V. MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY Nejstarší verze hledání dokonalého jazyka má podobu mo-nogenetické hypotézy, to jest odvození všech jazyků zjedi-ného prvotního prajazyka. Při sledování dějin monogenetic-kých teorií však musíme mít stále na paměti, že většina z nich neustále směšuje různé teoretické volby: 1. Dostatečně se nerozlišuje mezi dokonalýma, univerzálním jazykem. Jedna věc je totiž hledatjazyk, který by odrážel vnitřní podstatu věcí, ajináje hledatjazyk, jímž by mohli nebo měli mluvit všichni lidé. Nic nebrání tomu, aby dokonalý jazyk byl přístupný jen úzkému okruhu lidí a aby univerzálně používaný jazyk byí nedokonalý. 2. Nerozlišuje se (srov. Formigariová 1970: 15) mezi platónským protikladem přirozenost vs. konvence (dokážeme si představit jazyk, který by vyjadřoval přirozenost věcí, a přesto nebyl původní, nýbrž nově vymyšlený) a problémem původu jazyka. Lze diskutovat o tom, zda jazyk vznikal napodobováním přírody (mimologická hypotéza, srov. Genette 1976), nebo na základě konvence, aniž bychom přitom museli řešit výsadní postavení jednoho jazyka vůči jiným. Následkem toho se často zaměňuje zdůvodnění etymologické (poukazující na příbuzenství s jiným starším jazykem) a mimologické (zvukomalba může být považována za příznak dokonalosti, nemusí však nutně poukazovat na příbuznost s původním dokonalým jazykem). 3. Většina autorů nerozlišuje (třebaže je tento rozdíl zřejmý už u Aristotela) mezi hláskou a písmenem abecedy, které hláska vyjadřuje. 72 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY 4. Téměř všechna zkoumání, která předcházela počátkům srovnávací lingvistiky v 19. století, upřednostňují (na což opakovaně upozorňuje Genette 1976) sémantické badání, hledají rodiny příbuzných nomenklatur, a místo aby se soustředily na fonologické a gramatické struktury, provádějí etymologickou ekvilibristiku, o nížještě bude řeč. 5. Často se nerozlišuje mezi prvotním jazykem a univerzální gramatikou. Můžeme totiž hledat gramatické zásady společné všem jazykům, aniž bychom se přitom museli vracet k prvotnímu jazyku. Návrat k hebrejštině Církevní Otcové od Órigena po Augustina byli skálopevně přesvědčeni, že před babylonským zmatením byla prvotním jazykem lidstva hebrejština. Nejvýznamnější výjimkou byl Řehoř z Nyssy (ContraEunomium), který byl toho názoru, že Bůh nemluvil hebrejsky, a zesměšňoval obraz Boha-učitele, jenž učí naše otce abecedu (srov. Borst 1957-63, I, 2 a II/l, 3.1) Představa hebrejštiny jako božského jazyka přežívá po celý středověk (srov. De Lubac 1959, II, 3.3). Na přelomu 16. a 17. století však už vzdělanci nezůstávají jen u tvrzení, že hebrejština je prajazyk (přestože se toho o ní ví jen málo): nyní se podněcuje její studium a pokud možno i její všeobecné rozšíření. Od dob svatého Augustina se situace změnila: nejenže se doporučuje návrat k originálu, ale děje se tak v přesvědčení, že tento originál byl napsán vjediném posvátném jazyce, který dokáže adekvátně vyjádřit pravdu obsaženou v textu. Mezitím došlo k protestantské reformaci, která odmítla exegetické zprostředkování církve (k němuž patří i latinské kanonické překlady) a vyzývala k bezprostřední četbě Písma, čímž dala podnět ke zkoumání svatého textu ajeho původní formulaci. Nejobsáhlejší pojednání o tehdejších diskusích najdeme v In Biblia polyglotte, prolegomena (1673, zvláště 1-3) Briana Waltona, ale dějiny renesanční debaty o hebrejšti- 73 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře ně byly tak různorodé a složité (srov. Demonetová 1992), že se musíme omezitjen na několik příkladných „portrétů". Univerzalistická utopie guillauma postela Zvláštní místo v dějinách renesance hebrejštiny zaujímá postava učeného utopisty Guillauma Postela (1510 až 1581). Jako rádce francouzských králů byl Postel v kontaktu s největšími náboženskými, politickými i vědeckými osobnostmi své doby a hluboce ho ovlivnily cesty na Východ, které uskutečnil v rámci nejrůznějších diplomatických misí a během nichž měl příležitost studovat arabštinu a hebrejštinu a dokonce se sblížit s kabalistickou moudrostí. Jako vynikající odborník na řeckou filozofii byl kolem roku 1539 jmenován mathematicorum et peregrinarum linguarum regius interpres (královským vykladačem matematiky a cizích jazyků) v instituci, která později ponese název College des Trois Langues a potom College de France. Ve svém spise De originibus seu de Hebraicae linguae et gentis antiquitate (1538) Postel tvrdí, že hebrejský jazyk pochází od Noemových potomků a byla z něho odvozena arabština, chal-dejština, indičtina a nepřímo i řečtina. V úvodu k Linguarum duodecim characteribus differentium alphabetum z téhož roku, které pojednává o dvanácti různých abecedách, nejen potvrzuje odvození všech jazyků z hebrejštiny, ale zdůrazňuje také význam jazykajako nástroje ke slučování národů. Jeho představa hebrejštinyjako prvotního prajazyka vychází z kritéria božské úspornosti. V De Foenicum litteris (1550) píše, že takjako existuje jen jediný lidský rod, jediný svět ajediný Bůh, musel existovat takéjedinýjazyk, „svatýjazyk, který Bůh vnuknul prvnímu člověku." A protože se nejen víře, ale i mateřskému jazyku učíme prostřednictvím slova, musel i Bůh učit Adama tím, že mu vštípil schopnost nazývat věci vhodnými 74 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY jmény {De originibus, seu, de vaňa et potissimum orbi Latino ad hanc diem incognita aut inconsyderata história, 1553). Nezdá se, že by Postel měl na mysli vrozenou schopnost jazyka nebo univerzální gramatiku jako Dante, nicméně v mno-hajeho spisech se objevuje pojem činného rozumu averroistic-kého ražení a není pochyb, že právě v tomto repertoáru forem, společném všem lidem, je třeba hledat kořeny naší jazykové schopnosti {Les třes merveilteuses victoires desfemmes du Nou-veau Monde a La doctrine du siěcle dore, obojí z r. 1553). I u Postela je zájem o jazyky úzce spjat s náboženskou utopií: jeho snem je celosvětový mír. V De orbis terrae concordia (1544,1) odhodlaně prohlašuje, že znalost jazykových problémů je nezbytná k nastolení všeobecné svornosti mezi všemi národy. Společný jazyk má dokázat stoupencům jiných vyznání, že křesťanské poselství interpretuje a potvrzuje i jejich víru, protože je třeba najít zásady přirozeného náboženství, řadu vrozených idejí společných všem národům {De orbis III). Stejného ducha sdíleli i Lullus a Kusánský, ale Postel je navíc přesvědčen, že všeobecná svornost musí být nastolena pod záštitou francouzského krále, který může legitimně usilovat o titul krále světa, protožeje přímým Noemovým potomkem vzhledem k tomu, že Jáfetův syn Gomer byl údajně zakladatelem keltského a galského kmene (srov. zvláště Les raisons de la monarchie, asi 1551). Postel tak přejímá (v Tresor des prophéties de ľunivers, 1556) etymologickou tradici, podle níž prý gallus v hebrejštině znamená „ten, kdo zvítězil nad vlnami", a zachránil se tedy před potopou (viz např. Jean Lemaire de Beiges, Illustration de Gaule et singularitez de Troye, 1512-13, srov. Stephens 1989, 4). Postel se nejprve snaží přesvědčit o svých názorech Františka L, ten ho však považuje za snílka. Když ztratí přízeň dvora, odebere se do Říma, aby pro svou utopii získal Ignáce z Loyoly, protože se mu zdá, že Ignácův ideál reformy je blízký jeho vlastním představám (a dlouho bude jezuity považovat za božský nástroj k nastolení celosvětové harmonie). Ignác pochopitelně postřehne, že Postel chce něco jiného nežjezuité (Poste-lův návrh zpochybňoval slib poslušnosti papeži; mimoto byl 75 Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře Ignác Španěl a představa francouzského krále jako krále světa se mu zřejmě příliš nezamlouvala). Po půldruhém roce je Postel nucen Tovaryšstvo opustit. Po mnoha peripetiích se v roce 1547 vypraví do Benátek, kde působí jako kaplan ve Špitálu svatého Jana a Pavla (v takzvaném Ospedalettu) a cenzor hebrejsky psaných knih vydávaných v tomto městě. Během svého působení ve Špitále se stane zpovědníkem Johanny, neboli matky Zuany, padesátileté spolu-zakladatelky Ospedaletta, která pečuje o chudé. Postel postupně nabývá přesvědčení, že se setkal s osobností obdařenou věšteckými schopnostmi, a vzplane k této ženě mystickou vášní, vidí v ní Matku světa předurčenou k tomu, aby vykoupila lidstvo od prvotního hříchu. Při četbě Zoharu Postel Johannu ztotožní jak s Šechinou, tak s papežem Angelikem, o němž hovořily joachimitské věštby, a nakonec i s druhým mesiášem. Podle Postela nebyla ženská část lidstva, zatracená Eviným hříchem, Kristem vykoupena, a proto musí přijít druhý mesiáš, aby vykoupil Eviny dcery (o Postelově „feminismu" srov. Sottileová 1984). Jestli byla Johanna skutečně mystička s mimořádnými schopnostmi, nebo zda Postel jejich setkání přecenil, není důležité: očividně mezi nimi došlo ke splynutí duší. Johanna, kabala, univerzální svornost a poslední joachimitský věk tu splývají vjediný celek aJohanna zaujme ve světě Postelový utopie místo Ignáce z Loyoly. Johanniným „neposkvrněným početím" se z Postela stává nový Eliáš (Kuntzová 1981: 91). Postel nedokáže dále čelit nevyhnutelným pomluvám ohledně jejich neobyčejného svazku, a proto v roce 1549 Benátky opouští, aby pokračoval ve svém putování po Orientu, po roce se však vrací a dozvídá se ojohannině smrti. Traduje se, že upadl do stavu dlouhodobé skleslosti s okamžiky extáze, v níž byl schopen celé hodiny bez jediného mrknutí upřeně hledět do slunce, a cítil, jak jím proniká Johannin duch -Kuntzová (1981: 104) mluví o víře ve stěhování duší. Po návratu do Paříže pokračuje s velkým úspěchem ve výuce a hlásá počátek éry „návratu", zlatého věku ve znamení Johanny. Znovu způsobí ve filozofických i náboženských kruzích 76 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY pozdvižení, král ho donutí, aby zanechal vyučování, Postel opět cestuje po různých evropských městech, vrací se do Benátek, kde se snaží zabránil tomu, aby se jeho spisy dostaly na index, na vlastní kůži pocítí neúprosnost inkvizice, která se ho snaží přimět, aby své učení odvolal, v roce 1555 se však s přihlédnutím k jeho vědeckým a politickým zásluhám spokojí s tím, že ho označí za non malus sed amens, nikoli zlého, nýbrž šíleného. Daruje mu sice život, ale uvězní ho v Ravenně a posléze v Římě. V roce 1564 se (na nátlak náboženských autorit) vrací do Paříže a uchyluje se do kláštera Saint-Martin-des-Champs, kde Žije pod dohledem a v odloučení až do smrti (v roce 1587) a kde písemně odvolá své kacířské učení o matce Johanne. Až na tento poslední ústupek vystupuje Postel jako neohrožený obhájce svých postojů, které byly na jeho dobu velmi neobvyklé. Přirozeně nemůžeme vyjímatjeho utopii z rámce dobové kultury a Demonetová (1992: 337 n.) zdůrazňuje, že Postel sice požaduje „restituci" hebrejštiny j ako jazyka všeobecné svorností, zároveň se však domnívá, že by nevěřící měli uznat svůj omyl a přijmout křesťanské pravdy. Jak podotýká Kuntzová (1981: 49), nemohl být Postel považován ani za katolíka, ani za pravoverného protestanta ajeho umírněné irénistické postoje pobuřovaly extremisty obou stran. Značně dvojsmyslně muselo působit i jeho tvrzení, že ačkolije křesťanství jediným pravým náboženstvím, které naplňuje i odkaz židovství, nemusí být dobrý křesťan členem žádné náboženské sekty (včetně církve), ale má přítomnost božského pociťovat ve vlastní duši. Pravý křesťan se tudíž mohl a musel řídit také židovským zákonem a muslimové mohli být považováni za poloviční křesťany. Postel opakovaně odsuzuje pronásledování židů a raději mluví o „židovském původu" všech lidí, hovoří o židovských křesťanech místo o křesťanských židech (Kuntzová 1981: 130), prohlašuje, že pravá křesťanská tradice není nic jiného než židovské náboženství s pozměněnými jmény, a lituje, že křesťanstvo ztratilo své vlastní židovské kořeny a tradice. Jeho dvojznačný postoj působí ještě provokatívnej i, když uvážíme, že předrenesanční svět považoval křesťanství za opravu, nebo dokonce za vymazání židovské tradi- 77 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře ce. Aby bylo možno hlásat harmonii mezi vyznáními, jak to Činil Postel v De orbis, bylo nutno přistupovat velmi tolerantně i k mnoha teologickým detailům, a proto se u Postela hovořilo o univerzalistickém teismu (Radetti 1936). FUROR ETYMOLOGICUS Postel představoval silnou, exemplární výzvu k návratu k hebrejštině jako jedinému jazyku. Ujiných osobností není tento požadavek tak radikální, jde jim spíše o to zdůvodnit dokonalost hebrejštiny skutečností, že z ní byly odvozeny všechny ostatní jazyky. Vezměme si například spis Mithridates od Conrada Gessne-ra z roku 1555, kde se porovnává 55 jazyků. Autor se nejdřív pozastavuje nad záviděn í hodným údělem některých legendárních postav, které byly obdařeny dvěma jazyky, jedním pro lidskou mluvu a druhým pro řeč ptáků, a vzápětí kategoricky prohlašuje, že „mezi všemi existujícími jazyky nenajdeme ani jediný, který by neobsahoval byť zkomolená slova hebrejského původu" (vyd. 1610, s. 3). Jiní se tuto příbuznost pokoušejí dokázat zběsilým honem na etymologie. Tato etymologická zběsilost nebyla ničím novým. Už na přelomu 6. a 7. století Isidor ze Sevilly (Etymologiaé) vynalézavě posuzoval 72 jazyků světa a vytvářel přitom etymologie, o nichž se v průběhu dalších století tak často žertovalo: corpus prý vznikl kontrakcí z corruptus pent, homo pochází z humus, neboť člověk byl stvořen z bláta, iumentaje odvozeno od iuvat, neboť kůňje pomocníkem člověka, ajehně se řekne agnus, protože agnoscit, poznává vlastní matku, atd. Jde o případy takzvaného „kratylovského mimologismu", na nějž nyní svým způsobem navazují zastánci hebrejštiny. V roce 1613 uveřejňuje Claude Duřet monumentální Thré-sorde ťhistoire des langues de cet univers, kde nalezneme všechny předchozí spekulace křesťanského kabalismu v panoramatickém přehledu od původu jazyka přes zkoumání všech zná- 78 M O N O GE N ET I C K.A HYPOTÉZA A PRAJAZYKY mých jazyků včetně jazyků nového světa až po závěrečnou kapitolu o dorozumívání zvířat. Protože je Duřet přesvědčen, že hebrejština byla univerzálním jazykem lidského rodu, považuje za samozřejmé, že hebrejské názvy zvířat obsahují celý jejich „přírodopis". A proto se orel řekne neser, neboť toto jméno se pojí se slovy šor a. isackar, z nichž první znamená „pozorovat" a druhé „být vzpřímený", neboť tento pták má především pevný pohled neustále zdvižený ke slunci [...]. Lev má tři jména, ariech, labi, lajiš. První pochází zjiného slova, které znamená „roztrhat, rozsápat"; druhé se vztahuje ke slovu leb, což znamená „srdce", a laab, „být osamělý". Třetí obvykle označuje velkého, divokého Iva a má jistou podobnost se slovesem jos, které znamená „rozdupat" [...], protože toto zvíře dupe po své kořisti a týrá ji (s. 40). Hebrejština si zachovala tento blízký vztah k věcem, protože se nikdy nenechala ovlivnit j inými jazyky (kap. 10), a tato domnělá přirozenost dostatečně ospravedlňuje její magickou povahu. Duřet připomíná, že Eusebios i svatý Jeroným se vysmívali Rekům, kteří vynášeli svůj jazyk do nebes, ale nedokázali přitom najít žádný mystický význam písmen své abecedy, zatímco každé hebrejské dítě ví, že alef znamená „kázeň", a tak je tomu u všech ostatních písmen ajejich kombinací (s. 194). Duřet však prováděl zpětnou etymologii, aby dokázal, nakolik je původní prajazyk v harmonickém souladu s věcmi, kdežto jiní badatelé se pokusili o progresivní etymologii, aby ukázali, jak se z hebrejštiny vyvinuly všechny ostatní jazyky. V roce 1606 sepsal Estienne Guichard Ľharmonie étymologique des langues, kde vysvětluje, že všechny existující jazyky lze zpětně odvodit z hebrejských kořenů. Vychází z tvrzení, že hebrejština je nejjednodušší jazyk, protože jsou v ní „všechna slovajednoduchá ajejich podstata spočívá pouze ve třech kořenech", a vypracovává kritérium, které mu umožňuje si s těmito kořeny pohrávat, vytvářet inverze, anagramy a permutace podle nejlepší kabalistické tradice. Batar znamená v hebrejštině „rozdělit". Jak zdůvodníme, že z batar vzniklo latinské divideré? Inverzí vytvoříme tarab, z tarab dostaneme latinské tribus, distribuo, a tedy divideré (s. 147). Heb- 79 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře rejské zacen znamená „starý", záměnou souhlásek získáme zanec a z něho latinské senex, ovšem dalšími permutacemi dostaneme cazen, odtud oskické casnar, z něhožje údajně odvozeno latinské canus, což ve skutečnosti znamená také „starý" (s. 247). Touto metodou by bylo možné například dokázat, že anglické head vzniklo z pozdně latinského testa použitím anagramu eatts. Na tisícistránkovém exkurzu po všech živých i mrtvých jazycích Guichard občas trefí i pár průkazných etymologických vztahů, v žádném případě však neformuluje vědecká kritéria. Přesto můžeme říci, že ačkoli tyto příspěvky k monogenetické hypotéze na jedné straně rozšiřují méně „magickou" znalost hebrejštiny, na druhé straně předjímají základní obrysy komparativního postupu (srov. Simone 1990: 328-29). Obr. 5.1. Z Alphabeú veri naturalis Hebraici bervissima delineatio od Merciria van Helmont, 1667 80 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY V té době jsou ovšem vědecké hypotézy hustě propleteny fantazií. Příkladem je Mercurius van Helmont, který v roce 1667 vydává pojednání Alphabeti veri naturalis Hebraici bervissima delineatio, v němž se zabývá metodou, pomocí níž by se hluchoněmí mohli naučit mluvit. Z podobných projektů se v následujícím století v osvícenských kruzích zrodí zajímavé reflexe o povaze řeči, ale van Helmont předpokládá existenci prajazy-ka, který by připadal zcela přirozený i lidem, kteří se nikdy žádnému jazyku neučili. Tímto jazykem může býtjen hebrejština a van Helmont se pokouší dokázat, že hebrejština je jazyk, jehož hlásky mohou lidská mluvidla nejsnáze produkovat. Na 33 rytinách ukazuje, jak se jazyk, patro, čípek i hlasivky při vytváření určitého zvuku (fyzicky) uspořádají tak, aby napodobily tvar příslušného hebrejského písmene. Je zřejmé, že takový postoj vyjadřuje krajně motivaci o n istickou a mimologickou teorii: nejenže hebrejská slova odrážejí skutečnou povahu věcí, ale stejná božská moc, která obdařila Adama dokonalou psanou i mluvenou řečí, vytvořila z hlíny také fyziologickou strukturu přizpůsobenou tomuto jazyku (viz. obr. 5.1.). Turris Babel (1679) od Athanasia Kircheraje vyčerpávajícím souhrnem všech diskusí, které jsme zde povšechně načrtli. Kir-cher nejdřív pojednává o dějinách světa od stvoření přes potopu až po babylonské zmatení jazyků a potom nastiňuje další historický a antropologický vývoj rozborem jednotlivých jazyků. Kirchner nijak nezpochybňuje, že hebrejština jakožto předmět biblického zjevení je prajazyk a lingua sancta a rovněž považuje za samozřejmé, že Adam pochopil podstatu všech zvířat a pojmenoval je podle jejich přirozenosti, a dodává, že „písmena různýchjmen tu pospojoval, tu rozdělil, tu zaměnil, různě je zkombinoval s povahou a vlastnostmi zvířat" (III, I, 8). Vzhledem k tomu, že jde o kabalistický citát (od rabína R. Bec-chaie), je jasné, že Adam definoval vlastnosti bytostí permutací písmenjejichjmen. Nebo přesněji, nejprve napodobením pojmenoval vlastnost věci jako v případě lva, který se v hebrejštině píše ARJH, a podle Kirchera písmena AHj označují prudký dech tohoto zvířete. Potom však Adam postupoval podle kaba-Hstického umění lemury, ale neomezil se přitomjen na ana- 81 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře gram, nýbrž vkládal i další písmena a vytvářel věty, v nichž každé slovo obsahovalo nějaké písmeno lvího jména. Tím vznikly výrazy, které říkají, že levje monstrans, schopný vyvolat hrůzu pouhým zjevem, zářivý, jako by z jeho tváře vycházelo světlo, a že se mimo jiné podobá zrcadlu... Jak vidíme, žongluje se tu s mnoha etymologickými postupy, které naznačuje už Platonův Kratylos (z něhož ostatně Kirchner cituje, s. 145), a jména se přitom ohýbají tak, aby vyjádřila víceméně tradiční výpovědi o daném zvířeti nebo osobě. Dál Kircher objasňuje, jak se po zmatení jazyků vytvořilo pět hebrejských dialektů: chaldejština, samaritánština (z níž vznikla féničtina), syrština, arabština a etiopština, z nichž na základě různých etymologických zdůvodnění odvozuje vznik mnohaji-ných jazyků až po evropské jazyky své doby (a dokonce vysvětluje i následné odvození jednotlivých abeced). Poměrně uvážlivě také určuje příčiny jazykových změn, které připisuje na vrub různorodosti a míšení národů (postihuje přitom princip kreolizace různých jazyků v kontaktu), ale i politickým tlakům způsobeným proměnami říší, nucenému stěhování v důsledku válek a morových ran, kolonizaci i klimatickým vlivům. Ze zvýšení počtujazy-ků ajejich vývoje odvozuje také vznik různých modlářských náboženství a znásobení počtu jmen bohů (III, I, 2). KONVENCIONALISMUS, EPIKUREISMUS, POLYGENEZE Kircher ovšem stejně jakojiní v 17. století přichází se značným zpožděním. Krize hebrejštiny jako posvátného jazyka začala už v renesanci, byla vyvolána dlouhou řadou argumentací, které se emblematicky odvíjely ve znamení Genese 10. Pozornost se přesunula jinam; nezaměřovala už se na prapůvodní jazyk, ale spíše na skupinu takzvaných linguae matrices (neboli prajazyku), chceme-li použít výrazu, který razil Josephus Justus Scaliger (Diatriba de europaeorum Unguis, 1599). Scaliger rozlišo- 82 M O N O G EN ET I C KÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY val jedenáct jazykových rodin, čtyři hlavní a sedm vedlejších, rozptýlených po celém evropském kontinentě. Jazyky každé ro-dinyjsou geneticky příbuzné, mezi jednotlivými rodinami však nezjistil žádnou příbuznost. Uvažuje se o tom, že bible se vlastně o povaze prvotníhoja-zyka výslovně nevyjádřila, a mnozí se domnívají, že k jazykovému rozrůznění nedošlo pod Babylonskou věží, ale už mnohem dříve, a fenomén confusio se proto považuje za přirozený proces. Jazykové bádání se soustřeďuje spíše na hledání společné gramatiky, „už nejde o to je ,přivést zpět', ale klasifikovat je, odhalit skrytý systém jazyků, který zároveň respektuje jejich rozdílnost" (Ďemonetová 1992: 341 a všeobecně II, 5). Richard Simon, považovaný za obnovitele biblické kritiky, ve své Histoire critique du Vieux Testament (1678) odmítá hypotézu božského původu hebrejštiny a rozvíjí ironické argumenty Řehoře z Nyssy. Jazyk je lidským výtvorem, rozum není u všech národů stejný a to vysvětluje rozdílnost jazyků. Sám Bůh chtěl, aby lidé mluvili různými jazyky, aby se „každý vyjadřoval vlastním způsobem". Méric Casaubon (De quatuor Unguis commentatio, 1650) přejímá Grotiovu myšlenku, že prapůvodní jazyk - pokud skutečně existoval -je v každém případě nenávratně ztracen. Byl-li Bůh inspirátorem slov vyřčených Adamem, lidé si potom svůj jazyk dále samostatně rozvíjeli a hebrejština je jen jeden z prajazyku vzniklých po potopě. Také Leibniz bude zastávat názor, že Adamův jazyk j e historicky nenávratně ztracen, a ať se snažíme sebevíc, nobis ignota est. I kdyby skutečně kdysi existoval, buď zcela zanikl, anebo přežívá jen v nepatrných zbytcích (nedatovaný fragment: Gen-sinil990: 197). V této kulturní atmosféře se mýtus jazyka schopného vyjadřovat povahu věcí přehodnocuje ve světle zásady arbitrárnosti znaku, od níž ostatně filozofické myšlení věrné aristotelskému diktátu nikdy neupustilo. Právě v té době si Spinoza v hluboce nominalistickém duchu klade otázku, jak by tak obecný pojem jako „Člověk" mohl vyjádřit skutečnou povahu člověka, když lidé si nevytvářejí pojmy stejným způsobem: 83 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře Například ti, kteří si často obdivně prohlíželi lidskou postavu, budou pod jménem člověk chápat živočicha se vzpřímenou postavou. Ti, kteří si naopak všímali něčeho jiného, si o člověku vytvoří jiný obecný obraz, a tedy že člověk je živočich, který se směje, má dvě nohy, nemá peří a je obdařen rozumem; tak si každý vytváří univerzální představy o jiných věcech podle dispozice vlastního těla {Etika, Propositio XL, Scholium 1). Byla-li hebrejština jazykem, v němž slova odpovídala skutečné podstatě věcí, pak podle Locka užívají lidé slova jako znaky svých myšlenek, „nikoli kvůli nějakému přirozenému sepětí, které by snad bylo mezi jednotlivými artikulovanými zvuky aji-stými ideami, neboť pak by byl mezi všemi lidmi jen jeden jazyk, ale na základě svobodně motivovaného rozhodnutí" (Essay concerning human understanding, 1690, III, II, l)s. A když navíc uvážíme, že tytéž ideje jsou „nominálními idejemi", a nikoli vrozenými platónskými jsoucny, ztrácí řeč veškerou svatozář a stává se pouhým nástrojem interakce, lidským výtvorem. Už Hobbes (Leviathan, 1651,1, 4, Of Speech) sice připouští, že prvním původcem jazyka byl sám Bůh, který naučil Adama pojmenovávat tvory, ale vzápětí se od biblického textu oprošťuje a přiklání se k názoru, že Adam potom svobodně doplňoval nová jména, „as the experience and use of the creatures should give him occasion". Jinými slovy, Hobbes ponechává Adama samotného s jeho vlastní zkušenosti a potřebami a právě z potřeby („matky všech vynálezů") se podle něj po babylonském zmatení zrodily různé jazyky. Na konci století znovu přichází na přetřes Epikurův dopis Herodotovi, v němž se tvrdí, že ani jména věcí nebyla původně dána konvencí, ale zeje vytvořila sama přirozenost lidí, kteří podle jednotlivých kmenů cítili a vnímali různě a stejně osobitým způsobem vyráželi i proud vzduchu, poznamenaný jedinečným duševním stavem a vnímáním (Dopis Herodotovi: Diogenes Laěrtios, Životy filozofů, X, 75). Epikuros skutečně dodával, že „následně" se různé národy shodly na pojmenování věcí, aby se vyhnuly nejasnostem a také kvůli větší úspornosti, a neodpovídá na otázku, zda k této 84 Monogeneticka hypotéza a prajazyky volbě došlo instinktivně nebo „z rozumových důvodů" (srov. Formigariová 1970: 17-28; Gensini 1991: 92; Manetti 1987: 176-177). První Částjeho teze (kde trvá na přirozeném, a nikoli konvenčním vzniku jazyka) vsak rozvíjí Lukretius; přirozenost dovedla lidi k tomu, že začali vydávat artikulované zvuky jazyka a z potřeby se potom zrodila jména věcí. Proto je nerozum myslit, že někdo předměty všechny nejprve podělil jmény a potom že jim lidi učil. Neboť jak jedinec tento by vše mohl označit jmény, proč by byl schopen jen sám zvuk různý vydávat z hrdla, proč by, jak myslí někdo, tu schopnost neměli jiní? [...] Konečné řekni, zdali je co tak divného na tom, jestliže lidský rod, jenž dar má hlasu ajazyk, podle toho, co cítí, věc různým vyjádří hlasem? [...] Jestliže pudí tedy i zvířata rozličné city různý z hrdel vydávat zvuk, ač přece jsou němá, oč tím spíše je správné, že rovněž mohli i lidé různou věc též jiným vyjádřit hlasem (T. Lucretius Carus: De rerum natura, V, 1041-90).11 Rozšiřuje se teorie o původu jazyka, kterou bychom mohli definovatjako materialisticko-biologickou, která zdůrazňuje přirozenou schopnost proměňovat primární pocity v myšlenky a tím i ve zvuky s cílem občanského soužití. Pokud se však, jak naznačoval Epikuros, tato reakce na zkušenost mění v závislosti na kmeni, podnebí a místě, potom se můžeme bez nadsázky domnívat, že různé kmeny vytvořily různými způsoby a v různých dobách odlišné jazykové rodiny. Tady nacházíme kořeny teorie ducha různých jazyků, která se plně rozvine v 18. století. Epikurova hypotéza musela nutně okouzlit francouzské volnomyšlenkářské prostředí 17. století, kde nabývá krajní podobu polygenetickéhypotézy a mísí se s nejrůznějšími formami náboženského skepticismu od sarkastického agnosticismu po veřejně přiznávaný ateismus. A tehdy se objevuje návrh kalvinisty Isaaka de la Peyrěre, který ve svém Systema theologicum ex prae-adamitarum hypothesi z roku 1655 velmi originálně interpretuje pátou kapitolu dopisu svatého Pavla Římanům a hlásá myšlenku polygeneze národů a ras. Jeho dílo je laickou odpovědí na zprávy cestovatelů a misionářů o mimoevropských kulturách, jakoje například Čína, které jsou tak starobylé, žeje- 85 HledAnI dokonalého jazyka v evropské kultuře jich dávné dějiny se vymykají biblickému datování, zvlášť pokud jde o jejich vyprávění o původu světa. Existovalo prý před-adamitské lidstvo nedotčené prvotním hříchem a jak hřích, tak i potopa se proto týkaly pouze Adama ajeho potomků na židovské půdě (srov. Zoli 1991: 70). Tato teze se ostatně objevila už v muslimském prostředí a al-Makdísí v 10. století z koránu vyvodil, že před Adamem na zemi existovali jiní lidé (srov. Borst 1957-63,1, II, 9). Kromě nevyhnutelných teologických důsledků, které s sebou tato domněnka přinášela - a La Peyrěrovo dílo bylo skutečně odsouzeno a spáleno -~, jednoznačně snímala židovskou kulturu z piedestálu a s ní pochopitelně i svatýjazyk, v němž byla vyjádřena. Pokud se totiž jednotlivé kmeny vyvíjely v různých podmínkách a jazyková schopnost se přizpůsobovala evoluci a prostředí, musely jazyky vzniknout polygenezí. Určitou formu polygene ti ckého myšlení (jistě však ne inspirovaného libertinstvím) můžeme připisovat i Giambattistovi Vi-covi. Vico určitým způsobem převrací diskurz své doby. Nesnaží se najít chronologický původ, ale nastiňuje obrysy věčných ideálních dějin: v tomto smyslu se odklonem od dějin paradoxně zařazuje mezi inspiratory moderního historismu. To, co se snaží popsat, není - nebo není pouze, navzdory chronologickému přehledu, který uvádí na začátku své Scienza nuova seconda (1744, II, 2.4) - plynutí dějin, nýbrž neustále se opakující podmínky pro vznik a vývoj jazyka v každé době a v každé zemi. Načrtává určitou genetickou posloupnost řeči od jazyka bohů přes jazyk héróů až po jazyk lidí, přičemž první jazyk musel být hieroglyfický „to jest posvátný nebo božský", druhý symbolický, „znaky nebo hrdinskými Činy" a třetí epištolami „aby si lidé mohli na dálku vzájemně sdělovat současné potřeby svého života" (432). Vico se domnívá, že jazyk byl na (ideálním) počátku motivovaný, metaforicky spjatý s lidskou zkušeností přírody a teprve později se organizoval do konvenčnej š ich forem, ale zároveň tvrdí: „Poněvadž se bohové, héróové i lidé zrodili ve stejnou dobu (vždyť ti, kteří si vymysleli bohy a byli přesvědčeni, že jejich hrdinská povahaje směsicí božského a lidského, byli také lidé), vznikly v téže době i tri jazyky" (446). Místo aby 86 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY rozvíjel diskusi 17. století, zda přirozenou fázi vystřídala fáze konvenčního a svévolného vynalézání, uvažuje spíš nad otázkou, proč existuje tolik různých jazyků, koíikje národů, a nezbývá mu, než potvrdit „velkou pravdu": „Protože byly národy vzhledem k odlišnosti podnebí nepochybně obdařeny různou povahou, vytvořily si odlišné zvyky a z různých povah a zvyků vznikly rovněž odlišné jazyky" (445). Udajné prvenství hebrejštiny popírá řadou postřehů, jimiž chce dokázat, že Židé převzali písmena abecedy od Řeků, a ne naopak. Vico také nepodléhá hermetickým fantaziím renesance, podle nichž veškerá moudrost pochází od Egypťanů. Jeho popis odhaluje složité prolínání nejrůznějších kulturních a obchodních vlivů, kdy íeničané - vedeni obchodnickými potřebami - přinesli své písmo do Egypta a do Řecka a sami si vypůjčili hieroglyfické písmo od Chaldejců, přizpůsobili ho požadavkům obchodu a dále ho rozšířili po celém středozemním pobřeží (441-443). Předhebrejský jazyk Souběžně s těmito filozofickými diskusemi se další vynalézaví Ijazykozpytci, byť nezpochybňují porážku hebrejštiny, vydávají jinými cestami. V 16. a 17. století objevují průzkumníci a misionáři civilizace mnohem starší, než byla civilizace hebrejská, s odlišnými kulturními i jazykovými tradicemi. V roce 1669 vyjádří John Webb (An Historical Essay Endeavouring the Probability that the Language of the Empire of China is the Primitive Language) myšlenku, že Noe po potopě přistál se svou archou v Číně a usadil se tam, což dokazuje, že prvotním jazykem je čínština. Číňané se prý neúčastnili stavby Babylonské věže, a tudíž zůstali ušetřeni confusio, navíc se po dlouhá staletí dokázali chránit před cizími nájezdníky, takže si zachovali původní jazykový odkaz. Náš příběh charakterizuje mnoho pozoruhodných ana-chronismů. Právě v 18. století, kdy se mimo veškeré monoge-netické hypotézy začíná rodit komparatistická metoda, se vy- 87 Hledán! dokonalého jazyka v evropské kultuře vijí největší úsilí za znovunalezení prvotního jazyka. V roce 1765 píše Charles de Brosses své Traité de la formation méchani-que des langues, v němž zastává naturalistickou hypotézu (arti-kulace hlásek je dána povahou věcí: chceme-li například označit měkký předmět, zvolíme měkkou hlásku) a počíná si v zásadě materialisticky (redukuje řeč na fyzické úkony a vyvozuje vznik nadpřirozených bytostí z jazykových hříček, srov. Droixhe 1978), ale nevzdává se předpokladu prvotního jazyka, „který je organický, fyzický a nezbytný, společný celému lidskému rodu, žádný národ na světě jej nezná ani nepoužívá vjeho původní jednoduchosti, nicméně všichni lidé jím hovoří, neboť tvoří prazáklad jazyka každé země" (Discours préli-minaire, XIV—XV). Jazykovědec musí prozkoumat mechanismy jednotlivých jazyků a objevit to, co v nich vychází z přirozené nutnosti, a přirozeným vyvozování důsledků dospěje od každého známého jazyka k této neznámé původní matrici. Stačí jen stanovit nevelký počet původních kořenů, které nám poskytnou univerzální nomenklaturu všech evropských i orientálních jazyků. Brossesův komparastistický pokus založený na radikálním „kratylismu" nebo mimologismu (srov. Genette 1976: 85-118), považuje samohlásky za surovinu zvukového kontinua, z něhož souhlásky „vystřihují" intonace neboli césury, které jsou snadněji vnímatelné zrakem než sluchem (opět se tu nerozlišuje mezi hláskou a písmenem abecedy), v podstatě se však srovnávací práce zakládá na identitě souhlásek. V souladu s myšlenkou, kterou najdeme i u Vica, Brosses tvrdí, že vynález artikulovaných zvuků šel ruku v ruce s vynálezem písma, ajak výstižně shrnuje Fano (1962: 231), zdá se, že de Brosses si věc představoval takto: stejně jako dobrý učitel, který bere do ruky křídu, aby byl jeho výklad názornější, také jeskynní člověk doprovázel své výpovědi vysvětlujícími obrázky. Když chtěl například říci: ,Havran uletěl a usedl na vršek stromu', nejprve napodobil havraní krákání, citoslovcem ,frrr! frrr!' vyjádřil let a nakonec uchopil uhlík a nakreslil strom a něm ptáka. 88 Monogen etická hypotéza a prajazyky Kyklopské úsilí v mimologické linii vynaloží Antoine Court de Gébelin, který v letech 1773 až 1782 uveřejní devět knih čtvrtkového formátu s celkovým obsahem přesahujícím pět tisíc stran a své mnohostranné, chaotické dílo s mnoha zajímavými postřehy nazve Le monde primitif analyse et compare avec le monde moderně (srov. Genette 1976: 119-48). Court de Gébelin je obeznámen s předchozími komparatis-tickými výzkumy, ví, že člověk vykonává svou jazykovou schopnost prostřednictvím specifického fonačního aparátu, jehož anatomii a fyziologické zákony dobře zná, sdílí názory fyziokra-tů své doby a v první řadě se snaží dobrat se původu řeči prostřednictvím nové interpretace antických mýtů, v nichž vidí alegorický výraz vztahů člověka-rolníka k zemi (sv. I). Proto se podle něj písmo, byť vzniklo ještě před rozdělením národů, vyvinulo ve velkých agrárních státech, kde ho nezbytně potřebovali, aby mohli kontrolovat pozemkové vlastnictví, rozvíjet obchodní výměny a vytvářet zákony (sv. III, s. 11). Ve své práci se však chce dobrat prvotního jazyka původního světa, zdroje a základu univerzální gramatiky, z níž vycházejí a pomocí níž se vyjadřují všechny existující jazyky. V předmluvě k III. svazku, věnovanému „přírodopisu jazyka" neboli původu jazyka, tvrdí, že slova nevznikla náhodou, nýbrž že „každé slovo má svou vlastní příčinu a tato příčina pochází z přírody" (s. 9). Rozvíjí přísně motivacionistickou teorii jazyka doprovázenou ideografickou teorií písma, podle níž i abecední písmo není nic jiného než původní hieroglyfické písmo omezené na úzkou skupiny kořenových neboli „klíčových" znaků (III, s. 12). Řeč jako schopnost založená na určité anatomické struktu-řeje nepochybně boží dar, ale vyvinutí prvotního jazyka je záležitostí lidských dějin, a to natolik, Že když Bůh kdysi mluvil s Člověkem, musel tak činit v jazyce, jemuž už Člověk rozuměl, protože si ho sám vytvořil (III, s. 69). Při hledání prvotního jazyka se autor pouští do impozantního etymologického rozboru řečtiny, latiny a francouzštiny a neopomíjí ani výzkum erbů, mincí, her a cest Féničanů kolem světa, jazyků amerických indiánů, medailí, občanských 89 Hledán! dokonalého jazyka v evropské kultuře i náboženských dějin, kalendářů a almanachů. Jako základ tohoto prapůvodního jazyka však rekonstruuje univerzální gramatiku založenou na nezbytných zásadách, které jsou vlastní každé době a každému místu, takže identifikujeme-lije jako imanentní určitému přirozenému jazyku, platí i pro všechny ostatní jazyky. Po pravdě řečeno je Court přehnaně ctižádostivý: chce všechno najednou, univerzální gramatiku, znovuobjevení původního prajazyka, snaží se dokázat biologický a společenský původ řeči, a jak poznamenává Yaguellová (1984: 19), hází všechno do jednoho pytle. Navíc, byť se značným zpožděním, podléhá svodům nacionalisticko-keítské hypotézy, o níž pojednáme dále: keltŠtinajejazyk, jímž mluvili původní obyvatelé Evropy, „má stejný původjako jazyk orientálců" a pochází z něho řečtina, latina, etruština, thráčtina, němčina, kantábričtina starověkých Španělů i runové písmo severských zemí (sv. V). Nacionalistické hypotézy Někteří autoři sice nepopírali, že hebrejština byla prvotním jazykem, zastávali však názor, že po Babylonu se z ní vyvinuly jiné jazyky, které potom převzaly palmu dokonalosti. Prvním textem, který tyto „nacionalistické teorie" podněcuje, jsou Commentaria super opera diversorum auctorum de antiquitatibus lo-quentium (1498) od Giovanniho Nanniho neboli Annia, kde se vypráví, jak Etrurii ještě před řeckou kolonizací osídlil Noe se svými potomky. Uvažuje se zde o Genesi 10, která jako by protiřečila kapitole 11 o confusio. V 10, 5 se takto popisuje Noemovo potomstvo: „Z nich vzešly ostrovní pronárody v různých zemích, pronárody různého jazyka z různých čeledí (srov. Stephens 1989, 3). Myšlenku, že toskánština pochází z etruŠtiny a etruština zase z Noemovy aramejštiny, rozvíjejí ve Florencii Giovan Battista Gelli {Delľorigine di Firenze, 1542-44) a Pier Francesco Giam-bullari (II gello, 1546). Tato v zásadě protihumanistická teze 90 M O N O G E N ET I C KÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY přejímá představu, že k přirozenému znásobení jazyků došlo už před babylonskými událostmi (a navazuje na myšlenku, kterou už vyložil Dante v Ráji XXVI). Touto myšlenkou se nadchne Guillaume Postel, který už dříve hájil názor, že Keltové pocházejí od Noema. Ve spisu De Etruriae regionis (1551) se v otázce vztahu Noe-Etruskové staví na stranu Gelliho a Giambullariho až na tvrzení, že Adamova hebrejština zůstala alespoň jako hieratický jazyk po staletí nedotčena. O něco umírněnější je španělské renesanční prostředí, kde sice převládá názor, že kastilština pochází od Jáfetova syna Tu-baía, ale zároveň se připouští, zeje pouze jedním z 72 pobaby-lonských jazyků. Tato umírněnostje však jen zdánlivá, protože v konečném důsledku se označení „babylonský jazyk" ve Španělsku stane synonymem starobylosti a vznešenosti (k italské a Španělské debatě srov. Tavoni 1990). Jedna věc je ovšem dokázat, že vlastní národní jazyk je vznešený, protože se vyvinul z Adamova nebo Noemova prvotního jazyka, a něco jiného je tvrdit, že má být proto považován za jediný dokonalý jazyk. Tak daleko zatím došli jen irští gramatikové, o nichž jsme se zmiňovali v první kapitole, a dokonce i Dante - který také usiloval o dokonalost svého básnického volgare~se (v De vulgari eloquetia I, Ví) vysmívá těm, kdož povyšují vlastní jazyk nad všechny ostatní a ztotožňují ho s Adamovým jazykem. Sedmnácté století přesto poskytuje hojnost pikantních příkladů takových jazykových nacionalismů. Goropius Becanus (Jan van Gorp) ve svých Origines Antwer-pianae (1569) hájí všechny soudobé teze o božském vnuknutí prvotního jazyka, o motivovaném vztahu mezi slovy tohoto jazyka a věcmi a domnívá se, že takový vztah příkladně ilustruje holandština, nebo přesněji antverpský dialekt. Předkové Antver-panů Kimbrové prý byli přímými potomky Jáfetových synů, kteří se neúčastnili stavby Babylonské věže, a unikli tak confusio linguarum. Zachovali si prý Adamův jazyk, což dokazují jednoznačné etymologie (v souvislosti s Becanovou etymologickou metodou se ujaly pojmy „becanismus" či „goropismus", označující odvážné etymologie připomínající pokusy Isidora nebo Gui- 91 HledA.n( dokonalého jazyka v evropské kultúre charda) a také skutečnost, že holandština má největší početjed-noslabiČných slov, je ze všech jazyku nejbohatší po zvukové stránce a skýtá mimořádné možnosti pro vytváření složenin. K tomuto tématu se později vrátí Abraham Mylius (Lingua belgica, 1612) a Adrian Schrickius (Adversariorum libri III, 1620), který se snaží dokázat, že „hebrejský jazyk je božský a prapůvodní" a že „hned po něm následuje teutonskýjazyk", přičemž „teutonštinou" rozumí nizozemštinu vjejí tehdy nejznámější podobě antverpského dialektu (uvádí etymologické důkazy, které se příliš neliší od Goropiových důkazů). Takzvaná vlámská teze měla zřejmě velmi tuhý kořínek; využívala nacionalistických polemik a přežívala až do 19. století. Ještě v roce 1868 bude baron De Ryckholt ve svém díle La province de Liege... Leßamand langiie primordiale, mere de toutes les langlies tvrdit, že „vlámština je jediný jazyk, jímž se hovořilo u kolébky lidstva" a že ,je jediným skutečným jazykem, kdežto všechny ostatní, živé či mrtvé, jsou jen jejími dialekty nebo více či méně maskovanými žargony" (srov. Droixhe 1990 a obecně o megalomanském jazykovém blouznění viz Poliakov 1990). Vedle holandsko-vlámské teze se směle staví „švédské" teze Georga Stiernhielma (De linguarum origine praefatio, 1671) a -ale to už jsme u parodie - Andrease Kempa (Die Sprachen des Paradieses, 1688), který si představuje, že Evu svedl frankofonní had a že Bůh mluvil švédsky a Adam dánsky (srov. Borst 1957-63, III, 1: 1338 a Ölender 1989, 1993). Nezapomeňme ovšem, že v té době Švédsko vystupuje na evropské šachovnici jako velmoc. Olaf Rudbeck ve svém spisu Atlantica sivé Manhe-im vera Japheii posterorum sedes ac patria (1675) dokazuje, že Jáfet ajeho potomstvo našli útočiště právě ve Švédsku a že z tohoto rasového a jazykového kmene pocházejí všechny gótské jazyky. Rudbeck dokonce ztotožňuje Švédsko s bájnou Atiantidou a označuje ho za ideální zemi, zemi Hesperidek, z níž se civilizace rozšířila po celém světě. Už u Isidora ze Sevilly (Etymologiarum IX, II, 26-27) se ostatně objevila myšlenka, že Gótové jsou potomkyjáfetova syna Goga. Toto tvrzení zesměšňuje Vico (Scienza nuova seconda, 1744,11,2.4,430): 92 MonogenetickA hypotéza a prajazyky Když se tu máme věnovat úvahám o tomto předmětu, podáme o názorech, které se o tom vyskytují a jsou buď nejisté nebo lehkovážné, nemístné, ješitné či směšné, jen krátký přehled, protože jich je tolik a jsou tak různorodé, zeje nemožné je všechny vypočíst. Přehled budiž tento: Protože v dobách návratu barbarství byla Skandinávie neboli Skancie v důsledku domýšlivosti národů nazývána „vagina gentium" a věřilo se, že je matkou všech ostatních národů světa, Jan a Olafus Magnus byli v důsledku domýšlivosti učenců toho názoru, žejejich Gótové uchovali od počátku světa písmena božsky vynalezená Adamem; tomuto snu se vysmáli všichni učenci. A přece šel toutéž cestou a ještě dále Jan Goropius Becanus, podle kterého jeho lingua cimbrica, jež se příliš neliší od jazyka saského, pochází z pozemského ráje aje matkou všech o státních jazyků [...]. A i tato domýšlivost se ještě stupňovala k již zcela jasnému nerozumu u Olafa Rudbecka, který ve svém díle nazvaném Atlantica tvrdí, že řecká písmena vznikla z run, jež jsou obrácená fénická písmena, která Kadmos v řádu a zvuku přizpůsobil hebrejským a nakonec je Řekové vyrovnali a otočili podle pravítka a kružítka. A protože objevitel run se u nich jmenoval Mercurouman, tvrdí, že Merkur, který vynalezl písmo Egypťanům, by! Gót.10 Pokud jde o němčinu, od 14. století se v germánském světě opakovaně objevují názory hájící její prvorozenství, které najdeme i v myšlení Martina Luthera (němčina je pro něho jazykem, který se více než ostatní blíží Bohu). V roce 1533 poukazuje Konrád Pelicanus (Commentaria bibliorum) na zjevné shody mezi němčinou a hebrejštinou, ale nevyslovuje se v otázce, který z obou jazyků představuje pravou Ursprache (srov. Borst 1957-63, III/l, 2). Barokní myslitel Georg Philipp Harsdörffer (Frauenzimmer Gesprächspiele, 1641, nové vydání Niemeyer, Tübingen 1968, s. 335) tvrdí, že německýjazyk hovoří jazyky přírody a velmi zřetelně vyjadřuje všechny zvuky [...]. Hřmí s nebem, blýská se s rychlými mraky, duní s krupobitím, sviští s větry, pění s vlnami, chřestí se zámky, duní s povětřím, vybuchuje s děly, řve jako lev, bučí jako vůl, bručí jako medvěd, troubí jako jelen, bečí jako ovce, chrochtá jako prase, štěká jako pes, řehtá jako kůň, syčí jako had, mňouká jako kočka, kejhájako husa, káchájako kachna, bzučí ja- 93 Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře ko sršeň, kdákájako slepice, klape zobákem jako čáp, kráká jako havran, hašteří se jako vlaštovka, štěbeta jako vrabčák [...]■ Příroda hovoří všemi věcmi, které vydávají nějaký zvuk, naším německým jazykem, a proto jsou mnozí přesvědčeni, že první člověk Adam nemohl nazvat ptáky a všechnu polní zvěřjinak než našimi slovy, neboť vyjadřoval každou vrozenou vlastnost, znějící vlastním zvukem, ve shodě s přírodou; proto se nemůžeme divit, že všechna naše kořenová slova se většinou shodují s posvátným jazykem. Němčina si zachovala takovou dokonalost, protože Německo nebylo nikdy podrobeno žádné cizí velmoci, kdežto poražení (a to byl také Kircherův názor) přejímají zvyky i jazyk vítěze; důkazem je prý francouzština, která se smísila s keltštinou, řečtinou a latinou. Němčina je výrazově bohatší než hebrejština, ohebnější než řečtina, mohutnější než latina, velkolepější ve výslovnosti než španělština, půvabnější než francouzština a ko-rektnější než italština. Podobné myšlenky se objevují i u Schottela (Teutsche Sprachkunst, 1641), který oslavuje nemeckýjazyk, protože se nejvíc blíží Čistotě Adamova jazyka (prosazuje se tu představa jazyka,jenž vyjadřuje ducha toho kterého národa). Podle jiných myslitelů se hebrejština dokonce vyvinula z němčiny. Znovu se objevuje myšlenka (která se ujednotlivých autorů liší jen zemí), žejáfet odešel do Německa ajeho vnuk Ascenez žil ještě před babylonským zmatením v anhaltském knížectví ajeho potomky byli Arminius a Karel Veliký. Tyto teze vznikají také proto, že v německém protestantském světě je třeba hájit němčinujakojazyk, do něhož byla Lutherem přeložena bible, a „tvrzení tohoto druhuje třeba chápat v kontextu politické rozdrobenosti po třicetileté válce. Vzhledem k tomu, že nemeckýjazyk byl jednou z hybných pák sjednocení národa, musel být nadhodnocován a zbaven cizích vlivů" (Faust 1981: 366). Leibniz se těmto i jiným nárokům vysmíval a v dopise ze 7. dubna 1699 (cit. v Gensini 1991: 113) si bere na mušku ty, kteří se pokoušejí všechno vyvodit z vlastního jazyka, jako Be-canus, Rudbeck, jistý Ostroski, podle něhož všechno pochází 94 M O N O G E N ETI C KÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY z maďarštiny, jistý abbé Francois, který obhajoval bretonštinu, nebo Praetorius, obhájce polštiny, a dochází k závěru, že kdyby byli Turci a Tataři stejně moudří jako Evropané, snadno by našli způsob, jak povýšit svůj jazyk na prajazyk celého lidstva. Ani Leibniz ovšem nedokáže odolat nacionalistickému pokušení. V Nouveaux essais činí dobromyslnou narážku na Goro-pia Becana a používá slovo goropiserve smyslu „vytvářet pochybné etymologie", zároveň však připouští, že se Goropius nemýlil, když v kimbričtině a tím i v germánštině rozpoznal prajazyk, kterýje dokonce starší než hebrejština. Leibniz sdílel „keltsko-skytskou hypotézu" (ta se objevila už v renesanci, srov. Borst 1957-1963, III/l, 4.2; Droixhe 1978). Za deset let bádání, sbírání a podrobného srovnávání jazykového materiálu nabyl přesvědčení, že se celýjáfetovský kmen vyvinul z keltského jazyka společného Ger-mánům i Galům, a „lze tudíž předpokládat, že pochází ze společného základu všech těchto národů, jejichž předky byli Skytové, kteří přišli od Černého moře, překročili Dunaj a Vislu, jedna část se zřejmě vydala do Řecka a druhá osídlila Germanii a Galii" (Nouveaux essais III, 2). Leibniz navíc poukazuje na podobností mezi keltsko-skytskýmijazyky ajazyky, jež dnes nazýváme semitské, a vysvětluje je stěhováním národů. Domnívá se, že „nic nepo-pírá, ale spíše potvrzuje pocit společného původu všech národů a jediného kmenového prajazyka" (une langueradicale et primitive). Připouští, že arabština a hebrejština se navzdory četným zkomoleninám tomutojazyku blíží více než ostatní, ale nakonec prohlašuje; „Zdá se, že teutonština si zachovala nejvíc přirozeného a (chceme-li použít výrazu Jakoba Böhma [sic]) adamovského." Studiem nejrůznějších příkladů německé zvukomalby dochází k závěru, že germánský jazyk lze považovat za nejpůvodnější. Nástinem dalšího rozšíření skytského kmene v oblasti Středozemního moře a rozlišením skupinyjižních neboli aramej-ských jazyků sestavil Leibniz jazykový atias, který byl z velké části nesprávný, ale ve světle objevů pozdější srovnávací vědy vněm nechyběly jasnozřivé intuice (srov. Gensini 1990: 41). V britském prostředí pochopitelně nabývá obrana keltštiny jiných konotací: staví se do protikladu ke germánské tradici. V následujícím století bude Rowland Jones, tvrdit, že prvotním 95 Hledáni dokonalého jazyka v evropské kultuře jazykem byla keltština a že „žádnýjazyk se tolik jako angličtina neblíží prvnímu univerzálnímujazyku ajeho přirozené přesnosti a shodě mezi slovy a věcmi v té formě, v níž jsme ho před-stavílijako univerzální jazyk." Angličtina je matkou všech západních dialektů a řečtiny, starší sestrou orientálních jazyků a ve své konkrétní podobě živým jazykem atlantických národů i původních obyvatel Itálie, Gaíie a Británie, z něhož Římané přejali mnoho slov neřeckého původu, gramatické výrazy a také hlavní názvy mnoha oblastí zeměkoule [...]. Keltská nářečí i moudrost pocházejí z okruhu Herma, Merkura nebo Gomera [...a] anglický jazyk si zachoval nejosobitější známky odvození z tohoto nejčistšího pramene jazyka (The circles ofGomer, II, Crowder, Londýn 1771, s. 31). Následují etymologické důkazy. Nacionalistické hypotézy jsou typické pro taková období jako právě 17. a 18. století, kdy velké evropské státy získávají definitivní podobu a vyvstává problém převahy na kontinentě. Za horlivým ujišťováním o původnosti toho kteréhojazyka už nestojí touha po dosažení náboženské svornosti, nýbrž mnohem konkrétnější státní zájem - ať už si to jejich autoři uvědomují, nebo ne. Avšak navzdory všem národnostním motivacím vyúsťuje tato divoká honba za etymologiemi, které mají dokázat společný původ všech živých jazyků, díky jevu, jejž by Hegel nazval „lest rozumu", ve stále důkladnější práci jazykového srovnávání. S pokroky tohoto bádání se přelud původního prajazyka pomalu rozplývá, až z něho nakonec zbude nanejvýš pouhá regulativní hypotéza; naopak vyvstává nutnost vytvořit typologii základních jazykových kmenů. Hledání prajazyka zavdává podnět k hledání kořenů, jehož cíl se ovšem radikálně mění. Snaha o doložení původnosti jazyka s sebou přinesla významné pokroky, ať už jde o identifikaci a ohraničení některých jazykových rodin (například semitské a germánské), o vytváření modelu, podle něhož mohl být jazyk „matkou" jiných jazyků nebo dialektů, které s ním sdílejí společné rysy, anebo o zárodečnou konstrukci srovnávací metody, kterou předjímá výroba synop-tických slovníků {Simone 1990: 331). 96 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY Indoevropská hypotéza Hebrejština už svou bitvu prohrála. Na přelomu 18. a 19. století se prosazuje myšlenka, že při historickém rozrůzňování došlo k tolika změnám a zkomolením, že návrat k prvotnímu jazyku - i kdyby takovýjazyk skutečně existoval - není možný. Proto bude přínosnější vytvořit typologii existujících jazyků, pátrat po rodinách, generacích, rodokmenech. Začíná příběh, který už s tím naším nemá nic společného. V roce 1786 oznamuje Sir William Jones v Journal of the Asi-atick Society, že sanskrt, aťjejakkoli starý, má obdivuhodnou strukturuje dokonalejší než řečtina, bohatší než latina a vytříbenější než oba jazyky dohromady, nebol! je s oběma v příbuzenském vztahu patrném jak v kořenech slov, tak v gramatických tvarech [...]. Žádný filolog nemůže tyto tři jazyky zkoumat, aniž by nabyl přesvědčení, že vyrůstají ze společného kořene, který už možná neexistuje. (On the Hindus, v The works of Sir Williamjones, III, Londýn 1807: 34-35). Jones vyslovil hypotézu, že se sanskrtem může být spřízněna také keltština i gótština a dokonce i stará perština. Všimněme si, že nemluví jen o kořenech slov, ale také o gramatických strukturách. Upouští se od hledání nomenklaturních analogií a začíná se hovořit o syntaktických podobnostech a fonetické příbuznosti. Už John Wallis (Grammatica linguae anglicanae, 1653) se snažil určit vztah mezi francouzskou řadou guerre - garant — gard - gardien — garderóbe — guise a anglickou řadou warre - warrant - ward — warden - wardrobe - wise, v nichž si povšiml neustálého střídání gzL w. Ojeden a půl století později se budou němečtí učenci Friedrich a Wilhelm von Schlegelovi a Franz Bopp hlouběji zabývat vztahy mezi sanskrtem, řečtinou, latinou, perštinou a němčinou. Objeví shody mezi paradigmaty slovesa „být" v různých jazycích a postupně převládne hypotéza, že sanskrt nebyl původním prajazykem neboli Ursprache, 97 Hledáni dokonalého jazyka v evropské kultuře nýbrž že celá jedna jazyková rodina včetně sanskrtu se vyvinula z prajazyku, který už neexistuje, ale lze ho ideálně rekonstruovat. Toto bádání vedlo ke vzniku indoevropské hypotézy. Vědecká kritéria tohoto zkoumání stanovil Jakob Grimm {Deutsche Grammatik, 1818). Nyní se hledají „hláskové posuny" {Lautverschiebungen), aby se například zjistilo, jak ze sanskrtské-ho [p] vzniklo řecké pous-podos, latinské pes-pedis, gótské fotus a anglické foot. Co se definitivně změnilo ve srovnání s utopií Adamovaja-zyka? Tři věci. Zaprvé vědeckost kritérií. Zadruhé myšlenka, že původní jazyk je archeologický nález, kterýje třeba vykopat: indo-evropštinaje jen ideálním parametrem. A zatretí si už ne-osobuje nárok být prajazykem celého lidstva, ale ujímá se role zakladatelky jedné jazykové rodiny, rodiny árijské. Můžeme však opravdu říci, že se vznikem moderní jazykovědy přelud hebrejštiny j ako svatého jazyka docela zmizel? Nikoli - pouze se proměnil vjinou zneklidňující vidinu. U Olendera (1989, 1993) se dočteme, že v 19. století dochází k proměně mýtů. Mýtus prapůvodnoti jazyka vystřídá mýtus prvenství kultury a rasy: proti obrazu hebrejské kultury a hebrejského jazyka povstává přízrak kultury ajazyků árijského kmene. Tváří v tvář virtuální, zato však strhující přítomnosti indo-evropštiny evropská kultura hebrejštinu odsouvá do metahis-torické perspektivy. Od nadšené oslavy Herdera, který z ní díky svému hlubokému smyslu pro kulturní pluralismus dělá hluboce poetický jazyk (ale tím opět vytváří propast mezi kulturou intuice a kulturou rozumu) se dostáváme až k dvojsmyslným výpůjčkám Ernesta Renana, který proti sobě staví ducha hebrejského jazyka (jazyka pouště a monoteismu) ajazyků indoevropských (se sklonem k polyteismu) a dospívá k závěrům, jež s odstupem času působí poněkud komicky: semitské jazyky jsou údajně neschopné uvažovat o mnohosti, vzpírají se abstrakci, a proto je hebrejské kultuře cizí vědecké myšlení a smysl pro humor. Bohužel však nejde jen o vědeckou naivitu. Mýtus árijské kultury měl, jak víme, mnohem tragičtější politické důsledky. Pochopitelně nechceme na po- 98 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY čestné badatele indoevropeistiky svalovat odpovědnost za nacistické vyhlazovací tábory, mimo jiné už proto, že z jazykového hlediska měli pravdu. V našem příběhu jsme se však vždy snažili poukazovat na vedlejší účinky. A na jisté „vedlejší účinky" musíme chtě nechtě pomyslet, když se u Olendera dočítáme, jak velký lingvista Adolphe Pictet ve svých Les origi-nes indo-européennes ou les Aryas primitifs (1859-1863) pěje ódy na árijskou kulturu: V období před všemi dějinnými svědectvími, které se ztrácí v noci věků, se zrodila rasa, která byla Prozřetelností předurčena k tomu, aby jednoho dne vládla celému světu, a pomalu vyrůstala ve své prapůvodní kolébce, jež byla předehrou kjejí zářné budoucnosti. Tato rasa, která byla vyvolena před všemi ostatními krásou krve a darem inteligence a vyvíjela se v lůně velkolepé a neústupné přírody, jež nevydávala své poklady zadarmo, byla od počátku povolána k dobývání [...]. Jazyk, v němž se bezděčně odrážely všechnyjejí dojmy, křehké city, bezelstný obdiv, ale také rozlety k vyššímu světu; jazyk plný obrazů a intuitivních idejí, který nosil v zárodku všechno budoucí bohatství velkolepého rozmachu nejvznešenější poezie a nejhlubšího myšlení (I: 7-8} [...]. Není snad podivuhodné vidět, jak se evropští Arijové po Čtyřech nebo pěti tisíciletích odloučení nekonečnou oklikou opět vracejí ke svým neznámým bratrům v Indii a ovládnou je tím, že jim přinesou prvky vyšší civilizace, a naleznou u nich prastaré doklady o společném původu? (III: 537; cit. Ölender 1989: 130-139). Na konci tisícileté ideální cesty na Východ za vlastními kořeny Evropa konečně nachází duchovní důvody pro reálnou, nikoli objevitelskou, nýbrž dobyvatelskou cestu, kterou oslavuje Kipling, když hovoří o „břemenu bílého muže". Evropa už nepotřebuje dokonalý jazyk, aby mohla obrátit na pravou víru víceméně neznámé bratry. Stačí vnutitjim indoevropskýjazyk a tento zásah ospravedlnit společným původem. 99 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře Filozofové proti monogenezi Třebaže 18. století ještě zažilo lingvistické bádání de Brosse-se a Courta de Gébelina, do osvícenské filozofie jazyka už pronikaly předpoklady pro definitivní likvidaci mýtu původního prajazyka a ideálního předbabylonského jazykového stavu: stačí si přečíst Rousseaův esej O původu jazyků, který vyšel posmrtně v roce 1781, ale nepochybně byl napsán o několik desetiletí dříve. Dochází k dramatickém obratu, který už se připravoval u Vica; původní jazyk tu získává právě ty negativní rysy, jež teoretikové dokonalých jazyků přisuzovali pobabylon-ským jazykům. V tomto jazyce nevyjadřují jména podstatu věci, protože lidé tenkrát mluvili v metaforách a řídili se vzněty vášně, která je nutila reagovat na neznámé předměty instinktivně; proto se například bytostem jen o málo větším a silnějším, než byl mluvčí, metaforicky chybně říkalo obři (kap. 3). Tento jazyk se spíše blížil zpěvu, byl méně členitý než verbální jazyk a disponoval velkým počtem synonym označujících totéž jsoucno v různých vztazích. Měl málo abstraktních slov a nepravidelnou gramatiku se spoustou výjimek. „Reprezentoval", aniž by uvažoval (kap. 4). Prvotní rozptýlení lidí po potopě navíc znemožnilo veškeré monogenetické bádání (kap. 9). Už du Bos {Reflexions antiques sut la poesie et sur la peinture, vyd. 1764,1, 35) raději než o prajazyku mluvil o jazyku původu, o jazyku éry chýší. Více než na nedosažitelnost tohoto jazyka chýší se nyní poukazuje na jeho nedokonalost. Minulosti odzvání: vrátit se zpět nelze a stejně by to nebyl návrat k dokonalému vědění. V otázce původu jazyka ajeho vztahů k myšlení je 18. století rozpolceno mezi racionalistickými a empiricko-senzualistic-kými hypotézami. Mnozí osvícenští myslitelé jsou nepochybně ovlivněni Descartovými principy, vyjádřenými v sémiotické rovině v port-royalských spisech Grammaire (1660) a Logique (1662). Autoři jako Beauzée a Du Marsais (spolupracovníci 100 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY Encyclopédie) chtějí určit dokonalý izomorfismus mezi jazykem, myšlením a skutečností a tuto linii sledují mnohé z diskusí o racionalizaci gramatiky. Beauzée tvrdí (pod encyklopedickým heslem „Grammaire"), že „slovoje druh obrazu {tableau), jehož předlohou je myšlení", jazyk proto musí myšlení věrně napodobovat a „nutně existují základní zásady společné všem jazykům, jejichž nezničitelná pravdaje starší než všechny arbitrárni či nahodilé podmínky, které vedly ke vzniku různých jazyků rozdělujících lidský rod." Nicméně v témže století vzkvétá obor, který Rosiello (1967) nazval „osvícenskou jazykovědou" a který se ve zprostředkování Condillacova senzualismu vyvíjí z Lockova empirismu. V jas-ném protikladu k Descartově nativistické tezi o vrozených ideách popsal Locke lidskou mysl jako čistý list bez jakékoli vlastnosti, který Čerpá všechny údaje ze smyslového vnímání, jež nám umožňuje poznávat vnější věci, a z reflexe, díky níž poznáváme vnitřní pochody duše. Jen z těchto dvou činností vznikají jednoduché ideje, které potom rozum porovnává a skládá a vytváří tím nekonečnou rozmanitost složitých idejí. Condillac {Essai sur 1'origine des connaissances humaines, 1746) redukuje Lockův empirismus na radikální senzualismus, protože ze smyslů pocházejí nejen vjemy, ale vůbec všechny duševní činnosti od paměti přes pozornost až po srovnávání, a tím i úsudek. Socha, která by byla vnitřně uspořádaná jako naše tělo, by z prvních pocitů radosti a bolesti postupně vytvořila jednotlivé rozumové operace a dokonce by z nich odvodila i celý náš soubor abstraktních myšlenek. Do této geneze idejí znaky bezprostředně, aktivně zasahují, jakožto jazyk emocí a vášní, složený z křiku a gest, neboli jazyk akce, aby vyjádřily naše primární pocity, a potom jakožto jazyk institucí, který má zakotvit vlastní vývoj myšlení. Myšlenka akčního jazyka se objevila už u Williama Warbur-tona {The divine legation of Moses, 1737-41) a bude široce rozvíjena v linii senzualisticke tradice, aby se zjistilo, jak se od jazyka Činu přechází ke složitějším formám ajak tato nezvratitelná geneze pevně zakotvuje v plynutí dějin. Skupina takzvaných Idélologues na konci 18. století z této diskuse vyvodí koherentní 101 Hledáni dokonalého jazyka v evropské kultúre a systematickou řadu závěrů v materialistické a historistické optice, která bere zároveň ohled na společenské faktory a rozvíjí podrobnou fenomenologii různých typů výrazu od pikto-grafických znaků přes posunkovou řeč pantomimy, jazyk němých, řečníků a herců až po číslice a algebraické znaky, žargony a znamení tajných společností (toto téma bylo značně aktuální v době, kdy vznikají a vzkvétají zednářské lóže). Dílajako Elements ďidéologie Antoina Louise-Clauda Destut-ta de Tracy (1801-1815, 4 sv.) a především Des signes od Josep-ha-Marie Dégéranda (1800,1, 5) rozehrávají historickou fresku, kde se lidé nejdříve snaží vytušit úmysly toho druhého a komunikují prostřednictvím jednoduchých Činností, poté pozvolna přecházejí k imitačnímu jazyku, k řeči přírody, v níž jakousi pantomimou předvádějí určité činnosti a odkazují jimi na činnosti obdobné. Tento jazykje však stále ještě dvojsmyslný, protože není řečeno, že oba partneři dialogu si s určitým gestem spojí stejnou myšlenku, okolnost, motivaci či účel. K pojmenování předmětů stačí znak, který bychom nazvali deiktický nebo indexový, výkřik, pohled směrem k označované věci, pohyb prstem. Přímo ovsem nelze ukázat na fyzické, leč vzdálené objekty, anebo na vnitřní stavy. V prvním případě se opět použije imi-tačního jazyka, jímž se spíš než substance reprodukují činnosti. K vyjádření vnitřních stavů nebo pojmů se užívá obraznýjazyk metafor, synekdoch a metonymií: ruce potěžkávající dvě tělesa naznačují zvažování rozsudku, plamen odkazuje na spalující vášeň, a podobně. Stále hovoříme o jazyku analogií, jenž se může vyjadřovat gesty, různými zvuky (převážně primitivními zvukomalbami) a symbolickými nebo piktografickými nápisy. Postupně však tyto analogické znaky přecházejí ve znaky zvykové a dochází k víceméně arbitrárni kodifikaci: vznikají jazyky v pravém slova smyslu. Znakový aparát, který si lidstvo vytváří, je ovšem determinován historickými faktory a faktory prostředí. Právě v myšlení Ideologů se zrodí nejostřejší kritika ideálu dokonalého jazyka. Ve skutečnosti se tu ovšem uzavírá polemika, kterou v 17. století otevřela takzvaná epikurejská hypotéza a ještě předtím úvahy o rozmanitosti kultur, přítomné už u Montaigneho a Locka, kteří zdůrazňovali rozdíly mezi ná- 102 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY boženstvími různých exotických národů objevených tehdejšími cestovateli. Jaucourt například v Encyclopédii pod heslem „Langue" zdůrazňuje, že různé jazyky mají svůj původ v různém duchu jednotlivých národů, a proto lze s okamžitou platností prohlásit, že nikdy nebude existovat univerzální jazyk, protože nikdy nebude možné vnutit všem národům stejné zvyklosti a cítění, stejné představy o ctnostech a neřestech, představy vycházející z rozdílného podnebí, výchovy či formy vlády. Rýsuje se tu myšlenka, že si jazyky vytvářejí vlastního „ducha", který znemožňuje jejich vzájemné srovnání a díky němuž jsou schopné vyjadřovat různé pohledy na svět. Tato myšlenka se poprvé objevuje u Condillaca (Essai sur l'origine des connaissances humaines, II, I, 5), ale najdeme ji i u Herdera (Fragmente über die neuere deutsche Literatur, 1766-67) a v propracovanější podobě se vrací u Wilhelma von Humboldta (Über die Verschiedenheit des menschlichen Sprachbaues und ihrem Einfluss auf die geistige Entwicke-lung des Menschengeschlechts z roku 1836), pro nějž má každý jazyk svou innere Sprachform, vnitřní formu, která vyjadřuje zvláštní pohled na svět každého národa, kterýjím mluví. Když uznáme existenci organických vztahů mezi jazykem a určitým způsobem myšlení, tyto vztahy se vzájemně podmiňují, a to nejen synchronně (vztah mezi jazykem a myšlením v určitém období), ale i diachrónne (vztah určitého jazyka k sobě samému v čase). Jak způsob myšlení, tak i způsob mluvení je výsledkem historického vývoje (srov. De Mauro 1965: 47-63). Vzhledem k tomu je značně zavádějící odvozovat lidské jazyky od predpokladanejednotné matrice. Nesmrtelný sen Monogenetické teorie však odolávají i tomu nejrafinovanějšímu bádání srovnávací jazykovědy. Bibliografie „zpozdilých" monogenetiků nebere konce. Najdeme v ní šílence, podivínské duchy i zcela seriózní učence. 103 HledAnj dokonalého jazyka v evropské KULTUŘE Ještě v roce 1850 J. Barrois (Dactylologie et langage primitij'resli-tués ďaprěs les monuments, Paříž 1850) odkloní monogenetickým směrem osvícenskou ideu akčního jazyka. Barrois vychází z předpokladu, že původní jazyk lidstva byl akčním jazykem složeným výlučně z gest, a dokonce se pokouší dokázat, že biblické výrazy označující způsob, jímž se Bůh obracel k Adamovi, neodkazují na verbální jazyk, nýbrž předpokládají mimickou řeč: „Adam označoval jednotlivá zvířata zvláštní mimikou, která připomínala jejich formu, pudy, zvyklosti Či zvláštnosti a konečně i charakteristiku jejich základních vlastností" (s. 31). Výraz, který jednoznačně odkazuje k fonetické řeči, se v bibli poprvé objevuje, když Bůh mluví s Noemem. Zpočátku jsou výrazy poněkud vágní, což je příznak toho, že se fonetický jazyk prosazoval jen pomalu a s konečnou platností se ujal teprve v období těsně před potopou. Confusio linguarum se zrodila z neshody mezi posunkovým a mluveným jazykem. Vznik prvotního hláskového jazyka byl úzce spjat s gesty, která zdůrazňovala nejdůležitější slova, takjako to stále ještě dělají černoši a syrští kupci (s. 36). Daktylogická řeč, která se vyjadřuje pohyby prstů (a kterou Barrois při zkoumání nejrůznějších ikonografických památek všech dob nachází v neměnné podobě), vznikla jako zkratka fonetického jazyka, když se tento jazyk ustálil, ajako způsob, jak ho prostřednictvím této proměny původního akčního jazyka zdůraznit a upřesnit. Pokudjde o myšlenku prvenství hebrejštiny, stačí zmínit postavu Fabra ďOliveta, který píše v roce 1815. Jeho kniha La langue hébraique restiluée (kteráje dodnes zdrojem inspirace pro „zpozdilé" kabalisty) pojednává o prajazyce, jímž žádný národ nikdy nemluvil; hebrejština je údajnějenjeho nejslavnějším výhonkem, protože dříve nebyla ničím jiným než Mojžíšovou egyptštinou. Autor se tedy snaží najít vytoužený prajazyk v hebrejštině, kterou sice důkladně studuje, aíe zároveň ji se značnou dávkou fantazie nove interpretuje v přesvědčení, že každý foném, každý zvuk měl v tomto jazyce nějaký smysl. Je zbytečné sledovat Fabrovo zběsilé počínání; jeho etymologie se ubírají podobným směrem jako snahy Duireta, Guicharda a Kirchera a jsou ještě méně přesvědčivé. 104 MONOCENETICRÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKY Stačí se podívat, jak ve snaze nalézt stopy hebrejského mi-mologismu v moderních jazycích odvozuje etymologii francouzského slova emplacement. Place prý pochází z latinského pla-teaz.7. německého Platz. Skupina hlásek AT v těchto slovech znamená „ochrana" a L „rozloha", a tudíž LAT znamená „chráněná rozloha". MENT je odvozeno z mens a z mind; E v této slabice označuje absolutní život a N reflexivní existenci; výsledkem je ENS neboli „tělesný duch". M označuje existenci v určitém bodě. Emplacement proto znamená „le mode propre ďaprěs le quel une étendue fixe et déterminée, comme place, est concue, ou se présente au dehors" („Vlastní modus, naje-hož základě je chápána nebo se navenek jeví stálá a určená rozloha, jako místo", I, s. 43) - což umožnilo jistému kritikovi prohlásit, že pro Fabra vlastně emplacement znamená „emplacement" (srov. Cellier 1953: 140; Palíotti 1992). A přitom právě z Fabra ďOliveta vycházel Benjamin Lee Whorf, když snil o „oligosyntéze" a uvažoval o „možném použití vědy, která by byla schopna obnovit původní jazyk společný lidskému rodu nebo zdokonalit ideální přirozený jazyk vybudovaný na prvotním psychologickém významu hlásek, snad ideální společnýjazyk, jenž by asimiloval všechny naše jazyky nebo, jinými slovy, na jehož termíny by bylo možné všechny ostatní jazyky redukovat" (Whorf 1956: 12; srov. také 74-76). Není to první ani poslední paradoxní epizoda našeho příběhu vzhledem k tomu, že Whorfovo jméno je spojováno s nejméně monogenetickou hypotézou ze všech hypotéz o původu jazyka a že právě od Whorfa převzala současná kultura myšlenku, že každýjazykje „holistické" univerzum vyjadřující určitý pohled na svět, který nelze redukovat na pohledy vyjadřované jinými jazyky. Jak pevný kořínek měl mýtus prahebrejštiny, ukazuje skvělý výbor, který pořídil White (1917, II: 189-208). Trvalo přes sto let, než heslo „Filologie" v Encyclopaedia Britannica (od prvního do devátého vydání - od roku 1771 do r. 1885) od částečného přijetí monogenetické hypotézy, kdy se velmi uctivě pojednávalo o teorii hebrejštiny jako svatého jazyka, sledem stále odvážnějších úprav postupně dospělo až k článku odpovídajícímu 105 Hledaní dokonalého jazyka v evropské kultuře duchu nejmodernějších lingvistických kritérií. Nicméně v tém-že období i později alespoň ve „fundamentalistických" teologických kruzích pokračuje obhajoba tradiční hypotézy a ještě v roce 1804 vyloučila Manchester Philological Society každého člena, který svými výroky o sanskrtu nebo o indoevropštině popíral božské zjevení. Mezi pokračovatele monogenetické hypotézy patří také mystik a teozof z konce 18. století Louis-Claude de Saint-Martin, který ve druhém dílu svého spisu De ľ esprit des choses (1798-99) věnoval četné kapitoly prvotním jazykům, prajazy-kům a hieroglyfickým jazykům, stejně jako katoličtí legitimisté 19. století jako De Maistre {Soirées de Saint Petersbourg, II), De Bonald (Reckerches hilosophiques, III, 2), Lamennais (Essai sur ľindifférence en mattere de religion), Tito autoři se ovšem nesnaží za každou cenu dokázat prvotnost hebrejštiny, ale spíš se staví proti materialisticky polygenetické, nebojeŠtě hůř, lockovsky konvenční představě o původu jazyka. Problém „reakčního myšlení" není - dodnes - v tvrzení, že Adam mluvil hebrejsky, nýbrž v ztotožňování řeči se zdrojem zjevení. Takový názor lze hájit, jen pokud se domníváme, že jazyk bez zprostředkování nějaké společenské smlouvy nebo přizpůsobení materiálním potřebám existence vyjadřuje přímý vztah mezi člověkem a posvátnem. Zdánlivě opačný charakter měla ve 20. století polygenetic-ká hypotéza gruzínskeho lingvisty Nikolaje Marra, jenž se proslavil tezí o závislosti jazyka na třídním rozdělení, kterou se pak Stalin v eseji Marxismus a jazykověda z roku 1953 pokoušel vyvrátit. Marr vyšel z útoku proti komparativismu pojímanému jako výraz buržoázni ideologie a hájil přísně polygenetickou hypotézu. Polygenetismus vsak překvapivě Marra dovedl k tomu, že podlehl utopii dokonalého jazyka a představoval si lidstvo bez tříd a národů, jež by hovořilo jediným jazykem vzniklým křížením všech jazyků (srov. Yaguellová 1984, 7, s rozsáhlými ukázkami textu). 106 MONOGENETICKÁ HYPOTÉZA A PRAJAZYKV Nové monogenetické perspektivy Vzhledem k tomu, že pařížská Société Linguistique pochybovala o možnosti seriózního vědeckého výzkumu problému, jehož důkazy se ztrácely v temnotě věků a mohly být jen předmětem domněnek, v roce 1866 se usnesla, že zamítne každou zprávu o univerzálních jazycích nebo o původujazyka, Nicméně dodnes aktuální debata o jazykových univerzáliícb (byť nemá podobu více či méně vynalézavé historické rekonstrukce ani utopie univerzálního nebo dokonalého jazyka: nýbrž komparativního výzkumu existujících jazyků, srov. Gre-enberg 1963 a Steiner 1975, 1.3) je pokračovatelkou těchtc starých diskusí. A stejně tak bylo v poměrně nedávné době obnoveno i zkoumání původujazyka (srov. např. Fano 1962 aHewes 1975, 1979). K hledání prajazyka se v našem století vrací i Vitalij Še-vorškin (1989), který nedávno obnovil „nostratickou teorii' (kterou v 60. letech v sovětských kulturních kruzích rozvíjel: Vladislav Illič-Svityč a Aron Dolgopolskij) a hájí existenci pra indoevropštiny, která údajně byla jednou ze šesti větví širší jazy kove rodiny odvozené z nostratického a pranostratického jazy ka, jímž se mluvilo nejméně před deseti tisíci lety. Stoupenc: této teorie dokonce sestavili slovník tohoto jazyka obsahujíc: několik stovek hesel. Ale i sám pranostratickýjazyk údajně po chází z ještě staršího prajazyka, jímž se zřejmě mluvilo před stc padesáti tisíci lety a který se z Afriky rozšířil po celé zeměkoul (srov. Wright 1991). Předpokládá se tedy dvojice lidí původem z Afriky (nic nárr nebrání říkat jim Adam a Eva a skutečně se mluví o „Eve's hy pothesis"), kteří potom odešli na Blízký východ a jejichž potom ci se rozptýlili po celé Euroasii a pronikli možná až do Austrálií a Ameriky (Ivanov 1992: 2)". Rekonstruovat prajazyk, o něm; nemáme žádné písemné doklady, znamená postupovat jako 107 Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře molekulární biologové při výzkumu evoluce života. Biochemik stanoví molekulární prvky, které vykonávají podobné funkce u zcela odlišných druhů, a vyvodí z nich charakteristiky prvotních buněk, z nichž se podle předpokladu vyvinuly. Stejně postupuje i jazykovědec, když hledá gramatické, syntaktické, lexikální a fonetické shody mezi jednotlivými jazyky a snaží se rekonstruovat jejich přímé předky a nakonec i původní prajazyk (Gamkrelidze a Ivanov 1990: 110). V podobném duchu se genetický výzkum Cavalliho-Sforzy (srov. např. 1988, 1991) pokouší dokázat výraznou homologii mezi genetickou a jazykovou příbuzností a vlastně se tím přiklání k hypotéze společného původu jazyků, danému společným evolučním vývojem lidských skupin. Člověk se objevil na zemském povrchu jen vjediném místě a odtamtud se rozptýlil po celé zeměkouli a stejně tomu bylo i sjazykem: biologická monogeneze jde ruku v ruce s monegenezí jazyků a obě by proto mohly být rekonstruovány logickými závěry ze vzájemně srovnatelných údajů. Na druhé straně - byť v poněkud jiném obecném rámci - působí tvrzení, že existuje genetický nebo imunologický kód, který lze do jisté míry analyzovat sémiotic-kými termíny, jako vědecky mnohem motivovanější a prozíravější zdůvodnění potřeby najít původní jazyk, tentokrát ovšem nikoli v historickém smyslu, nýbrž ve smyslu biologickém: jazyk, který se objevuje přímo u kořenů evoluce, fyíogeneze i on-togeneze, a nejen na úsvitu lidských dějin (srov. Prodi 1977). 108 VI. Kabalismus a lullismus v moderní kultuře Okouzlení archaickou moudrostí se v humanismu a v renesanci neprojevovalo jen v souvislosti s hebrejštinou. Na prahu novověku bylo znovu objeveno řecké myšlení, egyptské hieroglyfické písmo (viz sedmá kapitola) a další texty, které se všeobecně považovaly za starší, než skutečně byly: Orfické hymny (napsané pravděpodobně ve 2.-3- století n. L, ale připisované Orfeovi), Chaldejské věštby (rovněž ze 2. století, ale přisuzované Zarathuštrovi) a především Corpus Hermeticum, který se v roce 1460 objevil ve Florencii, přičemž Cosimo Medicejský okamžitě pověřil Marsilia Ficina, aby ho přeložil. Tento poslední soubor vůbec nepocházel z tak dávných dob, ajak později ve svém De rebus sacris et ecclesiasticis (1614) vysvětluje Isaac Casaubon, výmluvné stylistické ukazatele i četné rozpory mezi jednotlivými texty svědčí o tom, že jde o sbírku spisů různých autorů, kteří žili v prostředí pozdní hellénské kultury, napájeném egyptskou duchovností. Ficina nicméně zaujala skutečnost, že vznik univerza, tak jak ho popisuje Corpus Hermeticum, připomíná biblickou Genesi. Nesmíme se divit, říká Ficino, že Hermes-Mercur tolik věděl, protože to byl sám Mojžíš (Theologia platonica8,1). „Tento obrovský historický omyl povede k překvapivým výsledkům" (Yatesová 1964:18-19). Jedním z podnětů, jež mohla hermetická tradice poskytnout, bylo magicko-astrologické pojetí kosmu. Nebeská tělesa určitými silami ovlivňují pozemské věci a poznáním planetárních zákonů lze tyto vlivy nejen předvídat, ale také usměrňovat. Mezi makrokosmem univerza a člověkem jakožto mikro- 109