porost dřevin, většinou s podrostem z některých expanzivních plevelných trav (nejčastěji s třtinou křovištní).
Spontánní sukcese vede k poměrně pestrým porostům, které dobře plní estetické, protierozní i další ekologické funkce (obr. 3). Vytvářejí se zadarmo. Pestrost také dokládá porovnání počtu druhů na rekultivovaných a nerekultivovaných výsypkách - nerekulti-vované jsou zhruba dvakrát druhově bohatší (obr. 6).
Nemluvím zde zcela proti technickým rekultivacím, nezpochybňuji jejich význam v sousedství lidských sídel, komunikací či
274  Vesmír 85, květen 2006   I   http://www.vesmir.cz
teorie sukcese (vědecká báze)
4. Využití poznatků o spontánní sukcesi v projektech obnovy.
srovnávací studie terénní zkušenost
• stanovení cílů
• zhodnocení stanovištních poměrů
sledování
v místech silně ohrožených erozí. Nemusíme však technicky rekultivovat vše, co je po ruce. Plýtvá se tak prostředky (mnohde daňových poplatníků). Příklad bychom si mohli vzít od německých sousedů z dolnolužického hnědouhelného revíru, kde se podařilo prosadit, že alespoň 15 % výsypek bude ponecháno spontánnímu vývoji. Mohlo by jich být mnohem více, ale i to je pokrok proti stavu u nás.
Pískovny
V České republice je nyní v provozu několik desítek rozsáhlejších pískoven a štěrkoven. Část je vytěžena až k hladině podzemní vody, což se všeobecně považuje spíše za nežádoucí, protože hrozí kontaminace vodních zdrojů. Pískovny se běžně rekultivují výsadbou borovice lesní, která na propustných, živinami chudých píscích roste celkem dobře. Nic proti tomu, avšak borovice se většinou na těchto stanovištích uchytí sama a nákladné výsadby jsou mnohdy zbytečné (obr. 1). To platí hlavně v případech, kdy je pískovna obklopena borovým lesem, což bývá často. Pozoroval jsem zcela absurdní případ na Halámecké pískovně v jižní části Třeboňské pánve. Buldozery tam shrnuly hustý, asi pětiletý spontánní nálet borovice, aby na jeho místě byla vysázena - opět borovice. Pravda, rozdíl v tom byl - nové borovičky byly pěkně v řádcích.
Kamenolomy
Menší kamenolomy jsou příkladem míst, kde spontánní sukcese vede k hodnotným porostům téměř vždy a není potřeba žádných rekultivačních zásahů (k tomu podrobněji Vesmír 83, 315, 2004/6). Pokud lomy nezničí žádnou cennou lokalitu a nenaruší krajinný ráz či hydrologické poměry, mohou dokonce krajinu obohatit. Ve fádní zemědělské krajině mohou být vhodnými útočišti pro organizmy, které jinak z eutrofizované krajiny mizejí. Ve vlhčích oblastech lomy většinou poměrně rychle zarůstají domácími dřevinami, nejčas-těji břízou, borovicí, osikou, vrbou jívou, někde i smrkem. Na sušších místech se mohou vytvořit cenné náhradní stepní biotopy. Pokud SC' zachovalé stepní porosty vyskytují do 30 m od lomového okraje, budou stepní druhy s velkou pravděpodobností kolonizovat i příhodná stanoviště ve vlastním lomu. Pěkné porosty se vytvoří zhruba do 20 let. Hůře
zarůstají rozsáhlé lomy, v nichž se uplatňují spíše rumištní druhy, stejně jako na místech, kde došlo k nějakému rekultivačnímu zásahu, například tam byla navezena vrstva organického materiálu. Obnažený kamenitý substrát a jeho jemná drť či lomové odvaly jsou většinou velmi vhodnými stanovišti pro přirozenou obnovu vegetačního krytu. Obtížněji zarůstají jen příliš strmé stěny (ale to nemusí vadit) a sutě tvořené velkými balvany. Určitým nebezpečím může být invaze druhů cizího původu (akátu a borovice černé), pokud rostou v blízkosti. Zhoubné je zavážet lomy odpadem, zvláště ty, kde již sukcese pokročila směrem k porostům, jež jsou přírodě blízké. Pro následnou obnovu je důležité, jak se lom těží, zda zůstanou po těžbě alespoň trochu přirozené terénní tvary a zda byla v blíz-
prumerný počet druhů na ploše 5x5 m
5. Sukcese dřevin v opuštěném autobuse.
1) Jen na Mostecku existuje asi 200 km2 výsypek.
6. Porovnání vývoje počtu druhů na technicky rekultivovaných (žlutě) a spontánně zarostlých (zeleně) výsypkách po těžbě uhlí na Mostecku.
6-10    11-15     16-25    26-35 stáří výsypky [roky]
http://www.vesmir.cz   I   Vesmír 85, květen 2006   275
náčků a menších smrčků na 1 ha. Neodumřely totiž všechny smrky, a to ani v nejvíce napadených lokalitách. Přežily ty odolnější a dají základ odolnému potomstvu. Popadané souše navíc brání v přístupu přemnožené zvěři, která by jinak sežrala téměř všechny mladé listnáče. Rozkládající se dřevo ležících mrtvých stromů je nejlepším mikroprostředím pro uchycení dalších jedinců. Na souších sedají ptáci, kteří šíří semena (např. jeřábu), a tím zvyšují druhovou pestrost. Za několik desítek let by se obnovil velmi přírodně vypadající smrkový les s významným zastoupením listnáčů. To by se však nesměly všechny napadené stromy vykácet (ve svém důsledku to znamená holoseč, protože je to tak technicky jednodušší) a opět hustě vysázet smrk. Tím se jen zadělá na další podobnou kalamitu za nějakých sto let. Tento „asanační" zásah redukuje až na desetinu přirozený nálet, místo nějž se vysázejí drahé sazenice...
Říční nivy
Prostor kolem toku vymezený dvěma protilehlými terasami čili řícníniva je velmi dynamický ekosystém, který je závislý na pravidelných záplavách. Ty přinášejí živiny, udržují dílčí části nivy v různých sukcesních stavech, a tím zásadně obohacují biodiverzitu. Přirozené říční nivy jsou nejlepší protipovodňovou ochranou. Při povodni na Moravě r. 1997 (viz Vesmír 76, 516, 1997/9) zadržely tři poměrně zachovalé nivní úseky (Litovelské Pomoraví, Poodří a oblast při soutoku Moravy a Dyje) třikrát více vody než všechny přehrady v povodí Moravy a Odry dohromady. Podobně při povodni v srpnu 2002 zadržel 35 km dlouhý úsek skoro přirozené nivy Lužnice množství vody odpovídající polovině ovladatelného zádržného prostoru Orlické přehrady. Člověk však tyto přirozené funkce říčních niv většinou velmi drasticky poškodil (narovnáním toků, ohrazováním, přehradami). Významně tak snížil retenční schopnosti říčních niv (viz Vesmír 81, 370, 2002/7 a Vesmír 81, 373, 2002/7) a důsledky jsme viděli při povodních r. 1997 a 2002.
Při obou povodních se místy obnovil přirozený charakter nivy, řeka se vrátila do svého původního koryta, někde se obnovily meandry a rozrušilo opevnění břehů. Vypadalo to, že se navrátí přirozené přírodní procesy. Jenže nastoupila těžká technika, která s vynaložením mnoha peněz (asi většinou státních) opět dělá z řek rovné kanály. Ty rychleji odvedou vodu a podpoří vylití z břehů níže po toku. Jako ničím nepodložená mánie se v posledních letech zrodilo kácení břehových porostů, a to pod hlavičkou „protipovodňových opatření". Doprovodná zeleň kolem toků se významně podílí na zpomalení odtoku vody z území, a tudíž na rozložení povodňové vlny. Tím přispívá k protipovodňové ochraně území níže po toku. Vrcholem nekompetentnosti a nerespektování přírodních zákonitostí jsou návrhy na stavby dalších přehrad.
Kdy skončí diktát technokratů?
Z doby minulé u nás dosud převládá technokratický postoj k rekultivacím. Vidím tři základní příčiny:
K DALŠÍMU ČTENÍ
Luken J. O.: Directing Ecological Succession, Chapman & Hall, London 1990
Perrow M. R., Davy A. J. (eds.): Handbook of Ecological Restoration, Cambridge University Press, Cambridge 2002
Petříček V.: Příčiny, průběh, důsledky povodní a náprava účinků na přírodu a krajinu. In: Němec J. (ed.): Krajina a voda, AOPK, Praha 1998
Walker L. R., del Moral R.: Primary Succession and Ecosystem Rehabilitation, Cambridge University Press, Cambridge 2003
•   Úroveň ekologického vzděláni je nízká. Za komunizmu byla ekologie jako věda v nemilosti. I když se po převratu situace zlepšila, informace jsou volně přístupné a šiřitelné, úroveň výuky ekologických disciplín na vysokých školách technického směru je až na výjimky stále nízká. Přežívá řada „starých struktur", které svoje přístupy těžko změní.
•  Finančně náročné rekultivace představují dobrý byznys. Je výhodnější dodávat velké množství drahých sazenic, zaměstnat drahou techniku a lidi, dělat technické projekty, a to zvláště tehdy, když peníze dodává stát. Skutečná potřeba, logika věci a snaha o úspory jdou často stranou.
•   Obecně převládá konzervativní způsob myšlení. Typický je spíše pro „staré struktury", jež dosud přežívají v rozhodovací sféře.
Kéž by následující historky byly jen připomenutím minulosti: Když se kdysi z iniciativy Akademie věd ČR a vysokých škol připravoval komplexní ekologický projekt na výzkum kůrovcových smrčin, při němž se měly zkoumat reakce různých skupin bioty, prohlásil bývalý ředitel Národního parku Šumava, že ho žádní chvostoskoci a podobná havěť nezajímají. Při jednání na jednom oddělení rekultivací mi osvícenější zaměstnanec potichu poradil, abych o spontánní sukcesi nemluvil nahlas, pokud chci něčeho dosáhnout - neradi to slyší.
Výzkum přírodních procesů na rozmanitých člověkem narušených místech může přinést mnoho bezprostředně použitelných poznatků. Jen kdyby po nich byla větší poptávka! Základ změny však vidím v kvalitnější výuce na příslušných vysokých školách. Chce to svůj čas - vyspělé západní země řešily podobné problémy před nějakými dvaceti lety. My bychom se však mohli poučit rychleji. Dostatek vědomostí už máme.                     ~i°
Mapový obchod ČGS
Internetová aplikace České geologické služby [http://www.geology.cz/obchod]
Aplikace slouží pro výběr a objednání zboží a služeb, které nabízí Česká geologická služba. Jde o široký sortiment zboží od prodeje knih, publikací, sborníků, CD a DVD z vydavatelství ČGS, čítající přibližně 1000 položek, přes prodej přibližně Z000 druhů tištěných odborných map a vysvětlivek k těmto mapám, až po skenování a digitalizaci značně různorodých mapových podkladů, pocházejících z Fondu ČGS v počtu 20 tisíc položek z Fondu Archivu ČGS.
Pro svoji datovou základnu využívá aplikace výsledky digitalizace mapového archivu ČGS, která proběhla v předchozích letech. Systém má pro nakupujícího podobu interneto-vého obchodu s košíkem a možností registrace uživatelů. Pro výběr zboží, jako jsou knihy, periodika či CD a DVD, jde o běžný obchod se stromovou strukturou a možností Fulltextového hledání položek. Pro nákup map či služeb mapového archivu má v sobě zahrnutu mapovou aplikaci s možností prostorového vyhledávání. Prostorové vyhledávání umožňuje vyhledávat dle zadaného územněsprávního celku či označením bodu nebo oblasti na správní mapě ČR. Kupující může v jednom nákupu objednat veškerý různorodý sortiment současně, což byl hlavní důvod vytvoření vlastní aplikace. Existující prodávané odborné mapy jsou členěny podle svých témat a tematických skupin do použitých listokladů. V této podobě aplikace umožňuje generovat grafické přehledy o dostupnosti odborných map pro území České republiky a následně umožňuje získat popisné informace pro vybrané mapy, a to včetně jejich jednotlivých náhledů. Na opačné straně systému existuje evidenční databáze obchodu a systém pro vyřizování objednávek. Po technické stránce v sobě aplikace slučuje komunikaci s mapovým serverem ArcIMS Firmy ESRI (prostorové do-$j     tazy, zobrazování územně správního členění a mapové prozkoumanosti), databází Oracle u     (dotazy na atributy zboží a ceny), e-mailovým serverem (objednávkový systém a upozor-tt     naváni na došlé objednávky) a datovým skladem náhledů map (řádově Z0 tisíc náhledů). n    Tato integrační technologie je původní a byla vyvinuta v ČGS.
http://www.vesmir.cz   I   Vesmír 85, květen 2006   277
68
Ukončím tedy tuto úvahu zkazkami o človeku a přírodě, které mi jistý básník zpíval, a které, poněvadž vždy platily na tomto světě a snad se každému pěvci znova zjeví, patří i do minulosti i do budoucnosti
„Základy lidstva nejsou v hmotě, nýbrž v duchu. Podstata pálí ducha je věčnost. Jemu tedy nejdelší řady událostí, nejstarší kroniky jsou mladými a čerstvými. V koloběhu universálního člověka, od kterého pocházejí známí jednotlivci, staletí jsou body, a celé dějiny jsou jen údobím jednoho poklesnutí.
Podezříváme a popíráme v duchu své účastenství v přírodě. Střídavě^ uznáváme a neuznáváme svého příbuzenství s ní. Jsme jako Nebuchodonozor, s trůnu sesazený, zbavený rozumu, na trávě se pasoucí jako vůl. Než kdo může ohraničiti léčivou sílu ducha?
Člověk je ztroskotaný Bůh. Budou-li lidé nevinnými, život bude delší a přejde v nesmrtelný tak lehce, jako když se probouzíme ze snu; jinak svět bude nezdravý a zlý, se-trvají-li tyto nepořádky po staletí. Je na uzdě držen smrtí a dětstvím. Dětství je věčný mesiáš, který přichází do náruče padlých lidí a vyjednává s  nimi,, aby se vrátili  do ráje.
Člověk je trpaslíkem  sebe samého. Kdysi byl   proniknut   a. roztaven   duchem.   Naplnil 66
■MHB
měr k přírodě, jeho moc nad ní spočívá v praktičnosti: v hnojení, v hospodářském užívání ohně, větru, vody, magnetické jehly, páry, uhlí, v chemickém zemědělství, v hojení lidského těla zubním lékařem a ranhojičem. Je to takové dobývání moci, jako kdyby vyhnaný král měl kupovati svá území kus po kuse, místo aby vyskočil najednou na svůj trůn. Zatím v husté tmě nescházejí záblesky lepšího světla, případy, kdy člověk půsoBí na přírodu celou svou silou, svým rozumem právě  tak  jako  svým   vědomím.
Takové případy jsou vypravovány v tradi-dicích o zázracích v nejrannější době všech národů, v dějinách Ježíše Krista; jsou tj hrdinské skutky, vykonané v službě nějakého principu za náboženských a politických revolucí, t - pro zrušení obchodu s otroky; zázraky vytržení, jako ty, které jsou zaznamenány o Swedenborgovi, Hoheňlohovi a kvékrech; mnohá temná a dosud sporná fakta, nyní seřazená pod jménem živočišného magnetismu, modlitba, výmluvnost, sebevyléčení a moudrost dětí. To jsou příklady, kdy Rozum chápe se na okamžik žezla; jsou to rozmachy síly, která neexistuje v čase ani v prostoru, nýbrž je okamžitá, proudící, příčinná. Rozdíl mezi skutečnou a ideální silou člověka byl t šťastně zobrazen scholastiky větou, že vědění lidské je  večerní  vědění,  vesperina  cognitio,
68
přírodu svými přetékajícími proudy. Z něho vyskočily slunce a měsíc; z muže slunce, ze ženy měsíc. Zákony jeho mysli, občasnost jeho práce stělesnily se v dni a noci, v roce a dobách ročních. Když ale zbudoval si tuto ohromnou lasturu, vody ducha jeho ustoupily. Nenaplňuje více žil a žilek. Scvrkl se na kapku. Vidí, že stavba mu je ještě podobná, ale že mu je nesmírně veliká. Řekněme raději, že kdysi mu přiléhala dobře, nyní že mu jen odpovídá   z   dáli   n   s   výše.
Bázlivě uctívá své vlastní dílo. Nyní muž je milovníkem slunce a žena milenkou měsíce. Ale časem vyskočí ze svého snu a podivuje se sám sobě a svému domu a pociťuje jaksi cize podobnost me:,; sebou samým a světem. Postřehuje, že, je-li jeho zákon dosud neomezený, má-li ještě sám živelnou sílu, je-li ještě jeho slovo platné v přírodě, že to není schopnost uvědomělá ani podřízená, nýbrž nadřízená jeho vůli. Je to pud.'' Tak zpíval můj orfejský básník.
Nyní člověk věnuje toliko polovičku své síly přírodě. Pracuje v světě toliko svou soudností. Žije v něm a vládne nad ním skrblictvím; a ten, kdo nejvíce pracuje, je toliko poločlověkem, a zatím co jeho paže jsou silné a jeho trávení dobré, jeho m vsi divočí a on stává se sobeckým divochem. Jeho po-
67
ale vědění božské že je ranní vědění, matu-tina  cognitio.                                «^
Záhada, jak vrátiti světu původní a věčnou krásu, je rozřešena spásou duše. Zkáza nebo prázdnota,  které vidíme,  hledíme-li  na prírodu, je  v našem  vlastním  oku.  Osa  vidění  není   shodná   s   osou   věcí,   a   tak   tyto nejeví se průhlednými, nýbrž neprůhlednými. Príčina, pro kterou svět nemá jednotv a" leží y kusech   před  námi,  je  ta,  že  člověk  sám je rozdvojen.  Nemůže býti  pravým  přírodozpytem, pokud neukojí všech požadavků ducha.  Láska  je  právě  tak  jeho   požadavkem jako  pozorování.  Opravdu   neexistuje dokonalost prvé bez druhého, ani naopak. V nejvyšším   slova   smyslu   myšlení  je   zbožné   a zbožnost je myšlení. Hloubka volá do hloubky.  Než   v  přítomném   životě   tyto   dvě   věci nebývají pohromadě. Jsou nevinní lidé, kteří ctí Boha  dle  tradice svých   otců,   ale  jejich smysl pro povinnosti nerozšířil se dosud dle všech jejich  schopností.  A jsou trpěliví pří-rodozpytci, kteří moří svůj předmět pod zimním  světlem   svého  úsudku.  Není  také  modlitba studiem  pravdy - - výpadem duše do neznámé nekonečnosti? Nikdo se ještě vroucně nemodlil,  aniž  by  se  něčemu   nenaučil.  Až ale věřící myslitel, odhodlaný, odpoutati každý předmět od všech osobních vztahů a zírati nah v světle čisté myšlenky, smísí zároveň vědu 69
které jsou nezodpověditelny. Musíme důvěřovati dokonalosti stvoření tak dalece, abychom věřili, že řád věcí vyhoví každé naší zvědavosti, kterou v nás vzbudil. Stav každého člověka je hieroglifickým rozřešením otázek, které by kladl. Prožije to dříve, než to pochopí jako pravdu. Podobným způsobem příroda již svými tvary a sklony popisuje svůj vlastní cíl. Tažme se velikého zjevení, jež tak klidně září okolo nás! Bádejmež, jaký cíl má příroda!
Všechny vědy mají jeden cíl, a sice nalézti teorii přírody. Máme teorie ras a funkcí, ale máme dosuď sotva slabou předtuchu o ideji stvoření. Jsme tak daleko od cestv k pravdě, že  učitelé  náboženství  se  hádají  a nenávidí navzájem, a lidé hloubaví jsou prohlašováni1. za choré a malicherné. Než podle zdravého úsudku nejabstraktnější pravda je nejprakti-čtější. Kdykoliv se objeví nějaká pravdivá teorie,   bude   vlastním    důkazem    sama   sobě. Zkouškou     její    pravdy    bude,    že    vysvětlí všechny jevy.  Mnoho  je věcí nevysvětlených, ale i nevysvětlitelných, jako: řeč, spánek, šílenství, sny,  zvířata,  pohlaví.
Filosoficky posuzován, vesmír skládá se z Přírody a Ducha. Přesně mluveno, vše; co je různé od nás, vše, co filosofie odlišuje jako Ne Já, i příroda i umění, všichni ostatní lidé a mé vlastní tělo musí býti zařaděno pod
jméno Příroda. Vypočítávaje hodnoty přírody a stanově jejich souhrn, budu užívati slovo Příroda v obojím významu, i obyčejném i filosofickém. V pátrání tak všeobecném jako je naše, tato nepřesnost není podstatnou; žádný zmatek z toho nevznikne. Příroda v obyčejném slova smyslu vztahuje se k bytostem člověkem nezměněným: prostor, vzduch, řeka, list. Uměním nazýváme spojení jeho vůle s týmiž předměty v domě, průplavu, soše, obraze. Ale všechny jeho podniky dohromady jsou tak nepatrné, — trochu řezání, pečení, záplatování a mytí — že v dojmu tak velkolepém, jako je dojem světa na mvsl lidskou, celkem nic nemění.
PRÍRODA.
Aby byl o samotě, člověk nemusí se vzdáliti ani ze svého pokoje, ani ze společnosti. Nejsem sám, když čtu anebo píši, ačkoliv nikdo není se mnou. Ale chce-li někdo býti sám, nechť hledí k hvězdám. Paprsky, které přicházejí od těchto nebeských světů, oddělí ho od toho, čeho se dotýká. Mohlo by se mysleti, že vzduch byl proto učiněn průhledným, aby vznešenost člověku v těchto nebeských tělesech stále byla přítomna. Pozorovány z ulic měst, jak jsou veliké! Kdyby hvězdy se ukázaly v jedné noci za tisíc let, jak by lidé věřili a vzývali je a zachovávali po mnohé generace památku Města Božího, které se zjevilo! Než každé noci vycházejí tito poslové Krásy a osvětlují vesmír svým   napomínajícím   úsměvem.
Hvězdy vzbuzují jistou úctu, poněvadž jsou nepřístupny, ačkoliv stále přítomny. Než všechny zjevy  přírodní činí podobný dojem,
je-li naše mysl otevřena jejich vlivu. Příroda nikdy nemá zevnějšku všedního. Ani nejmoudřejší člověk nevymítí jejího tajemství a neukojí své zvědavosti zkoumáním její dokonalosti. Příroda nikdy nestala se hračkou duchu moudrému. Květiny, zvířata, hory zrcadlily moudrost jeho nejlepší chvíle právě tak, jako těšily prostotu jeho dětství.
Když mluvíme takto o přírodě, máme na mysli jakýsi zvláštní, ale velmi básnický pocit. Myslíme ryzost dojmu, způsobeného různými   přírodními   zjevy.   Tím   liší   se   kláda drvoštěpova od stromu básníkova.  Rozkošná krajina, kterou jsem dnes ráno viděl, skládá se nepochybně z dvaceti  nebo třiceti farem. Miller je vlastníkem tohoto pole, Locke onoho, a  Manning   oné   lesiny   nahoře.   Než   nikdo z nich není vlastníkem krajiny celé. Jest jakési   vlastnictví  obzoru,   kterého   nikdo   jiný není pánem, než ten, jehož oči doplní v celek všechny ony části,  a to jest  básník.  To je nejlepší část farem  těchto,  a  žádné  pozemkové  listiny  nedají jejich  majitelům   na ni práva majetkového.
Upřímně řečeno, málo dospělých lidí dovede viděti přírodu. Většina nevidí slunce. Nebo vidí toliko velmi povrchně. Slunce o-světluje jen oko muže, ale září do oka a srdce dítěte. Milovníkem přírody je ten, jehož  vnitřní   i   vnější  smysly  jsou   ještě   od-
K. W. EMERSON:

..-
•     H&

P R E ľ. O Z11,1 :
«ŽSíf %4B i.
JOSEF ŠPAČEK A ČENĚK KOČÍ

,4$ 9-
> m^
•ň HlK-i^V
AA-Atf\
JAN  LAICHTER  V  PRAZE 192 7
;
Jemný řetěz nesčetných článků
nejbližší s nejzazším pojí;
Oko čte znamení, kamkoliv   zbloudí.
A všemi jazyky mluví růže;
A chtěje státi se člověkem, červ
vystupuje všemi závity formy.
r
:»
UVOD.
áš věk se dívá do zadu. Buduje náhrobky otcům. Píše životopisy, dějiny, kritisuje. Předcházející generace hleděly Bohu a přírodě tváří v tvář, my hledíme jejich očima. Proč bychom se také my neradovali z vlastního pomeru k vesmíru? Proč bychom neměli poesie a filosofie přímého názoru a ne tradiční, a proč nemáme náboženství zjeveného nám samým, a máme toliko vypravování o náboženství předků? Zasazeni na čas do přírody, jejíž vln}' proudí okolo a* skrze nás a vybízejí nás schopnostmi, kterými nás opatřují, k činům přírodě přiměřeným, proč tápeme mezi vyschlými kostmi minulosti a maskujeme žijící generaci vybledlým šatem minulosti? Slunce svítí dnes také. Je více vlny a více lnu na polích. Máme nové země, nové lidi, nové myšlenky. Usilujmež o vlastní díla, vlastní zákony a vlastní náboženství! Nepochybně nesmíme klásti žádné otázky,
daně přizpůsobeny jeden druhému, kdo m-rhoval   ducha  dětství   i   do   mužného  věku. jeho   obcování   s   nebem   a   zemí   stava   se částí jeho  denní  stravy.  V  přítomnosti  prírody, divá rozkoš žene tělem člověka navzdor hmotným  starostem.  Příroda praví:  —  Jest mým tvorem a navzdor všem svým dotěrným steskům    má   se   radovati   se   mnou.    Nejen slunce nebo léto, nýbrž každá hodina a každé počasí odvádí svůj poplatek potěšení, neboť každá  hodina  a  každá  změna  odpovídá  a oprávňuje nějaký stav mysli, od mrtvé^doby polední po nejpochmurnější půlnoc. Příroda je rámec, který se hodí stejně dobře k obrazu komickému   jako   smutnému.    Za   dobrého zdraví vzduch  je pružinou neuvěřitelné sily. Kráčeje pustými lány v sněhových kalužích, za   pološera,   pod   zamračeným   nebem,   bez jakýchkoliv   myšlenek   na  nějakou   šťastnou příhodu, byl jsem vesel. Jsem ještě vesel, když úzkost se již vtírá. V lesích člověk odhazuje svá léta, jako had svou kůži, a jakkoliv star, stává se dítětem. V lesích  je věčné mladí. V   těchto   sadech   Božích   vládne   důstojnost a   posvátnost,   zde   je   celoroční   slavnost^ a host by  zde na věky chtěl zůstat.  V lesích vracíme se k rozumu a víře. Zde cítím, že nic nemůže  se   mi   přihoditi   v   životě   —  žádná nemílost, žádné neštěstí (nepozbudu-lizraku), jež příroda by mi nemohla nahraditi.  Když
Y~
Ü na holé zemi   a má hlava je ovívaná vzduchem a pozdvižena k nekonečnému 3rU;   _   všechna  nízká  sobeckost  mizí. Im se průhlednou bulvou oční, jsem nic, f vše,   proudy  Všebytosti  krouží  mnou, B čásť anebo kousek Boha. Jméno nejbliž: \  přítele   zní  pak  cize   a   náhodne; ^ bytí "rem, příbuzným, pánem, otrokem zní po-! nicotně  a rušivě.   Jsem   milovník  volne .smrtelné krásy. V pustině nalézám něco m dražšího a příbuznějšího, než na uliji ve vesnicích. V klidné krajině a zvlast vzdáleně linii obzoru člověk postihuje něco ; krásného, jako je jeho vlastní bytost. Největší rozkoš, jakou pole a lesy ppsky-|í,  je  tušení  tajemného vztahu  mezi člove-"a   rostlinstvem.   Nejsem   sám   a   nepo-nut. Kývají na mne a já na nt Máváni Jj za bouře je mi  novým  i starým.  Pře-ípuje mne, a přece není mi neznámé. Pů-wbí jako  nějaká vznešenější myšlenka nebo ífaké  lepší  pohnutí,  jež  pociťuji,   když ^se 1 zdálo,   že  myslím  správně  a ze  jednám
Jwe.                            ,     , ,  ,             .v
pÁle je jisto, že síla působící toto pote-Jpní, nesídlí v přírodě, nýbrž v člověku nebo B souzvuku obou. Je třeba užívati této roz-fkoše velmi rozvážně. Neboť příroda není^vzdy i vyfintěna v svátečním oděvu, nýbrž týž vý-*jev, který včera dýchal vůní a zářil jakoby
pro rozpustilé nymfy, je dnes ponořen v zádumčivosť, Příroda nosí vždy barvy ducha. Člověku neštěstím stíženému *4eplo vlastního krbu je smutné. Ten, kdo právě ztratil drahého přítele, opovrhuje krásnou krajinou. O-bloha je méně velikolepou, klene-li se nad lidmi nehodnějšími.
10
II
UŽITEK.
Kdokoliv má na zřeteli konečnou příčinu světa, pozná, jak velké množství účelů ■je jí podřízeno. Všechny mohou býti shrnuty áo některé z následujících tříd: Užitek,  Krása,  íleč a  Výchova.
Pod všeobecný pojem Užitku zařazuji všechny výhody, které naše smysly mají od přírody. To ovšem je dobrodiní dočasné a nepřímé, nikoli poslední a nevyrovná se dobrodiním, která příroda udílí naší duši. Ale ačkoliv toto dobrodiní je nízké, je svým způsobem dokonalé a zároveň jediná užitečnost přírody, již všichni lidé chápou. Bída člověka zdá se dětinskou nezbedností, když zkoumáme stálá a hojná opatření, která učiněna byla k jeho podpoře a potěšení na této zelené kouli, která ho unáší nebesy. Jací andělé vynalezli ty zářící ozdoby, ta bohatá pohodlí, oceán vzdušný nahoře a oceán mořský dole, pevninu pak mezi nimi? K čemu zvěro-11
kruh světel, sta dštících mračen, pruhy o-blohy, čtvero počasí ročních? Zvířata, oheň, voda, kamení a obilí mu slouží. Pole je zároveň jeho luhem nebeským, jeho dílnou, jeho hřištěm, jeho zahradou a jeho lůžkem.
„Více, nežli sám si povšimne, služebníků čeká  no  člověka,"
Příroda v službách člověka je nejenom látkou, ale i průběhem a výsledkem. Všechny části neustále pracují jedna druhé do ruky v prospěch člověka. Vítr rozsévá símě, slunce vypařuje moře, vítr zahání páry na pole, led sráží déšť na zemi, déšť živí rostlinu, rostlina živí živočicha, a tak nekonečnými oklikami dobrotivost Boží živí člověka.
Užitečná umění jsou reprodukcí nebo novou důmyslnou kombinací týchž přírodních dobrodiní. Člověk nečeká déle na příznivý vítr, nýbrž pomocí páry uskutečňuje bajku o měchu Aiolově a všech dvaatřicet větrů drží v parním kotli své lodice. Aby zmenšil tření, klade na cestu koleje, a vstoupiv do vozů s ohromným nákladem lidí, zvířat a zboží, lítá krajinou od města k městu, jako orel nebo vlašťovka vzduchem. Se všemi těmito prostředky jak se změnila země od doby Noemovy do Napoleona! Chudý člověk má 12

.
———w
města, lodi, průplavy, mosty, vystavěné pro něho. Jde na poštu a lidé kvapem vyřizují mu jeho poselství; jde do knihkupectví a lidé čtou a píší pro něho o všem, co se riřihodí; jde k soudu a národové napraví mu jeho křivdy. Vystaví si dům u cesty a lidé přijdou každého rána a vyhází sníh a razí cestu pro něho.
Než není třeba vypočítávati do podrobností tuto třídu prospěchů. Seznam jejich je nekonečný a příklady jsou tak patrný, že je ponechám úvaze čtenáře samého s všeobecnou poznámkou, že tato výnosná dobrodiní poukazují na další dobro. Člověk je nasycen ne proto, že má býti nasycen, nýbrž že má pracovat.
13
=3	
Q	--
dá	
O	>
	
Ü	"Ľ
Z	E
O	o
ü	x:
	>03
>	C/5
>	O -c
£3	>N
Z	(0
O	m to
C/5	oc
Dá	*"*
W	(J
2	X)
DJ	o
	
s	tí >
a	
Q	o
'■-:■'■■

KRÁSA.
Příroda zadost učiní i vznešenější touze lidské, touze po Kráse. Staří Rekové nazvali svět' Koc^og, krása. Je to buď povahou všech věcí nebo plastickou silou lidského, oka, že původní formy, jako obloha, hora, strom, zvíře nám působí rozkoš samy sebou. Je to potěšení, vznikající z' povrchu, barvy, pohybu, skupení. Zdá se částečně, že to způsobuje oko samo. Oko je nejlepším umělcem. Vzájemnou činností složení oka a zákonů světla vzniká perspektiva, která vytváří z jakéhokoliv množství jakýchkoliv předmětů pěkně zbarvený a stínovaný obraz, takže kde jednotlivé předměty jsou všední a nepůsobí žádného dojmu, celek je zaokrouhlený a symetrický. A jako je oko nejkrásnější skladatel, tak světlo je první malíř. Neexistuje předmět tak šeredný, kterého by intensivní světlo neudělalo krásným. 1 podrážděním,  které  způsobuje  zraku,  i  zvlášt-
14
ním druhem své nekonečnosti, podobné nekonečnosti prostoru a času, všechna hmota stává se veselou. I mrtvola má svou vlastní krásu. Než mimo tento všeobecný půvab, rozprostřený po přírodě, skoro všechny jednotlivé formy jsou příjemný oku, jak o tom svědčí nekonečné nápodobení různých předmětů přírodních, jako žaludu, hroznu, šáchu, klasu, vejce, křídel a těl většiny, ptáků, lvích drápů, hada, motýla, mořských mušlí, plamenů, mračen, pupenů, listů a mnohých stromů, na př.  palmy.
Pro   lepší   uvážení   rozdělíme   si   postřehy krásy, ve tři  druh)'-,.
1. Po prvé, jednoduchý postřeh přírodních tvarů je rozkoší. Vliv forem a dění v přírodě je člověku tak potřebný, že, jak se zdá, leží v svých nejnižších funkcích na hranici .užitku a krásy. Tělu a duchu, které škodlivým zaměstnáním anebo společností byly znetvořeny, příroda je lékem a osvěžením. Obchodník, advokát přichází z hlučné a živé ulice a vidí oblohu a lesy a je zase člověkem. V jejich věčném tichu nalézá opět sebe. Zdá se, že samo zdraví oka vyžaduje obzoru. Nejsme nikdy unaveni, pokud můžeme   dosti   daleko   zírati.
Za   jiných   okolností   příroda   uspokojuje jen svým  půvabem,  aniž prospívá tělu.  Po-
15
zoru ji nad kopcem proti svému domu divadlo nastávajícího dne od prvého svítání až po východ slunce s dojmy, které by se mnou mohl sdíleti anděl. Dlouhé, štíhlé pruhy mračen plovou jako ryby v moři rudého světla. Se země jako s břehu hledím na toto mlčenliv.é moře. Zdá se, že sdílím jeho kvapné proměny: oživující okouzlení zachvacuje mou hmotu, a já se rozpínám a bouřím s ranním větrem.' Jak nepatrnými prostředky povznáší nás Příroda mezi bohy. Dejte mi zdraví a jeden den, a chci učiniti směšnou nádheru císařů! Svítání je mou Assyrií, západ slunce a východ měsíce mým Paphem a nepochopitelnou říší pohádek, širé poledne bude mou Anglií smyslu a rozumu, a noc mým Německem mystické filosofie a snů.
Ne méně nádherný, byl .včera půvab lednového západu slunce, ačkoliv v době odpolední vnímavost naše je slabší. Západní mračna dělila se a drobila v růžové chumáče, hrající v stínech nevyslovitelné jemnosti a- vzduch měl tolik života a svěžesti v sobě, že návrat domů byl utrpením. Co nám to chtěla říci příroda? Nebylo žádného smyslu v klidu onoho údolí za mlýnem, jehož by ani Homer ani Shakespeare slovy nevystihli? V západu slunce stávají se bezlisté stromy plamennými pruty s pozadím modrého východu a hvězdy mrtvých kalíšků kvě-
tin a každý svadlý stonek a stéblo, pojíněné mrazem, přidává něco k této němá hudbě.
Obyvatelé měst myslí, že venkovská kraji/ia je toliko půl roku krásnou. Než já těším se i krásami zimní krajiny a věřím, že se nás zima právě tak dotýká, jako geniální vlivy léta. Pro pozorné oko každý, okamžik v roce má svou vlastní krásu a oko pozoruje na témže poli stále obrazy, které nikdy dříve viděny nebyly a nebudou. Obloha mění se každý okamžik a odráží svou slávu nebo zasmušilost dolů na pláně. Stav úrody okolo farem mění tvář zerne každý týden. Sled polních květin na pastvinách a u cesty tvoří mlčenlivý orloj, na němž čas udává létni hodiny, ostrému oku rozdělí i doby dne. Hejna ptáků a hmyzu, dochviIných jako rostlin}-, následují jedno druhé a rok má místa pro všechny. U řek různost je větší. V červenci modrá pontederie kvete v širokých růžicích na mělkých místech naší vlídné řeky a hemží se žlutými motýly, stále přeletujícími. Umění nemůže zápasiti s touto nádherou fialové modři a zlata. Arci, řeka je stále v slavnostním rouchu a každého měsíce honosí se novou okrasou.
Ale krása přírody, která je cítěna a pozorována již jako krása, je nejnepatrnější částí její. Úkazy denní, rosné jitro, duha, hory, kvetoucí zahrady,  hvězdy, svit měsíce,
17                                             2
stíny v klidné vodě a podobné, jsou-li příliš hledány, stávají se Pouhou podívanou a sk^dl nás svou neskutečností. Jdete ven abyste se podívali na měsíc a uvidíte pouhou cetku Kde se vám líbiti, jako když jeho sveto září na vaši nutnou cestu. Krása, která se třpytí v žlutých odpolednech říjnových -kídi by ji mohl zachytiti? Snažte se i nalézti, a je ta tam: je to pouze vzdušný prelud při pohledu z oken  dostavniku.
2   Přítomnost vyššího,   to jest  duševního živlu je podstatnou částí dokonalosti krasy. Vysoká,  božská krása,  která muže bytí  mi-loVána  bez   zženštilosti    je   ta,   kterou   nalézáme -v   spojení   s   lidskou   vůli.    Kiasa   je známka, kterou Bůh dává ctnosti• Kazdy pn-rozený skutek  je půvabný.  Kazdy  hrdinsky skutek  ie  také  mravný  a  naplňuje  světlem místo a3 přítomné.  Velké skutky nás ucí, ze vesmír jePvlastnictvím každého jedince v^nem Každému rozumnému  tvoru  je  cela  pruock věnem  a  majetkem.  Je jeho,  cK**. Mag se jí zbaviti; může zalézti do kouta a znci se svého  království, jako většina lidi,  avšak má právo na svět svou vlastní přirozenost. V poměru  k energii svého  myšleni  a vůle pře ímá  do   sebe  svět.   „Všechny   ony  yeci, Sro  které   lidé  ořou,  staví  anebo  se  plaví, pľsloucľají  ctnosti,"   pravil   SaUust     Vetry a vlny," pravil Gibbon, „jsou vždy na strane. 18
nejobratnějších plavců." A tak i slunce a měsíc a všechny hvězdy na nebi. Když vznešený skutek je vykonán, — náhodou stává se to na místě veliké krásy přírodní: když Leonid as a jeho tři sta spolům učedníků ztráví celý den v smrtelném zápase a slunce a 'měsíc přijdou a podívají se na ně do hluboké úžiny Thermopylské, . když Arnold Winkelried ve vysokých Alpách, v stínu laviny, shromažďuje v své hrudi rakouské o-štěpy, aby svým pádem prorazil pro své druhy řadu nepřátelskou: nemají tito hrdinové právo na krásu místa pro krásu svého činu? Kd3'ž loďka Kolumbova blíží se k břehu Ameriky: před ním pobřeží plné divochů, přiběhších ze svých rákosových chat, moře za ním a nachové hory Indického souostroví okolo: můžeme odděliti onoho muže od tohoto živého obrazu? Nepřivítá ho vhodně Nový svět svými palmovými háji a stepmi? Přírodní krása vždy se vloudí jako vzduch a lemuje velké činy. Když Sir Harry Vane byl tažen na nízkém vozíku na Tower, aby podstoupil smrt jako obhájce anglických zákonů, kdosi z množství vykřikl: „Nikdy jste neseděl na tak slavném křesle." Karel II., aby postrašil občany londýnské, rozkázal, aby vlastenec Lord Rüssel byl vezen k popravě v otevřeném kočáře po hlavních ulicích města. „NeŽ," praví jeho životopisec, „množství
19
myslelo, že vidí svobodu a ctnost seděti po jeho boku." Ve všedních místech mezi špinavými předměty čin pravdy nebo hrdinství zdá* se, že stahuje k sobě oblohu jako svůj chrám, slunce jako svou kolébku. Příroda rozpíná svou náruč, aby objala člověka, jen když jeho myšlenky jsou dosti velké. O-chotně seje do šlépějí jeho růže a fialky a kreslí linie nádhery a půvabu k ozdobě svého miláčka. Nechť jen jeho myšlenky jsou stejné šíře a rámec přilehne k obrazu. Ctnostný člověk je v souzvuku s přírodou a je ústřední postavou viditelné oblasti. Homer, Pindar, Sokrates, Focion jsou v naší paměti spojeni se zeměpisem a podnebím Řecka. Viditelné nebe a země sympatisují s Kristem. A kdo v běžném životě viděl člověka mocného charakteru a šťastného genia, zajisté zpozoroval, jak snadno vše s sebou strhuje, — lidé, myšlenky a den a příroda se mu podřizují. 3. Je ještě jiný vztah, v němž krása světa může býti pozorována, jak totiž se stává předmětem intelektu. — Věci mimo vztah k ctnosti mají vztah k myšlence. Intelekt zkoumá absolutní pořádek věcí, jak stojí v mysli boží a beze zbarvení citového. Zdá se, že intelektuální a činné schopnosti následují jedna druhou, a že vyhraněná činnost jedné plodí vyhraněnou činnost druhé. Je cosi nepřátelského mezi  nimi,  ale jsou jako
20
střídání hodin krmení a práce u zvířat: každá připravuje a chce býti následována druhou. Proto krása, která k skutkům, jak jsme viděli, přistupuje, aniž by byla hledána, a právě proto přistupuje, počká, aby pochopena a následována byla rozumem a pak zase činností. Nic božského neumírá. Vše dobré je věčně plodné. Krása přírody vytváří se znovu v mysli a to ne pro plané dumání, nýbrž pro nové činy.
Všichni lidé jsou do určitého stupně dojímáni tvářností světa, někteří až k rozkoši. Tato láska krásy je Vkus. Jiní mají tutéž lásku v takové nadmíře, že nejsouce spokojeni s obdivováním, snaží se stělesniti ji v nových formách. Tato  tvorba krásy je Umění.
Stvoření uměleckého díla vrhá světlo na tajemství lidstva. Umělecké dílo je výtah nebo výpis světa. Je to výsledek nebo výraz přírody v drobnomalbě. Neboť, ačkoliv díla přírody jsou nesčetná a různá, výsledek nebo výraz jejich je podobný a jen jeden. Příroda je moře tvarů v základě podobných, ba i jediných svého druhu. List, paprsek sluneční, krajina, oceán působí dojmem analogickým na mysl. Co jest společného jim všem, — dokonalost a harmonie — to je právě krása. Míra krásy je celý okruh přírodních forem — souhrn přírody; což Italové vyjadřují,   definujíce   krásu:   „il   piu   nelľ   uno."
21
Nic samo o sobě není zcela krásné, nic není krásné leda v celku. Jednotlivý předmět je toliko do té míry krásný, pokud poukazuje na tento všeobecný půvab. Básník, malíř, sochař, hudebník, architekt snaží, se soustřediti tato záření světa v jediný bod a každý snaží se svým osobním dílem zadost učiniti své touze po kráse, která jej pobádá k tvorbě. Tak umění je přírodou, prošlou zkoumavkou lidské bytosti. Tak v umění příroda působí vůlí člověka, naplněnou krásou jejích bezprostředních  děl.
Svět tak existuje pro duši, aby uspokojoval touhu po kráse. Tento prvek nazývám konečným cílem. Nemůžeme se ptáti ani dostati odpovědi, proč duše touží po kráse. Krása v svém nejširším a nejhlubším smyslu je výrazem všeho míra. Bůh je všekrásný. Pravda a dobrota a krása jsou jen různé tváře téhož ,,Vše". Ale krása v přírodě není konečnou. Je zvěstovatelkou zvláštní krásy vnitřní a věčné, není sama pevným a dostatečným dobrem. Musí býti jen částí a nikoli posledním a nejvyšším výrazem konečné příčiny Přírody.
IV
KEC.
eč je třetí užitek, jímž Příroda slouží člověku. Příroda je pomůckou myšlenky a to jednoduše, dvoj- a trojnásobně.
1.   Slova   jsou   značky   přírodních   skutečností.                                               !-
2.   Jednotlivé přírodní skutečnosti jsou symboly jednotlivých duševních skutečností.
3.   Příroda je  symbolem  ducha.
1. Slova jsou značky přírodních skutečností. Užitečnost přírodopisu tkví v tom, že nám pomáhá v studiu věcí nadpřirozených: vnější svět nám prospívá tím, že nám dává slova pro bytosti a zmeny světa vnitřního. Každé slovo, kterého užíváme k vyjádření nějaké morální nebo intellektuální skutečnosti, pochází svým kořenem od nějakého jevu hmotného. Slovo právo znamená přímý, nepravý znamená zamotaný. Duch původně znamená vítr, přestupek přestoupení určité čáry, p á novi t ý (supercilious) znamená 23
původně zdvihání obočí (raising of the eyebrow). Říkáme ,,srdce", abychom vyjádřili pohnutí, ,,hlava" k označení myšlenky; a myšlenka a pohnutí jsou slova vypůjčená od předmětů hmotných a přivtělena nyní vlastnostem duševním. Velká část pochodu, jímž tato proměna se stala, zahalena dávno-věkostí, kdy řeč se utvářela, ale týž směr můžeme denně pozorovati u dětí. Děti a divoši užívají toliko jmen nebo názvů věcí, jež obměňují v slovesa, jimiž pak označují obdobné skutečnosti  duševní.
2. Ale tento počátek všech slov, která vyjadřují duševní význam — tak patrné faktum v historii řeči — je tou nejnepatrnější zásluhou přírody. Nejen slova, nýbrž i věci jsou symbolické. Každá přírodní skutečnost je symbolem nějaké skutečnosti duševní. — Každý jev přírodní odpovídá nějakému stavu duševnímu a tento stav duševní můžeme jen popsati, představíme-li si onen přírodní zjev jako jeho obraz. Rozzuřený člověk je lev, lstivý člověk je liška, pevný člověk je skála, človek učený je pochodeň. Jehně je nevinnost, had je úskočná zášť, květiny vyjadřují city jemné. Světlo a tma jsou naše běžné výrazy pro vědění a nevědomost a žár pro lásku. Viditelný prostor před námi a za námi je vztažmo  náš obraz paměti  a naděje.
Kdo pohlíží na řeku v zadumané chvíli a
24
nevzpomněl by si na tok všech věci? Hoďte kámen do vody a kruh)', které se šyý', jsou krásným   zobrazením   vlivů.   —   Člověk   jest si  vědom  všeobsáhlé  duše,  nalézající se  za .nebo  v   jeho  osobitém   životě,   kde   jako   na obloze  vycházejí   a  září  Spravedlivost,   Pravda, Láska,  Svoboda.   Tuto universální duši nazýváme  Rozumem:  není  má  ani   tvá  ani .   jeho,  my  jsme  jejím   vlastnictvím   a   jejími lidmi.  A  modrá obloha, do které tato naše země je ukryta, obloha se svým- věčným klidem,   plná   neskonalých   těles  nebeských,  je znakem  Rozumu.  To,  co intellektuelně pojímajíce,  nazýváme  Rozumem,  jmenujeme  ve vztahu   k   přírodě   Duchem.   Duch   je   Stvořitel. Duch má život v sobě. A člověk všech věků   a   všech   zemí  vtěluje   ho   do  své   řeči jako  Otce.
Snadno  můžeme   pozorovati,   že   není  nic náhodného  ani   libovolného  v  těchto  analogiích, nýbrž že jsou stálé a že pronikají přírodu.   Nejsou    to   sny   několika   osamělých básníků, nýbrž člověk je analogistou a zkoumá vztahy ve všech věcech. Je umístěn v středu bytostí, a paprsek vztahu proniká od každé jiné  bytosti  k  němu.  A ani člověk nemůže býti pochopen bez těchto předmětů, ani tyto předměty bez něho. Všechny skutečnosti v přírodopisu, pojaty samy o sobě, nemají žádné ceny a  jsou jalový jako jedno pohlaví.  Ale
sezdejte je s dejinami lidstva a jsou plny života. Všechny květeny, všechny svazky Lin-néovy a Buffonovy jsou suché seznamy skutečností; ale nejvšednější z těchto skutečností, vzrůst rostliny, ústrojí nebo práce, nebo bzukot hmyzu, " jakmile jsou použity k rozumovému vysvětlení nějaké skutečnosti nebo jinak spojeny s lidským životem, působí na nás způsobem nejživějším a nepříjemnějším. Sémč rostliny — k jak mocným analogiím v životě lidském bylo tohoto malého plodu užito při každé příležitosti, až po hlas Pavlův, který nazývá lidské tělo semenem: ,,Rozsívá se tělo živočišné, vstane duchovní." Pohyb země okolo 'osy a okolo slunce způsobuje den a rok. Jsou to' určité části hrubého světla a tepla. Nemá vsak žádného smyslu analogie života lidského s dobami ročními? A nenabývají doby roční velkoleposti a pathosu touto analogií? Pudy mravence jsou bez jakékoliv důležitosti, pojímány samy.o sobě; ale jakmile paprsek vztahu je vržen mezi mravence a člověka, a maličký parob stane se napomínatelem a malým tělem s mocným srdcem, potom všechny jeho zvyky, i ty, které prý nedávno byly vypozorovány, že totiž nikdy nespí, stanou se vznešeným i.
Následkem této základní shody mezi viditelnými věcmi a lidskými myšlenkami divoši,
věci, jichž není více; papírová měna je v o-běhu, když není v sklepích žádných zlatých prutů. V přechodné chvíli se podvod vyzradí a slova ztratí všechnu moc nad rozumem a náklonostmi. Sta spisovatelů mohlo by se nalézti v každém národě se starou osvětou, kteří aspoň na čas sami věří a namlouvají i jiným, že vidí a pronášejí pravdy; ale sami myšlenek neodívají v jejich přirozený šat, nýbrž neuvědoměle žijí z řeči, stvořené původními spisovateli té žerně, totiž těmi, kteří prvotně se drželi  přírody.
Ale moudří lidé pronikají tuto spráchni-vělou řeč a upevňují slova opět na viditelné věci, takže obrazná řeč je doporučením, že ten, kdo jí užívá, je v spojení s pravdou a Bohem. Jakmile rozhovor náš se přenáší přes hranici všedních skutečností a rozplameňuje se vášní nebo exaltuje myšlenkou, odívá se v obrazy. Člověk opravdově mluvící, pozoru-je-li své duševní pochody, pocítí, že vzniká v jeho mysli současně s každou myšlenkou ..í„~   .-,<>i->^>   rnonp   iaQnv   který
Tato obrazotvornost je bezděčná. Je to směšování  zkušenosti  s  okamžitou  činností  ducha.   Je   to   vlastní   tvorba.   Je   to   působení První Příčiny  nástroji, které již stvořila. Tyto skutečnosti   naznačí    snad    výhodu,
kteří mají toliko to, co je nutné, mluví v obrazech. Jak postupujeme zpět v dějinách, řeč stává se více a více obraznou, až v svém dětství je čirou poesií: všechny duševní skutečnosti jsou zpodobeny přírodními podobenstvími. Nalezlo se, že tytéž symboly tvoří původní prvotní podoby všech řečí. Bylo dále zpozorováno, že zvláštnosti všech jazyků blíží se k sobě v místech největší výmluvnosti a síly. A ježto takovou byla první, takovou bude i poslední řeč lidská. Tato bezprostřední odvislost řeči od přírody, tato přeměna vnějšího jevu v znak něčeho z lidského života nikdy neztrácí své dojmové síly. To právě dodává půvabu rozhovoru otužilého farmáře nebo zálesáka, jež všichni lidé s pochoutkou poslouchají.
Schopnost člověka, spojiti svou myšlenku s jejím vlastním znakem a tak ji vyjádřiti, závisí na prostotě jeho povahy, to jest, na jeho lásce k pravdě a na jeho touze sděliti tuto bez újmy. Pokažení člověka následuje pokažení řeči. Když prostota charakteru a nadvláda idejí je zlomena převahou žádostí podružných, touhou po majetku, rozkoši, moci a pochvale, — a když dvojakost a faleš nastupují na místo prostoty a pravdy, nadvláda nad přírodou jako tlumočnicí vůle jest do jisté míry ztracena; nevznikají více nové obrazy a stará slova jsou zkažena, označujíce
k-
jakou venkovský život má pro silného ducha nad umělým a přistřiženým životem v městech. Víme více od přírody, než rjxjľižeme podle svého přání sděliti. Její světlo přetéká stále do našeho ducha a my zapomínáme na její přítomnost. Básník, řečník, vyrostlý v lesích, jehožto smysly byly živeny jejich krásnými a klidnými změnami rok co rok, nevědomě a nepozorovaně — nezapomene jejich poučení ani v hluku měst ani ve vřavách politických. Dlouho potom, uprostřed agitace a hrůzy národních shromáždění — v době revoluce — tyto velebné obrazy se objeví v své jitřní záři, jako případné symboly a slova myšlenek, které časové události probouzejí. Na povel vznešeného citu lesy opět šumí, smrky hučí,- řeka se valí a leskne a stáda bučí na horách tak, jak je slýchal v svém dětství. A s těmito -obrazy kouzla přesvědčivosti, klíče moci jsou mu dány do rukou.
3. Takto předměty přírodní nám pomáhají vyslovit naše přání. Ale jak velkolepá to řeč pro tak nicotné vědomosti! Bylo třeba tolik vznešsných plemen, takové různosti tvarů, takového množství těles nebeských k tomu, aby člověk opatřen byl slovníkem a mluvnici své všední řeči? Když užíváme těchto velikých značek k označení záležitostí svých hrnců sl- kotlů, cítíme, že jich plně neužíváme, a že 29
toho nejsme ani schopni. Jsme jako cestující, užívající troudů sopečných k usmažení vajec. "Ačkoliv vidíme, že řeč ihned ^ zobrazí to, co chceme říci, nemůžeme se přece vyhnouti otázce, zda slova nejsou významná sama o sobě. Nemají hory, vlny, obloha jiného významu, než jaký my jim vědomě dáváme, když jich užíváme jako obrazů svých myšlenek? Svět je symbolický. Části řeči jsou metafory, poněvadž celá příroda je metafora lidského ducha. Zákony mravní odpovídají zákonům hmotným, jako tvář tváři v zrcadle. „Viditelný svět* a poměr jeho částí je ciferník neviditelného." Fysické axiomy překládají zákony duševní. Tak „celek je větší než jeho část"; „odpor rovná se tlaku"; „nejmenší tíže převáží největší, když různost tíže se vyrovná časem"; a mnohá podobná pravidla, jež mají význam stejně etický jako fysický. Tato pravidla mají daleko všeobecnější a extensivnější smysl, jsou-li užita při lidském životě, než Jsou-li obmezena toliko na svou platnost technickou.
Stejným způsobem pamětihodné průpovědi a "přísloví národní skládají se obyčejně z fysické skutečnosti, ^ použité jako obrazu nebo paraboly mravní pravdy. Tak: Valící se kámen neshromažďuje mechu. Jeden pták v ruce lepší, než dva v keři. Mrzák na cestě pravé předstihne běhouna na cestě ne-
30.
pravé. Sušte seno, dokud slunce svítí. Je nesnadné nésti plný pohár. Ocet je syn" vína. Poslední unce prolomila hřbet velblouda, dlouhověké stromy zapouštějí nejprve kořeny, a podobně. V původním smyslu jsou to všední skutečnosti, než my je opakujeme pro jejich analogický význam. Co je pravda o příslovích, je pravda o všech bajkách, parabolách a alegoriích.
Tento vztah mezi duchem a hmotou není vymyšlen některým básníkem, nýbrž je v tom vůle Boží, a může býti přístupný všem lidem _: Buď se lidem " zjeví, anebo nezjeví. Když v šťastných hodinách přemýšlíme vážně o^tomto divu, pochybujeme, zda'jsme nebyli vždy jindy hluši a šlepi;
„Mohou tyto věci býti, A přejíti nás jako letní mrak, Bez našeho zvláštního obdivu?"
neboť vesmír stává se průhledným a světlo vyšších zákonů než jeho vlastních- prozařuje jím. Tento trvalý problém vzbudil obdiv a zvědavost každého ryzího genia od počátku světa: od doby Egypťanů a Brahmanů po Pythagora, Platona, Bacona, Leibnítze, Swe-denborga. Zde u cesty sedí ta Sfinx a od věku k věku přicházejí věštci a zkoušejí na její hádance své štěstí. Zdá se býti nutným, že-duch se projevuje v hmotných tvarech; a
31
■• i ■
den a noc, řeka a bouře, šelma a pták, kyselina a alkali preexistují v nutných ideách v mysli Boží, a existují toliko pomocí předchozích vlastností v říši ducha. Skutečnost je konec nebo poslední závěr ducha. Viditelné stvoření je mez nebo obvod neviditelného světa. „Hmotné předměty," pravil jeden francouzský filosof, „jsou nutně druhy trusků podstatných myšlenek Stvořitelových, které musí vždy zachovávati správný poměr k svému prvnímu vzniku: jinými slovy, viditelná příroda musí míti duševní a morální stránku."
Tato nauka je nesnadno srozumitelná a ačkoliv obrazy j ako „oděv", ,,trusky", „zrcadlo" etc. dráždí obrazotvornost, musíme se obrátiti k vykladačům obratnějším a životnějším, abychom ji objasnili. „Každé písmo má býti vyloženo týmž duchem, kterým bylo napsáno", je základní zákon kritiky. Život v harmonii s přírodou, láska k pravdě a k ctnosti otevře nám oči, abychom rozuměli jejímu textu. Ponenahlu snad poznáme prvotní smysl trvalých předmětů přírodních, takže svět nám bude otevřenou knihou a každý tvar symbolem svého skrytého života a své konečné příčiny.
Nová zvídavost se nás zmocňuje, když se stanoviska právě napověděného pozorujeme děsivý rozsah a množství předmětů, vždyť „každý předmět, správně zřen, otvírá novou
32
schopnost duše". Co bylo pravdou neuvědomenou, stane se, ztlu-močeno a vymezeno určitým předmětem, částí oblasti vědění, novou zbraní  v  skladišti  moci.
33
•v-
VÝCHOVA.
Hledajíce smysl přírody, octneme se náhle před faktem, že totiž příroda je výchovou. Tato užitečnost přírody obsahuje v sobě vyložené užitečnosti jako své části.
. Prostor, čas, společnost, práce, podnebí, potrava, pohyb, živočichové, mechanické síly. dávají nám denně nejupřímnější poučení, jehož smysl je neomezený. Vychovávají i rozum i soudnost. Každá vlastnost hmoty je školou pro soudnost — její pevnost nebo odpor, její klid, její rozpětí, její podoba, její dělitelnost. Soudnost sčítá,, rozděluje, spojuje, měří a tak nalézá potravu a uspokojení pro svou činnost v tomto bohatém dějišti. A rozum zatím přenáší všechna tato poučení do své vlastní oblasti myšlení, postřehuje analogii,  která snoubí  hmotu  s  duchem.
1.  Příroda je školou rozumu v duševních pravdách. Stýkáním se s hmotnými předměty
34
r------------------------------
Celá povaha a štěstí jednotlivce jsou odvislý od nejnepatrnějších nerovností ve vzdělání rozumu: na př. od postřehu růzností. Proto existuje prostor a čas, aby lidé věděli, že věci nejsou naházeny v nepořádku, nýbrž odloučeny a o sobě. Zvon a pluh mají každý svůj úkol, a jeden nemůže zastávati druhého. Voda je dobrá k pití, uhlí k topení, vlna k ša-cení; než vlna nemůže býti pita, voda předena, ani uhlí požíváno. Moudrý člověk ukazuje svou moudrost v rozdělování, stupňování, a jeho stupnice tvorů a hodnot je právě takv široká, jako příroda. — Pošetilci nemají žácfných tříd ve své stupnici a myslí, že jeden člověk je jako druhý. Co není dobré, pokládají za nejhorší a co není ohavné, pokládají za nejlepší.
Stejným způsobem Příroda nás učí pozornosti. Neodpouští žádných chyb. Její ano je ano, její ne je ne.
První kroky v zemědělství, hvězdářství,.přírodopisu (ony první kroky, které každý farmář, lovec a plavec- zná) učí, že kostky Přírody vždy již jsou zatíženy, že v jejích hromadách a v jejím rumu jsou skryty jisté a užitečné   závěry.'
Jak  klidně   a  geniálně  chápe  mysl  jeden
fysický zákon po druhém! Jak vznešené dojmy..
povznášejí smrtelníka, když vniká do úmyslů
stvoření  a  poznáním   pociťuje  svou  výsadu';
36
poučujeme se stále o různosti, podobnosti, pořádku,  bytí  a zdání,  o  postupném  seřazení, o shodě jednotlivého s všeobecným,  o spojení různých sil za jedním cílem. Přiměřena k důležitosti   ústrojí,   které má  býti tvořeno., je krajní a důsledná péče, již příroda tomu věnuje. Jak zdlouhavého je třeba výcviku den co   den,   rok  co  rok,   nekonečně,   aby   vypěstován  byl  zdravý rozum,  co  stálého  nepokoje, nepohodlí, rozpaků, též radosti lidí škodolibých  nad  námi, když  váháme a kolísáme, nemohouce se rozhodnouti — a to vše, aby vypěstován byl praktický smysl, — abychom poučeni byli, že „krásné myšlenky, pokud nejsou provedeny,  nejsou lepší krásných snů". Táž dobrá služba je prokazována majetkem a jemu vlastními institucemi, dluhem a úvěrem. Dluh, hlodající dluh, jehož ocelové tváře vdova, sirotek a geniové nenávidí a se bojí — dluh, jemuž se obětuje tolik času,  který tak  zmrzačí   a   ochromí   velkého   ducha   starostmi, jež nízkými se- zdají, je učitel,  který nesmí  býti   přehlédnut,   a  je   nutný   hlavně těm,   kteří   jím   nejvíce   trpí.   —   Vlastnictví, které případně  bylo  přirovnáno  k  sněhu   — „napadá-li dnes rovnoměrně, bude zítra rozehnán do závějí" — je vnější projev vnitřního ústrojí, jako  ručička na ciferníku.  Zatím   co nyní je tělocvikem  rozumu,  hromadí prozřetelně zkušenosti   v zákonech   hlubších.
bytí! Toto nahlédnutí ho vytřibuje. Krása přírody vyzařuje z jeho vlastních prsou, člověk je větší, než sám to může poznati, a vesmír je menší, poněvadž vztahy prostorové a časové zmizejí, jakmile  vzniknou  zákony.
Zde opět nás napadá tíseň, ba strach z ohromného všehomíra, který má býti vyzkoumán. ,,Co víme, je jenom bodem vzhledem k tomu, co nevíme." Otevřte kterýkoliv právě vyšlý vědecký časopis, uvažujte o problémech, které napovídá o světle, teple, elektřině, magnetismu, fysiologii, geologii, a po-suďte, zda je možno, aby ta Která přírodní věda mohla  býti  brzo vyčerpána.
Pomíjejíce mnohé jednotlivosti, kterými nás příroda poučuje, nesmíme opominouti naznačiti dvě.
Každá událost poučuje nás o činnosti vůle nebo moci. Od chvíle, kdy jako dítě nabývá ponenáhlu svých smyslu, až po hodinu, kdy řekne, ,,Staniž se vůle Tvá!", člověk stále se učí tajemství, že může podříditi své vůli nejenom události, nýbrž velké třídy, ba i celé řady událostí, a tak že může přizpůsobiti všechny skutečnosti své povaze. Příroda je skrz na skrz prostředkem. Je stvořena, aby sloužila. Přijímá vládu člověka tak poddajně, jako oslice, na které seděl Spasitel. Nabízí všechna svá království člověku jako surovinu, kterou on může zpracovati v něco uži-
37
tečného. A člověka to nikdy neomrzí. Snou-vá řídký a citlivý vzduch v moudrá a libozvučná slova a dává jim perutě jako andělům přesvědčení a příkazu. Jedna po druhé přicházejí jeho vítězné myšlenky a proměňují všechny věci, až svět stává se konečně toliko uskutečněnou vůlí — dvojníkem člověka.
2. Smysly vnímané předměty přizpůsobují se výstrahám rozumu .a zrcadlí svědomí. Všechny věci jsou morální a v svých nekonečných změnách neustále poukazují na svět duševní. Proto' je příroda tak nádherná svou podobou, svou barvou a pohybem, vždyť každá nejvzdálenější hvězda na obloze, každá chemická změna od prostého krystalu až k zákonům života, každá změna rostliny od prvního zárodku vzrůstu v buňce až po tropický hvozd a předpotopní doly uhelné, každá živočišná funkce od houby až po Herkula poučuje hlasem hromovým člověka o právu a bezpráví a ozvěnou opakuje Desatero božích přikázání. Je tedy příroda vždy spojencem náboženství. Půjčuje všechnu svou nádheru a svá bohatství citu náboženskému. Věštec i kněz, David, Izaiáš, Ježíš čerpali hluboko z jejího zřídla. Tato etická povaha tak proniká kosti a míchu přírody, že se zdá, jakoby byla účelem jejího stvoření. Ať kterémukoliv  jednotlivému   cíli  odpovídá  který-
38
. •" ' —l,______......-   '
není pochyby, že tento morální cit, který, tak voní ve vzduchu, roste v zrnu a nasycuje vodu, není člověkem zachycen a nezapadl ýo jeho duše. Morální vliv přírody na každého jednotlivce je ono množství pravdy, které mu osvětluje. Kdo to dovede oceniti? Kdo může vyzkoumati, kolik vytrvalosti vštípila rybáři skála, o niž moře se odráží? jak mnoho klidu přešlo na člověka od azurové oblohy, po jejichž čistých hloubkách větry věčně prohánějí stáda bouřných mračen, nezanechávajíce ani vrásky ani skvrny? jak mnoho píle a prozřetelnosti a citu máme od němohry zvířat? Jak pronikavý kazatel sebekázně je měnící se zdraví!
Zde zvláště chápeme jednotu přírody — jednotu v rozmanitosti — která nás potkává všude. Všechna nekonečná různost věcí činí totožný dojem. Xenofanes sř stěžoval v svém stáří, že ať pohlédne kam pohlédne, všechny věci kvapem obrací se v jedno: omrzelo ho viděti stále totéž v nudné různosti tvarů. Báje o Próteovi obsahuje potěšující pravdu. List, kapka, krystal, okamžik — jsou spřízněny s celkem a účastný dokonalosti celku. Každá částka je mikrokosmem a věrně vyjadřuje podobu světa.
Podobnosti existují nejenom ve věcech, jichž analogie je patrná, jako když objevíme obraz   lidské   ruky   v   ploutvi   zkamenělého
40
koliv člen nebo část přírody, je to jeho veřejná a všeobecná funkce, a není nikdy opomenuta. Nic v přírodě není vyčerpáno svou první užitečností. í když určitá věc posloužila určitému cíli co možná nejvíce, je zcela novou pro další službu. V' Bohu každý cíl je proměněn v nový prostředek. Tak užitečnost pohodlí sama o sobě je nízká a nečistá. Ale je příkladem dobrým, jak každá věc je dobrá, pokud slouží něčemu, jak spojení částí a' sil za jediným cílem je každému bytí podstatné. První a makavý projev této pravdy jest naše oceňování jakostí a odhadování chyb  obilí  a pokrmů.
Již bylo ukázáno, že každý přírodní pochod je" překladem určité věty morální. Morální zákon leží v středu přírody a paprskovitě vyzařuje k jejímu obvodu. Je to dřeň a mícha každé podstaty, každého'vztahu, každého pochodu. Všechny věci, s kterými se stýkáme, nám kážou. Co je farma jiného než němé slovo Boží? Plevy a pšenice, koukol a sazenice, mráz, déšť, hmyz, slunce — to vše jsou posvátné emblémy, od první brázdy jarní až. po poslední kupu sena, kterou zimní sníh překvapí na polích.v Ale plavec, pastýř, horník, kupec mají každý v svých vlastních' oborech zkušenost přesně souběžnou a vedoucí k témuž závěru, poněvadž všechny organisace jsou původně stejný. A 39
n    i m—üPEBpjpiM
saura, ale i v předmětech, kde je veliká vnější nepodobnost. Tak De Staěl a Goethe nazvali stavitelství „zmrzlou hudbou". Vitr.^yius myslil, že architekt by měl býti hudebníkem, „Gotický chrám," pravil Coleridge, „je zkamenělé náboženství." Michel Angelo tvrdil, že architektovi je nevyhnutelná znalost anatomie. V Haydnových oratoriích noty představují nejen pohyby, jako pohyb hada, jelena, slona, ale i barvy, na př. zelenou trávu. Zákony harmonických zvuků opakují se v harmonických barvách. Žula liší se od řeky, která ji odnáší, toliko vyšší nebo nižší teplotou. Tekoucí řeka podobá se vzduchu, který proudí nad ní; vzduch podobá se světlu, které ho proniká řídčími vlnami; světlo podobá se teplu, které s ním se prohání prostorem. Každý tvor je toliko změnou druhého; je více podobnosti v nich než rozdílu, a jejich původní zákon je týž'. Pravidlo jednoho umění nebo zákon jedné organisace obstojí v celé přírodě. Tak prolínavá je tato Jednota, i|e snadno pochopíme, že leží pod nejspodnějším rouchem přírody a že pramení v Universálním Duchu. Neboť ona proniká i Myšlenkou. Každá všeobecná pravda, kterou vyjadřujeme slovy, obsahuje nebo předpokládá každou jinou pravdu. Ömne verum vero consonat. Je jako hlavní kružnice na kouli, která obsahuje všechny možné kruž-41
nice, jaké mohou býti vedeny a které stejně obsahují ji. Každá taková pravda je absolutní Ens, viděné s jedné strany. Ale má nesčetné  strany.
Ústřední jednota je ještě patrnější v skutcích. Slova jsou konečné orgány nekonečné mysli. Nemohou vystihnouti rozměrů toho, co je obsaženo v pravdě. Lámou, osekávají, ochuzují ji. Skutek je dokonání a uveřejnění myšlenky. Zdá se, že správný skutek doplňuje myšlenku a že je spřízněný s celou přírodou. „Moudrý člověk, čině jednu věc, činí vše; neboť v jedné věci, kterou správně vykonává, vidí podobnost všeho, co je správně vykonáno."
Slova a skutky nejsou přívlastky neživé přírody. Přivádějí nás k lidské podobě a všechny ostatní organisace zdají se býti toliko jejím znehodnocením. Když se ona objeví mezi tak mnohými věcmi, které nás obklopují, duch dává jí přednost před všemi ostatními. Dí: „Z takové, jako tato jest, čerpal jsem radost a vědění, v ní nalezl a spatřil jsem sebe, chci mluviti s ní, může také mluviti, může dáti mi myšlenku již utvořenou a živou." Ve skutečnosti oko — duch — jsou vždy doprovázeny těmito podobami, mužskými i ženskými a jsou to neporovnatelně nejbohatší pokyny o moci a pořádku, který leží na dne věcí. Na neštěstí každá z nich zdá se
42
•VI-
IDEALISM..
Takový je nevyslovitelný ale srozumitelný a možný smysl světa, podávaný člověku, věčnému žáku, každým předmětem přístupným smyslům. K tomuto jedinému cíli Výchovy působí všechny části přírody.
Stále se nám vnucuje vznešená pochybnost, zda tento cíl není konečnou Příčinou všeho míra a zda příroda zvenčí existuje. Je dostatečným důvodem onoho Zjevu, který nazýváme Světem, že Bůh chce poučiti lidskou duši a proto jí dává určitý počet přiměřených dojmů, které nazýváme sluncem a měsícem, mužem a ženou, domem a obchodem. Ježto jsem naprosto neschopen dokázati pravost zpráv svých smyslů, odpovídají-li dojmy, jimiž svět na mé smysly působí, vnějším předmětům, jaký je mezi tím rozdíl, zda Orion skutečně je na nebi, či nějaký bůh kreslí obraz na obloze duše? Poněvadž vztahy částí
jaksi poškozena, znetvořena a povrchně neúplná. Nicméně daleko odlišní od hluché a němé přírody okolo nich, všichni tito lidé zůstávají ze všech organismů sami jedinými zřídly nevybádaného moře myšlenky a ctnosti. Bylo by zajímavo stopovati, jak přispívají k našemu vychování. Než bylo by to bez konce! Jsme sdruženi v mládí i v dospělém věku s několika přáteli, kteří, jako obloha a voda, jsou stejných rozměrů s naší myšlenkou, kteří, odpovídajíce určitému směru duše, uspokojují naši touhu s této stránky; postrádáme, moci, abychom je postavili do takové vzdálenosti, abychom je mohli opravovati, anebo alespoň rozebírati. Můžeme je jen milovati. Když poznali jsme ve věrném příteli vzor dokonalosti a když on zvýšil naši úctu k zdrojům lásky Boha, který nám posíía skutečného člověka, aby splnil náš ideál, když konečně přítel náš stal se předmětem našeho přemýšlení a čerpáme z něho svou moudrost a své štěstí, i když on sám si není vědom svého vlivu, — je to přece pro nás již znamením, že přátelství se blíží ke konci.
43
■ ■   •- liMBBMi......n..... M
a^cíl celku zůstávají tytéž, co na tom. záleží, působí-li na sebe vzájemně země s mořem a otáčejí-li se světy a obcházeli se bez počtu a konce — propast zející pod propastí a jedno souhvězdí v rovnováze udržující druhé v absolutním prostoru — anebo zda bez vztahů časových a prostorových jsou tytéž zjevy.toliko vštípeny pevné víře člověka? Těší-li se příroda existenci o sobě beze mne, anebo íxistuje-li toliko v zjevení mého ducha je pro mne stejně užitečná a úctyhodná. Budiž si cokoliv, pro mne je ideálem, pokud nemohu zkoušet přesnost svých smyslů.
Lehkovážní lidé tropí si žerty z této idealistické teorie, jako kdyby její důsledky byly fraškovité, jako kdyby ohrožovala stálost přírod)'. A toho ona jistě nečiní. Bůh nikdy s nártii^ nežertuje a nechce kompromitovati plán přírody, ^dovoluje nějaké nedůslednosti v jeho provádění. Sebe menší nedůvěra v stálost zákonů přírodních by ochromila schopnosti člověka. Jejich stálost je posvátně zachovávána a jeho víra v ně je dokonalá. Kola a péra člověka spočívají vesměs na předpokladu stálosti přírody. Nejsme vystaveni jako loď, která má býti zmítána, nýbrž jako dum, který má klidně státi. Je to přirozený důsledek této stavby, že pokud činné schopnosti převlá-vládají nad přemýšlivými, odporujeme s nelibostí  jakékoliv  zmínce  o  tom,   že  příroda
45
je kratšího života a měnlivější než duch. Dohazovači, koláři, tesaři, rnýtníku velmi se nelíbí taková narážka.
Než zatím co nabýváme úplné jistoty o stálosti zákonů přírodních, otázka o absolutní jsoucnosti přírody stále zůstává bez odpovědi. Jednotný vliv vzdělanosti na mysl lidskou tkví v tom, že neotřásá naší věrou v stálost jednotlivých jevů, jako tepla, vody, dusíku, nýbrž že učí nás zírati na přírodu jako na jev a rie bytost, přidělovati nutnou jsoucnost duchu, pokládati přírodu za náhodu a výsledek.
Smysly a neosvícená soudnost mají jakousi pudovou víru v absolutní jsoucnost přírody. Dle nich člověk a příroda jsou nerozlučně spojeni. Věci jsou jim vším a oni nikdy neproniknou jejich vnějšku. Ale Rozum ničí tuto víru. První snaha myšlení směřuje k u-volnění despotismu smyslů,, který nás váže k přírodě, jako kdybychom byli její částí, a ukazuje nám přírodu takořka v dáli a v pohybu. Bez Rozumu živočišné oko vidí s obdivuhodnou přesností ostré obrysy a barevné povrchy. Když se otevře oko Rozumu, k obrysu a povrchu přistupují najednou půvab a výraznost. Ty pocházejí od obrazotvornosti a pohnutí naší mysli a seslabují poněkud hranatou zřetelnost předmětů. Je-li Rozum  podrážděn  k napjatějšímu zření, ob-
46
rysy a povrchy stávají se průhlednými, ba nejií jich vidět: vidíme příčin)' a duše skrze ně. Nejkrásnější okamžiky v životě jsou právě tato rozkošná probuzení vyšších schopností a úctyplné ustoupení přírody před jejím .Bohem. Naznačmež další důsledky vzdělanosti. 1. Svou hlavní poučku v idealistickí filosofii   máme   od   přírody   samé.
Příroda je stvořena, aby se spojila s duchem k našemu osvobození. Jisté mechanické změny,   malá   změna   našeho   místa   poučuje nás o dualismu. Cize na nás působí pohled na břeh s plovoucí  lodi, z balonu   nebo  pod neobyčejně    zbarvenou    oblohou.    Nejmenší zmena   našeho   zorného   bodu   dává  celému světu malebnou tvářnost. Člověku, který málokdy  jezdí,   stačí  toliko  sednouti   do   kočáru a projeti  se městem, aby se mu ulice přeměnila  v   loutkové   divadlo.   Muž,   žena   — hovořící,  běžící,  obchodující,  hádající  se  — nejvážnější řemeslník,  pobuda,  žebrák,  hoši, psi   jsou   najednou   jako   neskuteční,   anebo aspoň docela odcizeni pozorovateli a jeví se jen zdánlivými a neskutečnými. Jak nové myšlenky člověka napadají, když vidí zcela známou krajinu  z železničního vozu!  Ba i nejvšednější    předměty    i    při    sebenepatrnější změně  zorného   bodu   se   nám   velmi   zalíbí. V temnici vozík řezníkův a postava jednoho člena naší rodiny budí naši pozornost. Tak 47   .
I*
způsobuje nám radost podobizna dobře známé tváře. Obraťte oči, hledíce na krajinu skrze své nohy, a obraz bude velmi příjemný; ačkoliv   jste   ji   vídali   stále   po   dvacet   let.
V těchto případech je napovídána prostředky mechanickými různost pozorovatele a divadla, člověka a přírody. Z toho vzniká rozkoš spojená s úctou; řekl bych, že jsme poněkud u vytržení při dojmu, že, zatím co svět je pouhým divadlem, v nás přece jen zůstává něco stálého.
2. Básník sděluje tutéž rozkoš jen ve vyšším stupni. Několika málo tahy zobrazí, jako ve vzduchu, slunce, horu, pole, město, hrdinu, dívku, nelišící se od skutečnosti než tím, že jsou jen pozdviženi se země a stojí v dáli před naším zrakem. Uvolňuje zemi a moře, otáčí jimi 'okolo osy své prvotné myšlenky a rozestavujé 'je znova. Sám naplněn bohatýrskou vášní, užívá hmoty jako jejích symbolů. Smyslový člověk podřaďuje myšlenky věcem, básník věci svým myšlenkám. Jeden Hodnotí přírodu jako nezvratnou a pevnou, druhý jako tekutou a vtiskuje jí svou bytost. Vzdorovitý svět je mu povolným a ohebným, odívá prach a kameny lidskostí a činí z nich slova Rozumu. Obrazotvornost můžeme definovati jako upotřebení hmotného světa Rozumem. Shakespeare má ze všech básníků nejvíce schopnosti podřaditi přírodu
účelům výrazu. Jeho královská musa přehazuje stvoření jako hračku z ruky do ruky a užívá ho, aby vyjádřilo myšlenka^ jíž právě překypuje jeho duch. Navštíví nejvzdálenější kraje a spojuje věci nejodloučenější jemnou duševní souvislostí. Tušíme, jak závažnost hmotných předmětů je poměrná a všechny věci se krčí neb rozpínají, aby sloužily vášni básníkově. Tak v jeho sonetech písně ptáků,
Ozdoba krásy je Podezření,
vrána, která lílá nejlíbeznější oblohou.
Jeho  láska  není  plodem  náhody,  vyrůstá v jeho řeči   v město, stát.
Ne, byla vystavěna daleko od náhody; , netrpí v usmívající se nádheře, ani nepodléhá zotročující nespokojenosti; nebojí se politiky, té kacířky, jejíž dráha vratká je, nýbrž zůstává samostatnou.
K síle jeho stálosti přirovnány, zdají se pyramidy novými a pomíjejícími. Svěžest mládí a lásky oslňuje ho svou podobností s jitrem.
49
Nechť vzdálí se ly rly,
jež tak ladně dopustily se křivé přísahy
a ty oči —'svítání denní,
světla, jež zastíní jitro.
f Mimochodem podotýkám, že by bylo nesnadné nalézti >v literatuře něco podobného divoké kráse  této  hyperboly.
Z jeho her bychom mohli uvésti na tisíce příkladů tohoto přetvoření všech hmotných předmětů jeho' vlastní vášní, schopností to,-kterou malé činí velkým a velké malým.
Mám před sebou Bouři a chci citovati jen několik málo řádků
Ariel: Předhořím majícím pevné základy
Otřásl jsem   a ostruhami vyvrátil jsem Smrk a cedr.
Prospero volá na hudbu, aby ukonejšila zuřivého Alonzu a jeho druhy:
Slavnostní melodie, nejlepší potěšitel Pobouřené obrazotvornosti, vyléčiž tvůj mozek Nyní nepotřebný, vřící v tvé lebce.
A opět:
Půvab se rozšiřuje ponenáhlu \ jako jitro se přikrádá po noci, Rozlavujíc temnotu, tak jejich probouzející se smysly 50
V obou případech duševní život byl vtisknut přírodě. Pevnou se zdající hmota byla přemožena a rozložena myšlenkou; slabá lidská bytost pronikla širou přírodu vnímavou' duší a poznala se v její harmonii, t. j. zmocnila se jejího zákona. Když toho docíleno je ve fysice, pamět zbavuje se obtížných záznamů jednotlivostí  a  zahrnuje  sta  pozorování  do
jediné formule.
Tak i ve fysice hmotné je podřadeno duševnímu. Astronom, geometr spoléhají na své nezvratné analyse, opovrhujíce výsledky pozorování. Nadšená poznámka Eukrova: „Nalezne se, že to odpírá veškeré zkušenosti, ale přece je to pravda," přenesla již přírodu do  duše  a  opustila  hmotu  jako  vyvrženou
mrtvolu.
4.  Bylo    pozorováno,    že   věda   duchovní vždycky plodí pochybnost o jsoucnosti hmoty. Turgot pravil: „Ten, kdo nikdy nepochyboval , o jsoucnosti hmoty, může býti jist, že nemá žádných schopností pro metafysické badání." Ona obrací pozornost na nesmrtelné, nutné, nestvořené bytosti, to jest na Ideje; a v přítomnosti těchto cítíme, že vnější okolnost je sen a stín.  Zatím co meškáme v  tomto 0-lympu bohů, myslíme o přírodě jako o do-dodatku k duši. Vystupujeme do jejich říše a poznáváme,   že   to   jsou   myšlenky   Nejvyšší Bytosti. ,,Jsou to ty, které byly od věčnosti,
52
Počínají zaplašovati bezvědomé přízraky, jež zahalují Jejich jasnější rozum.
Jejich vědomí Počíná přibývati: a blížící se příboj Brzo naplní břehy rozumu, Jež leží nyní bahnité a kalné.
Postřeh skutečných příbuzenství mezi jednotlivými příběhy (to jest ideálních příbuzenství, neboť jedině tato jsou skutečná) umožňuje básníku volně užívati nejúchvatnějších tvaru a jevů přírody a zároveň zdůrazniti   převahu   duše.
. 3. Když takto básník oživuje přírodu svými vlastními myšlenkami,  liší se od filosofa jedině  tím,   že  klade  si  za  cíl   Krásu,   kdežto tento Pravdu. Ale filosof neméně než básník dává přednost říši myšlenky před zdánlivým pořádkem a vztahy věcí. „Záhadou filosofie", dle Platona,  „je nalézti pro vše, co existuje podmínečně,    základ    nepodmíněný   a   absolutní." Je to důsledek víry, že nějaký zákon určuje všechny jevy   a že jakmile tento bude poznán, jevy mohou býti předpovídány. Tento zákon, pokud je v duchu, je idea. Jeho krása je nekonečná.   Pravý filosof a  pravý básník je totéž  a krása, která je pravdou, a pravda, která je krásou, je cílem obou. Není půvab Platonových    nebo    Aristotelových    definicí přesně podobný  kráse  Sofoklovy  Antigony? 51
od počátku, od stvoření světa. Když připravoval hvězdnou oblohu, byly již, když tvořil mračna nad zemí a sílil prameny v hloubce, tenkráte ony byly u něho, jako někdo sním přišlý. Jich tázal se na radu."
Jejich vliv je poměrný. Jako předměty vědy jsou přístupny málo lidem. Ale všichni lidé jsou s to, aby povzneseni byli zbožností nebo vášní v jejich říši. A nikdo nedotkne se těchto božských bytostí, aniž by se nestal do určitého stupně sám božským. Jako nová duše obnovují tělo. Stáváme se fysicky čilými a veselými; vznášíme se vzduchem; život není trapným, a myslíme, že nikdy, ani nebude. Nikdo v jejich klidné společnosti nebojí se stáří neb neštěstí neb smrti, neboť octl se mimo dosah změny. Vidouce nezastřenou povahu Spravedlnosti a Pravdy, poznáváme rozdíl mezi absolutním a podmíněným nebo relativním. Chápeme absolutní. Po prvé skutečně existujeme. Stáváme se nesmrtelnými, neboť chápeme, že čas a prostor jsou vztahy hmoty, že nemají nic společného s postřehem pravdy nebo s ctnostnou vůlí.
5. Konečně náboženství a etika, které mohou vhodně býti nazvány praxí idejí nebo uvedením idejí do života, mají obdobný účinek na každou nižší vzdělanost, snižujíce přírodu, poukazujíce na její odvislost od ducha. Etika a náboženství liší se v tomto: 53
jedna je soustavou lidských povinností původu lidského, druhá původu božského. Náboženství- předpokládá osobnost Boží, etika ne. V našem plánu jsou jedno; obě tlapou po přírodě. První a poslední naučení náboženské je: „Věci viditelné jsou dočasné, věci neviditelné jsou věčné." Vzdoruje přírodě. Znamená pro neučeného tolik, co filosofie pro Berkeleye. Hlas, který můžeme slyšeti v kostelích i nejneuvědomělejších sekt,_ je: „Opovrhuj bezpodstatnými ■ mátohami světa, jsou to marnosti, sny, stíny, neskutečnosti; hledej pravdy náboženské." Zbožný posmívá se přírodě. Někteří theosofové dospěli k nepřátelství a odporu proti hmotě, jako manichejci a Plotinus. Přestali toužiti po plných hrncích egyptských. Plotinus se styděl za své tělo. Zkrátka, mohou všichni říci o hmotě, co Michel Angelo řekl o vnější kráse: „je to chatrný a obtížný šat, do kterého Bůh odívá duši, kterou povolal na svět." Vidíme, že pohyb, básnictví, přírodní a duchovní vědy a náboženství směřují k tomu, aby seslabily naše přesvědčení o skutečnosti vnějšího sveta. Ale připouštím, že je to dosti nevděčné vykládati příliš do jednotlivostí všeobecnou nauku, že celá vzdělanost směřuje k tomu, aby nás nadchla idealismem. Nemám nepřátelství k přírodě, nýbrž lásku dítěte. Rozpínám se  a žiji v teplem  dni,  jako obilí a
54
melouny. Mluvmež o ní vlídně! Nechci házet kamení po své krásné matceanepokálím svého něžného hnízda. Chci toliko stanoviti pravý poměr přírody k člověku, o který usiluje každé správné vychování; spojení člověka s přírodou je cíl lidského života. Vzdělání převrací naivní pojmy o přírodě a učí mysl nazývati zdánlivým, co nazývala skutečným, a skutečným, co nazývala zdánlivým. Je pravda, že děti věří ve vnější svět. Víra, že svět je zdánlivý, jest pozdější, ale se vzděláním vznikne tato víra zcela tak jistě, jako vznikla první víra.
Výhoda idealistické teorie nad lidovou vírou je ta, že nám představuje svět, jak si ho právě duch nejvíce přeje. Je to skutečně názor, který vyhovuje Rozumu i spekulativnímu i praktickémju, t. j. i filosofii i ctnosti. Neboť, pozorován ve světle myšlenky, svět je vždy fenomenální; a ctnost podrobuje jej duchu. Idealism vidí svět v Bohu. Vidí celý okruh lidí i věcí, činů, i událostí, krajin i náboženství ne jako pracně nahromaděný, atom měla o čem rozjímat. Proto duše se odvrací od minulosti, nýbrž jako veliký obraz, který Bůh maluje v jednom okamžiku věčnosti, aby duše měla o čem rozjímat. Proto duše se odvrací od příliš všedního a drobnohledného studia této světové desky. Respektuje příliš konec, než aby  se   ponořila   do  jeho   prostředků.   Vidí
.—,------
..nu   ......   i.iiiii -      V
něco důležitějšího v křesťanství, než skandály církevních dějin a úzkostlivosti kritiky, a nestarajíc se o osoby a zázraky a nejsouc nikterak vyrušována odpory historické samozřejmosti, duše přijímá od Boha tento jev, jak jej nalézá, jako čistou a úctyhodnou formu náboženství na zemi. Duši nerozruší to, co nazývá svým štěstím neb neštěstím, ani shoda nebo neshoda s lidmi ostatními. Nikdo není jejím nepřítelem. Přijímá, cokoliv se přihodí, jako část svého poučení. Pozoruje více, než pracuje a pracuje/ jen aby mohla lépe pozorovati. —
VII
DUCH.
Í e důležito pro správnou teorii o přírodě a člověku, aby byla postupnou. Užitečnosti, které jsou nebo mohou býti vyčerpány, a skutečnosti, které končí, byvši právě stanoveny, nemohou býti vším, co "je pravdou o tomto dobrém bytu, v kterém 'se člověk usadil a kde^ všechny jeho schopnosti nalézají přiměřené a nekonečně zaměstnání. A všechny užitečnosti, přírody mohou býti shrnuty v jednu, která poskytuje činnosti lidské nekonečné volnosti. Skrze všechna svá království až pohraje a meze věcí příroda je věrna příčině, z které má svůj původ. Vždy mluví o Duchu. Napovídá absolutno. Je stálý výsledek. Je to velký stín, stále ukazující na slunce za námi.
Výraz přírody je zbožný. Jako postava Kristova, stojí se sklopenou hlavou, ruce skrížený na prsou. Nejšťastnější člověk je ten, kdo se od přírodv učí bohoslužbě.
Kdo nejvíce přemýšlí o oné nevyslovitelné podstatě, kterou nazýváme Duchem, dovede o ní nejméně říci. Můžeme zajisté předvídati Boha v hrubých a takořka cizích jevech hmotných,, ale jakmile se pokusíme ho definovati a popsati, i řeč' i myšlenka nás opustí, a my nevíme kudy kam, jako blázni a divoši. Ta podstata nechce býti sdělována v poučkách; ale když člověk se jí pokořil rozuměni, nejvznešenější službou přírody jest býti zjevením Boha. Příroda je ústrojí, kterým všeobsahující duch mluví k jednotlivci a pokouší se přivésti ho zpět k sobě.
Pozorujeme-li Ducha, vidíme, že dosavadní zkoumání naše neobsahují ještě celého obvodu lidského. Musíme přidati ještě některé příbuzné myšlenky.
Příroda klade "tři otázky mysli lidské: Co je hmota? Odkud přichází? a Kam jde? Idealistická teorie odpovídá toliko na otázku první. Idealism praví: hmota je jev a ne podstata. Idealism seznamuje nás s úplným rozdílem mezi samozřejmostí naší vlastní bytosti a samozřejmostí světa. Prvá je dokonalá, druhá neschopna jakékoliv jistoty; duch je část přírody; svět je božský sen, z kterého se ihned můžeme probuditi k slávě a jistotě dne. Idealism je hypothesa, která vysvětluje Přírodu jinými principy, než jichž užívá stavitel a chemik. Ale popírá-li toliko existenci
■-■■^sí^í^mm^tr^mgSĚaSiÉíaeía^a,.
věk spočívá na prsou' Boha;, je živen jistými jeho zřídly a ssaje dle své potřeby, nevyčerpatelnou sílu. Kdo.může'klásti meze možnostem člověka? Až člověk jednou vystoupí výše a bude mu dovoleno zírati na absolutní spravedlnost a pravdu, uvidíme, že má přístup k celé mysli Stvořitelově, že je sám tvůrcem v konečném. ' Tento názor, který mi připomíná, kde zřídla moudrosti a moci leží, a doporučuje ctnost jako
»zlatý klíč,
který otvírá palác věčnosti",
má v svém štítu nejvyšší záruku pravdy, poněvadž mne ponouká, abych stvořil si svůj vlastní  svět  očistou   své  duše.
Svět pochází od téhož ducha jako tělo lidské. Je to vzdálenější a nižší vtělení Boha, průmět Boha, v netušícím. Ale svět liší se od těla v jednom důležitém bodu. Není, jako toto, dosud podroben lidské vůli. Jeho klidný pořádek nedá se námi porušiti. Představuje nám tedy přímo božskou mysl. Je to pevný bod, dle kterého můžeme měřiti svou vzdálenost od Boha. Jak se kazíme, tou měrou protiva mezi námi a naším domovem je patrnější. Jak se odcizujeme Bohu, tak jsme cizinci v přírodě. Nerozumíme zpěvu ptáků, liška a srna utíkají před námi, medvěd a tygr roztrhají nás. Známe užitečnost jen něco
hmoty, neukájí tím ještě požadavků ducha. Nechává Boha mimo mne. Opouští mne v zářivém labyrintu mých myšlenek, abych bloudil bez konce. Tak srdce se mu vzpírá, poněvadž zanedbává lásku, popíraje skutečnost mužů a žen. Příroda je tak proniknuta lidským životem, že něco lidskosti je ve všem a v každé jednotlivosti. Tato teorie mi přírodu od-cizuje a nevysvětluje příbuzenství, které pociťujeme k ní.
Idealism buď pro nás za nynějšího stavu vědění pouze užitečným úvodním předpokladem, který nás učí o věčné různosti mezi duší a světem.
Ale když, sledujíce neviditelné kroky myšlení, se otážeme: Odkud je hmota? a Kam směřuje? mnohé pravdy vystupují ze zátiší vědomí. Poznáváme, že to nejvyšší je stále přítomno duši lidské; že ona vznešená, vše-obsáhlá podstata, která není moudrostí ani láskou, ani krásou ani mocí, nýbrž vším najednou, je to, proč všechny věci existují a skrze co existují; že duch tvoří; že za přírodou a. v přírodě je duch; a že působí na nás jednotný a nesložitý ne zvenčí, t. j. v prostoru a čase, ale duševně nebo skrze nás samé: proto duch, t. j. Nejvyšší Bytost, nestaví přírody okolo nás, ny^brž skrze nás, jako život stromu žene nové výhonky a listy starými póry. Jako rostlina na zemi, tak člo-
59
■        •
kolika málo rostlin: obilí a jablek, bramborů a vína. Není krajina, jejíž každý kmit září vznešeností, pohledem božím? Ale*ždá se to poukazovati na neshodu mezi člověkem a přírodou, že nemůžete volně obdivovati se vznešené krajině, když dělníci kopou hned vedle v poli. Básníku připadá jeho. radost trochu směšnou,  pokud není lidem s očí.
61
VIII
NAVÉSTI.
V badání o zákonech světa a o stavbě věcí nejvyšší důvod je vždy nejpravdivější. Co se zdá sotva možným pro svou vy-tříbenost, je často malé a temné, poněvadž tkví nejhlouběji v mysli mezi věčnými, pravdami. Empirická věda' je s to, aby zakalila rozhled a poznáním výkonů a pochodů oloupila badatele o mužné pozorování celku. Učenec stává se nepoetickým. A nejsečtělejší přírodozpytec, který věnuje dokonalou a zbožnou pozornost pravdě, pozná, že mu zbývá ještě mnohému se učiti o jeho poměru k světu a že se tornu nenaučí sčítáním nebo odčítáním nebo jiným přirovnáváním známých kvantit, nýbrž nenaučenými intuicemi, stálým ^sebe-pozorováním a úplnou pokorou. Postřehne, že- jsou daleko lepší schopnosti než přesnost a neomylnost, že pouhé hádání je často plodnější než nezvratné tvrzení, a že sen může nás přivésti hlouběji do tajemství přírody než sto promyšlených pokusů. 62
poněvadž je jeho nejchytřejším obyvatelem, nýbrž poněvadž je jeho hlavou a srdcem a nalézá něco svého v každé důležité i nepatrné věci, v každé vrstvě hory, v každém novém zákoně barev, faktu astronomie, atmosférickém vlivu, které pozorování a analyse objevují. Pocit tohoto tajemství inspiruje musu Jiřího Herberta, spanilého žalmisty sedmnáctého století. Následující řádky jsou částí jeho malé básně o člověku.
Člověk je samá souměrnost,                   i
Pln proporcí, jeden úd k druhému,
A k celému světu okolo.
Každá část může nazývali druhou sestrou;
Neboť hlava s nohou jsou v osobním přátelství
A obě s měsícem a s vlnami.
Nic nešlo tak daleko,
Aby to člověk nechytil a nechoval jako svou kořisl;
Jeho oči nejvyšší hvězdu sesadí,
On sám je celý svět v malém.
Byliny rády léčí naše maso, poněvadž
Je nalézají sobě příbuzným.
Pro nás vělry vanou,   .
Země odpočívá, nebe se pohybuje, a prameny prýští; Ničeho nevidíme, co nepřináší nám dobra, Blaha a bohatství; Vše je buď mísou pokrmů, Neb schránkou rozkoše. Hvězdy nás k spánku ukládají, 64
Vždyť i fysiolog 'i přírodozpytec opomíjejí právě těch nejdůležitějších záhad, které mají býti rozřešeny. Není tak důležito pro člověka, aby znal všechny, jednotlivce živočišné, jako spíše, aby poznal, odkud pochází a kam směřuje ta jeho despotická snaha po. jednotě, která stále odděluje a třídí věci, snažíc se proměniti věci nejrůznější v jednu formu. Hledím-li na bohatou krajinu, je pro mne méně důležito vypočítávati přesně navrstvení jednotlivých slojů, než věděti, proč každá myšlenka mnohosti odpadá při klidném pocitu jednoty. Nemohu se nadchnout pro přesnost detailů, pokud není zmínky o poměru věcí a myšlenek, o metafysice nauky o korý-ších, botaniky, umění, tak aby patrný b,yl poměr tvarů květin, lastur, živočichů, stavitelství k duchu a věda postavena byla na ideách. V přírodovědeckém kabinetě pocítíme jakési tajné poznání a sympatii k nejneohra-banějším a nejvýstřednějším podobám zvířat, rybt hmyzu. Američan, který byl ve svém okolí obmezen na budovy, stavěné dle cizích vzorů, je překvapen, vstoupiv do Yorkské kathedrály nebo do chrámu šv. Petra v Římě, pocitem, že tyto stavby jsou také napodobení — jemné kopie nějakého neviditelného pravzoru. A věda není dosti lidská, pokud přírodozpytec přehlíží onu shodnost, která trvá mezi člověkem a světem, jehož je pánem, ne
63
■■___.,■■■-     - •'■■-:..   :- : ■'■ ■■  ■;; — :■    ■.■_.••■      ■    -   ____________________________________________________
Noc stahuje záclonu, kterou slunce vytahuje. Hudba a světlo doprovázejí naši mysl. Všechny věci našemu tělu jsou příbuzný Svým původem a bytostí svou; naší duši Svým vzrůstem a příčinou svou.
Více sluhů čeká na- člověka,
Než on si povšimne. Na každé stezce
Pollape něco, co by mu ulehčilo,
Když nemocí bledne a slábne.
O mocná lásko! Člověk je svět jeden a má
Druhý k svým službám.
Pozorování pravd tohoto druhu láká lidi k vědě; ale ztrácíme s očí cíl, hledíme-li toliko k prostředkům. Se zřetelem k této krátkozrakosti vědy, připustíme mínění Platonovo, že „poesie se přibližuje více životní pravdě než věda." Každé tušení a každá věštba naší duše má právo na jisté uznání, a tak učíme se dávati přednost nedokonalým teoriím, nápadům, které obsahují záblesky pravdy, před uspořádanými soustavami, které nás^ nenechají nic tušit. Moudrý spisovatel nocítí, že své tvůrčí touze se tenkráte nejlépe zavděčí, když objeví nové pole badání n tak vznítí naději na novou činnost strnulého již ducha.
65
s   ohnem   nejsvetějších   citů,   pak   Dúh   opé* vejde do prírody.
Nebude treba, když mysl je takto připravena pro studium, hledati předmět. Zaručená známka moudrosti je, nalézti zázračné v obyčejném. Co je den? Co je rok? Co je léto? Co je žena? Co je dítě? Co je spánek? Naší sleposti věci tyto zdají se bezvýznamné. Vymyslíme si něco, abychom skryli bezvý-znamnost faktu a podrobili jej, jak říkáme, vyššímu zákonu mysli. Když ale ten fakt pozorujeme v světle ideje, náš výmysl vadne a mizí. Vidíme skutečný vyšší zákon. Moudrému člověku je fakt pravou poesií a nejkrásnější bajkou. A tyto divy jsou před našimi vlastními dveřmi. Vy jste také muž. Muž a žena a jejich společný život, chudoba, práce, spánek, strach, štěstí jsou vám . známy. Vězte, že žádná z těchto věcí není povrchní a že každý jev má své kořeny v schopnostech a citech našeho ducha. Zatím co abstraktní otázka zaměstnává vaši mysl, příroda ji ve skutečnosti předvede, aby rozřešena byla vašima rukama. Stálo by to za trpělivé studium srovnati bod za bodem, zvlášť v důležitých krisích života, naši denní historii s vzrůstem a pokrokem idejí v mysli.
Tak budeme konečně hleděti na svět novýma očima. Odpoví nám na marné vyptá-•vání   intelektu   „Co   je   pravda?"   a   na   o-
70
tázku  citu   „Co je  dobro?"   tím,  že  pasivně se  odevzdá  vychované  naší vůli.   Potom  se vyplní, co pravil můj básník: „Příroda není pevná, nýbrž tekutá. Duch mění, zpodobuje a hotoví  ji.  Nehybnost a  nerozumnost  přírody znamená  nepřítomnost  ducha; 'čistému duchu je tekutou, létavou, poslušnou. Každý duch vystaví si sám dům a nad svým domem svět  a   nad   svým   světem   nebe.   Vězte  ledy, že svět existuje pro vá.s. Pro vás je ten jev dokonalý.   Můžeme  jen   viděti   to,   co   jsme. Vše, co Adam měl a co Caesar mohl, máte a můžete. Adam nazýval svým domem nebe a zemi;  Caesar nazýval svým  domem   Řím; vy   nazýváte   svým   snad   přištipkářský   krámek, sto jiter zorané půdy,  komůrku  učencovu. A přec váš domov je zcela tak veliký jako jejich, ač se tak krásně nenazývá. Stavte tedy svůj vlastní svět! Jakmile přizpůsobíte svůj život čisté ideji své mysli, svět rozvine své velké rozměry před vámi. Odpovídající převrat věcí bude provázeti příliv ducha. Ihned nepříjemné úkazy, vepř, pavouci, hadi, mory, blázince,  vězení,  nepřátelé zmízejí; jsou  dočasnými a nebude jich více. Zápach a špínu přírody slunce vysuší a větry odnesou. Jako když léto přichází s jihu a roztavuje sníh   a tvář země se zelená před ním, tak přibývající duch vyzdobí  svou  cestu  krásou  a zpěvem, které   ho   okouzlovati   budou;   stvoří   krásné 71
- »m».*»*»»»^
tváře, teplá srdce, moudré řeči, hrdinské skutky podél své cesty, a zlo nebude více spatřeno. Nastane království člověka nad přírodou, — moc, která předčí náš sen o moci boží — a člověk nebude se diviti více, než slepec, který ponenáhlu nabývá jasného zraku."
r>