TÉMA
M.I S-
KARL FRIEDRICH SINNER
Divoký les
O významnosti ochrany divočiny nepochybuje ani ředitel Správy Národního parku Bavorský les. Klade si však zcela zásadní otázku: Vydržíme nezasahovat do přírodního dění? My lidé, kteří jsme uvykli mít všechno ve své režii?
Kolem hor Bavorského lesa Falkenstein, Roklan (Rachel) a Luzný (Lusen) se podél hranice s Českou republikou rozprostírá nejstarší německý národní park — Národní park Bavorský les. Společně se sousedním Národním parkem Šumava na české straně tvoří největší chráněnou lesní oblast střední Evropy. Je to jediné místo mezi Atlantikem a Uralem, kde je přírodě umožněno se na tak velké ploše rozvíjet podle svých zvláštních zákonů do podoby jedinečného divokého lesa.
Síť tří set kilometrů značených turistických stezek, dvou set kilometrů cyklostezek a osmdesáti kilometrů běžeckých tratí otevírá hostům tuto oblast v létě i v zimě. Panorama horských vrchů umožňuje daleký rozhled do širokého prostoru lesů bavorsko-českého pohraničí. Návštěvníka potěší vysokohorské slatě a louky,
bájemi opředené Roklanské jezero (Rachelsee) a čisté horské potoky. Poznává údolní lužní smrkové lesy, o něco výše smíšené smr-ko-jedlovo-bukové porosty a nad úrovní 1200 metrů nad mořem horské smrkové lesy. Poskytují přístřeší i tak zřídka se vyskytujícím živočišným druhům, jako jsou výr, datlík tríprstý, strakapoud bělohřbetý, puštík bělavý nebo kulíšek nejmenší. Usídlili se zde dokonce rys a čáp černý a na pastvinách i v dolinách můžeme spatřit kvést český hořec.
Tolerance jednoty v různosti
Již dvaatřicet let existuje Národní park Bavorský les bez zásahů člověka jako chráněná oblast, vzniklá kulturním rozhodnutím — vzniká
22
Sedmá generace 112005

TÉMA
Pohled na odumřelý strom nabízí jiný zážitek než pohled na živý strom, poražený strom nebo opracované dřevo. Pro návštěvníky je to obvykle nová zkušenost, balzám pro duši, krása a mnohotvárnost.
les jako nová divočina. V polovině devadesátých let zde tři až pět milimetrů velký kůrovec proměnil (v důsledku horkého a suchého léta a zim chudých na sníh} staré smrkové porosty o rozloze 3600 hektarů v mrtvý les. Avšak k úžasu pozorovatelů na zpráchnivě-lém dřevě vyrostl během šesti let nový, bohatší les. Pro lidi dnešní doby přitom nebývá snadné akceptovat počáteční proměnu dříve zeleného lesa v mrtvé pahýly. Kladou si otázky: jak dál pokračovat s ochranou přírody? Je nezasahování člověka za tohoto stavu ještě ochranou přírody? Musíme se však učit chápat, že kůrovec nedělá nic jiného než práci, ke které byl evolucí stvořen, a porozumět tomu, že po znamení smrti dá život novým stromům. Rodí se mladý les; nové, mladé stromy si samy nacházejí své nejlepší místo — rostou mezi mrtvými stromy a je možné zažít pocit nové vitality, nového života, nové divočiny.
Les se omlazuje podle svých vlastních zákonů a také člověk k němu nachází nový citový vztah. Takový emocionální vztah se přitom nikdy nevytvoří vyprávěním o biodiverzitě a promítáním obrázků. První určující roli v jeho formování hrají vzpomínky z dětství: představy lesa z pohádky jako divokého a neprostupného; les proměněný v kulturní krajinu je něco zcela jiného než divoký les s mrtvými stromy. Divočina má pro mnoho lidí zvláštní ambi-valenci. Na jedné straně s ní bývá často spojován chaos, neovlada-telnost a slídivé nebezpečí, na druhé straně však jde o nostalgickou oslavu divočiny jako „harmonické přírody". Divočina, to je nová vitalita, rozmanitost, akceptování zániku, zážitek umírání v souběžnosti s rodícím se novým životem, uvolnění stávajícího a překonání zažitých symbolů, tolerance jednoty v různosti, vyzdvižení údivu a také vyjádření klidu a uvolněnosti.
Při návštěvě neobhospodarovaného lesa se objevují vždy nové zážitky, pohledy, pocity, barvy, formy. Život divokého lesa je mnohovrstevnatý. Lze v něm sledovat proměnu mrtvého stromu," který se stává životním prostorem pro mechy, lišejníky, hmyz a houby.
Prostřednictvím proměn životních forem zde nabývá člověk nových zkušeností: procesy stárnutí a zvetrávaní, zanikání a vznikání jsou i životní možností pro člověka. Díky vymírání lesa se člověku otevírá nová zkušenost — rozmanitost forem, barev a pocitů. Objevujeme nebývalou schopnost výrazu přírody ve formách a barvách. Pohled na odumřelý strom nabízí jiný zážitek než pohled na živý strom, poražený strom nebo opracované dřevo. Je to něco vzdáleného naší běžné zkušenosti, něco úplně jiného a zahrnuje to i živočišný život a život květin. Miniaturní divočinu lze pozorovat ve zvětralých pařezech a vyvrácených kořenech, jde o biologickou rozmanitost v procesu jejího samovolného vývoje. Ukazujeme návštěvníkům přínos z pobytu v takovém lese. Je to pro ně obvykle nová zkušenost, balzám pro duši, krása a mno-
hotvárnost samovolného vývoje, i když to bývá i bolestná zkušenost.
Divočina přede dveřmi
Národní park Bavorský les přispívá podstatným způsobem k tomu, že vlastní hodnota samovolně se vyvíjející přírody, včetně kvality prožitků a estetiky s ní spojené, zažívá dnes vzrůstající ocenění. Činnost v národním parku se řídí podle motta „Ponechejme přírodě její přirozenost", nezasahujme, nýbrž nechejme volný průběh působení přírodních sil. Slo přitom o vědomý kulturní akt, který je roven opatrování kulturního dědictví. Toto rozhodnutí a příroda v národním parku, kterou je možné zažívat jako fascinující lesní divočinu, byly a jsou výzvou pro všechny, kteří divokou krajinu spravují či navštěvují nebo žijí v jejím okolí. Divoký les v srdci střední Evropy vyvolává širokou paletu pocitů — sen o provinění vůči starému lesu, úzkost před budoucností, naději přinášenou mladým lesem, nadšení pro velkou a malou divočinu.
Výzva divokého lesa je současně výzvou k tomu, abychom se jím nechali oslovit, abychom ho chápali a všemi smysly prožívali jeho jedinečnost a zvláštnost. To vyvolává pokaždé také otázku: vydržíme to? Jsme skutečně schopni — my, kteří jsme zvyklí tolik ovládat, měnit, zařazovat a třídit — pouze přihlížet a ani jednou se do přírodních procesů nevmísit; tj. stáhnout se a nechat les, aby se utvářel ne podle našich představ, nýbrž ho jednoduše akceptovat takový, jaký je a jak se sám bude dál vyvíjet? Oddává-li se člověk této fascinaci s otevřeným srdcem a otevřenými smysly, pak se divoká příroda stává nezapomenutelným zážitkem. Takovýto les má příběhy k vyprávění, které si žádají pozorné posluchače, příběhy, jaké se nenajdou v žádné učebnici.
Vitalita, moudrost i šance
Pro nás, pracovníky parku je hlavním cílem zprostředkování této jedinečné možnosti krajiny ponechané sobě, a co do rozsahu ojedinělé v prostoru mezi Atlantikem a Uralem, lidem. Radujeme se z této přírody. Nechceme být přísnou správou. Máme příležitost chránit a ukazovat divoký les, jeho vitalitu a moudrost i šanci, kterou nám dává. Je to síla a vitalita, kterou i my sami můžeme využít. Jde nám o intenzivní dialog s přírodou, která nám lidem pomáhá získat zkušenost s rolí přírody jako matky, romantické i přísné. Pokud se nám podaří ponechat přírodu sobě samotné, bude to i skutečný přínos pro park a to je také náš cíl.
Text byl publikován v knize Divočina — příroda, duše, jazyk.
Mezhitulky doplnila redakce.
Sedmá generace 112005
23