A MAÍ Stanislav KUČERA 1991 10 1. UYOD IX NÁRYS PROBLEMATIKY Významným organizačně-technickým i odborným úkolem v době vrcholových příprav a na počátku existence Národního parku Šumava (NPŠ) bylo vytvoření vnitrní zonace území NP, a to především vymezení zóny I. Zásadní význam úkolu spočíval v nutnosti zodpovědně vymezit tuto zónu, jako území s nejvyšší koncentrací přírodních hodnot. Jedním z nejvhodnějších přístupů k řešení takového úkolu je přístup geobotanický. Ten pro hodnocení území využívá především charakteru vegetace (v nejširším smyslu). Vegetace dobře odráží charakter prostředí i stanovišť až do úzce lokální úrovně, včetně antropických vlivů. Tento způsob hodnocení upřednostňuje i aspekty geomorfologické, se zaměřením na periglaciální jevy, což je pro vrcholovou oblast Šumavy velmi vhodné. Na základě vzniklé potřeby jsem byl proto vyzván MŽP ČR k vyhodnocení potenciálně nejcennější části území NPŠ z hlediska geobotanického pro potřebu upřesnění hranic zóny I tak, jak byly navrženy ve vnitřní zonaci NP. To je hlavním předmětem této expertizy. Rychlý vývoj událostí kolem vzniku NPŠ^v průběhu roku 1991 však poněkud předběhl původní předpoklady. Po dohodě se zadavatelem tak byla původní tématika, více zaměřená k výzkumu a zhodnocení základních vybraných ekosystémů (rašeliniště, mokřadní lesy, prameniště), modifikována praktičtějším směrem, aby výsledky mohly urychleně vyústit do technických opatření. Na jedné straně jsem proto využil starších obsáhlých znalostí z jižní části zájmového území a na straně druhé jsem se věnoval především prospekci v severní, mně doposud méně známé části území. Již před pololetím bylo nezbytné poskytnout základní informace pro upřesnění hranic zóny I - proti předpokladu se to proto dělo operativními konzultacemi a nikoliv na základě písemného rozboru, byť předběžného. Předpokládaný materiál má proto v této části spise povahu komentáře k poskytnutým výsledkům a jejich zdůvodnění, nežli charakter ucelené studie. Poznámka: Vzhledem k povaze této zprávy upouštím od uvedení souborného výčtu použité literatury, který by musel zahrnout desítky citací prací z různých oborů přírodních věd. K vlastní tématice flóry a vegetace bylo ze zájmového území v novějším, poválečném období, uveřejněno jen nemnoho podstatnějších prací. Z autorů, kteří v novějším období v tom- U to oboru podstatněji přispěli k poznatkům o určitých úsecích této oblasti, dlužno jmenovat: Albrecht, Holub, Král. Nesvadbová, Sofron, Skalický, Moravec, Šandová, Balátová-Tuláčková, Štěpán, Vaněček, Vondráček. Vorel. K určitým aspektům pohledu na flóru a vegetaci a k floristickému průzkumu některých částí VVP Dobrá Voda přispěl v nedávných letech tým pracovníků BÜ ČSAV v Průhonicích (KOPECKÝ a kol.) v rámci účelového výzkumného úkolu. Při zpracování jsem proto vycházel především z vlastních poznatků, získaných v období od roku 1970 do dneška. Poděkování Děkují srdečně pracovníkům VLS Sušice p. Ing. Hofmannovi a p. Ing. Šťastnému, pracovníkům Správy CHKO (nyní NP) Šumava i pracovníku MŽP ČR p. Ing. F.Urbanovi za podnětné diskuse a technickou i organizační pomoc, jimiž podpořili zpracování tohoto úkolu. Třeboň. 1992 RNDr. Stanislav Kučera 12 MAPA I. VYMEZENÍ PRACOVNÍHO ÚZEMÍ (orig. S. Kučera) 13 novišť, porostní stadia, ovlivněná způsoby hospodaření minulého i současného, atd. Jistě - je možno ze dne na den ukončit hospodaření a nechat vše přírodě. Nehledíme-li na čas, vegetace si poradí, „ostrov" zůstane zelený, jen vnitřní struktury budou podléhat proměnám. Měřítkem času pro regeneraci lesa bude ovšem v takovém případě několik staletí; cesta k relativní stabilizaci může trvat i více jakjedno tisíciletí. Trochu dlouho na lidský život, byť prodloužený pamětí blízkých generací... Středoevropské lesnictví má mnoho zkušeností -jen málo z nich však může využívat tam, kde je pod stálým tlakem produkčních cílů. Proč je právě zde nevyužít k rychlejšímu převedení exploatované, místy až zdevastované krajiny do přijatelnějšího stavu, který by byl přechodným stupněm k budoucí harmonii? Svah po svahu, porost po porostu tak, jak si to jejich současný stav a stanoviště žádá. Také kulturní bezlesí není žádoucí převést šmahem na les a krajinu tak zhomogenizovat a zlikvidovat tím i některé unikátní typy nelesní vegetace, o druhovém bohatství nemluvě. Současné spory o budoucnost centrální Šumavy, na teoretické úrovni, jsou především sporem obou těchto koncepcí. Ty jsou sice z pozice dílčích kroku a Časového rozvrhu zásadně odlišné, ale jejich dlouhodobé, výhledové cíle se takřka ztotožňují. Praktické nebezpečí prvé koncepce spočívá v tom, že v podstatě jde o přímočarou aplikaci „čisté" ekologické teorie. Z tohoto hlediska jí nelze mnoho vytknout a bude proto zřejmě mít vždy vlivné zastánce v některých významných odbornících, postrádajících jinak smysl pro praktický život. I pro bohatou společnost s liberálním, demokratickým zřízením, je však v dané geografické oblasti tato koncepce sotva přijatelná. Nebezpečí koncepce druhé je naopak v její výhodnosti a přijatelnosti, pro praktický život. Jinak řečeno - nevylučuje, ba přímo předpokládá a doporučuje hospodářské využití převážné části území, byť pro ně staví diferencované limity. Tím je, samozřejmě, na rozdíl od koncepce předchozí, i přijatelnější pro jakýkoliv politický a hospodářský systém. Tato koncepce předpokládá morální i ekonomickou motivaci obyvatel, neboť zajištění příznivého stavu a vývoje krajiny především permanentními kontrolními a sankčními opatřeními, není myslitelné. Při její aplikaci samozřejmě hrozí stálá možnost bezděčného či záměrného nedodržování přijatých limitů pro lidské aktivity. V současné době je toto nebezpečí vysoké a nelze je podceňovat. Je však pravděpodobné, že se vzrůstající stabilitou společnosti a uvědoměním místních obyvatel, se toto riziko výrazně sníží. 16 Jsem zastáncem tohoto druhého směru a z této pozice vycházím při řešení zonace i v dalších námětech (blíže v příslušných kapitolách). Dílčí hospodářské zásahy, cílené více než k produkci především k postupné stabilizací a regeneraci porostů, považuji za zcela samozřejmé a nezbytné v zóně II. Za velmi potřebné a v mnoha případech i zcela zásadní a podmiňující však považuji podobné zásahy, zacílené zcela mimo produkční funkci porostů, také v mnoha biotopech zóny I. Domnívám se, že zcela, bez zásahu mohou v celém rozsahu této zóny zůstat jen přirozené lesní porosty s charakterem edafických klimaxu a podmíněně i větší celky přirozených porostů klimatického klimaxu ve vegetačních stupních s výrazným zastoupením listnáčů. Odstupňované zásahy vyžadují všechny typy antropogenního, byť přirozeného bezlesí v této zóně, pokud je žádoucí jejich částečně nebo úplně bezlesý charakter udržet. Současné vymezení zóny I v centrální části Šumavy realizované na základě různých dílčích návrhů, včetně této expertizy, má řadu menších nedostatků (blíže viz kap. 4.2). Až na některé případy (tamtéž), o jejichž nápravu je třeba urychleně usilovat, však zahrnuje všechny plošně nejvýznamnější segmenty nejcennějších úseků zdejší přírody. Je proto přijatelným základem pro další upřesňování a precizování a zejména pro tvorbu detailních plánů asanačních a stabilizačních opatření. 2. Pracovní území zahrnuje kulminační oblast centrální Šumavy a převážně je tak součástí orografického celku Šumavské pláně; jen malý SZ cíp náleží Zeleznorudské hornatine. S ohledem na účel této zprávy neuvádím komplexní přehled přírodních a kolonizačních poměrů a omezím se pouze na výběr některých údajů, bezprostředně potřebných pro pojednávanou tématiku. Klimaticky jde o území vesměs velice drsné, kde se uplatňují jak faktory prosté nadmořské výšky, tak extrémy mezo- a mikroklimatické: často v pozoruhodných kombinacích. Mírnější, spíše již pošumavský ráz, i když s velkými místními kontrasty, má SZ okraj území v okolí Hartmanic. Jihozápadní a západní příhraniční úsek je území s nejvyšší koncentrací geomorfologických a paleopedologických jevů odrážejících podmínky periglaciálního klimatu v průběhu posledního glaciálu a v období jeho odezníváni (kary s glaciálními jezery i bez nich, karoidy, nivační 17 listy a stupně, kryoplanační terasy, mrazem tříděné půdy, soliťlukční sedimenty a pohrbené pudy fosilního charakteru, pohrbené zpevněné suťové pokryvy, rozvlečené suťové pláště, sutě a kamenná moře, atd.). To se odráží i v zastoupení cenných až unikátních typů zdejší vegetace. Existuje zde velmi výrazné kauzální propojeni geologických a geomorfologických faktorů, s výrazným vlivem na vegetaci a výsledným krajinotvorným efektem. Zásadní význam v tomto směru má kombinace a střídání rul (injikované ruly a bioticko-muskovitové pararuly) s horninami granitoidního charakteru (středně zrnité granodiority weinsberského typu a jemnozrnější granodiority srnského typu). Přesto, že v území plošně převládají ruly a pararuly, jsou lokální intruse granitoidň, nezjistitelné z běžných geologických map, takřka všudypřítomné. Rozdílné fyzikální vlastnosti, snazší zvetrávaní, výraznější zvodnění po puklinách a na kontaktech s rulovým masivem dávají, zejména při SV. V a S orientaci svahů, dobré předpoklady pro vznik četných konkávních tvarů (kary a zejména četné káro i cly, apod.). Také tvorba blokových sutí a kamenných moří. opět podmiňující specifické typy vegetace, je pro granitoidy charakteristická. Tam, kde se hlubinné vyvřeliny granitoidního typu uplatnily ve větších celcích při jinak bohaté síti povrchových toků, jsou zřejmě v důsledku intenzivního zvetrávaní, odnosu a sedimentace písčitých zvětralin, hlavní příčinou vzniku kotlinovitého makroreliéfu. Na takové situace jsou vázány nejpozoruhodnější rozsáhlé soubory unikátních typů vegetace - především rašelinišť, pramenišť a různých typů mokřadních lesů (např. prostor Knížecí Pláně - Ždárek, na rozdíl od rulového úseku Bučiny, kotlina Luzenského potoka na J od Březníka, Rokytské slatě včetně dalších návazností směrem k východu a především potom kotlina na středním toku Křemelné: Novohůrecká rašeliniště a celý úsek jedinečné krajiny odtud k VJV, směrem na Frauenthal). V malém měřítku se podobni situace v celé příhraniční oblasti mnohokrát opakují, což vytváří nečekaný efekt nesmírné stanovištní (a tedy také vegetační) pestrosti a různorodosti. Do jaké míry se na tomto kontrastu rul a granitoidň podílí též rozdíly v obsahu živin ve zvětralinách. není jasné. Lze však soudit (CHÁBERA in lit.), že jde o podíl celkem zanedbatelný. Celá oblast je pozoruhodná i vysokou koncentrací relativně vodnatých povrchových toků, které opět podmiňují výjimečnou pestrost biotopů na ně vázáných. Celkově drsné přírodní podmínky neumožnily výraznější plošné osídlení, zejména v nejvyšší, příhraniční části oblasti. Různé kolonizační průniky podmíněné specifickými účely jsou však doloženy již od středovč- i;< ku. V těchto ranných obdobích již fungovaly koridory obchodních stezek - a to nejen od západu a .ÍZ, v severní části území, ale také přímo od jihu, Luzenským údolím, tvořícím poměrné průchodný koridor přímo v nejvyšší částí pohoří. Existence rozsáhlých sejpových polí přímo při státní hranici pod Roklanem, J Roklanské nádrže, i na její ploše, dokumentuje další příčiny velmi ranného, byť jistě jen epizodického průniku lidských komunit do těchto oblastí. Hřebenové překopy žil na temeni hory Křemelné (tzv. „Sněžné jámy") jsou pravděpodobně též pozůstatkem středověké těžby stříbrných rud. Tato níže položená oblast však v té době měla již určité stálé osídlení (doložené rychty Stodůlky a Vysoké Lávky). Nejvýznamnější kolonizační průniky do vyšší části území se však uskutečnily teprve se zakládáním skelných hutí (y této části Šumavy především až v 17.-18. století). Rada takových lokalit sice časem opět zanikla, ale vcelku tato činnost působila první „trhliny" v přirozené lesní vegetaci. I zprvu a dlouhodobě úspěšné sklárny sice časem zastavovaly výrobu, ale osídlení zůstávalo, případně se i poněkud rozšiřovalo. Obživa obyvatel se postupně orientovala především na práce v rozvíjejícím se lesnictví (včetně dopravy dřeva vodní cestou) a na dobytkářství. Tak se i v nejvyšší, pohraniční části území postupně vytvořil, byť převážně až v průběhu 18. a 19. století, obraz mírně rozčleněné, převážně lesnaté krajiny, jak ji známe dnes. Charakter většiny lesů se samozřejmě během posledních dvou století zásadně změnil. V nejnovějších obdobích vývoje od počátku 50. let byla převážná část přírody v zájmovém území v příznivém i nepříznivém smyslu ovlivněna opatřeními vyplývajícími z existence a režimu rozsáhlého hraničního pásma a vojenského výcvikového prostoru (na části území kombinací obou). 3. ZHODNOCENÍ ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Cílem této stručné kapitoly není exaktní výčet hodnot flóry a vegetace zájmového území. To může být teprve předmětem další etapy práce po doplnění terénního průzkumu některých úseků severní části území a odstranění určitých existujících disproporcí. Jde pouze o stručné upozornění na celkový charakter a specifické zvláštnosti vegetace v jednotlivých částech zájmového území. S ohledem na praktickou potřebu a snazší využití je řazení provedeno nikoliv seskupením dle ekosystémů či vegetačních jednotek, ale územné. Pracovní území je pro tento účel rozděleno do deseti úseků (viz mapa č. 1). Úseky jsou vymezeny ± účelově, formálně, bez nároku na 19 5. DOPORUČENÍ PRO OCHRANNÝ REŽIM Jedním z důležitých úkolů v současné počáteční etapě existence NPŠ je určení základních směrů ochranného režimu pro hlavní přírodní systémy v tomto území. Naopak, nahlíženo z druhé strany, jde o určení možných směrů a limitů působení činností, tyto systémy zásadně ovlivňujících. Tato témata by měla být ústřední součástí plánu péče o NP, který bude nutno v dohledné době připravit, předložit k diskusi odborníkům i místnímu obyvatelstvu a v definitivní podobě jej učinit hlavní směrnicí pro práci orgánů odpovědných za plnění poslání NPŠ. Předkládám proto tuto kapitolu jako vedlejší, praktický výsledek zadané ezpertizy, zpracovaný na pozadí zkušeností ze dvou desetiletí geobotancké práce na Šumavě, i jako svůj osobní příspěvek do snůšky různorodých názorů, z nichž se může a musí vytříbit přijatelná verze plánu péče o národní park. 5.1. HOSPODAŘENÍ V LESE Les je vůdčím a určujícím ekosystémem v zájmovém území. Stavem a charakterem lesa je ovlivňován a někdy i podmiňován stav jiných, kontaktních ekosystémů, zásadního významu - např. rašelinišť. Péče o les bude proto vždy, zejména však v této centrální části pohoří, kostrou a nejvýznamějším článkem péče o národní park. Jako geobotanik jsem se při průzkumu a hodnocení stavu území zabýval lesy z hlediska ekosystému - nikoliv otázkami technickými a ekonomickými, které sice akceptuji v souvislostech, ale ve své podstatě jsou mi vzdáleny. Pokud proto navrhuji určitá opatření, činím tak pouze z hlediska výhledových cílů. Cesty k jejich uskutečnění jsou plne v nikách účelově zaměřeného, praktického lesnictví. Jak vyplývá z kap. 3.1., v zájmové oblasti zcela převládají lesní porosty nad bezlesím. Z hlediska potřeb ochrany přirozené vegetace a genofondu jsou největší hodnotou zájmového území lesy charakteru edafických klimaxů. Jsou vyvinuty na organominerálních půdách raše-linného charakteru, na často specifických typech minerálních, někdy zamokrených půd, vázaných svým vznikem na geomorfologické děje periglaciálního charakteru z období odeznívajícího gladiálu a raných období doby poledové. Ty jsou právě zde vyvinuty v úhrnu na velkých plochách a v široké variabilitě. 2 40 Smrčiny jako klimax klimatický, zastoupené v nejvyšším stupni příhraniční oblasti, jsou v úhrnu dosti poznamenány hospodářskými zá_sa-hy. Až na jisté velmi cenné části nevelké rozlohy, (Špičák - Plattenhausen, JJV svahy Lakabergu, Z svah Velké Mokrůvky, na údolních svazích v mozaice s edafickými klimaxy v území porůznu), mají co do struktury úplnou převahu znaků kulturního lesa, byť s četným zastoupením úseků přirozenějších a s výraznou koncentrací cenných, autochton-ních eko- a morfotypů smrku. Klimatické lesní klimaxy v nižších vegetačních stupních byly vesměs ovlivněny hospodářskou exploatací lesa. Tak menší zbytky.cennějších porostů horských smíšených lesů přirozeného složení se dnes nacházejí prakticky pouze na J svazích Ždanidel a na svazích údolního systému Debrníku VJV Železné Rudy. Je samozřejmé, že i zcela kulturní a stejnově-ké kultury s vyšším zastoupením buku, nebo přerostlé pastevní pařeziny, významně zvyšují pestrost vegetace, umožňují přežívání doprovodných druhů podrostu a jsou talc potenciálními rezervami pro regeneraci přirozené lesní vegetace. Takové porosty jsou hojně zastoupeny zejména v oblasti mezi Hůrkou a Železnou Rudou a roztroušeně potom takřka v celém území. Současný všeobecně nedobrý stav le.su, v zájmovém území je celkem znám. Také jeho příčiny byly již předmětem mnoha více či méně kvalifikovaných rozborů, k nimž sotva mohu z pozice geobotanického výzkumu cokoliv zásadního dodat. Důležitější je hledat cesty k nápravě pro budoucnost, byť zatím spíše jako dílčí opatření, než jako systematickou činnost. Pro tu dosud chybějí předpoklady právní i fyzické. *' Zásadní teoretická východiska, z nichž vycházejí i návrhy na dílčí opatření jsou uvedena v kapitole 1.3. Ve vztahu k lesním ekosystémům z nich vyplývá naléhavá potřeba účelového hospodaření, a to nejen v porostech řazených do zóny II, ale též - a to je velmi důležité připomenout - v celé řadě porostů řazených již t. č. do zóny I. Jen níi dodrženi léto zásadní podmínky mohu považoval za přijatelné současné vymezení zóny I na lesním fondu, na němž jsem se spolupodílel. Velmi povšechně lze zobecnit, že z hlediska této koncepce je možno dlouhodobě s výhodou ponechat bez zásahu z celkové rozlohy zdejších dnešních lesů pouze porosty s charakterem azonálním (agradálním) a většinu extrazonálních. V podstatě se tedy jedná o edafické klimaxy, (t.j. porosty na půdách rašelinných, zamokrených, suťových, či jinak obohacených horninným skeletem, nebo na jiných extrémních stanovištích). Samozřejmě, že i v těchto případech jde často o částečně kulturní 1 Správa NPŠ - ing. Hladil in - považuje cesty k nápravě jednoznačně za systematickou činnost. 41 porosty, někdxLQ-..!lullur.y,vzniklé, umělou, obnovou. Charakter stanovišť i genofond dřevin - ediťíkátorů vsak dává, celkem dobré.předpoklady pro existenci a regeneraQi.po.i:ostÍLbezynějších zásahů. Charakter mnohých takových porostů na ne zcela vyhraněných stanovištích bývá přechodný a o jejich vyčlenění z vlivu obvyklých hospodářských zásahů může být spor. Stejně tak, zejména v případě porostů na rašelinných a zamokrených půdách, mohou být někdy námitky proti ochraně porostů před jinak logickými zásahy hospodaření, zejména proti odvodňování - a to především z titulu „nepříznivého" ovlivnění návazných lesních úseků, v nichž se hospodaří, byť též účelově (zóna II). Takové případy by měly být vždy řešeny v oboustranné dohodě, pokud možno ve prospěch přirozené lesní Vegetace. V přirozených lesích klimatického klimaxu je situace složitější. Oinezíme-li se striktně na vlastní zájmové území, kde v nižších vegetačních stupních se jedná o nečetné menší celky, naštěstí věkově dosti roz-různěné (Ždanidla. Debrník - Medvědí hrby), mohou tyto být ponechány, i když asi jen po určité období, též bez zásahů. Porosty smrkového stupně jsou však vesměs silně ovlivněny historickými hospodářskými zásahy, a jejich současný zdravotní stav v důsledku působení zhoršujících se vnějších faktorů, je velmi špatný. V takových případech by byly namístě zásahy podporující obnovu, případně úzce lokálně a výběrově prováděná obnova umělá. Praktický výpadek obnovy takových porostů. v důsledku chyb v hospodaření, zanedbání i zhoršování vnějších faktorů prostředí, je zásadním a smrtelným nebezpečím pro jejich přežívání a reprodukci. Bez zasahuje samozřejmě žádoucí zachovat v tomto vegetačním stupni vzácné úseky porostů, mající dosud ± přirozený charakter, na některých lokalitách (hraniční hřeben Z Luzného. JTV svahy Laka-bergu). I tam je však otázka, na jak dlouho ... Je zřejmé, že při přijetí takové koncepce péče o lesy v zájmovém území by situace nemusela být znepokojující, kdyby: a) převážnou většinu výměry lesa ve všech vegetačních stupních zájmového území, vytvářející rámec a ochranné pozadí pro víceméně dochované porosty nejcennějších typů lesní vegetace, netvořily středně až silně poškozené kultury, v mnoha úsecích otevřené kalamitními a těžebními holinami nebezpečných rozměrů a lokalizace, často s nezajištěnými hranicemi; b) byl k dispozici dostatek finančních zdrojů, zručných a morálně kvalitních pracovních sil a odpovídající techniky na zabezpečování základní i speciální péče o lesy národního parku; 42 c) vymizela vzájemná nedůvěra mezi orgány státní ochrany přírody (MŽP). podniky hospodařícími v lese (Státní lesy a VLS) a orgány místní správy a samosprávy (Okresní a obecní úřady) - která má doposud velmi reálné a přetrvávající příčiny na straně všech partnerů; d) po léta a doposud existovala zcela rozdílná koncepce lesního hospodaření v lesích NPBW, v lesích české části území, obhospodařovaných podniky státního sektoru, a v lesích organizací (stát a velkostatky), hospodařících na lesním fondu mimo NPBW v přilehlé oblasti Bavorska. Protože vyřešení všech těchto okruhů problémů je zatím více v oblasti utopie, než reality, zatím mají zřejmě naději spíše dílčí opatření v jednotlivých okruzích tak. jak jsou dále pojednána. Ke skupině a) Je nutno okamžitě a průběžně zakládat semenné plantáže (školky) vybraných místních proveniencí domácích dřevin (smrk, borovice lesní, borovice blatka stromovitá i klečovitá, javor klen, javor mléč, jilm horský, lípa velkolistá. bříza bílá: místní osvědčené ekotypy. jeřáb ptačí: respektovat fenologickou variabilitu, jíva); jako výběr z osvědčených, na Šumavě zdomácnělých, vhodných morfo- a ekotypů. Všechny plantáže zakládat v diferencovaných podmínkách, avšak v úhrnu v co největších možných plochách. Lze očekávat, že v průběhu cca 5 let se vyjasní základní politické a ekonomické podmínky a možnosti ve státě a v té souvislosti i základní směry a možnosti péče o NPŠ. V té době již může být první část potřebného sadebního materiálu v dostatečném množství a potřebné druhové rozmanitosti k dispozici. Pokud se v přirozené soutěži uplatní varianta ponechání centrální oblasti NPŠ volnému vývoji, bude možno vypěstovanou sadbu úspěšně uplatnit v jiných oblastech ČR. Domnívám se, že právě v zájmovém území jsou výjimečně vhodné podmínky pro založení takových plantáží, při možné minimalizaci nákladů na jejich provozně-technické zabezpečení. Jde především o lokality částí některých cvičišť a střelnic v bývalém VVP. Z hledisek stanovištních by byly potenciálně vhodné např.: Hůrka, Vysoké Lávky, Höhal-Bor; speciální lokalita pro vybranou sadbu horského smrku pak někde v prostoru Vlčích jam (t.Č. kalamitní a těžební holiny, v sedle mezi Lakabergem a Polomem, spíše již na fondu ZčSL Ž. Ruda). Takový postup by měl i další nezanedbatelnou výhodu: pomohl by oddálit definitivní rozhodnutí o budoucnosti takovýchto druhotně nelesních lokalit, jejichž dosavadní způsob využívání skončil. Takové rozhodnutí, ať jakékoliv přináší totiž v současné době nezanedbatelná rizika. 43 ' • Při asanačních těžbách, resp. výklizování dřevní hmoty, je třeba v nejvyšší možné míře respektovat přilehlé úseky přímo nepoškozené vegetace, zejména rašeliniště, a ponechávat jim dostatečné ochranné zázemí. Vztah stavů jelení zvěře k ochraně lesa je v zájmovém území velmi vVznamný a mnohokrát diskutovaný. Současné stavy jsou z mnoha růžích příčin v průměru značně vysoké. Z hlediska potřeb a opatření 0chranného režimu v nejbližší budoucnosti jsou pak dokonce neúnosně vVsoké. Můj pohled na tuto problematiku vychází z potřeb ochrany vege-tace a lze jej vyjádřit míněním „čím méně, tím lépe a nejlépe vůbec ne". JeJení zvěř, totiž kromě snad určitých prospěšných disturbancí. které PLlsobí v jistých typech rašeliništní vegetace, nemá v zájmovém území pro vegetaci žádný příznivý vliv. Bezděčný historický pokus na schwar-zenberských šumavských panstvích, provedený v 1. polovině 19. století, s ^loučením vlivu jelení zvěře ukazuje, že jak blahodárný vliv měl tento úpadek, a to v tehdejších jinak podstatně příznivějších vnějších podmíniti, na charakter tehdy obnovovaných lesních porostů. Extrém úplného hrazení jelení zvěře ze šumavské přírody samozřejmě nepřichází v úvahu - z hledisek ekologických, estetických, kulturních a především e!