Od Adama po
„CONFUSIO  LINGUARUM"
„Genesis" dvě, deset, jedenáct
Naše dějiny mají na rozdíl od mnoha jiných výhodu, že začínají oď počátku.
Nejdřív promluví Bůh; stvoří nebe a zemi a řekne: „Buď světlo." (Genesis 1, 3-4)3. A teprve po těchto božích slovech „...bylo světlo". Stvoření se děje prostřednictvím mluvního aktu: jen tím, Že Bůh pojmenovává věci, které postupně tvoří, jim přiznává ontologický status: „Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí [...], klenbu nazval Bůh nebem."
V Genesi 2, 16-17 promlouvá Hospodin poprvé k Člověku, svěřuje mu veškeré statky pozemského ráje a zakáže mu pozřít plod ze stromu poznání dobrého a zlého. Je sporné, jakým jazykem Bůh k Adamovi mluví, a tradiční pojetí si většinou představuje jakýsi jazyk vnitřního osvícení, jímž se Bůh i na jiných místech bible vyjadřuje prostřednictvím atmosférických jevů, hromů a blesků. Mají-Ii se věci takto, stojíme před prvním případem jazyka, který sice nelze přeložit pomocí známých jazyků, ale jemuž posluchač, obdařenými zvláštní schopností nebo milostí, přesto rozumí.
I Tehdy a teprve tehdy (2, 19 ff) „když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se
16
On   Adama   po   „Confusio   Lingdakum" měl jmenovat podle toho, jak jej nazve." Výklad tohoto úryvku je mimořádně choulostivý, jednoznačně se tu sice objevuje téma onoma-theta4, prvního tvůrce řeči, společné mnoha náboženstvím i mytologiím, není všakjasné, na základě čeho Adam jednotlivá zvířata pojmenoval, a ani Vulgáta, na níž se zformovala evropská kultura, nijak nepřispěla k vyřešení této nejasnosti, naopak dále upřesňuje, že Adam nazval jednotlivá zvířata nominibus suis, ovsem ani překlad .jejich jmény" nic nevysvětluje. Znamená to, zeje Adam pojmenoval jmény, která jim náležela podle nějakého mimojazykového zákona, nebo jmény, která jim nyní (na základě konvence zavedené Adamem) přisuzujeme my? Každé jméno dané Adamem je tedy jméno, které zvíře muselo mít vzhledem ke své přirozenosti, anebo které pro něj onoma-thetes určil svévolně, ad placituin,
a zavedl tak konvenci?
Přejdeme nyní ke Genesi 2, 23, kde Adam poprvé spatří Evu. Zde Adam říká (a poprvé jsou citována jeho slova): „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muŽatkou se nazývá" (tak zní český překlad; Vulgáta překládá 횊áh, ženskou podobu slova is, „muž" výrazem virago). Když uvážíme, že v Genesi 3, 20 dá Adam své ženě jméno Eva, což znamená „život", matka všech Živých, stojíme před dvěma označeními, která nejsou v žádném případě libovolná; jsou to „správná" jména.
V 11, 1 n. se Genesis k jazykovému tématu obšírně vrací. Po Potopě „byla celá země jednotná v řeči i v Činech", ale pyšní lidé chtějí soupeřit s Hospodinem a postavit věž, která by dosáhla nebes. Aby Hospodin potrestal jejich zpupnost a zamezil stavbě věže, rozhodne: „Nuže sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli [...]. Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi." To, že se různi arabští auto ři (srov. Borst, 1957-63,1,11, 9) domnívají, že zmatení vyvolal otřes při pqhledu na nepochybně strašlivé zhroucení věže, nic nemění na tomto lícení ani na vyprávění jiných mytologií, které trochu jinak vysvětlují existenci různých jazyků na zemi.
Jenže takto by byl nás příběh neúplný. Opominuli jsme totiž Genesi 10, kde se mluví o tom, jak se Noemovi synové po Po-
17
Hledaní  dokonalého jazyka v evropské  kultuře
topě rozešli do všech světových stran, a o Javanových synech se praví: „...z nich vzešly ostrovní pronárody v různých zemích, pronárody různého jazyka a různých Čeledí" (10, 5). Totéž se téměř stejnými slovy říká i o synech Chámových (10, 20) a Se-mových (10, 31). Jak máme chápat existenci různých jazyků před Babylonem? Ovšem Genesis lije dramatická, ikonologic-ky působivá, což dokazuje i hojné zpodobňování Věže v dějinách. Zmínky v Genesi 10 jsou naopak víceméně epizodické a nepochybně méně teatrální. Je proto přirozené, že se pozornost tradice zaměřovala na babylonské zmatení a existence mnohajazyků byla považována za tragický důsledek boží kletby. Nebyla-li Genesis 10 zcela opomíjena, byla dlouho redukována na provinciální epizodu: nešlo o zmnožení jazyků, nýbrž jen o rozrůznění kmenových dialektů.
Ale zatímco Genesi 11 lze snadno interpretovat (nejdřív byl jeden jazyk a potom jich podle tradice bylo sedmdesát nebo dvaasedmdesát), a bude proto východiskem každého snu o „obnovení" Adamova jazyka, Genesis 10 skrývá výbušný potenciál. Pokud se totiž jazyky rozrůznily už po Noemoví, proč by k rozrůznění nemohlo dojít už dříve? Toť rozpor v babylonském mýtu. Nedošlo-li ke vzniku různých jazyků za trest, nýbrž přirozeným procesem, proč bychom pak měli zmatení považovat za ránu osudu?
Cas od času v našich dějinách někdo poukáže na rozpor mezi Genesi 10 a Genesí 11 a v závislosti na době a teologicko-filozo-fíckých postojích dojde k více či méně převratným závěrům.
Před Evropou a po ní
Příběh, který se snaží vysvětlit existenci různých jazyků, se objevuje v mnoha mytologiích a, teogoniích (Borst 1957-63,1, 1). Jedna věc je však vědět, že existuje mnoho jazyků, ajiná věc je domnívat se, zeje tuto pohromu nutno napravit vytvořením dokonalého jazyka. Hledáme-li však dokonalý jazyk, znamená to, že vlastní jazyk za dokonalý nepovažujeme.
18
Od   Adama   po   „Confusio   Linguarum"
Jak jsme uvedli, omezíme se pouze na Evropu. Rekové klasického období znali národy hovořící odlišnými jazyky, a právě proto je nazývali barbaroi, bytosti brebentící nesrozumitelnou řečí. Stoikové díky své vypilované sémiotice dobře věděli, že odpovídá-li v řečtině určitý zvuk nějaké ideji, je tato idea bezpochyby přítomna i v barbarově vědomí. Barbar však neznal vztah mezi řeckým slovem a vlastní ideou, a proto neměl jeho případ z lingvistického hlediska žádný význam.
Řečtí filozofové považovali řečtinu za jazyk rozumu a Aristoteles vytvoří své kategorie právě na základě gramatických kategorií řečtiny. Výslovně se tím však neříká, že by byla prvotním jazykem: jen se ztotožňovala idea s jejím přirozeným vyjadřovacím prostředkem, Logos byl myšlení, Logos byl diskurz, rozumná řeč, o jazyce barbarů se toho moc nevědělo, a proto se jeho prostřednictvím nedalo myslet, ačkoli se například připouštělo, že Egypťané mají vlastní prastarou moudrost: Řekové se o ní však dozvídali jen z diskurzů předávaných v řečtině.
S Šířením řecké kultury nabývá řečtina jiného, významnějšího postavení. Existovalo-li dříve tolik variant řečtiny, kolik bylo textů (Meiílet 1930: 100), po výbojích Alexandra Velikého se začíná rozšiřovat obecná řečtina, koiné. Tímto jazykem jsou napsána Polybiova, Strabonova, Plutarchova a Aristotelova díla, je pěstován gramatickými Školami a postupně se stane úředním jazykem pro všechny středozemní i orientální oblasti, jichž se dotkly Alexandrovy výboje, a jako kulturní jazyk přežije i v době římské nadvlády. Hovoří jím římští patriciové a vzdělanci, všichni, kdož se v dosud poznaném světě zabývají obchodem a diplomacií nebo se účastní vědecké a filozofické diskuse, stane se jazykem, v němž jsou předávány první křesťanské texty (evangelia a řecký překlad Starého zákona Septuaginta, 3. stol. př. n. 1.) i teologické rozpravy prvních církevních Otců.
Kultura užívající mezinárodní jazyk mnohostí jazyků nijak netrpí. A přece si řecká kultura kladla v Platonově Kratylovi stejnou jazykovou otázku jako čtenář biblického příběhu: jestli totiž Nomotet pojmenoval věci podle jejich přirozenosti (jy-sis), což je Kratylova teze, anebo na základě lidského zákona či konvence (nomos), což je teze Hermogenova. Sokrates se
19
Hledaní  dokonalého jazyka v  evropské  kultuře
k této při staví zdánlivě nerozhodně, jako by střídavě hájil obě teze. Nejdřív počastuje obě stanoviska břitkou ironií a odváží se etymologií, kterým nevěří ani on sám (nebo Platon), a na závěr předloží vlastní tezi, podle níž poznání nezávisí na našem vztahu ke jménům, nýbrž na našem vztahu k věcem, nebo přesněji k idejím. Zjistíme, že i v kulturách, které Kratyla neznaly, se veškeré úvahy o povaze dokonalého jazyka ubíraly jednou ze tří cest, vytyčených Platonovým textem. Ten přemítá o podmínkách zdokonalení jazyka, aniž by si přitom kladl problém dokonalé ho jazyka.
Středomoří stále ještě vládne řecká koiné, ale začíná se prosazovat také latina, která se jako jazyk římské říše stává univerzálním jazykem pro velkou část Evropy, kam pronikly římské legie, a bude i jazykem křesťanské kultury v západořímské říši. Ani tentokrát není pro kulturu, užívající společný jazyk, mnohost jazyků nijak skandální. Učenci hovoří také řecky, a pokud jde o zbytek světa, komunikace s barbaryje záležitostí několika tlumočníků, a to jen do té doby, než se podrobení barbaři začnou učit latinsky.
Kolem 2. století n. 1. však vzrůstá podezření, že latina a řečtina nejsou jedinými jazyky, jimiž lze vyjádřit zkušenost v harmonickém celku. V řecko-římském světě se rozšíří tajemná zjevení, přisuzovaná perským mágům, egyptskému božstvu (Thoth neboli Hermes Trismegistos) či chaldejským věštbám a dokonce i pythagorejské a orfické tradici, vzniklé na řecké půdě, nad níž však dlouho převládala silná tradice racionalismu.
Odkaz klasického racionalismu, procházející neustálým vývojem a přepracováním, začíná ztrácet na přitažlivosti. Krizí procházejí i tradiční náboženství. Náboženství římské říše bylo čistě formální a bylo především výrazem loajality, každý národ si však ponechal vlastní bohy, kteří byli přijímáni do latinského panteonu bez ohledu na rozpory, synonymie a homonymie. Pro takovou nivelizující toleranci vůči všem náboženstvím (a ostatně i všem filozofiím a veškerému vědění vůbec) existuje termín: Synkretismus.
U nejcitlivějších duší se v té době setkáváme sjakousi rozptýlenou zbožností, uvažuje se o univerzální duši světa, jež pro-
20
Od   Adama   po   „Confusio   Linguarum"
stupuje hvězdy i pozemské věci a naše individuální duše je její součástí. Když filozofové nedokázali najít na nejpalčivější otázky odpověď podepřenou rozumem, nezbývalo než hledat pravdu mimo rozum, dospět k ní přímým viděním nebo zjevením samotného božstva.
V této atmosféře dochází k renesanci pythagoreismu. Pythagorovo učení se už od počátků jevilo jako mystické poznání a pythagorejci vykonávali iniciační rituály. Dokonce i jejich poznání matematických a hudebních zákonů bylo prezentováno jako plod zjevení, převzatého od Egypťanů - a především v době, o níž se zmiňujeme, se egyptská kultura, kterou vytlačila řečtina řeckých a latinských dobyvatel, stává nesrozumitelným, záhadným „hieroglyfem". A nic nevábí více než utajená moudrost: víme, že existuje, ale neznáme ji, a proto se domníváme, zeje nesmírně hluboká.
Ale pokud existuje a zůstává neznámá, musí být neznámý i jazyk, v němž je tato moudrost vyjádřena. Jak ve 3. století podotýká Diogenes Laěrtios (Životfilozofů, I): ,A proto někteří učenci tvrdí, že se filozofie zrodila u barbarů: Peršané, Chaldejci, Babyloňané a Asyřané měli své mágy, Indové své gymnosofisty, Keltové a Galatové své druidy." Zatímco Řekové klasického období považovali za barbary všechny ty, kdo nedokázali správně artikulovat, nyní je domnělé žvatlání cizinců povýšeno na posvátný jazyk, plný skrytých příslibů a zjevení (srov. Festugiěre 1944-54,1).
Povšechně jsme si připomněli tehdejší kulturní atmosféru, protože bude mít, byť s odstupem času, zásadní vliv na předmět našeho zkoumání. Tehdy se sice ještě nikdo o obnovení dokonalého jazyka nepokouší, nicméně je tajným snem a nejasným přáním. Uvidíme, jak tyto vágní představy za více než dvanáct století ožijí v humanistické a renesanční kultuře (a později) a budou napájet hlavní myšlenkový proud, který se tu snažíme rekonstruovat.
Mezitím se státním náboženstvím stalo křesťanství, ve východní patristice užívá řečtinu a na Západě se vyjadřuje latinsky. Nebo přesněji: pouze latinsky.
Ještě ve 4. století mohl svatý Jeroným přeložit Starý zákon z hebrejštiny, časem se však znalost tohoto posvátného jazyka
21
Hledaní  dokonalého jazyka  v  evropské  kultuře
ztrácela, podobně jako znalost řečtiny. Stačí pomyslet, že se paradoxní jazyková situace projevuje i v díle svatého Augustina, nesmírně vzdělaného člověka a nejvýznamnějšího představitele křesťanského myšlení v období rozkladu západořímské říše (srov. Marrou 1958). Křesťanské myšlení vychází ze Starého zákona, napsaného v hebrejštině, a z Nového zákona, napsaného převážně řecky. Svatý Augustin hebrejsky neumí ajeho znalosti řečtiny jsou mizivé. Jako vykladač Písma stojí před úkolem pochopit skutečný smysl božího slova, jenže svatý text znájen z latinských překladů. Napadne ho sice, že by mohl použít hebrejský originál, myšlenku však rychle zapudí, protože nedůvěřuje Židům á obává se, že zfalšovali prameny a vypustili odkazy na budoucí příchod Krista. Jako jediné opatření navrhuje vzájemně porovnat různé překlady a rozhodnout se pro nejvěrohodnější znění (svatý Augustin se tak stal otcem hermeneutiky, ale jistě ne filologie).
Augustin vjistém smyslu uvažuje o dokonalém jazyce, společném všem národům, jehož znaky nejsou slova, nýbrž věci samy, takže svět se jeví -jak bude řečeno později -jako kniha napsaná božím prstem. Porozuměním takovému jazyku lze vykládat alegorické pasáže Písma, kde se svatý text vyjadřuje pojmenováváním prvků pozemského světa (tráva, kameny, zvířata), které tak nabývají symbolického významu. Ale tento jazyk světa, zavedený Stvořitelem, můžeme pouze interpretovat. Tato představa vzápětí podnítí tvorbu bestiářů, lapidářu, encyklopedií a imagines mundi, která potrvá celý středověk. V průběhu našich dějin se s touto tradicí znovu setkáme, když se evropská kultura přikloní k egyptským hieroglyfům ajiným exotickým ideogramům v domnění, že pravdu lze vyjádřitjen emblémy, erbovními hesly, symboly a pečetěmi. Svatý Augustin však nijak nelituje ztráty prvotního verbálního jazyka, jímž by někdo mohl nebo měl opět mluvit.
V souladu s převážnou částí patristické tradice je přesvědčen, že prvotním jazykem lidstva před zmatením byla hebrejština, která se po osudné confusio linguarum dochovala zásluhou vyvoleného národa. Augustin necítí potřebu hebrejštinu znovu zavádět. Soudobá teologická, církevní latina mu totiž zcela vy-
22
Od   Adama  po   „Confusio   Linguarum"
hovuje. O několik století později bude Isidor ze Sevilly (Etymo-logiaelK, 1) považovat za naprosto samozřejmé, že posvátné jazyky jsou v každém případě tři: hebrejština, řečtina a latina, neboť nápis nad křížem byl trojjazyčný, a jakým jazykem nařídil Hospodin své „Fiat lux", se už nedá zjistit.
Patristická tradice se ovsem zabývá jiným problémem: v Bibli je psáno, že Bůh přivedl k Adamovi všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, ale nezmiňuje ryby (a podle přísných zákonů logiky i biologie by jistě nebylo snadné je všechny vytáhnout z mořských hlubin do Edenu). Dal Adam jméno rybám? Taková otázka nám sice může připadat vedlejší, poslední zmínka se však objevuje v Masseyových Origins and progress of letters z roku 1763 (srov. White 1917, II: 196) a není nám známo, že by byla uspokojivě vyřešena - třebaže Augustin (De Genesi ad Utieram libri duodecim, XII, 20) přišel s odvážnou hypotézou, že druhy ryb dostalyjméno až později s tím, jak byly postupně poznávány.
V období od pádu římské říše do konce raného středověku Evropaješté neexistuje; teprve se začíná rýsovat. Pomalu se vytvářejí nové jazyky a odhaduje se, že ke končí 5. století lid už nemluvil latinsky, nýbrž galorománsky, italorománsky, hispano-románsky a románsko-balkánsky. Vzdělanci dále píší latinou, která čím dále více upadá, a kolem slyší místní dialekty, v nichž se mísí prvky jazyků z dob před římskou civilizací a nové jazyky, zavedené barbary.
První opěrný bod pro naše zkoumání však nacházíme již v 7. století, ještě předtím, než se objeví první písemné doklady o románských a germánských jazycích. Jde o pokus irských gramatiků definovat výhody lidové gaelštiny oproti latinské gramatice. Dílo nazvané Auraceipt na n-Éces (Předpisy básníků) odkazuje ke stavebním materiálům Babylonské věže: ,Jiní tvrdí, že věž byla postavena výhradně z devíti materiálů: z hlíny a 7 vody, z vlny a z krve, ze dřeva a z vápna, z lnu, ze smůly a z dehtu [...], to jest z podstatného jména, zájmena, slovesa, příslovce, příčestí, spojky, předložky a citoslovce." Opomine-me-li rozpor mezi devíti stavebními materiály a osmi slovními druhy, je zřejmé, že jazyková struktura se zde přirovnává ke
23
Hledaní  dokonalého jazyka v  evropské  kultuře
stavbě věže, protože se má za to, že gaelštinaje prvním ajedi-nýmjazykem, jemuž se podařilo překonat důsledky jazykového zmatení. Dvaasedmdesát mudrců Feniovy školy plánuje první kodifikovaný jazyk po rozptýlení a kanonický text Předpisů „popisuje akt založení jazyka [...] jako , vykrajování' z ostatních jazyků, kterým se 72 žáků po rozptýlení naučilo [...]. Tak jazyk získal svá pravidla. Irština ,vykrojila' z každého jazyka to nejlepší, nejbohatší a nejkrásnější [...] a pro každý prvek, pro nějž ostatní jazyky neměly pojmenování, bylo v irštině nalezeno jméno." (Poli 1989: 187-89). Tento prvotní, a tedy nadpřirozený jazyk obsahuje stopy izomorfismu s uspořádáním světa a při zachování správného pořadí jednotlivých prvků vytváří jakýsi ikonický vztah mezi gramatickým rodem a referentem.
Jak je možné, že se první doklad o právech a kvalitách jazyka, kterýje dokonalejší nežje většina existujících jazyků, objevuje v dějinách tak pozdě? Podíváme-Ii se do dějin ikonografie, bude naše překvapení ještě větší. První známé vyobrazení Babylonské věže najdeme teprve v Biblia Cotton (5. až 6. století), následuje rukopis zřejmě z konce 10. století a posléze reliéf na salernském dómu z 11. století. Potom přijde záplava věží (Minkowski 1983). A spolu se záplavou věží se zrodí i rozsáhlé teoretické uvažovaní. Teprve od té chvíle se bude na epizodu jazykového zmatení nahlížet nejen jako na příběh pýchy ztrestané Boží spravedlností, nýbrž také jako na historickou (či metahistorickou) ránu osudu, která musí být nějakým způsobem zhojena.
Jako by se totiž v takzvaných temných stoletích babylonská katastrofa opakovala: nekultúrni barbaři, rolníci, řemeslníci, negramotní „Evropané", neznalí oficiální kultury, začínají hovořit mnoha novými lidovými nářečími, o nichž oficiální kultura zřejmě ještě nemá ponětí: rodí se jazyky, kterými mluvíme dnes ajejichž první písemné památky, jako Štrasburské přísahy (842) nebo Carta Capuana (960), naneštěstí pocházejí až z pozdější doby. Před texty typu Sao ko kelle terre, per kelle fini ke ki contene, trenta anni le possette parte Sancti Benedicti, nebo Pro Deo amur e pro Christian poblo et nostro commun salvament, evropská kultura uvažuje o confusio linguarum.
24
Od   Adama   po   „Confusio   Linguarum"
Před těmito úvahami však evropská kultura ještě neexistovala, a nebyla tedyješte ani Evropa. Co je to vůbec Evropa? Světadíl jen obtížně odlišitelný od Asie, který existoval i předtím, než ho tak lidé nazvali, přinejmenším od té doby, co se původní Pangea rozdělila a dala se do pohybu, který se dosud nezastavil. Abychom však mohli mluvit o Evropě, takjakji chápe moderní svět, budeme si muset počkat na rozpad římské říše a vznik řím-sko-barbarských království. A možná nebude stačit ani to, stejně jako nestačil projekt karlovského sjednocení. Kde najít datum, které by přesvědčivě stanovilo počátek evropských dějin? Nepo-mohou-li nám velké politické ani vojenské události, postačí snad události jazykové. Ve srovnání s mohutnou jedno tou římského impéria (zahrnující i Asii a Afriku) působí Evropa nejprve jako Babylon nových jazyků a teprve potom jako mozaika národů.
Evropa se rodí se vznikem lidových nářečí a s často zděšenou reakcí na jejich náhlý vpád vzniká i kritická kultura Evropy, která čelí dramatu jazykového tříštění a začíná uvažovat nad vlastním osudem mnohojazyčné civilizace. A protože tím trpí, snaží se zjednat nápravu: na jedné straně se obrací k minulosti a zpětně se pokouší rekonstruovat jazyk, jímž kdysi mluvil Adam, a na druhé straně hledí kupředu a pokouší se vytvořit jazyk rozumu, který by měl ztracenou dokonalost Adamova jazyka.
Vedlejší účinky
Dějiny dokonalých jazyků jsou dějinami utopie a celé řady nezdarů. Není však řečeno, že dějiny řady nezdarů musejí nutně končit nezdarem. I kdyby nešlo o více než o umíněnou honbu za nemožným snem, stejně by bylo zajímavé znát původ tohoto snu a motivace, které ho po staletí udržovaly při životě. Z tohoto pohledu tvoří náš příběh kapitolu evropských kulturních dějin a její kapitoly získávají zvláštní význam právě dnes, kdy evropské národy ~ zatímco diskutují o možnostech politického a ekonomického sjednocení - nejenže nadále mluví různými jazyky, ale těch jazykůje dokonce víc než před dese-
25
Hledáni  dokonalého jazyka v evropské  kultuře
ti lety a někde proti sobě na znamení etnickojazykového rozlišeni povstávají se zbraní v ruce.
Ale uvidíme, že sen o dokonalém či univerzálním jazyce se vždyjeviljako prostředek k překonání náboženských a politických odlišností anebo alespoň ke zjednodušení hospodářských vztahů. Budeme-li proto sledovat střídání těchto motivací v průběhu staletí, můžeme přispět k pochopení některých kulturních rysů našeho kontinentu.
Tedy ještě jednou: ačkoli je to možná jen příběh řady nezdarů, zjistíme, že každý neúspěch provázel nějaký „vedlejší účinek": jednotlivé projekty se sice neprosadily, ale zanechaly za sebou brázdu blahodárných dozvuků. Každý projekt tak může být považován za příklad felix culpa: mnohé teorie, které dnes uvádíme v praxi, a mnohé praktiky, o nichž teoretizujeme (od systematiky přírodních věd po srovnávací jazykovědu, od formalizovaných jazyků po projekty umělé inteligence a výzkumy kognitivních věd), vzniklyjako vedlejší produkt badání o dokonalém jazyce. Je proto na místě uznat zásluhy některých průkopníků, neboť nám něco odkázali, byť to nebylo přesně to, co slibovali.
A zaměříme-li se nakonec na nedostatky dokonalých jazyků, vytvořených právě proto, aby se odstranily nedostatky jazyků přirozených, zjistíme, kolik mají naše jazyky předností. A to může být cesta, jak se smířit s babylonským prokletím.
Sémiotický model přirozeného jazyka
Abychom mohli zkoumat struktury přirozeně původních i umělých jazyků, s nimiž se setkáme, bude třeba je porovnat s teoreticky upřesněným pojetím struktury přirozeného jazyka. Z tohoto důvodu se přidržíme Hjelmslevova modelu (Hjelmslev 1943) a u každéhojazyka k němu odkážeme.
Přirozený jazyk (a vůbec každý sémiotický systém) se skládá z výrazového plánu (u přirozeného jazyka j e to slovník, fonologie
26
Od   Adama   po   „Confusio   Linguarum"
a syntax) a obsahového plánu, a tedy univerza pojmů, které lze vyjádřit. Každý z těchto plánuje tvořen formou a substancí a obě složkyjsou výsledkem uspořádání určité hmoty čili kontinua.
V přirozeném jazyce tvoří výrazovou formu jeho fonologický systém, slovní zásoba a syntaktická pravidla. Pomocí této formy můžeme vytvářet různé výrazové substance, jako jsou běžně užívaná slova nebo text, který právě čtete. Pří vytváření výrazové formy každý jazyk vyjímá (z kontinua zvuků, jež je schopen vydávat lidský hlas) určité hlásky, a vylučuje jiné, které sice existují a lze je vyprodukovat, ale nenáleží danému jazyku.
kontinuum
OBSAH                             substance
forma
forma
VÝRAZ                              substance
kontinuum
Aby byly zvuky kteréhokoli jazyka srozumitelné, je nutno jirn přiřadit význam neboli obsah. Kontinuum obsahu zahrnuje úplně všechno, co můžeme myslet a vyslovit, celé tělesné i duševní univerzum (pokud o něm vůbec lze mluvit). Každý jazyk však organizuje univerzum toho, o čem lze přemýšlet a mluvit, do vlastní obsahové formy. Do obsahové formy náleží (uveďme pár příkladů) systém barev, rozdělení živočišného světa na rody, čeledi a druhy, opozice mezi vysokým a nízkým nebo mezi láskou a nenávistí.
Způsob uspořádání obsahuje v každém jazyce jiný a někdy závisí i na tom, jestli jde o obecné nebo o odborné užití jazyka. Odborník dokáže vyjmenovat tisíce barev, kdežto obyčejný Člo-
27
Hledaní  dokonalého jazyka v  evropské  kultuře
věkjich zná a užívá jen omezený počet. Některé národy rozlišuji a pojmenovávají barvy, které neodpovídají těm našim, protože je nerozdělují podle vlnové délky chromatického spektra, ale podle jiných kritérií. Běžný mluvčí pozná jen pár druhů hmyzu tam, kde jich zoolog rozliší tisíce. Uveďme příklad z jiné oblasti (způsoby uspořádání obsahu jsou velmi rozmanité): v animistické společnosti by se výraz, který bychom přeložili jako život, mohl užívat i pro různé aspekty nerostného světa.
Na základě těchto vlastností můžeme přirozený jazyk považovat za holistický systém: je strukturován určitým způsobem a odpovídá určitému pohledu na svět. Podle některých teorií (viz např. Whorf 1956 a Quine I960) je přirozenýjazyk vhodný k vyjádření jisté zkušenosti reality, nikoli však zkušeností realizovaných jinými přirozenými jazyky. Ačkoli je takový názor značně radikální, opakovaně se s touto námitkou setkáme, až budeme rozebírat kritické připomínky vůči různým návrhům dokonalého jazyka.
Na druhé straně obsahová substance představuje smysl jednotlivých výpovědí, které formulujeme v podobě výrazové substance.
Aby byl přirozenýjazyk schopen signifikace, uvádí prvky formy výrazu a prvky formy obsahu do vzájemného vztahu. Prvek výrazového plánu jako například italský lexém nav-(loď-) se vztahuje k určitým obsahovým jednotkám (pokusme se o jejich hrubou definici: „artekfakt", „plovoucí", „pohyblivý", „určený k dopravě"); morfémy ď/i stanoví, zda jde ojeden nebo více artefaktů.
V přirozených jazycích dochází ke korelaci mezi výrazem a obsahem pouze na úrovni nejvyšších jednotek, tzv. lexikálních itemů (jednotek první artikulace, které se dále člení na významová syntagmata). Významový vztah neexistuje na úrovni jednotek druhé artikulace, fonémů. Fonémy náležejí do konečného inventáře nevýznamových hlásek a teprve vzájemným spojením vytvářejí významové jednotky. Hlásky tvořící slovo nave tedy neskládají představu „lodi" (n neznamená artefakt, a plovoucí apod.) Uspořádáme-li tytéž hlásky jinak, vznikne jednotka první artikulace s úplně jiným významem, jako například vena (žíla).
28
Od   Adama   po   „Confusio   Linguarum"
Principu dvojí artikulace je třeba věnovat pozornost vzhledem k tomu, že se ho některé filozofické jazyky, jak brzy zjistíme, pokoušejí odstranit.
Podle Hjelmslevovy terminologie je jazyk dvouplánový, plány však nejsou navzájem konformní: výrazová formaje strukturována jinak než forma obsahová, vztah mezi oběma formami je libovolný a variace výrazu neodpovídají přesně variacím obsahu. Když místo nave vyslovíme cave (jeskyně), pouhá výměna jediné hlásky způsobí radikální změnu významu. Existují však systémy, které Hjelmslev definuje jako konformní: třeba ciferník hodinek, na němž postavení ručiček milimetr po milimetru odpovídá časové změně neboli změně polohy Země při oběhu okolo své osy. Jak uvidíme, mnohé dokonalé jazyky usilují o takovou shodu mezi znaky a skutečností nebo mezi znaky a příslušnými pojmy.
Přirozenýjazyk se však nezakládájen na syntaxi a sémantice. Žije také na. základě pragmatiky neboli způsobů užívání jazyka, úzu, který bere v úvahu okolnosti a kontext promluvy a umožňuje řečnické využití jazyka, jímž mohou slova i syntaktická spojení nabývat různých významů (jako je tomu například u metafor). Zjistíme, že některé projekty ztotožnily dokonalost právě s odstraněním těchto pragmatických rysů, kdežto jiné naopak tvrdily, Že dokonalý jazyk má být schopen reprodukovat i takovéto vlastnosti přirozených jazyků.
V neposlední řadě - a to odůvodňuje i omezení, o nichž jsme se zmiňovali v Úvodu - by měl být přirozenýjazyk omnief-fabilis, schopný vyjádřit veškeré naše tělesné i duševní zkušenosti, a tedy pocity, yjerny i abstrakce až po otázku, proč je Bytí, a ne Nicota. Je sice pravda, že verbálním jazykem nelze vyjádřit úplně všechno (zkuste si popsat slovy rozdíl mezi vůní sporýše a rozmarýnu), a tudíž si musí vypomáhat mimikou obličeje, gesty, modulací hlasu. Ze všech sémiotických systémů má však nejširší a nejuspokojivější rozsah vyjádřitelnosti, a právě proto z něho vycházely téměř všechny projekty dokonalého jazyka.
29
Kabalistická
pansémiotika
ločátky uvažování o dokonalém jazyce jsou v Evropě spjaty X s textem orientálního původu, s biblí. Pozdní patristíka a středověk však zapomněly jazyk, jímž byla bible původně napsána, takže nám při sledování počátků našeho příběhu postačí latinská Vulgáta. Hebrejštinou se křesťanský středověk začne zabývat teprve v renesanci. Přitom se právě v Evropě - ačkoli středověké křesťanské myšlení hebrejštinu v průběhu staletí zapomene - rozvine mohutný proud hebrejského mysticismu, který zásadním způsobem ovlivní hledání dokonalého jazyka, protože považuje stvoření světa za jazykový jev: kabala.
ČETBA  TÓRY
Kabala (qabbalah můžeme překládat jako „tradice") vychází z tradice výkladu tóry, to jest Pentateuchu Čili pěti knih Mojžíšových, a zároveň z rabínské tradice výkladu, obsažené v talmudu, aje považována převážně za metodu četby a interpretace posvátného textu. Nicméně svitek psané tóry, s nímž kabalista pracuje, je pouze výchozím bodem: za slovy psané tóry je třeba odhalit věčnou tóru, která existovala už před Stvořením a kterou Bůh svěřil andělům.
Podle některých kabalvstů byla tóra původně napsána černým ohněm na bílý oheň a v okamžiku Stvoření stála před Bohem jen řada písmen dosud nespojených do slov. Kdyby neby-
30
KABALISTICKÁ    PANSÉMIOTIKA
lo Adamova hříchu, písmena by se spojila jinak a vytvořila by jiný příběh. Proto svitek tóry neobsahuje samohlásky, interpunkční znaménka ani prízvuky, neboť tóru původně tvořila jen hromada neuspořádaných písmen. Po příchodu mesiáše Bůh nynější kombinaci písmen opět zruší nebo nás naučí číst text podíe jiného uspořádání.
Jeden ze směrů kabalistické tradice, v nejnovějších studiích označovaný j ako teozofícká kabala, se za slovy posvátného textu snaží odhalit odkazy na deset sefirot, představujících deset hypostazí božstva. Teozofii sefirot lze přirovnat k teoriím kosmických řetězců, které se objevují v hermetické, gnostické i novoplatonské tradici. Desítku sefirot můžeme považovat za různé hypostaze božstva v procesu emanace, a tedy za zprostředkující jsoucna mezi Bohem a světem, nebo za vnitřní aspekty samotného božstva: v obou případech představují vzhledem k rozmanitosti způsobů, jimiž se Bůh de facto nebo potenciálně rozpíná v mnohostranný vesmír, stejný počet kanálů či stupňů, po nichž se duse může navrátit k Bohu.
Kabalista tudíž přistupuje k textu tóryjako k symbolickému aparátu, který (za písmeny a událostmi, o nichž vypráví, a za předpisy, které stanovuje) vypovídá o mystické a metafyzické skutečnosti a četbou je třeba odhalit čtyři významy (doslovný, alegoricko-filozofický, hermeneutický a mystický). Tento rys připomíná teorii čtyř smyslů písma v křesťanské exegezi, dále se však obě teorie radikálně odlišují.
Křesťanská exegeze odhaluje skryté smysly interpretací (snaží se identifikovat přebytek obsahu), aniž by přitom měnila výraz, a tedy materiální uspořádání textu, a naopak se maximálně snaží stanovit jeho přesné znění. Naopak podle některých kabalistických proudů se četbou do jisté míry rozkládá vlastní výrazová podstata pomocí tří základních postupů: nota-rikonu, gematrie a temury.
Notarikon'^ metoda akrostichu (počáteční písmena několika slov dávají dohromady jiné slovo), způsob Šifrování a dešifrování textu. Tento postup byl ostatně oblíbenou poetickou hříčkou v celé pozdně antické i středověké literatuře a od středověku se rozšiřují magické obřady, nazývané ars notoria. Podle
31
II.
Kabalistická pansémiotika
Počátky uvažování o dokonalém jazyce jsou v Evropě spjaty s textem orientálního původu, s biblí. Pozdní patristika a středověk však zapomněly jazyk, jímž byla bible původně napsána, takže nám při sledování počátků našeho příběhu postačí latinská Vulgáta. Hebrejštinou se křesťanský středověk začne zabývat teprve v renesanci. Přitom se právě v Evropě — ačkoli středověké křesťanské myšlení hebrejštinu v průběhu staletí zapomene - rozvine mohutný proud hebrejského mysticismu, který zásadním způsobem ovlivní hledání dokonalého jazyka, protože považuje stvoření světa za jazykový jev: kabala.
ČETBA   TÓRY
Kabala {qabbalah můžeme překládat jako „tradice") vychází z tradice výkladu tóry, to jest Pentateuchu čili pěti knih Mojžíšových, a zároveň z rabínské tradice výkladu, obsažené v talmudu, aje považována převážně za metodu četby a interpretace posvátného textu. Nicméně svitek psané tóry, s nímž kabalista pracuje, je pouze výchozím bodem: za slovy psané tóry je třeba odhalit věčnou tóru, která existovala už před Stvořením a kterou Bůh svěřil andělům.
Podle některých kabalistů byla tóra původně napsána černým ohněm na bílý oheň a v okamžiku Stvoření stála před Bohemjen řada písmen dosud nespojených do slov. Kdyby neby-
30
KabalistickA pansEmiotika Jo Adamova hříchu, písmena by se spojiia jinak a vytvořila by jiný příběh. Proto svitek tóry neobsahuje samohlásky, interpunkční znaménka ani prízvuky, neboť tóru původně tvořila jen hromada neuspořádaných písmen. Po příchodu mesiáše Bůh nynější kombinaci písmen opět zruší nebo nás naučí číst text podle jiného uspořádání.
Jeden ze směrů kabalistické tradice, v nejnovějších studiích označovaný jako teozofická kabala, se za slovy posvátného textu snaží odhalit odkazy na deset sefírot, představujících deset hypostazí božstva. Teozofíi sefírot lze přirovnat k teoriím kosmických řetězců, které se objevují v hermetické, gnostické i novoplatonské tradici. Desítku sefírot můžeme považovat za různé hypostaze božstva v procesu emanace, a tedy za zprostředkující jsoucna mezi Bohem a světem, nebo za vnitřní aspekty samotného božstva: v obou případech představují vzhledem k rozmanitosti způsobů, jimiž se Bůh de facto nebo potenciálně rozpíná v mnohostranný vesmír, stejný počet kanálů Či stupňů, po nichž se duše může navrátit k Bohu.
Kabalista tudíž přistupuje k textu tóry jako k symbolickému aparátu, který (za písmeny a událostmi, o nichž vypráví, a za předpisy, které stanovuje) vypovídá o mystické a metafyzické skutečnosti a četbou je třeba odhalit čtyři významy (doslovný, alegoricko-filozofický, hermeneutický a mystický). Tento rys připomíná teorii čtyř smyslů písma v křesťanské exegezi, dále se však obě teorie radikálně odlišují.
Křesťanská exegeze odhaluje skryté smysly interpretací (snaží se identifikovat přebytek obsahu), aniž by přitom měnila výraz, a tedy materiální uspořádání textu, a naopak se maximálně snaží stanovit jeho přesné znění. Naopak podle některých kabalistických proudů se Četbou do jisté míry rozkládá vlastní výrazová podstata pomocí tří základních postupů: nota-"ríkonu, gematrie a ternury.
Notarikonje metoda akrostichu (počáteční písmena několika slov dávají dohromady jiné slovo), způsob Šifrování a dešifrování textu. Tento postup byl ostatně oblíbenou poetickou hříčkou v celé pozdně antické i středověké literatuře a od středověku se rozšiřují magické obřady, nazývané ars notoria. Podle
31
Hledaní  dokonalého jazyka v evropské  kultuře
kabalistů má akrostich odhalit mystickou příbuznost slov: Mose de Leon vytvoří z počátečních písmen čtyř smyslů písma (Pšat, Remez, Deruš a Sod) PRDS, a tedy (vzhledem k tomu, že hebrejská abeceda nemá samohlásky) Pardes neboli Ráj. Při čtení tóry zjistíme, že iniciály slov Mojžíšovy otázky (Deuteronomium 30, 12) „Kdo nám vstoupí na nebe?", dávají MJLH, což znamená „obřízka", a koncová písmena dávají JHVH: odpověď je tedy „k Bohu půjde obřezaný". Abulafýa považuje za směrodatné, že poslední písmeno slova MVH (mozek) je zároveň i prvním písmenem výrazu Chocma, první sefira, moudrost); zatímco poslední písmeno slova LB (srdce) je prvním písmenem výrazu Bina (inteligence).
Gematrie využívá faktu, že v hebrejštině jsou čísla označována písmeny abecedy. Každé slovo proto má numerickou hodnotu, danou součtem čísel, představovaných jednotlivými písmeny. Hledají se slova s odlišným významem a stejnou číselnou hodnotou a zkoumají se analogie mezi příslušnými věcmi či myšlenkami. Sečteme-li například numerickou hodnotu písmen JHVH, získáme číslo 72 a kabalistická tradice bude neustále hledat 72 Božích jmen. Mojžíšův had je předobrazem mesiáše, neboť obě slova mají hodnotu 358.
A konečně temuraje umění permutace čili záměny písmen, umění anagramu. Vjazyce, do něhož lze libovolně vkládat samohlásky, jsou možnosti permutací rozsáhlejší než vjiných jazycích. Moše Cordovero si například klade otázku, proč se v Deuteronomiu objevuje zákaz nosit smíšené oděvy z vlny a lnu, a usuzuje, že v původní verzi se tatáž písmena kombinovala jinak a vytvářela jiný výraz, který varoval Adama, aby neměnil původní světelné roucho za šat z hadí kůže, ztělesňující démonickou moc.
Abulafija vokalizuje čtyři písmena tetragramu JHVH všemi možnými způsoby a dostává čtyři tabulky po 50 kombinacích. Eleazar Ben Jehuda z Wormsu vokalizuje každé písmeno dvěma samohláskami, ale užívá šesti samohlásek, a počet kombinací se tak zvyšuje (srov. Idel 1988c: 22-23).
32
Kabalistická   pansémiotika
Kosmická kombinatorika a kabala jmen
Kabalista si může dovolit čerpat z obrovských zdrojů temury, protože to není jen metoda četby, nýbrž vlastní postup, jímž Bůh stvořil svět. Tento princip jasně vyjadřuje už Seferjeci-ra neboli Kniha tvoření. Podle tohoto krátkého pojednání (napsaného někdy ve 2. až 6. století) odpovídají materiály, kameny neboli dvaatřicet cest moudrosti, jimiž Jahve stvořil svět, deseti sefírotám a dvaadvaceti písmenům abecedy (I, 1):
Vyryl, vymodeloval, potěžkal a zaměnil dvaadvacet základních písmen a stvořil z nich všechno stvořené a vše, co kdy bude vytvořeno v budoucnu (II, 2) [...]. Dvaadvacet základních písmen postavil do kruhu, jako by to byly zdi (II, 4) [...]. Jak je zkombinoval ajakje zaměnil? Alef se všemi Alef, Bet se všemi Bet [...] a všechno stvořené i všechno vyřčené vzešlo zjedinéhoJména (II, 5) [...]. Dva kameny staví dva domy, tři kameny staví šest domů, čtyři kameny staví dvacet čtyři domů, pět. kamenů staví sto dvacet domů, šest kamenů staví sedm set dvacet domů, sedm kamenů vytvoří pět tisíc čtyři sta domů. Počítáš-Ii tak stále dál, dojdeš k číslům, která již ústa nejsou s to vyslovit a ucho je nedokáže pochytit (IV, 16).
A opravdu nejen ústa a ucho, ale i moderní počítač by byl v úzkých, kdyby měl vyjádřit, co se bude dít s přibývajícím počtem kamenů (neboli písmen). Kniha tvoření hovoří o faktori-álním počtu, o němž se zmíníme v kapitole o Lullově kombinatorice.
Kabala tedy naznačuje, že lze vytvořit konečnou abecedu a sestavit z ní závratný počet kombinací. Nejdále dovedl kombinatorické umění Abraham Abulafija (13. století) ve své Kabale jmen (srov. Idel 1988b, 1988c, 1988d, 1989).
V kabale jmen neboli extatické kabale se předříkávají Boží jména, ukrytá v textu tóry, žongluje se s nejrůznějšími kombinacemi hebrejské abecedy. Teozofická kabala se sice
33
Hledaní  dokonalého jazyka v  evropské  kultuře
odvážila numerologického výkladu pomocí akrostichu ČÍ ana-gramu, ale posvátný text v podstatě respektovala. Kabala jmen naopak mění, převrací, rozkládá a znovu skládá povrch textu a dokonce i jeho syntagmatickou strukturu až po jazykové atomy, jednotlivá písmena abecedy, v neustálém procesu jazykového přetváření. Stojí-li v teozofické kabale mezi Bohem a interpretem ještě text, v extatické kabale stojí interpret mezi Bohem a textem.
Pro Abulafíju mají totiž atomické prvky textu, písmena, smysl samy o sobě nezávisle na syntagmatech, v nichž se vyskytují. Každé písmo přestavuje Boží jméno, a „poněvadž každé písmeno Jména je samo Jménem, věz, žejodjejméno aJHje jméno" (Perus havdala de-Rabi Akibď).
Četba prostřednictvím permutací má extatické účinky:
A začni skládat nejdřív samotné jméno JHVH a zkoumej všechny jeho kombinace, obracej ho a roztoč ho jako kolo dopředu i dozadu, roztoč ho jako cívku a nenech ho odpočinout, ale když uvidíš, že jeho hmota získává sílu rychlým pohybem, strachem ze zmatení tvé představivosti a z víření tvých myšlenek, a když ho necháš zastavit, obrať se na něj, dotazuj se ho a nepusť ho, dokud se od něj nedozvíš slovo moudrosti. A pak přejdi k druhému jménu Adonai, ptej se ho najeho podstatu a ono ti odhalí své tajemství [...]. Potom obě jména spoj, zkoumej je a dotazuj se jich a ona ti vyjeví tajemství moudrosti [...] a potom kombinuj Elohim, i ono ti zaručí moudrost (Hajje ha-Nefeš; srov. Idel 1988c: 21).
Přimyslíme-li si dechové techniky, které musí slabikování jmen provázet, pochopíme, jak se od recitace přejde k extázi a nakonec k nabytí magických schopností, neboť písmena, která mystik kombinuje, jsou týmiž hláskami, pomocí nichž Bůh stvořil svět. Toto hledisko vystoupí do popředí zvláště v 15. století. Idel (1988b: 204-205) píše o Johananu Alemannovi, příteli a inšpirátorovi Pica delia Mirandoly, že pro něj „symbolický náboj jazyka přecházel stále více v téměř matematický povel. Tak se symbolismus kabaly přeměňoval (nebo zpětně přeměňoval) v zaklínací magickýjazyk."
34
KabalistickA   pansémiotika
Podle extatické kabalyjejazyk univerzem o sobě ajazyková struktura představuje strukturu skutečnosti. Už Filon Alexandrijský se ve svých spisech přirovnával tóru k Logu, světu idejí, a platónské koncepce se odrazily i v hagadické a midrašické literatuře, která viděla v tóře schéma, podle nějž Bůh stvořil svět. Věčná tóra byla tedy ztotožňována s Moudrostí a v mnoha pasážích i se světem forem, univerzem archetypů. V 13. století položí Abulafija v rozhodně averroistické linii rovnítko mezi tóru a Činný rozum, „formu všech forem oddělených rozumů" (Sefer mafteakh ha-tokhahot).
Na rozdíl od západní filozofické tradice (od Aristotela přes stoiky až po středověké myšlení) a arabské i židovské filozofie nepředstavuje v kabale jazyk svět tak jako signifikant zastupuje signifikát nebo referent. Svořil-li Bůh svět vydáváním jazykových zvuků nebo písmen abecedy, nejsou tyto sémiotic-ké prvky zpodobněním něčeho, čemu preexistovaly, nýbrž to jsou formy, z nichž se odlévají prvky tvořící svět. Důležitost takového tvrzení pro naše zkoumání je zřejmá: rýsuje se tu jazyk, který je dokonalý nejen proto, že příkladně odráží strukturu univerza, ale protože ji přímo vyváří a zároveň se s ní shoduje jako forma s odlitým předmětem.
Prajazyk
Podle Abulafiji však tato matrice všech jazyků (kteráje totožná s věčnou tórou, nicméně nemusí se shodovat s psanou tórou) ještě nespadá vjedno s hebrejštinou. Abulafija zřejmě rozlišuje dvaadvacet písmen (neboli věčnou tóru) jako matrici a hebrejštinu jako prajazyk lidského rodu. Dvaadvacet písmen hebrejské abecedy představuje ideální hlásky, z nichž vzniklo všech sedmdesát existujících jazyků. Větší počet samohlásek u jiných jazyků je dán drobnými změnami ve výslovnosti dvaadvaceti základních písmen (ostatní cizí hlásky tedy jsou, řečeno moderní terminologií, alofony základních fonémů).
35
Hledaní  dokonalého jazyka v  evropské  kultuře
Jiní kabalisté upozorňují na to, že křesťané neznají písmeno Het a Arabové nemají Peh, a renesanční myslitel Johan an Alemanno prohlásí, že hlásky vyslovované jinak než 22 hebrejských písmen připomínají zvuky vydávané zvířaty (chrochtání prasat, kvákání žab, hlas jeřába) a samotný fakt, že se vyslovují jiné hlásky, ukazuje, do jaké míryjsou takové jazyky charakteristické pro národy, které opustily správný způsob života. Zvýšení počtu písmen je z tohoto pohledu považováno zajeden z důsledků babylonského zmatení. Alemanno si uvědomuje, že i jiné národy považují svůj jazyk na nejlepší na světě, a cituje Galena, podle něhož zní řečtina nejlahodněji a nejlépe odpovídá zákonům rozumu, a protože se mu neodvažuje odporovat, tvrdí, že tato skutečnost pramení ze vzájemné příbuznosti řečtiny, hebrejšiny, arabštiny a asyrštiny.
Podle Abulafiji představuje 22 písmen všechny zvuky přirozeně vydávané artikulačními orgány; zrození jednotlivých jazyků umožňují různé kombinace písmen. Slovo ciruf (transmutace) a slovo lašon (jazyk) mají stejnou číselnou hodnotu (386): známe-li zákony kombinatoriky, máme v ruce klíč k formování všech jazyků. Abulafija sice uznává, že vyjadřování hlásek určitými grafickými znaky je otázkou konvence, nicméně hovoří o dohodě mezi Bohem a Proroky. Dobře zná soudobé jazykové teorie, podle nichž jsou názvy pro některé věci či představy konvenční (s touto aristotelsko-stoickou myšlenkou se totiž setkával u autorů jako Maimonides), navrhuje však značně moderní řešení problému: mlčky rozlišuje mezi kon-venčností a arbitrárností. Hebrejština podle něho vznikla na základě konvence jako všechny ostatní jazyky (Abulafija odmítá názor, podporovaný i mnoha vzdělanci v křesťanském táboře, že dítě, o které se po narození nebude nikdo starat, bude automaticky mluvit hebrejsky), nicméně je posvátným prajazy-kem, neboť Adam pojmenoval věci ve shodě s pňrozeností, a nikoli libovolně. Hebrejština byla považována za prajazyk nezbytný ke vzniku všech ostatních jazyků. „Kdyby totiž nebylo tohoto prvotního jazyka, nemohli by se lidé vzájemně shodnout na tom, že pojmenují předmět jinak než dosud, protože kdyby druhá osoba neznala původní název, nemohla by nové-
36
KabalistjckA   pansémiotika
mu jménu rozumět a dohodnout se na změně." (Sefer or hatse-hel, srov. Idel 1989: 13-14).
Abulafija lituje, že jeho národ ve vyhnanství svůj původní jazyk zapomněl, a pochopitelně je přesvědčen, že kabalistaje ten, kdo se pokouší nalézt pravou matrici všech sedmdesáti jazyků. Úplné tajemství kabaly vyjeví teprve mesiáš a rozdílné jazyky zaniknou na konci věků, kdy všechny existující jazyky znovu splynou vjediném posvátném jazyce.
37