[166]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
a třeba se uchlastejte, ale to dítě má právo na normální život. A pro ně bude mnohem normálnejší život bez otcE než s vámi jako s otcem."
„Budu se soudit. Budu a budu," řádná opice mi dřepí na rameni a já nedokážu vymyslet nic lepšího..
„Oline, nech toho. Nemá to cenu. Eva má pravdu. Rozejdeme se, otec bude neznámý, nic od tebe nebudu chtít, budeš si zase žít jako do dneška. Oline, prosím tě."
Strtkala se mi hlava a já se rozbrečel.
„Bejbino, já tě milujú, já s tebou chci žít!"
„Zase lžete. Jste normálně opilej a plácáte. Dovedete si představit, co znamená s někým žít? To znamená mít byt, chodit do práce, vydělávat peníze, starat se o manželku a o dítě. Tím, že řeknete, že milujete, tak nikomu nepomůžete. Nechte se léčit, pak si najděte dívku, odejděte od svých kamarádů. Až budete starší, pochopíte, jak špatně a beznadějně žijete."
„Tak dobře, Já se nechám léčit, udobřím se s rodiči, budu makat, to znamená v pět vstávat, v šest píchat, ve tři bejt doma, udělat nákupy, pak se dívat na debilní film, jít spát. To je ten váš život, za který mám bejt vděčnej? Já i to dítě?"
„Ale na co si stěžujete, takhle žije čtrnáct miliónů našich občanů a ty jsou šťastný. S vámi nebude všechno v pořádku, nechte se léčit!"
„Ty svině!"
„Oline, už dost. Evo, platíme. Oline, tohle je konec. Myslela jsem si, že seš rozumnější. Ahoj a sbohem. Jestli chceš, suď se se mnou. Prohraješ. Pro mě není problém sehnat si pět šest chlapů, kteří mi dosvědčí, že v tu dobu byli se mnou. To teda ne!" Mázly účet a vypadly.
Zbytek znám jen z vyprávění kamarádů. Marabu mě dotáhl do Klostrdlé. U Špinavýho Petra jsem vyskočil z okna, ale bylo to jen první patro. Pak jsem byl pár dalších dnů pod obraz. Přej už to vypadalo na dobrou cestu. Za dalších pár dnů mé našli podřezanýho na hajzlu u Boučků. Odvezli mě do chomutovský nemocnice, na poslední chvíli. Odtud do Bohnic.
Po roce, těsně před propuštěním, jsem podepsal rozvodový list. Pak mě oblíku do civilu a dali mně lístek do Klostrdlé.
Sahám pod sedačku do plastikový tašky pro láhev jabčáku...
Paříž, 20. až 25. ledna 1985

Na každém člověku je něco krásného, zajímavého nebo pozoruhodného. Jsme ale bohužel příliš mazaní, nebo lhostejní, abychom to objevovali.
JAN HANČ
1
li    !J 1   ľ'
i1   Hi!
11 i
'ľ
ti ,!
O ahám pod sedačku do plastikové tašky pro láhev jabčáku. Dlouhý lok zvolna prostupuje hrdlem a naplňuje žaludek slastnou chutí. Ještě čtyři stanice a vrátím se tam, odkud mě před rokem odvezu. Zkouším přitisknout rozpálené čelo na špinavé sklo okénka a nechávám zblbnout oči míhající se krajinou za oknem. Rok -co znamená rok v tomto přiblblém životě? Několik - radši víc - opic, spoustu šichet v rachotě, jedna až dvě chřipky, pár sejšnů a vandrů. Pár buchet na mejdanech s roztaženýma nohama, se zavlhlýma a smradlavýma kundama. To je všechno, rok v prdeli. Docela se tím utěšuju, je mi o něco lip. Je lehké vymazat z lidského života rok strávený v pakárně. Vtom se ozve nade mnou, jak boží hlas, hlas primáře pakárny: „Nesmíš se rozčilovat." „Dobro, pánko doktor." Beru znovu do ruky studenou a skleněně neosobní láhev a nechávám žaludku znovu okusit té slastné chuti.
„Hlavně se neopijte hned první den," říkal taky ten doktor. „To víš, vole, a budu střízlivěj," říkal jsem já, ovšem jen v duchu. Konečně vlak brzdí na čtvrté stanici - panečku, Klostrdlé... Městečko založené toulavými mnichy, později zpustošené řádem německých rytířů, osvobozené maršálem Koněvem, o pár let později poručíkem X, který zatím ještě nemá bystu na náměstí. Městečko má čtrnáct tisíc obyvatel a mě.
Vystupujú se zavřenýma očima a klopýtám své dva kroky k hospodě s poetickým názvem „Na nádraží". Otevru dveře a krátkozrace přes oblaka kouře mžourám do lokálu vonícího zvratky a pivem.
,Jé, Olin," zařve někdo od zadního stolu a hned se sborově, jak na spartakiáde, ozve skandování: „Páko, páko..." Jsou tady snad všichni. Výkvěti společnosti, jak nás nazval onen příslušník, který mi později vykop' zub. Kachny, Pejza, Josef, Voj tak, Pedro a další a další. Ksichty a ksichty, snad chybí jen Fašista, Kuplíř, Pepek, ale co by to bylo za návrat, kdyby někdo neseděl.
„Nazdar votroci," zdravím slušně.
„Nazdar vole," řvou oni pod úrovní státem uznaného páka. Beru židli a pivo Pejzovi.
[170]
JAN PELC / ...A BUDE HUŘ
„Tak čau," pozvedám půllitr, pijú pivo na ex a dívám se na držky, které se nezměnily.
Mně neznámý pingl nese už třetí tykadlo, a já pořád ještě odpovídám na dotazy. Dost mě serou; každej z nich za sebou pár let pasťáku, basy či pa-kárny, a ptají se jak novici v klášteře.
„Pojďte k Boučkům," navrhujú, abych se zbavil dotazů. Všichni bez keců vstávaj' a někdo dokonce platí i za mě. Hned venku mě chytí Pejza za ruku.
„Oline, víš, já bych taky potřeboval bejt páko, za rok mám jít k vodvo-du, jak to mám zmáknout?"
„Začni myslet normálně." Čumí na mě, jako by ho převálcoval buldozer. „To znamená, že když vidíš támhletu hvězdu nad branou PTS, tak to není jejich rudá hvězda, ale hvězda na obloze. Když ti někdo řekne: seš normální, tak ty mu řekneš: né, jsem páko třetí generace komunismu."
„Aha," říká nejistě.
„Ba né, Pejzo, sežeň si žiletku. Až budeš mít náladu - a když na to nemáš žaludek - já tě máznu a naučím říkat, co je třeba. A neboj, to nebolí, akorát teče dost krve, na který je blbý, že je tvoje vlastní."
Konečně jsou pod kopcem vidět Boučkovi, chce se mi řvát s tím Čechem (praotcem) na tom kopci, ty hospodo zaslíbená, pivem a rumem oplývající. K smíchu. Ale hluboce pravdivé. Ta hospoda poblitá a poflusovaná početnou generací našich fotrů, to je poslední oáza v téhle zemi, hospoda, kde se nikdo nebojí říct, co si myslí, kde nesedávají fízlové, možná ani bonzáci (mají přece taky strach a doma rodiny), jen svobodní krásní lidi, jako jsem já a oni, zničení od chlastu, s vypitýma mozkama, bez minulosti.
U pípy se zdravím s Packou, jako by od našeho posledního setkání uplynul den. Ale holt Packa má už trénink, vždyť kdo z jeho hostů nezmizel aspoň na ten rok? Dáváme si na přivítanou rumajzla. Ani ho nestačím vychutnat a už mě Pejza táhne do „garsonky". Tak jsme nazvali zadní místnost Boučků, o které se jeden špatně podplacený hygienik vyjádřil, že je to smetiště. Všichni mu chtěli rozbít hubu, ale mně se to líbilo. Copak nejsme na smetišti? Jdu za Pejzou a z garsonky se ozývá mohutně znějící hymna: „Když makovický zrály / tak všichni hašiši na světě se smáli / a volali viktória."
Stojím jak vůl a z očí mi chčije jak malýmu parchantovi. Teprve teď vím, že jsem se vrátil, že jsem domal Tonda Hašiš hned citlivě nasazuje moji nejoblíbenější: „Sotva jsem se narodil / na bludnej kořen šláp / do školy
Děli ráje
[171]
moc nechodil / přesto je ze mě chlap." Refrén už s nimi řvu jak na vojenským buzerplace: „Sedím si na pavlači / mám pivo, to mi stačí / ale připadá mi k pláč i / že žeru žrádlo psům. Moh' jsem bejt dávno ženatej / blbej tlustej baňatej / s nějakou courou copatou / za její lásku platit / celou vejplatou!"
Hašiš ještě ani neskončil a už se ke mně vrhá Špína a věší mi na krk něco ze své spousty korálků.
„Teď seš zase náš," cintá si přes pysk a vůbec netuší, že přesně tohle cítím.
„Olinka přijde za chvíli," dodává kuplířsky a tajině mě ke stolu. Shodou okolností si sedám vedle Hašiše, který mi, jako nejvyšší poctu, sune svého ruma.
„Dík," ucamrávám ruma a čumím mu do očí, jestli v nich nezbylo něco z té nenávisti, kterou ke mně měly prý za to, že jsem mu ožral a přeříz' nezletilou sestřenku, jak tvrdili on i ona. A já vůl jí celej večer držel hlavu nad posranou mísou, aby se jí lip blilo. Nestačím vysondovat Hašišovu náladu po tom roce, protože přichází Olina. Nasazuju jí dvojitýho Brežněva.
„Olí," šeptám jí do vlasů.
„Ahoj, pakouši," odpovídá mi stejně něžně ona. Odtahuju ji od sebe a neubráním se tomu přiblblému vzpomínání. Olinu jsem poznal před šesti lety. Tehdy jsem šel pod železníčák na ryby a našel jsem pod mostem spící mladou holku. V jedny ruce měla baterku, v druhé kudlu. To utekla popové z domova. Od těch dob aspoň stokrát. Její matka, velká komouska, ji za to už taky nejmíň stokrát poslala k psychoušům. Prali do ní injekce a prášky, ale ty krávy nepochopily, že Olinin průser je v tom, že chce mít doma matku a ne krávu poslankyni, která i doma cintá o tom, jak lip se máme a jak to bude krásné, až jim to vybudujeme. Když už to Olina nechtěla poslouchat, ale řádně matku nasrat, vždycky jí řekla: „Vůbec se tátovi nedivím, že s tebou nemoh' vydržet. Mít v posteli ženskou, která mu říká při šoustačce, co slyšel na schůzi, nemusí být slast."
Držíme se s Olinou za ruku a druhou cintáme pivo. Je mi fajn. Olina je první a snad jedinej člověk na světe, s kterým je mi dobře i bez zbytečných keců. Nikdy jsme spolu nespali, nesouložili, nechodili, ale přesto se potřebujeme jako siamský dvojčata. Když nemám Olinu, je-mě jen půl. Kurva, kdo o tom psal? Snad Vonnegut nebo kdo. Je to pocit za hranicí lidského chápání. Teď jsem opravdu šťastnej, teď taky vím, že to byl zbytečnej rok života, nestálo za to ho žít.
ti 72]
[AN PELC/ ...A BUDE HŮŘ
Rok bez Oliny.
Chlastám jak prokopnutej, a i v tom pitomým špinavým půllitru plavou Olininy oči. Když se vracím z hajzlu po desátém pivu, někdo na mě kouká od vedlejšího stolu.
„Nazdar Josef!"
„Čau, Oline, dřepni si na chviličku, mám pro tebe zajímavý zprávy." Josef je jedna ze záhad této posrané země. Deset let krimu za sebou a od těch dob, co ho znám, a to už jsou nejmíň tři roky, nikde nemaká. Jak je to možné, jen pánbůh ví. Má perfektní přehled o všech fízlech.
„Vo co jde, Josef?" Usměje se, pak si dá pista a pomalu spustí: „Pamatuješ Vodstrčila, toho fízla?" V mozku se mi odvíjí starý film staré nenávisti. VodstrČil po mně šel a vůbec po nás všech jak slepice po flusu. Pár lidí dostal do krimu, pár do pasťáku a já jeho ženu do postele. Byla to kráva, přiblblá slepice a noci u ní jak vystřižené z Hičkoka. Starej ve službě mlátil mý kámoše, děti ve vedlejším pokoji, ve skříni parádní uniforma a moje dlouhý špinavý vlasy na rameni jeho ženy, která šeptala:
„Kdyby se to dozvěděl, voba by nás voddělal."
„No, pamatuju, a co má bejt?" povídám.
„Ta jeho kráva se mu přiznala, žes jí pígloval a von prohlásil, že tě vo-mete, hned jak vylezeš. A hlavní věc - povýšil a teď dělá náčelníka přes mládež na vokrese. Tak jestli ti smím radit, máš dvě možnosti - buď se vyser na mejdany, fotbálky, sejšny, anebo vem kliku. V krimu to bejvá horší než v pakárně," říká Josef a při tom mi rukou prohrabuje zálibné vlas.
„Do prdele, Josef, copak žijeme na Sicílii nebo kde?"
„Né, v Československu, vole! Měl jsem kámoše, kterej nasral Slavíka, bachaře z Ostrova, to jméno si pamatuj a nikdy nepretahuj budíček. A Slavík mu řek', že ho za to vomete. Ten kámoš spáchal sebevraždu, při který si zlomil ruku, nohu, pár žeber a prorazil lebku, vole. Nebuď naiva, vole, a spíš vem tu kliku. To je nejjistější řešení, Oline. Copak jsi zapomněl na Myslivečka.-kterýmu policajt prostřelil lebku kvůli fotbalu a za rok byl venku? Nebo se z tebe v tý pakárně stalo opravdu páko?"
Jdu zpátky k Oline a v hlavě mi znějí siova - vem kliku, vem kliku. Poprvé mi to někdo doporučil, poprvé o tom uvažujú, doprdele, kurvasvět. Co bych kde hledal? Co bych kde hledal bez Oliny, Oty, Pejzy a toho všeho tady? Jsem nasranej a vůbec nevnímám Olinu.
„Co, co jsi říkala?"
Děti ráje
[173]
„Máš kde spát? Nebo pudeš domů? Tvoje ségra u mě párkrát byla a ptala se po tobě."
„Né, dneska bych nerad, snad až pozdějš a střízlivěj. Nevíš vo nějakým chrápání?" Olina se usměje.
„No jasně, mám prima vigvam, kde tě nikdo nenajde, a budeš tam mít přivé."
Dopíjím dalšího rumíka, postavil ho Pejza. Asi si myslí, že ho podřežu ještě dneska, páko. Hlavou mi stoupá příjemná opilost a lidicky překrývá opar mlhy. Řvu s Hašišovou kytarou.
„Na zdi vísí tuberáckej chrchel / ještě se tam teplej vobrací / na tvých střevech voběsí tvou mámu / rozumíš..." Pak už je jen tma a já cítím, jak někdo, kdo mě táhne ulicí, je Olina. „Olinečko moje," a hned mě popadne děsná chuť na ženskou. Vždyť už jsem rok žádnou neměl. „Olinečko, lásko moje, já chci ženskou, víš?"
„Až zejtra, Oline, se po něčem podíváš," její hlas ke mně doléhá z hrozné dálky.
„Né, já chci dneska," hulákám a hned mě napadá písnička, kterou s řevem spustím: „Dejte mi kurvu / nebo si vocas urvu."
OHna hned dodává: „Kurvu mu dali, vocas urvali. A už pojď, ať se vychrápeš."
Vleče mě do jejich paneláku, po schodech do sklepa. „Mlč, teď už musíš držet hubu," říká mi něžně a otevírá nějaké plechové dveře. Po žebříku se slizkými špriclemi slézáme pod sklep. Olina z kapsy vyndává flašku.
„Na, lokni si, ať se ti líp spí," a pak me táhne k hromadě dřevité vlny. Padám do ní a před očima se mi dělají hvězdičky.
„Olí, co je s Milanem, proč se celej večer neukázal?"
„Oline, na Milana se vyser, ten už k nám nepatří." Máchnu do tmy, ze které vychází Olinin hlas, pěstí:
„Ty svině, Milan je kámoš, když se voženil, má právo se na nás vysrat, rozumíš?"
„Rozumím," říká Olina a já jsem rád, že jsem se netrefil. Cítím, jak mě hladí po vlasech a já se pomalu propadám do snů.
Ráno se probouzím nepříjemným pocitem vlhkosti. Kolem mě je samá dřevitá vlna. Sahám si do rozkroku, který je ještě drobet vlhký. Kurva, zase jsem se pochcal, budu se muset s tím chlastem trochu krotit, ledviny už nejsou nejnovější. Kurva, kde to jsem, říkám si a vstávám, přičemž si dám děsnou petelici o strop do hlavy.
V [174]
JAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
Stojím prikrčenej jak vůl a čumím. Kolem mě je sklep asi metr dvacet vysokej, plnej trubek vodovodu. Aha, Olínin bejvák, vrací se mi včerejšek. V podřepu, jak páko, hledám dveře a po chvíli je nacházím v zadním traktu. Vycházím z baráku, kolem mě spěchaj' lidičky do práce. Ksichty ztuhlý nevyspáním, plní nenávisti spěchaj' za kusem žvance. Kurva, tak takhle dopadnout - to nikdy!
Copak jsem se narodil, abych dřel? Jak byl vlastně ten kokotův canc? Narodil se, nevěděl proč, vystudoval, nevěděl jak, oženil se, nevěděl s kým, umřel, nevěděl na co. Tak tímhle se stát? Robotem, co ráno vstává, celý den pracuje, uléhá, plodí děti, protože to nějaká společnost potřebuje? Copak jsem zabil fotra řetězem? Ale krim je horší představa. - Vyrážím směrem k bufíku. Jdu kolem obrovitých králíkáren na roboty, kolem nástěnek, která už dvacet let hlásají, jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít. Když se tak kouknu kolem, napadá mě, že naši fotříci se taky nepřetrhli!
V bufíku je narváno existencemi, jako jsem já. Je dobré je vidět, člověku se hned zvedne nálada. Dávám si pivko a Marsky za poslední pětku, co nacházím v kapse.
„Jé, Olin," řve jako vždycky Špína. „Kde jsi spal, vole?" ptám se ho.
„V parku, ale byla taková kosa, píčo, to si nepřej zažít!"
„A kde ty, vole?"
„V garsonce, krávo americká," říkám schválně sprostě a upíjím první pivko. V žaludku to zabolí, ale za chvíli se rozleje příjemné teplo. Zkouším první cigaretu.
„Á, pakouš je Olinin chránenec, ale stejně ti ji jednou voklátim," dodává se závistí.
Chci mu vysvětlit, že s Olinou nespím, ale nechávám toho, je to vůl. Ve dveřích se objevuje Pejza.
„Nazdar votroci, dám jedno a jdu makat."
„Vole," dodává Špína z pozice nezaměstnaného.
„Pejzo, co je s Milanem?" vzpomínám si na včerejšek. Pejza si dá Ioka a pak pomalu odpovídá:
„Na toho se, Oline, vyser, to už není člověk, ale voni," a ukazuje prstem ven za umouněné sklo na spěchající pracující.
Pejza odešel a s ním i dělnická třída za svým žvancem. A Špína si žvatlá přes pysky:
„Na co mít prachy, na co mít dům, auto, děti, vždyť jednou všichni zdechneme. Zbydou po nich jen ty děti, kreténi jako my, ale voni jen makat a makat. Kdo se má na to dívat?"
Děti ráje
[175]
„Čau Špíno," prerušujú filosofa při práci, „za chvíli se objevím." Spěchám před gympl, abych stihnul ségru. Valí se až po druhé cigaretě.
„Nazdar Oline, kdy jsi přijel, ta už tě pustili? Proč jsi nebyl doma?" mele závratnou rychlostí jako vždycky.
„Hanko, to víš, není to sranda..."
„Kdy se zastavíš doma?" přerušuje mě. „Kde budeš vodpoledne, Olinku, nemohl bys mi napsat sloh? Počkáš na mě před školou? Končím ve dvě."
„Tak fajn," beru od ní sešit a po cestě k Milanovi přemejšlím o tématu. Je to Alois Jirásek. Asi začnu - Alois Jirásek napsal Temno o době pobělohorské, i dneska by se měl narodit autor, který by napsal o době, dej bože, už pokomunistické.
Dorážím k Milanovi a zvoním jednou krátce, dvakrát dlouze, jak bývalo znamením celé party.
„Jé, ahoj Oline, to je dost, že jsi se přišel ukázat, pojď dál. Milan marodí, tak leží," šveholí Jana.
Zouvám si boty a lapám vůni bytu. Každý byt má nějakou. Někdy voní spáleným zelím, jindy chlastem nebo kyselým západech dětské kůže, uslintaných tvářiček, starými plenami.
„Čau Oline, tak už tě pustili? Jak bylo? Že se ptám, pakárna na entou, viď. Počkej, přinesu něco k napití."
Změnil se za ten rok, snad je to tím, že si ostříhal vlasy. „Mám tady vodku a pár piv, dáš si, né?"
„Hmm."
Prohlížím si Milanovy obrazy na stěnách. Milan maloval přesně to, co já jsem chtěl psát. Maloval, co vidí, jak to cítí, sral na pravidla, módu a styl. Vším' si, že vejrám na plátna.
„No už dávno nemaluju, nemělo to smysl."
Chlastáme přechlazenou vodku, zapíjíme pivem a nemáme si co říct. Mezi námi je zeď, přehrada, marně přemýšlím, co se s Milanem stalo.
„Už jsi slyšel ty kecy vo mně? Víš, Jana byla v jinačí, tak jsem si ji vzal. Potřebovali jsme byt, ta moje černá komora by snad šla prD nás dva, ale né pro malý. Lítal jsem po podniku, na výbor, víš, že byty ve městě jsou, ale všude věděli, že jsem seděl za pobuřování, tak nic neměli. Až za mnou přišel Hamouz, znáš ho, šéf partaje, s klíčema od tohodle bytu. Že přej znal mojí mámu a co jsem udělal, je pryč. Měl jsem byt a nic do něj. Na těch dvanáct stovek, co jsem bral, mi nedali ani půjčku a Jana Šla do po-
[176]
[AN PELC / ...A BUDE HŮŘ
rodnice. Víš, co to pro mě bylo, přivést ji a malý do čtyřech prázdnejch stěn, nemít co do huby? Znovu přišel starej Hamouz a nabídl mi místo šéfa ve skladu. Že přej ví, že mám průmku, ale to místo, že musí dělat jejich Člověk. Dal mi přihlášku a na místě ručitele byl podepsanej von. Tej-den jsem chlastal, měl nervy v prdeli. Ten den, kdy se narodila malá Jana, jsem to podepsal. Dělám mistra, mám tři hadry, tenhle byt a dvě Jany. Oline, já nelituju. Možná si myslíš, že jsem sráč, že jsem tě zradil, jako si to myslí kluci, ale já na ně seru. Co voni dokázali, vyjma chlastu a kriminálu za příživu? íá mám rodinu, vo kterou se umím postarat. Dovedeš to pochopit? Můj fotr se na nás vysral, když mi bylo pět. Vod těch dob jsme to klepali jen s mámou. Já vím, co je to nemít fotra, anebo fotra na hovno!"
Na chvíli se zarazil, muselo to v něm ležet jak tři dny stará ryba. Potřeboval se někomu vyblejt.
„Milane, řekl jsi to Otovi?"
„Jó Otovi, na něho se, Oline, vyser, Ota je víc v pakárně než venku stejně jako ty, aby nemusel na vojnu nebo do krimu. Ale von to přehání mnohem víc než ty. Ruce má rozřezaný jak debil a nejstrašnější je, že ho přímo fascinuje to rozhraní mezi životem a smrtí, o kterým si sám rozhoduje. Oline, ty nejsi magor, vyser se na to, dokud je čas. Víš, co my jsme byli?" háže přede mé knihu Kulhavý Orfeus. „Přesně to a nic víc. Nemohli jsme jim uškodit, byli jsme kluci, který měli podchycený, který mohli kdykoliv vomíct a taky to tak dopadlo. Jarda radši zmizel za kopec, mě zametli, tebe šoupli do pakárny, Ota tam zmizel hned za tebou a byl klid. Úplný hov-^ na, Oline. Těch pár opsanejch věcí nikomu nepomohlo. Jsme sráči a proti nim se nedá jít. Ty seš tvrdohlavej, párkrát tě vometou a skončíš v pakárně vedle Oty nebo v krimu, vole! Oline, vem kliku, dokud můžeš, a ser na to. Tady ten srab nikdo nezmění. Každá snaha, to je vyhazování hovna vzhůru a vono vždycky dopadne tobě na kebuli, né jim!"
Co když má Milan opravdu pravdu, všechna je marný. Co když jsme byli opravdu mladý sráči, policajtům jen pro smích, a mysleli jsme si, bůhvíjak dobře neděláme? Co má ještě vůbec smysl? Žít? - Je mi na blití. Dorážím vodku přímo z láhve a spěchám do kraje, kde není žádnej fízl. Pitomý myšlenky. Je tam jen vůně chlastu a zapomnění.
Odcházím od Milana asi ve dvanáct, v hlavě mi příšerně hučí a pod rukou mám sešit ségry, ve kterém chybí Jirásek. Vem kliku, notuje mi to samo do kroku.
Děti ráje
[177J
U Boučků diskutuje Packa s pár dědkama o ekologické zkáze Krušných hor. Sedám si do rohu, Packa mi sune pivo a já ho upozorňujú, že je to na sekeru.
Využívám Páčkovy dobroty a přidávám k pivu kafe, abych se z toho vzpamatoval. Otevírám sešit a rukou, jež by měla patřit asi mně, píšu: Nad dílem a odkazem Aloise Jiráska. Píšu a vůbec si neuvedomujú zuřivý běh hodin. Před školu dobíhám po druhé. Ségra už netrpělivě přešlapuje a s ní dvě kámošky, které se přišly podívat na bráchu páko.
„Ahoj Oline, to je dost, že jdeš. Půjdeš se mrknout domů?"
„Jó."
Cestou holky žvatlaj' a předvádějí se, jsou to ještě mladý střeva. A já si připadám mezi nima strašně starej. Nelákaj mě, to je hrozný, copak jsem impotent nebo co? Zkusím se zazubit na jednu z nich. Vyzní to jako úsměv z rakve. Jdem a naše kroky si prozpěvují - vem kliku, vem kliku. Nikdy!, vykřiknu si v duchu.
Doma se nic nezměnilo. Otec, coby penzista, leží před televizí a sleduje mezinárodní zápas ve fotbale. Matka shrbená a úplně bílá sedí v kuchyni. Z pokoje táty se co chvíli ozve: „Vidíš ho, blba, proč ho stavěl, vždyť nemá rozum, vůl. To je úplná lemra."
Vcházím do kuchyně a zdravím. Matka těžkopádně vstává a objímá mě: „Olinku, tak už jsi doma, tak už tě pustili, to je dobře. Už budeš s námi." A z pokoje se ozve: „To je vůl, taková šance, hovno to umí a leze na plac."
Jdu za tátou. Moc mě nevnímá. Strká přede mě pivko a říká: „Nazdar, to jsem rád, že jsi přišel. Potrebujem natřít vokapy. Vidíš ho, vola? Zase kličkuje a nepřihraje."
Otřesu se při představě, že bych tady mel zase bydlet. Nenápadně se vytrácím do svého pokoje pro camradlo a pár věcí. Tiše jako duch přichází Hanka.
„Oline, ty odsuď pudeš?" Beru ji za ruce, jako když byla ještě malá, a říkám jí: „Hanko, já tady nemůžu bejt, fakt to nejde, vždyť už to nejsou lidi, podívej, co se z nich stalo! Pamatuješ, byly doby, kdy nás vobčas vzali do lesa, někdy bylo fajn, pak fotřík začal shánět prachy na auto, televizi, novej koberec a další píčovinky, a všechno šlo do prdele. Co se z něj stalo? Práce, fušky, pivo a televize, spořitelní knížka a výčitky, co to ze mě vychovali. To nejde tady zůstat. Víš, někdy mě napadá, že už nejde nikde zůstat. Ze všech koutů na mě čumí studené držky televizí, které se mi smějou, utíkám před nima, hledám lidi, pak je nacházím, oni jdou proti mne a místo
'.[178]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
ksichtů mají obrazovky. Neposlouchej mě, Hanko, já jsem fakt asi blázen. Měl bych začít chodit do kostela, tam je klid, ale kde vzít víru? Do prdele," ukousnu větu a chce se mi brečet. Hanka na mě vážně kouká.
„Budu tě chodit navštěvovat k Boučkům," říká a já cejtím, že mám fajn ségru.
Sedím zase u Boučků, chlastám na sekeru a čekám na Olinu. Její sklep se mi zdá jako příští bejvák ideální. Je to každopádně lepší než Špínova bouda, kterou zdědil po opravářích kolejí asi tři kiláky za městem. Jsem už docela pěkně sťatej, Packa za chvíli zavírá, a Olina nikde. Asi jí matka za včerejšek zamknula doma a vyhrožuje jí pasťákem.
Packa významně utírá stoly a inkasuje dědky. I kluci platí. Hašiš balí kytaru do futrálu, s placením si nikdy nedělá hlavu. Říká, že si na účet vydělá hraním. Všichni to respektujou a platí za něj. Bez Hašiše by byla nuda.
Čekám, až vypadnou, a pomáhám Páčkovi. Ne že bych tuhle práci měl tak rád, nebo kvůli prdelolezectví. Ale při uklízení se dá vybrat spousta vajglů z popelníků na dlouhé zejtřejší ráno, dopít zbytky piv po těch, co přebrali. Kecáme s Packou o situaci, která se ani mne, ani jemu nezdá růžová. On neví, jak uložit prachy, aby ho nějaký závistivec nebonznul, já nevím nic. Jsem strašně unavenej, je mi dvacet a zároveň sto padesát. Od patnácti - kam se hnu, narážím na fízíy či něco podobného, jak bych chodil v bludišti a najednou přestal mít sílu hledat z něho východ. Existuje vůbec něco jako východisko? Je to cesta Milana, nebo Špíny? Mám se přibít na kříž? Blbečkové, poraďte mi!
„Na co myslíš, Oline?" ptá se mě překvapeně Packa.
„Není to lehký, kurva svět," na víc už se nezmůžu.
„Já vím, není to lehký, vůbec ti nezávidím, ale voni ty prachy taky nejsou žádná slast," říká Packa a z velké prkenice vyndává dlužní lístek a hází ho do koše. „Kurva život, tady máš dva lahváče na ráno a zastav se v ošum, až budu otvírat."
„Dík, moc dík, Alojz," říkám mu snad poprvé civilním jménem, „ale prosím tě, venku bude kosa a já nemám kde spát, nebylo by tam trochu rumu?" Packa si přisune po mokrém pultu půllitr a plní ho rumem.
„Do píci, už jdi, nebo ti za chvíli dám i svoji starou!"
Snažím se jít co nejrovněji, abych nevylil ani kapku ze svého spacáku, nejbližší cestou k parku. I-Ined za branou jsou čtyři lavičky, kde přespávají všichni bezdomovci. Dneska jsem tady sám. Už je moc pozdě a velká kosa na sezónní rebelanty, kteří utíkají z domova, jen když je teplo, pitom-
Děti ráje
[179]
ci... A většina skalních je zašitá, Špína ve své boudě, kterou jsem mu ještě ráno hanil, a teď mu ji závidím. Uléhám na lavičku, která je plná rosy -stříbrných perel. Projede mnou záchvěv zimy. Do prdele, pojďte si sednout, posraní romantici. V náprsní kapse invazáku hledám solidního va-jgla, kterého použijú proti zimě. Potom na ex piju rum. Hrdlem projede odporná vlna vyštvaná žaludkem. Dokuřuju a čekám, kdy se dostaví slastná vlna zapomnění.
Probudí mě kosa, je nesnesitelná. Kosa, o které si vždycky myslím, že může existovat jen na Sibiři, zlá, vlezlá kosa, která se dostane do každého záhybu těla. Kurva, kolik je? ICoukám na hodinky. Přes zamlžené sklíčko se na mě šklebí pětka. Sedám si a kolena přitlačuju co nejvíc k bradě. Je to jediný skorolék, jak alespoň trochu udržet teplo. Veškeré kecy o běhání jsou na hovno. V držce mám jak v senkrovně. Kurva, ten rum mi dal... Abych oblafl bouřící se žaludek, zapaluju si vajgla, od toho zas hned dru-hýho. Zásoba se mi tenčí. Musím zajít, hned jak se rozední, na autobusák - tam jich bejvá po ránu nejvíc. Žaludek se po chvíli uklidňuje, ale pachuť zůstává. Vzpomenu si na Páčkova včerejší piva. Šmátrám pod lavičku a nahmatávám studené tělo přítelkyně. Nebyl to sen, držgrešle Packa se praštil přes kapsu. Zázrak. Otvírám pivo o roh lavičky, vydává syčivý zvuk a pěna mi přetéká přes prsty. První lok a tělem projede blažená chuť. „Buď pochválen ten, kdo vynalezl pivo," řeknu polohlasně, ještě zmámen Páčkovou štědrostí.
Ze zadní lavičky jak ze záhrobí se ozve huhňavý hlas: „Gumo, nemáš ještě jedno?" Leknutím div neupustím flašku. Za lavičkou se zvedá podivná příšera, který vypadá jak ulitá z jednoho celku.
„Gumo, aspoň loká, mám cigára," říká příšera a já v ní poznávám Lesního muže. Podivná postava městečka, kterou straší matky neposlušné děti, je to stařík, který nikde nebydlí, který jen ztěžka a málo komunikuje s lidmi a živí se vybíráním popelnic. Nikdo o něm nic neví, ani jak se jmenuje, pro všechny je to prostě Lesní muž, který patří k jejich životu stejně jako chodník před Jednotou, po kterém každé ráno šlapou.
„Pojď si dát," zvu ho. Sedá si vedle mě v hubertusu po Němcích, který mu závidím - musí v něm být teplo. Bere flašku do ruky a s gurmánskou chutí si dává loká.
„Žatecký," poklepává po flašce, „to je vono, Gumo."
Sedíme v pouštěném parku, který je beznadějně prázdný, až na nás dva a Brokoffovy sochy nedalekého zámku, kterým asi taky je prázdně jako
[ISO]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
nám, studeně, beznadějně a zároveň krásně. Nemají sice pivo, ale jistotu staletí, nekonečnosti doby trvání kamene; bylo by krásný bejt sochou a čumět a vědět, bejt kamenně kamennej - čučet a žít... Žijou ty sochy? Je jim zima? Co my víme, co známe - ubožáci.
„Gumo, máš prachy?" přerušuje Lesní muž moje myšlenky na hovno.
„Né? Tak pojď se mnou, dopoledne nějaký budeme mít."
Neříkám ani jo, ani ne, ale automaticky vstávám. Lesní muž vytahuje z křoví dvoukolák a vyrážíme do ulic. Na chodníku hned zaujímám místo u obrubníku, kde bývají největší vajgly, jelikož cigára došly. Můj parťák probírá chodník u domu, kde bývají menší, ale sem tam se objeví i vajgl z rodu královských. „Gumo, my budeme fajn parta," říká si Lesní muž spíš pro sebe a já to beru, kurva, co by ne. Jaký je to rozdíl dělat u soustruhu zámečníka nebo vybírat popelnice? Jen kdyby taky uměl Lesní muž dát ten zkurvenej štempl do občanky.
Vyšplhali jsem na kopec, kde začíná nové sídliště.
„Tady si, Gumo, dáme kouřovou a pustíme se do toho," říká mi před první králíkárnou. Vytahuju hrst vajglů a toho největšího si strkám do huby. Lesní muž si taky zapaluje, ale o posezení nemůže být ani řeči. Dotahuje dvoukolák k popelnicím a hned do první zahořuje ruce. Čumím do tý smrdutý plechový nádoby a je mi na šavli. Lesní muž to postřehne a strká mi do ruky klacek, který má na konci hřebík.
„Na, Gumo, s tím ti to pude lip."
Hrabu se v popelnici a vybírám zbytky chleba. Dávivý pocit v žaludku nepolevuje. Kolem nás procházejí dvě naondulované paničky, jdou zřejmě do kanclu.
„Vidělas ho, takovej mladej a u popelnic. To jsou ty špinavý vlasatci. To já jsem jednoho potkala..." To už nevydržím, obracím se a řvu: „Vy krávy nasmraděný, hnusný, pitomý, co si vo sobě myslíte, že jste? Jste schránky blbosti za psacíma strojema. Roztahujete svoje špinavý nohy a přivádíte děti do tohodle bordelu!"
„Klid mladíku," chytá mě někdo za ruku. Otáčím se a za mnou stojí pán v nejlepších letech s pomádou ve vlasech.
„Táhni, ty buzerante," řvu mu už nepříčetně do ksichtu. Chlapík poděšeně uskočí. Otáčím se k němu zády a vzteky zabořím obě ruce do popelnice. Najednou jsem na to hrdej, že k nim nepatřím, že s nima nemám nic společnýho.
Asi v osm končíme první část sídliště. Mám dva plné pytle a Lesní muž promaštěný sáček, o kterém nevím, co v něm je. „Tak, Gumo, a teď poje-
Děíi ráje
[181J
dem střelit ty pytle, ať máme na pivko," říká Lesní muž. Nemusíme jet daleko. Hned za sídlištěm je barák na spadnutí. Lesní muž v něm mizí Í s vozíkem. Za chvíli se vynořuje s dvěma pětkama v ruce.
„Dneska to bylo dobrý, Gumo." Vracíme se na sídliště. Před Jednotou Lesní muž zarazí. Za chvíli se vrací a v náručí jako děti nese piva a láhev jabČáku. Dávám si pivo a Spartu do huby a lehám si na trávník.
„Teď se, Gumo, najíme," říká Lesní muž a já čekám odkud vytáhne balíček z Jednoty, ale on suverénně rozbalí svůj promaštěný pytlík a vyndává na trávu nazelenalé jelito z každé strany uskřípnuté hliníkovou sponkou, pár Špatně okousaných kostí z kotlet a jako dezert olysalý makovec.
„Ber si, Gumo," pobízí mě. Ranní nevolnost se mi vrací žaludkem do držky. Lesní muž rozkrajuje jelito na dvě půlky a s chutí se do své zakusuje. Hlad je silnější než já. Beru druhou půlku a opatrně ochutnávám. Chuť to nemá žádnou, snad trochu do kysela, ale dá se to jíst. Po jelitu rozděluje kosti. Beru tu svou už s menším odporem než jelito. Vtom se Lesní muž rozesměje a ukazuje mi svou kost, na které je típnutá celá cigareta. Opatrně ji vezme do prstů a otáčí ji. Hledá značku. „Hele, Gumo," a strká mi mastnýho vajgla před oči, „Pall Mall, amerika, to je štěstíčko, to když jsme lítali v Anglii, fasovali jsme Camelky," dodává bez souvislosti. „To jo," říkám a pouštím se do špatně okousané kotlety. Odpoledne děláme ještě dva pytle. Mám toho plný zuby a jsem rád, že nemusím jít s Lesním mužem prodávat. Dohodli jsme se, že mi přinese k Boučkům moje prachy. Cestou narážím na Pejzu.
„Nazdar, Oline, kam se válej'? Pojď se mnou na mejdlo, mělo by tam bejt pár dobrejch lidí a fajn muzika."
„Dobrý, já se přihlásím, ale teď musím k Boučkům. Lesní muž mi tam má dovalit vejplatu."
„Nekecej, ty ses dal s Lesním mužem do party?" dí Pejza vyvaleně. „Až mi ten kretén mistr ještě jednou voznámí, že je schůze ROH povinná, tak mu s tím seknu a dám se k vám, jó?"
„Fajn, ale musíš si přinýst kádrovej posudek, my hned tak každýho ne-berem," říkám Pejzovi a kráčím domů k Boučkům. Ta pozvánka na mejdlo mně docela mědí, přece se ještě něco děje a snad se tam objeví taky nějaká ucházející buchta, no třeba horší, i od šeredy je to lepší než od vlastní ruky.
Lesní muž přichází přesně, dává mi dvacku, což je slušný, jen ještě to razítko a mají ode mě do smrti pokoj a ještě zachráním národnímu hospo-
U 82]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
dářství majlant. Blbové. Dorážím tykadlo a vleču se zpátky do kopce k Dá-dovi. Je snad jediný mezi námi, který vlastní byt. Nikdo neví, jakou záhadou se to stalo, ale je to krásný fakt. Zvoním, jak se sluší a patří na slušně vychovaného pobudu. Otevírá mi Olina, což je geniální. V kuchyni si beru popelník a láhev jabčáku, do Dádovi mejdánovky házím těžce vydělanou dvacku a cpu se k Oline do kouta. Jabčák příjemné voní, vedle mě Olina. Co víc si můžu přát, směju se své ranní skepsi. Přisedá si k nám Pejza a hned se ptá: „Víš, že se vrátil Fašista?" Povídám: „Nějak brzy, ne?" a hned se mi vybaví starý příběh Fašisty, který se stal ještě v době předpa-kárenské.
Seděli jsme u Boučků, když vtom někdo rozkop' dveře. V nich stál maník v SS přilbě a v plynové masce bez filtru, v zelené bundě a špinavejch džínsach.
„Sieg Heil!" pozdravil nás slušně, pak si klekl do kouta a deset minut se modlil ke svému fírerovi. Pak si klidně mezi nás seď a klábosil, jak to bude dobrý, až bude fašismus. Ta krása až přejdou starousedlíci v bílejch podkolenkách pod okny Boučků. Vtom přišel Bručoun nasranej jak briga-dýr: „Kurva, v jídelně se nemůže člověk ani nažrat, je tam plno dederónů."
„Có? Ti zrádci?" vyskočil Fašista a hned si začal oblékat svoji výzbroj. Než moh' kdo co říct, fašoun rozkop' dveře vedlejší jídelny a zahajloval dederónům líp než nebožtík Gébls. Pokojnému zájezdu zaskočil řízek v krku. Fašista začal chodit od stolu ke stolu a každému z přítomných přidělil koncentrák... Dachau, Terezín, Majdanek, Osvětim... Pak odešel dělat to samé na ulici. Stoup' si doprostředka silnice, zastavoval auta a rozděloval dál. V pátém seděli fízlove... My s klukama jsme se vrhli do opuštěné jídelny na zbytky řízků budoucích chovanců - lidí určených k převýchově, kteří samozřejmě vzali roha.
„Nazdar čurácí," ozve se ode dveří a přicházejí Bručoun, Láďa a Špína, který hned prohlásí: „Co je boží, patří bohu, co je císařovo, patří císaři," a sápe se po láhvi. Bručoun si sedá vedle mě a sděluje mi:
„Vrátil se Fašista, bude prdel."
„Jo, už jsem slyšel, ale co to bude za prdel, nevím."
Dlouze si mě prohlédne skelnýma očima, pak si přihne jabčáku a z usmolenýho camradla vyndá knížku.
„Krávo, víš, co čtu?" a strká mi pod nos Zlatýho koně od Seneky. Bručoun, po vyštudování pěti tříd zvláštní školy, začal s námi jezdit do Prahy, kde ho nakazili intelektuálštinou. Hašiš tvrdí, že je to horší než kapavka.
Děti ráje
[185]
Docela tomu věřím, protože kdyby se dneska Bručoun věnoval děvkám, tak by mi teď ukazoval svůj kapající vocas, což by bylo mnohem zajímavější než ta posraná knížka.
„Oline, všechno je jinak," říká mi se zaujatou tváří, „t náš život, ať už žijeme nebo nežijeme, je jinej, protože to, co žijeme, je fikce, jak říká Hegel." Okamžitě vypínám mozek. Do prdele, co mi je do jeho Seneky, do party se mnou a s Lesním mužem nepůjde, jabčák nedonese, tak ať vyhu-lí Í se svou fikcí!
Ze zajetí Bručouna mě zachraňuje Haš, vcházející se třema podivnejma stvořeníma, který ve slabších chvílích připomínají ženský. Všichni na chvíli zmlknou, Í Bručoun, tak to s ním nebude tak strašný. Nejvyšší buchta zaskřehotá: „Kluci, nesmíte nikomu nic říct, nás hledaj' fízlove, my jsme před měsícem foukly z domova."
„Neboj," uklidňuje ji Špína a hned jí jede na kozy. Buchta se přiblble usměje a bere Špínoví flašku jabčáku z ruky.
„Kurva, Láďo, ta je má dobrý," říká Špína a táhne buchtu k Láďovi, aby si taky Šáhnul.
„Dneska je to holt móda, zdrhat," říká Olina. „Já zdrhnu taky, tu krávu doma nemůžu už ani cejtit. Víš, co mi dneska řekla? - Olinko, sehnala jsem výbornou léčebnu, předseda mí ji dohodil, jeho holka tam byla taky a jak si libovala, a podívej, dneska má dvě děd, dělá na výbore, co jí chybí? - Neni to kráva, Oline? Zdrhneš se mnou? Pojedem do Prahy, jo?" A visí na mně bulícíma, telecíma očima. Na odpověď ani nečeká, je jí jasný, že vemu páli s ní.
„Olino, ale až za tejden, až seženu nejakej štempl do vobčanky," upozorňujú.
„Fajn," bere to na vědomí. „Tak já se zatím zašijú tady u Dády, snad mě schová, protože ta kráva zburcuje všechny fízly, co zná." Přerušuje nás Špína: „Nate, holoubci," háže každýmu pytlík Yastilu, „ať vám to lip kecá a ty Olinko, ať jsi povolnější."
„Čuráku, to spíš dám Lesnímu mužovi než tobě," usazuje Olina Špínu.
„Olinko, nevíš, co říkáš, ale já mám klacek, že bych moh' na něm kýble nosit. A doma na stěně tisíce děkovných dopisů." - Končí jejich obvyklé nevinné dětské škádlení. Špína jde nabídnout svůj vocas s tisícem děkovných dopisů té dlouhé. Odkudsi s pytlíkem Yastilu v ruce se k nám klátí Hrbatá. „Olinku, namíchej mi." Všechny tři pytlíky sypu do sklenic, za-leju je pivem a prstem odborně zamíchám. Pak počkám, až se větší
[184]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
krystaly usadí a míchám znovu. Po třetím zamíchání krystaly mizí úplné a nápoj pro pitomce je hotovej. Všichni tři ho bereme na ex. Hrbatá se labužnicky olízne: „Ten kurva byl," říká a mizí mezi lidma. Dlouho jsem byl zastáncem čisté opice, ale takhle je to levnější a hlavně rychlejší. A na zdraví se vysrat. „Tak, tak," dodává čtenář mých myšlenek Olina.
Někdo zhasnul, zapálil svíčku a pustil magič na plný koule. Pinkflojdi mi svojí muzikou rvou vnitřnosti, Yastil mozek. Tak tohle zbožňujú. Sníme s Olinou o tom, že jednou najdeme krajinku, kde nás nikdo nebude otravovat, sníme o chajdě a koze, o chajdě a děsně veliké louce plné kopretin, které budeme nosit za uchem. O chajdě plné jabčáku a dobrejch lidí.
Jdu na hajzl, ale v uličce je narváno. Hrbatá se cucá s jednou z těch třech a Dada je obě zálibně hladí po prdeli. „Ta Hrbatá je učenlivá na svejch patnáct, né?" říkám Dádovi. „Co to kecáš, ty páko," ohrazuje se Hrbatá, „já jsem si poprvé zaprcala, když mi bylo třináct, a to bylo pozdě, čuráku," znechuceně se otáčí a nasazuje francká vyjevené uprchlici. Přes kalhoty cítím, jak se mi zvedá šašek. Kurva, dal bych si a čumím stejně jako Dada na vyšponovanej zadek v džínsach...
Asi za dvě hodiny jsme všichni pěkně sťatý.
„Pánové a dámy, šaty do šatny, prosím," vykřikuje Špína. Všichni se bez keců svlíkáme, jen Olina si nechává kalhotky, které hned zmerčí Špína. „A Olinka si nechává kalhotky pro svýho miláčka Špínu," řve. Ten vůl se snad nikdy nenaučí mluvit normálně, napadá mě.
„Né, čuráku, mám krámy, a jestli nevěříš, tak si pojď sáhnout," říká mu Olina a já se mu směju do ksichtu. Špína zklamaně odchází a někde u rohu se ozývá první sténání nějaké šťastlivky. Vocas mi stojí jak ten povestnej Špíny kůl. Vedle mě si sedá jedna z těch třech. Hladí mě po vlasech a říká: „Líbíš se mi." To už nemůžu vydržet a lezu na ni zezadu a Olina ji hladí po vlasech. Za chvíli teču jak vodovod. Buchta se k mému překvapení spokojeně převalí a vrní Oline na prsou. Za chvíli ji objeví Láďa a táhne ji do vedlejšího kouta. „Za chvíli přijdu, s tebou to bylo nejlepší," skládá mi poklonu a já marně v jejím hlase hledám ironii. Vrací se asi ještě třikrát a já toho začínám mít dost. To ostatně všichni, hlavně holky. Kluků je tady moc.
„Přečurákováno," říká posměšně čtenář mých myšlenek Olina. „Ještě že mám ty krámy, jinak bych nemohla chodit, jak jsem se na tebe dívala." Hrbatá sedí uprostřed pokoje, jednou rukou hladí mokrou píču a říká: „Dala bych si žváro."
Děti ráje
[1851
Hned k ní přiskakuje nenásytnej Špína.
„Na, vem si kožený bez filtru," nabízí svůj neukojitelný úd. Hrbatá si ho veme něžně do pusy a pod kulema škrtne zapalovačem. Spina s řevem spadne na zem.
„Ty kundo, víš, co si udělala?" křičí na smějící se Hrbatou. „To byl atentát na nejlepší vocas v Evropě." Dusíme se smíchy. Vrací se ke mně ctitelka mého ocasu a v ruce nese tři sklenice s Yastilem. Piju to znova na ex a upadám do snu, který se mi vždycky po Yastilu opakuje. Jdu v něm po velké, krásné zelené louce, uprostřed stojí bílý kostelík. Čím rychleji jdu, tím víc se vzdaluje. Až se nakonec rozběhnu, ale louka se v ten okamžik změní v bažinu, do které se propadám, čím dál tím víc. Hnusné smrduté bahno se mi lepí na nohy, keré těžknou, já padám a špinavá voda se mi valí do držky, kterou se marně snažím zavřít. Chci křičet, ale nejde to, nohy i ruce mám najednou svázané a nade mnou na dosah ruky je kostelík. Krásný, bílý, naplněný podivnou září, z které vychází vůně dobra.
Probouzím se příjemným tlakem v klíně. To ta buchta mi kouří péro a OHna mě hladí po vlasech. Budu se jí muset zeptat na jméno, napadá mi a pak už teču a buchta s rozkoší saje tři milióny dětí v podobě tělíček s dlouhým ocáskem.
Probouzejí se i ostatní a Špína se vrhá na Hrbatou, aby si dal ranní zdravotní číslo. Pak všichni vstáváme a chystáme se jako vždy po velké noci k Boučkům. Jak málo stačí k lidské radosti. Spokojené ksichtíky kolem mě to jasně dosvědčují. Všichni jsou samá prdel, srandičky, a co chceme? Nic, jen trochu hudby, vlastní bejvák, kde nikdo nešpízuje. Ježíš, jak jsme ubohý a nízký - nebo velcí, krásní a stateční. Někdo dal na magič Hutku a zkazil mi představu, že jsme velcí, krásní a stateční. Hutka totiž zpívá: „Copak jste, lidičky, copak jste provedli, Že jste tu zavřeni v tak velkém vězení..."
Rychle k Boučkům, nebo se z toho zblázním. Olina zůstává, jak jsme se dohodli, u Dády. Tam ji snad nenajdou. Dada si vždycky zakládá na tom, že jeho bejvák není profláklej a bonzáci mezi námi nejsou, za to dám ruku do ohně.
U Boučků mě vítá Packa další příjemnou zprávou: „Nazdar Oline, hledali tě tady dva fízlove, mám jim hned zavolat, až se vobjevíš."
„Tak mi, prosím tě, dej dvoje, nebo radši troje Marušky, von člověk nikdy neví na jak dlouho, natoč tykadlo a di jim zavolat."
„To když jsem dělal v padesátých na horách, tak taky jeden se u mě zastavil pro dvě krabičky Lip, že přej jde jen něco podepsat na fízlárnu,
1186]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
a vrátil se za deset let," utěšuje mě Packa. Sedám si ke klukům a do smíchu mi moc není. A Špína vzal pali hned, jak slyšel o policajtech, takže tu není nikoho, kdo by mi řek' něco rozumnýho.
„Oline, vern kliku," radí mi někdo. Jenže kam jde tady v tý velký králí-kárně vzít kliku?... Copak jste, lidičky, copak jste... Hovna, přeruším si Hutku, co zpívá ve mne. Dopíjím pivo a před putykou brzdí krásná volha.
„Máš to vypočítaný," dí Dada, „ale u mě si nebyl."
„Vole, za co mě máš?" utěšuju ho, místo aby to bylo naopak.
Do dveří vrazí mladý fízl a dychtivě se má k naší skupince. „Kontrola občanských průkazů," zvěstuje nám novinu. Všichni je neochotně taháme z kapsy. Dlouze je študuje, pomalu vrací, až mu nakonec zůstane v ruce ten můj.
„Občane," osloví mě a tváří se při tom přímo na oprcání, „kde pracujete?"
„Nikde," a nechce se mi víc vysvětlovat, nemá to véra, stejně mě vomete.
„Jak to, každej člen naší společnosti musí přece pracovat, vy jste příživník," zvyšuje svůj buzerantský hlásek.
„Ale né, pane praporčíku, já jsem se vrátil z léčení, hledám práci, a nikde mé nechtějí vzít, to víte, kdo by zaměstnal blázna," snažím se to střevo ujetý uklidnit.
„My si na vás posvítíme, půjdete s námi," strká moji občanku do kapsy. Dopíjím Pejzovi pivko a do kapsy si cpu všechny cigarety, co leží na stole.
„Dík," zdravím mlčící občany. Kokot si mě odvádí s vítězoslávou na své kreténske držce.
Na fízlárně se hned dá do vyklepávání protokolu. Jde mu to jedna radost - tří údery za minutu. Rok narození, místo narození.
„Pane práporčík, mohl bych si zakouřit?" tážu se pěsti dělnické třídy.
„Drž hubu, seš u výslechu," odpoví mi slušně. Asi za půl hodiny má hlavičku hotovou.
„Tak," oddychne si, „jak to, že nepracujete?" ptá se jako už předtím v hospodě a já mu stejně odpovídám.
„Haha," usměje se ďábelsky, „ty ses nejakej chytrej, myslíš si, že blbec jako ty nemůže kopat krumpáčem? My tě to naučíme, ty hajzlíku, takových jako ty už jsem viděl."
„Rád bych vás, pane praporčíku, upozornil, že podle paragrafu 182," hážu ten propletenec do oka, „jak jsem byl poučen při propuštění, mi nemá nikdo právo moje léčení a chorobu připomínat, ba naopak je to podle toho paragrafu trestné."
Děli ráje
[187]
„Víš, kde seŠ, ty hajzle?" pokřikuje. „Tady ses na VéBé, tady se může všechno," dodává vítězně.
„To já nevím, ale ten paragraf mluví jen o výjimkách lékařů a nikoho jiného." Jeho zdravé a naducané tvářičky poleje ruměnec: „Ty, ty," snaží se vyžvejknout, ale pak toho nechá a vyběhne z kanceláře. Za chvíli se vrací s poručíčkem, kterého znám už z dřívějška. Je to hroznej vůl.
„Á, pan Olin se nám vrátil," volá radostně, „a hned na nás zkouší paragrafy, ale ty platěj pro slušný lidi a né pro voly, jako seŠ ty. Tak hlavinka nás bolí, no my jsme taky něco jako doktoři, né?" obrací se na mladýho. „No, tak to vemem krátce, abysme pána neunavili. Tak za prvé, tu práci vynecháme, von je dost chytrej, aby si něco našel, vo to neměj strach," informuje mladého. „Nás spíš zajímá, kde je Olina Jakubcová a Josef Krkoška."
„Kde je Olina, to nevím a nějakýho Krkošku neznám," říkám mu skoro po pravdě a marně pátrám v pamětí, kdo by ten Krkoška mohl být.
„Haha," směje se jak vůl, „von neví, von nezná," a zdá se mu to strašně směšné.
„Tak hlavička, říkáš," a nasazuje mi překrásný direkt na bradu. Beru to Í s židlí na zem. Snažím se ležet co nejdéle, aby se zatím uklidnil, ale je to kráva, přizvedá si mě a znovu knokautuje. „Tak neznáš, jó?" a další úder. „Ty svině, neznáš! A znáš svoji mámu, tak ta tě taky nepozná," vtipkuje. vMně moc do smíchu není, znám se dobře a vím, že když mně jich ještě pár přidá, tak ze mě něco vyrazí. Nikdy to nevydržím moc dlouho a jsem kvůli tomu na sebe pořádně nasranej. Zkouším poslední fintu, kterou mám v rukávě. Začnu příšerně řvát a chytat se za lebku a předstírat záchvat, jak jsem to viděl v pakárně. Fízl mě v setrvačnosti ještě jednou kopne do ledvin, ale pak se zarazí.
„Kurva, co je?" obrací se na mladýho. Skučím a zkouším něco blekotat. Jsem tak posranej, že se mi to celkem daří. Vtom se otevřou dveře a nějaký hlas se ptá: „Co je to tady za bordel?"
„Soudruhu náčelníku..."
„Nojo, zase jsi to přepísk', ale dej si bacha, aby tě to jednou nestálo bydlo. A teď vypadněte."
Oddychnul jsem si, náčelník je celkem rozumný, i když si nemyslím, že by si nepraštil taky. Jen praxe ho naučila, že je lepší dát někoho zkatovat a pak s nim mluvit slušně, to potom člověk věci neznalý vykecá i to, co neví. Ale že by to zkoušel na mě, to se mi nezdá. Už mě nejakej ten pátek
1188]
IAN PELC / ...A BUDE HŮŘ
zná. A co když právě proto, že mě zná a ví, že jsem posranej z každé rány, napadá mě. Zvedá mě ze země a já ještě skučím a držím si palici, abych zachoval formu, kdyby se náhodou to bušící páko vrátilo. Strká mi sklenici vody, kterou beru na ex, a pomalu přestávám skučet.
„No, Oline, jak je?" ptá se dobrácky. „To víš, trochu si kluky naštval těma paragrafama," podkec' se hned v první větě, musel všechno slyšet, jak jinak by věděl, co jsem tomu mladýmu kafral? Moc velkej šerlok není. „Tak za co tě sebrali?" zachovává dobráckost v hlase.
„Chtěli vědět, kde je Olina a nejakej Krkoška, kterýho neznám."
„Hm," povzdechne si, „Krkoška je Špína, kterýho hledáme, protože už zase nebyl měsíc v práci. Ale toho si chytíme i bez tebe, ale když ho potkáš, tak mu řekni, ať se kouká vrátit a makat. Pak snad z toho vybrusli s podmínkou." Beru to na vědomí. Špínovi fakt nic jinýho nezbejvá. „Nás spíš zajímá ta Olina. Podívej se, víš moc dobře, kdo je její matka, a taky stejně dobře víš, komu to na okrese hlásila. Já ji musím sehnat nebo sem přijede Vodstrčil a zvedne nám mandle, vo tobě ani nemluvím. Tak co tomu říkáš? Podívej se na to rozumně," ale nepřipouští mé ke slovu. „My ji stejně chytneme, ať už dřív nebo pozdějc, ale budou z toho zbytečný prů-séry na vobou stranách. Taky její matka to nemyslela s tou léčebnou tak doopravdy. Já tě teď pustím, a když se do vodpoledne nebo do večera nevrátí, tak tě budu muset vodvíst k Vodstrčilavi. Jasný? Tak ahoj a večer nej-pozdejc." Neříkám nic a v hlavě mám vymakáno.
U Boučků mě vítají jak ztracenýho syna, jen Láďa si neodpustí: „Tak naval zpátky ty cigára, nemám co bafčit, vole." V kostce jim vysvětluju, o co kliftonům Šlo. Pak platím a jdu k Dádovi za Olinou a Špínou. Dada je pěkně posranej a prosí mě, abych vyhodil Špínu z jeho bejváku. Olina se Špínou berou moji zprávu stejně jako já. Nevědí, co s tím.
„Když se vrátím, tak matka pokaždý, jak se někde zdržím, práskne tebe, a Vodstrčil tě zmlátí. Když se nevrátím, stejně mě chytnou a tebe vometou, do prdele, co s tím?" láme si hlavu Olina. Špína nápodobně, ale pak říká:
„Van má pravdu, skočím do podniku, dám padáka, zkusím si něco najít, kde mě nebudou moc zatěžovat."
„Představuješ si to jak Hurvajs válku, vole," povzbuzuju ho.
„Ba ně, Oline, já už to" mám obšláplý, de jen vlastně vo toho padáka, kterýho mi teď snad to páko mistrovský dá. A vůbec, pojď do toho kšeftu se mnou. De vo zametání chodníků, který spadaj' pod město, kamaráde, džob jako blbec. Žádná velká rachota a dvanáct stovek čistá ruka."
Děti ráje
[1891
Zdá se mi to lákavé: „Jestli chceš, můžeme tam skočit hned, vole."
„A co bude s tebou?" ptám se Oliny. „Jestli se ti nechce domů, tak se na to vyser, vodejdi někam na pár dní, abych vo tom nevěděl, a já už tu nakládačku nějak vydržím. Prostě nebudu mít co vykecat."
„Seš hodnej, Olinku, ale to bych musela cestovat jak ty buchty a živit se prcáním, a to mě neba, pudu shánět s várna ten šolich a do večera snad něco vymyslim. Nejvíc mě sere setkání s tou krávou a pak ty nány ve škole, ale nějak to snad do těch osumnácti bude a pak se dám k vám na to zametání," a poprvé od rána se usměje. „Budeme fajn parta, ne?"
Dřepíme na nádraží v putyce a čekáme na Špínu, až si vyřídí výstup. Dlabu dršťkovou z Olininých fondů a zapíjím to Rakem. Před námi se to začíná rýsovat nějak do dobra, jistě brzo bude průser.
Špína se vítězoslavně vrací a mává občankou nad hlavou.
„Vole, dal mi berana na počkání. Jen něco kafral, že by se nechtěl dožít doby, až my budem vychovávat příští generaci - pitomec, jako by to po nich bylo tak dobrý. Ale nejlepší na tom je, že přej stáhnou trestní oznámení, když se na to vyserou fízlové, myslíš si, Oline, že by se na to mohli vysrat?"
„Snad jó, aspoň náčelník na to vypadal. Hlavně určitě se na to vyserou, když jim podepíšeš bonzkartu."
„Vole," říká mi rozjarene a jde k vedlejšímu stolu stáhnout modráky o pětku na ruma. Nese ty tři Rumcajze v široce rozevřených prstech, aby nevylil ani kapku. Bereme usmolené skleničky do rukou a Špinavec pronáší svůj oblíbený pfípitek: „Ať žije císař, císař jsem já, no a vy taky, Oliňa-ta," dodává galantně.
„Teď ještě aby nás vzali u těch zametačů," říká Olina.
„Lásko moje, mě aby nevzali - mě, jemuž všude přezdívají Stachanov, to by museli bejt hlavy vymakaný," buší se Spina v prsa.
V kanceláři komunálu a služeb města nás přijímá starší prošedivělý zasloužilý soudruh.
„Co si přejete?" vítá nás bodře.
„No, my jsme slyšeli, že hledáte lidi na úklid města, tak jsme se přišli přihlásit," prohlašuje Špína.
„No, hledáme, chlapci, ale to je práce, kterou necháváme občanům cikánské národnosti."
„My nejsme o nic horší," ujišťuje ho Špína a Olina se kouše do hřbetu ruky, aby nevyprskla smíchy. „Olin tady má gympl a já strojárnu, a voba jsme se už něco namakali - " to už dodává míň suverénně.